Předseda. − Dalším bodem je zpráva (2007/2286(INI)) (A6-0013/2008) o Lisabonské smlouvě pánů Corbetta a  Méndez de Viga předložená jménem Výboru pro ústavní záležitosti.

  Richard Corbett, zpravodaj. − Pane předsedo, pan Méndez de Vigo a já máme tu čest předložit jménem Výboru pro ústavní záležitosti Parlamentu tuto zprávu. Je to zpráva, v níž se náš výbor tolik nezabýval historickými příčinami současného stavu, jako spíše jednoduchým porovnáním této nové smlouvy se stávajícími smlouvami z pohledu jejích případných zlepšení pro Evropskou unii, a z pohledu případné větší míry efektivity, demokratičnosti a lepší přijatelnosti pro občany Evropské unie, kterou stávající smlouvy ve znění Lisabonské smlouvy přinášejí. To byl cíl naší práce a závěr je jednoznačný.

V prvé řadě, co se týče demokratické zodpovědnosti: Unie bude mít systém, na jehož základě bude v budoucnu každý právní předpis podléhat kontrole vnitrostátních parlamentů a dvojímu souhlasu Rady ministrů, složené z ministrů zodpovědných týmž vnitrostátním parlamentům a Evropskému parlamentu, volenému přímo občany, aby zastupoval jejich zájmy na evropské úrovni. Taková míra kontroly neexistuje v žádné jiné mezinárodní struktuře. Podívejme se např. na Světovou obchodní organizaci, Světovou banku, Mezinárodní měnový fond, NATO – žádná struktura přesahující rámec národního státu není zajištěna takovým stupněm parlamentní kontroly, jakou zaručuje nová smlouva.

Nová smlouva zvyšuje pravomoci Evropského parlamentu také v jiných ohledech. Budeme volit předsedu Komise a spolu s Radou budeme mít absolutní kontrolu nad celým evropským rozpočtem, aby již nedocházelo ke schvalování zemědělských výdajů mimo rámec parlamentní kontroly. Parlament bude oprávněn zabránit Komisi v provádění opatření, s nimiž nebude souhlasit. Parlament bude také oprávněn zrušit zplnomocnění Komise, bude-li přesvědčen o nezbytnosti tohoto kroku. Dokáži si představit ustarané tváře eurokomisařů, ale toto právo je významnou pojistkou demokracie. Parlament bude také moci předkládat návrhy na budoucí přezkoumání smlouvy, a rozšířeno bude i jeho právo ratifikovat a schvalovat mezinárodní dohody. Tato smlouva, když nic jiného, představuje masivní posílení demokracie v Evropské unii.

Zadruhé, tato smlouva zlepšuje situaci občanů Unie. Samozřejmě, máme Chartu práv, která je v celé Unii zárukou, že instituce a právo Unie nemohou porušovat základní normy o lidských právech – evropské instituce je budou muset dodržovat. Smlouva také podává občanům jasnější výklad kompetencí Evropské unie. Poskytuje zároveň přiměřené záruky k uklidnění nedůvodných obav, že se z Evropské unie stává centralizovaný superstát.

Závěrem bych chtěl uvést, že smlouva učiní z Evropské unie efektivnější, výkonnější strukturu v těch oblastech politiky, v nichž chceme na evropské úrovni postupovat společně. Rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou, racionalizace velikosti Komise, sloučení pozic externích zástupců do jedné funkce vysokého představitele, déle trvající předsednictví Evropské rady a další opatření, by měla zajistit větší akceschopnost našeho aparátu a tím i větší schopnost Unie podávat očekávané výsledky v těch oblastech politiky, které jsme si stanovily.

Všechny uvedené změny představují výrazná zlepšení. Jistě se najdou tací, kteří budou oplakávat ztrátu ústavy – dokumentu, který byl navzdory všem problémům nakonec ratifikován velkou většinou členských států. Dokonce i ve státech, ve kterých se konalo referendum, pro ústavu hlasovalo 26,6 milionů a proti 23 milionů lidí. I v mé zemi byla ústava schválena v dolní komoře velkou většinou 215 hlasů ve druhém čtení. Takže ve většině ohledů se jednalo o obecně přijatelnou ústavu, měřítkem ale je absolutní výhra v podobě 27 „ano“ a žádného „ne“. To je ale velmi vysoký cíl, který měla ústava naplnit. A to se nepodařilo. Proto od ní členské státy upustily, aby namísto toho přistoupily ke změnám stávajících platných smluv. Nicméně, díky obsahu uvedených pozměňovacích návrhů se Unie stane demokratičtější, efektivnější a vstřícnější k občanům. Doporučuji je této sněmovně k přijetí.

(Potlesk)

  Íñigo Méndez de Vigo, zpravodaj. − (ES) Pane předsedo, také já bych se rád připojil ke gratulacím panu Corbettovi. Myslím, že spolupráce pana Corbetta se členem skupiny Evropské lidové strany (Křesťanských demokratů) a Evropských demokratů ukazuje, jaká Evropa skutečně je: že i navzdory rozdílným názorům a rozdílnému vnímání jsme schopni pracovat společně, jsme schopni dosahovat pokroku v zájmu zlepšení života Evropanů. Rád bych proto poděkoval panu Corbettovi za jeho spolupráci, která byla vždy loajální, a chtěl bych zdůraznit, že byla vždy zaměřená na společné úsilí, na konstruktivní, nikoli destruktivní, negativní vztahy.

Vážený pane předsedo, před třemi lety jsme s panem Corbettem předložili této sněmovně ústavní smlouvu, a nyní jsme zpravodaji o Lisabonské smlouvě. Je zřejmé, pane předsedo, že někteří z nás měli vyšší cíle, než má Lisabonská smlouva, a myslím, že tomu tak bylo i v případě této sněmovny. Je také zřejmé, že tato situace nemá obdoby. V případě ústavy ratifikační proces nepostupoval, takže bylo nutné nalézt politické řešení, a Lisabonská smlouva takovým politickým řešením je. A znovu opakuji, že hlavním úkolem Evropy je hledání dohod, hledání závazků k řešení krizí a nepříjemných situací.

Pan Corbett podal velmi dobré vysvětlení, a já proto jen opakuji jeho slova o výhodách Lisabonské smlouvy ve srovnání s platnými smlouvami. Rád bych přece jen dodal jednu věc, o které se pan Corbett nezmínil: Lisabonská smlouva není smlouvou ústavní. Od řady cílů jsme museli upustit, čehož lituji, ale přesto si myslím, že základní prvky ústavní smlouvy zůstaly v Lisabonské smlouvě zachovány. I když se nejedná o stejný dokument, základní prvky se nám podařilo zachovat.

A které základní prvky to jsou? Co označujeme za základní? Za základní považujeme prvky, které umožní Evropské unii lépe fungovat, stručně řečeno, které umožní poskytovat občanům přidanou hodnotu.

Pane předsedo, toto je jediná věc, která by měla motivovat Evropský parlament. My jsme zástupci evropských národů a tyto národy by měly být referenčním modelem pro naše činy. Žijeme v době, která je pro Evropu velmi významná. Včera jsme měli možnost se o tom přesvědčit díky situaci v Kosovu.

Evropa musí dát prostor nadějím evropských národů, které do ní vložily. Evropa nesmí strkat hlavu do písku. Evropa musí být ve světě slyšet, její přítomnost musí být zřejmá. Evropa musí vyřešit problémy, které jí dnes trápí, ať je to změna klimatu, boj s nelegálním přistěhovalectvím nebo šíření nukleárních zbraní. Těmito problémy se musíme zabývat.

Lisabonská smlouva nám dává nástroje a pravomoci k řešení těchto problémů, a to je, dámy a pánové, klíčová otázka. K tomu je ale zapotřebí politická vůle, nicméně v této smlouvě jsou nástroje ke zlepšení současné situace.

Dovolte mi ještě několik slov o konstruktivní spolupráci, o společném úsilí, protože to je, jak jsem již řekl, hlavní úkol Evropy. Podporou Lisabonské smlouvy se rozumí společné plnění úkolů, nastoupení společné cesty. Pravdou je, že od některých věcí jsme upustili. Velký básník a velký Evropan Paul Valéry řekl, že báseň není nikdy dokončená, jen opuštěná. Je pravdou, že jsme od některých věcí upustili, ale pravdou také je, že budeme-li se k nim v budoucnu muset vrátit, Evropský parlament bude první, kdo tak učiní.

(potlesk)

  Janez Lenarčič, úřadující předseda Rady. − Pane předsedo, dámy a pánové, velice vám děkuji.

Jménem předsednictví bych rád přivítal možnost projednání Lisabonské smlouvy v této rozpravě. Nejprve bych chtěl poděkovat Evropskému parlamentu za jeho práci a především za zprávu připravenou pány Richardem Corbettem a Íñigo Méndez de Vigem.

Na začátku musím uvést, že souhlasím s kladným hodnocením mnoha prvků nové smlouvy. Faktem je, že Evropa po určitou dobu čelila vnitřním i vnějším výzvám uvnitř mezinárodního společenství.

Proto není pochyb, že potřebujeme reformy. Vedeni touhou pokračovat v procesu zlepšování efektivity a demokratické zákonnosti Evropské unie, se v prosinci loňského roku v Lisabonu sešli představitelé členských států, aby podepsali tuto smlouvu.

O výhodách Lisabonské smlouvy již toho bylo řečeno mnoho. Zmíním se proto jen o těch hlavních. V prvé řadě zajistí úspěšnější fungování všech institucí, které podporují spolupráci nebo spojují všech 27 členských států. Zjednoduší procesy rozhodování a zvýší jejich efektivitu. Posílí demokracii a zvýší transparentnost operací, a co je velmi důležité, přiblíží fungování Evropské unie občanům.

Naším společným cílem je uvést Lisabonskou smlouvu v platnost od 1. ledna 2009. Prvořadým úkolem na cestě ke splnění tohoto cíle je ratifikace Lisabonské smlouvy všemi členskými státy. Dovoluji si využít této příležitosti a poděkovat pěti členským státům, které tak již učinily.

Předsednictví si je vědomo, že ratifikační postupy spadají do výlučné a svébytné pravomoci členských států. Nicméně si myslím, že si můžeme dovolit vyjádřit přání, aby tyto postupy probíhaly nerušeně, hladce a bez komplikací. Jsme přesvědčeni, že Lisabonská smlouva je dobrým nástrojem a kvalitním dokumentem, který Evropské unii pomůže čelit soudobým výzvám, kterým je vystavena.

K plnému prosazení a provedení Lisabonské smlouvy jsou nutná určitá přípravná opatření. Předsednictví si je vědomo všech těchto problémů a s nimi související potřeby zavedení jednotného rámce, který by přípravná opatření zastřešoval. Navázali jsme intenzivnější spolupráci s příštím předsednictvím (Francie) a s dalšími institucemi. Předsednictví zajistí, aby tyto přípravné práce probíhaly pod dohledem na nejvyšší politické úrovni, tj. pod dohledem Evropské rady, která bude důkladně monitorovat průběžné výsledky.

Rád bych zdůraznil, že mnoho aspektů nové smlouvy bude možno realizovat pouze na základě návrhu Evropské komise nebo v těsné spolupráci s Evropským parlamentem. Předsednictví si je těchto aspektů vědomo, a v každém případě bude přípravy provádět za účasti všech příslušných stran.

Rád bych skončil konstatováním, že všechny strany, které se podílely na přípravných pracích jednali zodpovědně. Doufám, že budeme pokračovat v nastoupeném trendu, protože jedině tak přispějeme k úspěchu ratifikačních postupů a k provedení Lisabonské smlouvy.

  Margot Wallström, místopředsedkyně Komise. − Pane předsedo, nejdříve ze všeho bych chtěla přivítat tuto zprávu a poblahopřát oběma zpravodajům k práci, která předcházela jejímu předložení plénu. Komise, samozřejmě, sdílí názor, že Lisabonská smlouva je velmi pozitivním krokem k lepší budoucnosti Unie. Jak jsme slyšeli, povede nás cestou k efektivnější, demokratičtější a transparentnější Unii.

V politice je důležité dělat správné věci, protože nám zaručují demokratickou legitimitu. Ale stejně důležité je dělat věci správně. Takže naše práce při výběru témat politického programu, jako jsou změna klimatu, energetika, poplatky za roaming, zdravotní nezávadnost hraček a potravin, dopravní nebo zemědělská politika, obchod, apod., je mimořádně důležitá, a my nesložíme ruce do klína, dokud nebude nová smlouva v platnosti. Zároveň ale musíme brát v úvahu i druhou stranu mince, jak věci děláme a jak smlouva změní naše postupy; jak můžeme být efektivnější při rozhodování a prosazování politického programu a priorit této Evropské unie.

Jednou z klíčových součástí této smlouvy je způsob, jakým posiluje demokratickou legitimitu Evropy prostřednictvím změny úlohy Parlamentu, větší míry spolurozhodování, větších pravomocí v otázkách rozpočtu a mezinárodních dohod, a přímé vazby mezi výsledky evropských voleb a výběrem předsedy Komise.

Smlouva také umožní větší účast vnitrostátních parlamentů. V oblasti spolupráce s vnitrostátními parlamenty již máme velmi pozitivní zkušenosti při zavádění politik Evropské unie, jakož i některých prvků participativní demokracie k zajištění přímé účasti občanů.

Vaše zpráva vyjadřuje, pochopitelně, i určité obavy z opuštění ústavního přístupu a z rozšíření režimů účasti u určitých členských států. Všichni víme – a já jsem o tom již dříve hovořila – že toto je cena, kterou jsme museli zaplatit za dosažení konsensu, a věřím, že si všichni uvědomujeme, že nic není dokonalé – ani tato reformní smlouva. Vznikla na základě kompromisu, ale je to dokument, na kterém jsme byli schopni se dohodnout.

V současné době již probíhá ratifikace, ale vzhledem k tomu, že smlouvu zatím schválilo jen pět členských států a deset států zahájilo ratifikační postupy, je zřejmé, že cíl je ještě daleko, a tento proces není nevyhnutelný.

Mezitím se musíme připravovat na začátek příštího roku, kdy, jak doufáme, smlouva vstoupí v platnost. Slovinské předsednictví předložilo seznam opatření, která je nutno přijmout, aby mohlo dojít k implementaci smlouvy. Dosud proběhly předběžné diskuse k různým otázkám a tyto diskuse budou pokračovat i příštích měsících. Některé z těchto otázek vyžadují návrh Komise, například občanská iniciativa, což je důležitý předpis, který má pomoci přiblížit Unii občanům.

Udělám, co bude v mých silách, abych Evropanům zajistila možnost používat tento nový demokratický nástroj co nejdříve po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost. K tomu je zapotřebí, aby návrh Komise byl připraven včas, a aby ještě před přijetím návrhu proběhly podrobné konzultace. O dalším vývoji vás pochopitelně budeme informovat, a těšíme se na spolupráci při řešení této otázky.

Jak v červnu zdůraznila Evropská rada, nesmírně důležitá je také komunikace s občany během ratifikačního procesu – bez ohledu na zvolenou metodu ratifikace. Na základě tohoto doporučení a doporučení obsaženého ve vaší zprávě úzce spolupracujeme s vnitrostátními orgány a kancelářemi Evropského parlamentu.

Proto si dovoluji vám poděkovat, že ve vaší zprávě vyzýváte k upřímné spolupráci mezi institucemi EU a vnitrostátními orgány s cílem srozumitelně a objektivně informovat občany o obsahu smlouvy. Tento postup je plně v souladu s naším přístupem a jsme rádi, že se s Parlamentem a jeho kancelářemi v členských státech můžeme podělit o komunikační produkty a informační materiály o smlouvě – a věřte, že máme opravdu o čem informovat: o smlouvě, která nám poskytuje nástroje k dalšímu rozvoji těch oblastí politiky, které nám označí průzkumy veřejného mínění, pokaždé, když si to naši občané budou přát: např. oblast změny klimatu a energetiky, otázky migrace, růstu a pracovních příležitostí, životního prostředí a, samozřejmě úloha EU z celosvětového hlediska. A díky tomu budeme nejen dělat správné věci, ale budeme je dělat správně.

  Andrew Duff, navrhovatel Výboru pro zahraniční věci. − Pane předsedo, jedním z největších kladů smlouvy je, že zahajuje novou éru společné zahraniční politiky v oblasti bezpečnosti a obrany. Navrhuje radikální změny ve struktuře EU, zejména rozšíření funkce vysokého představitele o funkci místopředsedy Komise a předsedy Rady, který pod sebou bude mít třístrannou strukturu diplomatických služeb. Je nezbytné, aby tyto mechanismy byly plně funkční, jakmile vstoupí smlouva v platnost: průtahy a hádky o to, kdo koho připravil o vítězství jen vyvolají zmatek ve třetích zemích a cynismus evropského veřejného mínění.

Vyslovuji pochvalu stanovisku Výboru pro zahraniční věci a doporučuji je Parlamentu k přijetí.

  Thijs Berman, navrhovatel Výboru pro rozvoj. – (NL) Pane předsedo, nová smlouva nabízí skvělé příležitosti k rozvojové spolupráci. Je to především tím, že nová smlouva vyžaduje, aby Komise svou činností v oblasti rozvojové spolupráce doplňovala vlastní iniciativy členských států. Tím se otvírá z dlouhodobého hlediska příležitost k lepší koordinaci mezi Komisí a členskými státy – která je nezbytná, a k níž vyzývalo i velmi významné externí hodnocení Výboru pro hospodářskou pomoc (DAC) při Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).

Středem zájmu je snižování chudoby, a to je správné. Ze smlouvy z Nice byla vypuštěna jedna klíčová věta: věta, kterou se Evropský rozvojový fond (EDF) výslovně vylučuje z oblasti působnosti smlouvy – což znamená, že EDF může být nyní zařazen do rozpočtu EU. A to je vrcholně nezbytné, protože tím Evropský parlament konečně získá úplnou demokratickou kontrolu také nad druhou polovinou rozvojových aktivit EU – a to je nejen nezbytné, ale i správné. Bez nepřetržité kontroly Evropským parlamentem by se totiž snižování chudoby nemohlo stát středem zájmu zahraniční politiky EU, tím méně, pokud nebude v budoucnu jmenován samostatný evropský komisař pro rozvoj.

  Carlos Carnero González, navrhovatel Výboru pro mezinárodní obchod. − (ES) Pane předsedo, nejprve bych rád vyslovil blahopřání spoluzpravodajům k vynikající práci, kterou odvedli, a poděkování, protože se jim podařilo dosáhnout toho, co v této sněmovně nebývá obvyklé, totiž aby do návrhu Lisabonské smlouvy bylo zařazeno hlavní doporučení Výboru pro mezinárodní obchod.

Smlouva zachovává v tomto ohledu dva základní prvky evropské ústavy, a to je velmi důležité, protože kromě toho, že znovu konstatuje, že společná obchodní politika spadá do výlučné kompetence EU a rozšiřuje oblast její působnosti, zavádí také komunitární metodu rozhodování v rámci politiky, což znamená větší demokracii a větší účinnost, a to je v zásadě hlavní sdělení, které chceme občanům prostřednictvím Lisabonské smlouvy předat.

Byl jsem členem Konventu. Jsem hrdý na to, že Lisabonská smlouva obsahuje základní prvky ústavy, kterou jsme navrhovali a kterou tehdy podpořila většina zemí, ale jak řekl spoluzpravodaj pan Méndez de Vigo, nejsme ještě na konci cesty. Z toho důvodu také Výbor pro mezinárodní obchod upozorňuje na některé otázky, které jsme vynechali.

Ale dnes je realitou tato smlouva, a to je správné – a máme vyhlídky do budoucna, které budou díky výsledkům, kterých dosáhneme, lepší.

