Předsedající. − Dalším bodem programu je rozprava o šesti návrzích usnesení týkajících se práv žen v Afghánistánu⁽¹⁾.

  Ana Maria Gomes, autorka. − Pane předsedající, vnímavost otázky rovného postavení mužů a žen je důkazem dobrého vládnutí všude ve světě, ale ještě víc v Afghánistánu, kde ženy po desetiletí trpěly. V Afghánistánu nelze dosáhnout skutečného míru a obnovy, pokud se neupřednostní dodržování lidských práv žen.

Rodinné právo ší´a umožňuje znásilnění manželem, schvaluje sňatky dětí a zakazuje ženám vyjít z domu bez povolení manžela. Práva a důstojnost žen se nemohou stát oběťmi předvolebních jednání s islámskými fundamentalisty. Mezinárodní komunita přítomná v Afghánistánu musí vytvářet silnější nátlak na prezidenta Karzáího a afghánské úřady, aby přišly s řádnými zákony, dodržujícími lidská práva žen, a politiky, které se zavážou tato práva a dodržování jejich vážnosti uzákonit.

Stejně jako rodinné právo ší´a je i zdržování afghánského mediálního zákona, který schválil afghánský parlament již před několika měsíci dvoutřetinovou většinou, nástrojem pro prezidenta Karzáího při pokračující kontrole státních médií, které zajišťují životně důležitou propagandu před prezidentskými volbami.

Mezinárodní společenství nemůže dovolit, aby to tak pokračovalo dál. Tento zákon je rozhodující pro zajištění toho, že bude v Afghánistánu svoboda projevu a médií. Bez toho nemá nic, co děláme v Afghánistánu, význam. Je zásadně důležité, aby se v otázce těchto dvou zákonů podnikly kroky a aby mezinárodní společenství zajistilo, že ské orgány splní své závazky, dodrží slovo, pokud jde o lidská práva a především dodržování práv žen.

  Nickolay Mladenov, autor. − Pane předsedající, mezinárodní společenství bylo zcela šokováno informací, kterou jsme vyslechli, o zákonu, který se připravuje v Afghánistánu, ohledně statutu žen dle práva ší´a. Je šokující uvěřit, že na začátku 21. století může mít země, která chce být demokratická a chce plnit své mezinárodní závazky, zákon omezující práva žen.

Domnívám se však, že v naší rozpravě a ve všem, co v Afghánistánu děláme, musíme k věcem přistupovat velice opatrně, protože Afghánistán je země, která má za sebou násilnou represivní náboženskou diktaturu; prožila roky a desetiletí občanské války; je to společnost, ve které bylo obyvatelstvo, ještě více než budovy, poškozeno a zničeno.

Musíme být ve svých sděleních velmi důslední, ale musíme tato sdělení také velmi opatrně formulovat. Měli bychom vyzvat afgánské orgány, aby zákon zhodnotily, zrevidovaly a zajistily, že bude plně v souladu s mezinárodními závazky této země i s její ústavou.

Neměli bychom toho využívat jako volební příležitosti pro nás zde v Evropě, ale jako něco, co můžeme předat svým kolegům a přátelům v Afghánistánu, abychom se přesvědčili, že jsou schopni splnit závazky, které na sebe dobrovolně vzali.

V tom případě budeme muset prezidentu Karzáíovi a afghánské vládě pomoci s přezkoumáním tohoto zákona a zajištěním toho, aby byl v souladu s mezinárodními závazky a ústavou. Jde o součást našeho dialogu a musíme si být zcela jisti, že nebudou přijata žádná opatření, která by bránila právům žen.

Plně souhlasím s tím, co řekla Ana Maria Gomesová. Buďme však velmi opatrní, když jednáme se společností, která má za sebou takové trauma, je mnohem důležitější, jak budou naše sdělení vnímána tam, než jak našim sdělením rozumíme zde. Buďme v tom velmi důslední a vyzývejme Komisi a Radu, aby toto sdělení prostřednictvím všech našich programů pomoci předávala afghánské vládě a orgánům.

  Hélène Flautre, autorka. – (FR) Pane předsedající, závěrečné prohlášení druhé hodnotící konference z Durbanu, které se Afghánistán účastní, jež bylo právě dnes odsouhlaseno, uvádí, že je absolutně nezbytné zajistit, aby byly veškeré formy násilí proti ženám považovány za trestně postihnutelné trestné činy, a odsuzuje veškerý soudní arzenál založený na diskriminaci včetně náboženské diskriminace.

