ZPRÁVA o zahájení debaty o přístupu Společenství k programům pro ekoznačky
pro produkty rybolovu

23. 6. 2006 - (2005/2189(INI))

Výbor pro rybolov
Zpravodajka: Carmen Fraga Estévez

NÁVRH USNESENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU

o zahájení debaty o přístupu Společenství k programům pro ekoznačky
pro produkty rybolovu

(2005/2189(INI))

Evropský parlament,

–   s ohledem na sdělení Komise Radě , Evropskému parlamentu a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru o zahájení debaty o přístupu Společenství k programům pro ekoznačky pro produkty rybolovu (KOM(2005)0275),

–   s ohledem na posudek Evropského hospodářského a sociálního výboru

–   s ohledem na zprávu FAO č. 780 z 26. zasedání Výboru pro rybolov konaného v Římě ve dnech 7.-11. března 2005,

–   s ohledem na sdělení Komise o akčním plánu Společenství o zahrnutí požadavků na ochranu životního prostředí do společné rybářské politiky (KOM(2002)0186),

–   s ohledem na sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu „ Budoucnost trhu s produkty rybolovu v Evropské unii: odpovědnost, partnerství a konkurenceschopnost“ (KOM(1997)0719),

–   s ohledem na nařízení Rady (ES) č. 2371/2002 ze dne 20. prosince 2002 o zachování a udržitelném využívání rybolovných zdrojů v rámci společné rybářské politiky[1],

–   s ohledem na článek 45 jednacího řádu,

–   s ohledem na zprávu Výboru pro rybolov a stanovisko Výboru pro životní prostředí (A6‑0219/2006),

A. vzhledem k tomu, že uvedení produktů rybolovu na trh na základě spolehlivého osvědčení, že byly odchyceny, chovány, uloveny nebo zpracovány podle kritérií trvale udržitelného životního prostředí, může podstatně přispět k tomu, že jak výrobci tak také spotřebitelé budou cítit větší povinnost plnit cíle udržitelného rybolovu,

B.  vzhledem k tomu, že však neexistuje žádné mezinárodně uznané jednotné kritérium pro význam udržitelnosti produktů rybolovu,

C. vzhledem k tomu, že základem pro ekologický přístup musí být v programu pro ekoznačky vždy co nejširší hodnocení,

D. vzhledem k tomu, že v programu pro ekoznačky a ekologickém osvědčování je třeba přednostně používat systém vícečetných kritérií,

E.  vzhledem k tomu, že FAO od roku 1998 prověřuje aspekty ekoznačky pro produkty rybolovu a akvakultury a že její Výbor pro rybolov vydal v květnu 2005 příslušné směrnice,

F.  vzhledem k tomu, že světová obchodní organizace se touto otázkou zabývala po zasedání v roce 2001 v Dohá, kde se zjevně projevily obavy rozvojových zemí, že by udělování ekoznačky mohlo být novým ochranným mechanismem pro výrobky rozvinutých zemí,

G. vzhledem k tomu, že používání ekoznaček pro produkty rybolovu by mohlo posloužit k lepšímu získávání informací o konkrétních lovištích (zlepšení množství a spolehlivosti údajů),

H. vzhledem k tomu že současná rozmanitost ekoznaček a kritérií pro jejich udělování, nedostatek důvěry a nejasnosti, které u spotřebitelů způsobují, mohou vést k diskreditaci tohoto nástroje,

I.   vzhledem k tomu, že Evropské společenství nedávno podepsalo Dohodu o mezinárodním programu na ochranu delfínů (Dolphin Safe) a příslušné ekologické osvědčení,

J.   vzhledem k tomu, že bylo dále zjištěno, že panují nejasnosti, mezi tím, co je ekoznačka a značka kvality,

K. vzhledem k tomu, že by v souladu s nařízením (ES) č. 2371/2002 veškerý rybolov v Evropské unii měl odpovídat požadavkům udržitelnosti, protože by měl splňovat normy Společenství,

1.  vítá sdělení Komise o zahájení debaty o přístupu Společenství k programům pro ekoznačky pro produkty rybolovu;