  Costas Botopoulos, navrhovatel Rozpočtového výboru. − (EL) Pane předsedo, měl jsem tu čest být zpravodajem Výboru pro rozpočet o změnách probíhajících v rozpočtovém sektoru. Je to jedna z nejméně známých témat, ale domnívám se, že jedno z nejzajímavějších a nejtypičtějších s ohledem na problematiku, kterou dnes projednáváme, jmenovitě obecné změny, které Lisabonská smlouva vnáší do našich životů.

V rozpočtovém sektoru Parlament plní rovnocennou úlohu jako Rada. Povinné a nepovinné výdaje se již nerozlišují. Od nynějška rozhodujeme o všem jako Parlament, zejména o zemědělské politice, a to je mimořádně důležité. A probíhají ještě další změny, například v dělení úloh mezi Parlamentem a Radou při schvalování rozpočtu. Výsledkem si zatím nemůžeme být jisti, vše ukáže čas. A to se obecně týká i Lisabonské smlouvy.

Lisabonská smlouva zavádí balíček rozsáhlých politických změn, které budou sloužit jako základ našeho politického programu. Věřím, že nový politický program je to, co Evropská unie dnes potřebuje.

Nebylo by správné dnes říkat, že Lisabonská smlouva je konec cesty. Naopak, je důležitým krokem, který zajistí lepší a úspěšnější rámec fungování a větší příležitosti pro Parlament. A to je zvláště důležité s ohledem na ponaučení, které nám přinesla zkušenost s Evropskou ústavou. Rozhodujícím milníkem na této křivolaké cestě k Lisabonu je, že se Evropa neuzavřela do sebe, nestala se defenzivnější, naopak, je dnes sociálnější. Důsledkem jsou nová sociální ustanovení a více práv. Je to i způsob, jakým se snažíme Evropu více otevřít světu. A to je, podle mého názoru, nejvýznamnější přínos Lisabonské smlouvy a důvod, proč by měla být ratifikována.

  Ján Hudacký, navrhovatel Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku. − (SK) Nová evropská smlouva je i navzdory své určité nedokonalosti významným prostředkem k další integraci a hlubší integraci členských států, a zároveň k efektivnějšímu a flexibilnějšímu fungování struktur a institucí ve vzájemných vztazích mezi členskými státy Evropské unie, ale i mezi EU a vnějším světem.

Smlouva zároveň otevírá prostor pro další rozšiřování Unie o nové členské státy, aby se mohly naplnit představy mnoha lidí o společné Evropě. Charta lidských práv, která se stala právní součástí smlouvy, má nepochybně svůj velký význam. Vzhledem k nízkému stupni explicitnosti však může vyvolávat určité pochybnosti při posuzování přirozených lidských práv. Z pohledu Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku vytváří nová smlouva dostatečný prostor pro realizaci společných politik na jedné straně, a na druhé straně v rámci principu subsidiarity ponechává členským státům dostatečné kompetence na prosazování vlastních konkurenčních politik a strategií, například v oblasti průmyslu.

Posílení vědecké a technologické základny prostřednictvím Evropského výzkumného prostoru umožní snáze přenášet vědecké poznatky a technologie, a vědcům a výzkumným pracovníkům neomezeně spolupracovat bez ohledu na hranice. V oblasti výzkumu vesmíru můžeme s uspokojením konstatovat, že smlouva vytváří prostor pro evropskou vesmírnou politiku a explicitně stanoví přiměřenou spolupráci s Evropskou vesmírnou agenturou.

Významným úspěchem této smlouvy je dohoda o společné energetické politice s důrazem na zlepšení fungování vnitřního trhu s energiemi, bezpečnost dodávek, energetickou účinnost a úspory, rozvoj obnovitelných zdrojů a lepší propojenost sítí. Pozitivně hodnotím fakt, že smlouva nadále ponechává rozhodnutí o energetickém mixu na jednotlivých členských státech. S uspokojením chci rovněž konstatovat, že smlouva obsahuje i protokol o Euratomu, který bude mít nadále původní právní efekt, což zcela jistě vytvoří předpoklady pro systémový a bezpečný rozvoj jaderné energetiky.

  Gérard Deprez, navrhovatel Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci. − (FR) Pane předsedo, dámy a pánové, Výbor pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci vyjadřuje podporu zprávě našich kolegů europoslanců Corbetta a Méndez de Viga. Vítáme zejména skutečnost, která je ve zprávě zdůrazněna – i když je zřejmá, ale za zmínku jistě stojí – že Lisabonská smlouva přináší největší změny v oblasti svobody, bezpečnosti a spravedlnosti, především díky zrušení struktury pilířů a nahrazení této struktury komunitární metodou v oblasti soudní spolupráce v trestních věcech a policejní spolupráce.

I když se jedná o významný průlom, v naší oblasti se stále objevuje jedna výhrada, kterou mohu jen těžko přijmout. Naši kolegové europoslanci by měli vědět, že všechna opatření, která by byla přijata v rámci třetího pilíře před vstupem smlouvy v platnost, by zůstala po dobu pěti let mimo dosah kontroly Komise, ale i Evropského soudního dvora, a to v tak citlivých oblastech, jako je dodržování základních práv a svobod.

Toto restriktivní ustanovení je pro nás těžko přijatelné, pane předsedo, a dnes potvrzujeme naše rozhodnutí zrušit jeho účinnost u všech zákonů, které mají být přijaty před koncem současného volebního období Parlamentu. Doufáme, že interinstitucionální jednání mezi Evropským parlamentem, Komisí a Radou k dosažení dohody o způsobu řešení tohoto problému mohou být zahájena v co nejkratším termínu.

  Joseph Daul, jménem skupiny PPE-DE. – (FR) Pane předsedo, pane úřadující předsedo, paní místopředsedkyně Komise, dámy a pánové, stejně jako všichni ostatní bych nejprve rád poděkoval našim kolegům Íñigo Méndez de Vigovi a Richardu Corbettovi za zprávu o Lisabonské smlouvě a poblahopřál jim k vynikající práci, kterou odvedli. Jako přítel jim ale také mohu říci, že za to jsou přece placeni.

Naše rozprava se koná v době, kdy pět členských států tuto smlouvu ratifikovalo, a Polsko již oznámilo, že se připravuje na zahájení ratifikačního procesu. Jménem členů Evropské lidové strany (Křesťanských demokratů) a Evropských demokratů, a v rámci skupiny PPE-DE, bych znovu rád připomněl, jak je tato smlouva důležitá pro oživení evropské dynamiky.

Po dvou letech, kdy jednání uvízla na mrtvém bodě, a převládly pochybnosti o institucionálním uspořádání, si nyní Evropa stanovila nástroje potřebné k efektivnímu fungování. Členové politické skupiny PPE-DE věří, že díky této smlouvě bude Evropa demokratičtější, viditelnější a tudíž vlivnější uvnitř vlastních hranic i mimo ně.

Lisabonská smlouva je signálem návratu k politice v Evropě. Silnější demokracie, větší jasnost a viditelnost a posílení účinnosti Evropské unie byly našimi zpravodaji zdůrazněny jako hlavní progresivní změny obsažené v Lisabonské smlouvě. K posílení demokracie dochází rozšířením pravomocí Evropského parlamentu, jediného orgánu voleného přímými volebními hlasy. Spolurozhodování se stalo pravidlem. Předseda Komise bude volen Evropským parlamentem. Úloha vnitrostátních parlamentů bude posílena v otázkách subsidiarity. Naše skupina tyto změny velmi vítá. Evropa již nebude chybět při vnitrostátních rozpravách. Nebudou mít již omluvu pro to, aby nás kritizovali. Občané nyní budou mít právo iniciativy. Shromážděním jednoho milionu podpisů od občanů všech 27 členských států získají právo tlumočit Komisi přímou výzvu k předložení nového návrhu.

Práva občanů budou navíc chráněna Chartou základních práv, jejíž závazná právní síla je zakotvena ve smlouvě. Jsme velmi hrdí na toto zlepšení. Zpřístupněním legislativních rozprav v Radě veřejnosti se Evropa stane transparentnější, a po objasnění kompetencí Evropské unie se její fungování stanem mnohem srozumitelnější.

Rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou v Radě sníží riziko institucionální krize a umožní provádět nezbytné společné politiky. Evropa kromě toho potvrdí svou úlohu politického hráče na mezinárodní scéně. Tam, kde jí přísluší, bude její hlas slyšet a bude činit potřebná rozhodnutí v oblasti energetické politiky, zahraniční politiky, soudní a policejní spolupráce a environmentální politiky.

V oblasti energetiky smlouva zavádí právní základ pro evropskou politiku zaměřenou na zajištění dodávek energie a obnovitelné zdroje energie. V oblasti zahraniční politiky bude EU konečně zastupována vysokým představitelem Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Tváří v tvář měnícímu se světu, mnoha výzvám všeho druhu, Evropská unie musí mít prostředky, aby ve vztahu ke svým partnerům na celém světě utvrdila svou pozici klíčového hráče.

Před nedávnem jsem si na Středním východě povšiml, že na Evropu jsou kladeny stále větší nároky, Evropa by nejen měla platit, ale celou svou politickou vahou usilovat o změnu situace, a tak tomu bude i v Kosovu a na Balkáně. V oblasti policejní a soudní spolupráce je nezbytné, aby EU přijala rozsáhlá koordinovaná opatření v boji proti globalizaci zločinu a teroristickým hrozbám.

Lisabonská smlouva poskytuje EU nástroje k zahájení rozsáhlých reforem ke splnění tohoto cíle. Díky větší srozumitelnosti a jednotnosti bude Evropská unie schopna se prosadit jako světová vůdčí síla v boji proti globálnímu oteplování. Vyšle také jasné zprávy nově se rozvíjejícím zemím o své podpoře jejich úsilí o přijetí skutečné strategie udržitelného rozvoje.

Členové politické skupiny PPE-DE jsou upřímně přesvědčeni, že tyto oblasti by se měly stát hlavními tématy evropské politiky. Mnozí z nás samozřejmě litují, že ústavní přístup musel upustit od jakékoli zmínky o symbolech Evropy.

Velkou výzvou současnosti je ratifikace smlouvy. Jménem členů PPE-DE vyzývám členské státy, aby následovaly příkladu Maďarska, Slovinska, Rumunska, Malty a Francie a bez odkladu Lisabonskou smlouvu ratifikovaly, aby mohla vstoupit v platnost do roku 2009.

Děkuji vám za pozornost a doufám, že předseda skupiny Sociálních demokratů Martin Schulz bude dnes následovat můj příklad.

(Potlesk)

  Martin Schulz, jménem skupiny PSE. – (DE) Pane předsedo, dámy a pánové, ve svém příspěvku si samozřejmě ušetřím námahu a nebudu se znovu pouštět do podrobného rozboru zprávy pánů Corbetta a Méndeze de Viga. To už přede mnou velmi dobře učinili zpravodajové a spoluzpravodajové přítomných výborů. Proto si během svých poznámek dovolím položit poněkud jednodušší otázku, otázku, která nás nutí se na chvíli zastavit a v souvislosti s faktem, že Evropský parlament dnes předkládá své stanovisko k velmi zásadnímu kroku v historii evropské jednoty se sami sebe zeptat: proč to děláme? Co je pravým cílem tohoto kroku? K čemu tuto smlouvu potřebujeme?

V historii obyvatel tohoto kontinentu je 100 let krátká doba. Když se však ohlédneme o 100 let zpátky, do roku 1908, zjistíme, že v Turecku vládl sultán, v Rusku vládli carové. Toto město bylo součástí německé říše, v níž vládl císař Vilém II.. Francie byla rozsáhlou koloniální velmocí a Velká Británie měla svou vlastní imperiální říši. Před padesáti lety uplynulo již 25 let od okamžiku, kdy Hitler převzal moc. Mezitím Josef Stalin páchal své zrůdné činy, vznikla Osvětim, a před padesáti lety Sovětský svaz, vedený Nikitou Chruščovem, a Spojené státy, vedené Eisenhowerem, posvětily v Jaltě poválečné uspořádání. Před pětadvaceti lety se moc Sovětského svazu vyčerpala, a svět se v oblasti hospodářství vydal na špatnou cestu „Reaganomiky“.

Dnes si nedokážeme ani představit, co se bude dít za 25 let. Jedna věc je ale jistá: jedinou šancí, kterou státy, jež před 100 lety vládly půlce světa – Francie a Velká Británie – ještě mají, aby si dokázaly zabezpečit vliv v dnešním světě a možná i za 25, 50 a 100 let je, že nebudeme vyvěšovat atraktivní prapory, ale položíme si otázku: jak jako odpovědný politik v dnešním menším světě s omezeným vlivem – protože dnes je na světovém kolbišti mnohem více hráčů, jako je Čína, Indie, a země Jižní Ameriky – zaručím, že mí lidé, má země budou schopni plnit svou úlohu při zajišťování globální demokracie, globální prosperity a sociální stability?

Dál už nemůžeme jít sami. Můžeme jen spojit své síly a postupovat společně jako Evropané. Možná Spojené státy mohou v této globální konkurenci obstát jako samostatný stát. Možná i Čína a snad i Indie – i když Čína a Indie již mezi sebou uzavírají dohody o technické spolupráci. Když už se bavíme o této smlouvě, hrozně rád bych znovu upozornil, že jsme se vlastně nikdy nezabývali schůzkami ministrů průmyslu a rozvoje Číny a Indie, na kterých v minulém roce připravovali uzavření dohody o vzájemné spolupráci.

Dvě země, v nichž žije třetina světové populace, uzavírají dohodu o spolupráci! A co děláme my, Evropané? My se držíme správné cesty, i když ne zcela konzistentně a úplně, ale držíme se správné cesty, kterou můžeme označit heslem: v jednotě je síla! Každý, kdo po ní bude chtít jít sám, bude nakonec poražen. Každý, kdo popluje v konvoji lodí, kdo dovede loď bezpečně do přístavu, nikoli však za vlajkovou lodí, ale v řadě s ostatními loděmi na stejné úrovni, zvítězí – ať velký nebo malý stát, v této Unii jsme všichni na stejné úrovni. Nicméně, spojujeme naše síly uvnitř rámce, který nám umožňuje demokraticky spolupracovat v hospodářské a sociální oblasti, abychom se vyrovnali jiným regionům ve snaze zabezpečit lidská práva a mír ve světě. A to je hlavní účel této smlouvy!

Proto my sociální demokraté, my socialisté v této sněmovně, podporujeme Lisabonskou smlouvu a názor našich zpravodajů na tento dokument z hlubokého přesvědčení, že tato smlouva je správnou cestou. Těm, kteří před 100 lety hlásali, že svět má být osvobozen německou cestou, nebo že Pax Britannica má vládnout světu, nebo že v rámci Communauté Française má panovat francouzská nadřazenost, nebo že po vzoru césaropapismu, který byl v té době na vrcholu v Moskvě, mají lidé uctívat jednoho člověka jako vládce nebo boha; těm, kteří tvrdili světu, že vlajka, pod kterou máme plout, je to nejdůležitější, důležitější než mírový duch, který my považujeme za nejdůležitější; těm, kteří zastávali názor, že nacionalismus a národní nadřazenost povedou k cíli, těm můžeme pouze vzkázat, že posledních 100 let historie prokázalo pravý opak.

François Mitterrand měl pravdu, když v této sněmovně prohlásil, že nacionalismus vždy nakonec vedl k válce. Evropská historie nabízí důkazy potvrzující domněnku, že ultranacionalismus vždy znamená válku. A my dodáváme: nacionalismus nemůže nikdy být řešením do budoucna! Tím řešením je solidarita mezi národy, a to je účel této smlouvy.

(potlesk)

  Andrew Duff, jménem skupiny ALDE. – Pane předsedo, svět očekává, že Evropská unie posílí své vystupování na světové scéně.

Uvnitř Unie je spousta lidí, kteří by si přáli ukončení zdánlivě nekonečných hádek o formě vlády. I když jsem se dobře bavil na mezivládní konferenci (IGC) a předtím na konventu, myslím, že za nás všechny mohu říci, že mezi námi panuje shoda na nutnosti dlouhodobě vyřešit některé sporné otázky. Pochopitelně se těším na dobu, kdy se budeme zaměřovat na zlepšování kvality politiky přicházející z Bruselu nebo ze Štrasburku. Ta doba přijde, až vstoupí v platnost Lisabonská smlouva, protože tento dokument v sobě úspěšně spojuje změnu politiky s žádoucími a nezbytnými reformami pravomocí, nástrojů a postupů.

V této sněmovně jsou samozřejmě i někteří europoslanci, kteří by si přáli, aby smlouva byla zamítnuta a čas se vrátil zpátky k Nice a možná ještě dál až k uvažování 19. století. Mezi ně, bohužel, patří poslanci britské Konzervativní strany, která nenabízí sdílené evropské řešení společných problémů, kterým všichni čelíme jako Evropané.

Vím, že Spojené království je podivně izolovaná země, a pravda je, že dokonce i vláda Spojeného království se příliš bojí postavit se nacionalistům a xenofobům a trvá na prosazování sebezničujících výjimek z klíčových oblastí symbolizujících evropskou jednotu, čímž Británii někdy tlačí do krajností. Liberální demokraté toho litují, a těší se na dobu, kdy si Spojené království najde klidnější polohu uprostřed silnější a jednotnější demokratické a dobře fungující Unie, jakou nám slibuje tato skvělá smlouva.

(potlesk)

  Brian Crowley, jménem skupiny UEN. ― (GA) Pane předsedo, vedoucí představitelé Evropské unie podepsali v prosinci minulého roku reformní smlouvu o Evropské unii. Tato smlouva zajistí účinnější fungování Evropské unie v příštích letech.

Účinnější Unií se rozumí silnější ekonomika pro Evropu a Irsko. Každý, kdo se v uplynulých 50 letech pohyboval v evropské politice, prováděl změny, aby dokázal čelit novým výzvám. Irové mají velmi pádné důvody hlasovat pro tuto smlouvu.

jménem skupiny UEN. – Ekonomické a finanční výhody plynoucí z členství v Evropské unii jsou zcela evidentní pro každého občana kteréhokoli členského státu. Jednotný trh je skutečně jedním z nejvýznamnějších úspěchů, kterých jsme za posledních třicet let v Evropské unii dosáhli. A každá organizace, která začínala se šesti členy, pochopitelně, musí měnit svá pravidla s přibývajícím počtem členů a pokrokem, kterého dosahuje.

Proto věřím, že Irové budou v nadcházejícím referendu k této smlouvě hlasovat pro. Budou hlasovat ve prospěch přijetí smlouvy, protože zažili rozsáhlé přímé zahraniční investice do Irska. Zažili obrovský rozvoj infrastruktury i rozvoj v sociální oblasti na irském ostrově. Byli svědky ohromného úsilí v oblasti mírové politiky, které svedlo dohromady dříve rozdělená společenství na irském ostrově. A ti, kteří ukazují prstem a říkají: „Evropa nemá pravdu“ nebo „Evropa je špatná“ a „podívejte, jaké věci hodlá dělat“, zcela přehlížejí jasná fakta: sociální rozvoj, hospodářský rozvoj, kulturní rozvoj. Mnoho lidí zapomíná, když mluví o úloze Evropské unie na světové scéně, že jen v roce 2006 Evropská unie složená z 27 členských států přispěla, jako největší dárce rozvojové pomoci na světě, částkou 46 miliard eur na pomoc rozvojovému světu.

Proto jsem si jist, že Irové, pokud jim bude vše v nadcházejících měsících řádně vysvětleno, zaručí, že tato smlouva bude ratifikována.

