El Presidente. − El siguiente punto es la recomendación para la segunda lectura, de la Comisión de Empleo y Asuntos Sociales, respecto de la Posición Común del Consejo con vistas a la adopción de la Directiva del Parlamento Europeo y del Consejo por la que se modifica la Directiva 2003/88/CE relativa a determinados aspectos de la ordenación del tiempo de trabajo (10597/2/2008 – C6-0324/2008 – 2004/0209(COD)) (Ponente: Alejandro Cercas) (A6-0440/2008).

  Alejandro Cercas, Ponente. − Señor Presidente, señor Comisario, señora Ministra, la revisión de la Directiva sobre la ordenación del tiempo de trabajo suscita la atención y la preocupación de millones de europeos. La propuesta del Consejo, pensamos, es un enorme error político y jurídico.

Muchas veces nos preguntamos sobre la desafección de los ciudadanos con respecto a nuestras Instituciones, a nuestras elecciones o a nuestra agenda política. Hoy tenemos una clara explicación: basta con que vean la enorme distancia que hay entre las propuestas del Consejo y lo que piensan tres millones de médicos y todos los sindicatos europeos en nombre de 150 millones de trabajadores.

Espero que no vean esto —la oposición del Parlamento— como un contratiempo, sino como una oportunidad de conectar otra vez con las preocupaciones de los ciudadanos y para que la gente vea que, cuando hablamos de la dimensión social de Europa, no usamos palabras y promesas falsas.

El anhelo de la jornada de 48 horas es muy antiguo: fue prometido en el Tratado de Versalles, es el primer Convenio de la OIT.

La aspiración de trabajar para vivir y no vivir para trabajar hizo a Europa un círculo virtuoso de las mejoras de productividad, acompañadas de más tiempo libre para los trabajadores. No se puede retroceder sobre este paradigma.

Los temores de la globalización o los intentos de lograr ventajas comparativas parece que hacen cambiar la opinión de las Instituciones y olvidar que nosotros solamente ganaremos la batalla en la excelencia.

La posición del Consejo está en las antípodas de la del Parlamento. Creemos que hay sólidos motivos para tener en cuenta la opinión del Parlamento.

Primero, porque el «opt-out» conculca los principios y la letra del Tratado.

Segundo, porque la renuncia a la norma no es una flexibilidad de la norma; es, simplemente, la anulación completa del Derecho y vaciar de contenido a convenios y normas internacionales y retrotraer las relaciones industriales al siglo XIX.

Tercero, porque la derogación personal, individual de los derechos es una fórmula infalible para arrojar a los que son más débiles a las situaciones de explotación más inhumanas.

Y, por último, porque permitir a los Estados miembros que deroguen nacionalmente el Derecho europeo es abrir el camino al dumping social entre nuestros Estados.

Disponemos de numerosas investigaciones que demuestran hasta qué punto el uso del «opt-out» ha producido enormes desgastes en la salud y en la seguridad de los trabajadores. En los mismos estudios se demuestra cómo dificulta que las mujeres tengan empleos y tengan carrera profesional y cómo dificulta la conciliación de la vida laboral y profesional.

Por eso, esta propuesta de Directiva es peor que la Directiva vigente. El «opt-out» sería en el futuro no una excepción singular y temporal sino una regla general, permanente y, además, bautizada con las aguas benditas de la libertad y del progreso social.

La otra gran discrepancia versa sobre los derechos del personal sanitario. Dejar de reconocerles sus tiempos de guardia es verdaderamente una agresión sin límites a quienes cuidan de la salud y de la seguridad de millones de trabajadores. Estos despropósitos se unen a la fragilización del derecho a descansos compensatorios tras las guardias.

Hemos intentado un acuerdo con el Consejo y llegar a este Pleno con una solución de transacción, pero no ha sido posible. Ustedes, los del Consejo, no quieren negociar y pretenden que siga adelante su Posición Común sin mover ni una coma.

Espero que el miércoles este Parlamento frene estas pretensiones del Consejo y expresemos ante toda Europa que este Parlamento está vivo y comprometido con que Europa se siga construyendo sin olvidar la dimensión social y los derechos de los médicos, de los trabajadores, de las mujeres, de los ciudadanos europeos.

Y espero que, a partir de entonces, con el apoyo de la Comisión y sus buenos oficios, podamos abrir una conciliación y construir una transacción aceptable entre las dos ramas del legislativo, buscando que la flexiguridad y que la conciliación entre trabajo y vida familiar sean tomadas en serio por el Consejo.

Tenemos una oportunidad. Aprovechémosla para cubrir el foso enorme que hay entre nosotros y los ciudadanos europeos.

(Aplausos)

  Valérie Létard, présidente en exercice du Conseil. − Monsieur le Président, Monsieur le Commissaire, Monsieur le rapporteur, Mesdames, Messieurs les députés, nous sommes réunis ce soir pour débattre d'un dossier qui nous occupe depuis plusieurs années, d'un dossier qui compte pour l'ensemble des travailleurs européens, celui de la révision de la directive sur le temps de travail.

Le texte qui est présenté aujourd'hui au Parlement européen est le résultat d'un compromis qui a été trouvé au Conseil le 9 juin dernier pendant la présidence slovène. Ce compromis concernait à la fois la directive sur le temps de travail et la directive sur le travail intérimaire. Le Conseil l'a adopté avec la conviction qu'il représente un progrès pour la situation des travailleurs en Europe, et ce dans ses deux dimensions.

Avec la directive sur le travail intérimaire, d'une part, le principe de l'égalité de traitement au premier jour devient la règle en Europe. C'est un progrès pour les millions de personnes qui travaillent dans ce secteur. Le Parlement européen a d'ailleurs adopté cette directive définitivement le 22 octobre dernier, et je salue cette décision qui va améliorer la situation des travailleurs intérimaires dans les dix-sept États membres où le principe d'égalité de traitement au premier jour n'est pas prévu par la législation nationale.

Avec le compromis sur le temps de travail, d'autre part, nous instituons des garanties encadrant l'opt-out de 1993 mis en place sans restrictions et sans limitation de durée. Désormais, le texte prévoit un plafond de 60 ou 65 heures, selon les cas, contre une limite de 78 heures par semaine, auparavant.

Il rend également impossible de signer un accord individuel d'opt-out pendant les quatre semaines qui suivent l'embauche et il institue un contrôle renforcé de l'inspection du travail. J'ajoute que la position commune du Conseil introduit une clause explicite de révision de l'opt-out. Enfin, je souligne que le compromis slovène permet de prendre en compte la spécificité du temps de garde, ce qui va aider beaucoup de pays, notamment dans le domaine de la santé.

Bien sûr, la révision de la directive sur le temps de travail est un compromis et, comme dans tous les compromis, il a fallu laisser de côté certains de nos objectifs initiaux. Je pense notamment à la suppression de l'opt-out que la France défendait avec d'autres pays, mais cette ligne était minoritaire et nous ne disposions pas du rapport de force suffisant pour l'imposer au Conseil.

Au moment de procéder à un vote en deuxième lecture, il est important que vous gardiez en tête l'objectif qui doit être le nôtre: parvenir à un texte acceptable pour tous, en évitant si possible une conciliation. Bien sûr, il y a un écart important entre l'avis en première lecture du Parlement et la position commune du Conseil, mais il faut que le Parlement considère qu'il y a urgence pour certains États à régler le problème du temps de garde, que le compromis slovène comporte des avancées pour les travailleurs, et qu'il n'y a pas de majorité au Conseil pour supprimer l'opt-out qui existe sans limitation depuis 1993.

Dans la perspective des débats que vous allez avoir, je voudrais en particulier attirer votre attention sur deux points.

Sur la définition du temps de garde, l'objectif du Conseil est souvent mal compris. Il ne s'agit pas de remettre en cause les droits acquis des travailleurs, mais de permettre de sauvegarder les équilibres existants dans certains États membres. Les débats au Parlement européen pourraient utilement éclairer les enjeux de cette nouvelle définition.

L'intention du Conseil n'est pas d'organiser un recul ou une régression des droits. Il vise au contraire à préserver les équilibres existants dans les États membres, équilibres qui consistent à calculer le temps de garde de façon spécifique, pour tenir compte des périodes inactives qu'il comporte.

Sur la clause de révision de l'opt-out, nous devons aboutir sans faire de vainqueur ni de vaincu car, objectivement, le rapport de force ne le permet pas. Le compromis slovène prévoit la révision de la directive après un rapport d'évaluation, dans six ans. Tout reste donc ouvert, et c'est pourquoi j'appelle à une trêve sur cette question de l'opt-out.

Ce soir, le Parlement européen est en situation de responsabilité. Du vote que vous allez adopter va dépendre l'issue de ce dossier qui est ouvert depuis 2004. Je souhaite que le débat qui s'ouvre maintenant abandonne toute idée de confrontation, qu'il prenne en compte les aspirations fortes du Conseil, telles qu'elles sont reflétées dans la position commune.

Je suis convaincue que, dans cet esprit, vous pouvez ouvrir la voie à une solution équilibrée qui puisse voir le jour rapidement.

  Vladimír Špidla, člen Komise. − Vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, zcela chápu mnohé obavy, které byly v souvislosti s touto komplexní a důležitou problematikou vysloveny. Klíčová otázka zní takto: Trvá Parlament na stanovisku, které přijal v roce 2005 v prvním čtení, jak se znovu uvádí v návrhu zpravodaje, nebo Parlament uvažuje o tom, že by v reakci na společný postoj, který přijala Rada v září minulého roku, svůj postoj změnil?

Dovolte mi shrnout v krátkosti několik bodů, o nichž se domnívám, že jsou pro diskusi o pracovní době relevantní. Za prvé, jsem přesvědčen o tom, že přepracování této směrnice je důležitým a bezodkladným úkolem. Veřejné služby po celé Evropě po nás požadují vyjasnění právní situace, pokud jde o dobu pracovní pohotovosti. Tato otázka byla klíčovou motivací pro revizi směrnice. Trvající nejistota z posledních let měla velmi nepříznivý dopad na organizaci nemocnic, pohotovostních služeb a ústavní péče i na podpůrné služby pro zdravotně postižené osoby. My všichni jsme byli žádáni, abychom v této souvislosti podnikli kroky. S touto žádostí se na nás obraceli ústřední i místní vládní orgány, organizace, jednotliví pracovníci i občané i Evropský parlament.

Za druhé jde o velmi významnou problematiku rozdělující Radu a Parlament, a sice o budoucnost výjimky („opt-out“). Jsem dobře obeznámen se stanoviskem k této otázce, které Parlament zaujal v prvním čtení. Rád bych upozornil na to, že Komise v roce 2005 podstatným způsobem pozměnila svůj legislativní návrh a navrhla zrušení této výjimky, že tak učinila v reakci na stanovisko Parlamentu z prvního čtení a že se po čtyři roky těžkých vyjednávání s Radou snažila tento postoj hájit.

Myslím ale, že je třeba vzít v úvahu realitu. V roce 2003 využívaly této výjimky jen asi čtyři členské státy, ale dnes je to již patnáct členských států. A mnohem více členských států si chce zachovat možnost jejího uplatnění v budoucnu. Úvahy vedoucí k rozhodnutím v Radě jsou zřejmé. Výjimka je již stanovena v současné platné směrnici, a pokud se Parlament a Rada nedohodnou na jejím zrušení, zůstane v platnosti bez jakéhokoli omezení podle současného znění.

Proto je v souvislosti s tímto přepracováním mým největším zájmem, abychom velkému počtu pracovníků po celé Evropě, kteří výjimku uplatňují, zajistili řádnou pracovní ochranu. Z toho důvodu považuji za důležité zaměřit se na skutečné podmínky, které pracovníkům, jež se pro výjimku rozhodnou, zajistí v tomto ohledu svobodné rozhodnutí, a zaručit bezpečnost a ochranu zdraví pracovníků využívajících této výjimky a také absolutní limity průměrného počtu pracovních hodin. O to usiluje i společný postoj.

Společný postoj rovněž obsahuje specifické, dobře zformulované ustanovení pro budoucí revizi výjimky. Mnoho členských států, které výjimku v nedávné době zavedly, tak učinilo hlavně pro účely pracovní pohotovosti. Tyto členské státy možná budou schopny přehodnotit používání této výjimky poté, co budou znát účinky veškerých změn, které v oblasti pracovní pohotovosti učiníme.

Závěrem bych chtěl podotknout, že jsem si vědom rozdílů mezi stanovisky Parlamentu a Rady, pokud jde o se pracovní dobu. Dosažení vzájemné dohody Parlamentu a Rady nebude snadné a nám již v tomto funkčním období nezbývá příliš mnoho času. Dle mého názoru však jde o zásadně důležitý úkol.

