ZPRÁVA o revizi strategie Mezinárodního měnového fondu

1. 2. 2006 - (2005/2121(INI))

Hospodářský a měnový výbor
Zpravodaj: Benoît Hamon

Pozměňovací návrhy

• 001-001 (PDF - 81 KB)
• 001-001 (DOC - 76 KB)
• 002-006 (PDF - 89 KB)
• 002-006 (DOC - 93 KB)
• 007-008 (PDF - 85 KB)
• 007-008 (DOC - 78 KB)
• 009-011 (PDF - 86 KB)
• 009-011 (DOC - 85 KB)
• 012-012 (PDF - 78 KB)
• 012-012 (DOC - 74 KB)

NÁVRH USNESENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU

o revizi strategie Mezinárodního měnového fondu

(2005/2121(INI))

Evropský parlament,

–   s ohledem na čl. 111 odst. 4 Smlouvy o ES, který se týká zastoupení a postavení Společenství na mezinárodní úrovni v rámci hospodářské a měnové unie,

–   s ohledem na návrh předložený Komisí dne 9. listopadu 1998 k rozhodnutí Rady o zastoupení a postavení, které Společenství zaujme na mezinárodní úrovni v rámci hospodářské a měnové unie (KOM(1998)0637),

–   s ohledem na závěry předsednictví Evropské rady ve Vídni ve dnech 11. a 12. prosince 1998,

–   s ohledem na své usnesení ze dne 23. října 2001 o mezinárodním měnovém systému – Jak zajistit jeho lepší fungování a vyhnout se budoucím krizím[1],

–   s ohledem na své usnesení ze dne 3. července 2003[2] o eurozóně ve světovém hospodářství a o předpokládaném vývoji v příštích letech,

–   s ohledem na zprávu generálního ředitele Mezinárodního měnového fondu (MMF) ze dne 15. září 2005 o střednědobé strategii Fondu[3],

–   s ohledem na rozhodnutí přijatá na setkání ministrů financí zemí G8 ze dne 11. června 2005 o zrušení dluhu chudých zemí,

–   s ohledem na článek 178 Smlouvy o vzájemné provázanosti politik prováděných Evropskou unií, které mohou ovlivnit rozvojové země a cíle rozvojové spolupráce,

–   s ohledem na závěry předsednictví Evropské rady v Bruselu ve dnech 16. a 17. června 2005,

–   s ohledem na zprávu Světové banky o světovém vývoji v roce 2006,

–   s ohledem na sdělení Komise určené Radě, Evropskému parlamentu, Hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů nazvané „Návrh společného prohlášení Rady, Evropského parlamentu a Komise – Rozvojová politika Evropské unie – «Evropský konsensus»“ (KOM(2005)0311),

–   s ohledem na Prohlášení tisíciletí Spojených národů ze dne 8. září 2000, které definuje rozvojové cíle tisíciletí jako kritéria stanovená celým mezinárodním společenstvím s cílem odstranit chudobu,

–   s ohledem na své usnesení ze dne 12. dubna 2005 o úloze Evropské unie při dosahování rozvojových cílů tisíciletí[4],

–   s ohledem na své usnesení ze dne 6. července 2005 o celosvětové akci boje proti chudobě: učinit chudobu minulostí[5],

–   s ohledem na své usnesení ze dne 17. listopadu 2005 o návrhu společného prohlášení Rady, Evropského parlamentu a Komise o rozvojové politice Evropské unie „Evropský konsensus“, [6]

–   s ohledem na článek 45 jednacího řádu,

–   s ohledem na zprávu Hospodářského a měnového výboru a stanoviska Výboru pro rozvoj a Výboru pro mezinárodní obchod (A6‑0022/2006),

A. vzhledem k tomu, že od vzniku brettonwoodských institucí došlo k vývoji jejich úlohy a strategického poslání a nyní slouží růstu, rozvoji a finanční stabilitě; vzhledem k tomu, že je nutné podporovat stabilní a solidární mezinárodní měnový a finanční systém,

B.  vzhledem k tomu, že váha jednotlivých členských států vyjádřená jejich hlasovacími právy nebo výší jejich kvót již přesně neodráží jejich poměrný význam a vzhledem k tomu, že úloha Evropské unie dostatečně neodráží její význam ve světovém hospodářství a světovém obchodu, nehledě na výši jejího příspěvku ke kapitálu brettonwoodských institucí,

C. vzhledem k tomu, že výše uvedené závěry předsednictví Evropské rady ve Vídni z 11. a 12. prosince 1998, které znovu potvrzují úlohu MMF jako „základního kamene mezinárodního měnového a finančního systému“, pod názvem „Evropa – činitel na mezinárodní scéně – mluvit jedním hlasem“ zdůrazňují, že je nutné, aby Společenství hrálo v mezinárodní měnové a hospodářské spolupráci v rámci takových seskupení jako je skupina G7 a Mezinárodní měnový fond plnohodnotnou úlohu, a vyzývají, za prvé aby Evropská centrální banka (ECB) jako orgán Společenství odpovědný za měnovou politiku získala ve výkonném sboru MMF statut pozorovatele, a za druhé, aby postoje Evropského společenství/hospodářské a měnové unie (HMU) k dalším otázkám, které jsou pro HMU zvlášť významné, předkládal výkonnému sboru MMF příslušný výkonný ředitel pocházející z předsednického státu Evropské unie, jemuž by byl nápomocen zástupce Komise“, zatímco článek 1 výše zmíněného návrhu Komise ze dne 9. listopadu 1998 navrhuje, aby „v kontextu hospodářské a měnové unie bylo Společenství na mezinárodní úrovni zastoupeno Radou s Komisí a Evropskou centrální bankou“,