2.  vyslovuje však politování nad tím, že zpoždění ze strany Komise v případě jejího sdělení umožnilo, aby se zaváděly ekoznačky vzešlé ze soukromých iniciativ bez jakékoliv veřejné kontroly, což vede k problémům důvěryhodnosti a k matení spotřebitelů a výrobců;

3.  upozorňuje také na skutečné cíle mnoha těchto značek, jejichž význam neustále vzrůstá, neboť spotřebitelé si uvědomují význam udržitelného rozvoje a podporují jej, avšak někteří tyto značky využívají pouze jako reklamu pro zvýšení prodeje, aniž by spotřebiteli poskytli jakékoliv skutečné záruky o přednostech daných výrobků pokud se týká trvalé udržitelnosti;

4.  je přesvědčen, že řada programů, které se v současné době používají, přispívá ke složitosti této otázky, a že žádný z budoucích návrhů nesmí být pojat tak, aby programy, které již na trhu existují, byly obchodně zvýhodněny;

5.  vychází z toho, že výhradním cílem sdělení je zahájit všeobecnou debatu, aniž by zatím bylo přistoupeno k otázce obsahových kritérií, které musí být pro ekoznačky Společenství směrodatné; vyjadřuje však politování nad tím, že Komise by tímto sdělením přispěla pouze velmi málo k debatě, kterou by chtěla sama vyvolat, která je však v současné době již zahájena a trpí nedostatkem podnětů;

6.  hluboce lituje toho, že sdělení není dostatečně ambiciózní, a domnívá se, že zvolená možnost (spočívající ve stanovení minimálních požadavků pro fakultativní programy pro ekoznačky) plně neodpovídá dané problematice; je toho názoru, že ať už jsou na trhu používána jakákoli označení, musí být pod nezávislou kontrolou, aby byla pro spotřebitele naprosto spolehlivá a věrohodná;

7.  žádá, aby se na evropské úrovni dostalo většího uznání neprůmyslovému rybolovu; žádá, aby ještě před případným zavedením programu pro ekoznačky proběhly konzultace se zainteresovanými stranami, včetně představitelů odvětví neprůmyslového rybolovu, a aby bylo přihlédnuto k jejich připomínkám;

8.  domnívá se, že značka může být plně efektivní pouze tehdy, pokud je jedinečná a snadno pochopitelná pro spotřebitele, a pokud jim tak umožňuje vybírat si výrobky zachovávající udržitelnost rybolovných zdrojů;

9.  vybízí proto Komisi, aby uspořádala rozsáhlou diskusi, do níž se budou moci zapojit všechny strany, kterých se tato problematika týká, a při níž bude možné důkladně diskutovat o rozsahu a významu doposud otevřených otázek;

10. souhlasí v zásadě s cíli udržitelnosti, harmonizace, dohledatelnosti, transparentnosti, objektivity a nediskriminace, které jsou uvedeny v článku 4 sdělení; domnívá se, že zavedení jednotných ekoznaček v Evropské unii je byrokraticky těžkopádné;

11. je přesvědčen, že by používání důvěryhodných ekoznaček mohlo být velmi účinným nástrojem pro potírání nezákonné, nehlášené nebo neregulované rybolovné činnosti, protože vyžaduje velmi jasnou dokumentaci k prokázání původu ryb, což by ztížilo vstup nezákonně ulovených ryb na trh;

12. vyzývá Komisi, aby objasnila, jak si představuje ekoznačku Společenství, neboť její analýza druhé možnosti („vytvoření jediného programu Společenství pro ekoznačky pro ryby a produkty rybolovu“) a třetí možnosti („zavedení minimálních požadavků na dobrovolné programy pro ekoznačky“), uvedené ve sdělení, vedou k nejasnostem vzhledem k tomu, co bylo řečeno při mezinárodních grémiích o vlastnících programu pro ekoznačku;

13. domnívá se, že po zavedení programu pro ekoznačky a ekologické osvědčování musí Komise tento program podporovat a poskytovat o něm informace všem zúčastněným stranám; Komise musí dále zajistit, aby subjekty, které získaly oprávnění pro oblast ekoznaček a osvědčení, plně dodržovaly stanovená pravidla a nedocházelo ke klamání zákazníka;

