ZPRÁVA o reformách v arabském světě a vhodné strategii Evropské unie
3. 4. 2007 - (2006/2172(INI))
Výbor pro zahraniční věci
Zpravodaj: Michel Rocard
NÁVRH USNESENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU
o reformách v arabském světě a vhodné strategii Evropské unie
Evropský parlament,
– s ohledem na základní pokyny Komise a Rady a jejich strategie vůči různým zemím arabského světa,
– s ohledem na průběžnou zprávu o strategickém partnerství se středomořským regionem a s Blízkým východem, kterou schválila Evropská rada v prosinci 2006,
– s ohledem na evropskou strategii vůči arabskému světu, kterou v roce 2003 předložil vysoký zástupce EU,
– s ohledem na sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu s názvem „Širší Evropa – Sousedství: nový rámec pro vztahy s našimi východními a jižními sousedy“ (KOM(2003)0104), její informační dokument o evropské politice sousedství (KOM(2004)0373), návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o obecných ustanoveních týkajících se vytvoření evropského nástroje sousedství a partnerství (KOM(2004)0628), sdělení Radě o návrzích Komise ohledně akčních plánů v rámci evropské politiky sousedství (PEV)(KOM(2004)0795) a akční plány pro dotyčné země; a na své sdělení o posílení evropské politiky sousedství (KOM(2006)0726),
– s ohledem na politické priority evropského předsednictví Evropsko–středomořského parlamentního shromáždění formulované dne 21. dubna 2005, tj. zintenzívnit dialog o lidských právech s parlamenty partnerských zemí,
– s ohledem na usnesení Evropsko–středomořského parlamentního shromáždění přijatá na zasedáních dne 21. listopadu 2005 v Rabatu a dne 27. března 2006 v Bruselu,
– s ohledem na zprávy o lidském rozvoji v arabském světě, které byly zveřejněny v letech 2002, 2003 a 2005 prostřednictvím programu Organizace spojených národů pro rozvoj (PNUD), a zejména na svou zprávu z roku 2004 „Ke svobodě v arabském světě“,
– s ohledem na své předchozí usnesení o středomořské politice Evropské unie, a zejména na usnesení ze dne 12. února 2004 o iniciativě s cílem dát nový impuls akcím Evropské unie v oblasti lidských práv a demokratizace ve spolupráci se středomořskými partnery, na pětiletý pracovní program přijatý na evropsko-středomořském summitu v Barceloně dne 28. listopadu 2005 a na své usnesení ze dne 27. října 2005 o revidovaném barcelonském procesu,
– s ohledem na Chartu Organizace spojených národů a Všeobecnou deklaraci lidských práv,
– s ohledem na článek 45 jednacího řádu,
– s ohledem na zprávu Výboru pro zahraniční věci (A6‑0127/2007),
A. vzhledem k tomu, že pojem arabství jako tmelící identity se objevuje jako společný rys a k jako takovému se k němu hlásí národy a státy široké geografické oblasti, která se rozkládá od Maghrebu až k Perskému zálivu a prochází přes země Mašreku a Blízkého východu,
B. vzhledem k tomu, že tuto arabskou identitu nacházíme často v různých prostředích, jak politických (monarchie, arabské republiky, či dokonce uvnitř Státu Izrael a v Palestinské samosprávě), tak náboženských (sunitští muslimové – včetně wahábitů –, alávité, drúzové a šíité, křesťané různých vyznání) a sociologických (velká města, venkovské oblasti, hory, kočovné národy), ale obsahuje společné parametry přesahující úroveň jednotlivých států,
C. vzhledem k tomu, že evropské pojetí arabského světa se obecně omezuje na přístupy založené na bilaterálních vztazích s jednotlivými státy či částmi tohoto regionu a že by bylo vhodné dát globální strategii EU vůči arabskému světu novou dynamiku a založit ji nejen na stávajících regionálních strukturách (Liga arabských států, Rada pro spolupráci v oblasti Perského zálivu, Unie arabského Maghrebu) a stávajících nástrojích a strukturách (Euromed, program MEDA, dohody o přidružení, Evropská politika sousedství), ale i na posílení podpory nestátních subjektů v regionu,
D. vzhledem k tomu, že strategie vůči arabskému světu, jak ji představil v roce 2003 vysoký zástupce EU, byla v obecné rovině výsledkem rizik a hrozeb, které se vynořily po teroristických atentátech dne 11. září 2001,
E. vzhledem k tomu, že má-li být překlenuta propast mezi oběma břehy Středozemního moře, potřebuje Evropa lepší a hlubší znalost pro mnohotvárné arabské společnosti a její kulturní rozmanitosti, potřebuje zlepšit integrační politiky v členských státech EU a překonat stereotypy a předsudky,
F. vhledem k tomu, že otřesy vyvolané koncem studené války a bipolárního systému povzbudily současně emancipační snahy arabských společností i ambice některých arabských vlád a ekonomických a společenských sil aktivně se zapojit do procesů globalizace a multipolarizace,
