Postup : 2007/2682(RSP)
Průběh na zasedání
Stadia projednávání dokumentu : RC-B6-0525/2007

Předložené texty :

RC-B6-0525/2007

Rozpravy :

PV 13/12/2007 - 11.3
CRE 13/12/2007 - 11.3

Hlasování :

PV 13/12/2007 - 12.3
CRE 13/12/2007 - 12.3

Přijaté texty :

P6_TA(2007)0632

SPOLEČNÝ NÁVRH USNESENÍ,
PDF 97kDOC 62k
12. prosince 2007
PE398.224v01-00}
PE398.220v01-00}
PE398.207v01-00}
PE398.210v01-00} RC1
 
B6‑0525/2007}
B6‑0528/2007}
B6‑0538/2007}
B6‑0542/2007} RC1
který v souladu s čl. 115 odst. 5 jednacího řádu předkládají
   Georg Jarzembowski, Laima Liucija Andrikienė a Bernd Posselt za skupinu PPE-DE
   Pasqualina Napoletano a Elena Valenciano Martínez-Orozco za skupinu PSE
   Sophia in ‘t Veld a Marios Matsakis za skupinu ALDE
   Jean Lambert, Raül Romeva i Rueda a Hiltrud Breyer za skupinu Verts/ALE
   Eva-Britt Svensson za skupinu GUE/NGL
a který nahrazuje návrhy usnesení předložené níže uvedenými skupinami:
   PSE (B6‑0525/2007)
   ALDE (B6‑0528/2007)
   Verts/ALE (B6‑0538/2007)
   GUE/NGL (B6‑0542/2007)
o „ženách utěšitelkách“

Usnesení Evropského parlamentu o „ženách utěšitelkách“ 

Evropský parlament,

–  s ohledem na dvousté výročí zrušení obchodu s otroky připadající na rok 2007,

–  s ohledem na Úmluvu o potírání obchodu se ženami a dětmi z roku 1921, jejímž je Japonsko signatářem,

–  s ohledem na Úmluvu č. 29 o nucené práci z roku 1930, kterou Japonsko ratifikovalo,

–  s ohledem na rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1325 o ženách, míru a bezpečnosti z roku 2000,

–  s ohledem na zprávu Gay McDougallové, zvláštní zpravodajky OSN pro systematické znásilňování, sexuální otroctví a otrocké praktiky během ozbrojených konfliktů, ze dne 22. června 1998,

–  s ohledem na závěry a doporučení Výboru OSN proti mučení z jeho 38. zasedání ve dnech 9.–10. května 2007,

–  s ohledem na zprávu o studii zabývající se dokumenty nizozemské vlády o nucené prostituci nizozemských žen v Nizozemské východní Indii během japonské okupace zveřejněnou v roce 2004 v Haagu,

–  s ohledem na usnesení amerického Kongresu přijaté dne 30. července 2007 a usnesení kanadského parlamentu přijaté dne 29. listopadu 2007,

–  s ohledem na článek 115 jednacího řádu,

A.  vzhledem k tomu, že vláda Japonska během koloniální a válečné okupace Asie a tichomořských ostrovů od 30. let 20. století až do konce druhé světové války oficiálně nařizovala získávání mladých žen, které se ve světě staly známé jako „ianfu“ neboli „ženy utěšitelky“, a jejichž jediným úkolem bylo poskytovat sexuální služby císařským ozbrojeným silám,

B.  vzhledem k tomu, že podle závěru historiků bylo zotročeno více než 100 000 žen,

C.  vzhledem k tomu, že systém „žen utěšitelek“ zahrnoval znásilňování, nucené potraty, ponižování a sexuální násilí vedoucí k zmrzačení, smrti či k případným sebevraždám, a že se jednalo o jeden z nejrozsáhlejších případů obchodu s lidmi ve 20. století,

D.  vzhledem k tomu, že desítky případů „žen utěšitelek“, které se dostaly před japonské soudy, skončily všechny zamítnutím žádostí žalující strany o odškodnění, navzdory tomu, že soudy v rozsudcích uznaly, že císařské ozbrojené síly byly do věci přímo i nepřímo zapojeny, a uznaly i odpovědnost státu,