14. naléhavě vyzývá Komisi, aby do šesti měsíců vypracovala sdělení pro Radu a Parlament, jehož obsahem budou závěry vyvozené ze široké debaty týkající se minimálních požadavků a pokynů, které musí být v souladu s programem pro ekoznačku Společenství pro produkty rybolovu;

15. dále vyzývá Komisi, aby při stanovení základů programu pro ekoznačku Společenství pro produkty rybolovu v EU zohlednila příslušná mezinárodní kritéria, zejména ta, která stanovila FAO, což znamená, že program bude:

a) v souladu s kodexem chování pro odpovědný rybolov organizace FAO a také s usneseními jiných mezinárodních organizací, jako např. OSN a WTO;

b) dobrovolný a zaručí větší ochranu životního prostředí, aniž by to znamenalo, že produkt bez ekoznačky by byl méně kvalitní;

c) transparentní během každé fáze, a transparentní bude také organizační struktura a finanční ustanovení;

d) nediskriminující a nebude vytvářet překážky obchodu, zejména pokud se týká rozvojových zemí, a zároveň zajistí spravedlivou soutěž;

e) bude uznávat Komisi, jako navrhovatelku, jež by měla vytvořit pravidla pro fungování programu a zaručit nezávislost úřadů specializovaných na udělování akreditací a osvědčení, což jsou základní nástroje pro poskytnutí záruky při udělování certifikace i pro důvěryhodnost tvrzení uváděného na značce;

f) obsahovat kritéria udržitelnosti, která musí mít vyšší požadavky než kritéria Společenství pro řízení zdrojů a musí být založena na seriózních vědeckých analýzách, přičemž mohou být pro různé produkty rybolovu jak obecné tak specifické povahy;

g) zaručovat, že prostřednictvím značky budou uváděny pravdivé informace, což předpokládá, že u daného výrobku bude zajištěn řetězec kontroly od rybářských plavidel po konečného spotřebitele, tzn. sledování správnosti procesu udělení ekoznačky a zajištění, že označený produkt skutečně splňuje dané specifikace;

h) zahrnovat spolehlivé a nezávislé postupy auditu a ověřování;

     i) zajišťovat nezbytně nutné šíření programu;

     j) navrhovat značku, na které bude uveden konečný výsledek hodnocení výrobku v podobě, která bude pro spotřebitele jasná a srozumitelná;

16. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Radě, Komisi a vládám členských států.

• [1]  Úř. věst. L 358, 31.12.2002, s. 59.

VYSVĚTLUJÍCÍ PROHLÁŠENÍ

Pracovní dokument, který byl předložen před tímto návrhem zprávy, obsahoval analýzu následujících bodů: I. Předchozí vývoj, II. Definice a dosah programů ekoznaček, III. Obchodní hlediska.

Toto vysvětlující prohlášení pokračuje v uvedené analýze a stručně představuje i další zajímavá hlediska týkající se ekoznaček produktů rybolovu a akvakultury a posuzuje návrh usnesení i doporučení, které předložil zpravodaj Výboru pro rybolov.

IV. Nutnost stanovit základy programu pro ekoznačky v EU

Počet ekoznaček a různorodost zájmů, které s nimi souvisí, jsou tak velké, že se v budoucnu jistě objeví další problémy týkající se definice toho, co představuje nebo znamená výraz „udržitelný rybolov“. Hrozba je vážná, neboť různé etikety, které vycházejí z různých kritérií, musí spotřebitele nutně uvést v omyl. Bude tedy nutné dohodnout alespoň na úrovni Společenství obecné požadavky na udržitelnost, které budou součástí legislativního rámce Společenství, jenž bude za tímto účelem vypracován.

