ZPRÁVA o návrhu nařízení Evropského parlamentu o pravidlech pro výkon vyšetřovacího práva Evropského parlamentu, kterým se zrušuje rozhodnutí Evropského parlamentu, Rady a Komise 95/167/ES, Euratom, ESUO
14. 10. 2011 - (2009/2212(INI))
Výbor pro ústavní záležitosti
Zpravodaj: David Martin
NÁVRH LEGISLATIVNÍHO USNESENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU
o návrhu nařízení Evropského parlamentu o pravidlech pro výkon vyšetřovacího práva Evropského parlamentu, kterým se zrušuje rozhodnutí Evropského parlamentu, Rady a Komise 95/167/ES, Euratom, ESUO
Evropský parlament,
– s ohledem na článek 226 třetí odstavec Smlouvy o fungování Evropské unie,
– s ohledem na články 41 a 48 jednacího řádu,
– s ohledem na zprávu Výboru pro ústavní záležitosti (A7-0352/2011),
1. přijímá návrh nařízení, který tvoří přílohu tohoto usnesení;
2. vyzývá Radu a Komisi, aby udělily svůj souhlas;
3. vyzývá Radu a Komisi, aby v případě, že nemohou k návrhu dát souhlas v jeho stávající podobě, zahájily jednání, a pověřuje svého zpravodaje a předsedu svého příslušného výboru, aby pod vedením uvedeného výboru vedli jednání s Radou a Komisí s cílem zajistit souhlas těchto dvou orgánů;
4. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení a k němu připojený návrh nařízení Radě, Komisi a vnitrostátním parlamentům.
PŘÍLOHA
NÁVRH NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU
o pravidlech pro výkon vyšetřovacího práva Evropského parlamentu, kterým se zrušuje rozhodnutí Evropského parlamentu, Rady a Komise 95/167/ES, Euratom, ESUO
EVROPSKÝ PARLAMENT,
s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na článek 226 této smlouvy,
s ohledem na Smlouvu o založení Evropského společenství pro atomovou energii, a zejména na článek 106a této smlouvy,
po postoupení návrhu legislativního aktu vnitrostátním parlamentům,
s ohledem na souhlas Rady[1] ,
s ohledem na souhlas Komise[2],
v souladu se zvláštním legislativním postupem,
vzhledem k těmto důvodům:
(1) Lisabonská smlouva vytvořila podmínky pro obnovenou a posílenou rovnováhu mezi orgány Unie a tím umožnila jejich účinnější, otevřenější a demokratičtější fungování; v této souvislosti byly funkce Evropského parlamentu ve vztahu k politické kontrole posíleny a rozšířeny. Z toho důvodu by v souladu s praxí vnitrostátních parlamentů i požadavky stanovenými ve Smlouvě o Evropské unii, Smlouvě o fungování Evropské unie a Smlouvě o založení Evropského společenství pro atomovou energii (dále jen „Smlouvy“) měly být vyšetřovací komise Evropského parlamentu posíleny a měly by jim být uděleny konkrétní, skutečné a jasně vymezené pravomoci, které více odpovídají politickému postavení Parlamentu a jeho pravomocem, avšak současně dodržují zásadu proporcionality stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii. Pravomocemi vyšetřovacích komisí, které představují mimořádné nástroje politické kontroly, by neměly být dotčeny povinnosti jiných orgánů.
(2) Dne 19. dubna 1995 přijal Evropský parlament, Rada a Komise rozhodnutí 95/167/ES, Euratom, ESUO, které stanovilo pravidla pro výkon vyšetřovacího práva Evropského parlamentu. Uvedené rozhodnutí zmiňovalo možnost revize jeho ustanovení na základě zkušeností.
(3) S ohledem na obnovenou rovnováhu mezi orgány, kterou vytvořila Lisabonská smlouva, a na zkušenosti získané během činnosti vyšetřovacích výborů Evropského parlamentu by mělo být rozhodnutí 95/167/ES, Euratom a ESUO zrušeno a nahrazeno novým nařízením.
(4) V souladu se zásadou užitku uznávanou judikaturou Soudního dvora[3] by měly být pravomoci, které jsou nezbytné pro vykonávání úkolů vyplývajících z vyšetřovacího práva, svěřeny Evropskému parlamentu a jeho vyšetřovacím komisím. Má-li být tento cíl splněn, je rovněž zásadní, aby orgány a instituce Evropské unie a členské státy podnikly všechny potřebné kroky, jež usnadní provedení těchto úkolů.
(5) Vyšetřovací komise by neměla být zřízena, pokud jsou tvrzené skutečnosti předmětem dosud neukončeného soudního řízení; aby se však zabránilo veškerým rozporům mezi vyšetřováním politického charakteru a vyšetřováním soudního charakteru, měl by Evropský parlament – aniž by mu tuto povinnost ukládaly Smlouvy – mít právo pozastavit šetření vyšetřovací komise, pokud je po jejím zřízení zahájeno soudní řízení ve stejné věci.
(6) Ze zásad otevřenosti, řádné veřejné správy a demokratické odpovědnosti vyplývá, že jednání vyšetřovací komise a zejména slyšení by měla být veřejná; na druhé straně by rovněž měla být stanovena možnost neveřejného jednání, jakož i příslušná pravidla pro důvěrnost, s cílem zajistit účinnost vyšetřování, ochranu zásadních zájmů členských států, ochranu soukromí a bezúhonnost jednotlivce, zejména v souladu s právními předpisy Unie o ochraně osobních údajů, nebo ochranu obchodních zájmů fyzické či právnické osoby.
