Letecká doprava: Ochrana civilního letectví
Důvodem existence bezpečnosti letecké dopravy (nezaměňovat s bezpečností letadel[1]) je zabránit činům spáchaným ve zlém úmyslu na letadle, cestujících nebo posádce. Po hrůzných útocích z roku 2001 přijala EU řadu bezpečnostních pravidel pro posílení bezpečnosti civilní letecké dopravy. Tato pravidla jsou pravidelně aktualizována, aby odpovídala měnícím se rizikům. Členské státy mohou i nadále uplatňovat přísnější opatření.
Právní základ
Čl. 100 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie.
Cíle
Cílem bezpečnosti letecké dopravy je zabránit nezákonnému zasahování a především zabránit tomu, aby byly na palubu letadla vneseny předměty, které jsou hrozbou pro bezpečnost, jako jsou zbraně a výbušniny. Toto riziko se stalo zásadním důvodem k obavám po teroristických útocích v září 2001. Od té doby došlo v této oblasti ke značnému rozšíření regulačního rámce po celém světě, ať už na vnitrostátní úrovni nebo prostřednictvím mezinárodní spolupráce a dohod nebo prostřednictvím Mezinárodní organizace pro civilní letectví[2] (ICAO) a přílohy 17 Chicagské úmluvy a s ní souvisejícího všeobecného programu týkajícího se bezpečnostních auditů[3].
Dosažené výsledky
Po útocích ze září 2001 bylo přijato nařízení (ES) č. 2320/2002[4] , jehož cílem je zajistit bezpečnost civilní letecké dopravy a vytvořit základ pro společný výklad přílohy 17 Chicagské úmluvy ve všech členských státech. Toto nařízení bylo v březnu 2008 nahrazeno nařízením (ES) č. 300/2008[5].
Toto nařízení stanoví společná pravidla a základní normy pro bezpečnost letecké dopravy a také mechanismy pro sledování dodržování těchto pravidel a norem. Je doplněno souborem předpisů (všeobecná opatření doplňující společné základní normy nebo podrobná opatření potřebná pro provádění těchto norem[6]) přijatých Komisí postupem projednávání ve výboru. Je třeba podotknout, že nebyly zveřejněny prováděcí předpisy obsahující „citlivé bezpečnostní údaje“. Regulační rámec EU se zakládá na závazných společných normách a těchto základních zásadách:
- každý členský stát odpovídá za bezpečnost letadel, jež odlétají z jeho území („povinnost hostitelského státu“ podle definice organizace ICAO),
- všichni cestující, členové posádky i všechna zavazadla musí před vstupem na palubu projít prohlídkou. Před naložením musí být zkontrolovány i přepravovaný náklad, poštovní zásilky a palubní zásoby, pokud již nebyly podrobeny vhodné bezpečnostní kontrole,
- členské státy mohou i nadále uplatňovat přísnější opatření, pokud to považují za nezbytné.
Regulační rámec EU se týká všech složek řetězce letecké dopravy, které mohou mít vliv na bezpečnost letadel nebo letecké infrastruktury. To zahrnuje letiště, letadla, cestující, zavazadla, náklad, letištní a palubní zásoby, bezpečnostní personál a vybavení. Pravidla EU se vztahují na všechna letiště v Unii, která slouží civilní letecké dopravě, na všechny provozovatele služeb na letišti včetně leteckých dopravců a na všechny ostatní poskytovatele, kteří nabízejí letišti či jeho prostřednictvím zboží či služby a musí „dodržovat normy bezpečnosti letecké dopravy“[7]. Použité bezpečnostní normy by ovšem měly být přiměřené příslušnému letadlu/fungování/provozu.
Každý členský stát v této souvislosti jmenuje jediný orgán odpovědný za koordinaci a sledování provádění zákonné úpravy bezpečnosti letecké dopravy a vypracuje a provede „vnitrostátní program bezpečnosti civilního letectví“ (který stanoví úlohu a povinnosti všech dotčených provozovatelů). Členské státy také vytvoří a provedou „vnitrostátní program kontroly kvality“ (který určí, v jaké míře dodržují provozovatelé stanovená pravidla, a umožní přijímat opatření k nápravě nedostatků), udělují pokuty za porušení předpisů a spolupracují s Komisí při provádění inspekcí za účelem sledování dodržování pravidel EU týkajících se bezpečnosti letecké dopravy. Komise ve spolupráci s vnitrostátními orgány, které nesou zodpovědnost za bezpečnost letecké dopravy, vykonává neohlášené inspekce letišť a provozovatelů (přičemž inspekce se provádí i u odpovědných vnitrostátních orgánů), a sleduje tak provádění právních předpisů EU.
Od července 2014 budou muset letečtí přepravci, kteří mají v úmyslu přepravovat do EU náklad z letiště mimo EU, splňovat požadavky programu ACC3, aby se zajistilo fyzické prověření nákladu podle norem EU. V této souvislosti budou příslušné orgány členských států v případě potřeby provádět kontroly přímo na letištích třetích zemí.