D. vzhledem k tomu, že nedostatečná koordinace Evropské unie a eurozóny spolu se zastoupením roztříštěným mezi několik volebních obvodů neumožňuje členským státům dostatečně ovlivňovat rozhodnutí přijatá MMF v míře, která odpovídá jejich úhrnné hospodářské váze,

E.  vzhledem k tomu, že je MMF odpovědný svým podílníkům (tj. národním vládám) a ti mají následně odpovědnost vůči svým voličům,

F.  vzhledem k tomu, že stabilizační politiky prováděné MMF nedosáhly vždy očekávaných cílů a že příliš rázná stabilizace hospodářství může přinést nežádoucí sociální změny; vzhledem k tomu, že zavedené programy změn vyžadují souhlas všech národních činitelů a jejich sledování by mělo mít podobu transparentní demokratické kontroly,

G. vzhledem k tomu, že je obtížné skloubit zásadu národní odpovědnosti se stále početnějšími podmínkami spojenými s opatřeními na pomoc a snižování dluhů; vzhledem k tomu, že se tyto podmínky v minulých letech znásobily a že půjčky od multilaterálních věřitelů poskytnuté zemím subsaharské Afriky se průměrně pojí se 114 podmínkami, z nichž přibližně tři čtvrtiny souvisejí se správou a řízením,

H. vzhledem k tomu, že MMF získal v rozvojových zemích důležitou úlohu a musel se tomu příslušným způsobem přizpůsobit; vzhledem k tomu, že však podpora rozvoje v nejchudších zemích vyžaduje hledání nových nástrojů pro účinné snížení celkového dluhu a inovativních nástrojů k financování rozvoje a boje proti chudobě v rámci rozvojových cílů tisíciletí; vzhledem k tomu, že tento vývoj vyžaduje jasné a efektivní rozdělení úkolů mezi MMF, Světovou banku a systém OSN a také vysoký stupeň koordinace a spolupráce,

I.   vzhledem k tomu, že výše uvedené závěry předsednictví Evropské rady v Bruselu ve dnech 16. a 17. června 2005 zdůrazňují, že je důležité „přihlížet k cílům rozvojové spolupráce ve všech politikách, jež Společenství provádí a které mohou mít dopad na rozvojové země“, a také „zohlednit sociální rozměr globalizace v jednotlivých politikách a v mezinárodní spolupráci“,

1.  zastává názor, že MMF jako instituce hraje i nadále důležitou roli při prosazování vyváženého globálního hospodářského růstu a stability směnného kurzu, při podpoře mezinárodního obchodu a schopnosti členských zemí přizpůsobit se globálnímu trhu a při pomoci členským státům, které mají potíže s platební bilancí;

2.  vítá probíhající revizi strategie MMF; podporuje skutečnost, že se politika MMF nyní orientuje na zdůraznění svého hlavního poslání, jímž je stabilizace výkyvů globálního směnného kurzu a role věřitele poslední instance pro země, které mají vážné problémy s platební bilancí;

3.  konstatuje, že poslání MMF prošlo od svého vzniku značným vývojem, který však nebyl doprovázen dostatečnou reformou řízení této instituce; zdůrazňuje, že přes několik úprav výše kvót a jednotného systému přidělování základních hlasovacích práv se rozdělení kapitálu a hlasovacích práv v posledních letech opozdilo za ostatním vývojem; vyzývá tedy MMF, aby v zájmu vlastní legitimity posoudil možné způsoby rozdělení kvót a hlasovacích práv v rámci svých řídících institucí tak, aby lépe odrážely mezinárodní ekonomickou situaci a umožnily rozvojovým a rostoucím ekonomikám získat odpovídající váhu;

4.  poukazuje na to, že hlavními faktory, které brání rozvojovým zemím spolurozhodovat v rámci MMF úměrně podílu světové populace, kterou zastupují, jsou nedostatek hlasů ve Sboru guvernérů (obyvatelé afrických zemí představují 25 % obyvatel členských zemí a mají jen něco více než 4 % hlasů), nedostatek kvalifikované pracovní síly a technické a institucionální kapacity k tomu, aby se mohly smysluplně podílet na jednání a rozhodování;

5.  žádá tedy o změnu volebního systému zvýšením počtu a váhy základních hlasů (ty v současné době představují méně než 3 % hlasů), které byly původně zavedeny k zajištění větší rovnosti mezi členy, větší rovnováhy při rozhodování, a tím i větší legitimity MMF; dále vyzývá ke zřízení mechanismu, který by rozvojovým zemím umožnil zvýšit své členské podíly ve Fondu, například zřízením svěřeneckého fondu, který by financoval členské příspěvky nejchudších zemí;

6.  konstatuje, že doporučení MMF překračují původní makroekonomickou oblast a zasahují do strukturálních politik tím, že mají, ať už přímo nebo nepřímo, vliv na vedení politik v oblasti sociální ochrany, práva na práci, zdraví, životního prostředí a vzdělávání; shledává, že tento vývoj jednoznačně nastolil otázku stanovení hranic působnosti jednotlivých institucí v rámci systému Organizace spojených národů a Světové banky;

7.  domnívá se, že výjimečné postavení MMF by jej mělo vést k výběru zaměstnanců s různorodějším původem, kteří budou i nadále odvádět vynikající práci a umožní mu rozhodujícím způsobem přispívat k naplňování rozvojových cílů tisíciletí;

8.  konstatuje, že vzhledem k postupujícímu otevírání kapitálových trhů a liberalizaci pohybu kapitálu je těžké vyhnout se výskytu finančních krizí; proto zdůrazňuje, že je třeba, aby MMF prováděl systematický dohled nad všemi členskými zeměmi;

