ZPRÁVA obsahující dopouručení Komise k problematice dědictví a závětí
16. 10. 2006 - (2005/2148 (INI))
Výbor pro právní záležitosti
Zpravodaj: Giuseppe Gargani
(Podnět - článek 39 jednacího řádu)
NÁVRH USNESENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU
obsahující doporučení k problematice dědictví a závětí
(2005/2148 (INI))
Evropský parlament,
– s ohledem na Zelenou knihu Dědictví a závěti, kterou Komise předložila dne 1. března 2005 (KOM(2005)0065) a její přílohu (SEK(2005)0270),
– s ohledem na stanovisko Hospodářského a sociálního výboru ze dne 26. října 2005[1],
– s ohledem na čl. 192 druhý pododstavec Smlouvy o ES,
– s ohledem na články 39 a 45 jednacího řádu,
– s ohledem na zprávu Výboru pro právní záležitosti (A6‑0359/2006),
A. vzhledem k tomu, že podle studie, kterou na žádost Komise vypracoval v roce 2002 Deutsches Notarinstitut, je na území Evropské unie každoročně otevřeno 50 000 až 100 000 případů dědictví s mezinárodním dosahem,
B. vzhledem k tomu, že tento počet z důvodu nedávného přistoupení deseti nových členských států a z důvodu nadcházejícího rozšíření Evropské unie nevyhnutelně poroste,
C. vzhledem k tomu, že v souvislosti s dědictvím a závěťmi existují v současné době značné rozdíly mezi systémy mezinárodního soukromého práva a hmotného práva členských států,
D. vzhledem k tomu, že tyto rozdíly, které by dědicům při získávání dědictví mohly způsobit obtíže a výdaje, by mohly představovat překážky při uplatňování svobody pohybu a usídlení uvedené v článcích 39 a 43 Smlouvy o ES a při uplatňování vlastnického práva jako obecné právní zásady Společenství,
E. vzhledem k možnosti pokročit od plánu na opatření určená k uplatňování zásady vzájemného uznávání rozhodnutí v občanskoprávních a obchodních věcech, který přijala Rada a Evropská komise v roce 2000[2], od Haagského programu, který byl přijat dne 4. listopadu 2004 a týká se posílení svobody, bezpečnosti a spravedlnosti v Evropské unii, a od akčního plánu Rady a Komise o provádění Haagského programu zaměřeného na posílení svobody, bezpečnosti a spravedlnosti v Evropské unii[3] směrem k přípravě nástroje práva Společenství souvisejícího s mezinárodním soukromým právem v oblasti dědictví a závětí, jak to bylo uvedeno již ve Vídeňském akčním plánu z roku 1998[4],
F. vzhledem k tomu, že zahájení zákonodárné iniciativy v souvislosti s dědictvím a závěťmi odpovídá cílům práva Společenství, které zakazuje diskriminaci z hlediska státní příslušnosti a směřuje k podpoře sociální integrace všech lidí, jejichž hlavní bydliště a středisko zájmů se nachází v jednom z členských států nezávisle na jejich státní příslušnosti,
G. vzhledem k tomu, že harmonizace hmotného práva v oblasti dědictví a závětí v členských státech nespadá do pravomocí Evropského společenství, avšak podle čl. 65 písm. b) Smlouvy o ES přijímání opatření zaměřených na „podporu slučitelnosti kolizních norem platných v členských státech a předpisů pro řešení kompetenčních sporů“ do jeho pravomocí spadá,
H. vzhledem k tomu, že v souladu s čl. 67 odst. 5 druhou odrážkou Smlouvy o ES musí být akt Společenství ohledně dědictví a závětí přijat podle postupu uvedeného v článku 251 této smlouvy,
I. vzhledem k tomu, že v souvislosti se závětním dědictvím není možno opomíjet dodržování některých základních zásad veřejného pořádku, které možnost odkazovat jmění omezují ve prospěch rodiny zůstavitele nebo jiných oprávněných osob,
1. žádá Komisi, aby v průběhu roku 2007 předložila Parlamentu na základě čl. 65 písm. b) a čl. 67 odst. 5 druhé odrážky Smlouvy o ES legislativní návrh k problematice dědictví a závětí; vyzývá k tomu, aby tento návrh byl sestaven na základě interinstitucionální diskuse a aby současně odpovídal níže podrobně popsaným doporučením;
