Postup : 2010/2078(INI)
Průběh na zasedání
Stadia projednávání dokumentu : A7-0314/2010

Předložené texty :

A7-0314/2010

Rozpravy :

PV 22/11/2010 - 13
CRE 22/11/2010 - 13

Hlasování :

PV 23/11/2010 - 6.16
Vysvětlení hlasování
Vysvětlení hlasování

Přijaté texty :

P7_TA(2010)0418

ZPRÁVA     
PDF 197kWORD 118k
9. listopadu 2010
PE 443.083v02-00 A7-0314/2010

o výroční zprávě ECB za rok 2009

(2010/2078(INI))

Hospodářský a měnový výbor

Zpravodaj: Burkhard Balz

NÁVRH USNESENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU
 VYSVĚTLUJÍCÍ PROHLÁŠENÍ
 VÝSLEDEK ZÁVĚREČNÉHO HLASOVÁNÍ VE VÝBORU

NÁVRH USNESENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU

o výroční zprávě ECB za rok 2009

(2010/2078(INI))

Evropský parlament,

–   s ohledem na výroční zprávu Evropské centrální banky (ECB) za rok 2009,

–   s ohledem na článek 284 Smlouvy o Evropské unii,

–   s ohledem na článek 15 Protokolu o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky připojeného ke Smlouvě,

–   s ohledem na své usnesení ze dne 2. dubna 1998 o demokratické odpovědnosti ve třetí etapě hospodářské a měnové unie(1),

–   s ohledem na sdělení Komise ze dne 7. října 2009 o výročním prohlášení o eurozóně za rok 2009 (KOM(2009)527) a na pracovní dokument útvarů Komise připojený k tomuto sdělení (SEK(2009)1313/2),

–   s ohledem na zprávu skupiny na vysoké úrovni, již předsedá Jacques de Larosière, ze dne 25. února 2009,

–   s ohledem na návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o makroobezřetnostním dohledu nad finančním systémem na úrovni Společenství a o zřízení Evropského výboru pro systémová rizika (KOM(2009)499), který dne 23. září 2009 předložila Komise,

–   s ohledem na návrh rozhodnutí Rady o pověření Evropské centrální banky zvláštními úkoly, které se týkají fungování Evropského výboru pro systémová rizika (KOM(2009)0500), který dne 23. září 2009 předložila Komise,

–   s ohledem na své usnesení ze dne 25. března 2010 o výroční zprávě ECB za rok 2008(2),

–   s ohledem na své usnesení ze dne 18. listopadu 2008 o deseti letech HMU: prvních deset let Hospodářské a měnové unie a budoucí problémy(3),

–   s ohledem na článek 48 jednacího řádu,

–   s ohledem na zprávu Hospodářského a měnového výboru (A7-0314/2010),

A. vzhledem k tomu, že v roce 2009 po finančním kolapsu prohloubeném zhroucením banky Lehman Brothers klesl celkový reálný HDP v eurozóně o 4,1 %; vzhledem k tomu, že za tímto souhrnným údajem se skrývají výrazné rozdíly mezi členskými státy eurozóny,

B.  vzhledem k tomu, že roční průměrná inflace byla 0,3 % a inflační očekávaní ve střednědobém až dlouhodobém výhledu jsou stále v souladu s cílem ECB zachovat míru inflace těsně pod hranicí 2 %,

C. vzhledem k tomu, že se průměrný schodek veřejných financí v eurozóně zvýšil přibližně na 6,3 % a podíl veřejného dluhu na HDP vzrostl v eurozóně z 69,4 % v roce 2008 na 78,7 % v roce 2009,

D. vzhledem k tomu, že směnný kurz eura vůči americkému dolaru klesl z 1,39 USD ke dni 2. ledna 2009 na 1,26 USD v polovině března 2009, znovu dosáhl nejvyšší míry 1,51 USD na začátku prosince 2009 a v roce 2010 oslaboval až na minimální hodnotu 1,19 USD ke dni 2. června 2010,

E.  vzhledem k tomu, že směnný kurz čínského juanu vůči euru nebyl v roce 2009 čínskými úřady stanoven správně, a euro tak bylo vůči čínské měně uměle silné,

F.  vzhledem k tomu, že ECB snížila úrokové sazby na 1 % a pokračovala v zásadních a bezprecedentních nestandardních opatřeních na podporu úvěrů; vzhledem k tomu, že celková výše rozvahy ECB v roce 2009 výrazně rostla,

G. vzhledem k tomu, že v druhé polovině roku 2009 se začaly v eurozóně objevovat známky hospodářské stabilizace a čtvrtletní míra růstu dospěla, i když stále pouze nepatrně, do kladných čísel, avšak tyto souhrnné údaje ukazují, že tento trend se neprojevil ve všech členských státech a některé zůstaly i během tohoto období stále ještě v recesi.

