ZPRÁVA o krizi společnosti Equitable Life Assurance Society

4. 6. 2007 - (2006/2199(INI))

Vyšetřovací výbor ke krizi společnosti Equitable Life Assurance Society
Zpravodajka: Diana Wallis
Tato zpráva byla aktualizována dne 9. 5. 2007. Vzala v úvahu dokumenty přijaté ke dni 20. 3. 2007: byly analyzovány zejména písemné dokumenty až k dokumentu WE 92, WE-File 33 a WE-CONF 32 a ústní svědectví do H 11, včetně WS 2.
Připomínáme zkratky používané v této zprávě pro dokumenty předložené výboru:
H # = ústní svědectví předložená na slyšeních EQUI
WS # = ústní svědectví předložená na seminářích EQUI
WE # = písemné dokumenty zveřejněné na internetové stránce EQUI (přístupná veřejnosti)
WE-FILE # = písemné dokumenty nezveřejněné na internetové stránce
WE-CONF # = důvěrné písemné dokumenty
ES-# = externí studie
Vyšetřovací výbor ke krizi společnosti Equitable Life Assurance Society zahájil svou práci dne 2. února 2006 a svou závěrečnou zprávu přijal dne 8. května 2007. Sešel se sedmnáctkrát, uspořádal 11 veřejných slyšení, zorganizoval dva semináře a vyslal dvě oficiální delegace do Dublinu a do Londýna. Jeho koordinátoři se sešli dvanáctkrát.
Vyslechl ústní svědectví 38 svědků, analyzoval 92 veřejných písemných dokumentů, 32 důvěrných dokumentů a 33 registrovaných dokumentů, které dohromady činily tisíce stran. Zadal rovněž vypracování tří externích odborných studií.
22 řádnými členy a 15 náhradníky výboru byli:
McGuinness, Mairead : předsedkyně
Medina Ortega, Manuel : místopředseda
Gauzès, Jean-Paul : místopředseda
Sir Atkins, Robert : člen, koordinátor
Bloom, Godfrey : člen
Bowles, Sharon : členka
Cashman, Michael : člen
De Rossa, Proinsias : člen, koordinátor
Doorn, Bert : člen
Ettel, Harald : člen
Gargani, Giuseppe : člen
Klinz, Wolf : člen
Meyze Pleite, Willy : člen
Mote, Ashley : člen, koordinátor
Ó Neachtain, Seán : člen, koordinátor
Parish, Neil : člen
Purvis, John : člen
Rühle, Heide : členka, koordinátorka
Skinner, Peter: člen
Van Lancker, Anne : členka
Wallis, Diana : členka, zpravodajka, koordinátorka
Wieland, Rainer : člen
Audy, Jean-Pierre : náhradník
Aylward, Liam : náhradník
Beres, Pervenche : náhradnice
van Buitenen, Paul : náhradník
Bullmann, Udo : náhradník
van den Burg, Ieke : náhradnice
Chichester, Giles : náhradník
Dobolyi, Alexandra : náhradnice
Gutiérrez-Cortines, Cristina : náhradnice
Hasse Ferreira, Joel : náhradník
Karas, Othmar : náhradník
Lehne, Klaus-Heiner : náhradník
Mitchell, Gay : náhradník
Panayotopoulos-Cassiotou, Marie : náhradnice
Radwan, Alexander : náhradník
Členy sekretariátu byli:
Ředitel: Riccardo Ribera d'Alcala
Vedoucí sekretariátu: Miguel Tell Cremades, sekretářka: Nadine Froment
Administrátor: Miguel Puente Pattison, sekretářka: Silvana Casella
Administrátor: Hannes Kugi, sekretářka: Sylvie Renner-Yalcin
Administrátor: Claudio Quaranta, sekretářka: Saskia de Rijck
Asistentka: Amelia Fernandez Navarro

ČÁST I – Úvod

o mandátu a činnostech vyšetřovacího výboru

OBSAH ČÁST I

I.         Shrnutí mandátu

II.       Linie činnosti podrobně

III.      Historické pozadí

IV.      Shrnutí provedených činností

I.         Shrnutí mandátu

Dne 18. ledna 2006 se Evropský parlament rozhodl[1] zřídit vyšetřovací výbor o 22 členech, jemuž svěřil úkol vyšetřit údajná porušení práva nebo údajný nesprávný úřední postup při uplatňování právních předpisů Společenství ve vztahu ke krachu společnosti Equitable Life Assurance Society, aniž bude dotčena soudní pravomoc vnitrostátních soudů nebo soudů Společenství.

Obavy, které vedly ke zřízení výboru, byly již dříve vyjádřeny v několika peticích Evropskému parlamentu.[2] Tyto petice tvořily základ a východisko vyšetřování a pomohly je nasměrovat. Proto bylo zásadní vzít příspěvek předkladatelů na vědomí, pracovat s ním a pozvat předkladatele na schůze výboru, aby výbor pochopil souvislosti. Ústřední úloha těchto konkrétních petic rovněž odráží obecný význam Petičního výboru Parlamentu při sledování toho, jak jsou uplatňovány právní předpisy Společenství.

Je důležité si uvědomit, že rozsah vyšetřování je omezen mandátem, článkem 193 Smlouvy o ES a rozhodnutím Parlamentu, Rady a Komise o pravidlech pro výkon vyšetřovacího práva Evropského parlamentu.[3]

Podle mandátu se mělo vyšetřování výboru zaměřit na čtyři hlavní otázky:

1)  vyšetřování údajných porušení práva nebo údajného nesprávného úředního postupu při uplatňování směrnice 92/96/EHS ze strany Spojeného království;

2)  posouzení regulačního režimu Spojeného království ve vztahu ke společnosti Equitable Life;

3)  stav nároků a přiměřenost opravných prostředků, které mají k dispozici pojistníci;

4)  posouzení toho, jak Komise sledovala provádění.

Kromě toho dostal výbor za úkol „vypracovat veškeré návrhy, které v této věci považuje za nutné“.

Pamětliv této oblasti působnosti přijal výbor dne 23. března 2006 pracovní dokument o liniích činnosti vyplývajících z mandátu (ref. 2006/2026(INI)). Tyto linie činnosti jsou podrobněji stanoveny níže. Cílem přístupu bylo na jedné straně oddělit vyšetřování na úrovni členských států (provedení ve vnitrostátním právu/provádění, regulace/dohled a mechanismy opravných prostředků) a odděleně se zabývat otázkou úlohy Komise.

Čtyři klíčové záležitosti uvedené výše byly postupně rozvíjeny prostřednictvím různých prozatímních návrhů zpráv, počínaje tímto, který se zaměřuje na mandát a linie činnosti. Během tohoto procesu shrnula práce provedené k danému okamžiku průběžná zpráva o vyšetřování, která byla v souladu s rozhodnutím o zřízení vyšetřovacího výboru předložena v červenci 2006 Parlamentu.

Je důležité mít na paměti, že vyšetřování se od předchozích a současných vnitrostátních vyšetřování odlišilo tím, že proběhlo z evropské perspektivy. Aby toho bylo dosaženo, byla analýza provedena srovnávacím způsobem, přičemž srovnávány byly Spojené království, Německo, Irsko a nejméně jeden další členský stát s dobře rozvinutým sektorem finančních služeb, jako je Nizozemsko nebo Španělsko.

• [1] Rozhodnutí Evropského parlamentu B6-0050/2006 ze dne 18. ledna 2006, kterým se zřizuje vyšetřovací výbor ke krachu společnosti Equitable Life Society, dosud nezveřejněné v Úředním věstníku.
• [2]  Petice 0611/2004, kterou podal Arthur White (Brit), a 0029/2005, kterou podal Paul Braithwaite (Brit), jménem akční skupiny členů Equitable (Equitable Members' Action Group, EMAG), a následné petice ve stejné věci, které podali němečtí a irští předkladatelé.
• [3]  Rozhodnutí Evropského parlamentu, Rady a Komise 95/167/ES, Euratom, ESUO ze dne 19. dubna 1995 o pravidlech pro výkon vyšetřovacího práva Evropského parlamentu, Úř. věst. L 113 19.5.1995, s. 2.

II.       Linie činnosti podrobně

1)  Vyšetřování údajných porušení práva nebo údajného nesprávného úředního postupu při uplatňování směrnice 92/96/EHS ze strany Spojeného království

Jedním z klíčových úkolů výboru bylo vyšetřit, zda byla směrnice 92/96/EHS, třetí směrnice o životním pojištění (3ŽP)[1], příslušnými orgány Spojeného království správně provedena ve vnitrostátním právu a řádně uplatňována na vnitrostátní úrovni ve Spojeném království. Hlavní prvky této linie činnosti jsou popsány v části II této zprávy.

Za tímto účelem musel výbor nejprve analyzovat obecný legislativní a regulační rámec EU pro pojišťovací sektor a vyjasnit, která ustanovení platí pro situaci společnosti Equitable Life. Vedle vyšetřování Spojeného království provedl výbor srovnávací analýzu, určil ustanovení vnitrostátního práva, která mají provádět požadavky směrnic, a prozkoumal, zda byly tyto požadavky provedeny v plném rozsahu a včas.

Za druhé musel výbor šetřit, zda jednotlivé orgány Spojeného království uplatňovaly směrnici v souladu s právními předpisy EU. Musel se pokusit vyjasnit příslušné odpovědnosti různých finančních orgánů, které se v referenčním období podílely na dohledu nad společností Equitable Life. Proběhlo podrobné vyšetřování, které má určit, kdo, kdy a jak prováděl dohled nad platební schopností společnosti Equitable Life a jejími účetními a rezervními postupy a jak úřady reagovaly na případné nedostatky.

Pokud jde o šetřené období, mandát uvádí, že by mělo začínat vstupem třetí směrnice o životním pojištění (3ŽP) v platnost, tedy dnem 1. července 1994, a končit událostmi, ke kterým došlo ve společnosti Equitable Life, tzn. roky 1999–2001. Nicméně pro účely vyšetřování bylo nutné analyzovat události před rokem 1994 z hlediska první a druhé směrnice o životním pojištění (1ŽP[2] a 2ŽP[3]) i celý proces přijímání směrnice 3ŽP před rokem 1994.

2)  Posouzení regulačního režimu Spojeného království ve vztahu ke společnosti Equitable Life

Hlavní prvky této linie činnosti jsou popsány v části IV závěrečné zprávy.

Ačkoli tato část mandátu vyžadovala velmi rozsáhlé vyšetřování, vyšetřovaná pravidla postupu souvisejí s právními předpisy Společenství, jelikož jinak by výbor překročil své hranice vymezené článkem 193 Smlouvy o ES. Navíc bylo zřejmě vhodné porovnat režim ve Spojeném království s regulačním přístupem v Irsku, Německu a jiných členských státech EU. Stručně řečeno, výbor musel vyšetřit regulační praxi Spojeného království v porovnání s obdobnými systémy v prostředí EU. Za výchozí bod byla vzata zpráva lorda Penrosea[4], která se překrývá s částmi tohoto vyšetřování, a následně byly posuzována v širším evropském kontextu. Kromě toho musel vzít výbor v úvahu probíhající vyšetřování parlamentní a zdravotnické ombudsmanky Spojeného království, „které mělo určit, zda byl příslušný vnitrostátní regulační režim řádně prováděn“. Zveřejnění této zprávy se očekává v polovině roku 2007.

Podle rozhodnutí o zřízení vyšetřovacího výboru sahá referenční období pro tuto linii vyšetřování „nejméně“ do roku 1989, a je tudíž rozsáhlejší než referenční období pro bod 1.

3)  Stav nároků a přiměřenost opravných prostředků, které mají k dispozici pojistníci

Hlavní prvky této linie činnosti jsou popsány v části IV závěrečné zprávy. Nejprve bylo nutné určit počet dotčených evropských občanů kromě občanů Spojeného království a vyjasnit okolnosti, za kterých získali pojistné smlouvy Equitable Life (tj. kdy je koupili, zda je koupili ve Spojeném království nebo mimo ně, přímo nebo prostřednictvím zprostředkovatelů atd.).

Za druhé bylo třeba získat údaje o rozsahu finančních škod způsobených pojistníkům mimo Spojené království a možných opatřeních, která mohli podniknout, aby získali odškodnění. Kromě toho výbor musel vyjasnit potenciální právní závazky a omezení úřadů těch členských států, na jejichž území se pojistné smlouvy prodávaly (např. Irsko nebo Německo), co dělaly a do jaké míry měly situaci pod kontrolou. Tato linie vyšetřování je spojena se zásadou „jediného úředního povolení“ a kontroly „domovského státu“, obsaženou ve směrnici 3ŽP.[5]

Výbor následně prozkoumal systém právních opravných prostředků, které jsou těmto pojistníkům k dispozici. Existovaly dva možné scénáře v závislosti na výsledcích vyšetřování výboru podle bodů 1 a 2. Pokud by bylo zjištěno, že regulační systém Spojeného království je v souladu s právem Společenství, musel by výbor šetřit možnost pojistníků požadovat náhradu škody podle práva Spojeného království a možnost občanů EU z jiných členských států, kteří se v tomto ohledu setkávají s obtížemi. Pokud by bylo zjištěno, že Spojené království porušuje právo EU, výbor by se mohl zaměřit také na systém soudní ochrany podle práva EU. Členské státy jsou povinny napravit ztráty a škody způsobené fyzickým osobám porušením právních předpisů Společenství, za které lze tyto státy činit odpovědnými podle kritérií, která vypracoval Soudní dvůr. Tyto otázky měly být dále vyjasněny vyhodnocením toho, zda byly vnitrostátní soudy přiměřeně schopny chránit toto právo na odškodnění nebo zda v různých členských státech existují různé normy pro odškodnění.

4.)  Posouzení toho, jak Komise sledovala provádění

Hlavní prvky této linie činnosti jsou popsány v části III závěrečné zprávy. Výbor měl prošetřit způsob, jakým Komise sledovala provedení ve vnitrostátním právu příslušných směrnic ze strany Spojeného království. Za prvé bylo nezbytné určit, zda Komise považovala prováděcí právní předpisy, které jí oznámily úřady Spojeného království, za předpisy v souladu s právem Společenství od samého počátku, nebo zda Komise na počátku zjistila nedostatky a následně požadovala další vyjasnění. Kromě toho bylo třeba zjistit, zda Komise vůbec zahájila řízení o nesplnění povinnosti nebo zda šetřila nějaké související stížnosti občanů.

Činnost Komise při sledování provedení ve vnitrostátním právu měla být hodnocena ve vztahu k jejím právním závazkům podle Smlouvy a z hlediska její politické odpovědnosti. Pokud by tento výbor zjistil, že Spojené království nesplnilo právní předpisy EU, bylo by dalším úkolem v této části mandátu posoudit, zda by se situaci dalo předejít, kdyby Komise splnila svou povinnost sledovat provedení ve vnitrostátním právu.

Konkrétní opatření vyplývající ze seznamu opatření a vyšetřování přijatých vyšetřovacím výborem v jeho pracovním dokumentu ze dne 23. března 2006

1) Slyšení relevantních svědků před výborem:

-    slyšení předkladatelů petic a dotčených pojistníků,

-    pozvání lorda PENROSEA a parlamentní ombudsmanky Spojeného království,

-    pozvání vedoucích úředníků s rozhodovací pravomocí z ministerstva financí Spojeného království,

-    pozvání komisaře McCREEVYHO a generálního ředitele GŘ pro vnitřní trh a služby,

-    pozvání současného vedení společnosti Equitable Life Assurance Society,

-    pozvání finančních regulátorů ze Spojeného království, Irska a Německa.

2) Analýza trhu Spojeného království:

-    celková analýza situace na trhu životního pojištění ve Spojeném království i společnosti Equitable Life jakožto společnosti (historie, aktuální situace, vyhlídky) a událostí provázejících krach společnosti Equitable Life,

-    analýza stavu právních předpisů EU a regulačního rámce ve vztahu ke společnosti Equitable Life,

-    vyjasnění příslušných pravomocí orgánů Spojeného království ve věci dohledu nad společností Equitable Life.

3) Srovnávací analýza trhu:

-    analýza zprávy lorda Penrosea ve světle požadavků EU a regulačních norem v jiných členských státech,

-    srovnávací analýza provedení ve vnitrostátním právu ve Spojeném království a v jiných členských státech s ohledem na dohled nad pojišťovnami pomocí „tabulky provedení ve vnitrostátním právu“ (studie financovaná ze „znaleckého rozpočtu“ výboru),

-    srovnávací studie regulačních přístupů ve Spojeném království a v jiných členských státech (v souvislosti se studií provedení ve vnitrostátním právu),

-    vyšetřování komunikace a spolupráce mezi regulačními orgány v různých členských státech, zejména ve Spojeném království, Německu a Irsku,

-    srovnávací studie opravných prostředků, které jsou k dispozici podle právních předpisů Spojeného království a EU pojistníkům ze Spojeného království a jiných členských států (externí studie financovaná ze „znaleckého rozpočtu“ výboru).

4) Vyšetřování:

-    shromáždit informace o počtu postižených pojistníků ze Spojeného království a členských států mimo Spojené království a o rozsahu utrpěných škod,

-    určit stav nároků pojistníků,

-    šetření na místě ve Spojeném království, Irsku a Německu, jehož součástí budou setkání s překladateli petic a zástupci finančních orgánů nebo slyšení příslušných úřadů, aby bylo zjištěno, zda byly příslušné předpisy řádně prováděny,

-    vyžádat si od Komise informace a dokumentaci ohledně:

§ provedení ve vnitrostátním právu příslušných směrnic a jejich uplatňování příslušnými orgány v průběhu referenčního období,

§ opatření Komise ohledně sledování provádění předpisů,

§ sledování provedení ve vnitrostátním právu třetí směrnice o životním pojištění ve Spojeném království, včetně příslušné korespondence s orgány Spojeného království.

Shrnutí přístupu, který navrhuje zpravodajka

v pracovním dokumentu ze dne 23. března 2006

                                                                                                 Spojené království (např. MF,            MPO)

                                              O: Jak jste směrnici prováděli?         Německo

                                                                                                           Irsko

                                                                                                  Španělsko / Nizozemsko

                                             O: Jak jste nebo jak byste regulovali?             

                                                                                                    Spojené království (např.         FSA, PIA, GAD)

                                                                                                          Německo

                                                                                                    Irsko

                                                                                                          Španělsko / Nizozemsko

                                                                                                          Jiný stát?

                                                                             

O: Jaké mechanismy jsou/byly

k dispozici stěžovatelům ve vaší zemi?                                                             

                                                                                                          Spojené království

                                                                                                          Německo

                                                                                                          Irsko                         

                                                                                                          Španělsko / Nizozemsko                                Jiný stát?        

Provedení tohoto průzkumu pak pomůže reagovat na související otázku ohledně Komise:

• [1]  Směrnice Rady 92/96/EHS ze dne 10. listopadu 1992 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přímého životního pojištění a o změně směrnic 79/267/EHS a 90/619/EHS (třetí směrnice o životním pojištění), Úř. věst. L 311, 14.11.1997, s. 34.
• [2]  První směrnice Rady 79/267/EHS ze dne 5. března 1979 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti v přímém životním pojištění a jejího výkonu, Úř. věst. L 063, 13.3.1979, s. 1–8; druhá směrnice Rady 90/619/EHS ze dne 8. listopadu 1990 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přímého životního pojištění, kterou se stanoví opatření k usnadnění účinného výkonu volného pohybu služeb a kterou se mění směrnice 79/267/EHS, Úř. věst. L 330, 29.11.1990, s. 50.
• [3]  Druhá směrnice Rady 90/619/EHS ze dne 8. listopadu 1990 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přímého životního pojištění, kterou se stanoví opatření k usnadnění účinného výkonu volného pohybu služeb a kterou se mění směrnice 79/267/EHS, Úř. věst. L 330, 29.11.1990, s. 50.
• [4]  ministerstvo financí pověřilo lorda Penrose vyšetřováním v srpnu 2001. Pověření znělo: „vyšetřit okolnosti, které vedly k současné situaci společnosti Equitable Life Assurance Society, s přihlédnutím k příslušnému pozadí trhu životního pojištění, stanovit vyplývající poučení pro chování, správu a regulaci životního pojištění a podat o tom zprávu ministru financí“. Zpráva o vyšetřování společnosti Equitable Life byla zveřejněna dne 8. března 2004.
• [5]  Body odůvodnění 6 a 7 a článek 8.

III.      Historické pozadí

Historie

Společnost Equitable Life Assurance Society vznikla v roce 1762 jako první vzájemná životní pojišťovna a stále je nejstarší vzájemnou životní pojišťovnou ve Spojeném království. Během dalších 200 let se etablovala jako seriózní a spolehlivý poskytovatel penzijních produktů. Její úspěch se zčásti opírá o její pověst, její strategii neplatit žádné provize pojišťovacím agentům či nezávislým poradcům a její taktiku udržovat rezervy na nízké úrovni a vracet svým členům více peněz než jiné společnosti. V 50. letech 20. století začala společnost Equitable vedle svých jiných penzijních produktů prodávat tzv. pojistky GAR[1] (s garantovanou anuitní sazbou). Garantované anuitní sazby investorům garantují minimální anuitní sazbu při odchodu do důchodu. Lze tvrdit, že potíže společnosti začaly právě tady: garantovaný důchod po dobu života znamená předpovědět, jak dlouho lidé budou žít, a úroveň úrokových sazeb až na 40 let do budoucnosti. Společnost Equitable nepředpověděla správně růst průměrné délky života široké veřejnosti ani historický pád úrokových sazeb; v okamžiku, kdy byly zavedeny garantované anuitní sazby a kdy firma soustavně tvořila příliš nízké rezervy na garantované důchody po celé období a vytvářela stále rostoucí nedostatek aktiv, začala tikat časovaná bomba.

Přestože společnost ELS v 90. letech zažila díky růstu cen cenných papírů, který v oné dekádě na trhu nastal,období rychlého růstu, jak začaly klesat úrokové sazby, začalo být pro ELS proplácení jejích pojistek stále nákladnější. Během tohoto období vedení společnosti ELS stále vytvářelo inovativní produkty, které nadále lákaly nové pojistníky, zejména nový typ fondu s podílem na zisku, kde je garantována část plnění, ale konečná prémie závisí na výkonu budoucího trhu. Avšak jak se zastavila expanze, společnost si uvědomila rozsah svého schodku aktiv a rozhodla se, že osobám, které půjdou do důchodu nově, zaplatí méně, než je garantovaná částka. V roce 1994 oznámila plány na snížení výše konečných prémií, které vyplácela 90 000 pojistníkům s garantovanými anuitními sazbami, což někteří dotčení pojistníci okamžitě napadli u soudu. Současně se začal tisk důkladně zabývat produkty s podílem na zisku, které společnost nabízela.

Po dlouhé právní bitvě s následnými odvoláními na obou stranách rozhodla Horní sněmovna Spojeného království v roce 2000, že postup společnosti byl nepřiměřený a že společnost své závazky vůči svým pojistníkům s garantovanými anuitními sazbami musí splnit. V důsledku toho se již stávající schodek aktiv ještě zhoršil (1,5 miliard GBP) a společnost se rozhodla, že se nabídne k prodeji. Avšak první potenciální kupci se v poslední minutě stáhli. Dne 8. prosince 2000 uzavřela společnost své dveře novému podnikání a bylo jmenováno nové představenstvo. V roce 2001 nové představenstvo zrušilo prozatímní prémie a snížilo hodnotu (4 miliardy GBP) všech důchodových pojistek o 16 % (14 % u životních pojistek). Před koncem roku 2001 nabídlo nové představenstvo pojistníkům ještě plán smírného vyrovnání pro změnu statusu investic s garantovanými anuitními sazbami a investic bez garantovaných anuitních sazeb, což byl plán, který potvrdil Nejvyšší soud Spojeného království dne 8. února 2002.

Tváří v tvář všem těmto změnám začalo na úrovni Spojeného království jedno po druhém několik vyšetřování: v březnu 2001 zveřejnil Zvláštní finanční výbor Dolní sněmovny parlamentu svou zprávu „Equitable Life a životní pojišťovnictví: průběžná zpráva“; v srpnu 2001 zahájil Lord Penrose své velmi rozsáhlé vyšetřování; v září 2001 byla zveřejněna Corleyova zpráva o životním pojištění; v říjnu 2001 byla zveřejněna Bairdova zpráva o regulačním řešení pro společnost Equitable Life. V dubnu 2002 se společnost pokusila zažalovat svého bývalého auditora, společnost Ernst & Young, a 15 bývalých členů představenstva, ale žaloba byla nakonec neúspěšná.

V červnu 2003 vydala parlamentní ombudsmanka Spojeného království zprávu, která shledala, že obezřetnostní dohled nebyl vinen nesprávným úředním postupem. V březnu 2004 byla zveřejněna Penroseova zpráva. V zásadě uváděla, že navzdory zjištění určitých závažných regulačních chyb ve způsobu, jakým probíhal dohled na firmou, leží vina spíše na vedení ELS než na regulátorech. Později téhož roku obdržel Petiční výbor Evropského parlamentu první petice ohledně tohoto případu. Předkladatelé petic tvrdili, že regulátoři Spojeného království nedohlíželi náležitě na schopnost společnosti plnit její regulační finanční požadavky a že opatření a opomenutí minulých regulátorů je v rozporu s předpisy Spojeného království a příslušných směrnic EU o životním pojištění. Dne 18. ledna 2006 Parlament rozhodl, že zřídí Vyšetřovací výbor ke krizi společnosti Equitable Life Assurance Society (EQUI), jehož ustavující zasedání se konalo dne 2. února 2006.

Hlavní údaje a pojistky

Na vrcholu činnosti společnosti v roce 2001 se počet pojistníků s produkty s podílem na zisku, kteří byli postiženi snížením hodnoty, blížil jednomu milionu, většinou ve Spojeném království. Pokud se započtou i pojistníci, kteří nevlastnili produkty s podílem na zisku, bylo podle některých odhadů postiženo až 1,7 milionu pojistníků. Dnes má fond s podílem na zisku, jehož hodnota činí 10 miliard GBP, stále ještě asi 600 000 členů. Odhaduje se, že do uzavření ELS pro nové obchody bylo asi 15 000 pojistek prodáno v Německu, v Irské republice a v dalších členských státech. V současné době se zdá, že v Irsku je 8 300 pojistníků s produkty s podílem na zisku a asi 4 000 jich je v Německu.

Typy pojistek

Předtím, než popíšeme, jaký typ produktů společnost ELS prodávala, bylo by asi užitečné vyjasnit laikům, co je to důchodové pojištění. V zásadě se jedná o pojistný produkt, který poskytuje řadu periodických plateb, které jsou garantovány co do výše a platebního období. Pokud se osoba rozhodne, že po dobu svého života bude pobírat platby důchodového pojištění, bude mít garantovaný zdroj příjmů až do své smrti. Pokud zemře před svou očekávanou dobou dožití, dostane od pojistitele zpět mnohem méně než to, co bylo zaplaceno. Na druhou stranu, pokud svou očekávanou dobu dožití přežije, může dostat mnohem více, než činí náklady na důchodové pojištění plus výdělky. U výdělků, které vznikají během období důchodového pojištění, je obvykle odloženo placení daně (tj. nejsou zdaněny, dokud nejsou vyplaceny). Následují různé typy důchodových produktů s uvedením typů pojistek, které společnost prodávala, a nesplacených částek[2]:

§ Důchodové pojištění s jednorázovým pojistným: investice se uskuteční najednou.

§ Důchodové pojištění s flexibilním pojistným: důchodové pojištění je financováno sérií plateb.

§ Okamžitě splatné důchodové pojištění: platby začínají hned po financování důchodového pojištění, obvykle s jediným pojistným.

§ Odložené důchodové pojištění: u tohoto typu důchodového pojištění výplaty začínají mnoho let po uzavření smlouvy o důchodovém pojištění. Plánované platby lze přijmout jako jednorázovou částku nebo jako platby důchodového pojištění. Mohou být financovány jednorázovým nebo flexibilním pojistným.

§ Důchodové pojištění s pevnými platbami nebo důchodové pojištění s garantovanými anuitními sazbami: se smlouvou o důchodovém pojištění s pevnými platbami pojišťovna vkládá finanční prostředky do konzervativních investic s pevným příjmem, jako jsou dluhopisy, a jistina je garantována. Společnost dává pojistníkovi úrokovou sazbu, která je po určité minimální období garantována. Tato garantovaná anuitní sazba (GAR) je na konci garantovaného období upravena směrem nahoru, nebo dolů. ELS má obchody s důchodovým pojištění s pevnými platbami stále ve výši asi 5 miliard GBP.

§ Důchodové pojištění s proměnlivými platbami: důchodové pojištění s proměnlivými platbami nese vyšší riziko než pevné důchodové pojištění s garantovanými anuitními sazbami. Dává zákazníkovi možnost vybrat si, jak své peníze rozdělit mezi několik různě spravovaných fondů. Na rozdíl od pevného důchodového pojištění zde nejsou žádné záruky jistiny ani úroků. Investici tak provádí příjemce plateb z důchodového pojištění, který nese riziko, a nikoli pojišťovna. Společnost ELS prodávala typ důchodového pojištění s proměnlivými platbami, který se nazývá důchodové pojištění s podílem na zisku, což je pojistka, kdy pojištěnec získával podíl z rozděleného přebytku z příslušného fondu formou prémií. Společnost ELS uzavřela převážnou většinu ze svých smluv o důchodovém pojištění s podílem na zisku v 90. letech, kdy návratnost investic byla vysoká. Finanční problémy společnosti a pád na trzích s cennými papíry v letech 2000–2003 vyústily v závažný pokles hodnoty důchodového pojištění s podílem na zisku asi o jednu třetinu. To ztížila i záležitost tzv. garantované úrokové sazby (GIR), částky, pomocí níž je garantován růst základního plnění před přičtením přiznané prémie. Odhaduje se, že garantovaná úroková sazba se stále uplatňuje asi u 75 % pojistek ELS s podílem na zisku. Tyto pojistky s garantovanými úrokovými sazbami těží z 3,5% garantovaného ročního růstu. Celkový účinek garantovaných úrokových sazeb je ten, že společnost ELS je uzavřená v investicích do vládních cenných papírů a půjček, které stěží dosáhnou 3,5% roční návratnosti. To znamenalo, že společnost příliš nevyužila oživení trhů s cennými papíry v letech 2000–2005. Hodnota fondu ELS s podílem na zisku se v současné době odhaduje na 10 miliard GBP.

Fungování fondu s podílem na zisku podrobně

Finanční prostředky jsou investovány – buď do vlastního kapitálu, dluhopisů, státních obligací a cenných papírů a do nemovitostí – v závislosti na fondu a jeho investičních cílech. Záměrem fondů s podílem na zisku je umožnit relativně opatrným investorům, aby ochutnali atmosféru na trzích cenných papírů, ale bez příliš vysokého rizika. Na oplátku za měsíční pojistné společnost slibuje, že na konci platnosti pojistky vyplatí jednorázovou částku. Pojistné investorů se platí do centrálního fondu s pojistným investorů jiných fondů s podílem na zisku. Velká část konečné hodnoty pojistky závisí na prémiích, které firma vyplatí během investičního období a v době, kdy se pojistka stane splatnou. Pro zabezpečení síly fondu jsou pro spořitele, kteří své peníze chtějí vybrat předčasně, stanoveny finanční pokuty. Fondy s podílem na zisku mají i zabudovaný bezpečnostní mechanismus známý jako „vyrovnávání“. To znamená, že v letech dobrého růstu investic by měly společnosti zadržovat zisky a používat je k dovršení prémií v letech, kdy je ekonomická situace tvrdší.

• [1]  Viz glosář v příloze, kde najdete vysvětlení technické terminologie.
• [2]  Pro více informací viz WE 28.

IV.      Shrnutí provedených činností

Dosud provedené činnosti a analyzované dokumenty

1. Slyšení relevantních svědků před Výborem

Během svých schůzí dne 23. března 2006, 25. dubna 2006, 29. května 2006, 21. června 2006, 11. července 2006, 13. září 2006, 4. října 2006, 23. listopadu 2006, 19. prosince 2006, 25. ledna 2007 a 1. února 2007 vyslechl vyšetřovací výbor svědectví několika svědků, včetně pojistníků společnosti Equitable Life, kteří předtím podali petici Evropskému parlamentu, jiných pojistníků ze Spojeného království, Irska a Německa, zástupců vlády Spojeného království, irské vlády, německé vlády a švýcarské vlády, Evropské komise a současného generálního ředitele společnosti Equitable Life. Ústní svědectví poskytli tito svědci:

Schůze dne 23. března 2006 (ústní svědectví H1):

-    Tom LAKE, předseda akční skupiny členů Equitable

-    Paul BRAITHWAITE, generální tajemník akční skupiny členů Equitable, (předkladatel petice)

-    Elemér TERTÁK, Evropská komise, GŘ pro vnitřní trh, ředitel pro finanční instituce

-    Karel VAN HULLE, Evropská komise, GŘ pro vnitřní trh, vedoucí odd. pojištění a penzí

-    Alan BEVERLY, Evropská komise, GŘ pro vnitřní trh, odd. pojištění a penzí

Schůze dne 25. dubna 2006 (ústní svědectví H2):

-    Michael JOSEPHS, poradce Asociace investorů

-    Beatrice KNOWD, irská pojistnice

-    Patrick KNOWD, irský pojistník

-    Nicolas BELLORD, pojistník (předkladatel petice)

-    Paul WEIR, předseda akční skupiny pozdějších přispěvatelů

-    Charles THOMSON, generální ředitel, Equitable Life Assurance Society

Schůze dne 29. května 2006 (ústní svědectví H3):

- Peter SCAWEN, skupina příjemců plateb z důchodového pojištění Equitable Life Trapped Annuitants (ELTA)

- Markus J. WEYER, DAGEV (Deutsche Arbeitsgemeinschaft der Equitable Life Versicherungsnehmer), sdružení zastupující zájmy pojistníků, kteří uzavřeli pojistky Equitable Life v Německu

- Martin McELWEE, autor zprávy „Leviathan“

Schůze dne 21. června 2006 (ústní svědectví H4):

- Clive MAXWELL, ředitel pro politiky finančních služeb ve finančním výboru Dolní sněmovny parlamentu

- David STRACHAN, ředitel pro pojišťovnictví Úřadu pro finanční služby (FSA)

- Christopher DAYKIN, pojistný matematik, vedoucí GAD (Vládní úřad pojistných matematiků)

- Mary O'DEA, ředitelka odboru pro spotřebitele, Anne TROY, vedoucí pojistného dohledu v Irském regulačním úřadu pro finanční služby (IFSRA), a George TREACY, vedoucí oddělení zákonů na ochranu spotřebitelů v irském Regulačním úřadu pro finanční služby (IFSRA)

- Colin SLATER, účetní a partner ve firmě Burgess Hodgson.

Schůze dne 11. července 2006 (ústní svědectví H5):

- Richard LLOYD, bývalý obchodní zástupce Equitable Life Assurance Society

- Stuart BAYLISS, generální ředitel Annuity Direct

Schůze dne 13. září 2006 (ústní svědectví H6):

- Thomas STEFFEN, první ředitel pojistného dohledu německého Úřadu pro dohled nad finančními službami (BaFin) (Bundesanstalt für Finanzdiensleistungsaufsicht)

- Kurt SCHNEITER, člen představenstva švýcarského Federální úřadu pro soukromé pojištění

Schůze dne 4. října 2006 (ústní svědectví H7):

- pan BJERRE-NIELSEN, předseda CEIOPS, Evropského výboru pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění

- Liz KWANTES, vedoucí skupiny Equitable Life Members Help Group

- Leslie SEYMOUR, pojistnice společnosti ELS žijící v Bruselu

Schůze dne 23. listopadu 2006 (ústní svědectví H8):

- Charles THOMSON, generální ředitel Equitable Life Assurance Society

- Simon BAIN, novinář z deníku Glasgow Herald

- Charlie MCREEVY, evropský komisař pro vnitřní trh

Schůze dne 19. prosince 2006 (ústní svědectví H9):

- Eric DUCOULOMBIER, zástupce za FIN-NET

Schůze dne 25. ledna 2007 (ústní svědectví H10):

- Claire-Françoise DURAND, zástupkyně generálního ředitele právních služeb Evropské komise

- Jacqueline MINOR, ředitelka ředitelství B (rozvoj horizontálních politik) GŘ pro vnitřní trh

- Michel AYRAL, ředitel ředitelství C (regulační politika) GŘ pro podniky

- Julio GARCIA-BURGUES, vedoucí oddělení A.2 (porušení předpisů) GŘ pro životní prostředí

Schůze dne 1. února 2007 (ústní svědectví H11):

- Paul BRAITHWAITE, generální tajemník akční skupiny členů Equitable (předkladatel petice)

- Lord NEILL QC a Matthew MORRISON

2. Svědci pozvaní na slyšení, kteří svou účast odmítli

Vláda a regulátoři Spojeného království:

- Rt Hon pan Des BROWNE, bývalý finanční náměstek na ministerstvu financí Spojeného království

- Rt Hon pan Ed BALLS, poslanec*, současný ekonomický náměstek na ministerstvu financí Spojeného království (MF: regulátor 1998-2001)

- pan Callum McCARTHY*, předseda Úřadu pro finanční služby (FSA) (současný regulátor, od prosince 2001)

- sir Howard DAVIES, bývalý předseda FSA

- pan Martin ROBERTS, dříve odpovědný za ředitelství pro pojišťovnictví na ministerstvu obchodu a průmyslu, později ministerstvu financí (MPO: regulátor do ledna 1998)

Další regulátoři:

- Michael MARTIN, irský ministr pro podniky, obchod a zaměstnanost

Evropská komise

- Frits BOLKESTEIN, bývalý komisař pro vnitřní trh

Ostatní:

- John McFall, poslanec*, předseda Finančního výboru Dolní sněmovny parlamentu Spojeného království

- Tony Wright poslanec, předseda Výboru pro veřejnou správu Dolní sněmovny parlamentu Spojeného království

- lord Penrose

- Ann Abraham*, parlamentní ombudsmanka Spojeného království

- Iain Ogilvie*, vedoucí oddělení parlamentní ombudsmanky Spojeného království pro vyšetřování ELS

- Walter Merricks*, ombudsman pro finanční služby (FOS)

- Stephen Hadrill, generální tajemník ABI (Asociace britských pojišťoven)

- Daniel Schanté, generální ředitel Evropského výboru pojišťovatelů (CEA)

- David Forfar, bývalý pojistný matematik a vedoucí finančního oddělení společnosti Scottish Life Assurer

- Liz Dolan, novinářka, Sunday Telegraph

- Rupert Jones, novinář, The Guardian

- Roy Ranson a Chris Headdon, bývalí členové vedení společnosti ELS

- Matthias Niesel, bývalý prodejce společnosti ELAS v Severním Porýní-Vestfálsku

*: Setkali se s delegací EQUI v Londýně dne 16. 10. 2006, viz bod 8.

3. Seznam přijatých písemných dokumentů

WE

Dokumenty bylo možno přijímat až do data uzávěrky 20. března 2007. Texty, které jsou oficiálně pokládány za písemné dokumenty a jsou zveřejněny na internetové stránce, jsou tyto:

92.  Dopis pro prezentaci EMAG dne 1. února

91.  Odpověď EMAG na podání FOS

90.  Dopis předsedkyně adresovaný FOS a odpověď od FOS

89.  Dopis veřejného ochránce práv EU předsedkyni

88.  Dopis pana Younga předsedkyni

87.  Odpověď FOS na Neillovu zprávu

86.  Shrnutí zprávy lorda Neilla

85.  Zpráva Markuse Weyera

84.  Stanovisko Joshe Holmese ohledně směrnic o životním pojištění

83.  Zpráva lorda Neilla

82.  Podání pana Rankina veřejnému ochránci práv EU

81.  Dopis pana Deppeho předsedkyni

80.  Odpověď IFSRA

79.  Zpráva o schodku aktiv od Asociace investorů

78.  Odpověď H. Daviese

77.  Odpověď PASC

76.  Stanovisko vyšší rady ze dne 27. července 2006, Anthony Boswood QC

75.  Oficiální zápis z jednání EMAG s FSA dne 14. 12. 2005

74.  Výměna dopisů mezi EMAG a McGuinness

73.  Vystoupení komisaře McCreevyho ze dne 23. 11. 2006

72.  Vystoupení Simona Baina ze dne 23. 11. 2006

71.  Dopis Huberta Smithe adresovaný společnosti ELS

70.  Vystoupení pana Thomsona ze dne 23. 11. 2006

69.  Další zpráva o podvodu od Asociace investorů

68.  Dopis předsedkyně adresovaný paní Meade a odpověď ze dne 7. 11. 2006

67. Posouzení plánu smírného vyrovnání ze strany FSA

66. Dopis o plánu smírného vyrovnání od FSA

65. Dopis paní O´Dea předsedkyni

64. Dopis irského stálého zástupce při EU

63. Irské případy předložené ombudsmanovi

62. Podání pana Meadeho delegaci v Dublinu

61. Podání paní O´Dea delegaci v Dublinu

60. Finanční výbor: zpráva výboru o regulaci evropských finančních služeb

59. Dokumenty určené výboru ministerstva financí pro pojistně-matematickou profesi

58. Memorandum společnosti Cazalet Financial Consulting

57. Podání pana McFalla delegaci v Londýně

56. Podání pana Merrickse delegaci v Londýně

55. Sienský protokol

54. Příloha II k dokumentu pana Seymoura o 041006, případ La vie d'or

53. Příloha I k dokumentu pana Seymoura o 041006

52. Dokument pana Seymoura o 041006

51. Dokumenty, které předložila paní Kwantes o 041006

50. Corleyho zpráva

49. Ústní svědectví pana Schneitera o 1309096

48. Korespondence mezi německými pojistníky a FSA

47. Odpověď pana Thomsona, generálního ředitele společnosti ELS

46. Dokumenty, které předložil pan Stonebanks

45. Odpověď Chrise Headdona na předvolání jako svědka

44. Vystoupení EMAG před Petičním výborem, 13. 9. 2005

43. Dopis pana Vinalla předsedkyni o FSA

42. Dopis o podvodu od Josephse McGuinnesse

41. Zpráva ES o otázkách postavení domovského a hostitelského státu

40. 2. podání pana Briana Chasea Greye

39. Dopis Evropské komise 6.6.6

38. Prohlášení ředitelky odboru pro spotřebitele, Irsko, 210606

37. Dokument, který předložil FSA dne 21.6. 2006

36. Dokumenty, které předložil pan Seymour

35. Dopis Byrneho pro McGuinnesse

34. Burgess Hodgson na schůzi ze dne 21. 6. 2006

33. Zpráva Michaela Nassima, aktualizace: „Anatomie podvodu"

32. Podání vlády Spojeného království na schůzi ze dne 21. 6. 2006

31. Zpráva o podvodu od Asociace investorů

30. Dokumenty od Finančního výboru Horní sněmovny Spojeného království:

(10. zpráva, 2001–02, Equitable Life a životní pojišťovnictví: průběžná zpráva (březen 2001); 6. zvláštní zpráva, zasedání 2001–02: Reakce vlády na výše uvedené (říjen 2001); Text prohlášení náměstka ministra financí pro britský parlament ze dne 8. března 2004 a následné dotazování; svědectví lorda Penrose a náměstka ministra financí ze dne 16. března 2004; „Obnovení důvěry v dlouhodobé spoření“ (8. zpráva, zasedání 2003-04, červenec 2004)

29. Zpráva o současném stavu fondů společnosti ELSs podílem na zisku

28.  Zpráva o opcích pro EMAG

27.  Memorandum od FOS adresované výboru EQUI

26.  Zpráva firmy Burgess Hodgson pro EMAG

25.  Dopis pana Chase Greye Johnu McFallovi, poslanci Evropského parlamentu

24.  Vystoupení pana McElweeho ze dne 29. 5. 2006

23.  Vystoupení ELTA ze dne 29. 5. 2006

22.  Vystoupení DAGEV ze dne 29. 5. 2006

21.  Dokument od BAFin – rovněž shrnutí dokumentů od BaFin

20.  Prováděcí zpráva ke studii firmy Wilde Sapte, Spojené království

19.  Dopis Evropské komise ze dne 2. 5. 2006

18.  Písemný dokument pana Briana Edmondse

17.  Bairdova zpráva

16.  Penroseova zpráva

15.  Petice 0611/2004 a příloha k petici 0611/2004

14.  Petice 0029/2005 a příloha k petici 0029/2005

13.  Oznámení členům o peticích 0611/2004 a 0029/2005

12.  Memorandum pro EP od ombudsmanky Spojeného království

11.  Memorandum o porozumění mezi Úřadem pro finanční služby a Úřadem finančního ombudsmana

10.  Písemný dokument pana Petera Schäfera

9.   Písemné svědectví, které podal pan Brian Chase Grey

8.   Zpráva Michaela Nassima: „Spravedlivé hodnocení práv a křivd“

7.   Zpráva Michaela Nassima: „Equitable Life: Penrose a dále – anatomie podvodu“

6.   Vystoupení Paula Weira z ELCAG ze dne 25. 4. 2006

5.   Vystoupení Charlese Thomsona ze dne 25. 4. 2006

4.   Příspěvek Asociace investorů ze dne 25. 4. 2006

3.   Pan O'Brion ohledně irských pojistníků odškodňovaných ve Spojeném království

2.   Příspěvek EMAG ze dne 23. 3. 2006

1.   Příspěvek Evropské komise ze dne 23. 3. 2006

WE-File

Seznam zapsaných písemných dokumentů, nezveřejněných na internetové stránce, WE-File č.:

1. Dokumenty, které předložil pan Edmonds (dopis)

2. Dokumenty, které předložil pan Power (dopis)

3. Dokumenty, které předložil pan O'Brien (dopis)

4. Dokumenty, které předložila paní Troy (dopis)

5. Dokumenty, které předložil pan Douglas (dopis)

6. Dokumenty, které předložil pan Byrne (dopis)

7. Dokumenty, které předložil pan B.Groves (dopis)

8. Dokumenty, které předložil pan McGuirk (dopis)

9. Dokumenty, které předložil pan O'Farrell (dopis)

10. Dokumenty, které předložil pan Seymour (e-mail) [následně zveřejněny na internetu jako WE 36]

11. Dokumenty, které předložila paní K. Noonan (dopis)

12. Dokumenty, které předložil pan Peter Thornton (dopis)

13. Dokumenty, které předložil pan Jim Berry (dopis)

14. Dokumenty, které předložil pan Jack Duggan (dopis)

15. Dokumenty, které předložil pan John Galvin (dopis)

16. Dokumenty, které předložil pan Patrick McCarthy (dopis)

17. Dokumenty, které předložil pan Roy Harding (e-mail)                              

18. Dokumenty, které předložil DAGEV (kopie korespondence s FSA; později WE 48)

19. Dokumenty, které předložil pan O'Farrell (dopis a novinový článek + dopisy paní Abraham)

20. Dokumenty, které předložil pan N.F.Norrish (dopis postoupený panem Chichesterem, poslancem)

21. Dokumenty, které předložil pan Krege (petice 508/2006)

22. Dokumenty, které předložila firma S&P (úvěrové ratingy ELAS 1993-2002)

23. Dokumenty, které předložil pan John Rankin (o stížnosti ombudsmanovi)

24. Dokumenty o Lloyds, věc Poole (1)

25. Dokumenty o Lloyds, věc Poole (2)

26. Dokumenty, které předložil pan Holding o společnosti Sun Life

27. Dokumenty, které předložil pan Deppe o FOS

28. Dokumenty, které předložil pan Manfred Westphal (FIN-USE) o otázkách následné kontroly

29. Informace FSA pro pojistníky z července 2004

30. Rozsudek Nejvyššího soudu ve věci PO v. Pensioners

31. Dokumenty, které předložil pan Alexander Kern o otázkách následné kontroly

32. Rozhodnutí Pojistně-matematickém ústavu proti Ransonovi a Headdonovi

33. Odpověďi 30 irských pojistníků na dotazník včetně příloh (pouze papírová kopie)

WE-Conf

Existuje 32 důvěrných písemných dokumentů, WE-Conf 1-32.

Další základní dokumenty:

- Směrnice: první směrnice Rady 79/267/EHS ze dne 5. března 1979 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k podnikatelské činnosti v přímém životním pojištění a jejího výkonu; druhá směrnice Rady 90/619/EHS ze dne 8. listopadu 1990 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přímého životního pojištění, kterou se stanoví opatření k usnadnění účinného výkonu volného pohybu služeb a kterou se mění směrnice 79/267/EHS; třetí směrnice Rady 92/96/EHS ze dne 10. listopadu 1992 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přímého životního pojištění, kterou se mění směrnice 79/267/EHS a 90/619/EHS (třetí směrnice o životním pojištění); směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/83/ES ze dne 5. listopadu 2002 o životním pojištění

- Seznam souborů Petičního výboru Evropského parlamentu o záležitosti společnosti Equitable Life:

1. Petice 0611/2004 (Arthur White)

- Petice s přílohami

- Shrnutí petice a doporučení ze sekretariátu výboru PETI (dokument SIR)

- Odpověď Komise na žádost výboru PETI o informace (CM)

- Projev pana Nicolase Jeroma Bellorda za předkladatele petice na schůzi výboru PETI ze dne 13. září 2005

- Různé dopisy předsedy výboru PETI předkladateli, v nichž ho informoval o postupu při zpracování jeho petice

2. Petice 0029/2005 (EMAG)

- Petice s přílohami

- Petice přeložená do němčiny

- Shrnutí petice předložené předkladatelem petice

- Shrnutí petice a doporučení ze sekretariátu výboru PETI (dokument SIR)

- Dodatek k petici ze dne 15. července 2005 ohledně opravných prostředků

- Dodatek k petici ze dne 9. listopadu 2005 týkající se FSA a FOS

- Odpověď Komise na touž žádost výboru PETI o informace (CM) jako výše

- Projev zástupců EMAG na schůzi výboru PETI dne 13. září 2005 a snímky v programu PowerPoint

- Odpověď EMAG ze dne 22. června 2005 na prohlášení Komise

- Různé dopisy předsedy PETI předkladateli, v nichž ho informoval o postupu při zpracování jeho petice

- výměna e-mailů mezi sekretariátem výboru PETI a předkladateli peticí

3.) Petice 0775/2005 (Manfred Bischof)

- Petice

- Shrnutí petice a doporučení ze sekretariátu výboru PETI (dokument SIR)

- Různé dopisy předsedy výboru PETI předkladateli, v nichž ho informuje o postupu při zpracování jeho petice

4.) Petice 0067/2006 (Franz-Josef Groemping)

- Petice

- Dopis předkladateli petice potvrzující přijetí jeho petice

5.) Žádost o zřízení vyšetřovacího výboru

- Základní informace sekretariátu výboru PETI o možné žádosti o zřízení vyšetřovacího výboru

- Různé verze návrhu mandátu

- Dopis předsedy výboru PETI předsedovi Borrellovi, v němž ho žádá o zřízení vyšetřovacího výboru (29. září 2005)

- Odpověď předsedy Borrella předsedovi výboru PETI (13. října 2005)

- Seznam podpisů členů podporujících žádost o zřízení vyšetřovacího výboru

- Stanovisko právní služby ohledně žádosti (pouze ve francouzštině)

- Konference předsedů: shrnutí rozhodnutí na schůzích ze dne 19. prosince 2005 a 12. ledna 2006

- rozhodnutí EP ze dne 18. ledna o zřízení Vyšetřovacího výboru ke krizi společnosti Equitable Life Assurance Society

6.) Dokumenty týkající se vyšetřování ve Spojeném království

- zpráva FSA o přezkumu regulace společnosti ELAS od 1. ledna 1999 do 8. prosince 2000 („Bairdova zpráva “)

- Zpráva finančního výboru: Equitable Life a životní pojišťovnictví: průběžná zpráva, svazek I: zpráva a řízení výboru (27. března 2001)

- Zpráva finančního výboru: Equitable Life a životní pojišťovnictví: průběžná zpráva, svazek II: Protokol o dokumentech a dodatcích (27. března 2001)

- Finanční výbor: Regulace Equitable Life; protokol o dokumentech (30. října 2001)

- Finanční výbor: Regulace Equitable Life; protokol o dokumentech (13. listopadu 2001)

- Finanční výbor: Obnovení důvěry v dlouhodobé spoření: Vyšetřování Equitable Life; ústní svědectví (16. března 2004)

- Zpráva o vyšetřování Equitable Life („Penroseova zpráva“)

- Parlamentní ombudsmanka Spojeného království: Obezřetnostní dohled nad společností Equitable Life (1. zpráva)

- Memorandum úřadu parlamentní ombudsmanky Spojeného království ohledně vyšetřování obezřetnostního dohledu nad společností Equitable Life určené Petičnímu výboru EP

7.) Jiné dokumenty

- Podání společnosti ELAS výboru PETI ohledně případných nároků společnosti a pojistníků vůči regulátorům

- Různé články z tisku

4. Výměny informací s Evropskou komisí

Od Evropské komise byly vyžádány informace o provedení ve vnitrostátním právu a provádění směrnice 3ŽP ve Spojeném království a v jiných členských státech. To zahrnuje tzv. zprávy o provádění a přezkumy těchto zpráv o provádění. Kromě toho byla Evropská komise požádána, aby vyšetřovacímu výboru poskytla úplný seznam všech dokumentů týkajících se záležitosti společnosti ELS, které má k dispozici, a seznam řízení o nesplnění povinnosti zahájených s členskými státy kromě Spojeného království ohledně směrnice 3ŽP. Komise reagovala zasláním soukromé studie zadané ve věci provádění směrnice 3ŽP, studie společnosti Wilde Sapte, a devíti zpráv o korelaci jednotlivých zemí. Rovněž zaslala seznam příslušných řízení o nesplnění povinnosti, další informace o přezkumu studie a příslušnou korespondenci.

5. Setkání s pracovníky úřadu parlamentní ombudsmanky Spojeného království dne 29. března 2006 v Londýně

Zpravodajka se dne 29. března setkala s pracovníky úřadu parlamentní ombudsmanky Spojeného království, který v současné době provádí šetření údajného nesprávního úředního postupu orgánů Spojeného království při regulaci společnosti Equitable Life. Hlavním účelem setkání bylo mimo jiné projednat rozsah a časový plán příslušných šetření a spolupráci mezi vyšetřovacím výborem a ombudsmankou.

Při této příležitosti zpravodajka poukázala na to, že by bylo žádoucí, aby vyšetřovací výbor znal zjištění ombudsmanky předtím, než tento dokončí svou práci. Pracovníci úřadu ombudsmanky potvrdili, že konečná zpráva bude zveřejněna do konce roku 2006, že návrh zprávy by měl být hotov do července 2006 a že bude zaslán zástupci stěžovatelů a vládě Spojeného království k připomínkám. Následné události však vedly k tomu, že ombudsmanka zveřejnění zprávy odložila až na polovinu roku 2007. V době zveřejnění této zprávy nadále nebyl znám časový harmonogram. .

Zpravodajka projednala možné formy organizace spolupráce mezi ombudsmankou Spojeného království a výborem před zveřejněním zprávy ombudsmanky. Byla vznesena otázka, zda a jaký druh informací by byla ombudsmanka ochotna sdílet. Ombudsmanka již například provedla podrobnou analýzu regulačního systému Spojeného království pro životní pojištění, což musí v rámci svého mandátu učinit i vyšetřovací výbor. Pracovníci úřadu ombudsmanky však zdůraznili, že ombudsmanka není oprávněna sdělovat jakékoli informace získané v průběhu svého vyšetřování jinak než formou závěrečné zprávy.

6. Nástroje pro členy

Na pomoc členům výboru (viz příloha) byl vypracován glosář specializovaných pojistných termínů a termínů souvisejících se společností ELS, chronologický přehled, základní informace o regulační struktuře Spojeného království a informace o oblasti působnosti a pravomocích vyšetřovacího výboru Evropského parlamentu.

Internetová stránka: byla zřízena internetová stránka vyšetřovacího výboru EQUI, která je v provozu od 15. února 2006. Na stránce mohou občané a členové nalézt všechny příslušné informace a seznamy kontaktů, například sekretariátu výboru či poradců politických skupin, a jiné užitečné informace. Členům jsou pravidelně zasílány e-maily s aktualizacemi stránky. O stránce byl informován i tisk sídlící v Bruselu. Účelem internetové stránky bylo umožnit, aby práce výboru byla pro veřejnost co nejtransparentnější, aniž by byla v nutných případech dotčena nutnost zachovávat důvěrnost údajů. Sekretariát výboru EQUI stránku aktualizoval, aby na ní byly k dispozici všechny příslušné dokumenty (ústní svědectví a písemné dokumenty, základní dokumenty a programy) a pracovní dokumenty, návrhy zpráv a další dokumenty. Na internetové stránce bylo až do data uzávěrky 20. března 2007 zveřejněno 92 dokumentů. Členové mohou na internetovou stránku také přispívat tak, že navrhnou dokumenty či odkazy, které by tam mohly být na jejich žádost přidány. Na internetové stránce je uváděn i doslovný přepis každého z 11 slyšení výboru. Odkaz na internetovou stránku:

(http://www.europarl.europa.eu/comparl/tempcom/equi/default_en.htm)

7. Studie:

- Studie k 1. části mandátu (ES 1): na pomoc s daným úkolem si vyšetřovací výbor EQUI vyžádal poradenství externích odborníků. K tomuto účelu byla zadána srovnávací studie financovaná ze znaleckého rozpočtu výboru. Odborníci byli požádáni, aby prošetřili, jak byla ustanovení o obezřetnostním dohledu a pravidlech provozování činnosti pro podniky životního pojištění stanovená v příslušných směrnicích EU provedena v právních předpisech Spojeného království. Studie u každého z ustanovení formou transpoziční tabulky stanoví odpovídající předpisy Spojeného království a uvádí, kdy vstoupily v platnost. Provedení ve vnitrostátním právu ve Spojeném království byla pak porovnána s provedením ve vnitrostátním právu v Irsku, Německu a Španělsku. Výsledky studie jsou zahrnuty do zjištění závěrečné zprávy.

- Studie k 2. části mandátu (ES 2): pro informování členů o právních a procesních otázkách souvisejících s touto částí mandátu a za účelem sběru a analýzy příslušných základních informací zadal vyšetřovací výbor externí studii regulačního režimu Spojeného království týkajícího se obezřetnostního dohledu a pravidel provozování činnosti pro podniky životního pojištění v kontextu společnosti Equitable Life. Srovnávací přístup zahrnuje finanční regulátory v Irsku, Německu a Španělsku a další relevantní příklady provedení ve vnitrostátním právu a regulace v členských státech EU. Výsledky studie jsou zahrnuty do zjištění závěrečné zprávy.