Myslím, že by občané Evropy jen stěží porozuměli tomu, proč by evropské instituce, které spolu dokáží spolupracovat v zájmu řešení důsledků finanční krize, nebyly schopny stanovit jasná, vyvážená pravidla pro pracovní dobu. Měli bychom mít na paměti, že dosažení společného postoje Rady trvalo čtyři roky. Chtěl bych rovněž upozornit na souvislost se směrnicí o agenturním zaměstnáváním, která byla přijata v říjnu ve druhém čtení.

Snadno si lze představit, jak obtížné by nyní bylo zajistit souhlas Rady, kdyby byly navrhovány velké změny vůči společnému postoji. Myslím si, že v tomto okamžiku je důležité přesně zvážit rovnováhu otázek obsahu a případné taktiky, aby bylo možné se po dnešním jednání posunout blíže k nalezení základu pro dohodu o pracovní době. Komise je ochotna jednat ve věci dalších kroků legislativního procesu jako „spravedlivý prostředník“. Přeji Parlamentu mnoho úspěchů v jeho diskusi a v jeho rozhodnutích o této velmi důležité otázce.

  José Albino Silva Peneda, em nome do Grupo PPE-DE. – Penso que um acordo com o Conselho sobre esta directiva era possível ser debatido antes da segunda leitura pelo Parlamento. A verdade é que, apesar do empenho posto pela Presidência francesa, o Conselho não lhe conferiu qualquer mandato para negociar com o Parlamento. Eu quero que fique claro que aceito rever as posições adoptadas em primeira leitura, mas só o posso fazer de forma responsável num quadro de compromisso, o que pressupõe um diálogo entre as duas instituições. O meu objectivo continua a ser o de obter um acordo com o Conselho. Não foi possível antes da primeira leitura, confio que poderá acontecer em sede de conciliação.

Os dois temas com maior incidência política nesta directiva são o chamado "tempo de guarda" e a "cláusula do op-out". Quanto ao "tempo de guarda", não vejo que possam existir razões para não cumprir as decisões do Tribunal de Justiça. Há uma solução para este problema - que, estou seguro, irá ser aprovada em sede de conciliação - que resolve os problemas de diversos Estados-Membros e que é aceite por todo o corpo médico europeu que está hoje representado de forma unânime na manifestação que tem lugar, em frente ao Parlamento, por 400 médicos que representam mais de 2 milhões de médicos de toda a Europa. Quanto ao "op-out", para mim e na minha opinião, é um tema que não tem a ver com a flexibilidade no mercado laboral. A flexibilidade, na minha opinião, é plenamente debatida através da anualização do período de referência. O ponto fundamental aqui é saber se queremos ou não que os trabalhadores europeus possam trabalhar mais de 48 horas por semana em média anual, isto é, de segunda a sábado, 8 horas por dia, e se isso é coerente com afirmações que todos fazemos aqui, por exemplo, no sentido de conciliar a vida familiar com a vida profissional.

Eu quero recordar a todos que a base jurídica desta directiva é a segurança e a saúde dos trabalhadores e não posso deixar, ao terminar, de agradecer muito aos muitos colegas do PPE todo o apoio que me têm dado neste processo.

  Jan Andersson, för PSE-gruppen. – Jag skulle först vilja tacka Alejandro Cercas för ett mycket bra arbete. Behövs egentligen ett gemensamt arbetstidsdirektiv? Obetingat ja, eftersom vi har en gemensam arbetsmarknad och vi måste ha minimiregler när det gäller hälsa och säkerhet. Detta handlar om hälsa och säkerhet.

Det finns två frågor som framför allt skiljer oss åt från rådet. Den ena är den inaktiva jourtiden. Om den finns en likhet oss emellan. Likheten är att vi båda säger att man kan hitta flexibla lösningar genom att arbetsmarknadens parter kommer överens på nationell eller lokal nivå. Skillnaden är utgångspunkten för dessa förhandlingar där rådet säger att detta inte är arbetstid, utan att det är ledig tid. Men vi säger att utgångspunkten är att det är arbetstid. Självklart är det arbetstid när du lämnar ditt hem och står till arbetsgivarens förfogande. Men vi är inte emot flexibla lösningar.

När det gäller den individuella opt-outen handlar det om huruvida den ska permanentas eller fasas ut. Vi menar att den ska fasas ut. För det första är den inte frivillig. Tänk er dagens arbetsmarknadssituation, där många söker samma jobb hos en enskild löntagare. Vad har de för val gentemot en arbetsgivare när de ska söka jobb?

För det andra undrar jag om det inte är utmanande i dagens läge att en del ska få jobba 60–65 timmar samtidigt som så många är arbetslösa? Det är utmanande.

För det tredje – jämställdheten. Vem är det som jobbar 60–65 timmar? Jo, det är män som har hemarbetande kvinnor som sköter markservicen. Kritiken från kvinnolobbyn mot förslaget från rådet är stark och det med rätta. Det här handlar om hälsa och säkerhet. Vi har försökt få igång förhandlingar. Det är ju rådet som inte har kommit till förhandlingarna. Vi är villiga att diskutera med rådet och vi har försökt och vi har fortsatt också, men vi har våra ståndpunkter som vi startar förhandlingarna med.

  Elizabeth Lynne, on behalf of the ALDE Group. – Mr President, the Council common position is, of course, not ideal but I am well aware that it has taken many years of negotiations by Member States to actually get this far. Most of us have also been working on this for a number of years.

I have always supported the retention of the opt-out, but I wanted it tightened up so that it would be truly voluntary. I am pleased that the opt-out, now within the common position, cannot be signed at the same time as the contract and that you can opt out of the opt-out at any time. This is a far more transparent way of protecting workers’ rights than using a definition of autonomous worker that is so loose it could apply to anyone, as it does in many Member States, or the use of multiple contracts, whereby an employer can employ the same employee on one, two or even three contracts, something which is used in some other Member States. If there is an abuse of the opt-out by the employer, then the worker can take them to an employment tribunal. My fear is that, if we lose the opt-out, we will force more people into the grey economy and then they will not be covered by health and safety legislation, in particular the Dangerous Machinery Directive. All legal workers are covered by these directives, whether they opt in or opt out of the Working Time Directive. In these difficult economic times, it is very important that workers are able to earn overtime if they want to and that employers also have flexibility.

I have more difficulty with regard to on-call time not being considered as working time in the common position. That is why I tabled my amendment in the Employment and Social Affairs Committee to say that on-call time should be classed as working time. Unfortunately, I did not get the support from the Socialist or the EPP groups for my amendment. What we have now in the Cercas report is that on-call time should be classed as working time, but that collective agreements or national law are allowed to rule otherwise. This, to my mind, is not a major change from what is already in the Council common position, just a slight difference of emphasis. I did not retable my amendment because I knew that the Socialist and EPP groups would not vote for it. I suspect, however, that we might have to go to conciliation but I also suspect that the Council will not move. If there is no agreement, then I hope the Council will think again and that the health sector will be dealt with separately, something which I have long called for. To my mind, the revision of this directive was only really necessary to deal with the SIMAP and Jaeger judgments by the European courts, and that is all that we should have looked at.

  Elisabeth Schroedter, im Namen der Verts/ALE-Fraktion. – Herr Präsident, sehr geehrter Herr Kommissar, sehr geehrte Frau Ratspräsidentin! Überlange Arbeitszeiten machen krank, die Konzentrationsfähigkeit sinkt, die Fehlerquote steigt. Leute mit überlangen Arbeitszeiten gefährden nicht nur sich selbst, sondern sie gefährden auch die Personen in ihrer Umgebung. Wollen Sie etwa von einem übermüdeten Arzt behandelt werden oder ihm nach überlangen Bereitschaftsdiensten im Straßenverkehr begegnen? Deshalb werden wir für eine Arbeitszeitrichtlinie stimmen, die nicht so löchrig ist wie ein Schweizer Käse, so wie der Rat es beschlossen hat.

Eine Arbeitszeitrichtlinie, deren Höchstgrenzen nur Richtwerte darstellen, weil das Opting-out in jedem individuellen Arbeitsvertrag vereinbart werden kann, so eine Arbeitszeitrichtlinie verfehlt das Ziel „Gesundheitsschutz am Arbeitsplatz“. Es ist unsere Aufgabe als Mitgesetzgeber dafür zu sorgen, dass eine Arbeitszeitrichtlinie eine gesundheitsverträgliche Mindestnorm enthält. Deswegen stimmen wir Grünen gegen ein weiterführendes Opting-Out.

Wir finden es auch richtig, dass die Mitgliedstaaten drei Jahre Zeit haben, um ihre nationale Gesetzgebung anzupassen. Aber wir werden nicht dafür stimmen, dass die „Lex Großbritannien“ zu einer generellen Ausnahmeregelung in der Europäischen Union wird. Genauso lehnen wir es ab, dass die Kommission jetzt die Arbeitszeit im Bereitschaftsdienst als inaktive Zeit einstuft und der Ruhezeit anrechnet.

Es ist für uns besonders wichtig, dass Arbeitszeit generell auf die Person bezogen wird, und nicht auf jeden einzelnen Vertrag. Dieser grüne Änderungsantrag ist entscheidend und widerspricht dem, was Liz Lynne hier als Fata Morgana an die Wand gemalt hat.

Ich weise auch die Behauptung zurück, dass das Europäische Parlament kein flexibles Modell vorgeschlagen habe. Im Gegenteil, die Erweiterung auf zwölf Monate Bezugsraum lässt eine Menge Flexibilität zu, allerdings nicht auf Kosten der gesetzlichen Ruhezeiten, und das ist uns wichtig.

Es ist nicht wahr, Herr Kommissar, dass die Arbeitnehmer selbst entscheiden können. Sie wissen selbst, dass das nicht möglich ist. Sonst würden keine 30.000 Demonstranten für morgen angekündigt werden, und jetzt schon einige demonstrieren. Deswegen müssen wir unsere Haltung aus der ersten Lesung bekräftigen. Nur so kann eine Arbeitszeitrichtlinie auch Gesundheitsschutz am Arbeitsplatz mit sich bringen.

  Roberta Angelilli, a nome del gruppo UEN. – Signor Presidente, onorevoli colleghi, innanzitutto voglio ringraziare il relatore per il lavoro svolto. Alla Presidenza francese, che ringrazio comunque per l'impegno, voglio però dire che non c'è stato uno sforzo adeguato per dialogare efficacemente con il Parlamento.

Quello che stiamo facendo stasera è un dibattito molto delicato, le nostre parole devono essere dettate dalla massima responsabilità, così come le politiche che ne saranno conseguenti. Dobbiamo essere ben consapevoli che ogni compromesso al ribasso si consuma sulla pelle dei lavoratori e che quindi un compromesso a tutti i costi può avere un prezzo da pagare in termini di salute, di sicurezza e di conciliazione tra vita familiare e vita lavorativa.

Siamo tutti ben consci che il mondo del lavoro è cambiato e sta cambiando ulteriormente, proprio in queste settimane, in questi giorni, sotto l'onda d'urto della crisi economica. E siamo tutti convinti che c'è bisogno di più flessibilità, ma in un modo equilibrato e soprattutto evitando che in nome dell'emergenza si facciano improprie forzature sui diritti dei lavoratori. Le proposte del Consiglio pongono alcuni interrogativi molto seri, ne hanno parlato tutti gli altri relatori prima di me.

Primo: l'opt-out. Da una parte c'è consapevolezza sul fatto che questa formula è molto problematica e pertanto si prevede una clausola di revisione, ma lo si fa in modo generico, senza fissare una data certa, dall'altra viene posto una specie di velato ricatto, perché se ci fosse un fallimento sul testo della posizione comune del Consiglio rimarrebbe l'attuale direttiva con un opt-out senza limiti.

Secondo: c'è poi tutto il problema della concezione del tempo di guardia, che si tende di fatto ad assimilare a tempo di riposo. Su questo tema - l'hanno già detto tutti gli altri colleghi prima di me - non ci può essere alcun equivoco, perché ogni equivoco è del tutto inaccettabile.

Ed infine la conciliazione: la conciliazione non può essere un termine astratto affidato a formulazioni generiche o a termini cosiddetti ragionevoli, che in realtà poi si trasformano in escamotage per derogare alla contrattazione collettiva costringendo di fatto il lavoratore, e soprattutto la lavoratrice, ad accettare le condizioni imposte pur di non perdere il posto di lavoro.