2. vyzývá Komisi, aby v rámci probíhajících jednání o podpůrném program „Civilní soudnictví“ pro období 2007–2013 zveřejnila výzvu k předkládání návrhů pro informační kampaň určenou odborníkům v oblasti práva z tohoto oboru týkající se problematiky přeshraničních dědictví a závětí;
3. vyzývá Komisi, aby v rámci podpůrného programu „Civilní soudnictví“ pro období 2007–2013 určila jako prioritu vytvoření sítě odborníků na civilní právo pro podporu vzájemné důvěry a pochopení mezi osobami činnými v této oblasti, pro výměnu informací a vytvoření nejlepší praxe;
4. konstatuje, že doporučení uvedená v příloze odpovídají zásadě subsidiarity a základním občanským právům;
5. domnívá se, že požadovaný návrh neovlivní rozpočet Společenství;
6. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Radě, Komisi a parlamentům a vládám členských států.
PŘÍLOHA K NÁVRHU USNESENÍ:
PODROBNÁ DOPORUČENÍ PODLE OBSAHU POŽADOVANÉHO NÁVRHU
Doporučení 1 (k formě a minimálnímu obsahu přijímaného nástroje)
Evropský parlament se domnívá, že přijímaný legislativní akt by měl vyčerpávajícím způsobem regulovat problematiku dědictví v soukromém mezinárodním právu a současně:
- harmonizovat normy v souvislosti se soudní příslušností, uplatňovaným právem („pravidla střetu soudních pravomocí“) a uznáváním a výkonem rozhodnutí a zahraničních veřejných listin, s výjimkou hmotného práva a procesního práva členských států;
- zavést „Evropské dědické osvědčení“.
Doporučení 2 (ke kritériím pro stanovení příslušnosti a objektivního spojujícího faktoru)
Evropský parlament se domnívá, že přijímaný legislativní akt by měl v zásadě zajistit, že se soudní příslušnost a právní řád (forum a ius) neliší, čímž se sníží obtíže při uplatňování zahraničního práva.
Z těchto důvodů upřednostňuje Evropský parlament jako kritérium pro stanovení jak hlavní příslušnosti, tak spojujícího faktoru obvyklé místo bydliště zesnulého v okamžiku jeho smrti.
Doporučení 3 (ke svobodě volby jednotlivců)
Evropský parlament se domnívá, že přijímaný legislativní akt by měl zohlednit prostor pro uplatňování svobody volby, konkrétně povolit:
- zúčastněným stranám, aby si za stanovených podmínek zvolily příslušný soud, a to na základě ustanovení článků 23 a 24 nařízení (ES) Rady č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech[1],
- zůstaviteli, aby se v souvislosti se zákonem spravujícím dědictví rozhodl mezi vnitrostátním zákonem své země a zákonem země, kde se nachází její obvyklé bydliště ve chvíli rozhodování; tato volba by měla být uvedena v prohlášení ve formě závěti.
Doporučení 4 (k právu platnému pro formu závětí)
Evropský parlament je toho názoru, že přijímaný legislativní akt by měl stanovit specifická pravidla v oblasti práva platného pro formu závětí, které jsou, pokud jde o jejich formu, považovány za platné, pokud je za závěti považuje právo státu, ve kterém je zůstavitel sestavil, nebo alternativně k tomu právo státu, ve kterém měl zůstavitel v okamžiku sestavení závěti nebo v okamžiku smrti obvyklé bydliště, nebo také právo státu, jehož státní příslušnost měl zůstavitel v okamžiku sestavení závěti nebo v okamžiku smrti;
Doporučení 5 (k právu užívanému pro dědické dohody)
Evropský parlament se domnívá, že přijímaný legislativní akt by měl stanovit specifická pravidla v oblasti práva uplatňovaného na dědické dohody, pro které platí toto právo:
a) pokud se týká dědictví jediné osoby, platí právo státu, ve kterém má tato osoba v okamžiku uzavření dohody obvyklé bydliště;
b) pokud se týká dědictví několika osob, platí všechny právní předpisy států, ve kterých má každá z těchto osob v okamžiku uzavření dohody obvyklé bydliště.