  Johannes Voggenhuber, jménem skupiny Verts/ALE. – (DE) Pane předsedo, dámy a pánové k dosažení výsledků, které dnes hodnotíme, bylo zapotřebí osmi let, dvou konventů, třech mezivládních konferencí a dvou návrhů smlouvy. Dovolte mi v této chvíli, abych po tak dlouhém období osobně poděkoval za příležitost, abych jako zpravodaj EP spolu Andrew Duffem zastupoval tuto sněmovnu na obou konventech a při projednávání Charty základních práv EU i ústavy. Byla to největší čest v mém politickém životě. Velice vám děkuji.

Obsah a úspěchy této smlouvy lze podrobně analyzovat, a to není málo! Pokládáme základ první nadnárodní smlouvy v historii. Nejmodernější a nejobsáhlejší kodex základních práv se stává evropským zákonem. Zakotvení sociálních cílů a práv nám ukazuje cestu k dalšímu úkolu: vytvoření a vybudování evropské sociální unie. Díky své právní subjektivitě se Unie mění z fóra volně spolupracujících států v historicky význačného, nezávislého hráče. Chceme-li vzkřísit tuto smlouvu, politická jednota se bude muset změnit z projektu elit a státních kancléřství a na věc veřejnou neboli res publica.

Dnes si ale nejsem zcela jist, zda si uvědomujeme, že toto posuzování provádíme za velmi složitých a zvláštních dějinných okolností v Evropě. V posledním vydání časopisu Der Spiegel jsem četl výroky bývalého ministra zahraničí USA Henryho Kissingera, který prohlásil: „Evropané nechtějí rozumět“. Ačkoli já dobře rozumím panu Schulzovi a jeho počátečnímu instinktivnímu vrtění hlavou, rád bych v této souvislosti citoval hlas zvenčí. Henry Kissinger popisuje zánik národního státu v Evropě jako prvořadou výzvu naší doby. Píše: „Problémem dneška je, že národní státy neobětovaly na oltář Evropské unie jen část své svébytnosti, ale i část vize své vlastní budoucnosti. Jejich budoucnost je nyní spjata s Evropskou unií, a EU dosud nedosáhla vize a loajality srovnatelné s národním státem. Proto je mezi minulostí a budoucností Evropy vakuum“.

Toto je nejlepší charakteristika Lisabonské smlouvy, kterou v tuto chvíli máme. Vrhá pronikavé světlo na to, co vlády dělají s návrhem ústavy. Ty marginální a nepodstatné změny, které my sami neustále provádíme na  „obalu“,tedy pouze po formální, nikoli obsahové stránce smlouvy, abychom ochránili naše úspěchy, a pak se s prsty zacpávajícími si nos snažíme schvalovat – tyto změny znamenají ztrátu evropského ducha a moci, a vytvářejí identitu, loajalitu a přinášejí vítězství nad občany. Moc znovu a znovu budovat nové začátky, vytvářet nové pořádky, předkládat nová řešení, začínat každý den něco nového: to je Evropa. Musím však zcela upřímně konstatovat, že tato moc byla značně oslabena v důsledku zpátečnického postoje vnitrostátních vlád a státních kancléřství posíleného jazykem evropské ústavy a reforem s ní spojených. Ani toto vědomí by nás nemělo opouštět s ohledem na skutečné úspěchy této smlouvy. Protože se nám nepodařilo učinit z občanů svrchované vládce Evropské unie, prvním úkolem tohoto Parlamentu v budoucnu bude zachovávat ducha ústavy a změnit Unii v unii občanů, spíše než států, a nalézt sílu učinit z evropské integrace věc veřejnou neboli res publica, a demonstrovat sílu Evropy vytvářením nových identit spolu s občany.

(potlesk)

  Mary Lou McDonald, jménem skupiny GUE/NGL. – Pane předsedo, Lisabonská smlouva bude podrobena demokratické kontrole pouze v Irsku. V ostatních státech zjevně převažuje strach z referenda a já se ptám proč. Proč, když tolik mluvíme o demokracii? Kdo se tady bojí hlasu lidu?

V této sněmovně mluvíme jazykem míru, a přesto nás Lisabonská smlouva zavazuje k dalšímu zvyšování vojenských výdajů Unie a pokračující podpoře zbrojního průmyslu v Evropě. Proč se tak usilovně snažíme vyrovnat Spojeným státům? Opravdu věříme, že vytvoření jejich evropského ekvivalentu podpoří světový mír? Já tedy ne.

Utvrzujeme se v mýtu, že EU si váží veřejných služeb práv dělníků, když všechny dostupné důkazy svědčí o pravém opaku. Zeptejte se lidí ve Vaxholmu nebo dělníků v Irish Ferries na to, jak EU hájí práva dělníků.

Proč si blahopřejeme, že jsme významnými dárci pomoci rozvojovým zemím, když zároveň uzavíráme partnerské dohody, které nutí chudé země dát své trhy napospas evropským hospodářským cílům?

Jak může dnes kdokoli z nás přítomných, kdo věří v demokracii, mír nebo veřejné služby, podpořit Lisabonskou smlouvu? Cílem této smlouvy není reforma nebo efektivita; poskytuje jen neomezenou moc k dalšímu rozleptávání demokracie, a její sebenovelizační klauzule jsou toho důkazem. Je to dokument posvěcující další privatizaci. Nenabízí nic nového v oblasti životního prostředí, v ochraně práv dělníků a dává mocným institucím EU volnou ruku k další militarizaci naší Unie. Podpořili by obyvatelé Evropy takovou smlouvu? Věřím, že ne, a možná proto se jich nikdo neptá.

Jako Irka a hrdá Evropanka si přeji, aby se má země mohla svobodně rozhodovat v nejlepším zájmu svých občanů. Přeji si, aby všechny členské státy, malé i velké, mohly tohoto práva využívat rovným dílem. Společně a demokraticky můžeme dosáhnout pozitivních změn, občané Evropy i celého světa to od nás očekávají. K dosažení těchto cílů, k vytvoření Evropy, jakou lidé chtějí a jakou si zaslouží, je nutná reforma Evropské unie. Lisabonská smlouva je pro Irsko špatnou volbou, je špatnou volbou pro Evropu i pro celý okolní svět.

  Nigel Farage, jménem skupiny IND/DEM. – Pane předsedo, to, my všichni, kteří se dnes účastníme této rozpravy a následného hlasování v Evropském parlamentu, jsme jen svědky obrovského klamu. Nasloucháme hromadě lží jen z toho důvodu, že si nepřejete, aby národům Evropy bylo dáno referendum, které jste jim slíbili. A tomu se říká vnucování vůle politické třídy občanům.

Všichni známe pravdu - Lisabonská smlouva je stejná jako ústava EU – s naprosto stejným počtem nových pravomocí a stejným počtem omezení práva veta. Je fakticky identická v každém ohledu a je ústavní smlouvou, protože Evropské unii uděluje plnou právní subjektivitu, a co je horší, poskytuje EU možnost se v budoucnu měnit bez nutnosti konání dalších mezivládních konferencí. Dává EU možnost vytvářet zákony doslova pro každou oblast našeho života.

Říkáte mi, že není čeho se obávat, že vlajka a hymna ze smlouvy zmizely. Dobrá, tak jste vytáhli jinou! Před sebou tu máme jednu obrovskou vlajku, vždyť je to celé nesmysl, všechno je jen součástí zmiňovaného klamu. Pravda je, že jste příliš zbabělí uspořádat referendum. Nechcete slyšet hlas lidí, a proto se teď uchylujete k totalitním praktikám, jen abyste smlouvu prosadili.

Slyšeli jsme pan Cohn-Bendita, který říkal, že kdo nesouhlasí se smlouvou, je duševně nemocný. Slyšeli jsme pana Schulze, který říkal, že ti z nás, kteří mají námitky proti naprosté nepoctivosti tohoto projektu, se chovají jako nacisté v třicátých letech minulého století. Myslím si, že každý slušný občan Evropy je schopen si udělat vlastní názor na to, kdo je extremista.

Irskému lidu a všem, kdo věří v demokracii, bych rád popřál hodně úspěchů při hlasování, které je za pár měsíců čeká. Doufám, že vyšlou hlasitý signál v podobě rozhodného „ne“, a že zazní i hlas ostatních národů Evropy, a nejen hlas politické třídy. Dnes se můžete ještě tvářit samolibě, ale vězte, že jste stále větším zdrojem opovržení.

  Jim Allister (NI). – Pane předsedo, odmítám tuto zprávu a odmítám smlouvu, kterou tato zpráva podporuje. Před francouzským a nizozemským referendem jsme si vyslechli v této sněmovně mnoho prázdných slov o vůli lidu. Proč? Protože ve své aroganci politická elita EU věřila, že se lidé dají ošálit propagandou o ústavě. Pak ale náhle, jak lidé prohlédli, utíkali se staženým ocasem a utíkají dodnes v panické hrůze, že je voliči znovu odmítnou.

Proto se hlavní pozornost v uplynulých třech letech soustředila na osnování mezivládního spiknutí s cílem podsunout evropským národům tuto ústavu bez jakéhokoli pokusu zeptat se na jejich názor. Nevídaná arogance, nevídaná tyranie: nikoli bezúčelná, pochopitelně, protože smyslem této ústavy je převádět stále více vnitrostátních pravomocí na despoty z Bruselu – na ty, kteří jsou příliš zbabělí na referendum.

  József Szájer (PPE-DE). – (HU) Pane předsedo, dámy a pánové, nejdříve ze všeho mi dovolte zdůraznit, že je nepřijatelné, aby se kdokoli v této sněmovně prohlašoval za jediného zastánce lidu a o ostatních se vyjadřoval pouze jako o zastáncích názorů politických elit. Tento postoj je nepřijatelný.

V této sněmovně je nás mnoho, a i v celé Evropě, kterou zastupujeme, je mnoho občanů, kteří si myslí, že potřebujeme silnější Evropu. Není tomu tak dávno, kdy si také nové členské státy uvědomily, že problém Evropy netkví v tom, že omezuje naši svrchovanost nebo nám ubírá příležitosti, ale že není dostatečně schopná společné akce. Nová Lisabonská smlouva nám poskytuje prostředky k řešení tohoto problému.

Samozřejmě, je mezi námi i mnoho nespokojenců, kterým se Lisabonská smlouva nezamlouvá. Zároveň ale musíme konstatovat, že uzrál čas, abychom – po ratifikaci lisabonské smlouvy – zahájili éru, během níž uvedeme novou Evropu, novou strukturu, kterou Lisabonská smlouva vytváří, do života. Jinými slovy, v příštích letech budeme potřebovat silnější Evropu a klidné období na konsolidaci.

Jsem obzvláště potěšen, že smlouva také výslovně zakazuje diskriminaci příslušníků menšin. V Evropské unii hodně mluvíme o hodnotách a rozmanitosti, ale evropská ochrana menšin stála až dosud na vratkých základech. Nová smlouva, zejména oddíl, který se touto problematikou zabývá, otvírá možnosti, jak převést evropskou rétoriku obvykle spojovanou s těmito otázkami, do praxe. Konec konců, není možné hovořit o hodnotách a společných zásadách, ponecháme-li stranou základní stavební kameny Evropy, menšiny a etnické komunity.

Vítám smlouvu a blahopřeji zpravodajům.

  Hannes Swoboda (PSE). – (DE) Pane předsedo, dámy a pánové, mnohé již bylo řečeno o tom, co lidé v Evropě chtějí. Mohu v souladu se svým předřečníkem pokračovat v otázkách: chcete silnější Evropu. Proč? Někteří vidí v globalizaci velkou příležitost a chtějí, aby Evropa této příležitosti využila. Jiná, možná početnější skupina lidí, vidí v globalizaci nebezpečí. Obávají se jí a chtějí, aby jim Evropa pomohla překonat nevýhody.

Otázka tedy zní: co tato reformní smlouva – o které oba zpravodajové vypracovali velmi dobrou zprávu – dává jako protihodnotu? Odpověď je jasná: reformní smlouva posiluje Evropskou unii, aniž by poškozovala demokracii. Opak je pravdou: smlouva zajišťuje přemíru demokracie Evropskému parlamentu i vnitrostátním parlamentům a zároveň vytváří podmínky pro skutečnou akceschopnost Evropské unie. A to je zásadní. Zastávám proto názor, že smlouva dobře reprezentuje zájmy mnoha občanů.

Jak bychom tedy měli naložit s touto společnou akceschopností, která se odráží především v postavení vysokého představitele, jenž může zároveň ve funkci místopředsedy Komise vykonat mnohem více pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku? V oblasti energetiky bychom například mohli, díky dodatečným pravomocím, které Evropská unie reformní smlouvou získá, nakonec uskutečňovat právně způsobilou zahraniční energetickou politiku s lepším výchozím postavení ve vztahu k Rusku a k dalším energetickým velmocím. Díky pravomocím v oblasti zahraničního obchodu můžeme také lépe zastupovat zájmy našich zaměstnanců a naší ekonomiky v mezinárodních obchodních vztazích. Díky pravomocím v oblasti životního prostředí můžeme také zajistit, aby obchodování s emisemi a další naše cíle, kterých chceme v této oblasti dosáhnout, neznamenaly poškození naší ekonomiky a našich zaměstnanců, ale naopak lepší pochopení problematiky životního prostředí na celé planetě.

Velký přínos reformní smlouvy spatřuji v záruce větší akceschopnosti a větší míry demokracie zároveň – a proto i já jednoznačně podporuji práci zpravodajů.

  Bronisław Geremek (ALDE). – (PL) Pane předsedo, přijetí Lisabonské smlouvy zeměmi Evropské unie bude jednou z nejvýznamnějších událostí v dějinách Evropy a v dějinách Evropské unie. Zpráva, která nám dnes byla předložena, umožnila Parlamentu, aby jasně potvrdil význam přijetí Lisabonské smlouvy.

Upřímně doufám, že bude ratifikována hned po podpisu. Jsem rád, že má země, Polsko, přislíbilo rychlou ratifikaci Lisabonské smlouvy. Věřím také ve vnitřní jednotu mezi smlouvou, jejíž ratifikace probíhá, a Chartou základních práv. Charta základních práv definuje svět hodnot, ideologický základ Evropské unie. Bylo by proto zcela nepochopitelné – a já bych to nazval téměř politicky schizofrenní – kdyby došlo k oddělení těchto dvou aktů, které jsou vzájemně silně provázány.

Jsem přesvědčen, že Lisabonská smlouva vytváří potenciál pro větší jednotu naší Unie. Stanoví pro to příslušné mechanismy. Neznamená to však, že stanoví přísně a jednoznačně definovaný právní rámec. Stanoví mechanismy, jejichž prostřednictvím bude Evropská unie schopna pevně zakotvit svou integraci. Tato smlouva vytváří perspektivu, v níž má Evropská unie politický rozměr. Vytváří perspektivu, v níž bude Evropská unie schopna prosazovat politiku solidarity. Vytváří situaci, v níž je mnoho evropských institucí schopno pracovat společně, a co je možná nejdůležitější, vytváří prostor pro občany a jejich každodenní starosti a touhy a umožňuje jim podílet se na evropském procesu.

Myslím, že díky této smlouvě se vytváří evropský duch, který ji umožní skutečně vyložit. Nejasnosti kolem smlouvy vytvářejí prostor zejména pro Parlament, ale i pro další instituce, aby předkládaly fakta o tom, co chceme budovat. Protože jaká bude role prezidenta Evropské unie nebo předsedy Parlamentu, ministra zahraničních věcí, vysokého představitele – to vše závisí na lidech a na spolupráci. Dovolím si, pane předsedo, vyjádřit naději, že v budoucnu všechny tyto čtyři významné funkce v Evropské unii vzejdou z voleb. Myslím, že Lisabonská smlouva by již nyní umožňovala kombinovat úlohu předsedy Komise a prezidenta Unie. Tento krok by Evropskou unii posílil.

  Bogdan Pęk (UEN). – (PL) Pane předsedo, proces evropské integrace není sám o sobě ničím špatným, ba naopak. Pokud by byl prováděn čestně, na principu solidarity a skutečného šíření demokracie, mohl by být všeobecně akceptován. Zatím se však nad touto budovou a nad Evropskou unií vznáší duch všeobecné přetvářky. Není pochyb o tom, že zřízením kvazi-evropského státu na zásadách stanovených v této smlouvě by došlo k významnému omezení skutečné demokracie, z níž ve skutečnosti zůstane jen prázdný pojem.

V Parlamentu samotném je omezována demokracie projevu a vyjadřování politické vůle europoslanců. Evropské instituce a evropská byrokracie přebírají klíčové pravomoci, a největší stát nemá právo delegalizovat nespornou fašistickou stranu, která volá po změně evropských hranic.

Mluvíte dnes o společné energetické politice. Proč se v této sněmovně nezvedne vlna všeobecného pobouření kvůli plynovodu, který Německo a Rusko hodlají vést přes Baltské moře nad hlavami Poláků, Litevců a Estonců, aby tak Rusku daly příležitost zastavit dodávky energie do těchto zemí? Proto nemáme důvěru ve vaše dobré úmysly. Důvěra je základem budoucnosti, protože stavět můžeme pouze na základech opírajících se o pravdu.

  Ian Hudghton (Verts/ALE). – Pane předsedo, plně si uvědomuji, že je nezbytné provést v Evropské unii, která má dnes 27 členských států, změny v pracovních postupech a mechanismech, které uspokojivě fungovaly v Unii s 15 a méně členy. Souhlasím také s obsahem Lisabonské smlouvy do té míry, že je nutné zvýšit pravomoci tohoto Parlamentu a otevřít proces rozhodování Rady. Tyto návrhy považuji za pozitivní a smysluplné. Podívám-li se však na tuto smlouvu detailně ze svého pohledu zástupce Skotska, jsem silně zneklidněn některými nedostatky, které již zmínila eurokomisařka Wallströmová.

V první řadě, velká pozornost se věnuje novému právu vnitrostátních parlamentů zasahovat, ale toto právo se samozřejmě nevztahuje na skotský parlament s omezenými pravomocemi, nebo na jiné národy, které nežijí ve vlastním státě.

Zadruhé, během procesu navrhování smlouvy byla opomenuta otázka jednoho sídla pro Evropský parlament, a tím zůstala zachována neudržitelná situace, která nás odsuzuje k neustálému cestování mezi Bruselem a Štrasburkem.

Zatřetí, nemohu podpořit zařazení společné rybolovné politiky (SRP) jako jedné z pouhých čtyřech výlučných kompetencí Unie uvedených ve smlouvě. Obávám se, že tento krok by významně bránil pokroku směrem k radikální reformě a změně v řízení rybolovu tím, že by zůstal zachován závažný nedostatek v podobě přílišné centralizace SRP. Tento krok by byl nepřiměřený především v době, kdy Rada v prosinci minulého roku učinila prozatímní krok k decentralizaci, když uznala dobrovolná opatření prováděná Skotskem a udělila mu v tomto roce právo místní kontroly.

Má strana podporoval referendum o ústavní smlouvě. Právní status této smlouvy může být odlišný, ale podstat je stejná. Proto SNP i nadále zachovává neměnný postoj a trvá na referendu k této smlouvě. Neobáváme se veřejné diskuse o budoucnosti Evropy. Naopak, vytváření nového vztahu mezi Skotskem a Evropskou unií je pro nás prioritou. Chci se dožít vstupu Skotska do rodiny evropských národů a věřím, že jako členský stát, nikoli jako pozorovatel z ústraní, bude Skotsko hrát konstruktivní úlohu v procesu rozhodování.