Quindi mi rendo conto che una revisione della direttiva è necessaria e sarebbe assolutamente utile, ma non si può fare a tutti i costi sostituendo vuoti legislativi con inquietanti ambiguità.

  Δημήτριος Παπαδημούλης, εξ ονόματος της ομάδας GUE/NGL. – Κύριε Πρόεδρε, η Ομάδα της Αριστεράς, την οποία έχω την τιμή να εκπροσωπώ, είναι ριζικά αντίθετη και απορρίπτει την κοινή πρόταση του Συμβουλίου, που στηρίζει δυστυχώς και η Επιτροπή, γιατί είναι μια πρόταση αντιδραστική, μια πρόταση που χαροποιεί το λόμπυ της εργοδοσίας και τους ακραία νεοφιλελεύθερους. Είναι μια πρόταση που γυρίζει το ρολόι της ιστορίας ενενήντα χρόνια πίσω, στο 1919, όταν κατοχυρώθηκε η εβδομάδα των μάξιμουμ 48 ωρών εβδομαδιαίως. Αντί γι’ αυτό η κοινή πρόταση του Συμβουλίου διατηρεί το αντεργατικό και αντιλαϊκό opt-out, καταργεί τη νομολογία του Δικαστηρίου των Ευρωπαϊκών Κοινοτήτων σε ό,τι αφορά το χρόνο επιφυλακής και προωθεί την ετήσια διευθέτηση του χρόνου εργασίας, και μάλιστα καταργώντας την προϋπόθεση των συλλογικών διαπραγματεύσεων. Η Ομάδα της Αριστεράς ζητά να καταργηθεί το opt-out, να καταργηθεί η ετήσια διευθέτηση του χρόνου εργασίας και να είναι εργάσιμος χρόνος ο χρόνος επιφυλακής.

Κυρίες και κύριοι του Συμβουλίου και της Επιτροπής, εάν ήταν τόσο φιλεργατική η θέση σας, τότε θα διαδήλωναν αύριο εδώ όχι τα ευρωπαϊκά συνδικάτα των εργαζομένων με πενήντα χιλιάδες εργαζόμενους αλλά τα συνδικάτα των εργοδοτών. Η αλήθεια όμως είναι ότι τα συνδικάτα των εργοδοτών σάς χειροκροτούν και τα συνδικάτα των εργαζομένων θα είναι αύριο έξω από το Κοινοβούλιο διαδηλώνοντας: «Όχι στο ελαστικό 65ωρο».

Και επειδή λέτε πολλά για κοινωνική Ευρώπη, η διατήρηση του opt-out είναι μια τρύπα που άνοιξε η κ. Θάτσερ πριν μερικά χρόνια προσωρινά δήθεν για το Ηνωμένο Βασίλειο και τώρα θέλετε αυτή την τρύπα να την κάνετε ακόμη μεγαλύτερη και μόνιμη κατάσταση. Αυτό είναι η άρνηση της κοινωνικής Ευρώπης, η άρνηση της κοινής πολιτικής για τους εργαζόμενους.

  Derek Roland Clark, on behalf of the IND/DEM Group. – Mr President, the Working Time Directive is a waste of time. It has been around since before I was an MEP, shortly after which a minister from the UK’s Department for Work and Pensions asked me to support HMG’s position to retain the opt-outs. Naturally, I did so. I still do and I am in good company with many other countries.

So let me trace some of the chequered history. On 18 December 2007, the rapporteur said that a group of countries did not want the WTD or a social Europe. They wanted a free market. He called that the law of the jungle. He said that they must have been psychiatric cases.

Well, thanks! Due to worldwide trading and freedom from EU restraints at home, the UK is strong enough to be the EU’s second-biggest contributor, at GBP 15 billion every year. I do not suppose he would turn that away!

In December 2007, the Portuguese presidency said they could not risk a vote in Council so they let the next presidency, Slovenia, sort it out. And that is after working it in with the temporary workers’ agency, to help it along. Slovenia suggested a 65-hour working week and then 70 hours. However, the Council’s attitude to standby time wrecked that. Then the ECJ drove a horse and cart through minimum-wage policies.

When Finland ended their presidency, their Labour Minister commented to the Committee on Employment and Social Affairs that Ministers talked big about the WTD in Brussels but when they got home it was a different story. Quite!

Last month, on 4 November, the rapporteur again said the WTD must come first, even before economics. Well, if you neglect economics, how do you raise the taxes which result from the Working Time Directive? Companies taking on extra workers to fill the gap left by short working time raises unit costs. They fail to compete and jobs are lost, which is why France abandoned its 35-hour working week.

So let us follow the French. Bury this unworkable time directive once again and for all.

  Irena Belohorská (NI). - Dovoľte aj mne, aby som sa poďakovala spravodajcovi za návrh predloženej smernice o organizácii pracovného času, ktorá je doplnením tejto smernice č. 88 z roku 2003. Ďakujem mu aj za prejav, ktorý mal dnes, a nezabudol spomenúť práve zdravotníkov, ktorí môžu byť najviac zasiahnutí.

Verím, že príprave tohto dokumentu venovala Európska komisia, ako aj Európska rada pozornosť, zaslúži si teda aj z našej strany rozsiahlu diskusiu. Dostala som viacero analýz od odborových organizácií, ktoré sa obávajú, či zamestnávatelia nedostanú priveľa možností. Ide predovšetkým o posudzovanie času, kedy má byť zamestnanec k dispozícii, teda tzv. pohotovosť.

Dovolím si požiadať vás, páni poslanci, uvedomte si, že pohotovosť znemožňuje pracovníkovi, aby si voľne organizoval svoj čas. Ide v tejto súvislosti o prácu celej armády zdravotníkov, ktorých môžeme vydať napospas zamestnávateľom a zneužívaniu. Uvedomme si, že v tomto prípade nejde len o degradáciu povolania lekára a sestry, ale ide aj o ocenenie pohotovosti ako takej, jej prípadné obmedzenie môže v konečnom dôsledku ohroziť pacienta, ktorý ich pomoc potrebuje.

Navyše, ak sme chceli touto smernicou zlepšiť regeneráciu síl pracovníka a zlepšiť život v rodinách, pochybujem, že tento úmysel bude mať aj zamestnávateľ. Všetky európske inštitúcie sa dnes zaoberajú krízou, finančnou krízou, ako aj začínajúcou vysokou nezamestnanosťou, prípadne aj tou, ktorá v jej dôsledku nastane. Práve tento fakt môže vyvolať zvýšené nároky, a preto je obava zo strany zamestnancov, že zamestnávatelia budú využívať aj možnosť prepustenia ako jeden z faktorov. A aj práve preto tu bude zajtra také množstvo demonštrujúcich ľudí.

  Philip Bushill-Matthews (PPE-DE). - Mr President, let me start by congratulating the Commission on the thoughtful way it has handled this dossier. Let me also congratulate the presidency-in-office because, as it will well know, this issue has been blocked for the seven previous presidencies and it has taken great skill to get as far as it has got. The presidency has shown not only that it has moved but that it has moved the debate on. The challenge now for all of us, as Members, is to see whether we are also prepared to accept that challenge and to move on in our vote on Wednesday.

Let me say to the rapporteur that I totally agree with his opening remarks. But before you get too excited, let me remind you that in those opening remarks you stated that there were millions of workers who were worried about the Working Time Directive. I agree with you: they are worried; they are worried that there are politicians like your good self who are preparing to tell them what is good for them, preparing to block them from choosing their own hours so they can freely work.

I have lost count of the number of people who have written to me – not organisations trying to exploit the workers, but ordinary workers – asking why we are even having a discussion about this and saying that we should not stop them from choosing the hours they work.

I was particularly struck by a family mentioned in a paper just three days ago: the husband had lost his job in construction and the wife had to take two part-time jobs in order to keep their family of three children and the husband in their house. She had to work 12 hours a day, seven days a week. She did not want to, but she needed to in order to keep the family together. I should like to say to the rapporteur: she was from your country, she was from Spain. So what help do you offer her? What hope do you offer her? Nothing! You would tell her that she cannot do that and that she has to give up one of her jobs, give up her children and give up her house.

I was not elected to make laws like that; I was elected to look after the people I serve, and I will never forget that. I am due to stand down next year but, until I stand down, I will stand up for the people who elected me and will help them and not stand in their way.

As the Commissioner has said, the proposal on the table will give greater protection in terms of health and safety to the workers. If we support it, that is what we will get. If we do not support it, the workers will not get it and they will know who to blame.

  Karin Jöns (PSE). - Herr Präsident, Frau Ratspräsidentin, Herr Kommissar, liebe Kollegen und Kolleginnen! Ich appelliere noch einmal insbesondere an die noch schwankenden Kollegen und Kolleginnen der EVP-Fraktion, am Mittwoch geschlossen dem Votum des Ausschusses für Beschäftigung und soziale Angelegenheiten zu folgen und an der Position aus der ersten Lesung festzuhalten! Es ist doch unglaubwürdig, sich auf der einen Seite für den Gesundheitsschutz der Arbeitnehmer und Arbeitnehmerinnen stark zu machen, und auf der anderen Seite eine Fortführung des Opt-out zu wollen.

Die IAO hat doch nicht ohne Grund bereits 1919 die 48-Stunden-Woche empfohlen! Die Belastungen der Arbeitnehmerschaft sind heute zwar andere, aber sie sind doch nicht weniger gravierend! Für mich ist es purer Zynismus– das muss ich an die Adresse des Rates sagen – die Beibehaltung des Opt-out als soziale Errungenschaft zu verkaufen, bloß weil dabei jetzt eine Deckelung der durchschnittlichen Wochenarbeitszeit von 60 Stunden eingeführt wird. Dass eine Zustimmung der Sozialpartner erst dann erforderlich sein soll, wenn es um noch höhere Arbeitszeiten geht, heißt doch im Klartext, dass man bereit wäre, Arbeitszeiten von 60 Stunden in der Woche als normal zu akzeptieren. Und das kann doch wohl nicht sein! Dem Ministerrat zu folgen, würde bedeuten, die Gesundheit unserer Arbeitnehmer und Arbeitnehmerinnen mit Füßen zu treten und das Gebot der Vereinbarkeit von Familie und Beruf an den Nagel zu hängen. Das käme einem Verrat des sozialen Europas gleich! Also, liebe Kolleginnen und Kollegen, geht bitte noch einmal in euch!

Was die Bereitschaftsdienste angeht, sage ich dem Rat: Bereitschaftszeit muss grundsätzlich als Arbeitszeit anerkannt werden. Hieran führt kein Weg vorbei! Indem wir die Gewichtung der inaktiven Zeit den Sozialpartnern überlassen, schaffen wir ausreichend Flexibilität für Ärzte, Feuerwehren und Wachdienste.

  Bernard Lehideux (ALDE). - Monsieur le Président, Madame la Présidente en exercice, Monsieur le Commissaire, j'apporte mon entier soutien au rapporteur, qui défend la position qui était la nôtre en première lecture, position repoussée par les gouvernements des États membres.

Il était urgent de mettre en conformité notre législation sur le temps de garde avec la jurisprudence de la Cour de justice, c'est chose faite. Le rapport Cercas apporte des réponses équilibrées et protectrices pour les salariés. Tout le temps de garde est compté comme du temps de travail. Le repos compensateur intervient immédiatement après la période de service. C'est une question de bon sens pour garantir des conditions de travail décentes, notamment pour les professions médicales.

Mais la réforme de la directive "Temps de travail" nous donne aussi l'occasion de faire progresser notre droit social européen en supprimant l'opt-out individuel. Le rapport Cercas saisit cette chance et propose une suppression progressive de toute possibilité de déroger à la durée légale maximale du temps de travail. Il faut regarder la réalité en face. C'est une plaisanterie de dire que le salarié se trouve dans une situation d'égal à égal avec son employeur et peut refuser ce qui lui est proposé.

Chers collègues, nous devons clairement montrer aux gouvernements des États membres que le texte qu'ils souhaitent nous imposer est inacceptable. Et, dans le concert de louanges qui va certainement bercer dès demain les oreilles du gouvernement français, il me semble nécessaire de nous intéresser avant tout aux salariés qui vont être appelés à travailler toujours plus, sans en avoir véritablement le choix, et ceci comme tous ceux à qui l'on demandera demain de travailler le dimanche en France. C'est d'ailleurs manifestement pour ouvrir cette possibilité que le gouvernement français a changé de point de vue sur l'opt-out individuel au Conseil.