Ve stejné době Afghánistán prosazuje právní předpisy, které platí jen pro šiítské obyvatelstvo a které jasně diskriminují ženy v oblasti sňatků, rozvodů, péče o děti a přístupu ke vzdělání.

Je to naprosto schizofrenní situace. To, co Afghánistán podepíše v Ženevě, nemůže v Kábulu odmítnout. Svou účastí na druhé konferenci v Durbanu Afghánistán přijal pevné závazky, že vymýtí mnohonásobnou diskriminaci. Pro jeho důvěryhodnost je naprosto nutné, aby začal jednat hned.

Odmítnutím vyhlášení tohoto zákona by ministr spravedlnosti a prezident ukázali, že chtějí zajistit, že jejich země splní své závazky v otázce dodržování lidských práv.

Rovnost práv mezi muži a ženami je jasně stanovena v afghánské ústavě a v mezinárodních úmluvách, jejichž je Afghánistán součástí. Orgány mají povinnost neustupovat extremismu a necouvnout. V tomto návrhu zákona jde konec konců o budoucnost společnosti a afghánská společnost již prokázala, že nechce zůstat z těchto debat vyloučená.

Ženy bojují a zaslouží si veškerou podporu a ochranu své země. Je na afgánských orgánech, aby splnily své povinnosti a prokázaly svou schopnost splnit závazky, a na evropských civilních jednotkách na místě, aby je podpořily v této ambiciózní rekonstrukci a šly jim příkladem.

Nezapomínejme, že násilné činy našich armád a to, že válka uvrhá Afghánistán do chudoby, jen rozšiřuje řady extremistů.

  Erik Meijer, autor. − (NL) Pane předsedající, na podporu zahraniční vojenské přítomnosti v Afghánistánu jsou předkládány dva argumenty.

Prvním je sebeobrana světa mimo Afghánistán. Spojené státy žily od roku 2001 ve strachu před novými tragédiemi, pokud by Al-Káida použila území Afghánistánu k přípravě nových útoků. Jde proto o vlastní zájem ostatních států. Tohoto cíle bylo z velké části dosaženo.

Druhý argument se však týká postavení lidí v Afghánistánu. Záměrem bylo je osvobodit od násilí a zaostalostí. Tento argument se dotýká svobody tisku, práv náboženských menšin, svobod jednotlivců a především zajištění rovných práv žen. Mezinárodním zprávám z Afghánistánu roky dominovaly příběhy o tom, jak dívky zase chodí do školy, že ženy již nemusí nosit závoj, o tom, jak nyní mohou žít jako rovnoprávní občané, nezávislé na svých mužích, a o tom, jak stále více žen vstupuje do světla politiky. Jejich invaze připomínala feministický program.

Mezitím můžeme vidět, že události v Afghánistánu odrážejí více méně události v Čečensku. Obě země řídily fundamentalistické islámské skupiny, což je něco, s čímž chtěli v obou případech zahraniční síly skoncovat. V obou případech se zformovala obrovská aliance, v jednom případě za ní stáli Američané, v druhém případě Rusové, což znamená, že ve snaze kontrolovat určitou konkrétní skupinu islámských fundamentalistů se uzavírají dohody s jinými islámskými fundamentalisty. Výsledkem je, že v průběhu vývoje byla obětována snaha o dosažení svobody, která sloužila jako významné ospravedlnění invaze.

Ženy v Afghánistánu se dostávají stale více do pozice, ve které byly v době tálibánského režimu Dívky už zase nechodí do školy a ženy mizí z politické scény. Nyní dokonce existuje zákon, který chrání práva mužů na sexuální ukojení, bez zmínky o ženách, kterých se to týká. To se rovná znásilnění. A novinářům mezitím hrozí ze strany státu trest smrti. Tato cesta je slepá. Evropa by měla odmítnout jakoukoliv podporu této situace.

  Marco Cappato, autor. − (IT) Pane předsedající, dámy a pánové, v otázce toho, co se děje v Afghánistánu je bezpochyby v sázce naše věrohodnost jako mezinárodní komunity. Šéfku mé politické strany Emmu Boninovou zatkl Tálibán za pouhou přítomnost jako evropské komisařky a byla několik hodin zadržována právě proto, že se podílí na obraně práv žen.

I přes rozpory a rozdílné názory na ozbrojenou intervenci a bez ohledu na to, jaká stanoviska jsme přijali, nesmíme dovolit, aby se situace práv žen takto zhoršovala.