  Sylvia-Yvonne Kaufmann (GUE/NGL). – (DE) Pane předsedo, já jsem pro Evropu, a proto jako členka levice podporuji Lisabonskou smlouvu. Nesouhlasím však se zesíleným důrazem na vojenské aspekty. Ráda bych dnes Parlamentu připomněla, že prohlubování evropské integrace, kterého tato smlouva dosáhla, bylo předmětem vášnivých diskusí ze strany „euroskeptiků“ a především nacionalistů. Výsledky, kterých jsme dosáhli, musíme bránit, a já doufám, že tato komplexní reforma Evropské unie může nyní vstoupit v platnost.

V Lisabonské smlouvě zůstala zachována mnohá zlepšení z dřívější ústavy. Především, smlouva vede Evropskou unii k větší demokracii a vstřícnějšímu vztahu k občanům. Unie se také může více orientovat na sociální oblast. Podle mého názoru se konečně podařilo prorazit Maastrichtskou smlouvu tím, že do smlouvy byly zakotveny podmínky, jako dosažení plné zaměstnanosti na základě zásady udržitelné sociálně-tržní ekonomiky, zavedení horizontální sociální klauzule, podle níž musejí být v budoucnu prověřovány všechny právní akty s ohledem na plnění sociálních cílů, a nový protokol o službách obecného zájmu.

Lisabonská smlouva nabízí možnost rozšíření hospodářské a měnové unie o unii sociální. A proto musíme dále potlačovat ducha neoliberalismu v Evropě. Jeho protagonisté nesmějí proměnit Evropu v zónu volného obchodu bez sociální zodpovědnosti. Je nutné skoncovat s honbou za nižšími daněmi a dumpingovými mzdami s těžkými sociálními dopady a ve všech členských státech musí být zavedena minimální mzda.

  Jens-Peter Bonde (IND/DEM). – Pane předsedo, stále platí moje nabídka, že dám láhev velmi dobrého vína komukoli, kdo uvede alespoň jeden příklad zákona, který by mohl být přijat s ústavou a nikoli s Lisabonskou smlouvou. Podle mého názoru jsou právní závazky identické. Rozdíl je pouze v prezentaci. Sarkozyho mini-smlouva čítá nyní kolem 3 000 stran namísto 560 stran zamítnuté ústavy.

Většina lidí má právo tuto smlouvu schvalovat, vy ale nemáte právo odmítat standardní parlamentní kontrolu Lisabonské smlouvy. Položil jsem více než 700 seriózních otázek k výkladu různých článků. Vy ale neznáte odpovědi. Nedokážete vysvětlit, proč se v dánském překladu zapomnělo na nové „doplňkové občanství“ nebo na zrušení práva vnitrostátních vlád navrhovat své vlastní eurokomisaře.

Většina z vás smlouvu nečetla, ani nemohla číst, protože jste ještě nedostali úplný obsah jednání mezivládní konference v konsolidovaném znění. Namísto transparentnosti podporujete utajování. Schvalujete omezování parlamentní demokracie namísto prosazování práva tohoto Parlamentu zastupovat naše voliče, provádět kontrolu jménem našich voličů a klást otázky exekutivě jménem půl milionu občanů, které zastupujeme.

  Andreas Mölzer (NI). – (DE) Pane předsedo, znovu a znovu slyšíme, jak Lisabonskou smlouvou dosáhneme funkčnosti Evropy. Slyšíme, že tato smlouva bude velmi prospěšná. Jako člověk, který se ke smlouvě staví velmi kriticky, mohu jen doufat, v zájmu našich dětí a dětí našich dětí, že je to pravda, protože pokud nás tato smlouva zavede do slepé uličky, pak nám pomáhej Bůh.

Jedna věc je ale jistá, že tato smlouva, kterou vedoucí představitelé EU dnes protlačují za každou cenu, je odsouzena k neúspěchu, protože zkrátka opovrhuje vším, čím lze na demokratické politice opovrhovat. Úloha vnitrostátních parlamentů je upozaděna. Veřejná hlasování ve Francii a Nizozemsku byla v tichosti znovu postavena na hlavu. A pokud bude Irsko hlasovat proti smlouvě, s největší pravděpodobností se najdou způsoby a prostředky, jak toto hlasování bagatelizovat. Jsem proti této smlouvě, protože jsem pro Evropu!

  Timothy Kirkhope (PPE-DE). – Pane předsedo, tato zpráva schvalující Lisabonskou smlouvu jasně říká, že smlouva znamená podstatné zlepšení stávajících smluv, předkládá argumenty, podle nichž je třeba, aby Lisabonskou ratifikovaly všechny členské státy do konce tohoto roku, a prohlašuje, že zajistí stabilní rámec umožňující Unii, aby se v budoucnu dále rozvíjela.

Jako britský konzervativec musím s politováním říci, že s tím vším nemohu souhlasit, ale můj postoj, byť nesouhlasný, je přátelský, nikoli extrémní nebo nihilistický, jaký zaujímají někteří jiní kolegové. Od začátku jsem jasně dával najevo, že tato smlouva nebo ústava není v této době pro rozvoj Evropy to nejlepší. Jak zde již zaznělo, konzervativci podporují Evropu nezávislých států úzce spolupracujících na řešení výzev globalizace, globální chudoby a globálního oteplování. Toto jsou priority, a na ty je třeba zaměřovat vzájemnou spolupráci. Můj kolega, stínový ministr zahraničí Spojeného království William Hague, rozhodně prohlásil při jedné rozpravě v Londýně: „Konzervativci jsou nejsilnějšími zastánci takové Evropské unie, kde národy společně usilují o posilování ekonomik, posilování práv spotřebitelů, a proměňují společné hodnoty na účinná opatření k řešení velkých problémů, kterým náš svět dnes čelí.“

Nevěřím, že to, co máme před sebou, nám při řešení právě oněch velkých problémů pomůže. Naši výřeční zpravodajové, kteří k obhajobě určité ukvapenosti používají citáty ze Shakespeara, by měli citovat také z Krále Jana, akt V. scéna II, kde prosebník říká, „Podle pravidel poctivé hry na tomto světě mi umožněte audienci“. Možná by si ve Spojeném království mohl předseda vlády připomenout obsah tohoto citátu, a pak by snad umožnil svým občanům vyjádřit se k této nepochybně životně důležité otázce.

  Magda Kósáné Kovács (PSE). – (HU) Děkuji vám , pane předsedo. Zpráva Richarda Corbetta a Íñigo Méndez de Viga je vynikající analýzou a v dlouhodobé perspektivě se stane zdrojovým dokumentem. Zaslouží si uznání a ocenění.

Maďarsko bylo první zemí, která reformní smlouvu ratifikovala. Je to významný počin, že na tak roztříštěné a mnohdy protichůdnými názory zmítané politické scéně, jaká je v Maďarsku, pronikavá většina hlasovala pro ratifikaci. Jednomyslná shoda panovala v otázce potřebnosti reformní smlouvy v zájmu překlenutí odstupu, který se vytvořil mezi starými a novými členskými státy po přistoupení; jednomyslná shoda panovala také v otázce nutného posílení jednoty uvnitř Evropské unie a zvýšení efektivnosti jejích institucí a činů.

Pro nás ale Lisabonská smlouva není jen pouhou smlouvou, která dává odpověď na otázky vznesené po rozšíření. Pro nás mají prvořadý význam především ustanovení posilující demokracii uvnitř tohoto složitého klubka zájmů, např. ustanovení rozšiřující zákonodárné pravomoci Parlamentu a pravomoci kontroly, nebo změny v rozhodovacích postupech Rady. Jsme přesvědčeni, že menším, méně zkušeným, chudším a historicky znevýhodněným zemím přinese tato smlouva jenom prospěch.

Díky jednodušší struktuře rozhodování lze očekávat jasné odhalování zájmů a transparentnější procesy politického vyjednávání. Naše budoucnost tkví ve spolupráci, a její výsledky a výhody musí pocítit i naši občané. Musí je ale pocítit i ti, kteří se z jakýchkoli příčin řadí k menšině, ti, z nichž historie a války vytvořily menšinu. Lisabonská smlouva jim poskytuje novou příležitost a nástroj v boji proti hrozbě nacionalismu.

Lisabonská smlouva vytváří symbolický oblouk spolu s Lisabonskou strategií, protože Charta základních práv obsahuje kromě základních lidských práv i sociální práva. Jsme si jisti, že i díky tomuto propojení si budou občané Evropské unie blíž. Děkuji vám, pane předsedo.

  Anneli Jäätteenmäki (ALDE). – (FI) Pane předsedo, pokládám za důležité, že spolupráce na evropské úrovni se úspěšně rozvíjí. Doufejme, že budeme mít nové smlouvy, aby se rozprava mohla přesunout k hlavním problémům.

Chci se zmínit o třech věcech. Zaprvé, pokud vstoupí nová smlouva v platnost, výrazně se zvýší zákonodárná moc Evropského parlamentu. Vznikne 40 nových oblastí politické činnosti, čímž se značně zvýší pracovní zatížení poslanců našeho parlamentu. To bude znamenat nutnou reorganizaci práce Parlamentu, abychom mohli pracovat efektivně, demokraticky a otevřeně. Budoucí Parlament již nebude debatním kroužkem, ale významným zákonodárným orgánem ovlivňujícím životy Evropanů. Takový parlament musí být zodpovědný, tím mám na mysli, že europoslanci budou muset být připraveni se podrobně seznamovat s širokou škálou problémů, a nejen naslouchat např. zástupcům jedné či dvou zájmových skupin.

Dále chci mluvit o zahraniční politice. Je nejvyšší čas, abychom přemýšleli o pravomocích a povinnostech nového prezidenta, vysokého představitele a předsedy Komise v záležitostech zahraniční politiky. Jinak nastanou problémy. Jinak v ostatních zemích nebudou vědět, na koho se obracet. Všichni víme, jaké ostré zákulisní boje probíhají v souvislosti s těmito mocenskými vztahy, ale proč bychom nemohli vést tuto diskusi otevřeně? Kromě toho si myslím, že diskuse o pravomocích jednotlivých činitelů je mnohem důležitější, než diskuse o personálu. Je opravdu důležitá.

Závěrem bych ještě chtěla říci něco o zahraniční politice. Její základ tkví samozřejmě i nadále v mezivládních vztazích, ale my chceme, aby EU byla schopna mluvit jednotným hlasem, a k tomu bude nezbytná skutečná změna postoje všech členských států. Členové Výboru EU pro změnu klimatu se právě vrátili z Indie, kde zjistili, že tamní obyvatelé o EU téměř nic nevědí a její existence pro ně nemá téměř žádný význam. Co pro ně ale význam má, je návštěva prezidenta Sarkozyho nebo premiéra Browna. Navíc, když ministři zahraniční EU navštěvují třetí země, program jejich jednání je čistě národní. Pokud dojde ke zmínce o EU, jde většinou jen o drobnou poznámku na okraji, nic víc. Pokud bude tento trend pokračovat, budeme rozhodně muset dlouho čekat, než se EU stane silným zahraničněpolitickým hráčem.

  Roberts Zīle (UEN). – (LV) Děkuji vám, pane předsedo. Lisabonská smlouva není možná velkým úspěchem pro ty, kteří si přáli ratifikaci ústavní smlouvy. Nepochybně ale není úspěchem ani pro euroskeptiky, kteří si žádné nové evropské smlouvy nepřáli. To tedy znamená, že bylo dosaženo klasického politického kompromisu, a jako takový by také měl být všemi členskými státy ratifikován. Jistě, Lisabonská smlouva rozšiřuje oblasti odpovědnosti Evropského parlamentu, což europoslancům přinese nové povinnosti. Evropské instituce jako celek také musejí dát občanům Evropy najevo, že v ekonomicky citlivých oblastech jsou schopny projevit skutečnou evropskou solidaritu, abychom neskončili u nové smluvní klauzule o energetické solidaritě, jak tomu bylo v případě zavedení zásady volného trhu na evropském území ve směrnici o službách. Jelikož mnohé záleží jen na nás, upřímně doufám, že zástupci všech členských států v Parlamentu a jiných evropských institucích pochopí, jaký obrovský význam pro evropské občany má vyjádření solidarity. Děkuji.

PŘEDSEDAJÍCÍ: PAN ONESTA
místopředseda

  Esko Seppänen (GUE/NGL). – (FI) Pane předsedající, maďarský parlament ratifikoval Lisabonskou smlouvu ještě předtím, než mu byla oficiálně zaslána. Nevěděl tudíž, s čím vlastně souhlasí. V této otázce, v níž Evropský parlament nemá právní pravomoc, jsme terčem posměchu, protože dosud nemáme konsolidovanou verzi smlouvy, která by sloužila jako základ k rozpravě. Bez této konsolidované verze je pro nás stejně nemožné si smlouvu přečíst, jako pro všechny občany EU.

Naše skupina nepřijímá tuto smlouvu. EU se bude militarizovat a směřovat k vojenskému uskupení. Nebude prosazovat zájmy socialistické Evropy a podporovat ideální formu demokracie. Na základě smlouvy se členské státy zaváží zvyšovat objem vojenských prostředků na operace mimo jejich území a v jejich dřívějších koloniích.

Vojenské operace EU budou moci být prováděny bez mandátu OSN, tj. nezákonně z hlediska mezinárodního práva. Když se sešel Evropský konvent, žádný článek o povinném mandátu OSN neexistoval. Byl zablokován členy NATO v EU, pro které účast v nezákonných válkách, jakou je např. válka v Iráku, není ničím cizím. EU také používá vojenské jednotky loajální vůči NATO k prosazování míru, respektive válek, v jiných zemích. Stejné zbraně používají také odvetné síly NATO. Lisabonská smlouva je naprosto loajální vůči NATO a pomůže EU nosit přilbu aliance.

Pojem vlastní kolektivní obrany a vojenského zabezpečení EU je velmi nejasný. Když členské státy použijí všechny zdroje, které mají k dispozici, na pomoc jiným členským státům, stanou se z nich vojenské zdroje. Dojde-li k rozmístění těchto zdrojů, stane se z EU také vojenská aliance.

  Kathy Sinnott (IND/DEM). – Pane předsedající, protestuji proti unáhlenému přijetí zprávy o Lisabonské smlouvě touto sněmovnou, dokud europoslanci nebudou mít tento dokument k dispozici v čitelné, do souvislostí zasazené formě.

Obdrželi jsme pozměňovací návrhy, které ve formě, v jaké byly zaslány, nedávaly smysl. Hlasovali bychom v této sněmovně o jiných zprávách jen na základě pozměňovacích návrhů, aniž bychom viděli celý dokument? Měli bychom tuto zprávu přijmout bez ověření? Jako zákonodárci se domníváme, že proto nás naši voliči do Štrasburku nevyslali.

Pocházím z Irska. V Irsku máme referendum. Jak se tato zpráva šíří, dostávám každý den žádosti o text smlouvy. Když ale musím odpovídat, že žádná čitelná verze neexistuje, setkávám se s nedůvěrou. Když ale dodám, že to je z rozhodnutí mezivládní konference, setkávám se s rozčílením.

Nepochybuji o tom, že tento pocit je ještě intenzivnější u zklamaných evropských národů, kterým je upíráno referendum. Dokáži si jen představit reakce lidí, až uslyší, že jejich europoslanci schválili tuto zprávu o smlouvě, aniž by smlouvu četli.

Prozradím vám tajemství. Naši občané jsou inteligentní, přemýšliví a schopní dobře plnit svou demokratickou úlohu v rámci svého systému vládnutí. A tím, co zde dnes děláme, a celým Lisabonským procesem se dopouštíme zrady na našich občanech, jejichž součinnost a tvrdou práci budeme při prosazování evropského projektu potřebovat.

Varuji vás: nedivte se, když jednoho dne tito trpěliví občané odmítnou spolupracovat.

  Ashley Mote (NI). – Pane předsedající, často jsem si kladla otázku, proč je Lisabonská smlouva tak nepřístupná, je-li tak dobrá. Je to proto, že se členské státy mění z velkých teoretiků EU v její služebníky? Je to proto, že smlouva tvoří zákon, spíše než rámec pro tvorbu zákonů? Je to proto, že nenabízí žádné kontroly a vyvažovací nástroje pro kontrolu budoucích zákonodárců? Je to proto, že upevňuje moc nezničitelné a samovznikající byrokracie?

Stejně jako poslední smlouva, i tato uděluje EU trvalé právo přisvojovat si více pravomocí bez jakýchkoli budoucích dohod – pobuřující uchvácení moci. Ve Spojeném království jsou takové nedemokratické pravomoci nezákonné, protože žádný britský parlament nemůže zavazovat své nástupce. Paní Wallströmová prohlásila, že slovo „ústava“ bylo vypuštěno proto, aby nenastaly problémy s Brity - naprosto správně! Měli bychom odejít, spolu s našimi 2 miliony eur za hodinu, a byli bychom na tom všichni lépe.

  Elmar Brok (PPE-DE). – (DE) Pane předsedající, paní místopředsedkyně, pane úřadující předsedo Rady, již dále nejsem schopen chápat projevy zástupců britské Strany za nezávislost a dalších stran. Učil jsem se, že Westminsterský systém parlamentní demokracie zajišťuje skutečnou demokratickou legitimitu. A tu tady máme. Byli jsme zvoleni voliči, a tudíž učiníme rozhodnutí tak, jak to dělají naši kolegové ve vnitrostátních parlamentech, a máme k tomu plné demokratické oprávnění. Ale to co se zde populistickou formou odehrává, je poškozování vážnosti parlamentní demokracie, a za to ponesete odpovědnost.

(Potlesk)

Druhým bodem, o kterém bych se zde rád zmínil, a za nějž děkuji pánům Corbettovi a Méndez de Vigovi, je zřejmý fakt, že tato smlouva vyplňuje demokratickým způsobem právní mezeru v Evropské unii. Plná práva na spolurozhodování pro Evropský parlament, volba předsedy Komise Evropským parlamentem, závazek ratifikovat mezinárodní smlouvy Evropským parlamentem, posílení vnitrostátních parlamentů – nechci zacházet do podrobností. To, co v této Evropské unii děláme, je unikátní, protože již neřešíme rozdíly v zájmech našich národů a mezi našimi národy pomocí zbraní, jak tomu bylo v minulosti, ale prostřednictvím diskusí a demokratického hlasování.

A to je nesporně obrovský rozdíl ve srovnání s dřívějším vývojem evropských dějin. Veškeré naše úsilí je založeno na rovnoprávnosti států a skupin osob. A tímto směrem bychom se měli dále ubírat. Západní Evropa měla po dobu  uplynulých šedesáti let velké štěstí, a od okamžiku opětovného sjednocení Evropy v roce 1990 se toto štěstí přeneslo i na další velká území Evropy. My nyní chceme tento vnitřní mírový proces ještě stvrdit novou smlouvou, která nám poskytne lepší možnosti k rozhodování, abychom dokázali čelit budoucím výzvám tohoto světa a překonávat problémy spojené se zabezpečením dodávek energie, vnější bezpečností, terorismem a mnoho dalších problémů. Toto je naše odpověď. Pan Méndez de Vigo citoval Paula Valéryho, a já bych ho rád citoval znovu: „Evropa se buď sjednotí, nebo se jednou stane přívěskem Asie“. A o to jde. Má Evropa šanci přežít díky společnému úsilí, spojení sil na základě demokratického oprávnění a vedení, nebo Evropané zmizí z uspořádání světa?

(Potlesk)

  Enrique Barón Crespo (PSE). – (ES) Pane předsedající, pane úřadující předsedo Rady, paní místopředsedkyně Komise, dámy a pánové, chtěl bych přivítat zprávu kolegů Corbetta a Méndez de Viga, protože je v souladu s tím, co Evropský parlament od samého začátku dělá.