G. vzhledem k tomu, že občanská společnost a živé síly, které byly v arabském světě dlouho umlčovány, o sobě dávají stále více vědět a žádají, aby jim bylo popřáno sluchu, a požadují stále více odpovědnosti i rostoucí politickou úlohu,
H. vzhledem k tomu, že se k těmto otázkám vyjadřuje řada intelektuálů, zejména Samit Kassir v „Úvahách o neštěstí arabského světa“ nebo Guy Sorman v „Dětech z Rifaa“,
I. vzhledem k tomu, že dřívější zkušenosti s „arabskou renesancí“, chápanou jako reformní snaha, obecně skončily neúspěchem a že státní nacionalismus představoval významnou překážku jakýmkoli projektům snažícím se o vytvoření arabské jednoty,
J. vzhledem k tomu, že závěrečná deklarace přijatá na summitu Rady Ligy arabských států, která zasedala v Tunisu ve dnech 23. a 24. května 2004, opět potvrzuje zejména závazek reformovat a modernizovat své členské státy prostřednictvím upevňování demokracie a politické účasti,
K. vzhledem k tomu, že je v obecném zájmu arabských zemí a jejich evropských partnerů, aby byly zahájeny politické, ekonomické a sociální reformy s cílem dát novou dynamiku spolupráci, stabilitě a demokratizaci a zvýšit životní úroveň a omezit sociální rozdíly v celé této oblasti,
L. vzhledem k tomu, že k větší stabilitě těchto zemí lze přispět pouze prohloubením hospodářské a politické liberalizace a pokrokem v respektování lidských práv, sociálních práv a ve vzdělávací oblasti, a že naproti tomu odpor vůči změnám není zárukou skutečné stability,
M. vzhledem k tomu, že příspěvky Organizace spojených národů, a zejména pracovní skupiny na vysoké úrovni pro Alianci civilizací a PNUD, v průběhu posledních let, uskutečňované co nejblíže různým složkám arabských společností, je pouze třeba převést do konkrétních reálných politik,
N. vzhledem k tomu, že vztahy Evropy s orgány dotčených zemí se příliš dlouho zakládaly výhradně na snaze o dosažení stability a strategického partnerství, aniž by se bral ohled na respektování všeobecných lidských práv ze strany těchto orgánů, čímž byly podkopány snahy jednotlivých subjektů občanské společnosti reformovat tyto různé společnosti zevnitř,
O. vzhledem k tomu, že je třeba vytvořit rámec, v němž by se mohl odehrávat svobodný a otevřený dialog mezi všemi složkami arabské společnosti způsobem, který by zahájil skutečný proces reforem zevnitř,
P. vzhledem k tomu, že Arabská charta lidských práv, přijatá v roce 1994, je výrazem snah zaručit respektování lidských práv v arabském světě; přitom však Evropský parlament lituje, že některá z jejích ustanovení jsou formulována takovým způsobem, že umožňují různý výklad,
Q. vzhledem k tomu, že arabské hnutí v pojetí svých zakladatelů představovalo projekt, mezi jehož cíle patřila i sekularizace společnosti; že stávající cesta politického islámu patrně nenabízí odpovídající odpovědi na problémy politické reformy; obávaje se, že zablokování politických reforem přiživuje radikální islamismus a jeho proklamovanou nenávist vůči Židům; připomínaje, že zmírnění politického islamismu závisí na pevném institucionálním rámci, v němž se tyto síly rozvíjejí, i na možnostech, jak tento rámec umožňuje ovlivňovat tvorbu politik,
1. je přesvědčen, že arabská identita není nijak neslučitelná s pojetím modernosti a se zahájením závažných reforem; domnívá se, že bezmocnost, která je základem pocitu „arabského neštěstí“ může být překonána v rámci obnoveného partnerství založeného na vzájemném porozumění, důvěře, respektu k sociálním a kulturním praktikám a důvěryhodnosti partnera; připomíná, že „pozápadnění “ arabských společností není nejvhodnější cestou k tomuto cíli a že demokracie, lidská práva a právní stát jsou univerzálními hodnotami, které mnoho muslimských autorit a vlád prohlásilo za slučitelné s islámem;
2. vítá již výše zmíněné sdělení Komise o posílení evropské politiky sousedství; považuje evropskou politiku sousedství za rozhodující nástroj v prosazování reforem jižních a východních sousedů Evropské unie; vyjadřuje zklamání nad výší navrhovaného finančního nástroje pro správu věcí veřejných a domnívá se, že tato částka by měla být navýšena v zájmu zajištění jeho účinnosti;