Pro zjednodušení letecké dopravy může Komise uznávat rovnocennost bezpečnostních norem třetích zemí v oblasti letectví, jako je tomu v současnosti v případě USA, Kanady a několika evropských zemí, které nejsou členy EU.
Uznání rovnocennosti bezpečnostních opatření třetích zemí může otevřít cestu k zavedení jednotných bezpečnostních opatření mezi EU a třetími zeměmi, jako tomu bylo v případě Spojených států, Kanady a Černé Hory. Dne 6. února 2018 podepsaly EU a Singapur jednorázovou bezpečnostní dohodu, která cestujícím přijíždějícím ze singapurského letiště Changi umožňuje přestoupit s příručními zavazadly na navazující let na letištích EU a Evropského hospodářského prostoru, aniž by museli podstoupit podruhé bezpečnostní kontrolu.
Dne 27. dubna 2016 byla sjednána směrnice (EU) 2016/681 o používání údajů jmenné evidence cestujících. Podle této směrnice musí letecké společnosti u všech letů ze zemí mimo EU do EU předávat údaje vnitrostátních orgánů o cestujících (údaje PNR) orgánům EU a obráceně. Údaje jmenné evidence cestujících se používají k prevenci, odhalování, vyšetřování a stíhání teroristických trestných činů a závažných trestných činů.
Dne 14. března 2022 přijala Komise prostřednictvím postupu projednávání ve výboru (jako prováděcí nařízení (EU) 2022/421) revizi nařízení (EU) 2015/1998. Zahrnuje opětovné označení leteckých společností, provozovatelů a subjektů provádějících bezpečnostní kontroly nákladu a pošty přicházejících ze třetích zemí během pandemie COVID-19, zavádí předběžné informace o nákladu před nakládkou u operací v třetích zemích, umísťuje na letištích EU zařízení pro detekci výbušnin a definuje, zjednodušuje a posiluje konkrétní opatření v oblasti ochrany letectví před protiprávními činy.
Stávající právní rámec ponechává členským státům, aby samy rozhodovaly, jak hradit náklady spojené s bezpečností letecké dopravy. V roce 2009 předložila Komise návrh směrnice, která má zajistit, aby se uplatňovaly stěžejní zásady odvozování výše poplatků od nákladů a zákaz diskriminace leteckých společností nebo cestujících[8]. V tomto návrhu nicméně Komise nezaujala postoj ke klíčové otázce, zda mají být náklady na bezpečnost letecké dopravy hrazeny z veřejných zdrojů nebo přímo jejími uživateli, a ponechává řešení tohoto problému s ohledem na zásadu subsidiarity na členských státech. Vzhledem k tomu, že zákonodárce tento návrh neschválil, Komise jej v roce 2015 stáhla.
Úloha Evropského parlamentu
Parlament vždy zastával názor, že bezpečnost letecké dopravy je jedním z klíčových problémů, jimž EU čelí, a podpořil založení přísného a účinného systému předcházení teroristickým útokům. Parlament tímto také zdůraznil význam základních práv občanů a potřebu vyvážit opatření na zvýšení bezpečnosti letecké dopravy důraznými a přiměřenými zárukami, jejichž účelem bude ochránit soukromí, důstojnost jedince a zdraví občanů.
Parlament je obecně toho názoru, že v odvětví bezpečnosti letecké dopravy není postup projednávání ve výborech vhodný, přinejmenším ne pro opatření, která mají dopad na práva občanů. Ve svém usnesení z června roku 2011 proto žádal, aby byl Parlament plně zapojen prostřednictvím spolurozhodování.
Pokud jde o financování bezpečnostních opatření, zastává Parlament názor, že poplatky za ochranu by měly pokrýt pouze náklady na bezpečnost a že členské státy, které přijaly přísnější opatření, by měly hradit z toho vyplývající dodatečné náklady z vlastních zdrojů.
Související rozhodnutí Parlamentu:
- usnesení Evropského parlamentu ze dne 23. října 2008 o dopadu bezpečnostních opatření v letectví a detektorů pro fyzickou kontrolu na lidská práva, soukromí, lidskou důstojnost a ochranu údajů,
- postoj přijatý v prvním čtení ze dne 5. května 2010 o návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o poplatcích za ochranu letectví před protiprávními činy,
- usnesení ze dne 6. července 2011 o bezpečnosti letectví, se zvláštním zřetelem na otázku bezpečnostních skenerů,
- postoj přijatý v prvním čtení ze dne 14. dubna 2016 o údajích jmenné evidence cestujících, v němž se uvádí, že zpracování údajů nesmí být založeno na rasovém nebo etnickém původu osoby, její politické příslušnosti, náboženském vyznání, zdraví, sexuální orientaci, filozofickém přesvědčení nebo členství v odborových organizacích. Jednání o tomto spisu trvala více než pět let, neboť Parlament trval na ochraně citlivých údajů (jako jsou údaje, jež odhalují náboženství, politickou příslušnost, zdravotní nebo rasový původ).
Ariane Debyser