Předsedající. − V zasedání budeme pokračovat velmi důležitým tématem: rozpravou o Lisabonské smlouvě, která zahrnuje následující zprávy:

- zprávu (A6-0145/2009) pana Leinena za Výbor pro ústavní záležitosti o nové úloze a odpovědnosti Parlamentu při provádění Lisabonské smlouvy (2008/2063(INI)),

- zprávu (A6-0142/2009) pana Dehaenea, za Výbor pro ústavní záležitosti o důsledcích Lisabonské smlouvy na vývoj institucionální rovnováhy v Evropské unii (2008/2073(INI)),

- zprávu (A6-0133/2009) pana  Broka za Výbor pro ústavní záležitosti o vývoji vztahů mezi Evropským parlamentem a národními parlamenty podle Lisabonské smlouvy (2008/2120(INI)),

- zprávu (A6-0183/2009) paní Guy-Quintové za Rozpočtový výbor o finančních aspektech Lisabonské smlouvy (2008/2054(INI)), a

- zprávu (A6-0043/2009) paní Kaufmannové za Výbor pro ústavní záležitosti, v níž se Komise žádá, aby předložila návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o uplatňování občanské iniciativy (2008/2169(INI)).

Jak můžete vidět, jde o pět velmi důležitých zpráv týkajících se otázek, které jsou vysoce aktuální. Neměli bychom také zapomenout na skutečnost, že – jak víte – senát České republiky schválil ratifikaci smlouvy potřebnou většinou.

  Jo Leinen, zpravodaj. − (DE) Pane předsedající, pane místopředsedo, dámy a pánové, poslední večerní zasedání tohoto legislativního období je věnováno rozpravě o Lisabonské smlouvě. Víme, že tomuto zasedání předcházelo mnoho jiných večerních zasedání, na nichž jsme se snažili dosáhnout reformní smlouvy a její ratifikace 26 parlamenty členských států.

Rád bych poblahopřál a vyjádřil své uznání členům českého senátu, kteří dnes tuto smlouvu podpořili jasnou většinou. Chtěl bych také poděkovat všem, kdo pomohli k odstranění této překážky.

(Potlesk)

Ano, zatleskejme českému senátu ze Štrasburku až do Prahy. Jsme tímto výsledkem velmi potěšeni.

Já vidím možnost, že proces ratifikace dokončíme ke konci roku, velmi optimisticky. Nesmíme říkat hop, dokud nepřeskočíme, ale vše naznačuje, že budeme mít 27 ratifikací. Výbor pro ústavní záležitosti byl tedy optimistický právem. Evropská rada, Komise i Evropský parlament se musejí připravit na vstup smlouvy v platnost. Jsem velmi šťasten, že tato sněmovna přijala čtyři velmi zajímavé a důležité zprávy – ne, pět zpráv, protože paní Guy-Quintová také předložila zprávu o finančních aspektech Lisabonské smlouvy – jako takový závěrečný akt tohoto legislativního období.

Vidím, že tato sněmovna reformní smlouvu nikdy nevzdala, a to ani v těžkých dobách. To ale neplatí o všech. Nechápu, proč v této sněmovně bylo tolik váhání a proč bylo vysloveno tolik pochybností o tom, zda bychom o Lisabonu měli ještě vůbec debatovat. Tato rozprava byla dokonce schována do večerního zasedání, i když se mohla klidně uskutečnit ve dne. Odkládat tuto debatu na večerní zasedání je pod úroveň této sněmovny. Víme, proč k tomu došlo. Nechtěli, aby tato sněmovna znovu potvrdila své přesvědčení o tom, že tuto smlouvu potřebujeme, že ji chceme, a že v ni věříme, před velkým obecenstvem. Skeptici se našli na nejvyšších místech tohoto Parlamentu, což mi připadá naprosto nepochopitelné a naprosto nepřijatelné.

Vzal jsem si za úkol zprávu o úloze Parlamentu v provádění Lisabonské smlouvy a mohu říci, že tento Parlament bude jedním z těch, kdo bude mít z reformní smlouvy prospěch. Děláme obrovský skok v demokratické kontrole, ať jde o legislativu, rozpočtovou kontrolu nebo rozhodování či kontrolu nebo dokonce volbu exekutivy, Komise, nebo schvalování mezinárodních úmluv nebo o nová práva iniciativy, která jsme dostali; nejviditelnějším příkladem je právo Evropského parlamentu navrhovat dodatky ke smlouvě – což bylo privilegium dříve vyhrazené členským státům a jejich vládám. Spolurozhodování jako standard nás staví do stejné pozice jako Radu ministrů: zemědělská politika, rybářství, politika výzkumu, strukturální předpisy – tato sněmovna nyní ponese společnou odpovědnost a bude spolurozhodovat o mnohém. Potřebujeme nové dohledové pravomoci, nová práva na informace a nové pravomoci iniciativy.

Pane místopředsedo, děkuji vám, že vždy stojíte při nás. Dnes byl dobrý den a s těmito čtyřmi zprávami, které jsou tak trochu závěrečným aktem, uzavíráme období plné odhodlání reformovat Evropskou unii. Doufám, že závěrečný akt bude sehrán novým Parlamentem a že můžeme vstoupit do nového legislativního období s novými a pevnějšími základy.

(Potlesk)

  Jean-Luc Dehaene, zpravodaj. − (NL) Pane předsedající, pane místopředsedo, dámy a pánové, schválení Lisabonské smlouvy českým senátem je dalším významným krokem k ratifikaci smlouvy. Je tedy pozitivum, že Evropský parlament dnes večer schvaluje několik zpráv, které definují pozici Parlamentu při provádění smlouvy. Je nakonec nutné, aby byl Parlament připraven stejně dobře jako ostatní instituce, než s nimi zahájí rozhovory a vyjednávání o provádění a uplatňování smlouvy.

To je pro Parlament o to důležitější, že jeho pravomoci budou smlouvou podstatně rozšířeny. Parlament má proto silný zájem na tom, aby a) byl dobře připraven na to, aby své nové úkoly plnil v plné míře – jak je definují zprávy pana Leinena a paní Guy-Quintové a aby b) přijal jasné stanovisko ke svému vztahu k ostatním institucím, což je předmětem mé zprávy.

Lisabonská smlouva posiluje a ujasňuje rovnováhu mezi jednotlivými institucemi Unie. Smlouva o Evropské unii, v jejíž přijetí doufáme, představuje formální ukončení struktury pilířů. Kromě toho získá Evropská unie právní subjektivitu; instituce Společenství se stanou institucemi Unie a smlouva jasně definuje úkoly a pravomoci jednotlivých institucí. Smlouva také ukončí zdvojené postavení Evropské rady a vytvoří z ní autonomní instituci Unie.

I když zde nadále platí příliš mnoho výjimek, dá aplikace procesu spolurozhodování, který se stane běžným legislativním procesem a který se bude týkat i schvalování rozpočtu, Parlamentu velmi důležitou úlovu. Rada a Parlament byly vlastně ve smlouvě formulovány identicky. Smlouva tak posiluje metodu Společenství a přeměňuje ji na metodu Unie. Tato metoda bude navíc rozšířena i na bývalý pilíř spravedlnosti a vnitřních věcí.

Ve své zprávě jsem zdůraznil skutečnost, že bude zapotřebí silné koordinace legislativní a rozpočtové práce, mají-li instituce fungovat efektivně. Zpráva volá po sestavení programu legislativní práce, včetně víceletého výhledu v oblasti rozpočtu. Úloha Rady pro všeobecné záležitosti v rámci Rady ministrů bude velmi významná, neboť se musí stát nástrojem předsednictví v Radě v dialogu s Parlamentem. Jasně zachována je i úloha Komise jako iniciátora; plánuje se bohužel snížení počtu komisařů, aby došlo ke zmenšení sboru. To bude vyžadovat, aby Komise posílila svou vnitřní organizaci o to více, má-li fungovat jako sbor.

Jedním z důležitých nových prvků je to, že dvojí úloha nového vysokého představitele a místopředsedy Komise bude zásadní v oblasti zahraničních vztahů, vnějších záležitostí a bezpečnosti. Ve své zprávě jsem zdůraznil, že v jeho nebo v jejím zájmu by bylo úzce spolupracovat s Komisí tak, aby bylo možné mobilizovat veškeré zahraničně-politické prostředky Unie.

Chtěl bych zakončit tím, že po volbách nastane velmi obtížné období přechodu, stejně jako obtížné období přechodu ze Smlouvy z Nice, kterou je nutné aplikovat nejdříve, na Lisabonskou smlouvu, jež bude doufejme schválena do konce roku. Vyzývám Parlament a Radu, aby znovu společně zvážily, jak toto období zorganizujeme a nechápu, proč se tak již nestalo. Jinak nám hrozí, že se po volbách ocitneme v situaci, kdy nebudeme vědět, co přesně by se mělo dít. Vzhledem k tomu, že taková situace by neprospěla nikomu, pojďme se na tom jasně dohodnout.

  Elmar Brok, zpravodaj. − (DE) Pane předsedající, pane místopředsedo, zástupce českého předsednictví, dámy a pánové, jak řekli mí předřečníci, jde o velkou chvíli, nikoliv proto, že se diskutuje o našich zprávách, ale proto, že se dnes potvrdilo, že Lisabonskou smlouvu ratifikovaly parlamenty 26 zemí a že slíbené referendum proběhne pouze v jedné zemi.

To, že parlamenty 26 zemí ratifikovaly Lisabonskou smlouvu, dokazuje, že jde o parlamentní smlouvu. V procesu unifikace Evropské unie bylo dosaženo velkého pokroku, ale ještě nikdy tu nebyla smlouva jako je Lisabonská smlouva, v níž byly posíleny parlamenty – jak Evropský parlament tak parlamenty národní, byla posílena demokracie, byla zavedena občanská iniciativa a zásada subsidiarity byla politicky a právně posílena posílením národních parlamentů.

Je proto zarážející, že ti, kteří se považují za zakladatele demokracie, jsou proti této smlouvě. Jsou proti Lisabonské smlouvě, protože nechtějí přiznat procesu unifikace Evropy žádnou demokratickou legitimitu. Unifikace Evropy je podle nich nepřípustná a oni se obávají, že by taková Evropa mohla získat popularitu pomocí větší demokracie a transparentnosti a posílených rozhodovacích pravomocí při řešení problémů budoucnosti. Právě proto říkají ty lži, které říkají.

Dovolte mi nyní také uvést, že bych chtěl poděkovat českému předsednictví a především předsedovi vlády Topolánkovi, který v situaci, která je pro něj osobně obtížná a za kterou sám nenese odpovědnost, v poslední den ve funkci bojoval za to, aby v senátu ČR získal dostatečnou většinu.

A nešlo o žádnou skromnou většinu; bylo to 54:20. To je obrovský náskok pro ty, kdo řekli ano Lisabonské smlouvě. Doufám, že poté, co 26 volených shromáždění přijalo svá rozhodnutí, nebudou lidé v administrativě zdržovat demokratický proces tím, že odmítnou podepsat. Jsem přesvědčen, že dodrží daný slib a že tato smlouva bude podepsána.

V diskusích v této volební kampani jsme svědky toho, že finanční krize ukázala, že každá země, která se v tomto globálním řádu snaží jít na vlastní pěst, je ztracena. Proto je výjimečně důležité, aby si toto uvědomili v Irsku a aby – mám-li věřit průzkumům veřejného mínění – lidé v Irsku znovu zvážili svůj postoj tak, aby bylo možné hájit zájmy Irska. Jsem si jist, že díky sociální klauzuli, díky závazku k sociálně tržní ekonomice a nepredátorskému kapitalismu, jinými slovy díky závazku v sociálním smyslu, půjde o smlouvu i pro řadové občany. Tak můžeme hájit své zájmy v tomto světě společně.

Abychom mohli skutečně vykonávat kontrolu nad administrativní byrokracií, národními vládami, aparátem Komise nebo Rady zde v Bruselu a Štrasburku, musíme navázat úzkou spolupráci mezi Evropským parlamentem a parlamenty jednotlivých zemí.

Máme mnoho společných úkolů v zahraniční a bezpečnostní politice, v politice právních záležitostí a vnitřních věcí, v kontrole Europolu. Národním parlamentům se otevírá mnoho příležitostí díky jejich právu veta. S oranžovými a žlutými kartami a žalobním právem mají možnosti v oblasti kontroly subsidiarity a jako členové Rady mohou vykonávat větší kontrolu nad svými vládami. Tímto způsobem jsou demokraticky legitimováni dvakrát. Proto Evropský parlament a národní parlamenty nejsou v tomto procesu soupeři, nýbrž spojenci, kteří chtějí vykonávat společnou demokratickou kontrolu nad Evropou, posunovat ji kupředu a nedovolit jí degenerovat na Evropu kontrolovanou aparátčíky. Lisabonská smlouva je proto správná a řádná a národní parlamenty ani Evropský parlament se této odpovědnosti nebudou vyhýbat.

  Catherine Guy-Quint, zpravodajka. – (FR) Pane předsedající, komisaři, dámy a pánové, je pro mě velkým potěšením předložit vám dnes večer zprávu o finančních aspektech Lisabonské smlouvy, kterou má již Rozpočtový výbor vypracovanou delší dobu. Půjde o poslední rozpočtovou zprávu volebního období tohoto parlamentu a mou poslední parlamentní zprávu.

Jsem především velmi potěšena tím, že Parlament měl odvahu předložit naše zprávy v rámci “lisabonského” balíčku a dostát tak slibu danému občanům, že budou informováni o důsledcích této smlouvy. Lépe informovaný občan je občan, který volí plně obeznámen s fakty. To, že o Lisabonské smlouvě debatujeme v této sněmovně, není popřením demokracie, právě naopak. Provádění smlouvy bude mít významné důsledky pro rozpočtové pravomoci institucí a finanční důsledky.

Reforma je ve skutečnosti pro Parlament důležitá. Kromě zavedení víceletých finančních rámců bychom neměli zapomenout, že rozpočtový proces funguje prakticky beze změn od roku 1975. Bylo tedy nezbytné, aby Rozpočtový výbor tyto změny analyzoval a potvrdil, že jde o podmínky, které naše instituce potřebují k tomu, aby si mohly udržet či dokonce posílit svou roli rozpočtového orgánu. Právě tak zpráva vyzněla: zjednodušení a vyjasnění rozpočtových problémů smlouvy.

Mým hlavním přáním bylo uchránit výsady parlamentní instituce. Budoucím poslancům nemůžeme upřít jejich pravomoci v budoucích rozpočtových procesech a budoucích jednáních o víceletém finančním rámci.

Podstatné úpravy jsou trojího druhu. Zaprvé úpravy primární legislativy. Nový rozpočtový proces obsahuje skutečné kroky vpřed a nové výzvy pro Parlament, především tím, že se přestává rozlišovat mezi mandatorním a nemandatorním výdajem. Pak je tu jediné čtení u rozpočtového procesu se zavedením zpětného mechanismu v případě, kdy Rada odmítne společné stanovisko, zavedení smírčího výboru odpovědného za vypracování společného stanoviska a přísný časový harmonogram tohoto smírčího výboru. Kromě toho se mění také nový víceletý finanční rámec a úloha Parlamentu se tak posiluje. Tento rámec se stává restriktivním. K jeho přijetí je v Radě nezbytná jednomyslnost a souhlas Evropského parlamentu. Já bych dodala, že jeho přijetí je výsledkem úplně nového a zvláštního procesu.

Pokud jde o nové finanční výhledy, chceme, aby byly pětileté a odpovídaly tak funkčnímu období Parlamentu a Evropské komise. Komisaři tak ponesou větší odpovědnost za rozpočtová rozhodnutí, která přijmou. Spolurozhodování je rozšířeno na přijetí finančního nařízení a na metody jeho aplikace. Rozhodnutí o vlastních prostředcích však bohužel zůstává Radě. S Parlamentem jej pouze konzultuje, kromě metod aplikace.

Rozpočtová disciplína se tedy částečně vrací do Parlamentu, který může víceletý finanční rámec odmítnout. To je skutečný pokrok. Výzvou pro nový Parlament je vědět, co bude dojednáno v novém procesu finančního nařízení, za něž Parlament nese část odpovědnosti, a co spadá pod úpravu nového nařízení o dohodě mezi institucemi, kterou bude Parlament moci pouze buď odmítnout, nebo přijmout.

A konečně, nové povinnosti Unie povedou k novým požadavkům na financování. Zaprvé tu bude balíček externích vztahů, zejména vytvoření Evropské služby pro vnější činnost a vysokého představitele místopředsedy komise, a pak také nové politiky: energetika, vesmír a turistický ruch, výzkum, civilní obrana, administrativní spolupráce a sport.

