Evropský parlament
v akci
Nejvýznamnější úspěchy v letech 1999-2004

 
Evropský parlament
Reforma EU
Rozšíření
Občanská práva
Justice a vnitřní záležitosti
Vnější vztahy
Ochrana životního prostředí / spotřebitelů
Odpovědnost za škody
na životním prostředí
Znečištění ovzduší
Skleníkové plyny
Program "Auto Oil II"
Elektronický odpad
Odpad z obalů
Bezpečnost potravin
GMO
Tabák
Boj s hlukem
Kosmetické výrobky
Lidské tkáně a buňky
Doprava / Regionální politika
Zemědělství / Rybolov
Hospodářská a měnová unie
Sociální politika / Zaměstnanost /
Ženská práva
Jednotný vnitřní trh / Průmysl / Energetika / Výzkum
 

EPP-ED PSE Group ELDR GUE/NGL The Greens| European Free Alliance UEN EDD/PDE


Odpovědnost za životní prostředí – kdo znečišťuje, musí také ozdravovat

Na 300.000 lokalit v Evropě, např. půda nebo vodstvo, je podle údajů Evropské komise skutečně nebo potenciálně znečištěno škodlivými látkami. Každé další znečištění je nepřípustné. Mnoha živočišným a rostliným druhům hrozí vyhynutí. Každá další ztráta je nepřijatelná. Proto chtějí zákonodárci EU do budoucna všechny znečišťovatele životního prostředí důrazně volat k zodpovědnosti. Kdo způsobí škody, musí je také napravit. Vzniklé škody tak budou moci být odstraněny. A potenciální hříšníci budou už předem odrazeni.

EU sází na to, že nový právní předpis přiměje provozovatele např. chemických továren nebo skládek odpadu k tomu, aby byla jejich zařízení už od počátku natolik bezpečená, že škody a náklady s nimi spojené vůbec nevzniknou. Evropská agentura pro životní prostředí odhadla v roce 2000 náklady na odstranění škod jen části znečištěných vod a půdy v Evropě na 106 miliard eur, i když byla tato částka rozložena na několik let. Jen sanace asi 100.000 hektarů kontaminované půdy ve Velké Británii přišla už asi na 39 miliard eur. Dosud neexistoval zákon o odpovědnosti za škody způsobené na životním prostředí platný v celé EU. To usnadňovalo znečišťovatelům vyhýbat se své odpovědnosti. Jednotná legislativa tedy byla nutností. O jednotlivých oblastech nové směrnice se bouřlivě diskutovalo. Jednání kriticky sledovali jak představitelé průmyslu, tak ochránci přírody.

Právní předpis se vztahuje na dvě oblasti, v nichž se na zodpovědnost nahlíží s rozdílnou přísností. Při určitých činnostech, které s sebou nesou riziko, například při práci v chemické továrně nebo při výrobě některých typů prostředků na ochranu rostlin a při manipulaci s nimi, je podnikatel v případě vzniku škody obecně zodpovědný. Rovněž za škody, které sice nevznikly při takových rizikových činnostech, ale ohrožují rozmanitost živočichů a rostlin, ponese odpovědnost podnikatel, ale jen v případě, že jednal úmyslně nebo nedbale.

Odradit znečišťovatele životního prostředí

Bude-li provozovatel neústupný a nezajistí bezpečnost svých zařízení, nebo neodstraní vzniklé škody, mohou podle zákona národní úřady jednat. Buď mohou podnikateli předepsat, jaké kroky má podniknout, nebo mohou samy zasáhnout. Účet musí uhradit provozovatel. Členské státy však musí odstranit vzniklé škody i v případě, že provozovatel nemůže škodu uhradit, nebo není-li možno viníka zjistit. Jakým způsobem budou tyto náklady uhrazeny, zůstává na zvážení jednotlivých členských zemí. Navrhuje se například využití speciálních fondů.

Důležité části návrhu právního předpisu byly sporné, a proto bylo zahájeno dohodovací řízení. Nakonec bylo kromě jiného dosaženo shody ohledně úhrady nákladů za škody na životním prostředí. Nyní zákon ukládá Komisi, aby po šesti letech jeho platnosti prověřila, jestli v členských státech existuje dostatečná nabídka možností financování případných opatření na odstranění škod za přijatelnou cenu, například pomocí odpovídajícího pojištění. Nebude-li tomu tak, předloží Komise návrhy právních předpisů týkající se povinného finančního zajištění pro případ vzniku škod na životním prostředí. Na tom Parlament pevně trval.

Rada se přimlouvala za mírnější verzi směrnice. V otázce povinného zajištění náhrady se například zasazovala o to, aby bylo pouze podporováno, ale nebylo povinné. Rada rovněž zamítla požadavek poslanců Parlamentu, aby se odpovědnost za škody na životním prostředí několik let po vstoupení zákona v platnost rozšířila na všechny činnosti, a nikoliv jen na ty, které jsou coby rizikové uvedeny ve směrnici.

K ochraně životního prostředí a rozmanitosti živočišných a rostlinných druhů nejen v Evropě, ale na celém světě, je však třeba použít i jiné prostředky než jen odrazování. Z tohoto důvodu poslanci Evropského parlamentu před světovým summitem v Johannesburgu v roce 2002 přijali usnesení o trvale udržitelném rozvoji. V tomto usnesení konstatují, že mezinárodních cílů v oblasti ochrany životního prostředí stanovených na summitu v Riu nebylo dosaženo. Důrazně požadují, aby byly dohody o ochraně životního prostředí konečně uskutečňovány, aby se trvale udržitelný rozvoj a ochrana životního prostředí staly předmětem mezinárodních obchodních jednání a aby byl princip prevence součástí všech mezinárodních dohod.



  
Zpravodajové:
  
Odpovednost za škody na životním prostredí : Toine Manders (ELDR, NL)
Rio, 10 let poté : Príprava svetového summitu v roce 2002 o trvale udržitelném rozvoji : Mihail Papayannakis (GUE/NGL, GR)
Evropská agentura pro životní prostredí - Zpráva o nakládání s kontaminovanými lokalitami
  
Prehled legislativních procedur :
  
Odpovednost za škody na životním prostredí
Rio, 10 let poté : Príprava svetového summitu v roce 2002 o trvale udržitelném rozvoji
  
Úrední vestník - konecná znení:
  
Odpovednost za škody na životním prostredí - rízení dosud neukonceno
Rio, 10 let poté : Príprava svetového summitu v roce 2002 o trvale udržitelném rozvoji

 

 

 
  Publishing deadline: 2 April 2004