(7) Cílem vyšetřovacího práva, coby významného prvku parlamentních pravomocí dohledu, je určit způsob, jakým byl stávající soubor právních předpisů proveden v minulosti; je proto zásadní, aby se vyšetřovací výbor mohl spolehnout na faktické důkazy shromážděné v průběhu šetření. Za tímto účelem by vyšetřovací komise měla mít právo provádět v mezích svého mandátu jakékoli šetření, které považuje za nezbytné pro splnění svého úkolu, zejména šetření na místě, dále vyžádat si dokumenty, předvolávat svědky, vyslechnout úředníky a ostatní zaměstnance Unie nebo členských států a vyžádat si zprávy odborníků.
(8) V zájmu transparentnosti a právní jistoty by měl příkaz vyšetřovací komise k provádění důkazů mít formu rozhodnutí, které by při vyvolávání právně závazných účinků vůči třetím osobám mělo být považováno za akt Evropského parlamentu, aby tak byl možný příslušný právní přezkum.
(9) Šetření by měla být vedena za plného dodržování lidských práv a základních svobod, zejména zásady spravedlnosti, a práva zúčastněných osob vyjádřit svůj názor na skutečnosti, které se jich týkají.
(10) Vyšetřovací komise by měly v souladu s evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a s Listinou základních práv Evropské unie plně respektovat práva osob, které předvolaly k výpovědi.
(11) Šetření by rovněž měla brát ohled na zásadu, že závěry vyšetřování by se měly zakládat výlučně na prvcích s důkazní hodnotou; za tímto účelem by měla vyšetřovací komise mít zejména přístup k jakýmkoli relevantním dokumentům ve vlastnictví orgánů nebo institucí Unie, členských států nebo, je-li dokument významný pro úspěch vyšetřování ve vlastnictví jakékoli fyzické nebo právnické osoby.
(12) V souladu se zásadou loajální spolupráce a se závazkem přispívat k zachování právního řádu Unie by orgány a instituce Unie nebo členských států měly jmenovat úředníky nebo zaměstnance, kterým povolí vystoupit před vyšetřovací komisí, když je komise k tomu vyzve. Vyšetřovací komise by rovněž měla mít možnost vyslechnout členy Komise odpovědné za záležitost, která je předmětem šetření, pokud se jejich svědectví jeví jako věcně důležité a nezbytné pro důkladné posouzení vyšetřované záležitosti.
(13) Má-li se však zajistit, aby se vyšetřovací komise mohla spolehnout na to, že se její závěry zakládají na prvcích s důkazní hodnotou, měla by rovněž mít právo předvolat jakoukoli osobu s bydlištěm v Evropské unii, včetně úředníků a ostatních zaměstnanců orgánů Unie nebo členských států, jako svědka, jehož povinností by mělo být na otázky odpovídat ochotně, úplně a pravdivě; má-li se kromě toho zajistit, že úředníci a ostatní zaměstnanci Unie mohou tuto povinnost splnit, mělo by se jasně stanovit, že se má za to, že mají souhlas podle článků 17 a 19 služebního řádu úředníků Evropské unie stanoveného v nařízení (EHS, Euratom, ESUO) č. 259/68[4] a článku 11 pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie uvedeného ve stejném nařízení vyhovět předvolání komise, dostavit se k výslechu jako svědek a osobně činit prohlášení a vypovídat.
(14) Vzhledem k nutnosti zajistit co nejvyšší důkazní hodnotu svědectví by vyšetřovací komise rovněž měly mít právo žádat svědky, aby vypovídali pod přísahou; je však třeba zohlednit skutečnost, že výpověď pod přísahou není postup používaný ve všech vnitrostátních právních systémech v Unii, a proto by svědci neměli mít povinnost přísahu skládat. U každého případu, kdy svědek odmítne vypovídat pod přísahou, vezme komise tuto skutečnost na vědomí s cílem umožnit spravedlivé srovnávací posouzení důkazní hodnoty všech svědectví.
(15) Ratifikací Smlouvy o fungování Evropské unie členské státy rovněž souhlasily s tím, že Evropskému parlamentu bude svěřeno právo vyšetřovat obvinění z údajného porušování práva Unie nebo nesprávného úředního postupu při jeho uplatňování; v důsledku toho by měly zajistit, aby jejich vnitrostátní orgány v souladu s ustanoveními vnitrostátního práva poskytly vyšetřovacím komisím potřebnou podporu, která umožní komisím splnit jejich úkol, zejména včetně rychlého vyřízení žádostí o právní pomoc předložených komisí.
(16) S ohledem na posílenou demokratickou kontrolu na úrovni Unie udělují ustanovení tohoto nařízení vyšetřovacím komisím rozšířené pravomoci; mají-li mít uvedená ustanovení příslušný účinek a má-li se zvýšit účinnost vyšetřování a jejich soulad s praxí vnitrostátních parlamentů, mělo by toto nařízení v jasně vymezených případech stanovovat možnost uložit účinné, přiměřené a odrazující sankce; členské státy by měly zajistit, aby porušení určitých ustanovení podléhala příslušným sankcím v rámci jejich vnitrostátního práva a aby byla s osobami, které se těchto porušení dopustí, zahájena příslušná řízení.
(17) S cílem zajistit širší paletu účinných opravných prostředků by měl být v rámci Evropského parlamentu vytvořen opravný prostředek před zahájením soudního řízení, který by mohly použít fyzické a právnické osoby – s výjimkou orgánů a institucí Unie a členských států – a který by jim umožňoval vznášet námitky proti rozhodnutí, která byla učiněna při uplatňování ustanovení týkajících se šetření a která jsou jim určena nebo se jich přímo a osobně týkají. Tento opravný prostředek by měl doplňovat soudní a mimosoudní opravné prostředky stanovené ve Smlouvách a v právních systémech členských států.
(18) Měla by být respektována doktrína rozdělení pravomocí, podle níž mají být od sebe odděleny zákonodárná moc (parlament), výkonná moc (vláda) a moc soudní (soudy), aby nedošlo ke zneužití pravomoci.
(19) Toto nařízení ctí základní práva a dodržuje zásady uznané Listinou základních práv Evropské unie.