Dámy a pánové, jak jste jistě pochopili, změny, které Lisabonská smlouva přináší, jsou významné.

  Sylvia-Yvonne Kaufmann, zpravodajka. − (DE) Pane předsedající, dámy a pánové, toto je můj poslední proslov na plenárním zasedání Evropského parlamentu a jako zpravodajky pro evropskou občanskou iniciativu, a jsem tedy potěšena, že jsem dostala slovo. Doufám, že zítra, na posledním zasedání tohoto legislativního období, vyšle Parlament politický signál, který nastolí směr k tomu, aby se Evropa přiblížila svým občanům a aby pokročila s projektem, který je již mnoho let blízký mému srdci.

Dovolte mi začít tím, že se s vámi podělím o několik svých pozorování. S lítostí beru na vědomí, že ani moje skupina ani moje strana – a zde volím svá slova pečlivě – nebyla schopna občanskou iniciativu podpořit. I když na jedné straně není promeškána jediná příležitost stěžovat si na demokratický deficit v EU, a druhé straně se všeobecně odmítá přijmout závažné kroky, které by evropský projekt učinily demokratičtějším. Takové jednání není ani věrohodné, ani prozíravé. Blokuje pokrok v Evropě, na němž občané tak dlouho trvají, a to já nemohu a nechci přijmout.

Před skončením svého mandátu bych chtěla poděkovat svým kolegům poslancům ze skupiny Evropské lidové strany (Křesťanských demokratů) a Evropských demokratů, skupiny Aliance liberálů a demokratů pro Evropu a skupiny Zelených/Evropské svobodné aliance, kteří mne a mou zprávu podpořili. Chtěla bych poděkovat Jo Leinenovi, předsedovi Výboru pro ústavní záležitosti, a zejména všem koordinátorům a stínovým zpravodajům těchto čtyř skupin. Děkuji vám, že jste tak výborně spolupracovali napříč stranami a národními hranicemi a že jsme byli schopni posunout společně projekt evropské integrace kupředu.

Pane místopředsedo, ustanovení Lisabonské smlouvy upravující občanskou iniciativu jsou bezesporu milníkem procesu evropské integrace. Je pravda, že v Evropské unii nám nejde o spojování států, ale lidí. Tato záležitost bude řešena naprosto novým způsobem, pokud, jak poprvé stanoví čl. 11 odst. 4 Smlouvy o Evropské unii (Smlouva o EU, nové znění, n.z.), se občané přímo zapojí do evropského legislativního procesu. Jeden milion občanů pak bude mít právo požádat Komisi, aby předložila návrh určitého nařízení nebo směrnice; právo, která Rada má od roku 1957 a Evropský parlament od roku 1993.

V mé zprávě Parlament předložil klíčové body a pokyny k budoucnosti úpravy podmínek a procesů Evropskou občanskou iniciativu. Pane místopředsedo, pokud by Lisabonská smlouva vstoupila v platnost, očekávám, že Komise nejen předloží návrh co nejrychleji, ale že se bude pokud možno řídit pokyny mé zprávy. Komise by zejména měla podpořit stanovisko Parlamentu, které odráží stanovisko podstatného počtu členských států ve smyslu čl. 11 odst. 4 Smlouvy o EU (n.z.). Má zpráva navrhuje počet 7. Je důležité, aby nebylo stanoveno nějaké libovolné číslo, protože je nutné, aby zaprvé ospravedlňovalo související omezení práva občanů EU na rovné zastoupení v občanské iniciativě bez ohledu na jejich národnost a za druhé musí mířit k příslušnému cíli. To znamená, že stanovením minimálního počtu členských států musíme zajistit, aby počátek evropského legislativního procesu nebyl problematikou, v níž se budou odrážet specifické zájmy jednotlivých členských států, ale problematikou, která bude v souladu se všeobecným evropským zájmem.

Žádám rovněž, aby se věnovala zvláštní pozornost struktuře procesu, zejména otázce přípustnosti občanské iniciativy. Kritéria vstřícnosti k občanům a právní jistoty musí dostat nejvyšší prioritu. Pokud budou občané EU spoluurčovat Evropský legislativní proces a chtějí zavést občanskou iniciativu, vyžaduje spravedlnost, aby příslušné orgány EU co nejdříve závazně sdělily, zda plánovaná iniciativa splňuje právní požadavky Smlouvy. Je absolutně nezbytné, aby k tomu došlo před shromážděním prohlášení o podpoře, neboť členské státy, které poskytují nezbytné prostředky, potřebují právní jistotu.

A konečně bych ráda připomněla sněmovně, že ustanovení o občanské iniciativě nespadla z nebe. Byla již v Ústavní smlouvě, neboť vzešla z Ústavního konventu, při jejímž podpisu byli přítomni i někteří poslanci, a to v úzké spolupráci s neziskovými organizacemi. Jejich vtělení do návrhu Ústavy z Konventu nebylo ani sázkou na jistotu, ani výsledkem náhody. Představuje výsledek intenzivních konzultací mezi členy Konventu a neziskovými organizacemi, které se věnují demokratické politice. My nyní víme, že tato myšlenka byla šest let u ledu. Je tedy nejvyšší čas, abychom ji po takto dlouhé době oživili. Je čas na přímou demokracii ve sjednocené Evropě.

(Potlesk)

  Margot Wallström, místopředsedkyně Komise. − Pane předsedající, nejdříve mi prosím dovolte zvláštní „díky“ všem zpravodajům. Velmi obdivuji jejich nasazení a dalo by se říci i vytrvalost. Možná právě proto, že u vás vidím něco, co by můj manžel nazval tvrdohlavostí, v tom, jak naléháte na to, aby tuto problematiku projednal tento Parlament, se také cítím velmi uvolněně a velmi dobře se mi s vámi spolupracovalo.

A zvláštní poděkování těm z vás, kteří odcházejí. Nejen za to, že jste všem byli dobrými spolupracovníky a partnery, ale také dobrými přáteli a že jste věci brali sportovně. Děkuji vám mnohokrát. Domnívám se, paní Kaufmannová, že můžete být hrdá na to, že jste pomáhala založit to, čemu já říkám založení a nabití silového vedení mezi občany a evropskými institucemi – nové silové vedení, které bylo nataženo a nabito. Myslím, že jde o velký úspěch.

Jsem samozřejmě velmi potěšena, že se mohu této rozpravy účastnit dnes večer, v den, kdy Česká republika dokončila proces parlamentní ratifikace Lisabonské smlouvy. Dnešní hlasování zvyšuje počet členských států, jejichž parlamenty smlouvu podpořily, na 26. Tato rozprava podle mne představuje dobrou příležitost, abychom připomenuli občanům Evropy úlohu Lisabonské smlouvy v úsilí o dosažení demokratičtější a soudržnější Evropské unie.

V době hospodářské krize je více než kdy jindy důležité mít dobře fungující Evropu, která má ty správné systémy k zajištění demokracie. Smlouva by dala demokratickým institucím EU, a nejzřetelněji Parlamentu, pravomoci, které potřebují. To by pomohlo EU jednat na světové scéně jednotněji a soudržněji. Umožnilo by jí to také účinněji řešit klíčové problémy, s nimiž se dnes potýkáme v oblastech jako je změna klimatu a energetická bezpečnost.

Zprávy, o nichž jsme dnes jednali, nám také umožní zajistit rychlejší a hladší provádění smlouvy, až bude přijata.

Dobrá spolupráce mezi institucemi bude velmi důležitá pro zajištění maximálního přínosu smlouvy a Komise je odhodlaná spolupracovat s Parlamentem a dalšími institucemi na tom, aby tomu tak skutečně bylo.

Irské referendum nám ostře připomenulo potřebu ukotvit argumenty pro Evropu ve vnitrostátních diskusích. Reálné obavy, které leží v jádru tohoto hlasování, si zaslouží být brány vážně – a přesně to se stalo v Evropské radě loni v prosinci. Právní záruky a rozhodnutí o velikosti Komise ukazují, jak politické vedení Evropy respektuje irský výsledek a rovněž jeho ochotu pochopit důvody, které vedly k volbě „ne“ a reagovat na uvedené obavy. Ale ukázalo rovněž, že jsou nadále přesvědčeni, že tato smlouva je pro Evropu správná.

A to je také důvod proč od tohoto hlasování ukončilo svůj parlamentní proces dalších osm členských států s dalšími osmi „ano“.

Parlamentní zprávy dohromady představují komplexní analýzu klíčových aspektů smlouvy. Základní přístup spočívá v tom být ambiciózní ohledně toho, co může smlouva udělat pro EU – přístup, který Komise plně sdílí.

Zprávy jsou zvláště cenné proto, že prohlubují naše uvažování o tom, jak by smlouva měla fungovat v praxi. Každá z pěti zpráv svým vlastním způsobem ukazuje silný a sebevědomý Parlament, který hledá možnosti, jak maximalizovat potenciál smlouvy při zvyšování efektivity, účinnosti a odpovědnosti akce EU ve prospěch voličů a občanů.

Zpráva poslance Dehaenea uvádí mnoho důležitých podrobností a Komise do značné míry sdílí její interpretaci smlouvy. Velká síla zprávy je v tom, jak jasně ukazuje, že provádění smlouvy neznamená potvrzování jedné instituce na úkor druhé – Evropská unie může občanům zajišťovat to, co od ní očekávají, pouze pokud budou všechny její instituce silné a pokud budou účinně spolupracovat.

Zpráva věnuje zvláštní pozornost otázce přechodu a bylo by velmi výhodné, kdyby smlouva již bývala platila před tímto rokem změny institucí. To však bohužel nebylo možné. Takže potřebujeme pragmatický a pružný přístup, nalezení smysluplné cesty kupředu, která zohlední potřebu vyhnout se letos jakémukoliv institucionálnímu vakuu, důležitost toho, abychom příští Komisi zajistili plnou působnost demokratického mandátu a potřebu respektovat roli Parlamentu. Zpráva pana Dehaenea představuje model, který nám všem pomůže nalézt cestu dopředu.

Zpráva poslance Dehaene žádá, aby při obsazování vrcholných pozic EU byl brán ohled na politickou a genderovou rovnováhu a rovněž na geografickou a demografickou rovnováhu. V dnešní Evropě, kde ženy tvoří více než 50 % obyvatel, jsou žena stále nedostatečně zastoupeny v politice. Komise, jak víte, má nejvyšší počet komisařek v historii. Ale to stále ještě nestačí. Zlepšení genderové rovnováhy by mělo být cílem při jmenování nové Komise: cílem, jehož lze dosáhnout, pokud bude existovat silní politická podpora nového Parlamentu.

Doufám rovněž, že budeme mít více žen v Evropském parlamentu a na vrcholných pozicích EU. Bez nich se připravujeme o jejich vědomosti, zkušenosti a nápady.

Zpráva paní Guy-Quintové řeší další důležitou otázku: jak zorganizovat cyklus finančního plánování Unie tak, aby byl rozpočet EU využit co nejlépe a aby byly peníze investovány do politických priorit. V době intenzivního tlaku na veřejné finance musíme mít zavedeny ty správné procesy, které nám zajistí nejlepší hodnotu za vložené prostředky. Rovnováha mezi stabilitou a reakčností v rozpočtovém plánování je pro efektivní plánování v EU klíčová a Komise se k tomu v hodnocení rozpočtu vrátí.

Zpráva pana Leinena ukazuje, jak smlouva ovlivní práci Parlamentu a velmi podrobně se zabývá důsledky nových politických oblastí, nových pravomocí a nových procesů pro Parlament. Podtrhuje například význam zajištění dostatečné kontroly vnějšího jednání Unie a my jsme rozhodně otevřeni hledání k tomu vhodných metod. Tyto metody lze však schválit až poté, co do úřadu nastoupí místopředseda a vysoký představitel.

Ohledně toho, stejně jako ohledně mnoha jiných otázek, které byly nastoleny – včetně komitologie a delegovaných aktů – se těšíme na podrobnější výměnu názorů s Parlamentem o provádění všech nastolených otázek.

Dovolte mi obrátit pozornost ke zprávě paní Kaufmannové, která jasně vysvětluje, jak může občanská iniciativa vnést do demokracie v Unii nový rozměr. Občané budou moci vyzvat Komisi k předložení nových politických iniciativ. To je jedna z oblastí, v níž má Komise v plánu jednat rychle, jakmile bude smlouva platit – také na základě konzultace – aby pochopila očekávání zainteresovaných aktérů a občanů. Úvahy Komise se ubírají podobným směrem jako doporučení paní Kaufmannové.

Je však několik oblastí, o nich bychom měli dále diskutovat. Chceme nalézt tu správnou rovnováhu mezi procesem, který bude pro občany jednoduchý, a procesem, který zajistí, aby iniciativy byly legitimní a měly svou váhu.

Pokud jde například o minimální počet členských států, měli bychom také pečlivěji zvážit typ procesu, který smlouva předpokládá.

A konečně zpráva pana Broka se týká oblasti, v níž jak Parlament, tak Komise učinily v posledních letech významný pokrok: vztahů s národními parlamenty. Tento Parlament poprvé vyzkoušel meziparlamentní konference a nalezl několik velmi praktických způsobů, jak vybudovat skutečnou parlamentní síť.

Komise, jak víte, nastavila naprosto nový mechanismus dialogu s národními parlamenty a v této oblasti bylo dosaženo velikého pokroku. Od roku 2006 posílá Komise parlamentům nejen konzultační materiály, ale také legislativní návrhy a žádá je o reakci. Doposud jme obdrželi a odpověděli na zhruba 400 stanovisek a významně jsme také zvýšili počet přímých kontaktů – od začátku funkčního období Komise se konalo více než 500 schůzek mezi komisaři a národními parlamentními orgány. Takže, jak naznačuje zpráva, nová ustanovení smlouvy o národních parlamentech budou plně v souladu s trendem posledních let a myslím, že dále posílí evropskou parlamentní rodinu.

Společně pak tyto zprávy ilustrují, jak by Lisabonská smlouva prohloubila evropskou demokracii a zajistila občanům Evropy výsledky. To je pro nás výborná zpráva, se kterou můžeme jít do voleb do Evropského parlamentu. Je to také výborný odrazový můstek pro přípravu na provádění smlouvy samotné.

  Předsedající. − Než dám slovo řečníkům, dovolím si určitou volnost, kterou lze myslím poskytnout někomu, kdo předsedá zasedání v této fázi volebního období a v této noční hodině, neboť je pravda, že noční zasedání mají určitou výhodu.

Chtěl bych vám říci, že hodlám předsedovi Parlamentu a předsednictvu neprodleně předložit návrh, aby připravili publikaci obsahující Lisabonskou smlouvu samotnou, těchto pět zpráv a příslušná rozhodnutí a úvodní proslovy zpravodajů a komisařky.

Jsem přesvědčen, že takový dokument, přeložený do 23 oficiálních jazyků EU a distribuovaným mužům a ženám ve 27 členských státech, by byl velmi významným dokumentem pro pochopení významu Lisabonské smlouvy samotné a pro pochopení snahy a kroků, které podniknul Parlament. Bylo by to také vzdání zaslouženého holdu pěti zpravodajům, zejména paní Guy-Quintové a paní Kaufmannové, které nám sdělily, že parlament opouštějí, ale které budou navždy přítomny v našich vzpomínkách a kterým budeme navždy vděčni.

  Michael Gahler, navrhovatel stanoviska Výboru pro zahraniční věci. − (DE) Pane předsedající, abych tuto příležitost oslavil, zabral jsem, jak vidíte, zcela záměrně místo pana Zahradila.

Za Výbor pro zahraniční věci bych rád zdůraznil, že budoucího místopředsedu a vysokého představitele považujeme za osobu plně zodpovědnou Parlamentu z jednoho prostého důvodu: že stejně jako ostatní komisaři potřebuje k nástupu do funkce důvěru Parlamentu. Stávající praxe pravidelného politického dialogu v plénu a ve Výboru pro zahraniční věci je nutné zachovat i ve zdvojené funkci, kterou bude vykonávat jedna osoba.

Jelikož si většina z nás přeje jednotnější a aktivnější přístup Evropské unie k zahraniční politice, budoucí držitel této funkce bude také mít zájem zajistit si podporu Evropského parlamentu pro své kroky. Politické plány a postoje naší exekutivy mohou být také pravidelně projednávány ve Výboru pro zahraniční věci na schůzkách, kde budoucí předseda Výboru stálých zástupců předloží informace o otázkách diskutovaných ve VSZ. Pokud o to bude požádáno, musí tato praxe platit i pro zvláštní zástupce.

V budoucnu by také rozhodnutí o vyslání zástupů v oblasti bezpečností a obranné politiky měla být projednána Parlamentem, aby operace ve třetích zemích měly větší demokratickou legitimitu.