- Studie k 3. části mandátu (ES 3): výbor obdržel srovnávací studii přiměřenosti opravných prostředků, které jsou podle právních předpisů Spojeného království a EU k dispozici pojistníkům ze Spojeného království a jiných členských států v kontextu společnosti Equitable Life. Studie poskytuje úplný seznam stávajících soudních a mimosoudních opravných prostředků dostupných podle právních předpisů Spojeného království a EU a kvalitativně vyhodnocuje jejich přiměřenost. Výsledky studie jsou zahrnuty do zjištění závěrečné zprávy.

8.  Návštěvy delegace v Dublinu a v Londýně

V rámci procesu shromažďování dokumentů při přípravě zprávy uskutečnil Výbor dvě šetření na místě – v Dublinu dne 6. října 2006 a v Londýně dne 16. října 2006.

V Dublinu se poslanci EP setkali s irskými pojistníky společnosti Equitable Life, s regulátory finančních služeb a rovněž s irským ombudsmanem pro finanční služby a bývalým ombudsmanem Irska pro pojišťovnictví. V Londýně se setkali s britskými pojistníky, Edem Ballsem, ekonomickým náměstkem na ministerstvu financí, Callumem McCarthym, předsedou FSA, panem Merricksem, FOS, s paní Abraham, parlamentní ombudsmankou, a dalšími osobami. Během obou návštěv se konaly tiskové konference.

9. Semináře

V souvislosti s vyšetřováním byly uspořádány dva semináře:

WS 1: Prezentace studií, 5. října 2006, 9:00–12:30

§ Studie o provedení ve vnitrostátním právu směrnic EU o životním pojištění, prezentace autorů (profesor Taki Tridimas, katedra sira Johna Lubbocka pro bankovní právo, Centrum pro studie obchodního práva, Queen Mary University v Londýně)

§ Studie o regulačních systémech, prezentace autorů (Jane Welch, ředitelka, Evropské centrum pro finanční a podnikové právo, Britský ústav pro mezinárodní a srovnávací právo)

§ Studie o mechanismech opravných prostředků, prezentace autorů (profesor Taki Tridimas, katedra sira Johna Lubbocka pro bankovní právo, Centrum pro studie obchodního práva, Queen Mary University v Londýně)

WS 2: Otázky spojené s provedením ve vnitrostátním právu, 30. listopadu 2006, 14.30–17.30

§ blok 1: Všeobecné otázky týkající se provedení ve vnitrostátním právu práva EU do vnitrostátního práva (profesor Stefan Vogenauer, profesor Bernard Steunenberg)

§ blok 2: Provedení ve vnitrostátním právu směrnic o finančních službách do vnitrostátního práva (dr. Manfred Westphal. Fin-Use; dr. Kern Alexander; paní Lieve Lowet)

ČÁST II – provedení ve vnitrostátáním právu

o údajných porušení práva nebo údajném nesprávném úředním postupu při uplatňování směrnice 92/96/EHS (dále jen „třetí směrnice o životním pojištění“) ze strany Spojeného království a o jeho sledování Evropskou komisí

OBSAH  ČÁST II

I.         Úvod

I.1. Mandát

I.2. Oblast působnosti

I.3. Směrnice ve stručnosti

I.4. Konkrétní činnosti

II.       Vyšetřování správné provedení ve vnitrostátním právu směrnice 3ŽP do práva Spojeného království a jejího uplatňování/provádění orgány Spojeného království v souvislosti se společností ELAS

II.1. Podrobná analýza provedení ve vnitrostátním právu ve světle dokumentů

II.1.1. Klíčové články směrnice 3ŽP: 8, 10, 18, 25, 28, 31

II.1.2. Ostatní články směrnice 3ŽP:

II.1.3. Relevantní články z jiných směrnic

II.2. Další dokumenty o provedení ve vnitrostátním právu

II.2.1. Dokumenty, které předložila Komise

II.2.2. Dokumentace ze studie o provádění

II.2.3. Jiné vybrané písemné dokumenty a ústní svědectví o provedení ve vnitrostátním právu

Závěry

I.  Úvod

I.1.      Mandát

Cílem této části zprávy (část II) je poskytnout Vyšetřovacímu výboru ke krizi společnosti Equitable Life Assurance Society (EQUI) informace o tom, zda byla směrnice 92/96/EHS[1] (třetí směrnice o životním pojištění) příslušnými orgány Spojeného království správně provedena ve vnitrostátním právu a řádně prováděna na vnitrostátní úrovni ve Spojeném království. Mandát tento oddíl specifikuje dále tím, že opakuje bod odůvodnění 7 směrnice 3ŽL týkající se „sledování finančního zdraví pojišťoven, včetně jejich solventnosti, zřízení odpovídajících technických rezerv a jejich krytí odpovídajícími aktivy“. Tato analýza provedení ve vnitrostátním právu a provádění směrnic se musí provádět s ohledem na specifické okolnosti obklopující společnost Equitable Life Assurance Society (ELAS), tak i z pohledu celého odvětví životního pojištění, zejména s ohledem na jeho regulační režim.

V důsledku toho musí výbor nejprve identifikovat všechna ustanovení vnitrostátního práva Spojeného království, která mají provádět požadavky směrnic, a prozkoumat, zda byly tyto požadavky provedeny ve vnitrostátním právu v plném rozsahu a včas. Za druhé, výbor bude muset prozkoumat, zda různé orgány Spojeného království uplatňovaly tato vnitrostátní právní ustanovení, která provedla směrnici ve vnitrostátním právu, nejen v souladu s právem Spojeného království, ale i s právem EU. Za tímto účelem se bude muset pokusit vyjasnit příslušné odpovědnosti různých finančních orgánů, které se v referenčním období podílely na dohledu nad společností Equitable Life. Musí proběhnout podrobné vyšetřování, které má určit, kdo, kdy a jak prováděl dohled nad platební schopností společnosti Equitable Life a jejími účetními a rezervními postupy a jak úřady reagovaly na případné nedostatky.

Tato část (bod II.2.1) rovněž podrobně prozkoumá, jak Komise sledovala provádění 3ŽP. Tento oddíl této části je úzce spojen s částí V této zprávy o systematických slabých stránkách v Komisi.

I.2.      Oblast působnosti (směrnice a čas)

Směrnice

Mandát omezuje oblast působnosti výboru EQUI na 3ŽP, přijatou v roce 1992, a na směrnici, která ji konsoliduje (dále jen „konsolidovaná směrnice“[2] nebo KD), přijatou v roce 2002. Je však zapotřebí upozornit na to, že musí být přezkoumány i dřívější směrnice, které směrnice 3ŽP změnila a které následně konsolidovala směrnice KD, tj. první[3] (1ŽP) a druhá[4] (2ŽP) směrnice o životním pojištění, z roku 1979, respektive z roku 1990.

Skutečnost, že 3ŽP není jediným právním textem, který je třeba vzít v úvahu, je zásadní. 3ŽP doplňuje a posiluje klíčová ustanovení, která jsou již obsažena v 1ŽP a ve 2ŽP. Mimoto budou podobně vyžadovat kontrolu i jakékoli další právní předpisy Společenství týkající se případu zkoumaného výborem EQUI. To pravděpodobně platí o směrnici 2002/12/ES[5], která je rovněž známa jako Solvency I, ale i o dalších, které budou vyjmenovány níže.

Pro účely tohoto vyšetřování budou všechny odkazy na články znamenat odkaz na 3ŽP a v některých případech, pokud to bude nezbytné, budou ekvivalentní články z jiných směrnice nebo ze směrnice KD uvedeny v hranatých závorkách. Pokud budou mezi ustanoveními různých směrnic významné rozdíly, budou specifikovány. Pro účely označování článků je výhodné používat transpoziční tabulku v příloze VI směrnice KD.

Hlavní ustanovení týkající se vyšetřování lze najít v hlavě III 3ŽP, konkrétně v článcích 8–31.

Časové období

Pokud jde o šetřené období, mandát uvádí, že by mělo začínat vstupem 3ŽP v platnost (1. července 1994) a končit hlavními událostmi, ke kterým došlo ve společnosti ELAS, tzn. roky 1999–2001. Nicméně pro účely vyšetřování, jak již bylo vysvětleno výše, je nutné analyzovat i události před rokem 1994, kdy platily 1ŽP a 2ŽP, a s ohledem na celý proces přijímání 3ŽP před rokem 1994. Kromě toho mandát rovněž zmiňuje rok 1989 jako výchozí bod pro vyšetřování, pokud jde o tvrzení proti regulátorům Spojeného království. Referenční období tudíž v širším pohledu zahrnuje roky 1989–2001.

I.3.      Směrnice ve stručnosti

Význam 3ŽP pro toto vyšetřování je nesmírný. To jasně ilustruje mandát sám, když cituje bod odůvodnění 7 směrnice, který mluví o „sledování finančního zdraví pojišťoven, včetně jejich solventnosti, zřízení odpovídajících technických rezerv a jejich krytí odpovídajícími aktivy“. To jsou tedy klíčové prvky, které by měly tvořit jádro vyšetřování otázek správné provedení ve vnitrostátním právu a dohledu.

Směrnice 3ŽP, později doplněná směrnicí KD z roku 2002, která na ní staví, je základním textem upravujícím jednotný trh s životním pojištěním v EU. Základními principy textu jsou zásady jediného povolení a vzájemného uznávání. Směrnice zahrnula hlavní ustanovení obsažená ve směrnici 1ŽP z roku 1979 (povolování podniků v oblasti životního pojištění příslušným orgánem, zřízení dostatečných odpovídajících technických rezerv a stanovení míry solventnosti) a ve směrnici 2ŽP z roku 1990, díky nímž mohli poskytovatelé životního pojištění poprvé využít svobodu poskytování svých služeb přes hranice.

Celkový přístup prostupující směrnici 3ŽP spočíval v nastolení určitého stupně harmonizace, který byl v té době základním odrazovým můstkem pro dosažení vzájemného uznávání povolení a systémů obezřetnostního dohledu. Směrnice tak umožnila poskytování jediného povolení, které platí v celém Společenství, a zakotvila zásadu dohledu ze strany domovského členského státu. Cílem bylo podporovat ekonomickou efektivnost a integraci trhu tím, že pojišťovny získají povolení působit v celé EU prostřednictvím kanceláří nebo přeshraničního poskytování služeb. Spotřebitelé by tak získali širší výběr pojišťoven a pojistných produktů a zároveň by se k nim dostal poznatek, že všechny pojišťovny jsou podrobeny srovnatelným minimálním normám. Vyšetřování tvrzení ohledně provedení ve vnitrostátním právu a provádění musí posoudit, zda transponované právo a regulační praxe Spojeného království zachovaly literu i ducha směrnice.

S ohledem na zásadu a metody finančního dohledu upravuje směrnice výrazně rozsah kompetencí orgánů dohledu domovských a hostitelských členských států. V zásadě stanoví, že orgány domovského členského státu odpovídají za dohled nad „veškerými činnostmi“ pojišťoven, jejichž sídlo se nachází na jejich území, a v souladu s tím omezuje pravomoc dohledu orgánů hostitelského členského státu vůči společnostem Evropského společenství, které působí na jejich území.

Aby byla usnadněna výměna informací nutná pro dohled nad podniky, které působí ve více než jednom členském státě, zavádí směrnice různé výjimky z povinnosti auditorů zachovávat mlčenlivost, povoluje výměnu informací mezi příslušnými orgány a ukládá auditorům povinnost oznámit skutečnosti a rozhodnutí, která mohou ovlivnit fungování podniku.

Řada ustanovení je věnována zajištění nezbytné harmonizace finančních záruk pojišťoven. Jsou dány podrobné pokyny a zásady týkající se technických rezerv, krytí aktivy a metod pro jejich výpočet, určení kategorií a ocenění investic, pravidel pro odpovídající aktiva a pravidel pro umístění aktiv. Naopak další články stanoví koordinaci pravidel týkajících se míry solventnosti, položky, které mohou zahrnovat, a minimální míru solventnosti, která musí být u každého uzavřeného pojištění.

Směrnice rovněž zahrnuje ustanovení, která se zaměřují na další harmonizaci pravidel provozování činnosti, včetně pravidel upravujících informace, které mají být poskytnuty pojistníkům, a minimální výpovědní lhůtu, na niž musí mít pojistníci nárok.

Konsolidovaná směrnice z roku 2002 (KD)

Cílem přepracované směrnice z roku 2002 je konsolidace ustanovení Společenství o životním pojištění, aby veřejnost dostala jediný, jasný a snadno srozumitelný text. Většina ustanovení směrnice přebírají ustanovení, která obsahovaly směrnice 1ŽP, 2ŽP a 3ŽP. Jediná nová ustanovení se týkají: definice regulovaného trhu, údajů vztahujících se na činnosti kompozitních pojišťoven, výpočtu budoucích zisků, představení obchodního plánu poboček třetích zemích, které mají být zřízeny v EU, zrušení odchylek a práv nabytých stávajícími pobočkami.

Další nedávno přijaté právní předpisy

· Směrnice 95/26/ES posilující obezřetnostní dohled. Tato směrnice pozměnila několik směrnic o finančních službách, mezi nimi i směrnici 3ŽP, a to s cílem posílit pravomoci orgánu dohledu, aby se předcházelo podvodům, když je finanční podnik součástí skupiny. Tato směrnice konkrétně reguluje poskytování informací o skupině příslušným orgánům a definuje a vyjasňuje pojmy, jako je „úzké propojení“. Směrnice rovněž vyžaduje, aby auditor neprodleně uvědomil orgány, kdykoli se dozví určité skutečnosti, které mohou mít vážný dopad na finanční situaci nebo správní a účetní organizaci finančního podniku.

· Směrnice 2002/12/ES, rovněž známá jako Solvency I, je zaměřena na posilování požadavků solventnosti v oblasti životního pojištění za účelem zajištění adekvátních kapitálových požadavků. Pro tento účel se mění předchozí režim míry solventnosti ze 70. let: je omezena možnost zahrnovat do disponibilní míry solventnosti budoucí zisky a zavádí se povinnost do roku 2009 je postupně rušit. Za druhé se zvyšuje stávající minimální garanční fond, který se pravidelně upravuje podle inflace. A konečně se posiluje včasný zásah regulátora, který tak provádí opravné opatření, když se zhoršuje postavení podniku a jsou ohroženy zájmy pojistníků.

· Směrnice 2002/87/ES o doplňkovém dozoru nad úvěrovými institucemi, pojišťovnami a investičními podniky ve finančním konglomerátu. Tato směrnice představuje první iniciativu v posunu pryč od regulačního přístupu specifického podle odvětví s cílem řešit výzvy pocházející od finančních konglomerátů, například vyžadováním zřízení náležitých komunikačních cest mezi orgány dohledu odpovědnými za různá finanční odvětví.

· Směrnice 2005/1/ES o nové organizační struktuře výborů pro finanční služby (tzv. „Lamfalussyho výbory“). Tento právní předpis mimo jiné zřizuje CEIOPS, Evropský výbor pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění. „Lamfalussyho proces“ se skládá ze čtyř úrovní:

- Úroveň 1: EP a Rada přijímají právní předpisy v procesu spolurozhodování, kdy jsou určeny rámcové zásady a hlavní směry prováděcích pravomocí.

- Úroveň 2: Technická prováděcí opatření mající formu dalších směrnic a/nebo nařízení, přijatých na základě pravomocí přidělených na první úrovni.

- Úroveň 3: Propojení regulátorů s cílem vytvořit společná interpretační doporučení, konzistentní hlavní směry a společné normy, vzájemné hodnocení a srovnání regulační praxe pro zajištění důsledného provádění a uplatňování.

- Úroveň 4: Sledování plnění právních předpisů EU v členských státech Evropskou komisí a případná donucovací opatření.

· Směrnice 2005/68/ES o zajištění. Jelikož právo EU v té době neupravovalo zajištění prováděné specializovanými zajišťovacími společnostmi, byla přijata specializovaná směrnice, která měla vytvořit právní rámec pro tuto činnost a řešit slabiny stávajících ustanovení, které vyústily ve výrazné rozdíly v dohledu nad zajišťovacími společnostmi v EU a ve vytvoření překážek pro výkon zajištění.

· Budoucí směrnice Solvency II, druhá reforma míry solventnosti pojišťoven. Tento projekt je v jednání již několik let a očekává se, že ho Komise představí v červenci 2007. Hlavními prvky návrhu je harmonizace norem kapitálové přiměřenosti a vytvoření pravidel opírajících se více o riziko, a to ve snaze sladit důkladněji požadavky na solventnost se skutečným rizikem, jemuž pojišťovna čelí, jakož i zdokonalení pravomoci zasáhnout, kterou mají regulátoři pojištění.

I.4.      Konkrétní činnosti předpokládané/podniknuté v kontextu části II

- Vyslechnutí předkladatelů petic před výborem (viz příslušný seznam);

- Žádost o informace od Komise týkající se:

o provedení ve vnitrostátním právu příslušných směrnic a jejich uplatňování příslušnými orgány v průběhu referenčního období,

o opatření Komise ohledně sledování provádění předpisů;

- Analýza stavu právních předpisů EU a regulačního rámce ve vztahu ke společnosti Equitable Life;

- Vyjasnění příslušných pravomocí orgánů Spojeného království ve věci dohledu nad společností Equitable Life;

- Vyslechnutí vlády a regulátorů Spojeného království: MF (ministerstvo financí), FSA (Úřad pro finanční služby) a GAD (Vládní úřad pojistných matematiků);

- Šetření na místě ve Spojeném království a v Irsku a vyslechnutí příslušných úřadů, aby se zjistilo, zda byly příslušné předpisy řádně prováděny;

- Srovnávací analýza provedení ve vnitrostátním právu ve Spojeném království a v jiných členských státech: srovnávací studie byla financována ze znaleckého rozpočtu výboru a odborníci byli požádáni, aby prošetřili, jak byla ustanovení o obezřetnostním dohledu a pravidlech provozování činnosti pro podniky životního pojištění stanovená v příslušných směrnicích EU provedena v právních předpisech Spojeného království. Studie u každého ustanovení stanovila formou transpoziční tabulky odpovídající předpisy Spojeného království a uvádí, kdy vstoupily v platnost. Provedení ve vnitrostátním právu ve Spojeném království bylo pak porovnáno s provedením ve vnitrostátním právu v Irsku, Německu a Španělsku. Obsah studie slouží jako vstupní informace pro tento pracovní dokument.

• [1]  Směrnice Rady 92/96/EHS ze dne 10. listopadu 1992 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přímého životního pojištění a o změně směrnic 79/267/EHS a 90/619/EHS (třetí směrnice o životním pojištění, Úř. věst. L 311, 14. 11. 1997, s. 34.
• [2]  Směrnice Evropského Parlamentu A Rady 2002/83/ES ze dne 5. listopadu 2002 o životním pojištění (Úř. věst. L 345, 19.12.2002, s. 1). Směrnice naposledy pozměněná směrnicí 2005/68/ES (Úř. věst. L 323, 9.12.2005, s. 1).
• [3]  První směrnice Rady 79/267/EHS ze dne 5. března 1979 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k podnikatelské činnosti v přímém životním pojištění a jejího výkonu, Úř. věst. L 063 , 13.3.1979 s. 0001–0018; druhá směrnice Rady 90/619/EHS ze dne 8. listopadu 1990 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přímého životního pojištění, kterou se stanoví opatření k usnadnění účinného výkonu volného pohybu služeb a kterou se mění směrnice 79/267/EHS, Úř. věst. L 330 , 29.11.1990, s. 50.
• [4]  Druhá směrnice Rady 90/619/EHS ze dne 8. listopadu 1990 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přímého životního pojištění, kterou se stanoví opatření k usnadnění účinného výkonu volného pohybu služeb a kterou se mění směrnice 79/267/EHS, Úř. věst. L 330, 29.11.1990, s.50.
• [5]  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/12/ES ze dne 5. března 2002, kterou se mění směrnice Rady 79/267/EHS o požadavcích na míru solventnosti pro podniky životního pojištění.

II.  Vyšetřování správné provedení ve vnitrostátním právu směrnice 3ŽP do práva Spojeného království a jejího uplatňování/provádění orgány Spojeného království v souvislosti se společností ELAS

Úvod

Prvním úkolem je jasně identifikovat ustanovení vnitrostátního práva Spojeného království, která mají provádět požadavky směrnice a posoudit, zda jsou téže kvality a zda vyžadují stejné standardy, a to jak z hlediska litery, tak i konečného cíle směrnice. Skutečnost, že Spojené království směrnici provádělo roztříštěně (tj. směrnice nebyla provedena v jednom jediném vnitrostátním zákonu, nýbrž byla rozeseta po různých právních normách nestejné hierarchické úrovně), není od začátku k užitku. Jedním z cílů tohoto vyšetřování je určit, zda tento prostředek provedení ve vnitrostátním právu dal vzniknout potížím, které zmařily účinnou regulaci.

Druhým úkolem by bylo zjistit, zda odpovědní regulátoři skutečně splnili požadavky vnitrostátního práva, a v důsledku toho směrnice EU. Je možné, že směrnice byla provedena ve vnitrostátním právu vadným způsobem a že regulátoři svědomitě uplatňovali vadný a nedostatečný vnitrostátní zákon; na druhou stranu se ale také mohlo stát, že směrnice byla provedena ve vnitrostátním právu pečlivě a kompletně, ale regulátoři nesplnili své povinnosti v plné míře a nezachovali literu ani ducha práva Spojeného království ani práva EU. A naopak, oba tyto scénáře se mohou mýlit, tj. nejenže byla směrnice EU provedena ve vnitrostátním právu správně, ale i regulátoři postupovali náležitě. A konečně, mohlo by dojít i k opačnému případu (nesprávná provedení ve vnitrostátním právu dovršená nesprávným uplatňováním). Výsledek těchto vyšetřování bude jasně stanoven v závěrech této části zprávy. Tyto závěry navíc prostupují do stati části V o slabinách systému v Komisi a o tom, jak přispěly ke krizi společnosti ELAS. V této části bude rozveden i koncept provádění, k němuž se odkazuje celá zpráva vyšetřovacího výboru.

Použije se tato metodika: za prvé se jedno po druhém identifikují klíčová ustanovení směrnice 3ŽP významná pro případ společnosti ELAS, zejména co do sledování finančního zdraví, stavu solventnosti a vytvoření odpovídajících technických rezerv; za druhé se identifikují a analyzují odpovídající prováděcí předpisy v právu Spojeného království s cílem zjistit, zda splňují kvalitativní požadavky směrnice; za třetí se zhodnotí výkon regulátora s přihlédnutím k prahovým hodnotám, mezníkům a požadavkům, které byly stanoveny v odpovídajících provádějících předpisech a ve směrnici.

Za tímto účelem budou hlavním zdrojem dokumentace, kromě samotné směrnice a ustanovení Spojeného království, informace získané od Evropské komise, z prováděcí studie vypracované společností Wilde Sapte, z ústních svědectví získaných během slyšení výboru EQUI a z veškerých dalších písemných dokumentů, které jsou uvedeny v seznamu oficiálních písemných dokumentů.

II.1.     Podrobná analýza provedení ve vnitrostátním právu ve světle dokumentů

Abychom porozuměli směrnici 3ŽP, je nutné nastínit její strukturu, která se dělí na tyto čtyři části:

1. definice a oblast působnosti;

2. přístup k provozování životního pojištění;

3. podmínky pro činnost v oblasti životního pojištění, kam patří: zásady a metody finančního dohledu, pravidla týkající se technických rezerv, míry solventnosti a garančního fondu, pravidla týkající se smluvního práva a pojistných podmínek;

4. ustanovení týkající se práva usazování a volného pohybu služeb.

Díky svému významu pro toto vyšetřování bylo vybráno následujících 16 článků (a jedna příloha) směrnice 3ŽP:

§ články 8, 9, 10, 12, 13 a 15: finanční dohled,

§ články 18, 19, 20, 21 a 22: technické rezervy,

§ článek 25: míra solventnosti,

§ články 28, 29, 30 a 31: pravidla provozování činnosti,

§ příloha II: informace pro pojistníky.

Jako první jsou rozebrány články klíčové pro vyšetřování (8, 10, 18, 21, 25, 28 a 31) .

Pokud jde o právo Spojeného království, uvědomilo Spojené království Komisi o svém provádění směrnice 3ŽP dopisem ze dne 29. června 1994, v němž specifikovalo, že následující příslušné zákonné nástroje provádějící směrnici vstoupí v platnost dne 1. července 1994, tedy v termínu stanoveném ve směrnici:

1. předpisy o pojišťovacích společnostech (třetí směrnice o pojištění) z roku 1994, které změnily příslušné oddíly zákona o pojišťovacích společnostech (ICA) z roku 1982 a zákon o finančních službách z roku 1986 s cílem zavést zásadu kontroly domovské země pro přímé pojištění v souladu se směrnicí 3ŽP a směrnicemi o neživotním pojištění;

2. předpisy o pojišťovacích společnostech z roku 1994, kterými byla provedena pravidla směrnice 3ŽP o technických rezervách, odpovídajících aktivech a umístění aktiv, míře solventnosti a garančních fondech;

3. předpisy o pojišťovacích společnostech (účetnictví a výkazy) z roku 1994 (novela), kterými byla provedena pravidla směrnice 3ŽP týkající se formy a obsahu ročních výkazů a změněn zákon o pojišťovacích společnostech z roku 1983 (účetnictví a výkazy).

Podle oficiálních záznamů Spojené království dodrželo termín pro vstup v platnost a správně uvědomilo Komisi, přičemž jí poskytlo kopie prováděcích právních předpisů.

Jak je vidět výše, a v rozporu s konsolidovaným přístupem jiných členských států, Spojené království se rozhodlo pro postupnou a nepřímou provedení ve vnitrostátním právu, kdy směrnici provedlo přijetím různých zákonných nástrojů, které zavedly změny do řady schválených zákonů a podzákonných právních předpisů. Tato technika se ve Spojeném království používá často. Navíc a na rozdíl od osvědčených postupů při provedení ve vnitrostátním právu[1] prováděcí opatření Spojeného království neoznačila článek po článku, která opatření směrnice se danými články provádějí. Každé prováděcí opatření obsahovalo odkaz na směrnici ve vysvětlujícím prohlášení, ale nezahrnovalo tabulku ukazující vztah mezi ustanoveními z vnitrostátních prováděcích opatření a ustanoveními směrnice.

Kromě toho struktura a terminologie [2] , které prováděcí předpisy Spojeného království používaly, neodpovídaly vždy a bezpodmínečně struktuře a terminologii směrnice.

Lze konstatovat, že tato nepřímé provedení ve vnitrostátním právu postrádají přehlednost a není asi tím nejlepším způsobem pro začlenění norem EU do vnitrostátních právních předpisů. Tento nedostatek přehlednosti se však nemusí nutně rovnat nesplnění požadavků 3ŽP[3].

Metodika

Každý z klíčových článků bude analyzován s ohledem na přijaté dokumenty a analogickým způsobem v následujícím formátu:

§ Číslo a název článku

§ Shrnutí cílů

§ Znění článku

§ Podrobný komentář k provedení ve vnitrostátním právu ve Spojeném království

§ Souvislost s případem společnosti ELAS

Za každý článkem jsou uvedeny ekvivalentní články ve směrnicích 1ŽP, 2ŽP a KD, pokud existují.

II.1.1.  Klíčové články směrnice 3ŽP: články 8, 10, 18, 21, 25, 28 a 31

Článek 8 – Příslušné orgány a dohled (článek 15 směrnice 1ŽP a článek 10 směrnice KD)

Shrnutí cílů

Článek 8 jasně uvádí, že finanční dohled nad pojišťovnou spadá do výhradní kompetence domovského členského státu. Rovněž dodává, že orgány hostitelského státu informují orgány domovského státu, pokud si myslí, že činnosti společnosti ovlivňují její finanční situaci. Finanční dohled zahrnuje ověření solventnosti a vytvoření technických rezerv a aktiv, které je kryjí. Podobně platí, že hostitelský členský stát vyžaduje, aby každá společnost měla řádné administrativní a účetní postupy a odpovídající vnitřní kontrolní mechanismy.

Znění článku

Článek 8

Článek 15 směrnice 79/267/EHS se nahrazuje tímto:

„Článek 15

1. Finanční dohled nad pojišťovnou, včetně dohledu nad činností, kterou pojišťovna vykonává buď prostřednictvím poboček, nebo v rámci volného pohybu služeb, náleží do výhradní pravomoci domovského členského státu. Pokud mají příslušné orgány členského státy závazku důvod domnívat se, že činnosti pojišťovny mohou ovlivnit její finanční zdraví, informují o tom příslušné orgány domovského členského státu pojišťovny. Orgány domovského členského státu pojišťovny rozhodnou, zda pojišťovna dodržuje obezřetnostní zásady stanovené v této směrnici.

2. Uvedený finanční dohled zahrnuje zejména ověřování veškeré činnosti pojišťovny, její míry solventnosti, tvorbu technických rezerv včetně matematických rezerv a aktiv, která je kryjí, v souladu s předpisy nebo obvyklou praxí v domovském členském státě podle předpisů přijatých na úrovni Společenství.

3. Příslušné orgány domovského členského státu vyžadují od každé pojišťovny, aby měla řádné administrativní a účetní postupy a odpovídající vnitřní kontrolní mechanismy.“

Komentář k ustanovením Spojeného království[4]

S cílem přizpůsobit se zásadě kontroly domovské země byla změněna oblast působnosti části II zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982. Klíčová domácí pravidla, která provedla ve vnitrostátním právu článek 8 směrnice 3ŽP do právních předpisů Spojeného království, jsou obsažena v předpisech o pojišťovacích společnostech (třetí směrnice o pojištění) z roku 1994 a v předpisech o pojišťovacích společnostech z roku 1994 (novela). Ustanovení, která omezují pravomoc dohledu státního tajemníka Spojeného království nad společnostmi Evropského společenství, které mají sídlo v jiném členském státě, nikoli ve Spojeném království, a které vykonávají činnosti ve Spojeném království buď prostřednictvím zřízené pobočky nebo formou přeshraničního poskytování služeb, se nacházejí v předpisech o pojišťovacích společnostech (třetí směrnice o pojištění) z roku 1994. Předpis 13 vložil do oddílu 15 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 článek 1A , který v zásadě vylučuje společnosti Evropského společenství z uplatňování části II zákona, pokud tyto společnosti vykonávají pojišťovací činnost prostřednictvím pobočky a pokud splnily požadavky specifikované v části I dodatku 2F zákona. Předpis 45 vložil do zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 dodatek 2F.

Státní tajemník má zbytkovou pravomoc ukládat požadavky ohledně ochrany pojistníků, což zahrnuje právo přijmout „jakékoli opatření, které uzná za vhodné“. Státní tajemník může v zásadě tuto pravomoc uplatňovat pouze nad společnostmi Spojeného království nebo nad společnostmi ze třetích zemí. Za jistých okolností však může tuto pravomoc uplatnit i nad společnostmi Evropského společenství, které působí na území Spojeného království. Podmínky uplatnění této pravomoci nad společnostmi Evropského společenství jsou formulovány v odstavci 15 dodatku 2F zákona. V souladu se směrnicí tyto podmínky stanoví, že státní tajemník může tyto pravomoci uplatnit nad společnostmi Evropského společenství pouze v případě, že ho o to požádal orgán dohledu v domovském členském státě společnosti.

Odstavec 16 dodatku 2F stanoví, co státní tajemník může udělat, když společnost Evropského společenství nesplní některé ustanovení zákona použitelné na její pojišťovací činnosti ve Spojeném království. Podle tohoto odstavce musí v první řadě uvědomit orgán dohledu v domovském členském státě (odst. 16 bod 2). Pokud společnost porušuje dotčené ustanovení neustále, umožňuje odst. 16 bod 3 státnímu tajemníkovi, aby poté, co informuje orgán dohledu domovského členského státu, nařídil společnosti, že má ukončit výkon pojišťovací činnosti nebo poskytování služeb. A konečně, odst. 16 bod 4 umožňuje státnímu tajemníkovi, aby nařídil společnosti, že má ukončit výkon pojišťovací činnosti, dokonce aniž informuje orgán dohledu v domovském členském státě, pokud se domnívá, že taková opatření by se měla přijmout z naléhavého důvodu. Státní tajemník musí společnost vždy písemně informovat o důvodech přijetí takového opatření.

Ustanovení, která rozšiřují pravomoc dohledu státního tajemníka nad veškerými činnostmi (v rámci Společenství) těch společností, které mají sídlo ve Spojeném království, se nacházejí v předpisech o pojišťovacích společnostech (novela) z roku 1994. Předpis 4 mění oddíl 15 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982, včetně „všech společností Spojeného království, které vykonávají svou činnost v členském státě jiném než Spojeném království“. Rozsah kompetencí orgánů dohledu Spojeného království nad pojišťovnami, které mají sídlo ve Spojeném království, je v souladu s požadavky směrnice dostatečně široký. Státní tajemník má pravomoc ověřit solventnost pojišťovny, vytvoření technických rezerv a aktiva, která je kryjí, s ohledem na veškeré činnosti pojišťovny.

Požadavek, aby pojišťovny měly „řádné administrativní a účetní postupy a odpovídající vnitřní kontrolní mechanismy“, byl proveden v domácí právní úpravě předpisem 5 předpisů o pojišťovacích společnostech (třetí směrnice o pojištění) z roku 1994, který mění oddíl 5 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982, jenž se týká podmínek, které musí být splněny, aby pojišťovna mohla získat povolení k činnosti. Předpis 5 vkládá do oddílu 5 zákona pododdíl 1A, který brání státnímu tajemníkovi ve vydání povolení, pokud má za to, že žadatel nesplňuje nebo nesplní kritéria „obezřetného a zdravého řízení“. Předpis do zákona rovněž vkládá celý dodatek, který rozvíjí význam výrazu „obezřetné a zdravé řízení“. Dodatek specifikuje, že pokud se má mít za to, že společnost provádí svou činnost obezřetným a zdravým způsobem, musí tato vést mimo jiné „vhodné účetní a jiné záznamy o své činnosti“ a „vhodné systémy kontroly své činnosti a záznamů“. Následuje specifikace významu těchto dvou standardů. Odstavec 6A dodatku 6 předpisů o pojišťovacích společnostech (účetnictví a výkazy) z roku 1983, ve znění pozdějších změn a dodatků, stanoví, že osvědčení vydané představenstvem, které vyžaduje předpis 26 písm. a), musí rovněž formou seznamu uvádět jakékoli zveřejněné pokyny, které respektují systémy kontroly vytvořené a vedené společností v souvislosti s její činností.

Souvislost s případem společnosti ELAS

S případem společnosti ELAS v tomto článku souvisí tři prvky. Za prvé, povinnost regulátorů dohlížet na společnost jako celek, tj. vždy brát v úvahu její „veškeré činnosti“; za druhé, požadavek, aby společnost měla „řádné administrativní a účetní postupy a odpovídající vnitřní kontrolní mechanismy“; za třetí povinnost orgánů hostitelského státu informovat orgány domovského státu, jakmile dojde k problému.

1. Dohled nad „veškerými činnostmi“ a rozumnými očekáváními pojistníků

Lze předpokládat, že když článek tak jednoduchými, jasnými a jednoznačnými výrazy říká, že finanční dohled musí zahrnovat „veškeré činnosti pojišťovny“, je to přesně to, co měl zákonodárce v úmyslu, a nic jiného. „Veškerými činnostmi“ se ve všech jazycích a za všech okolností rozumí, jak by se zdálo, celek činnosti společnosti bez jakýchkoli výjimek či zadních vrátek.

Na základě toho je vhodné provést analýzu četných přijatých dokumentů, podle nichž orgány Spojeného království (domovský členský stát) nedohlížely na společnost správně, protože nevzaly dostatečně v úvahu či prostě ignorovaly pojem „veškeré činnosti“. Je zapotřebí uvážit i dokumenty, které tato tvrzení vyvracejí.

V první řadě lord Penrose (WE 16)[5] tvrdí, že se regulátor zaměřil výhradně na míry solventnosti a nebral ohled na narostlé cílové bonusy, což jsou mimosmluvní plnění, která společnost rozděluje dle svého uvážení. Tyto prémie by podle jednoho výkladu bylo možné považovat za nedílnou součást „veškerých činností“ společnosti (to je přímo spojeno s argumenty ohledně článku 18 o technických rezervách). Význam těchto prémií a jejich souvislost s otázkou garantovaných anuitních sazeb je obšírně vysvětlen v části I (úvod) a v části III (regulační otázky).

Právo Spojeného království zahrnuje odkaz, který směrnice neuvádí, na potřebu dbát rozumných očekávání pojistníků. Regulátor Spojeného království tvrdil, že praxe společnosti v oblasti prémií nevytvořila rozumná očekávání pojistníků v souvislosti s cílovými bonusy. Bylo to řečeno lordu Penroseovi (WE 16)[6]. Tyto argumenty ho však nepřesvědčily, proto je vyvrací a tvrdí, že rozumná očekávání pojistníků byla ve skutečnosti vyvolána z důvodu praxe společnosti v oblasti cílových bonusů (jinými slovy, pojistníci měli rozumná očekávání, že mají nárok na diskreční prémie navíc ke smluvním plněním nebo že je dostanou).

Holmes v dokumentu WE 84 tuto tezi podporuje: „Ochrana rozumných očekávání pojistníků podle práva Spojeného království byla velmi důležitá z důvodu přesunu rovnováhy v plněních poskytovaných společností ELAS podle jejích pojistek od garantovaných plnění na negarantovaný cílový (později konečný) bonus v 80. a 90. letech. […] Zatímco garantovaná plnění byla podle vnitrostátního práva i podle práva Společenství[7], označována za „závazky“, a tudíž na ně musely být vytvořeny rezervy, byla jedinou ochranou nerozděleného cílového nebo konečného bonusu v regulačním režimu Spojeného království povinnost zvážit, zda zasáhnout na ochranu rozumných očekávání vzniklých v souvislosti s takovým bonusem.“ (Viz rovněž oddíl II.2. Další dokumenty o provedení ve vnitrostátním právu.)

Z různých analyzovaných prodejních materiálů společnosti        ELAS a dokumentů (WE 26 Burgess Hodgson, WE 52-54 Seymour, H5 Lloyd) je možné vyvodit, že cílové bonusy byly nedílnou součástí balíku nabízeného pojistníkům, kteří tak byli vedeni k očekávání, že tyto bonusy budou vyplaceny pouze v závislosti na stavu trhů v době opuštění fondu. Společnost vlastně svou praxi v oblasti cílových bonusů využívala k uvádění hodnot pojistek členům, k provádění plateb při splatnosti nebo odbytného a k podpoře prodeje nových pojistek pomocí výkazů o výkonech v minulosti.

Pro shrnutí – některé dokumenty, které výbor přijal, poukazují na situaci, kdy se regulátor ve své celkové analýze finančního zdraví společnosti vždy soustředil výhradně na míry solventnosti a věnoval malou či nevěnoval vůbec žádnou pozornost narostlým cílovým bonusům. Jedna linie argumentace tak tvrdí, že pokud se mají tyto typy bonusů pokládat za nedílnou součást „veškerých činností“ společnosti, měly je regulační orgány při plnění svých povinností brát v úvahu, jak vyžaduje článek 8. Skutečnost, že Spojené království mělo možnost nenutit společnost ELAS, aby vytvořila rezervy na diskreční prémie, nezbavovala orgány nutně povinnosti, aby udělaly, co bylo v jejich silách, pro respektování litery a základního cíle směrnice, která, jak bylo řečeno, vyžadovala, aby finanční dohled zahrnoval „veškeré činnosti pojišťovací společnosti“.

2. Řádné administrativní a účetní postupy a odpovídající vnitřní kontrolní mechanismy: problematika jmenovaného pojistného matematika

Směrnice 3ŽP stanoví základní linii pro regulaci a v souladu s povahou směrnice na rozdíl od nařízení nechává na členských státech, aby našly nejvhodnější prostředek pro dosažení výsledků, které ustanovení směrnice požadují. Jedním z prostředků, s nímž regulátoři Spojeného království přišli, byla funkce jmenovaného pojistného matematika, která představuje základní část vnitrostátního pojistného rámce a prvek, který se ve směrnici nevyskytuje. Jedním z poslání jmenovaného pojistného matematika bylo jednat částečně jako ochránce zájmů pojistníků (viz rovněž komentář k článku 10 směrnice 3ŽP).

Několik přijatých dokumentů tvrdí, že v některých obdobích společnost ELAS možná neměla řádné administrativní a účetní postupy ani odpovídající vnitřní kontrolní mechanismy, protože nebyly uskutečněny žádné kroky k vyřešení vážného problému, který vznikl se jmenovaným pojistným matematikem společnosti ELAS.

Pan LAKE ve svědectví H1 vysvětluje, jak se v roce 1992 „stal jmenovaný pojistný matematik Roy Ranson generálním ředitelem společnosti ELAS, aniž se vzdal funkce jmenovaného pojistného matematika, což mělo jasně špatný vliv na zájmy pojistníků, ale právní předpisy Spojeného království odchod pana Ransona nevyžadovaly“. Podle dokumentace vyjádřil Vládní úřad pojistných matematiků Spojeného království (GAD) výslovně svůj nesouhlas s touto dvojí funkcí, ale nenásledovaly žádné kroky. Clive MAXWELL z MF v rámci dotazování během H4 toto tvrzení odmítl s tím, že směrnice 3ŽP postavu jmenovaného pojistného matematika neuvádí, a že to tudíž není záležitostí směrnice. Jiné stanovisko však tvrdí opak, tj. že skutečnost, že směrnice sama neuvádí funkci jmenovaného pojistného matematika, je vlastně irelevantní, protože jakmile je funkce stanovena, stává se jmenovaný pojistný matematik součástí systému dohledu Spojeného království, který jako celek musí ustanovení článku 8 směrnice 3ŽP provádět v plné míře a správně, a to jak co do litery, tak i cíle textu.

Přijatá dokumentace má vesměs (viz rovněž oddíl II.2. Další dokumenty o provedení ve vnitrostátním právu) za to, že tím, že regulátor Spojeného království nepodnikl v této záležitosti urychlené kroky, nesplnil svou povinnost vyžadovat od společnosti ELAS řádné administrativní a účetní postupy a odpovídající vnitřní kontrolní mechanismy, jak výslovně vyžaduje článek 8 směrnice 3ŽP.

3. Výměna informací mezi domovskou a hostitelskou zemí

Jinou věcí je to, zda jiné členské státy (Irsko, Německo) vůbec uvažovaly o tom, že by činnosti společnosti ELAS mohly mít negativní dopad na finanční zdraví společnosti, přičemž v takovém případě měly informovat orgány Spojeného království. Korespondence mezi regulátory, k níž získal tento výbor přístup, je podrobně rozebrána v části IV (problematika opravných prostředků).

Článek 10 – Pravomoci dohledu nad informacemi týkajícími se účetnictví, dohledu a statistiky (článek 23 směrnice 1ŽP a článek 13 směrnice KD)

Shrnutí cílů

Článek 10 definuje typ informací o finanční situaci společností, které jsou od nich vyžadovány. Musejí pravidelně poskytovat výkazy a doklady nutné pro dohled. Členské státy musí zajistit, aby příslušné orgány měly pravomoci a prostředky nutné pro dohled nad činností pojišťoven se sídlem na jejich území, včetně činností vykonávaných mimo toto území. Tyto pravomoci a prostředky jim musí zejména umožňovat, aby:

a) činily podrobná šetření, například shromažďováním informací nebo požadováním předložení dokumentů nebo prováděním vyšetřování na místě;

b) přijímaly veškerá opatření, která jsou vhodná a nutná k zajištění toho, aby činnost pojišťovny trvale odpovídala právním a správním předpisům, a nutná k zabránění nebo nápravě veškerých závad, které by mohly ohrožovat zájmy pojištěných osob;

c) zajistily, aby tato opatření byla prováděna, případně i jejich vymáháním nebo soudní cestou.

Znění článku

Článek 10

Čl. 23 odst. 2 a 3 směrnice 79/267/EHS se nahrazují tímto:

'2. Členské státy ukládají pojišťovnám se sídlem na jejich území, aby pravidelně předkládaly výkazy spolu se statickými dokumenty, které jsou nutné pro účely dohledu. Příslušné orgány si navzájem poskytují veškeré dokumenty a informace užitečné pro účely dohledu.

3. Každý členský stát přijme všechna nezbytná opatření k zajištění toho, aby příslušné orgány měly pravomoci a prostředky nutné pro dohled nad činností pojišťoven se sídlem na jejich územích, včetně činností vykonávaných mimo tato území, v souladu se směrnicemi Rady upravujícími uvedené činnosti a k účelům sledování toho, jak jsou tyto směrnice uplatňovány.

Tyto pravomoci a prostředky musí příslušným orgánům zejména umožňovat:

a) činit podrobná šetření týkající se situace společnosti a veškeré její činnosti, mimo jiné

- shromažďováním informací nebo vyžadováním předložení dokumentů o její pojišťovací činnosti,

- prováděním vyšetřování na místě v prostorách společnosti;

b) přijímat veškerá opatření týkající se společnosti, jejích odpovědných ředitelů nebo osob, které ji řídí, vhodná a nutná k zajištění toho, aby činnost pojišťovny trvale odpovídala právním a správním předpisům, které musí pojišťovna splňovat v každém členském státě, a zejména obchodního plánu v rozsahu, v němž zůstává povinný, a k zabránění nebo nápravě veškerých závad, které by mohly ohrožovat zájmy pojištěných osob;

c) zajistit, aby byla uvedená opatření prováděna, případně i jejich vymáháním soudní cestou;

Členské státy mohou také stanovit, že příslušné orgány mohou získávat veškeré informace, které mají o smlouvách zprostředkovatelé.“

Komentář k provedení ve vnitrostátním právu ve Spojeném království

Povinnost předkládat výroční zprávy a účetnictví je dána zákonem o společnostech z roku 1985 (povinné výkazy). Povinnost předkládat regulační výkazy vyžaduje zákon o pojišťovacích společnostech z roku 1982, který stanoví, že každá pojišťovna musí každý rok svému obezřetnostnímu regulátorovi předávat vedle povinných výkazů i regulační výkazy. Jsou připravovány s přihlédnutím k nařízením o ocenění aktiv a závazků, a tak je velmi nepravděpodobné, aby čistá hodnota aktiv vypočítaná ve výkaze byla totožná s čistou hodnotou aktiv uvedenou ve zveřejněné účetní závěrce společnosti. Regulační výkazy mají regulátorovi umožnit sledování solventnosti pojistitele. Formuláře a obsah regulačních výkazů původně upravovaly předpisy o pojišťovacích společnostech (účetnictví a výkazy) z roku 1983. Tyto předpisy byly při různých příležitostech měněny včetně předpisů o pojišťovacích společnostech (účetnictví a výkazy) (novela) z roku 1994 pro účely provedení třetí směrnice o životním pojištění a směrnice o neživotním pojištění do té míry, do jaké ovlivňují formulář a obsah ročních výkazů. V roce 1996 byly předpisy z roku 1983, ve znění pozdějších změn a dodatků, konsolidovány s úpravami předpisů o pojišťovacích společnostech (účetnictví a výkazy) z roku 1996.

Výkazy se skládají z rozvahy, výkazu zisků a ztrát, účtu výnosů, výpisu z výroční oceňovací zprávy pojistného matematika a z dalších informací o všeobecné činnosti a dlouhodobých obchodech. Další informace musí být poskytovány ve formě výkazu, který musí obsahovat informace mimo jiné o významných smluvních a fakultativních zajišťovacích společnostech, o politice společnosti v oblasti investic do derivátů a údaje o všech vlastnících s rozhodným podílem včetně jejich jména a podílu. Zákon o pojišťovacích společnostech z roku 1982 zakládá tři mechanismy pro zvýšení spolehlivosti regulačních výkazů: a) zákon klasifikuje jako vědomý nebo nedbalostní trestný čin skutek, kdy někdo způsobí nebo povolí, aby výkaz, který je ve své podstatě falešný, byl zahrnut od podávaných výkazů; b) představenstvo společnosti musí potvrdit, že výkaz byl řádně vyhotoven a že byly splněny požadavky ohledně solventnosti; c) v případě společnosti vykonávající dlouhodobé obchody musí jmenovaný pojistný matematik rovněž potvrdit, zda dle jeho názoru byla vytvořena řádná rezerva na její závazky; d) výkazy musí být zkontrolovány auditorem. Ačkoli primárním účelem ročních výkazů je umožnit regulátorovi sledovat solventnost pojistitele, jsou rovněž na žádost k dostání pojistníkům a akcionářům a pro účely kontroly jsou přístupné veřejnosti v příslušném obchodním rejstříku.

U pojistitelů nabízejících životní pojištění musí jmenovaný pojistný matematik vypracovat roční oceňovací zprávu, aby si regulátor mohl vytvořit mínění o tom, zda pojistně-matematické rezervy splňují minimální normy stanovené v příslušných předpisech. Jmenovaný pojistný matematik musí alespoň jednou za pět let vyhotovit i výkaz o dlouhodobých obchodech.

Požadavek právních předpisů Spojeného království, aby každá pojišťovna jmenovala některého pojistného matematika pojistným matematikem společnosti, není požadavkem směrnice 3ŽP. Pojistný matematik musí mít předepsanou kvalifikaci, tj. musí být členem Pojistně-matematického ústavu (Institute of Actuaries) nebo Sboru pojistných matematiků (Faculty of Actuaries). Jmenování pojistného matematika musí být oznámeno státnímu tajemníkovi spolu s prohlášením s informacemi o podílech pojistného matematika ve společnosti (např. akcie nebo obligace společnosti, v nichž má pojistný matematik podíl, podrobnosti o jakémkoli majetkovém zájmu pojistného matematika v jakékoli transakci mezi ním a společností, odměna a další výhody, které pojistný matematik pobírá atd.). Tyto informace musí být státnímu tajemníkovi poskytovány každý rok.

Povinnost poskytovat statistické informace je stanovena v předpisech 79 až 83 předpisů o pojišťovacích společnostech z roku 1994. Formuláře, které se mají používat, jsou stanoveny v dodatcích 15 a 16 těchto předpisů. Statistické informace musí být předávány každý rok. Porušení těchto povinností je trestným činem.

Pravomoci dohledu příslušných orgánů: Právní předpisy Spojeného království svěřují státnímu tajemníkovi k provádění jeho povinností dohledu rozsáhlé pravomoci, které odpovídají pravomocem vyžadovaným článkem 10 směrnice 3ŽP. Tyto pravomoci jsou vyjmenovány v oddílech 37 až 47 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982, ve znění pozdějších změn a dodatků, kde jsou stanoveny i důvody, kdy mohou být uplatněny, a formality, které musí být při uplatňování pravomocí dodrženy. Podle zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 má státní tajemník bohaté pravomoci pro získání informací od pojišťoven a pro vyšetřování pojišťoven. V rámci těchto pravomocí smí státní tajemník požádat jmenovaného pojistného matematika o vyšetření finanční situace ve společnosti nebo může jmenovat osobu, jejímž úkolem bude vyšetřit, zda byla splněna kritéria obezřetného a zdravého řízení. Státní tajemník nebo osoba jím pověřená mohou společnost požádat, aby jim poskytla informace o konkrétních událostech a aby jim předložila účetní knihy, doklady nebo jiné dokumenty, které specifikuje. Pokud se státní tajemník domnívá, že panuje důvodné podezření, že dokumenty, o jejichž předložení bylo žádáno a které nebyly předloženy, jsou přechovávány v určitých prostorách, může požádat smírčího soudce o vydání příkazu umožňujícímu policii vstoupit do takových prostor a provést tam domovní prohlídku.

Pravomoci týkající se aktiv společnosti: Státní tajemník může požádat, aby aktiva společnosti byla využita k pokrytí závazků spravovaných ve Spojeném království. Může též požádat, aby veškerá aktiva nebo jejich konkrétní část držela společnost, kterou schválí jako správce majetku společnosti. A nakonec může u soudu požádat o vydání soudního zákazu, který omezí právo společnosti disponovat jejími aktivy. Tyto pravomoci lze uplatňovat pouze na základě užšího souboru důvodů. Uplatňování těchto pravomocí, zejména pravomoci omezit právo společnosti disponovat jejími aktivy, je rovněž předmětem přísnějších formalit.

Státní tajemník může rovněž uložit požadavky ohledně investic (pokud hodnota jejích aktiv nepřesáhne výši jejích závazků), může omezit přijaté pojistné a požadovat další a starší informace. Výčet pravomocí v zákoně končí širokou zbytkovou pravomocí, která státního tajemníka opravňuje k tomu, aby společnost požádal o přijetí takového opatření, které je podle něho vhodné pro účely ochrany pojistníků před rizikem, že společnost nebude schopná splnit své závazky nebo splnit rozumná očekávání pojistníků či potenciálních pojistníků, a s cílem zajistit, že společnost bude plnit zásady obezřetného a zdravého řízení.

Nesplnění požadavku uloženého při uplatňování některé z pravomocí uvedených výše představuje trestný čin. Podle zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 má státní tajemník komplexní pravomoci pro plnění svých povinností a ani formality, které musí dodržovat, ani soubor důvodů, kterých se musí odvolávat, mu nemohou uložit přísnější omezení při výkonu těchto pravomocí. Naopak, výkon většiny pravomocí (kromě omezení práva společnosti disponovat jejími aktivy) je předmětem pružné a nejasně stanovené prahové hodnoty, tj. ochrany rozumných očekávání pojistníků či potenciálních pojistníků. Nakonec může státní tajemník zasáhnout ve většině příležitostí, kdy to považuje za žádoucí (spíše než nutné) pro ochranu pojistníků, a nejen v případě, když byla zjištěna konkrétní porušení nebo nedostatky.

Souvislost s případem společnosti ELAS

S případem společnosti ELAS jsou spojeny tři prvky tohoto článku. Za prvé, záležitost „pravomocí a prostředků“ regulátorů; za druhé otázka „přílišného uctivého zacházení“; za třetí povinnost regulátorů zajistit, aby společnost ELAS plnila vnitrostátní právo, které, jak již bylo vysvětleno, zahrnuje pojem rozumných očekávání pojistníků.

1. Pravomoci a prostředky

Je nezbytné se v první řadě tázat, zda měl regulátor Spojeného království v té době „pravomoci a prostředky nutné“ pro výkon své funkce. Řada dokumentů poukazuje na slabiny výrazu „prostředky“, na druhou stranu přijaté dokumenty jasně ukazují, že pokud jde o „pravomoci“, měli jich regulátoři jasně dostatek.

1.A. Prostředky

Podle pana LAKEA ve svědectví H1 „měli pojistní regulátoři po celá 90. léta vážný nedostatek zdrojů". Své tvrzení dokládá citací z Bairdovy zprávy (WE 17), kterou podobně cituje pan HOLMES (WE 84), když se odvolává na rozdělení pracovníků, kteří se k 1. lednu 1999 podíleli na regulaci pojištění: „... celkový počet pracovníků zapojených do obezřetnostního dohledu nad přibližně 200 pojišťovacími společnostmi (…) činil méně než 135. Pro srovnání – přibližně 135 pracovníků se podílelo na regulaci 400 povolených bank ve Spojeném království, stavebních společností a poboček institucí, jejichž sídlo je mimo EU, ve Spojeném království“ (WE 17, bod 2.23.5).

Pan NASSIM (WE7) podobně tvrdí, že „ne vždy měli regulátoři dostatek zdrojů a ne všichni měli potřebné dovednosti pro efektivní přínos k regulačnímu procesu a odpovědnému výkonu diskrečních pravomocí, jak Parlament od roku 1973 zamýšlel. V důsledku toho neplnili své funkce řádným způsobem“.

Penroseova zpráva (WE 16, bod 158) rovněž uvádí, že „divize pojištění MPO byla špatně vybavena na to, aby se mohla účastnit regulačního procesu. Neměla vhodné pracovníky a ti, kteří byli činní na úrovni oborového dohledu, neměli zejména kvalifikaci na to, aby do procesu jakkoli významně přispěli. Regulátoři divize pojištění v zásadě záviseli na GAD, kde dostávali rady ohledně matematických rezerv, implicitních složek, technických záležitostí obecně a rozumných očekávání pojistníků, a sami osobně neměli konkrétní příslušné dovednosti ani zkušenosti pro nezávislé posouzení situace ve společnosti v tomto ohledu (…). Pro veškeré praktické potřeby byla kontrola pojistně-matematického fungování životních pojišťoven v rukou GAD, a to až do reorganizace v rámci FSA“. Dodává, že „úrovně počtu pracovníků, které měli obezřetností regulátoři k dispozici, se lišily, ale počet pracovníků s přímou odpovědností za společnost a jejich hierarchická pozice v rámci státní služby zůstávaly všeobecně konstantní... Vyšší zdroje mohly zlepšit šance na odhalení problémů, ale… vláda vyžadovala „mírný“ přístup k regulaci, a tím i k přiděleným zdrojům“ (WE16, body 39, 158 a 159).

Nakonec pan HOLMES (WE 84) došel k závěru, že „i když se připustí možnost uvážení, kterou členské státy mají při rozhodování o vhodné úrovni regulačních zdrojů, je třeba pochybovat o tom, zda Spojené království poskytlo svým příslušným orgánům prostředky nezbytné pro dohled, standard výslovně stanovený v právních předpisech Společenství od listopadu 1992. Na jednu stranu je třeba se ptát, zda se z početního hlediska úkolu věnoval dostatek pracovníků. Na druhou stranu je třeba se též ptát, zda pracovníci, kteří byli k dispozici, měli náležitou kvalifikaci pro zajištění efektivního dohledu“. (Viz rovněž oddíl II.2. Další dokumenty o provedení ve vnitrostátním právu.)

1.B. Pravomoci

Pokud jde o pravomoci svěřené regulátorům Spojeného království, většina dokumentů ukazuje na uspokojivou situaci, kdy má příslušný orgán rozsáhlé, flexibilní a dostatečné pravomoci.

Prováděcí ustanovení Spojeného království, která provádějí ve vnitrostátním právu článek 10, dávají státnímu tajemníkovi velmi komplexní pravomoci pro výkon jeho funkce dohledu, takže jeho pravomoci v zásadě alespoň odpovídají pravomocím, které vyžaduje směrnice. Tyto pravomoci zahrnují možnost donutit společnost, aby chránila pojistníky před rizikem, že společnost nebude schopná splnit své závazky nebo splnit rozumná očekávání pojistníků či potenciálních pojistníků[8], a s cílem zajistit, že společnost bude plnit zásady obezřetného a zdravého řízení. Otázka, která vyvstává v případě společnosti ELAS, nespočívá ani tak v tom, zda státní tajemník měl dostatek pravomocí, které očividně měl, ale v tom, zda tyto rozsáhlé pravomoci dobře využíval: některé z doposud shromážděných dokumentů jejich dobré využití, jak se zdá, popírají (podrobnosti najdete v komentáři k oddílu 3 o rozumných očekáváních pojistníků). Viz rovněž oddíl II.2. Další dokumenty o provedení ve vnitrostátním právu.