H. vzhledem k tomu, že předtím, než v řadě zemí eurozóny vypukla krize státního dluhu, očekávala ECB v eurozóně v roce 2010 růst mezi 0,1 a 1,5 % reálného HDP,

Úvod

1.  vítá skutečnost, že 1. prosince 2009 vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, která ECB dává statut instituce EU a rozšiřuje pravomoci Parlamentu jakožto hlavního orgánu, jehož prostřednictvím je ECB odpovědná evropským občanům;

2.  vítá obnovení měnového dialogu s novým Evropským parlamentem, který zahájil svou činnost po volbách v červnu 2009;

3.  podporuje návrh, aby bylo v Estonsku ke dni 1. ledna 2011 přijato euro;

4.  poukazuje na skutečnost, že opatření měnové politiky představují z hlediska reálného vývoje cen pouze jeden z mnoha faktorů, přičemž v uplynulých letech došlo ke zvýšení cen především v důsledku spekulativních tendencí na jednotlivých trzích a rostoucího a očekávaného nedostatku přírodních zdrojů;

5.  poukazuje na to, že tyto rozdíly znamenají značné problémy z hlediska vhodné měnové politiky v eurozóně; vyzývá proto vlády, aby koordinovaly své hospodářské politiky;

Hospodářská a finanční stabilita

6.  je hluboce znepokojen tím, že mezi jednotlivými ekonomikami v eurozóně přetrvávají i nadále výrazné makroekonomické rozdíly;

7.  je toho názoru, že finanční krize v některých zemích eurozóny má výrazný dopad na eurozónu jako celek a je odrazem nedostatečného fungování eurozóny; to poukazuje na potřebu reformy a pevnější koordinace hospodářských politik v eurozóně;

8.  naléhavě žádá Komisi a Centrální banku, aby předložily návrhy v souladu s návrhem k Basilejské dohodě III vypracovaným Basilejským výborem, kterými stanoví závazná pravidla pro zavedení anticyklické rezervy; vyzývá Radu, Komisi a Centrální banku, aby se při budoucí ratifikaci návrhů Basilejského výboru na úrovni skupiny G20 zasadily o důsledné a rychlé provedení návrhů;

9.  poukazuje na skutečnost, že zásady Paktu stability a růstu nebyly v minulosti vždy plně dodržovány; připomíná, že i když předlužené členské státy musí splnit cíl, kterým je znovu obnovit rovnováhu veřejných financí a snížit zadlužení, nepovede samotné dosažení tohoto cíle k vyřešení problému s hospodářskými rozdíly mezi zeměmi eurozóny a obecněji v celé EU; vyzývá proto k neomezenému a soudržnějšímu uplatňování Paktu stability a růstu; domnívá se, že Pakt stability a růstu by měl být doplněn zavedením systému včasného varování, který by dokázal odhalit případné nedostatky, např. ve formě „evropského semestru“, aby byl nejen zpřísněn dohled a rozšířena koordinace hospodářské politiky s cílem zajistit fiskální konsolidaci, ale také, aby se nad rámec rozpočtových záležitostí, řešily ostatní makroekonomické nerovnosti a posílily postupy prosazování pravidel;

10. je přesvědčen, že nyní je nutné přijmout opatření, která by zahájila postupné snižování fiskálních schodků a obnovila důvěru v evropské veřejné finance;

11. konstatuje, že měnová unie vyžaduje, aby silná a lepší koordinace hospodářských politik byly rázná; lituje skutečnosti, že hospodářská a měnová unie kladla důraz zejména na měnové otázky;

12. domnívá se, že na členské státy, které se neřídí pravidly eurozóny, pokud jde o veřejné finance a přístup k důvěryhodným statistickým údajům, by se měla vztahovat rozšířená a přírůstková sada opatření, která by měla zajistit přísnější dodržování těchto pravidel;