Pokud jde o Evropskou službu pro vnější činnost, domníváme se, že Evropský parlament se musí plně podílet na přípravných operacích. Potvrzujeme, že tato Služba by měla být přidělena Komisi pro administrativní účely.

Chceme také zajistit, aby v budoucnosti vedoucí delegace EU do třetí země předstoupil před Výbor pro zahraniční věci, než bude vyslání s konečnou platností potvrzeno. Domnívám se, že pokud tato osoba neudělá dobrý dojem na své vlastní poslance, neměla by mít velké naděje na to, že bude vyslána do zahraničí.

Také žádáme, aby celá zahraniční politika Evropské unie, včetně společné bezpečnostní a obranné politiky, byla v budoucnu financována z rozpočtu Společenství. U smlouvy, která bude následovat po Lisabonské smlouvě, bych také rád viděl, aby se v rozpočtu objevily společné vojenské výdaje.

  Andrew Duff, zpravodaj pro stanovisko Výboru pro zahraniční věci. − Pane předsedající, jak uvedli moji předřečníci, vývoj společné zahraniční, bezpečností a obranné politiky je jednou z největších odměn, kterou máme potenciálně na dosah ruky jako výsledek smlouvy. I národní parlamenty jsou probíhajícími změnami značně dotčeny.

Zůstává jim samozřejmě vnitrostátní odpovědnost za národní bezpečnost, ale měly by mít rovněž povinnost hrát vedoucí úlohu v úzké a pravidelné spolupráci s Evropským parlamentem při podrobném zkoumání a snaze formulovat společnou evropskou politiku, při kritizování a vyptávání se vlastních ministerstev na jejich výkony v Radě a při předávání tisku i veřejnosti alespoň části z nové reality, kterou je skutečnost, že zahraniční politika se nejlépe tvoří vyhledáváním, nalézáním a projekcí společného evropského zájmu.

  Thijs Berman, navrhovatel stanoviska Výboru pro rozvoj. − (NL) Pane předsedající, český senát dnes přijal Lisabonskou smlouvu. Nyní zbývá jen Irsko, řeknete možná, a pak budeme mít smlouvu, která poskytne mému Výboru pro rozvoj více příležitostí k tomu, aby dělal lepší politiku.

Bylo by však chybou vyvíjet nyní na Irsko nátlak. Jsme unie nezávislých zemí a Irsko se může svobodně rozhodovat podle sebe. Jakýkoliv tlak zvenčí zvýší riziko, že vybouchne celá EU, neboť i přes všechna ta hezká a samolibá slova, která dnes zazněla v této Sněmovně, prochází Evropská unie hlubokou krizí důvěry. Takovou krizi je možné vyřešit pouze výsledky, sociální politikou, investicemi a ekonomickým oživením, zajištěním čisté energie pro naše klima, ochranou sociálních práv, zde i jinde ve světě, ale při dosahování tohoto všeho musíme respektovat právo každého členského státu přijít se svým vlastním efektivním řešením.

Spolupráce je nezbytná a to rozhodně platí i v této krizi, ale musíte mít také důvěru zůstat věrni sami sobě. Proto by tlak na Irsko nebyl vhodný ani pro Iry, ani pro zbytek Evropy. Ať se EU chová skromně, aby mohla těžit z vysokých ambicí.

  Danutė Budreikaitė, navrhovatelka stanoviska Výboru pro rozvoj. – (LT) Pane předsedající, dámy a pánové, ráda bych zdůraznila, že Lisabonská smlouva přinese Evropské unii více příležitostí iniciativně formovat vývoj koordinační politiky, zlepšit koordinaci dárců, rozdělovat úkoly a účinněji poskytovat pomoc. To však také znamená, že instituce EU, včetně Parlamentu, budou muset přijmout větší odpovědnost.

K úspěšnému provedení rozvojové politiky je nezbytné mít vhodnou administrativní strukturu, abychom mohli odstranit přetrvávající nesoulad mezi strukturou generálních ředitelství a pravomocí v rámci Komise v oblasti politiky a rozpočtu a převést výlučnou pravomoc na generální ředitelství pro rozvojovou spolupráci.

Jelikož politika rozvojové spolupráce bude uplatňována obvyklým postupem, je nezbytné velmi přesně definovat pravomoci výboru Evropského parlamentu pro rozvojovou spolupráci. Lisabonská smlouva umožní lepší provádění cílů politiky rozvojové spolupráce, s cílem snížit a nakonec i vymýtit chudobu ve světě.

  Georgios Papastamkos, navrhovatel stanoviska Výboru pro mezinárodní obchod. − (EL) Pane předsedající, jako navrhovatel stanoviska Výboru pro mezinárodní obchod bych rád poukázal na to, že změny, které Lisabonská smlouva zavádí v oblasti společné obchodní politiky, přispívají k celkovému posílení její demokratické legitimity, transparentnosti a účinnosti jednání Unie navenek. Chtěl bych podtrhnout zejména novou definici institucionální rovnováhy v Unii povýšením Evropského parlamentu do role spoluzákonodárce pro účely definování aplikačního rámce společné obchodní politiky. Souhlasu Parlamentu bude třeba i u všech uzavíraných obchodních smluv.

Chtěl bych však také poukázat na nerovnováhu mezi vnitřními a vnějšími pravomocemi Parlamentu, in foro interno a in foro externo, v souvislosti se společnou obchodní politikou, vzhledem k tomu, že Lisabonská smlouva nedává Parlamentu právo schvalovat mandát Komise vyjednávat o obchodní smlouvy. Vzhledem k tomu, že Parlament je nicméně oprávněn stanovit podmínky svého souhlasu s obchodními smlouvami Unie, mám za to, že pro vztahy mezi Parlamentem a Evropskou komisí je zde nutná rozšířená rámcová smlouva.

A nakonec bych rád zdůraznil potřebu intenzivnějšího dialogu mezi Evropským parlamentem a národními parlamenty, vzhledem k tomu, že všechny záležitosti spadající pod společnou obchodní politiku budou spadat do výhradní jurisdikce Unie. Všechny obchodní smlouvy budou smlouvami s Unií a nebudou již existovat smíšené smlouvy uzavírané mezi Unií a členskými státy.

  Evelyne Gebhardt, navrhovatelka stanoviska Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů. − (DE) Pane předsedající, ve Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů také vidíme ohromné výhody Lisabonské smlouvy, o které bychom nechtěli přijít, především v oblasti ochrany spotřebitele. Je velmi zajímavé povšimnout si, že v Lisabonské smlouvě se ochrana spotřebitele stala úkolem přesahujícím hranice jedné oblasti, což přirozeně dává této sféře mnohem větší sílu. Tato oblast je zvláště důležitá pro občany Evropské unie, neboť jim můžeme každý den ukazovat, co pro ně Evropská unie dělá. Občané se neustále ptají, co pro ně Evropská unie dělá. To, že je to nyní zakotveno v článku 12 a nikoliv v článku sto a něco, je také důležité, neboť to znamená, že hodnota ochrany spotřebitele byla významně posílena.

Domnívám se, že je dobré, že budeme mít Lisabonskou smlouvu. Jsem velmi potěšen tím, že i pražský senát smlouvu ratifikoval. Vyslal tak jasný signál, že jsme pro tuto Evropu, sociální Evropu, Evropu občanů, kterou si chceme vybavit pro budoucnost. Děkuji, že jste nám to dnes znovu dovolili ukázat. A zvláštní poděkování vám, paní Kaufmannová, za vaši vynikající práci v Konventu. Dosáhla jste zde něčeho velmi významného.

  Oldřich Vlasák, navrhovatel Výboru pro regionální rozvoj. − Vážený pane předsedo, dámy a pánové, dovolte mi za Výbor pro regionální rozvoj vnést do diskuse o Lisabonské smlouvě územní rozměr. Je skutečností, že obce, města a kraje musí čím dál více čelit dopadům evropského práva a evropských politik. Průzkum Utrechtské univerzity v této souvislosti ukázal, že orgány Společenství ročně přijmou více než sto předpisů s bezprostředním dopadem na samosprávy. Sedmdesát procent legislativy a opatření, které produkujeme, se musí v regionech, městech a obcích fakticky naplňovat.

Pozitivně je proto z pohledu samospráv možné vnímat kontroverzní Lisabonskou smlouvu. Lisabonská smlouva obsahuje totiž protokol o subsidiaritě, tedy protokol, podle kterého je přijetí normy na vyšší úrovni, v daném případě evropské, oprávněné pouze tehdy, je-li prokazatelná vyšší efektivita a nezbytnost takového opatření. Podle této smlouvy jsou požadovány účinnější konzultace s místními a regionálními samosprávami a jejích sdruženími. Nově by také byla zakotvena povinnost Evropské komise minimalizovat finanční a administrativní zátěž každého nového právního předpisu. Tato opatření by mohla zajistit, že Brusel bude více slyšet a řešit skutečné problémy starostů. Rád bych na tomto místě také zdůraznil, že se zcela jistě nejedná o poslední úpravu primárního práva, kterou diskutujeme. Měli bychom proto již pečlivě začít zvažovat, jaké změny je třeba učinit, aby právní základy, na kterých Evropská unie stojí, byly srozumitelné, pevné a ve prospěch všech občanů.

Dámy a pánové, nerad bych na tomto místě hodnotil pozitiva a negativa Lisabonské smlouvy. Všichni víte, že pohled České republiky je kritický, byť realistický. To ostatně ukázala i dnešní debata v Senátu Parlamentu České republiky, kde byla odpoledne smlouva schválena.

  Johannes Voggenhuber, navrhovatel stanoviska Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci. − (DE) Pane předsedající, hovořím za Výbor pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci. Jsem poněkud roztrpčen, neboť bych také rád znal názor Výboru pro rozvoj, avšak pan Berman využil svůj čas na projev k tomu, aby nás varoval před vyvíjením nátlaku na občany Irska.

Tato mentalita je zjevně jedním z důvodů, proč tu dnes večer diskutujeme. Ptám se sám sebe, jestli tento Parlament má stále ještě vůbec právo hovořit se svými občany, vyměňovat si argumenty a hájit výsledky své desetileté práce na ústavním procesu, anebo zda s tímto dialogem bude obviněn z vyvíjení nátlaku a vydírání. Je to podivný svět.

Býval bych chtěl, aby Parlament pro občany Evropské unie tuto smlouvu hájil mnohem urputněji, mnohem útočněji a mnohem otevřeněji a aby nenechával úplně všechno na vládách, které mají až příliš často poněkud ambivalentní vztah k pokroku zakotvenému v této smlouvě.

Pane předsedající, mnozí euroskeptici tvrdí, že demokratický pokrok, který je zakotven v této smlouvě, je malý a že ve skutečnosti jde o fíkový list pro temnou a zlověstnější Evropu, která se za ním skrývá. Jsem přesvědčen, že krátký pohled na oblast vnitřní bezpečnosti, spravedlnosti a policie, její komunitarizaci, spolurozhodovací právo Parlamentu a na aplikaci Listiny, tato tvrzení oslabuje a odhaluje, že jde o podvod, propagandu a ignorantství.

Pro mne je tato oblast stále ještě nejprotivnějším výrazem demokratického deficitu v Evropské unii. Nikdy jsem nepovažoval dělbu moci za historickou filozofickou zásadu; jde spíše o základní princip demokracie. V této oblasti Lisabonská smlouva poskytla velmi rozhodnou a prozíravou odpověď. Jde o jednu z nejcitlivějších oblastí ústavy. Ve skutečnosti v této oblasti ministři odpovědní za policii rozhodovali o policejních zákonech – za zavřenými dveřmi – bez kontroly soudů nebo Evropského soudního dvora a aniž by aplikovali komplexní kodex základních práv a svobod. To se však mění a jde o velký krok směrem k Evropské demokracii. Navíc, pane Bermane, diskutovat o tom s občany a hájit to je naše povinnost a nikoliv vyvíjení tlaku.

(Potlesk)

  Předsedající. − Budu mít to potěšení udělit slovo svému krajanovi, panu Carnero Gonzálezovi. Jde o dalšího poslance, který tu s nám v příštím volebním období nebude, a já bych mu rád veřejně poděkoval za obrovské úsilí a nesmírně chvályhodnou práci, kterou odvedl právě v oblasti a otázce, o které tu pojednáváme.

  Carlos Carnero González, navrhovatel stanoviska Petičního výboru. − (ES) Děkuji, pane předsedající a příteli, za ta milá slova, která jsou pochopitelně citově dojemná ve chvíli, kdy jsem ve sněmovně v tomto volebním období naposledy; chtěl bych poděkovat za spolupráci všem, s kým jsem měl tu čest spolupracovat, a také poprosit za odpuštění za chyby, jichž jsem se dopustil. Snažil jsem se dělat vše, co bylo v mých silách, pro blaho občanů mé země a všech Evropanů a během této práce bylo několik období, která byla vskutku zvláštní, například Konvent.

Vlastně tu dnes mluvíme o občanství a já mluvím za Petiční výbor. Který výbor tohoto parlamentu má k občanům blíž než Petiční výbor? Tento výbor je strážcem jednoho z nejvýznamnějších práv, která občané Evropy mají, a to práva petičního.

Jde o toto: je-li Evropský parlament znám v mnoha zemích, je to díky využívání petičního práva. My, jako členové Petičního výboru, to víme a ví to vlastně celá sněmovna. Lisabonská smlouva, která činí Evropskou unii demokratičtější a její fungování efektivnějším, přináší nové prvky, například Listinu základních práv, a nové nástroje, například občanskou iniciativu.

Je nutné, abychom se vyhnuli zaměňování například mezi petičním právem a právem občanské iniciativy. Chtěl bych poukázat na to, že občané se mohou pomocí petice domáhat například toho, aby Parlament požádal Komisi o využití její zákonodárné iniciativy, takže bychom v budoucnu mohli mít iniciativu občanů Evropy, která bude Komisi žádat o zahájení legislativního procesu, a petici, na základě petičního práva, adresovanou příslušnému výboru této sněmovny, která bude sněmovnu žádat, aby se na Komisi v této věci obrátila. Tomuto rozporu se musíme vyhnout a hledat synergii, která posílí obě cesty, které jsou cestami, jež učiní občanství v EU konkrétnějším.

Petiční výbor by se samozřejmě rád podílel na správě tohoto práva občanské iniciativy. Je samozřejmé, že by se na ní rády podílely všechny výbory, ale já bych chtěl požádat, aby toto právo bylo zavedeno do praxe tím nejvhodnějším způsobem. Jsem přesvědčen, že by byl vzdán hold dni jako je tento, což je tak důležité: Lisabonskou úmluvu ratifikoval senát České republiky, takže zbývá už jen jeden krok, aby se smlouva stala realitou a aby tato smlouva, která je následníkem Evropské ústavy, nejlepšího textu, jaký v EU dosud vznikl, vstoupila v platnost.

Pokud se nám to podaří, všichni, jak jsme tady – počínaje všemi členy Konventu, kteří tu dnes večer jsou – budeme moci říci, že jsme obrovskou měrou přispěli k užitečnosti působení v roli poslance tohoto Parlamentu.

  Maria da Assunção Esteves, jménem skupiny PPE-DE. – Pane předsedající, toto je můj poslední projev v plénu, takže je to poněkud jiné.

Přijde den, kdy se federální a kosmopolitní parlamenty spojí, aby vládly světu. Sen o společné humanitě bez hranic se rodí právě nyní a právě zde, v tomto zastupitelském sboru, kde se svoboda posiluje a demokracie rozšiřuje. Osvícenecká vizionářská idea unie osob představuje první kroky v kouzlu našich pokojů a debat. V takové unii je Machiavelli oslaben, neboť jsme schopni suverenitu moci nahradit suverenitou lidí. V našich institucích a rozhodnutích se usazuje paradigma kosmopolitismu a přebírá část aktivit.

Vzniká nová antropocentrická vize práva a politiky a v ulicích Evropy se formuje postnárodní identita. Vznešená důstojnost člověka je nyní zásadou, která spojuje národní a mezinárodní právo. Je nevyšším pravidlem naší původní koordinace. Evropská unie a její parlament představuje morální pohled, který v historii lidstva nemá precedent – kolektivní morální pohled, který se stal součástí strategie Evropských států a základem jejich integrace.

Vzájemný závazek národů Evropy je vskutku předpokladem jejich společné lidskosti. Izolace a egoismus padly v den podpisu Římské smlouvy. Nyní spravedlnost vychází právě z politických ctností, jako most mezi Kantem a Aristotelem, mezi svobodou a štěstím. Národy Evropy vědí, že jediná legitimita je taková, která vychází z lidských práv, a že jediná autorita náleží těm složkám moci, které je respektují. Vědí, že emancipace historie je možná jedině prostřednictvím projektu politického sdílení a globální spravedlnosti.