Lze tudíž konstatovat, že regulátoři Spojeného království skutečně měli alespoň „pravomoci“ vyžadované směrnicí, pokud ne nutně „prostředky“.

2. Uctivé zacházení a mírný přístup

Druhou klíčovou záležitostí týkající se článku 10 je to, zda regulátor Spojeného království činil podrobná šetření tím, že vyžadoval předložení dokumentů nebo prováděl vyšetřování na místě. Bylo konstatováno, že vyšetřování skutečně probíhala, ale že regulátoři byli vždy příliš uctiví, a dokonce se vedení společnosti ELAS báli. V dokumentu WE 51 paní KWANTES uvádí: „Myslím si, že regulátoři zaspali. Vypadalo to, že mají z Equitable hrůzu, jednali s ní v rukavičkách. Pokud si byl regulátor vědom toho, že Equitable má problémy, proč něco neřekl? Pokud o ničem nevěděl, nedělal svou regulační práci poctivě.“

V souvislosti s krachem společnosti ELAS říká ve svědectví H5 pan BAYLISS: „Myslím si, že se nenajde jiný případ naprosto spojený s arogancí vedení a s tolerováním této arogance. Způsob, jakým se Equitable chovala a jednala s regulátorem, byl zcela mimořádný.“

Jiný předkladatel petice, pan BELLORD (H2) rovněž trvá na „velmi opatrném vztahu mezi regulátory a EL“, přičemž zdůrazňuje některá zjištění z Penroseovy zprávy, která nasvědčují tomu, že zprávy, které měl GAD k dispozici již koncem 80. let, naznačovaly nebezpečnou obchodní praxi společnosti ELAS, ale GAD je ponechal zcela bez povšimnutí.

Více dokumentů také velmi jasně naznačuje, že regulační orgán zvolil v případě společnosti ELAS vědomě a úmyslně politiku nevměšování. Pokud by se prokázalo, že tomu tak skutečně bylo, znamenalo by to porušení povinnosti regulátora zajistit dodržení rozumných očekávání pojistníků, a tudíž i porušení litery a cíle článku 10 směrnice 3ŽP. Jak Bairdova zpráva (WE 17), tak i Penroseova zpráva (WE 16) obsahují kritiku chybějícího „proaktivního přístupu“ regulátora.

Pan LAKE ve svědectví H1 tvrdí, že „přílišná důvěra k předním společnostem působícím v odvětví a tradiční „mírný“ přístup“ způsobily, že se Spojené království zdráhalo přijmout cíl směrnic o životním pojištění, a tak neuspělo při jejich provádění, ani při jejich uplatňování.

Některá z těchto tvrzení, zejména „nedostatek výzev pro vyšší vedení ELAS ze strany regulátorů Spojeného království“ jsou důrazně zamítnuta v dokumentu WE-CONF8. Tato tvrzení popírají i zjištění první zprávy parlamentní ombudsmanky s tím, že nelze říci, že FSA (společně s GAD) přistupoval k otázce tvorby rezerv na garantované anuitní sazby a k uvedení v omyl ohledně finanční situace společnosti ELAS „jiným než rezolutním způsobem“, že jeho přístup nelze popsat jako „pasivní“ a že „FSA od počátku do konce neustále trval na tom, že společnost Equitable má splnit požadavky ohledně tvorby rezerv v maximální míře tváří v tvář silnému odporu ze strany Equitable“.

3. Rozumná očekávání pojistníků

Jak již bylo uvedeno v oddíle o článku 8, dává právo Spojeného království státnímu tajemníkovi právo donutit společnost, aby pojistníky chránila před rizikem, že společnost nebude schopná splnit své závazky nebo jejich rozumná očekávání. Státní tajemník může přijmout jakékoli opatření, které se mu zdá přiměřené (kromě omezení svobody společnosti disponovat aktivy) proti riziku, že společnost nebude schopna tato očekávání splnit. V tomto smyslu respektuje právo Spojeného království požadavky článku 10 směrnice 3ŽP, který vyžaduje, aby orgány přijaly jakákoli opatření, která jsou přiměřená a nezbytná k zajištění další činnosti společnosti v souladu se zákony Spojeného království s cílem předejít jakýmkoli nestandardním krokům, které by poškozovaly zájmy pojištěných osob, nebo takové kroky napravit. Pro shrnutí – článek 10 směrnice 3ŽP požadoval, aby orgány Spojeného království dostaly pravomoci a prostředky pro zajištění, že budou respektována rozumná očekávání pojistníků.

Bylo již uvedeno, že prostředky mohly být nedostatečné, ale pravomoci adekvátní. Otázka, která vyvstává v případě společnosti ELAS, spočívá v tom, zda státní tajemník tyto rozsáhlé pravomoci dobře využíval: Byly tyto pravomoci využity na ochranu rozumných očekávání pojistníků? Podle přijatých dokumentů[9] došlo skutečně k nestandardním krokům, které by poškozovaly zájmy pojištěných osob, ale regulátor Spojeného království neučinil přiměřená opatření, aby je napravil. Zdá se, že tyto dokumenty naznačují, že regulátoři ve Spojeném království navzdory tomu, že věděli o hrozící katastrofě, své rozsáhlé pravomoci v souvislosti se společností ELAS mnoho let neuplatňovali. V přezkumu[10] výroční zprávy MPO se uvádí, že nejběžnějším důvodem, na jehož základě státní tajemník uplatňoval své pravomoci, bylo to, že společnost byla povolena nedávno (tj. během posledních pěti let) nebo že došlo ke změně jejího majitele (opět během posledních pěti let). Pouze v hrstce případů každý rok uplatnil státní tajemník své pravomoci z jiných důvodů. Na tento nedostatek proaktivity, navzdory vhodným pravomocem, odkazuje i Charles THOMSON, současný generální ředitel společnosti ELAS, když ve svědectví H2 prohlásil, že „mnoho let měli regulátoři ve Spojeném království velmi rozsáhlé pravomoci pokládat otázky společnostem a značné pravomoci ve výjimečných případech zasáhnout […]. Zkrátka, podle mého názoru měli příslušní regulátoři ve Spojeném království před změnami v důsledku konsolidované směrnice o životním pojištění a po nich dostatečné pravomoci regulovat efektivně“.

Pan LAKE ve svědectví H1 toto hledisko podporuje tvrzením, že „v právu Spojeného království mají rozumná očekávání pojistníků ochranu příslušných orgánů“ a že Spojené království „neprovádělo právní požadavky s cílem umožnit orgánům sledovat uplatňování jeho vlastního práva v souvislosti s rozumnými očekáváními pojistníků“ navzdory tomu, že to bylo přiměřené a nezbytné, a tak nejspíš porušilo literu a ducha článku 10.

Jeden konkrétní důvod, proč nebyla rozumná očekávání pojistníků respektována, souvisí s mírou solventnosti (pro podrobnější informace viz oddíl o článku 25, Míra solventnosti). Argument zní takto: regulátor umožnil společnosti ELAS splnit požadavky ohledně solventnosti navzdory pochybné finanční situaci, v níž se společnost nacházela. To se vlastně rovná zatajování skutečné finanční situace společnosti ELAS před pojistníky a ohrožování budoucí finanční životaschopnosti společnosti. V důsledku toho byla rozumná očekávání pojistníků ohrožena, a z toho by tedy vyplývalo, že regulátoři Spojeného království přijali opatření, která nebyla „přiměřená a potřebná, aby zabránila jakýmkoli nestandardním krokům, které by poškozovaly zájmy pojištěných osob“, a aby zajistila, že obchodní činnost bude v souladu s právem Spojeného království, tj. s rozumnými očekáváními pojistníků. Tak vzniká možnost, že došlo k porušení článku 10 (rozumná očekávání pojistníků) prostřednictvím možného porušení článku 25 (míra solventnosti).

Článek 18 – Vytvoření technických rezerv (článek 17 směrnice 1ŽP a článek 20 směrnice KD)

Shrnutí cílů

Tento článek pojednává o požadavku, aby každá pojišťovací společnost vytvořila dostatečné technické rezervy na své veškeré činnosti. Stanovuje i pravidla výpočtu technických rezerv stanovením počtu zásad, které volají po „obezřetné prospektivní matematické metodě“ a po obezřetné úrokové míře, čímž dává regulátorovi domovského členského státu povinnost stanovit jednu nebo více maximálních úrokových sazeb. Základy a metody používané při výpočtu technických rezerv musí být zpřístupněny veřejnosti. Dále musí být všechny technické rezervy kryty odpovídajícími aktivy. Rovněž ukládá povinnost umístit tato aktiva uvnitř Společenství.

Znění článku

Článek 18

Článek 17 směrnice 79/267/EHS se nahrazuje tímto:

„Článek 17

1. Domovský členský stát vyžaduje, aby každá pojišťovna vytvořila dostatečné technické rezervy, včetně matematických rezerv, na veškerou svou činnost.

Výše těchto technických rezerv se určuje podle těchto zásad:

A. i) Výše technických rezerv životního pojištění musí být vypočtena dostatečně obezřetnou prospektivní matematickou metodou s přihlédnutím ke všem budoucím závazkům vyplývajícím z pojistných smluv pro každou stávající smlouvu, včetně

- všech zaručených pojistných plnění, včetně zaručených hodnot odbytného,

- prémií, na které již mají pojistníci kolektivně nebo individuálně nárok, jakkoli jsou uvedené prémie popsány — svěřené, prohlášené nebo přidělené,

- všech možností, které má pojištěná osoba k dispozici podle podmínek pojistné smlouvy,

- provozních výdajů, včetně provizí,

se započtením k dobru budoucího splatného pojistného.

ii) Použití retrospektivní metody je dovoleno, pokud je možno prokázat, že výsledné technické rezervy nejsou nižší, než je vyžadováno při dostatečně obezřetném prospektivním výpočtu nebo když nelze prospektivní metodu pro daný typ smlouvy použít.

iii) Obezřetný výpočet není "nejlepším odhadem", ale zahrnuje vhodnou rezervu pro nepříznivou odchylku relevantních faktorů.

iv) Metoda výpočtu technických rezerv musí být nejen sama o sobě obezřetná, ale musí být obezřetná ve vztahu k metodě ocenění aktiv kryjících tyto rezervy.

v) Technické rezervy se počítají odděleně pro každou smlouvu. Použití aproximačních nebo zobecňovacích hodnot je povoleno, pokud je pravděpodobné, že dávají přibližně stejné výsledky jako oddělené výpočty. Zásada odděleného výpočtu v žádném případě nebrání vytvoření dodatečných rezerv pro obecná rizika, která nejsou individualizována.

vi) Pokud je výše odbytného ze smlouvy zaručena, musí být výše matematických rezerv pro smlouvu neustále alespoň taková, jako je odbytné zaručené v dané době.

B. Použitou úrokovou míru je třeba zvolit obezřetně. Musí být určena podle předpisů příslušného orgánu v domovském členském státu při použití těchto zásad:

a) pro všechny smlouvy příslušné orgány domovského členského státu společnosti stanoví jednu nebo více maximálních úrokových měr, zejména v souladu s těmito pravidly:

i) pokud smlouvy obsahují záruku úrokové míry, stanoví příslušný orgán v domovském členském státě jednu maximální úrokovou míru. Může se lišit podle měny použité ve smlouvě, pokud to není více než 60 % úrokové míry obligací vydaných státem, v jehož měně je smlouva vyjádřena. V případě smlouvy vyjádřené v ecu, se tento limit stanoví odkazem na emise orgánů Společenství vyjádřené v ecu.

Pokud se členský stát podle druhé věty předcházejícího odstavce rozhodne stanovit maximální úrokovou míru pro smlouvy vyjádřené v měně jiného členského státu, konzultuje nejprve příslušný orgán členského státu, v jehož měně je smlouva vyjádřena;

ii) jestliže však aktiva společnosti nejsou oceňována pořizovací cenou, může členský stát stanovit, že je možno použít jednu nebo více maximálních úrokových měr s přihlédnutím k výnosu odpovídajících v té době držených aktiv po odečtení obezřetnostního rozpětí, a zejména u smluv s periodickým pojistným s přihlédnutím k očekávanému výnosu z budoucích aktiv. Obezřetné rozpětí a maximální úrokovou míru nebo úrokové míry použité pro očekávaný výnos z budoucích aktiv stanoví příslušný orgán domovského členského státu;

b) stanovení maximální úrokové míry neznamená, že společnost musí takto vysokou míru použít:

c) domovský členský stát se může rozhodnout neuplatňovat písmeno a) na tyto kategorie smluv:

- smlouvy vázané na investiční podíly,

- smlouvy s jednorázově zaplaceným pojistným na období maximálně osmi let,

- smlouvy bez účasti na zisku a smlouvy důchodového pojištění bez nároku na odbytné.

V případech uvedených v posledních dvou odrážkách prvního pododstavce je třeba při výběru obezřetné úrokové míry brát v úvahu měnu, ve které je smlouva vyjádřena, odpovídající aktuálně držená aktiva, a pokud jsou aktiva pojišťovny oceňována v jejich běžné hodnotě, očekávaný výnos z budoucích aktiv.

Za žádných okolností nesmí být použita úroková míra vyšší než výnos z aktiv vypočtených podle účetních pravidel v domovském členském státě po odečtení vhodného snížení;

d) členský stát na společnosti požaduje, aby ve svém účetnictví vyčlenila rezervu na splnění závazků úrokové míry vůči pojištěným osobám, je-li současný nebo předpokládaný výnos z aktiv pojišťovny nedostatečný pro krytí těchto závazků;

e) Komisi a příslušným orgánům členských států, které to vyžadují, se oznamují maximální úrokové míry stanovené podle písmene a).

C. Použité statistické prvky oceňování a částka vyčleněná na výdaje se musí být vybrány obezřetně s ohledem na stát závazku, typ pojistky a očekávané administrativní náklady a provize.

D. V případě smluv s účastí na zisku může metoda výpočtu technických rezerv brát v úvahu buď implicitně, nebo explicitně budoucí prémie všeho druhu způsobem, který je v souladu s dalšími předpoklady o budoucím vývoji a se současnou metodou rozdělování prémií.

E. Částka určená pro budoucí výdaje může být stanovena implicitně, např. za použití budoucího pojistného očištěného od nákladů na jeho správu. Celková částka, implicitní nebo explicitní, však nesmí být nižší, než by byl obezřetný odhad budoucích výdajů.

F. Metoda výpočtu technických rezerv nesmí podléhat nepravidelnému vývoji z roku na rok vyplývajícímu ze svévolných změn metod nebo základů pro výpočet a musí být taková, aby vhodným způsobem zajišťovala rozdělení zisků během trvání každé pojistky.

2. Pojišťovny zpřístupní veřejnosti podklady a metody používané pro výpočet technických rezerv, včetně rezerv na prémie.

3. Domovský členský stát vyžaduje od každé pojišťovny, aby kryla technické rezervy v rozsahu svých veškerých činností odpovídajícími aktivy v souladu se článkem 24 směrnice 92/96/EHS.. V souvislosti s obchody uzavřenými ve Společenství musí být tato aktiva umístěna ve Společenství. Členské státy nepožadují po pojišťovnách, aby umístily svá aktiva v určitém členském státě. Domovský členský stát však může zmírnit pravidla pro umisťování aktiv.

4. Pokud domovský členský stát povolí, aby určité technické rezervy byly pokryty pohledávkami vůči zajišťovnám, stanoví takto povolené procento. V tom případě nesmí požadovat umístění aktiv představujících tyto pohledávky.“

Komentář k provedení ve vnitrostátním právu ve Spojeném království

Povinnosti domovského/hostitelského členského státu: pravomoci dohledu příslušných orgánů domovského členského státu musí zahrnovat „veškeré činnosti“ společností se sídlem na jeho území. Na úrovni Spojeného království bylo rozšíření pravomocí dohledu státního tajemníka nad veškerými činnostmi společností, jež mají sídlo ve Spojeném království, prováděných ve Spojeném království i mimo něj provedeno předpisy o pojišťovacích společnostech (novela) z roku 1994. Předpis 4 těchto předpisů mění oddíl 15 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982, který určuje rozsah uplatňování části II – Regulace pojišťovacích společností. Předpis 4 stanoví, že část II zákona se mimo jiné vztahuje na „všechny společnosti Spojeného království, které vykonávají svou činnost v jiném členském státě, než je Spojené království". Omezení pravomocí dohledu státního tajemníka bylo provedeno i předpisy o pojišťovacích společnostech (třetí směrnice o pojištění) z roku 1994. Předpis 13 třetí směrnice o pojištění vložil do oddílu 15 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 článek 1A, který v zásadě vylučuje společnosti Evropského společenství z uplatňování části II zákona o pojišťovacích společnostech, pokud tyto společnosti vykonávají pojišťovací činnost prostřednictvím pobočky a pokud splnily požadavky specifikované v části I dodatku 2F zákona. Předpis 45 směrnice 3ŽP vložil do zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 dodatek 2F, který je základním nařízením ve smyslu vymezení práv a povinností orgánů dohledu Spojeného království s ohledem na společnosti Evropského společenství, které vykonávají činnosti ve Spojeném království buď prostřednictvím pobočky, nebo tím, že poskytují přeshraniční služby. Konkrétněji, předpisy 15 a 16 upravují oddíly 34 a 35 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982, čímž správně omezují pravomoc státního tajemníka kontrolovat hodnotu, povahu a umístění aktiv společností Evropského společenství působících na jeho území.

Pravidla výpočtu technických rezerv: Pravidla Spojeného království pro oceňování dlouhodobých závazků jsou stanovena v předpisech o pojišťovacích společnostech z roku 1994. Hlavní zásady pro stanovení výše závazků jsou uvedeny v předpise 64, který stanoví toto: „Určení výše dlouhodobých závazků (jiných než závazků, které byly splatné již před datem ocenění) se provádí na základě pojistně-matematických zásad, které věnují náležitou pozornost rozumným očekáváním pojistníků a vytvářejí vhodné rezervy na všechny závazky na základě obezřetných předpokladů, které zahrnují přiměřené marže pro nepříznivé odchýlení příslušných faktorů. Určení bere v úvahu všechny potenciální závazky stanovené podle pojistných podmínek pro každou stávající smlouvu a využívá pojistné zaplacené po datu ocenění. (3) Aniž je dotčena obecnost článku 1 výše, stanoví se výše dlouhodobých závazků v souladu s předpisy 65 až 75 níže a vezme v úvahu mimo jiné tyto faktory: všechna garantovaná plnění včetně garantovaných hodnot odbytného, právně zaručené, oznámené nebo přiznané prémie, na něž mají pojistníci již smluvní nárok buď kolektivně, nebo jednotlivě, všechny opce, které má pojistník podle smlouvy, výdaje včetně provizí, jakákoli práva podle smluv o zajištění v souvislosti s dlouhodobými obchody, diskreční poplatky a odpočty, pokud nepřekračují rozumná očekávání pojistníků." Zásady uvedené v předpise 64 jsou, jak se zdá, ve shodě se zásadami, které jsou stanoveny ve směrnici, avšak s doplňujícím odkazem, který směrnice neuvádí, na potřebu dbát rozumných očekávání pojistníků.

„Pojistně-matematické zásady“ jsou stanoveny ve dvou pokynech vypracovaných Sborem pojistných matematiků a Pojistně-matematickým ústavem, GN1 a GN8, které jsou označeny jako „praktický standard“, což znamená, že jsou pro jmenované pojistné matematiky vlastně závazné.

Směrnice i právní předpisy Spojeného království výslovně uvádějí, že obezřetná prospektivní matematická metoda pro závazky pojišťovny musí brát v úvahu všechny budoucí závazky stanovené pojistnými podmínkami pro každou stávající smlouvu, včetně garantovaných plnění, prémií a smluvních opcí pro pojistníky. Naopak, směrnice dále specifikuje, že pokud je výše odbytného ze smlouvy garantována, musí být výše matematické rezervy pro smlouvu neustále alespoň taková, jako je odbytné garantované v dané době. Právní předpisy Spojeného království toto ustanovení nekopírují, ale zahrnují konkrétní oddíl o rezervách na opce pojistníků, který stanoví toto: „(1) Rezerva se vytváří na základě obezřetných předpokladů s cílem pokrýt růst závazků způsobených tím, že pojistníci uplatňují opce podle své smlouvy. (2) Pokud smlouva zahrnuje opci, s jejíž pomocí by pojistník mohl zajistit garantovanou hotovostní platbu do dvanácti měsíců po dni ocenění, je rezerva na tuto opci v takové výši, aby bylo zajištěno, že hodnota uvedená ve smlouvě nebude nižší než částka nutná pro poskytnutí plateb, které by musely být uskutečněny v případě, že by byla opce uplatněna.“

Předpisy 65 až 75 předepisují konkrétnější kritéria pro určení výše závazků: Předpis 65 ve shodě se směrnicí 3ŽP předepisuje, že dlouhodobé závazky musí být v zásadě stanoveny pro každou smlouvu zvlášť prospektivním výpočtem. Předpis povoluje výjimečné použití aproximačních nebo zobecňujících hodnot a použití retrospektivní metody, přičemž pro obě výjimky platí stejné podmínky jako ty, které jsou stanoveny ve směrnici. Předpis nařizuje, že v případě potřeby musí být vyčleněny další částky na obecná rizika, která nejsou individualizována, a nařizuje též, že metoda výpočtu nesmí podléhat z roku na rok svévolným změnám. Předpis 69 o úrokových sazbách, které se používají při výpočtu současné hodnoty budoucích plateb pojišťovnou nebo pro ni, stanoví obezřetnostní normy odpovídající normám, které jsou stanoveny ve směrnici. Totéž platí o předpisech 68 a 71 o částkách vyčleněných na výdaje. Ve shodě se směrnicí vyžadují domácí právní předpisy, aby společnost sdělovala příslušnému orgánu takové informace v rámci požadovaných informací na podporu žádosti o povolení činnosti. Další informace o této záležitosti lze najít ve výroční oceňovací zprávě pojistného matematika, která je na žádost k dostání pojistníkům a akcionářům a pro účely kontroly je přístupná veřejnosti v příslušném obchodním rejstříku.

Povinnost pravidla týkajícího se odpovídajících aktiv: Směrnice 3ŽP brání členským státům, aby požadovaly od společnosti umístění jejích aktiv v konkrétním členském státě. Rovněž povoluje domovskému členskému státu, že může pravidla pro umisťování aktiv zmírnit. Právní předpisy Spojeného království zahrnují nařízení, která za určitých okolností od pojišťovacích společností požadují, aby některé ze svých aktiv nebo všechna svá aktiva umístily na konkrétním místě. Za prvé, předpis 31 předpisů o pojišťovacích společnostech z roku 1994 nařizuje, že aktiva, která kryjí závazky v librách šterlinků, musí být držena v Evropském společenství, a aktiva, která kryjí závazky v jakékoli jiné měně, musí být držena v Evropském společenství nebo v zemi dané měny. Za druhé, předpis 33 předpisů o pojišťovacích společnostech z roku 1994 stanoví některé povinnosti ohledně umístění aktiv pro společnosti ze třetích zemí, které nemají sídlo v zemi ESVO, v souvislosti s jejich aktivy představujícími míru solventnosti Spojeného království udržovanou podle oddílu 32 odst. 2 písm. b) zákona. Za třetí, oddíly 39 a 40 zákona dávají státnímu tajemníkovi za určitých okolností pravomoc vyžadovat, aby společnost Spojeného království umístila v Evropském společenství aktiva rovnající se celkové výši nebo specifikované části výše jejích domácích závazků a aby nad ně uvalila určitý druh ochrany. Podle oddílu 37 odst. 3 nelze tyto pravomoci uplatnit, pokud společnost nesplnila určité povinnosti, které má či měla, včetně neurčení hodnoty závazků v souladu s předpisy. Oddíl 27 nařizuje, že společnost musí mít dostatek aktiv v konkrétní měně pro pokrytí svých závazků v této konkrétní měně, pouze pokud závazky společnosti v této konkrétní měně přesáhnou 5 procent jejích celkových závazků. Podle směrnice naopak není žádný pětiprocentní prostor před „aktivací“ povinnosti ohledně odpovídajících aktiv, ale nejedná se o odchýlení od povinnosti ohledně odpovídajících aktiv podle směrnice, jelikož sama směrnice dává členským státům možnost zavést odchylky od této povinnosti.

Souvislost s případem společnosti ELAS

Tento článek spojují s případem ELAS dva aspekty: za prvé ustanovení o „veškerých činnostech“ spojené s volitelnou tvorbou rezerv na diskreční prémie, a za druhé otázka rozumných očekávání pojistníků, která se zde opět objevují.

1. Ustanovení o „veškerých činnostech“ a volitelná tvorba rezerv na diskreční prémie

Článek 18 požadoval, aby Spojené království zajistilo, že společnost Equitable Life vytvoří v souvislosti s veškerými činnostmi dostatečné technické rezervy, včetně matematických rezerv, pomocí dostatečně obezřetné prospektivní matematické metody (tento článek tudíž znovu opakuje požadavek „veškerých činností“, který je již výslovně uveden v článku 8). Ani směrnice, ani právní předpisy Spojeného království nijak dále nerozvádějí význam výrazu „obezřetný výpočet“, který je nechán úsudku pojistného matematika. To je důležitý bod vzhledem k tomu, že to, co společnost ELAS udělala, bylo vytvoření rezerv pro připisované prémie[11] (již oznámené prémie, které jsou smluvním plněním), ale nevytvořila rezervu na budoucí připisované prémie a cílové bonusy, které jsou ponechány na uvážení pojišťovně. Podle některých přijatých dokumentů byl tento nedostatek rezerv jednou z příčin pádu společnosti[12]. Význam těchto prémií a jejich spojení s otázkou garantovaných anuitních sazeb je obšírně vysvětlen v části I (úvod) a v části III (otázky regulace).

Směrnice pouze vyžaduje, aby budoucí závazky zahrnovaly kromě všech garantovaných plnění prémie, na něž mají pojistníci již nárok buď kolektivně, nebo jednotlivě, ale tyto prémie jsou popsány – právně zaručené, oznámené nebo přiznané. Ani právní předpisy Spojeného království, ani směrnice nevyžadují vytvoření další technických rezerv, zejména na budoucí připisované prémie a cílové bonusy, které jsou spíše ponechány na uvážení pojišťovny, než že by byly výsledkem smluvního závazku. Směrnice 3ŽP (oddíl 1.D) nechává pro regulátora členského státu rezervu na tyto diskreční budoucí prémie jako otevřenou možnost (tvorba rezerv na „budoucí bonusy všeho druhu“).

Nicholas BELLORD tvrdí, že to bylo záměrné, když říká (H2), že „když se navrhovala třetí směrnice o životním pojištění, zjistilo se, že byly navrhovány přísnější požadavky ohledně rezerv a že delegace Spojeného království tyto přísnější požadavky podporovala. Avšak ministerstvo financí a regulátoři si uvědomili, že pokud by tato směrnice postupovala vpřed tak, jak byla navržena, mohla by odhalit pravdu o společnosti Equitable, a tudíž nápad zmařili tím, že prosadili, že tvorba rezerv bude dobrovolná (...). Existovala tak možnost náležitě tvořit rezervy, ale regulátoři Spojeného království ji úmyslně nevyužili".

Navíc jiný výklad (WE Conf 11) argumentuje, že pokud směrnice vyžaduje dostatečné technické rezervy v souvislosti s veškerými činnostmi, je to přesně to, co to znamená bez jakékoli dvojsmyslnosti, tj. technické rezervy se musí vypočítat nejen v souvislosti se smluvními plněními, ale i v souvislosti s budoucími připisovanými prémiemi a cílovými bonusy. Lord Penrose (WE 16) tuto věc ještě zdůrazňuje, když říká, že regulátor se zaměřoval výhradně na míry solventnosti a nebral žádný ohled na narostlý cílový bonus, a to s tím důsledkem, že dohled by měl zahrnovat ověření veškerých činností společnosti, a nikoli jen její solventnost (viz rovněž podobné argumenty v oddíle o článku 8).

V různých dokumentech uvedených výše postupuje uvažování takto: je pravda, že možnost obsažená v oddíle 1.D nenutí regulátora k tomu, aby požadoval rezervy na „budoucí prémie všeho druhu“ (např. diskreční prémie), diskreční prémie jsou však stále nedílnou součástí „veškerých činností“ společnosti, tj. opce existuje, ale nezprošťuje orgány Spojeného království maximálního respektování litery a cíle směrnice. Dokumenty, které výbor přijal, napovídají, že tím, že regulátor v celkové analýze finančního zdraví společnosti nebral v úvahu narostlé cílové bonusy (diskreční prémie) a že se zaměřoval výhradně na míry solventnosti, ignoroval povinný pojem „veškerých činností“ a asi i literu a cíl článku 18.

Lord Penrose jasně uvádí (WE 16): směrnice „vyžadovala obezřetnou tvorbu rezerv na konečnou prémii nebo její určité realistické zohlednění. To by slabinu společnosti odhalilo o hodně dříve a přineslo by to urychlené nápravné kroky. MPO této příležitosti nevyužilo (…). Předpisy Spojeného království provádějící směrnici nechaly situaci takou, jaká byla předtím“.

2. Argument rozumných očekávání pojistníků a tvorba rezerv na diskreční prémie

Jak bylo uvedeno v oddílech pojednávajících o článcích 8 a 10, překračuje právo Spojeného království rámec směrnice tím, že obsahuje odkaz na potřebu dbát při určování výše dlouhodobých závazků rozumných očekávání pojistníků. V kontextu případu společnosti ELAS jedna linie argumentace spočívá v tom, že jedním z aspektů rozumných očekávání pojistníků byl fakt, že ve skutečnosti očekávali, že navíc ke smluvním plněním dostanou diskreční prémii. Odůvodnění pokračuje tím, že kdyby orgány Spojeného království svou povinnost zajistit respektování rozumných očekávání pojistníků dotáhly do konce, vedlo by to ke konzervativnějšímu odhadu závazků společnosti a mohlo se předejít důsledkům rozsudku Horní sněmovny ve věci Hyman, což byla událost, která jak již bylo uvedeno, zažehla neštěstí společnosti ELAS.

Toto vyjadřuje jiným způsobem svědek pan JOSEPHS ve svědectví H2, který tvrdí, že „společnost Equitable trvala na stejném nakládání se všemi pojistkami, ať už byly uzavřeny jako smlouvy s „definovaným plněním“ nebo v pozdější formě jako „investiční“ smlouvy. Smlouvy „byly napsány tak, aby svým držitelům dávaly absolutní právo podílet se na návratnosti investice společnosti poměrně k zaplacenému čistému pojistnému“. Podle jeho výkladu by článek 18 vyžadoval, aby se toto právo odráželo ve vypočítaných závazcích pro tyto pojistky, což se podle pana JOSEPHSE nedělo.

Byly diskreční a mimosmluvní prémie vnímány jako prémie zahrnuté do rozumných očekávání pojistníků? Jak bylo detailně vysvětleno v oddíle o článku 8, regulátoři Spojeného království si to nemysleli. Z četných dokumentů přijatých tímto výborem, počínaje Penroseovou zprávou (WE 16), je možné vyvodit, že diskreční a mimosmluvní prémie tvořily nedílnou součást balíku nabízeného pojistníkům, kteří tak byli vedeni k očekávání, že tyto prémie budou vyplaceny pouze v závislosti na stavu trhů v době opuštění fondu (viz WE 26 Burgess Hodgson, WE 52–54 Seymour, H5 Lloyd).

Na závěr lze uvést, že argument ohledně článku 18 zní takto: Pokud byly orgány Spojeného království povinny respektovat rozumná očekávání pojistníků, měly rovněž zajistit, aby rezervy společnosti ELAS kryly diskreční a konečné prémie. Tím, že diskreční prémie nebyly pokládány za nedílnou součást „veškerých činností“ společnosti a že společnost ELAS nebyla povinna poskytovat na ně vhodné technické rezervy, přispěli regulátoři Spojeného království nepřímo k pádu společnosti ELAS v době rozsudku Horní sněmovny, a tudíž nevěnovali náležitou pozornost rozumným očekáváním pojistníků, která měli bránit, čímž asi porušili literu a ducha článku 18 směrnice 3ŽP.

Pro další informace o tomto bodě viz část III o regulačních opatřeních.

Článek 21 – Aktiva zahrnutá/nezahrnutá do technických rezerv (článek 23 směrnice KD)

Shrnutí cílů

Tento článek stanoví typ aktiv, který musí být povolen ke krytí technických rezerv (článek 18) a stanoví některé zásady oceňování povolených aktiv. Dává též pravomoc regulátorovi akceptovat za výjimečných okolností a na žádost pojišťovací společnosti ke krytí technických rezerv i jiné kategorie aktiv. To musí být dočasné a s řádně odůvodněným rozhodnutím.

Znění článku

Článek 21

1. Domovské členské státy nesmějí pojišťovnám povolit, aby kryly své technické rezervy jinými aktivy, než jsou tyto kategorie aktiv:

A. Investice

a) dluhové cenné papíry a jiné nástroje peněžního a kapitálového trhu;

b) úvěry;

c) akcie a jiné účasti s proměnlivým výnosem;

d) podílové listy v subjektech kolektivního investování do převoditelných cenných papírů a jiných investičních fondech;

e) pozemky, budovy a věcná práva k nemovitému majetku.

B. Pohledávky

f) pohledávky za zajistiteli včetně podílů zajistitelů na technických rezervách;

g) vklady a pohledávky u převádějících pojišťoven;

h) pohledávky vůči pojistníkům a zprostředkovatelům vyplývající přímého pojištění a zajištění;

i) zálohy na pojistky;

j) vratky daní;

k) pohledávky vůči garančním fondům.

C. Jiná aktiva

l) hmotný investiční majetek kromě pozemků a budov, oceněný na základě obezřetného odpisování;

m) hotovost v bankách a v pokladně, vklady u úvěrových institucí a jiných subjektů, které mají povolení přijímat vklady;

n) časově rozlišené pořizovací náklady;

o) narostlé úroky a nájemné a jiné narostlé příjmy a zálohové platby;

p) práva návratu, dědičná práva stavby, požívací práva, práva na budoucí užívání.

V případě sdružení pojistitelů známého jako „Llloyd's" tyto kategorie aktiv také zahrnují záruky a akreditivy vydané úvěrovými institucemi ve smyslu směrnice 77/780/ES¹ nebo pojišťovnami spolu s ověřitelnými částkami vyplývajícími ze životních pojistek, pokud představují prostředky patřící členům.

¹První směrnice Rady 77/780/EHS ze dne 12. prostince 1977 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu, Úř. věst. L 322, 17.12.1977, s. 30). Směrnice naposledy pozměněná směrnicí 89/646/EHS (Úř. věst. L 386, 30.12.1989, s. 1).

Začlenění jakýchkoli aktiv nebo kategorie aktiv uvedených v prvním pododstavci neznamená, že všechna tato aktiva mají být bez dalšího povolena pro krytí technických rezerv. Domovský členský stát stanoví podrobnější pravidla stanovící podmínky pro použití přijatelných aktiv: v tomto směru může vyžadovat věcné zástavy nebo záruky, zejména v případě pohledávek za zajistiteli.

Domovský členský stát při určování a uplatňování pravidel, které stanoví, zejména zajistí, aby byly zachovávány tyto zásady:

i) aktiva kryjící technické rezervy jsou oceňována očištěná od dluhů vyplývajících z jejich pořízení;

ii) všechna aktiva se musí oceňovat obezřetně, s přihlédnutím k riziku, že některé částky mohou být nerealizovatelné. Jako krytí technických rezerv může být přijat hmotný investiční majetek kromě pozemků a budov, jen pokud je oceněn na základě obezřetného odpisování;

iii) úvěry podnikům, státním nebo mezinárodním organizacím, místním nebo regionálním orgánům nebo fyzickým osobám mohou být přijaty jako krytí technických rezerv jen tehdy, pokud existují postačující záruky ohledně jejich bezpečnosti, ať jsou tyto záruky založeny na postavení vypůjčovatele, hypotékách, bankovních zárukách nebo zárukách poskytnutých pojišťovnami nebo jiných formách zabezpečení;

iv) deriváty, jako jsou opce, termínové obchody a swapy v souvislosti s aktivy kryjícími technické rezervy, mohou být použity, pokud přispívají ke snižování investičních rizik nebo usnadňují efektivní správu portfolia. Musí být obezřetně oceněny a mohou být brány v úvahu při oceňování podkladových aktiv;

v) převoditelné cenné papíry, se kterými se neobchoduje na regulovaném trhu, mohou být přijímány jako krytí technických rezerv jen tehdy, pokud mohou být realizovány v krátké době nebo když jsou to podíly v úvěrových institucích a pojišťovnách v rámci limitů povolených článkem 8 směrnice 79/267/EHS a v investičních podnicích usazených v členském státě;

vi) pohledávky za třetími osobami nebo nároky vůči nim mohou být přijímány jako krytí technických rezerv pouze po odečtení všech částek dlužených téže třetí osobě;

vii) hodnota jakýchkoli pohledávek nebo nároků přijímaných jako krytí technických rezerv musí být vypočtena na obezřetném základě s náležitým zřetelem na riziko, že některé částky mohou být nerealizovatelné. Zejména pohledávky vůči pojistníkům a zprostředkovatelům vyplývající z pojišťovacích a zajišťovacích operací mohou být přijímány jen tehdy, pouze pokud jsou nezaplacené po dobu kratší než tři měsíce;

viii) pokud držená aktiva představují investici do dceřiné společnosti, která spravuje všechny investice pojišťovny nebo jejich část jejím jménem, bere domovský členský stát při uplatňování pravidel a zásad stanovených v tomto článku v úvahu podkladová aktiva držená dceřinou společností; domovský členský stát může s aktivy jiných dceřiných společností zacházet stejně;

ix) časově rozlišené pořizovací náklady se mohou jako krytí technických rezerv přijímat pouze tehdy, pokud je to v souladu s výpočtem matematických rezerv.

2. Bez ohledu na odstavec 1 může domovský členský stát za výjimečných okolností a na žádost pojišťovny dočasně a po řádně zdůvodněném rozhodnutí přijmout jako krytí technických rezerv jiné kategorie aktiv, s výhradou článku 20.

Souvislost s případem společnosti ELAS

Tento článek je s případem spojen v souvislosti s odstavcem 2, který do uzavřeného seznamu kategorií aktiv vyjmenovaných v bodě 1 zavádí únikovou doložku. Podle tohoto ustanovení může domovský členský stát „za výjimečných okolností“ a „na žádost pojišťovny dočasně“ a „po řádně zdůvodněném rozhodnutí“ přijmout jako krytí technických rezerv jiné kategorie aktiv.

Na to se musí pohlížet v kontextu článku 25 o míře solventnosti. Nabízí se otázka, zda právní předpisy Spojeného království daly regulátorovi (státnímu tajemníkovi) širší pravomoci, než jsou pravomoci stanovené směrnicí, k upuštění od předpisů o přípustnosti aktiv pro účely regulace. Na úrovni Spojeného království podle oddílu 68 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 smí státní tajemník na žádost nebo se souhlasem pojistitele upustit mimo jiné od uplatňování předpisů o oceňování aktiv na konkrétní společnost. Uplatňování této pravomoci není omezeno normami, které jsou uvedeny ve směrnici (tj. „výjimečné okolnosti“, „dočasně“ a „po řádně zdůvodněném rozhodnutí“). Podle ustanovení mohou být pro rozhodnutí státního tajemníka „stanoveny podmínky“, čímž je regulátorovi jasně svěřena diskreční pravomoc rozhodnout, zda tyto podmínky uloží, či nikoli. Zdá se, že tyto pravomoci jsou širší než pravomoci dané směrnicí.

Takové pravomoci představují riziko, že budou uplatňovány velmi shovívavě a že tak ohrozí uplatňování harmonizovaných norem. Vyvolává to jisté obavy, pokud jde o slučitelnost oddílu 68 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 se směrnicí 3ŽP. Viz další argumenty v oddíle o článku 25 o míře solventnosti.

Článek 25 – Disponibilní míra solventnosti (článek 18 směrnice 1ŽP a článek 27 směrnice KD, rovněž pozměněné článkem 1.4 směrnice o solventnosti – Solvency I, 2002/12/ES)

Shrnutí cílů

Tento článek ukládá povinnost vyžadovat od každé pojišťovny vždy disponibilní dostatečnou míru solventnosti pro veškerou její činnost. Míra solventnosti je hodnota aktiv převyšujících výši předvídatelných závazků minus jakékoli nehmotné položky. Tento článek stanoví i určité podmínky o typech aktiv, mezi něž patří: zaplacený základní kapitál, nebo jedná-li se o vzájemnou pojišťovnu, skutečný počáteční kapitál, plus účty všech členů, které musí splňovat řadu kritérií: jednu polovinu nesplaceného základního kapitálu nebo počátečního kapitálu; převedený zisk; volitelně a jen do 50 procent míry kumulativní prioritní akciový kapitál a podřízený dluhový kapitál; cenné papíry bez stanoveného data splatnosti a ostatní nástroje.

Znění článku

Článek 25

Čl. 18 druhý pododstavec bod 1 směrnice 79/267/EHS se nahrazují tímto:

„1. aktiv pojišťovny očištěných o všechny předvídatelné závazky po odečtení položek nehmotného majetku. Jsou to zejména tyto položky:

- zaplacený základní kapitál, nebo jedná-li se o vzájemnou pojišťovnu, skutečný počáteční kapitál, plus účty všech členů, které splňují tato kritéria:

a) ve stanovách musí být stanoveno, že platby členům lze provádět z těchto účtů jen tehdy, nezpůsobí-li to pokles míry solventnosti pod požadovanou úroveň, nebo po zrušení pojišťovny, když byly vyrovnány všechny ostatní dluhy pojišťovny;

b) ve stanovách musí být stanoveno, že u všech takových plateb prováděných z jiných důvodů, než je individuální ukončení členství, musí být tyto platby oznámeny příslušnému orgánu alespoň jeden měsíc předem a během této doby mohou být zakázány;

c) odpovídající ustanovení stanov smějí být změněna pouze po prohlášení příslušných orgánů, že nemají ke změně žádné námitky, aniž jsou dotčena kritéria uvedená v písmenech a) a b);

- jedna polovina nesplaceného základního kapitálu nebo počátečního kapitálu, jakmile splacená část dosáhne 25 % uvedeného základního kapitálu nebo počátečního kapitálu,

- rezervy (zákonné rezervní fondy a dobrovolné rezervy),

- převedený zisk,

- kumulativní prioritní akciový kapitál a podřízený dluhový kapitál smějí být zahrnuty pouze do 50 %, z nichž nejvýše 25 % připadá na podřízený dluhový kapitál se stanovenou dobou splatnosti nebo kumulativní prioritní kapitál se stanovenou dobou splatnosti, pokud jsou splněna tato minimální kritéria:

a) existují závazné dohody, podle kterých se v případě úpadku nebo likvidace pojišťovny podřízený dluhový kapitál nebo prioritní akciový kapitál řadí za nároky všech ostatních věřitelů a nemají být zaplaceny, dokud nejsou vyrovnány všechny ostatní dosud nevyrovnané dluhy.

Podřízený dluhový kapitál musí také splňovat tyto podmínky:

b) v úvahu lze brát pouze skutečně zaplacené prostředky;

c) u přijatých úvěrů se stanovenou dobou splatnosti musí být původní doba splatnosti alespoň pět let. Nejpozději jeden rok přede dnem splatnosti musí pojišťovna předložit příslušným orgánům ke schválení plán ukazující, jak bude udržována míra solventnosti nebo jak bude uvedena na požadovanou úroveň ke dni splatnosti, pokud se rozsah, v jakém je úvěr řazen jako součást míry solventnosti, postupně nesnižuje během nejméně pěti let přede dnem splatnosti. Příslušné orgány mohou povolit předčasné splacení těchto úvěrů, pokud o to emitující pojišťovna požádá a její míra solventnosti nepoklesne pod požadovanou úroveň;

d) u přijatých úvěrů bez stanovené doby splatnosti musí být dodržena pětiletá výpovědní lhůta, ledaže tyto dluhy nadále nejsou považovány za součást disponibilní míry solventnosti nebo pokud je pro dřívější splatnost výslovně požadován předchozí souhlas příslušných orgánů. V druhém případě musí pojišťovna informovat příslušné orgány nejméně šest měsíců před navrhovaným datem splacení, přičemž musí uvést disponibilní a požadovanou míru solventnosti před a po splacení. Příslušné orgány povolí splacení pouze tehdy, neklesne-li míra solventnosti pojišťovny pod požadovanou úroveň;

e) smlouva o úvěru nesmí obsahovat doložky, podle kterých se za určitých okolností, vyjma likvidaci pojišťovny, úvěr stane splatným před dohodnutými dny splatnosti;

f) smlouvu o úvěru lze změnit pouze tehdy, prohlásí-li příslušné orgány, že nemají proti změně námitky;

- cenné papíry bez stanoveného data splatnosti a ostatní nástroje, včetně kumulativních prioritních akcií jiných, než které jsou uvedeny v předchozí odrážce, až do výše 50 % míry solventnosti, pro celkový součet těchto cenných papírů a podřízeného dluhového kapitálu uvedeného v předchozí odrážce za předpokladu, že jsou splněna tyto podmínky:

a) nesmějí být splaceny na podnět držitele nebo bez předchozího souhlasu příslušného orgánu;

b) emisní smlouva musí pojišťovně umožňovat odložit platbu úroků z úvěru;

c) pohledávky věřitele z úvěru vůči pojišťovně se musí v plném rozsahu řadit až za pohledávky všech nepodřízených věřitelů;

d) doklady, jimiž se řídí emise cenných papírů, musí obsahovat ustanovení o schopnosti absorbovat ztráty z dluhů a nezaplacených úroků, přičemž pojišťovně musí být umožněno pokračovat v činnosti;

e) v úvahu lze brát pouze skutečně zaplacené částky;“

Komentář k provedení ve vnitrostátním právu ve Spojeném království

Požadavek míry solventnosti: Na úrovni Spojeného království požaduje oddíl 32 odst. 1 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982, ve znění pozdějších změn a dodatků, aby každá pojišťovna (pro kterou se použije část II zákona) se sídlem ve Spojeném království „udržovala míru solventnosti v takové výši, jaká může být nařízena nebo určena v souladu s předpisy vypracovanými pro účely tohoto oddílu“, čemuž se říká požadovaná minimální míra solventnosti (RMM). Oddíl 32 odst. 5 písm. a) zákona definuje míru solventnosti pojišťovny jako „hodnotu jejích aktiv převyšujících hodnotu jejích závazků, přičemž tato hodnota a výše se stanoví v souladu s veškerými příslušnými předpisy o oceňování“. Zákon nestanoví výši RMM ani její složení, a obě záležitosti se tak mají specifikovat pomocí zákonných nástrojů.

Ve shodě se směrnicí je pojišťovna povinna udržovat míru solventnosti alespoň ve výši rovnající se RMM neustále a nikoli pouze na konci roku. RMM společnosti, která vykonává dlouhodobé obchody, je vyšší než:

§ minimální garanční fond (který v případě vzájemné životní pojišťovny činí 600 000 EUR).

§ požadovaná míra solventnosti (RMS).

Složení míry solventnosti: Směrnice 3ŽP stanoví, že míra solventnosti musí být zastoupena aktivy bez jakýchkoli předvídatelných závazků, též známých jako „explicitní aktiva“, a výjimečně „implicitními“ nebo „nehmotnými“ aktivy, pokud příslušný orgán udělil povolení. Implicitní položky jsou aktiva dlouhodobého fondu, která jsou nehmotná a vyplývají z podhodnocení aktiv nebo nadhodnocení závazků. Explicitní a implicitní aktiva rozlišují i předpisy o pojišťovacích společnostech z roku 1994. Předpis 22 čl. 3 vyžaduje, aby z aktiv, která kryjí RMM společnosti, kryla alespoň 50 procent garančního fondu (nebo pokud jich bude více, 100 procent minimálního garančního fondu) „explicitní aktiva“. Explicitní aktiva jsou kromě implicitních aktiv všechny typy aktiv, které jsou výslovně uvedeny v předpisech. Podle předpisu 22 čl. 1 odpovídá garanční fond jedné třetině RMM. Předpis 22 má tudíž ten účinek, že jedna šestina RMM musí být kryta explicitními aktivy, zatímco zbývajících pět šestin RMM musí krýt implicitní položky.

Předpisy o pojišťovacích společnostech z roku 1994 nezahrnují ustanovení, které by vyjmenovalo explicitní a implicitní položky, z nichž se může skládat míra solventnosti. Zahrnují však řadu předpisů, které nařizují, jak musí být aktiva a závazky oceňovány. S jakýmkoli aktivem neuvedeným v předpisech o oceňování kromě hotovosti (např. zlato nebo komodity) se nakládá jako s aktivem, které nemá žádnou hodnotu, a musí být tudíž vyloučeno z výpočtů. Jakmile jsou aktiva oceněna v souladu s předpisy o oceňování aktiv, musí být pak každá kategorie aktiv porovnána s limity přípustnosti stanovenými v předpisech, které s cílem rozprostřít riziko omezují hodnotu každé kategorie aktiv, která může být vzata v úvahu pro krytí závazků společnosti. Hodnota aktiv, která převyšuje závazky, jež mohou být vzaty v úvahu pro splnění požadavků ohledně solventnosti společnosti, je předmětem dalších omezení, která jsou stanovena v předpise 23 předpisů o pojišťovacích společnostech z roku 1994. Předpis 23 čl. 2 povoluje, aby polovina hodnoty nesplaceného kapitálu byla oceněna, pokud je splacena jedna čtvrtina kapitálu (s analogickými ustanoveními pro vzájemné životní pojišťovny). Podle předpisu 23 čl. 4 může vzájemná životní pojišťovna vykonávající obecnou činnost ocenit nesplacené vklady s výhradou omezení v písmenech a) a b). Ve shodě se směrnicí stanoví předpisy z roku 1994, že pro účely solventnosti se může brát v úvahu podřízený dluhový kapitál, pokud povinnost splatit půjčku je podřízena právům pojistníků a je získán příkaz podle oddílu 68. Implicitní aktiva uvedená v předpisech z roku 1994 jsou budoucí zisky, zillmerování a skryté rezervy. Ve shodě s požadavky směrnice je začlenění implicitních položek do výpočtu míry solventnosti podmíněno předchozím povolením příslušného orgánu, jak stanoví oddíl 68 zákona o pojišťovacích společnostech. V době provádění třetí směrnice o životním pojištění vydal státní tajemník MPO obezřetnostní pokyn, který dále specifikoval používání implicitních aktiv pro účely solventnosti a uplatňování diskrečního práva státního tajemníka, které mu bylo v souvislosti s touto záležitostí uděleno v oddíle 68 zákona. Pokyn uváděl, že zatímco příkazy ohledně budoucích zisků a zillmerování byly snadno k dispozici, pokud byly splněny příslušné podmínky, příkazy týkající se skrytých rezerv byly dány pouze jako výjimečné opatření.

Zillmerování a skryté rezervy: zillmerování je proces, kdy je v pojistně-matematickém ocenění dlouhodobého obchodu provedena úprava, která má zohlednit budoucí návratnost nákladů na uzavření nového obchodu. Zillmerova úprava umožňuje, aby počáteční náklady, které společnosti vzniknou při uzavírání nového obchodu, byly rozloženy na celou dobu platnosti pojistky v poměru ke splatným pojistným. Takto jsou počáteční náklady vyrovnávány budoucími příjmy vyplývajícími z této pojistky. Zillmerovy úpravy se uplatňují pouze u pojistek, kde se platí pravidelné pojistné.

Pravidla, která předepisují výši požadované minimální míry a přípustnost aktiv, jsou obsažena v předpisech o pojišťovacích společnostech z roku 1994. Podle těchto pravidel jsou pro různé typy závazků vyžadovány různé míry solventnosti, přičemž požadovaná minimální míra je úhrnem všech dotčených měr. Ve shodě se směrnicí předpis 26 předpisů z roku 1994 stanoví, že pokud skryté rezervy vyplývající z podhodnocení aktiv a přecenění závazků (kromě matematických rezerv) nemají výjimečnou povahu, mohou pro účely solventnosti získat plnou hodnotu.

Souvislost s případem společnosti ELAS

Článek 25 ukládá regulátorovi povinnost vyžadovat od každé pojišťovny vždy disponibilní dostatečnou míru solventnosti pro její „veškerou činnost“. Tento pojem je tedy výslovně zdůrazněn již potřetí. Míra solventnosti musí být zastoupena aktivy bez jakýchkoli předvídatelných závazků.

Byla míra solventnosti společnosti ELAS „vždy dostatečná“? Zde je třeba provést analýzu dvou otázek: nevytvoření rezerv na diskreční prémie a používání budoucích zisků a zillmerování.

1. Nevytvoření rezerv na diskreční prémie, odkaz na články 10 a 18

Jak bylo podrobně vysvětleno v oddíle o článcích 8, 10 a 18, nevytvořila společnost ELAS rezervu na diskreční prémie, čímž nezapočítala tyto závazky do své marže solventnosti. Jedna linie uvažování předpokládá, že v důsledku toho, že společnosti ELAS bylo umožněno uměle splnit požadavky na solventnost, zatajovala společnost před pojistníky pravdu a ohrozila svou budoucí finanční životaschopnost. Argumentace pokračuje tím, že by to znamenalo, že rozumná očekávání pojistníků byla ohrožena a že regulátoři přijali opatření, která nebyla „přiměřená a potřebná, aby zabránila jakýmkoli nestandardním krokům, které by poškozovaly zájmy pojištěných osob“, jak požaduje článek 10 (Viz rovněž oddíl II.2. Další dokumenty o provedení ve vnitrostátním právu).

2. Budoucí zisky a otázka oddílu 68

Druhý klíčový aspekt problematiky míry solventnosti je otázka budoucích zisků, zillmerování a pravomocí státního tajemníka.

V době provádění směrnice 3ŽP nařizovaly platné právní předpisy Evropských společenství[13] o budoucích ziscích, že před povolením příslušným orgánem a s výhradou určitých podmínek je možné použít pro splnění požadavků na solventnost společnosti až 50 procent budoucích zisků. Základním odůvodněním této skutečnosti byl předpoklad pravděpodobnosti, že v budoucnosti vzniknou zisky z investic, které budou k dispozici pro splnění budoucích závazků. Aby se předešlo rizikům, měl být odhad budoucích zisků proveden obezřetně. Tato možnost byla přísně omezena přijetím směrnice Solvency I v roce 2002 (viz článek 14), která kompletně zakazuje jejich používání od roku 2009. Spojení s případem ELAS se stává zjevným po Bairdovu tvrzení (WE 17)[14] , že při několika příležitostech společnost ELAS požádala regulátora o povolení používat budoucí zisky, zillmerování a podřízený dluhový kapitál, aby splnila požadavky na solventnost, a toto povolení úspěšně získala. Podle tohoto dokumentu společnost tedy směla vylepšit externí vnímání své finanční síly. Baird doporučil přezkum uplatňování diskrečního práva regulátora v souvislosti s povoleními používání budoucích zisků pro splnění požadavků na solventnost.

Z tohoto důvodu je jednou ze sledovaných linií vyšetřování to, zda diskreční právo uplatňované státním tajemníkem opírající se o oddíl 68 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 hrálo ve věci ELAS významnou úlohu a zda toto diskreční právo samo je slučitelné se směrnicí 3ŽP. Směrnice nařizuje, že členský stát musí zajistit, aby příslušné orgány měly dostatečné pravomoci a prostředky pro výkon svých funkcí dohledu (viz článek 10 směrnice 3ŽP). Směrnice naopak povoluje, aby příslušný orgán upustil od uplatňování pravidel pouze v omezeném počtu příležitostí a s výhradou přísných podmínek, ale zdá se, že nikde ve směrnici nedostává příslušný orgán členského státu takové pravomoci upustit od uplatňování pravidel, jak je stanoveno v oddíle 68 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982. Vyšetřování musí zjistit, zda takové pravomoci s sebou nesou riziko shovívavého nebo nedůsledného uplatňování, které může být pro některé společnosti výhodné, pro některé ale ne, čímž se ohrožuje uplatňování harmonizovaných norem. Kromě toho je otázkou, zda by se skandálu společnosti ELAS předešlo, kdyby tyto pravomoci byly omezeny.

Oddíl 68 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982

Podívejme se na oddíl 68 důkladněji. Podle oddílu 68 zákona smí státní tajemník na žádost nebo se souhlasem pojistitele a při splnění určitých podmínek upustit mimo jiné od uplatňování obezřetnostních předpisů na konkrétní společnost. Je toto diskreční právo slučitelné se směrnicí 3ŽP?

Oddíl 68 je nazván „Pravomoc upravit část II v souvislosti s konkrétními společnostmi“. Znění tohoto oddílu svěřuje státnímu tajemníkovi štědrou pravomoc upustit u konkrétních společností od uplatňování značného počtu oddílů zákona o pojišťovacích společnostech a nařízení v rámci těchto oddílů (nebo je uplatňovat s úpravami). Podle odstavce 4 smí státní tajemník rozhodnout o tom, že nebude uplatňovat následující ustanovení:

„…oddíly 16 až 22, oddíl 23 odst. 1 a oddíly 25 až 36 tohoto zákona, ustanovení předpisů pro účely kterýchkoli z těchto oddílů a ustanovení jakýchkoli předpisů o oceňování. […]”

Tato široká oblast působnosti ustanovení potenciálně ovlivňuje uplatňování obrovského počtu obezřetnostních předpisů, včetně mimo jiné předpisů o regulačních výkazech, požadavků na technické rezervy a požadavků na solventnost podle uvážení státního tajemníka. Státní tajemník musí své diskreční právo uplatnit pro upuštění od uplatňování uvedených ustanovení na žádost nebo se souhlasem dotčené pojišťovny a povolení musí mít formu příkazu. Oddíl 68 dále stanoví, že státní tajemník může povolení podmínit specifickými podmínkami a může ho kdykoli odejmout. Uplatnění pravomoci státního tajemníka rozhodnout o neuplatnění příslušných ustanovení na konkrétní pojišťovny není kvalifikováno žádnými jinými formalitami ani normami.

Směrnice 3ŽP nařizuje, že členské státy musí zajistit, aby příslušné orgány měly dostatečné pravomoci a prostředky k výkonu svých funkcí dohledu, ale povoluje, aby příslušný orgán upustil od uplatňování pravidel pouze v omezeném počtu příležitostí a s výhradou přísných podmínek[15]. Široké pravomoci upustit od uplatňování předpisů podle oddílu 68 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 ve směrnici nejsou.