13. věří, že neexistence předem stanoveného mechanismu řízení krizí a chování některých vlád jsou příčinou toho, že rychlé řešení krize státního dluhu v některých členských státech eurozóny je obtížné a oslabí v budoucnu schopnost HMU reagovat rychle na případné podobné situace; vyzývá proto k vytvoření stálého rámce pro řízení krizí;

14. naléhavě upozorňuje na to, že finanční podpora poskytovaná zemím EU v období krize veřejného dluhu musí být určena k tomu, aby vedla ke splácení úvěrů, rozpočtové rovnováze a hospodářské reformě, a zdůrazňuje nebezpečí spojené s přeměnou úvěrů ve finanční příspěvky, což podporuje uzavírání půjček a vytváření dluhů;

15. vyzývá proto Komisi, aby předložila návrhy na posílení Paktu stability a růstu, jejichž součástí budou konkrétní cíle zaměřené na zmenšení rozdílů v konkurenceschopnosti evropských ekonomik, s cílem stimulovat růst, jenž povede k vytváření pracovních míst;

16. sdílí obavy týkající se případných spekulací s eurem;

17. zastává názor, že růst objemu úvěrů a vývoj cen aktiv v EU a ve členských státech jsou klíčovými ukazateli pro účinné sledování finanční stability v rámci HMU a obecněji v celé EU;

18. je znepokojen neustálými tlaky vyvíjenými na trhy se státními dluhopisy eurozóny, které se projevují širším rozpětím; domnívá se, že přechod k jistotě vyvolaný vlnami paniky během stávající finanční krize způsobil rozsáhlé narušení trhu a vedl k nákladným negativním vnějším účinkům;

19. požaduje včasné zahájení provádění nařízení o ratingových agenturách (č. 1060/2009) a vítá návrh Komise týkající změny nařízení č. 1060/2009 o ratingových agenturách ze dne 2. června 2010, zároveň však Komisi vyzývá, aby pokračovala v práci na návrzích přísnějšího dohledu nad provozem těchto agentur, zlepšení odpovědnosti ratingových agentur a posouzení možnosti zřízení evropské ratingové agentury; zdůrazňuje skutečnost, že rating státního dluhu v eurozóně se během krize ukázal jako problematický;

Řízení a rozhodování

20. zdůrazňuje nezávislost ECB;

21.  doporučuje, aby ECB zlepšila transparentnost své činnosti s cílem zvýšit její legitimitu a předvídatelnost; transparentnost je nutná rovněž u vnitřních modelů používaných k oceňování nelikvidních zajištění a u oceňování specifických cenných papírů nabízených jako zajištění;

22. je toho názoru, že s ohledem na nový právní statut ECB vyplývající z Lisabonské smlouvy by se kandidáti na členy výkonné rady navržení Radou měli zúčastnit zvláštního slyšení před příslušným parlamentním výborem a následně by o nich měl hlasovat Evropský parlament; konstatuje, že kromě toho od vypuknutí krize hraje ECB klíčovou úlohu, a domnívá se, že tato úloha by měla zahrnovat větší míru transparentnosti a odpovědnosti;

23. vítá udělení právní subjektivity Euroskupině na základě Lisabonské smlouvy a účast ECB na jejích schůzích;

24. upozorňuje, že Evropský parlament je odhodlán pokračovat v měnovém dialogu, který je důležitým prvkem při demokratické kontrole ECB;

25. vítá návrh na zřízení Evropského výboru pro systémová rizika (ESBR), který odstraní stávající nedostatky v makroobezřetnostním dohledu; vyzývá ECB, aby stanovila jasné modely a definice a zajistila tak efektivní fungování a odpovědnost ESBR; dodává, že žádné nové úkoly svěřené ECB a týkající se ESRB nijak neomezí nezávislost ECB;

26. konstatuje, že koncept, kdy ESRB pouze vydává varování a doporučení, aniž by je skutečně prosazoval, není s ohledem na účinné provádění a odpovědnost vyhovující; vyjadřuje politování nad tím, že ESRB nemůže sám vyhlásit stav nouze;

27. vítá návrh, podle něhož by se měl předseda ESRB účastnit slyšení před Evropským parlamentem, a to v jiném rámci než v rámci měnových dialogů;