Přijde den, kdy se spojí lidé Asie, Ameriky a Afriky. Lidská důstojnost překlene kultury, od Goetha po Pessou, od Bacha po Čajkovského, od Mohammeda po Buddhu. Lidská práva jako univerzální zákon, společné pravidlo přesahující veškeré rozdílnosti, a Evropa, aby byla příkladem, potřebuje více ústavy, více decentralizace, více politiky a více rozšiřování.

V tuto chvíli loučení bych vám chtěla říci, jak hrdá jsem na to, že jsem s vámi toto dobrodružství sdílela.

(Potlesk)

  Předsedající. − Paní Estevesová, děkuji za váš proslov, děkuji vám za vaši práci v uplynulých letech a do budoucna vám přeji mnoho štěstí.

  Jo Leinen, jménem skupiny PSE. – (DE) Pane předsedající, řekl jste, že navrhnete Konferenci předsedů a Předsednictvu, abychom shrnuli pět zpráv a základní vysvětlení do brožury. To je vynikající nápad, který mohu jen přivítat. Doporučil bych také, abychom do ní zahrnuli zprávu poslanců Corbetta/Méndez de Vigoa, která byla základem naší práce na Lisabonské smlouvě. V té době jsme měli 500 hlasů pro, což byl rekordní výsledek. Je to součást procesu. Byl to počátek tohoto pokusu, po Ústavní smlouvě, jak zakotvit reformní smlouvu. Tato myšlena mi připadá velmi dobrá. Máte naši plnou podporu.

Již jste poděkoval několika poslancům, kteří již bohužel nejsou mezi námi. Mohu s jistotou říci, že všichni členové Výboru pro ústavní záležitosti spolupracovali výborně. Vždy jsme byli výbor se silnou účastí. V tuto významnou chvíli znovu děkuji těm, kteří jsou v současné době přítomni ve sněmovně. Především děkuji Johannesi Voggenhuberovi, který byl skutečným základem naší práce pro demokracii a občanská práva. Sylvia Kaufmannová, o které jsme již několikrát hovořili, zvlášť účinně vyjadřovala své názory navzdory velkému odporu svého politického prostředí. Vždy s námi byl i Carlos Carnero González. Bojoval za ústavu a také za referendum ve Španělsku. Assunção Estevesová byla vždy velmi aktivní. Alain Lamassoure toho dosáhl opravdu hodně, a to i pro Ústavu. A nakonec, ale rozhodně ne méně důležitá – tu byla Catherine Guy-Quintová, i když nebyla členkou výboru. Odvedla velký kus práce v Rozpočtovém výboru a vždy podporovala myšlenku větších pravomocí a práv pro Parlament. Děkuji vám všem. Zmínil jsem se o těch, kteří tu dnes jsou přítomni, ale příště již s námi nebudou. Slibujeme, že v jejich práci budeme pokračovat.

Jako mluvčí Skupiny sociálních demokratů v Evropském parlamentu bych chtěl ke zprávám přidat další dvě poznámky. Pokud jde o zprávu paní Kaufmannové, vždy jsme tvrdili, že občanská iniciativa není ani placebem, ani alibi, ale seriozním ústavním nástrojem, pomocí kterého mohou občané nastolovat otázky na program v Bruselu. Jsem přesvědčen, že až bude občanská iniciativa zavedena, zajistíme, aby tomu tak bylo i nadále. Komise by měla využít svého práva iniciativy a krátce po reorganizaci předložit návrh.

Pokud jde o zprávu pana Dehaenea, znovu bych rád zmínil přechodné období. Chceme, aby duch Lisabonu byl přítomen během konzultací o návrhu Rady na nového předsedu Komise. Ale celý sbor komisařů, včetně předsedy, nebude potvrzen dříve, než smlouva vstoupí v platnost. Takže o předsedovi Komise budeme hlasovat vlastně dvakrát. Je důležité si to pamatovat. To je prostě jeden z prvků přechodného období. Domnívám se, že program, který pan Dehaene vypracoval pro legislativní období, je velmi dobrý. Vše začíná hlasováním občanů v evropských volbách, následují rozhodnutí o personálním obsazení, politické programy a financování Evropské unie. Vše začíná hlasováním suverénních států, občanů Evropské unie. To mi připadá velmi dobré. Děkuji, pane Dehaene.

  Andrew Duff, jménem skupiny ALDE. – Pane předsedající, Churchill řekl: „nikdy nepromarněte krizi“.

Dnes tu máme krizi ekonomickou, krizi klimatu, mezinárodní nestabilitu a je nám jasné, alespoň v naší skupině, že tyto krize velmi posilují argument, že by EU měla mít širší působnost jednat globálně.

Smlouva je logickou odpovědí na tyto problémy. Je to ta nejlepší smlouva, na které se lze v současné době dohodnout. Je to dobrá smlouva; historicky je rozhodně na stejné úrovni jako Maastricht. Podporuje rozvoj demokracie a díky ní se vládnutí v EU stává reprezentativnějším, účinnějším a efektivním.

Je to také smlouva reformní. Napravuje většinu problémů, jimiž trpí současná Smlouva z Nice. Člověk nemusí být militantním federalistou – jako jsem já – aby to viděl, ale musíte být dobrým demokratem, abyste pochopili: že zaprvé potřebujeme integrovanou Evropu, abychom mohli formulovat svou odpověď na globalizaci, a za druhé, že postnárodní demokracie není náhradou, nýbrž doplňkem historické národní demokracie.

Konzervativní a nacionalističtí oponenti smlouvy by nám měli říci, proč by raději uchovali současnou špatně fungující a neohrabanou Unii a proč chtějí pro národní státy zachovat absurdní iluzi národní suverenity, když ve skutečnosti jde o to, aby fungovaly vzájemné závislosti mezi státem a občany – vzájemné závislosti, které jsou jasně stanoveny a zakotveny v této smlouvě.

Tato smlouva je pro Evropu výborným ústavním krokem vpřed a já jsem hrdý na to, že jsem se podílel na její přípravě. Budu bojovat až do konce, abych ji viděl uvedenou v platnost a úspěšně a rychle zavedenou do praxe.

  Johannes Voggenhuber, jménem skupiny Verts/ALE. – (DE) Pane předsedo, místopředsedo, když se porozhlédnu po této sněmovně, mám tak nějak pocit, že osazenstvo ústavní věže ze slonoviny bylo pozváno, aby ve svých debatách pokračovalo na plenárním zasedání této sněmovny. Tak ale naše dohoda nezněla. Byla tu dohoda o zásadní rozpravě Evropského parlamentu o důsledcích Lisabonské smlouvy.

Nebylo by hezké, kdyby tento Parlament projednával smlouvu dnes ráno, ve stejnou dobu jako český senát, a dal občanům Evropské unie jasně najevo, že smlouva je dílem Evropského parlamentu, počínaje Konventem až po dnešní den, že tato reforma nebyla vnucena Evropskou unií elit, ale že šlo o zásadní práci, která vzešla ze vzájemné spolupráce?

Když se něco nepovede, mých 15 let zkušeností mi říká, že neúspěch se obvykle přičítá vládě, nikoliv parlamentu. My jsme teď všichni pokryti jizvami a ověnčeni vavříny. Já tu po 15 letech přednáším svůj poslední projev. Urazili jsme velký kus cesty. Bylo mi velkou ctí. Byl jsem také – spolu s panem Duffem – vyzván, abych se stal zpravodajem pro tuto sněmovnu jak o Listině základních práv, tak o Ústavě.

Musím říci – a myslím, že mluvím i za ostatní členy Konventu – že jsme souhlas Evropského parlamentu vždy cítili jako podporu. Riskovali jsme, odvážili jsme se mít vizi, která si vysloužila mnoho kroucení hlavou, odporu ze strany vlád, mnoho vet a téměř kolaps Konventu. Nelze však popřít, že hnací síla, vizionářská síla tohoto procesu, vycházela od parlamentů. V tomto směru to bylo také první vítězství občanů Evropské unie.

Dovolte mi, prosím, možná nahlédnout do budoucnosti. Víme, co si všichni myslíme o pokroku, který tato smlouva přináší. Když mezivládní konference napadla výsledky Konventu, zrušila Legislativní radu, znovu zavedla právní předpisy vytvořené Radou a přijala ještě třetí část – a všechny ty věci, které nás dnes velmi znepokojují – představil jsem si první dodatek k Ústavě někdy ve vzdálené budoucnosti.

Jedním z důležitých kardinálních prvků této smlouvy je právo zákonodárné iniciativy Evropského parlamentu, jeho právo předkládat návrhy pro Konvent, které mají být přijaty při novelizaci Ústavy. A to jsme ještě nedošli na konec té cesty. Když jsme bojovali za své vize, často jsme na Konventu říkali: „Ááá, ty se svým srovnáním s filadelfskou úmluvou; Evropa potřebuje zásadní krizi. Bez zásadní krize nikdy neodkážete vytvořit skutečnou evropskou demokracii, skutečnou politickou komunitu. Opravdu potřebujeme zásadní krizi“. Je jasné, že mluvili o příštích sto letech. Ale my ji máme. Máme tuto krizi. Nyní se občané najednou ptají, proč nemáme žádnou ekonomickou vládu. Ptají se, proč nemáme minimální společné evropské hospodářské právo, alespoň pokud jde o klíčové aspekty fiskální politiky, podnikové daně a daně z transakcí. Lidé také žádají sociální Evropu. Ano, neslezli jsme právě z barikád, vlády jednoduše řekly NĚT. Dnes se celá Evropa ptá, kde jsou pravomoci Evropské unie při ochraně sociálně tržní ekonomiky, spravedlivé rozdělení. Mezitím budou miliardy eur utráceny do další generace. A my nemáme žádnou demokratickou sílu a žádný právní základ pro rozvoj sociální Evropy.

Každý den jsem tázán, jaká je situace ohledně vojenských akcí jménem Evropy. Pár národních států podniká vojenské kroky v kontextu kabinetní politiky praktikované v 19. století. Neměli bychom se zamyslet nad tím, že tato sněmovna musí souhlasit předem, má-li se jménem Evropy uskutečnit nějaká vojenská akce? A občanské iniciativy? I tam byly vyloučeny ústavní změny. Proč? Proč nemohou občanské iniciativy žádat o novelizaci smlouvy a o další rozvoj Evropské ústavy?

Domnívám, se, že máme ještě velký kus cesty před sebou. Ostýchavost a plachost tohoto Parlamentu před Radou je velkou překážkou.

(Ironický potlesk)

Jsem přesvědčen, že bychom měli být militantnější. Doufám, že tato sněmovna skutečně přijme za svá práva, na která má podle Lisabonské smlouvy nárok, a to s velkou sebedůvěrou a loajalitou k občanům Evropské unie a bude je prosazovat a pak zváží, jak celou tu věc mnohem lépe rozvinout směrem k evropské demokracii a sociálnímu řádu. Pane předsedající, svého snu se nevzdávám.

(ironický potlesk)

Nevzdám svůj sen o tom, že svým dětem a jejich dětem umožním alespoň říci: „Vive la République d'Europe!“

(Potlesk)

  Tobias Pflüger, jménem skupiny GUE/NGL. – (DE) Pane předsedající, z proslovů je patrné, že Lisabonská smlouva je nahlížena emocionálně, a nikoliv racionálně. Proč tedy nepočkáme na příští Parlament a nenecháme otázku projednat novým Parlamentem a prostě nepočkáme, zda se Lisabonská smlouva opravdu stane skutečností? Ne, jsou tu určití lidé, kteří jsou na tu smlouvu absolutně fixováni a kteří chtějí znovu a znovu vysvětlovat její předpokládané výhody.

Burkhard Hirsch, excesivní moralista, to řekl tak krásně, když uvedl, že na Iry bychom se neměli dívat jako na promoklé pasáky a jediné Evropany, kteří nejsou schopni pochopit požehnání Lisabonské smlouvy. Referenda by vedla k negativnímu výsledku i jinde, protože nemůžeme očekávat, a neměli bychom očekávat, že voliči podpoří smlouvu, kterou ani dobře mínící čtenář nebude nikdy schopen pochopit.

Lisabonská smlouva neupravuje pouze vztah mezi institucemi EU; ne, Lisabonská smlouva zavádí politiku. A to je důležité. Například čl. 43 odst. 1 Smlouvy stanoví úkoly bojových sil Evropské unie. Solidární klauzule čl. 222 odst. 1a uvádí, že mají být mobilizovány všechny dostupné prostředky, aby se zabránilo hrozbě terorismu na území členských států. Evropská unie se tedy stane vojenskou aliancí a je tu dokonce možnost provádět vojenské operace uvnitř Evropské unie. Článek 43 odst. 1 hovoří o pomoci třetím zemím v boji proti terorismu na jejich území.

V této oblasti existuje několik právních úprav. Je tu „trvalá strukturovaná spolupráce“, která umožňuje Evropu s militantním základem. V této smlouvě je i role pro NATO a „Členské státy se zavazují, že budou své vojenské schopnosti postupně zdokonalovat“. V budoucnu, pokud bude smlouva ratifikována – a já doufám, že nebude – tu bude počáteční fond (článek 41): rozpočet EU bude také možné používat pro vojenské účely v oblasti zahraniční a vojenské politiky.

Pokud jde o hospodářskou politiku, ekonomická logika Lisabonské smlouvy je přesně tou ekonomickou logikou, která vedla k hospodářské krizi: „hospodářství volného trhu s volnou soutěží“. Dnes se to tak nazvat nedá.

Mám dojem, že lidé, kteří chtějí tuto smlouvu, především ti z elity EU, vlastně žijí v minulosti. Podmínky se zásadním způsobem změnily. Co potřebujeme, je nová smlouva pro novou éru. Irsko rozhodlo. Rozhodnutí referenda bylo jasné. Hlasovalo se proti smlouvě a ta je proto mrtvá. A najednou bude druhé hlasování. Kdo by ve Francii po zvolení prezidenta Sarkozyho řekl, že by se prostě mělo volit znovu, protože někdo ho nemá rád. Já chci, aby byla naprosto jasná jedna věc: existují dobré, čistě racionální důvody, proč bychom tuto smlouvu neměli ratifikovat. To, co bylo řečeno v Irsku, by mělo platit; jinými slovy, „ne“ znamená „ne“. To znamená, že Lisabonská smlouva je mrtvá a já nechápu, proč tu o ní dnes v tomto kontextu diskutujeme.

Ve smlouvě dochází k přesunu moci směrem k velkým členským státům. Nebudu chodit kolem horké kaše: jako internacionalisté hájíme evropskou myšlenku proti těm, kdo chtějí z EU vytvořit vojenskou moc a čistě hospodářskou alianci. My potřebujeme alternativní smlouvu k Lisabonské smlouvě, tedy smlouvu, která se orientuje na mír, a nikoliv smlouvu, která je ve své podstatě smlouvou vojenskou. Děkuji.

  Nils Lundgren, jménem skupiny IND/DEM. – Pane předsedající, považuji za samozřejmé, že máme všichni právo hovořit, jak dlouho chceme. Možná budu potřebovat navíc minutku nebo dvě a rád toho využiji.

(SV) Nyní přejdu do svého mateřského jazyka. To, jak evropský politický establishment řeší Lisabonskou smlouvu, vejde do historie jako ostuda, a to ve dvou ohledech: zaprvé, pokud jde o politické procesy za to, jak ji prosadil, a za druhé, pokud jde o vlastní účel smlouvy a její obsah. Ohlédneme-li se zpět za Laekenem 2000, bylo řečeno, že bychom měli vypracovat návrh ústavního řešení. To mělo vést k tomu, že budeme mít úzce provázanou Evropu a oddané občany, neboť jsme se obávali, že v praxi mají občané o EU nevalné mínění. Konvent pod vedením Valéry Giscarda d’Estainga, vypracoval něco docela jiného. To lid Evropy nechtěl a lid Francie a Nizozemska řekl „ne“. Všichni vědí, že lid Spojeného království, Dánska a mnoha dalších zemí by také hlasoval „ne“, kdyby měl tu možnost. Objevily se pokusy to obejít – objevila se nová smlouva, která je stejná, ale když se to hodí, tvrdí se, že stejná není, a těchto tvrzení se jejich autoři nadále drží. Nyní se stalo, že když lid Irska řekl „ne“ tomu, čemu nyní říkáme Lisabonská smlouva, máme tu drzost, že zkoumáme důvody, proč lidé v Irsku hlasovali nesprávně. To je docela neuvěřitelné a nebyla o tom absolutně žádná debata. Vy se tady všichni plácáte po zádech a říkáte, jak dobré to je, ačkoliv víte, že je to ostuda.