Mes chers collègues, écoutons les salariés et essayons de répondre à leur appel si nous ne voulons pas que les votes négatifs des référendums français, hollandais et irlandais soient suivis de beaucoup d'autres, remettant en cause une Union européenne qui leur donnerait le sentiment de ne pas traiter leurs problèmes quotidiens.

  Jean Lambert (Verts/ALE). - Mr President, I want to go back to the basis of this being a health and safety directive. Because it is based on health and safety we do not expect opt-outs on health and safety, nor do we expect competition on labour standards within the European Union. This was supposed to be about common standards because many of our workers face the same difficulties.

Let us look at some of the health issues that many of our Member States are dealing with at the moment: cardiovascular disease, diabetes, stress. Stress is the second biggest cause of time off work in the UK: 13 million working days are lost through stress, depression, anxiety, with a cost of GBP 13 billion a year – if we are looking at economics, and some of us like to look at economics in the round, Mr Clark. All these problems and even issues relating to obesity and binge drinking have links with a long-hours culture. It is not the only factor, but it is certainly significant.

We are not just talking about occasional long hours. There is plenty of flexibility within the current directive and in the proposed changes, which will allow businesses to cope if they have a sudden rush of work, providing they then balance out the time for their employees. The issue is persistent long hours. The risk of a personal accident at work increases if you are working 12 hours or more; tired workers are dangerous workers. Road safety experts believe that exhausted drivers account for more accidents than drunk drivers. If you are asking people to work long hours, be aware that this is a problem, be aware that productivity goes down, be aware that creativity goes down – which is not good for a knowledge-based economy. It certainly does not add a lot of quality to the work-life balance if people are too tired to read to their kids when they get home. Moreover, the majority – 66% – of workers in the UK doing long hours are not paid for those hours. It is part of a long-hours culture, where you express your commitment to your work by being present, not necessarily by being productive.

To those who argue that the opt-out reduces bureaucracy, I would say that records of hours worked should be kept anyway. If you look at the new proposals there is certainly no reduction of bureaucracy in the Council’s proposal.

  Roberto Musacchio (GUE/NGL). - Signor Presidente, onorevoli colleghi, domani ci sarà a Strasburgo una grande manifestazione sindacale contro il vero e proprio golpe che il Consiglio ha operato sulla direttiva orario.

Sessantacinque ore e più di orario settimanale sono un vero e proprio assurdo, qualcosa di inaccettabile, così come lo strappo con le regole collettive e gli accordi sindacali. Lungi dal superare il sistema dell'opt-out, degli accordi individuali in deroga, questi vengono addirittura generalizzati. Si annualizza il calcolo dell'orario di lavoro determinando una flessibilità estrema e si rendono i riposi anch'essi aleatori e alla mercé delle convenzioni aziendali, così come si vuole considerare il tempo di lavoro inattivo come lavoro parziale, parzialmente riconosciuto e retribuito: inaccettabile.

La politica dello sfruttamento a dismisura del lavoro, mentre tanti lavoratori sono disoccupati, è il simbolo di una svalorizzazione del lavoro stesso che è tanta parte della crisi che attraversiamo. È bene che il Parlamento ascolti la manifestazione di domani e reagisca a questo golpe del Consiglio per riaffermare anche in questo modo la propria sovranità.

  Andreas Mölzer (NI). - Herr Präsident! Es heißt, in Krisenzeiten rücken die Menschen zusammen. Die Bürger quer durch Europa beschleicht allerdings seit langem eher das Gefühl, die Union rücke gemeinsam mit der Wirtschaft gegen die Menschen zusammen. Arbeitszeit wurde zum Wettbewerbsfaktor hochstilisiert, Arbeits- und Lebensarbeitszeit verlängert, bei sinkenden Löhnen und steigenden Lebenskosten, während die Profite explodierten und die Managergehälter ins Astronomische stiegen.

Während wir hier über eine Verlängerung der Arbeitszeit reden, durch die hart erkämpfte soziale Rechte beschnitten werden, melden die Firmen Tausende Mitarbeiter zu Kurzarbeit an, und es geht das Gespenst von Massenentlassungen um. Ehemalige Vorzeigemodelle, wie die viel gepriesenen Arbeitszeitkonten, die binnen Wochen verbraucht sind, zeigen die Grenzen von Arbeitszeitflexibilisierung auf. Wieder einmal wird in zwei gegensätzliche Richtungen gearbeitet. Einerseits propagiert man bessere Vereinbarkeit von Beruf und Familie, um die seit Jahren sinkenden Kinderzahlen zu verbessern, andererseits verkommen Sonn- und Feiertage immer mehr zum normalen Arbeitstag. Traditionen und Familienleben bleiben dabei zwangsläufig auf der Strecke. In der momentanen Krise darf der kleine Mann bereits mit seinem sauer Ersparten für die Fehler der Finanzwelt haften und den Banken unter die Arme greifen. Seine Renten sind gefährdet, und bald muss er möglicherweise sogar seinen Arbeitsplatz räumen, während die Manager bleiben.

Die europäischen Bürger werden die EU unter anderem daran messen, wie weit sie für soziale Sicherheit sorgen kann. Die EU muss sich also entscheiden, ob sie Wirtschaftsinteressen an die erste Stelle setzt oder ob der Mensch in den Mittelpunkt rückt.

In diesem Zusammenhang muss man vielleicht auch überlegen, ob der Türkei-Beitritt nicht zu stoppen wäre, bevor dieser die Europäische Union zum finanziellen Kollaps bringt. Aber wenn sie den Kurs des abenteuerlichen Neoliberalismus und des grenzenlosen Erweiterungsfanatismus weiter vorantreibt, braucht sie sich weder zu wundern über sinkende Kinderzahlen noch über soziale Unruhen. Dann wird die zuletzt kurzfristig gestiegene Zustimmung der Bürger zur EU als sicherer Hafen schnell dahin sein, und es wird im wirtschaftlichen Gebälk noch viel schlimmer krachen als dies derzeit der Fall ist!

  Thomas Mann (PPE-DE). - Herr Präsident! Zweimal habe ich Nachtdienste in Krankenhäusern mitgemacht: von Abends 21.00 bis morgens 05.00 Uhr. Wer die Arbeit von Krankenschwestern, Assistenzärzten, von Fahrern der Unfall- und Krankenwagen hautnah erlebt hat, der versteht, dass die Einteilung der Bereitschaftszeit in aktiv und inaktiv realitätsfremd ist. Beides ist Arbeitszeit und muss entsprechend vergütet werden. Der EuGH hat auch hier Recht.

Die Einschätzung des Rates, die inaktive Arbeitszeit sei Ruhezeit, halte ich für falsch. Die Folge wären Marathondienste bis zu 72 Stunden. Das ist den Beschäftigten nicht zuzumuten. Aber genauso auch nicht den Patienten. Gesundheitsschutz und Arbeitsschutz dürfen nicht gemindert werden. Dennoch ist Bereitschaftsdienst nicht gleich Bereitschaftsdienst. Ich denke an die Werkfeuerwehren, die ich während meiner Arbeit als einer von den zehn REACH-Berichterstattern kennenlernen konnte. Kürzlich lud ich Werkfeuerwehrleute ins Europäische Parlament nach Brüssel ein.

Sie kommen aus der Chemie, aus der Stahlbranche und von Flughäfen. Die erfreulicherweise geringe Zahl ihrer notwendigen Einsätze machten deutlich, dass bei ihnen von der wöchentlichen Höchstarbeitszeit abgewichen werden muss. Übrigens waren sich dabei Arbeitgeber und Arbeitnehmer einig.

Bei allem aber gilt, dass die Vereinbarungen in die Hände der Sozialpartner gehören. Tarifautonomie und der Dialog der Sozialpartner sind wesentliche Bestandteile des sozialen Europas. Dort, wo es keine Tarifparteien gibt, muss es zu staatlichen Regelungen kommen. Immerhin sind sich die Minister darin einig, dass die Höchstarbeitszeit in der EU 48 Stunden in der Woche betragen soll.

Ich stimme also im Grundsatz dem Bericht Cercas zu, setze aber auch auf Flexibilität durch Ausnahmen für bestimmte Berufsgruppen. Wenn es dann zum Vermittlungsverfahren kommt, muss endlich mit Ruhe – und nicht mir Hektik – verhandelt werden. Schnellschüsse und Leerformeln darf sich ein soziales Europa nicht leisten.

  Yannick Vaugrenard (PSE). - Monsieur le Président, mes chers collègues, je voudrais tout d'abord saluer le travail remarquable de mon ami Alejandro Cercas, rapporteur de ce texte qui revient donc, en seconde lecture, à la faveur d'un surprenant compromis du Conseil de juin de cette année.

Belges, Chypriotes, Hongrois et Espagnols l'ont refusé, et ils ont bien fait, parce qu'il va dans le sens de plus de flexibilité, et ceci, aux dépens de la sécurité des salariés, ce qui est inadmissible. Croyez-vous sincèrement qu'à l'heure du chômage technique généralisé et des plans de licenciement qui se multiplient sur l'ensemble du continent européen, croyez-vous que le patronat ait besoin de pouvoir imposer 65 heures hebdomadaires, voire plus, à un salarié.

Un peu de cohérence irait au crédit de l'Union européenne. Nous subventionnons, à l'heure actuelle, des secteurs industriels entiers pour éviter des licenciements et nous avons raison de le faire. Mais tentons aussi de protéger les salariés dans leur emploi, lorsqu'ils sont encore dans l'entreprise ou dans leurs administrations. À un moment où les citoyens doutent de l'Europe - et cela a été rappelé tout à l'heure - le compromis du Conseil, s'il était accepté par le Parlement, serait le plus mauvais des messages.

Cette directive doit définir une limite maximale hebdomadaire de travail pour des raisons de protection de la santé et de la sécurité. Ce ne peut pas être une directive de casse sociale et de casse humaine. C'est ce que notre rapporteur défend avec la Confédération européenne des syndicats et c'est ce que je vais défendre également avec lui.

  Siiri Oviir (ALDE). - Lugupeetud volinik, lugupeetud kolleegid. Pikki aastaid on liikmesriigid ja Euroopa Liidu institutsioonid arutanud ja otsinud tööajadirektiivi osas ühist positsiooni. Midagi on saavutatud, midagi on veel vajaka. Kui ühistele seisukohtadele me parlamendis lõppkokkuvõttes jõuame, selgitab meie hääletus.

Saan toetada direktiivi, kui säilib ületunnitöö võimalus. Ületunnitöö tegemine ei ole Eestis väga levinud, kuid soovin, et ka tulevikus oleks inimesel, töötajal, võimalus ise otsustada individuaalse ületunnitöö tegemise kasuks, et saada suuremat sissetulekut, arendada oma karjäärivõimalusi või teha seda muudel isiklikel põhjustel.

Keelates direktiiviga ületunnitöö, saavutame me ju sisuliselt selle, et teatud juhtudel tuleb töötajal seda ikkagi teha, kuid nüüd juba illegaalselt, see tähendab lisatasuta ja ilma õigusliku kaitseta. Me keegi ei soovi ju seda.

Teiseks, Eestile kui väikeriigile on oluline, et puhkeaeg kompenseeritaks mõistliku aja jooksul pärast ületundide tegemist. Kompenseeriva puhkeaja kohese võimaldamise nõue võib põhjustada töökorralduslikke raskusi, eriti sektorites, kus tööjõudu napib.

Kolmandaks, valvetunnid on töötunnid. Tänan eesistujamaad Prantsusmaad direktiivi käsilevõtmise ja ühisseisukoha kujundamisele kaasaaitamise eest.

  Ilda Figueiredo (GUE/NGL). - O objectivo central desta proposta do Conselho é desvalorizar o trabalho, aumentar a exploração e possibilitar mais ganhos ao patronato, mais lucros para os grupos económicos e financeiros através de um horário semanal médio de 60 ou 65 horas e de menores salários através do conceito de tempo inactivo de trabalho.

É um dos aspectos mais visíveis da exploração capitalista e põe em causa tudo o que têm afirmado sobre conciliação entre a vida profissional e a vida familiar. A proposta é um retrocesso de cerca de 100 anos nos direitos conquistados em duras lutas dos trabalhadores, que são pessoas e não máquinas. Por isso defendemos a rejeição desta posição vergonhosa do Conselho Europeu e apelamos ao voto dos deputados, que oiçam o protesto dos trabalhadores para evitar mais graves tensões sociais, mais retrocessos e o retorno a uma espécie de escravatura em pleno século XXI.

Num momento de crise e desemprego o que se impõe é a redução progressiva da jornada de trabalho sem perda de salários visando a criação de mais empregos com direitos, é preciso respeitar a dignidade de quem trabalha.