E.  vzhledem k tomu, že většina obětí systému „žen utěšitelek“ již zemřela a těm, které jsou stále naživu, je nyní 80 a více let,

F.  vzhledem k tomu, že četní vysoce postavení členové japonské vlády a úředníci učinili v uplynulých letech o systému „žen utěšitelek“ omluvná prohlášení, zatímco někteří japonští úředníci v nedávné době projevili politováníhodnou snahu rozmělnit či odvolat tato prohlášení,

G.  vzhledem k tomu, že japonská vláda nikdy plně neodhalila celý rozsah tohoto systému sexuálního otroctví a že se některá nová povinná četba v japonských školách pokouší zmenšovat tragédii „žen utěšitelek“ a dalších japonských válečných zločinů spáchaných za druhé světové války,

H.  vzhledem k tomu, že mandát Fondu asijských žen, soukromé nadace iniciované ze strany vlády, jejíž posláním byla realizace programů a projektů odškodnění za zneužívání a utrpení „žen utěšitelek“, vypršel dne 31. března 2007,

1.  vítá vynikající vztahy mezi Evropskou unií a Japonskem založené na vzájemně sdílených hodnotách pluralitní demokracie, právního státu a dodržování lidských práv,

2.  vyjadřuje solidaritu se ženami, které se během druhé světové války staly oběťmi systému „žen utěšitelek“;

3.  vítá prohlášení, které učinil hlavní tajemník vlády Johei Kono v roce 1993 a předseda vlády Tomiichi Murayama v roce 1994 o „ženách utěšitelkách“, stejně jako usnesení japonského parlamentu z let 1995 a 2005, jež vyjadřují omluvy válečným obětem, a to i obětem systému „žen utěšitelek“;

4.  vítá iniciativu japonské vlády vytvořit v roce 1995 nyní rozpuštěný Fond asijských žen, soukromou nadaci financovanou z velké části z vládních zdrojů, který poskytl finanční kompenzaci několika stům „žen utěšitelek“, avšak domnívá se, že tato humanitární iniciativa nemůže uspokojit žádosti obětí o právní uznání a odškodnění podle veřejného mezinárodního práva, jak uvedla ve své zprávě z roku 1998 zvláštní zpravodajka OSN pro násilí páchané na ženách Gay McDougallová;

5.  žádá japonskou vládu, aby jasně a jednoznačně formálně uznala, že císařské ozbrojené síly nutily během japonské koloniální a válečné okupace Asie a tichomořských ostrovů od 30. let 20. století až do konce druhé světové války mladé ženy, ve světě známé jako „ženy utěšitelky“, k sexuálnímu otroctví, omluvila se a uznala jejich historickou a právní odpovědnost;

6.  vyzývá japonskou vládu, aby zavedla efektivní administrativní mechanismy k odškodnění všech stále žijících obětí systému „žen utěšitelek“ i rodin již zesnulých obětí;

7.  žádá Japonské národní shromáždění (Diet), aby přijalo právní opatření k odstranění stávajících překážek bránících získání odškodnění u japonských soudů; zejména je třeba ve vnitrostátním právu výslovně uznat právo jednotlivce žádat odškodnění od vlády a dále je třeba, aby případy o odškodnění obětí sexuálního otroctví, jež je podle mezinárodního práva zločinem, získaly prioritu, vzhledem k věku dosud žijících obětí;

8.  vyzývá japonskou vládu, aby veřejně odmítla veškerá tvrzení, že nikdy nedocházelo k podmanění a zotročení „žen utěšitelek“;

9.  vybízí japonské obyvatele a vládu, aby provedli další kroky k uznání úplné historie svého národa a vytvářeli v Japonsku povědomí o jednání Japonska ve 30. a 40. letech 20. století, včetně povědomí o „ženách utěšitelkách“; vyzývá japonskou vládu, aby o těchto událostech vzdělávala současné i budoucí generace;

10.   pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení japonské vládě a parlamentu, Radě OSN pro lidská práva, vládám států ASEAN, vládě Korejské lidově demokratické republiky, Korejské republiky, Čínské lidové republiky, Tchaj-wanu a Východního Timoru a Radě, Komisi a členským státům.

Poslední aktualizace: 12. prosince 2007Právní upozornění