9.  domnívá se, že přetrvávající světová nerovnováha v oblasti obchodu a směnných kurzů vyžaduje posílení dozorčí úlohy MMF, která je důležitá jak pro předvídání globální finanční nestability a při jejím snižování, tak při poskytování poradenství jednotlivým zemím o politikách spojených s finanční stabilitou, hospodářským růstem, směnnými kurzy a akumulací rezerv; zastává názor, že MMF může provádět systematický dozor a poskytovat poradenství k žádoucím činnostem zabraňujícím výskytu finančních krizí pouze tehdy, pokud budou členské státy pravidelně zveřejňovat své úplné statistiky týkající se např. finančních rezerv a objemu peněz v oběhu;

10. zastává názor, že cíl finanční stability, který je součástí poslání MMF, je ztížen nedostatkem globální a transparentní pozornosti věnované procesu standardizace přímo ovlivňujícímu finanční trhy, provádění tohoto poslání na recipročním základě a jeho interpretaci;

11. v zájmu souběžnosti se Světovou obchodní organizací žádá příslušné evropské orgány, zejména Radu a Komisi, aby přijaly nezbytná opatření k zajištění toho, aby eurozóna, nebo pokud možno Evropské společenství, byla zastoupena a hlasovala jednotně a aby umožnily dosažení tohoto cíle co nejdříve pomocí přechodného opatření; naléhavě žádá členské státy, aby spolu uzavřely dohodu podobnou „dohodě akcionářů“ v rámci podnikového práva, která zaručí jednotu při vyjednávání;

12. zdůrazňuje úlohu MMF při integraci zemí s nízkými příjmy do světové ekonomiky a zdůrazňuje vzájemnou provázanost mezinárodního obchodu, problémů s platební bilancí a národních rozvojových politik, pravidel řídících pracovní trh a veřejné zdravotnické služby zaměřené na snížení chudoby; vidí rozhodující úlohu MMF v tom, že prostřednictvím půjček, jež umožní větší flexibilitu měnové politiky a politiky směnných kurzů v zemích s nízkými příjmy, usnadní vznik národních rozvojových strategií ve prospěch chudých zemí;

13. vyzývá Komisi a Radu, aby se společně s Parlamentem zabývaly možností využít Lamfalussyho postupu k definování postoje přijatého institucemi, které jsou oprávněny mluvit jménem Unie v různých mezinárodních orgánech o finančním sektoru;

14. konstatuje, že politikám přizpůsobení MMF se někdy nepodařilo zabránit rozšiřování a opakování krizí; v této souvislosti lituje všech neúspěšných pokusů o podporu ekonomicky spolehlivých politik určených k předcházení krizí; připomíná, že inflace není jediným hospodářským problémem rozvojových zemí a že by politiky MMF měly vést k naplňování cílů makroekonomické stability a udržitelného růstu; navrhuje, aby byla definována podmíněnost v rámci lepší spolupráce se specializovanými institucemi Spojených národů a koordinována mezi mezinárodními dárci;

15. konstatuje, že k cestě udržitelného rozvoje je nezbytná existence garantovaných makroekonomických politik; v souvislosti s tím tvrdí, že makroekonomická stabilita není neslučitelná se spravedlivým rozdělením růstu;

16. uznává, že podmínky stanovené MMF byly v některých případech příliš přísné a ne vždy odpovídaly konkrétní místní situaci; zdůrazňuje však, že je třeba, aby byly půjčky dobře využívány, přičemž bude zohledněna pozice demokraticky zvolených institucí přijímající země;

17. je si vědom probíhajícího hodnocení podmínek MMF pro půjčky zemím s nízkými příjmy; doporučuje, aby se hodnocení přednostně zaměřilo na snižování chudoby, které je cílem všech půjček MMF zemím s nízkými příjmy;

18. zdůrazňuje, že princip vlastnictví partnerské země musí být středem rozvojové spolupráce; vyzývá tedy MMF, aby při posuzování podmínek k poskytování půjček bral v úvahu, že prioritou je odstranění chudoby a nijak neztěžoval dosažení rozvojových cílů tisíciletí;

19. podporuje postupnou a stabilní liberalizaci finančních systémů rozvojových zemí přizpůsobenou jejich institucionální kapacitě a umožňující účinnou regulaci a řízení pohybu kapitálu;

20. podporuje názor, že by se MMF měl více zaměřit na analýzu vývoje finančních a kapitálových trhů a jeho důsledků jak na domácí, tak na globální finanční stabilitu;

21. pevně věří, že by rozvojové země neměly být nuceny plně a bez omezení otevřít své trhy cizím dovozům a že by měly mít po omezenou dobu možnost zavést ochranná opatření pro některá odvětví, aby jim byl umožněn plynulý rozvoj; naléhá na evropské ředitele ve Výkonném sboru MMF, aby se ujistili, že zbývající podmínky nebudou nutit země s nízkými příjmy, aby jednostranně otevřely své trhy nad rámec dohod WTO nebo nebudou omezovat jejich možnost jednat v rámci WTO podle vlastního uvážení a dle vlastních podmínek o stupni otevření trhu, k němuž jsou připraveny se zavázat; dále žádá MMF, aby zajistil dostatečnou míru flexibility při uplatňování tržních podmínek, jež přijímajícím zemím umožní stanovit míru otevřenosti jejich trhu;

22. žádá MMF, aby pokračoval ve svém úsilí o zvýšení transparentnosti a budování institucionální struktury odpovídající jejímu poslání a měnícím se podmínkám mezinárodní finanční politiky;

23. zdůrazňuje roli MMF při slaďování evropských a národních rozvojových politik zaměřených na boj proti chudobě prostřednictvím komplexního přístupu založeného na myšlence, že obchodní a měnové politiky nejsou cílem samy o sobě, nýbrž prostředky pro boj s chudobou;