Je nezbytně nutné, aby se Unie této otázce v co nejbližší době věnovala, a zbrzdila tak přemnožení různých ekoznaček a zaručila zavedení jednoho nebo více systémů založených na stejných principech a základních požadavcích. Při tom bude nutné vzít v úvahu zejména následující body:

1.  Informace jsou v současnosti velice roztříštěné a v této oblasti zjevně existuje nedostatečná přehlednost, a to i v rámci mezinárodních orgánů. Je proto nutné, aby Unie před tím, než přijme jakékoliv definitivní rozhodnutí, věc vážně posoudila za účasti představitelů všech odvětví, kterých se to týká. Je nezbytně nutné dokonale poznat potřeby Unie a teprve potom přijímat rozhodnutí, jejichž důsledky by mohly být negativní.

2.  Je vhodné si položit otázku, k čemu je rozmanitost značek dobrá. Takováto diverzita by jistě umožnila větší flexibilitu, což by však bylo na úkor základní hodnoty značek, a to by vedlo k nedůvěře spotřebitele, na rozdíl od výhod, které by přinesl jednotný nebo omezený systém.

3.  Pokud jde o vysledovatelnost výrobku až ke konečnému spotřebiteli, je nutné zaručit, aby byly informace uvedené na značce pravdivé a bylo možné je ověřit. Je proto důležité zavést vhodnou koncepci mechanismu vysledovatelnosti.

4.  Je nutné si položit otázku, zda usilujeme o veřejnou nebo soukromou regulaci ekoznaček. Veřejné systémy nabízejí obecně větší záruky než systémy soukromé, jsou méně diskriminační a svým uspořádáním nabízejí vyšší úroveň, pokud jde o právní bezpečnost i o nezávislost. Soukromé systémy by měly vycházet z důkladných minimálních požadavků stanovených Evropskou unií a definovaných směrnicemi Organizace pro výživu a zemědělství FAO a měly by se opírat o existující směrnice, zejména směrnice Mezinárodní organizace pro normalizaci (ISO).

5.  Navrhovatel jakéhokoliv systému ekoznaček musí využít služeb externího nezávislého specializovaného orgánu, který jeho jménem zajistí u certifikačních orgánů kroky nutné k akreditaci.

V. Požadavky na udržitelnost

Jedna z nejsložitějších součástí debaty spočívá ve stanovení požadavků na zajištění udržitelnosti rybářských zdrojů. Na mezinárodní úrovni nedošlo do dnešního dne k žádnému konsensu, pokud jde o definici jednoho či více ukazatelů v tomto směru, a bylo by žádoucí, aby Unie stanovila jasné požadavky.

Otázka, kterou je nutno položit, zní: O jakém typu požadavků hovoříme? Nejprve by se měly odlišit obecné požadavky od specifických požadavků jednotlivých typů rybolovu. U prvních požadavků je důležité rozlišovat požadavky založené na vědecké analýze (legislativa Společenství se obecně opírá o udržitelný rozvoj, a proto musí být tyto požadavky dodržovány při všech rybolovných činnostech), požadavky vycházející z menšího dopadu na životní prostředí nebo ekosystém (což předpokládá využití co nejlepších metod produkce) a konečně požadavky spojené s bezpečností potravin (produkty nesmí škodit zdraví).

Tyto požadavky bude nutné přesně stanovit, neboť na základě obecných požadavků budou vypracovány požadavky specifické pro každý typ rybolovu, jenž se rozhodne využívat ekologické značky.

VI. Analýza sdělení Komise

Zpravodajka přiznává, že pokud jde o sdělení, jímž by měla být zahájena debata o přístupu Společenství k programu pro ekoznačky pro produkty rybolovu, je hluboce zklamán nedostatky v jeho analýze a obsahu. To by mohlo naznačovat nedostatek zájmu Komise o tuto věc.

V tomto ohledu je svou nedostatečností zvlášť příznačný odstavec o jednáním mezinárodních grémií o ekoznačkách. Činnost Organizace pro výživu a zemědělství (jež se touto otázkou zabývá již od roku 1998) a Světové obchodní organizaci (WTO) shrnují pouhé tři odstavce, a informace dokonce nejsou ani aktualizovány. Není zde dokonce ani zmínka o směrnicích FAO týkajících se ekoznaček, i když již před svým schválením figurovaly v mnoha pracovních dokumentech.