Je třeba poznamenat, že předchozí komentáře se neuplatňují na právě platný systém Spojeného království. Zákon o finančních trzích a trzích se službami z roku 2000, který mimo jiné zrušil zákon o pojišťovacích společnostech z roku 1982, rovněž opravňuje regulátora, nyní FSA, k upuštění od uplatňování obezřetnostních předpisů na konkrétní společnosti. Rozdíl mezi tímto a oddílem 68 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 je ten, že současná pravidla zahrnují přísnější kvalifikace a mnohem podrobnější formality pro uplatňování diskrečního práva FSA, která mu svěřil zákon.

Tyto rozdíly ukazují zjevnou neslučitelnost mezi právem Spojeného království a požadavky směrnice 3ŽP, což vyvolává vážné obavy o to, zda byl článek 25 směrnice 3ŽP proveden v právu Spojeného království správně. Skutečnost, že zákon o pojišťovacích společnostech z roku 1982 nebyl změněn, by mohla být vykládána jako chybná provedení ve vnitrostátním právu směrnice 3ŽP vzhledem k tomu, že zákon měl být změněn v roce 1992, aby odrážel požadavky směrnice 3ŽP.

Shrnutí

Závěr pro článek 25: dokumenty uvedené výše naznačují, že společnost ELAS používala dvě účetní techniky, aby dosáhla míry solventnosti, která splňovala požadavky regulátorů, která ale neodrážela pravdivě finanční zdraví společnosti. Z těchto dokumentů tudíž vyplývá, že regulátor neudělal maximum pro zajištění toho, aby společnost ELAS měla vždy odpovídající míru solventnosti pro všechny své činnosti. Regulátor:

a) velmi omezeně sledoval míry solventnosti, protože ve své analýze nebral v úvahu narostlé cílové bonusy. Díky tomu se společnost ELAS mohla legálně vyhýbat tvorbě rezerv na diskreční prémie jako závazky, které tudíž nebyly započítány do její míry solventnosti. V důsledku toho, že společnosti ELAS bylo umožněno uměle splnit požadavky na solventnost, zatajovala společnost před pojistníky pravdu a ohrozila svou budoucí finanční životaschopnost. Rozumná očekávání pojistníků byla tedy ohrožena. Z toho vyplývá, že regulátoři Spojeného království přijali opatření, která nebyla „přiměřená a potřebná, aby zabránila jakýmkoli nestandardním krokům, které by poškozovaly zájmy pojištěných osob“, (článek 10) a nezajistili, aby společnosti ELAS dodržovala právo Spojeného království, tj. rozumná očekávání pojistníků;

b) příliš často povoloval společnosti ELAS používání budoucích zisků a zillmerování jako součásti implicitních aktiv; to snížilo spolehlivost a důvěryhodnost míry solventnosti; bylo by tedy možné tvrdit, že článek 25 nebyl respektován, protože regulátoři Spojeného království neplnili svou povinnost požadovat od společnosti ELAS „vždy odpovídající disponibilní míru solventnosti ve vztahu k veškerým jejím činnostem“.

Článek 28 – Obecný zájem (článek 33 směrnice KD)

Shrnutí cílů

Dohled nad tzv. pravidly „provozování činnosti“ (tj. smluvní podmínky a praxe ovlivňující zákazníka uzavírajícího pojistku) je další oblastí odpovědnosti regulátorů jmenovaných členskými státy.

Tento článek zavazuje členské státy, aby zabránily pojistníkovi v uzavření smlouvy s pojišťovnou za okolností, které by byly v rozporu s „obecným zájmem“. Ustanovení nedefinuje význam ani rozsah „obecného zájmu“, nechává každý členský stát, aby si formulovat svou definici podle svých domácích právních předpisů.

Znění článku

Článek 28

Členský stát závazku nesmí bránit pojistníkovi v uzavření smlouvy s pojišťovnou, které bylo vydáno povolení za podmínek článku 6 směrnice 79/267/EHS, pokud to není v rozporu s právními předpisy chránícími obecný zájem platnými v členském státu závazku.

Komentář k provedení ve vnitrostátním právu ve Spojeném království

Stejně jako kterýkoli domácí právní systém, i právní systém Spojeného království zahrnuje nevyčerpávající seznam ustanovení, jejichž cílem je ochrana obecného zájmu, který se čas od času mění a může mít vliv na povahu pojistných produktů, na použité smluvní doklady, marketing a reklamu těchto produktů a obecněji na podmínky, za nichž musí být pojišťovací obchod uskutečňován v členském státě závazku. Aby byly takové právní předpisy slučitelné s právem Společenství, musí se zaměřovat na ochranu zájmů, které ještě nechrání pravidla domovského členského státu, musí se uplatňovat bez diskriminace společností působících v tomto členském státě a musí být objektivně nezbytné a v poměru k dosahovanému cíli. Poradní orgány Spojeného království nevypracovaly seznam podmínek popsaných jako podmínky vytvářející obecný zájem. Místo toho vypracovaly nevyčerpávající seznam, který nastiňuje zásadní právní předpisy, které regulují pojišťovací obchody ve Spojeném království. V porovnání s právními tradicemi na kontinentu se právo Spojeného království jako na prostředek k ochraně obecného zájmu spoléhá spíše na omezení smluvní autonomie stran. Bez ohledu na tento přístup zahrnulo Spojené království velký počet ustanovení zaměřených na ochranu obecného zájmu. Ta jsou obsažena v části III zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 o výkonu pojišťovacích obchodů včetně ustanovení, která omezují formu a obsah reklamy na pojištění, a ustanovení, která regulují typ informací, které musejí pojišťovny či zprostředkovatelé poskytnout pojistníkům ještě předtím, než uzavřou pojistnou smlouvu.

Souvislost s případem společnosti ELAS

Otázka zde zní, zda regulátoři ve Spojeném království, v Irsku, v Německu a v jiných zemích neplnili svou právní povinnost chránit obecný zájem tím, že společnosti ELAS budou bránit v nesprávném prodeji jejích pojistek. Jelikož otázka povinností domovského/hostitelského státu je hlavně otázkou provádění a týká se vztahu mezi regulátory Spojeného království a regulátory z jiných členských států, je lepší odkázat na část III o regulačních opatřeních a na část IV o otázkách opravných prostředků. Pro sledování této linie vyšetřování je očividně nejprve nutné prokázat, zda k nesprávnému prodeji skutečně docházelo, jinými slovy, zda existovaly nějaké okolnosti, které byly v rozporu s obecným zájmem, s nímž byly pojistky společnosti ELAS prodávány.

Do toho, jak byla pravidla provozování činnosti ve Spojeném království řízena, nám dává pan LAKE do určité míry nahlédnout ve svědectví H1, kde uvádí, že informace pro pojistníky vyžadované směrnicí 3ŽP spadaly pod kontrolu regulátora provozování činnosti, který byl v té době ve Spojeném království oddělen od obezřetnostního regulátora, a že toto právní rozdělení odpovědnosti mezi obchodní a obezřetnostní oblast poškozovalo pojistníky společnosti ELAS. David STRACHAN z FSA však toto tvrzení vyvrací ve svědectví H4, kde říká, že „třetí směrnice o životním pojištění byla prováděna způsobem, který zajišťoval jasnost, pokud jde o příslušné povinnosti regulátorů domovských a hostitelských států […]. To předchází jinak matoucí situaci, kdy by pojistníci byli předmětem různých ochran provozování činnosti."

Pojistníci v zásadě přednesli dva typy tvrzení proti společnosti ELAS:

§ nesprávný prodej tím, že společnost ELAS vědomě uváděla zkreslené skutečnosti o své finanční situaci, zejména v souvislosti s riziky spojenými s garantovanými anuitními sazbami;

§ opomenutí (možná na základě úmyslného uvádění v omyl) tím, že společnost ELAS neupozorňovala na rizika spojená s garantovanými anuitními sazbami, když riziko bylo věcí, která měla být stávajícím a potenciálním pojistníkům sdělena.

K tomuto bodu je několik dokumentů:

- WE 7 NASSIM

- WE 51, 52

- WE 53 SEYMOUR

- WE 69 JOSEPHS

- WE 72, WE 81 DEPPE

- H5 LLOYD

- H7 KWANTES

- H8 BAIN

- WE-Conf 2

Jiná tvrzení obsahují:

§ tvrzení o „čeření“ pojistných smluv;

§ tvrzení o nedostatečné komunikaci mezi regulátory Spojeného království;

§ problém komunikace mezi regulátory Spojeného království a zahraničními regulátory;

§ tvrzení o klamavé reklamě na německém a irském trhu.

Pro hloubkový rozbor viz část III o regulačních opatřeních a část IV o otázkách opravných prostředků.

Článek 31 – Informace pro pojistníky (článek 36 směrnice KD) a příloha II (příloha III směrnice KD)

Shrnutí cílů

Tento článek uvádí, že pojistníkovi musí být sděleny informace vyjmenované v příloze II směrnice, přičemž je možné požadovat, aby společnosti poskytovaly doplňující informace, pokud je nutné, aby pojistník náležitě pochopil základní prvky závazku.

Znění článku

Článek 31

1. Před uzavřením pojistné smlouvy musí být pojistníkovi sděleny alespoň informace uvedené v příloze II bodě A.

2. Pojistník musí být po celou dobu trvání smlouvy informován o všech změnách týkajících se informací uvedených v příloze II bodě B.

3. Členský stát závazku může na pojišťovnách požadovat, aby poskytly další informace k informacím uvedeným v příloze II, pouze pokud to je nutné pro správné pochopení základních prvků závazku pojistníkem.

4. Prováděcí pravidla k tomuto článku a příloze II přijme členský stát závazku.

PŘÍLOHA II

INFORMACE PRO POJISTNÍKY Následující informace, které mají být sděleny pojistníkům před uzavřením smlouvy (A) nebo během doby smlouvy (B), musí být poskytnuty jasně a přesně, písemně a v úředním jazyce členského státu závazku.

Tyto informace však mohou být v jiném jazyce, pokud o to pojistník požádá a umožňují to právní předpisy členského státu nebo pokud si pojistník může zvolit rozhodné právo.

A. Před uzavřením smlouvy

Informace o pojišťovně

Informace o závazku

a) 1. Jméno pojišťovny a její právní forma.

a) 2. Jméno členského státu, ve kterém se nachází sídlo a případně agentura nebo pobočka, se kterou je smlouva uzavírána.

a) 3. Adresa sídla a případně agentury nebo pobočky, se kterou je smlouva uzavírána.

a) 4. Definice všech pojištění a všech opcí.

a) 5. Doba trvání smlouvy.

a) 6. Způsoby uzavření smlouvy.

a) 7. Způsoby platby pojistného a trvání plateb.

a) 8. Způsoby výpočtu a rozdělení prémií..

a) 9. Údaje o hodnotě odbytného a výplat a výši, ve které jsou garantovány.

a) 10. Přiměřené informace o pojistném za každé plnění, za hlavní plnění a případně doplňková plnění.

a) 11. Pro pojistky spojené s fondy definice jednotek, se kterými jsou plnění spojena.

a) 12. Údaje o povaze podkladových aktiv pro pojistky spojené s fondy.

a) 13. Podmínky uplatnění práva na dobu na rozmyšlení s právem na odstoupení od smlouvy.

a) 14. Obecné informace o daňovém režimu použitelnému na typ pojistky.

a) 15. Opatření pro vyřizování stížností pojistníků, pojištěných osob nebo osob oprávněných podle smluv, včetně případně existence orgánu pro vyřizování stížností, aniž je dotčeno právo zahájit soudní řízení.

a) 16. Rozhodné právo smlouvy, pokud strany nemají volný výběr, nebo pokud si strany mohou zvolit rozhodné právo, právo, které pojistitel navrhuje zvolit.

B. Během trvání smlouvy

Navíc ke všeobecným a zvláštním pojistným podmínkám musí pojistník během doby trvání smlouvy dostávat tyto informace.

Informace o pojišťovně

Informace o závazku.

b) 1. Jakákoli změna jména pojišťovny, její právní formy nebo adresy jejího sídla a případně agentury nebo pobočky, s nimiž je smlouva uzavřena.

b) 2. Všechny informace uvedené v bodech a) 4 až a) 12) dílu A v případě změny v pojistných podmínkách nebo změny právních předpisů použitelných pro smlouvu.

b) 3. Každý rok informace o stavu prémií.

Komentář k provedení ve vnitrostátním právu ve Spojeném království

Spojené království provedlo článek 31 a přílohu II ve vnitrostátních právních předpisech předpisy o pojišťovacích společnostech (třetí směrnice o životním pojištění) z roku 1994. Předpis 40 těchto předpisů vkládá od zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 oddíl 72A a dodatek 2E – Informace pro pojistníky pojistitelů Spojeného království a společností Evropských společenství. Odstavce 1 a 2 dodatku předepisují informace, které mají být sděleny před uzavřením smlouvy o dlouhodobém pojištění a během jejího trvání, zatímco odstavce 3 a 4 předepisují informace, které mají být sděleny před uzavřením smlouvy o majetkovém pojištění a během jejího trvání. MPO vydalo obezřetnostní pokyn, který nabízí pojistitelům rady ohledně metod, jak nejlépe splnit požadavky nových právních předpisů o zveřejňování informací. Preambule tohoto pokynu jasně uvádí, že ji nelze brát jako autoritativní příkaz a že by pojistitelé měli uplatňovat předpisy a příslušné směrnice.

Požadavky na informace před uzavřením smlouvy: rozsah uplatnění požadavků na informace před uzavřením smlouvy u smluv o dlouhodobém pojištění je definován v odst. 1 pododstavcích 1 a 2 dodatku. Podle těchto ustanovení požadavky na informace před uzavřením smlouvy:

§ platí pro smlouvy přímého dlouhodobého pojištění, které uzavřelo sídlo nebo pobočka pojišťovny či člen Lloyd’s se sídlem ve Spojeném království nebo v některém jiném členském státě, pokud jedna nebo více ostatních smluvních stran má své obvyklé bydliště či sídlo ve Spojeném království;

§ neplatí pro smlouvy, které představují „investiční obchod“, který je definován v zákoně o finančních službách z roku 1986 a který je ovlivňován oprávněnými osobami ve smyslu tohoto zákona. Tyto smlouvy se řídí pravidly o zveřejňování informací SIB/LAUTRO.

Požadavky na informace před uzavřením smlouvy o dlouhodobém pojištění podle dodatku 2E v zásadě opakují požadavky, které jsou uvedeny v příloze II se dvěma relevantními rozdíly. Za prvé, dodatek zákona Spojeného království vyžaduje zveřejnění „jakýchkoli ujednání o odškodnění nebo záruce, které budou moci být využity, pokud pojistitel nebude schopen plnit své závazky dané smlouvou“. To je doplňující požadavek, který v příloze II směrnice není. Obezřetnostní pokyn stanoví, že pojišťovací společnost by měla na žádost poskytnout minimálně podrobné informace o ujednáních o odškodnění, která budou pro smlouvu platit. Pokyn však obsahuje poznámku, že nejlepší je poskytnout stručný popis ujednání o odškodnění, která budou platit, a další informace zpřístupnit na žádost.

Za druhé, pokud jde o jazyk při zveřejnění informací, směrnice požaduje, aby informace byly zveřejněny v jazyce členského státu závazku (tj. tam, kde má pojistník své obvyklé bydliště) nebo, pokud to umožňuje právo daného členského státu a pojistník to žádá, mohou být poskytnuty v jazyce jiného členského státu. Dodatek 2E však uvádí, že informace se předávají v angličtině, ledaže druhá smluvní strana požaduje, aby tyto informace byly zveřejněny v některém z úředních jazyků některého jiného členského státu. To například znamená, že pokud má pojistník své obvyklé bydliště v některém jiném členském státě, jehož úředním jazykem není angličtina, může společnost Spojeného království splnit požadavky o zveřejnění informací tak, že pojistníkovi předá informace v angličtině, pokud pojistník nepožaduje informace ve svém vlastním jazyce. Pravidla Spojeného království o jazycích tak nedávají pojistiteli povinnost poskytovat informace v jiném jazyce než v angličtině, zatímco směrnice požaduje zveřejnění informací v jazyce členského státu závazku (tj. tam, kde má pojistník své obvyklé bydliště).

Obezřetnostní pokyn navíc specifikuje požadavky na zveřejnění informací, které jsou zahrnuty v dodatku zákona. Například, pokud jde o požadavek informovat o metodě výpočtu a rozdělení prémií, pokyn uvádí, že by pojistitel měl uvést:

§ jak rozděluje zisky, které jsou přidělovány na výplaty prémií (například zvýšením plnění nebo snížením pojistného);

§ zda je splatné pouze vyšší plnění vyplývající z prémií (s výhradou jakýchkoli úprav), i když je smlouva jednou ze smluvních stran vypovězena dříve;

§ pokud prémie zvyšuje plnění, zda je takové zvýšení pravděpodobné každý rok nebo jenom tehdy, když se pojistníkovi mají vyplatit peníze z pojistky;

§ základ, na němž jsou pojistníkům přiznávány prémie (například pojistná částka, zaplacené pojistné, hodnota stávajících prémií);

§ zda pojistky sdílejí při rozdělování rovnocenně veškerý zisk dlouhodobého fondu, nebo pouze určité složky tohoto zisku, protože mají být například ve prospěch daného typu smlouvy zatížena určitá aktiva, takže prémie přidělené pojistníkovi budou omezeny na zisky z těchto aktiv.

Obezřetnostní pokyn specifikuje, že všechny informace musí být poskytnuty písemně před uzavřením smlouvy. Dále specifikuje, že v rámci osvědčených postupů by měli pojistitelé zveřejňovat informace brzy v prodejním procesu a kdykoli, když je určitý produkt doporučován nebo když pojistník vyplní formulář návrhu.

Požadavky na informace během trvání smlouvy: rozsah uplatnění požadavků na informace během trvání smlouvy u dlouhodobého pojištění je definován v odst. 2 pododstavcích 1 a 2 dodatku. Podle těchto ustanovení platí požadavky na informace během trvání smlouvy pro smlouvy přímého dlouhodobého pojištění, které uzavřela centrála nebo pobočka pojišťovny či člen Lloyd’s se sídlem ve Spojeném království nebo v některém jiném členském státě, pokud jedna nebo více ostatních smluvních stran má obvyklé bydliště či sídlo ve Spojeném království. Na rozdíl od požadavků na informace před uzavřením smlouvy se tyto požadavky týkají všech druhů smluv o přímém dlouhodobém pojištění bez ohledu na to, zda obsahují investiční složku či nikoli.

Ve shodě s přílohou II směrnice se požadavky na informace během trvání smlouvy o dlouhodobém pojištění podle dodatku 2E týkají zveřejňování jak informací o smluvních variantách, tak i o stavu prémií. Rozsah, forma a časový plán požadavků na informace během trvání smlouvy jsou dále specifikovány v obezřetnostním pokynu, který se odvolává na pravidla SIB/LAUTRO. Tato pravidla o zveřejňování informací týkajících se smluvních variant a stavu prémií jsou mnohem podrobnější než strohý odkaz ve směrnici. Tato pravidla stanoví, že oznámení o prémiích se musí vydávat alespoň jednou v kalendářním roce a že by měla mít jednu z těchto forem:

§ oznámení pro konkrétní klienty s uvedením výše prémie, která byla tomuto pojistníkovi přiznána; nebo

§ oznámení pro konkrétní klienty s uvedením celkové hodnoty investice, včetně hodnoty jakékoli přiznané prémie, a sazby prémie v období, kterého se oznámení o prémii týká; nebo

§ oznámení nespecifikované pro konkrétní klienty, které poskytuje dostatek informací pro to, aby si pojistníci mohli vypočítat výši prémie, která jim byla přiznána, a které popisuje metodu výpočtu. Toto oznámení by mohlo mít formu tabulky s hodnotami prémií pro dané pojistné částky a roky uzavření smlouvy nebo s výší prémie jako podílu pojistné částky.

Souvislost s případem společnosti ELAS

Tento článek je neoddělitelně spojen s článkem 28.

Otázka v tomto případě spočívá v tom, zda společnost ELAS náležitě informovala pojistníky kromě počátečních informací před uzavřením smlouvy o změnách svých pojistných podmínek, například v souvislosti s aktualizacemi stavu jejich prémií. Abychom mohli sledovat tuto linii vyšetřování, je nutné ověřit, zda společnost ELAS plnila tyto povinnosti skutečně náležitě, a pokud ne, jaká případná opatření přijal v každém případě regulátor provozování činnosti (Spojené království, Irsko, Německo atd.).

Sama směrnice pouze požaduje, aby byl pojistník informován mimo jiné o „definici všech pojištění a všech opcí“ a o způsobech výpočtu a rozdělení prémií“. Tyto požadavky nejsou dostatečně konkrétní. Je k dispozici přesvědčivá dokumentace, která napovídá, že od roku 1998 společnost ELAS neinformovala potenciální pojistníky s negarantovanými sazbami náležitě o rizicích spojených s garantovanou anuitní sazbou. Je obtížné dokázat, že to bylo v rozporu se směrnicí, ale je snadné dokázat, že je nutné vylepšit požadavky na informace ve prospěch pojistníků.

Pro důkladnější rozbor viz část III o regulačních opatřeních a část IV o otázkách opravných prostředků.

II.1.2.  Další články směrnice 3ŽP:

Článek 9 – Dohled nad pobočkami usazenými v jiném členském státě (článek 16 směrnice 1ŽP a článek 11 směrnice KD)

Shrnutí cílů

Podle tohoto článku je domovský členský stát oprávněn provádět dohled na místě v pobočkách zřízených v jiném členském státě a předem informovat příslušné orgány hostitelského členského státu.

Znění článku

Článek 9

Článek 16

směrnice 79/267/EHS se nahrazuje tímto:

„Článek 16

Členský stát pobočky stanoví, že pokud pojišťovna, jíž bylo vydáno povolení v jiném členském státě, provozuje činnost prostřednictvím pobočky, mohou příslušné orgány domovského členského státu, poté co nejprve informují příslušné orgány členského státu pobočky, samy nebo prostřednictvím osob, které pro uvedený účel jmenují, na místě ověřovat informace nutné k zajištění finančního dohledu nad pojišťovnou. Orgány členského státu pobočky se mohou uvedeného ověřování účastnit.“

Komentář k provedení ve vnitrostátním právu Spojeným královstvím

Ustanovení byla v právních předpisech Spojeného království provedena předpisem 45 předpisů o pojišťovacích společnostech (třetí směrnice o pojištění) z roku 1994, který do zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 vkládá dodatek 2F. Odstavce 13 a 14 dodatku 2F upravují pravomoc státního tajemníka získávat informace od pojišťoven svěřenou oddílem 44 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982, když je tato pravomoc uplatňována v souvislosti se společností Evropského společenství. Oddíl 44 zákona uděluje státnímu tajemníkovi dva typy pravomocí: pododdíl 1 mluví o pravomoci žádat od společnosti, aby státnímu tajemníkovi poskytla informace o specifikovaných záležitostech; pododdíl 2 písm. a), pododdíl 2 písm. b) a pododdíl 4 písm. a) mluví o pravomoci žádat od společnosti, aby předložila specifikované účetní knihy nebo doklady. S ohledem na pravomoc získávat informace o specifikovaných záležitostech stanoví odst. 13 pododstavec 1, že státní tajemník může tuto pravomoc uplatnit vůči společnosti Evropského společenství buď v případě, že ho o to požádal orgán dohledu domovského členského státu, nebo v případě, že se státní tajemník domnívá, že informace, které mají být získány, jsou nezbytné pro výkon jeho funkce dohledu. Za okolností jmenovaných jako poslední má státní tajemník při uplatňování této pravomoci určité diskreční právo, které není podmíněno žádostí příslušného orgánu domovského členského státu. S ohledem na pravomoc požádat společnost o předložení účetních knih nebo dokladů stanoví odst. 13 pododstavec 2 ve shodě se směrnicí, že státní tajemník nebude tuto pravomoc uplatňovat vůči společnosti Evropského společenství, pokud ho orgán dohledu v domovském státě společnosti písemně nepožádá o získání informací od této společnosti. Prováděcí opatření Spojeného království je tak restriktivnější než směrnice v tom, že požaduje, aby domovský členský stát nejen informoval hostitelský členský stát, ale aby toto oznámení podával též písemně.

A nakonec, odst. 14 pododstavec 2 v souladu se směrnicí stanoví, že úředník nebo zástupce státního tajemníka mohou doprovázet osobu oprávněnou příslušnými orgány domovského členského státu při výkonu pravomoci získat informace.

Souvislost s případem společnosti ELAS

Podle doposud analyzovaných dokumentů neprovedly orgány dohledu Spojeného království ve věci společnosti ELAS žádné návštěvy na místě v jiném členském státě, ani nebyla zjištěna žádná předchozí oznámení o této věci pro hostitelský členský stát.

Článek 12 – Potíže s plněním finančních záruk (článek 24 směrnice 1ŽP a článek 37 směrnice KD)

Shrnutí cílů

Tento článek vyjmenovává opatření, která musí příslušné orgány domovského členského státu přijmout na ochranu práv pojistníků, když pojišťovací společnosti čelí potížím při plnění svých finančních záruk. Specifikuje okolnosti, za jakých mohou být taková opatření přijata, formality, které musí být dodrženy, a okolnosti, za nichž může domovský členský stát společnosti zakázat volně disponovat aktivy.

Znění článku

Článek 12

1. Článek 24 směrnice 79/267/EHS se nahrazuje tímto:

„Článek 24

1. Pokud pojišťovna nevyhoví článku 17, může jí příslušný orgán jejího domovského členského státu zakázat volné nakládání s aktivy poté, co svůj záměr sdělí příslušným orgánům členského státu závazku.

2. Pro účely obnovy finanční situace pojišťovny, jejíž míra solventnosti poklesla pod minimum požadované podle článku 19, požaduje příslušný orgán domovského členského státu, aby mu byl ke schválení předložen ozdravný plán finanční situace.

Za výjimečných okolností, pokud se příslušný orgán domnívá, že se finanční situace pojišťovny bude dále zhoršovat, může také omezit nebo zakázat volné nakládání s aktivy pojišťovny. Informuje orgány ostatních členských států, na jejichž území pojišťovna vykonává činnost, o veškerých podniknutých opatřeních, a ty na jeho žádost přijmou stejná opatření.

3. Pokud míra solventnosti poklesne pod garanční fond definovaný v článku 20, požaduje příslušný orgán domovského členského státu, aby pojišťovna předložila ke schválení plán krátkodobého financování.

Příslušný orgán také může omezit nebo zakázat volné nakládání s aktivy pojišťovny. Informuje o tom vhodným způsobem příslušné orgány ostatních členských států, na jejichž území pojišťovna vykonává činnost, a ty na jeho žádost přijmou stejná opatření.

4. Příslušné orgány mohou dále přijmout veškerá opatření nutná k ochraně zájmů pojištěných osob v případech stanovených v odstavcích 1, 2 a 3.

5. Každý členský stát přijme opatření nutná k tomu, aby mohl v případech stanovených v odstavcích 1, 2 a 3 v souladu se svými vnitrostátními právními předpisy zakázat volné nakládání s aktivy umístěnými na svém území na žádost domovského členského státu pojišťovny, který označí aktiva, jichž se mají tato opatření týkat.“

Komentář k provedení ve vnitrostátním právu ve Spojeném království

Nevytvoření dostatečných technických rezerv: Zákon o pojišťovacích společnostech z roku 1982 uděluje státnímu tajemníkovi pravomoc omezit právo společnosti disponovat aktivy, pokud má za to, že společnost nekryje své závazky aktivy s náležitou bezpečností, výnosem a obchodovatelností. Na rozdíl od směrnice domácí právní předpisy nevyžadují, aby státní tajemník sdělil své rozhodnutí o omezení práva společnosti disponovat jejími aktivy příslušným orgánům jiných členských států.

Nezachování požadované míry solventnosti: na úrovni Spojeného království oddíl 32 odst. 4 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982, ve znění pozdějších změn a dodatků, stanoví, že když pojišťovací společnost neudržuje požadovanou míru solventnosti, musí státnímu tajemníkovi na jeho žádost předložit ozdravný finanční plán. Pokud státní tajemník považuje plán za nevhodný, musí společnost navrhnout jeho změny. Jakmile státní tajemník plán přijme, musí ho společnost realizovat. Směrnice jasně nařizuje, že pokud dojde k tomuto nestandardnímu kroku, musí příslušný orgán domovského členského státu požádat o ozdravný plán. Naproti tomu domácí ustanovení říká, že společnost musí „ … na žádost státního tajemníka…“ předložit ozdravný plán. Domácí ustanovení tak může být vykládáno jako ustanovení udělující státnímu tajemníkovi výsadu požádat o předložení ozdravného plánu spíše než jako ustanovení, které mu ukládá povinnost požádat ho o to.

Nepřijetí opatření zabraňující tomu, aby míra solventnosti klesla pod úroveň garančního fondu: na úrovni Spojeného království oddíl 33 zákona o pojišťovacích společnostech, ve znění pozdějších změn a dodatků, stanoví, že když míra solventnosti pojišťovací společnosti klesne pod úroveň garančního fondu (jedna třetina požadované míry solventnosti), musí společnost státnímu tajemníkovi na jeho žádost předložit krátkodobý finanční plán. Pokud státní tajemník považuje plán za nevhodný, musí společnost navrhnout jeho změny. Jakmile státní tajemník plán přijme, musí ho společnost realizovat. Zákon klade důraz na povinnost pojišťovny předložit krátkodobý finanční plán, ale neukládá státnímu tajemníkovi povinnost o něj požádat.

Povinnosti členských států, kde jsou umístěna aktiva: Právní předpisy Spojeného království počítají s možností, že státní tajemník může na žádost orgánu dohledu domovského státu společnosti Evropského společenství omezit její svobodu disponovat aktivy.

Pravomoc příslušného orgánu zakázat volné disponování aktivy: podle právních předpisů Spojeného království dává zákon o pojišťovacích společnostech z roku 1982 státnímu tajemníkovi pravomoc omezit svobodu společnosti disponovat jejími aktivy. Oddíl 37, oddíl 40 písm. A a oddíl 45 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 upravuje důvody pro uplatnění této pravomoci a formality, které musí být dodrženy. Oddíl 37 odst. 3 zákona stanoví následující důvody, na jejichž základě může státní tajemník omezit svobodu společnosti disponovat aktivy: pokud státní tajemník vydal (a nezrušil) nařízení, které odnímá (oddíl 11) nebo pozastavuje (oddíl 12 písm. A)) povolení společnosti vykonávat pojišťovací činnost; z toho důvodu, že se státnímu tajemníkovi zdá, že společnost neplní svou povinnost zachovávat minimální míru solventnosti (oddíl 32) nebo neplní povinnosti týkající se umístění a měny aktiv (oddíl 35); z toho důvodu, že se státnímu tajemníkovi zdá, že závazky společnosti nebyly určeny v souladu s předpisy o oceňování nebo s obecně přijímanými účetními metodami; z toho důvodu, že se státnímu tajemníkovi zdá, že společnost nekryje své závazky aktivy s náležitou bezpečností, výnosem a obchodovatelností (oddíl 35A).

Oddíl 45 tohoto zákona, ve znění předpisů o pojišťovacích společnostech (třetí směrnice o pojištění) z roku 1994, dává státnímu tajemníkovi zbytkovou pravomoc „přijmout takové opatření, které je podle něho vhodné pro účely ochrany pojistníků před rizikem, že společnost nebude možná schopná splnit své závazky, nebo v případě dlouhodobých obchodů že nebude plnit rozumná očekávání pojistníků či potenciálních pojistníků“. Tato zbytková pravomoc, kterou lze uplatnit pouze tehdy, když se státní tajemník domnívá, že daných cílů nelze náležitě dosáhnout výkonem pravomocí, které jsou výslovně uvedeny v zákoně v oddílech 38 až 44, zahrnuje pravomoc státního tajemníka omezit svobodu společnosti disponovat jejími aktivy. Oddíl 45 odst. 2 v zásadě opakuje důvody, které jsou vyjmenovány v oddíle 37 odst. 3, na jejichž základě může státní tajemník omezit svobodu společnosti disponovat jejími aktivy.

S ohledem na formality, které musí být dodržovány, zákon nařizuje, aby státní tajemník při výkonu kterékoli z těchto pravomocí udělených zákonem, musel „uvést důvod, proč ji uplatňuje“. Pro omezení svobody společnosti disponovat aktivy se musí státní tajemník obrátit na soud s žádostí o soudní příkaz. Oddíl 40A stanoví podmínky, za kterých soud může na žádost státního tajemníka vydat požadovaný soudní příkaz. Takové omezení je limitováno na hodnotu „závazků" společnosti v Evropském společenství. Z ustanovení citovaných výše vyplývá, že pravomoc státního tajemníka zmrazit v souladu s právními předpisy Spojeného království aktiva společnosti je širší, než pravomoc, kterou uděluje směrnice příslušným orgánům členského státu. Jinými slovy, státní tajemník může omezit právo společnosti disponovat jejími aktivy za více okolností, než jsou okolnosti výjimečně očekávané směrnicí. Výkon pravomoci zmrazit aktiva společnosti státním tajemníkem je však podmíněn dodržením zvláštních formalit – včetně potřeby požádat soud o soudní příkaz –, které směrnice předepisuje.

Souvislost s případem společnosti ELAS

Použitelnost článku 12 na krizi společnosti Equitable Life je nejasná. Regulátor Spojeného království tvrdil, že tento článek není relevantní, a nedostatečný zásah v 90. letech odůvodnil tím, že „společnost Equitable byla vždy solventní a v jejích regulačních výkazech bylo vždy vykázáno, že v současné době splňuje své regulační požadavky na solventnost“ (David STRACHAN ve svědectví H4). Vzhledem k tomu, že společnost ELAS vždy formálně respektovala míru solventnosti, odstavec 3 článku nebyl nikdy uplatněn. Pro další informace o tomto bodě viz oddíl o článku 25 o míře solventnosti a část III o regulačních opatřeních.

Rozdíly mezi směrnicí 3ŽP a prováděcími předpisy: Právní předpisy Spojeného království dávají státnímu tajemníkovi pravomoc ve shodě se směrnicí 3ŽP zasáhnout v případě, že pojišťovací společnost čelí finančním potížím. Avšak na rozdíl od směrnice může státní tajemník požádat o předložení ozdravného plánu nebo krátkodobého finančního plánu. Navíc smí státní tajemník omezit svobodu společnosti disponovat jejími aktivy za více okolností, než jsou okolnosti očekávané směrnicí 3ŽP.

Článek 13 – Odnětí povolení (článek 26 směrnice 1ŽP a článek 39 směrnice KD)

Shrnutí cílů

Tento článek harmonizuje důvody pro odnětí povolení pojišťovací společnosti příslušnými orgány domovského členského státu. Toto ustanovení navíc ukládá v případě odnětí několik povinností domovskému členskému státu a hostitelskému členskému státu. Pojednává i o některých procesních formalitách, které musí být dodrženy.

Znění článku

Článek 13

Článek 26 směrnice 79/267/EHS se nahrazuje tímto:

„Článek 26

1. Povolení vydané pojišťovně příslušným orgánem jejího domovského členského státu může být uvedeným orgánem odňato, pokud tato pojišťovna

a) nezačne využívat povolení ve lhůtě 12 měsíců, výslovně se jej vzdá nebo přestane vykonávat pojišťovací činnost na déle než šest měsíců, ledaže dotyčný členský stát stanoví, že v těchto případech povolení propadá;

b) nadále nesplňuje podmínky pro vydání povolení;

c) nebyla schopná v povolené lhůtě učinit opatření uvedená v ozdravném plánu finanční situace nebo plán krátkodobého financování uvedeném v článku 24;

d) závažným způsobem poruší povinnosti podle předpisů, jež se na ni vztahují.

V případě odnětí nebo propadnutí povolení to příslušný orgán domovského členského státu oznámí příslušným orgánům ostatních členských států, a ty učiní vhodná opatření, aby zabránily pojišťovně v zahájení nových operací na svých územích, ať již v rámci práva usazování, nebo volného pohybu služeb. Příslušný orgán domovského členského státu v součinnosti s uvedenými orgány učiní všechna nutná opatření k ochraně zájmů pojištěných osob, a omezí zejména volné nakládání s aktivy pojišťovny v souladu se čl. 24 odst. 1, odst. 2 druhým pododstavcem nebo odst. 3 druhým pododstavcem.

2. Jakékoli rozhodnutí o odejmutí povolení musí být podrobně odůvodněno a oznámeno dotyčné pojišťovně.“

Komentář k provedení ve vnitrostátním právu ve Spojeném království

Několik důvodů pro odnětí povolení existovalo v právních předpisech Spojeného království již před přijetím směrnice 3ŽP (např. společnost nevyužije povolení do dvanácti měsíců, výslovně se ho vzdá; nesplnění podmínek pro vydání povolení). V případech, kdy společnost přestane vykonávat svou činnost na déle než šest měsíců, umožňuje ustanovení Spojeného království státnímu tajemníkovi, aby odňal povolení, pokud společnost „přestane vykonávat pojišťovací činnost nebo pojišťovací činnost jakéhokoli druhu“, ale neomezuje právo státního tajemníka na odnětí povolení na dodržení minimální lhůty šesti měsíců. Pokud jde o nepřijetí opatření předepsaných ozdravným plánem, právní předpisy Spojeného království dávají státnímu tajemníkovi široký prostor pro odnětí povolení, pokud má za to, že společnost nesplnila žádný druh povinnosti, kterou má na základě zákona o pojišťovacích společnostech nebo zákona o finančních službách z roku 1986.

„Závažné“ nesplnění povinností společnosti: tento předpoklad není součástí právních předpisů Spojeného království a státní tajemník může odejmout povolení společnosti za nesplnění povinností, které má, i když toto neplnění není „závažné“. Povolení může odejmout, pokud má za to, že v této společnosti nejsou nebo nebyla splněna žádná z kritérií obezřetného a zdravého řízení.

Povinnosti Spojeného království jako domovského členského státu v případě odnětí povolení britské společnosti, která působí v jiných členských státech: směrnice nařizuje, že domovský členský stát musí přijmout veškerá nezbytná opatření, aby zabezpečil zájmy pojištěných osob, a omezuje především volné disponování aktivy pojišťovací společnosti. Podle právních předpisů Spojeného království má státní tajemník pravomoc omezit právo společnosti disponovat jejími aktivy nejen tehdy, když vydal (a nezrušil) nařízení, které odnímá povolení společnosti vykonávat její činnost, ale i tehdy, když vydal nařízení pozastavující platnost takového povolení.

Souvislost s případem společnosti ELAS

Podle tohoto ustanovení by regulátor Spojeného království musel odejmout povolení udělené společnosti ELAS mimo jiné, pokud by společnost ELAS „závažným způsobem porušila své povinnosti podle předpisů, jež se na ni vztahují“. Podle některých dokumentů (WE 2, 4, 6–8, 14–17, 22–23, 31, 33–34, 36, 44, 51–54, 69, 72, 79 a 84) společnost Equitable v tomto ohledu skutečně závažně neuspěla. Regulátor se však nikdy nedomníval, že byly splněny podmínky pro uplatnění tohoto článku. Další podrobnosti jsou uvedeny v oddíle II.2. Další dokumenty o provedení ve vnitrostátním právu.

Rozdíly mezi směrnicí 3ŽP a prováděcími předpisy: směrnice stanoví, že domovský členský stát musí uvědomit příslušné orgány ostatních členských států. Vnitrostátní prováděcí opatření nestanoví, že státní tajemník musí informovat příslušný orgán ostatních členských států.

Článek 15 – Profesní tajemství (článek 16 směrnice KD)

Shrnutí cílů

Tento článek stanoví povinnost zachovávat profesní tajemství zaměřené na ochranu důvěrnosti informací a poté zavádí řadu výjimek z této povinnosti. Popisuje cíle, s jakými mohou příslušné orgány používat důvěrné informace, a vyjmenovává okolnosti a podmínky, za kterých může probíhat výměna důvěrných informací mezi příslušnými orgány členských států nebo s jinými orgány, jako jsou orgány dohledu, nezávislí pojistní matematici, centrální banky a další ministerstva.

Znění článku

Článek 15

1. Členské státy zajistí, aby všechny osoby, které pracují nebo pracovaly pro příslušné orgány, jakož i auditoři nebo experti jednající jménem příslušných orgánů byli povinni zachovávat profesní tajemství. Znamená to, že žádné důvěrné informace, které uvedené osoby mohou získat při plnění svých povinností, nesmějí být prozrazeny žádné osobě ani orgánu, kromě informací v celkové nebo souhrnné formě, kde není možno identifikovat jednotlivé pojišťovny, a kromě případů, na které se vztahuje trestní právo.

Avšak v případech, kdy je na pojišťovnu vyhlášen úpadek nebo u ní byla nařízena nucená likvidace, mohou být v občanskoprávním nebo obchodním řízení sdělovány důvěrné informace, které se netýkají třetích osob zapojených do pokusů pojišťovnu zachránit.

2. Odstavec 1 nebrání příslušným orgánům různých členských států vyměňovat si informace v souladu se směrnicemi vztahujícími se na pojišťovny. Tyto informace podléhají profesnímu tajemství stanovenému v odstavci 1.

3. Členské státy mohou uzavřít dohody o spolupráci při výměně informací s příslušnými orgány třetích zemí, pouze pokud zveřejňované informace podléhají zárukám profesního tajemství, které odpovídají alespoň zárukám uvedeným v tomto článku.

4. Příslušné orgány, které dostávají důvěrné informace podle odstavců 1 nebo 2, je mohou používat jen při plnění svých povinností pro

- kontrolu, zda jsou plněny podmínky pro přístup k pojišťovací činnosti, a pro usnadnění sledování výkonu této činnosti, zvláště s ohledem na sledování technických rezerv, míry solventnosti, správních a účetních postupů a vnitřních kontrolních mechanismů,

- ukládání sankcí,

- opravný prostředek ve správním řízení proti rozhodnutím příslušných orgánů nebo

- soudní řízení zahájené podle článku 50 nebo podle zvláštních podmínek stanovených ve směrnicích přijatých v oblasti pojišťovnictví.

5. Odstavce 1 a 4 nebrání výměně informací v členském státě, pokud ve stejném členském státě existují dva nebo více příslušné orgány, nebo mezi členskými státy, příslušnými orgány a

- orgány příslušnými pro úřední dohled nad úvěrovými institucemi a jinými finančními organizacemi a orgány pověřenými dohledem nad finančními trhy,

- orgány, jež se zabývají likvidací a úpadkem pojišťoven a jiným podobným řízením, a

- osobami příslušnými pro provádění zákonem stanovených auditů účtů pojišťoven a jiných finančních institucí,

při plnění jejich funkcí dohledu a sdělování orgánům, které řídí (nucené) likvidační řízení nebo spravují garanční fondy, informací nutných k výkonu jejich úkolů. Informace obdržené těmito orgány, úřady a osobami podléhají profesnímu tajemství stanovenému v odstavci 1.

6. Dále bez ohledu na odstavce 1 a 4 mohou také členské státy na základě právních předpisů povolit sdělování určitých informací jiným orgánům své ústřední správy, které odpovídají za právní předpisy týkající se dohledu nad úvěrovými institucemi, finančními institucemi, investičními službami a pojišťovnami a inspektorům působícím jménem uvedených orgánů.

Tyto informace je však možné sdělit pouze tehdy, pokud je to nutné z důvodu obezřetného dohledu.

Členské státy však zajistí, aby informace obdržené podle odstavců 2 a 5 a informace obdržené prostřednictvím ověřování na místě, které je uvedeno v článku 16 směrnice 79/267/EHS, nebyly nikdy sdělovány v případech uvedených v tomto odstavci bez výslovného souhlasu příslušných orgánů, které informace poskytly, nebo příslušných orgánů členského státu, ve kterém se ověřování na místě provádělo.

Komentář k provedení ve vnitrostátním právu ve Spojeném království

Podle právních předpisů Spojeného království upravuje sdělování informací oddíl 41 písm. A a dodatek 2B zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982, které byly vloženy předpisem 26 předpisů o pojišťovacích společnostech (třetí směrnice o pojištění) z roku 1994, kterými se provádí třetí směrnice o životním pojištění a které byly pozměněny předpisem 20 předpisy o finančních ústavech (obezřetnostní dohled) z roku 1996, kterým se provádí směrnice 95/96/ES.

Povinnost zachovávat profesní tajemství: na domácí úrovni upravuje profesní tajemství odstavec 1 dodatku 2B zákona. Pokud jde o oblast působnosti, zavazuje povinnost „jakoukoli osobu“, která sděluje „tajné informace“ v rozporu s odstavcem 1. „Tajné informace“ znamenají informace, které získá státní tajemník pro účely funkcí nebo při výkonu funkcí podle zákona nebo jakéhokoli předpisu či nařízení přijatého v souladu se zákonem a které se týkají obchodní činnosti nebo jiných záležitostí „příslušných osob“, jmenovitě „jakékoli společnosti Spojeného království, Evropského společenství nebo třetí země a jakéhokoli kontrolního orgánu, ředitele, generálního ředitele, generálního představitele, zástupce či zaměstnance takové společnosti“. Odstavec 5 rozšiřuje povinnost nesdělovat důvěrné informace na informace, které státnímu tajemníkovi pro potřeby jeho funkce podle zákona poskytl orgán dohledu v jiném členském státě než Spojeném království, nebo které státní tajemník či osoba jednající jeho jménem získali v jiném členském státě. Lze říci, že oblast působnosti povinnosti stanovené vnitrostátním ustanovením je ještě širší než oblast působnosti stanovená směrnicí, protože zavazuje „jakoukoli osobu“ (ne jen osoby, které pracují či pracovaly pro příslušný orgán). Vnitrostátní ustanovení navíc výslovně specifikuje, že „tajné informace“ zahrnují nejen informace týkající se samotných pojišťovacích společností, ale i informace týkající se výkonných pracovníků a zaměstnanců těchto společností. A konečně, vnitrostátní ustanovení jde dále než směrnice v tom, že stanoví pokutu pro ty, kteří v rozporu s podmínkami podle odstavce 1 poruší povinnost nesdělovat informace.

Výměna informací mezi příslušným orgánem členského státu a dalšími příslušnými orgány či relevantními úřady: na úrovni Spojeného království odstavec 3 dodatku 2B pojednává o oprávnění státního tajemníka sdělit informace zaměřené na snadnější výkon funkcí jiných regulačních orgánů a odstavec 4 pojednává o jiných oprávněných sděleních informací zaměřených na snadnější výkon funkcí jiných příslušných orgánů. Ve shodě se směrnicí mohou být všechna sdělení učiněna pouze orgánům dohledu, regulačním orgánům či jiným příslušným orgánům výslovně stanoveným vnitrostátními právními předpisy a ve všech případech je účelem oprávnění umožnit těmto orgánů výkon jejich funkcí. Vnitrostátní předpisy dále výslovně nařizují, že sdělené informace se nesmí používat jinak než pro výslovně uvedený účel, a ukládají trestní postih pro osoby, které informace používají v rozporu s předpisy.

Souvislost s případem společnosti ELAS

Článek je relevantní v souvislosti s výměnami korespondence (nebo jejím nevyměňováním ) mezi regulátorem Spojeného království a irskými a německými regulátory. Pro další informace o tomto bodě viz část III o regulačních opatřeních a část IV o opravných prostředcích. Dokument WE-Conf 9 obsahuje seznam důvěrné korespondence mezi regulátory o případu společnosti ELAS.

Pokud jde o povinnosti auditorů, viz odkaz na článek 17 směrnice KD. Byly vzneseny otázky týkající se opatření auditorů společnosti ELAS v průběhu celé záležitosti. Mandát výboru EQUI se však na tuto oblast výslovně nevztahuje. Nové vedení podalo v roce 2001 žalobu proti bývalým auditorům společnosti ELAS (Ernst&Young), ale žaloba byla nakonec zamítnuta.

Rozdíly mezi směrnicí 3ŽP a prováděcími předpisy: Ustanovení Spojeného království stanoví, že informace nejsou „tajnými informacemi“, pokud „se jedná o informace v celkové formě“ nebo jsou „informace zformulované tak, aby nebylo možné z nich zjistit informace týkající se jakékoli konkrétní osoby“. Ustanovení Spojeného království je tak v rozporu se směrnicí, protože povoluje další výjimku z povinnosti zachovávat profesní tajemství, a to konkrétně, že rozšíření informací o společnosti „v celkové formě“ je vyhovující. Naopak to, co povoluje směrnice, je rozšíření informací „v celkové [nebo souhrnné formě], kde není možno identifikovat jednotlivé pojišťovny.“

Článek 19 – Pojistné za nově sjednané pojištění (článek 21 směrnice KD)

Shrnutí cílů

Tento článek stanoví několik obecných pokynů o přiměřenosti pojistného za nově sjednané pojištění, tj. musí být za pojistně-matematických podmínek dostatečné, aby společnost mohla plnit své závazky a mohla vytvářet odpovídající technické rezervy. Pro tento účel se jako jediné vstupy pro splnění míry solventnosti berou v úvahu pojistné a další systematické a trvalé zdroje příjmů.

Znění článku

Článek 19

Pojistné za nově sjednávané pojištění musí být dostatečné a založené na rozumných pojistně matematických předpokladech, aby umožnilo pojišťovnám splnit všechny závazky, a zejména vytvořit odpovídající technické rezervy.

Pro tento účel se mohou brát v úvahu všechny stránky finanční situace pojišťovny, bez zdrojů, které nejsou pojistným a nepocházejí z něho a které jsou systematické a trvalé tak, že mohou z dlouhodobého hlediska ohrozit solventnost pojišťovny.

Komentář k provedení ve vnitrostátním právu ve Spojeném království

Tyto normy byly v právních předpisech Spojeného království provedeny předpisy o pojišťovacích společnostech (třetí směrnice o pojištění) z roku 1994. Předpis 18 těchto předpisů vložil do zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 oddíl 35B, který provádí ustanovení směrnice správně, včetně všech jejích pokynů o přiměřenosti pojistného. Právní předpisy Spojeného království jdou dále než směrnice a požadují, aby jmenovaný pojistný matematik společnosti vykonávající dlouhodobé obchody potvrdil, že pojistné za smlouvy uzavřené během finančního roku a vydělaný zisk z něj tyto normy splňují.

Souvislost s případem společnosti ELAS

Neexistuje žádná jasná souvislost s případem. Pro další informace o tomto bodě viz část III o regulačních opatřeních.

Rozdíly mezi směrnicí 3ŽP a prováděcími předpisy: žádné nenalezeny.

Článek 20 – Aktiva kryjící odpovídající rezervy (článek 22 směrnice KD)

Shrnutí cílů

Tento článek stanoví několik obecných pokynů o investičních normách, k jejichž splnění musí aktiva kryjící technické rezervy směřovat: musí zajišťovat bezpečnost, výnosnost a obchodovatelnost investic a musí být diverzifikována a přiměřeně rozložena.

Znění článku

Článek 20

Aktiva kryjící technické rezervy berou v úvahu typ činnosti vykonávané pojišťovnou tak, aby byla zajištěna bezpečnost, výnosnost a obchodovatelnost jeho investic a aby pojišťovna zajistila vhodnou diverzifikaci a rozložení těchto investic.

Komentář k provedení ve vnitrostátním právu ve Spojeném království

Tyto normy byly v právních předpisech Spojeného království provedeny předpisy o pojišťovacích společnostech (třetí směrnice o pojištění) z roku 1994.

Souvislost s případem společnosti ELAS

Neexistuje žádná jasná souvislost s případem. Bylo by nutné provést přezkum investiční strategie společnosti ELAS po dobu mnoha let, a dokonce i desetiletí, aby bylo možné zjistit, zda aktiva kryjící technické rezervy byla bezpečná a diverzifikovaná. V každém případě není hlavním sporným bodem v tomto případě tolik investiční norma aktiv zahrnujících technické rezervy, ale spíše případná nedostatečná tvorba rezerv. Pro další informace o tomto bodě viz část III o regulačních opatřeních.

Rozdíly mezi směrnicí 3ŽP a prováděcími předpisy: žádné nenalezeny.

Článek 22 – Pravidla pro diverzifikaci investic

Shrnutí cílů

Tento článek se týká pravidel a zásad, které musí členské státy dodržovat při regulaci investic pojišťovacích společností. Na jedné straně zahrnuje investiční limity u konkrétních aktiv a na druhé straně obecné investiční zásady pro přípustná aktiva.

Znění článku

Článek 22

1. Pokud se týká aktiv kryjících technické rezervy, požaduje domovský členský stát po každé pojišťovně, aby investovala ne více než

a) 10 % svých celkových hrubých technických rezerv do jednoho pozemku nebo budovy nebo několika pozemků nebo budov, které jsou navzájem dostatečně blízko, aby se daly považovat za jednu investici;

b) 5 % svých celkových hrubých technických rezerv do akcií a ostatních obchodovatelných cenných papírů obdobných akciím, dluhových cenných papírů a do jiných nástrojů peněžního a kapitálového trhu od téhož podniku nebo do úvěrů poskytnutých stejnému vypůjčovateli, které se posuzují jako jeden celek, úvěrů kromě úvěrů poskytnutých státním, regionálním nebo místním orgánům nebo mezinárodním organizacím, jejichž členem je jeden nebo více členských států. Tento limit může být zvýšen na 10 %, pokud pojišťovna neinvestuje více než 40 % svých hrubých technických rezerv do úvěrů nebo cenných papírů emitentů a vypůjčovatelů, u nichž investovala více než 5 % svých aktiv;

c) 5 % svých celkových hrubých technických rezerv do nezajištěných úvěrů, včetně 1 % pro každý jednotlivý nezajištěný úvěr kromě úvěrů poskytnutých úvěrovým institucím, pojišťovnám, pokud to povoluje článek 8 směrnice 79/267/EHS, a investičním podnikům usazeným v členském státě. Tyto limity se mohou zvýšit na 8 % a 2 % v uvedeném pořadí rozhodnutím učiněným v jednotlivých případech příslušným orgánem domovského členského státu;

d) 3 % svých celkových hrubých technických rezerv do hotovosti v pokladně;

e) 10 % svých celkových technických rezerv do akcií, jiných cenných papírů obdobných akciím a do dluhových cenných papírů neobchodovaných na regulovaném trhu.

2. Neexistence limitu v odstavci 1 u investice do určité kategorie neznamená, že aktiva v této kategorii mají být přijímána jako krytí pro technické rezervy bez omezení. Domovský členský stát určí podrobnější pravidla stanovící podmínky pro použití přijatelných aktiv. Při určování a uplatňování těchto pravidel zejména zajistí, aby byly dodržovány tyto zásady:

i) aktiva kryjící technické rezervy musí být dostatečně diverzifikovaná a rozložená tak, aby bylo zajištěno, že neexistuje nadměrná závislost na určité kategorii aktiv, investičním trhu nebo jednotlivé investici;

ii) investice do určitých typů aktiv, které vykazují vysokou úroveň rizika, ať už vzhledem k povaze aktiv nebo kvalitě emitenta, musí být omezeny na obezřetnou úroveň;

iii) omezení konkrétních kategorií aktiv musí při výpočtu technických rezerv brát v úvahu ošetření zajištění;

iv) pokud držená aktiva představují investice do dceřiné společnosti, která spravuje všechny investice pojišťovny nebo jejich část jménem pojišťovny, bere domovský členský stát musí při uplatňování pravidel a zásad stanovených v tomto článku v úvahu podkladová aktiva držená dceřinou společností; domovský členský stát může s aktivy jiných dceřiných společností zacházet stejně;

v) procentní podíl aktiv kryjících technické rezervy, která jsou zahrnuta do nelikvidních investic, musí být udržován na obezřetné úrovni;

vi) pokud držená aktiva zahrnují úvěry nebo dluhové cenné papíry vydané určitými uvěrovými institucemi, může domovský členský stát při uplatňování pravidel a zásad obsažených v tomto článku brát v úvahu podkladová aktiva držená těmito úvěrovými institucemi. Takto se může postupovat pouze tehdy, pokud má úvěrová instituce sídlo v členském státě, je uvedeným členským státem nebo místními orgány státu plně vlastněna a její činnost podle zakládací listiny a stanov spočívá v poskytování a zaručování úvěrů státním nebo místním orgánům prostřednictvím zprostředkovatelů nebo poskytování úvěrů subjektům úzce spojeným se státními nebo místními orgány.

3. V rámci podrobné úpravy podmínek použití přijatelných aktiv členský stát více omezí:

- úvěry nekryté bankovní zárukou, zárukou vydanou pojišťovnou, hypotékou nebo jakoukoli jinou formou cenného papíru ve srovnání s úvěry, které jsou takovou zárukou kryty;

- podniky kolektivního investování do převoditelných cenných papírů (dále jen "SKIPCP"), které nejsou koordinovány ve smyslu směrnice Rady 85/611/EHS¹ a jiné investiční fondy ve srovnání se SKIPCP koordinovanými ve smyslu uvedené směrnice;

- cenné papíry neobchodované na regulovaném trhu ve srovnání s těmi, které tam obchodované jsou;

- dluhové cenné papíry a jiné nástroje peněžního a kapitálového trhu nevydané státními, místními nebo regionálními orgány nebo podniky patřícími do zóny A definované ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 89/647/EHS² nebo emitenty, kterými jsou mezinárodní organizace, mezi jejichž členy nepatří ani jeden členský stát Společenství, ve srovnání se stejnými finančními nástroji, které jsou takovými institucemi vydány.

4. Členské státy mohou zvýšit limit stanovený v odst. 1 písm. b) na 40 % v případě dluhových cenných papírů, které jsou vydány úvěrovou institucí se sídlem v členském státě a podle zákona podléhající zvláštnímu úřednímu dohledu určenému k ochraně držitelů těchto dluhových cenných papírů. Částky odvozené od vydání těchto dluhových cenných papírů musí být zejména investovány v souladu s právními předpisy do aktiv, která jsou během celé doby platnosti těchto dluhových cenných papírů schopna krýt nároky spojené s dluhovými cennými papíry a která by se v případě úpadku emitenta použila přednostně na proplacení jistiny a narostlého úroku.

5. Členské státy nesmějí od pojišťoven požadovat, aby investovaly do určitých kategorií aktiv.

6. Bez ohledu na odstavec 1, může domovský členský stát za výjimečných okolností a na žádost pojišťovny dočasně a na základě řádně odůvodněného rozhodnutí povolit výjimky z pravidel stanovených v odst. 1 písm. a) až e), s výhradou článku 20.