Má druhá výhrada je tato: ústavní smlouva, ústava, neexistuje proto, aby se urychlilo přijímání politických rozhodnutí. Právě naopak – je tu proto, aby politické rozhodování ztížila. Ústavy máme proto, aby zajistily, aby ti, kdo byli náhodou zvoleni právě v tento moment, nemohli přijímat jakákoliv rozhodnutí, jaká budou chtít. Mělo by to být komplikované. Právě taková je americká ústava. Jde o francouzskou byrokratickou tradici zajistit, aby orgány mohly rychle rozhodovat o čemkoliv pod sluncem, aniž by se musely obávat veřejného vlivu. To je odpudivé a je to pro EU ostuda.

  Předsedající. − Pane Lundgrene, jsem si jistý, že jste si povšimnul, že vaši kolegové poslanci vám naslouchali s úctou, v tichosti a aniž by mluvili, tak jako vy jste mluvil během projevů ostatních poslanců, ale to je tím, jak různí lidé chápou demokracii.

  Roger Helmer (NI). - Pane předsedající, doufal jsem, že dnešní zasedání bude řídit pan předseda Pöttering, a chtěl jsem mu veřejně poděkovat za to, že mi dal před několika lety příležitost opustit skupinu PPE. Jsem velmi potěšen, že všichni mí konzervativní kolegové zanedlouho skupinu PPE opustí – je to cíl, pro který jsem pracoval 10 let.

Jsme tu proto, abychom diskutovali o Lisabonské smlouvě, takže bych chtěl panu Pötteringovi připomenout, že jeho vlastní země, Německo, ji ještě neratifikovala. My v EU tvrdíme, že jsme unie hodnot, založená na demokracii a právním státě, a přesto demokracii ignorujeme. Přes přání voličů přejíždíme jako parním válcem. Odmítli jsme výsledky referenda v Dánsku o Maastrichtu, v Irsku o Nice, ve Francii a Holandsku o Ústavě a nyní zase o Lisabonu v Irsku. S aspiracemi našich voličů zacházíme s naprostým pohrdáním. Takže tolik o demokracii!

O nic lepší nejsme, ani pokud jde o právní stát. Provádíme plány a výdaje na základě Lisabonské smlouvy ještě před její ratifikací. Nejde o nic méně než o státní převrat bez krve. Pan Pöttering říká, že milion irských voličů nemůže stát v cestě 450 milionům Evropanů. Má pravdu. Takže nechme těch 450 milionů hlasovat o smlouvě. Británie bude hlasovat „ne“. Francie a Německo s největší pravděpodobností budou také hlasovat „ne“, ale vy se neodvážíte nechat lidi o smlouvě hlasovat, protože už znáte jejich odpověď. V Británii bylo kromě osmi všech 646 členů parlamentu zvoleno na základě závazku referenda, ale naše diskreditovaná labouristická vláda tento slib skandálně porušila.

Dovolte mi důsledně varovat své kolegy. Pro nás v britské konzervativní straně bude referendum o Lisabonu jedním ze základních bodů programu pro evropské volby. Referenda dosáhneme a tuto ubohou a ostudnou smlouvu ukamenujeme k smrti.

  Alain Lamassoure (PPE-DE). – (FR) Pane předsedající, dámy a pánové, evropská integrace nám čas od času poskytne symboly, které pohnou anonymními aktéry, jako jsme my. Poslední hlasování volebního období tedy bude o posledním dodatku společně navrženém poslanci EP a národních parlamentů před Evropskou úmluvou: vytvoření občanské iniciativy na úrovni Evropské unie.

Nepodceňujme její význam. Lisabonská smlouva dává občanům samotným, obyčejným občanům, stejnou pravomoc politické iniciativy v Evropské unii jako našemu Parlamentu. Naše zprávy z vlastní iniciativy nám dovolují vyzvat Komisi, aby jednala, navrhla nám právní základ, abychom mohli zavést novou politiku nebo upravit stávající. A občané nyní budou moci udělat totéž, pokud jich bude dost a pokud budou pocházet z podstatného počtu členských států.

Gratuluji paní Kaufmannové k tomu, jak pracovala na nalezení konsensu, který byl u otázky, jako je tato, zjevně nezbytný. Vyjasnění, jimiž přispěla ke smlouvě, a procesní záruky jsou přiměřené. Stanovení podstatného počtu na čtvrtinu členských států odpovídá řešení přijatému pro vlády samotné v oblasti svobody, bezpečnosti a spravedlnosti.

Toto nové právo svěřené občanům Evropy v této formě v žádné z našich zemí neexistuje. Unie tak zajistí, aby byly přijaty kroky k přímé demokracii. Ani například ve Francii jsme se neodvážili zajít tak daleko. Svou vlastní ústavu jsme zreformovali loni, ale omezili jsme toto právo kolektivní petice pouze na místní úroveň.

Nyní doufejme, že naše politické strany budou imaginárně soutěžit o nejlepší formu užití tohoto práva, a především, mimo strany, doufejme, že se ho chopí občanská společnost: odbory, nevládní organizace studenti – především ti, kdo mají granty Erasmus – přeshraniční pracovníci, všichni evropští občané, kteří nežijí ve vlastní vlasti a kteří zjišťují, že zákony, které zde přijímáme, jsou bohužel v praxi uplatňovány špatně.

Jedinými bariérami, které přetrvávají v této Unii volného pohybu, jsou bariéry v našich politických debatách. Znovu bohužel nezačíná žádná Evropská volební kampaň, ale 27 národních kampaní založených na Evropě jako zámince.

Existuje hospodářská oblast, existuje jednotná měna, existuje jednotné evropské nebe, ale jednotná politická oblast ještě vytvořena nebyla. To je skutečná výzva pro Lisabonskou smlouvu a toto je rozhodně jedno z ustanovení, které nejvíce přispěje k jejímu dosažení.

  Adrian Severin (PSE). - Pane předsedající, dnes večer je naděje, která vzešla z ratifikace Lisabonské smlouvy v České republice, zastíněna kvazi-konspirační atmosférou této schůze.

Někteří se báli, že příprava provádění smlouvy, která byla tak velmi a naléhavě potřebná, může urazit některé občany Unie. Jsem přesvědčen, že naopak občany urážíme tím, že skrýváme pravdu o tom, co Evropa ve skutečnosti je a mohla by být a tím, že odmítáme upřímný a racionální dialog s nimi.

Stejně tak prokazovat úctu menšinovému názoru a ignorovat přitom rozhodnutí většiny je urážkou jak pro danou většinu, tak pro všeobecné zásady demokracie, o nichž tvrdíme, že jsou nám drané.

Písemný text smlouvy nestačí. Tento text potřebuje vysvětlující výklad, který osvětlí jeho ducha a umožní co nejlepší provádění smlouvy. A o to přesně jde v dnešních zprávách. Zprávy hovoří o: zaprvé, parlamentarizaci Unie; za druhé, o komunitarizaci evropských institucí; za třetí o nastolení rovnováhy mezi institucemi jako záruka systému brzd a rovnovah pro přechod; za čtvrté, zajištění legislativní koheze a koheze na úrovni Evropské unie pomocí evropeizace národních parlamentů a nacionalizace Evropského parlamentu; za páté, o koncentraci nástrojů a politik pro dosažení institucionální efektivity; a za šesté, o lepší reprezentaci, transparentnost a účast na úrovni Evropské unie.

Pak uvidíme rodící se demos, který naplní podstatou současnou skořápku evropských procesů a učiní je pro občany relevantními.

Jedinou věcí, kterou zbývá v této oblasti udělat, je nalézt řešení k překlenutí voleb do nového Parlamentu a vstupu Lisabonské smlouvy v platnost. Doufám, že nám k tomu dopomůže pocit odpovědnosti a solidarity u našich irských přátel a že dodržíme náš historický harmonogram.

PŘEDSEDAJÍCÍ: pan ONESTA
místopředseda

  Andrzej Wielowieyski (ALDE). – (FR) Pane předsedající, páni komisaři, jsem přesvědčen, že zpráva pana Dehaenea, která je velmi důležitá a cenná, by měla být doplněna pokud jde o fungování a odpovědnost Evropské rady. Tento důležitý orgán bude povýšen na instituci a v politické oblasti jde o vůdčí sílu.

Měla by se mu proto věnovat zvláštní pozornost. Jeho kroky budou spadat do působnosti Evropského soudního dvora stejně jako kroky Evropské centrální banky. Já také za svou skupinu navrhuji dodatek, který tuto zvláštní odpovědnost odráží. Jelikož jsou omezeny jeho legislativní funkce, tato odpovědnost v podstatě spadá pod článek 265 o opomenutí jednat. Domnívám se, že pro nedostatek podrobností ve smlouvě budou muset být povinnosti Evropské rady pravděpodobně vyjmenovány ve smlouvě mezi institucemi.

Zpráva paní Kaufmannové je proto velmi důležitá, neboť představuje skutečné otevření se k občanům. Největší slabinou, kterou můžeme ukázat tváří v tvář problémům budoucnosti Unie, by bylo vytvořit vakuum, propast mezi Unií a jejími občany. Pro ně je Unie vzdálená a neznámá, i když mají pocit, že ji potřebují. Moje skupina, skupina Aliance liberálů a demokratů pro Evropu, je přesvědčena, že toto vakuum lze naplnit pouze řádnou a široce založenou konzultací s občany.

Neměli jsme čas dokončit svou práci ani uzavřít naši debatu o této otázce. Občanské iniciativy nicméně, jak již uvedl poslanec Lamassoure, mohou být podle smlouvy významným nástrojem pro vytvoření evropského veřejného prostoru, který je velmi potřebný. Tím bude povzbuzena veřejná debata mezi občany a Unií a to zase probudí veřejné povědomí, které je pro nás klíčové.

Jeho řízení je však pro evropské instituce stále velkým problémem, především pro Komisi, což ohrožuje důvěryhodnost tohoto nového nástroje pro členské státy, které musejí akceptovat tuto novou praxi a zajistit infrastrukturu a také pro občany, kteří musejí tento nový nástroj přijmout pro blaho přímé demokracie.

  Milan Horáček (Verts/ALE). - (DE) Pane předsedající, místopředsedo, prezident Klaus zareagoval na dnešní rozhodnutí českého senátu, které upřímně vítáme a k němuž ze srdce blahopřeji, mimo jiné prohlášením, že Lisabonská smlouva je mrtvá, neboť byla odmítnuta v irském referendu.

Prezident Klaus je politický zombie útočící na většinové rozhodnutí parlamentu a senátu své vlastní země a potvrzuje tak svůj nešťastný a sektářský postoj v dalších politických oblastech. Naštěstí po těchto pozitivních hlasováních zesměšňuje pouze sám sebe. My, Zelení, máme pozitivní a konstruktivní postoj k procesu evropské integrace, samozřejmě s kritickými připomínkami tam, kde je to nezbytné.

Znovu bych chtěl vřele poděkovat českému senátu, českému Parlamentu a české vládě.

  Bastiaan Belder (IND/DEM). - (NL) Pane předsedající, ze zprávy pana Dehaenea mám smíšené pocity. Na jedné straně vítám skutečnost, že čas od času pociťuje potřebu věci podrobovat skutečné analýze – mám na mysli odstavce 14 a 26, kde hovoří o dominanci Evropské rady a o problémech souvisejících s novým systémem předsednictví v Radě.

Na druhou stranu jsem touto zprávou zklamán, neboť analýza zpravodaje není stoprocentně soustředěná. Zejména v posledních 12 odstavcích, kde hovoří o vnější politice, byly zamlčeny veškeré institucionální nejistoty, ačkoliv institucionální následky této zdvojené role nejsou úplně známy. Proto nechápu, jak zpravodaj došel k obecnému závěru, že nový systém bude pro Unii znamenat silnější institucionální rovnováhu.

Uvědomuji si, že Lisabonská smlouva představuje v určitých oblastech zlepšení. To však neubírá na skutečnosti, že právě nejasné důsledky této smlouvy budou Achillovou patou institucionální rovnováhy Unie, což zpravodaji uniklo.

  Jana Bobošíková (NI). – (CS) Dámy a pánové, na tomto zasedání děláme cosi, čemu se v mé zemi říká účet bez hostinského. Budeme hlasovat o tom, jak budou vypadat vztahy mezi institucemi Evropské unie, mezi členskými státy a jejich parlamenty, jako by platila Lisabonská smlouva. Znovu připomínám, že Lisabonská smlouva ještě zdaleka není ratifikována. Poslanci tohoto Parlamentu by si toho měli být vědomi a tuto informaci občanům nezamlčovat. Každému demokratovi musí být jasné, že ani ty nejagresivnější výpady vůči politikům, kteří Lisabonskou smlouvu nepodepsali, na tomto faktu vůbec nic nezmění.

Na závěr chci upozornit poslance Cohn-Bendita, že jeho nehorázné výroky o tom, že prezident České republiky Václav Klaus hodlá uplácet senátory Parlamentu mé země, jsou urážkou nejen hlavy státu, ale i občanů České republiky. Takové obvinění je v příkrém rozporu s principy přátelských mezinárodních vztahů i prosté lidské slušnosti. Žádám proto poslance Cohn-Bendita, aby svá slova o korupci prokázal, nebo aby se prezidentu Klausovi veřejně omluvil.

  Richard Corbett (PSE). - Pane předsedající, tento balíček zpráv ukazuje, že pokud Lisabonská smlouva vstoupí v platnost – a tím samozřejmě nepředjímám rozhodnutí lidu Irska – pak budeme mít Unii, která nabízí více příležitostí k účasti, větší odpovědnost, větší demokracii a více brzd a větší rovnováhu. To je ústřední poselství, které můžeme dnes večer vyslat, ať prostřednictvím zprávy pana Leinena, která poukazuje na větší roli tohoto voleného Parlamentu v rámci institucionálního systému; nebo zprávy poslance Broka, která poukazuje na nové příležitosti pro národní parlamenty, jak se zapojit; nebo zprávy poslance Dehaenea, která se zabývá další zodpovědností výkonných složek institucí a tím, jak budeme fungovat během případného přechodného období; zprávy paní Guy-Quintové, která poukazuje na to, že již nebudou kapitoly evropského rozpočtu, které by ušly parlamentní kontrole; a samozřejmě zprávy paní Kaufmannové o občanské iniciativě.

Moje skupina všechna tato usnesení podpoří a uděláme to hrdě, pouze s jednou výhradou, řekl bych, a to ke zprávě paní Kaufmannové, kterou považujeme za první krok: náčrt prvních reflexí o tom, jak budeme možná fungovat v budoucnu. Ale musíme být opatrní – a já souhlasím s tím, co tu dříve řekla paní komisařka – abychom nezavedli systém, který bude pro občany příliš zatěžující nebo který by obsahoval příliš mnoho byrokratických překážek pro využívání tohoto práva. Ale máme dost času na to, abychom se k tomu vrátili, pokud by smlouva skutečně vstoupila v platnost.

Hovoříme zde v den, kdy jsme dosáhli 26. ratifikace parlamentem. Vím, že britští konzervativci o to zájem nemají. Povídají si čile, nepochybně o nějaké jiné záležitosti, ale je to významná skutečnost.

Dvacet šest ratifikací v rámci parlamentního procesu: 26 „ano“ pro smlouvu; jediné „ne“. Řekl bych, že v situaci, kdy máme 26 „ano“ a jedno „ne“, není, jak někteří naznačili, nedemokratické podívat se na výsledek a dotázat se té jediné země, která řekla „ne“, zda není ochotna své rozhodnutí znovu zvážit ve světle ratifikace všemi ostatními. Je na nich, zda tak skutečně učiní. Ale domnívám se, že je celkem rozumné, že oni sami v Irsku došli k závěru, že za určitých podmínek budou ochotni své rozhodnutí přehodnotit. Je na nás, abychom udělali vše, co je v našich silách, a vyřešili obavy vyjádřené hlasem „ne“. To musí být nedílná součást odpovědi a na tom se ostatně Unie dohodla.

Všechny ostatní členské státy – protože je to věcí členských států, nejen evropských institucí – se dohodly, že se pokusí tyto obavy vyřešit a umožnit tak 27. ratifikaci.

Z toho bychom si měli vzít obecnější ponaučení. Náš základní soubor pravidel v Evropské unii – smlouvy podepsané a ratifikované členskými státy – lze měnit pouze jednomyslnou dohodou všech těchto členských států. To je velmi obtížně dosažitelné kritérium. Ukazuje, že ti, kdo tvrdí, že válcujeme demokratickou odpovědnost a ignorujeme názory lidí, to mají úplně špatně. Je velmi snadné zablokovat jakýkoliv pohyb kupředu, jakoukoliv reformu evropských institucí. Tito euroskeptici támhle potřebují pouze jedno vítězství ze 27. Kostky jsou cinknuté v jejich prospěch, nikoliv ve prospěch těch, kdo – jako pan Duff – chtějí rychlejší integraci. Tak to je.