Jsem si jist, že předsedové, jako byli Robert Schuman a Paul-Henri Spaak, nebo Konrad Adenauer by Lisabonskou smlouvu podepsali, především proto, že linie, která byla vytyčena Spinelliho smlouvou, jež se v polovině 80. let minulého století stala inspirací pro vznik evropské ústavy, vyústila nyní v Lisabonskou smlouvu a otevřený ústavní proces pro EU. V této souvislosti si myslím, že zpráva hájí a podrobně vysvětluje pokrok, kterého bylo dosaženo. Zároveň je však i součástí touhy upevnit Evropskou unii jako politický a demokratický svazek.

Rád bych se ještě zmínil o ponaučení, které si musíme vzít především z ratifikace ústavní smlouvy. Slyšeli jsme zde řadu příspěvků volajících po referendu. Autory těchto příspěvků jsou kolegové, kteří jsou proti tomu, abychom postupovali vpřed. Já jsem se samozřejmě zúčastnil referenda, které se konalo v mé zemi, a vyhráli jsme. Musíme si ale vzít jedno ponaučení: naše společné rozhodnutí se nesmí podvolit, nesmí se stát rukojmím rozhodnutí nevýznamné menšiny.

Jako demokraté musíme uvažovat o způsobu, jakým všichni společně můžeme ratifikovat, po čem toužíme. Pro nás je nepřijatelné, abychom byli závislí na rozhodnutích nevýznamné menšiny, a myslím že i to je pro nás důležitým ponaučením do budoucna.

Pane předsedající, chtěl bych skončit jednou poznámkou: Evropský parlament byl vždy předvojem, vždy stál v popředí evropského rozvoje. Tím mám na mysli, že se musíme ihned pustit do práce na mnoha politických rozhodnutích, která musejí být přijata ještě před příštími volbami, protože tato smlouva by měla vstoupit v platnost dne 1. ledna 2009. Z hlediska demokracie, spolurozhodování, jmenování a přizpůsobování Evropského parlamentu nás čeká ještě spousta práce.

(Potlesk)

  Marian Harkin (ALDE). – Pane předsedající, jako jedna z pouhých 13 členů této sněmovny, kteří budou mít příležitost hlasovat o Lisabonské smlouvě v referendu, jsem ráda, že mohu této smlouvě vyjádřit svou podporu. Jak prohlásila eurokomisařka Wallströmová, smlouva není dokonalá, jako žádný dokument. Je kompromisem, který ale ukazuje správný směr.

Vzhledem k časové tísni se ve svých poznámkách omezím pouze na jedno téma. Smlouva zastává zásadu subsidiarity – zásadu, podle níž přijímáme rozhodnutí na nejvhodnější úrovni.

Jedním z argumentů irských zastánců hlasování proti smlouvě je, že Lisabonské smlouva je „sebenovelizační“, i když čl. 48 odst. 4 poměrně jasně stanoví, že veškeré pozměňovací návrhy ke smlouvě vstoupí v platnost až poté, co je ratifikují všechny členské státy v souladu s jejich příslušnými ústavními požadavky. To je podstata subsidiarity.

Co mě na rozpravě v této sněmovně občas udivuje – ačkoli by mě již udivovat nemělo – že ti, kteří nejvíce a nejhlasitěji volají po svrchovanosti členských států, jsou titíž, kdo se státní svrchovanost snaží podrývat poučováním a kázáním o nutnosti konání referenda, když vnitrostátní legislativa, a tudíž svrchovanost a subsidiarita, přikazují pravý opak. Lisabonská smlouva podporuje svrchované právo členských států na taková rozhodnutí, a to je jen jeden z mnoha důvodů, proč ji podporuji.

  Konrad Szymański (UEN). – (PL) Pane předsedající, Lisabonská smlouva byla velmi složitým kompromisem pro všechny zúčastněné strany, takže jsem ohromen, když čtu slova v této zprávě, která nejsou ničím jiným, než přípravou na kampaně, jejichž cílem je přeměna EU v ústavní stát.

Podle mého názoru by bylo lepší, kdybychom se dohodli na podmínkách bez symbolických atributů, s kompromisem v otázce systému hlasování v Radě nebo s dohodami o účasti a neúčasti. Navrhoval bych také dohodu ohledně faktu, že metoda konventu přinesla EU problémy; problémy, které jsme překonali tradičním jednáním mezi vládami.

EU nepotřebuje trvalou diskusi mezi institucemi; potřebuje politickou vůli a plnění společných a prospěšných cílů.

  Irena Belohorská (NI). – (SK) Vážené dámy, vážení pánové. Vítám iniciativu Evropského parlamentu aktivně sledovat proces ratifikace Lisabonské smlouvy a angažovat se v tomto procesu. Jsem ráda, že i já jsem se mohla v rámci evropského konventu 18 měsíců podílet na přípravách ústavní smlouvy. Po jejím neúspěchu považuji Lisabonskou smlouvu za politický kompromis a za vyvážený a dobrý dokument.

Kromě ostatních důležitých reforem tento dokument obsahuje i rozšíření procesu spolurozhodování, což pro nás, členy Evropského parlamentu, znamená, že se tento orgán stane nejsilnějším od doby svého vzniku, a tento fakt vítám jako modernizaci a demokratizaci politiky v Evropě 21. století. Zároveň zvyšuje i flexibilitu Evropské unie, která dnes sdružuje 27 členských států. Tomu odpovídá i zvýšená účast vnitrostátních parlamentů na přípravě dokumentů, které se v Evropské unii realizují. V této souvislosti mě mrzí, že Slovensko, které s ratifikací ústavní smlouvy nemělo žádný problém, se dnes právě díky politickým hrám zviditelnilo problémem s ratifikací Lisabonské smlouvy. Věřím však, že i slovenští politici si uvědomí potřebu tohoto dokumentu a ratifikace proběhne bez problémů.

Dovolte mi dodat ještě jednu větu. Diskuse v tomto parlamentu, pane předsedající, ukazuje na rozdíl mezi vnímáním Evropské rady a Evropského parlamentu. Svědčí o tom, že komunikace v této otázce pravděpodobně není příliš dobrá: vždyť se zde zpochybňuje podpis premiérů, kteří Lisabonskou smlouvu podepsali, a to je dost závažný fakt.

  Alexander Stubb (PPE-DE). – Pane předsedající, než přednesu své obvyklé tři body, dovolte mi nesouhlasit s tím, co zde řekl Nigel Farage z britské Strany za nezávislost (UKIP). Zmínil slovo „zbabělí“. Možná očekáváme, že se během hlasování bude něco odehrávat, a já bych jen rád řekl, že podle toho, co máte během hlasování na sobě, se pozná, jací jste. Uvidíme, jak budou vypadat členové UKIP.

Mám tři body. V prvním bodu bych rád uvedl, že Evropská unie prochází procesem ustavičných změn. Před dvěma lety jsme zde stáli a zabývali se podobnou zprávou, a já bych chtěl při této příležitosti upřímně poblahopřát zpravodajům Richardu Corbettovi a Íñigo Méndez de Vigovi k velmi dobře odvedené práci. To, co se odehrálo v roce 2005 bylo nešťastné. Od té doby se zabýváme řízením krize. A to je skutečný smysl Evropy. Problémy musíme řešit; problémy se smlouvou jsme vyřešili a nyní, doufejme, můžeme jít dál.

Ve druhém bodu bych chtěl uvést, že smlouva, kterou máme před sebou, představuje velké zlepšení oproti smlouvě z Nice. Přináší zlepšení z hlediska efektivity: získáváme větší rozsah hlasování kvalifikovanou většinou, získáváme právní subjektivitu, získáváme mnohem více v oblasti zahraničních vztahů, a můžeme být spokojeni i v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí. Přináší zlepšení také v oblasti demokracie. Evropský parlament zvyšuje své pravomoci, Charta základních práv se stává součástí smlouvy a vnitrostátní parlamenty získávají více pravomocí. Takže, v mnoha směrech lze mluvit o zlepšení v porovnání se smlouvou z Nice.

Ve třetím a závěrečném bodu chci zdůraznit, že již nastal čas jít dál. Blahopřeji všem pěti zemím, které již smlouvu ratifikovaly. Čím dříve se nám podaří smlouvu prosadit, tím na tom budeme všichni lépe, protože musíme jít dál, soustředit se na každodenní práci, tvorbu legislativy, přijímání energických evropských rozhodnutí. Při tom všem ale nesmíme zapomínat na svou vizi. Vizi jednotné Evropy, protože Evropská unie je jedinou organizací, která nám dala čtyři věci: mír, prosperitu, stabilitu a bezpečnost.

  Bernard Poignant (PSE). – (FR) Pane předsedající, zrod nové smlouvy je jako zrod nového života: někdy je nutný epidural, jindy císařský řez. Tato smlouva patří do druhé kategorie a já jsem přesvědčen, že poroste do krásy.

Její zrod přišel až na druhý pokus, ale to už je minulost. Je nedokonalá, je neúplná, ale je lepší než žádná. Především nás přibližuje k opětovnému sjednocení kontinentu, které bylo zahájeno 9. listopadu 1989. Svým způsobem dělá také tlustou čáru za druhou světovou válkou. Samozřejmě, bývá obviňována z toho, že pevně ustanovuje liberální Evropu. Stejně tak mohla být ale totalitární! Doufám, že tato smlouva neznamená konec jednoho období, ale začátek dalšího.

Již se těším, kdo bude zvolen prezidentem Evropy, protože celý svět bude jeho zvolení sledovat, a osobnost prezidenta bude formovat celý úřad. Už teď bych mu/jí chtěl vzkázat: „Neseďte jen ve své kanceláři. Cestujte po celé Evropě, nejen po hlavních městech, ale po všech regionech Evropy“.Rád bych mu/jí vzkázal : „Cestujte po celém světě. Cestujte do míst, kde jsou ignorovány svobody, omezována lidská práva a kde zuří válečné konflikty. Ukažte světu, že Evropa má jméno, tvář, adresu, telefonní číslo“. Myslím, že tato osobnost, muž či žena, bude hrát rozhodující úlohu. Uvidíme, jaký bude osud této funkce.

Schůzka po pěti letech, v červnu 2014, je již domluvena. Buďto se ukáže, že se smlouva osvědčila, že je účinná a občanům vlastní, nebo že myšlenka jednotné Evropy selhala. Proto se domnívám, že nadcházející volební období Parlamentu bude pravděpodobně rozhodující, pokud jde o závazek občanů vůči Evropě.

  Cristian Silviu Buşoi (ALDE). – (RO) Dámy a pánové, nejprve mi dovolte poblahopřát zpravodajům. Jejich zpráva je skutečně velmi dobrá.

Navzdory vypuštění unijních symbolů a navzdory všem kompromisům přijatým na červnovém zasedání Rady a na mezivládní konferenci, jsou v Reformní smlouvě z Lisabonu zachovány nejdůležitější inovace z bývalé ústavní smlouvy. Tato smlouva je významným krokem vpřed k reformám Evropské unie. Největší radost mám z posílení úlohy Evropského parlamentu a vnitrostátních parlamentů v procesu rozhodování v Evropské unii.

Má země, Rumunsko, byla jednou z prvních zemí, která ratifikovala smlouvu velkou většinou hlasů poslanců parlamentu. Podle mého názoru je závěrečný počet 10 možná nejdůležitějším závěrem zprávy. I kdyby došlo k ratifikaci smlouvy ve vnitrostátních parlamentech všech členských států, s výjimkou jediného, věřím, že je podstatné informovat občany zemí Evropské unie, aby i v jejich zemích mohly úspěšně proběhnout institucionální reformy.

Je povinností evropských orgánů informovat občany o této smlouvě. Je naší povinností, aby každý poslanec Evropského parlamentu jel do své země vysvětlit občanům, které zde zastupuje, výhody Lisabonské smlouvy a její přínos pro budoucnost Evropy.

  Mirosław Mariusz Piotrowski (UEN). – (PL) Pane předsedající, po dvou letech diskusí o kontroverzní smlouvě, která byla zamítnuta ve Francii a Nizozemsku, se nám podařilo docílit kompromisu a přijmout text, který má zachránit evropské národy. Je tu jen jeden problém: všichni schválili, a někteří již vlastně přijali text, který dosud neexistuje v konsolidovaném znění. Zpravodajové tento fakt uznali v odstavci 9 dokumentu předloženého k projednání Parlamentu.

Lisabonská smlouva byla zpřístupněna pouze jako seznam pozměňovacích návrhů ke smlouvám. Dokonce ani poslanci tohoto Parlamentu dosud neviděli konsolidovanou verzi, natož občané členských států. Takhle má tedy vypadat deklarované přibližování Unie k občanům – těm občanům, jimž je upíráno nejen právo na referendum, ale i možnost seznámit se s textem, natož o něm diskutovat? Byla tato situace vyvolána pouze technickými důvody, nebo se autoři tohoto geniálního díla znovu snaží něco skrývat?

Historie ratifikace ústavní a Lisabonské smlouvy ukazuje, že vedoucí představitelé EU si neváží národů Evropy a demokratických postupů. Proto musí být tato zpráva zamítnuta.

  Reinhard Rack (PPE-DE). – (DE) Pane předsedající, průzkumy Eurobarometru vždy ukazují, že zhruba 30 % evropských občanů jsou euroskeptici a jsou nespokojení. Toto číslo je velmi zajímavé. Přitahuje pozornost především protestujících stran a skupin, které nemají vlastní politickou orientaci, ale chtějí se na uvedených 30 % přiživit. Přitahuje pozornost těch, kteří se neztotožňují s žádnou politikou; euroskepticismus je pro ně jen zástěrka, za kterou se schovávají. Uvedených 30 % ale poutá pozornost i osob, které zastávají politickou orientaci, ale jejichž politika nebude nikdy přijatelná pro ostatní.

Pod pláštíkem euroskepticismu se velmi často skrývá xenofobie. Být skeptikem je, alespoň v očích uvedených 30 %, považováno za přijatelné. Na pozadí této skutečnosti bychom tedy měli zvažovat požadavek na referenda. Těm, kteří jej požadují, ale ve skutečnosti nejde o referendum, o větší míru demokracie, oni jen chtějí využít oněch 30 % opozičního potenciálu k prosazení svých cílů.

Stejných 30 % euroskeptiků přitahuje však pozornost i jiného sektoru. Představují tržní potenciál pro určitá média. Protest proti EU se dobře prodává – každý den se o něm píše v bulváru. U nás v Rakousku se stačí jen podívat na titulky, abyste věděli, o co jde. Nejde o domnělou velezradu, ani o evropskou „frašku“. Jde o to, aby si těchto 30 % nespokojenců dál kupovalo příslušné noviny každý den.

Kdo by mohl něco namítat proti celostátnímu referendu? Nikdo by nemohl nic namítat proti celostátnímu referendu, pokud by byla svolávána mnohem častěji a k mnohem širšímu spektru témat – to se ale zatím neděje. Tento protest v zásadě slouží pouze ke zvyšování případného tržního podílu příslušných novin, potenciálu daného periodika ovládnout trh, ale nikoli demokracii. A to bychom si právě dnes měli připomenout.

(Potlesk)

  Genowefa Grabowska (PSE). – (PL) Pane předsedající, chtěla bych poblahopřát svým kolegům k vynikající zprávě, a při té příležitosti si vám dovoluji sdělit tři zprávy: dvě dobré a jednu špatnou. První dobrou zprávou je, že v Polsku probíhá ratifikace Lisabonské smlouvy. Polská vláda včera schválila návrh zákona o ratifikaci této smlouvy, a 27. února se jí bude zabývat polský sejm a senát. Chtěla bych zdůraznit, že smlouva se těší podpoře převážné většiny v parlamentu.

Druhou dobrou zprávou je, že Poláci vyjadřují mimořádně silnou podporu celoevropskému projektu. Podle výsledků nedávných studií je 83 % Poláků spokojeno se členstvím v EU. Vzhledem k tak široké podpoře by se referendum v mé zemi míjelo účinkem. Nezapomínejte, prosím, že mí kolegové, kteří zde volají po referendu, hovoří pouze za sebe.

Třetí, špatnou zprávou je, že Polsko má, bohužel, stále výhrady k Chartě základních práv, takže spolu s Brity budou Poláci jedinými Evropany, na které se nebudou vztahovat výhody této charty. Obracím se proto na Radu a na slovinské předsednictví, aby vypracovaly zjednodušený mechanismus účasti, který by umožnil Polsku, a v budoucnu možná i Velké Británii, podepsat Chartu základních práv.

  Roger Helmer (NI). – Pane předsedající, dovolte mi, abych nejprve reagoval na příspěvek našeho milého kolegy Baróna Crespa, který řekl, že nemůžeme dopustit, aby vůle menšiny stála v cestě celoevropskému projektu.

V mé zemi průzkumy veřejného mínění ukazují, že zhruba 75 % Britů chce referendum a dvě třetiny z nich by hlasovaly „ne“. Pokud je toto číslo pro pana Baróna Crespa nevýznamná menšina, mohu k tomu říci jen to, že já si to nemyslím.

Jak zde již řada kolegů zdůraznila, hlasujeme v podstatě o něčem, co si nemůžeme přečíst. Nemáme konsolidovaný text. To je absolutní skandál!

Mnoho lidí na druhé straně této sněmovny nám říká, že je to správná věc. Znovu a znovu je nám říkáno, jak správná věc to je. Jestliže je opravdu tak správná, proč nevyjdete do ulic a neobhajujete ji před lidmi v referendu? Proč zbaběle utíkáte?

Celoevropský projekt se dnes vzdává veškerých nároků na demokratickou legitimitu. Dnes odhlasujeme přejmenovanou ústavu ve formě předpisu, který nehorázným způsobem opovrhuje evropskými občany a demokratickými hodnotami. V roce 2005 voliči Francie a Nizozemska řekli této ústavě své rozhodné „ne“.

Žasnu nad nepokrytou nestoudností evropských vůdců, kteří sice změnili „obal“, ale nyní přicházejí znovu se stejným obsahem navzdory odporu veřejného mínění. Většina francouzských a nizozemských europoslanců tuto zprávu podpoří. Nevím, jak to vysvětlí svým voličům. Nevím, jak se jim bude v noci spát.

Labouristická strana ve Velké Británii porušila svůj slavnostní slib uspořádat referendum, ačkoli v korespondenčním hlasování pořádaném skupinami vedoucími kampaň se pro referendum vyslovilo více než 80 % voličů.

Prosazením tohoto opatření proti vůli veřejnosti podkopáváte samotné základy Evropy, o jejíž budování usilujete. Musíte naslouchat lidem. Oni chtějí referendum.

  Jens-Peter Bonde (IND/DEM). – Pane předsedající, pan Corbett nám nyní desetkrát ukázal takzvanou „konsolidovanou“ verzi smlouvy. Tato verze ale nebyla konsolidována způsobem, který umožňuje přijmout rozhodnutí, protože obsahuje text tak, jak by vypadal, kdybychom již Lisabonskou smlouvu schválili. Konsolidovaná verze je takové vydání, v němž text, který má být předložen, je označen tučným písmem, a text, který bude vypuštěn, je vytištěn kurzívou, aby mohl být náležitě posouzen.

Eurokomisařka Wallströmová nám takovou verzi slibovala ...

(Předsedající řečníka přerušil.)