3. domnívá se, s ohledem na vnitřní omezení bilaterálních a cílených strategií EU vůči partnerským zemím v posledních desetiletích, že v rámci racionalizace vnější akce EU je třeba nově rozvíjet partnerství EU a členských států s arabským světem v jeho celistvosti, avšak zároveň se pokusit zaměřit se na velmi konkrétní odvětví spolupráce a působit přitom v součinnosti se stávajícími politickými strukturami, jako jsou Liga arabských států nebo Rada pro spolupráci v oblasti Perského zálivu, případně Unie arabského Maghrebu, pokud dojde k jejímu oživení; zdůrazňuje, že do těchto snah by měly být zapojeny i organizace občanské společnosti a reformní hnutí na regionální úrovni a navázána konkrétní spolupráce zejména s těmi politickými organizacemi, které nenásilnými prostředky prosazují demokracii;
4. zdůrazňuje, že slabost reformního procesu v arabském světě je rovněž způsobena problémy a spory mezi některými arabskými zeměmi; zastává přesvědčení, že Evropská unie by měla vyvinout veškeré snahy k usnadnění politické a hospodářské integrace těchto zemí; upozorňuje, že má-li mít Evropská unie skutečný vliv, nesmí dávat najevo žádný pocit nadřazenosti ani vytvářet dojem, že udílí lekce, ale měla by z evropsko-arabského dialogu učinit skutečný dialog mezi rovnoprávnými partnery;
5. je názoru, že i když evropsko-arabské vztahy musí zahrnovat potřebný boj proti terorismu, pro účinnost a obsah těchto vztahů je nezbytné, aby boj proti terorismu nezastiňoval ani nebrzdil celou řadu dalších témat společného zájmu, tj. zejména ekonomický a sociální rozvoj, zaměstnanost a udržitelný rozvoj, řádnou správu věcí veřejných a nezapomínal na boj proti korupci, na vytváření a upevňování silné a skutečné občanské společnosti, jež bude prosazovat výhody demokratického režimu a tolerance, na boj za rovnost mužů a žen, ochranu světového kulturního dědictví, mezikulturní dialog, řádnou správu věcí veřejných, svobodné a nestranné sdělovací prostředky, politickou účast a prosazování lidských práv a základních svobod, svobodu svědomí včetně náboženské svobody, svobodu vyjadřování a sdružování, na boj proti mučení a zrušení trestu smrti i odmítání netolerance a fundamentalismu, a to s cílem dospět k vytvoření skutečné společné oblasti míru a prosperity;
6. vyzývá arabské země, aby bojovaly proti veškeré beztrestnosti a zavedly mechanismy přechodného soudnictví, s cílem zajistit, aby se oběti vážného porušování lidských práv dočkaly spravedlnosti a aby lidé odpovědní za tyto zločiny byli pohnáni k zodpovědnosti; ve stejném duchu vyzývá arabské země, aby ratifikovaly Římský statut, kterým byl zřízen Mezinárodní trestní soud, a podepsaly Mezinárodní úmluvu o násilném zmizení;
7. vítá existenci fór pro dialog mezi Evropskou unií a arabským světem a řadu projektů a iniciativ spolupráce vytvořených prostřednictvím barcelonského procesu, strategické partnerství pro Středomoří a Blízký východ a spolupráci s Radou pro spolupráci v oblasti Perského zálivu (CCASG);
8. zdůrazňuje úlohu, kterou hraje Evropsko–středomořské parlamentní shromáždění (EMPA) jakožto demokratický orgán spojující členy parlamentů z obou břehů Středozemního moře ve třech pilířích barcelonského procesu; vyzývá k posílení spolupráce mezi EMPA, Komisí a Radou Evropské unie; opětovně prohlašuje, že jakožto parlamentní orgán barcelonského procesu nabízí shromáždění EMPA svou pomoc při hledání řešení izraelsko-arabského konfliktu;
9. domnívá se, že je nezbytné dodatečně podporovat třetí pilíř barcelonského procesu, jmenovitě spolupráci v lidské a sociální rovině, s cílem překonat stereotypy a nedorozumění, které brání upřímnému a opravdovému sblížení mezi národy na obou březích Středozemního moře; vyzývá aktéry evropsko-středomořského partnerství a zejména vlády, aby podporovaly práci Evropsko-středomořské nadace Anny Lindhové pro dialog mezi kulturami poskytnutím vydatných zdrojů, které potřebuje k upevnění své sítě sítí spojující více než 1 200 uskupení a sdružení usilujících o dosažení dialogu mezi svými společnostmi;
10. vyzývá EU a její členské státy, jakož i celé mezinárodní společenství, k rozvíjení vyvážených vztahů se zeměmi tohoto regionu; zdůrazňuje, že jednostranná podpora či odsuzování některých států ve větší míře, než je tomu u jiných států, může vést k polarizaci a zhoršit již tak velmi složitou situaci v arabském světě;
11. je přesvědčen, že při hledání nových partnerů v arabském světě by neměly být brány v potaz osoby, organizace a státy, které schvalují teroristické aktivity a popírají právo státu Izrael na existenci;
12. bere na vědomí, že Evropa je často vnímána jako strana angažující se v izraelsko-arabském konfliktu a že jakékoli prohloubení evropsko-arabských vztahů bude záviset na energii a talentu, s nimiž se Evropě podaří sladit své historické povinnosti a odpovědnost vůči státu Izrael a židovskému národu s odpovědností hrát aktivnější a účinnější úlohu a dále ručit za mezinárodní právo a humanitární právo, aby tak bylo dosaženo trvalého urovnání konfliktu a zejména vytvoření Palestinského státu existujícího v míru a bezpečí bok po boku se státem Izrael;