Poukazují také na referenda, jejichž výsledkem bylo „ne“. Všiml jsem si, že poukazují pouze na referenda, jejichž výsledkem bylo „ne“. Nikdy se nezmíní o referendu ve Španělsku nebo v Lucembursku. Myslím, že pokud pohlédnete do historie evropské integrace, uvidíte za ta léta nějakých 32 referend (pokud si dobře pamatuji) v členských zemích, kdy 26 nebo 27 skončilo výsledkem „ano“ a pouze hrstka výsledkem „ne“. Ale kdykoliv padl výsledek „ne“, bylo nemožné ho zvrátit, aniž bychom se vrátili a vyřešili obavy, které byly vyjádřeny, a zeptali se příslušné země, zda si přeje věc znovu zvážit, zda chce změnit názor.

Z demokratického pohledu na tom neshledávám nic špatného, když postupně, krok za krokem, pomalu a pomocí konsensu všech členských států, budujeme tuto Unii, na které pracujeme již půl století, tuto Unii, na kterou bychom měli být hrdi, s tím, že 27 zemí spolupracuje na kontinentu, který, jak vidíme z historie, byl až příliš často rozvrácen rozdmýcháváním doutnajícího nacionalismu, o jehož oživení některým jde.

  Anne E. Jensen (ALDE). - (DA) Pane předsedající, účast na této debatě je poněkud zvláštní zkušeností. Po pět let jsem úzce spolupracovala s Catherine Guy-Quintovou. Obě jsme byly rozpočtovými koordinátorkami pro své politické skupiny. Za tu dobu jsme proti sobě párkrát bojovaly, ale většinou jsme bojovaly bok po boku v duchu spolupráce, který v práci Rozpočtového výboru převládá.

Ty končíš, Catherine, a já bych chtěla využít této příležitosti, abych ti trochu oficiálněji poděkovala za čas, který jsme spolu strávily. Hodně jsem se toho naučila! Zlepšila se má francouzština a také jsem se hodně naučila z tvého stylu, který jsem časem začala respektovat. Jsi mnohem racionálnější než já, ale to je někdy nutné!

Dnes večer předává končící Parlament štafetu Parlamentu novému, který bude volen od 4. do 7. června. Pokud voliči v Irsku řeknou v říjnu ano a Lisabonská smlouva vstoupí v platnost ke konci roku, budeme jedna rychle, protože má pro práci Parlamentu zásadní důsledky; to platí neméně pro oblasti rozpočtů. To je ve zprávě paní Guy-Quintové popsáno dobře a jasně. Odvedla jsi prvotřídní práci, kterou předáváš novým poslancům Evropského parlamentu.

Parlament se bude formálně podílet na založení víceletých finančních rámců, ale stále se nám nepovedlo dosáhnout změny v tomto rámcovém období ze sedmi na pět let tak, aby to odpovídalo funkčnímu období Komise a Parlamentu. To by nám umožnilo vždy se podílet na formování těchto rámců. Parlament by měl plný vliv na celý rozpočet, včetně rozpočtu zemědělského. Jsem přesvědčena, že by bylo dobré pro zemědělce i občany EU, kdyby se tak plně otevřely diskuse o zemědělské politice a kdyby koňské handly za zavřenými dveřmi nahradila otevřená a demokratická debata. Nikdo nemůže předpovědět, jaký dopad by to mělo na úroveň zemědělských výdajů, ale nepochybně by se tak předešlo udržování a rozvoji programů, které neumíme svým občanům jasně a logicky vysvětlit.

Každoroční rozpočtový proces se mění a loni jsme si vyzkoušeli nové požadavky na práci v parlamentním Rozpočtovém výboru. To, že máme jen jedno čtení následované vyjednáváním směřujícím k dosažení dohody, nás nutí připravit se dříve a mnohem pečlivěji. To ve své podstatě není hloupý nápad. Mám pocit, že loňská zkouška nové právní úpravy dopadla dobře.

Lisabonská smlouva dává Parlamentu nové rozpočtové pravomoci a nové způsoby práce a zpráva paní Guy-Quintové poskytuje příštímu Parlamentu vynikající základ pro tuto práci. Doufám a věřím, že se nám podaří přijmout Lisabonskou smlouvu a zajistíme tak, že se práce EU stane otevřenější a efektivnější.

  Michael Henry Nattrass (IND/DEM). - Pane předsedající, od 70. let 20. století britští politici přísahali, že v EU nejde o politickou dominanci nebo ztrátu suverenity, předsedové EU však prohlašují, že jsme soustředili svou suverenitu a máme evropskou říši, která produkuje 75 % našich zákonů.

Touto smlouvou se vzdáváme své schopnosti vládnout sami sobě; přesto průzkum BBC ukazuje, že 84 % britských občanů nechce, abychom se vzdávali dalších pravomocí. Podobně jako houby jsou Britové drženi ve tmě a krmeni hnojem. Konzervativci, prostřednictvím skupiny PPE, umožnili kampaň za „ano“ v Irsku, pak otočili a souhlasili s referendem – ale pouze pokud Irsko znovu řekne „ne“. Za zády britských občanů a bez jakéhokoliv mandátu westminsterské strany zaprodaly svou zemi, i když průzkumy ukazují, že 55 % občanů si přeje odchod z EU. Nikdy v lidské politice nebylo tak mnoho lidí ošizeno tak malou skupinou.

  Roberto Fiore (NI). – (IT) Pane předsedající, dámy a pánové, miliony Evropanů, Britové, Italové a Francouzi, si nepřejí Evropu založenou na politicky korektních postojích, na laissez-faire a protisociálních výhledech, jaké jsme viděli v návrhu komisaře Bolkesteina, na totalitě a jakobínském centralizmu ani na laickém, masonickém ani falešném marxistickém pohledu.

Věřím, že Evropané mají velký zájem o skutečné sociální svobody, o ty, které dávají rodinám, komunitám a společenským orgánům příležitost dosáhnout skutečného pokroku, a o Evropu založenou na subsidiaritě, a právě na sociálních orgánech a hluboce zakořeněném křesťanském a římském vidění historie. Tato Evropa je pravým opakem Lisabonské smlouvy, o niž usilují silné mocnosti a lobbisté, jimž jde v podstatě o radikální centralizaci situace.

Jsme přesvědčeni, že Evropané musejí konečně hlasovat a hodit tuto smlouvu přes palubu.

  Paul Rübig (PPE-DE). - (DE) Pane předsedající, paní komisařko Wallströmová, dámy a pánové, jsem přesvědčen, že tato debata je velmi důležitá, protože jsme z různých stran sněmovny slyšeli, že pravomoci mají být svěřeny Evropě. Z pohledu národního státu je to pravda, ale skutečností je, že národní státy musejí také dostat příležitost zajistit, aby stejné zákony a právní předpisy platily ve zbývajících 26 členských zemích. Tento projekt evropské racionalizace, který byl podniknut s cílem, abychom neměli naprosto rozdílné právní systémy ve 27 členských státech a abychom se snažili vytvořit jednotný regulační rámec, je významným krokem vpřed a dává nejen našim ministrům, ale také našim poslancům, větší práva a příležitosti prosazovat zájmy občanů Evropské unie.

I když často vyjadřuji nespokojenost zde v lavicích Parlamentu – a když se nyní ohlédnu, vidím, že lavice oponentů jsou prázdné a že valná většina oponentů se této rozpravy neúčastní – chci jasně prohlásit, že samozřejmě také na instituce nahlížíme kriticky a také chceme zlepšení. Právě tato zlepšení byla v posledních osmi letech předmětem intenzivní debaty. My prostě chceme zajistit, aby došlo ke zlepšení ve vztazích mezi institucemi a občany. Dnes tu nemůžeme jen tak stát a říkat, že reformní proces zahájený před osmi lety se má prostě zastavit, aniž bychom nabídli jakékoliv alternativy – to je skutečný skandál této rozpravy.

Naléhavě se musíme zaměřit na to, o čem tato smlouva je. Tato smlouva nám dává nové cíle. Konečně získáme zastupitelskou a účastnickou demokracii s příslušnou občanskou iniciativou. Dostáváme nové pravomoci v oblasti ochrany životního prostředí a změny klimatu. Jako kdyby jeden národní stát mohl tyto problémy vyřešit sám! Vždyť především u ovzduší a vody a také v mnoha dalších oblastech to prostě není možné. Společně musíme také pečovat o svobodu, bezpečnost a plnou zaměstnanost. Vzhledem ke krizi je obzvlášť důležité, aby Evropská unie tyto pravomoci dostala.

Důležitý je však také nový právní základ. Vzhledem ke kritické situaci v energetice potřebujeme právní základ pro energetickou politiku. Také v oblasti obchodní politiky, kde řešíme otázky mezinárodního obchodu, vidíme, jak naléhavě potřebujeme dobré řešení pro občany Evropy, naprosto nehledě na cesty do vesmíru a duševní vlastnictví. A pro naše oponenty může být celkem důležitá také výstupní klauzule. Jsem přesvědčen, že nové pravomoci a postupy dohledu tento Parlament posílí. Jsem pro to, aby tato debata byla mnohem intenzivnější, protože mnozí z nás stále ještě nezjistili, jaké příležitosti nám tato nová Evropa přináší.

  Libor Rouček (PSE). – (CS) Dámy a pánové, jako poslanec z České republiky mám obzvláště radost, že dnes, když zde diskutujeme dopady Lisabonské smlouvy, český senát obrovskou většinou 54 ku 20 schválil Lisabonskou smlouvu. Vyjádřil tak vůli Čechů mít Lisabonskou smlouvu. Tuto vůli koneckonců vyjádřila předtím i dolní komora Parlamentu, Poslanecká sněmovna. Přesto se okamžitě našel člověk, prezident republiky, který tuto vůli lidu, toto jasné vyjádření Poslanecké sněmovny a senátu, zpochybňuje.

Václav Klaus, prezident České republiky, řekl „Musím vyjádřit své zklamání z toho, že někteří senátoři po nevídaném politickém i mediálním, domácím i zahraničním nátlaku rezignovali na své donedávna veřejně zastávané názory, a tím i na politickou a občanskou integritu a s ratifikací Lisabonské smlouvy vyjádřili svůj souhlas. Postavili se tím zády k dlouhodobým zájmům České republiky a nadřadili jim krátkodobé zájmy současných politických reprezentací i svoje vlastní. Je to velmi smutný doklad dalšího selhání významné části našich politických elit. Nyní počkám, zda skupina senátorů, jak někteří z nich avizovali, požádá Ústavní soud o další posouzení Lisabonské smlouvy ve vztahu k naší ústavě. Pokud k tomu dojde, nebudu o svém rozhodnutí ratifikovat či neratifikovat Lisabonskou smlouvu uvažovat dříve, než Ústavní soud vydá svůj nález.“

My zde máme diskutovat dopady Lisabonské smlouvy na rozvoj institucionální rovnováhy Evropské unie. Ale já myslím, že my bychom zde měli, a to by měli i čeští poslanci a senátoři, diskutovat institucionální rovnováhu v České republice. Česká republika je parlamentní demokracií. Přesto Česká republika má prezidenta, který nerespektuje vůli Poslanecké sněmovny, nerespektuje vůli senátu a chová se jako absolutistický monarcha nebo diktátor z té země, kterou on tak kritizuje, na kterou on tak vzpomíná, tzn. na bývalý Sovětský svaz. Čili tolik jenom na adresu našich euroskeptiků o tom, jak vypadá demokracie v Evropě. Jak vypadá demokracie v zemi. Jak se chová prezident, kterého vy tolik obdivujete.

  Kyösti Virrankoski (ALDE). - (FI) Pane předsedající, Lisabonská smlouva radikálně zreformuje rozpočtový proces Evropské unie. Víceletý finanční rámec bude povinný, klasifikace výdajů na mandatorní a nemandatorní zmizí a rozpočtový proces bude kratší.

Já podporuji pětiletý finanční rámec na funkční období Evropského parlamentu a Komise. Jeho výsledkem bude efektivnější práce a institucím to umožní určit si své vlastní politické strategie.

Ze sestavování rozpočtu se stává podivný proces. Člověk si říká, kdo tak složitý systém mohl vytvořit. Do této doby bylo jasné, která instituce rozhoduje o konečných číslech v rozpočtu. Teď musí být konsensus o každém detailu, což může znamenat velmi intenzivní vyjednávání v dohodovacím výboru.

Pro Parlament bude nový proces vyžadovat personální posílení. Jinak nebude schopen plně vykonávat své pravomoci při navrhování rozpočtu obecně ani při správě EU konkrétně.

A konečně bych chtěl poděkovat zpravodajům a především paní Catherine Guy-Quintové za jejich vynikající zprávy a obecněji za jejich vynikající spolupráci po celé ty roky.

  Elmar Brok, zpravodaj. − (DE) Pane předsedající, děkuji, že jste mi dal příležitost přispět několika poznámkami o dost dříve, než se předpokládalo.

Tato debata nám ukázala vysokou míru přesvědčení napříč politickým a národním spektrem. Prokázala také sílu našeho odhodlání posunout Evropu dopředu. Když poslouchám některé velmi kritické řečníky z anglosaských zemí, vzpomínám si, že to byly přesně tyto země, z nichž v posledních několika měsících přichází zvlášť vysoký počet výkřiků o pomoc a o společné překonání finanční krize. Jsem si jistý, že si tito pánové také uvědomí, že jsou zástupci stanovisek založených na 60 letech odkazu Winstona Churchilla.

Nyní vstupujeme do naprosto rozhodující fáze. Po svých rozhodnutích, kterých jsme dosáhli s tak širokým konsensem v Evropském parlamentu a která nám připadala tak přesvědčivá v Praze, bychom neměli upadat do triumfalismu. Bude pro nás důležitým úkolem dát lidem Irska, ve vší skromnosti, příležitost rozhodnout se, suverénně a svobodně – toto rozhodnutí musí Irsko přijmout v suverénní svobodě z odpovědnosti vůči celému kontinentu. Věřím, že bychom také měli zajistit, aby to bylo možné. Doufám, že na konci června Evropská rada vytvoří nezbytné podmínky pro dokončení této závěrečné fáze a že Irové dostanou takové podmínky, které k řešení této otázky potřebují.

  Proinsias De Rossa (PSE). - Pane předsedající, tuto debatu vítám. Po určitou dobu se zdálo, že k ní nemusí dojít. Jsem rád, že k ní došlo; to, že probíhá, je díky vytrvalosti mých kolegů. Je naprosto vhodné, aby tato sněmovna konečně odpovědně a rozumně řešila přechod k možné ratifikaci Lisabonské smlouvy. Bylo by bláznovstvím, kdybychom to neudělali. Já budu ve druhé polovině tohoto roku tvrdě pracovat na tom, abych zajistil výsledek „ano“ – bez ohledu na to, zda budu zvolen do této sněmovny nebo ne – a je mi líto, že tu nebude mnoho z mých přátel; budou mi chybět.

Já bych chtěl dnes večer především poblahopřát České republice za „ano“, protože dnes hlasovala pro budoucnost. Myslím, že je nesmírně důležité, abychom sdělili následující: že unifikace Evropy a budování spojené Evropy znamená budoucnost pro lid Evropy.

Nikde na světě mimo Evropu neexistuje 27 suverénních členských států, které sdílejí rozhodování přeshraniční formou ve společném zájmu lidí. Nikde jinde nepředkládají nezávislé státy svá kolektivní rozhodnutí ke schválení a doplnění přímo volenému multinárodnímu parlamentu. Tahle naše Unie je jedinečná. Je to jedinečný demokratický experiment. Není bez chyb. Potřebuje reformu a právě reformy obsažené v Lisabonské smlouvě jsou reformami, na nichž se v této chvíli dokážeme dohodnout. Není pochyb o tom, že budoucí Parlamenty i budoucí Rady najdou a odsouhlasí další reformy.

Ale Evropa také potřebuje nový směr. Potřebuje znovu potvrdit svůj závazek k sociálnímu blahu našich lidí a změnit rovnováhu a odklonit se od téměř výhradní posedlosti liberalizací trhu, kterou jsme v posledních deseti letech zastávali. Musíme mít na paměti, že politická, sociální a ekonomická orientace této Unie je výsledkem rozhodnutí, která učinili voliči: ve všeobecných volbách, ve volbách do Evropského parlamentu a v rámci komisí, které společně vybíráme a ustavujeme. Právě v Evropské unii se dnes řeší spory, které mladí muži dříve řešili tím, že se vzájemně zabíjeli v zákopech. Je pro mne velkou ctí, že se mohu podílet na tomto Parlamentu, kde jsme nahradili sílu zbraní silou argumentu.