  Jim Allister (NI). - Mr President, I am resolutely opposed to the removal of the right of the United Kingdom to exercise an opt-out on the Working Time Directive. Indeed, I would refute the right of this European Parliament to attempt to rob my country of that entitlement. In my book, control of working hours is a matter exclusively for national control, not for Brussels diktat.

If British workers are permitted by their own elected government to work more than 48 hours per week, then why should it matter to those from countries whose governments are more proscriptive? Frankly, it should be none of your business. But it is a vital matter for British business, especially at a time of immense pressure arising from the economic downturn, when maximum flexibility and less regulation, not more, is key to economic recovery. Maximising European production, getting our goods sold at home and abroad and making it easier for business to grow should be the concern of us all.

Yet here we have ideologues intent on foisting their precious social agenda on everyone, even where it is unwanted. It really is time that this House got its priorities right. Rejecting this attempt to quash the British opt-out would be a good place to start.

  Csaba Őry (PPE-DE). - Az elmúlt időben tapasztalhattuk, hogy rendkívüli figyelem kíséri ezt a kérdést a közvéleményben, s többnyire azokat az elemeket, amelyekről mi is vitatkozunk, tehát az opt-out és az ügyeleti idő kérdését. Az opt-outtal kapcsolatban két érvet hallunk unos és untalan: az egyik a rugalmasság szempontja, a másik pedig a szabad választás kérdése. Úgy teszünk, mint hogyha munkaadó és munkavállaló valójában egyenlő felek lennének – mint ahogy nem egyenlők – és a munkajognak nyilvánvalóan épp az az egyik feladata és funkciója, hogy ezt az egyenlőtlenséget korrigálja. Ahogyan a szociálpolitikusok mondták, ugyanolyan joga van a koldusnak és a milliárdosnak is a híd alatt aludni – ilyen értelemben persze valóban szabad szerződéses helyzetről van szó. De valójában egy egyenlőtlen helyzetről van szó, a rugalmasságot ez nem szolgálja, nem a rugalmasságot szolgálja, hanem ennek az egyenlőtlenségnek a tartósítását.

A rugalmasságot ráadásul a Parlament első olvasatában kidolgozott megoldás nagyon jól szolgálja. Huszonhat héten keresztül akár hetvenkét órát is dolgozhat valaki, tehát igazodhat a piaci igényekhez, a sok megrendeléshez, a sok munkához. Persze valamikor ki is kell pihennie magát, és azt gondolom, hogy egy, a munka és egészségvédelem tárgykörében megalkotandó irányelvnek ez célja kell legyen.

Ami pedig az ügyeleti időt illeti, ha egy könyvesboltba vagy egy ruhaboltba egy délelőtt nem tér be egyetlen vendég sem, egyetlen kliens sem, akkor ezek szerint a bolti eladó is inaktív munkaidőben dolgozik, és akkor ezt másként kell számolni? Az a helyes álláspont, hogy ha valaki a szabad idejével nem rendelkezik, be kell mennie a munkahelyére, akkor ezt munkaidőnek kell tekinteni. Az egy más kérdés, hogy a munkavégzés díjazásáról munkaadók és munkavállalók megfelelő szervezetei és tárgyalásaik útján megállapodhatnak – lehet tehát igazodni a realitásokhoz mindegyik országban, nemzeti hatáskörben, de a munkaidő az munkaidő, és ezt így is kell tekinteni. Egyetértek tehát a bírósággal, nem támogatom és nem értek egyet a Tanács kompromisszumával.

  Μαρία Ματσούκα (PSE). - Κύριε Πρόεδρε, θα ήθελα πριν από όλα να συγχαρώ τον συνάδελφο Cercas, γιατί μας παρουσίασε μια αξιοπρεπή έκθεση απέναντι στην απαράδεκτη κοινή θέση του Συμβουλίου. Πράγματι τόσο η αρχική πρόταση της Επιτροπής όσο και η κοινή θέση του Συμβουλίου εμφανίζονται ως σοβαρές απειλές ενάντια στην υγεία και την ασφάλεια του εργαζόμενου αλλά κυρίως ενάντια στην ισορροπία μεταξύ οικογενειακής και επαγγελματικής ζωής, που αποτελεί και το ζητούμενο. Παράλληλα όμως, και αυτό είναι ακόμα χειρότερο, οι συγκεκριμένες προτάσεις θέλουν να επιβάλουν έναν εργασιακό μεσαίωνα σύμφωνα με τις προδιαγραφές και τις επιταγές του οικονομικού φιλελευθερισμού. Είναι ακριβώς η νεοφιλελεύθερη στρατηγική αυτή που υποστηρίζει και προωθεί την άνεση και ετεροβαρή ανάπτυξη, την εκμετάλλευση των εργαζόμενων, την ανακύκλωση των ανέργων, τη διάσπαση τελικά του συνδικαλιστικού κινήματος. Αγαπητοί συνάδελφοι είναι προφανές ότι τα σημερινά οικονομικά αδιέξοδα και ο κοινωνικός αναβρασμός οφείλονται στη δομική κρίση του νεοφιλελεύθερου μοντέλου, γι’ αυτό όχι μόνο απαιτείται η απόσυρση της κοινής θέσης του Συμβουλίου αλλά η προώθηση μιας νέας πρότασης που θα προάγει την αλληλεγγύη, την πολιτική ισότητα και την κοινωνική δικαιοσύνη.

  Marian Harkin (ALDE). - Mr President, tonight we are discussing a very important piece of legislation and our discussion and our vote in this Parliament will send a very clear message to workers and to families across the EU.

In Ireland, we have a question we ask when we are discussing social policy and that question is: are we closer to Boston or Berlin? Well, in the context of tonight’s discussion, we need to be closer to Berlin – that is, if Berlin or indeed Paris can deliver a real advancement for the health and safety of workers. I listened to Mrs Létard and she asked us to behave responsibly, and I believe Mr Cercas has done just that.

At the Council meeting last week in the discussion of the Lisbon Treaty, a commitment was given by the Council to strengthen workers’ rights. The Council and Parliament now have an opportunity to do just that. Furthermore, we often speak in Parliament about work/life balance and everybody nods their head in agreement. Once again we have an opportunity to help ensure work/life balance for Europe’s citizens.

And remember, as already mentioned by Mr Silva Peneda, 48 hours per week is eight hours per day, six days per week. Mr Bushill-Matthews spoke of a woman working 12 hours per day, seven days per week as if that were acceptable. It is totally unacceptable and we should not be complicit in this type of exploitation.

As I said earlier, tonight’s debate and our vote on this report will send a clear signal to the citizens of Europe. We need to send a clear message that social Europe is alive and well.

  Γεώργιος Τούσσας (GUE/NGL). - Κύριε Πρόεδρε, η κοινή θέση του Συμβουλίου για την οργάνωση του χρόνου εργασίας αποτελεί αντεργατικό έκτρωμα, και αυτό έχει δίκαια ξεσηκώσει θύελλα διαμαρτυριών από τους εργαζόμενους στα κράτη μέλη. Η έκθεση Cercas διατηρεί ανέπαφο τον κορμό του αντιδραστικού χαρακτήρα της κοινής θέσης του Συμβουλίου. Αποδέχεται τον τεμαχισμό του χρόνου εργασίας σε ενεργό και ανενεργό, αφού αναγνωρίζει την έννοια του απλήρωτου ανενεργού χρόνου εργασίας: Σούπερ-μάρκετ, νοσηλευτικό προσωπικό, γιατροί και υπηρεσίες δουλεύουν κάτω από ένα άθλιο καθεστώς· υποχρεώνονται να μένουν στο χώρο δουλειάς δώδεκα ή και δεκατέσσερις ώρες την ημέρα. Αυξάνει το χρονικό διάστημα διευθέτησης της εργασίας από τους τέσσερις μήνες, που ισχύει σήμερα, σε δωδεκάμηνη βάση, διατηρεί το opt-out, κτυπάει τον ημερήσιο σταθερό χρόνο εργασίας, την πληρωμή υπερωριών, τις εφημερίες, γενικότερα τις συλλογικές συμβάσεις εργασίας, διευκολύνει τους χειρισμούς των εργοδοτών για την παραπέρα γενίκευση των ελαστικών μορφών απασχόλησης, και αυτό θα έχει ως συνέπεια σοβαρές, οδυνηρές επιπτώσεις στα συστήματα κοινωνικής ασφάλισης. Σήμερα που οι δυνατότητες αύξησης της παραγωγικότητας της εργασίας επιτρέπουν τη μείωση του χρόνου εργασίας και την αύξηση του ελεύθερου χρόνου είναι ανεπίτρεπτο να έρχεται μια τέτοια πρόταση, γι’ αυτό είμαστε ριζικά αντίθετοι τόσο σε ό,τι αφορά την πρόταση του Συμβουλίου αλλά και σε ό,τι αφορά την πρόταση του κ. Cercas.

  Juan Andrés Naranjo Escobar (PPE-DE). - Señor Presidente, señor Comisario, permítanme empezar con una cita textual de su documento en la presentación de la agenda social renovada. Dice así: «La Comisión pide a los Estados miembros que den ejemplo ratificando y aplicando los convenios de la OIT».

Y hoy debatimos aquí una Directiva que pretende ir en contra de esos criterios, permitiendo a los Estados miembros regular jornadas de trabajo de hasta sesenta o sesenta y cinco horas de promedio trimestral.

¿Es esto coherente, señor Comisario? ¿Podemos legislar en contra de nuestras propias recomendaciones? La Directiva tiene como fin establecer disposiciones mínimas para garantizar la salud y la seguridad de los trabajadores con dos instrumentos: los tiempos de descanso y la limitación de jornada.

Contiene excepciones para ambos casos, pero no estamos hablando de excepciones, señor Comisario, como usted ha dicho. No. Estamos hablando sencillamente de derogaciones de uno de los elementos fundamentales de la Directiva.

Esto no lo justifica la flexibilidad. No se puede confundir un aumento de la duración de la jornada con la flexibilidad que necesitan empresas y trabajadores. La Directiva se dará, y de forma muy amplia, para atender a las pautas estacionales, a las puntas de producción y a las exigencias de algunas actividades.

Lo que sí es bueno para todos, señor Comisario, es alcanzar el objetivo de la «flexiguridad», es decir, conseguir la conciliación de la vida personal, familiar y laboral. Para esto es necesario trabajar por una cultura de la cooperación y la transparencia y dejar a la autonomía colectiva que juegue su papel en la organización del tiempo de trabajo.

Señor Presidente, cuando el Consejo adoptó en septiembre su Posición Común fue un mal día para el diálogo social. Estoy convencido de que si se hubiera respetado la autonomía colectiva como fuente de la ordenación y organización del tiempo de trabajo, ahora tendríamos un acuerdo.

Yo confío en que el día de la votación, cuando todos estemos frente a nuestra responsabilidad, pueda ser un buen día para todos.

Es bueno reformar pero también conservar aquello que nos une más y divide menos, aquello que refuerza a Europa y aquello que pueda hacer que la Europa social salga fortalecida del reto que tiene por delante, avanzando de la mano en el progreso económico y en el progreso social que, por separado, no pueden sobrevivir.

  Pier Antonio Panzeri (PSE). - Signor Presidente, onorevoli colleghi, nell'apprezzare il lavoro dell'onorevole Cercas, dico subito che non si sentiva assolutamente la necessità e il bisogno di voler cambiare questa direttiva sull'orario di lavoro e vorrei che questo dibattito servisse a confermare quanto è emerso dal voto in commissione affari sociali e occupazione del Parlamento.

Oggi i medici sono qui al Parlamento, domani avremo a Strasburgo la presenza di delegazioni di lavoratori provenienti da tutta Europa, convocati dalla Confederazione europea dei sindacati. Saranno qui per manifestare il loro proposito di dire no al compromesso raggiunto in Consiglio sulla direttiva e del resto mi chiedo come potrebbe essere altrimenti.

Noi vogliamo porci due chiari obiettivi: quello di mantenere nell'Unione europea 48 ore come orario massimo di lavoro settimanale e perciò superare la clausola dell'opt-out che rischierebbe di derogare tale orario massimo, rendendo possibile il raggiungimento fino a 60 o 65 ore settimanali di lavoro. Il secondo obiettivo riguarda il tempo di guardia che non può essere considerato come periodo di lavoro inattivo, ma deve essere considerato orario di lavoro a tutti gli effetti, così com'è giusto salvaguardare il diritto ad un periodo di riposo compensativo per il personale medico.