13. chápe, že jedno ze slabých míst typických pro evropsko-arabský dialog spočívá v tom, že arabští političtí partneři mají někdy i ve vlastní zemi nedostatečnou legitimitu, zejména kvůli jejich slabému působení v oblasti demokratické, hospodářské a sociální;
14. v důsledku toho žádá, aby Evropa poskytla rovněž zřetelnou politickou podporu aktérům občanské společnosti, spolkům a náboženským představitelům, a zejména těm politickým organizacím, které nenásilnými prostředky prosazují demokracii, s výjimkou sektářských sil, a aby sem popřípadě zařadila i umírněné sekulární aktéry a islamisty, které Evropa vybídla k účasti v demokratické soutěži, a oddělovala takto od sebe kulturalistické pojetí a politický pragmatismus; domnívá se, že úspěch takové podpory bude záviset především na důkladném porozumění politickým a sociálním strukturám a vývoji a na schopnosti jednat v souladu s místní politickou dynamikou; má za to, že k obnovení mezikulturního dialogu dochází prostřednictvím společného a universálního humanistického jmenovatele, který přesahuje dogmata a uzavřenost ve své komunitě, v souladu s návrhy na dialog civilizací a veškerými iniciativami Organizace spojených národů v této věci;
15. rozhodně proto podporuje potřebu Evropské unie zapojit se do širokého kulturního dialogu s cílem podpořit své arabské partnery, aby přijali základní hodnoty Unie (právní stát, lidská práva, demokracii atd.) při zohlednění rozdílného kulturního a politického vnímání;
16. konstatuje, že došlo k omezeným pokrokům v oblasti liberalizace obchodních výměn mezi arabskými zeměmi i v posílení soukromého sektoru; žádá Komisi a Radu, aby znásobily své úsilí s cílem posílit udržitelný a spravedlivý rozvoj arabských zemí, zaměřený na zmírnění nerovností, prostřednictvím podpory politik strukturální a sociální povahy, které by omezily nepříznivé sociální dopady hospodářských reforem; podporuje hospodářskou integraci arabských zemí, zejména pokud jde o základní trhy, jako je energetika či telekomunikace, aby dosáhly dynamického vývoje podporujícího další odvětví, a aby zároveň zaváděly paralelní politiky podpory reforem vycházejících z přesně vymezených technických a politických podmínek; zdůrazňuje úsilí věnované vytvoření evropsko-středomořské zóny volného obchodu a také dohodě z Agadiru, která podporuje obchod uvnitř regionu; očekává netrpělivě uzavření dohody o volném obchodu mezi EU a Radou pro spolupráci v oblasti Perského zálivu;
17. konstatuje, že pokud jde o politické reformy a rozvoj demokracie, je situace v arabském svět velmi rozdílná, a že není proto vhodné vytvářet jednotné modely;
18. očekává od arabských států, jež tak dosud neučinily, větší závazek vůči náboženské svobodě či právu jednotlivců a společenství svobodně vyznávat své přesvědčení a praktikovat svou víru; v tomto bodě by svědectví milionů muslimů žijících v Evropě mělo pomoci arabským zemím u sebe zavést reciprocitu v této věci jako trvalou zásadu mezinárodních vztahů;
19. zdůrazňuje, že podpora rozvoje občanské společnosti a respektování základních lidských práv, zejména práv spojených se svobodou projevu a náboženského vyznání, nesmí být zaměňována s volbou režimu, ani s postupy volby vůdců; zdůrazňuje potřebu sledovat vývoj v regionu při respektování vůle lidu a s přihlédnutím ke kulturním, historickým a politickým odlišnostem; zdůrazňuje, že tato vůle může být odlišná od toho, co je přijímáno v Evropě, a že jakýkoli pokus je násilně uvádět do souladu by se mohl projevit jako kontraproduktivní; zdůrazňuje konečně, že aby byly tyto změny legitimní, musí je přijmout a prosazovat lid dotyčných zemí;
20. zejména doufá ve větší povědomí o úloze žen a o ženské emancipaci v občanské a politické společnosti;
21. žádá Ligu arabských států, aby přehodnotila a vyjasnila určitá ustanovení Arabské charty lidských práv a vytvořila mechanismy umožňující sledování dodržování ustanovení této charty v signatářských státech;
22. připomíná, že posílení demokracie a právního státu i respektování lidských práv a základních svobod patří mezi cíle zahraniční politiky Unie, a je proto spravedlivé a koherentní chtít provádět ambiciózní politiku v oblasti lidských práv, založenou na dodržování doložky o lidských právech a demokracii v rámci dohod a v rámci strukturovaného a podrobného politického dialogu v této oblasti; zdůrazňuje zároveň, že arabské země ratifikovaly Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, čímž se zavázaly zajistit respektování těchto práv ve svých zemích;