Východisko z krize

28. je toho názoru, že oživení hospodářské činnosti v druhé polovině roku 2009 bylo důsledkem výjimečných opatření, která od konce roku 2008 zavedly vlády a centrální banky po celém světě v podobě záruk bankovních závazků, kapitálových injekcí a systémů podpory aktiv;

29. konstatuje, že finanční krize v eurozóně je krizí solventnosti, která se zpočátku projevila jako krize likvidity; domnívá se, že tuto situaci nelze z dlouhodobého hlediska vyřešit pouze dalším zadlužováním a zvyšováním likvidity již tak vysoce zadlužených ekonomik v kombinaci se spěšnými plány fiskální konsolidace;

30. domnívá se, že krize odhalila trend v hospodářských politikách posledních let, který vedl k současné vysoké míře veřejného a soukromého dluhu, jejíž náprava si vyžádá řadu let; domnívá se, že pro některé části Evropy bude obtížnější než pro jiné bojovat s důsledky a vývojem krize a dosáhnout udržitelného hospodářského růstu, nových inovací a vytvářet nová pracovní místa; zdůrazňuje, že provádět reformy je třeba v celé Evropě

31. připomíná, že před vypuknutím finanční krize poměr veřejného dluhu k HDP v eurozóně i v celé EU a také u většiny členských států v letech 1999 až 2007 klesal, zatímco naopak míra zadlužení domácností, firem a pákový efekt finančního sektoru v tomtéž období naopak výrazně vzrostly;

32. připomíná, že výrazné zvýšení veřejného dluhu, k němuž od roku 2008 došlo v několika členských státech, je výsledkem toho, že tyto země se musely vypořádat s excesy vyvolanými v počátcích neudržitelným růstem soukromého dluhu a ohromnými finančními bublinami; domnívá se proto, že současná krize zřetelně odhalila, že fiskální pozice je neudržitelná, pokud je neudržitelné financování soukromého sektoru;

33. bere na vědomí, že krize spolu s následnými záchrannými opatřeními a balíčky ekonomických pobídek vedla k přijetí rozsáhlých úsporných opatření, která často přišla příliš pozdě, ale zároveň výrazně omezují schopnost vlád jednat;

34. upozorňuje, že tyto balíčky úsporných opatření by neměly vyústit v opatření, která by mohla vážně zpomalovat ozdravení ekonomik, což by vyžadovalo nový model správy ekonomických záležitostí na základě takových nástrojů a harmonogramu, které by zajistily rovnováhu mezi procesem fiskální konsolidace a uspokojením potřeb, pokud jde o investice do pracovních míst a udržitelného rozvoje;

35. zdůrazňuje, že nedostatek úvěrů v reálné ekonomice, konkrétně pro malé a střední podniky, byl důsledkem nižší poptávky vyplývající z oslabené činnosti v reálné ekonomice a neochoty bankovních ústavů poskytovat úvěry;

36. zdůrazňuje, že několik bank členských států bylo přehnaně závislých na likviditě poskytované ECB;

37. bere na vědomí, že nestandardní opatření na podporu úvěrů, která ECB zavedla od října 2008, se osvědčila a zabránila prohloubení recese a dalším finančním turbulencím; opakuje, že ustoupení od těchto opatření je třeba správně načasovat a pečlivě koordinovat s vnitrostátními vládami a s jejich činností, zejména s ohledem na to, že úsporná opatření byla zavedena kolektivně a současně v mnoha členských státech;

38. je však znepokojen tím, že strategie pro ukončení stimulačních opatření ECB by mohla mít asymetrický dopad, neboť mezi členskými státy eurozóny existují podstatné rozdíly, pokud jde o hospodářské cykly;

39. by uvítal, kdyby Evropská centrální banka v rámci dohod o zpětném odkupu obecně akceptovala jako záruku státní dluhopisy zemí eurozóny, a přijala tak praxi, která již byla vyzkoušena a osvědčila se v Bank of England a Federal Reserve Bank;

40. zdůrazňuje, že postupné překonávání veřejného schodku a dlouhodobá udržitelnost veřejných financí mají zásadní význam pro eurozónu jako celek;

41. bere na vědomí řadu návrhů na dokončení obezřetnostních opatření v EU s cílem vypořádat se s krizí a regulovat stínový bankovní systém;

42. sdílí obavy s ohledem na procyklickou povahu stávajících regulačních, obezřetnostních, účetních a fiskálních předpisů, které zvyšují fluktuace, jež jsou neodmyslitelnou součástí fungování tržního hospodářství;