U dědických dohod by přijímaný legislativní akt měl rovněž zohlednit určitý prostor pro uplatňování svobodné vůle jednotlivce a povolit stranám, aby se ve výslovném prohlášení dohodly, že pro dědickou dohodu bude platit právo státu, ve kterém mají osoby nebo jedna z osob, o jejichž dědictví jde, obvyklé bydliště v okamžiku uzavření dohody nebo jehož státní příslušnost mají v tomto okamžiku;
Doporučení 6 (k obecným otázkám v souvislosti s uplatňovaným právem)
Evropský parlament se domnívá, že v přijímaném legislativním aktu by měly být upraveny také obecné otázky v souvislosti s uplatňovaným právem.
Evropský parlament je především toho názoru, že:
- právo stanovené v přijímaném legislativním aktu, bez ohledu na druh a umístění majetku, by mělo být rozhodující pro celé dědické řízení od vzniku dědického případu až do převodu dědictví na dědice;
- budoucí nástroj by měl mít charakter „erga omnes“, to znamená že bude použitelný i v případě, ve kterém je právo stanovené tímto nástrojem právem třetího státu;
- pro koordinaci pravidel Společenství při střetu soudních pravomocí týkajících se dědických případů s pravidly třetích států by budoucí nařízení mělo stanovit vhodná pravidla pro postoupení a určit, že pokud je právo platné pro dědický případ právem třetího státu a pravidla při střetu soudních pravomocí tohoto státu určují právo členského státu nebo právo jiného třetího státu, který by podle vlastního mezinárodního systému soukromého práva na specifický případ uplatnil své právo, mělo by se uplatnit právo tohoto jiného členského státu, resp. právo tohoto jiného třetího státu;
- v přijímaném legislativním aktu by měly být uvedeny prostředky a podmínky, na jejichž základě úřady příslušné pro uplatňování zahraničního zákona musí stanovit obsah, a také nápravná opatření v případě neprovedeného určení;
- přijímaný legislativní akt by měl úpravu předběžné otázky podřídit právu, které je určeno rozhodujícími pravidly v případě střetu soudních pravomocí práva uplatňovaného na dědický případ, a měl by zajistit, že řešení bude účinné pouze pro řízení, ve kterém se předběžná otázka vyskytla;
- přijímaný legislativní akt by měl stanovit, že uplatnění některého ustanovení platného práva může být vyloučeno, pokud má toto uplatnění zřejmý účinek neslučitelný s veřejným pořádkem soudní příslušnosti.