PŘIJAL TOTO NAŘÍZENÍ:
Oddíl 1
Předmět a obecná pravidla pro zřizování vyšetřovacích komisí
Článek 1
Předmět
1. Toto nařízení stanoví pravidla pro výkon vyšetřovacího práva Evropského parlamentu zkoumat při plnění svých úkolů obvinění z porušování práva Unie nebo nesprávného úředního postupu při jeho uplatňování.
2. Ustanovení týkající se vnitřní organizace Evropského parlamentu se stanoví v jeho jednacím řádu.
Článek 2
Zřízení a mandát vyšetřovací komise
1. Evropský parlament může v souladu s podmínkami a omezeními stanovenými ve Smlouvách zřizovat dočasné vyšetřovací komise.
2. Evropský parlament může vyšetřovací komise zřizovat na žádost čtvrtiny všech svých členů.
3. V rozhodnutí o zřízení vyšetřovací komise musí být stanoven její mandát, a to zejména:
a) předmět a cíl vyšetřování, přičemž se odkazuje na příslušná ustanovení právních předpisů Unie;
b) složení komise založené na vyrovnaném zastoupení politických sil;
c) lhůta pro předložení zprávy komise; tato lhůta nesmí být delší než 12 (dvanáct) měsíců od její první schůze a může být dvakrát prodloužena na základě odůvodněného rozhodnutí Evropského parlamentu, a to vždy nejvýše o tři měsíce.
Článek 3
Ukončení činnosti vyšetřovací komise
Vyšetřovací komise ukončí svou činnost:
a) předložením své zprávy nebo
b) uplynutím lhůty pro předložení zprávy; a
c) v každém případě uplynutím volebního období Parlamentu.
Článek 4
Obnovení vyšetřování
Dočasná vyšetřovací komise nesmí být zřízena nebo znovuzřízena k záležitostem, které již dočasná vyšetřovací komise šetřila, pokud neuplynulo alespoň dvanáct měsíců od předložení zprávy o tomto vyšetřování nebo od ukončení mandátu předchozí vyšetřovací komise a pokud se neobjevily nové skutečnosti. Komise může být zřízena v každém případě tehdy, pokud nastanou nové závažné důvody, o nichž se lze domnívat, že mohou změnit podstatné závěry.
Oddíl 2
Obecná procesní pravidla
Článek 5
Neslučitelnost
1. Vyšetřovací komise nesmí být zřízena, pokud jsou tvrzené skutečnosti předmětem dosud neukončeného soudního řízení.
2. Pokud je po zřízení vyšetřovací komise zahájeno soudní řízení ve stejné věci, rozhodne Evropský parlament o případném pozastavení šetření komise.
Žádost o pozastavení může předložit členský stát, Komise nebo osoba, které se vyšetřování přímo a osobně týká.
Doba pozastavení se nezapočítává do lhůty uvedené v čl. 2 odst. 3 písm. c).
Článek 6
Veřejný charakter jednání
1. Jednání vyšetřovací komise a zejména slyšení před komisí jsou veřejná.
2. Ve výjimečných případech jsou jednání neveřejná, pokud o to požádá čtvrtina členů vyšetřovací komise, orgán nebo instituce Unie nebo dotčené vnitrostátní orgány. Svědci a odborníci mohou na základě vlastní žádosti vypovídat neveřejně.
Informace považované za důvěrné podle článku 7 se projednávají neveřejně.
3. Vyšetřovací komise musí informovat všechny osoby jmenované v průběhu vyšetřování, které mohou být vyšetřováním dotčeny; pokud o to uvedená osoba požádá, musí ji komise vyslechnout.
Článek 7
Důvěrnost informací
1. Informace získané vyšetřovací komisí smí být použity výhradně pro výkon jejích povinností. Pokud obsahují materiál důvěrné povahy, nesmí být zpřístupněny. Důvěrné informace musí být chráněny a musí s nimi být zacházeno v souladu s běžnými minimálními bezpečnostními standardy uplatňovanými orgány Unie.
2. Odstavec 1 se použije obdobně v případě zpřístupnění informací, které by buď ohrozily ochranu soukromí a integritu jednotlivce, zejména s ohledem na právní předpisy Unie o ochraně osobních údajů, nebo obchodní zájmy fyzické či právnické osoby, včetně duševního vlastnictví.
Článek 8
Spolupráce
Orgány a instituce Unie zajistí, aby jejich členové a zaměstnanci poskytli vyšetřovací komisi při plnění jejího úkolu nezbytnou pomoc.
Členské státy zajistí, aby jejich vnitrostátní orgány v souladu s ustanoveními vnitrostátního práva poskytly vyšetřovací komisi při plnění jejího úkolu nezbytnou pomoc.
Článek 9
Sdělení
Každé sdělení určené vnitrostátním orgánům nebo soudům členských států pro účely uplatňování tohoto nařízení se provádí prostřednictvím stálých zastoupení členských států u Evropské unie.
Článek 10
Výsledky vyšetřování
1. Po ukončení vyšetřování předloží vyšetřovací komise závěrečnou zprávu Evropskému parlamentu, který ji bez pozměňovacích návrhů přijme nebo zamítne.
2. Závěrečná zpráva komise může v oficiální části textu obsahovat menšinové stanovisko, pokud má toto stanovisko podporu alespoň jedné čtvrtiny členů komise.
3. Na základě uvedené zprávy může Evropský parlament zejména předat záležitost orgánům nebo institucím Unie nebo vnitrostátním soudním či jiným orgánům.
Evropský parlament může orgánům nebo institucím Evropské unie nebo členským státům sdělit veškerá doporučení, která přijme na základě zprávy vyšetřovací komise.
Oddíl 3
Šetření
Článek 11
Provádění šetření
1. Vyšetřovací komise může v mezích svého mandátu provádět jakékoli šetření, které považuje za nezbytné pro plnění svého úkolu. Za tímto účelem je komise oprávněna zejména:
– provádět šetření na místě,
– vyžádat si dokumenty,
– předvolávat svědky,
– vyslechnout úředníky a ostatní zaměstnance Unie nebo členských států,
– vyžádat si zprávy odborníků.
