The Rock… Zatímco já jsem pravidla chování k opicím na Gibraltaru striktně dodržoval (nekrmit, nesahat), ony je asi nečetly. A tak mne jedna zařadila do své překážkové dráhy. 😊 Gibraltar je fascinující místo. Nejen proto, že je to jedno z velkých témat brexitu (známky malých „schválností“ jsou tu vidět na obou stranách „linie“) nebo proto, jak efektivní „turistická past“ to je (to, že libra proti euru notně oslabila, zdejší ceníky neberou vážně, a tak si v eurech „připlatíte“). To jsou jen detaily, ale historie (ta, nám Středoevropanům moc neznámá) a její důsledky jsou zde na každém kroku. Potkáme zde reminiscenci na kontinentu mizící „hranice“ (UK není v Schengenu a s ní i Gibraltar, což značí dvojí kontroly), a to vstup na toto území trochu komplikuje. I když o kontrolu z bezpečnostního pohledu moc nejde (samotná existence něčeho, co připomíná pas, stačila), zato cestou zpět znamená větší taška odbočku k celnici (možná nejen benzín, ale i alkohol či cigarety jsou levné). To je zřejmě španělskou reakcí na snahu druhé strany „odebrat“ nějaký ten milion z daňových příjmů. Nejen levným benzinem, ale i mnohem sofistikovanějšími cestami - kanceláří právníků, připomínající ty, jaké „využívala“ Lisbeth Salanderová, potkáte dost a nechybí ani nabídky deposit boxů, což přitahuje zřejmě i jiné návštěvníky než milovníky opic. V posledních letech je to hlavně „podpora sázkového businessu“ (tedy přesunu zisků odjinud) nastavením pro firmy „přátelských“ podmínek a daní. Nemohlo mne nenapadnout, že „Skála“ by byla aspoň pro mne příjemnější, pokud by La Linea byla představována jen značkou, platil bych zde „férově“ eurem a ekonomika Gibaltaru méně spoléhala na docela „nekooperativní“ zdroje pro svůj rozvoj. Na příjemně britské atmosféře Skály (s auty na štěstí na „správné straně“) by to nemuselo vůbec nic změnit.

Jak se sbírají miliardy… trpělivě, a po milionech. Jedním z klíčových bodů, kterým pan Babiš zpochybňuje podezření o dotačním podvodu, je, že on, miliardář, nebude přece kvůli mizerným padesáti milionů podvádět. Čísla ale ukazují něco jiného. Nedávno jsem od kolegů v parlamentu dostal tabulku, která ukazuje, jakou trpělivost při sběru dotačních miliard musí Agrofert projevovat, a po jakých „nezajímavých“ částkách je „dává dohromady“. A čísla jasně ukazují, že „záleží na každém … milionu“ : - Mezi léty 2009 a 2015 šlo do kapsy Agrofertu, prostřednictvím českých programů rozdělujících Unijní miliardy u nás, nejméně 5,1 miliard korun - Nejvíce přes programy v rámci společné zemědělské politiky, kde mezi léty 2012 a 2015 podniky holdingu získaly necelé 3 miliardy (přičemž v řadě zemí nemají velké podniky tak velkorysý přístup k penězům, jako u nás, ale to je jiná debata) - Zajímavé jsou ale strukturální fondy, kam „čapák“ spadá. Tudy „přišlo“ 1,643 miliardy. O tuto sumu se podělilo více než 50 firem z holdingu. Pouze v 5 případech šlo o sumy nad 100 milionů. A dotace „čapáku“ byla v této kategorii sedmá největší - Necelých 50 firem přitom čerpalo od Unie méně než 10 milionů Není tedy pravda, že dotace v řádu desítek milionu (i nižší) nejsou pro Agrofert důležité. Pro zajímavost, pokud z uvedeného seznamu sečteme jen dotace nad 100 milionů (což přece pro pana miliardáře není zajímavá suma), scvrkne se objem peněz, které od Unie prostřednictvím české vlády Agrofert dostal, na 2,2 miliardy. Agrofert by byl tedy o necelé 3 miliardy chudší…. Ps: Výpočet nezahrnuje prostředky, které Agrofert získal z národních zdrojů ani spolu financování z národních zdrojů.

Co umí Politik? Za více než 3 roky v "politice" jsem se toho dozvěděl opravdu hodně. Potvrdilo se mi, že jakkoliv je politika často o "silných jedincích", je to na straně druhé "týmová hra". A na kvalitě týmu moc záleží. Je to také nesmírně složitý proces hledání kompromisů. A snahy najít hranici mezi těmi fakt špatnými návrhy, které je lépe odmítnout, a těmi dobrými, které, ač trochu bolí, stojí za podporu. Mimo to je třeba naslouchat a snažit se chápat i argumenty ostatních, co "sedí u stolu". K tomu navíc se přidává neskutečná složitost témat, které sužují společnost 21. století. Erik Tabery v této souvislosti v zajímavém textu v Týdeník Respekt píše o pokoře. Souhlasím s ním. Ale navíc je to velmi složitá profese, což, jak se zdá, si jen málo lidí dnes uvědomuje... Důsledky jsou pak deziluze "na obou stranách", nebo ještě něco "většího"...