Před šesti lety jsme my jako nenásilná radikální strana uspořádali satyagrahu: nenásilnou světovou akci na podporu žen mezi ministry afghánské vlády. Nyní musíme mezinárodní společenství znovu zmobilizovat, aby se zajistila nejen ochrana práv žen, ale taky to, aby se ženy plně zapojily do nejvyšších sfér politického a institucionálního života.

Musíme zřetelně zajistit, aby veškerá naše spolupráce s afghánskou vládou probíhala opatrně a obezřetně, po čemž se už volalo, ale také s co největší možnou neústupností, protože by bylo skutečně naivní se domnívat, že jakákoliv forma Relapolitik vůči fundamentalistickým stranám by mohla vést v Afghánistánu, ale i v našich městech a zemích k dlouhodobému míru.

  Bernd Posselt, jménem skupiny PPE-DE. – (DE) Pane předsedající, před 30 lety na podzim roku 1979 přijal tento Parlament první naléhavé usnesení týkající se Afghánistánu, jehož autorem byl Otto von Habsburg, se kterým jsem tehdy pracoval. Týkalo se to varování před hrozící sovětskou invazí do Afghánistánu, ke které o několik měsíců později skutečně došlo.

Od té doby si toho tato země hrozně vytrpěla a měli bychom si položit otázku: co je Afghánistán? Za prvé je to v mnoha ohledech velmi starobylá kmenová společnost, která se nemůže jen tak naráz katapultovat do 21. století. Za druhé je to země, která připisuje obrovský význam své nezávislosti, již v velkým úsilím brání před britským a ruským imperialismem. Za třetí je to země, která během 20. století velmi trpěla a výsledkem dosti sporného zásahu – a to říkám zcela otevřeně – západních sil je, že se dostala do situace, kdy má prezidenta, kterého mnozí lidé tam necítí jako svého.

Je to velmi složitá situace kombinující mnoho věcí. Aby se zajistilo, že nedojde k nepochopení, pan Cappato ví, že nejsem žádný takzvaný „realistický politik“, nejsem, pokud jde o lidská práva, otevřen kompromisům. Musíme se nekompromisně postavit proti tomuto zákonu a proti útisku žen. Musíme však postupovat tak, abychom dosáhli úspěchu a aby nevznikl dojem, že jde o nějaký druh kontroly zvnějšku. Musíme proto v této multietnické společnosti v Afghánistánu najít partnery a postupně zde vybudovat moderní společnost.

Znamená to, že musíme v Afghánistánu podporovat politickou koncepci spíše než čistě vojenské řešení, jak tomu bylo doposud. Proto je nutné zákon přepracovat. V tomto jsme zcela neochotní ke kompromisu, neboť za tuto zemi, ve které jsme vojensky přítomni, platíme mnoho. Musíme to však udělat tak, aby se Afgánci zapojili, aby se bral ohled na jejich důstojnost, a aby pochopitelně nejdůležitější prioritou – i když se to někomu líbí, či ne – byla důstojnost žen.

  Lissy Gröner, jménem skupiny PSE. – (DE) Pane předsedající, vzhledem k tomu, že bylo v Afghánistánu přijato rodinné právo ší´a, které opovrhuje ženami, vyzývám naléhavě Komisi, aby z práv žen opět učinila nejdůležitější část své ské strategie.

Socialistická skupina v Parlamentu vyslala v listopadu 2002 pod mým velením delegaci do Afghánistánu, aby se zajistilo, že ženy nebudou vyloučeny z rekonstrukce země. Jednali jsme se prezidentem Karzáíou, mnoha vládními představiteli, organizacemi na obranu ženských a lidských práv, a to vše v nás vzbudilo velkou důvěru. Zdálo se, že cesta směrem k větší bezpečnosti, stabilitě a prosperitě žen včetně odložení burky je na dosah ruky. Po období vlády Tálibánu se ženám otevřel zdravotnický systém, školství a možnost výdělku. Zdálo se, že se zlepšuje dětská úmrtnost, která byla nejvyšší na světě. Díky naší intervenci zahrnul prvně zvolený parlament do nové ústavy 25 % kvótu pro ženy a do zemi zpustošené válkou se vrátily přibližně čtyři miliony uprchlíků.