2. V průběhu šetření může vyšetřovací komise požádat vnitrostátní soudní a jiné orgány o pomoc. Uvedené orgány poskytnou vyšetřovací komisi potřebnou podporu.
3. V případě, kdy se údajná porušování práva Unie nebo nesprávný úřední postup při jeho uplatňování mohou týkat odpovědnosti orgánu nebo úřadu členského státu, může vyšetřovací komise požádat parlament dotyčného členského státu o spolupráci při vyšetřování.
Za tímto účelem může Evropský parlament uzavřít meziparlamentní dohody s parlamenty členských států.
4. Rozhodnutí komise přijatá podle tohoto oddílu a určená fyzické nebo právnické osobě kromě orgánů a institucí Unie a členských států adresáta uvědomí o opravných prostředcích, které má k dispozici podle článku 21 tohoto nařízení.
Rozhodnutí komise, která mají právní účinky vůči třetím osobám, se považují za akt Evropského parlamentu.
Článek 12
Příkaz k provádění důkazů
Pro účely svého šetření přijme komise rozhodnutí (příkaz k provádění důkazů), které stanoví plánované prostředky šetření a skutečnosti, které je třeba zjistit.
Článek 13
Šetření na místě
Vyšetřovací komise může provádět šetření na místě. Uvedená šetření musí být v příslušných případech prováděna ve spolupráci s vnitrostátními orgány, v souladu s ustanoveními vnitrostátního práva.
Článek 14
Žádosti o dokumenty
1. Na žádost vyšetřovací komise určenou orgánům a institucím Unie musí být komisi poskytnuty všechny relevantní dokumenty, které jsou ve vlastnictví těchto orgánů a institucí.
2. Na žádost vyšetřovací komise určenou orgánům členských států musí být komisi poskytnuty všechny relevantní dokumenty, které jsou ve vlastnictví těchto orgánů, v souladu s ustanoveními vnitrostátního práva a pravidly uvedenými v čl. 346 odst. 1 písm. a) a b) Smlouvy o fungování Evropské unie.
3. Vyšetřovací komise může požádat jakoukoli jinou dotčenou právnickou nebo fyzickou osobu, aby poskytla takové dokumenty, které může považovat za významné pro úspěch vyšetřování. Tyto osoby, aniž by tím byly dotčeny jejich povinnosti vyplývající z právních předpisů Unie a vnitrostátního práva, žádosti komise vyhoví. Mohou uplatňovat svá práva, kterých by požívaly podle vnitrostátních právních předpisů v případě zabavování věcí vnitrostátními donucovacími orgány.
4. Žádosti o dokumenty musí uvádět právní základ a účel žádosti a dále stanovit, které dokumenty jsou požadovány a v jaké lhůtě mají být poskytnuty. Musí rovněž uvádět možné důsledky neopodstatněného odmítnutí poskytnout požadované dokumenty.
Článek 15
Svědci
1. Vyšetřovací komise může předvolat jakoukoli osobu s bydlištěm v Evropské unii jako svědka, pokud se domnívá, že výslech této osoby je nezbytný pro splnění jejího poslání.
Každé předvolání musí obsahovat příjmení, jména a adresu dotčeného svědka a přesně uvádět, v jaké záležitosti a z jakého důvodu má byt svědek vyslechnut. Komise předvolání předá příslušnému vnitrostátnímu orgánu členského státu, v němž má svědek bydliště. Příslušný vnitrostátní orgán zajistí, aby bylo předvolání svědkovi doručeno v souladu s ustanoveními vnitrostátního práva.
2. Svědci, kteří byli řádně předvoláni, předvolání vyhoví a dostaví se k výslechu. Na otázky členů komise musí odpovídat ochotně, úplně a pravdivě. Mohou uplatňovat svá práva, kterých by požívali, pokud by byli předvoláni a vyslýcháni parlamentní vyšetřovací komisí, podobným subjektem, nebo soudem v občanskoprávním řízení v členském státě svého bydliště. Pro tyto účely mají právo na právního zástupce.
Svědci musí být dopředu informováni o svých právech a povinnostech a o možných důsledcích neopodstatněného odmítnutí vyhovět předvolání a dostavit se k výslechu, křivé výpovědi a uplácení svědků.
3. Pokud se svědek, který byl řádně předvolán, nedostaví k výslechu před vyšetřovací komisí, může komise nařídit, aby bylo tomuto svědkovi zasláno další předvolání.
4. Komise může rozhodnout, že svědky vyslechne pod touto přísahou: „Přísahám, že jsem řekl/a pravdu, celou pravdu a nic než pravdu.“ Pokud si to svědek přeje, může k přísaze doplnit náboženskou formulaci. Nikdo však nemá povinnost vypovídat pod přísahou.
U každého případu, kdy svědek odmítne vypovídat pod přísahou, vezme komise tuto skutečnost na vědomí.
Článek 16
Výpovědi členů orgánů Unie a členů vlád členských států
Komise může vyzvat orgány Unie – s výjimkou Soudního dvora – nebo vlády členských států, aby jmenovaly jednoho nebo více svých představitelů, kteří se zúčastní jejího jednání, pokud se jejich výpovědi jeví jako věcně důležité a nezbytné pro důkladné posouzení šetřené záležitosti.
Na základě žádosti podle prvního odstavce určí Komise jednoho nebo více svých členů odpovědných za záležitost, které se týká šetření, aby se dostavil k výslechu před vyšetřovací komisi.
Článek 17
Úředníci a ostatní zaměstnanci Unie a členských států
1. Vyšetřovací komise může vyzvat orgány nebo instituce Unie nebo členské státy, aby jmenovaly jednoho nebo více svých úředníků nebo zaměstnanců, kteří se zúčastní jejího jednání.