- budoucí legislativní akt by měl stanovit, že v případě, že má členský stát dva nebo více právních systémů či souborů pravidel upravujících dědictví a závěti, které jsou uplatňovány v různých územních jednotkách, je potřeba, aby každá územní jednotka byla považována za zemi z důvodu určení práva uplatňovaného v případě dědictví. Budoucí legislativní akt by s ohledem na tento stát měl dále stanovit:
a) každý odkaz na obvyklé bydliště v tomto státě by měl být formulován jako odkaz na obvyklé bydliště v územní jednotce;
b) každý odkaz na národnost by měl být formulován jako odkaz na územní jednotku určenou právem tohoto státu. V případě, že tato pravidla neexistují, je tento odkaz formulován jako odkaz na právní systém, se kterým byla dotyčná osoba nejvíce spojena;
Doporučení 7 (k evropskému dědickému osvědčení)
Evropský parlament se domnívá, že cílem budoucího nástroje bude muset být zjednodušení postupů, které dědicové a závětní dědicové musí dodržovat při získávání majetku tvořícího pozůstalost, konkrétně
- stanovením pravidel mezinárodního soukromého práva, jejichž cílem bude účinná koordinace právních systémů v souvislosti se správou, vyrovnáním, převodem dědictví a určováním dědiců a ustanovením toho, že tyto aspekty dědického případu, s výhradou výjimek z důvodu druhu nebo umístění určitého majetku, se upravují právem uplatňovaným na dědický případ; že – pokud toto právo stanovuje činnost úřadu uvedeného v tomto právu nebo jmenovaného podle tohoto práva – budou její oprávnění uznávána ve všech členských státech; že – pokud se u práva uplatňovaného na dědický případ jedná o právo členského státu – se oprávnění těchto úřadů, pokud zůstavitel neurčil jinak, vztahují na všechen zděděný majetek, ať se nachází kdekoliv, i když podle práva uplatňovaného na dědický případ jsou tato oprávnění omezena na movitý majetek; že opatření v souvislosti s činností těchto úřadů, která jsou předepsána právem uplatňovaným na dědický případ, mohou být vyžádána soudy členského státu, jehož právo se na dědický případ užívá nebo na jehož výsostném území měl zesnulý v okamžiku smrti poslední obvyklé bydliště nebo na jehož území se majetek tvořící pozůstalost nachází;
- zavedením „evropského dědického osvědčení“, jež by povinně a až do dokázání opaku stanovilo uplatňované dědické právo, osoby, na něž se pozůstalost převádí, osoby pověřené spravováním pozůstalosti, jejich pravomoci a majetek tvořící pozůstalost, přičemž toto osvědčení by vydával orgán způsobilý v příslušném vnitrostátním právním systému k přidělování úřední hodnoty osvědčením,
Toto dědické osvědčení, v němž bude uvedeno právo uplatňované na dědický případ, bude vypracováno podle standardního modelu, který bude stanoven v budoucím legislativním aktu, a bude představovat vhodný právní důvod pro zápis vzniku dědictví do úředních rejstříků dědictví členského státu, kde je majetek umístěn, s výhradou dodržení ustanovení tohoto členského státu s ohledem na fungování těchto rejstříků a následky informací obsažených v těchto rejstřících.
Dále by budoucí právní nástroj měl zajistit ochranu třetích osob jednajících z dobré vůle, které ze záslužných důvodů uzavřely právní úkon s osobou, která se jim na základě dědického osvědčení zdá být oprávněná pro disponování s majetkem tvořícím pozůstalost, a na ochranu jejich koupě, s výjimkou, když ví, že údaje v dědickém osvědčení nejsou správné nebo příslušný úřad zajistil zabavení nebo změny tohoto dědického osvědčení;
Doporučení 8 (k právu země, kde se nachází majetek, – „lex loci rei sitae“– a k zásadě povinných dědických dílů)
Evropský parlament se domnívá, že by budoucí právní nástroj měl:
- zaručit koordinaci práva uplatňovaného na dědický případ s právem území, na kterém se nachází majetek tvořící dědictví, aby se právo území, na kterém se tento majetek nachází, uplatnilo především v souvislosti se způsobem získání majetku tvořícího pozůstalost a jakýchkoli jiných hmotných nároků, přijetím nebo odmítnutím dědictví a k tomu se vztahujícími formalitami v souvislosti s publicitou;
- zaručit, aby právo uplatňované na dědický případ neovlivnilo uplatnění jakéhokoli ustanovení státu, ve kterém se nachází určitá nemovitost, společnosti či jiné zvláštní kategorie majetku a jehož pravidla stanoví v případě takového majetku konkrétní postup v souvislosti s dědictvím, který zohledňuje hospodářská, rodinná či sociální hlediska;
- zabránit tomu, aby z důvodu možnosti volby uplatňovaného práva byla nejbližším příbuzným zesnulého upírána práva na přidělení povinného dílu, která jsou stanovena v zákoně objektivně uplatňovaném na dědický případ;
Doporučení 9 (k fondům)
Evropský parlament připomíná, že podle článku 295 Smlouvy o ES jsou za pravidla pro vlastnictví majetku odpovědné členské státy, a proto žádá, aby se přijímaný legislativní akt nevztahoval na fondy. Tento nástroj by měl ovšem specifikovat, že pokud je fond součástí dědictví, nebrání skutečnost, že se na případ dědictví uplatní právo uvedené v dotyčném nástroji, tomu, aby se na správu fondu uplatnilo jiné právo, a naopak skutečnost, že se na tento případ uplatňuje právo upravující fondy, by neměla bránit tomu, aby se na případ dědictví mohlo uplatnit právo podle přijímaného legislativního nástroje.