Nemůžeme euroskeptikům dovolit, aby tohle zvrátili. To, že by rozhodnutí jednoho členského státu, představující méně než 1 % populace Unie, mohlo toto vše zastavit, je ukázkou toho, jak citlivá je naše konstrukce. Ale je také ukázkou síly Unie, že dokážeme přežít a umožnit lidem Evropy nezávisle se rozhodovat. Jsem přesvědčen, že se musíme snažit a sen o Evropě našim lidem znovu vštípit. Nesmíme se nechat vtáhnout do kanálu rozzlobenými starci, kteří stojí támhle v zadních lavicích úplně vpravo, křičí na nás a říkají nám, jak nedemokratičtí jsme, když ve skutečnosti je tento Parlament volen lidem Evropy, aby za tento lid Evropy rozhodoval.

  Costas Botopoulos (PSE). – (FR) Pane předsedající, dnes je skutečně dost slavnostní den: lisabonský balíček – jak se tomu říká – se konečně dostal před Parlament; český senát nám dal signál naděje; mnozí si berou slovo naposledy a emoce zde v sále by se daly krájet; pracujeme na uzavření tohoto volebního období a mnozí z nás to cítí velmi emocionálně. Na tomto pozdně večerním zasedání Parlamentu převládá skutečně historická atmosféra.

Jako janusovký poslanec – napůl ústavní, napůl rozpočtový – bych dnes rád hovořil trochu konkrétněji o zprávě paní Guy-Quintové o novém rozpočtovém systému a o vlivu, který na tento nový systém bude mít Lisabonská smlouva. Jak bylo řečeno, je to především demokratičtější systém. Od této chvíle budou veškeré výdaje – celý rozpočet – schvalovány v rámci spolurozhodovacího procesu mezi Radou a Parlamentem.

Je to také – a to je ještě důležitější – političtější rozpočet, neboť máme – jak tomu říká paní Guy-Quintová – meziinstitucionální strategický program, jinými slovy, všechny orgány Evropské unie se dohodnou na vytvoření rozpočtu. Tento systém je však stále postižen nejistotou.

Bude například Parlament skutečně hrát svou teoreticky posílenou roli? Bude mít tuto novou pravomoc, vzhledem k tomu, že jsou tu také problémy? Máme méně času; jen jedno čtení. Je tedy na Parlamentu, aby se chopil – a to je výzva sama o sobě – této příležitosti hrát svou roli. Bude pětileté rozpočtové období odpovídat a bude zdůrazněno pětiletým volebním obdobím parlamentu? To není jisté. I v této otázce se budeme muset snažit.

Jsou tu také promarněné příležitosti. Promarnili jsme příležitost zajistit si více vlastních prostředků, promarnili jsme příležitost – dejte mi prosím ještě 10 vteřin, vzhledem k tomu, že jsme na formálním nočním zasedání – zavést novou filozofii rozpočtu.

A nakonec bych rád zdůraznil, že se potýkáme s výzvami: výzvou přechodu – není snadné přímo přejít na nový systém – a výzvou flexibility – potřebujeme větší flexibilitu, máme- li se vyrovnat s krizí.

Zakončím přáním, aby to všechno bylo provedeno zároveň s provedením Lisabonské smlouvy.

  Předsedající. – Vzhledem k tomu, že já sám jsem janusovský poslanec ve stejném výboru jako vy, pane Botopoulosi, neměl jsem na vybranou a těch 40 vteřin jsem vám musel dát.

  Justas Vincas Paleckis (PSE). – (LT) Myslím, že my všichni, kdo se účastníme tohoto nočního zasedání, si tohle zasedání budeme dlouho pamatovat a budeme o něm vyprávět svým dětem a vnoučatům. I dnes večer všichni cítíme, že evropská loď je zmítána bouří finanční krize. Je jasné, že motor této lodi, mechanismus smlouvy, je příliš slabý a potřebuje neprodleně vyměnit.

Lisabonská smlouva představuje silnější motor, který potřebujeme, abychom se vyrovnali s touto krizí. Proto souhlasím se zprávami, které tu projednáváme a s mými kolegy poslanci, kteří zdůrazňují, že není velmi demokratické, pokud jedna skála v podobě referenda může potopit celou evropskou loď, a pokud si jeden vedoucí přestavitel státu může představovat, že je jediným, který pochoduje do kroku a že názory ostatních 26 zemí nejsou důležité. Myslím, že irští voliči si udělají svůj vlastní závěr o tom, co se děje v Evropě a ve světě.

  Avril Doyle (PPE-DE). - Pane předsedající, dnes večer na mne zbylo poslední místo na seznamu řečníků Evropské lidové strany/Evropských demokratů a jako irská poslankyně myslím, že to má své opodstatnění.

Mohla bych nejdříve poděkovat zpravodajům všech pěti zpráv? Jsem potěšena, že máme příležitost o nich diskutovat a jako ostatní irští kolegové jsem prostřednictvím své politické skupiny požadovala, abychom se dostali do situace, ve které jsme tu dnes večer, kdy můžeme diskutovat o pěti nejdůležitějších zprávách.

Na začátek bych ráda jasně řekla, že vše, co dnes večer v této rozpravě řeknu, je plně obsaženo v mé následující větě. Nebylo by vhodné a ani to není mým záměrem, jakkoliv předjímat nebo brát jako hotovou věc rozhodnutí irských voličů v nadcházejícím druhém referendu o Lisabonské smlouvě, které oznámil teprve začátkem tohoto týdne náš Taoiseach Brian Cowan TD.

Závěry Evropské rady z prosince minulého roku obsahují balíček opatření, která vzešla z průzkumu po našem referendu loni v červnu: opatření reagující na obavy irských voličů, kteří hlasovali pro „ne“, jak je nastínil náš Taoiseach na schůzi Rady loni v prosinci, spolu s cestovní mapou, která umožní, aby smlouva vstoupila v platnost do konce roku 2009.

Tento balíček obsahuje zachování zásady jednoho komisaře za jeden členský stát, potvrzení významu, který Unie přikládá právům zaměstnanců a dalším sociálním otázkám a sérii právních záruk ohledně neutrality zdanění a ustanovení irské ústavy týkajících se práva na život, vzdělávání a rodiny.

Na jarní Evropské radě náš Taoiseach partnery informoval, že v souladu s časovým harmonogramem dohodnutým v prosinci nyní probíhají detailní práce, které uvádějí tyto závazky v praxi a které by měly být dokončeny do poloviny roku 2009.

Pokud bude naše vláda plně spokojena s výsledkem, souhlasil Taoiseach, že bude usilovat o ratifikaci smlouvy do konce funkčního období této Komise, která má, jak jsem pochopila, odejít ke konci října. Upřímně doufám, že příslib referenda počátkem podzimu bude znamenat nejpozději počátek října.

A vzhledem k rozšíření pravomocí Evropského parlamentu, s nímž počítá Lisabonská smlouva, je pochopitelné, že by poslanci měli přemýšlet nad institucionálními a procesními důsledky smlouvy; proto tu dnes večer mluvíme o pěti zprávách.

Evropský parlament dnes večer nad těmito otázkami uvažuje v době, kdy se v mém konceptu na dnešní večer psalo, že proces ratifikace zbývá dokončit ještě ve čtyřech členských zemích – v Irsku, České republice, Německu a Polsku. Technicky to stále platí, ale já dnes večer blahopřeji České republice – zejména českému senátu – k plnému schválení smlouvy parlamentem. To by mělo, doufejme, jejich prezidentovi umožnit smlouvu za český národ ratifikovat. Věřím, že přijme vůli svého Parlamentu. Chápu, že smlouva byla postoupena soudu k přezkumu. Doufám, že jde pouze o technické zdržení.

Aby smlouva mohla vstoupit v platnost, musí ji samozřejmě ratifikovat všechny země a ano, je správné říci, že 26 evropských parlamentů – parlamentů 26 členských států – řeklo „ano“ a do této chvíle jsou Irové jedinými, kdo to ještě neudělal.

Plně chápu, že Parlament může chtít co neúplněji přezkoumat otázky, které nastolily tyto příspěvky a tyto zprávy, aniž by zasahoval do probíhajícího procesu ratifikace nebo ho jakkoliv předjímal.

Mohu říci, že mám výhrady k oportunistickému remcání několika euroskeptických fosílií v našich zadních lavicích a že bychom je měli brát takové, jací jsou. Můj vzkaz pro ně je jasný: nezasahujte do suverénního rozhodování Irska, protože nikdo nebude irským voličům říkat, co mají dělat.

Dovolte mi, abych poděkovala vám, neboť jde o můj poslední příspěvek v Parlamentu, celému předsednictvu Parlamentu, Komise, českému předsednictví a kolegům za něco, co pro mne jako poslankyni Evropského parlamentu bylo nesmírně obohacujících 10 let. Těším se na „ano“ irského lidu v našem druhém referendu v říjnu.

  Mairead McGuinness (PPE-DE). - Pane předsedající, v dnešní době je příjemné být první na jakémkoliv seznamu. Mohu jen Avril, když už domluvila, popřát vše nejlepší po jejím odchodu z Evropského parlamentu. Abych k ní byla férová, ona těm fosíliím dala pořádně co proto po irském hlasování o Lisabonské smlouvě a všichni si ji budou dobře pamatovat pro její fantastickou obratnost se slovy. Přeji ti, Avril, veřejně vše dobré a doufám, že se budeš ve svém důchodu podílet na kampani za „ano“ pro Lisabon.

Tato rozprava je velice zajímavá. Mé tělo i mozek už chtěly odejít domů a vyspat se, ale bylo to příliš dobré na to, abych si to nechala ujít, a také příliš důležité – protože jsem Irka – na to, abych tu nebyla. Dovolte mi říct toto – a teď mluvím k voličům: za volantem sedíte vy. Volba je vaše. Vy můžete hlasovat pro názory hrstky starců – a teď mluvím o mužích i ženách, ale hlavně o mužích – extrémistů v tomto Parlamentu a extrémistů v Evropské unii, napravo i nalevo, a dostane se vám spousty ohlasu a mnoho příležitostí dostat se do barevných obrázků a do nadpisů, ale v této sněmovně nebude odvedena žádná práce. Anebo můžete hlasovat, jak v parlamentních volbách, tak o Lisabonu, pro pozitivní lidi, kteří usilovně pracují, kteří se nedostávají do titulků, ale kteří jsou tu za dobrým účelem.

Jsem přesvědčena, že Irové vědí, že nynější situace je jiná. V minulé debatě byli ošáleni. Od hlasování „ne“ jsme vedli lepší debatu a já na ně apeluji, aby hlasovali „ano“ pro svou budoucnost, pro budoucnost mých dětí a pro budoucnost Evropské unie.

  Siiri Oviir (ALDE). - (ET) Dnes večer – no, ona je vlastně už noc – tu setrváváme, abychom jednali o důsledcích Lisabonské smlouvy. Přípravy na vstup smlouvy v platnost a skutečnost, že probíhají zavčasu, je známkou odpovědnosti. Dobrá příprava na provádění smlouvy takového významu vyvolává důvěru v to, že Evropská unie funguje dobře a to jí umožní účinněji plnit úkoly, jejichž vyřešení občané Evropské unie od svých volených zástupců očekávají.

Možná, že kroky, které podnikáme, nejsou dost velké. Někteří občané jsou přesvědčeni, že Listina základních práv je příliš rétorická, ale Lisabonská smlouva je přesto zásadním krokem vřed. Je to odpověď na měnící se potřeby Evropské unie. Daly ji parlamenty volené lidmi 26 členských států tím, že podpořily smlouvu.

Dnešní zprávy ukazují, že Evropská unie je kreativně sebejistá v tom, že se pragmaticky pustila do plánování přechodného období. Nic nového nevzejde z pesimismu a zdržovacích taktik. Děkuji zpravodajům za jejich odvahu a schopnost vypracovat nezbytné dokumenty.

  Zita Pleštinská (PPE-DE). – (SK) Vážení kolegové, nemohu říci, že by Lisabonská smlouva byla tím nejlepším, co by si mohl každý z členských států EU-27 přát, ale je tím nejlepším, na čem se EU-27 dokázala dohodnout. Až do této doby byly všechny smlouvy smlouvami EU-15 a já bych proto ráda podtrhla politický odkaz Lisabonské smlouvy, který staví EU-27 na startovní čáru tak, že v budoucnu konečně přestaneme dělit EU na staré a nové členské státy.

Evropský parlament prokázal, že dokáže přijímat operativní rozhodnutí, a je tedy správné, že Lisabonská smlouva dá Parlamentu – jinými slovy, voleným zástupcům občanů – větší pravomoci. Pokud vstoupí Lisabonská smlouva v platnost ve všech členských státech EU, přinese to změny jako je konec současného systému rotujícího předsednictví v Radě. A co je mnohem důležitější, EU bude mít společnou energetickou politiku, která se ukázala potřebnou především v době plynové krize.

Vítám dnešní rozhodnutí českého senátu, který schválil Lisabonskou smlouvu. Jde o velmi důležitý signál českého Parlamentu směrem k EU během českého předsednictví.

  Daniel Hannan (NI). - Pane předsedající, za uplynulých 16 měsíců jsem v této sněmovně hovořil 77krát a každý svůj proslov jsem zakončil žádostí, aby Lisabonská smlouva byla předložena lidem: Pactio Olisipio censenda est.

Dělal jsem to jako poctu Katovi staršímu, který každou svou řeč končil slavnou výzvou za zničení Kartága. Někdy mi to dalo trochu práce, abych vykouzlil takové zakončení z jiného tématu, ale dnes večer ne.

Je neskutečné poslouchat některé z příspěvků. Ne všechny. V této komoře bylo několik ctěných a demokratických proevropanů, ale některé z pronesených proslovů byly naplněny takovým opovržením, takovou arogancí a takovým pohrdáním pro názory veřejnosti, že nyní, když EU a také členské státy začínají objevovat politickou hodnotu YouTube, bychom nemohli udělat nic lepšího, než dát celou tuto rozpravu na YouTube jako volební vysílání stran pro nejrůznější kampaně za „ne“.

Připomněla se mi ta děsivá slova Bertolda Brechta: „Nebylo by lépe, kdyby vláda rozpustila svůj lid a zvolila si jiný?“ A všichni řečníci dál říkají, že parlamenty ratifikovaly. Pouze dělají reklamu trhlině, která existuje mezi politickou třídou a lidem každého členského státu.

Katovi staršímu se smáli a křičeli na něj a ostatní senátoři napodobovali jeho hlas. Ale víte co? Nakonec udělali to, co říkal.

  Paul Rübig (PPE-DE). – (DE) Pane předsedající, minulý řečník právě ukázal, jak obtížné je dosáhnout pokroku demokracie v Evropě, když vidíme, že v Irsku polovina populace nepřišla k urnám vzhledem ke složitosti otázky a ke skutečnosti, že ne každý chce být konstitucionalistou. Z těch, kdo hlasovali, jich polovina hlasovala proti smlouvě, protože ji nečetla. Jak máme reformovat Evropu, když nedokážeme přesvědčit ty odpovědné, kteří skutečně přijmou svou odpovědnost?

Komisařka Wallströmová a její tým nesou mimořádnou odpovědnost, a to informovat ty lidi v Evropě, kteří mají zájem, dát jim k dispozici veškeré informace, aby bylo možné o těchto otázkách diskutovat kompetentně. Musíme usilovat o dialog s lidmi Evropy mnohem intenzivněji, informovat je a říci jim, jak důležitá tato reforma je pro vývoj Evropy. S tímto přístupem dosáhneme výsledků.

  Richard Corbett (PSE). - Pane předsedající, já bych jen chtěl slyšet ten argument, že ratifikace národním parlamentem je nějak nelegitimní, protože pokud tomu tak je, pak mi dovolte uvést příklad mé země, která nikdy v celé své historii neratifikovala mezinárodní smlouvy v referendu.

V takovém případě, pokud není legitimní, aby národní parlament ratifikoval smlouvu, pak smlouva o NATO, smlouva o Organizaci spojených národů, o Světové obchodní organizaci, každý závazek, který kdy Británie přijala formou mezinárodní smlouvy, je stejně nelegitimní. Takže já nechápu tento argument, že národní parlamentní ratifikace je nějak nedemokratická.