Questi obiettivi possono e debbono essere comuni a tutto il Parlamento perché rappresentano la strada per evitare un'alterazione dei fattori competitivi interni all'Europa, basati su dumping sociale e maggiore sfruttamento delle persone che lavorano. Mi auguro davvero che i deputati possano convergere su queste posizioni perché si affermi davvero una nuova Europa sociale.

  Patrizia Toia (ALDE). - Signor Presidente, onorevoli colleghi, la proposta del Consiglio che travolge il buon punto di equilibrio trovato a suo tempo - penso al gran lavoro fatto in questo senso dal collega Luigi Cocilovo - non trova la nostra condivisione perché segna un oggettivo arretramento su molti punti del lavoro, del rapporto lavoro-vita, del rapporto lavoro-garanzie ed è una scelta che indebolisce i diritti dei lavoratori, che sono poi i diritti di tutti noi, dei nostri figli, delle persone normali.

E non vorrei si scambiasse questo discorso come sindacale o corporativo perché difendo il personale sanitario. No, non è così, come politico non agisco per conto di corporazioni o di sindacati, agisco per conto dei cittadini. A loro penso quando scelgo, penso ai loro diritti sociali che per me sono fondamentali nell'Europa. Non credo dunque sia una buona Europa quella che non fa passi avanti mentre il mondo va avanti, che anzi fa vistosi errori di prospettiva, scambiando l'indebolimento delle tutele con la flessibilità e la libertà. E ciò è tanto più grave nel momento in cui l'Europa vive la sua crisi peggiore e non vede prospettive di prosperità e di crescita.

Se non capiamo, signor Presidente del Consiglio, rappresentanti del Consiglio e della Commissione, che in questo momento milioni di lavoratori sono a rischio del posto di lavoro e si sentono in uno stato di debolezza e di precarietà e non hanno certo la capacità contrattuale volontaria - altro che opt-out - allora devo dire che noi non abbiamo cognizione di ciò che sta accadendo realmente nella vita sociale e familiare degli europei.

Per questo sosterremo le proposte del relatore Cercas e ci auguriamo che tutto il Parlamento lo faccia. Devo dire che l'indisponibilità del Consiglio a negoziare in questa fase ci costringe a conquistare in sede di conciliazione una sede di confronto e di trattativa.

  Gabriele Stauner (PPE-DE). - Herr Präsident, liebe Kolleginnen und Kollegen! Bereitschaftsdienst ist Arbeitszeit. So hat der Europäische Gerichtshof zu Recht entschieden. Die Mitgliedstaaten haben sich auf diese Sachlage mittlerweile ja auch gut eingestellt, und es ist deshalb noch kein Krankenhaus und keine andere Einrichtung pleitegegangen.

Bereitschaftsdienst, über den wir hier reden, erfordert im übrigen Anwesenheit am Arbeitsplatz. Alles andere ist Rufbereitschaft und hat hiermit nichts zu tun. Die Einteilung in aktiven und inaktiven Bereitschaftsdienst – konkretisiert womöglich noch durch eine mehr oder weniger, aber in jedem Fall willkürliche Pauschalisierung – ist meines Erachtens absurd. Denn der Arbeitnehmer befindet sich – juristisch ausgedrückt – im Verfügungsbereich des Arbeitgebers, ist seinen Weisungen unterworfen und kann seine Zeit nicht nach freiem Willen einteilen.

Ich bin grundsätzlich gegen ein individuelles Opt-out. Wir wissen doch alle, dass das Arbeitsverhältnis nicht durch Gleichrangigkeit gekennzeichnet ist, sondern es stehen sich der immer wirtschaftlich stärkere Arbeitgeber und der auf seine Arbeitskraft angewiesene Arbeitnehmer gegenüber. Individualarbeitsrecht ist doch gerade deshalb geschaffen worden, um die hier nicht vorhandene Waffengleichheit auszugleichen. Ein Arbeitnehmer, der auf einen Arbeitsplatz für sein Überleben angewiesen ist, wird im Zweifel seine Gesundheit aufs Spiel setzen, um sich und seine Familie zu ernähren. In wirtschaftlich schwierigen Zeiten, in denen wir uns gerade jetzt – übrigens infolge kapitaler Fehlentscheidungen inkompetenter Manager – befinden, wächst der Druck auf die Arbeitnehmer beständig. Der Mensch ist aber keine Maschine, die ohne Pause durcharbeiten kann.

Meines Erachtens ist der Standpunkt des Rates so nicht akzeptabel. Ich unterstütze im Wesentlichen den Bericht unseres Ausschusses und die Haltung meines Kollegen Silva Peneda und hoffe auf eine vernünftige, menschengerechte Lösung im Vermittlungsverfahren.

  Μαρία Παναγιωτοπούλου-Κασσιώτου (PPE-DE). - Κύριε Πρόεδρε, η μόνη εξυπηρέτηση που μας έδωσαν η κοινή θέση του Συμβουλίου και οι προσπάθειες της Γαλλικής Προεδρίας είναι ότι ξανασυζητούμε αυτό το πρόβλημα. Μας έρχεται στο νου αυτές τις χριστουγεννιάτικες μέρες το χριστουγεννιάτικο παραμύθι του Καρόλου Ντίκενς. Και εκεί ο εργοδότης, σε μια συγκεκριμένη χώρα της Ευρώπης, δεν έδινε άδεια στον σκληρά εργαζόμενο. Σε αυτό λοιπόν το χριστουγεννιάτικο παραμύθι θα θέλαμε να βάλουμε τέλος. Χώρες όπως η Ελλάδα μειοψήφησαν· δεν υποστήριξαν το συμβιβασμό. Η Ελλάδα διαχρονικά υποστηρίζει την πάγια θέση των 48 ωρών και δεν θα ήθελε καμιά αλλαγή οργάνωσης του χρόνου εργασίας χωρίς διάλογο και συμφωνία των εργοδοτών και των εργαζομένων. Δεν θα θέλαμε να δούμε τη διαδήλωση ούτε των εργοδοτών ούτε των εργαζομένων αύριο, όπως υποστήριξαν οι συνάδελφοι. Θα θέλαμε να ισχύει ο κοινωνικός διάλογος, συλλογικές διαπραγματεύσεις.

Μια συνάδελφός μου αναφέρθηκε στο Μεσαίωνα. Στο Μεσαίωνα όμως ήταν σεβαστή η αργία της Κυριακής. Την Κυριακή δεν δούλευαν ούτε οι σκλάβοι, και σήμερα έχουμε βγάλει από την οδηγία το ότι η Κυριακή πρέπει να συμπεριλαμβάνεται στις ημέρες αργίας που παίρνει ο εργαζόμενος. Γι’ αυτό υπάρχουν δύο τροπολογίες και καλώ τους συναδέλφους να τις υποστηρίξουν, για να υπάρχει αυτό το στοιχείο ευρωπαϊκού πολιτισμού στην πρόταση του Κοινοβουλίου, και εύχομαι να υποστηριχθεί από όλους τους συναδέλφους, που βλέπω ότι χρησιμοποιούν τον ανενεργό τους χρόνο και αμείβονται για κανονικό χρόνο. Αύριο να κοπεί από τους συναδέλφους το ποσοστό του χρόνου που δεν είναι εδώ στο Κοινοβούλιο!

  Richard Falbr (PSE). - Prakticky od schválení Maastrichtské smlouvy, která pro mnohé představovala vítězství neoliberálních ekonomických politik, jsme svědky postupného a soustředěného útoku na evropský sociální model. Odchodem od keynesiánského korporativistického sociálně-ekonomického modelu, za kterého byl považován sociální dialog a silná státní intervence za normální, jsme došli až k dnešním výsledkům. K totálnímu krachu neoliberálního kapitalismu a k natahování rukou ke státu, který měl být co nejvíce zeštíhlen a jehož vliv měl být co nejvíce snížen.

Nechápu, jak někdo může prosazovat to, co předložila Rada po dohodě s Komisí. Má to snad být další krok k socialistickému kapitalismu bohatých a k divokému kapitalismu nemajetných? Návrat do 19. století nikomu nepomůže. Proto je nutné návrh směrnice kategoricky odmítnout, pokud nedojde ke změnám, které navrhuje zpravodaj Alejandro Cercas.

  Mihael Brejc (PPE-DE). - Ta direktiva ne določa, da se delovni čas od štirideset ur podaljša na šestdeset ur. Ta direktiva ne določa, da se skupaj z nadurami zahteva od zaposlenih, da tedensko delajo šestdeset ur ali petinšestdeset ur, ampak določa okvire, pogoje, pod katerimi je to možno. Zato je enačenje šestdesetih ur s tem, kar je danes določeno v nacionalnih zakonodajah in kjer gre za omejitve na štirideset ur ali manj tedensko, taka enačenja niso ustrezna, ker pravzaprav kažejo to direktivo v nepravi luči.

Se pa s to direktivo omejuje zgornji možni čas. Namreč, danes nihče ni omenil tega, da mnogi ljudje v finančnih inštitucijah, v odvetniških družbah, investicijskih družbah, in tako naprej, delajo po šestdeset, po sedemdeset in več ur na teden, pa se nihče ne zgane. Ta direktiva določa zgornjo mejo, čez katero ni mogoče iti.

Vživeti se moramo tudi v vlogo delodajalcev, zlasti malih in srednjih podjetij, ki seveda na trgu zelo težko preživijo, če imajo preveč formalnih ovir. Razumeti moramo njihovo situacijo, ko morajo v določenem času napeti vse sile, da izpolnijo pogodbene obveznosti, in da v takem času seveda ljudje delajo več, vendar to s soglasjem delavca, za dodatno plačilo, se razume, ne pa avtomatično kar vsak teden.

Skratka, tudi dežurstvo je zelo različno. Vsi govorimo o zdravnikih, pozabljamo pa na, recimo, kampe, pozabljamo na družinske hotele in na mnoge storitvene dejavnosti, kjer ljudje torej, delajo, dežurajo in imajo tudi seveda čas, ko morajo biti v pripravljenosti. Skratka, jaz mislim, da je Svet predlagal nek kompromis, očitno bo prišlo do spravnega postopka in upam, da bomo o njem dosegli razumno rešitev.

  Anja Weisgerber (PPE-DE). - Herr Präsident! Es muss der Grundsatz gelten, dass der gesamte Bereitschaftsdienst als Arbeitszeit anzusehen ist. Insoweit stimme ich dem Berichterstatter zu. Ich bin der Ansicht, dass wir den Gemeinsamen Standpunkt hier abändern müssen. Der Gemeinsame Standpunkt sieht sogar die Möglichkeit vor, dass inaktive Zeiten während des Bereitschaftsdienstes als Ruhezeit gewertet werden. Das kann zu Marathondiensten von 72 Stunden und mehr führen. Das darf in keinem Mitgliedstaat möglich sein! Deshalb freue ich mich, dass der Ausschuss meine Änderungsanträge diesbezüglich angenommen hat.

Ich gebe jedoch zu bedenken, dass die Arbeitszeitrichtlinie nicht nur für Ärzte, sondern für die unterschiedlichsten Berufsgruppen gilt und Arbeitnehmer, die Bereitschaftsdienst leisten, sehr unterschiedlich ausgelastet sind. Es gibt zum Beispiel auch Feuerwehrleute, die während ihrer Bereitschaftsdienstschichten schlafen oder Freizeitaktivitäten nachgehen können. Die Feuerwehrleute setzen sich deshalb für die Möglichkeit ein, von der wöchentlichen Höchstarbeitszeit abweichen zu können.

Ich spreche mich daher für die Möglichkeit aus, dass vor Ort durch ein tarifvertragliches – kein individualvertragliches! – Opt-out passgenaue Lösungen gefunden werden. Die Tarifvertragsparteien haben hier in der Vergangenheit praxisgerechte Tarifverträge ausgehandelt. Ich spreche mich explizit für diese Stärkung der Tarifautonomie aus.

Das neue, tarifvertragliche Opt-out ist außerdem wesentlich arbeitnehmerfreundlicher als die derzeit gültige Regelung. Ein Opt-out ist nur mit der Zustimmung des Arbeitnehmers möglich, und diese Zustimmung darf nicht zusammen mit dem Arbeitsvertrag gegeben werden. Wenn wir gegen diese tarifvertragliche Möglichkeit stimmen, dann besteht die Gefahr, dass es überhaupt keine Revision der Arbeitszeitrichtlinie gibt, und wir gefährden auch die Möglichkeit, dass es ein arbeitnehmerfreundliches Opt-out gibt.

Deshalb werde ich gegen die Änderungsanträge zur Streichung des Opt-out stimmen, weil ich für diese Tarifautonomie bin und für passgenaue Lösungen vor Ort.