23. vyzývá Komisi, aby v arabském světě nadále podporovala respektování zásady právního státu, reformní hnutí v oblasti práva, což by mělo být prováděno s ohledem na hodnoty odvozené ze všeobecného systému lidských práv, a politickou reformu směřující k legalizaci činnosti opozice, a to na základě stávajících institucí bez jejich násilného popírání, v souladu s akčními plány evropské politiky sousedství a rozhodnutími přijatými v rámci barcelonského procesu; vybízí Komisi, aby plně využila možností, které jí nabízí Evropská iniciativa pro demokracii a lidská práva (EIDHR) na podporu občanské společnosti a politických reformních hnutí v tomto regionu;
24. vyzývá proto Komisi, aby poskytla odpovídající podporu všem aktérům reformních hnutí v arabském světě, jež by zahrnovala státní subjekty i subjekty občanské společnosti a podporovala vytváření společných arabských institucí, zejména parlamentních institucí; vyzývá Komisi, aby rovněž vytvořila pravidelné formální mechanismy pro konzultace a sledování s Ligou arabských států na nejvyšší úrovni a podle subsidiarity ve všech oblastech společného zájmu; vyzývá proto k pořádání pravidelných summitů mezi Evropskou unii a Ligou arabských států s cílem vytváření společných programů a pracovních oblastí;
25. všímá si důležité úlohy nových sdělovacích prostředků a podporuje je při šíření demokratických hodnot v arabském světě a při vytváření panarabské veřejné sféry, charakterizované diskusí a střetáváním idejí; v této souvislosti zdůrazňuje potřebu zahájit vysílání programů stanice Euronews v arabštině a v perštině;
26. vyzývá Komisi, Radu a členské státy, aby povzbuzovaly výměny studentů, učitelů, akademických a výzkumných pracovníků mezi EU a arabskými zeměmi a usnadnily tyto výměny upravením vízových režimů a jejich větší pružností;
27. vyzývá Komisi, aby za pomoci všech dostupných prostředků povzbuzovala univerzity a vědecký výzkum v arabském světě a podporovala provádění ambiciózní vydavatelské politiky s cílem rozvíjet vydávání, zveřejnňování a překládání vědeckých a literárních děl za ceny dostupné pro každého;
28. vyzývá Komisi, aby podporovala iniciativy zaměřené na boj proti korupci v arabském světě, zejména zavedením jednoznačných pravidel při jmenování státních úředníků;
29. domnívá se, že jako tomu bylo v nedávném případě pařížské III. dárcovské konference pro Libanon, by se finanční pomoc Evropské unie mohla stát nejúčinnějším prostředkem zajišťujícím viditelnou přítomnost Unie a jejích členských států prostřednictvím poskytování strategické a podmíněné pomoci reformám v arabském světě, při respektování stávajících dohod i politické situace každého státu a každého regionu;
30. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Radě, Komisi, Lize arabských států, Radě pro spolupráci v oblasti Perského zálivu a vládám a parlamentům arabských zemí.
VYSVĚTLUJÍCÍ PROHLÁŠENÍ
Arabský svět tváří v tvář reformám a úloha Evropské unie: povzbuzovat, zavazovat, doprovázet
Libanonský intelektuál a politický novinář Samir Kassir zveřejnil před svým zavražděním v červnu 2005 stimulující, provokující a nesmlouvavé dílo nazvané „Úvahy o arabském neštěstí“. Arabské neštěstí skutečně existuje. Dopadá na každou z členských zemí tohoto širokého společenství, postihuje rovněž jeho vnitřní organizaci a vztahy, jež je schopno mít s vnějším světem, zejména s Evropskou unií, svým nejvýznamnějším a nejbližším partnerem a sousedem.
Nejprve je třeba zmapovat současný stav a analyzovat situaci, v níž se dnes arabský svět nachází vzhledem k mezinárodnímu společenství a Evropské unii. Dále se nabízí otázka, jak se dozvědět, zda opravdu existuje arabské společenství, a jak případně lépe načrtnout jeho obrysy a jeho fungování. Pouze poté bude vhodné hovořit o případné podpůrné evropské strategii vůči arabskému světu a jeho společnostem.
1. Arabský svět a jeho vztahy k mezinárodnímu společenství a Evropské unii
Existuje jistá dvojznačnost ve způsobu, jakým Arabové hovoří sami o sobě a o svém společenství. Často nacházíme odkazy na arabskou jednotu, ale až do nové doby zůstávají arabské státy, každý sám za sebe, v oblasti diplomacie a své vnější činnosti pouze svými vlastními pány. Pro některé je totiž odkaz na arabskou jednotu především kulturním projektem.
Nezanedbatelná je nicméně mezinárodní přítomnost a vliv arabského světa. Je jasné, že nyní existuje arabské veřejné mínění, hojně živené společnými sdělovacími prostředky. A právě na základě této skutečnosti je třeba si položit otázku, jak Evropská unie hodnotí arabský svět.