Kriticky je nutno se vyjádřit také k metodologii Komise, i když pokud chceme zahájit obecnou diskusi otevřenou všem zainteresovaným stranám (rybářům, rybářským podnikům, institucím, spotřebitelům i jiným složkám jako jsou nevládní organizace a již existující certifikační orgány), je zcela politováníhodné, že nejzajímavější část sdělení – kde se uvádějí definice programu ekoznaček, cíle a požadavky, které je nutné dodržovat při vytváření kontrolovatelných programů pro ekoznačky – je odsunuta do dvou příloh vyhotovených pouze v jednom jazyce Unie. Mnoho zájemců proto nemělo přístup k této základní části, která program ekoznaček vysvětluje.

Vzhledem k (snad příliš obecným) cílům uvedeným v bodě 4 sdělení je však formulace kapitoly poněkud překvapující, neboť se zdá, že Komise od počátku odmítá veškerou možnost zavést jednotný veřejný program pro ekoznačky.

Vytvoření „ekoznačky Společenství“ by samozřejmě znamenalo, že příslušné orgány by byly nuceny dodržovat složitější postupy, což by bezpochyby mělo za následek vyšší náklady. Význam jednotné ekoznačky by však přesto neměl být podceňován. Taková značka by vzhledem k výhodám, které by její zavedení přineslo trhu, propůjčila větší právní bezpečnost zájemcům o zařazení do programu ekoznaček, nabídla by vyšší záruky spolehlivosti spotřebitelům, zabránila by tomu, aby při pohledu na příliš velký počet typů ekoznaček propadli sklíčenosti a zmatenosti, a tím by umožnila jasné propojení mezi programem a cíli, jež mají podpořit udržitelný rozvoj. Rybáři i rybářské podniky by se díky ní o ekoznačky více zajímali a znamenala by podporu jejich vyšší konkurenceschopnosti, pokud jde o používání lepších technik rybolovu, a spotřebitele by efektivněji přesvědčila o nutnosti podílet se prostřednictvím svých peněz na zlepšování životního prostředí.

Komise navrhuje tři možnosti týkající se vytváření programu Společenství pro ekoznačky: první možnost – nepřijetí žádných opatření, druhá možnost – vytvoření jednotného programu Společenství pro ekoznačky pro ryby a produkty rybolovu, třetí možnost – zavedení minimálních požadavků na dobrovolné programy pro ekoznačky.

Zpravodajka vítá skutečnost, že byla zamítnuta první možnost, a to na základě argumentů, že bez záruky nezávislého osvědčování a akreditace by byla spolehlivost těchto programů nejistá a volnému pohybu zboží by bránilo jak riziko rozdrobeného trhu Společenství, tak příliš velký počet různých používaných druhů značek.

Komise však nepříliš jasně rozlišuje mezi druhou a třetí možností, neboť bez ohledu na mezinárodní požadavky, a zejména požadavky FAO, se majitelem systému stává orgán pověřený stanovením minimálních požadavků na získání ekoznačky. Vzhledem k tomu, že třetí možnost přisuzuje Komisi odpovědnost za definování těchto požadavků, stávají se tak ekoznačky veřejným programem, stejně jako v případě druhé možnosti, ačkoliv ta v žádném případě nezaručuje existenci jediné značky.

Na druhé straně může řízení programu patřit do pravomoci jak veřejných, tak soukromých subjektů, a to bez ohledu na to, zda bude vlastník programu veřejný, nebo soukromý. Mohly by tedy vedle sebe existovat různé ekoznačky, což si Komise zřejmě přeje, i když by podléhaly stejnému regulačnímu rámci Společenství.

Je tedy především důležité stanovit výše uvedené minimální požadavky, zavést dohled nad programem ekoznaček a zaručit průhlednost i dodržování řetězce kontroly. A podle toho, zda budou tyto požadavky více či méně restriktivní, bude vytvořen systém předpisů, který bude také více či méně transparentní, nezávislý, bezpečný a nediskriminační.