  Rihards Pīks (PPE-DE). – (LV) Pane předsedající, paní místopředsedkyně Komise, pane úřadující předsedo Rady, když jsem dnes naslouchal některým svým kolegům, uvědomil jsem si jednu velkou pravdu z Písma: kritizovat, znevažovat je snadné, ale postavit dům a zbudovat chrám je dlouhý a náročný úkol. Kritikům této smlouvy musím připomenout, že její základ – Lisabonská smlouva, ústavní smlouva – byla vytvořena na demokratickém fóru s nejširším zastoupením v celé historii Evropy, za účasti nevládních organizací a za přítomnosti sdělovací prostředků. Proto bych dnes chtěl poblahopřát kolegům  Méndez de Vigovi a Corbettovi, kteří zprávu, o níž budeme nyní hlasovat, vypracovali. Jejich zpráva je skutečně velmi kvalitním souhrnem, a pan Bonde má pravdu, když říká, že konsolidovaná verze je v současné době k dispozici pouze v angličtině. Proto bych doporučoval, aby tento dokument byl vydán jako brožura, jako velmi kvalitní souhrn obsahu, protože každý nebude číst plné znění smlouvy. Co se týče skutečných postojů, které jsou ve smlouvě zaujímány, objevily se hlasy pochvalné, ale i kritické. Považuji za velmi dobré, že byla formulována společná zahraniční a bezpečnostní politika, jakož i požadavek na společnou energetickou politiku. Zároveň je škoda, že nebyly stanoveny nové nástroje pro provádění těchto politik – ani Komisi, ani Parlamentu žádné takové nástroje dány nebyly. Co to znamená? To znamená, že před sebou máme stále hodně práce: zavádět a implementovat politiku v uvedených oblastech. Polovinu práce máme tedy už za sebou: základ byl položen, ale zbývající část, druhá polovina, to jest uvést ji do praxe, je ještě před námi. Přeji nám hodně štěstí. Děkuji.

  Adrian Severin (PSE). – Pane předsedající, výhody Lisabonské smlouvy již byly zmiňovány, stejně jako pokrok, který přináší na cestě ke skutečné unii občanů. Zdůrazněna byla také naléhavá potřeba její ratifikace. Dovolte mi se připojit se dvěma poznámkami, které budí znepokojení.

Zaprvé, trh je globalizovaný, organizovaný zločin je globalizovaný, chudoba je globalizovaná, a vlny přistěhovalců nás o tom přesvědčují každý den. Zatímco společnosti vyrábějící auta, počítače, letadla a ocel se slučují, jiné, nové nebo obnovené globální mocnosti vznikají. Navzdory tomu Evropa zůstává rozdělená. Probíhající odtržení Kosova, které někteří popisují jako bitvu mezi právním dogmatismem a realismem, je zatím posledním a obavy vzbuzujícím příkladem dokazujícím, že mír a právo v Evropě dosud nejsou zabezpečeny.

Na pozadí těchto faktů, nepovažuji posedlost mechanismy neúčasti nebo účasti za způsob, jak ochránit národní svrchovanost proti takzvanému evropskému imperialismu, ale za způsob, jak odsoudit každý z našich členských států k bezvýznamné malosti a v konečné fázi, k nejistotě a nedostatečné bezpečnosti.

Má druhá obava: někdo ze smlouvy vypustil zmínky o symbolech z obavy, že by evropské symboly mohly zastínit symboly národní. Na druhé straně, neuspokojivá demokratická účast občanů na národním životě nám každý den podává důkaz o vyčerpanosti našich národních mýtů. Evropské společenství uhlí a oceli dokázalo mobilizovat občany nejen tím, že oslovilo jejich mysl, ale nadchlo i jejich srdce. Byl to plán inspirovaný mýtem.

Lisabonská smlouva je dalším vynikajícím plánem, ale postrádá duši. Tím se nejen sníží schopnost Evropské unie inspirovat občany, ale také schopnost každého členského státu rehabilitovat své národní mýty.

Se zbývajícími částmi zprávy se plně ztotožňuji a blahopřeji zpravodajům k vynikající práci. Přesto doufám, že jednoho dne budeme všichni schopni zvolat „Habemus tractatum rei publicae Europae“.(Máme smlouvu o Evropské republice)

  Jean-Luc Dehaene (PPE-DE). – (NL) Pane předsedající, otcové evropské integrace nám vždy kladli na srdce, že integrace postupuje krok za krokem. Někdy jsou to kroky malé, a někdy velké. Zpravodajové velmi jasně zdůraznili, že Lisabonská smlouva je pro Evropu významným kvalitativním krokem vpřed – dalo by se dokonce říci obrovským skokem. Je srovnatelná s Římskou smlouvou, kterou jsme vytvořili společný trh, s Jednotným evropským aktem vytvářejícím jednotný trh a se Smlouvou o Evropské unii stanovující měnovou unii. Smlouva o Evropské unii také představovala předběžný krok k politické unii.

Poskytnutím právní subjektivity Unii a zrušením pilířů dává Lisabonská smlouva Evropě přesný politický rozměr. Evropa potřebuje tuto smlouvu, aby se mohla stát globálním hráčem v dnešním globalizovaném světě a mohla tak ustanovit normy, které tento globalizovaný svět potřebuje. Kromě toho, všeobecné uplatňování spolurozhodování činí proces rozhodování v této politické unii demokratičtějším. Tato smlouva nyní potřebuje být ratifikována, a v této souvislosti by k lepšímu pochopení dosažených výsledků skutečně přispěla koordinovaná verze textu.

Mít hotový text je jedna věc, ale ratifikace je věc druhá, a implementace ještě další: a toto je pravděpodobně nejdůležitější úkol, který nás teď čeká. Byl jsem velmi potěšen, když jsem slyšel, že předsednictví a také Komise již zahájily práce na implementaci smlouvy, protože v tomto procesu je možné se ubírat různými směry, a pokud nebudeme opatrní, mohli bychom zvolit ten špatný. Proto je také velmi důležité, aby se implementací zabýval i Parlament, a stanovil jasný směr, jakým se smlouva bude ubírat, aby představovala skutečný pokrok. Může se stát, že se smlouva v rámci implementace od stanoveného směru odchýlí, ale tomu bychom měli zabránit. To samozřejmě nechceme. My chceme pokrok, který je obsažen ve smlouvě.

  Edite Estrela (PSE). – (PT) Blahopřeji zpravodajům Corbettovi a Méndez de Vigovi k vynikající práci a k dobrému příkladu spolupráce. Portugalské předsednictví splnilo své historické poslání přeměnou mandátu ve smlouvu, Lisabonskou smlouvu, která má být v dubnu ratifikována portugalským parlamentem. Nová smlouva není všelékem na všechny nemoci Evropské unie, ale představuje přidanou hodnotu demokracie. Pravomoci Evropského parlamentu jsou rozšířeny, stejně tak pravomoci vnitrostátních parlamentů, ale je posílena i participační demokracie – konkrétně prostřednictvím občanské iniciativy, která umožňuje jednomu milionu občanů požádat Komisi, aby v určité oblasti zahájila zákonodárnou iniciativu; navíc, Charta základních práv je nyní právně závazná.

Evropská unie není dokonalá, ale z hlediska svého světového postavení je nenahraditelná. Potřebujeme Evropu, která více ovlivňuje celosvětové dění a více se podílí na řešení celosvětových problémů, jako je změna klimatu, zajišťování potravin, energetická politika, mezinárodní terorismus, organizovaný zločin, přistěhovalectví, atd. Nyní je nezbytně nutné, aby každý z 27 členských států, které dne 13. prosince 2007 podepsaly Lisabonskou smlouvu, neprodleně přistoupil k její ratifikaci. Ratifikace je rozhodující fází naší cesty k Evropě, která je efektivnější v rozhodování, vstřícnější k občanům, schopná lépe čelit výzvám globalizace a lépe fungující v zahraničních vztazích. Chopme se rychle každý své odpovědnosti, protože svět se nezastaví.

Zatímco Evropa protahovala přestávku k sebereflexi a mrhala energií hledáním východiska ze svých institucionálních problémů, vznikající ekonomiky nadále rostly, ozbrojené konflikty se šířily, změna klimatu se stala samozřejmostí, energetické problémy jsou stále palčivější a mnoho lidí umírá z nedostatku jídla a lékařské péče. Navzdory ultranacionalistickým názorům a euroskepticismu, Evropa se nesmí zastavit – a nezastaví se.

  Georgios Papastamkos (PPE-DE). – (EL) Jako stínový navrhovatel stanoviska Výboru pro mezinárodní obchod a jako člen Výboru pro ústavní záležitosti bych na úvod chtěl říci, že Lisabonská smlouva je signálem k přechodu od ústavního „elitářství“ k reformě projektu evropského sjednocení. Dosahování společného evropského pokroku je zajištěno ústavní dualitou, jmenovitě oběma revidovanými smlouvami stejné právní hodnoty.

Zároveň ale vzniká „vícerychlostní“ Evropa. Jinými slovy, Unie se stává flexibilnější, ale ztrácí společnou hybnou sílu ke sjednocení. Členský stát má opětovně výhodu v dialektickém vztahu mezi nadnárodními a národními prvky. Také parlamentní systém vychází z nedávného evropského kompromisu posílený, díky rozšířené úloze jak Evropského parlamentu, tak vnitrostátních parlamentů.

Dámy a pánové, evropský proces unifikace nepochybně potřebuje podporu. Občané hledají odpovědi na politicky dynamické výzvy. Zajímá je kvalita a produktivita politických výstupů. Přímo nebo nepřímo demokraticky legitimizují rozhodovací orgány EU a očekávají úspěšné výsledky. Úspěšný závěr pokusu o ratifikaci, a především trvalé demokratické legitimizace projektů prováděných s absolutním zřetelem na evropské občany, závisí na tom, zda bude zahájena podrobná politická diskuse s EU o klíčových politických, ekonomických a sociálních přístupech, o vztazích evropských občanů k EU a o postavení EU ve světě.

V tomto kontextu nemůže být zahájení trvalého, transparentního a demokratického dialogu s občanskou společností pouhou záminkou. Musí odrážet důkladnou politizaci sjednocovacího procesu. Klíčovou roli v této politizaci hraje Evropský parlament. Blahopřeji svým kolegům Corbettovi a Méndez de Vigovi k prospěšnému a tvůrčímu přispění k tomuto procesu.

  Proinsias De Rossa (PSE). – Pane předsedající, tato smlouva není elegantním dokumentem. Je v něm mnoho „kdyby“, „ale“ a „možná“, protože není jiný způsob, jak se v tak různorodé rodině národů podělit o moc. I přes námitky věčných nespokojenců ale reaguje na požadavky občanů, kteří volají po silnější demokracii a větším oprávnění podílet se na věcech, do kterých národní státy nemohou samy efektivně zasahovat a které souvisejí s udržením míru, změnou klimatu, přistěhovalectvím, finanční a tržní regulací a samozřejmě, s regulací na trhu práce.

Pro malé státy, jako je Irsko, je v této době globální nestability Evropská unie důležitější než kdykoli předtím. Dnešním hlasováním se znovu odhalí bizarní spojenectví tržních fundamentalistů a ultralevicových a ultrapravicových sil proti této smlouvě. Jedno mají společné: nutkání omezit dostupnost demokracie pro občany za hranicemi jejich států. Multimilionáři typu Murdocha ve Velké Británii a Ganleye v Irsku cynicky manipulují s národním šovinismem ve snaze upřít Evropanům právo překračovat hranice národních států, aby mohli řídit obchod v širších zájmech společnosti.

Ti ostatní, Sinn Féin a jejich spojenci, nedůvěřují občanům a jejich schopnosti vytvořit zodpovědnou nadnárodní demokracii. Jejich politickým kapitálem je strach, strach z našich sousedů, z demokratických parlamentů, vlád a z globalizace. Nedaří se jim ale vysvětlit, jak mohou silnější pravomoci parlamentu znamenat méně demokracie. Staví se do role internacionalistů, a přitom protestují proti vzájemné pomoci mezi sousedy v případě krize nebo útoku. Odmítají podporovat závazné evropské zákony, aby nás a naše sousedy ochránili před změnou klimatu, zneužíváním práv dělníků a zneužíváním trhu.

Zbraněmi těch, kteří v ostatních živí strach, je jedna velká lež, kterou zde dnes výmluvně prezentovaly paní McDonaldová a paní Sinnottová. Neúnavně obracejí pravdu naruby, když tvrdí, že volení zástupci více než 80 % národů Evropy se chystají zničit demokracii, že znovu hodlají upírat lidem právo podílet se na budování Evropy. Před hlasováním v Irsku vyjde pravda o těchto velkých lžích najevo: jsou to jen noční můry stran, které se nepoučily z historie a jsou rozhodnuty odsoudit národy Evropy k tomu, aby po nich jejich chyby opakovaly. Jsem přesvědčen, že Irsko se rozhodne zůstat v srdci Evropy.

  Avril Doyle (PPE-DE). – Pane předsedající, Irsko si zvolilo ratifikaci Lisabonské smlouvy prostřednictvím referenda, protože, uvážíme-li podmínky naší psané ústavy, nebyla v podstatě jiná možnost, ale jinak plně respektuji rozhodnutí všech ostatních členských států o volbě ratifikačního procesu v jejich zemích.

Některé body si zaslouží neustálé opakování. Lisabonská smlouva se liší od své předchůdkyně, nešťastné ústavní smlouvy, tím, že se nejedná o konsolidovaný text. Jedná se pouze o pozměňovací návrhy stávajících smluv – o Evropské unii a o založení Evropských společenství – smlouvy, které byly obě plně ratifikovány. Kromě toho byl vypuštěn ústavní název a symbolika, a zmínky o vlajce a hymně EU.

Heslem více Evropy se rozumí více toho, čemu Evropa dodává přidanou hodnotu pro naše občany, protože díky jasnému vymezení unijních kompetencí poskytuje Reformní neboli Lisabonská smlouva Evropské unii i vnitrostátním parlamentům jasnou definici jejich kompetencí, a členským státům, mimochodem, i více subsidiarity, na což se často zapomíná.

Reformní smlouva umožňuje EU větší kontinuitu v rozhodování, zejména v oblasti zahraniční politiky, díky vytvoření nové funkce předsedy Evropské rady, který bude jmenován na období dvou a půl let, s možností jednoho prodloužení. Další jmenovanou funkcí bude vysoký představitel pro zahraniční a bezpečnostní politiku, který nebude působit pouze v Radě, ale bude zároveň místopředsedou Komise. Tyto změny však nepovedou k nahrazení vnitrostátních zahraničních politik. Navíc zůstane zachován i stávající mechanismus střídavého šestiměsíčního předsednictví, což je fakt, který bývá často opomíjen nebo nesprávně chápán.

Narozdíl od některých jiných smluv EU, v Lisabonské smlouvě nejsou žádné nové významnější kapitoly s pravomocemi EU. Obsahuje však nové právní základy pro oblast patentové politiky, cestovního ruchu, sportu, vesmírné a administrativní spolupráce, posílený právní základ v oblasti energetické politiky a především, novou výslovnou zmínku o boji se změnou klimatu na stávajících právních základech v oblasti politiky životního prostředí.

Ze všech těchto důvodů podporuji, stejně jako mí kolegové ze strany Fine Gael, naši vládu. Všechny irské strany, s výjimkou Sinn Féin, budou vládu podporovat a tvrdě pracovat na ratifikaci této smlouvy, aby mohly předat evropské poselství. Sinn Féin vládu nepodpoří, protože se obává „větší militarizace Evropy“ – což je ironie, vzhledem k historii této strany!

Kolegové, ačkoli upřímně vítám vaši dobrou vůli a podporu, neodpustím si drobné varování – nenechte se, prosím, ve své horlivé snaze o pozitivní výsledek zlákat touhou přesvědčit irské voliče, jak mají hlasovat. A Komisi prosím, aby nevyvolávala hádky s Irskem o správních a dalších otázkách, např. ohledně REPS, protože může docházet k jejich úmyslnému či neúmyslnému zkreslování ze strany odpůrců smlouvy.

  Mauro Zani (PSE). – (IT) Pane předsedající, dámy a pánové, Lisabonskou smlouvou končí dlouhá a velmi nebezpečná krize. Vycházíme z této krize se stabilní a efektivnější institucionální strukturou, která je otevřená dalšímu vývoji. Vstupujeme do nové etapy – během níž, jak doufám – může být znovu otevřena cesta k evropské ústavě.

K tomu je ale zapotřebí zvláštní úsilí zaměřené na podporu evropského občanství na základě Charty základních práv. Nemám na mysli demografické výpočty, které se hodí k vnitrostátní, mezivládní logice, ale skutečné evropské občanství, které je základním kamenem budoucí evropské politické struktury. Je to také jediný způsob, jak této smlouvě vdechnout duši, duši, o které tu již mluvil pan Severin.

Budoucnost leží především v rukách silného spojeneckého svazku mezi Parlamentem a evropskými občany se všemi jejich právy a povinnostmi. První zatěžkávací zkouškou tohoto spojenectví se možná stane volba nového prezidenta EU.

  Jacek Protasiewicz (PPE-DE). – (PL) Pane předsedající, dovolte mi začít blahopřáním autorům této zprávy, protože jejich zásluhou vznikl text, který není jen politickým dokumentem, ale i moudrým průvodcem seznamujícím čtenáře s novými fakty v této smlouvě. Dalo by se téměř říci, že se jedná o didaktickou pomůcku pro studenty v celé Evropské unii i za jejími hranicemi.

Při zpracování své zprávy autoři pan Méndez de Vigo a pan Corbett zdůraznili pozitivní změny obsažené v Lisabonské smlouvě, ale potvrdili i obavy, které vyplynuly ze složitých mezivládních jednání. V té době bylo Polsko považováno za jeden ze států, které brzdí pokrok evropské integrace. Od nedávných voleb se ale mnohé změnilo. Nová polská vláda je otevřenější evropské spolupráci a chápe, že silná Evropská unie je v zájmu naší země.

Neměli bychom, nicméně, zapomínat, že část polského obyvatelstva sdílí určité obavy spojené s nadřazeností evropského práva v hierarchii občanskoprávních předpisů, zejména v oblasti rodinného a majetkového práva. Ke zmírnění, a snad i odstranění těchto obav, potřebujeme ale více času a zkušeností v oblasti spolupráce v rámci Evropského společenství. Polská vláda tedy dosud nepodepsala Chartu základních práv, především proto, že existovalo vážné nebezpečí zablokování celého procesu ratifikace v Polsku, kdyby bylo přijato jiné rozhodnutí.

Jsem velmi rád, že autoři této zprávy pochopili tyto okolnosti a rozhodli se z původního textu odstranit jména států, jejichž postoj by mohl být kriticky vnímán Evropským parlamentem. Lisabonská smlouva je výsledkem kompromisu mezi snem o evropské federaci a obavami, které v současné době převládají nejen mezi občany nových států, ale i v zemích, které jsou zakladateli našeho Společenství. Vzhledem k neodbytné vzpomínce na neúspěšný proces ratifikace ústavní smlouvy, mám nyní pocit, že je lepší dělat malé, ale pevné kroky, než se pokoušet o skoky, které jsou vždy spojené s rizikem pádu.

Realita našich změn se dostaví velmi rychle. Je tedy téměř jisté, že za několik let budeme projednávat nový text nové smlouvy, která bude adekvátnější realitě, která nastane. Pro nás je důležité, abychom tento okamžik dokázali včas rozpoznat, a aby si Evropská unie uchovala schopnost přizpůsobit se novým výzvám.

  Maria da Assunção Esteves (PPE-DE). – (PT) Pane předsedající, dámy a pánové, Lisabon a Řím jsou nástupišti na cestě k lidskosti bez hranic. Sen o globální spravedlnosti a kosmopolitním právu leží Evropské unii na srdci po celou dobu jejího historického vývoje. Vývoje, během něhož morálka zapustila kořeny v evropských institucích a zvítězila nad starými politickými paradigmaty. Metodou postupu bylo sdílení, kritériem rozum a cílem lidská důstojnost; suverenita práv dostala přednost před suverenitou hranic; díky těmto faktorům se Evropa stala baštou osvícenectví.