Doporučení 10 (k „exequatur“)
Evropský parlament navrhuje Komisi, aby v případě přijímaného legislativního aktu, s ohledem na uznávání a výkon rozhodnutí, byl využit systém nařízení (ES) č. 44/2001, které vyžaduje exequatur pouze v případě, pokud rozhodnutí vydané soudci v jednou členském státě musí být provedeno na základě exekučního řízení v jiném členském státě.
Pokud má být ovšem proveden zápis do veřejného rejstříku, mělo by být při zohlednění velmi rozdílných pravidel v různých členských státech stanoveno, že k rozhodnutí musí být přiloženo „Potvrzení o shodě“ s veřejným pořádkem a závaznými předpisy členského státu vykonávajícího řízení, které – podle standardního formuláře – vystavuje místní soudní úřad;
Doporučení 11 (k veřejným nástrojům)
Evropský parlament se domnívá, že je třeba upravit stejné následky pro veřejné listiny týkající se dědictví, které musí být zejména uznány ve všech členských státech, pro účely doložení skutečností a prohlášení, u nichž příslušný orgán potvrzuje, že k nim došlo v jeho přítomnosti, pokud to stanoví zákony původního členského státu.
Podle článku 57 nařízení (ES) Rady č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 musí veřejná listina splňovat všechny podmínky pro svou průkaznost, které jsou nutné v původním členském státě, a nebude uznána, pokud by její uznání mělo zřejmé následky neslučitelné s veřejným pořádkem členského státu vykonávajícího nařízení.
Pokud má být dále veřejná listina v souladu s prováděním soudního rozhodnutí zapsána do veřejného rejstříku, je nutné stanovit, že k listině samotné bude přiloženo „Potvrzení o shodě“ s veřejným pořádkem a závaznými předpisy členského státu vykonávajícího řízení, které – podle standardního formuláře – vystavuje úřad, jež je pro sestavení této listiny příslušný v posledním jmenovaném státě.
Doporučení 12 (k evropské síti rejstříků závětí)
Evropský parlament nakonec usiluje o založení evropské sítě národních rejstříků závětí spojením vnitrostátních rejstříků, aby došlo ke zjednodušení v oblasti vyhledávání a ověřování ustanovení týkajících se posledních vůlí zesnulých.
- [1] Úř. věst. L 12, 16.1.2001, s.1.
VYSVĚTLUJÍCÍ PROHLÁŠENÍ
I. Úvod
Podle studie nazvané Étude de droit comparé sur les règles de conflits de juridictions et de conflits de lois relatives aux testaments et successions (Srovnávací studie právní úpravy sporů o příslušnost a konfliktů zákonů týkajících se závětí a dědictví), kterou na žádost Komise vypracoval v roce 2002 Deutsches Notarinstitut, je každoročně v Evropské unii otevřeno 50 000 až 100 000 případů dědictví, které se vyznačují mezinárodním dosahem. Vzhledem k nedávnému přistoupení deseti nových členských států k Unii a k jejímu dalšímu budoucímu rozšíření tento počet nevyhnutelně nadále poroste.