43. zdůrazňuje, že je nutné podstatně zvýšit bankovní kapitálové rezervy a kvalitu kapitálu, a vítá návrhy Basilejského výboru týkající se užší definice základního kapitálu a zavedení vyššího kapitálového poměru; upozorňuje na propojení finanční a reálné ekonomiky a dopad, který může mít regulace jedné ekonomiky na druhou;

44. domnívá se, že globální finanční systém musí být odolnější a je třeba, aby se ponaučení z krize zužitkovalo na celosvětové úrovni, aby se snížilo systémové riziko, zabránilo se vzniku finančních bublin a zlepšila se kvalita řízení rizik a transparentnost finančních trhů, neboť uznává, že jejich základní úlohou je financovat reálnou ekonomiku;

Vnější dimenze

45. konstatuje, že euro si v průběhu roku 2009 získalo statut mezinárodní měny v roce 2010, bylo však vystaveno velkému nátlaku;

46. poukazuje na to, že v období značné nestability směnného kurzu euro posílilo zejména vůči americkému dolaru a čínskému juanu, a vyjadřuje své znepokojení nad tím, že by tato skutečnost mohla mít negativní dopad na konkurenceschopnost eurozóny;

47. uznává, že silnou pozici si euro získalo částečně díky slabé hospodářské aktivitě v USA, kde se v roce 2009 schodek běžného účtu platební bilance prudce snížil pod 3 % HDP a schodek federálního rozpočtu vzrostl ve fiskálním roce 2009 přibližně na 10 % HDP, zatímco oslabení eura bylo mimo jiné spjato s nedostatkem důvěry v globální trhy v některých vysoce zadlužených členských státech EU; sdílí obavy týkající se nárůstu objemu peněz v USA a v menší míře i v EU;

48. je znepokojen dopadem nestability směnných kurzů a operacemi typu „carry trade“ na globální finanční stabilitu i na reálnou ekonomiku;

49. zdůrazňuje, že bez ohledu na současnou globální finanční a hospodářskou krizi je nutné eurozónu dále rozšiřovat o nové členské státy, avšak poukazuje na to, že základním předpokladem pro členství v eurozóně je splnění Maastrichtských kritérií; vítá rychlé přijetí eura všemi členskými státy, která tato kritéria splňují;

50. věří, že přijetí eura v Estonku je důkazem statutu, který euro má a to i přes krizi veřejného dluhu; věří, že tento status povzbudí členské státy, aby usilovaly o členství v eurozóně;

51. pověřuje svého předsedu, aby toto usnesení předal Radě, Komisi, Euroskupině a Evropské centrální bance.

(1)

Úř. věst. C 138, 4.5.1998, s. 177.

(2)

Přijaté texty, P6_TA(2010)0090.

(3)

Úř. věst. C 16E, 22.1.2010, s. 8.


VYSVĚTLUJÍCÍ PROHLÁŠENÍ

Tato zpráva se zabývá hodnocením výroční zprávy Evropské centrální banky (ECB) za rok 2009 a výkonu, který ECB podala v tomto roce.

Vzhledem k tomu, že prohlášení Evropského parlamentu k výroční zprávě ECB za rok 2008 bylo vypracováno se zpožděním v důsledku voleb do EP, které proběhly v roce 2009, neuplynulo od posledního prohlášení Evropského parlamentu o činnosti ECB příliš mnoho času. Zpráva za 2008 se soustředila zejména na výkon, který ECB podala v souvislosti s finanční a hospodářskou krizí. Tato skutečnost se doposud bohužel nezměnila. Ekonomická, finanční a stále častěji také politická opatření jsou přijímána zejména s ohledem na hospodářskou krizi.

Výroční zpráva ECB za rok 2009 se proto stále zabývá zejména reakcí ECB na krizi, hledáním východiska a otázkami řízení.

Finanční krize

Finanční a hospodářská krize začala přibližně před dvěma roky v souvislosti s krizí na americkém trhu s hypotékami pro méně bonitní klienty a dosáhla svého prvního vrcholu kolapsem banky Lehman Brothers a následným otřesem na finančních trzích.