¹Směrnice Rady 85/611/EHS ze dne 20. prostince 1985 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se subjektů kolektivního investování do převoditelných cenných papírů (SKIPCP) (Úř. věst. L 375, 31.12.1985, s. 3). Směrnice naposledy pozměněná směrnicí 88/220/EHS (Úř. věst. L 100, 19.4.1988, s. 31).

²Směrnice Rady 89/647/EHS z dne 18. prosince 1989 o ukazateli platební schopnosti úvěrových institucí (Úř. věst. L 386, 30.12.1989, s. 14).

Komentář k provedení ve vnitrostátním právu ve Spojeném království

Právní předpisy Spojeného království neukládají přímá omezení investičního výběru společnosti. Výrazný nepřímý vliv na investiční politiky společnosti však vyvíjejí předpisy o oceňování aktiv. Buď tím, že stanoví, že určitý typ aktiv je nepřípustný, nebo omezením hodnoty těchto aktiv, která může být vzata v úvahu pro regulační účely, vybízejí předpisy o oceňování aktiv společnosti k obezřetnému rozložení aktiv s relativně nízkým rizikem, která jsou v souladu s nařízeními o diverzifikaci investic uvedenými ve směrnici.

Investiční limity u konkrétních aktiv: směrnice stanoví určité investiční limity na některé typy aktiv vyjádřené jako podíl v celkových hrubých technických rezervách. Například je možné investovat maximálně 10 % do jednoho pozemku, maximálně 3 % ve formě hotovosti v pokladně atd. Podobně zahrnují pravidla, která omezují maximální přípustnou hodnotu každého typu aktiv, které lze brát v úvahu pro regulační účely, i právní předpisy Spojeného království.

Předpis 57 stanoví, že pokud úhrnná expozice společnosti aktivům jakéhokoli jednoho popisu překročí u aktiv tohoto popisu „maximální přípustnou hodnotu“, „aktiva, jejichž hodnota se rovná takovému překročení, budou z účtu vypuštěna“. Předpis 57 dále definuje „maximální přípustnou hodnotu“ pro společnost uskutečňující dlouhodobé obchody jako částku rovnající se procentnímu podílu „výše dlouhodobých obchodů“ podle dodatku 12 části I.

Na rozdíl od směrnice ukládají právní předpisy Spojeného království procentní omezení nikoli odkazem na technické rezervy, nýbrž s ohledem na „výši dlouhodobých obchodů“. MPO tvrdilo, že nebylo nutné zavést žádné změny, protože předpisy Spojeného království jsou ve většině případů obezřetnější než předpisy stanovené ve směrnici. [16]

Maximální přípustná hodnota pro hotovost činí 3 % výše dlouhodobých obchodů. Předpis Spojeného království nestanoví výslovně, že pojišťovací společnosti nemohou investovat více než 3 % do hotovosti; předpis Spojeného království ale stanoví, že pokud společnost přesto investuje do hotovosti více než 3 %, nebude přebytek počítán při oceňování tohoto konkrétního aktiva.

V některých případech jsou vnitrostátní limity úhrnné expozice obezřetnější než investiční limity směrnice. Směrnice například omezuje investice do jakéhokoli pozemku maximálně na 10 % celkových hrubých technických rezerv společnosti, zatímco vnitrostátní opatření omezuje úhrnnou expozici u pozemku maximálně na 5 % výše dlouhodobých obchodů společnosti. V jiných případech jsou limity stejné, například u nekótovaných akcií (10 %) a hotovosti (3 %). Regulace ve Spojeném království dále stanoví některé limity, o nichž směrnice nemluví, například 5 % do držeb v povolených podílových fondech, 5 % do počítačového vybavení a 2,5 % do kancelářských strojů.

Souvislost s případem společnosti ELAS

Tento článek s případem souvisí vzhledem k ustanovením odstavce 6, který k požadavkům obsaženým ve zbývajících částech článku zavádí únikovou doložku. Podle tohoto ustanovení může členský stát „za výjimečných okolností“ a „na žádost pojišťovny“ „dočasně“ a „po řádně zdůvodněném rozhodnutí“ povolit výjimky z pravidel stanovených v odstavci 1.

Na tuto skutečnost je třeba pohlížet v kontextu článku 25 o míře solventnosti a článku 21 o aktivech povolených ke krytí technických rezerv. Nabízí se otázka, zda právní předpisy Spojeného království daly regulátorovi (státnímu tajemníkovi) širší pravomoci, než jsou pravomoci stanovené směrnicí, k upuštění od předpisů o obezřetnostním dohledu. Na úrovni Spojeného království podle oddílu 68 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 smí státní tajemník na žádost nebo se souhlasem pojistitele upustit mimo jiné od uplatňování předpisů o obezřetnostním dohledu. Uplatňování této pravomoci není omezeno normami, které jsou uvedeny ve směrnici (tj. „výjimečné okolnosti“, „dočasně“ a „po řádně zdůvodněném rozhodnutí“). Podle ustanovení mohou být pro rozhodnutí státního tajemníka „stanoveny podmínky“, čímž je regulátorovi jasně svěřeno diskreční právo rozhodnout, zda tyto podmínky uloží, či nikoli. Zdá se, že tyto pravomoci jsou širší než pravomoci dané směrnicí.

Takové pravomoci představují riziko, že budou uplatňovány velmi shovívavě a že tak ohrozí uplatňování harmonizovaných norem. Vyvolává to jisté obavy, pokud jde o slučitelnost oddílu 68 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 se směrnicí 3ŽP. Viz další argumenty v oddíle o článku 25 o míře solventnosti.

Článek 29 – Pojistné podmínky a pojistné (článek 34 směrnice KD)

Shrnutí cílů

Cílem tohoto článku je vybídnout členské státy k přijetí méně restriktivní obchodní praxe. Zabraňuje tomu, aby členské státy vyžadovaly předchozí schválení pojistných podmínek, sazeb pojistného, technických podkladů používaných pro výpočet sazeb pojistného a technických rezerv a jiných tiskopisů, které pojistitel hodlá používat při svých jednáních s pojistníky.

Znění článku

Článek 29

Členské státy nepřijmou předpisy vyžadující předchozí schválení pravidelného oznamování všeobecných a zvláštních pojistných podmínek, sazeb pojistného, technických podkladů používaných zejména pro výpočet sazeb pojistného a technických rezerv a formulářů a jiných tiskopisů, které hodlá pojišťovna využívat při jednáních s pojistníky.

Bez ohledu na první pododstavec může členský stát původu pro výhradní účel ověření souladu s vnitrostátními předpisy o zásadách pojistné matematiky vyžadovat pravidelné sdělování technických podkladů používaných zejména pro výpočet sazeb pojistného a technických rezerv, aniž by uvedený požadavek představoval předběžnou podmínku pro to, aby pojišťovna mohla vykonávat činnost.

Nejpozději do pěti let od data použití této směrnice podá Komise Radě zprávu o provádění těchto ustanovení.

Komentář k provedení ve vnitrostátním právu ve Spojeném království

Ustanovení směrnice bylo v právních předpisech Spojeného království provedeno předpisem 4 a dodatkem 1 odst. 11 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1994. Podle těchto pravidel nemusí žadatelé již předkládat informace o všeobecných a zvláštních pojistných nebo smluvních podmínkách, jejichž použití společnost navrhuje. Tyto informace vyžadoval zákon o pojišťovacích společnostech z roku 1981, ale od té doby, co vstoupily v platnost předpisy o pojišťovacích společnostech z roku 1994, musí žadatel poskytnout pouze informace o „povaze závazků, které pojišťovna hodlá krýt“, a nikoli o záležitostech uvedených výše.

Souvislost s případem společnosti ELAS

Nejasná. Pro další informace o tomto bodě viz část III o regulačních opatřeních.

Rozdíly mezi směrnicí 3ŽP a prováděcími předpisy: žádné nenalezeny.

Článek 30 – Lhůta pro zrušení (článek 15 směrnice 2ŽP a článek 35 směrnice KD)

Shrnutí cílů

Podle tohoto článku musí mít členské státy pro pojistníky lhůtu pro zrušení v délce od 14 do 30 dnů od okamžiku, kdy byli informováni, že smlouva byla uzavřena.

Znění článku

Článek 30

1. V čl. 15 odst. 1 prvním pododstavci směrnice 90/619/EHS se vypouštějí slova „v jednom z případů uvedených v hlavě III“.

2. Čl. 15 odst. 2 směrnice 90/619/EHS se nahrazuje tímto:

'2. Členské státy nemusí uplatňovat odstavec 1 na smlouvy trvající šest měsíců nebo méně nebo pokud v důsledku postavení pojistníka nebo okolností, za kterých je smlouva uzavřena, pojistník tuto zvláštní ochranu nepotřebuje. Členské státy ve svých právních předpisech určí, kdy se odstavec 1 nepoužívá.“

Komentář k provedení ve vnitrostátním právu ve Spojeném království

Ve své původní verzi toto ustanovení povolovalo členským státům, aby upustily od stanovení lhůty pro zrušení pouze v případě smluv s maximálním trváním šest měsíců. Článek 30 směrnice 3ŽP zavádí druhou výjimku, kterou členským státům povoluje upustit od stanovení lhůty pro zrušení, když podle statusu pojistníka nebo okolností, za nichž se smlouva uzavírá, není zapotřebí této zvláštní ochrany. Ustanovení nechává na každém členském státě, aby specifikoval pravidla, která budou podle předepsaných pokynů uvádět, že se lhůta pro zrušení nepoužije. Spojené království provedlo tento článek ve svých právních předpisech předpisy o pojišťovacích společnostech (zrušení) z roku 1993 a předpisy o pojišťovacích společnostech (zrušení č. 2) byly následně nahrazeny předpisy o pojišťovacích společnostech z roku 1994. Předpis 2 předpisů o pojišťovacích společnostech (zrušení) z roku 1993 mění oddíl 75 (povinné oznámení pojistitele v souvislosti s dlouhodobými pojistkami) a oddíl 76 (právo na odstoupení z transakce s ohledem na dlouhodobé pojistky) zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982.

Souvislost s případem společnosti ELAS

Nejasná. Pro další informace o tomto bodě viz část III o regulačních opatřeních.

Rozdíly mezi směrnicí 3ŽP a prováděcími předpisy: žádné nenalezeny.

II.1.3.  Relevantní články z jiných směrnic

· První směrnice o životním pojištění (1ŽP), 1979/267/ES

Čl. 18 odst. 3 o použití budoucích zisků (který se stal čl. 27 odst. 4 směrnice KD) [viz rovněž kontext článku 18 směrnice 3ŽP o technických rezervách, článek 21 směrnice 3ŽP o začlenění aktiv do technických rezerv a článek 25 směrnice 3ŽP o solventnosti].

Na žádost pojišťovny doprovázenou podklady podanou orgánu dohledu členského státu, na jehož území se nachází sídlo pojišťovny, a se souhlasem tohoto orgánu:

a) částky rovnající se 50 % budoucích zisků pojišťovny; částka budoucích zisků se získá vynásobením předpokládaného ročního zisku koeficientem představujícím průměrnou zbývající dobu trvání pojistných smluv. Použitý koeficient nesmí převýšit deset. Předpokládaný roční zisk nesmí překročit aritmetický průměr zisků vytvořených během posledních pěti účetních období v činnostech uvedených v článku 1.

Podklady pro výpočet koeficientu, kterým má být násoben předpokládaný roční zisk, a položky z nichž sestává realizovaný zisk se definují společnou dohodou příslušných orgánů členských států ve spolupráci s Komisí. Až do uzavření uvedené dohody se uvedené položky určí podle právních předpisů členského státu, na jehož území společnost (sídlo, agentura nebo pobočka) vykonává své činnosti.

Poté co příslušné členské státy definují pojem vytvořených zisků, předloží Komise návrhy na harmonizaci tohoto pojmu prostřednictvím směrnice o harmonizaci účetních závěrek pojišťoven, zahrnující koordinaci uvedenou v čl. 1 odst. 2 směrnice 78/660/EHS⁷;

b) pokud se nepoužívá metoda zillmerování, nebo pokud se používá a je nižší než akviziční přirážka obsažená v pojistném, rozdíl mezi nezillmerovanou nebo částečně zillmerovanou matematickou rezervou a matematickou rezervou zillmerovanou podílem rovnajícím se akviziční přirážce obsažené v pojistném. Tato hodnota však nesmí převýšit 3,5 % součtu rozdílů mezi pojistnými částkami životních pojištění a matematickými rezervami pro všechna pojištění, pro které je metoda zillmerování možná. Rozdíl se sníží o částku všech neodepsaných pořizovacích nákladů zahrnutých do aktiv;

c) po souhlasu orgánů dohledu dotyčných členských států, ve kterých pojišťovna vykonává činnost, všech skrytých rezerv vyplývajících z podhodnocení aktiv a nadhodnocení pasiv jiných, než jsou matematické rezervy, pokud tyto skryté rezervy nejsou výjimečné povahy.

· Konsolidovaná směrnice (KD), 2002/83/ES.

Článek 17, povinnosti auditorů (původně článek 5 směrnice 95/26/ES) [viz rovněž kontext článku 15 3ŽP o profesním tajemství].

1. Členské státy přinejmenším stanoví, aby

a) každá osoba, které bylo vydáno povolení ve smyslu směrnice Rady 84/253/EHS [1], provádějící v pojišťovně úkol popsaný v článku 51 směrnice Rady 78/660/EHS [2], článku 37 směrnice 83/349/EHS nebo v článku 31 směrnice Rady 85/611/EHS [3] nebo jiný zákonem stanovený úkol měla povinnost příslušným orgánům okamžitě oznámit jakoukoli skutečnost nebo rozhodnutí týkající se uvedené pojišťovny, které zjistila při výkonu tohoto úkolu a které by mohly

- představovat závažné porušení právních a správních předpisů stanovících podmínky pro povolení nebo které konkrétně upravují provozování činností pojišťovnami,

nebo

- ovlivnit pokračování činnosti pojišťovny nebo

- vést k tomu, že bude odmítnuto ověření účtů nebo k nim budou vyjádřeny výhrady;

b) tato osoba měla také povinnost oznámit jakékoli skutečnosti a rozhodnutí, které zjistí při výkonu úkolu popsaného v písmenu a) v pojišťovně mající úzké propojení vyplývající z řídícího vztahu s pojišťovnou, v níž uvedená osoba plní výše uvedený úkol.

2. Sdělení skutečností nebo rozhodnutí uvedených v odstavci 1 příslušným orgánům v dobré víře osobami oprávněnými ve smyslu směrnice 84/253/EHS nepředstavuje porušení žádného omezení sdělování informací uloženého smluvně nebo jakýmikoli právními nebo správními předpisy a nezakládá pro tyto osoby žádnou odpovědnost.

· Směrnice 2002/12/ES, Solvency I

Čl. 1 odst. 4 o použití budoucích zisků (původně čl. 18 odst. 3 směrnice 3ŽP [viz oddíl o článku 25 směrnice 3ŽP].

4. Na žádost pojišťovny doprovázenou podklady podanou příslušnému orgánu domovského členského státu a se souhlasem tohoto příslušného orgánu může disponibilní míra solventnosti zahrnovat také:

a) do dne 31. prosince 2009 částku rovnající se 50 % budoucích zisků pojišťovny, ale nepřevyšující 25 % disponibilní míry solventnosti nebo požadované míry solventnosti, podle toho, co je nižší. Částka budoucích zisků se získá vynásobením předpokládaného ročního zisku koeficientem představujícím průměrnou zbývající dobu trvání pojistných smluv. Použitý faktor nesmí překročit hodnotu 6. Předpokládaný roční zisk nesmí překročit aritmetický průměr zisků vytvořených během posledních pěti účetních období v činnostech uvedených v čl. 1 odst. 1.

Příslušné orgány mohou souhlasit se zahrnutím této částky pro disponibilní míru solventnosti, pouze

i) pokud je příslušným orgánům předložena zpráva pojistného matematika potvrzující pravděpodobnost těchto zisků v budoucnosti a

ii) pokud dosud tato část budoucích zisků ze skrytých čistých rezerv zmíněných v písmenu c) nebyla vzata v úvahu;

b) pokud se nepoužívá metoda zillmerování, nebo pokud se používá a je nižší než akviziční přirážka obsažená v pojistném, rozdíl mezi nezillmerovanou nebo částečně zillmerovanou matematickou rezervou a matematickou rezervou zillmerovanou podílem rovnajícím se akviziční přirážce obsažené v pojistném. Tato hodnota však nesmí převýšit 3,5 % součtu rozdílů mezi pojistnými částkami životních pojištění a matematickými rezervami pro všechna pojištění, pro které je metoda zillmerování možná. Rozdíl se sníží o částku všech neodepsaných pořizovacích nákladů zahrnutých do aktiv;

c) veškeré skryté čisté rezervy vzniklé z ocenění aktiv, nemají-li tyto skryté čisté rezervy výjimečnou povahu;

d) jednu polovinu nesplaceného základního kapitálu nebo počátečního kapitálu, jakmile splacená část dosáhne 25 % tohoto základního kapitálu nebo počátečního kapitálu, až do 50 % disponibilní míry solventnosti nebo požadované míry solventnosti, podle toho, co je nižší.

· Směrnice 2005/1/ES o nové organizační struktuře výborů pro finanční služby

Články 5 až 8 o zřízení EIOPS

Článek 5

Směrnice 91/675/EHS

Směrnice 91/675/EHS se mění takto:

1. V názvu směrnice se slova "Výbor pro pojišťovnictví" nahrazují slovy "Evropský výbor pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění".

2. „Článek 1

1. Komisi je nápomocen Evropský výbor pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění, zřízený rozhodnutím Komise 2004/9/ES [23] (dále jen „výbor“).

2. Předseda Evropského výboru orgánů dohledu nad pojišťovnictvím a zaměstnaneckým penzijním pojištěním, zřízeného rozhodnutím Komise 2004/6/ES [24], se účastní zasedání výboru jako pozorovatel.

3. Výbor může k účasti na svých schůzích přizvat odborníky a pozorovatele.

4. Sekretariát výboru zajišťuje Komise.

3. „Článek 2

1. Doba uvedená v čl. 5 odst. 6 rozhodnutí 1999/468/ES je tři měsíce.

2. Výbor přijme svůj jednací řád.

4. Články 3 a 4 se zrušují.

Článek 6

Směrnice 92/49/EHS

V čl. 40 odst. 10 první větě směrnice 92/49/EHS se slova "předloží Komise Výboru pro pojišťovnictví, zřízenému směrnicí 91/675/EHS, zprávu" nahrazují slovy "poskytne Komise Evropskému výboru pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění informace".

Článek 7

Směrnice 98/78/ES.

Směrnice 98/78/EHS se mění takto:

1. V článku 10a se odstavec 3 nahrazuje tímto:

„3. Aniž je dotčen čl. 300 odst. 1 a 2 Smlouvy, posoudí Komise, které je nápomocen Evropský výbor pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění, výsledek jednání uvedených v odstavci 1 a výslednou situaci."

2. V článku 11 se odstavec 5 nahrazuje tímto:

„5. Nejpozději 1. ledna 2006 vydá Komise zprávu o uplatňování této směrnice a v případě potřeby o nutnosti další harmonizace.“

Článek 8

Směrnice 2002/83/ES.

Směrnice 2002/83/ES se mění takto:

1. V čl. 46 odst. 9 první větě se slova "předloží Komise Výboru pro pojišťovnictví zprávu" nahrazují slovy "poskytne Komise Evropskému výboru pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění informaci".

2. Článek 58 se nahrazuje tímto:

„Článek 58

Informace od členských států Komisi

a) o každém povolení přímé nebo nepřímé dceřiné společnosti jedné nebo více mateřských společností řídícími se právem třetí země.

b) kdykoli taková mateřská společnost získá podíl v pojišťovně ve Společenství, který tuto pojišťovnu změní na její dceřinou společnost.

Jestliže je povolení uvedené v písmenu a) vydáno přímé nebo nepřímé dceřiné společnosti jedné nebo více mateřských společností řídících se právem třetích zemí, objasní se struktura skupiny v oznámení, které příslušné orgány zašlou Komisi a ostatním příslušným orgánům."

3. V článku 65 se odstavec 1 nahrazuje tímto:

„1. Komisi je nápomocen Evropský výbor pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění, zřízený rozhodnutím Komise 2004/9/ES [26].“

II.2.  Další dokumenty o provedení ve vnitrostátním právu

II.2.1. Dokumenty, které předložila Komise

Na úvod je dobré nejprve připomenout, jaké jsou přesné povinnosti Komise, pokud jde o provedení ve vnitrostátním právu práva EU[17]. Článek 211 Smlouvy o ES uvádí, že Komise je pověřena sledováním uplatňování práva Společenství, což zahrnuje tyto činnosti:

1) ověřuje, zda členské státy přijaly prováděcí vnitrostátní opatření a zda jí je sdělily ve stanovené lhůtě;

2) ověřuje soulad vnitrostátních transpozičních opatření s právními předpisy Společenství;

3) zajišťuje skutečné respektování ustanovení soukromými a státními subjekty, orgány a úřady (vynucování).

S vědomím těchto mezníků přijal výbor EQUI dokumentaci od Komise. Za prvé, Komise, zastoupená Elmerem TERTAKEM, ředitelem oddělení pojištění, se zúčastnila slyšení výboru EQUI dne 23. března 2006 (ústní svědectví H1). Proběhly i další písemné výměny. Za druhé, Charlie McCREEVY, komisař pro vnitřní trh, svědčil dne 23. listopadu 2006 (ústní svědectví H8). Během všech těchto výměn Komise odpověděla na otázky, které jí položili členové, a předložila požadované dokumenty o provedení ve vnitrostátním právu příslušných směrnic a jejich uplatňování příslušnými orgány během referenčního období, jakož i o opatřeních, která Komise přijala v souvislosti se sledováním provádění. Tyto dokumenty zahrnují prováděcí studii o směrnici 3ŽP, kterou vypracovala britská právnická firma Wilde Sapte (WE 20), seznam řízení o nesplnění povinnosti (WE 19) a seznam všech dokumentů týkajících se společnosti ELAS, které se nacházejí v Komisi, včetně dopisů, e-mailů a dalších různých dokumentů (WE 39). Komise vypracovala i zprávu o otázkách postavení domovského a hostitelského státu (WE 41). Další informace byly poskytnuty v dokumentu WE Conf-11: přezkum studie o provádění, informace o totožnosti tehdejších pověřených úředníků, informace o odpovědných osobách ve firmě Wilde Sapte a další záležitosti.

Shrnutí témat vyplývajících z ústního svědectví a písemných dokumentů

1. Správné a včasné provedení směrnice 3ŽP

Pan Elmér TERTAK, ředitel generálního ředitelství Komise pro finanční instituce na vnitřním trhu a služby, tvrdí, že na základě dokumentů, které má k dispozici, „Spojené království provedlo směrnici 3ŽP včas a správně" (H1). Dokládala to skutečnost, že tento členský stát „informoval generálního tajemníka Komise o svém provádění směrnice 3ŽP dopisem ze dne 29. června 1994“. V tomto dopise Spojené království specifikovalo, že prováděcí předpisy „vstoupí v platnost dne 1. července 1994, v termínu stanoveném ve směrnici. Spojené království tak respektovalo termín pro vstup v platnost stanovený ve směrnici a ve svém oznámení postupovalo správně a poskytlo kopie prováděcích právních předpisů“. Komise kontrolovala plnění členských států společně s externími poradci, kteří vypracovali zprávu o provádění a podrobnou srovnávací tabulku. Studii zabývající se provedením ve vnitrostátním právu směrnice 3ŽP a směrnic o neživotním pojištění vypracovala právnická firma Wilde Sapte. Nebyly do ní zahrnuty Řecko a Španělsko. Pan TERTAK tvrdí, že zpráva a prozkoumání této zprávy a prováděcích předpisů Spojeného království službami Komise „neupozornily na žádné významné mezery či problémy, pokud jde o provádění Spojeným královstvím“ (H1).

Komisař McCREEVY ve svědectví H8 opakuje, že „náš závěr zněl, že Spojené království provedlo třetí směrnici o životním pojištění ve svých vnitrostátním právních předpisech správně“.

2. Úloha Komise

Pan TERTAK vyjasnil, že Komise „nemá žádnou přímou úlohu v dohledu nad jednotlivými pojišťovnami v členských státech a směrnice EU o pojištění nedávají Komisi specifické pravomoci dohledu. Komise nepovoluje společnosti, které chtějí uzavírat pojištění, ani na takové společnosti nedohlíží, a organizace a provádění této vnitrostátní pravomoci dohledu je odpovědností každého členského státu“ (H1). Úkolem Komise bylo zajistit, aby při výkonu těchto pravomocí dohledu členské státy respektovaly své povinnosti podle příslušných směrnic Evropského společenství a aby nebránily řádnému fungování vnitřního trhu. Pouze tam, kde došlo k neplnění těchto povinností podle Smlouvy, je Komise oprávněna zahájit formální řízení o nesplnění povinnosti.

Komisař McCREEVY popisuje potíže, jimž Komise někdy čelí (H8): „Kontrola provádění právních předpisů Společenství členskými státy je obtížným úkolem. Je náročná z hlediska času i prostředků. Vznikají jazykové problémy. Překlady nejsou vždy k dispozici. Členské státy naše směrnice často provádějí tím, že změní několik stávajících právních předpisů a často nedodají transpoziční tabulky.“ Pak dodává: „Musím zdůraznit, že Komise nenese odpovědnost za dohled nad jednotlivými pojišťovnami. To je práce vnitrostátním orgánů. Nemůžeme stát vnitrostátním orgánům dohledu za zády, abychom se přesvědčili, že svou práci dělají pořádně. Jak jsem já i moji úředníci uvedli už dříve, Komise není a nemůže být orgánem dohledu nad orgány dohledu."

3. Řízení o nesplnění povinnosti: menší byla zahájena, ale nyní jsou uzavřena

Pan TERTAK ve svědectví H1 konstatuje, že v současné době Komise neví o žádném porušení směrnic EU o pojištění v souvislosti se společností ELAS a že nemůže zaujmout definitivní stanovisko o tom, zda v případě ELAS mohlo dojít při uplatňování směrnice v praxi k porušení, a i kdyby mohla takové stanovisko zaujmout a byla přesvědčena, že v praxi došlo k porušení, nemohla by zahájit řízení o nesplnění povinnosti před Soudním dvorem z důvodu úlohy Komise a povahy řízení o nesplnění povinnosti podle Smlouvy, jak je vykládá Soudní dvůr. Pan TERTAK své tvrzení rozšířil tím, „že k většině porušení předpisů na úrovni GŘ pro vnitřní trh, pokud je mi známo, došlo tak, že (…) ti, kteří si myslí, že se něco odchyluje od linie, se obracejí na Komisi a oznamují nám, že něco je špatně. Samozřejmě že v okamžiku, kdy dostaneme důkazy a vysvětlení, že skutečně došlo k porušení předpisů, přijmeme opatření; ale na druhou stranu nejsme oprávněni vystupovat jako policie a máme omezení, jak jsem uvedl, od Soudního dvora a v tomto rozmezí musíme jednat“.

Pan BEVERLY z Komise vyjasňuje, že nesplnění povinnosti „není pouhým proviněním, ale toto provinění se ve skutečnosti týká porušení práva Společenství, a to je však opět něco, co potřebuje důkazy. Abychom to shrnuli, neměli jsme, pokud je mi známo, v té době žádné důkazy, kvůli kterým bychom mohli zahájit řízení o nesplnění povinnosti, a neobdrželi jsme, opět pokud je nám známo, v té době žádné stížnosti, které by naznačovaly, že by měla být proti Spojenému království zahájena nějaká řízení o nesplnění povinnosti kvůli neplnění nařízení třetí směrnice o životním pojištění v souvislosti se společností Equitable Life“.

Komise však výboru zaslala seznam řízení o nesplnění povinnosti (WE 19), která byla s členskými státy zahájena v souvislosti se směrnicí 3ŽP. Tento seznam uvádí, že „řízení o nesprávném uplatňování byla zahájena proti řadě členských států, včetně Spojeného království, ohledně specifických aspektů jejich vnitrostátních opatření. Například v případě Spojeného království se problém týkal výměny statistických informací mezi orgány dohledu“..WE 19 objasňuje, že „všechny tyto případy jsou už uzavřeny“ a že „žádný z jich se, jak se zdá, netýká základních obezřetnostních požadavků směrnice“.

4. Absence stížností Komisi před rokem 2001 – Komise nemůže jednat proti údajným porušením předpisů v minulosti, která už byla napravena

Pan TERTAK v rámci výslechu objasnil, že pokud Komise není v náležitou dobu upozorněna na skutečnosti, oficiálně neexistují. To se týká případu společnosti ELAS, kde v té době nikdo Komisi neupozornil. Nesmí se však zapomenout na to, že Komise může informace obdržet jinými způsoby.

V záležitosti korespondence o společnosti ELAS, kterou Komise má, pan TERTAK ve svědectví H1 konstatuje, že „první korespondence, která se objevuje v archivu Komise, je ze začátku roku 2001 a jedná se o dopisy pana Jamese Ellese, poslance EP, a pana Roye Perryho, poslance EP. Pan Perry napsal komisaři Bolkensteinovi znovu v červenci 2001 po pádu společnosti Independent Insurance Company a po rozhodnutí společnosti Equitable Life snížit hodnoty důchodových pojistek o 16 %. Pan Perry se Komise zeptal, zda je spokojena, že v těchto záležitostech byly dodrženy evropské směrnice“. Pan TERTAK pak řekl, že Komise bude ve svém archivu pokračovat v hledání korespondence z doby před uvedeným datem. Komisař McCREEVY ve svědectví H8 opakuje tyto skutečnosti: „Komise o problémech společnosti Equitable Life nevěděla až do začátku roku 2001, kdy nás začali kontaktovat poslanci tohoto Parlamentu jménem svých voličů, kteří byli pojistníky Equitable. Poskytli jsme vám úplný seznam všech svých dokumentů o společnosti Equitable Life. Orgány Spojeného království zareagovaly po krizi a uzavření vůči novým činnostem rychle. Na základě Bairdovy zprávy a Tinerových reforem Spojené království radikálně změnilo své předpisy o životním pojištění obecně, zejména o pojistkách s podílem na zisku, o vzájemných životních pojišťovnách a o úloze pojistného matematika. Myslím, že lze říci, že systém, který fungoval před krizí společnosti Equitable Life, již neexistuje.“

Pokud jde o otázku zapojení Komise, konstatuje Clive MAXWELL ve svědectví H4, že ve věci „zapojení Komise do následné kontroly společnosti Equitable Life nemám před sebou žádné podrobnosti o jakémkoli zapojení Evropské komise do řešení jednotlivých případů“.

V související věci Komise trvala na tom, že nemohla vyjádřit své stanovisko nebo vyšetřit nesplnění povinnosti, která dotyčný členský stát napravil. To bylo z důvodu povahy řízení o nesplnění povinnosti, jehož cílem je pouze zajistit plnění práva EU. Oběti nesplnění povinnosti v minulosti by mohly slučitelnost jednání členského státu dát prověřit u vnitrostátních soudů. Členové vyjádřili úžas nad tím, že neexistuje žádný způsob, jak znovu otevřít případy nesplnění povinnosti nebo jak vyšetřit nesplnění povinnosti v minulosti, zejména tehdy, když se škodlivý účinek těchto porušení projeví až v pozdějším stádiu.

Na závěr brání kroky Komise Alan BEVERLY ve svědectví H7, přičemž opakuje stanoviska pana TERTAKA tím, že říká, že „úlohou Komise není dohlížet na orgány dohledu. Není to naším mandátem a asi to dělat nemůžeme. Už dříve jsme vám řekli, že poté, co zkontrolujeme, že provedení v členských státech proběhlo, jsme pak vlastně závislí na stížnostech nebo dopisech občanů, které napadlo, zda něco není špatně. Opět, jak jsme vás už informovali, nevěděli jsme o žádných problémech předtím, než jsme dostali první dopisy, které byly odeslány v roce 2001, po uzavření se novým obchodům […] Proč se k nám nic nedoneslo před rokem 2001? Bylo to pravděpodobně proto, že v 90. letech lidé, kteří odcházeli od společnosti Equitable Life, odcházeli se štědrými platbami a neměli žádný důvod si na cokoli stěžovat“.

5. Zprávy o provádění, které vypracovala firma ze Spojeného království

Na žádost členů výboru předložila Komise tzv. zprávy o provádění směrnice 3ŽP. Zprávu vypracovala britská soukromá právnická firma nazvané Wilde Sapte. Zpráva obsahuje celkové shrnutí a devět zpráv o srovnání jednotlivých zemí. Komise uvádí, že směrnice byla provedena příliš pozdě ve dvou zemích, které byly ve zprávě zaznamenány. Pan VAN HULLE z Komise vysvětlil, že proběhlo obvyklé výběrové řízení s cílem vybrat firmu a že firma byla vybrána, aby vypracovala studii o celé EU, kam patří i Spojené království; je smůla, že tady byla taková souvislost, ale v době, kdy studie vznikala, záležitost společnosti ELAS nebyla ještě na světě. Komise „se obvykle snaží vybrat firmu, která má kontakty ve všech členských státech“ (H1), což je obtížný úkol.

Komisař MCCREEVY (H8) rovněž vysvětlil, jak „[jsme] kontrolovali provádění třetí generace směrnic o pojištění v letech 1994–95 částečně pomocí studie, jejíž vypracování jsme zadali známé právnické firmě. Zpřístupnili jsme vám studijní zprávy a naše vlastní interní zprávy, které jasně ukazují řešené problémy. Tyto zprávy rovněž ukazují značné úsilí úředníků Komise o zhodnocení peněz a získání nejlepšího možného výsledku“.

6. Provedení ve vnitrostátním právu: Komise vidí pouze „momentku“

Pan TERTAK při výslechu připustil, že při analýze provedení ve vnitrostátním právu směrnic „můžete získat jen momentku jakékoli dané doby, která automaticky nepokrývá to, co se stane posléze (…). Neměli bychom zapomínat, že nad institucemi, zejména těmi, které mají pravomoci dohledu, rovněž vykonávají určitý dohled národní parlamenty, a člověk by čekal, že demokratický parlament stačí na to, aby dohlížel na jednání institucí na svém území a na to, zda tento zákon dodržují, jelikož směrnice jsou provedeny jejich vnitrostátními zákony“. Z dokumentu WE-Conf 11 vyplývá nedostatek zdrojů pro Komisi v oblasti provedení ve vnitrostátním právu (zejména jazykových dovedností, jelikož přijaté prováděcí právní předpisy nejsou ani přeloženy), což posiluje dojem, že Komise může provádět přiměřené sledování provedení ve vnitrostátním právu, pouze pokud má k dispozici více prostředků.

V otázce zdrojů naráží komisař McCREEVY ve svědectví H8 „na některé z obtíží při kontrole záznamu o provedení ve vnitrostátním právu a na problémy, které existují, a problémy, které existovaly v minulosti. Od nástupu nové Barrosovy Komise a od mého funkčního období je tématem Barrosovy Komise zlepšování právní úpravy. Jednou z věcí, kterou máme na mysli, je lepší právní úprava přicházející z Evropy. Z tohoto důvodu by logicky mělo být v celém systému k dispozici více lidí, kteří by dohlíželi na provedení ve vnitrostátním právu směrnic, provádění, řízení o nesplnění povinnosti atd.“.

7. Provedení ve vnitrostátním právu má prvky zaškrtávání okének

Při zodpovídání dotazů členů pan TERTAK připustil, že pokud jde o fungování aspektů jednotného trhu, mohlo by platit, že tvorba, přijetí a provádění nových směrnic o životním pojištění je cvičením na zaškrtávání okének, „protože jsme vytvářeli něco nového, čím jsme evropským společnostem usnadňovali nabízení svobody služeb, zejména přes hranice. Proto jsme provádění prozkoumali docela brzy po termínu provedení. Tím pádem, téměř samozřejmě, nebyly žádné zkušenosti s praktickým uplatňováním nových opatření v tomto stádiu (…). Je zde tedy prvek zaškrtávání okének, ale je tady toho k práci i mnohem více“.

V průběhu různých debat přišli členové s myšlenkou, že provedení ve vnitrostátním právu je v současné době statickým a krátkozrakým cvičením, které se musí začít dívat dále do budoucna, například posuzováním kvality právního předpisu během prvních několika let jeho uplatňování, a ne jen na začátku. Zmínil se o tom komisař McCREEVY ve svědectví H8: „Naší prací je zajistit, aby byla pravidla uplatňována. Jak tedy svého cíle dosáhneme nejlépe? Se zdroji, které máme k dispozici, můžeme stěží vysílat týmy úředníků, aby hledali případy nesprávného uplatňování v našich 25 – a brzy 27 – členských státech. Ale co můžeme dělat a co už také děláme, je vybízení regulátorů a orgánů dohledu členských států k tomu, aby stále více a více navzájem spolupracovali. Jelikož jejich spolupráce je stále užší a pravidelnější, jelikož provádějí vzájemná hodnocení, přijímají protokoly či memoranda o porozumění pro koordinované uplatňování konkrétních směrnic a obecně pokračují v politice sbližování dohledu, dospějeme k tomu, že problémy nesprávného uplatňování právních předpisů Společenství budou zachyceny a vyřešeny v časnějším stádiu.“

8. Kvalita zpráv o provádění a přezkum

Členové vznesli otázku, zda by si Komise neměla z tohoto konkrétního případu vzít ponaučení. Během H1 se také ptali, zda byl proveden přezkum přezkumu studií o provádění. Během dotazování Komise připustila, že nebyla „spokojena s vedením studie u některých zemí“ (H1). Shromáždí veškerou dokumentaci z archivů, aby mohla výbor informovat o tom, kde a o jakých bodech a u kterých zemí nebyla se studií spokojena (WE-Conf 11). Pan BEVERLY konstatoval, že přezkum studie byl proveden. Řekl, že „byl v té době proveden pečlivý přezkum studie, protože jsme tehdy rozhodně řešili s poradcem nějaké problémy“ (H1).

Zdá se však, že tato vyjádření jsou v rozporu s tím, co je uvedeno v dokumentu WE 19, kde Komise konstatuje, že „ze zpráv a z našich kontaktů s jedním úředníkem v důchodu je jasné, že v průběhu práce na studii vznikly velké problémy. Konečný výsledek byl ten, že vylepšená verze průběžné zprávy se stala konečnou zprávou a konečný rozpočet byl snížen o 50 %.“ Komise došla k závěru, že „nebyl proveden žádný písemný přezkum studie“, ale tvrdí, že může potvrdit, že „úředníci, kteří byli tehdy za studii odpovědní, i když nekontrolovali veškerou práci poradců ve všech jednotlivých členských státech, hráli aktivní úlohu při sledování práce na studii“. V dokumentu WE 19 Komise také uvádí, že „je jasné, že skutečnost, že do zprávy bylo zahrnuto i Spojené království, je jedním ze solidnějších aspektů studie". Tato tvrzení podle všeho dokládá i dokument WE Conf-11.

9. Žádná ustanovení o projednávání ve výborech

Během dotazování Komise uvedla, že směrnice 3ŽP nepředpokládala žádné projednávání ve výborech o provádění technických detailů. Směrnice byla prováděna přímo, jak přišla z Parlamentu a Rady ministrů, a ohledně technických detailů neproběhlo žádné projednávání ve výborech.

10. Směrnice Solvency II je významnou generální opravou

Komise si myslí (H1), že „bychom si měli připomenout, že směrnice o pojištění obsahují většinou minimální pravidla a že to je příčina, proč si členské státy někdy chtějí k těmto pravidlům něco přidat (…). Připravujeme směrnici „Solvency II“, která je velkou generální opravou požadavků na solventnost pro pojišťovny. Už na tom nějakou dobu pracujeme... a důvod, proč to děláme, se opírá o zkušenosti, jako je Equitable Life“. Podle Komise bude mít směrnice Solvency II „systém, který bude citlivější vůči rizikům, takže každý, koho se to bude týkat, orgány dohledu, jakož i samotné společnosti, bude nucen zkoumat rizika produktů, které uvádí na trh; například riziko kapitálových trhů, které bylo velkým problémem v tomto případě společnosti Equitable Life“.

Komisař McCREEVY ve svědectví H8 komentuje směrnici Solvency II: „Naší současnou vrcholnou prioritou v oblasti pojištění je projekt Solvency II. Cílem není nic jiného než provést základní revizi regulace pojištění a dohledu nad ním v Evropské unii. Na současném systému solventnosti, stejně jako bohužel na mnohých z nás, se už projevuje jeho věk! Požadavky na míru solventnosti pro pojistitele byly na úrovni EU poprvé zavedeny před více než 30 lety a metoda výpočtu se v podstatě do dnešní doby nezměnila. Byly určeny pro pojišťovnictví a pro svět, které už neexistují. Směrnice o pojištění stanoví minimální normy, které mohou být a jsou na vnitrostátní úrovni doplňovány celou řadou způsobů dalšími pravidly. Nemáme tak žádný skutečný společný základ.“

V souvislosti s otázkou, zda by se místo směrnic neměla více používat nařízení, McCREEVY pokračoval, že „ve směrnici Solvency II je naším záměrem dosáhnout co největší harmonizace a nemít všechny tyto odchylky apod. Ale jelikož tyto směrnice procházejí procesem Rady ministrů a Evropského parlamentu, jsou do nich nevyhnutelně přidávány různé věci a my pak nemáme tu správnou harmonizaci. Nalijme si čistého vína: neexistuje mnoho členských států, které by si vyskakovaly a žádaly, aby Komise získala v těchto oblastech přímější pravomoci a aby ony samy přišly o tyto odchylky. Nestává se to v žádné oblasti, natož pak ve finančních službách. Buďme skutečně upřímní: dokonce i ve většině proevropských zemí neznám žádného z ministrů, ať už je jeho politické přesvědčení jakékoli – střed, pravice, nebo levice, který by to chtěl. Z jejich pohledu panují velmi dobré důvody, proč by nechtěli jít tímto směrem, takže to je velmi složitý problém“.

11. Vylepšené finanční informace, paralela se společností ENRON

Na téma nedostatku informací poskytovaných investorům pan TERTAK (H1) pohotově odpověděl, že „současné požadavky na finanční informace a na transparentnost byly v posledních letech neskutečně rozšířeny a vylepšeny. […] Ještě jsme neudělali analýzu, zda praxe ve Spojeném království byla v té době tou nejlepší praxí nebo zda se aspoň příliš nelišila od evropské úrovně. Ale jedna věc je jistá: nesrovnávejte první nařízení se současnými, protože současná nařízení vždy obsahují všechna ponaučení získaná v průběhu let. Ponaučením byl jistě i případ společnosti Enron, protože nikdo nic nevěděl, ale někdo se objevil a došlo k tomu, že spousta nařízení týkajících se požadavků na výkaznictví, povinnosti auditorů, to všechno se v USA změnilo a podobně budou provedeny změny i v Evropě“.

12. Filozofie směrnice 3ŽP: minimální harmonizace, vzájemné uznávání a kontrola v domovské zemi, ale hostitelská země může uplatňovat pravidla o obecném zájmu

Alan BEVERLY ve svědectví H3 shrnuje celkovou filozofii podpírající směrnici 3ŽP. Podle něho byl „vyvolán dojem (…), že hostitelská země, země, kde se nachází pobočka, nemá vůbec žádnou možnou úlohu. Není to úplně přesné. Je naprosto pravda, že směrnice, a zejména třetí směrnice, stanoví minimální základ harmonizace, to znamená minimální harmonizaci pojišťovacího práva napříč členskými státy“. Tato minimální harmonizace je „základem pro vzájemné uznávání a kontrolu v domovské zemi – to je systém Evropského pasu“. Pokud jde o pobočky, společnost, která chce založit pobočku v jiné zemi, může mít povinnost splnit „povinné předpisy, které se musí uplatňovat v zemi, kde se nachází pobočka, z důvodu obecného zájmu. To je politická volba země hostící pobočku, ale tato země není ze šachovnice zcela eliminována, může pojišťovně, která pobočku zakládá, říci, jaké místní předpisy musí být dodrženy". Tímto pojmem obecného zájmu se zabývá čl. 40 odst. 4 konsolidované směrnice o životním pojištění. Podle ní vykonává země, kde se nachází pobočka, značnou kontrolu nad prodejními dohodami a způsobem, jakým musí být informace poskytovány pojistníkům.

V následné zprávě o otázkách postavení domovských/hostitelských zemí, kterou vypracovala Komise (WE 41), byly tyto otázky rozšířeny: „Domovský členský stát odpovídá za finanční dohled. Nese ale i větší obecnou odpovědnost za jednání pojistitelů, kterým uděluje povolení, a je koneckonců odpovědný i za zajištění toho, že pojistitel bude plnit ustanovení týkající se obecného zájmu, která mají různé hostitelské členské státy, v nichž vykonává svou činnost. Členský stát, kde je zřízena pobočka nebo do něhož jsou poskytovány přeshraniční služby, hraje též úlohu, zejména pokud jde o kontrolu plnění místních ustanovení, která se týkají pojistných smluv a jejichž cílem je chránit obecný zájem. Není zbaven všech prostředků pro sledování pojišťovacích činností, které pojistitelé vykonávají z jiných členských států, a může požadovat uplatňování svých vlastních pravidel provozování činnosti zdůvodněných obecným zájmem. Směrnice může fungovat hladce jedině tehdy, když bude mezi orgány domovského a hostitelského státu probíhat kvalitní spolupráce. Když orgán hostitelského státu odkazuje poškozené pojistníky na orgán domovského státu a když je pak orgán domovského státu pošle zpět k orgánu hostitelského státu a oni tak zjistí, že jejich případ nemůže ověřit ani jeden z nich, není to uspokojivá situace.“

II.2.2.  Dokumentace získaná ze studie o provádění (WE 20)

Studii zabývající se provedením ve vnitrostátním právu směrnice 3ŽP a třetí směrnice o neživotním pojištění vypracovala britská právnická firma Wilde Sapte. Závěrečná zpráva byla službám Komise představena dne 14. listopadu 1995. Studie nepojednává o všech tehdejších dvanácti členských státech, protože Řecko a Španělsko měly s prováděním zpoždění.

Studie je rozdělena do tří částí: jedna podrobná analýza rozdělená do sedmi specifických kapitol, které specifikovala Komise, další analýza o konkrétních rozdílech mezi směrnicí a prováděcími právními předpisy Spojeného království a třetí oddíl s praktickými otázkami souvisejícími s prováděním.

Shrnutí témat vyplývajících ze studie

Obecně lze tvrdit, že studie o provádění nevypovídá mnoho o kvalitě provedení ve vnitrostátním právu. Za prvé, text sám je docela krátký, vágní a nepřesný. Za druhé, jelikož jsou prováděcí předpisy provádějící ve vnitrostátním právu směrnici 3ŽP rozprostřeny po třech různých prováděcích aktech Spojeného království, je obtížné vytvořit si ucelený obraz. Studie navíc ukazuje, jak některá z ustanovení směrnice prostě nebyla ve vnitrostátním právu provedena, protože orgány Spojeného království měly za to, že jsou ve stávajícím právu Spojeného království již obsažena, čímž se záležitost komplikuje ještě více.

Ke studii byla přiložena srovnávací tabulka[18] (až 300 stran), která pro každý článek směrnice prostě uvádí odpovídající článek v prováděcích předpisech Spojeného království. Pro ověření míry souvislosti a kvality provedení ve vnitrostátním právu Spojeného království bylo nezbytné zkontrolovat každý z prováděcích předpisů Spojeného království. Tento úkol byl splněn s pomocí odborné studie o provedení ve vnitrostátním právu (ES 1), jejíž vypracování zadal výbor EQUI. Tato studie, financovaná ze znaleckého rozpočtu výboru, se nezaměřuje pouze na provedení ve vnitrostátním právu ve Spojeném království, ale snaží se i o srovnání s provedením ve vnitrostátním právu směrnice 3ŽP v jiných členských státech (viz část II.1 Provedení ve vnitrostátním právu podrobně, kde najdete přesnější analýzu provedení ve vnitrostátním právu ve Spojeném království článek za článkem).

Ze studie firmy Wilde Sapte a z průvodní srovnávací tabulky celkem vzato nevyplývá žádný jasný závěr, pokud jde o to, zda provedení ve vnitrostátním právu měla nedostatky. Jak je probráno níže, zdálo se, že Komise je s výsledky studie a s provedením ve vnitrostátním právu celkově spokojena.

1. Podmínky pro obdržení povolení: obezřetné a zdravé řízení, osoby, které mají být informovány, zveřejňování informací

Podle studie a v souladu s články 7 a 14 směrnice 3ŽP „musí být společnosti řízeny v souladu se zásadami obezřetného a zdravého řízení“. Podle studie prováděcí předpisy Spojeného království „ukládají představenstvu nové požadavky, které vyžadují vedení systému kontroly“. Končí samozřejmou věcí, tj. že „MPO má pravomoci přijmout regulační opatření, pokud pojišťovny nejsou řízeny obezřetně a zdravě“.

Ohledně osob, které mají být informovány, studie neříká o mnoho více, nýbrž pouze popisuje články z prováděcích předpisů Spojeného království. O zveřejňování informací studie tvrdí, že prováděcí předpisy Spojeného království respektují vyšší informační požadavky ze směrnice 3ŽP. Ustanovení jsou v různých zákonech prováděna řídce.

2. Technické rezervy, podrobná analýza

Kromě čl. 22 odst. 1 nenachází studie žádné rozdíly mezi směrnicí 3ŽP a prováděcími předpisy Spojeného království. Viz níže „rozdíly“.

3. Zakládání poboček

Studie se podrobně zabývá povolováním a oznamováním a tím, jak MPO mělo v úmyslu, jak bude v tomto ohledu plnit požadavky. Z textu není jasné, zda při provedení ve vnitrostátním právu nedošlo k nedostatkům, a zdá se, že Komise byla s uvedenými vysvětleními spokojena.

4. Předpisy chránící obecný zájem

Studie popisuje, že poradní orgány Spojeného království nevypracovaly seznam podmínek popsaných jako podmínky vytvářející obecný zájem. Místo toho vypracovaly nevyčerpávající seznam, který nastiňuje zásadní právní předpisy, které regulují pojišťovací obchody ve Spojeném království a které mohou platit pro zahraniční pojistitele, kteří uzavírají pojištění ve Spojeném království. Patří sem mimo jiné předpisy o reklamě, zveřejňování informací o propojení ze strany zprostředkovatelů, zavádějící informace, zánik krytí (žádné konkrétní předpisy), jazykové otázky, volba práva (volné ve Spojeném království) a právo na odstoupení (v právu Spojeného království žádné není).

5. Konkrétní rozdíly:

§ Článek 12

„Prováděcí předpisy Spojeného království specificky nevyžadují, aby státní tajemník informoval příslušný orgán členského státu o závazku, kde se za příslušných okolností vyskytuje riziko.“ MPO mělo pocit, že to bylo zbytečné, protože podle stávajících právních předpisů Spojeného království státní tajemník pravomoc k výměně informací s jinými příslušnými orgány již měl.

§ Článek 13

„Prováděcí předpis Spojeného království neuvádí, že orgán dohledu Spojeného království musí příslušný orgán druhého členského státu informovat" v případě odnětí povolení jiného členského státu, jak požaduje směrnice.

§ Čl. 14 odst. 2

„Orgán dohledu Spojeného království měl pocit, že z toho důvodu, že nemá žádnou pravomoc k vznášení námitek proti disponování, bylo irelevantní, zda k oznámení došlo před disponováním nebo sedm dní poté.“ Tento článek proto nebyl ve vnitrostátním právu proveden.

§ Čl. 21 odst. 1

Tento článek stanoví, že aktiva kryjící technické rezervy jsou oceňována očištěná od dluhů vyplývajících z jejich pořízení. Toto ustanovení nebylo provedeno v plné míře. Studie říká, že informace poskytlo MPO s tím, že právní předpisy Spojeného království již stanoví, že závazky musí být náležitě kryty aktivy.

§ Čl. 22 odst. 1

Podle tohoto článku by měla být aktiva kryjící technické rezervy investována maximálně ve výši stanoveného procenta u specifikovaných aktiv. Prováděcí předpisy Spojeného království ukládají procentní omezení nikoli odkazem na technické rezervy, nýbrž na výši dlouhodobých obchodů. Studie uvádí, že „příslušný orgán měl pocit, že nebylo nutné tento přístup měnit, protože předpisy Spojeného království jsou ve většině případů obezřetnější než předpisy stanovené ve směrnici“.

6. Praktické otázky týkající se provádění

Studie poukazuje na to, že provádění bylo „dosaženo zcela pomocí podzákonných právních předpisů“. Tvrdí, že „rámec ve směrnici ve velké míře postupoval podle stávajícího regulačního systému Spojeného království. V důsledku toho nebylo zapotřebí podstatně měnit styl britského dohledu“.

Studie uvádí, že v té době „ABI, Royal nebo Lloyd's nevyjadřovaly žádné obavy, pokud jde o technické rozdíly mezi směrnicí a prováděcími předpisy Spojeného království“. Jediná vyslovená obava se týkala toho, jak zjistit, co to jsou ustanovení o „obecném zájmu“.

Následně vysvětluje, že „z pohledu Spojeného království se zdá, že čistě z obchodních příčin provádění směrnic nezměnilo podstatně stávající modely přeshraničního obchodu pojišťovacích společností Spojeného království, ani je nerozšířilo“.

Jinou věcí je to, že „společnosti Spojeného království jsou rovněž odrazovány od expanze do jiných členských států, protože mají obavy, že by tam mohly narazit na právní problémy vzhledem k neharmonizovanému smluvnímu právu a k potřebě poskytovat v oblasti dlouhodobých obchodů smlouvy, které budou podléhat místnímu právu hostitelské země“.

7. Přezkum studie

Komise tvrdí (H1), že „zpráva a prozkoumání této zprávy a prováděcích předpisů Spojeného království službami Komise neupozornily na žádné významné mezery či problémy, pokud jde o provádění třetí směrnice o životním pojištění Spojeným královstvím“. V dokumentu WE 19 však Komise konstatuje, že „ze zpráv a z našich kontaktů s jedním úředníkem v důchodu je jasné, že v průběhu práce na studii vznikly velké problémy. Konečný výsledek byl ten, že vylepšená verze průběžné zprávy se stala konečnou zprávou a konečný rozpočet byl snížen o 50 %“. Komise došla k závěru, že „nebyl proveden žádný písemný přezkum studie“, ale tvrdí, že může potvrdit, že „úředníci, kteří byli tehdy za studii odpovědní, i když nekontrolovali veškerou práci poradců, kterou odvedli ve všech jednotlivých členských státech, hráli aktivní úlohu při sledování práce na studii“. V dokumentu WE 19 Komise také uvádí, že „je jasné, že skutečnost, že do zprávy bylo zahrnuto i Spojené království, je jedním ze solidnějších aspektů studie“. Ve svědectví H8 komisař MCCREEVY vysvětluje, jak Komise zpřístupnila výboru EQUI studijní zprávy a interní zprávy, „které jasně ukazují řešené problémy. Tyto zprávy rovněž ukazují značné úsilí úředníků Komise o zhodnocení peněz a získání nejlepšího možného výsledku“.

V dokumentu WE-Conf 11 jsme našli možný důkaz celkové chabé kvality studie Wilde Sapte a skutečnosti, že Komise dělala, co bylo v jejích silách, aby dosáhla změn a vylepšení textu. To vyvolává otázku všeobecné kvality a řízení postupů zadávání veřejných zakázek pro tyto druhy externích studií v té době a otázku, zda se tato praxe od té doby změnila.

II.2.3.  Jiné vybrané písemné dokumenty a ústní svědectví o provedení ve vnitrostátním právu

U jiných písemných dokumentů a ústních svědectví je překvapivé, jak málo jsou směrnice a otázka správné/nesprávné provedení ve vnitrostátním právu zmiňovány. Svědci a další odborníci (Penrose, Baird) pochopitelně vždy odkazují na právo Spojeného království a jeho regulační praxi. Je tudíž obtížné oddělit od sebe to, co je jasně otázkou čistě související s provedením ve vnitrostátním právu, od záležitostí, které se týkají dohledu a regulace společnosti ELAS. Důrazem na druhý aspekt se mnohem více vyznačuje část III o regulační praxi. Aby mělo vyšetřování strukturu, jsou – pokud je to možné – různé dokumenty zařazovány pod titulky, které vyjmenovávají všechny klíčové články směrnice 3ŽP. Pokud není nalezeno žádné konkrétní spojení s článkem, je dokument zařazen pod titulek „obecná témata“.

· Obecná témata

· Článek 8 – Obezřetnostní dohled

· Článek 10 – Pravomoci dohledu a účetní výkazy

· Článek 18 – Technické rezervy

· Článek 25 – Míra solventnosti

· Článek 28 – Obecný zájem

· Článek 31 – Informace pro pojistníky

Obecná témata

1. Neuspokojivé provádění a plnění směrnic 2ŽP a 3ŽP bylo přímou příčinou nedostatečné regulace společnosti ELAS.

Pan Tom LAKE z Akční skupiny členů Equitable (EMAG) tvrdí, že „provádění a plnění směrnic 2ŽP a 3ŽP bylo neuspokojivé a přímo to ovlivnilo kvalitu regulačního dohledu nad společností ELAS“ (H1). Tvrdí, že cíle těchto směrnic – náležité ochrany pojistníků – nebylo regulací společnosti ELAS Spojeným královstvím dosaženo.

2. Vážné pochybnosti o tom, zda byla úspěšně provedena ve vnitrostátním právu vůbec některá ze tří směrnic Evropského společenství o životním pojištění

Pan JOSEPHS ve svědectví H2 prohlašuje, že on a jeho asociace (Asociace investorů) „mají vážné pochybnosti o tom, zda vůbec některá z těchto tří směrnic Evropského společenství o životním pojištění byla do regulačního prostředí Spojeného království provedena úspěšně vzhledem k rozdílům ve filozofii mezi záměry Komise a způsobem, jakým systém Spojeného království skutečně fungoval“.

Paní KNOWD, pojistník, ve svědectví H2 rovněž tvrdí, že „Equitable soustavně neplnila předpisy EU“.

3. Komise měla být proaktivnější

Ve svědectví H3 vyslovuje Peter SCAWEN ze skupiny příjemců plateb z důchodového pojištění ELTA domněnku, že pokud jde o úlohu Komise při kontrole provádění práva EU, „musí být proaktivní. Myslím si, že ve Spojeném království byla chyba, že příslušný odbor čekal pasivně s rukama v klíně na události s nadějí, že se bude dařit lépe. Myslím, že se dělo právě toto. Podle mne si toho byli velmi dobře vědomi, ale nenapadlo je nic, co by s tím měli udělat“. Zdá se, že pan SCAWEN mluví o orgánech Spojeného království a nikoli o Komisi.