PRESIDENZA DELL'ON. LUIGI COCILOVO
Vicepresidente

  Mario Mauro (PPE-DE). - Signor Presidente, onorevoli colleghi, il frutto del lavoro non è appena la produzione di beni e di servizi, ma è un vero e proprio compimento di un progetto di vita, il compimento di quel desiderio che ci porta a cercare la felicità. È opportuno quindi che le decisioni su politica di lavoro vengano prese in modo ponderato avendo cuore per i propri giudizi.

Trovo saggio quindi che il Parlamento favorisca la procedura di conciliazione, sostenendo da un lato la posizione del relatore, ma soprattutto gli emendamenti del collega Peneda e devo dire in questo senso che ciò che appare evidente e va assolutamente garantito è che il tempo di guardia nelle professioni sanitarie venga riconosciuto fino in fondo come tempo di lavoro.

  Stephen Hughes (PSE). - Mr President, many people are under the misapprehension that if we adopt the position proposed by Alejandro Cercas they will not be able to work an additional hour of overtime beyond the 48-hour average each week. That, of course, is not true.

We are against the opt-out in principle, because this is health and safety law, but we have proposed the 12-month averaging of working time rather than the four-month current averaging period. This gives phenomenal flexibility for individuals and firms in the planning of working time. In fact, so much flexibility that the Council itself looked to put in a fixed limit of 60 or 65 hours per week, depending on the averaging period. We did not do that. The amount of flexibility included here is far better than the use of the opt-out; it is a far better choice for firms and for individuals. I hope that message goes out very strongly from this debate.

  Ewa Tomaszewska (UEN). - Panie Przewodniczący! Pomysł podziału czasu pracy na aktywny i pasywny jest pomysłem groźnym i nieuczciwym. Czas spędzany w miejscu pracy i zużywany w całości lub w części na wykonywanie poleceń pracodawcy nie może być traktowany jako czas wypoczynku w tej części, w której pracodawca nie poleca wykonywania konkretnych zadań. W tym czasie pracownik nie może przebywać z rodziną, nie może zorganizować sobie wypoczynku według własnych preferencji. Za ten czas powinien otrzymać takie samo wynagrodzenie.

Druga kwestia to możliwość wydłużenia dyżurów bez odpowiedniego wynagrodzenia, rzekomo za zgodą pracownika. Dotyczy to w szczególności lekarzy. Proszę mi wskazać pacjenta, najlepiej członka Rady, który chętnie zgodzi się na operację wykonywaną przez lekarza w dwudziestej trzeciej godzinie jego pracy. Stanowi to nie tylko naruszanie praw pracowniczych lekarza, lecz także naruszanie praw pacjenta. W szpitalach w Polsce odmawiano zatrudniania lekarzy, którzy nie godzili się na podpisanie klauzuli opt-out. Przypominam, że ośmiogodzinny dzień pracy został wywalczony przed II wojną światową.

  Silvia-Adriana Ţicău (PSE). - Europa socială trebuie să garanteze fiecărui cetăţean european că poate trăi decent din salariu. Munca decentă trebuie să asigure un trai decent.

Respectul faţă de angajat implică stabilirea unui timp de lucru şi a unui timp de repaos care să-i permită acestuia să se odihnească şi să petreacă suficient timp cu familia. Copiii au nevoie de îndrumarea şi supravegherea părinţilor, iar lipsa sau diminuarea timpului petrecut în sânul familiei poate avea consecinţe negative asupra educaţiei copiilor. Niciun angajator nu trebuie să poată să ceară unui angajat să lucreze mai mult de 48 de ore pe săptămână.

Consider că directiva privind timpul de lucru trebuie să trateze cu mai multă atenţie situaţia specifică a gărzilor efectuate de personalul medical. Susţin raportul colegului Cercas care protejează interesele angajaţilor fără a ignora interesele legitime ale angajatorilor, dându-le acestora posibilitatea de a-şi adapta timpul de lucru nevoilor lor. Salut şi amendamentele care subliniază importanţa contractelor colective de muncă.

  Dragoş Florin David (PPE-DE). - În actualul context al crizei financiare, care are efecte directe în viaţa economică şi socială a cetăţenilor europeni, Directiva asupra organizării timpului de lucru este un element cheie al politicilor sociale europene.

Raportul domnului Alejandro Cercas constituie o abordare raţională şi consecventă a procesului de evaluare a concluziilor privind aplicarea directivei în cauză la nivelul statelor membre. Directiva este astăzi un instrument flexibil, care fixează un nivel de protecţie de la care nu se pot autoriza acţiuni în detrimentul sănătăţii şi securităţii muncitorilor.

  Jan Tadeusz Masiel (UEN). - Panie Przewodniczący! Na koniec debaty kilka dodatkowych słów wsparcia dla sprawozdania pana Cercasa i stanowiska Komisji Zatrudnienia i Spraw Socjalnych, niezmiennego od 2005 r., potwierdzonego w głosowaniu 6 listopada.

Komisja nasza miała wystarczającą ilość czasu na zastanowienie się nad swoim zdaniem i mam nadzieję, że wynik naszego głosowania w Komisji znajdzie odzwierciedlenie w głosowaniu plenarnym pojutrze. A głosowaliśmy z poszanowaniem europejskich zdobyczy socjalnych, którymi to stare państwa członkowskie dzielą się z nowymi, dając nam przykład i wsparcie. Nie do przyjęcia jest kompromis wypracowany w czerwcu na poziomie Rady.

Wśród moich wyborców, zwłaszcza w środowisku lekarzy w Polsce, z niepokojem śledzi się prace Parlamentu, słusznie domagając się by cały czas pracy, a nie tylko aktywny czas dyżuru, był wynagradzany. Wprawdzie w kompromisie Rady mówi się o możliwej elastyczności do uzyskania na poziomie partnerów społecznych i układów zbiorowych, to jednak pracownicy w Polsce nie czują się na siłach negocjować z pracodawcami i potrzebują silnego wsparcia ze strony Parlamentu Europejskiego.

  Gabriela Creţu (PSE). - În timpul lungilor dezbateri la acest raport a fost formulată o îngrijorare - că mâine la vot majoritatea obţinută la prima lectură n-ar mai putea fi atinsă, pentru că cei care au aderat între timp ar fi schimbat raportul de forţe în această incintă.

Este foarte adevărat că în Consiliu guvernele de dreapta au aceeaşi poziţie indiferent de poziţia geografică, în est sau vest. Trebuie clarificat însă altceva. Lucrătorii din est susţin cu egală fermitate toate amendamentele pe care Parlamentul European le propune iar Consiliul le respinge. Sindicatele din România vor fi, de exemplu, şi ele reprezentate mâine aici la Strasbourg, conştiente că drepturile câştigate nu sunt câştigate odată pentru totdeauna şi trebuie mereu apărate. Mesajul lor este simplu: la problemele existente, o soluţie mult mai eficientă decât munca fără nici o limită este stoparea îmbogăţirii fără limită din munca prost plătită, inclusiv a lucrătorilor din est.

  Jacek Protasiewicz (PPE-DE). - Panie Przewodniczący! Nie mam wątpliwości, że dobro pracowników, a zwłaszcza bezpieczeństwo wykonywania pracy leży na sercu wszystkim posłom, którzy biorą udział w tej debacie.

Mamy zatem świadomość, że obecna dyrektywa o czasie pracy wymaga pewnych poprawek. Pytanie tylko, w jakim kierunku i jakich? Nie jest to łatwe zadanie i przez kilka lat było przedmiotem sporu, zarówno w Parlamencie, jak i następnie w Radzie. Wreszcie Rada wypracowała rozsądny kompromis. Ciężko jest dzisiaj - mówię to do kolegów, którzy domagają się twardego stanowiska w sprawie opt-outu - oczekiwać od rządów państw, których większość stosuje zasadę opt-out, że się z tej zasady wycofają, zwłaszcza w obliczu kryzysu gospodarczego.

A zatem, proszę Państwa, w moim kraju jest takie mądre powiedzenie: „Lepsze jest wrogiem dobrego”. Mamy dobry kompromis i zaakceptujmy ten kompromis w imię dobra pracowników w Europie.

  Proinsias De Rossa (PSE). - Mr President, I support the Cercas package. I think the bottom line on this debate is that human beings are social beings: they are not machines and they should not be treated as such in the workplace. A person applying to an employer for a job has no freedom to refuse to sign a form saying they are denying themselves the right to the coverage of the Working Time Directive, so to argue that abolishing the opt-out is in some way an attack on freedom is not right: it is actually an attack on the abuse of an employee who needs to work in order to live.

In my view, the current opt-out in use in 14 Member States is an attack on the idea of building Europe on the basis of common decent working and living conditions, and we must not allow that to happen.

  Valérie Létard, présidente en exercice du Conseil. − Monsieur le Président, Monsieur le Commissaire, Monsieur le rapporteur, Mesdames et Messieurs les députés, la directive sur le temps de travail est bien sûr riche en symboles et soulève des questions de principe: libre choix des travailleurs contre protection de leur santé et de leur sécurité.

C'est précisément là que réside pour nous la difficulté de trouver un accord. Comme je l'ai déjà indiqué, la France a pendant longtemps combattu l'opt-out. Nous avons pourtant rallié la position commune. Pourquoi? Parce que la directive ne vise pas à organiser un recul des droits, une régression sociale.

Sur le temps de garde, il s'agit d'autoriser les États membres à traiter les heures de garde de façon spécifique, en tenant compte des périodes inactives qu'elle comporte. Tous les États membres avaient une façon particulière de traiter ces heures de garde et le Conseil n'a pas d'autre intention que de maintenir le statu quo, les équilibres qui sont rendus fragiles par les arrêts de la Cour.

Seconde raison, sur l'opt-out, la position commune améliore les droits des travailleurs concernés là où l'opt-out a été transposé. Il n'y a évidemment aucune obligation à utiliser cette dérogation. L'opt-out existe sans garantie depuis 1993. La position du Conseil introduit des garanties, comme l'a rappelé Mme Lynne. Je souhaite que le pragmatisme l'emporte. La position commune n'implique pas que quiconque renonce à ses principes ou à ses convictions.

Aujourd'hui, au nom du Conseil, la Présidence française vous dit que la position commune est sans doute le meilleur compromis pour aboutir à la révision de la directive compte tenu du rapport de force entre États membres et de l'urgence à trouver une solution sur le temps de garde. Voilà, Mesdames et Messieurs les parlementaires, ce que je voulais dire pour compléter mon propos introductif.

  Vladimír Špidla, člen Komise. − Mohu se připojit ke slovům paní Létard ve věci hloubky a zajímavosti debaty. Tato debata se týkala nejdůležitějších věcí a myslím si, že teď je na Parlamentu, aby rozhodl, a poté bude zřejmé, v jakém rámci se bude odehrávat případné další jednání. Chtěl bych jenom konstatovat – protože v debatě padly některé názory, které neodpovídají realitě – že by možná bylo dobré čistě věcně se zmínit o některých základních faktech.

V současné době platí směrnice o pracovní době. Tato směrnice o pracovní době konstatuje, že je možnost pro jednotlivé členské státy zavést opting-out. Tento opting-out uplatňuje v současné době 15 členských států. Čili není to situace, která by vznikala nově, je to určitým způsobem daná realita. Důvod pro novou směrnici byl určitý tlak po rozhodnutí Soudu ve věci SIMAP a Jaeger, protože okamžik tohoto rozhodnutí dostal do velmi obtížné situace řadu systémů, které používají tradičně velké množství doby pracovní pohotovosti.

Chci také konstatovat, že důsledky pracovní pohotovosti nebo uspořádání pracovní pohotovosti různým způsobem dopadají na různé systémy v různých členských státech, a zejména státy, které jsou počtem obyvatel menší a nemají velkou sílu rekrutovat nové pracovní síly zvnějšku, mohou mít poměrně značné problémy. Proto je debata tak složitá, protože na jedné straně zasahuje ochranu pracovníka a ochranu pomocí jisté míry regulace pracovní doby, na druhé straně se týká některých mimořádně citlivých systémů, jako je zdravotnictví a jako jsou např. různé pohotovostní systémy jako hasiči a podobné systémy.

Každé rozhodnutí má své důsledky a myslím si, že v současné době máme velkou možnost dosáhnout pokroku. Tento pokrok bude výsledkem debaty ve všech institucích, výsledkem spolupráce a debaty, na jejíž cestě bude jedním z velmi podstatných kroků hlasování Parlamentu 17. prosince tohoto roku.