STANOVISKO Výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin (26. 4. 2006)

pro Výbor pro rybolov,

k zahájení debaty o přístupu Společenství k programům pro ekoznačky pro produkty rybolovu
(2005/2189(INI))

Navrhovatelka: Frédérique Ries

NÁVRHY

Výbor pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin vyzývá Výbor pro rybolov jako příslušný výbor, aby do svého návrhu usnesení začlenil tyto návrhy:

1.  děkuje Komisi za její sdělení, a ačkoliv si je vědom obtíží při zavádění programu pro ekoznačky, který by byl efektivní a příliš nezatěžoval podniky, zdůrazňuje, že základním cílem ekoznaček by mělo být umožnit spotřebiteli, aby na základě informací činil rozhodnutí, která přispívají k zachování rybolovných zdrojů;

2.  domnívá se, že tento systém doplní právní rámec zaměřený na zachování rybolovných zdrojů, což by mělo i nadále zůstat základním cílem společné rybářské politiky;

3.  domnívá se, že vzhledem k situaci, kdy jsou ve vodách EU a na celém světě mnohé rybí populace nadměrně využívány a ohroženy, musí jakýkoli program pro ekoznačky, má-li být věrohodný a účinný, vycházet ze zásady, že u některých populací jednoduše není možno ekoznačku použít a že spotřeba ryb se musí snížit do doby, než dojde k obnově stavu populace;

4.  lituje toho, že současná pravidla pro označování rybích produktů stanovená v článku 4 nařízení Rady (ES) č. 104/2000 ze dne 17. prosince 1999 o společné organizaci trhu s produkty rybolovu a akvakultury[1] jsou členskými státy špatně uplatňována a prosazována;

5.  lituje toho, že nemá k dispozici podrobnou analýzu umožňující přesněji odhadnout dopad těchto opatření na odvětví rybolovu a na mořský ekosystém;

6.  hluboce lituje toho, že sdělení Komise není dostatečně ambiciózní, a domnívá se, že zvolená možnost (spočívající ve stanovení minimálních požadavků pro fakultativní programy pro ekoznačky) plně neodpovídá dané problematice; je toho názoru, že ať už jsou na trhu používána jakákoli označení, musí být pod nezávislou kontrolou, aby byla pro spotřebitele naprosto spolehlivá a věrohodná;

7.  žádá, aby se na evropské úrovni dostalo většího uznání neprůmyslovému rybolovu; žádá, aby ještě před případným zavedením programu pro ekoznačky proběhly konzultace se zainteresovanými stranami, včetně představitelů odvětví neprůmyslového rybolovu, a aby bylo přihlédnuto k jejich připomínkám;

8.   vyzývá proto k vytvoření jednotného postupu vývoje a certifikace ekoznaček, který do budoucna podpoří udržitelné metody produkce a využití rybolovných zdrojů, za předpokladu, že udělení značky bude spojeno s přísnými požadavky, pokud jde o:

           – minimalizaci vedlejších úlovků,

           – regulaci úlovků na principu maximálního stálého výnosu,

          – účinné prosazování právních předpisů a dohled s cílem potírat nezákonné praktiky;

9.  domnívá se tedy, že takový postup by měl být vyvinut na evropské úrovni ve spolupráci s představiteli daného odvětví a mělo by být zaručeno, že budou dodrženy určité základní podmínky, jako je transparentnost, přístupnost, možnost získat ekoznačku za nízké náklady a věrohodnost;

10. je pro to, aby nadále existovala vnitrostátní a jiná označení pro produkty rybolovu, která budou udávat mimo jiné metody lovu, např. skutečnost, že při lovu nedochází ke zranění delfínů, nebo kvalitu produktu;

11. domnívá se, že značka může být plně efektivní pouze tehdy, pokud je jedinečná a snadno pochopitelná pro spotřebitele, a pokud jim tak umožňuje vybírat si výrobky zachovávající udržitelnost rybolovných zdrojů;