Orgány nebo instituce Unie nebo členské státy jmenují úředníky nebo zaměstnance, kterým povolí vystoupit před vyšetřovací komisí.
2. Vyšetřovací komise smí předvolat konkrétního úředníka nebo zaměstnance Unie, aby vypovídal v záležitosti související s jeho nebo jejími služebními povinnostmi, pokud se domnívá, že výslech této osoby je nezbytný pro splnění poslání komise. Má se za to, že dotčený úředník nebo jiný zaměstnanec má podle článků 17 a 19 služebního řádu úředníků Evropské unie a článku 11 pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie povolení vyhovět předvolání komise a dostavit se k výslechu jako svědek a osobně předkládat podání a vypovídat.
3. Vyšetřovací komise může předvolat konkrétního úředníka nebo jiného zaměstnance členského státu, aby vypovídal v záležitosti související s jeho nebo jejími služebními povinnostmi, pokud se domnívá, že výslech této osoby je nezbytný pro poslání komise. Dotčený členský stát udělí v souladu s ustanoveními vnitrostátního práva svým úředníkům a ostatním zaměstnancům povolení, aby mohli vyhovět předvolání komise a dostavit se k výslechu jako svědci a osobně předkládat podání a vypovídat.
Článek 18
Žádosti o soudní pomoc
1. Vyšetřovací komise může požádat o soudní pomoc pro výslech řádně předvolaných svědků.
2. Žádosti o soudní pomoc se vydávají v souladu s čl. 15 odst. 1 formou rozhodnutí komise, která je předá příslušnému soudnímu orgánu členského státu, v němž má svědek bydliště. V případě potřeby se k rozhodnutí připojí překlad do úředního jazyka nebo do jednoho z úředních jazyků členského státu, jemuž je žádost určena.
3. Příslušný soudní orgán po ověření pravosti a zákonnosti žádosti o soudní pomoc vyhoví v souladu se svým vnitrostátním právem. Na základě žádosti vyšetřovací komise se však může postupovat podle zvláštní metody nebo postupu, pokud tato metoda nebo postup není v rozporu s vnitrostátním právem dotčeného členského státu, nebo se jimi nelze řídit z důvodu interní praxe či postupu daného orgánu nebo kvůli praktickým obtížím.
4. Žádosti o soudní pomoc se vyřizují bez prodlení.
5. Po jejich vyřízení předá příslušný soudní orgán vyšetřovací komisi rozhodnutí provádějící žádost o soudní pomoc, veškeré dokumenty, které z vyřízení vzejdou, a podrobné prohlášení o nákladech.
Článek 19
Odborníci
1. Vyšetřovací komise může rozhodnout, že požádá jednoho nebo více odborníků o vypracování zprávy. Uvedené rozhodnutí stanoví úkol odborníků a lhůtu, v níž má být zpráva vypracována.
2. Odborníci se smějí vyjadřovat výhradně k bodům, na které byli výslovně dotázáni.
3. Komise smí na návrh odborníka vydat příkaz k výslechu svědků.
4. Po vypracování zprávy může vyšetřovací komise odborníka vyslechnout.
Článek 18 se použije obdobně.
Článek 20
Sankce
1. Komise vezme na vědomí jakékoli odmítnutí nebo nedodržení povinností stanovených v tomto nařízení.
Předseda Evropského parlamentu může zcela nebo zčásti oznámit body, které komise vzala na vědomí, a zajistí, aby bylo toto oznámení zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie.
2. Členské státy zajistí, aby podle vnitrostátních právních předpisů podléhala příslušným sankcím níže uvedená porušení tohoto nařízení:
– neopodstatněné odmítnutí poskytnout jakékoli požadované dokumenty,
– neopodstatněné odmítnutí vyhovět předvolání a dostavit se k výslechu jako svědek,
– křivá výpověď a
– uplácení svědků.
Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující a musí odpovídat sankcím za obdobná protiprávní jednání související s prací vyšetřovacích výborů ve vnitrostátních parlamentech.
3. Pokud je nějaká osoba důvodně podezřelá z porušení některého ustanovení uvedeného v odstavci 2, zahájí vůči ní členský stát, v němž má tato osoba bydliště, příslušná řízení podle svého vnitrostátního práva.
Článek 21
Opravné prostředky
1. Každá fyzická nebo právnická osoba kromě orgánů a institucí Unie a členských států může předložit odůvodněnou písemnou námitku proti rozhodnutí vyšetřovací komise, které bylo učiněno v souladu s oddílem 3 a které je této osobě určeno nebo se jí přímo a osobně týká. V podnětu musí být uvedeno, v čem spočívá údajné porušení právních předpisů Unie nebo vnitrostátního práva, jež se vztahuje na tuto osobu.
2. Námitka musí být předložena Evropskému parlamentu do deseti pracovních dnů od oznámení rozhodnutí osobě, která námitku podává, nebo pokud k oznámení nedošlo, ode dne, kdy se o něm uvedená osoba dozvěděla.
Uvedená námitka má odkladný účinek.
3. Evropský parlament přijme na nejbližším dílčím zasedání po uplynutí lhůty deseti pracovních dnů od obdržení námitky odůvodněné rozhodnutí o této námitce. Toto rozhodnutí může obsahovat odstranění odkladného účinku stížnosti.
Evropský parlament oznámí osobě, která námitku podala, své rozhodnutí do deseti pracovních dnů a rovněž jí sdělí, jaké opravné prostředky má k dispozici, zejména soudní řízení proti Evropskému parlamentu nebo možnost podat stížnost evropskému veřejnému ochránci práv za podmínek uvedených v článcích 263 a 228 Smlouvy o fungování Evropské unie.
4. Jestliže Evropský parlament neoznámí odůvodněné rozhodnutí v předepsaných lhůtách, je osoba, která námitku podala, oprávněna zahájit proti Evropskému parlamentu soudní řízení za podmínek uvedených v článku 263 Smlouvy o fungování Evropské unie.