4. Směrnice 3ŽP byla provedena správně a právo Spojeného království se s její valnou částí již shodovalo

Pan MCELWEE vyslovuje ve svědectví H3 názor, že Spojené království „provedlo směrnici správně. Ještě jsem neviděl nic, co by naznačovalo, že by byl do nebe volající způsob, jakým by nebyla provedena náležitě“. Clive MAXWELL z MF ve svědectví H4 tvrdí, že „třetí směrnice o životním pojištění a její předchůdkyně byly ve vnitrostátním právu Spojeného království provedeny správně. Předtím existující právo Spojeného království vlastně ustanovení vyžadovaná směrnicí již z velké části obsahovalo“. Pan MAXWELL poté vyjmenoval právní předpisy, jejichž prostřednictvím byla směrnice 3ŽP provedena v práva Spojeného království, tj. předpisy o pojišťovacích společnostech (třetí směrnice o pojištění) z roku 1994, předpisy o pojišťovacích společnostech z roku 1994 a předpisy o pojišťovacích společnostech (účetnictvím a výkazy) z roku 1994. Kromě toho během slyšení H4 David STRACHAN z FSA uvedl, že „Spojené království šlo při provádění následných programů odškodnění investorů a programů ombudsmana důsledně mimo rámec formálních požadavků třetí směrnice o životním pojištění".

5. Vláda Spojeného království odpovědná za provedení ve vnitrostátním právu

Pan MAXWELL ve svědectví H4 uvedl, že „vláda Spojeného království je podle práva odpovědná za správné provedení ve vnitrostátním právu směrnice ve Spojeném království. […] Pokud jde o správné provedení ve vnitrostátním právu evropských směrnic ve Spojeném království, je za to podle evropského práva koneckonců odpovědný členský stát“.

6. Fragmentované provedení ve vnitrostátním právu nemá vliv na kvalitu provedení ve vnitrostátním právu

Na otázku jednoho člena (H4), zda provedení ve vnitrostátním právu do různých zákonů a nařízení měla nějaký právní nebo jiný význam, pokud jde o závažnost, s jakou byla tato směrnice i další směrnice provedeny ve vnitrostátním právu Spojeného království, Clive MAXWELL odpověděl jasným ne: „Právo je právo: nezáleží na tom, zda je něco zahrnuto do zákona parlamentu nebo do nařízení parlamentu, nebo, v této věci, do knihy předpisů FSA. Stále má právní sílu a je stále velmi platným způsobem provedení ve vnitrostátním právu směrnice. […] Myslím, že mnoho členských státům má systém provedení ve vnitrostátním právu směrnice do celé řady různých legislativních nástrojů v závislosti na jejich vnitrostátních uspořádáních. […] Záleží ovšem na jejich vnitrostátních uspořádáních a tradicích a na tom, jak regulují.“

7. Směrnice jsou jen základní linií

Martin McELWEE ve svědectví H3 zaujímá na rozdíl od ostatních svědků odlišné stanovisko a říká, že „směrnice nutně stanovily základní linii pro regulaci a v souladu se svou povahou nechávají na rozdíl od nařízení na členských státech, aby našly nejvhodnější prostředek pro dosažení výsledků, které jejich ustanovení požadují. Směrnice jsou nutně méně nařizující než nařízení, což je důvod, proč se někdy objevují pochybnosti o jejich správném provádění“.

Toto stanovisko podpořil Clive MAXWELL z MF ve svědectví H4: „Třetí směrnice o životním pojištění, stejně jako její předchůdkyně, byla směrnicí o minimální harmonizaci. […] Členské státy měly do domácích právních předpisů provést minimální normy, které směrnice obsahovala, ale mohly tak učinit v kontextu přístupu své domácí politiky. Záměrem nebylo, aby členské státy vytvořily identické domácí systémy“.

8. Směrnice nevyžaduje režim nulových chyb

Ve svědectví H3 pan MCELWEE rovněž vyvrací mýtus, že směrnice vyžadují, nebo dokonce implikují režim nulových chyb: „Bylo by obtížné takový režim sestavit, ale myslím, že by to bylo možné, alespoň teoreticky. Byla by k tomu nutná míra regulace, která by dle mého vlastního názoru byla v rozporu s konečným zájmem spotřebitele. (…) Ve směrnicích není nic, co by signalizovalo záměr vytvořit takový režim“. Podobně Clive Maxwell z MF konstatuje, že „režim neusiloval a stále neusiluje o to, aby se předcházelo všem chybám regulovaných firem nebo problémům s nimi“ (H4).

9. Svoboda s publicitou, určená ke stimulaci inovací

Ve svědectví H4 Clive MAXWELL z MF doplňuje předchozí bod tím, že se pokouší vysvětlit, jak byl přístup Spojeného království k „obezřetnostnímu dohledu charakterizován jako přístup „svobody s publicitou“. Pojišťovny dostaly v rámci použitelných právních předpisů právo určovat své politiky a přijímat vlastní rozhodnutí, pokud budou veřejnosti poskytnuty určité informace. Přístup byl záměrně vytvořen tak, aby se předcházelo nežádoucím zásahům do záležitostí společností, jelikož to se pokládalo za pravděpodobnou příčinu ohrožení inovací a podnikatelského chování, což by bylo ke škodě pojistníků a výběru pro spotřebitele“.

10. Regulátoři uplatňovali zákon

V odpovědi na otázku jednoho člena, zda byla vláda Spojeného království spokojena s tím, že regulátoři v souvislosti se vstupem směrnice 3ŽP v platnost poctivě uplatňovali prováděcí předpisy a ducha směrnice, pan MAXWELL ve svědectví H4 konstatuje, že pokud jde o „uplatňování práva v praxi, regulátoři právo uplatňovali“.

11. Konečná odpovědnost za krizi leží v rukou vedení společnosti ELAS

Ve svědectví H3 pan MCELWEE rovněž říká, že „konečná příčina, proč se společnost Equitable Life dostala do této krize, leží přímo v rukou vedení, které bylo různě zkorumpované nebo ignorantské“. To je rovněž jeden z dílčích závěrů Penroseovy zprávy (WE 16). Brian CHASE GREY (WE 9) však tvrdí, že za pád společnosti ELAS odpovídá britská vláda. Hovoří o existenci tajné úmluvy se společností ELAS, která platila šest let a jejímž cílem bylo zatajit důkazy o pravém důvodu pádu. Tuto konspiraci podle něho v každém stádiu povzbuzovalo, poskytovalo pro ni zdroje a podporovalo ministerstvo financí. Tato tvrzení dokládá Penroseovou zprávou (WE 16), zprávou firmy Burgess Hodgson (WE 26) a zprávami dr. Michaela Nassima (WE 8, 7 a 33).

Ohledně otázky odpovědnosti dokument WE Conf 3 uvádí, že společnost ELAS opakovaně lhala o svém stavu a o úspěších, kterých dosahovala. Byla nedbalá, když měla dávat stranou zisky z růstu trhu cenných papírů pro pojistníky „s podílem na zisku“ a když měla vytvářet rezervy na budoucí platby pojistníků s garantovanými anuitními sazbami. Rovněž konstatuje, že vedení si vyplácelo vysoké platy, vysoké odměny a vysoké příspěvky na důchod. Obsahuje i tvrzení proti auditorům, společnosti Ernst & Young, z toho důvodu, že neprováděli náležitý audit účetnictví společnosti Equitable Life a že nezjistili, že společnost nemá dost peněz na krytí fondů pojistníků s garantovanými anuitními sazbami.

12. Systém se musí vyvíjet a odpovědí je směrnice Solvency II

Ve svědectví H4 Clive MAXWELL z MF říká, že „žádný systém dohledu nemůže na neustále se měnících trzích zůstat neměnný. Je důležité, že se evropský rámec dohledu nad životními pojišťovnami neustále vyvíjí, aby byla zajištěna náležitá míra ochrany pro pojistníky. Vláda Spojeného království tudíž podporuje projekt Evropské komise nazvaný Solvency II“.

Článek 8 – Obezřetnostní dohled

13. Článek 8 směrnice 3ŽP není dodržován

Čl. 15 odst. 3 směrnice 1ŽP ve znění směrnice 3ŽP (článek 8) stanoví, že příslušné orgány domovského členského státu vyžadují od každé pojišťovny, aby měla řádné administrativní a účetní postupy a odpovídající vnitřní kontrolní mechanismy. Opět nebylo toto ustanovení správně splněno, jak prohlašuje pan LAKE ve svědectví H1. Argumentuje takto: zásadní součástí vnitrostátního pojišťovacího rámce Spojeného království je kvalifikovaný jmenovaný pojistný matematik, kterého jmenují pojistitelé, aby jim radil v oblasti tvorby rezerv, očekávání atd. a který by měl jednat částečně jako strážce zájmů pojistníků. Pan LAKE tvrdí, že skutečnost, že v roce 1992 „se jmenovaný pojistný matematik Roy Ranson stal generálním ředitelem společnosti ELAS, aniž se vzdal funkce jmenovaného pojistného matematika, měla jasně špatný vliv na zájmy pojistníků, ale právní předpisy Spojeného království odchod pana Ransona nevyžadovaly“ (H1). Podle pana LAKEA z toho vyplývá, že z důvodu chybného provedení byly orgány Spojeného království bezmocné. Úřad GAD Spojeného království výslovně vyjádřil svůj nesouhlas s dvojí funkcí pana Ransona, ale neudělal nic.

Pan HOLMES (WE 84) zachází též do podrobností ve věci nedostatku řádných administrativních a účetních postupů a odpovídajících vnitřních kontrolních mechanismů, konkrétně ve věci jmenovaného pojistného matematika, přičemž obšírně cituje Penroseovu zprávu (WE 16) a opakuje tvrzení, která tato zpráva obsahuje.

Clive MAXWELL z MF však v rámci dotazování během slyšení H4 toto tvrzení odmítá s tím, že „třetí směrnice o životním pojištění neobsahuje zmínku o osobě nazvané jmenovaný pojistný matematik. Otázka, zda jmenovaný pojistný matematik mohl tuto konkrétní úlohu přijmout, není tudíž záležitostí třetí směrnice o životním pojištění. Bylo běžnou praxí v řadě dalších životních pojišťoven, že jmenovaný pojistný matematik hrál v systému Spojeného království takovou úlohu“.

14. Penrose odhaluje obecná selhání, pokud jde o obezřetnostní dohled nad společností ELAS

Penroseova zpráva (WE 16) odhaluje obecná selhání, pokud jde o obezřetnostní dohled nad společností ELAS: „Regulace a rady úřadu GAD se zaměřovaly výhradně na míru solventnosti nad smluvními závazky a nebraly vůbec ohled na narostlý cílový nebo konečný bonus, ačkoli v době zprávy v roce 1989 byla expozice klesajícím trhům skutečná a GAD i regulátoři o ní věděli."(Kap.16 bod 16). „Společnost…byla příliš ctihodná na to, aby vzbuzovala v člověku skutečné obavy, a nedostatek informací dával důvody k nečinnosti… Regulátoři nahlédli do praxe společnosti, která je mohla přiměřeně upozornit na potřebu sledovat současnou a budoucí praxi. Nebyly podniknuty žádné zvláštní kroky k zavedení vhodného systému." (Kap.16 bod 21)

Na podporu těchto myšlenek dokument WE Conf 3 uvádí, že se regulátoři Spojeného království problémy společnosti ELAS nezabývali, i když vážné potíže v organizaci byly známy již před rokem 1997, a možná dokonce již v roce 1991. Neuvědomili si, že společnost nemá dostatek financí na krytí pojistníků s garantovanými anuitními sazbami.

15. Rozumná očekávání pojistníků chráněná právem Spojeného království

Pan LAKE ve svědectví H1 tvrdí, že „v právu Spojeného království mají rozumná očekávání pojistníků nebo potenciálních pojistníků ochranu příslušných orgánů“.

Dokument pana HOLMESE (WE 84) tuto teorii podporuje: „Ochrana rozumných očekávání pojistníků podle práva Spojeného království byla velmi důležitá z důvodu přesunu rovnováhy v plněních poskytovaných společností ELAS podle jejích pojistek od garantovaných plnění na negarantovaný cílový (později konečný) bonus v 80. a 90. letech. […] Zatímco garantovaná plnění byla podle vnitrostátního práva i podle práva Společenství označována za „závazky“, a tudíž na ně musely být vytvořeny rezervy, byla jedinou ochranou poskytnutou nerozdělenému cílovému nebo konečnému bonusu v regulačním režimu Spojeného království povinnost zvážit, zda zasáhnout na ochranu rozumných očekávání vzniklých v souvislosti s takovým bonusem.“

16. Rozumná očekávání pojistníků byla vytvořena praxí společnosti ELAS

V souvislosti s rozumnými očekáváními pojistníků Penrose (WE 16) uvádí, že mu regulátoři Spojeného království sdělili, že praxe společnosti v oblasti prémií nevytvořila rozumná očekávání pojistníků v souvislosti s cílovým bonusem. Tvrdí opak s tím, že rozumná očekávání pojistníků nebyla ve skutečnosti vyvolána z důvodu praxe společnosti v oblasti cílových bonusů (jinými slovy, že pojistníci rozumně očekávali, že mají nárok na diskreční prémie navíc ke smluvním plněním nebo že je dostanou). Kapitola 18 odst. 220 v dokumentu WE 16 říká: „Vládní úřad pojistných matematiků (GAD) a ministerstvo financí při vyšetřování uvedli, že GAD a regulátoři vždy uznávali význam cílového bonusu, ale praxe společnosti v oblasti bonusů nevytvořila rozumná očekávání pojistníků v souvislosti s cílovým bonusem. Ukazují na poznámky, které uvádějí, že cílový bonus není garantován. Avšak GAD a ministerstvo financí rovněž uznávají, že rozumná očekávání pojistníků nebyla omezena na garantovaná plnění. Nemusíme nutně dojít k závěru, že pojistníci by měli rozumná očekávání, že dostanou bonus v přesné výši, abychom zaujali stanovisko, že i přesto by byla vytvořena rozumná očekávání. Tento bod je zdůrazněn ve vlastních prohlášeních GAD: „Na trhu s životním pojištěním se všeobecně akceptovalo, že minulé výše cílového bonusu nevytvořily rozumná očekávání pro budoucnost, jelikož budou zcela záviset na podmínkách na trhu, s výhradou míry vyrovnání, které se v jednotlivých společnostech značně liší." Rozumné očekávání by nebylo to, že by byla splatná přesná hodnota pojistky bez ohledu na podmínky na trhu nebo vyrovnání, ale to, že jakékoli snížení by odráželo negativní podmínky na trhu. Pozici, kdy by si společnost nemohla dovolit proplácet hodnoty pojistek bez zvýšení tržních hodnot nebo mezigeneračních transferů, by pojistníci společnosti nechápali na základě informací, které jim byly poskytnuty, a neinformovala by jejich rozumná očekávání.“

17. Účinné řízení v rukou životního pojišťovnictví

„Asociace investorů dochází k závěru, že obezřetnostní systém Spojeného království byl určen, aby stál u zrodu náležité regulace, ale účinnou kontrolu nechal v rukou životního pojišťovnictví,“ uzavírá pan JOSEPHS ve svědectví H2. Požádal výbor EQUI, aby prozkoumal, „zda takový důsledný model zatajování a špatného zaměření je nebo by měl být slučitelný s regulačním režimem implicitním ve směrnicích Evropského společenství o životním pojištění".

18. FSA není řízen odvětvím

Pokud jde o tvrzení, že Úřad pro finanční služby (FSA) je „řízen odvětvím“, že je odvětvím financován a že „respektuje cestu odvětví“, pan McELWEE se ve svědectví H3 domnívá, že to není spravedlivá charakteristika. Podle něho „jsou zákonné cíle FSA čtyři: důvěra v trh, informovanost veřejnosti, ochrana spotřebitelů a snižování finanční kriminality. Podle statutu musí FSA pokud možno jednat způsobem, který je s těmito cíli slučitelný. Z těchto cílů mi alespoň tři připadají jako cíle obracející se ke spotřebitelům a jeden, zachování důvěry v trh, alespoň neutrální jako mezi spotřebitelem a odborníkem. Na vyšší úrovni je ovšem i to koneckonců ve prospěch spotřebitelů do té míry, že zvýhodňuje účastníky trhu. Tyto výhody pak nakonec přecházejí na spotřebitele“.

Stejně hovoří David STRACHAN z FSA ve svědectví H4, kde vysvětluje, že „FSA je nezávislý na vládě Spojeného království. Není financován z obecných daní. Jsme financováni zcela díky své pravomoci vybírat poplatky od firem, které regulujeme nebo které využívají trhy cenných papírů a burzy Spojeného království. […] Jsme zákonný regulátor zřízený Parlamentem; nejsme samosprávný orgán nebo obchodní sdružení s dobrovolným členstvím. […] Regulované firmy napříč všemi finančními odvětvími musí za náklady na regulaci platit".

Článek 10 – Pravomoci dohledu a účetní výkazy

19. Společnost ELAS se stala Ponziho fondem

Pan LAKE se rovněž domnívá, že „chyby vlády Spojeného království a regulačních orgánů umožnily, aby se fond společnosti ELAS s podílem na zisku stal „Ponziho fondem“, v němž atraktivní výplaty byly dotovány z rostoucích investic nových a stávajících pojistníků“ (H1). Tvrdí, že zadržování financí s cílem splnit očekávané výplaty bylo chráněno právem, ale orgány Spojeného království svou povinnost prosadit právo nesplnily.

Pan SEYMOUR ve svědectví H7 je téhož názoru: „Regulátor Spojeného království mohl snadno určit existenci pyramidového schématu, společně s absencí rezerv – jak to zjistili Penrose a firma Burgess a Hodgson – a mohl přijmout opravná opatření tak, jak vyžadovala směrnice. To bylo zásadní, zejména z toho důvodu, že deklarovaná přítomnost rezervního fondu byla klíčovým prodejním bodem v celém Společenství".

20. Přílišné spoléhání na mírný přístup

Pan LAKE ve svědectví H1 tvrdí, že tyto chyby při provádění zahrnují pravomoci jednat v neprospěch pojistníků, nepřiměřenost regulačních výkazů, nepřiměřené zdroje, nefunkční rozdělení odpovědnosti v souvislosti s regulací informací pro spotřebitele „a přílišné spoléhání se na přední agentury v odvětví a tradiční mírný přístup“. Tvrdí, že tento přístup způsobil, že se Spojené království zdráhalo přijmout cíl směrnic o životním pojištění, a tak neuspělo při jejich provádění ani při jejich uplatňování.

Pan SEYMOUR toto stanovisko dokládá ve svědectví H7: v souvislosti s požadavkem směrnic ohledně dohledu „se všude používá slovo „má“. Ne „smí“, ale „má“. Jediný výklad, který byl zaznamenán pro regulaci ve Spojeném království, je mírný přístup – čemuž já říkám regulace „s hlavou v písku“ “. Připomíná řadu neregulovaných činností ve společnosti ELAS, včetně „takových hrůz, jako je smlouva o zajištění, která byla při přezkoumání bezcenná, a pojistný matematik společnosti, který byl přijat jako zástupce práv pojistníků, ale vlastně byl generálním ředitelem společnosti“. Nicméně konstatuje, že nevěří v přísnou regulaci, ale „že pojistník by měl dostávat o své pojistce jasné a přesné informace. Ve směrnicích to je a je to absolutně rozumné. Absolutně rozumné je i to, že regulátor, který musí dohlížet a dokonale vědět, jak probíhá činnost pojišťovacích společností, které mají sídlo na jeho území, dělá právě toto a zajišťuje, aby lidé nedostávali špatné informace a aby společnost nemohla podnikat v rozporu se svými prodejními materiály“.

21. Výkazy společnosti nesplňují požadavky směrnice

Na téma účetních výkazů Penrose (WE 16) uvádí, že „dokud bude podle evropských směrnic vyžadována regulační zkouška solventnosti, bude nutné, aby finanční výkazy splňovaly regulační požadavky vypracované pro tento účel. Podle bývalého režimu byly tyto výkazy nevyzpytatelně záhadné, příliš složité, příliš rozvláčné a podrobné tak, že celkový podstatný efekt byl zcela pohřben. Výkazy společnosti byly tak spletité, že závažné informace unikly pozornosti regulátorů a jejich poradců v úřadu GAD".

Tento nedostatek přehlednosti výkazů by mohl být v rozporu s požadavky článku 10, který vyžaduje, aby regulátor Spojeného království prováděl důkladná šetření a vyžadoval podávání dokumentů či prováděl vyšetřování na místě. Další dokumenty podle všeho napovídají, že regulátoři byly vždy nadměrně uctiví, a dokonce se vedení společnosti ELAS báli.

Penrose toho o výkazech říká více: „Kontrolní zprávy o regulačních výkazech společnosti Equitable z poloviny až konce 80. let byly relativně stručné, strohé, běžně o rozsahu stránka až stránka a půl. Vyhotovoval je GAD … Kontrolní zprávy obsahovaly několik hlavních údajů, výši nově uzavřených obchodů, pohyb matematických rezerv a krytí požadované minimální míry (RMM) aktiv nad závazky." (Kap.16-1.) „Krytí společnosti pro RMM bylo jasně klíčovým ukazatelem … a od poloviny do konce 80. let kleslo z 8,5x v roce 1984 na 2,8x ve výkazech z roku 1988. Vzhledem k tomu, že chybí složky s korespondencí, není možné přesně určit, jaké pochybnosti nad výkazy asi panovaly nebo jak byl sledován sestupný trend v krytí pro RMM, ale nezdá se, že by tyto otázky regulátory příliš trápily.“ (Kap.16-3). „Neexistují žádné složky s korespondencí MPO, které by se zabývaly společností Equitable za období před rokem 1991. Skupina starších složek byla skartována … v roce 1998, zatímco složky s regulačními výkazy byly k dispozici až do roku 1981 (roky 1987 a 1988 chybí).“ (Kap.15–46, 47, 53).

22. Článek 10 směrnice 3ŽP není dodržován: nedostatečné zdroje a nerespektování rozumných očekávání pojistníků.

Podle pana LAKEA ve svědectví H1 „měli pojistní regulátoři po celá 90. léta vážný nedostatek prostředků", což je v rozporu s čl. 23 odst. 3 směrnice 1ŽP ve znění směrnice 3ŽP (článek 10). Pokračuje argumenty, že čl. 23 odst. 3 písm. b) směrnice 1ŽP ve znění směrnice 3ŽP (článek 10) vyžaduje, aby pravomoci a prostředky byly dostatečné k tomu, aby příslušné orgány byly schopny předcházet nebo napravovat jakékoli nestandardní kroky, které by poškozovaly zájmy pojistníků, což se v tomto případě nedělo.

Bairdova zpráva (WE 17) rovněž vyslovuje podporu myšlence, že pojistní regulátoři měli během klíčových let, kdy se krize společnosti ELAS rozvíjela, nedostatek prostředků. Odkazuje na výčet pracovníků, kteří byli do regulace pojištění k 1. lednu 1999 zapojeni: „…celkový počet pracovníků zapojených do obezřetnostního dohledu přibližně nad 200 pojišťovacími společnostmi (…) činil méně než 135. Pro srovnání přibližně 135 pracovníků se podílelo na regulaci 400 povolených bank ve Spojeném království, stavebních společností a poboček institucí, které nepatří do EU, ve Spojeném království“ (WE 17, bod 2.23.5).

Nakonec pan HOLMES (WE 84) vyslovuje důvěru Bairdově zprávě, když kritizuje nedostatek prostředků, které měli regulátoři během 90. let k dispozici. Navíc konstatuje, že „i když se povolí diskreční právo, které členské státy mají při rozhodování o vhodné úrovni regulačních zdrojů, je třeba pochybovat o tom, zda Spojené království poskytlo svým příslušným orgánům prostředky nezbytné pro dohled, standard výslovně stanovený v právních předpisech Společenství od listopadu 1992. Na jednu stranu je třeba se ptát, zda se z početního hlediska úkolu věnoval dostatek pracovníků. Na druhou stranu je třeba se též ptát, zda pracovníci, kteří byli k dispozici, měli náležitou kvalifikaci pro zajištění efektivního dohledu“.

Pan LAKE, také ve svědectví H1, uvádí, že čl. 23 odst. 1, 2 a 3 směrnice 1ŽP ve znění směrnice 3ŽP (článek 10) vyžaduje roční účetnictví, pravidelné výkazy a statistické dokumenty nutné pro účely dohledu, díky nimž musí být příslušné orgány schopny přijmout jakákoli opatření, která jsou vhodná a nezbytná pro zajištění toho, aby byla činnost společnosti i nadále v souladu se zákony jednotlivých členských států včetně domovského členského státu. Pan LAKE rovněž tvrdí, že Spojené království prostě neprovedlo zákonné požadavky, aby orgánům umožnilo sledování uplatňování jeho vlastního práva v souvislosti s rozumnými očekáváními pojistníků, a to navzdory tomu, že to bylo vhodné a nezbytné, a porušilo tak právo Společenství.

23. Přiměřenost regulačního režimu Spojeného království, rozdílné názory

Na rozdíl od jiných svědků Charles THOMSON, současný generální ředitel ELAS, ve svědectví H2 uvádí, že „mnoho let měli regulátoři ve Spojeném království velmi rozsáhlé pravomoci pokládat otázky společnostem a značné pravomoci ve výjimečných případech zasáhnout. Státní tajemník měl konkrétně pravomoc zasáhnout, pokud nebyla plněna rozumná očekávání pojistníků nebo potenciálních pojistníků. Zkrátka, podle mého názoru měli příslušní regulátoři ve Spojeném království před změnami v důsledku konsolidované směrnice o životním pojištění a po nich dostatečné pravomoci regulovat efektivně“.

Pan Clive MAXWELL z MF ve svědectví H4 uznává skutečnost, že byly „problémy s regulačním systémem, který v té době fungoval. Není to tím, že jednotlivé směrnice – například třetí směrnice o životním pojištění – nebyly provedeny ve vnitrostátním právu náležitě; s odstupem času spíše nebyl platný systém modernizován: nebyl to nutně ten optimální systém, který měl být nastaven“.

24. Nedostatečné prostředky regulátorů nemusejí nutně znamenat, že přístup Spojeného království byl nevhodný

Podle článku 10 směrnice 3ŽP musí mít příslušné orgány „pravomoci a prostředky k přijetí jakýchkoli opatření k předcházení nebo nápravě jakýchkoli nestandardních kroků, které by poškozovaly zájmy pojištěných osob“. Pan MCELWEE se, pokud jde o zjištění lorda Penrosea, domnívá, že „regulátoři nebyli (…) v některých období dobře financováni“. Z tohoto důvodu neměli „prostředky“ pro úplné plnění svých povinností. „V důsledku toho si myslím, že výbor by asi udělal dobře, kdyby postupoval obezřetně při vyvozování závěru, že přístup Spojeného království byl nevhodný, protože jednotlivé členské státy mají jiný přístup.“ Toto stanovisko podpořil Clive MAXWELL ve svědectví H4, který při komentování otázek prostředků pro regulátory říká, že „ve své zprávě obrací lord Penrose pozornost na některé otázky, jako jsou zdroje pro určité aspekty regulačního systému, který v různých časových obdobích fungoval. Myslím si však, že je spravedlivé říci, že jeho komentáře vznikly až s odstupem času a mnoha způsoby odrážely jeho vlastní názory ohledně potřeby silnější formy regulace. […] Je tak zapotřebí dívat se na tento druh komentáře o potřebě zdrojů v tomto světle“.

Článek 18 – Technické rezervy; článek 25– Míra solventnosti

25. Systém Spojeného království nerespektoval záměr směrnice

Pan JOSEPHS (H2) se domnívá, že záměrem směrnice bylo velmi pečlivé oceňování pojistných smluv pro účely výpočtu závazků. Základem by mělo být přesné znění každé skupiny smluv. Pan JOSEPHS se domnívá, že „systém Spojeného království to vůbec nedělal, soudě podle množství času věnovaného různým věcem – tj. co pracovníci regulátora viděli, co dělali atd.“.

26. Články 18 a 25 směrnice 3ŽP nebyly dodržovány? Různé způsoby výpočtu solventnosti

Pan JOSEPHS v H2 toto stanovisko podložil tím, že článek 18 směrnice 3ŽP o technických rezervách nebyl plněn, protože „společnost Equitable trvala na tom, že se všemi pojistkami se má nakládat stejně bez ohledu na to, zda byly uzavřeny jako smlouvy „s definovaným plněním“, nebo později jako „investiční“ smlouvy“. Smlouvy „byly napsány tak, aby svým držitelům dávaly absolutní právo podílet se na návratnosti investice společnosti poměrně k zaplacenému čistému pojistnému“. Článek 18 zakládá povinnost, aby se toto právo odráželo ve vypočítaných závazcích pro tyto pojistky, což se podle pana JOSEPHSE tak nedělo. Dochází k závěru, že „to umožnilo pokračující převod aktiv od držitelů novějších pojistek na zvýhodněné skupiny“.

Christopher DAYKIN, vládní pojistný matematik, vedoucí úřadu GAD, však ve svědectví H4 tvrdí, že „pokud jde o rezervní základ, přijala společnost Equitable Life přístup tvorby rezerv z hrubého pojistného, který se lišil od přístupu většiny jiných společností, ale musela doložit ekvivalenci toho, co dělala, s požadavkem na rezervy z čistého pojistného. Vždy se podařilo, aby to udělala úspěšně. Její rezervy tak – alespoň do roku 1998 – byly vždy ve shodě s požadavky předpisů“.

Článek 25 o požadavku na minimální solventnost vyžaduje, aby společnost měla přebytek aktiv nad závazky, alespoň ve výši požadavku na míru solventnosti. Zdá se však, že existují různé způsoby výpočtu solventnosti. David STRACHAN z Úřadu pro finanční služby (FSA) se snaží tuto záležitost objasnit ve svědectví H4 tím, že „společnost Equitable byla vždy solventní a v jejích regulačních výkazech bylo vždy vykázáno, že v současné době splňuje své regulační požadavky na solventnost. Existují ve skutečnosti minimálně tři různé základy, které se používají: přístup, který popsal Chris Daykin, který byl charakteristický pro režim po velkou část 90. let a byl konzistentní se třetí směrnicí o životním pojištění; existuje základ výpočtu, který vypracoval lord Penrose ve své zprávě a který se opírá o údaje vytvořené společností Equitable pro vlastní potřeby – tyto údaje regulátor nedostal; třetí základ, který je současným základem, jsou nové realistické požadavky FSA na solventnost“.

Na otázku jednoho člena během slyšení H5 však Stuart BAYLISS, generální ředitel Annuity Direct, odpověděl, že regulátoři Spojeného království „historce společnosti Equitable o mírách solventnosti věřili velmi dlouho. Platí na to příměr o nově sjednaných pojištěních: dokud uzavíráte nové obchody, abyste jimi překlenovali, jste v pořádku. Pokud jsou vaše nové obchody dostatečně velké, můžete díru ucpat. Právě to oni dělali, a do určité míry to někteří z regulátorů pravděpodobně museli vidět. Neumím si představit, že by to neviděli, protože to bylo něco, co model růstu společnosti vyžadoval pro další růst“.

Také Alan BEVERLY z Komise staví ve svědectví H6, pokud jde o systémy pojistných záruk, na tomto bodě : „Pointou případu Equitable Life je to, že se nestala nesolventní, že nezklamala. Z tohoto důvodu nepřichází v případu Equitable Life do hry ani stávající systém pojištění vkladů – systém pojistných záruk ve Spojeném království. […] Tedy, i kdyby na evropské úrovni byla směrnice o vytvoření harmonizovaného systému pojistných záruk, není zdaleka jasné, zda by to v případě Equitable Life mělo nějaký význam, protože nedošlo k nesolventnosti či neplnění jako takovému".

27. Přetrvávající schodek aktiv z důvodu nedostatečných rezerv

Na otázku o článku 18 o technických rezervách dává dokument WE 79 (zpráva o schodku aktiv od Asociace investorů) užitečným způsobem nahlédnout do toho, co podle ní byly důvody pro situaci společnosti ELAS. Zpráva uvádí, že „klíčovou slabinou obezřetnostního režimu fungujícího ve Spojeném království byla skutečnost, že vytvářel rezervy na výplaty budoucích výnosů z investic lidem, kteří na ně měli nárok, totiž pojistníkům „investičních pojistek“. Předpisy byly úmyslně ponechány vágní s tím, že o rezervě na budoucí prémie rozhodne pojistný matematik. Důsledky neexistence takových rezerv však nebyly vůbec vágní, jelikož bez těchto rezerv by fondy s podílem na zisku téměř jistě ztroskotaly“.

Zpráva vyjadřuje názor, že problémem prostupujícím horizontálně celou společnost ELAS byl ohromný schodek aktiv, posuzovaný podle realistických závazků. Tento schodek aktiv trval minimálně od roku 1985 až do chvíle, kdy se v roce 2000 společnost Equitable uzavřela novým obchodům. Byl složen z následujících prvků:

„A) neexistence řádného financování budoucích garantovaných prémií, na něž měli držitelé investičních pojistek podle smlouvy nárok;

B) nevytvoření náležité rezervy na záruky ve smlouvách (například proslulé garantované anuitní sazby);

C) nevytvoření žádné viditelné rezervy na již přiznané negarantované prémie;

D) příliš liberální a zištný výklad zákonných pravidel (a případně odborných pokynů)“.

Na závěr zpráva uvádí, že v období 1990 až 2000 přetrvával schodek aktiv, který se pohyboval v rozmezí od 5 miliard GBP přibližně do 7 miliard GBP, nepočítaje v to „žádné rezervy na „konečné prémie“, které, jak se říkalo, byly „negarantované“, navzdory skutečnosti, že pojistníci byli vedeni k očekávání, že budou vyplaceny i tyto prémie, a to v závislosti na stavu trhů v době odchodu z fondu. Celá konečná prémie tak vlastně nebyla po celé dotyčné období kryta žádnými aktivy. […] Příslušné částky byly značné a podle našich odhadů vzrostly asi ze 3 miliard GBP v roce 1990 na 11 miliard GBP v roce 2000, což je průměrně asi 45 % aktiv po celých dotyčných 11 let“.

28. Žádné rezervy na cílové bonusy: volba možností v právu Spojeného království byla škodlivá

Nicholas BELLORD ve svědectví H2 uvádí, že „když se navrhovala třetí směrnice o životním pojištění, zjistilo se, že byly navrhovány přísnější požadavky ohledně rezerv a že delegace Spojeného království tyto přísnější požadavky podporovala. Avšak ministerstvo financí a regulátoři si uvědomili, že pokud by tato směrnice postupovala vpřed tak, jak byla navržena, mohla by odhalit pravdu o společnosti Equitable, a tudíž nápad zmařily tím, že stanovily, že tvorba rezerv bude dobrovolná (...). Existovala tak možnost náležitě tvořit rezervy, ale regulátoři Spojeného království ji však úmyslně nevyužili".

V tomto ohledu dokument WE Conf 11 též uvádí, že směrnice 3ŽP tak, jak byla přijata, měla velkou vadu, konkrétně výše uvedenou skutečnost, že rezerva na budoucí prémie byla v konečné verzi textu volitelná (viz rovněž oddíl o článku 18 směrnice 3ŽP). Podle dokumentu WE Conf-11 k tomu došlo na nátlak Spojeného království během jednání o přijetí směrnice. Jak bylo vysvětleno jinde, Spojené království od tohoto ustanovení skutečně následně ustoupilo. Dokument WE-Conf 11 vysvětluje, jak naopak došlo k tomu, že bylo legální, že společnost ELAS netvořila rezervy na cílové bonusy, což byla jedna z příčin, proč neměla dostatek aktiv, když ji Horní sněmovna dala příkaz vyplatit pojistníkům s garantovanými anuitními sazbami jejich slíbené prémie.

Dokument WE 26 (zpráva společnosti Burgess Hodgson pro skupinu EMAG) rovněž vysvětluje, že nebyly stranou odloženy žádné rezervy na cílové bonusy, a důsledky této skutečnosti. Vysvětluje, že účetní údaje, které společnost ELAS dodávala regulátorovi, nezahrnovaly žádnou rezervu na cílové bonusy. Údaje byly dostatečné na to, aby pokryly požadovanou minimální míru pro účely zákonného výkaznictví (od roku 1994 do roku 1999, míra v průměru činila asi 7 %). Zpráva však uvádí, že „regulátorovi jako odborníkovi na pojistnou matematiku muselo být jasné, že to asi nemůže být dost na krytí cílových bonusů. Rozumně mohl odhadnout, že pro tento účel by se míra musela blížit 20 %. Je zkrátka nutné se zeptat regulátora, zda věděl (nebo měl vědět), že nikdy po roce 1993 aktiva společnosti Equitable Life nekryla oznámení o rozdělení zisku od ředitele. Regulátor by věděl, že cílové bonusy byly použity: a) k uvádění hodnot pojistek členům; b) k provádění plateb při splatnosti nebo odbytném; c) k podpoře prodeje nových pojistek pomocí výkazů o výkonech v minulosti. Pokud by si byl vědom toho, že od roku 1998 smluvní závazky zahrnovaly rezervu na náklady na garantované anuitní sazby, věděl by také, že její účinek byl výrazně snížen dosti nejistou hodnotou pojistky o zajištění uzavřenou se společností Irish European Reinsurance Company Limited“.

Penrose (WE 16) rovněž podporuje myšlenku, že obezřetná tvorba rezerv by odhalila slabiny společnosti ELAS. Tvrdí, že se regulátor Spojeného království zaměřoval výhradně na míry solventnosti a nebral žádný ohled na narostlý cílový bonus, čímž porušoval článek 18, podle kterého musí dohled zahrnovat ověření veškerých činností společnosti, a nikoli jen její solventnost.

Penrose říká, že směrnice „vyžadovala obezřetnou tvorbu rezerv na konečnou prémii nebo její určité realistické zohlednění. To by slabinu společnosti odhalilo o hodně dříve a přineslo by to urychlené nápravné kroky. MPO této příležitosti nevyužilo, ale místo toho zaujalo stanovisko, že „určitá vhodná rezerva by měla být vytvořena implicitně v parametrech systému“. Předpisy Spojeného království provádějící směrnici nechaly situaci takovou, jaká byla předtím.“ Penrose rovněž kritizuje nedostatečně „proaktivní přístup“ regulátora.

29. Používání budoucích zisků ke splnění míry solventnosti ve shodě s článkem 25

Pan SEYMOUR ve svědectví H7 tvrdí, že když regulátor Spojeného království viděl rozsah problémů ve společnosti ELAS a když byly zahájeny diskuse o využití pojistného záchranného fondu, zpanikařil (jelikož by to znamenalo, že všechny ostatní pojišťovny by musely zaplatit daň nebo dávku za účelem odškodnění pojistníků společnosti ELAS), a aby se této situace vyvaroval, „schválil systém započítání pěti let s teoretickými budoucími zisky na vyrovnání účetnictví uzavřené společnosti – ELAS, čímž znemožnil přístup k fondu odškodnění“. Říká, že „díky tomu je celý koncept solventnosti nesmysl“.

V dokumentu WE 54 („La Vie d’Or“, věc 98/2863 u okresního soudu v Haagu, rozsudek ze dne 13. června 2001) pan SEYMOUR (H7) vysvětluje, že žalobce tvrdí, že „započítání budoucích zisků do rozvahy neukázalo pravdivý obraz solventnosti pojišťovny, a bylo tudíž v rozporu se směrnicemi o životním pojištění EU. […] Je důležité poznamenat, že byla vznesena otázka legálnosti budoucích zisků v souvislosti se směrnicemi EU o životním pojištění“.

Kontrolu si zaslouží i vyšetřování otázky budoucích zisků podle Bairdovy zprávy (WE 17). Cituje korespondenci s úřadem GAD a říká, že „směrnice EU a právní předpisy Spojeného království umožňují umístění hodnoty na budoucí zisky pojišťovny. Říká se tomu „implicitní položka budoucích zisků“. (…) GAD nám vysvětlil pozadí takových položek: „Základní právní předpisy … pocházejí z evropských směrnic, zejména z první směrnice o životním pojištění z roku 1979. Ta říká, že dle uvážení orgánu dohledu může být společnosti povoleno započítat takové položky proti 5/6 její míry solventnosti do výpočtu budoucích zisků. Výpočet budoucích zisků je poté specifikován v téže směrnici ve skutečnosti jako 50 % průměrných zisků získaných během posledních pěti let vynásobených očekávaným trváním platné pojistky. Směrnice jen uvedla, že orgán dohledu by mohl uplatňovat své diskreční právo a to může být povoleno jako míra solventnosti".

Tato možnost byla přísně omezena přijetím směrnice Solvency I v roce 2002 (čl. 1 odst. 4), která kompletně zakazuje tuto praxi od roku 2009. Baird vysvětluje, jak společnost ELAS žádala a následně při celé řadě příležitostí obdržela povolení od regulátora k použití budoucích zisků pro splnění požadavků na solventnost. Regulátor použil svého výsadního práva podle oddílu 68 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 k udělení opakovaných povolení. Podle Bairda společnost tedy směla vylepšit vnější vnímání své finanční síly. Baird doporučil přezkum uplatňování diskrečního práva regulátora v souvislosti s povolením používat budoucí zisky pro splnění požadavků na solventnost.

To je úzce spojeno s jednou z linií vyšetřování v souvislosti se správnou provedením ve vnitrostátním právu směrnice 3ŽP. Otázkou je, zda diskreční právo uplatňované státním tajemníkem a opírající se o oddíl 68 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 hrálo ve věci ELAS významnou úlohu, jak tvrdí Baird. Co musí být v tomto kontextu posouzeno, je to, zda je se směrnicí 3ŽP slučitelné samo diskreční právo. Směrnice nařizuje, že členský stát musí zajistit, aby příslušné orgány měly dostatečné pravomoci a prostředky pro výkon svých funkcí dohledu (viz článek 10 3ŽP). Směrnice naopak povoluje, aby příslušný orgán upustil od uplatňování pravidel pouze v omezeném počtu příležitostí a s výhradou přísných podmínek (viz čl. 21 odst. 2 směrnice 3ŽP a čl. 22 odst. 6 směrnice 3ŽP), ale zdá se, že nikde ve směrnici příslušný orgán členského státu nedostává takové pravomoci upustit od uplatňování pravidel, jak je stanoveno v oddíle 68 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982. Zdá se, že takové pravomoci s sebou nesou riziko shovívavého nebo nedůsledného uplatňování, které může být pro některé společnosti výhodné, pro některé ale ne, čímž se ohrožuje uplatňování harmonizovaných norem. Je možné, že pokud byly tyto pravomoci nějakým způsobem omezeny, krachu společnosti ELAS by se předešlo nebo by se alespoň minimalizoval.

Článek 28 – Obecný zájem, článek 31 – Informace pro pojistníky

30. Oddělení obezřetnostní regulace od regulace provozování činnosti bylo škodlivé

Ve věci komunikace s pojistníkem pan LAKE říká (H1), že informace pro pojistníky vyžadované směrnicí 3ŽP spadaly pod kontrolu regulátora provozování činnosti, který byl oddělen od obezřetnostního regulátora, a že toto právní rozdělení odpovědnosti mezi oblast provozování činnosti a obezřetnostní oblast poškozovalo pojistníky společnosti ELAS. Nakonec, o případech provádění, které byly postoupeny britským soudům, říká, že neví o žádném, které by se týkalo neprovádění práva EU.

David STRACHAN z úřadu FSA však ve svědectví H4 představuje jiný názor, když říká, že „třetí směrnice o životním pojištění byla prováděna způsobem, který zajišťoval jasnost, pokud jde o příslušné povinnosti regulátorů domovských a hostitelských států […]. V souladu se třetí směrnicí o životním pojištění je na regulátorovi těchto oborů – v tomto případě regulátorovi hostitelské země –, aby uplatňoval vlastní předpisy. Tak se předejde jinak nepřehledné situaci, v níž by pojistníci byli předmětem jiné ochrany provozování činnosti v závislosti na tom, zda obchod uzavírají s tuzemskou institucí nebo s pobočkou instituce z EHP“.

31. Příloha II nebyla respektována

Leslie SEYMOUR při slyšení H7 poskytla písemný dokument (WE 53) o tom, že příloha II směrnice 3ŽP – ve směrnici KD očíslovaná jako příloha IV –, podle níž musí pojistník dostat informace o své pojistce „jasně“ a „přesně“, nebyla respektována. Dokument WE 53 ukazuje obchodní doklady společnosti ELAS vysvětlující špičkové výsledky penzijních fondů a tvrdící, že společnost ELAS je schopna odvádět špičkové výkony díky svým nižším provozním výdajům. Rovněž tvrdila, že má špičkové investiční řízení. Další dokument vysvětluje, jak společnost ELAS pokračovala s „vyrovnáním“ pomocí držení rezerv a že každý rok bude pojistník dostávat prémii v určité výši, která byla podle společnosti zadržována na krytí jakýchkoli budoucích poklesů na trzích cenných papírů nebo v investicích, které měla. Pan SEYMOUR tvrdí, že všechny tyto sliby byly falešné, a tudíž informace nebyly jasné a přesné.

Pan SEYMOUR říká, že „směrnice požaduje, aby pojistníci dostávali o pojišťovací společnosti pravidelné, jasné a přesné informace. Regulátor neudělal nic pro to, aby zajistil, aby tato nesmírně důležitá část směrnice byla uvedena v účinnost“.

• [1]  Viz doporučení Komise ze dne 12. července 2004 k provádění směrnic, které se týkají vnitřního trhu, ve vnitrostátním právu [Úř. věst. L 98, 16.4.2005].
• [2]  Například právní předpisy Spojeného království používají výrazy „dlouhodobá činnost“ a „všeobecná činnost“ místo výrazů „životní pojištění“ a „neživotní pojištění“ ze směrnice.
• [3]  K porušení práva Společenství by došlo pouze v případě, že by šel proti právní jistotě nebo by fyzické osoby a ekonomické aktéry nechával v nejistotě, pokud jde o jejich práva a povinnosti vyplývající ze směrnice. Judikatura ESD stanoví řadu konkrétních požadavků: (a) je zásadní, aby vnitrostátní právo zaručilo, že vnitrostátní orgány budou efektivně uplatňovat celou směrnici; (b) právní postavení podle vnitrostátního práva by mělo být dostatečně přesné a jasné; a (c) jednotlivci musí v plné míře znát všechna svá práva a případně musí být schopni se o ně opřít u vnitrostátních soudů.
• [4]  Všechny části nazvané „Komentář k ustanovením Spojeného království“ využívají jako primární zdroj ES1.
• [5]  „Formuláře a výkazy vyžadované v procesu ročního výkaznictví s výjimkou solventnosti nebyly nikdy navrženy tak, aby z nich bylo možno vyvodit informace, které by byly relevantní pro regulační zásah. Formuláře a výkazy nebyly zejména nikdy vypracovány tak, aby byly získány informace nutné pro to, aby si regulátoři mohli utvořit představu o tom, zda budou rozumná očekávání pojistníků a potenciálních pojistníků pravděpodobně splněna nebo zklamána.“ (odst. 210 kapitola 19 WE 16)
• [6]  „Vládní úřad pojistných matematiků (GAD) a ministerstvo financí uvedly při vyšetřování, že význam cílového bonusu GAD a regulátoři vždy uznávali, ale praxe společnosti v oblasti bonusů nevytvořila rozumná očekávání pojistníků v souvislosti s cílovým bonusem. Ukazují na poznámky, které uvádějí, že cílový bonus není garantován. Avšak GAD a ministerstvo financí rovněž uznávají, že rozumná očekávání pojistníků nebyla omezena na garantované výhody. Nemusí se nutně dojít k závěru, že pojistníci by měli rozumná očekávání, že dostanou bonus v přesné výši, abychom zaujali stanovisko, že i přesto by byla vytvořena rozumná očekávání. Tento bod je zdůrazněn ve vlastních prohlášeních GAD: „Na trhu s životním pojištěním se všeobecně akceptovalo, že minulé výše cílového bonusu nevytvořily rozumná očekávání pro budoucnost, jelikož budou zcela záviset na podmínkách na trhu, s výhradou míry vyrovnání, které se v jednotlivých společnostech značně liší." Rozumné očekávání by nebylo to, že by byla splatná přesná hodnota pojistky bez ohledu na podmínky na trhu nebo vyrovnání, ale to, že jakékoli snížení by odráželo negativní podmínky na trhu. Pozici, kdy by si společnost nemohla dovolit proplácet hodnoty pojistek bez zvýšení tržních hodnot nebo mezigeneračních transferů, by pojistníci společnosti nechápali na základě informací, které jim byly poskytnuty, a neinformovala by jejich rozumná očekávání.“ (odst. 220 kapitola 18 WE 16)
• [7]  Skutečnost, že společnost ELAS nemusela tvořit rezervy pro negarantované bonusy, je vysvětlena v oddíle o článku 18, Technické rezervy. Podle směrnice 3ŽP byla tato tvorba rezerv dobrovolná, a proto Spojené království nenutilo společnosti, aby si na tyto závazky vytvářelo rezervy.
• [8]  Jak bylo uvedeno v oddíle o článku 8, zahrnuje právo Spojeného království pojem rozumných očekávání pojistníků.
• [9]  WE 84, 72, 69, 51–54, 42, 36, 33, 26.
• [10]  ES 1, Studie o provedení ve vnitrostátním právuprovedení ve vnitrostátním právu zadaná výborem EQUI.
• [11]  Podle WE 79 netvořila společnost ELAS rezervy dostatečně obezřetně pro budoucí garantované prémie, na něž měli držitelé investičních pojistek podle smlouvy nárok, ani nevytvořila rezervu na záruky ve smlouvách (jako garantované anuitní sazby).
• [12]  Rozsudek Horní sněmovny ve věci Hyman (Equitable Life Assurance Society v. Hyman [2000] 3 WLR 529.) bylo případem, který zažehl smůlu společnosti ELAS. Horní sněmovna rozhodla, že společnost ELAS nemá podle svých stanov diskreční právo přijmou odlišnou bonusovou politiku podle toho, zda se pojistník s opcí garantované anuitní sazby (GAR) rozhodl využít místo aktuálních sazeb garantované sazby. To znamenalo, že ELAS nemohla snížit konečné prémie vyplacené svým pojistníkům s garantovanými anuitními sazbami a musela jim vyplatit to, co jim slíbila. Ale ELAS na to neměla peníze: v průběhu let neměla náležité rezervy na konečné prémie a závazky GAR, čímž vytvořila stále narůstající schodek aktiv. Vytvoření náležitých rezerv mohla předejít rozsahu katastrofy nebo ho mohla zmírnit.
• [13]  Čl. 18 odst. 3 písm. A směrnice 79/267/EHS, 3ŽP. Celé znění článku najdete v oddíle II.1.3 Relevantní články z jiných směrnic.
• [14]  Viz Bairdova zpráva WE 17, bod 7.2.2. na straně 228.
• [15]  Kromě samotného článku 25 směrnice 3ŽP viz článek 21 směrnice 3ŽP o povolení jiných kategorií aktiv pro krytí technických rezerv a článek 22 směrnice 3ŽP o povolení zavést výjimky z pravidel o diverzifikaci investic. Pokud jde o článek 22, má státní tajemník na úrovni Spojeného království podle oddílu 68 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 pravomoc upustit od uplatňování předpisů o oceňování aktiv na konkrétní společnosti, ačkoli k výkonu této pravomoci neopravňují stejné normy stanovené směrnicí.
• [16]  Viz komentář o článku 21.1 ve WE 20, zpráva Wilde Sapte, oddíl II.2.2 této části.
• [17]  O povaze povinností Evropské komise pojednává podrobněji část V této zprávy.
• [18]  Zájemcům k dispozici na žádost (dostupná je pouze tištěná verze).

Závěry ČÁSTI II – PROVEDENÍ VE VNITROSTÁTNÍM PRÁVU

ČÁST II – PROVEDENÍ VE VNITROSTÁTNÍM PRÁVU

Provedení ve vnitrostátním právu třetí směrnice o životním pojištění (3ŽP)

I když byly zjištěny jisté nesrovnalosti mezi specifickými vnitrostátními právními předpisy ve Spojeném království a ustanoveními článků 3ŽP[1], výbor se domnívá, že povaha a počet těchto nesrovnalostí nejsou natolik důležité, aby bylo možné označit postup formální provedení ve vnitrostátním právu za chybný.

2.  Výbor přesto činí jednu výjimku, a to pokud jde o široké pravomoci, které vnitrostátní právní předpisy Spojeného království udělují státnímu tajemníkovi (jak stanoví oddíl 68 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982), pokud jde o upuštění od uplatňování obezřetnostních předpisů. Tyto pravomoci se jeví jako neslučitelné s literou a cílem směrnice a byly použity nevhodným způsobem[2] (zejména v případech, kdy bylo často udělováno povolení s tím, že zisky budoucích období budou zahrnuty do míry solventnosti); v tomto konkrétním případě tudíž existují vážné obavy, že směrnice 3ŽP nebyla správně provedena ve vnitrostátním právu v plném rozsahu.

3.  Výbor se domnívá, že provedení ve vnitrostátním právu směrnice 3ŽP nebyla ze strany Spojeného království provedena tak, aby umožnila efektivní plnění vlastních cílů této směrnice. Výbor se domnívá, že metodika postupného provádění směrnice, kterou Spojené království použilo (tj. že směrnice byla provedena v jedno vnitrostátním právním předpisu, ale rozdělena a zahrnuta do různých právních aktů na různé hierarchické úrovni), postrádá jasnost a nezdá se být nejlepším způsobem, jak začleňovat zásady a normy ES do vnitrostátních právních předpisů.

Používání směrnice 3 ŽP

4.  Výbor považuje za zřejmé, že povinnosti, které zavádí směrnice vůči členským státům, se netýkají jen jejich legislativních pravomocí, ale vztahují se rovněž na jejich pravomoci správní a soudní. Navíc přijetím vnitrostátních opatření provádějících určitou směrnici ještě není naplněn její záměr. Plné uplatnění směrnice je zajištěno až tehdy, kdy jsou vnitrostátní prováděcí opatření skutečně používána takovým způsobem, že dosahují výsledku, o který směrnice usiluje. Rozdíly v používání směrnic by jinak měly negativní dopad na jednotnost a srovnatelnost v rámci právního řádu Společenství.

5.  Výbor se domnívá, že provádění směrnice 3ŽP bylo ze strany Spojeného království v případě společnosti ELAS nedostatečné a že regulační a další orgány Spojeného království dostatečným způsobem nerespektovaly základní účel této směrnice. Výbor se domnívá, že v tomto případě kombinace formalistického provedení ve vnitrostátním právu spolu s uplatněním, které bylo v řadě ohledů nesprávné, vede k závěru, že celý postup provádění byl chybný.

Specifické problémy týkající se uplatňování

Koncepce finančního dohledu nad veškerými činnostmi

6.  Výbor připomíná ustanovení směrnice, že finanční dohled se musí týkat „veškerých činností pojišťovací společnosti“[3]. Výbor jakožto tvůrce právních předpisů zdůrazňuje, že taková jednoduchá terminologie je jednoznačná a musí se jí dostat široké a náležité interpretace.

7.  Výbor se domnívá, že dohled nad ELAS ze strany orgánů Spojeného království nevzal v úvahu nebo si chybně vyložil pojetí „finančního dohledu nad veškerými činnostmi“, a to v rozporu s články 8[4], 18[5] a 25[6] 3ŽP.

8.  Výbor je toho názoru, že možnost uvedená v čl. 18 odst. D nevylučuje, aby se budoucí diskreční prémie (discretionary bonuses) nebo mimosmluvní prémie nestaly součástí „veškeré činnosti“ společnosti a nezprošťuje orgány členských států povinnosti usilovat v co největší míře o dodržování litery a cíle této směrnice. Z materiálu, který má výbor k dispozici[7], navíc vyplývá, že jedním z hlavních důvodů finančního zhroucení společnosti ELAS bylo to, že v průběhu let nevytvářela potřebné rezervy pro budoucí diskreční prémie nebo pro mimosmluvní prémie.

9.  Objevily se námitky , že společnost ELAS nebyla povinna vytvářet rezervy pro budoucí diskreční prémie nebo pro mimosmluvní prémie, protože to podle směrnice bylo fakultativní, a regulační orgán Spojeného království se rozhodl tuto možnost nevyužít. Výbor se domnívá, že skutečnost, že tvorba rezerv na diskreční prémie byla fakultativní, oslabila váhu a vnitřní koherenci této směrnice. I když regulační orgány Spojeného království byly oprávněny k zavedení těchto možností, lze namítnout, že by to nebylo v souladu s celkovými cíli směrnice.

10.  Podání předložená výboru [8] ukazují, že regulační orgán měl tendenci zaměřovat se na míry solventnosti v úzkém smyslu a ve své celkové analýze finančního zdraví společnosti věnoval málo pozornosti, nebo vůbec žádnou, budoucím diskrečním prémiím nebo mimosmluvním prémiím. Výbor se domnívá, že proto je pravděpodobné, že regulační orgán nedokázal zaručit, aby společnost ELAS měla vždy odpovídající míru solventnosti ve vztahu k veškerým svým činnostem.

Nedostatečně spolehlivé administrativní a účetní postupy a neadekvátní mechanismy vnitřní kontroly

11.  Existují jasné náznaky toho, že regulační orgány Spojeného království vědomě nepodrobily kritice dvojí a tudíž rozporuplnou roli jmenovaného pojistného matematika společnosti ELAS, jenž po dobu šesti let rovněž zastával vedoucí pozici ve správě společnosti jako její generální ředitel. Výbor se domnívá, že tato dvojakost rolí vedla ke střetu zájmů, jenž byl na škodu zájmům pojistníků a který měl být regulačními orgány zpochybněn jako příklad špatné správy a řízení podniku. Výbor je dále toho názoru, že v důsledku toho, že nebyly učiněny rychlé kroky ve věci dvojí úlohy jmenovaného pojistného matematika, nesplnil regulační orgán Spojeného království svou povinnost požadovat po společnosti „spolehlivé administrativní a účetní postupy a adekvátní mechanismy vnitřní kontroly“, jak výslovně stanoví směrnice 3ŽP, a v rozporu s článkem 8.[9] Výbor trvá na tom, že role jmenovaného pojistného matematika byla pro systém dohledu Spojeného království stěžejní a že nezaručení efektivity takové osoby zpochybnilo celý systém dohledu, neboť veškeré vnitřní kontroly byly tím pádem neúčinné. Výbor se domnívá, že jakmile zaujal své místo – a to bez ohledu na to, zda toto pojetí požadovaly právní předpisy Společenství – stal se jmenovaný pojistný matematik součástí regulativního systému Spojeného království i jeho systému dohledu, jenž jako takový podléhal 3ŽP. Vedle toho některá prohlášení [10] vedla výbor k tomu, že se domnívá, že toto selhání bylo součástí širších administrativních postupů, které snížily účinnost bezpečnostních záruk obsažených v právních předpisech Společenství.