  Bernard Wojciechowski (IND/DEM). – (PL) Pane předsedající, paní komisařko, v Polsku bude v evropských volbách hlasovat pouze asi 13 % voličů. Půjde asi o nejnižší číslo v celé Evropské unii. Proč? Rozhlédněte se prosím po této komoře. Nejsou tu žádní zástupci ze dvou hlavních stran Polska, u takové důležité rozpravy. A přesně takový je postoj těchto stran k volbám a k evropským záležitostem – naprostá absence angažovanosti.

Debata o Evropě, seriozní debata, v Polsku neexistuje. Jak může existovat, když – a to znovu zdůrazňuji – není na této rozpravě jediný zástupce žádné z vládních ani opozičních stran. Člověk by mohl nabýt dojmu, že hlavní část polské politické třídy nemá o evropské záležitosti zájem. To si myslí voliči a to si myslí mnoho mladých lidí v Polsku – lidí, s nimiž jsem hovořil a kteří se zajímají například o Lisabonskou smlouvu. Od politické třídy žádná taková odpověď nepřichází.

  Ewa Tomaszewska (UEN). – (PL) Promiňte! Musím protestovat! Já jsem členkou strany Právo a spravedlnost, největší opoziční strany. Prohlášení, že tu není nikdo z této strany, není pravdivé.

  Syed Kamall (PPE-DE). - Pane předsedající, velmi vám děkuji za tuto příležitost. Myslím, že tato rozprava je zajímavá bez ohledu na to, jaký má člověk názor na evropský projekt a Lisabonskou smlouvu.

Zaznělo zde mnoho odkazů na starce a staré fosílie, ale dovolte mi promluvit o tom z pohledu z místa, kde sedím já. Já tady vidím starší generaci politiků, kteří se zasekli v myšlení 50. let – zasekli se v tehdejším způsobu řešení problémů a výzev, s nimiž se svět potýká. Pokud se rozhlédnete po této sněmovně, uvidíte ještě mnohem starší lidi, kteří promlouvají na podporu Lisabonské smlouvy; všichni odsuzují ty občany Irska a dalších zemí, kteří hlasovali „ne“ pro původní Ústavu a „ne“ pro Lisabonskou smlouvu. Dokonce vidíme ozbrojené starce, kteří nyní mluví o tom, že by složili zbraně a přimlouvali se za mír.

Ano, v 50. letech šlo o poválečné řešení toho, k čemu došlo předtím, ale my musíme jít kupředu se světem. Když mluvíte o demokratické odpovědnosti, nezapomeňme na jedno: když jsme začali s Ústavou, pravidlo znělo, že ji musí ratifikovat každá ze zemí, jinak padne. Když jsme začali s Lisabonskou smlouvou, bylo pravidlo stejné: musí ratifikovat všechny země, jinak padne. Takže netlačme Lisabonskou smlouvu dopředu, dokud ji neratifikují všechny země. Pokud chcete skutečně demokratickou debatu, nechte rozhodnout lid Británie. Chtějí vizi federálních spojených států evropských, kterou navrhuje pan Corbett, anebo chtějí volnější vizi Evropy volného trhu, kterou podporuje moje strana?

  Margot Wallström, místopředsedkyně Komise. − Pane předsedající, chtěla bych poděkovat ctěným poslancům za tuto zajímavou rozpravu, která se zčásti shodla na několika věcech, zčásti zopakovala staré známé argumenty pro a proti smlouvě a zčásti byla velmi zajímavou diskusí o tom, co to vlastně je demokracie. Je to poprvé, co jsem slyšela o totalitních systémech, které umožňují jedno referendum za druhým v mnoha členských státech a o tom, proč jsou výsledky některých referend zapomenuty nebo se nepočítají – zejména těch, která řekla „ano“.

Byla to také debata o legitimnosti. Stále mi připadá podivné – a už jsem to říkala – že Parlament, jako je tento, prohlásí, že rozhodnutí národního parlamentu je antidemokratické nebo že se nepočítá nebo že není legitimní. Pokud jde o Komisi, ta vždy zastávala názor, že bez ohledu na to, jaký systém si zvolíme – referendum nebo rozhodnutí národního parlamentu – je to demokraticky legitimní. Nechápu, jak by mohl být možný nějaký jiný postoj.

Každý občan Evropy, který tuto rozpravu poslouchá, by si přál, abychom se vrátili k těmto zprávám, které reflektují některé závažné obavy o způsobu, jakým rozhodujeme, o pravidlech, o tom, jak posílit demokratické fungování Evropské unie a o tom, jak správně používat rozpočet a investovat prostředky do našich politických priorit. O tom všem tyto důležité zprávy pojednávají.

Jde také o to, jak rozhodovat efektivně, a doufejme také rychleji. Vystoupení pana Lundgrena shledávám naprosto udivujícím. Skutečně se domníváte, že jde jen o to, jak věci zpomalit a jak zpomalit rozhodování, když řešíme hospodářskou krizi, jako je ta současná? Lidé od nás očekávají, že podnikneme kroky na zajištění pracovních míst a růstu, že budeme řešit změny klimatu a energetickou krizi a že se popereme s problémy, které přináší imigrace a bezpečnost – tohle všechno. To je také základem těchto zpráv. Právě proto jsme tady a takto dosahujeme demokratické legitimity – pokud ukážeme, že umíme jednat a že umíme jednat rychle. Nemyslím si, že nám pomohou arogantní a snobské vstupy nebo lekce o tom či onom. Jde skutečně o řešení těchto problémů, které dnes nejsou vnitrostátní. Jsou evropské a mezinárodní a my musíme mít moderní systém pravidel.

Musíme mít dramatičtější Unii, která dá občanům možnost iniciativy. O tom nikdy neslyšíme nic od těch, kdo jsou proti. Nikdy je neslyšíme říkat cokoliv o demokratické síle toho, co je obsaženo v Lisabonské smlouvě; to zjevně chybí. Tyto zprávy nám dávají dobrý základ a dobrou platformu pro reformu způsobu naší práce. Z pohledu Komise jsme samozřejmě ochotni pokračovat a pracovat na všech podrobnostech, abychom zajistili její rychlé provedení.

A poslední bod o Irsku je takový, že po tomto „ano“ v českém senátu se samozřejmě všechny zraky znovu zaměří na Irsko a na možnost ratifikace do konce roku. Otázka právních záruk je samozřejmě zásadní a velmi důležité jsou také obsah a načasování. Pokud jde o Komisi, věříme, že Rada EU bude schopna tuto otázku vyřešit, a já také vím, že právě probíhají pečlivé přípravy a že za Komisi také přispějeme, pokud dostaneme tu příležitost.

Děkuji vám mnohokrát a děkuji vám také za to, že tohle zasedání je částečně i společenskou událostí, kde si lidé vzájemně děkují za dobrou spolupráci a přejí všem, kdo odcházejí, mnoho štěstí. Myslím, že se tak či onak všichni sejdeme ve volební kampani.

(Potlesk)

  Předsedající. – Paní komisařko, za Parlament, jelikož jde o poslední večerní zasedání, věřte mi prosím, když řeknu, že si dobře uvědomujeme, jak vynikající byly naše zprávy v tomto volebním období. Znovu vám děkuji.

  Jo Leinen, zpravodaj. − (DE) Pane předsedající, místopředsedo, děkuji paní Doyleové za její příspěvek z irského pohledu, který plně podporuji. Lid Irska se musí rozhodnout nezávisle a bez vnějšího tlaku, nepravděpodobněji v říjnu, zda záruky, které mají být vyjednány na červnovém summitu, zmírní jeho pochybnosti a největší obavy spojené se smlouvou a zda za těchto okolností může následovat zbývajících 26 zemí a udělat spolu s nimi krok k reformě Evropské unie.

Doufám, že nezávislé názory, které se formují v Irsku, bude respektovat i jeho soused, Velká Británie. Při prvním referendu jezdilo po Irsku mnoho voličů za stranu „ne“ z Velké Británie a především eurofobické britské bulvární plátky pomohly Iry znejistět. Musíme uznat jedno, a to, že je nutné respektovat nezávislost lidu Irska vytvořit si názor na druhé referendum.

Byla to velká a důležitá rozprava. Dnes řekly parlamenty ve 26 zemích své „ano“. Více než 7 800 zástupců lidí došlo k závěru, že smlouva je dobrá a že představuje pokrok. Tři sta padesát zástupců lidí z 26 zemí řeklo „ne“. Nemohou to přece všechno být hlupáci a popletové. Chci tím říci, že smlouva nemůže být tak špatná, jak je opakovaně líčena. Je nálepkována stereotypy, někdy i v této sněmovně. Ten, kdo tvrdí, že půjde o vojenskou unii, nechápe hlavní cíl Evropské unie – sloužit míru na kontinentě i ve světě. A navíc každý, kdo říká, že se zavádí neoliberální hospodářská ústava, smlouvu nečetl. Je to ta nejsociálnější evropská smlouva, jaká kdy existovala.

Pane místopředsedo, dámy a pánové, děkuji vám. Doufám, že nový Parlament udělá, co je uvedeno ve zprávách, tedy že uplatní a provede smlouvu. Děkuji vám mnohokrát.

  Jean-Luc Dehaene, zpravodaj. − (NL) Pane předsedající, dámy a pánové, myslím, že jsme dnes večer vedli skutečně dobrou rozpravu. Dokazuje, že Evropský parlament je připraven provádět Lisabonskou smlouvu a že se nijak nesnažíme předjímat rozhodnutí lidu Irska. Domnívám se však také, že vyšla najevo jedna další důležitá věc, a to že v předvečer voleb zaujal Parlament jasné stanovisko, jehož výsledkem je vytvoření silného postavení pro další jednání o této smlouvě.

Chtěl bych poděkovat svým kolegům za podporu. Také bych chtěl zdůraznit, že těchto pět zpráv je doplňkem, a poznamenat, že opravdu tvoří unitární celek, který vymezuje stanovisko Parlamentu. Dovolte mi zakončit tím, co jsem řekl už na začátku: obávám se o situaci po volbách a o přechod ze Smlouvy z Nice na Lisabonskou smlouvu.

Stále bych tvrdil, že bychom měli dojednat dohodu mezi Parlamentem a Radou před volbami. Jinak se obávám, že se ocitneme v poněkud nepříjemné situaci, a to by nebylo v ničím zájmu. Tato dohoda musí být dost jasná na to, aby Parlament a Rada přesně věděly, kde je jejich místo v obtížném přechodném období, která nás čeká.

  Catherine Guy-Quint, zpravodajka. – (FR) Pane předsedající, tato rozprava byla skutečně zajímavá a plná vášní. Dovolte mi však podívat se s humorem na to, co právě uvedl poslanec Kamall, protože nazývat nás starci – a tedy fosíliemi – když vyklízíme místo mladým, je naprosto kouzelné.

Co jsem však chtěla říci všem těm, kdo hanobí návrh této smlouvy, je toto: nepleťte si demokracii s demagogií! Víte, pět let v tomto Parlamentu a v celé Evropě prožíváme nikoliv psychologické drama, ale politickou tragédii, v níž se Evropa plácá, a my jasně vidíme, že se vyhýbáme aktuálním problémům.

Tato rozprava posiluje mé přesvědčení, že tuto smlouvu je nutné provést bez ohledu na všechny obtíže, které vznikly, neboť nám svým obsahem přinese transparentnost. Přinese demokracii a my všichni tento demokratický šok potřebujeme, abychom změnili zaměření evropského projektu na politiku a politiku 21. století aplikovanou na dnešní svět.

Rozpočet je v tomto ohledu pouhým nástrojem, ale umožní nám zajistit novou rovnováhu mezi institucemi a díky této transparentnosti budeme schopni poznat postoj Parlamentu, Komise a především Rady. Tato politická vůle je nepostradatelná. Tato transparentnost je nepostradatelná v boji proti rakovině národního sobectví, která po tolik let užírá evropský politický projekt.

Tato transparentnost, alespoň doufám, znovu přinese všem občanům Evropy naději a umožní nám lépe rozvíjet informace, protože to je velmi obtížné. Paní komisařko Wallströmová, vy na tom pracujete již mnoho let a začínáte dělat pokrok, takže musíte vytrvat.

To vše si žádá přesvědčení, čas a především politickou odvahu, která nám chybí. Musíme znovu získat politickou odvahu a ten utopický pohled, utopický pohled otců – zakladatelů Evropské unie, těch, kdo věřili, že z války se může zrodit mír. My se dnes, ve 21. století, musíme této výzvy chopit a jedním z nástrojů, který nám v tom pomůže, je Lisabonská smlouva. Přijměme znovu utopii, utopii míru!

  Předsedající. – Společná rozprava je ukončena.

Hlasování se bude konat zítra ve 12:00.

Písemná prohlášení (článek 142)

  Sebastian Valentin Bodu (PPE-DE), písemně. – (RO) Už nám zbývá pouze jeden krůček k přijetí Lisabonské smlouvy, která – až vstoupí v platnost – přinese Evropské unii a jejím 500 milionům občanů mnohem užší vzájemné vztahy. Rumunsko, země, kterou zde v Evropském parlamentu zastupuji, bylo jednou z prvních zemí, která smlouvu ratifikovala, neboť tvůrci jeho politiky věří v Evropskou integraci.

Volby do Evropského parlamentu nebudou zorganizovány podle Lisabonské smlouvy, ale i tato skutečnost zdůrazňuje, jak demokratická a reprezentativní je instituce Evropského společenství a jak důležitý je každý z jeho členský států.

Evropské instituce, včetně Parlamentu, jsou v současné době pro občany Společenství příliš abstraktní. S každou evropskou smlouvou roste význam Parlamentu v procesu rozhodování EU. Lisabonská smlouva není výjimkou a vytváří Parlament hmatatelně více zapojený do legislativního procesu.

Smlouva přinese EU blíže k jejím občanům. My všichni víme, jak obtížné je upoutat pozornost občanů v zemích, z nichž pocházíme, na problémy Společenství. Skutečnost, že poslanci EP, které každý členský stát volí přímo, dostanou širší pravomoci, je v této chvíli ideálním řešením, jak přiblížit tuto světově jedinečnou instituci lidem.

  Cristian Silviu Buşoi (ALDE), písemně. – (RO) Já bych nejprve rád přivítal hlas pro Lisabonskou smlouvu od českého senátu, který celý proces ratifikace posunuje o krok dopředu. Jsem přesvědčen, že je žádoucí provést smlouvu co nejdříve, neboť zajistí efektivnější a transparentnější a především demokratičtější fungování EU.

Podporuji závěr zpravodaje ohledně reorganizace Evropského parlamentu a doufám, že zjištění pracovní skupiny pro parlamentní reformu budou odrážet rozšířenou roli Parlamentu, jak ji definuje smlouva.

Rád bych řekl několik poznámek o procesu jmenování Evropské komise. Já v podstatě podporuji harmonogram navržený pro jmenování Komise, ale mám pocit, že některé fáze by se pravděpodobně daly zkrátit, aby evropské instituce nebyly po dlouhé měsíce paralyzovány vždy, když budeme mít volby do Evropského parlamentu. Vzhledem k tomu, že Lisabonská smlouva nebyla ratifikována včas, je žádoucí, aby po volbách v roce 2009 byli členové Komise jmenováni postupem, který bude mnohem blíže k postupu zakotvenému v Lisabonské smlouvě. Jde však o složitý problém, neboť dokud nebudeme znát výsledek irského hlasování, nesmíme zapomenout, že musíme dodržovat Smlouvu z Nice, která v současné době platí.

  Dushana Zdravkova (PPE-DE), písemně. – (BG) Dámy a pánové, podle mého kolegy pana Elmara Broka poskytuje zpráva o vztazích s národními parlamenty vynikající přehled úkolů, před nimiž stojí Evropský parlament po konečné ratifikaci Lisabonské smlouvy všemi členskými státy. Posílení role národních parlamentů v legislativním procesu Evropské unie nejen zrychlí provádění evropských právních předpisů do vnitrostátních právních řádů, ale také poskytne občanům EU další způsob, jak se podílet na vládnutí.

Pozitivní výsledky, jichž bylo zatím dosaženo na základě spolupráce v rámci COSAC, je nutné použít jako základ pro zvýšení účasti poslanců ze všech členských států. Domnívám se, že je zvlášť důležité, abychom do této činnosti zapojili i zástupce parlamentů kandidátských zemí na přistoupení k Evropské unii. To nám pomůže proces jejich přistoupení k EU zjednodušit a ujistit se, že bude hladký. Touto otázkou se nezabývají zprávy ani Lisabonská smlouva, ale já jsem přesvědčena, že Parlament si najde mechanismus, jak toho dosáhnout.

A konečně bych chtěla zdůraznit, že národní parlamenty budou muset posílit svou administrativní kapacitu a zajistit si dostatečné financování, aby mohly plně využívat svých nových pravomocí.

Děkuji vám za pozornost.