1.1. Mezinárodně přítomný arabský svět
Tato přítomnost je zajišťována zejména dvěma způsoby: existencí a činností Ligy arabských států a epizodickým a omezeným pořádáním zvláštních setkání arabských států.
Ligu arabských států založilo v roce 1945 šest států, k nimž se po třech měsících připojil Jemen. Dnes jich je 22, včetně Palestinské samosprávy. Jde o nejstarší z regionálních organizaci po vytvoření Organizace spojených národů. Jednou ročně se v jejím rámci scházejí hlavy arabských států a dvakrát ročně její Rada ministrů. Rozhodnutí jsou přijímána jednomyslně. Vedle Rady hlav států získaly na významu Rada pro obranu a Hospodářská rada. Fungování Ligy a její stále výbory řídí generální tajemník, volený na dobu pěti let s obnovitelným mandátem, který rovněž zajišťuje vlivnou diplomatickou činnost.
Liga arabských států je mezinárodně uznávaná. Jejího generálního tajemníka přijímají i navštěvují Evropská unie i její členské státy. Je třeba v tomto ohledu připomenout návštěvu J. E. Amra Moussy v únoru 2006 v evropských orgánech v Bruselu, a zejména v Evropském parlamentu. Přestože je Liga někdy vnímána jako pozůstatek studené války, je třeba nicméně uvést, že se jejím současným vedoucím představitelům podařilo změnit její obraz, který získal na důvěryhodnosti či dokonce na legitimitě, pokud jde o zásadní otázky, které zaměstnávají a znepokojují arabský svět, mezi něž patří v první řadě konflikty a nestabilita na Blízkém východě.
Jinak jsou velkými okamžiky společného života arabského světa konference hlav států. Liga je pořádá, ale nerozhoduje o jejich průběhu. Na konferencích se často projeví velmi podstatné rozpory uvnitř této komunity.
Z nejdůležitějších konferencí je možno připomenout konferenci v roce 1964, na níž byla vytvořena Organizace pro osvobození Palestiny, dále v roce 1976, na níž se OOP stala plnoprávnou součástí Ligy, či v roce 1978, na níž se rozhodlo o vyloučení Egypta v důsledku Dohody z Camp Davidu a přenesení káhirského sídla. V roce 1982 ve Fezu v Maroku proběhla první arabská vrcholná schůzka, která se zabývala problémem izraelsko–palestinského konfliktu z politického hlediska a s perspektivou dospět v příhodný okamžik k zahájení jednání. V roce 1990 byl Egypt znovu přijat za člena a sídlo se vrátilo do Káhiry.
V lednu 2004 se v Sanaa konala první arabská vrcholná schůzka věnovaná demokracii a lidským právům. Rovněž v roce 2004, v březnu, zveřejnil generální tajemník Ligy z vlastního podnětu dokument s názvem „Příčiny arabské reformy, vize a její provádění“. Je třeba uvést, že úmluva o kolektivní obraně zařazená do pravidel Ligy nebyla nikdy použita, ani za suezské krize, ani během izraelsko-arabských válek.
Naproti tomu by neměla být zanedbávána ani existence Arabské charty lidských práv přijaté v roce 1994, jejíž důležitá novelizace v roce 2003 byla významnou událostí přinášející skutečnou podporu demokratickým silám v různých zemích.
Konečně, pokud se arabské země snaží hlasovat jednotně v OSN, stále jsou ještě od tohoto cíle velmi vzdálené.
1.2. Evropská unie a arabský svět
V projevech představitelů Evropské unie se často objevují odkazy na „arabský svět“. Není naproti tomu překvapující, že nejsou nikdy používány výrazy jako „arabský národ“ nebo arabská jednota.
Ve skutečnosti udržujeme s Ligou arabských států a s jejím generálním tajemníkem čistě protokolární a velmi vzdálené vztahy, jež se však vůbec konkrétně neprojevují v praxi.
V důsledku toho je praktická politika EU prováděna prostřednictvím přímých vztahů s každým z arabských států. Arabský svět je nám zcela vzdálený. Známe Maghreb, ale pomíjivá povaha „Unie arabského Maghrebu“ vedla k tomu, že v této oblasti zcela převládly bilaterální vztahy. Přistupujeme samostatně k Iráku, k Sýrii, Libanonu i k Arabskému poloostrovu.
Nicméně je možno pozorovat, že EU projevuje trvalou a stale rostoucí vůli – alespoň podle strategických dokumentů z těchto posledních let – podpořit proces integrace v arabském světě na úrovni regionu i nižší. Děje se tak mechanismy barcelonského procesu, nebo prostřednictvím programu MEDA, a nyní se rovněž prostřednictvím nového finančního nástroje a politiky sousedství EU snaží podpořit, dosud pravda s omezeným úspěchem, průřezové a nadnárodní projekty Jih-Jih. Je tomu tak i pokud jde o prohloubení zejména hospodářských vztahů EU s Radou pro spolupráci v oblasti Perského zálivu.