Nejen tato statistika, ale zejména potřeba odstranit překážky, se kterými se při získávání dědictví setkávají ti, kteří na něj mají právo, volají po nástroji Společenství týkajícím se problematiky dědictví. Obtíže vznikly na základě toho, že mezi systémy mezinárodního soukromého práva a hmotného práva členských států existují v současné době značné rozdíly, které způsobují překážky při uplatňování svobody pohybu a vlastnického práva. Nezapomínejme, že posledně jmenované je obecnou právní zásadou (Soudní dvůr, věc C-368/96, Generics (Spojené království) a další, Sbírka 1998, str. I-7967, bod 79 a v něm citovaná judikatura), navíc je zahrnuto mezi základní práva v Niceské chartě.
Nejúčinnějším řešením těchto problémů by samozřejmě byla harmonizace hmotného práva dědického; dosažení tohoto cíle je ovšem značně obtížné a především nespadá do pravomocí Společenství.
Čl. 65 písm. b) Smlouvy o ES ovšem Evropskému společenství přiznává pravomoc přijímat opatření zaměřená na „podporu slučitelnosti kolizních norem platných v členských státech a předpisů pro řešení kompetenčních sporů“.
II. Postoj zpravodaje
Ve skutečnosti je možné vymezit pokyny, kterými se zákonodárce Společenství má řídit v případech dědictví a závětí:
a) za prvé: budoucí nástroj bude muset obsahovat jednoduché a jasné předpisy mezinárodního soukromého práva, které zohlední zvláštnosti a tradice velkých souborů právních systémů existujících v členských státech, aby bylo možno uskutečnit účinnou koordinaci vnitrostátních právních systémů zapojených do problematiky daného dědictví;
b) za druhé: v rámci Společenství bude třeba zavést nové a spolehlivé nástroje, které budou zaměřené na další zjednodušení.
Co se týče prvního bodu, úloha budoucího nástroje Společenství bude spočívat především v harmonizaci kritérií příslušnosti v souvislosti s dědictvím.
Mimo jiné bude nepochybně potřeba ujasnit obvyklé bydliště zesnulého v době smrti, což umožní svěřit pravomoc rozhodnutí o sporech týkajících se dědictví soudci státu, ve kterém de cujus žil, na jehož území se obvykle nachází většina majetku a kde pobývají dědicové.
K tomuto kritériu příslušnosti by mohlo být jako alternativa a aby se zabránilo tomu, že nové řízení bude příliš přísné a nákladné, přidáno kritérium obvyklého bydliště zúčastněné osoby.
Představme si například případ německého občana, který po odchodu do důchodu odjíždí z Německa na jih Španělska (kde tráví posledních deset let svého života), kde také umírá a zanechává po sobě dvě děti žijící v Německu a dědictví v podobě majetku v Německu; v případě tohoto druhu, pokud by soudní příslušnost byla určena pouze na základě země obvyklého bydliště zesnulého v době úmrtí, byli by dědicové – mezi nimiž by mezitím zavládl spor – nuceni obrátit se s případem na španělského soudce.
Ke zjednodušení řízení v případech mezinárodního dědictví a k zabránění fenomému forum shopping harmonizace předpisů v souvislosti s určování soudní příslušnosti nestačí.
Tohoto výsledku bude moci být dosaženo až tehdy, pokud všechny orgány pověřené zabývat se daným případem dědictví, a to i v případě, že pocházejí z odlišných členských států, budou uplatňovat stejná pravidla hmotného práva. Taková situace nastane, až všude bude dosaženo harmonizace pravidel v oblasti konfliktu zákonů, tedy pravidel, která určují, jaký zákon je třeba v daném případě uplatnit.
Na mezinárodní úrovni bylo dosaženo shody ohledně potřeby jediného zákona, který by řešil všechna hlediska problematiky dědictví, od otevření dědictví až po převod dědictví, bez ohledu na povahu a umístění majetku, který toto dědictví tvoří.