24. vyzývá členské země EU k používání stávajícího systému volebních obvodů, aby bylo zajištěno, že volební skupiny, do kterých patří, náležitě podpoří rozvojový program zaměřený na dosažení rozvojových cílů tisíciletí do roku 2015 a že věnují zvláštní pozornost technické a institucionální zaostalosti rozvojových zemí ve své volební skupině a poskytnou jim nezbytnou technickou pomoc k překonání těchto problémů;

25. vyzývá ke zlepšení koordinace a soudržnosti politik MMF, Světové banky, Světové obchodní organizace a Evropské centrální banky, dalších mezinárodních organizací a Evropské unie, zvláště pokud jde o nástroje vytvářející vazby mezi různými trhy, jako jsou tzv. „integrovaný rámec“, „mechanismus obchodní integrace“, „program snižování chudoby a podpory růstu“ a nedávno přijaté nástroje politické podpory (Policy Support Instruments – PSI), jejichž cílem je zajistit, aby liberalizace trhu měla pozitivní vliv na zmírňování chudoby; žádá o větší soudržnost mezi programy MMF a rozvojovými cíli tisíciletí; v souvislosti s tím upozorňuje na rozporuplnost v postoji MMF, který přesto, že je odpovědný pouze za jedno specifické hledisko veřejné činnosti, hraje důležitou, ne-li hlavní roli při uplatňování strategií prováděných všemi zúčastněnými stranami; proto se domnívá, že je nezbytné vytvořit strukturu pro koordinaci a vyvážené plánování těchto strategií zahrnující všechny mezinárodní investory;

26. je pevně přesvědčen, že transparentnost MMF a přidělování jeho finančních prostředků by mělo být zlepšeno prostřednictvím posílené parlamentní kontroly prováděné členskými zeměmi MMF;

27. vítá důraz, který MMF klade na zlepšení úrovně vzdělávání a zdravotnictví v rozvojových zemích; zdůrazňuje, že nejjistějším prostředkem ke snížení nerovnosti v přístupu ke službám a základním právům, jako je zdravotní péče a vzdělávání, zůstává růst veřejných výdajů spolu s lepší správou a řízením, bojem proti korupci a efektivním využíváním zdrojů;

28. trvá na tom, že mezinárodní finanční stabilitu lze prosazovat pouze v případě, že reforma MMF půjde ruku v ruce s udržitelnou rozpočtovou politikou a dobře uzpůsobenou platební bilancí v každé členské zemi;

29. shledává nápadný rozdíl mezi vahou nátlakových prostředků, které může MMF využít vůči rozvojovým zemím nebo zemím v procesu transformace, a nemohoucností MMF významně ovlivňovat politiky průmyslových zemí, jejichž rozpočtová politika a platební bilance částečně nesplňují kritéria stanovená MMF, a mohou tak ohrozit mezinárodní finanční stabilitu;

30. vítá rozhodnutí MMF a Světové banky prodloužit trvání iniciativy HIPC (iniciativa na podporu velmi zadlužených chudých zemí); uznává různorodé dopady programů HIPC a historické zkušenosti s restrukturalizací a rušením dluhů; navrhuje, aby MMF vytvářel politiky, které by v budoucnu umožnily vyhnout se novým krizím způsobeným dluhy;

31. upozorňuje na nový Rámec pro udržitelnost dluhů vypracovaný MMF a Světovou bankou pro země s nízkými příjmy; vítá skutečnost, že se nový rámec zaměřuje na zařazení dluhu do středu rozhodovacího procesu mezinárodních finančních institucí; lituje, že návrh jako celek se blíže nezabývá problémem dlouhodobé, skutečné udržitelnosti ve smyslu vytváření podmínek, které by zemím s nízkými příjmy umožnily dosáhnout rozvojových cílů tisíciletí;

32. obecně vítá program MMF Facilita pro snížení chudoby a hospodářský růst (PRGF), ale obává se, že MMF v tomto programu i nadále používá stejný rigidní ekonomický model a neuznává různé makroekonomické rámce; obává se proto, že toto vysoce vyzdvihované zaměření programu PRGF na chudobu bude do značné míry zdiskreditováno;

33. podporuje výzvu generálního tajemníka OSN, kterou přednesl při příležitosti Dialogu na vysoké úrovni o financování rozvoje, jež se konal v roce 2005, aby byla znovu definována udržitelnost dluhů jako úroveň dluhů, která umožní zemi dosáhnout do roku 2015 rozvojových cílů tisíciletí bez zvýšení podílu dluhu, což vyžaduje větší propojenost mezi snižováním dluhů a nesplněnými požadavky na financování rozvoje; lituje proto, že v novém Rámci pro udržitelnost dluhů pro země s nízkým příjmem, který byl schválen v dubnu roku 2005, MMF nadále definuje udržitelnost dluhů především z hlediska podílu vývozu (což je nespolehlivý ukazatel udržitelnosti dluhů v zemích, pro něž je charakteristická velká zranitelnost při krizích a nečekané výkyvy zisků z vývozu), že zde chybí reálné hodnocení zranitelnosti a neexistuje systematická analýza, která by spojovala výhody iniciativy HIPC a dalších finančních prostředků potřebných k dosažení rozvojových cílů tisíciletí;

34. vítá iniciativy, které vyvinuly jak brettonwoodské instituce, tak mezinárodní seskupení, s cílem nalézt nové mechanismy financování na podporu rozvoje a dosažení rozvojových cílů tisíciletí, zvláště v oblasti boje proti chudobě; vítá snahy multilaterálních institucí zapojit do financování snižování dluhu v rámci dohody uzavřené státy G8;

35. vybízí ke zlepšení spolupráce mezi MMF, Evropským parlamentem a národními parlamenty zejména v rozvojových zemích v zájmu zvýšení transparentnosti, demokratické odpovědnosti a legitimity MMF a jeho politik;

36. zdůrazňuje význam pravidelného kontaktu mezi výkonnými řediteli MMF a národními zástupci ze zemí jejich původu;

37. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Radě, Komisi a také MMF, organizacím Spojených národů, ECB a guvernérům MMF z členských zemí EU.