Základní problém nicméně spočívá v kulturalistickém a často etnocentrickém přístupu, s nímž se EU snaží podpořit počátky změn. Cíle, jež mají tyto postupy na zřeteli, jsou víceméně chvályhodné a obecně se s nimi nelze neztotožnit: rozvoj demokracie a řádné správy věcí veřejných, prosazování a dodržování lidských práv a základních svobod, vnitrostátní i regionální politická stabilita směřující k úspěšné spolupráci, zvládnutí hospodářského rozvoje a společné prosperitě. Je však třeba dát pozor, aby se z technických a politických podmínek, které jsou samy o sobě legitimní a jež doprovázejí politiky zahájení reforem, nestaly slepě vyžadované podmínky, které se dotýkají mocenských mechanismů a nerespektují kultury a legitimity odlišné, než jsou naše, podmínky, jež se v dlouhodobém horizontu ukazují být kontraproduktivní.
2. Existuje skutečné arabské společenství?
2.1. Historie, pokusy o reformu a zakořeněnost místních samospráv
Podle arabského historika Samira Kassira lze na arabskou historii nahlížet jako na kumulaci kulturních odlišností. Vyplývá z toho, že se ještě dnes na toto dědictví odkazují a hledají v něm legitimitu i vzájemně velmi rozporné systémy idejí. Je známo, do jaké míry je arabský svět charakterizován roztříštěností, stále trvající přes vrtošivosti doby a utopické či realistické pokusy o úplnou nebo částečnou jednotu, jako byly v nejnovější historii syrsko-arabská jednota, UMA, Výbor pro arabskou hospodářskou jednotu z roku 1957, ambice strany Baas, lybijské sny. Dlouho byl nacionalismus „v čele“ jako jediný a skutečný nositel jakéhokoli reformního projektu, a to na škodu meziarabským vztahům nebo arabství, jež byly dále vnímány jako brzda.
Zdálo by se nicméně, že jisté arabství, chápané jako tmel identity a řídící se svými vlastními parametry, ačkoli spojené s různými realitami, se objevuje jako společný rys arabských národů a populací celé geografické oblasti, která se rozkládá od Maghrebu až po Irák. I když je obecně vnímána jako především kulturní záležitost, vznikající občanské společnosti se na toto arabství stále více odvolávají jako na politický nástroj, jak o tom svědčí například vytvoření moderních sdělovacích prostředků, které aktivně přispívají ke vzniku panarabské politické scény, nebo rovněž nedávné vynikající výroční zprávy PNUD o arabském rozvoji jakožto výsledku kritického a konstruktivního vědeckého pohledu arabských společností na sebe sama.
2.2. Výměny, interakce, univerzalizace
Perspektivy hospodářské integrace v arabském světě, jež byly dlouho omezené či dokonce neexistovaly, nyní znovu nabraly dynamiku a první výsledky jsou povzbudivé. Je vhodné v této souvislosti poznamenat, že ačkoli je dosud velmi nízký, vzrostl obchod mezi arabskými zeměmi za minulých dvacet let na dvojnásobek; vývoz přes „ropné požehnání“, které zkresluje výsledky, rovněž vzrostl, i když je průmyslová základna dosud velmi málo diverzifikovaná. Lze sledovat, jak se ekonomika obchodu, převážně vertikálně založená, (převažuje obchodní výměna s Evropou) mění a začíná být založena na menších celcích v rámci tohoto regionu;58 % vývozu ze zemí Perského zálivu tak směřuje do jiných zemí Perského zálivu, a stejně tak je tomu u 57,2 % obchodních výměn zemí Maghrebu.
Pokroky jsou velmi zřejmé v kulturní oblasti. Globalizace a multipolarizace se nevyhnuly ani arabskému světu. Zaznívá nyní vůle společností v arabských zemích po emancipaci a tyto společnosti žádají o přiměřenou politickou roli. Aniž by se přitom popírala kulturní rozmanitost, je nyní jasné, že práva a hodnoty humanistické a a univerzální povahy jsou stále více obecně přijímána, a to i ze strany mnohých islámských autorit, které prohlašují, že tyto hodnoty jsou slučitelné s islámem.
3. Evropská strategie podpory arabského vývoje
Mohou být stanoveny určité vůdčí principy, které jsou vyloženy podrobněji v přiloženém návrhu usnesení.
3.1. Nehledě na porážky, přineslo 20. století arabskému světu mnohé výdobytky, díky nimž se mohou arabské společnosti podílet na světové politice. Arabská renesance neznamená nutně „pozápadnění“, ale spíše přijetí demokratických hodnot jako společného majetku lidstva. Právě v tom může být kulturní dialog užitečný a plodný.