Zpravodaj se domnívá, že tento zákon musí být zákonem země obvyklého bydliště zesnulého v době úmrtí; takto bude v řadě případů dosaženo shody mezi odpovědným soudem a uplatňovaným zákonem, což umožní rychlé a účinné vyřešení dědických sporů.
Vedle tohoto kritéria je ovšem také potřeba dát v souvislosti se zákonem uplatňovaným v případě dědictví zůstaviteli (de cujus) možnost výběru mezi vnitrostátním zákonem jeho země a zákonem země, ve které pobývá v době, kdy o této věci rozhoduje.
Budoucí nástroj bude však muset rovněž zajistit účinnost zákona uplatňovaného v případech dědictví a sladit předpisy tohoto zákona s ustanoveními zákona území, kde se nachází majetek.
V případě prvního bodu je třeba zdůraznit, že zákony některých členských států (například britské a rakouské) svěřují vyrovnání nebo převod dědictví subjektu uvedenému v samotném zákoně nebo pověřenému veřejným orgánem. V současné době se však tyto subjekty při uplatňování zvláštních pravomocí setkávají v jiných členských státech než tam, kde je uplatňováno dědické právo, s obtížemi.
Budoucí nástroj Společenství tedy bude muset výslovně určit, že pravomoci těchto subjektů musí být uznány ve všech členských státech a že se vztahují na všechen majetek, který tvoří dědictví, ať už je jakékoli povahy a kdekoli umístěný.
Pokud se týká druhého bodu, budoucí nástroj bude muset zohlednit způsob uplatnění pravidla lex rei sitae, které, jak víme, řeší případy převodu majetku.
Aby se zamezilo zbytečné duplikaci činností, je třeba, aby přijímaný nástroj upřesňoval, že v případě nabytí a využívání zděděného majetku nacházejícího se v jiném členském státě než tam, kde je uplatňován dědický zákon, bude třeba uplatňovat ustanovení zákona území, kde se majetek nachází, pouze v případě, že tento zákon vyžaduje dodatečné formality či úkony s ohledem na uplatňovaný dědický zákon.
Správa a převod zdroje příjmů bude například spadat pod lex rei sitae, pokud toto pravidlo vyžaduje za tímto účelem zásah orgánů příslušných k tomuto pravidlu, s tím, že tyto orgány nebo osoby jimi jmenované budou muset ke stanovení dědických práv uplatnit lex successionis.
Pokud je uplatňováno francouzské dědické právo – které se, jak víme, v tomto směru řídí systémem saisine (podle kterého dědicové přebírají oprávnění automaticky při otevření případu dědictví) – , zatímco část majetku zahrnutého v celkovém dědictví se nachází v Itálii, bude třeba dodržovat ustanovení italského zákona, který, na rozdíl od zákona francouzského, k oprávnění dědit vyžaduje přijetí dědictví.
Vliv pravidla lex rei sitae je zvláště silný, pokud v majetku, ze kterého se dědictví skládá, figuruje majetek zapsaný ve veřejných rejstřících (zejména nemovitý majetek).
Důsledkem zapsání údajů o majetku ve veřejných rejstřících je to, že v těchto rejstřících mohou být zapsány pouze listiny označené v zákoně státu, pod který tento rejstřík spadá, a pod podmínkou, že obsah těchto listin odpovídá tomuto zákonu.
Obecně vzato není důvod odchylovat se v souvislosti s uznáváním a uplatňováním rozhodnutí a veřejných listin od zásad, které vyplývají z platného práva Společenství, které, jak víme, vyžaduje exequatur pouze v případě, kdy tyto listiny tvoří základ exekučního řízení v jiném členském státě (srov. články 38 a následující a 57 a následující nařízení (ES) č. 44/2001).
Konstatování, že předmětem rozhodnutí a veřejných listin může být zejména v souvislosti s dědictvím majetek zapsaný ve veřejných rejstřících, stejně tak jako potřeba zachovat koherenci listin, které by mohly být převedeny do těchto rejstříků, nicméně vyžaduje, aby byl přepis či zápis podroben předběžné kontrole, kterou provede orgán členského státu, kterému je listina určena.