Na této cestě k rozsáhlé demokracii Lisabonská smlouva obnovila parlamentní podstatu Evropského parlamentu, prolomila legislativní hegemonii Evropy vlád a vynesla do popředí nové vůdčí osobnosti, aby tak zdokonalila konkurenceschopné a politické komponenty Evropské unie a omezila byrokracii. Pravda je, že evropská ústava se svým potenciálem pro jednotu a soudržnost přišla se zpožděním, ale základy post-národní Evropy již vznikají. Nepochybuji o tom, že Babylon svou věž postaví.

  Hartmut Nassauer (PPE-DE). – (DE) Pane předsedající, dámy a pánové, pokud jste sledovali dnešní dopolední rozpravu, jistě jste si všimli, že tato smlouva je spojena s velkými nadějemi. V prvé řadě s nadějí, že bude ratifikována a vstoupí v platnost. Dále pak s nadějí, že Evropská unie získá lepší postavení, aby mohla plnit svůj úkol ve světě, postavení, které jí umožní zabývat se důsledky globalizace, a dalšími důležitými otázkami.

K těmto nadějím bych přidal ještě jednu: věřím a doufám, že tato smlouva nabízí další příležitost ke vstřícnému kroku směrem k usmíření Evropské unie se svými občany, protože mezi Unií a jejími občany existuje propast, na kterou upozornila referenda ve Francii a Nizozemsku, a naším úkolem je tuto propast překlenout.

Unie potřebuje souhlas svých občanů a nová smlouva je k tomu vhodnou příležitostí. Vnitrostátním parlamentům dává možnost podílet se na vytváření legislativy. V rámci subsidiarity vcelku správně počítá s vnitrostátními parlamenty. Správně proto, že souhlas občanů závisí, mimo jiné, na tom, zda rozdělování úkolů mezi EU a členské státy bude jasnější a vyváženější než dosud. A k tomu mohou svým dílem přispět i vnitrostátní parlamenty.

Nevidím nás jako konkurenci vnitrostátních parlamentů, domnívám se, že musíme spolupracovat. Podle mého názoru by se vnitrostátní parlamenty měly těchto příležitostí chopit. Chci je k tomu otevřeně vyzvat. Vždyť sledovat, zda tento nový nástroj k monitorování subsidiarity funguje či nikoli, bude ohromným zážitkem.

Ještě jedna poznámka: podíváme-li se na Evropskou unii zvenčí, vidíme příklad regionální spolupráce, úspěšné týmové práce na úrovni regionů, k níž na celém světě existuje snad jen jediná paralela, ale zdaleka ne tak úspěšná nebo rozvinutá jako EU: státy ASEAN. Státy ASEAN pečlivě sledují vývoj v Evropské unii, protože usilují o spolupráci a chtějí se podílet na zajištění míru a bezpečnosti na celém světě.

  Zita Pleštinská (PPE-DE). – (SK) Vážení kolegové, budu hlasovat pro zprávu zpravodajů Corbetta a Mendéz de Viga o Lisabonské smlouvě, protože Evropská unie potřebuje smlouvu, jejíž úlohou bude zreformovat, zefektivnit a zmodernizovat Evropskou unii.

Dovolte mi poblahopřát pěti členským zemím, které už Lisabonskou smlouvu ratifikovaly. Jsem přesvědčená, že ratifikace Lisabonské smlouvy není ohrožená ani na Slovensku. S výjimkou jedné parlamentní strany má všeobecnou podporu a bude pro ni hlasovat velká většina poslanců národního parlamentu.

Současná slovenská opozice, která má největší zásluhy na integraci Slovenska do evropské rodiny podpoří Lisabonskou smlouvu v okamžiku, kdy tiskový zákon na Slovensku, který si vysloužil kritiku evropských institucí, např. Freedom House, OBSE, Evropské federace novinářů, bude přepracován v souladu s jejich doporučeními.

  Csaba Sándor Tabajdi (PSE). – (HU) Jako poslanec Evropského parlamentu za Maďarsko, první zemi, která Reformní smlouvu ratifikovala, si velmi dobře uvědomuji, že ratifikace není všechno. Jak zde dnes již zaznělo, musíme lidem – evropským občanům –vysvětlovat, v čem je tento dokument přínosnější než vnitrostátní ústavy, jakou přidanou hodnotu Reformní smlouva vytváří.

Evropští politici musejí být upozorňováni na fakt, že ministerští předsedové často dělají chybu, když smlouvu nazývají institucionální reformou. Je mnohem víc než to. Stáváme se nyní politickou unií a skutečným společenstvím zájmů. V rámci tohoto společenství zájmů jsme povinni občanům Evropy podrobně vysvětlovat, jakou přidanou hodnotu vytváří Charta základních práv v oblasti sociálních práv.

Ještě bych zde rád upozornil, že práva osob náležejících k menšinám byla konečně zařazena do osmdesátitisícistránkového acquis communautaire, jelikož každý sedmý občan Evropy je dlouhodobě příslušníkem určité menšiny. A to je velký pokrok, kterého bylo díky této smlouvě dosaženo.

  Andrew Duff (ALDE). – Pane předsedající, chtěl bych požádat kolegy, kteří jsou proti smlouvě, aby nám důkladně objasnili, co mají na mysli, mluví-li o „sebenovalizační“smlouvě. Mohli by mi citovat klauzuli, v níž je tento typ vývojových změn ustanoven?

Já ji nikde ve smlouvě nevidím. Skutečnost je taková, že každá změna vyžaduje jednomyslný souhlas všech ministerských předsedů a vnitrostátních parlamentů všech členských států, a významné změny, které propůjčují nové pravomoci EU vyžadují schvalovací proces ve formě konventu, mezivládní konference a formální ratifikaci ve všech členských státech.

  Mogens Camre (UEN). – (DA) Pane předsedající, Lisabonská smlouva je, jak každý ví, ústavní smlouva bez vlajek a hudby. Je trochu zvláštní, že zde o tom hovoříme tak nepokrytě, protože v Dánsku je tomu jinak. V Dánsku vláda říká, že v Lisabonské smlouvě není zhola nic významného, protože věří, že tímto tvrzením přesvědčí své občany, že není důvod, proč by o ní měli hlasovat. Díky této smlouvě se ale stáváme svědky nejrozsáhlejšího rozvoje Evropské unie v historii tohoto seskupení: více pravomocí, více politických oblastí, a větší úbytek kontroly pro evropské národy než kdykoli předtím. Ze strany zakládajících členských států je ale velmi nemoudré nutit nás zbývající, abychom smlouvu přijímaly, aniž bychom se zeptaly našich občanů. Důsledky budou negativní. Občané cítí, že ztrácí kontrolu a postaví se proti smlouvě. Unie se nevytváří u jednacího stolu uvnitř EU. Dobře fungovat může jedině tehdy, vyrůstá-li z přání lidí, a to není případ této Unie. Proto hodlám hlasovat proti.

  Miloslav Ransdorf (GUE/NGL). – (CS) Má-li být dílo evropské integrace trvalé, musí se opírat o prohloubení a upevnění mezinárodního práva. V současné době se děje úplný opak.

S uznáním kosovské nezávislosti dostává mezinárodní právo obrovskou ránu a první obětí tohoto výbuchu porušení mezinárodního práva bude evropská integrace a transatlantické vztahy. Myslím si, že je to evidentní. Jestliže na jedné straně byl etnický princip odmítnut jako zásada pro korekci hranic v případě Bosny, v případě Kosova byl naopak etnický princip přijat jako jediný metr a jediná zásada. Myslím si, že beztrestně se mezinárodní právo porušovat nedá a takové věci, jako je helsinský Závěrečný akt budou tímto způsobem těžce poškozeny.

  Roberta Alma Anastase (PPE-DE). – (RO) Pane předsedající, dámy a pánové, chtěla bych se připojit ke svým kolegům, kteří přivítali tuto zprávu, a zdůraznit její zásadní přínos pro budoucnost Evropy.

Je důležité, že Lisabonská smlouva se zaměřuje na úlohu občanů a odpovědnost institucí. Proto věřím, že prostřednictvím této zprávy Evropský parlament dokazuje, že se chopí své nové role v Evropské unii. V této souvislosti chci opětovně vyjádřit podporu všem ustanovením smlouvy, v nichž se hovoří o konsolidované úloze parlamentů na vnitrostátní i evropské úrovni.

Dále bych se chtěla zmínit o změnách, které Lisabonská smlouva navrhuje v zahraniční politice Evropské unie. Jejich uskutečňování má rozhodující význam pro upevnění jednotného evropského postupu v této oblasti. Podstatnou součástí zprávy je proto výzva k ratifikaci všemi 27 členskými státy. Jsem ráda, že Rumunsko ratifikovalo smlouvu v únoru 2008, a stalo se tak čtvrtou zemí, která prokázala svou příslušnost k Evropě a pevné odhodlání podílet se na ještě úspěšnější budoucnosti Evropské unie.

  Miloš Koterec (PSE). – (SK) Děkuji zpravodajům za kvalitní práci, která vystihuje všechny pozitivní, ale i slabší stránky nové smlouvy. „Nobody is perfect“,ale

smlouva má, díkybohu, vysokou úroveň a odráží současnou realitu v Evropské unii a možnosti, které prostřednictvím této smlouvy nabízí.

Jak zpravodajové správně zdůrazňují, tato smlouva posiluje demokratickou zodpovědnost a rozhodovací pravomoci, díky kterým občané získají větší kontrolu nad činností Unie. V této souvislosti bych však chtěl vyzvat vlády členských zemí, aby poskytli svým občanům adekvátní shrnutí Lisabonské smlouvy tak, aby byla pro každého srozumitelná, aby se každý mohl s čistým svědomím rozhodnout, zda mu taková legislativa vyhovuje, či nikoli: a podobná shrnutí by měla být pravidlem u veškeré evropské, a nejen evropské, legislativy. A jsem si jist, že dobře informovaní občané Evropské unie jednoznačně podpoří Lisabonskou smlouvu.

Rád bych ještě zdůraznil, že tak důležitý dokument by se neměl stát předmětem politikaření tak, jako v případě opozice na Slovensku, která přijetí tohoto progresivního a demokratického dokumentu blokuje.

  Mairead McGuinness (PPE-DE). – Pane předsedající, vystupuji zde – jak doufám – jako jeden z obyčejných a slušných občanů Irska, o kterých mluvil můj poslanecký kolega Farage – i když si myslím, že již opustil sněmovnu.

Nejsem překvapen, že obyčejní, slušní irští občané jsou zmateni, protože mají na své straně, která říká „ne“, podivné spojence – paní Macdonaldovou a pana Farage. To je k nevíře! Straně Sinn Féin bych rád vzkázal především jednu věc: nemohli by uznat roli, jakou Evropská unie sehrála v mírovém procesu v Severním Irsku ? O to přece v Lisabonské smlouvě jde, ne o „militarizaci“, jak tomu oni říkají.

K úloze vnitrostátních parlamentů mohu říci jen tolik: nechť se vnitrostátní parlamenty chopí moci, kterou jim dává tato smlouva, a nechť jsou obyčejnými slušnými občany členských zemí nuceny tuto moc efektivně používat.

K panu Duffovi: v Irsku je šířena nepravda o „sebenovelizační smlouvě“:je to výplod negativního myšlení. Není to pravda a není tomu tak.

Nakonec mi dovolte říci, navzdory odpůrcům, jako jsou paní McDonaldová a pan Farage, tato smlouva je dobrá pro Irsko, je dobrá pro EU, je dobrá pro Evropu, a já naléhavě žádám občany v Irsku, aby hlasovali „ano“!

  Marian Harkin (ALDE). – Pane předsedající, nečekala jsem, že budu vyzvána tak brzy. Svůj příspěvek jsem již přednesla, ale chtěla bych zmínit ještě jeden bod. Vyslechli jsme všechny odpůrce smlouvy, kteří nám tvrdili, že v důsledku této smlouvy dojde k další militarizaci Unie, sociálnímu dumpingu, zkrátka, že nás všechny povede špatným směrem. O malou část této rozpravy jsem přišla, ale zdá se mi, že se nikdo nevyjadřoval k článku 49, v němž se uvádí, že bude-li Lisabonská smlouva ratifikována, kterýkoli členský stát se může v souladu s vlastními ústavními požadavky rozhodnout vystoupit z Unie.

To znamená, že všichni, kteří se domnívají, že by neměli být součástí Evropy, mohou svým občanům poradit, aby poté, co ratifikujeme Lisabonskou smlouvu, z Unie vystoupili. Pak ale nemají důvod si nepřát, aby smlouva byla schválena.

  Colm Burke (PPE-DE). – Pane předsedající, „ano“

pro Lisabonskou smlouvu je „ano“pro Chartu základních práv. Charta základních práv EU byla původně sepsána z důvodu posílení ochrany základních práv uvnitř EU s ohledem na změny ve společnosti, sociální pokrok a vědecký a technický pokrok, a z důvodu přehlednosti byla tato práva shrnuta do jednoho dokumentu.

Charta zahrnuje tak různorodé oblasti, jako je péče o starší občany, péče o osoby se zdravotním postižením, respektování soukromého a rodinného života, zákaz týrání a právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces. Tato práva se týkají evropských institucí a orgánů a členských států pouze v případě, že implementují právo EU. I když charta nestanoví žádné nové pravomoci pro EU, pomáhá občanům získat přehled o jejich právech a povinnostech v rámci evropského práva.

V době svého původního odsouhlasení v roce 2000 byla charta pouhou politickou deklarací. Budou-li občané Irska hlasovat ve prospěch přijetí Lisabonské smlouvy, udělí tak zároveň právně závazný status smlouvy i Chartě základních práv, což nepochybně přinese prospěch všem občanům Irska a EU.

  Bruno Gollnisch (NI). – (FR) Pane předsedající, zaznamenal jsem váš smysl pro nestrannost, s jakým předsedáte těmto rozpravám.

Dámy a pánové, chtěl bych poukázat na jeden morální problém plynoucí z dřívějších prohlášení některých osobností na podporu ratifikace smlouvy, v nichž zaznělo, že tato smlouva je stejná jako ústava.

Jedná se kupříkladu o pana Giscard d’Estaing – a to je odborník – který doslova prohlásil, že jde o ústavu, ale založenou v různých šuplících. Dále to byla paní Merkelová, která pronesla přesně tato slova v angličtině: „Let us keep the substance, and change the wording.“

(Podstatu si ponechme a změňme formulace). Bývalý italský premiér Amato prohlásil, že text smlouvy je záměrně těžko srozumitelný, protože kdyby byl jednoduchý, každý by hned poznal, že se jedná o ústavu a vyzýval by k referendu. Podobných výroků se dopustil náš bývalý kolega europoslanec Gucht nebo ministerský předseda Lucemburska pan Juncker.

Proto se domnívám, že tento klam, kterého se někteří dopouštějí na evropských národech, představuje morální problém.

  Jan Zahradil (PPE-DE). – (CS) Evropská unie není stát, a proto nepotřebuje ústavu. To museli nakonec, ač neradi, přiznat i zastánci bývalé euroústavy. Bohužel ne všichni se s tím smířili, a proto máme v této zprávě bod 6, který konstatuje lítost nad změnami, kterých se v nové Smlouvě podařilo dosáhnout oproti návrhu bývalé euroústavy.

Já to považuji za velkou chybu. Tady se vytvořil složitou cestou konsensus dvaceti sedmi členských států, některé vlády požadovaly změny oproti návrhu bývalé euroústavy a tyto vlády jsou teď ve zprávě pana de Viga a pana Corbetta nepřímo kritizovány za tento přístup. Podle mého názoru, pokud Evropský parlament odhlasuje tento bod 6 v této zprávě, bude to výrazem určité neúcty vůči tomu složitému konsensu dvaceti sedmi vlád členských států a rozhodně to celé věci neprospěje. Moji podporu tedy tato část rozhodně nemá.

  Lambert van Nistelrooij (PPE-DE). – (NL) Pane předsedající, v této smlouvě je stanoven kromě sociální a ekonomické soudržnosti pro celou Unii ještě třetí cíl, teritoriální soudržnost. Ve špičkových regionech v Evropě může docházet k vytváření klastrů, ale my zároveň chceme prosazovat pracovní příležitosti a ekonomický rozvoj v celé Unii. To je důležitý základ pro sociální a regionální politiku. Tuto problematiku musíme z tohoto pohledu podrobně rozpracovat a umožnit přenos znalostí o podnikání a využívání peněz a nástrojů – mám na mysli strukturální fondy. Rád bych sněmovnu na tuto skutečnost upozornil, protože v dnešní dopolední rozpravě zmíněna nebyla. Ukážeme tak občanům v celé Evropě, že jsme schopni nabízet nová řešení pro nové situace.

  Luís Queiró (PPE-DE). – (PT) Myslím, že v tuto chvíli je zásadní zdůraznit význam signálů v politice; a naší povinností je vysílat občanům správné signály. Nebylo by lepší, kdybychom místo pokračování rozpravy v Parlamentu o rozdílech mezi ústavní a Lisabonskou smlouvou, nebo o možných přístupech členských států k ratifikaci, jednali o budoucích krocích, které nás, jak doufáme, čekají po vstupu smlouvy v platnost? Vždyť jsme naše občany přesvědčovali o nezbytnosti institucionální reformy pro dosahování lepších a početnějších výsledků. A reforma už je zde.

Bude za rok Evropa lépe připravena čelit globalizaci, energetické závislosti, demografické krizi, terorizmu, finanční nestabilitě a změnám v zaměstnanosti? Bude muset. Bude Evropský parlament rázněji usilovat o aktivní roli při schvalování těchto reforem? A znovu, bude muset.

To je správný signál, který bychom dnes odsud měli vyslat; nenaplňujme slova čínského přísloví, které říká: když moudrý člověk ukazuje na oblohu, hlupák se dívá na prst. Dívejme se do budoucnosti a přijměme odpovědnost za její vytváření.

  Paul Rübig (PPE-DE). – (DE) Pane předsedající, paní eurokomisařko, dámy a pánové. Zajímalo by mě, paní eurokomisařko, zda máte k dispozici informace o míře přijatelnosti jednotlivých protokolů a textů Reformní smlouvy? Existují analýzy ukazující, které body jsou u veřejnosti zvláště oblíbené a které jsou problematičtější? Máte k dispozici výsledky průzkumů trhu, které by označily tři cíle Reformní smlouvy, jež občané považují za nejdůležitější, abychom si udělali představu, oč se 500 milionů občanů Evropské unie zajímá, a které by prokázaly, že tato Reformní smlouva je naprosto nezbytná? Je k dispozici analýza nebo průzkum prokazující, jak dobře jsou lidé informováni o Reformní smlouvě z hlediska kvality i kvantity? Na základě uvedených výsledků zjistíme skutečný význam tohoto reformního kroku pro Evropskou unii.

Jaké kroky jako eurokomisařka plánujete v nejbližší budoucnosti, aby se tyto informace dostávaly k občanům rychleji?

  Piia-Noora Kauppi (PPE-DE). – Pane předsedající, kdyby Evropská unie byla automobilem, pak by tato smlouva byla vylepšením, tuningem tohoto vozidla. Je velmi důležité, abychom měli nové struktury, zejména v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, a souhlasím s těmi, kdo zdůrazňovali význam kvalitní společné zahraniční a bezpečnostní politiky, ale zavedení kvalitních struktur nestačí.

Pokud nedokážeme naši činnost koordinovat, a pokud nedokážeme skutečně spolupracovat a vytvářet společná poselství pro pana Kissingera nebo paní Riceovou, pak jsou taková poselství bezcenná. Musíme do této rozpravy vnést více podstaty a skutečně usilovat o nalezení společných stanovisek.