3.2. Reformy slouží jistě k tomu, aby arabské společnosti uchopily pevně do rukou svůj osud, ale tyto reformy by měly být zahájeny procesem postupného osvojování. Nejde nikterak o to přistoupit k zásadním zpochybněním, ale zkrátka a dobře vytvořit autonomní a samostatné dynamiky v různých odvětvích společnosti (justice, správa, výchova a vzdělávání, vysoké školství a výzkum,...) na základě stávajících institucí a v rámci programů spolupráce, jako je například evropská politika sousedství a její akční plány.
3.3. Ať tak či onak, je naléhavě třeba vyvinout úsilí k ukončení nejasností, které posilují logiku střetů kultur, a rozvíjet řádné vztahy mezi státy a občanskými společnostmi. Pokud na jedné straně nejsou přijatelné žádné ústupky ohledně mezinárodních výdobytků v jejich různých formám, jako je např. Charta Organizace spojených národů nebo pravidla WTO, bylo by naopak odvážné – Evropě by to prospělo –rozlišovat kulturní vnímání věcí a pragmatickou politiku. Aniž bychom jakkoli popírali svou historické povinnost a odpovědnost vůči Izraeli, je jasné, že evropsko-arabské vztahy budou tím plodnější, důvěryhodnější a legitimnější, čím více bude Evropa ke svým arabským partnerům přistupovat diverzifikovaně a čím více bude věnovat pozornost a poskytne viditelnou politickou podporu aktérům občanské společnosti, sdružením a náboženským představitelům včetně neradikálních islamistů, které povzbudila k účasti na demokracii. Zároveň by mělo pomoci zlepšit tento dialog jasnější rozlišování mezi dodržováním lidských práv a svobodou projevu jako všeobecnými nedotknutelnými principy a změnou mocenských mechanismů, které jsou mnohem více spojeny s místní historií a místními tradicemi.
POSTUP
|
Název |
Reformy v arabském světě a vhodná strategie Evropské unie |
|||||||||||
|
Číslo postupu |
||||||||||||
|
Příslušný výbor |
AFET |
|||||||||||
|
Výbor(y) požádaný(é) o stanovisko |
|
|
|
|
|
|||||||
|
Nezaujaté stanovisko |
|
|
|
|
|
|||||||
|
Užší spolupráce |
|
|
|
|
|
|||||||
|
Zpravodaj(ové) |
Michel Rocard |
|
||||||||||
|
Předchozí zpravodaj(ové) |
|
|
||||||||||
|
Projednání ve výboru |
30.1.07 |
22.3.07 |
|
|
|
|||||||
|
Datum přijetí |
27.3.07 |
|||||||||||
|
Výsledek závěrečného hlasování |
+: –: 0: |
60 5 6 |
||||||||||
|
Členové přítomní při závěrečném hlasování |
Roberta Alma Anastase, Robert Atkins, Christopher Beazley, Panagiotis Beglitis, Bastiaan Belder, Vito Bonsignore, Elmar Brok, Marco Cappato, Simon Coveney, Véronique De Keyser, Giorgos Dimitrakopoulos, Hélène Flautre, Hanna Foltyn-Kubicka, Michael Gahler, Jas Gawronski, Bronisław Geremek, Maciej Marian Giertych, Ana Maria Gomes, Alfred Gomolka, Richard Howitt, Jana Hybášková, Anna Ibrisagic, Jelko Kacin, Ioannis Kasoulides, Helmut Kuhne, Vytautas Landsbergis, Willy Meyer Pleite, Eugen Mihăescu, Francisco José Millán Mon, Philippe Morillon, Pasqualina Napoletano, Baroness Nicholson of Winterbourne, Vural Öger, Ioan Mircea Paşcu, Tobias Pflüger, João de Deus Pinheiro, Bernd Posselt, Michel Rocard, Raül Romeva i Rueda, Libor Rouček, Katrin Saks, José Ignacio Salafranca Sánchez-Neyra, Jacek Saryusz-Wolski, György Schöpflin, Hannes Swoboda, István Szent-Iványi, Antonio Tajani, Charles Tannock, Inese Vaidere,Geoffrey Van Orden, Ari Vatanen, Kristian Vigenin, Josef Zieleniec |
|||||||||||
|
Náhradník(ci) přítomný(í) při závěrečném hlasování |
Laima Liucija Andrikienė, Giulietto Chiesa, Konstantin Dimitrov, Alexandra Dobolyi, Árpád Duka-Zólyomi, Kinga Gál, David Hammerstein Mintz, Milan Horáček, Anneli Jäätteenmäki, Gisela Kallenbach, Tunne Kelam, Evgeni Kirilov, Jaromír Kohlíček, Miloš Koterec, Marios Matsakis, Antonyia Parvanova, Rihards Pīks, Aloyzas Sakalas |
|||||||||||
|
Náhradník(ci) (čl. 178 odst. 2) přítomný(í) při závěrečném hlasování |
|
|||||||||||
|
Datum předložení |
3.4.2007 |
|||||||||||
|
Poznámky (údaje, které jsou k dispozici jen v jednom jazyce) |
... |
|||||||||||