To, co bylo na začátku finanční krizí se později změnilo také na hospodářskou krizi, která zasáhla v druhé vlně reálnou ekonomiku. Vlády, centrální banky a ECB musely řešit nejvážnější krizi od 30. let 20. století. HDP v eurozóně, ale i mimo ni se zmenšil, hospodářská aktivita na celosvětové úrovni ochabla a zvýšily se rozpočtové schodky. Klesající daňové příjmy a vyšší výdaje na sociální zabezpečení se staly příčinou veřejného zadlužení, jehož snížení zpět na úroveň před vznikem krize může trvat celá léta. Další opatření v podobě rozpočtových stimulů k tomuto efektu přispěla, nebyla však jeho hlavní příčinou.

Údaje za rok 2009 však ukazují, že záruky bankovních pohledávek, kapitálové injekce a systémy podpory aktiv se osvědčily a oživení hospodářské aktivity v druhé polovině roku 2009 naznačilo konec hospodářské krize. V roce 2010 se očekával mírný růst.

Mezitím rostoucí zadlužení přinutilo vlády v celé EU přistoupit k dalekosáhlým úsporným opatřením. Tyto balíčky opatření byly nezbytné a v některých případech přišly příliš pozdě. Vysoké zadlužení však výrazně omezuje schopnosti vlád jednat a v některých zemích existuje riziko, že ohrozí schopnost vlád podporovat hospodářské oživení. Hrozí tedy riziko, že do roku 2010 se finanční a hospodářská krize přemění v třetí vlně na krizi veřejného zadlužení.

Reakce ECB na krizi

ECB pokračovala ve své politice z roku 2008 a zaměřovala se na udržení míry inflace těsně pod hranicí 2 % a zvýšení likvidity na trzích. ECB proto v roce 2009 snížila úrokové sazby na 1 % a pokračovala v nestandardních opatřeních zahájených v roce 2008. Mezi pět klíčových prvků zvýšené podpory úvěrů patřily pevná sazba s plným přidělením, rozšíření seznamu aktiv způsobilých k zajištění úvěrových operací, delší splatnost pro refinanční operace, likvidita v zahraniční měně a podpora finančních trhů prostřednictvím cíleného avšak rozsáhlého programu nákupu krytých dluhopisů.

Tato opatření se ve velké míře osvědčila a zachránila mnoho finančních institucí před krachem. Likvidita nicméně neměla vždy dopad na reálnou ekonomiku, a tudíž se nepodařilo plně využít potenciálu, který měla opatření ECB s ohledem na oživení ekonomiky. Přestože některé banky zaujaly zdrženlivý přístup, hlavním příčinou tohoto jevu byla zejména menší poptávka v oblasti úvěrů z důvodu snížení hospodářské aktivity, k němuž došlo v důsledku krize.

Vzhledem k tomu, že přijatá opatření byla opatřeními nestandardními, nebylo možné s jejich uplatňováním počítat v dlouhodobém výhledu. Ve většině případů se opatření přestávají uplatňovat postupně a tam, kde tomu tak není, je třeba zastavení uplatňování obezřetně načasovat. Uplatňování opatření musí být ukončeno postupně a v souladu s potřebami trhu, přičemž ECB začala takto postupovat již v prosinci 2009. Je nezbytné proces koordinovat s vnitrostátními vládami členských států s ohledem na jejich programy a ukončení těchto programů, a to zejména proto, že finanční krize v Řecku a dalších zemích eurozóny otevřela novou etapu vývoje krize.

Finanční stabilita a HMU

Důvody toho, co se odehrává v Řecku a dalších zemích eurozóny, jsou samozřejmě velice složité, problémy však vznikly ve velké míře na vnitrostátní úrovni a jejich příčinou bylo neprovedení vnitřních strukturálních reforem. Tyto události se však týkají celé eurozóny - nejen proto, že země mají povinnost poskytnout pomoc, ale také vzhledem k tomu, jaký dopad mají problémy některých zemí na euro obecně a na euro jakožto jednotnou měnu v rámci celé eurozóny.

Kromě toho, problémy sice vznikly zejména na vnitrostátní úrovni, původně však Hospodářská a měnová unie měla vyvíjet určitý tlak na členské země, aby prováděly reformy. Příslušné země promeškaly příležitost provést reformy ve svých rozpočtech, HMU je však k tomu také nepřiměla. HMU tedy nikdy nefungovala zcela tak, jak bylo původně plánováno, Pakt stability a růstu nebyl vždy plně respektován a to, co se na první pohled jevilo jako zanedbatelné porušení předpisů, se v průběhu času projevilo jako zcela zásadní porušení celého paktu. Domnívám se, že tento problém je třeba napravit a Pakt stability a růstu a je třeba posílit.