Článek 22
Náklady
Cestovní výdaje a výdaje na pobyt členů a úředníků orgánů a institucí Unie hradí tyto orgány a instituce. Cestovní výdaje a výdaje na pobyt jiných osob, které budou vypovídat před vyšetřovací komisí, hradí Evropský parlament v souladu se stropy stanovenými pro slyšení odborníků.
Oddíl 4
Závěrečná ustanovení
Článek 23Zrušení
Rozhodnutí 95/167/ES, Euratom, ESUO se zrušuje.
Článek 24Vstup v platnost
Toto nařízení vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.
Použije se ode dne …[5]*
Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.
V …
Za Evropský parlament
předseda nebo předsedkyně
VYSVĚTLUJÍCÍ PROHLÁŠENÍ
„Pravda je šíp a brána právě tak úzká, aby jí prošel.“
Bob Dylan
Úvod
Vyšetřovací právo je významným prvkem pravomocí dohledu Evropského parlamentu. Představuje skutečnou možnost přezkoumávat minulost – jakým způsobem byl stávající soubor právních předpisů proveden? Došlo k porušení zákona, nebo se při jeho uplatňování objevily prvky nesprávného úředního postupu či zkreslení? Jinými slovy – cílem vyšetřovacího práva je zjistit o minulosti pravdu.
Toto právo vykonává mnoha různými způsoby řada demokratických parlamentů na celém světě. Ve většině členských států EU je zřízení vyšetřovacích komisí zakotveno v ústavě, zákoně nebo nařízení, jimiž je také regulováno. Ze srovnání různých druhů vyšetřovacích komisí v členských státech vyplývá, že pokud jde o zřizovací mechanismy, fungování a pravomoci, existují zde značné rozdíly[6]. Kromě toho lze konstatovat rozdíly v četnosti, v jaké jsou vyšetřovací komise zřizovány.
Právo Evropského parlamentu zřizovat dočasné vyšetřovací komise, které by zkoumaly „obvinění z porušování práva Společenství nebo nesprávného úředního postupu“ vnesla do primárního práva Maastrichtská smlouva. Tato Smlouva neuvádí informace o konkrétních pravomocech svěřených vyšetřovacím komisím EP, místo toho ponechává definici veškerých pravidel na budoucí interinstitucionální dohodě.
Parlament začal tuto dohodu neprodleně připravovat, ale teprve po zdlouhavém vyjednávání a vypracování dvou zpráv[7] bylo v roce 1995 přijato interinstitucionální rozhodnutí o pravidlech pro výkon vyšetřovacího práva Evropského parlamentu[8].
Svého práva využíval Parlament poměrně obezřetně. Od roku 1995 byly zřízeny pouze tři komise:
- TRANSIT - pro vyšetřování tranzitního režimu Společenství,
- ESB1 - pro vyšetřování týkající se BSE (bovinní spongiformní encefalopatie),
- EQUI - pro vyšetřování týkající se krize společnosti Equitable Life Assurance Society.
Během svých zasedání komise EQUI brzy narazila na omezené pravomoci, které byly vyšetřovacím komisím přiznány, což se ve svém důsledku nezdálo adekvátní politickému postavení, potřebám a pravomocem Evropského parlamentu. Komise EQUI proto ve své zprávě poznamenává, že:
Vyjma vztahu k Evropské komisi má komise velmi malou pravomoc: nemůže předvolávat svědky, neexistují žádné důsledky, náklady nebo pokuty v případě, že možný svědek odmítne při vyšetřování spolupracovat, a neexistují žádné sankce za podání nepravdivého svědectví nebo za odmítnutí dostavit se nebo podat svědectví před komisí. Komise nemá žádné vyšetřovací pravomoci podobné pravomocím soudů ve vztahu ke státním správám nebo v případech, kdy správní nebo soukromý orgán odmítne komisi předložit dokumentaci. Komise nemá ani možnost požádat vnitrostátní soud o pomoc během vyšetřování[9].
Tyto problémy, které komise EQUI zdůraznila, byly právě ty kontroverzní body, které vyvstaly během interinstitucionálních vyjednávání v roce 1995. Na tomto základě vydal Evropský parlament dne 19. června 2007[10] doporučení, v němž vyzval Konferenci předsedů, aby realizovala doporučení již obsažená ve zprávě komise EQUI, zejména doporučení pro budoucí reformu vyšetřovacích komisí.
Proč zahájit tuto reformu právě teď?
Lisabonská smlouva upravila rovnováhu mezi orgány Unie a posílila politické postavení Parlamentu. Článek 14 Smlouvy o Evropské unii výslovně stanoví, že Parlament vykonává politickou kontrolu. Smlouva rovněž změnila postup pro stanovení pravidel pro výkon vyšetřovacího práva. Článek 226 uvádí, že: „Pravidla [...] stanoví Evropský parlament z vlastního podnětu zvláštním legislativním postupem po obdržení souhlasu Rady a Komise formou nařízení“.
Zatímco v minulosti se jednalo o společné rozhodnutí tří hlavních evropských orgánů, přiznává Lisabonská smlouva právo podnětu výslovně Parlamentu. Parlament musí nicméně obdržet formální souhlas Rady a Komise.
Dalším důvodem pro započetí této revize právě nyní je skutečnost, že veřejný ochránce práv získal v důsledku nejnovějších změn ve svém statutu[11] ve srovnání s vyšetřovacími komisemi Parlamentu širší pravomoci.