12. vyzývá k tomu, aby kritéria pro tuto značku nenavazovala přímo na evropská opatření řízení rybolovu a aby plně respektovala pravidla obsažená v kodexu chování agentury FAO, která zaručují zodpovědný rybolov, aby byla zaručena přístupnost této značky, a trvá na tom, že ekoznačky vytvořené v EU by neměly být diskriminační vůči neevropským rybářům, zejména vůči rybářům z rozvojových zemí;

13. přiklání se k tomu, aby přistoupení k tomuto systému bylo dobrovolné, a navrhuje vytvořit podněty, které podnikům, zejména malým a středním podnikům, a neprůmyslovým rybářům usnadní přistoupení k zavedenému systému;

14. uznává, že pro zaručení účinnosti, přístupnosti a věrohodnosti tohoto systému je nutné, aby byl centrálně řízen, aniž by ovšem vytvářel přehnaná administrativní omezení, a navrhuje, že by se Úřad Společenství pro kontrolu rybolovu mohl podílet na udělování, kontrole a spravování této značky, je si však vědom toho, že by to vyžadovalo značné rozšíření jeho mandátu a podstatné zvýšení jeho finančních a jiných zdrojů.

STRUČNÉ ODŮVODNĚNÍ

V prosinci 1997 se Komise poprvé zabývala nutností jednat o nediskriminujících a dobrovolných programech pro ekoznačky. V roce 2002 přijala akční plán Společenství pro zahrnutí požadavků na ochranu životního prostředí do společné rybářské politiky a oznámila svůj záměr zahájit debatu o ekoznačkách pro produkty rybolovu. Dne 29. června 2005 Komise předložila sdělení o zahájení debaty o přístupu Společenství k programům pro ekoznačky pro produkty rybolovu.

Nedávná reforma společné rybářské politiky vyžaduje, aby byla projednána otázka zavedení programů pro ekoznačky, aby se tak do odvětví rybolovu lépe začlenily požadavky týkající se ochrany životního prostředí v této oblasti. Kromě toho se v nedávné době v této oblasti vyskytly různé výrobky označené ekoznačkou, což vyvolává otázky v souvislosti s jejich oprávněností, otázky týkající se zahraničního obchodu a ochrany spotřebitelů.

Cílem Komise je mimo jiné podporovat udržitelný rybolov a přiměřenou úroveň ochrany mořských ekosystémů, připravovanou harmonizaci programů pro ekoznačky a transparentní a objektivní informace pro spotřebitele.

Komise uvažuje o třech různých možnostech:

1.  Nepřijmout žádná opatření a dát volný průběh rozvoji programů pro ekoznačky uváděné na trhu, aniž by veřejný sektor do tohoto procesu jakkoliv zasahoval či jej kontroloval.

2.  Vytvořit jednotný program Společenství pro ekoznačky pro ryby a produkty rybolovu.

3.  Zavést minimální požadavky na dobrovolné programy pro ekoznačky.

Komise se ve svém sdělení jasně vyjádřila pro třetí možnost.

Navrhovatelka by však chtěla v souvislosti s touto volbou vyjádřit své obavy, neboť nestačí, aby bylo náročných cílů Komise pouze dosaženo.

Prosté stanovení minimálních požadavků na dobrovolné programy pro ekoznačky by pouze regulovalo současnou situaci a zabránilo by výskytu neoprávněných ekoznaček. Nebylo by však jasným sdělením podporujícím uvědomělé jednání uživatelů ani výrobců. Nárůst ekoznaček navíc představuje riziko, že dojde k možnému oslabení významu ekoznačky.

To jsou některé důvody, proč se navrhovatelka vyslovuje pro vytvoření jednotného programu Společenství pro ekoznačky s náročnými kritérii. S ohledem na cíle, které Komise stanovila, a při zapojení zúčastněných stran by Komise měla vytvořit transparentní, přístupný a věrohodný program pro ekoznačky.

Komise se musí ujistit, že tato značka nebude překážkou obchodu. Proto musí být tato značka naprosto shodná s mezinárodními pokyny pro programy pro ekoznačky, které vydala organizace FAO a s kodexem chování pro odpovědný rybolov[2].

Aby se zabránilo vytváření nové struktury, navrhovatelka dále navrhuje, aby se na správě této ekoznačky podílela Agentura Společenství pro kontrolu rybolovu.