Za posledních pět let se však bohužel stalo jen velmi málo. Zdá se, že varování od organizací pro práva žen jako je medica mondiale, podle nichž je nutné zastavit násilí, prochází zcela bez odezvy a na začátku dubna zavraždil radikální muslimský tálibán v Kandaháru německo-afghánskou bojovnici za práva žen Sitaru Achikzaiovou. Zjistili jsme, že zastřeleny byly i jiné ženy jako vysoce postavená policistka. Nesmíme nečinně přihlížet tomu, co se děje, a nic neudělat. Je vážně ohroženo budování občanské společnosti. Musíme toto nové rodinné právo ší´a zastavit.

Usnesení Evropského parlamentu musí důrazně a zřetelně stanovit, že tento zákon a právo musí být smeteno ze stolu. Pokud se nám to nepodaří, je ohrožena i mezinárodní podpora pro Afghánistán, když se nebudou práva žen dodržovat. Jde o to, že buď se země začlení do mezinárodního společenství, které dodržuje lidská práva, nebo se vrátí pod útisk Tálibánu. To se musí jasně a zřetelně panu Karzáíovi říct!

  Ewa Tomaszewska, jménem skupiny UEN. – (PL) Pane předsedající, mě v souvislosti se změnou práva zaváděného v Afghánistánu nejvíc znepokojuje, že ženy přišly o své právo na lékařskou péči. Je to výsledkem zákazu vycházet z domu bez povolení manžela a také zákazu podstoupit lékařské vyšetření.

Afghánistán je země, kde jsou kvůli mnohaleté občanské válce nemocnice a jejich vybavení v katastrofálním stavu. Přístup k vodě je kvůli zaminování území velmi obtížný. Již se z generace na generaci nepředávají hygienické dovednosti a vědomosti o tom, jak zvládat dětské nemoci bez lékařské pomoci,. jako tomu bylo dřív. Matky nepředávají mladým ženám, že při koupeli dítěte lze využít heřmánek pro jeho dezinfekční vlastnosti. Příliš často matky prostě někdo zavraždil. Navíc k této dramatické situaci by mohlo mít bránění přístupu k doktorovi nebo lékařskému středisku katastrofické důsledky pro celou generaci. Musíme se i přes kulturní rozdíly snažit tento problém vyřešit.

  Bastiaan Belder, jménem skupiny IND/DEM – (NL) V mé zemi se říká, že „papír může počkat“, čímž se ilustruje propast mezi vznešenými ideály a předpisy na jedné straně a každodenní realitou na straně druhé. Když toto rčení použijeme na práva žen v Afghánistánu, dostaneme šokující obrázek.

Společné usnesení se právem odvolává na skou ústavu a mezinárodní úmluvy, které Kábul ratifikoval, jež všechny hovoří o stejných právech pro muže a ženy a rovnosti mužů a žen před zákonem. Skutečná situace žen v Afghánistánu je však jiná věc. Stručně řečeno, situaci afghánských žen lze shrnout zhruba do 12 krátkých bodů, a to: průměrná délka života 44 let, vysoká míra úmrtnosti při porodu (1 600 případů na 100 000 porodů), jen 14 % všech žen starších 15 let umí číst; nízké společenské postavení, protože ženy jsou majetkem mužů; častý a rostoucí počet ohrožování a zastrašování žen ve veřejných funkcích včetně vražd; skoro žádná ochrana afghánských ženských organizací ze strany místních úřadů a zahraničních vojsk proti cíleným útokům; o tom, zda budou chodit dívky do školy, rozhoduje většinou rodina; neustálé útoky na dívčí školy – v listopadu 2008 bylo například osm školaček a čtyři učitelky zmrzačeny ve městě Kandahár, když jim Tálibán do tváří nastříkal kyselinu; neustávající hrozba sexuálního násilí v i mimo manželství; přibližně 57 % všech dívek je provdáno před 16. narozeninami; trestné činy vůči ženám se téměř neoznamují ze strachu z odvetné akce rodiny, kmene, pachatelů nebo dokonce policie; a sebezohavování nebo dokonce sebevraždy afghánských žen kvůli jejich beznadějné situaci.

Skličující obrázek postavení afghánských žen, který je jen velmi letmý a povrchní, zdůrazňuje skutečnou potřebu udělat z reality právního statutu afghánských žen, která je jen na papíře, národní, mezinárodní, ale také evropskou politickou prioritu.