S cílem zlepšit fungování a účinnost budoucích vyšetřovacích komisí počítá doporučení Evropského parlamentu ze dne 19. června 2007, které vychází ze zprávy komise EQUI, s reformou pravidel pro tyto komise. Podle studie, kterou komise provedla o situaci ve 12 členských státech a Švýcarsku, jsou vnitrostátní parlamenty pro vyšetřování mnohem lépe vybaveny než EP. Tematická sekce následně studii zaktualizovala a rozšířila o členské státy, které do ní nebyly dříve zahrnuty. Z výsledků vyplývá, že vyšetřovací komise jsou ve většině členských států zakotveny v ústavním systému. Ve většině členských států mají tyto komise vyšetřovací pravomoci podobné pravomocím řádných soudů, i když v menším měřítku. Ve většině členských států, kde mají vyšetřovací komise právní základ, mají komise také možnost předvolávat svědky k výpovědi. V případě, že předvolání není vyhověno, mají země stanoveny různé sankce.
Ve srovnání s těmito ustanoveními je současný soubor pravidel pro vyšetřovací komise v Evropském parlamentu mnohem restriktivnější, zejména pokud jde o předvolávání svědků a sankce pro osoby, které odmítnou spolupracovat.
Jelikož Smlouva dává Parlamentu právo podnětu, použije se postup stanovený v článku 41 jednacího řádu „Právo podnětu udělené Parlamentu Smlouvami“.
Vzhledem k tomu, že se postup změnil, nepředloží Parlament pouze pozměňovací návrhy ke starému rozhodnutí, ale může místo toho navrhnout nové nařízení, jak je uvedeno výše[12].
V čem spočívají navrhovaná zlepšení?
Vyšetřovací komise musí mít k dispozici potřebné prostředky pro plnění svého úkolu zkoumat obvinění z porušování práva Unie nebo nesprávného úředního postupu. To je v souladu s judikaturou Soudního dvora: jestliže článek Smlouvy svěří orgánu nebo instituci Unie konkrétní úkol, je třeba připustit, že mu tímto „nutně a sám o sobě svěřuje nezbytné pravomoci, aby tento úkol splnil“[13], jinak bude uvedené ustanovení zcela neúčinné.
Při přípravě návrhu zcela nového nařízení – poprvé v historii této sněmovny – se Váš zpravodaj nechal inspirovat různými zdroji. Jedním z nejdůležitějších byl statut a jednací řád Soudního dvora EU, zejména články 24–30, články 47–53 a článek 75. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 o vyšetřování prováděném OLAF a rozhodnutí 94/262/ESUO, ES, Euratom o úkolech veřejného ochránce práv poskytly cenné příklady v otázce, jak zřídit vyšetřovací pravomoci na nadnárodní úrovni. Studie Tematické skupiny (Parlamentní vyšetřovací komise: srovnání (Parliamentary Committees of Inquiry: A survey)) dává přehled o pravomocích a postupech vyšetřovacích komisí v různých zemích. V úvahu byly samozřejmě vzaty i dřívější texty vypracované v souvislosti s vyšetřovacími komisemi EP[14]. O významný posun v reflexi celé otázky se rovněž zasloužily kvalitní dokumenty, poznámky a příspěvky naší právní služby. V novém právním nástroji zůstanou kromě toho zcela jistě zachována některá nezpochybnitelná a užitečná ustanovení uvedená ve starém rozhodnutí.
Tento návrh nařízení poskytuje ve srovnání se starým rozhodnutím jasnější a logičtější strukturu. Nejvýznamnější zlepšení se nachází v oddíle 3 (Šetření).
Výchozím bodem našich úvah bylo přesvědčení, že všechny závěry vyšetřování by se měly zakládat výhradně na prvcích s důkazní hodnotou. Za tímto účelem by vyšetřovací komise měla mít právo provádět, v mezích svého mandátu, jakékoli šetření, které považuje za nezbytné pro splnění svého úkolu, tedy s pomocí věcných důkazů zjistit pravdu o některých otázkách z minulosti.
Z toho důvodu by komise podle překládaného návrhu nařízení mohla provádět jakýkoli druh vyšetřování, přičemž pro ty nejvýznamnější by byla stanovena pravidla. Mohla by tak provádět šetření na místě, vyžádat si dokumenty, vyslechnout úředníky a ostatní zaměstnance Unie a členských států, předvolávat svědky a vyžádat si zprávy odborníků.
Vyšetřovací komise by měly mít přístup ke všem dokumentům – administrativním i jiným – a ke všem informacím, které mohou usnadnit jejich práci. Měly by mít právo takové informace získat od institucí Unie i členských států a od fyzických nebo právnických osob. Tato pravomoc by však měla být využívána pouze v případech, kde existuje spojitost mezi určitou požadovanou informací nebo dokumentem a úkolem dané vyšetřovací komise.
Ze stejného důvodu by měly mít vyšetřovací komise právo předvolat si jakoukoli osobu (úředníky Unie nebo členských států, technické odborníky, zástupce právnických osob atd.), jejichž svědectví nebo odbornost považují na nezbytné pro lepší vyšetření daného případu.
Pro dosažení výše uvedených cílů stanoví návrh nařízení přímou povinnost dát k dispozici dokumenty požadované komisí a před vyšetřovací komisí vystoupit a vypovídat jako svědek. Je však také možné zachovat postup uvedený v původním rozhodnutí: nadřízení úředníků a ostatních zaměstnanců EU nebo členských států mohou jmenovat pracovníky, kteří se zúčastní jednání. V takovém případě si lze představit, že by tyto osoby jednaly v souladu s instrukcemi nadřízených. Pokud by však komise nebyla spokojena s dokumenty nebo podáními předloženými v souladu s tímto postupem, mohla by využít svých nových, silnějších pravomocí, a sice předvolat tyto osoby přímo jako svědky. Tím by nebyl starý postup (který se zakládá na dobré vůli a loajální spolupráci orgánů EU a členských států) zrušen, nicméně hrozba ze strany komise, že využije svých nových, posílených pravomocí, by mohla ze strany orgánů EU nebo členských států dotčených šetřením přinést „umoudření“.