Nedodržení rozumných očekávání pojistníků

12.  Podle některých prohlášení, jež byla učiněna před výborem[11], pojem rozumného očekávání pojistníků v sobě zahrnoval skutečnost, že pojistníci očekávali, že obdrží vedle smluvních výhod i diskreční prémie. Pokud by orgány Spojeného království přijaly závazek dodržovat rozumná očekávání pojistníků v souladu s právními předpisy Společenství, měly by bývaly rovněž zajistit, aby rezervy pokryly diskreční prémie. Výbor je toho názoru, že tím, že regulační orgány Spojeného království nepovažovaly diskreční prémie za součást veškeré činnosti společnosti a že nedonutily společnost ELAS vytvořit na ně adekvátní technické rezervy, nevěnovaly náležitou pozornost rozumným očekáváním pojistníků, a tím zřejmě porušily literu a cíl článku 18 3ŽP.

13.  Výbor připomíná, že článek 10 směrnice 3ŽP požadoval, aby orgány Spojeného království dostaly pravomoci a prostředky k zajištění toho, že rozumná očekávání pojistníků budou respektována a že budou přijata přiměřená a nezbytná opatření k zajištění další činnosti společnosti ELAS v souladu s právními předpisy Spojeného království[12] s cílem předejít jakýmkoli nestandardním krokům, které by poškozovaly zájmy pojištěných osob, nebo takové kroky napravit.

14.  Prohlášení, jež byla učiněna před výborem[13] naznačují, že během 90. let 20. století regulační orgány Spojeného království nevyužily svých rozsáhlých pravomocí, pokud jde o společnost ELAS, přestože měly k dispozici dostatek náznaků o hrozící krizi. Některé zprávy[14] uvádějí, že regulační orgán zvolil v případě společnosti ELAS vědomě a úmyslně politiku nevměšování. Výbor se domnívá, že to mohlo znamenat porušení povinnosti regulačních orgánů zajistit dodržení rozumných očekávání pojistníků, a tudíž i porušení litery a cíle článku 10 směrnice 3ŽP.

Přílišná shovívavost regulačních orgánů Spojeného království ve věci míry solventnosti

15.  Některá prohlášení[15] potvrzují závěr, že společnost ELAS uměle vylepšovala vnější obraz své finanční síly a podařilo se jí splnit požadavky na solventnost tím, že s úspěchem získala od regulačního orgánu řadu povolení, že může zisky budoucích období a zillmerování (provádění úprav podle Zillmerovy metody) zahrnout do svých předpokládaných aktiv. Tato povolení byla udělena na základě pravomocí státního tajemníka týkajících se upuštění od uplatňování obezřetnostních předpisů, jak stanoví oddíl 68 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982, o jehož slučitelnost s literou a cílem směrnice 3ŽP má výbor stále pochybnosti. Přílišná shovívavost regulačních orgánů Spojeného království v tomto ohledu se jeví jako porušení článku 10 a 25 směrnice 3ŽP.

16.  Výbor se domnívá, že v důsledku toho, že společnosti ELAS bylo umožněno uměle splnit požadavky na solventnost, zatajovala společnost před pojistníky pravdu a ohrozila svou budoucí finanční životaschopnost. Z toho tudíž vyplývá, že rozumná očekávání pojistníků byla vystavena riziku a že regulační orgány Spojeného království údajně přijaly opatření, jež nebyla „přiměřená a potřebná, aby zabránila jakýmkoli nestandardním krokům, které by poškozovaly zájmy pojištěných osob, nebo aby takové kroky napravila“[16].

Výbor se domnívá, že nadměrné používání zisků budoucích období a zillmerování způsobilo, že míra solventnosti jakožto ukazatel finančního zdraví společnosti ELAS byla poměrně zavádějící a že v důsledku toho regulační orgány Spojeného království nesplnily svou povinnost požadovat po společnosti ELAS „vždy odpovídající disponibilní míru solventnosti ve vztahu k veškerým svým činnostem“.

18.  Velké množství materiálu[17] ukazuje, že zejména začátkem 90. let 20. století nebyly orgány dohledu a regulační orgány Spojeného království odpovídajícím způsobem vybaveny náležitými prostředky, ať už z hlediska kvalifikovaných pracovníků nebo z hlediska dostatečných zdrojů, k plnění svých povinností orgánu dohledu a regulačního orgánu, a to v rozporu s normami stanovenými v čl. 10 odst. 3ŽP. Takové potřebné pravomoci a prostředky a následná možnost provádět efektivní dohled nabývají ještě většího významu od okamžiku, kdy po vstupu 3ŽP v platnost nesou domovské členské státy výlučnou odpovědnost za finanční dohled nad životními pojišťovnami.

Požadavky na informační povinnost

19.  Materiál, který má výbor k dispozici[18], vede k obavám, zda byly požadavky na zveřejňování stanovené 3ŽP Spojeným královstvím řádně prováděny a zda nebyly v případě společnosti ELAS porušeny.

• [1]  Viz část II oddíly II.2.1, část II oddíl II.2.2, část II oddíl II.2.3 a WE 20.
• [2]  Viz část II oddíl II.1.1. v článku 25 3ŽP; viz rovněž WE 17, odst. 7.2.2 na s. 228.
• [3]  Článek 8 3ŽP.
• [4]  Viz část II oddíly II.1.1 a část II oddíl II.2.3; viz rovněž WE 16 (kap. 16; kap. 19 odst. 210; kap. 18 odst.220; kap. 21) a WE Conf 3.
• [5]  Viz část II oddíl II.1.1 a část II oddíl II.2.3; viz rovněž WE Conf 11, WE 16, WE 26 a WE 79.
• [6]  Viz část II oddíl II.1.1 a část II oddíl II.2.3; viz rovněž WE 17.
• [7]  Viz část II oddíl II.2.3, viz rovněž WE 16, WE 26 a WE 79.
• [8]  Viz WE 16, kap. 19 odst. 210.
• [9]  Viz část II oddíl II.1.1 a část II oddíl II.2.3.
• [10]  Viz Bairdova zpráva (WE 17), odstavec 2.13.6.
• [11]  Viz část II oddíl II.1.1; viz rovněž část II oddíl II.2.3; viz rovněž WE 16, kap.18 odst. 220 a WE 26, WE 52–54 a věc LLOYD v H5.
• [12]  Viz část II oddíl II.1.1.
• [13]  Viz část II oddíl II.1.1 a část II oddíl II.2.3; viz rovněž WE 17.
• [14]  Viz část II oddíl II.2.3 a WE 16.
• [15]  Viz část II oddíl II.1.1 a část II oddíl II.2.3; viz rovněž WE 17, odst. 7.2.2, s. 228.
• [16]  Článek 10 3 ŽP.
• [17]  Viz např.: Bairdova zpráva (WE 17), v odstavci 2.23.5; Penroseova zpráva (WE 16), kapitola 19, v odstavcích 158 a 160.
• [18]  Viz oddíl IV.

ČÁST III – Regulační systém

o posouzení regulačního režimu Spojeného království ve vztahu ke společnosti Equitable Life

OBSAH  ČÁST III

I.         Ustanovení práva Společenství

            1. Použitelnost ustanovení třetí směrnice o životním pojištění

            2. Povinnost obezřetnostního dohledu

            3. Povinnost dohledu nad provozováním činnosti

            4. Posuzování finanční situace společností

            5. Provádění opatření dohledu

            6. Dohled nad společnostmi se sídlem v zahraničí

            7. Dohled nad účetnictvím a finanční situací

            8. Dohled nad společnostmi v potížích

 9. Evropská komise a případ Equitable Life

10. CEIOPS a Sienský protokol

11. Projekt Solvency II

12. Otázky k zodpovězení

II.        Regulační systém životního pojištění ve Spojeném království

1. Uplatňování ustanovení třetí směrnice o životním pojištění

2. Obezřetnostní dohled           

                       a) Období 1982–1998

                       b) Období 1998–2001

                       c) Období po roce 2001          

            3. Regulace provozování činnosti

            4. Jmenovaný pojistný matematik

5. Pravomoci regulátorů zasáhnout

6. Odpovědnost regulátorů

III.      Klíčová zjištění Penroseovy zprávy a Bairdovy zprávy o regulátorech životního pojištění

1. Bairdova zpráva (říjen 2001)

            2. Penroseova zpráva (březen 2004)

                       2.1 Definice obezřetnostního dohledu

                       2.2 Pravomoci regulátorů zasáhnout

                       2.3 Vzájemné působení regulátorů

                       2.4 Nezpochybněná dvojí funkce pana Ransona

                       2.5 Údajné nedostatky regulátorů obecně

                                  a) Nedostatek znalostí a/nebo chabé sledování

                                  b) Sebeuspokojení regulátorů nebo jejich „lehkomyslná“ politika

                                  c) Nedbalost regulátorů

                       2.6 Chronologický vývoj toho, jak regulátoři uznávali obavy ohledně EL

                       2.7 Závěry Penroseovy zprávy

IV.      Další ústní svědectví a písemné dokumenty zvážené výborem

            1. Údajná nedbalost při obezřetnostní regulaci a dohledu

                       a) Tvrzení o provozních nedostatcích regulátorů Spojeného království

                       b) Údajná obstrukce regulátorů Spojeného království a tajná dohoda s EL

c) Tvrzení o odvětvové předpojatosti regulátorů

d) Tvrzení o mírné regulační politice regulátorů

e) Tvrzení o přílišné „úctě“ regulátorů vůči EL

                       f) Tvrzení o úsilí regulátorů předejít nesolventnosti EL

                       g) Dvojí funkce generálního ředitele EL a jmenovaného pojistného matematika

h) Přiměřenost prostředků, které měli regulátoři k dispozici

2. Problém garantovaných anuitních sazeb

           a) Chronologický přehled vývoje garantovaných anuitních sazeb

b) Základní informace

c) Tvrzení o nekompetentnosti regulátorů z důvodu nerozpoznání rizik spojených s garantovanými anuitními sazbami

3. Údajná nespravedlivost v plánu smírného vyrovnání z roku 2001

           a) Chronologický přehled

                       b) Zpráva nezávislého pojistného matematika

                       c) Podmínky plánu smírného vyrovnání podrobně

d) Úloha FSA v plánu smírného vyrovnání

           e) Stížnosti pojistníků

           f) Tvrzení o tom, že vedení EL není „způsobilé a patřičné“

4. Údajná nedbalost při dohledu nad provozováním činnosti

                       a) Tvrzení o zavádějícím prodeji a uvádění v omyl ve Spojeném království

                       b) Tvrzení o zavádějícím prodeji a uvádění v omyl v jiných členských státech

c) Tvrzení o „čeření“ pojistných smluv

                       d) Tvrzení o nedostatečné komunikaci mezi regulátory Spojeného království

e) Komunikace mezi regulátorem Spojeného království a zahraničními regulátory

f) Klamavá reklama na německém a irském trhu

Závěry

Úvod

Na základě odrážky 3 mandátu přistoupil vyšetřovací výbor k analýze úlohy a efektivnosti pojistných regulátorů ve Spojeném království a dalších dotčených členských státech, přičemž se snažil posoudit, zda docházelo k soustavné regulační chybě obecně při dohledu nad odvětvím životního pojištění a konkrétně při dohledu nad obchodní praxí společnosti Equitable Life a zejména nad její finanční situací. Výbor rovněž analyzoval tvrzení o regulační chybě v ochraně pojistníků a spotřebitelů z důvodu nesprávného provádění třetí směrnice o životním pojištění[1], přičemž posuzoval zejména to, jaký byl regulační systém Spojeného království v porovnání se svými protějšky v prostředí EU.

Za výchozí bod byla vzata zjištění Penroseovy zprávy[2] a Bairdovy zprávy[3], jejichž vyšetřování se překrývají s částmi mandátu výboru, a následně byla posuzována v širším evropském kontextu[4].

• [1]  Směrnice 92/96/EHS ze dne 10. listopadu 1992, Úř. věst. L 360, 9.12.1992.
• [2]  ministerstvo financí pověřilo lorda Penrosea vyšetřováním v srpnu 2001. Pověření znělo: „Vyšetřit okolnosti, které vedly k současné situaci společnosti Equitable Life Assurance Society, s přihlédnutím k příslušnému pozadí trhu životního pojištění, stanovit vyplývající poučení pro chování, správu a regulaci životního pojištění a podat o tom zprávu ministru financí“. Penroesova zpráva byla zveřejněna 8. března 2004.
• [3]  Bairdova zpráva, „Regulace Equitable Life: nezávislá zpráva“, kterou vypracoval Ronnie Baird, ředitel oddělení zajištění kvality a interního auditu FSA s pomocí Nortona Rosea a firmy PricewaterhouseCoopers, byla zveřejněna ministerstvem financí dne 17. října 2001.
• [4]  Pokračující vyšetřování parlamentní a zdravotnické ombudsmanky Spojeného království by měla také určit, zda byl příslušný regulační režim Spojeného království náležitě spravován. První zpráva parlamentní ombudsmanky Spojeného království, zveřejněná v červnu 2003, neshledala obezřetnostní regulátory vinnými nesprávným úředním postupem v období 1999–2000 a stanovila, že investoři nemají dostat žádné odškodnění. Druhá zpráva rozšířila období, na které se vyšetřování vztahovalo, a zahrnula do své působnosti i GAD. Zveřejnění 2. zprávy parlamentní ombudsmanky Spojeného království o společnosti Equitable Life, původně naplánované na podzim 2006, se zpozdilo až do května 2007, a proto jeho zjištění nemohla být zahrnuta do této zprávy. Ve svém dopise poslancům ze dne 16. října 2006 (shodou okolností tentýž den, kdy delegace výboru EQUI navštívila Londýn) ombudsmanka napsala: „vyjasnilo se, že důkazy, které měly podle všeho potenciální význam pro vyšetřované záležitosti, nám nebyly sděleny… Tyto důkazy jsme obdrželi v červenci a srpnu 2006“ (příloha k dokumentu WE-FILE19). Pan BRAITHWAITE (H11) vyjádřil politování nad tím, že tento „ohromný náklad nových písemných dokumentů z roku 2001, který byl dříve skrýván před Penroseovým vyšetřování…, jak se zdá, dokázal zajistit, že zpráva výboru EQUI nebude moci citovat z vyšetřování ombudsmanky.

I.         Ustanovení práva Společenství

Úloha a odpovědnost regulátorů životního pojištění, pokud jde o dohled nad pojišťovacími společnostmi, jsou kodifikovány v článcích 8 až 10 třetí směrnice o životním pojištění (3ŽP)[1], kterou se mění články 15, 16 a 23 první směrnice o životním pojištění[2].

Pravidla týkající se technických ustanovení a jejich výklad pojišťovacími společnostmi (včetně míry solventnosti) jsou kodifikována v článcích 18 až 27 směrnice 3ŽP, kterou se mění články 17 až 21 směrnice 1ŽP[3].

Ustanovení, která mají vliv na pravidla provozování činnosti včetně smluvního práva, pojistných podmínek atd., jsou vedle ustanovení článků 4 a 15 druhé směrnice o životním pojištění (3ŽP)[4] kodifikována v článcích 28 až 31 a v příloze II směrnice 3ŽP.

A konečně, ustanovení týkající se pojišťovacích společností v potížích byla kodifikována v čl. 24 odst. 2 až 4 směrnice 1ŽP[5].

Třetí směrnice o životním pojištění tak stanoví vytvoření jednotného trhu s pojistnými produkty v EU/EHP na základě pravidla, že obezřetnostní režim v každém členském státě je jinými členskými státy uznáván jako ekvivalent a pojišťovnu regulovanou v jednom členském státě a prodávající své produkty na celém vnitřním trhu mohou hostitelské regulační orgány považovat za pojišťovnu, která má dostatečnou solventnost, aby mohla prodávat své produkty do jiných členských států, aniž by tam musela splnit jejich doplňkové požadavky na solventnost.

1.         Použitelnost ustanovení třetí směrnice o životním pojištění

Na rozdíl od nařízení jsou směrnice závazné, pokud jde o výsledek, kterého má být dosaženo, ale ponechávají vnitrostátním orgánům možnost volby formy a metod jejich provádění[6]. Třetí směrnici o životním pojištění musely členské státy provést ve vnitrostátním právu do 31. prosince 1993 a uplatňovat ji musely začít nejpozději do 1. července 1994. O provedení ve vnitrostátním právu směrnice 3ŽP do práva Spojeného království informovaly orgány Spojeného království Komisi formálně dne 29. června 1994, přičemž potvrdily její vstup v platnost dnem 1. července 1994[7].

Tato lhůta je důležitá při úvahách o úloze regulátorů Spojeného království v případě společnosti Equitable Life, jelikož jejich opatření v letech 1989–1993 (kontrola zpráv pojistného matematika, obezřetnostní dohled) se logicky řídila ustanoveními první směrnice o životním pojištění (79/267/EHS).

Rozhodnutí Evropského soudního dvora (ESD) opakovaně položila zvláštní důraz na účel směrnice.[8] Proto je zásadní otázkou, zda členský stát přijal veškerá nezbytná opatření, aby zajistil úplnou účinnost směrnice v souladu s cílem, který směrnice sleduje. Jak zdůraznil ESD, „členské státy jsou povinny zajistit plné a účinné uplatňování směrnice, což znamená, že členský stát není svých transpozičních závazků zbaven pouhým přijetím nezbytných prováděcích opatření. Členské státy zůstávají povinny zajistit plné uplatňování směrnice i po přijetí těchto prováděcích opatření, a jednotlivci jsou tudíž oprávněni žalovat stát u vnitrostátních soudů, kdykoli není plné uplatňování směrnice ve skutečnosti zajištěno. To znamená nejen tam, kde směrnice nebyla provedena nebo nebyla provedena správně, ale i tam, kde vnitrostátní opatření správně provádějící směrnici nejsou uplatňována takovým způsobem, aby bylo dosaženo kýženého výsledku. ESD opakovaně rozhodl, že směrnice jsou závazné pro všechny instituce členských států: jsou závazné nejen pro legislativní, ale i pro správní orgány odpovědné za každodenní uplatňování a prosazování práva…“. (ES-1, odst. 7–8)

2.         Povinnost obezřetnostního dohledu

Články 8 a 9 směrnice 3ŽP jasně definují úkol a rozsah odpovědnosti členských států za dohled, včetně případů, kdy pojišťovna působí v jiných členských státech: „Finanční dohled zahrnuje zejména ověřování veškeré činnosti pojišťovny, její míry solventnosti, tvorbu technických rezerv včetně matematických rezerv a aktiv, která je kryjí, v souladu s předpisy nebo obvyklou praxí v domovském členském státě podle předpisů přijatých na úrovni Společenství.“

V případě společnosti, která zřídila provozní pobočku v jiném členském státě, „vyžadují příslušné orgány domovského členského státu od každé pojišťovny, aby měla řádné administrativní a účetní postupy a odpovídající vnitřní kontrolní mechanismy“. Pro kontrolní účely „členský stát pobočky stanoví, že … mohou příslušné orgány domovského členského státu … samy nebo prostřednictvím osob, které pro uvedený účel jmenují, na místě ověřovat informace nutné k zajištění finančního dohledu nad pojišťovnou. Orgány členského státu pobočky se mohou uvedeného ověřování účastnit“. Domovský členský stát může požadovat systematické sdělování technických podkladů pro obezřetnostní dohled, ale pouze pro účely „ověření souladu s vnitrostátními předpisy o zásadách pojistné matematiky, aniž by uvedený požadavek představoval předběžnou podmínku pro to, aby pojišťovna mohla vykonávat činnost“.

3.         Povinnost dohledu nad provozováním činnosti

Dohled nad tzv. pravidly „provozování činnosti“ (tj. smluvní podmínky a praxe ovlivňující zákazníka uzavírajícího pojistnou smlouvu) je další oblastí odpovědnosti regulátorů jmenovaných členskými státy. Článek 4 směrnice 2ŽP stanoví, že „jako rozhodné právo se pro smlouvy …použije právo členského státu závazku…. …uplatňují členské státy na pojistné smlouvy uvedené v této směrnici svá obecná ustanovení mezinárodního práva soukromého, týkající se smluvních závazků“. Povinnost regulátora hostitelské země zasáhnout je tak omezena na případy, které se dostávají do rozporu „s právními předpisy chránícími obecný zájem[9] platnými v členském státu závazku“.

Jako opatření na ochranu spotřebitelů musí pojistní přispěvatelé dostat lhůtu pro zrušení „v délce 14 až 30 dnů od doby, kdy byli informováni o uzavření smlouvy“ (článek 15 směrnice 2ŽP). Pojistníkovi musí být sděleny alespoň informace vyjmenované v příloze II směrnice 3ŽP, přičemž je možné „na pojišťovnách požadovat, aby poskytly další informace k informacím …, pouze pokud to je nutné pro správné pochopení základních prvků závazku pojistníkem. Prováděcí předpisy k tomuto článku a příloze II přijme členský stát závazku“. (článek 31 směrnice 3ŽP).

4.         Posuzování finanční situace společností

Článek 10 odst. 2 směrnice 3ŽP definuje typ informací požadovaných od pojišťoven s tím, že „členské státy ukládají pojišťovnám se sídlem na jejich území, aby pravidelně předkládaly výkazy spolu se statickými dokumenty, které jsou nutné pro účely dohledu. Příslušné orgány si navzájem poskytují veškeré dokumenty a informace užitečné pro účely dohledu“.

5.         Provádění opatření dohledu

Článek 10 odst. 3 směrnice 3ŽP definuje nástroje, které členské státy musí přijmout, aby mohly provádět tato opatření dohledu, přičemž říká, že „každý členský stát přijme všechna nezbytná opatření k zajištění toho, aby příslušné orgány měly pravomoci a prostředky nutné pro dohled nad činností pojišťoven se sídlem na jejich územích, včetně činností vykonávaných mimo tato území, v souladu se směrnicemi Rady upravujícími uvedené činnosti a k účelům sledování toho, jak jsou tyto směrnice uplatňovány“.

Článek 10 odst. 3 dále specifikuje, že „tyto pravomoci a prostředky musí příslušným orgánům zejména umožňovat:

a) činit podrobná šetření týkající se situace pojišťovny a veškeré její činnosti, mimo jiné shromažďováním informací nebo požadováním předložení dokumentů nebo prováděním vyšetřování na místě v prostorách pojišťovny;

b) přijímat veškerá opatření týkající se pojišťovny, jejích odpovědných ředitelů nebo osob, které ji řídí, vhodná a nutná k zajištění toho, aby činnost pojišťovny trvale odpovídala právním a správním předpisům, které musí pojišťovna splňovat v každém členském státě, a zejména obchodního plánu v rozsahu, v němž zůstává povinný, a k zabránění nebo nápravě veškerých závad, které by mohly ohrožovat zájmy pojištěných osob;

c) zajistit, aby byla uvedená opatření prováděna, případně i jejich vymáháním soudní cestou“.

6.         Dohled nad společnostmi se sídlem v zahraničí

Otázka obezřetnostního dohledu nad společnostmi se sídlem v zahraničí je upravována článkem 8 směrnice 3ŽP, který jasně říká, že „finanční dohled nad pojišťovnou, včetně dohledu nad činností, kterou pojišťovna vykonává buď prostřednictvím poboček, nebo v rámci volného pohybu služeb, náleží do výhradní pravomoci domovského členského státu“. Dodává, že „pokud mají příslušné orgány členského státy závazku důvod domnívat se, že činnosti pojišťovny mohou ovlivnit její finanční zdraví, informují o tom příslušné orgány domovského členského státu pojišťovny“.

7.         Dohled nad účetnictvím a finanční situací

Článek 18 směrnice 3ŽP říká, že „domovský členský stát vyžaduje, aby každá pojišťovna vytvořila dostatečné technické rezervy, včetně matematických rezerv, na veškerou svou činnost“, přičemž určení probíhá podle dobře definovaných zásad[10]. Zejména článek 20 směrnice 3ŽP stanoví, že „aktiva kryjící technické rezervy berou v úvahu typ činnosti vykonávané pojišťovnou tak, aby byla zajištěna bezpečnost, výnosnost a obchodovatelnost jeho investic“.

Bylo však naznačeno, že výpočet prémií v pojistných smlouvách a jeho „vyhlazující účinek“ na politiky – klíčový faktor při posuzování operací společnosti EL – „se neodchyloval od práva EU, ale musel být zvažován jako záležitost soukromého smluvního práva"[11].

8.         Dohled nad společnostmi v potížích

Článek 24 odst. 2 až 4 směrnice 1ŽP uvádějí, že „pro účely obnovy finanční situace pojišťovny, … požaduje orgán dohledu členského státu sídla, aby mu byl ke schválení předložen ozdravný plán finanční situace. Pokud míra solventnosti poklesne pod garanční fond … požaduje orgán dohledu členského státu sídla, aby pojišťovna předložila ke schválení plán krátkodobého financování… Informuje o jakýchkoli opatřeních orgány ostatních členských států, na jejichž území má pojišťovna povolení, a ty na jeho žádost přijmou stejná opatření. Příslušné orgány dohledu mohou dále přijmout veškerá opatření nutná k ochraně zájmů pojištěných osob…“.

9.        Komise a případ společnosti Equitable Life

Jak dokládají dokumenty, které přehlédnul a potvrdil komisař EU Charlie McCREEVY (H8), je nejstarší korespondence přijatá Komisí o případu společnosti Equitable Life z února 2001[12], tj. z doby, kdy se v tisku Spojeného království o případu již hodně diskutovalo, dost dlouho po rozsudcích Horní sněmovny a poté, co se společnost Equitable Life uzavřela novým obchodům. Ve svých prvních odpovědích Komise uvedla, že „předtím, než rozhodne o tom, jaká případná opatření by měla být přijata, počká na výsledek Penroseovy zprávy“.[13]

V březnu 2004 nebyly přijaté stížnosti stále ještě generálním sekretariátem Komise zapsány jako formální stížnosti, neboť generální sekretariát tvrdil, že cílem řízení Společenství o nesplnění povinnosti je „obnovit nebo vytvořit slučitelnost vnitrostátního práva s právem Společenství a ne rozhodovat o údajné neslučitelnosti minulého regulačního režimu nebo režimu dohledu“, přičemž dodal, že „jakékoli nároky na údajnou náhradu škody musí být předloženy vnitrostátním soudům“. Komise v podstatě – citujíc „spolehlivé právní rady opírající se o judikaturu Soudního dvora“[14] vytrvale tvrdila, že nemusí přijmout rozhodnutí o údajné minulé neslučitelnosti obezřetnostního dohledu regulátorů Spojeného království nad společností Equitable Life s právem Evropského společenství, pokud byla zjištěna současná slučitelnost regulačního režimu.

Komisař McCREEVY ve svědectví H8 potvrdil, že „klíčovou úlohou Komise je zajistit, aby byly právní předpisy Společenství prováděny náležitě“, přičemž dodává, že „kontrola provádění právních předpisů Společenství členskými státy je obtížným úkolem. Je náročná z hlediska času i prostředků. Vznikají jazykové problémy. Překlady nejsou vždy k dispozici. Členské státy naše směrnice často provádějí tím, že změní několik stávajících právních předpisů a často nedodají transpoziční tabulky“.

Jeho jasné sdělení bylo to, že „Komise nenese odpovědnost za dohled nad jednotlivými pojišťovnami. To je práce vnitrostátních orgánů … Komise není a nemůže být orgánem dohledu nad orgány dohledu“. Posuzování zejména případu společnosti Equitable Life uzavřel komisař McCREEVY slovy, že „orgány Spojeného království zareagovaly po krizi a uzavření nových činností společnosti rychle … Myslím, že lze říci, že systém, který fungoval před krizí společnosti Equitable Life, již neexistuje.“ (WE73)

10.       CEIOPS a Sienský protokol

Evropský výbor pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění (CEIOPS[15]) – dříve nazývaný Evropská konference orgánů dohledu nad pojišťovnictvím – byl založen rozhodnutím 2004/6/ES ze dne 5. prosince 2003 a svou činnost zahájil 28. května 2004. CEIOPS tvoří vysocí představitelé orgánů dohledu nad pojišťovnictvím a zaměstnaneckým penzijním pojištěním z členských států EU[16].

Při uplatňování „Lamfalussyho procesu“[17] na bankovnictví a kapitálové trhy vykonává CEIOPS funkce výboru úrovně 3 pro pojišťovnictví, zajištění a zaměstnanecké penzijní pojištění. Tato úloha zahrnuje poskytování poradenských služeb Komisi o navrhování prováděcích opatření pro rámcové směrnice (například o Solvency II, jejím klíčovém projektu v současnosti[18]) a poradenských služeb o předpisech o pojištění a zaměstnaneckém penzijním pojištění, jakož i vytvoření norem dohledu. Jeho doporučení a pokyny se zaměřují na vylepšení sbližování a účinného uplatňování předpisů, a tedy na usnadnění spolupráce mezi vnitrostátními orgány dohledu a na aktualizaci Sienského protokolu z roku 1997. Avšak pokud jde o jeho konkrétní prováděcí pravomoci, je třeba na CEIOPS pohlížet jako na „zprostředkující mechanismus, kde vnitrostátní regulátoři jsou vystaveni tlaku svých protějšků, nikoli přesvědčivému prosazování.'[19]

Sienský protokol, podepsaný dne 30. října 1997, se týká spolupráce orgánů dohledu členských států EU při uplatňování směrnic o životním a neživotním pojištění. Stanoví, že „z důvodu přijetí směrnice 3ŽP a rámcové směrnice o životním pojištění, které vytvořily jednotné povolování a jednotný dohled, zejména finanční dohled, který vykonávají příslušné orgány domovského členského státu, je nutné prohlubování jejich spolupráce, což je již součástí protokolů k první a druhé směrnici“. Záměrem byla „podpora praktické spolupráce mezi vnitrostátními administrativními službami pro účely usnadnění dohledu nad přímým pojištěním v Evropské unii a zkoumání jakýchkoli potíží, které mohou nastat při uplatňování směrnic". (WE55)

Orgány dohledu prohlásily, že „analýza situace společností v jejich zemích volá po řadě metod a praxí dohledu a po shromažďování různých účetních dokladů a statistik. Normalizace dohledu by se zlepšila pomocí společného jazyka analýzy a harmonizace pojistných účetních dokladů a statistiky. Orgány dohledu potvrzují, že musejí mít standardní dokument, který jim umožní ověřit stav míry solventnosti, jelikož z kontroly účtů společnosti to není bezprostředně zřejmé."[20]

Pokud jde o spolupráci a profesní tajemství, souhlasily orgány dohledu s „výměnou důvěrných informací, kdykoli to bude možné, v rámci limitů pravidel stanovených ve třetí směrnici..., aby se zlepšila účinnost pojistného dohledu v Evropském společenství," a dodaly, že „pravidla spolupráce stanovená v protokolu se mohou tváří v tvář vlastním případům jevit jako nepřiměřená, a souhlasí, že v důsledku se budou podle potřeby rozšiřovat“.[21]

11.      Projekt Solvency II

Pokud jde o pokračující práce na hlavním regulačním projektu pro pojišťovnictví,[22] komisař McCREEVY (H8) konstatoval, že projekt Solvency II „již vytvořil nové ovzduší spolupráce v oblasti dohledu na úrovni EU“, přičemž potvrdil, že to je „současná špičková priorita“ Komise v oblasti pojišťovnictví s ambiciózním cílem nedosáhnout „ničeho menšího než podstatné revize regulace pojištění a dohledu nad ním v EU. Na současném systému solventnosti… se už projevuje jeho věk! Požadavky na míru solventnosti pro pojistitele byly na úrovni EU poprvé zavedeny před více než třiceti lety a metoda výpočtu se v podstatě do dnešní doby nezměnila. Byly určeny pro pojišťovnictví a svět, které už neexistují… Solvency II má náročný úkol dosáhnout rovnováhy mezi očekáváními spotřebitelů, orgánů dohledu a pojistitelů. Je zásadní, aby odvětví neztratilo svou chuť riskovat z důvodu příliš velkých povinností v oblasti dohledu. Je ale i důležité, že společnosti jsou si rizik, která přijímají, plně vědomy a akceptují odpovídající důsledky. V rámci Solvency II se budou požadavky na solventnost opírat o rizikový profil společnosti. Pojistitel, který svá rizika řídí lépe, může pak získat povolení držet méně kapitálu“. (WE73)

Ve stručnosti – cílem projektu Solvency II je nezvyšovat celkové úrovně požadavků na kapitál, ale spíše zajistit vysoký standard hodnocení rizik a efektivní rozdělení kapitálu. To by přispělo ke zvýšení transparentnosti trhu a vytvoření rovných podmínek v celé Evropě jako ke klíčovému kroku při provádění skutečného jednotného trhu ve finančních službách. Když se zdálo, že kapitál v současnosti vyžadovaný od pojišťoven podle Solvency I není správně rozložen, vedlo to v řadě členských států ve skutečnosti k posilování předpisů, a tak ke vzniku směsice pravidel o solventnosti. Nový společný rámec solventnosti by se tudíž měl opírat o jasné ekonomické zásady pro posouzení aktiv a závazků s rizikem měřeným na základě konzistentních zásad a s požadavky na kapitál opírajícími se přímo o tato měření.[23]

Pokud by tedy rámec Solvency II byl realizován správně, měl by pozitivní dopad na pojistníky, protože by jim dal lepší ochranu tím, že by zajistil, aby společnosti zlepšily svou praxi řízení rizik a držely vhodné úrovně kapitálu. Současně by to vedlo k efektivnějšímu rozložení kapitálu v odvětví, k nižšímu riziku krachu společnosti, a v důsledku i k větší důvěře v pojišťovnictví a k jeho finanční stabilitě.

12.       Otázky k zodpovězení

Při analýze právních ustanovení Evropského společenství definovaných ve třetí směrnici o životním pojištění v kontextu této části mandátu musel výbor najít odpovědi na následující otázky:

1. Byly orgány dohledu a regulační orgány Spojeného království vytvořeny efektivně a byly přiměřeně vybaveny pracovníky a zdroji pro plnění povinností, které jsou upřesněny v čl. 10 odst. 3 směrnice 3ŽP?

2. Co bylo možné rozumně očekávat, že by regulační orgány Spojeného království – a kdy – objevily v případu společnosti Equitable Life, pokud by správně vykonávaly svou pravomoc dohledu a regulační pravomoc nad obezřetnostní regulací podle ustanovení článků 10 a 13 směrnice 3ŽP?

3. Zareagovali regulátoři Spojeného království včas a správně, jakmile byli obeznámeni s problémy společnosti Equitable Life, zejména pokud jde o odhalování a zdůrazňování rizik spojených s garantovanými anuitními sazbami, jak požadoval čl. 13 odst. 3 směrnice 3ŽP?

4. Dohlíželi regulátoři Spojeného království a regulátoři jiných dotčených členských států správně na pravidla provozování činnosti na svém území? Pomáhali pojistníkům, kteří se na ně obraceli se stížnostmi?

5. Probíhal mezi regulátory Spojeného království a regulátory jiných členských států v souvislosti s činnostmi společnosti ELAS na jejich území přiměřený tok informací a společných opatření?

• [1]  viz rovněž články 10–13 konsolidované směrnice o životním pojištění 2002/83/ES (KD), Úř. věst. L 345, 19.12.2002.
• [2]  Směrnice 79/267/EHS ze dne 5. března 1979, Úř. věst. L 63, 13.3.1979.
• [3]  Viz rovněž články 20–31 KD
• [4]  Směrnice 90/619/EHS ze dne 8.11.1990, Úř. věst. L 330, 29.11.1990, viz rovněž články 32-36 a příloha III KD.
• [5]  Viz rovněž článek 37 KD.
• [6]  Viz článek 249 Smlouvy o ES.
• [7]  ES-1 uvádí, že „Spojené království se rozhodlo pro roztříštěný a nepřímý přístup zaměřený na úpravu jeho již složitého a sofistikovaného regulačního systému pomocí zásad a norem směrnic. Naopak Španělsko a Irsko se rozhodly pro mechaničtější a konsolidovanější cestu opírající se o začlenění směrnice do domácího právního systému přijetím jediného legislativního aktu, který v zásadě reprodukoval strukturu a text směrnice. V zásadě … jsou takové různé formy provedení ve vnitrostátním právuprovedení ve vnitrostátním právu slučitelné s právem Společenství, (ale) svoboda výběru metod a forem neosvobozuje členské státy od závazných účinků směrnice, "pokud jde o výsledky, jichž má být dosaženo“.
• [8]  Viz věci C-14/83, von Colson a Kaman, bod 15, a C-62/00 Marks & Spencer v. Customs & Excise, bod 27.
• [9]  viz WE-CONF-26: „Pojetí veřejného blaha představuje výjimku ze základních zásad Smlouvy, pokud jde o volný pohyb... Směrnice 3ŽP explicitně neuvádí, co je to veřejné blaho... ale uvádí různé narážky na toto téma“ (odst. 3.4)
• [10]  Srov. články 18–16 směrnice 3ŽP s články 25–26 odkazujícími na míry solventnosti.
• [11]  Srov. prof. Tridimas (WS1), který rovněž uvedl, že „rozhodnutí ve věci Hyman jako takové se nedotklo práva EU“.
• [12]  Dopis od poslance EP komisaři Fritsi Bolkesteinovi, 27. 2. 2001, po němž následovalo pět dopisů od jiných poslanců EP, dvě písemné otázky EP a sedm stížností jednotlivých občanů.
• [13]  Viz WE-CONF11 a WE 73, strana 4.
• [14]  Viz ústní svědectví v H1 a H7.
• [15]  Další informace najdete na www.ceiops.org.
• [16]  Orgány členských států Evropského hospodářského prostoru (Norsko, Island a Lichtenštejnsko) a kandidátských států EU a Komise působí v CEIOPS jako pozorovatelé.
• [17]  Lamfalussyho proces je přístup k rozvoji regulace odvětví finančních služeb přijatý EU (pojmenován po předsedovi poradního výboru EU, který ho navrhl) a skládá se ze čtyř úrovní:
  Úroveň 1: EP a Rada přijímají právní předpisy v procesu spolurozhodování, kdy jsou určeny rámcové zásady a hlavní směry prováděcích pravomocí.
  Úroveň 2: Technická prováděcí opatření mající formu dalších směrnic a/nebo nařízení, přijatých na základě pravomocí přidělených na první úrovni.
  Úroveň 3: Propojení regulátorů s cílem vytvořit společná interpretační doporučení, konzistentní hlavní směry a společné normy, vzájemné hodnocení a srovnání regulační praxe pro zajištění důsledného provádění a uplatňování.
  Úroveň 4: Sledování plnění právních předpisů EU v členských státech Evropskou komisí a případná donucovací opatření.
• [18]  Viz H7, pan Bjerre-Nielsen a následující kapitola 11.
• [19]  Viz H7, pan Bjerre-Nielsen.
• [20]  Viz WE55 část I bod 1.3.
• [21]  Viz WE55 část I body 1.4–1.6.
• [22]  Návrh nového rámce solventnosti pro pojišťovnictví (Solvency II) by měla Komise přijmout ve druhém pololetí roku 2007 s tím, že v platnost by měl vstoupit v roce 2010.
• [23]  Viz rovněž „Úvodní průvodce k projektu Solvency II“, CEA 2006 a WE-CONF18, kde je uvedeno více konkrétních podrobností.

II.       Regulační systém životního pojištění ve Spojeném království

Od přijetí zákona o životních pojišťovnách z roku 1870 byly pojišťovny Spojeného království povinny vyhotovovat podrobné účetní a pojistě-matematické výkazy[1], aby bylo možné sledovat stav jejich solventnosti. Formálnější režim povolování opírající se o regulační pravomoci byl následně zaveden v roce 1967 a později ho posílilo zavedení pojmu rozumná očekávání pojistníků (PRE)[2] a statutární funkce jmenovaných pojistných matematiků v roce 1974[3].

Zdá se, že obezřetnostní dohled Spojeného království nad životními pojišťovnami tradičně inspirovala doktrína „svoboda s publicitou“ definovaná takto: „pojišťovny své záležitosti zveřejňují prostřednictvím veřejně dostupných finančních informací.“ Podle toho bylo žádoucí mít „pro zabezpečení zájmů pojistníků určitý obezřetnostní dohled nad životním pojišťovnictvím, ale žádoucí bylo neomezování obchodní svobody, …jelikož příliš zasahující obezřetnostní dohled by mohl mít zpomalující účinek na vývoj inovativního a konkurenceschopného trhu s životním pojištěním… S tím režim dohledu zůstal režimem opírajícím se spíše o svobodu činnosti pojišťoven než o nařizující předpisy“.[4] Akademické kruhy však naznačují, že právní předpisy Spojeného království o finančních službách zlepšily právní rámec Spojeného království upravující poskytování finančních služeb: „Ve většině oblastí finanční regulace Spojeného království, počínaje zneužíváním trhu/obchodováním zasvěcených osob, přes kapitálovou přiměřenost a míry solventnosti pro pojistitele až po regulaci kapitálových trhů měl právní režim Spojeného království z právních předpisů EU, které ho reformovaly, nesmírný prospěch. Provádění práva o finančních službách EU do práva Spojeného království neohrozilo systém finanční regulace Spojeného království zakládající se na zásadách „mírného přístupu“.[5]

Během posledních dvou desetiletí se regulační rámec a rámec dohledu nad životními pojišťovnami ve Spojeném království vyvíjel v různých krocích, vedoucích k vytvoření jediného Úřadu pro finanční služby (FSA), který získal své plné regulační pravomoci až v prosinci 2001. Až do té doby byly pojišťovny Spojeného království, které prodávaly dlouhodobé investiční produkty, regulovány dvěma ministerstvy Spojeného království – ministerstvem průmyslu a obchodu (MPO) v letech 1989–1997 a později v letech 1998 až 2001[6] ministerstvem financí (MF), s technickou pomocí Vládního úřadu pojistných matematiků (GAD)[7] , který v souladu se specifickým mandátem („smlouvy o úrovni služeb"[8]) odpovídal za pojistně-matematickou analýzu výkazů a operací společností a který měl dát regulátorovi signál o jakýchkoli obavách, které by jeho analýza mohla odhalit. Zdá se však, že část pracovníků odpovědných za „každodenní“ obezřetnostní dohled na pojišťovnami přešla z MPO na MF a později do FSA, čímž zajistila kontinuitu regulačních opatření a odpovědnosti.

1.         Uplatňování ustanovení třetí směrnice o životním pojištění

Pokud jde o praktické provádění obezřetnostního dohledu a dohledu nad provozováním činnosti regulačními orgány Spojeného království, identifikovala studie ES-1 „tři různé kategorie nesrovnalostí mezi specifickými domácími předpisy a články směrnice 3ŽP, ačkoli povaha a počet takových nesrovnalostí nedává nezvratný důkaz o tom, že právní předpisy Spojeného království porušily literu či ducha právních předpisů Evropského společenství o životních pojišťovacích společnostech."[9]

Podle článku 10 Smlouvy o ES musí členské státy a jejich správní agentury jednat v „upřímné spolupráci“; v tomto kontextu to znamená, že příslušným vnitrostátním regulačním orgánům je uložena povinnost vykonávat náležitě funkce dohledu, ačkoli ustanovení směrnice 3ŽP jim svěřila „značné diskreční právo, pokud jde o náležitý průběh opatření v jakémkoli daném případě, tj. pokud jde o to, kdy a jakými prostředky se má zasáhnout s cílem vyvarovat se nestandardních kroků nebo takové kroky ukončit“ (ES-1, bod 28).

2.        Obezřetnostní dohled

Obezřetnostní dohled v životním pojišťovnictví lze definovat takto:

· zajištění toho, aby společnosti, které nejsou způsobilé a patřičné, nemají přiměřené prostředky a nejsou zdravě řízeny, nevykonávaly obchody v oblasti životního pojištění;

· ochrana pojistníků před riziky životních pojišťoven, které nejsou schopny vyplácet platné nároky nebo nejsou schopny plnit rozumná očekávání pojistníků.

Obezřetnostní požadavky pro správu a řízení podniku a finanční řízení[10] , které mají regulátoři Spojeného království prosazovat, jak se zdá, zcela odpovídaly obezřetnostním požadavkům v jiných členských státech, kromě doplněných prvků specifických pro Spojené království, jako je pojem rozumná očekávání pojistníků, úřad GAD a pojistný matematik společnosti (jmenovaný pojistný matematik).

2a)      Období 1982–1998

Podle zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982, který zahrnul ustanovení vyžadovaná prováděním směrnice 1ŽP, bylo ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) odpovědné za obezřetnostní dohled na pojišťovnami (včetně společnosti Equitable Life), jakož i za politiku a právní předpisy v tomto odvětví. Do 4. ledna 1998 měl odbor MPO známý jako „ředitelství pro pojišťovnictví“ bezprostřední odpovědnost za obezřetnostní regulaci pojištění (tj. zajištění toho, aby firmy byly solventní) s pomocí Vládního úřadu pojistných matematiků (GAD).

„GAD začal orgánu příslušnému pro obezřetnostní dohled poskytovat pojistně-matematické poradenství o pojišťovacích záležitostech v 60. letech. Patřilo sem poradenství o jednotlivých společnostech, o nových žádostech o povolení poskytovat služby v oblasti životního pojištění a o politických otázkách, buď obecné povahy nebo týkající se záležitostí konkrétních společností… GAD jednal výhradně jako poradce orgánu příslušnému pro obezřetnostní dohled. Všechny pravomoci podle stanov si ponechával orgán příslušný pro obezřetnostní dohled a GAD neměl žádné povolení instruovat společnost nebo jejího pojistného matematika, aby podnikal nějaké kroky, ale pouze poskytoval poradenství orgánu příslušnému pro obezřetnostní dohled, aby mu byl nápomocen při plnění jeho povinností dohledu. V pozdějších letech tohoto období si GAD v praxi dopisoval se společnostmi přímo ohledně technických záležitostí“. (WE32)[11]

Z institucionálního hlediska byl úřad GAD odpovědný ministrovi financí. Na ministerstvu financí spadá pod finančního náměstka ministra. V praxi „bylo úkolem GAD sledovat finanční situaci každé životní pojišťovny včetně zkoumání ročních regulačních výkazů, čtvrtletních regulačních výkazů … a dalších informací, projednávat záležitosti se společností a zejména se jmenovaným pojistným matematikem, vyjasňovat jakékoli nejasnosti a pokud možno řešit veškeré neshody. GAD byl tehdy odpovědným MPO… Vypracoval svá vlastní pracovní pravidla, kde definoval, co je přijatelné …a která vydal jako návod pro jmenované pojistné matematiky ve formě dopisů…“ (WE32)[12]. Hlavním výstupem sledování pojišťovny ze strany GAD byla podrobná kontrolní zpráva pro orgán příslušný pro obezřetnostní dohled.

Na začátku zkoumaného období „nebylo pochybností o tom, že v dohledu nad životními pojišťovnami je GAD dominantním partnerem. GAD měl více prostředků a technických odborných znalostí než úředníci v odboru pojišťovnictví MPO. Ale do doby, kdy v roce 1997 přešla odpovědnost za dohled z MPO na MF, se rovnováha sil přesunula více k pracovníkům zabývajícími se dohledem, částečně v důsledku vyšších počtů a vyšší kvality pracovníků dohledu".[13]

V květnu 1997 vláda Spojeného království oznámila vytvoření jediného odvětvového regulátora (budoucí FSA) nezávislého na vládě, který převezme úlohy devíti stávajících samosprávných orgánů.

2b)      Období 1998–2001

Zatímco vznikal úřad FSA, převzalo ministerstvo financí (od ledna 1998 do 1. ledna 1999) „plnou odpovědnost jako orgán příslušný pro obezřetnostní dohled, který odpovídal ze minulá opatření MPO z titulu této funkce“ (WE32)[14]. V rámci přechodné fáze byli pracovníci ředitelství pro pojišťovnictví na MPO před přechodem do FSA dočasně převedeni na ministerstvo financí. Ministerstvo financí bylo tedy přímo odpovědné za obezřetnostní regulaci pojišťoven, jako byla společnost Equitable Life. Od 1. ledna 1999 v rámci přechodného uspořádání zadávalo ministerstvo financí každodenní dohled nad pojišťovnami FSA, čímž zůstalo odpovědným a ponechalo si svou regulační úlohu až do doby, kdy FSA získalo podle zákona o finančních službách a trzích z roku 2000 (FSMA) své plné zákonné pravomoci.

2c)      Období po roce 2001

Dnes je úřad FSA nezávislým nevládním orgánem, má právní formu společnosti s ručením omezeným a je financován odvětvím finančních služeb. Ministerstvo financí jmenuje představenstvo FSA, jehož členy jsou v současnosti předseda, generální ředitel, tři ředitelé a deset nevýkonných ředitelů. Představenstvo formuluje celkovou politiku, přičemž každodenní řízení spadá do pravomoci jednatele. Jako jediný finanční regulátor se FSA zodpovídá ministerstvu financí a jeho prostřednictvím Parlamentu Spojeného království.

FSA získal své plné regulační pravomoci dne 1. prosince 2001 a v současné době se z jeho devíti odvětvových týmů jeden tým speciálně věnuje dohledu nad pojišťovnictvím. Jeho klíčovými funkcemi je identifikace rizik (identifikace vznikajících pojistných rizik a koordinace způsobů jejich zmírnění), řízení kontaktů s velkým množstvím externích osob zúčastněných v pojišťovnictví, kontrola logické souvislosti požadavků a politik FSA, které mají vliv na pojišťovnictví a případně výklad nových předpisů a požadavků. Každý rok musí pojistitel oprávněný úřadem FSA zaslat pojistné výkazy, které obsahují auditované finanční informace a zprávu auditora.

3.        Regulace provozování činnosti

Účel pravidel provozování činnosti v životním pojišťovnictví lze definovat jako zajištění toho, aby

· maloobchodní pojistné produkty nabízené na trhu byly vhodné pro investory;

· investoři rozuměli všem rizikům spojeným s pojistkou, kterou uzavírají;

· reklamy na pojistné produkty byly ve svém sdělení poctivé, jasné a aby nebyly zavádějící;

· se předpovědi výsledků opíraly o přiměřená odůvodnění.

Koncem 80. let upravoval regulaci provozování činnosti zákon o finančních službách z roku 1986, který nahradil zákon o předcházení podvodným investicích z roku 1958 a vytvořil regulační režim pro výkon maloobchodních investičních činností.

Hospodářské subjekty získaly povolení buď od Rady pro cenné papíry a investice (SIB), jádra pozdějšího Úřadu pro finanční služby, nebo se staly členem některé samosprávné organizace (SRO), která na členy dohlížela pomocí jejich vlastních pravidel. SRO tak svou pravomoc odvozovaly od svého smluvního vztahu se svými členy a regulovanými nezávislými finančními poradci či dalšími subjekty z oblasti prodeje maloobchodních investičních produktů široké veřejnosti. SRO se zabývala i stížnostmi na zavádějící prodej. Ale „pokud měla SRO vyloučit ze svých řad některou pojišťovnu, účinkem nebylo, že by tato pojišťovna byla zbavena povolení k provádění pojišťovacích obchodů či prodeji pojistek, ale pouze by byla převedena do péče SIB“. (ES-2)

Zákon o finančních službách z roku 1986 určil pro dohled nad provozováním činnosti dvě konkrétní SRO[15]:

- LAUTRO (Life Assurance and Unit Trust Regulatory Organisation, organizace pro regulaci životního pojištění a investičních fondů)

- FIMBRA (Financial Intermediaries Manager and Broker Regulatory Association, Sdružení pro regulaci finančních zprostředkovatelů a makléřů)

V roce 1994 se tyto SRO sloučily do PIA[16] (Personal Investment Autority, Úřad pro osobní investice), který od roku 1998 zadával výkon svých funkcí na základě smlouvy FSA, a to předtím, než se FSA stal jediným obezřetnostním orgánem a orgánem dohledu nad provozováním činnosti.

Vztah orgánu obezřetnostního dohledu s orgánem dohledu nad provozováním činnosti byl ve Spojeném království kritický, ačkoli pro zajištění náležitého dohledu na pojišťovnami byla životně důležitá úzká spolupráce a sdílení informací. Aby mohl být úřad PIA uznán jako SRO, musel být „schopen a ochoten podporovat a zachovávat vysoký standard integrity a čestného jednání při realizaci investičních obchodů a sdílením informací apod. spolupracovat se státním tajemníkem a jakýmkoli jiných úřadem, orgánem či osobou, které odpovídají za dohled nad investičními obchody či jinými finančními službami nebo za jejich regulaci”.[17] Ačkoli obavy týkající se provozování činnosti mohly být příznakem rozsáhlejší „nemoci“ společnosti, čímž se měl zabývat orgán obezřetnostního dohledu, regulátoři provozování činnosti se zajímali i o všechny obezřetnostní problémy ovlivňující životní pojišťovnu, jelikož takové problémy mohly značit potřebu důkladně zkontrolovat prodejní materiály s cílem zajistit, aby nebyly zavádějící.

Před 1. lednem 1999, kdy FSA převzal každodenní sledování souladu pravidel provozování činnosti PIA společně s obezřetnostním dohledem nad životními pojišťovnami, fungovali oba regulátoři podle oddělených právních předpisů na různých místech s nepatrnými oficiálními kontakty a nevytvořili žádné postupy pravidelného sdílení informací. Od roku 1999 působili pracovníci odpovědní za každodenní dohled nad životními pojišťovnami podle dvou smluv o službách v téže budově ve FSA, ale rozhodovací pravomoci o pravidlech provozování činnosti si ponechalo představenstvo PIA a o obezřetnostních otázkách MF, dokud na konci roku 2001 nevstoupil v platnost zákon o finančních službách a trzích. Oběma stranám chvíli trvalo, než lépe pochopily cíle a starosti druhé strany a než se naučily vzájemně spolupracovat.

Dne 1. prosince 2001 (kdy vstoupil v platnost zákon o finančních službách a trzích) byla SRO rozpuštěna a FSA se stal kromě orgánu obezřetnostního dohledu i výhradním regulačním orgánem pro provozování činnosti pro životní pojišťovny.

4.        Jmenovaný pojistný matematik

Pojem jmenovaného pojistného matematika byl zaveden zákonem o pojišťovacích společnostech z roku 1974 a byl po desetiletí kritickým prvkem regulačního systému Spojeného království. Myšlenkou bylo „určit ve společnosti konkrétního odborníka, na něhož by se orgán příslušný pro obezřetnostní dohled mohl trvale spoléhat při sledování finanční situace společnosti … Za profesní odpovědnost pojistného matematika se považovalo sledování celkové finanční situace společnosti. Pojistný matematik v srdci společnosti (s plným právem přístupu k představenstvu) ... měl zajistit ochranu pro zájmy pojistníků a silný vnitřní systém finanční kontroly a řízení rizik“. (WE32)[18] Obvykle byl „pro GAD prvním kontaktním bodem v celé životní pojišťovně“. (ES-2)

Pojistný matematik „musel splňovat předepsané předpoklady, které zahrnovaly požadavek, že mu musí být minimálně 30 let a musí být členem Pojistně-matematického ústavu (Institute of Actuaries) nebo Sboru pojistných matematiků (Faculty of Actuaries) ; později bylo požadováno, …aby měl „osvědčení o praxi“, které vydaly Ústav a Sbor" (WE32)[19].

Z praktického hlediska měl pojistný matematik „zajišťovat, aby společnost měla dostatečná aktiva, aby mohla plnit sliby a činnosti, které vykonává“. (WE59)[20] Pojistný matematik měl konkrétní povinnosti informovat představenstvo o finanční situaci společnosti, radit jí ohledně rozdělení prémií a případně o výkladu rozumných očekávání pojistníků. Jeho úkolem bylo vypracovávat výroční zprávu o finančním stavu společnosti, kterou předkládal představenstvu a která byla zahrnována do výtahu z regulačních výkazů společnosti, jež byly zasílány úřadu GAD.

Jmenovaní pojistní matematici neměli tudíž žádné regulační funkce jako takové, ale předpokládalo se, že budou informovat regulační orgán, pokud by představenstvo nebralo ohled na jejich rady ohledně určitých klíčových záležitostí, případně že vyvolají regulační kroky. Museli rovněž ověřovat tu část regulačních výkazů, která ukazovala ocenění závazků společnosti a vedla k případné důkladnější kontrole výkazů regulátory. Status jmenovaného pojistného matematika se v jednotlivých životních pojišťovnách značně lišil.

Reforma regulace pojištění podle FSA, která nabyla plné účinnosti 1. ledna 2005, zrušila úlohu jmenovaného pojistného matematika a místo toho zavedla, že odpovědnost za pojistně-matematické otázky náleží představenstvu společnosti a vyššímu vedení, a přivedla tyto otázky do oblasti působnosti vnějšího auditu společnosti. (WE37)[21] [22]

Profese pojistných matematiků byla první, kdo zřídil nezávislý vyšetřovací výbor (prosinec 2000) pro události obklopující uzavření společnosti Equitable Life novým obchodům a jejich důsledky. Corleyho zpráva[23] zveřejněná v září 2001 vedla přezkum přiměřenosti odborných pokynů vydaných pro jmenované pojistné matematiky s cílem zjistit, zda zde byly nějaké faktory, které přispěly k problémům ve společnosti Equitable Life. Došla celkově k závěru, že pokyny byly přiměřené, ale doporučila, že by tato profese měla požadovat, aby práce jmenovaných pojistných matematiků byla předmětem vzájemného hodnocení (WE50).[24]

5.        Pravomoci regulátorů zasáhnout

Hlavním středem pozornosti obezřetnostního dohledu ve Spojeném království byly finanční prostředky společnosti. Aby bylo možné posoudit jejich přiměřenost, museli regulátoři ověřit technické rezervy společnosti, míry solventnosti a minimální garanční fondy, a to s pravomocemi získávat informace a předkládáním dokumentů potřebným pro hodnocení. Obezřetnostní dohled byl založen na sdělování informací a sledování regulačních výkazů, které předkládaly společnosti, a měl ukazovat nejen aktuální solventnost společnosti, ale také prostřednictvím zkoušek odolnosti jejich citlivosti vůči budoucím nepříznivým změnám. Regulační výkazy byly také zveřejňovány, aby informace o finanční situaci životní pojišťovny byly snadno dostupné finančním poradcům, novinářům z finančních rubrik a konkurenci.