  Charles Tannock (PPE-DE). – Pane předsedající, nové afghánské právo, které v praxi legalizuje manželské znásilňování a také sňatky dětí u šíitských žen, hrozí, že zemi vrátí do středověké doby vlády Tálibánu. Toto právo nepochybně znesnadňuje z hlediska modernosti a dodržování práv žen rozlišit mezi zvolenou afghánskou vládou a tálibánskými teroristy, proti nimž bojuje.

S tímto právem se také obtížně ospravedlňuje masivní vojenská a finanční pomoc mezinárodního společenství Afghánistánu. Cítím se velmi nepříjemně vůči vojákům z mé země, Velké Británie, kteří umírají, když hájí vládu, jež tak ustupuje extrémistickým a tmářským postojům.

Ve prospěch prezidenta Karzáía je třeba říct, že uvedl, že tento zákon bude odvolán, ale do této fáze jsme se dostali díky obrovskému mezinárodního tlaku včetně usnesení našeho Parlamentu. Zrušení tohoto zákona by také nemělo zakrýt fakt, že ženám v Afghánistánu dál chybí vzdělání a dennodenně je na nich pácháno bezpráví a diskriminace. Bude ještě dlouho trvat, než Afghánistán zcela vstoupí do moderního světa a bude dodržovat své povinné mezinárodní závazky.

  Lidia Joanna Geringer de Oedenberg (PSE). – (PL) Pane předsedající, navzdory tomu, že Afghánistán podepsal Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen a že vláda prezidenta Karzáího nařídila rovnost mužů a žen před zákonem a zajistila ženám čtvrtinu křesel v afghánském parlamentu, zachází se s afghánskými ženami v jejich vlastní zemi stále jako s občany druhé kategorie.

Pro mnoho afghánských fundamentalistů je místo ženy doma, a ne ve škole nebo v práci. Příkladem toho je například zákon, který nedávno schválily obě komory afghánského parlamentu a podepsal prezident, podle něhož má žena právo vyjít z domu, studovat, žádat o práci nebo dostávat zdravotní péči jen s povolením manžela. Právo navíc dává právní opatrovnictví nad dětmi jen otcům a dědům. Tento zákon naštěstí ještě nevstoupil v platnost. Návrh zákona byl z důvodu řady protestů jak v Afghánistánu, tak v zahraničí odeslán na afghánské ministerstvo spravedlnosti, aby se ověřil soulad jeho textu se zněním ústavy a mezinárodních smluv.

Evropský parlament by měl důrazně požadovat, aby afghánské orgány tento zákon odvolaly, neboť je bez jakékoliv pochyby v rozporu s Úmluvou o odstranění všech forem diskriminace žen. Navíc musíme jasně vyzvat afghánského ministra spravedlnosti, aby zrušil všechny ostatní zákony, které diskriminují ženy. Evropská unie musí jako společenství vyjádřit podporu všem, kdo bojují za práva žen v Afghánistánu, abychom nedovolili zničení všeho, čeho bylo doposud v této oblasti dosaženo.

  Anna Záborská (PPE-DE). – (SK) Dovolte mi upřímně poděkovat předsedovi Hans-Gert Pötteringovi, že akceptoval mou žádost a zařadil tento bod mezi urgentní rezoluce této schůze.

Důstojnost ženy je součástí její osoby. Musí být respektovaná v partnerském vztahu i v rodině a výchova k ní by měla být součástí každé společnosti. Mladé ženy musí mít možnost svobodně a autonomně se rozhodovat. Aktuální situaci v Afghánistánu nemůžeme akceptovat. Diskriminace žen je porušováním základních lidských práv, ponižováním žen a destrukcí jejich osobnosti.

Naše politika musí být koncepční, ale jednoznačná. Nemůžeme na jedné straně umožnit prezidentu Hamidovi Karzáíovi vystoupit v Evropském parlamentu a na druhé straně připustit, aby v jeho zemi byly přijímané zákony porušující základní lidská práva. .

  Corina Creţu (PSE) . – (RO) Pochopitelně nás všechny znepokojuje fakt, že v Afghánistánu vstupuje v platnost zákon, umožňující diskriminační a ponižující zacházení se ženami v rodině a společnosti. Tento zákon flagrantně porušuje program, který v Afghánistánu podporujeme, o to víc, že většina zemí NATO oznámila, že posílí svou účast na úsilí zajistit v Afghánistánu stabilitu. Vojenský aspekt mezinárodní přítomnosti v této zemi je určitě velmi důležitý, možná dokonce rozhodující, ale nejde jen o zajištění míru a investic do infrastruktur, ale také o mnohem komplexnější projekt: modernizaci afghánské společnosti.