Kromě toho krize odhalila skutečnost, že HMU nebyla v minulosti patřičně vyvážená. Nedostatečná integrace hospodářských politik v měnové unii, jež měla politický podtext, umožnila neřízený vznik hospodářské nerovnováhy mezi zeměmi eurozóny a ponechala eurozónu bez předem definovaného systému krizového řešení, v důsledku čehož je rychlé a jednoznačné řešení problémů, jako je krize v Řecku, velice obtížné. Je třeba tyto nesrovnalosti v eurozóně vyřešit, aby se podařilo překonat tuto krizi a zabránit vzniku další.

Reforma dohledu

Krize navíc ukázala, že trhy jsou náchylné systematickému riziku, které nebylo pod kontrolou. EU proto provádí reformu systému dohledu, která spočívá ve zřízení Evropského výboru pro systémová rizik (ESRB), jenž bude odpovědný za makroobezřetnostní dohled nad finančním systémem v rámci EU. Kromě toho Evropský systém orgánů finančního dohledu (ESFS) zřídí další tři evropské orgány dohledu, které nahradí stávající dohlížecí výbory.

Tyto důležité kroky, jež odstraní nedostatky v dohledu, které vyšly během krize najevo, vítám. ECB bude úzce zapojena do činnosti ESRB tím, že mu bude poskytovat analytickou, statistickou, administrativní a logistickou podporu, a členové Generální rady ECB budou také členy Generální rady ESRB.

Přestože odbornost ECB bude pro ESRB jistě přínosem, přetrvávají určité pochybnosti o nezávislosti ECB v budoucnu. Otázka odpovědnosti při přijímání rozhodnutí v novém systému zůstává otevřená. Je třeba položit si otázku, jak naložíme s možností, že by doporučení, na němž se podílela ECB, mělo negativní dopad, nebo jak zajistíme, aby si ECB v rámci nového systému zachovala nezávislost. Nové úkoly svěřené ECB a týkající se ESRB by neměly jakkoli omezit nezávislost ECB.

Řízení

Otázka nezávislosti obecně, ale také konkrétně ve vztahu k ESRB, zůstane jistě na pořadu jednání v dalších měnových dialozích, v neposlední řadě s ohledem na nový statut evropské instituce, který ECB získala v prosinci 2009 vstupem Lisabonské smlouvy v platnost. Evropský parlament nadále zůstává orgánem, prostřednictvím něhož je ECB odpovědná evropskému občanovi. Bude tedy plnit svou funkci dohledu nad činností ECB s ještě větší odpovědností.

S ohledem na nový statut a větší důležitost Evropského parlamentu jakožto spolutvůrce právních předpisů, které vyplývají z Lisabonské smlouvy, bych uvítal další posílení odpovědnosti ECB tím, že by o kandidátech na funkci člena Generální rady ECB navržených Radou hlasoval Evropský parlament. Takové hlasování v Parlamentu by ve výběru nejlepších kandidátů ještě více zohlednilo kritéria jako jsou kvalifikace a zkušenosti.

Reforma v oblasti tvorby právních předpisů:

Kromě reformy systémů dohledu EU v současné době také provádí revizi finančního regulačního rámce s cílem vypracovat rozsáhlá doporučení na základě zkušeností získaných v průběhu krize. Součást revize je řada návrhů Evropské komise týkající se dokončení obezřetnostních opatření, řízení krizí a regulace stínového bankovního systému. Zde patří zvýšení bankovního kapitálu, zavedení dynamických opatření, zvýšená pozornost věnovaná likviditě, rámec pro sekuritizace, regulace derivátů a bonusů, dohled nad ratingovými agenturami, zavedení fondů pro řešení problémů bank a další. Velká řada z těchto návrhů je vítána, nicméně nepovažuji všechny za nezbytné a jsem toho názoru, že některé mohou být potenciálně dokonce na škodu a mohou vést k přílišné regulaci.