• [1]  Úř. věst. C 112 9.5.2002, s. 140.
• [2]  Úř. věst. C 74 E 24.3.2004, s. 871.
• [3]  http://www.imf.org/external/np/omd/2005/eng/091505.pdf
• [4]  Přijaté texty P6_TA(2005)0115.
• [5]  Přijaté texty P6-TA(2005)0289
• [6]  Přijaté texty

VYSVĚTLUJÍCÍ PROHLÁŠENÍ

I. Introduction - transformation of the IMF

The Articles of Agreement of the International Monetary Fund (IMF), created in 1944 under the Bretton Woods agreements, include among the IMF’s objectives the following:

- to promote international monetary stability;

- to facilitate the expansion of international trade, and to contribute thereby to the promotion and maintenance of high levels of employment and real income;

- to promote exchange stability and to avoid competitive exchange depreciation;

- to lessen the degree of disequilibrium in balances of payments;

To achieve these objectives, the IMF:

- monitors the development of financial and economic policies, and supplies advice on economic policy;

- lends to Member States which are experiencing balance of payments problems, and stimulates adjustment and reform policies it regards as likely to correct the underlying problems;

- supplies governments and central banks with technical assistance in its areas of expertise.

This extremely ambitious programme shows the scale of the task which devolves on the IMF. In practice, through its role as lender of last resort, and in particular through the conditionalities associated with these loans, the IMF has become a major actor in the economic, financial and social policies of the world’s poorest countries.

The developed countries remain covered by the Article IV multilateral surveillance system, and are always potential clients of the IMF in the event of a major financial crisis.

Today the IMF is faced with a legitimacy crisis resulting from two factors. The first relates to the nature and the increasingly wide scope of its recommendations and of the structural adjustment policies which it implements through the conditions attached to its loans. The second relates to the allocation of voting rights within the IMF, the under-representation of the emergent countries and the marginal influence of the developing countries. This adds up to a crisis of legitimacy which harms the reputation both of the IMF’s operations and of the substance and impact of its policies.

The Bretton Woods system was originally intended to support growth by liberalising international trade while at the same time guaranteeing global financial stability through fixed exchange rates and limited and controlled capital flows. However, the 1972 agreement changed everything. Floating exchange rates replaced fixed ones, financial deregulation and privatisation became widespread, initially in the OECD countries, and then elsewhere under IMF pressure through the conditions attached to its loans and its consultancy activity. There was an explosive growth in cross-border capital flows, as well as in financial speculation, leading to multiple financial crises. This contrasts starkly with the IMF’s original role of maintaining international financial stability. It therefore appears essential to encourage the IMF to refocus its activities on the prevention and surveillance of financial crises.

Moreover, in applying the Washington consensus principles across the board to all Member States (numbering 29 in 1944, and 184 today), the IMF strayed outside the strictly macroeconomic field to take an interest in all public policies, including education, public health and regulation of the labour market, because of the influence on budgetary balance, and economic impact, which these policies have.

And yet there are specialist international organisations such as the ILO, the WHO, the UNDP, UNCTAD, the World Bank and many others with much greater expertise in these areas of IMF intervention. The policies ultimately pursued by the IMF’s debtor countries follow its recommendations more closely than those of the specialised institutions, because the IMF – with its power to grant or refuse a loan, and thanks to the influence of its decisions on the whole donor and lending community – has at its disposal a powerful instrument in support of its policies which the other international organisations lack. This potential conflict between the standards issuing from the various international organisations is a source of incoherence and imbalance. In practice there is a hierarchy of norms at work in which the IMF’s recommendations have the highest status of all the regulations and programmes implemented by international and multilateral institutions. Now that a global debate has been launched on the reform of global governance, we should question the legitimacy of this de facto hierarchy and push for a process whereby the IMF’s action is refocused on its real area of expertise, while leaving the other international organisations to take the lead in their own fields.

II. Governance of the IMF

The IMF has no machinery for internal democratic parliamentary control, and lies outside the UN system, which is an admittedly imperfect but unique form of world democracy.

The debates which precede IMF decisions are thus confined to a restricted circle of experts, drawn mainly from the staff of the IMF itself, from finance ministries and central banks, often sharing the same kind of training and experience.

Then there is the IMF’s decision-making procedure, based essentially on the principle of “one dollar one vote”, thus ensuring that the bulk of voting rights are reserved for the richest countries, headed by the USA.

This situation cries out for reform in many respects:

Firstly, we should look to see the IMF diversify in terms of the origin, training and expertise of its staff, so as to improve their understanding of the complexity of local situations and challenges.

Secondly, the IMF should considerably increase its transparency and step up its dialogue with NGOs and civil society.

Thirdly, the IMF should embark upon a new type of relationship with parliamentary assemblies, characterised by greater openness, dialogue and transparency. The need for this is particularly pressing in the indebted countries, since the essential negotiations between these countries and the IMF must not marginalise the democratic parliamentary debate – not only out of respect for democratic institutions but also to ensure that these countries can take charge of their stabilisation and development programmes, which is the only lasting guarantee of these programmes’ being put into practice.

Finally, it is clear that in spite of successive reforms, the current distribution of quotas and voting rights is open to dispute. On the one hand the newly-industrialised countries, particularly those of Asia, feel they are insufficiently represented by a distribution which no longer reflects the reality of the world economic balance. On the other hand the indebted countries, many of them in Africa, find it impossible to make their voices heard on the IMF bodies, in spite of being the main interested parties in the decisions taken there.

III. The European dimension

With 17.11% of the votes, the USA is the leading force in the IMF, and has a right of veto in view of the special 85% majority needed to take the most important decisions.