Významným pokrokem tohoto nového právního nástroje by byla povinnost řádně předvolaných svědků na otázky členů komise odpovídat ochotně, úplně a pravdivě. To by se rovněž vztahovalo na úředníky a ostatní zaměstnance Unie. Na základě nařízení by měli povolení vyhovět předvolání vyšetřovací komise a vypovídat.
Toto právní uspořádání se zdá přiměřené pro zajištění politické kontroly vykonávané Evropským parlamentem, jediným přímo voleným orgánem Unie, a je skutečně významné, účinné a v souladu s očekáváním evropských občanů, pokud jde o demokratickou odpovědnost a řádnou správu věcí veřejných.
Z toho také vyplývá, že nedodržení těchto povinností by mělo vést k přiměřeným postihům. Mají-li být respektovány zásady nullum crimen sine lege (žádný zločin bez zákona) a nulla poena sine lege (žádný trest bez zákona) stanovené v článku 49 Listiny základních práv EU, mělo by nařízení uložit členským státům, aby zajistily, že přesně definovaná porušení některých ustanovení – neopodstatněné odmítnutí poskytnout požadované dokumenty, neopodstatněné odmítnutí vyhovět předvolání a dostavit se k výslechu jako svědek, křivá výpověď a uplácení svědků – budou podléhat příslušným sankcím v souladu s jejich vnitrostátním právem.
Evropský parlament není soud. Nemá tedy sám o sobě pravomoc ukládat jednotlivcům tresty. Přijetím Lisabonské smlouvy však všechny členské státy rovněž souhlasily s tím, že Evropský parlament bude mít právo vyšetřovat obvinění z porušování práva Unie nebo nesprávného úředního postupu při jeho uplatňování. To by je mělo zavázat k tomu, aby uložily svým vlastním správním systémům, že musí případným vyšetřovacím komisím EP poskytnout pomoc. Orgány Unie by na druhé straně neměly dovolit, aby se řádně předvolaní úředníci, kteří nařízení poruší, schovávali za svoji imunitu, kterou jim ve výhradním zájmu Unie přiznává protokol č. 7. Je proto jasně stanoveno, že zbavení imunity v těchto případech není posuzováno jako v rozporu se zájmy Unie
Cílem zřízení vyšetřovací komise je zajistit nápravu nezákonné nebo nespravedlivé situace. Vyšetřování by proto měla vést k celé řadě možných výsledků, které by měly zajistit co nejvhodnější řešení. Při této příležitosti je třeba připomenout, že konečná pravomoc rozhodnutí – bez ohledu na pravomoci svěřené vyšetřovacím komisím k plnění jejich úkolů – nakonec patří Parlamentu. Proto by závěry vyšetřovacích komisí mohly být předkládány Parlamentu formou závěrečné zprávy. Bylo by pak na Parlamentu, aby se řídil jedním nebo více doporučeními uvedenými v závěrečné zprávě, a například rozhodl, zda zprávu zveřejní, předloží legislativní podnět, předá záležitost příslušným orgánům Unie nebo vnitrostátním orgánům či veřejnému ochránci práv, nebo zda v závislosti na konkrétních okolnostech přijme jiné vhodné opatření.
- [1] Úř. věst. ...
- [2] Úř. věst. ...
- [3] Rozsudek ze dne 9. července 1987 ve spojených věcech 281, 283 až 285 a 287/85 Německo, Francie, Nizozemsko, Dánsko a Spojené království v. Komise [1987] Recueil s. 3203, bod 28.
- [4] Úř. věst. L 56, 4.3.1968, s. 1.
- [5] * Úř. věst.: Vložte prosím datum: dvanáct měsíců od vstupu tohoto nařízení v platnost.
- [6] Srov. analýza provedená Tematickou sekcí C: Parlamentní vyšetřovací komise ve vnitrostátních systémech: srovnávací studie členských států EU.
- [7] A3-0302/92 a A4-0003/95.
- [8] Rozhodnutí 95/167/ES, Euratom, ESUO.
- [9] A6-0203/2007.
- [10] P6_TA(2007)0264.
- [11] Úř. věst. L 189, 17.7.2008, s. 25.
- [12] Technická podrobnost, která však stojí za zmínku: Článek 107b Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii byl zrušen Protokolem č. 2 Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství. Na základě článku 106a Smlouvy o ESAE se však článek 226 Smlouvy o fungování Evropské unie použije na Evropské společenství pro atomovou energii.
- [13] Srov. rozsudek ze dne 9. července 1987 ve věci 281/85.
- [14] Zpráva o krizi společnosti Equitable Life Assurance Society (A6-0203/2007); Zpráva ze dne 21. července 1995 o změně článku 136 jednacího řádu (A4-0187-95); Zpráva ze dne 12. ledna 1995 o pravidlech pro výkon vyšetřovacího práva EP (A4-0003/95); Pracovní dokument ze dne 3. ledna 1995 o vyšetřovacím právu EP (zpravodaj: Alexander Langer); Zpráva ze dne 12. října 1992 o parlamentních vyšetřovacích komisích (A3‑0302/92); Pracovní dokument ze dne 2. června 1992 o parlamentních vyšetřovacích komisích (zpravodaj: François Musso).
VÝSLEDEK KONEČNÉHO HLASOVÁNÍ VE VÝBORU
Datum přijetí |
11.10.2011 |
|
|
|
|
Výsledek konečného hlasování |
+: –: 0: |
17 1 0 |
|||
Členové přítomní při konečném hlasování |
Carlo Casini, Andrew Duff, Ashley Fox, Matthias Groote, Roberto Gualtieri, Enrique Guerrero Salom, Zita Gurmai, Gerald Häfner, Constance Le Grip, David Martin, Morten Messerschmidt, Paulo Rangel, Algirdas Saudargas, György Schöpflin, Rafał Trzaskowski, Luis Yáñez-Barnuevo García |
||||
Náhradník(ci) přítomný(í) při konečném hlasování |
Helmut Scholz, Rainer Wieland |
||||