Sdílím obavy, pokud jde o procyklickou povahu regulačních, obezřetnostních, účetních a fiskálních předpisů, domnívám se však, že bychom neměli zapomínat na velice úzké propojení mezi finanční a reálnou ekonomikou. Kdykoli regulujeme finanční ekonomiku, což je v mnoha ohledech nezbytné, má to dopad také na reálnou ekonomiku. Kromě toho bychom neměli zapomínat, že finanční ekonomika má celosvětovou povahu stejně jako finanční a hospodářská krize. Musíme proto zlepšit odolnost finančního systému na celosvětové úrovni a poučit se v celosvětovém měřítku, aby se zlepšila kvalita řízení rizik a transparentnost finančních trhů. K tomu je zcela nebytná mezinárodní a zejména transatlantická spolupráce.

Domnívám se, že Evropský parlament by měl tuto skutečnost zohlednit, až bude provádět podrobné a nezávislé hodnocení všech návrhů reformy regulačních systémů.

Vnější dimenze

Revize finančního regulačního rámce společně se strukturální reformou, jejímž cílem je zajistit, aby hospodářská unie dosáhla stejného úspěchu jako měnová unie, eurozónu posílí. Jedná se o těžký úkol, budeme-li však úspěšní a podaří-li se nám tímto způsobem oživit hospodářský růst, může eurozóna z krize vyjít ještě silnější, než byla předtím.

Žádost Estonska o přijetí eura je dobrým znamením a poukazuje na důvěru v euro, která existuje i v době stávající krize. Kromě toho, eurozóna se může od Estonska, jehož hospodářská výkonnost je i v průběhu krize obdivuhodná, přiučit.

Přestože toto rozšíření eurozóny vítám, rád bych znovu připomněl, že splnění Maastrichtských kritérií je základním předpokladem členství v eurozóně a musí tomu tak být i nadále při dalších rozšířeních, stejně jak tomu bylo v případě Estonska.

Zejména v dnešní době, kdy je euro vystavováno velkému nátlaku na celosvětových trzích, měli bychom Maastrichtská kritéria používat jako stavební kámen HMU a společné měny eura. Potenciál eura se stal zjevným v roce 2009, kdy se tato měna vzhledem k oslabení amerického dolaru začala považovat za případnou novou vedoucí měnu v celosvětovém měřítku.

Podle mého názoru není nezbytné, aby se z eura stala vedoucí měna v celosvětovém měřítku, oslabení této měny je však znepokojující. Schodky veřejných financí, které již v roce 2009 vzrostly na 78,7 % HDP mají na euro velice negativní dopad.

Přesto se však domnívám, jak jsem již uváděl, že EU a eurozóna mohou z krize vyjít ještě silnější. Je třeba vzít si správné ponaučení, je třeba provést znovu hodnocení HMU, potřebujeme transparentnější a lepší řízení rizik na finančních trzích a musíme si znovu získat důvěru veřejnosti. Jedná se o skutečně nelehký úkol, EU však ve své minulosti vždy ukázala své nejlepší stránky v době, když byla nucena čelit krizi. Tato krize tudíž představuje také příležitost. Měli bychom jí využít.


VÝSLEDEK ZÁVĚREČNÉHO HLASOVÁNÍ VE VÝBORU

Datum přijetí

26.10.2010

 

 

 

Výsledek konečného hlasování

+:

–:

0:

38

1

0

Členové přítomní při konečném hlasování

Burkhard Balz, Slavi Binev, Sharon Bowles, Udo Bullmann, Nikolaos Chountis, George Sabin Cutaş, Leonardo Domenici, Derk Jan Eppink, Diogo Feio, Markus Ferber, Elisa Ferreira, Vicky Ford, Ildikó Gáll-Pelcz, Jean-Paul Gauzès, Sven Giegold, Sylvie Goulard, Liem Hoang Ngoc, Rodi Kratsa-Tsagaropoulou, Philippe Lamberts, Werner Langen, Astrid Lulling, Hans-Peter Martin, Ivari Padar, Anni Podimata, Olle Schmidt, Edward Scicluna, Peter Simon, Peter Skinner, Theodor Dumitru Stolojan, Kay Swinburne, Marianne Thyssen

Náhradník(ci) přítomný(í) při konečném hlasování

Sophie Auconie, Sari Essayah, Ashley Fox, Enrique Guerrero Salom, Thomas Mann, Gay Mitchell, Gianni Pittella, Andreas Schwab, Tatjana Ždanoka

Poslední aktualizace: 15. listopadu 2010Právní upozornění