If the 25-state European Union were regarded as a member of the IMF, it would have 31.92% of the votes, exceeding the votes of the USA, would share the right of veto, and could even – under the terms of the Articles of Agreement – insist that the headquarters of the IMF be moved to Europe.

The reality of European influence in the debates of the IMF is in stark contrast to its apparent strength in arithmetical terms. Divided among several constituencies and bypassed by other fora (notably the G7), the EU has difficulty in making a genuine common or coordinated position heard within the IMF, in spite of the progress it has made in terms of economic, monetary and political integration.

Nevertheless, a coherent and audible European voice on the IMF is essential for the emergence of a genuine European development cooperation policy, and so that Europe can have some influence on changes in the international monetary and financial system.

In line with the spirit of the conclusions of the 1998 Vienna European Council, a gradual process of strengthening European coordination within the IMF should be embarked upon with the long-term objective of a single representation respecting the prerogatives of the Community institutions, notably the role of the Commission and the democratic scrutiny exercised by the European Parliament.

In the immediate future the European Parliament should step up its surveillance and monitoring of the policies of the international financial institutions. Initiatives which might be taken in this context include forming an ad hoc working party, and inviting representatives of these institutions – and of the European Union’s position within them – to regularly attend Parliament’s debates.

IV. The Millennium Development Goals

The Millennium Development Goals (MDGs) are the responsibility of the whole international community, including the IMF. This is why the IMF must continue the work its has already begun with the Poverty Reduction Strategy Paper (PRSP), placing development and the relief of poverty at the centre of its activities.

This involves a thorough-going transformation of the IMF’s action towards the indebted countries. Firstly the countries themselves must take charge of their own development and poverty-reduction strategy, in other words they must form the basis for defining and implementing these strategies. Accordingly the conditionalities imposed by the IMF must be considerably scaled down. We must not forget that the true guarantee of good governance – which is a central theme of the conditionalities – is the proper functioning of democratic institutions, and that the fight against corruption need not always mean a reduction in public resources and in the sphere of intervention of the public authorities.

The relationship between the IMF, the other specialist international organisations and the donors needs to be clarified so that they will all operate in a coherent fashion towards the same end, namely the realisation of the MDGs.

Finally, the IMF’s macroeconomic approach in relation to development strategies must become more flexible and less dogmatic. In particular, public expenditure devoted to health and education must stop being regarded purely and simply as drains on the budget to be reduced at all costs, and start being seen on the contrary as genuine investments in a country’s human and economic development. Opening the country up to international trade must no longer be demanded as a sine qua non, and it must be possible to take account of other factors such as the need for customs revenue, often indispensable in the short term, and the need to protect certain emergent economic sectors on a temporary basis from the sudden impact of international competition. In meeting the objective of liberalising the financial sector, it must be possible to take account of the country’s institutional capacity to establish an adequate regulatory and supervisory framework.

V. International monetary and financial stability

In accordance with its aims under the Articles of Agreement, the IMF’s primary task is to preserve world monetary and financial stability. It is pertinent to ask whether this stability is today threatened principally by the risk of a balance of payments crisis in the poor and emerging countries, or whether the main source of instability does not rather lie with the major developed economies and their imbalances, notably the twin deficits of the USA.

The issue of how to adjust these global imbalances thus appears as a priority area for action by the international community and the IMF. And yet, beyond mere declarations and recommendations, we are still far from meeting our goal. A genuine global governance of monetary and financial stability, in terms of exchange rate stability, managed capital flows and prevention of major financial crises, has yet to be achieved.

STANOVISKO Výboru pro mezinárodní obchod (27. 1. 2006)

pro Hospodářský a měnový výbor

o revizi strategie Mezinárodního měnového fondu
(2005/2121(INI))

Navrhovatel: Jean-Louis Bourlanges

NÁVRHY

Výbor pro mezinárodní obchod vyzývá Hospodářský a měnový výbor jako příslušný výbor, aby do svého návrhu usnesení začlenil tyto návrhy:

1.  vítá probíhající revizi strategie MMF; podporuje skutečnost, že se politika MMF nyní orientuje na zdůraznění svého hlavního poslání, jímž je stabilizace výkyvů globálního směnného kurzu a role věřitele poslední instance pro země, které mají vážné problémy s platební bilancí;

2.  v zájmu souběžnosti se Světovou obchodní organizací žádá příslušné evropské orgány, zejména Radu a Komisi, aby přijaly nezbytná opatření k zajištění toho, aby eurozóna, nebo pokud možno Evropské společenství, byla zastoupena a hlasovala jednotně a aby umožnily dosažení tohoto cíle co nejdříve pomocí přechodného opatření; naléhavě žádá členské státy, aby spolu uzavřely dohodu podobnou „dohodě akcionářů“ v rámci podnikového práva, která zaručí jednotu při vyjednávání;

3.  zdůrazňuje úlohu MMF při integraci zemí s nízkými příjmy do světové ekonomiky a zdůrazňuje vzájemnou provázanost mezinárodního obchodu, problémů s platební bilancí a národních rozvojových politik, pravidel řídících pracovní trh a veřejné zdravotnické služby zaměřené na snížení chudoby;

4.  je si vědom probíhajícího hodnocení podmínek MMF pro půjčky zemím s nízkými příjmy; doporučuje, aby se hodnocení přednostně zaměřilo na snižování chudoby, jako cíl všech půjček MMF zemím s nízkými příjmy; naléhá na evropské ředitele ve Výkonném sboru MMF, aby se ujistili, že zbývající podmínky nebudou nutit země s nízkými příjmy, aby jednostranně otevřely své trhy nad rámec dohod WTO nebo nebudou omezovat jejich možnost jednat v rámci WTO podle vlastního uvážení a dle vlastních podmínek o stupni otevření trhu, k němuž jsou připraveny se zavázat;