  Alejandro Cercas, Ponente. − En primer lugar, quería dar las gracias a todos los colegas, de todos los Grupos, porque creo que en esta Cámara hay una gran mayoría que dice que los hombres no son máquinas, que primero están las personas y sus derechos, y después podemos hablar de otras cosas, pero primero, de su salud, su seguridad, su vida familiar.

En segundo lugar, bienvenidos el Consejo y la Comisión al campo de la negociación. Tarde, pero más vale tarde que nunca.

Y cuidado con las trampas. Esta Directiva, que viene de su Posición Común, este «opt-out» no es como el de 1993, que era temporal, condicionado y muy singular. Quince países, decía el señor Comisario. No, uno general y varios con pequeños «opt-out». Y ustedes proponen que sea para siempre y para todos, y que divida a Europa entre los que quieran tener largas jornadas y no largas jornadas.

De modo que no queremos que aquello que fue temporal y excepcional se convierta en perpetuo y normal, porque no es normal que la gente trabaje todas las semanas del año y todos los años de su vida sin ver a su familia, sin poder cumplir sus obligaciones ciudadanas.

Yo creo que hay hechos que son realidades. Que los trabajadores y los médicos están en contra de esta Directiva, señor Bushill-Matthews, es una evidencia, no una opinión. Yo no he hablado con 160 millones de trabajadores ni con cuatro millones de médicos, pero he hablado con sus organizaciones representativas. Alguno habrá que esté de acuerdo con usted, pero yo le digo que la inmensa mayoría está en contra de usted, porque sus organizaciones —todas sin excepción— están en contra de lo que usted dice.

Por último, decía al principio de mi intervención y lo reitero: el miércoles va a ser un día muy importante para que los ciudadanos vuelvan a crear en Europa y crean que estas Instituciones no son una serie de políticos sin corazón que solamente piensan en la economía o que somos unos burócratas que vivimos en un mundo aparte. Estamos con la gente, estamos con sus derechos y el día 17 la Europa social va a salir fortalecida. Y después negociaremos. Negociaremos en pie de igualdad.

(Aplausos)

  Presidente. − La discussione è chiusa.

La votazione si svolgerà mercoledì.

Dichiarazioni scritte (articolo 142)

  Iles Braghetto (PPE-DE), per iscritto. – Signor Presidente, onorevoli colleghi, questa direttiva sarà un testo decisivo per la costruzione di un'Europa economica e sociale.

È convinzione comune che si debba e si possa costruire innovazione nel mercato del lavoro che rafforzi la produttività e la qualità nella flessibilità richiesta senza sfruttamento delle persone. Favorire le giuste condizioni di lavoro, diritto peraltro inalienabile per ognuno, garantisce sicurezza ed efficacia all'azione della persona che lavora. Per questo riteniamo equilibrata la proposta adottata dalla commissione occupazione e affari sociali.

In particolare va sottolineato che, per il personale medico, tutele adeguate nell'organizzazione dei turni di lavoro e nei riposi sono essenziali per garantire non soltanto condizioni eque di per sé, ma per garantire la sicurezza e la qualità delle cure per i pazienti e una riduzione del rischio clinico.

  Ole Christensen (PSE), skriftlig. – Jeg er glad for at være medlem af en politisk gruppe, nemlig socialdemokraterne, hvor vi ikke går på kompromis med arbejdstagernes sikkerhed og sundhed.

At nogen tror på øget konkurrence på dårlige arbejdsforhold og en intern konkurrence medlemslandene imellem om at have den længste arbejdstid er helt forfejlet og hører en anden tidsalder til. Jeg har intet imod, at arbejdsmarkedets parter aftaler en længere arbejdstid, der kan have en referenceperiode på helt op til et år med maks. 48 timer i gennemsnit om ugen, men jeg har noget imod at arbejdsgiverne kan tage arbejdstagerne ind individuelt og derved få diverse undtagelser.

Hvad skal der mon til, for at Storbritannien vil gå ind i seriøse drøftelser, og udfase deres opt-outs (undtagelser) og derved forbedre forholdene for millioner af arbejdstagere i Storbritannien.

Jeg håber, at Europa-Parlamentet på onsdag vil sige, at Europa i fremtiden skal "work smarter and not harder" som et svar på fremtidens udfordringer.

  Corina Creţu (PSE), în scris. – Salut în acest raport afirmarea viziunii sociale a stângii europene, reprezentanţii socialiştilor criticând, pe buna dreptate, încălcarea, prin permiterea clauzelor de excludere voluntara de la timpul de lucru, a principiului de a nu se face derogări de la legislaţia referitoare la sănătate si la siguranţa la locul de munca a angajaţilor.

Chiar daca un timp de munca flexibil, în funcţie de specificul muncii si de capacitatea fiecăruia, ar putea da bune rezultate, nu pot sa nu mă gândesc la numeroasele abuzuri la care sunt supuşi angajaţii. Mă refer la cazul României, unde orele suplimentare nu sunt nici calculate nici plătite legal in multe cazuri, unde activitatea peste program nu este rezultatul unui acord salariat-angajator, ci al voinţei discreţionare a angajatorului, ca sa nu mai vorbim de punerea în pericol a sănătăţii si chiar a vieţii celor intraţi intr-un malaxor din care nu mai pot ieşi decât cu riscul pierderii locului de munca.

După paravanul stimulării competitivităţii muncii se ascunde, de multe ori, exploatarea.

Cred deci ca este preferabila aceasta limitare la 48 de ore. Cat priveşte timpul de garda, consider ca este injust ca “perioada inactiva a timpului de garda” sa nu fie considerata timp de lucru si, implicit, plătita.

  Magda Kósáné Kovács (PSE), írásban. – Az Európai Uniónak jelenleg is van hatályos szabálya a munkaidő elosztásáról. E szerint az átlagos munkaidő 48 óra hetente. A gyakorlatban ez azt jelenti, hogy a munkavállaló a hét 6 napján 8 órányi munkát végezhet 4 hónap átlagában. Ennek azt gondolom, elégnek kell lennie, ennél több munka végzése hosszú távon a munka hatékonyságának rovására megy.

A Tanácsi kompromisszum, mely a fennálló szabályozásnál kedvezőtlenebb szabályokat tartalmaz, és amelyet nem támogatott többek között Belgium, Ciprus, Spanyolország és hazám, Magyarország kormánya sem, elfogadhatatlan az európai szocialisták számára.

A szociális Európa, még gazdasági nehézségek idején sem lehet csupán üres frázis. A parlament jelentéstevője, Cercas képviselő az egyeztetések során kellő fogadóképességet tanúsított, lehetővé téve például, hogy a rugalmas biztonság érdekében a 48 óra 12 hónap átlagában érvényesüljön. Nem fogadhatjuk el azonban, hogy egy jogszabály lehetővé tegye a heti 60-65 vagy extrém esetben 70-72 órás munkát. Nem támogatható továbbá az az álláspont sem, hogy a szabályok alól korlátlan idejű opt-outot lehessen adni. Elsősorban azért nem, mert a munkavállalók és a munkaadók viszonya soha nem lehet egyenrangú.

Az ügyeleti idővel kapcsolatban hipokritának tartom azokat, akik úgy gondolják, hogy annak inaktív része nem számít bele a munkaidőbe. Javaslom számukra, hogy a szerdai szavazás napján tartott parlament előtti demonstráció során üljenek le néhány munkavállalóval egy beszélgetésre.

  Roselyne Lefrançois (PSE), par écrit. – Voilà maintenant plus de trois ans que cette directive temps de travail fait l'objet d'un bras de fer entre le Conseil et le Parlement européen.

L'accord auquel sont parvenus les 27 ministres du travail de l'Union prévoit en effet un volume horaire maximum de 48 heures par semaine, mais avec une possibilité de dérogation permettant d'aller dans certains cas jusqu'à 65 heures hebdomadaires.

Une telle solution est inacceptable et en tant que socialiste, je me dois de faire entendre l'inquiétude de millions de travailleurs et de me battre pour que ce maximum de 48 heures ne souffre d'aucune exception, mais aussi pour que les temps de garde soient pris en compte dans le calcul de ces heures.

Je voterai donc en faveur du rapport Cercas, en espérant que si conciliation il y a, nous parviendrons à un texte réalisant un véritable équilibre entre protection des travailleurs et optimisation de l'organisation du travail. Nous, socialistes européens continuerons en tout cas à défendre les travailleurs car l'Europe a plus que jamais besoin d'un modèle social qui réponde aux besoins des citoyens les plus fragiles, et notamment de ceux qui sont le plus affectés par les conséquences de la crise économique et financière.

  Lasse Lehtinen (PSE), kirjallinen. – Arvoisa puhemies, harvoin on EU-lainsäädäntö koskenut näin monia. Miljoonat palkansaajat saavat parlamentilta joululahjaksi joko parannuksen työoloihinsa tai Euroopan ensimmäisen työelämän huononnusdirektiivin. Työllisyys- ja sosiaaliasiain valiokunta näytti hyvää esimerkkiä parantamalla selvin äänestysnumeroin komission ehdotusta. Työajan määrittelyllä on näet sosiaalinen ulottuvuutensa. Liian moni eurooppalainen palkansaaja tekee työtä 60 tai 65 viikkotuntia samalla kun miljoonat kulkevat työttöminä.

Pitkät työviikot perustuvat useimmiten näennäiseen valinnanvapauteen. Työntekijällä on vapaus valita pitkän työviikon ja työpaikan välillä. Parannusten jälkeenkin direktiiviin jäisi riittävästi jouston mahdollistavia poikkeussääntöjä.

Valiokunta hyväksyi muutosesitykseni, joka merkitsee johtavassa asemassa olevien työntekijöiden lisäämistä direktiivin piiriin. Myös pomo tarvitsee lain suojan, myös pomo saattaa väsyä.

Neuvosto ja komissio eivät ole suostuneet harkitsemaan uudelleen kantaansa kysymykseen päivystysajoista. Maalaisjärki sanoo, että työpaikalla vietetty aika , varalla, valveilla tai nukuksissa, on aina työaikaa.

Euroopan parlamentti saa valtakirjansa suoraan Euroopan kansalaisilta. Siksi sen velvollisuutena on myös ajatella kansalaistensa parasta tässäkin asiassa.

  David Martin (PSE), in writing. – I will vote to end the opt out from the 48 hour week. I strongly believe long hours damages individual's health, creates the risk of more accidents in the workplace and has a negative impact on family life. In the UK the existence of the voluntary opt out has been widely abused with many employees forced to sign an opt out on day one of their employment.

  Mairead McGuinness (PPE-DE), in writing. – The debate on the organisation of working time is complex. But the most difficult issues are the future of the opt-out and the treatment of on-call time.

In the SIMAP and Jaeger cases the European Court of Justice interpreted the definition of working time in the original Working Time Directive to include the inactive part of on-call time when an employee is not working but resting.

In the Council agreement of 9 and 10 June 2008, the inactive part of on-call time is not regarded as working time, unless national law/practice/collective agreements or agreements between the social partners provide otherwise.

Under the Council agreement, the possibility for an employee to opt out of the maximum average working week of 48 hours, provided for in the original Working Time Directive, is subject to more stringent conditions in order to protect the health and safety of workers. Employees will not be required to work in excess of 60 hours a week averaged over three months, or 65 hours a week averaged over three months, when the inactive part of on-call time is regarded as working time.

Ireland has never used the opt-out, so a stricter implementation of the available opt-out is both welcome and necessary.

  Душана Здравкова (PPE-DE), в писмена форма. – Уважаеми колеги, както знаете от дебатите през последните седмици, ключов момент в обсъжданата Директива е считането за работно време на неактивния период от общото време на разположение. Поправката ще даде възможност на много работници да получат компенсация за времето, което не са имали възможност да използват свободно и в пълно съответствие със своите нужди. Предложението има много поддръжници и опоненти, но и двете страни са твърде едностранни във възгледите си и не успяват да съзрат пресечната точка на интересите си. Затова искам да обърна вниманието ви към положителния ефект, който това изменение ще има върху европейското общество.

През последните десетилетия населението в Европейския съюз все повече застарява. Темпът на растеж на населението през 2007 година достигна нищожните 0,12%. Ако не искаме да разчитаме само на емиграцията, трябва да насърчаваме увеличаването на раждаемостта. Включването на неактивната част от времето на разположение в изчисляването на общата продължителност на работното време е един от тези стимули. Изменението ще създаде възможност за много жени по-лесно да съчетават стремежа си за професионална реализация с желанието им да отглеждат повече деца. По този начин ще направим още една важна стъпка в усилията си да обърнем негативните тенденции на развитие на обществото ни.