Tato kontrola by mohla být vykonána prostřednictvím vystavení osvědčení, jehož obsah bude určen v budoucím legislativním nástroji a kterým veřejný orgán potvrdí, že rozhodnutí či listina vyhovuje donucujícím ustanovením zákona členského státu, kterému je určena.
Co se týče druhého výše uvedeného pokynu, je třeba připomenout, že pokud by evropští občané mohli disponovat standardním dokumentem, který by povinně pro všechny členské státy stanovil uplatňované dědické právo, majetek zahrnutý v dědictví i dědice a správce dědictví, mohli by jednodušeji, jistěji a účinněji uplatňovat svá práva ve všech členských státech.
Je tudíž nadmíru žádoucí, aby budoucí nástroj zavedl „evropské dědické osvědčení“, které by mělo tento obsah a které by vydal orgán způsobilý k tomu, aby tomuto osvědčení přidělil úřední hodnotu.
A konečně, dalšího a významného zjednodušení by bylo dosaženo, pokud by toto osvědčení bylo považováno za vhodný doklad pro zápis o nabytí dědictví do veřejných rejstříků a pokud by zejména zahrnovalo také ochranu koupě zděděného majetku z dobré vůle třetí osobou od osoby, která je na základě osvědčení dědicem nebo subjektem, který zákonně s dědictvím nakládá.
Na závěr je třeba uvést, že se vskutku jedná o velmi komplikovanou záležitost, která zahrnuje řadu aspektů. Zpravodaj se nicméně domnívá, že v zájmu občanů je nezbytné dosáhnout reformy, která by při zohlednění výše uvedených myšlenek – v rámci možností – mohla zajistit všem zúčastněným osobám jasnější a účinnější právní rámec.
POSTUP
|
Název |
Dědictví a závěti |
||||||||
|
Číslo postupu |
|||||||||
|
Příslušný výbor |
JURI |
||||||||
|
Datum, kdy bylo na zasedání oznámeno udělení svolení (článek 45) |
8.9.2005 |
||||||||
|
Datum, kdy bylo na zasedání oznámeno udělení svolení (článek 39) |
8.9.2005 |
||||||||
|
Výbor požádaný o stanovisko |
LIBE 8.9.2005 |
|
|
|
|
||||
|
Nezaujaté stanovisko |
LIBE |
|
|
|
|
||||
|
Užší spolupráce |
|
|
|
|
|
||||
|
Zpravodaj |
Giuseppe Gargani |
|
|||||||
|
Předchozí zpravodaj(ové) |
|
|
|||||||
|
Projednání ve výboru |
14.9.2005 |
21.11.2005 |
30.1.2006 |
3.10.2006 |
|
||||
|
Datum přijetí |
3.10.2006 |
||||||||
|
Výsledek hlasování |
+ : |
15 |
|||||||
|
Členové přítomní při závěrečném hlasování |
Maria Berger, Rosa Díez González, Bert Doorn, Monica Frassoni, Giuseppe Gargani, Piia-Noora Kauppi, Klaus-Heiner Lehne, Katalin Lévai, Antonio López-Istúriz White, Hans-Peter Mayer, Achille Occhetto, Aloyzas Sakalas, Francesco Enrico Speroni, Andrzej Jan Szejna, Diana Wallis, Rainer Wieland, Nicola Zingaretti, Jaroslav Zvěřina, Tadeusz Zwiefka |
||||||||
|
Náhradníci přítomní při závěrečném hlasování |
Jean-Paul Gauzès, Luis de Grandes Pascual, Kurt Lechner, Toine Manders, Marie Panayotopoulos-Cassiotou |
||||||||
|
Náhradníci (čl. 178 odst. 2) přítomní při závěrečném hlasování |
Maria Badia I Cutchet |
||||||||
|
Datum předložení |
16.10.2006 |
|
|||||||
|
Poznámky (údaje, které jsou k dispozici jen v jednom jazyce) |
... |
||||||||