5.  žádá rovněž MMF, aby zajistil dostatečnou míru flexibility při uplatňování tržních podmínek, jež přijímajícím zemím umožní stanovit míru otevřenosti jejich trhu;

6.  zdůrazňuje roli MMF při slaďování evropských a národních rozvojových politik zaměřených na boj proti chudobě prostřednictvím komplexního přístupu založeného na myšlence, že obchodní a měnové politiky nejsou cílem samy o sobě, nýbrž prostředkem pro boj s chudobou;

7.  vyzývá ke zlepšení koordinace a soudržnosti politik MMF, Světové banky, Světové obchodní organizace a Evropské centrální banky, dalších mezinárodních organizací a Evropské unie, zvláště pokud jde o nástroje vytvářející vazby mezi různými trhy, jako jsou tzv. „integrovaný rámec“, „mechanismus obchodní integrace“, „program snižování chudoby a podpory růstu“ a nedávno přijaté nástroje politické podpory (Policy Support Instruments – PSI), jejichž cílem je zajistit, aby liberalizace trhu měla pozitivní vliv na zmírňování chudoby; žádá o větší soudržnost mezi programy MMF a rozvojovými cíli tisíciletí; v souvislosti s tím upozorňuje na rozporuplnost v postoji MMF, který přesto, že je odpovědný pouze za jedno specifické hledisko veřejné činnosti, hraje důležitou, ne-li hlavní roli při uplatňování strategií prováděných všemi zúčastněnými stranami; proto se domnívá, že je nezbytné vytvořit strukturu pro koordinaci a vyvážené plánování těchto strategií zahrnující všechny mezinárodní zúčastněné strany;

8.  vybízí ke zlepšení spolupráce mezi MMF, Evropským parlamentem a národními parlamenty zejména v rozvojových zemích v zájmu zvýšení transparentnosti, demokratické odpovědnosti a legitimity MMF a jeho politik;

9.  vyzývá Radu, aby přijala opatření nezbytná k dosažení spravedlivějšího rozdělení hlasovací síly, zejména pokud jde o vyváženější rozložení hlasovacích práv mezi bohaté a chudé země a o přizpůsobení hlasovací síly v chudších zemích takovým způsobem, který bude lépe odrážet současné celosvětové hospodářské vztahy;

10. požaduje zařazení boje proti korupci do všech politik MMF, aby se zvýšila jeho účinnost.

POSTUP

Název	Revize strategie Mezinárodního měnového fondu
Číslo postupu	2005/2121(INI)
Příslušný výbor	ECON
Výbor požádaný o stanovisko          Datum oznámení na zasedání	INTA                    DEVE                    AFET 4.7.2005                4.7.2005                4.7.2005
Užší spolupráce	–
Zpravodaj:	Jean-Louis Bourlanges
Datum jmenování	12.7.2005
Projednání ve výboru	24.11..2005
Datum přijetí	25.1.2006
Výsledek závěrečného hlasování	pro:		28
	proti:		0
	zdrželi se:		0
Členové přítomní při závěrečném hlasování	Jean-Pierre Audy, Enrique Barón Crespo, Jean-Louis Bourlanges, Daniel Caspary, Christofer Fjellner, Béla Glattfelder, Jacky Henin, Syed Kamall, Sajjad Karim, Caroline Lucas, Erika Mann, Helmuth Markov, David Martin, Javier Moreno Sánchez, Georgios Papastamkos, Godelieve Quisthoudt-Rowohl, Bogusław Rogalski, Tokia Saïfi, Robert Sturdy, Johan Van Hecke, Daniel Varela Suanzes-Carpegna, Zbigniew Zaleski
Náhradníci přítomní při závěrečném hlasování	Margrietus van den Berg, Elisa Ferreira, Robert Goebbels, Antolín Sánchez Presedo, Frithjof Schmidt
Náhradníci (čl. 178 odst. 2) přítomní při závěrečném hlasování	Seán Ó Neachtain

STANOVISKO Výboru pro rozvoj (26. 1. 2006)

pro Hospodářský a měnový výbor

k revizi strategie Mezinárodního měnového fondu (2005/2121(INI))

Navrhovatel: Anders Wijkman

NÁVRHY

Výbor pro rozvoj vyzývá Hospodářský a měnový výbor jako příslušný výbor, aby do svého návrhu usnesení začlenil tyto návrhy:

1.  vítá probíhající revizi strategie MMF; podporuje skutečnost, že se politika MMF nyní orientuje na zdůraznění svého hlavního poslání, jímž je stabilizace výkyvů globálního směnného kurzu a role věřitele poslední instance pro země, které mají vážné problémy s platební bilancí;

2.  poukazuje na to, že hlavními faktory, které brání rozvojovým zemím spolurozhodovat v rámci MMF úměrně podílu světové populace, kterou zastupují, jsou nedostatek hlasů ve Sboru guvernérů (obyvatelé afrických zemí představují 25 % obyvatel členských zemí a mají jen něco více než 4 % hlasů) a nedostatek technické a institucionální kapacity k tomu, aby se mohly smysluplně podílet na jednání a rozhodování;

3.  žádá tedy o změnu volebního systému, a to:

– zvýšením počtu a váhy základních hlasů (ty v současné době představují méně než 3 % hlasů), které byly původně zavedeny k zajištění větší rovnosti mezi členy, pomocí lepší rovnováhy při rozhodování, která povede i k větší legitimitě MMF;  

– zřízením mechanismu, který by rozvojovým zemím umožnil zvýšit jejich členské podíly ve Fondu, například zřízením svěřeneckého fondu, který by financoval členské příspěvky nejchudších zemí;

