Smlouvy a Evropský parlament
První smlouvou, podepsanou v roce 1951, bylo založeno Parlamentní shromáždění, které bylo později přejmenováno na Evropský parlament. Smyslem této smlouvy bylo, aby šest zemí, které dříve stály ve válce proti sobě, začalo spolupracovat na dosahování společných cílů.
Následné smlouvy přidaly nové oblasti spolupráce, případně měly za cíl zdokonalit fungování orgánů EU poté, co se počet členských států EU rozrostl z 6 na 27 zemí. Například Smlouvou o založení Evropského hospodářského společenství byla zavedena zemědělská politika, Niceskou smlouvou se zase reformovalo institucionální uspořádání EU.
Evropský parlament, Rada, Komise, Soudní dvůr a Účetní dvůr vykonávají své pravomoci v souladu se smlouvami. Komise je považována za „strážkyni smluv“.
Jak vznikají evropské smlouvy
Když má vzniknout nová smlouva nebo má být stávající smlouva pozměněna, je ustavena mezivládní konference, na níž se scházejí zástupci a zástupkyně vlád členských států. Smlouva je v průběhu svého utváření a vývoje konzultována s Parlamentem a ten k ní vyjadřuje své stanovisko.
Více pravomocí pro Parlament
Parlament s každou novou smlouvou získal větší demokratické, kontrolní a legislativní pravomoci. Bruselskou smlouvou (podepsanou v roce 1975) získal pravomoc kontrolovat každoročně na konci roku účty EU, aby posoudil, zda Komise prostředky z rozpočtu EU vydávala uvážlivě a správně.
Jednotný evropský akt (podepsaný v roce 1986) zajistil, aby byl pro přistoupení každého nového státu k EU nutný souhlas Parlamentu. Amsterodamská smlouva (podepsaná v roce 1997) Parlamentu zaručila mnohem silnější pozici při společném vytváření předpisů s Radou v celé řadě oblastí, na něž se vztahuje právo EU (např. ochrana spotřebitele, možnost legálně pracovat v jiné zemi, otázky životního prostředí a další).
Nejnovější Lisabonská smlouva vstoupila v platnost dne 1. prosince 2009.
Posílila roli Evropského parlamentu, připsala vnitrostátním parlamentům větší odpovědnost při určování směru evropské politiky a udělila občanům EU právo iniciativy. Posílila také pravomoci Parlamentu, který se stal plnoprávným spolutvůrcem právních předpisů s většími pravomocemi v oblasti rozpočtu. Udělila mu rovněž klíčovou roli při volbě předsedy nebo předsedkyně Evropské komise.