Vozidlo už máme dokonalé. Zbývá jen nastartovat a vydat se správným směrem a přijmout naši roli ve světě. Tato smlouva nám k tomu dává vhodné nástroje.

  Pál Schmitt (PPE-DE). – (HU) Děkuji vám, pane předsedající. Jako europoslanec zastupující jeden z nových členských států bych rád využil této příležitosti a poděkoval za solidaritu, kterou nám Společenství vyjadřuje. Bez ní by se země východní Evropy nebyly po 40 letech sovětské okupace schopny zotavit.

Dovolte mi prosím, abych nejprve jako předseda delegace Společného parlamentního výboru pro přidružení EU a Chorvatska prohlásil, že smlouva přispěje k těsnější a účinnější spolupráci mezi členskými státy, a zároveň umožní další rozšiřování Evropské unie o státy, které přijmou a budou dodržovat systém hodnot, jaký Evropská unie vyznává.

Podle mého názoru smlouva vysílá pozitivní signál zemím západního Balkánu, které již zahájily jednání o přistoupení, a povzbuzuje je k urychlení reforem, protože cíl přistoupení k EU je díky ní téměř nadosah.

Závěrem bych chtěl dodat, že jednou z nejdůležitějších a nejpokrokovějších pasáží smlouvy je pro mě nepochybně pasáž zaručující práva menšin, která z ochrany národnostních a etnických menšin vytváří jeden ze zásadních principů Evropské unie. Děkuji.

  Gay Mitchell (PPE-DE). – Pane předsedající, pokud je mi známo, jsem jediným europoslancem, který je ředitelem voleb pro referenda, a necítím se vůbec povolán sdělovat německému národu, že jejich rozhodnutí je o něco méně legitimní než rozhodnutí irské, jenom proto, že my máme referendum a oni mají ústavní důvod pro to referendum nemít.

Jaký typ referenda chtějí ti, kteří po něm volají? Chtějí referendum, v němž by 50 % nebo více občanů v celé Evropské unii rozhodovalo za ně, což by v daném případě byly velké státy nebo kombinace malých a velkých států, které by rozhodovaly za všechny? Nebo chtějí, aby rozhodovaly hlasy nad 50 % v každém členském státu, v kterémžto případě se každý členský stát vzdává svého práva rozhodovat ve prospěch každého dalšího členského státu! Kam se poděla racionalita?

Winston Churchill používal výraz „terminologické nepřesnosti“. Nic lepšího mě v souvislosti s neupřímnými, ne-li zbabělými výroky kolegů po mé pravici nenapadá!

  Janez Lenarčič, úřadující předseda Rady. − Bylo pro mě velkým potěšením zúčastnit se této nesmírně zajímavé a dynamické rozpravy. Dovolte, abych rozdělil svůj komentář do třech bodů.

První bod se týká přípravných činností, které musejí být dokončeny, aby Lisabonská smlouva mohla být plně provedena, podaří-li se jí prosadit. Těchto činností je celá řada. Je nezbytné se připravit na volbu předsedy Evropské rady a vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku, zřídit společnou zahraniční službu a organizovat činnost na úseku spravedlnosti a vnitřních věcí.

Tyto činnosti je nutno provádět trpělivě a odpovědně. Jsem přesvědčen, že nikdo by nechtěl vytvářet dojem, že instituce Evropské unie nebo členské státy se pro sebe snaží získat největší kus koláče ještě předtím, než je dopečený.

Proto je třeba si uvědomit, že ačkoli přípravné činnosti musejí být dokončeny, faktem zůstává, že poslední slovo v otázce provádění Lisabonské smlouvy mají členské státy, respektive vnitrostátní parlamenty a, v jednom případě, voliči. V této souvislosti nelze nepřipomenout dilema, které zde dnes bylo několikrát zmíněno a v posledních několika letech dlouze diskutováno: referendum nebo parlamentní ratifikace?

Chtěl bych poděkovat paní Doyleové, panu Mitchellovi a dalším, kteří upozornili na nezbytnost respektovat rozhodnutí členských států. Ve svém úvodním vystoupení jsem zdůraznil, že rozhodnutí o metodě ratifikace Lisabonské smlouvy spadá výlučně do svrchované pravomoci a odpovědnosti každého členského státu.

Nicméně, musím ještě dodat: na parlamentní ratifikaci není nic špatného. Vůbec nic. Všechny členské státy jsou zastupitelské parlamentní demokracie, a konec konců, i toto ctihodné shromáždění, Evropský parlament, je mocným symbolem zastupitelské demokracie.

Ještě několik slov o významu ratifikace. Podle mého názoru bychom na ratifikaci Lisabonské smlouvy měli nahlížet nikoli jen v současném kontextu, ale i v kontextu historickém a z hlediska budoucí perspektivy. Chtěl bych okomentovat příspěvek pana Schulze a dalších, zejména poznámku, že nesmíme zapomínat na události, které se na našem kontinentu odehrály před sto lety, před sedmdesáti pěti lety nebo, jako v případě mé země, před dvaceti či méně lety. Krátce řečeno, naše minulost nám musí neustále připomínat, že to byla právě Evropská unie, která významně přispěla k míru, stabilitě a prosperitě na našem kontinentu.

Zároveň je ale nutné hledět do budoucnosti. Musíme se připravit na výzvy, které Evropskou unii čekají, a které již umíme rozpoznat. Jsme pevně přesvědčeni, že Lisabonská smlouva představuje krok vpřed správným směrem a nabízí nám odpovědi na výzvy, které již nabírají jasné obrysy.

  Margot Wallström, místopředsedkyně Komise. − Pane předsedající, tato rozprava byla skutečně velmi živá a zajímavá, a já bych k ní chtěla poznamenat tři věci.

Nejprve se budu zabývat prováděním, jelikož někteří z vás vznesli konkrétní dotazy k implementaci a následné činnosti. Ráda bych také něco řekla k diskusi o demokracii, která zde proběhla, a uvedla ji do souvislosti s komunikací a rozpravou.

Začnu s otázkami pánů Depreze, Dehaenea, Barón Crespa a Duffa, někteří z vás se ptali, jakým způsobem nyní probíhají přípravy na provádění nové Reformní smlouvy.

Předpokládám, že přípravy probíhají ve všech orgánech v tom duchu, že se posuzují požadavky, které budou na naše příslušné orgány kladeny – v případě, že Komise předloží specifické legislativní návrhy – a co to bude znamenat pro interinstitucionální spolupráci a praktické přípravy. Tyto kroky musejí být prováděny v plné úctě k ratifikačnímu procesu, který právě probíhá.

Přístup Komise se opírá o formálně naprosto přesné postupy a respekt k ratifikačním postupům – nepředjímat, ale být připraven. Věřím, že také přístup Rady, kde byl proveden soupis majetku, je stejný, a samozřejmě stejným způsobem přistupujeme i k povinnostem, které čekají Komisi.

Samozřejmě, že budeme spolupracovat s Parlamentem, sejdeme se, a společně projednáme nutná praktická opatření. Je správné, že v příslušných orgánech také probíhá diskuse jak zajistit, aby vše bylo připraveno a mohlo být formálně vyřízeno naprosto bezchybným způsobem. Samozřejmě se připravujeme na zahájení praktické části procesu.

Hodně toho bylo řečeno o demokracii, což mi připomnělo Churchilla, který zde byl již citován, a o demokracii prohlásil: „Demokracie je nejhorší forma vládnutí, až na všechny ostatní formy, které byly čas od času vyzkoušeny“.

Bez ohledu na to, která metoda ratifikace je zvolena – o tom rozhoduje každá vláda a každý členský stát – Komise ji bude respektovat, včetně metody ratifikace vnitrostátními parlamenty, kterou považuje za demokraticky legitimní. Bez ohledu na zvolenou metodu je nezbytná komunikace s občany.

Chtěla bych jménem Rady vzkázat každému, kdo požadoval konsolidovaný text, že takový text bude vytvořen, a doufejme, že co nejdříve, a že na jaře se již s konečnou platností konsolidovaného textu od Rady dočkáme. Je mi známo, že k dnešnímu dni bylo vytvořeno již několik konsolidovaných textů v různých jazykových mutacích. Vím, že Sněmovna lordů vytvořila konsolidovaný text, vím že francouzský Senát vytvořil konsolidovaný text a vím, že existuje také v Německu. Je k dispozici na internetu.

Tím mám na mysli, že nedostatek informací nemůže sloužit jako omluva. Všechny texty jsou k dispozici, i na internetových stránkách Komise jsou informace ve formě otázek a odpovědí k jednotlivým podstatným tématům smlouvy.

Každý z nás je povinen pomáhat občanům v zajištění přístupu ke všem věcným informacím, které potřebují, a také odpovídat na jejich konkrétní dotazy.

V odpovědi na otázku pana Rübiga, na základě předchozích průzkumů veřejného mínění Eurobarometr víme, že lidé se zajímají především o zásadní věcné otázky, méně o otázky institucionální. Očekávám ale, že některé členské státy si specifické průzkumy veřejného mínění provedou samy, aby si ověřili názory svých občanů. V nadcházejících měsících se budeme s podobnými průzkumy setkávat častěji. Komise bude situaci monitorovat prostřednictvím Eurobarometru.

Odkazujte občany a každého, s kým se setkáte, na naše nové internetové stránky „Debate Europe“.(diskutujte o Evropě) Tyto stránky jsme znovu zprovoznili, abychom na ně zařadili novou Reformní smlouvu. Sledujte diskusi a povzbuzujte občany k účasti v diskusi na internetu.

Dovolte mi také říci, že doufám, že se nám podaří k diskusi motivovat mladé lidi a ženy, protože v diskusi o demokracii bychom uvítali větší účast žen, a nejen v této diskusi; doufáme, že v budoucnu bude více žen také ve vedoucích funkcích v evropských orgánech a institucích.

Pokud ženy nebudou mít zastoupení, budou váhat, zda podpoří naše projekty a rozhodnutí. Zajistit větší účast žen je tedy pro nás všechny demokratickým úkolem a posláním.

Závěrem bych chtěla říci, že pan Nassauer pronesl velmi důležitou poznámku o vnitrostátních parlamentech a o možnostech následného postupu v této oblasti se zřetelem na zajištění jejího komplementárního charakteru. Rozšířená a posílená úloha Evropského parlamentu odpovídá zakotvení komplementarity do postupů vnitrostátních parlamentů v každém členském státu. Také tuto úpravu budeme muset řádně a důkladně připravit ve spolupráci s vnitrostátními parlamenty. Jejich úloha bude velká a měla by být pečlivě připravena.

Děkuji vám za tuto rozpravu. Komise bude úzce spolupracovat s Parlamentem a Radou na přípravě implementace a zcela jistě učiní vše proto, aby komunikovala s občany, a postará se, aby lidé měli přístup ke všem informacím a diskusním fórům nutným k vedení diskuse o budoucnosti Evropy.

  Richard Corbett, zpravodaj. − Pane předsedající, tato rozprava ukázala, že volení zástupci národů našich 27 zemí v tomto Parlamentu z velké většiny schvalují tuto smlouvu. Všechny politické strany, které v našich členských zemích vládnou, a téměř všechny hlavní opoziční strany v každém členském státu – samozřejmě, s výjimkou britských konzervativců – tuto smlouvu podporují.

Všechny hlavní křesťanskodemokratické strany ji podporují. Podporují ji socialistické strany v každé naší zemi. Podporují ji liberální demokratické strany v každém členském státu, většina stran zelených a dokonce konzervativní strany, samozřejmě, s výjimkou britských konzervativců. Opozice proti smlouvě v této sněmovně je tvořena převážně z poslanců, kteří se pohybují hodně vpravo nebo extrémně vlevo v politickém spektru. V každém případě je zajímavé sledovat, jak se tato nová politická aliance brojící proti Lisabonské smlouvě etabluje díky spojenectví irské strany Sinn Féin a britské Konzervativní strany.

Někteří z vás zde dnes argumentovali, že smlouva je přijímána, aniž bychom měli přístup ke všem dokumentům – že nebyl zveřejněn konsolidovaný text. Ale jak jsem včera zdůraznil, některé členské státy konsolidovanou verzi smlouvy již zveřejnily.

Někteří si také stěžují, jako pan Bonde, že nejsou k dispozici pozměňovací návrhy ke smlouvě, ale pozměňovací návrhy jsou samozřejmě přístupné od prosince v Úředním věstníku ve všech jazycích. Upřímně, každý poslanec Evropského parlamentu, který tvrdí, že dosud neměl možnost si tento text přečíst, nedělá dobře práci, za kterou je placen. Je to čistá pohodlnost.

Někteří sem také přišli a požadovali, aby Evropský parlament vyzval k referendu. Připadá mi to docela zábavné, když odpůrci pravomocí Evropského parlamentu, a odpůrci Evropské unie, která bude moci svým členům říkat, co mají dělat, sem přijdou a žádají, abychom suverénním členským státům říkali, jaké interní postupy ratifikace mezinárodní smlouvy mají zvolit. Neuvěřitelné pokrytectví.

Závěrem chci říci, že jsem si všiml, že mnozí z nich na delší dobu opouštěli během rozpravy jednací sál, protože byli mimo sněmovnu, převlečeni za kuřata (angl. chickens = kuřata nebo zbabělci). Myslím, že je to velmi symbolické. Oni jsou zbabělci, protože zbaběle opustili sněmovnu během této rozpravy v obavě z konečného verdiktu, který vyznívá drtivě ve prospěch smlouvy a který zní: je to dobrá smlouva, která přinese zlepšení a větší demokratizaci naší Unie.

(Potlesk)

  Íñigo Méndez de Vigo, zpravodaj. − (ES) Pane předsedající, dnes jsme zde slyšeli o evropské integraci z historického hlediska.

Evropská unie, kterou jsme za uplynulých 50 let vybudovali, je Evropou diskuse a dialogu, Evropou úcty k druhým, Evropou porozumění životům našich bližních. Tato myšlenka zazněla během dnešní rozpravy z úst velké většiny členů této sněmovny.

V rozpravě jsme ale slyšeli, pane předsedající, také o jiné Evropě, Evropě konfliktu, odsouzení a opovržení. Jako demokratům se nám taková Evropa nelíbí, protože věříme, že je možné a vhodné vést diskusi a dialog, ale bez odsuzování.

Myslím, že zde dnes zaznělo mnoho názorů, některé z nich jsou ale naprosto nepravdivé.

Chci se zmínit především o jednom: když se říká, že Lisabonská smlouva rozšiřuje hlasování kvalifikovanou většinou, je to pravda, ale už se neříká, že Lisabonská smlouva znamená větší účast Evropského parlamentu. Jak někdo může být členem této sněmovny a nechtít, aby měla větší podíl na politickém rozhodování, které ovlivňuje životy národů celé Evropy?

(Potlesk)

Pane předsedající, zakončím své vystoupení citátem Miguela de Cervantese, který v pokročilém věku na sklonku života prohlásil, že v životě jsou situace, kdy se musíme rozhodnout, zda být cestou nebo hostincem. Být hostincem znamená stát na místě. Být cestou znamená jít vpřed.

Doufám, pane předsedající, že stejně jako má politická skupina a jako většina politických skupin v této sněmovně, budeme hlasovat svým srdcem a myslí pro přijetí Lisabonské smlouvy. Využijme demokratického hlasování k vyjádření demokratického uznání těm, kdo chtějí silnější Evropu pro všechny Evropany.

(Potlesk)

  Předsedající. – Rozprava je ukončena.

Nyní přistoupíme k hlasování. Toto je první bod k hlasování, které začíná právě teď.

Písemná prohlášení (článek 142)

  Bairbre de Brún (GUE/NGL), písemně. ― (GA) Přihlédneme-li ke všem okolnostem, musíme konstatovat, že pro Irsko byla Evropská unie správnou volbou.

Toto referendum je ale o Lisabonské smlouvě. Teď není podstatné, zda Evropská unie přinesla Irsku výhody či nikoli.

Lisabonská smlouva uděluje výlučné pravomoci evropským institucím v oblasti obchodní politiky, včetně jednání o mezinárodních obchodních smlouvách. Zplnomocňuje Komisi k zahájení a vedení jednání, včetně sjednávání mezinárodních obchodních dohod, před podáním zprávy Radě ministrů. Čl. 10 písm. a) nařizuje „postupné odstraňování omezení mezinárodního obchodu“ a je řídící zásadou pro Komisi v jednáních s třetími zeměmi.Od října 2006 EU usilovala v jednáních s rozvojovými zeměmi o odstranění „přeshraničních překážek“. Jednalo se například o překážky ve formě nařízení v oblasti životního prostředí, ochrany spotřebitelů a ochrany zdraví, bez ohledu na důsledky spojené s odstraněním těchto nařízení. Uvážíme-li oba tyto aspekty, odhalíme podstatu závažného ústupku Evropské unie v jejím přístupu k řešení otázek světové chudoby a nerovnosti.

  Ilda Figueiredo (GUE/NGL), písemně. – (PT) Právě v době, kdy probíhá ratifikační proces Lisabonské smlouvy, Evropský parlament znovu překračuje své pravomoci ve snaze ovlivnit veřejné mínění zprávou, která vyjadřuje jeho souhlas s touto smlouvou a nutí všechny členské státy EU k včasné ratifikaci, aby smlouva mohla 1. ledna 2009 vstoupit v platnost. Není to nic jiného, než politický trik, jelikož přijímání evropských smluv není v pravomoci Parlamentu. Tuto pravomoc mají členské státy: nejprve prostřednictvím mezivládní konference, a následně prostřednictvím ratifikace každým členským státem, v souladu se základní legislativou každé země.

Vzhledem k tomu, že se EU nyní chce vyhnout referendům, aby unikla dalšímu odmítnutí smlouvy, k jakému došlo v roce 2005 ve Francii a Nizozemsku, v zásadě jedinou zemí, která bude mít referendum, je Irsko.

Obcházení referenda pod různými záminkami odhaluje strach z důsledků hlasování občanů v Portugalsku a v ostatních zemích EU. Tyto země dobře vědí, že obsah Lisabonské smlouvy je totožný s obsahem „evropské ústavy“. Název byl změněn v jednoduché snaze obelhat občany, což považujeme za nefalšovaný politický podvod. Proto tuto zprávu nepodporujeme.

  Katrin Saks (PSE), písemně. – (ET) Lisabonská smlouva představuje pro Evropskou unii nejzásadnější téma, protože budoucnost Evropy tkví v rovnováze, a to je způsob, jakým Evropa může uspět ve světě, jenž se rok od roku mění rychleji, než my sami. Dovolte mi tři poznámky:

1) Zaprvé vítám fakt, že Francie, kde začala krize doprovázející šok z referend, byla první „starou evropskou“zemí, která smlouvu ratifikovala a dala tak najevo ostatním, že evropská integrace musí rozhodně pokračovat.

2) Zadruhé doufám, že během ratifikace členské státy nezačnou používat smlouvu jako politický nástroj, jako na Slovensku, kde opozice, ačkoli smlouvu podporovala, podmínila ratifikaci tím, že vládní strana stáhne návrh zákona, s nímž opozice nesouhlasila. Nejvýznamnější počiny v EU nesmí být zmařeny vnitrostátními záležitostmi!

3) Závěrem bych chtěla vyjádřit naději, že Reformní smlouvou skoncujeme s nesmyslnými názory některých evropských politiků, že můžeme jít dál se starými smlouvami. Opak je pravdou, globalizace vyžaduje nejen větší zápal pro proměňování cílů ve skutečnost, ale také širší shodu, pokud jde o formu unijních politik a nový základní dokument umožňující splnění tohoto cíle.

PŘEDSEDAJÍCÍ: PAN PÖTTERING
Předseda