4.  vyzývá členské země EU k používání stávajícího systému volebních obvodů, aby bylo zajištěno, že volební skupiny, do kterých patří, náležitě podpoří rozvojový program zaměřený na dosažení rozvojových cílů tisíciletí do roku 2015 a že věnují zvláštní pozornost technické a institucionální zaostalosti rozvojových zemí ve své volební skupině a poskytnou jim nezbytnou technickou pomoc k překonání těchto problémů;

5.  podporuje výzvu generálního tajemníka OSN, kterou přednesl při příležitosti Dialogu na vysoké úrovni o financování rozvoje, jež se konal v roce 2005, aby byla znovu definována udržitelnost dluhů jako úroveň dluhů, která umožní zemi dosáhnout do roku 2015 rozvojových cílů tisíciletí bez zvýšení podílu dluhu, což vyžaduje větší propojenost mezi snižováním dluhů a nesplněnými požadavky na financování rozvoje; lituje proto, že v novém Rámci pro udržitelnost dluhů pro země s nízkým příjmem, který byl schválen v dubnu roku 2005, MMF nadále definuje udržitelnost dluhů především z hlediska podílu vývozu (což je nespolehlivý ukazatel udržitelnosti dluhů v zemích, pro něž je charakteristická velká zranitelnost při krizích a nečekané výkyvy zisků z vývozu), že zde chybí reálné hodnocení zranitelnosti a neexistuje systematická analýza, která by spojovala výhody iniciativy HIPC a dalších finančních prostředků potřebných k dosažení rozvojových cílů tisíciletí;

6.  zdůrazňuje, že princip vlastnictví partnerské země musí být středem rozvojové spolupráce; vyzývá tedy MMF, aby při posuzování podmínek k poskytování půjček bral v úvahu, že prioritou je odstranění chudoby a nijak neztěžoval dosažení rozvojových cílů tisíciletí;     

7. je si vědom probíhajícího hodnocení podmínek MMF pro půjčky zemím s nízkými příjmy; doporučuje, aby se hodnocení přednostně zaměřilo na snižování chudoby, které je cílem všech půjček MMF zemím s nízkými příjmy; naléhá na evropské ředitele ve Výkonném sboru MMF, aby se ujistili, že zbývající podmínky nebudou nutit země s nízkými příjmy, aby jednostranně otevřely své trhy nad rámec dohod WTO nebo nebudou omezovat jejich možnost jednat v rámci WTO podle vlastního uvážení a dle vlastních podmínek o stupni otevření trhu, k němuž jsou připraveny se zavázat.

POSTUP

Název	Revize strategie Mezinárodního měnového fondu
Číslo postupu	2005/2121(INI)
Příslušný výbor	ECON
Výbor, který vypracoval stanovisko   Datum oznámení na zasedání	DEVE 4.7.2005
Širší spolupráce – datum oznámení na zasedání
Navrhovatel   Datum jmenování	Anders Wijkman 24.5.2005
Předchozí navrhovatel
Projednání ve výboru	24.1.2006
Datum přijetí	26.1.2006
Výsledek závěrečného hlasování	+: –: 0:	18 0 0
Členové přítomní při závěrečném hlasování	Alessandro Battilocchio, Margrietus van den Berg, Danutė Budreikaitė, Marie-Arlette Carlotti, Koenraad Dillen, Filip Andrzej Kaczmarek, Maria Martens, Miguel Angel Martínez Martínez, Frithjof Schmidt, Jürgen Schröder, Anna Záborská a Mauro Zani.
Náhradník(ci) přítomný(í) při závěrečném hlasování	Marie-Hélène Aubert, John Bowis, Linda McAvan, Manolis Mavrommatis, Anders Wijkman a Zbigniew Zaleski.
Náhradník(ci) přítomný(í) podle (čl. 178 odst. 2) při závěrečném hlasování
Poznámky (údaje, které jsou k dispozici jen v jednom jazyce)	...

POSTUP

Název	Revize strategie Mezinárodního měnového fondu
Číslo postupu	2005/2121(INI)
Základ v jednacím řádu	článek 45
Příslušný výbor   Datum, kdy bylo na zasedání oznámeno udělení svolení	ECON 4.7.2005
V7bory požádané o stanovisko   Datum oznámení na zasedání	INTA 4.7.2005	DEVE 4.7.2005				AFET 4.7.2005
Nezaujaté stanovisko Datum rozhodnutí	AFET 16.11.2005
Zpravodaj   Datum jmenování	Benoît Hamon 7.3.2005
Předchozí zpravodaj(ové)
Projednání ve výboru	29.11.2005		16.12.2005
Datum přijetí	31.1.2005
Výsledek závěrečného hlasování	jednomyslně
Členové přítomní při závěrečném hlasování	Zsolt László Becsey, Udo Bullmann, Ieke van den Burg, David Casa, Jan Christian Ehler, Elisa Ferreira, José Manuel García-Margallo y Marfil, Jean-Paul Gauzès, Robert Goebbels, Benoît Hamon, Gunnar Hökmark, Karsten Friedrich Hoppenstedt, Christoph Konrad, Kurt Joachim Lauk, Astrid Lulling, Gay Mitchell, Joseph Muscat, John Purvis, Alexander Radwan, Bernhard Rapkay, Eoin Ryan, Antolín Sánchez Presedo, Manuel António dos Santos, Peter Skinner, Margarita Starkevičiūtė, Ivo Strejček, Sahra Wagenknecht
Náhradníci přítomní při závěrečném hlasování	Pilar del Castillo Vera, Harald Ettl, Satu Hassi, Ona Juknevičienė, Werner Langen, Klaus-Heiner Lehne, Alain Lipietz, Sarah Ludford, Jules Maaten, Thomas Mann, Tobias Pflüger, Giovanni Pittella, Gilles Savary
Náhradníci (čl. 178 odst. 2) přítomní při závěrečném hlasování
Datum předložení – A6	1.2.2006				A6-0022/2006