Pro koho stavíme školy, když jsou afghánské dívky diskriminovány a není jim umožněn přístup ke vzdělání? Nikdo pochopitelně nepředpokládá, že by nová afghánská společnost měla být kopií západních společností, ale nemůžeme zavírat oči před týráním a porušováním lidských práv ve jménu respektu k místní kulturní identitě. Proto se domnívám, že je povinností evropských institucí předat prezidentovi jasný vzkaz…

(Předsedající řečnici přerušil)

  Paul Rübig (PPE-DE). - (DE) Pane předsedající, pane komisaři, dámy a pánové, Afghánistán má sebou obtížnou historii. Domnívám se, že především rodiny v této zemi spolu drží velmi pevně a žena má v rodině významné místo. Je proto velmi důležité především podpořit hospodářský rozvoj a zejména podpořit malé a střední podniky.

Je také jasné, že k lepšímu rozvoji země je potřebná i moderní infrastruktura. Domnívám se, že právě projekty zaměřené na infrastrukturu mohou napomoci vytvořit větší pochopení pro ostatní v této zemi a že by se zde prostřednictvím informačních a komunikačních technologií mohl začít pomalu vytvářet jiný obraz světa, při plném zachování identity země.

  Antonio Tajani, místopředseda Komise. – (FR) Pane předsedající, dámy a pánové, legislativa týkající se lidských práv v šíitské komunitě v Afghánistánu přilákala právem velkou pozornost.

Prostřednictvím naší delegace a společně se zvláštním zmocněncem Evropské unie a zástupci členských států velmi zblízka monitorujeme na místě politický vývoj.

Pochopitelně respektujeme svrchovanost legislativního procesu v Afghánistán, především s ohledem na ústavu, která podle článku 131 umožňuje přijímat právní předpisy věnované výhradně šíitskému společenství. Společně s našimi partnery jsme však podpořili přístup zaměřený na některé články zákona, které jsou jen stěží kompatibilní s skou ústavou nebo mezinárodním právem, ke kterému se ská vláda svým podpisem přihlásila.

Evropská unie proto zaslala 12. dubna afghánské vládě protest. V něm jsme vládě výslovně připomněli její povinnosti vůči mezinárodním úmluvám týkajícím se občanských a politických práv, diskriminace žen a práv dětí.

Zdůraznili jsme, že navrhované zákony by ženám výrazně zabránily plně využít svých práv a rovnocenně se účastnit hospodářského, společenského, kulturního, občanského a politického života afghánské společnosti.

Je pravděpodobné, že mezinárodní reakce i reakce afghánské občanské společnosti přispěly k rozhodnutí afghánské vlády vrátit zákon zpět ministrovi spravedlnosti k celkovému přezkoumání, především s ohledem na povinnosti Afghánistánu vůči mezinárodnímu právu. Je samozřejmé, že toto přezkoumání proběhne zcela v kompetenci afghánské vlády. S ohledem na politické pozadí této země je nezbytně nutné, aby vláda převzala v rámci legislativního a institucionálního procesu plně svou odpovědnost.

Budeme toto přezkoumání společně s našimi mezinárodními partnery bedlivě sledovat, také v rámci naší podpory institucionální reformě soudního odvětví.

  Předsedající. − Rozprava je ukončena.

Hlasování se bude konat dnes ve 12:00.

Písemná prohlášení (Článek 142)

  Toomas Savi (ALDE), písemně. – Pane předsedající, každá lidská bytost má právo na humánní život, což znamená, že nikdo nesmí být diskriminován na jakémkoliv základu včetně pohlaví. Lidská práva, která jsou přirozená pro nás, Evropany, jsou bohužel v mnoha zemích světa naprosto pošlapávána.

Od svržení Tálibánu se situace v Afghánistánu zlepšila, nicméně ve skutečnosti v oblasti lidských práv k mnoha pozitivním změnám nedošlo. Neustálé porušování práv žen je naprosto nepřijatelné a pro Evropskou unii je nesmírně důležité, aby vytvářela tlak na afghánskou vládu, aby se situace udržela pod kontrolou. Ještě horší než řada kontroverzních zákonů týkajících se rovnosti mezi ženami a muži je to, že na muže se v samotné afghánské společnosti obecně pohlíží výš než na ženy. Evropská unie proto musí podporovat kampaně na zvyšování povědomí podporující rovnost mužů a žen a lidská práva.