V rámci takového programu je nutné dbát zejména na to, aby byly na ekoznačce uvedeny jasné informace pro spotřebitele, a tím se zajistil její co největší vliv. Ekoznačka musí přinést konkrétní výsledky ve smyslu ochrany a zvýšení udržitelnosti rybích populací ve vodách Evropské unie.

POSTUP

Název	Zahájení debaty o přístupu Společenství k programům pro ekoznačky pro produkty rybolovu
Číslo postupu	2005/2189(INI)
Příslušný výbor	PECH
Výbor, který vypracoval stanovisko Datum oznámení na zasedání	ENVI 27.10.2005
Užší spolupráce – datum oznámení na zasedání	0.0.0000
Navrhovatel Datum jmenování	Frédérique Ries 14.12.2005
Předchozí navrhovatel
Projednání ve výboru	21.3.2005		25.4.2005
Datum přijetí	25.4.2005
Výsledek závěrečného hlasování	+: –: 0:	30 1 0
Členové přítomní při závěrečném hlasování	Johannes Blokland, John Bowis, Hiltrud Breyer, Dorette Corbey, Chris Davies, Mojca Drčar Murko, Edite Estrela, Jillian Evans, Matthias Groote, Gyula Hegyi, Dan Jørgensen, Christa Klaß, Eija-Riitta Korhola, Urszula Krupa, Riitta Myller, Vittorio Prodi, Frédérique Ries, Dagmar Roth-Behrendt, Guido Sacconi, Carl Schlyter, Richard Seeber, Jonas Sjöstedt, María Sornosa Martínez, Antonios Trakatellis, Anja Weisgerber and Åsa Westlund.
Náhradníci přítomní při závěrečném hlasování	Dariusz Maciej Grabowski, Vasco Graça Moura, Miroslav Mikolášik, Claude Turmes and Glenis Willmott.
Náhradník(ci) (čl. 178 odst. 2) přítomný(í) při závěrečném hlasování
Poznámky (údaje, které jsou k dispozici jen v jednom jazyce)	...

• [1]  Úř. věst. L 17, 21.1.2000, s. 22.
• [2]  Zpráva z 24. zasedání Výboru pro rybolov (Řím, Itálie, 15.–19. února 1999), Zpráva FAO o rybolovu č. 595

POSTUP

Název	Zahájení debaty o přístupu Společenství k programům pro ekoznačky pro produkty rybolovu
Číslo postupu	2005/2189(INI)
Příslušný výbor Datum, kdy bylo na zasedání oznámeno udělení svolení	PECH 27.10.2005
Výbor(y) požádaný(é) o stanovisko Datum oznámení na zasedání	ENVI 27.10.2005
Nezaujaté stanovisko         Datum rozhodnutí
Užší spolupráce   Datum oznámení na zasedání
Zpravodajka         Datum jmenování	Carmen Fraga Estévez 15.9.2005
Předchozí zpravodaj(ové)
Projednání ve výboru	3.10.2005	23.2.2006			18.4.2006
Datum přijetí	21.6.2006
Výsledek závěrečného hlasování	+: 22 −: 1 0:
Členové přítomní při závěrečném hlasování	James Hugh Allister, Stavros Arnaoutakis, Elspeth Attwooll, Iles Braghetto, Luis Manuel Capoulas Santos, David Casa, Zdzisław Kazimierz Chmielewski, Carmen Fraga Estévez, Ioannis Gklavakis, Alfred Gomolka, Pedro Guerreiro, Ian Hudghton, Heinz Kindermann, Rosa Miguélez Ramos, Philippe Morillon, Seán Ó Neachtain, Bernard Poignant, Dirk Sterckx, Struan Stevenson, Margie Sudre
Náhradníci přítomní při závěrečném hlasování	Duarte Freitas, Francesco Musotto, James Nicholson
Náhradník (čl. 178 odst. 2) přítomný při závěrečném hlasování	Danutė Budreikaitė
Datum předložení	23.6.2006
Poznámky (údaje, které jsou k dispozici jen v jednom jazyce)	…