Na základě zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 musel, kdykoli společnost neplnila stanovená kritéria obezřetného a zdravého řízení nebo když bylo zjištěno, že společnost neplní konkrétní požadavek zákona, vyjít od orgánu obezřetnostního dohledu (MPO, MF nebo FSA, ne GAD) nějaký oficiální zásah regulátorů Spojeného království. Například neudržení minimální míry solventnosti mohlo vést k tomu, že orgán obezřetnostního dohledu podle oddílu 33 zákona o pojišťovacích společnostech požádal o předložení krátkodobého finančního plánu, který by společnost přivedl k nápravě[25]. Regulátor mohl rovněž uložit řadu pokut, mohl například společnosti nařídit brzké dodání regulačních výkazů, omezení souhrnných příjmů z pojistného, převod aktiv společnosti na správce majetku a nakonec odnětí obchodního povolení společnosti, jak upřesňuje zákon o pojišťovacích společnostech z roku 1982 v oddílech 38–44.

Oddíl 45[26] zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 svěřil státnímu tajemníkovi pravomoc, „aby společnost požádal o přijetí takového opatření, které je podle něho vhodné pro účely ochrany pojistníků před rizikem, že společnost nebude schopná splnit své závazky nebo splnit rozumná očekávání pojistníků či případných pojistníků.“ Možnost využít oddíl 45 však byla omezena na případy, kdy byl účel ochrany pojistníků pokládán za nedosažitelný pomocí výkonu pravomocí podle oddílů 38–44 a za účelem předejití „omezení práva společnosti disponovat svými aktivy“.[27]

Změny zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 zavedené s prováděním směrnice 3ŽP, které nabyly účinnosti od 1. července 2004, „zavedly nová kritéria pro obezřetné a zdravé řízení stanovená v novém dodatku 2C k zákonu a doplnily důvody, na jejichž základě podle oddílu 11 může státní tajemník nařídit, že pojišťovna by měla ukončit uzavírání nových obchodů, že některé z kritérií obezřetného a zdravého řízení není, asi není nebo asi nebylo s ohledem na společnost splněno".[28]

Studie ES-1 má na základě mezinárodního srovnání za to, že orgány dohledu Spojeného království „se raději vyhnuly uplatňování formálních zákonných pravomocí, kdykoli to bylo možné“. Zatímco tedy orgány dohledu Spojeného království a Irska měly podobné výkonné pravomoci, pravomoci německých orgánů dohledu byly „rozsáhlejší a konkrétnější a podporovaly více zásahů… Německý systém zvažoval neodbytnější systém sledování a inspekce než jiné členské státy, díky kterému by mohli zástupci orgánu dohledu navštěvovat jednání dozorčích rad, provádět ad hoc inspekce bez nutnosti uvést řádný důvod a dokonce i vyměňovat členy vedení a dozorčí rady“.

Při vynucování pravidel provozování činnosti mohl pravomoci zásahu v souvislosti s životními pojišťovnami (například omezení obchodování s aktivy nebo požadavek ponechat si určitá aktiva), které náležely úřadu PIA, vykonávat pouze orgán obezřetnostního dohledu (MPO/MF) a tyto pravomoci bylo mimo pravomoci PIA. Zamýšlené uplatnění pravomocí zásahu PIA/SIB muselo být oznámeno předem MPO/MF, které měly u navrhovaného opatření zásahu právo veta.[29]

6.        Odpovědnost regulátorů[30]

Pokud jde o odpovědnost regulátorů, stojí asi zato poznamenat, že podle obyčejového práva může být orgán dohledu shledán odpovědným pouze za delikt „zneužití úřední moci ve veřejné funkci“. To by vyžadovalo dokázat „zlý úmysl“ s odpovědností omezenou na ztráty, které by orgán mohl předvídat jako pravděpodobný důsledek svých kroků/opomenutí[31].

Samosprávné organizace (SRO) a jejich úředníci nenesli odpovědnost za kroky či opomenutí ve svých funkcích, pokud nebylo prokázáno, že čin či opomenutí byly vykonány ve „zlém úmyslu“[32].

Podle práva Evropského společenství je odpovědnost orgánu dohledu omezena na „vážná porušení“ při provádění práva Evropského společenství, ale pouze v případě, že porušení postihlo práva jednotlivců a existuje přímá příčinná souvislost se škodou, kterou poškozená strana utrpěla. Zdá se, že nedávná rozhodnutí ESD odpovědnost orgánu dohledu oslabila ještě více, protože tvrdí, že odpovědností orgánů dohledu je jednat „pouze ve veřejném zájmu“, což znamená, že funkce dohledu musí být vykonávány spíše na ochranu plurality zájmů než zájmů jakékoli konkrétní skupiny investorů[33].

Po zveřejnění Penroseovy zprávy v roce 2004 posuzovala právní studie[34] šance nároků společnosti ELAS nebo jejích jednotlivých pojistníků vůči regulátorům Spojeného království na základě jejich regulačních chyb, jak jsou zdůrazněny v kapitole 19 zprávy. Pokud jde o možné právní kroky, závěry nebyly povzbudivé, protože zcela jasně konstatovaly, že „společnost nemá vůči regulátorům žádné realistické nároky“. Tvrzení o „zanedbání obyčejového práva“ nebo „porušení zákonné povinnosti“ obezřetnostními regulátory byla považována za příliš slabá, jelikož „nelze říci, že regulátor neuvážil, zda má uplatnit svou pravomoc zasáhnout podle zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982, nebo že žádný logicky uvažující obezřetnostní regulátor by nemohl jednat tímto způsobem; a dále zákon o pojišťovacích společnostech z roku 1982 neposkytuje společnosti opravné prostředky podle soukromého práva". Pokud jde o potenciální tvrzení o „zneužití úřední moci ve veřejné funkci“, bylo konstatováno, že „není nic, co by naznačovalo, že kterýkoli jeden nebo více jednotlivců zaměstnaných obezřetnostními regulátory uplatnili pravomoc nezákonně, konkrétně s cílem poškodit společnost, nebo s bezohlednou lhostejností, pokud jde o možnost takového poškození. Nezdá se, že by byla nějaká realistická vyhlídka, že se takový důkaz objeví“. A nakonec, nebyly nalezeny žádné argumenty, které by podporovaly právní kroky pojistníků proti regulátorům provozování činnosti a které by svědčily o „porušení lidských práv“ nebo „zlém úmyslu“.

Šanci, a to s nepatrnými vyhlídkami, právní studie spatřila pouze u „tvrzení ze strany pojistníků o porušení třetí směrnice o životním pojištění, o němž by bylo možno diskutovat, a to v souvislosti s diskutabilně přemrštěnou hodnotou přisouzenou smlouvě o zajištění v technických rezervách společnosti“, byla ale zdůrazněna„nejistota ohledně výhodnosti neobvyklého nároku tohoto druhu“ a došlo se k závěru, že by pravděpodobně vyvstala „řada složitých otázek příčiny a ztráty, zdlouhavý a nákladný spor, který nechá nevyjasněnou otázku, do jaké míry mohla společnost vůbec někdy z takového nároku finančně profitovat“. (WE71)

• [1]  Zákon o pojišťovacích společnostech z roku 1982 požadoval, aby pojišťovny předkládaly výňatek ze zprávy jmenovaného pojistného matematika o ocenění, z výroční zprávy a z roční účetní závěrky společnosti, které vyžaduje zákon o společnostech. Sekundární právní předpisy dále specifikovaly obsah předepsaných regulačních výkazů, které – na konci 90. let – mohly mít až několik set stran. (srov. WE32, bod 44)
• [2]  Jak je uvedeno v dokumentu WE32 bodech 20–31, nebyl pojem „rozumná očekávání pojistníků” nikdy konkrétně definován a neměl svůj původ v právních předpisech ES, tj. právní předpisy ES nikdy nevytvořily ekvivalentní právní požadavek. Ve Spojeném království byl jedinečný, ale i když tato norma mohla vest ke konzervativnímu odhadu závazků společnosti, v případu EL neprojevila svůj užitek.
• [3]  Viz zákon o pojišťovacích společnostech z roku 1974 odd. 2 odst. 15.
• [4]  WE32, bod 23.a,b,d.
• [5]  Viz prof. Kern Alexander, WE-FILE 31, bod 4 odst. 1.
• [6]  MF uzavřelo o každodenním dohledu na pojišťovnami smlouvu s FSA, ale zůstalo pro výkon zákonných pravomocí podle zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 jediným příslušným orgánem.
• [7]  GAD, založený v roce 1919, nemá svůj ekvivalent v ostatních členských státech, kde pojistně-matematické poradenství poskytují regulátorům zaměstnaní nebo nezávislí pojistní matematici.
• [8]  Smlouva o úrovni služeb byla revidována v letech 1995 a 1998.
• [9] Zmíněné nesrovnalosti zahrnují případy, kdy a) požadavky domácího práva překračují požadavky směrnice (např. jmenovaný pojistný matematik); b) požadavky, které by mohly porušit ustanovení týkající se zásady kontroly domovskou zemí (např. právní předpisy Spojeného království nevyžadují, aby státní tajemník informoval příslušné orgány jiných členských států o rozhodnutí o odnětí povolení nebo o omezení práva společnosti disponovat s jejími aktivy); c) požadavky týkající se pravomoci regulátora (např. právní předpisy Spojeného království povolující státnímu tajemníkovi upustit od uplatňování obezřetnostní regulace). Další podrobnosti jsou uvedeny v ES-1 bodě 26 a v příloze II tabulce 9.
• [10]  Obezřetnostní požadavky zahrnují požadavky, aby představenstvo, ředitelé a akcionáři s rozhodujícím podílem byli způsobilí a patřiční, zásadu obezřetného a zdravého řízení, minimální míry solventnosti, minimální garanční fondy atd.
• [11]  WE32, body 8–9.
• [12]  WE32, body 10,14.
• [13]  Viz ES-2, bod 4.1.
• [14]  WE32, bod 7 písm. ii).
• [15]  Spojené království a Irsko byly „jedinými členskými státy, které měly regulátory obchodního jednání, kteří pracovali odděleně od orgánů obezřetnostního dohledu; jejich pravomoci byly striktně omezeny a byli považováni za podřízené partnery v dohledu“ (ES-1, strana 6).
• [16]  Společnost Equitable Life byla členem LAUTRO a v červenci 1994 vstoupila do PIA.
• [17]  Viz ES-2, kapitola 9.
• [18]  WE32, body26, 28,29.
• [19]  WE32, body 41,42.
• [20]  Informace o úloze a povinnostech pojistných matematiků najdete v otázkách ve zvláštním finančním výboru Dolní sněmovny, část zápis z 24. dubna 2004 (WE59).
• [21]  WE37, bod 25 písm. d).
• [22]  Zdá se, že Švýcarsko zavedlo funkci pojistného matematika do švýcarského systému finančního dohledu, který se opírá o britský model, jak uvedl zástupce švýcarského úřadu pro soukromé pojištění (H6).
• [23]  Corleyho zpráva, pojmenovaná po svém autorovi, Rogeru Corleym, předsedovi Pojistně-matematického ústavu.
• [24]  Viz WE50, bod 82: „…Logika neobvyklé filozofie prémií (společnosti EL) je jasná a v té době se nezdálo, že by byla v rozporu s předpisy. Od jiných pojistných matematiků se jí ale dostalo jen omezené podpory…“
  Viz WE50, bod 89: „V otázce, zda byly pokyny přiměřené, jsme došli k závěru, že většina záležitostí, které jsme identifikovali a pro něž byly pokyny relevantní, byla v určité formě do pokynů zahrnuta, i když znění v některých bodech bylo spíše obecné než konkrétní…“
  Viz WE50, bod 90: „Nenašli jsme dokumenty, které by naznačovaly, že některý jmenovaný pojistný matematik společnosti Equitable nebral v úvahu pokyny, které byly v té době, kdy byla přijata různá rozhodnutí, aktuální. Nevíme, jakých závěrů který jmenovaný pojistný matematik v Equitable dosáhl, když zvažoval, jak zveřejněné pokyny ovlivnily jeho rozhodnutí, ani jaké rady dával vedení či představenstvu. Nemůžeme ani říci, zda rozhodnutí představenstva byla v souladu s těmito radami. Neviděli jsme žádné dokumenty, které by naznačovaly, že by některý jmenovaný pojistný matematik v Equitable byl někdy tak znepokojen povahou těchto rozhodnutí, že by měl pocit, že je nutné „zapískat“ na regulátora“.
• [25]  Viz ES-2, kapitola 3.2.1.
• [26]  Zákon o pojišťovacích společnostech z roku 1982, oddíl 45: „Zbytková pravomoc ukládat požadavky ohledně ochrany pojistníků“.
• [27]  Zákon o pojišťovacích společnostech z roku 1982, oddíl 45 odst. 2.
• [28]  Viz WE-CONF25, body 4–5.
• [29]  Viz ES-2, kapitoly 6 a 7.
• [30]  Předmět odpovědnosti regulátorů byl podrobněji rozebrán v části V této zprávy.
• [31]  Viz rovněž závěry WE71.
• [32]  Zákon o finančních službách z roku 1986, oddíl 187 odst. 1.
• [33]  Viz rozhodnutí ESD ve věci C-222/02, Peter Paul a další. v. Německo, 12. října 2004.
• [34]  Viz WE71: právní rady poskytla britská právnická firma Herbert Smith v dopise představenstvu společnosti EL ze dne 14. 4. 2004 a jejich předmětem byly potenciální nároky vůči obezřetnostním regulátorům (na základě zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982) a vůči regulátorům obchodního jednání (na základě zákona o finančních službách z roku 1986), včetně nároků s ohledem na porušení „vynutitelných soukromých práv“ vyplývajících ze třetí směrnice ES o životním pojištění.

III.      Klíčová zjištění Penroseovy zprávy a Bairdovy zprávy o regulátorech pojištění

1.         Bairdova zpráva (říjen 2001)

Bairdova zpráva byl interní audit zadaný úřadem FSA, a tudíž se zaměřuje hlavně na jeho vlastní specifickou úlohu při posuzování případu společnosti Equitable Life. Obsahuje však zjištění, která mohou určitou měrou osvětlit úlohu finančních regulátorů obecně a konkrétně v tomto případě[1].

Obecně zpráva definuje úlohu obezřetnostního regulátora takto: „…provádí posuzování, aby bylo jisté, že společnost zůstane solventní a že splní rozumná očekávání pojistníků, avšak zdrží se nepřiměřených zásahů do řízení společnosti“ (bod 6.1.5). Ale současně připomíná, že úkol FSA zahrnoval obecně sdílené stanovisko, že „není ani realistické, ani nutně žádoucí v klimatu, které usiluje o podporu hospodářské soutěže, inovací a volby spotřebitelů usilovat o dosažení stoprocentního úspěchu při předcházení krachu společnosti“.

Pokud jde o přiměřenost zdrojů, které měl regulátor k dispozici, zpráva připomíná, že „úřad FSA má omezené prostředky, a v důsledku toho nepřetržitě uplatňuje svůj odhad rizik, aby určil, jak své zdroje využívat s nejlepším účinkem“ (bod 6.3.3). I když připouští, že „přibližný komparátor „lidských zdrojů využívaných na jednu regulovanou instituci“ ukazuje, že na banky a stavební společnosti je vyčleněno více než dvojnásobné množství zdrojů, než jsou zdroje využívané na životní pojišťovny“ (bod 7.9), informuje, že ve FSA nevidí „jako problém obezřetnostní regulace společnosti Equitable Life nedostatek zdrojů, … ale spíše lepší uplatňování zdrojů“ (bod 6.3.4).

Pokud jde o otázku reakce FSA v případu společnosti Equitable Life, připouští zpráva, že „když byla odpovědnost za obezřetnostní regulaci Equitable Life převedena na FSA, byla Equitable Life již vysoce profilovou „živou“ otázkou a byla předmětem diskusí, které zahájil odbor pojišťovnictví ministerstva financí (bod 6.2.2). Dochází však k závěru, že „do 1. ledna 1999 byly kostky vrženy a neviděli jsme nic, co by FSA mohl poté provést, co by jakýmkoli podstatným způsobem zmírnilo dopad výsledku soudního případu, pokud jde o stávající pojistníky, nebo co by mohlo přinést jakýkoli významný přínosný rozdíl ve finančním výsledku, pokud jde o Equitable Life“. (bod 6.2.4).

Nicméně zpráva připouští, že „byla řada věcí, které FSA mohl udělat lépe … příležitosti, kdy jak obezřetnostní regulátoři, tak regulátoři provozování činnosti nehledali záležitosti, které by mohli řešit, nebo poté, co je vypátrali, neprovedli jejich následnou kontrolu“, a jako hlavní příčinu uvádí „špatnou úroveň komunikace a koordinace mezi dvěma pažemi regulace, obezřetnostní regulací a regulací provozování činnosti“. (bod 6.2.5).

V kapitole 7 (Ponaučení) přináší zpráva konečně řadu technických doporučení[2] o budoucí regulační struktuře FSA za účelem předcházení podobným nedostatkům.

2.         Penroseova zpráva (březen 2004)[3]

Penroseova zpráva se velmi podrobně zabývá úlohou regulátorů, přičemž popisuje a komentuje kontroly regulačních výkazů společnosti Equitable Life ze strany regulátorů od konce 80. let. Zprávě však bylo „explicitně znemožněno stanovit vinu nebo řešit odškodnění".[4] V části 6 (kapitoly 15 až 18) lord Penrose popisuje, jak byla finanční síla společnosti vnímána obezřetnostními regulátory a jak přistupovali ke svým úkolům dohledu, jak pohlíželi na vztah mezi obezřetnostní regulací a regulací provozování činnosti a jak reagovali na odhalenou krizi.

2.1       Definice obezřetnostního dohledu

Kapitola 15 body 7 a 8 jako hlavní bod zájmu obezřetnostního dohledu definují „finanční zdraví pojistitele a jeho schopnost nakládat s riziky, jimž je vystaven, a plnit své závazky. Tedy, jak je definováno ve smlouvě o úrovni služeb, kterou v roce 1995 uzavřely MPO a GAD,:

· efektivní regulace pojišťovnictví (v rámci povinností a pravomocí vymezených v zákoně [z roku 1982], aby pojistníci mohli věřit ve schopnost pojistitelů Spojeného království plnit své závazky a rozumná očekávání pojistníků“;

· ochrana spotřebitelů zajištěním toho, aby osoby či společnosti, které nejsou způsobilé a patřičné, nemají vhodné zdroje a nejsou zdravě řízeny, nevykonávaly obchody v oblasti pojištění ve Spojeném království;

· ochrana pojistníků před riziky společností, které nejsou schopny vyplácet platné nároky. V případě životních pojišťoven sem patří riziko, že nebudou schopny splnit rozumná očekávání pojistníků.

Nebo ve stručnosti: „Hlavním účelem právních předpisů o dohledu nad pojištěním je ochrana veřejnosti před ztrátou z důvodu nesolventnosti, nečestnosti či neschopnosti pojistitele“.

Lord Penrose dále připomíná, že vedle informování regulátorů na MPO a jejich poradců v GAD byly regulační výkazy veřejnými dokumenty a tato transparentnost se spoléhala na to, že se životní pojišťovny budou chovat ještě disciplinovaněji, pokud budou podrobnosti o jejich finanční situaci vystaveny kritické analýze informovaných komentátorů…“ (bod 9).

2.2       Pravomoci regulátorů zasáhnout

Podle zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 a z konkrétních důvodů měli obezřetnostní regulátoři pravomoc vydat pokyn o odnětí povolení společnosti k uzavírání nových obchodů a pravomoc zasáhnout za řady okolností. Kromě toho „zbytková pravomoc“ umožňovala obezřetnostnímu regulátorovi přijmout takové opatření nutné pro účely ochrany pojistníků nebo potenciálních pojistníků před rizikem, že společnost nebude možná schopná splnit své závazky nebo že nebude plnit rozumná očekávání pojistníků[5].

Ve své zprávě lord Penrose specifikuje, že „regulační úloha MPO byla podepřena různými pravomocemi státního tajemníka podle zákona, včetně pravomoci požadovat informace, odepřít schválení nových kontrolorů a zasáhnout různými způsoby do chodu podniku a nakonec také odejmout povolení k uzavírání nových obchodů…“ (bod 10).

Vzhledem k tomu, že se rozumná očekávání pojistníků stala v roce 1973 spouštěčem pro zásah, byl regulátor nucen uvážit nejen to, zda obavy ohledně rozumných očekávání pojistníků stačily k odůvodnění jeho uplatnění, ale i to, jak mohl být vykonán způsobem, který je pro daný účel vhodný... Regulátor by musel vyvážit počet konkurenčních zájmů, například očekávání několika skupin pojistníků, nebo zájmů současných a potenciálních pojistníků" (bod 11).

Odlišný výklad představil Penroseovu vyšetřování úřad GAD, který konstatoval, že „zásah by byl proveden pouze tam, kde by bylo „očividné“, že rozumná očekávání nebudou splněna, a že by to zcela náhle zastavilo snahy o zajištění hodnoty peněz nebo konkrétní úrovně prémií bez ohledu na přebytek zjištěný při pravidelném oceňování" (bod 12).

2.3       Vzájemné působení regulátorů

Penroseova zpráva definuje „počáteční kontrolu“ tak, že regulátor „dostane specifický příkaz … zvážit, zda jsou dokumenty přesné a úplné, a je povinen komunikovat s pojišťovnou „za účelem opravy veškerých takových nepřesností a vynahrazení nedostatků“ (bod 13).

V roce 1984 byly příslušné povinnosti MPO a GAD ohledně regulace pojišťoven formálně zakotveny ve „smlouvě o úrovni služeb“ (revidována v roce 1995), v níž bylo upřesněno, že „MPO si ponechalo odpovědnost za formální kroky jménem státního tajemníka a … zůstalo primární styčnou plochou se společností, ale GAD byl odpovědný za zkoumání výkazů a získal diskreční právo řešit problémy přímo s pojišťovnami,… ačkoli se nesměl obracet přímo na auditory, ani nesměl kontaktovat jmenované pojistné matematiky" (bod 34).

Smlouva vymezuje program prioritního hodnocení (1–4), které bude úřadem GAD vydáváno na základě jeho počáteční kontroly výkazů (1 = špičková priorita, 4 = nízká priorita). Další smlouva byla vypracována v říjnu 1998 a týkala se převodu funkcí z MPO na ministerstvo financí. „Úrovně počtu pracovníků, které měli obezřetností regulátoři k dispozici, se lišily, ale počet pracovníků s přímou odpovědností za společnost a jejich hierarchická pozice v rámci státní služby zůstávaly všeobecně konstantní... (bod 39).

„Vzájemné působení mezi obezřetnostním regulačním orgánem a regulačním orgánem pro provozování činnosti… (částečně se na ně pohlíželo jako na regulátory „zaškrtávání okének“) bylo, jak se zdá, v 80. letech relativně omezené. Od roku 1992 došlo k několika dalším formálním schválením vzájemného působení pomocí mechanismu známého jako „kolegium regulátorů“: pravidelná setkání různých orgánů pro regulaci finančních služeb, která hostil a jimž předsedal orgán vnímaný jako vedoucí regulátor pro určitý typ firmy: pro životní pojistitele to bylo MPO". (body 26 a 29).

2.4       Nezpochybněná dvojí funkce pana RANSONA

Podle zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 dostalo MPO též úkol zvážit, zda pojišťovna a její vedení (tj. představenstvo, jmenovaný pojistný matematik a významní akcionáři) jsou „způsobilí a patřiční“ pro převzetí své funkce.

Záležitostí, která vyvolává zvláštní znepokojení, je podle všeho úloha pana Roye RANSONA, jmenovaného pojistného matematika společnosti Equitable Life od roku 1982, který se 30. června 1991 stal generálním ředitelem společnosti, aniž se vzdal svého původního místa. To vyvolalo otázku možného konfliktu zájmů negativně ovlivňujícího zájmy pojistníků – problém, jímž se regulátoři zabývali při několika příležitostech, ale nepřijali žádné oficiální kroky.

Zpráva se podrobně zabývá tím, jak „probíhaly konzultace s GAD“. Vládní pojistný matematik Christopher Daykin 17. dubna 1991 sdělil, že si přeje odradit Ransona od vykonávání obou funkcí, ledaže by to byla velmi krátkodobá záležitost ... MPO informovalo 26. dubna společnost, že není žádoucí, aby tatáž osoba vykonávala obě pozice... Ranson řekl, že interní pojistní matematici společnosti potřebují dalších přibližně 12 měsíců zkušeností s řízením, než budou moci převzít úlohu jmenovaného pojistného matematika. Bylo upřednostněno, aby zůstal jmenovaným pojistným matematikem 12–18 měsíců, dokud nebude jmenován interní náhradník … Daykin souhlasil, že přechodná situace může být akceptována, a Burt dne 13. května informoval MPO, že GAD s tím souhlasí pod podmínkou, že to je opatření na omezenou dobu“ (kapitola 15 body 35 a 36).

Ve skutečnosti bylo panu RANSONOVI dovoleno zůstat ve své dvojí funkci mnohem déle než původně stanovené „přechodné období“ 12–18 měsíců, nakonec obě funkce vykonával déle než šest let, až do svého odchodu do důchodu v červenci 1997.

2.5       Údajné nedostatky regulátorů obecně

Penroseova zpráva uvádí řadu nedostatků regulátorů Spojeného království při plnění regulačních povinností a povinností dohledu, které jsou zde pro snadnější pochopení shrnuty podle závažnosti do tří skupin. Pro správné vyhodnocení zjištění zprávy by se opět měl vzít v úvahu časový rámec – zda byla uplatňována první (1ŽP), nebo třetí (3ŽP) směrnice o životním pojištění (tj. před červencem 1994/po červenci 1994).

a) Nedostatek znalostí a/nebo chabé sledování

„Kontrolní zprávy o regulačních výkazech společnosti Equitable od poloviny až konce 80. let byly relativně stručné, strohé, běžně o rozsahu stránka až stránka a půl. Vyhotovoval je úřad GAD… Kontrolní zprávy obsahovaly několik hlavních údajů, počet nově uzavřených obchodů, pohyb matematických rezerv a krytí požadované minimální míry (RMM) aktiv nad závazky." (Kap.16 bod 1.) „Krytí společnosti pro RMM bylo jasně klíčovým ukazatelem … a od poloviny do konce 80. let kleslo z 8,5x v roce 1984 na 2,8x ve výkazech z roku 1988. Vzhledem k tomu, že chybí soubory s korespondencí, není možné přesně určit, jaké pochybnosti nad výkazy asi panovaly nebo jak byl sledován sestupný trend v krytí pro RMM, ale nezdá se, že by tyto otázky regulátory příliš trápily.“ (Kap. 16 bod 3)

„Neexistují žádné soubory s korespondencí MPO, které by se zabývaly společností Equitable za období před rokem 1991. Skupina starších souborů byla zničena … v roce 1998, zatímco soubory s regulačními výkazy byly k dispozici až do roku 1981 (roky 1987 a 1988 chybí).“ (Kap. 15 body 46, 47 a 53)

„Kontrola výkazů za rok 1989 byla dokončena dne 5. prosince 1990. Zpráva měla délku pouhé jedné strany.“ (Kap. 16 bod 143)

Pickford (pojistný matematik GAD) poznamenal, že v roce 1991 „se naše pozornost zaměřovala většinou na solventnost, a nikoli na přiznávání prémií. Techniky sdílení aktiv byly té době teprve vypracovávány. Nesledovali jsme proces vyrovnávání prémií ve společnosti a místo toho jsme se zaměřovali na dodržování předpisů, zejména na oceňování závazků a na míry solventnosti …v důsledku toho byl systém jako celek otevřen využívání prostřednictvím neregulovaných rozhodnutí o mixu prémií“. (Kap. 16 bod 53)

Lord Penrose předkládá komentář poté, co pojednal o „formulaci oznámení o prémiích v kontextu rozumných očekávání pojistníků. ... ale nikdo v GAD nebo na MPO si, jak se zdá, nevšiml tehdejší změny formátu. Ani jedna organizace nestudovala prohlášení o prémiích. Přístup společnosti k prémiím, který, jak tomu rozumím, byl unikátní, regulátoři vlastně nezmínili až do března 1993“. (Kap. 16 bod 57)

„Oboroví inspektoři a vyšší oboroví inspektoři neměli kvalifikaci ani zkušenosti k zaujetí nezávislého stanoviska ohledně významu takových otázek". (Kap. 16 bod 81)

V analýze výkazů za rok 1991 zůstalo bez povšimnutí, že „podle všeho byla v oceňovacích sazbách používaných v roce 1991 „malá nebo žádná míra solventnosti“. Aby mohla společnost vyplatit prémie, které přiznala v letech 1989 a 1991, musela vydělat 11,25 % ročně. Ve skutečnosti společnost vydělala během dvou let místo požadovaných 23 % pouze +3 %“. (Kap. 16 bod 83)

„Od úřadu GAD se neočekávalo, že „bude klást velký důraz na otázky přiznávání prémií, kromě případů, kdy byly zdrojem sporu rozumná očekávání pojistníků“. Podle smlouvy o úrovni služeb nemusel GAD proaktivně sledovat otázky pojistných smluv s bonusem ve společnostech.“ (Kap. 16 bod 120)

„Kontrolní zpráva o výkazech za rok 1993 … měla nějakých 17 stran. Jednalo se první kontrolu v novém stylu a jejím předmětem nebylo pouze mnohem více informací o společnosti, ale i části, které zdůrazňovaly „Klíčové prvky“ a „Akční body“. Zprávy v novém stylu, později formálně schválené ve smlouvě mezi MPO a GAD z roku 1995, představovaly ohromné zlepšení kvantity a kvality informací dodávaných ministerstvu průmyslu a obchodu“. (Kap. 16 bod 142)

Pokud jde o regulátory, zdá se, že odpovědnost společníků společnosti za dluh měla nízkou prioritu. Regulátoři asi nepochopili riziko. Dne 9. prosince 1997 napsala oborová inspektorka svým německým protějškům v reakci na dotaz ohledně situace společnosti: „Společnost Equitable je vzájemná životní pojišťovna. To znamení, že ji vlastní její pojistníci a že nemá žádné akcionáře. Členství s sebou nenese žádné povinnosti, kromě povinnosti platit pojistné“. S tímto názorem nemohu souhlasit. Equitable byla a je společností s neomezeným ručením“. (Kap. 16 bod 215)

b) Sebeuspokojení regulátorů nebo jejich „lehkomyslná“ politika

„Regulace a rady GAD se zaměřovaly výhradně na míru solventnosti nad smluvními závazky a nebraly vůbec ohled na narostlý cílový nebo konečný bonus, ačkoli v době zprávy v roce 1989 byla expozice klesajícím trhům skutečná a GAD i regulátoři o ní věděli." (Kap. 16 bod 16)

„Společnost…byla příliš ctihodná na to, aby vzbuzovala v člověku skutečné obavy, a nedostatek informací dával důvody k nečinnosti… Regulátoři nahlédli do praxe společnosti, která je mohla přiměřeně upozornit na potřebu sledovat současnou a budoucí praxi. Nebyly podniknuty žádné zvláštní kroky k zavedení vhodného systému." (Kap. 16 bod 21)

Dne 19. května 1992 se zástupci společnosti Equitable Life setkali s regulátory, „jednání bylo součástí programu tříletých návštěv MPO a GAD ve společnostech a v rámci programu se jednalo o první návštěvu v této společnosti a první jednání mezi GAD a společností od listopadu 1990… Vyšší oborový inspektor na MPO pro společnost v letech 1986 až 1991 řekl při vyšetřování, že se nikdy nesetkal s nikým ze společnosti tváří v tvář. Tento stav záležitostí byl vysvětlen takto: „Jelikož společnost ELAS byla vnímána jako společnost, která je vedena dobře a je zdravá, nebyl důvod pro setkání". (Kap. 16 bod 58)

„Pickford (GAD) řekl, že to nešlo tak, jak se očekávalo, a že odcházel docela rozzlobený a frustrován, že se nemohli setkat s žádným jiným manažerem společnosti a zhodnotit ho“. (Kap. 16 bod 70)

„Dojem o jedinečnosti společnosti se jako ozvěna odrážel v řadě prohlášeních regulátorů během vyšetřování. Je škoda, že názor, že společnost byla jedinečná, nevyprovokoval intenzivnější zájem o důsledky pro pojistníky“. (Kap. 16 bod 71)

„Zatímco postupovala kontrola (výkazů za rok 1991), bylo státnímu tajemníkovi předáno oznámení… týkající se pozvání na oběd přijaté od společnosti. Z archivu nevyplývá, že GAD předal MPO revidované údaje podle Ransonova dopisu ze dne 15. června, a pokyny byly pravděpodobně připraveny na základě dřívějších údajů“. (Kap. 16 bod 74)

„Jednání ze dne 19. května 1992 bylo ... důležitou příležitostí dozvědět se, jaké další informace jsou k dispozici, a čelit problémům společnosti se vztyčenou hlavou. Bohužel se zdá, že ačkoli některé otázky byly před společností vzneseny, bylo toho vyřešeno málo, pokud vůbec něco“. (Kap. 16 bod 99)

„Možná z důvodu změn v řadách pracovníků v GAD a na MPO po kontrolní zprávě za rok 1991 se zdá, že obecné obavy o společnost a vznesené konkrétní otázky …mohly vyprchat. Proces byl zdlouhavý. Kvalita odpovědí GAD na dotazy byla chabá a dopisy nepřinášely nic nového. Rozhodnutí neklást žádné další otázky, ale místo toho se dívat dopředu na další rok, odráželo předchozí praxi. Jeho výsledkem však byla skutečnost, že nezískali plnou představu o situaci společnosti“. (Kap. 16 bod 103)

„Označení společnosti jako jedinečné se v regulačních zprávách objevuje často, ale to, co chybí, je jakákoli analýza rozsahu, v jakém by to mohlo prokázat překážku pro účinnou regulaci, a pokud ano, jaké změny současného regulačního systému budou asi zapotřebí… Navzdory cílovým bonusům, oceňovacímu základu a tlaku nových obchodů se GAD ani MPO žádnou z těchto záležitostí skutečně nezabývaly ani ji neřešily. Proces kontroly u výkazů za rok 1991 naznačuje, že bez výslovného pokynu od úřadu GAD nebyli regulátoři o společnosti natolik informováni, aby mohli přesněji posoudit její finanční sílu. GAD u mnoha ze vznesených otázek neposkytl podrobná vysvětlení". (Kap. 16 bod 104)

„Neproběhla žádná bezprostřední regulační reakce na výkaz společnosti pro průzkum GAD (o rozdělení prémií). Nelze říci, co se stalo se záhadným prvním bodem, že „se pozornost věnovala … předpokládaným trendům v podílech v aktivech“. (Kap. 16 bod 106)

„Koncem roku 1993 dostala společnost ELAS od společnosti Standard & Poor's za svou vynikající schopnost vyplácet nároky rating AA“. (Kap. 16 bod 123)

„Výkaz společnosti k průzkumu prémií volal po analytickému přezkumu. Nebyl evidentní a pasáž o budoucích trendech v podílech aktiv jasně vyžadovala prošetření. Poskytnuté informace nemohly být uvedeny v soulad s odpověďmi na metodiku sdílení aktiv a cyklus vyrovnávání, ledaže základem byla skutečnost, že období nebylo obvyklé. Povaha a rozsah abnormálních jevů vyžadovaly další prošetření. Nebylo provedeno nic z toho“. (Kap. 16 bod 131)

"Skutečnost, že nedošlo k reakci na informace podané o zárukách důchodového pojištění a navržené řešení, představovala vážnou chybu. Odpovědi na průzkum prémií ukázaly, že pojistníci nedostali o pravděpodobné četnosti změn sazeb konečných prémií žádné konkrétní informace. ... Výsledkem faktu, že problém nízkých úrokových sazeb a růst konečné prémie v tomto stádiu nebyly dány do vzájemného vztahu a že nebyl prozkoumán Ransonův popis přístupu společnosti ELAS, ať sebevíc zkomolený a podivný, bylo to, že regulátoři neměli přehled o záležitosti záruk důchodového pojištění, dokud nebyla v roce 1998 zveřejněna“. (Kap. 16 bod 132)

„Zdá se, že MPO nemělo dostatečné zdroje informací uvnitř či vně společnosti, aby zareagovalo na informace, že takové záruky důchodového pojištění existují a že jsou stále hodnotnější. MPO dostalo kopii prosincové zprávy představenstva až koncem roku 1998, hodně dlouho poté, co se objevil problém s garantovanými anuitními sazbami... Laxní přijetí postoje společnosti k zárukám jako k prodejní záležitosti a nikoli jako k záležitosti vyvolávající obezřetnostní otázky odráží sebeuspokojení, které nelze ospravedlnit odkazem na informace, které měli obezřetnostní regulátor a GAD k dispozici“. (Kap. 16 body 134 a 35)

Jednání, které se konalo dne 9. prosince 1994, „bylo prvním jednáním, kterého se ze společnosti zúčastnil někdo jiný než Ranson …a Ranson oznámil, že ve své dvojí funkci bude až do jara 1996“ (kap. 16 bod 153).

„Pokud by to GAD nepředstavilo jako problematickou oblast, MPO by to nevadilo“ (kap. 16 bod 166).

„Zprávy vypracované pro jednání v prosinci 1994 odrážely určité obavy o společnost ELAS v daném roce; slabina oceňování závazků, spoléhání se na „ctižádostivá“ aktiva, zranitelnost vůči otřesům, rizika politik rozdělování vytvářející rozumná očekávání pojistníků, přílišné rozdělování a potřeba zvláštní bdělosti při dohledu. Otázky nebyly plně projednány ani vyřešeny. Vyhlášení 10% míry růstu v porovnání se zápornou návratností investic ve výši 4,2 % ve spojení se slabinou oceňování měly regulátory přimět k hlubšímu zkoumání finančního zdraví společnosti. A opět, místo toho, aby si regulátoři všimli, že společnost je zranitelná, vypadalo to, že jsou ohledně její situace spokojení (odrazilo se to v tom, že ... rating byl snížen na 4, což znamenalo, že není nutné, aby kontrola byla dokončena dříve než do 9 měsíců)". (Kap. 16 body 191 a 192)

„Dne 17. listopadu 1997 zaslal výkonný pracovník Státní zdravotní služby ministerstvu průmyslu a obchodu dotaz, zda je společnost způsobilá stát se poskytovatelem programu zaměstnaneckého penzijního pojištění pro Státní zdravotní službu. V interním memorandu o žádosti stálo, že krytí RMM společnosti u výkazů za rok 1996 činilo 2,53x a 2,07x bez implicitní položky. V rukou psané poznámce …oborový inspektor poznamenal, že se odvolávali na silné krytí solventnosti jiné známé společnosti v odpovědi na podobný nedávný dotaz, ale že krytí této společnosti „není tak horké“. Po zvážení vhodné reakce odpověď Státní zdravotní službě ze dne 26. listopadu 1997 konstatovala na základě výkazů za rok 1996: „řekli bychom, že společnost je finančně zdravá. Nebyly zjištěny žádné nevyřešené otázky závažného charakteru související s regulací [společnosti nebo jejích dceřiných společností] ze strany MPO“. Není důvodu pohlížet na toto prohlášení jako na nepoctivé prohlášení a je jasné, že odpověď byla určitým způsobem uvážena, ale jako poctivé hodnocení odrážela špatné pochopení realistické finanční situace společnosti ELAS ze strany MPO v listopadu 1997“. (Kap. 16 bod 226)

Kontrolní zpráva za rok 1996 poprvé naznačovala, že by bylo „žádoucí“, aby si společnost ponechala více ze svého vznikajícího přebytku tím, že připíše nižší garantované prémie, ale při tom zachová štědré výplaty konečných prémií, dokud se nezvýší očekávání. Obraz, který tak vzniká, je obrazem velmi neúplného pochopení zákonného požadavku a úzkého přístupu k hodnocení rozumných očekávání pojistníků. Jednalo se o první kontrolní zprávu, která obsahovala konkrétní část nazvanou rozumná očekávání pojistníků (v oddíle o prémiích). Navzdory tomu se zdá, že stále ještě nefungoval systém (ani se o něm neuvažovalo), s jehož pomocí by bylo možné rozumná očekávání pojistníků aktivně hodnotit. Korespondence, která následovala po kontrole, ... jak se zdá...ukazuje, že zatímco úřad GAD byl zranitelností společnosti, oznámeními o prémiích a rozumnými očekáváními pojistníků stále více znepokojen…, MPO svůj úkol v této oblasti chápalo jako omezený na to, aby hledalo a obdrželo od společnosti ujištění, že si problémy uvědomuje“. (Kapitola 16 body 247 a 248).

Zdá se, že v lednu 1999 „se nedostávalo ochoty k pozitivnímu zásahu, k upřednostnění oznámení a upozornění na možnost neúčinnosti opravných kroků podniknutých společností ELAS. Oznámení pro jednání, které se konalo 15. prosince 1998, nakreslilo obraz společnosti, která si nemůže dovolit přiznat prémii, a na samotném jednání se došlo k závěru, že pod deštníkem obezřetného a zdravého řízení byla ukryta síla k tomu, aby se společnost takového prohlášení vyvarovala. Se zásahem jako poslední možností…bylo postoupení prémie „pravděpodobně nutné pro obezřetné řízení společnosti“. V každém případě na tom FSA netrval“. (Kap. 17 bod 110)

„Headdonův (EL) pohodlný výklad „několika procentních bodů“ nikdo kromě zainteresovaných nižších pojistných matematiků nebral v úvahu. GAD se domníval, že nelze přijmout žádné účinné kroky“. (Kap. 17 bod 111)

„Z důvodu exploze otázky záruk důchodového pojištění nebyla sepsána žádná kontrolní zpráva o výkazech za rok 1997, a regulátoři tudíž neměli takovou zprávu k dispozici od zprávy o kontrole za rok 1996 v prosinci 1997. GAD dokončil počáteční kontrolu výkazů za rok 1998 dne 9. dubna 1999 … Ke dni 1. února 1999 FSA stále postrádal další informace o vyhlídkách solventnosti a požadované pohotovostní plány…. Dne 15. dubna společnost vyzval, aby je (a kopii konečné podoby smlouvy o zajištění) předala. Kompletní kontrolní zpráva ze dne 20. května 1999 měla asi 23 stran a v nadpise uváděla, že prioritní rating společnosti je 2. Spojila prohlášení o letech 1997 a 198" (kap. 17 body 128, 133 a 139).

„Relativní sebeuspokojení zprávy za rok 1998 odráží míru, v jaké se GAD a FSA spoléhaly na smlouvu o zajištění, a soustředění pozornosti spíše na regulační solventnost než na jakýkoli realistický pohled na dlouhodobou situaci společnosti". (Kap. 17 bod 146)

„V srpnu 1999 v době, kdy se čekalo na výsledek případu (u Nejvyššího soudu), připravil úřad FSA „hodnocení počátečních rizik“ společnosti jako součást pilotního projektu nového přístupu k dohledu opírajícího se o rizika. V něm byla společnost klasifikována z důvodu míry garantovaných plnění, nízké pozice volných aktiv a potíží při získávání externích finančních prostředků jako společnost „s vysokým finančním rizikem“. Pod titulkem „Vedení“ byl kulturní postoj společnosti popsán jako postoj, který se vyznačuje: „tendencí směrem k arogantní nadřazenosti ohledně efektivnosti jejích operací a vysoké priority přisuzované zájmům pojistníků. To může způsobit, že bude slepá vůči finančním rizikům, které mohou vzniknout v důsledku garantování vysokých úrovní plnění. Je však upřímná vůči regulátorovi a nepanují žádné konkrétní obavy ohledně míry spolupráce, kterou vykazovala v minulosti“. Hodnocení uznalo, že je k dispozici málo dokumentů o správě a řízení podniku“. (Kap. 16 bod 22)

„Dne 13. září 1999 navrhl vyšší oborový inspektor FSA Headdonovi, aby začátkem prosince proběhla generální návštěva ve společnosti (poslední taková návštěva se konala v listopadu 1996)“. (Kap. 18 bod 25)

c) Nedbalost regulátorů

„V archivu MPO či GAD nebyla nalezena žádná kontrolní zpráva za rok 1987 ani za rok 1988 a tehdejší hlavní pojistný matematik při vyšetřování řekl, … že je možné, že nebyla vypracována žádná podrobná kontrolní zpráva, protože GAD urychleně přijímal nové pracovníky,…aby obsadil různá volná místa“. Ale „tyto roky byly zásadní, protože rok 1987 byl pro společnost na trzích chudý … a aktiva, která měla společnost k dispozici, nestačila k pokrytí celkové hodnoty pojistek na konci jednotlivých roků". (Kap. 16 bod 7)

„Burt (hlavní pojistný matematik v GAD) svůj výstup zakončil překvapivým závěrem... „V současné době nemáme dostatek informací, abychom mohli být konkrétnější, a ve skutečnosti, dokud společnost nevydá více signálů, nenavrhujeme usilovat o další informace. Společnost je naší nejdéle existující společností a je na trhu dobře respektovaná“. Přesto „by zkoumání … praxe společnosti odhalilo, že navzdory celkovému rozdělení hodně pod investiční návratností v roce 1989 … představovaly hodnoty pojistek 104 % dostupných aktiv, což by naopak mohlo odhalit podstatný deficit, který vznikl před rokem 1987 nebo ještě dříve. Tyto informace však nebyly vyžadovány v rámci výkazů, ani společnost nebyla v tomto stádiu požádána o jejich poskytnutí“. (v roce 1990 – kap. 16 body 21 a 28)

Při kontrole výkazů za rok 1990 si GAD neuvědomil, že „společnost přiznala teoretickou celkovou míru růstu ve výši 12 %, a to navzdory čisté návratnosti investic -10,4 %, což pro společnost byla první negativní návratnost od roku 1974 … Pickford (GAD) získal kritické informace, které odhalovaly prekérní situaci společnosti a extrémní povahu kroků podniknutých pro zachování rozdělení prémií v roce vážných ztrát“. Ale „zdálo by se, že Pickford respektoval Ransonovu žádost, aby zprávy nepředával MPO. Poznámku bez data pro Burta o dopise a jeho obsahu ukončil Pickford slovy: „Myslím si, že je nemusíme ukazovat MPO, dokud si to situace v patřičnou dobu nevyžádá.“ (Kapitola 16 body 40 a 43).

Nedbalé chování se jeví jako evidentní, když „26. července, nedlouho po přijetí výkazů za rok 1990 na MPO, napsal Pickford (GAD) Ransonovi, že mu děkuje za zprávy, přičemž se odvolal na diskuse o nadcházejícím jednání ohledně otázek „v této obecné oblasti“ a ujistil ho, že jejich „distribuce bude maximálně omezená“. ... Později Pickford uznal, že se mýlil, když dovolil soukromou domluvu s Ransonem, že může zastírat své povinnosti před regulátory“. (Kapitola 16 body 43 a 44).

Tuto záležitost uzavírá lord Penrose slovy, že „GAD při vyšetřování uvedl, že bylo zavedenou praxí, že informace, které byly „primárně technického a pojistně-matematického charakteru“ a byly poskytnuty GAD“, nebyly běžně předávány MPO a že dotyčné zprávy neodhalovaly nic, co by vyvolávalo bezprostřední obavy, pokud jde o solventnost společnosti. GAD podle všeho i odmítl mé stanovisko, že zprávy oznamovaly důležité změny v systému prémií společnosti… Neakceptuji názor GAD na obsah zpráv či jejich význam ani na důvody, proč byly zatajovány regulátorům. Kontrolní zpráva za rok 1990 byla MPO zaslána 20. listopadu 1991. Její rozsah – stránka a půl – byl pro toto období typický, ale vzhledem k obavám, které v té době panovaly, jak se zdá, zcela neadekvátní… Zprávy, které Ranson předal Pickfordovi, informovaly o přístupu k rozdělování prémií v roce 1990, které mělo vyvolat vážné dotazy ze strany regulátorů. Poté, co je Pickford dostal, nic si z nich nedělal… MPO je nepředal“. (Kap. 16 body 46, 47 a 52)

„Roberts (MPO) uvedl 4. listopadu 1992 toto: „To ukazuje znepokojivý obrázek. Přílišné rozdělování ve společnosti s (záměrně) nízkým krytím RMM a (pokračující) politikou vysoké kapitálové expozice. Myslím si, že bychom měli GAD požádat o lepší zhodnocení situace a možností, které společnost má v případě výrazného dalšího poklesu na trhu… Jak dlouho by mohla pokračovat se současnými prémiemi tváří v tvář nulovým výnosům?“ Vypadá to, že tyto poznámky se k Johnu Rathboneovi, který nastoupil po Burtovi na místo hlavního pojistného matematika, dostaly až 14. ledna 1993“. (Kap .16 bod 86)

„Prioritní rating pro regulační výkazy společnosti za rok 1992 byl opět 3. Kontrolní zpráva za rok 1992 byla dokončena až 28. března 1994 a měla pouze dvě strany. Body byly obecně příznivé“. (Kap. 16 bod 124)

„Regulátoři nezareagovali na existenci garantovaných anuitních sazeb a navrhované řešení společnosti, představené (i když nejasně) ve výkazech a na jednání v listopadu 1993. Nikde v kontrolní zprávě za rok 1993 nebylo uvedeno nic o otázce záruk důchodového pojištění … Nebylo vysvětleno, proč zainteresované osoby neupozornily na důležitost této otázky… Regulátoři rovněž promarnili příležitost provést úplné hodnocení většího využívání a prezentace konečné prémie“. (Kapitola 16 body 163 a 164)

„Každý rok od roku 1987… do roku 2000 překročily úhrnné hodnoty pojistek dostupná aktiva v tržní hodnotě (ačkoli se částky a procenta měnily) na základě fondu. Údaje za období po roce 1991, které by toto doložily, regulátoři nikdy neměli a až do konce roku 1997 o ně nikdy nepožádali“. (Kap. 16 bod 173)

„Ať už bylo GAD řečeno o situaci v listopadu 1996 cokoli, informace, které by ukázaly trvání a plný rozsah přebytku, nebyly, jak se zdá, od společnosti žádány. Tak se u dvou důležitých otázek (cílový bonus a nadměrná hodnota pojistek) zdá, že regulátoři nepožádali o další údaje či dokumenty a neprovedli jejich analýzu, aby mohli řádně posoudit problémy, které byly v té době se společností projednávány“. (Kap. 16 bod 206)

„Ať už vznikala v rámci GAD (v květnu 1998) jakákoli míra obav vyjadřovaná ohledně různých záležitostí, dokumenty, které jsou k dispozici, neodrážejí žádnou odpovídající obavu ze strany ministerstva financí ani uznání, že se GAD se svými obavami svěřil regulátorovi. Ministerstvo financí zůstalo zcela pasivní a čekalo, až požadované kroky zahájí GAD“. (Kap. 16 bod 251)

„Obavy rostly, ale zůstávaly stále na nízké úrovni. Vypadá to, že ministerstvo financí bylo spokojené s tím, že ve shodě se smlouvou o úrovni služeb (revidovaná smlouva byla uzavřena v prosinci 1998) nechalo GAD vést dialog se společností bez aktivní účasti tohoto ministerstva. Chápání smlouvy o úrovni služeb však závisí pouze na dojmu, že jakékoli širší regulační stanovisko, které mohlo vzniknout, záviselo na pokračujících technických diskusích na čistě pojistně-matematickém základě. Ve vývoji regulace se jednalo o přechodnou fázi. Je obtížné zbavit se dojmu, že regulace seděla na dvou židlích, mezi hlavním hráčem v diskusích, který měl regulační pravomoc, a zmocněným regulátorem, který hrál v procesech, které by nařídily regulační opatření, druhořadou roli“. (Kap. 16 bod 252)

„Slyšení Nejvyššího soudu mělo začít dne 5. července 1999. Asi dne 8. června rozeslal vyšší oborový inspektor zprávu nazvanou „Soudní případ Equitable Life – možné scénáře“. Jak vyšetřování zjistilo, jednalo se o první dokument, který vypracoval GAD nebo FSA a který zaznamenával jakoukoli podstatnou zmínku o soudním případu. ... Formulace důsledků scénáře s nejhorší variantou se zaměřila na bezprostřední nebo krátkodobé administrativní problémy. Neidentifikovala žádné dlouhodobější okolnosti týkající se budoucnosti společnosti“. (Kapitola 18 body 1 a 6).

„První jednání se společností o soudním případu se konalo 29. června 1999 (několik dní před plánovaným zahájením slyšení a více než šest měsíců od doby, kdy společnost oznámila MF svůj záměr zahájit řízení)“. (Kap. 18 bod 17)

„Dne 22. května 2000 vyjádřil vyšší oborový inspektor stanovisko, že „[společnost ELAS] není nejsilnější životní pojišťovnou, kterou najdete, ale ani nepanují bezprostřední vyhlídky na to, že by zkrachovala (i když v Horní sněmovně prohrála)“. Stručně řečeno, nepředpokládalo se, že negativní rozsudek ovlivní závažným způsobem finanční situaci společnosti a FSA udělal v souvislosti se soudním případem v období od výnosu odvolacího soudu v lednu a zvěstmi o možném výsledku slyšení v Horní sněmovně v červnu a červenci velmi málo. Původní scénář (připravený pro slyšení u Nejvyššího soudu) nebyl aktualizován až do dne před vynesením rozsudku Horní sněmovny“. (Kap. 18 bod 47)

2.6      Chronologický vývoj toho, jak regulátoři uznávali obavy ohledně společnosti Equitable Life

14. 11. 1990: „Burt (hlavní pojistný matematik v GAD) vyjádřil obavy o situaci ve společnosti, zejména v případě, že byl měl trh padat ještě více, nebo dokonce zůstat na současné úrovni. Ranson uznal, že pokud by trh spadl o dalších 20 %, měli by „problémy a musel by zvažovat, jaké kroky je třeba přijmout. Ačkoli panovaly jasné obavy, byl důsledek memorand od obou pojistných matematiků GAD ten, že nejsou nutné žádné další kroky“. (Kap. 16 body 11 a 23). Avšak „ačkoli měl GAD i MPO obavy o situaci společnosti v roce 1990 (jak se ukázalo na jednání 14. listopadu 1990 a v korespondenci, která následovala), vypadá to, že ani GAD, ani MPO tuto míru zájmu o společnost během roku 1991 neudržely“. (Kap. 16 bod 15)

14. 5. 1992: „V souvislosti s Burtovým (GAD) memorandem jeden z členů týmu dohledu na MPO poznamenal navíc, že „Paul Burt si myslí, že v prémiích vyplácejí příliš hodně“. ... A jako slabé stránky byly uvedeny: ... funkce pana Ransona jako generálního ředitele a pojistného matematika může vyvolat problémy, protože tím pádem není nikdo, kdo by informoval o problémech, když se nedaří… Pickford (GAD) poznamenal, že se mu líbí filozofie společnosti pro její pojistníky, ale měl pocit, že její síla solventnosti je sporná … a uvedl, že by měl obavy o výkon společnosti, pokud by na trhu došlo k dramatickému pádu. Vypadá to, že tím to všechno skončilo“. (kap. 16 body 66 a 68)

15. 9. 1992: „Dne 10. září poslal Ranson Burtovi (GAD) nějaké základní informace. Tyto informace …odhalily současnou realitu přebytku úhrnné hodnoty pojistek (v dopise definována jako „současná hodnota garantovaných plnění plus konečné/cílové bonusy v tehdejších sazbách) nad podíly v aktivech takto:

1989: 104%; 1990: 124%, 1991: 120%

To byly informace, které nebyly uváděny ve výkazech. V určitém stádiu byl tento dopis postoupen MPO.“ (Kap. 16 bod 77).

4. 11. 1992: „Mezitím vyvolala kontrolní zpráva na MPO určitý neklid. Roberts okomentoval zprávu v rukopise…: „To ukazuje znepokojivý obrázek. Přílišné rozdělování ve společnosti s (záměrně) nízkým krytím RMM a (pokračující) politikou vysoké kapitálové expozice. Myslím si, že bychom měli GAD požádat o lepší zhodnocení situace a možností, které má společnost v případě výrazného dalšího poklesu na trhu… Jak dlouho by mohla pokračovat se současnými prémiemi tváří v tvář nulovým výnosům?“ (Kap. 16 bod 86)

11. 1. 1993: „Společnost podala žádost o příkaz podle oddílu 68[6] pro implicitní položku v budoucích ziscích ve výši 360 mil. GBP a získala ho.“ (a opět na zvýšení částek v nadcházejících letech). Memorandum GAD došlo k závěru: „Celkově se domnívám, že společnost Equitable by mohla přežít krátkodobý propad na trhu, dokonce i výrazný propad, stejně jako většina společností. Jejich portfolio však musí nutně vést k obavám, pokud má nastat delší období snížené hodnoty podílů. Její nedávný posun směrem k cenným papírům s pevnou úrokovou sazbou uklidní potíže, i když argumentuje na úkor očekávaného konečného plnění pro pojistníky.“ (Kap. 16 bod 93)

30. 11. 1993: Na tomto jednání mezi regulátory a společností „byly GAD i MPO zjevně informovány o existenci záruk důchodového pojištění a Ransonovu navrhovaném řešení… Neproběhla však následná kontrola a v regulačních zprávách se neobjevila žádná zmínka až do odhalení záležitosti v roce 1998. GAD tak objevil problém garantovaných anuitních sazeb…“. (Kap. 16 bod 117)

9. 12. 1994: „Oznámení pro jednání GAD ze 6. prosince vyhotovené na jednání vyjmenovávalo nedávné záležitosti …žádosti o určité příkazy podle oddílu 68 v souvislosti s investičními podíly, klasifikací kritických nemocí a hlavních plánů lékařských výdajů a s dvojí úlohou Ransona. Seznam obav byl zaměřen úzce. Opomněl odkázat na záruky důchodového pojištění nebo na otázku prémií… Bylo to první jednání, kterého se zúčastnil někdo jiný ze společnosti než Ranson.“ (Kap. 16 body 152 a 153).

5. 11. 1995: V nedělních novinách se objevil článek o tom, že společnost Equitable Life má nízký koeficient volných aktiv, a naznačoval, že nezávislí finanční poradci nedoporučují produkty této společnosti. „Dne 6. listopadu 1995 obdrželo MPO telefonát od pojistníka, který chtěl vědět, co ohledně špatné finanční situace společnosti Equitable, o níž psali v novinách, budou dělat. Interní oznámení ze dne 8. listopadu upozornilo na článek vyššího oborového inspektora. Konstatovalo: Společnost EL má jiný způsob výpočtu svých rezerv než většina [společností], ale její finanční sílu lze jistě zjistit z výkazů MPO, ačkoli ne nutně z formuláře 9. Jak by jí jinak dal S+P[7] takový dobrý rating?“ (Kap. 16 bod 177)

8. 11. 1996: „Kontrolující pojistný matematik konstatoval, že společnost musí být velmi opatrná se svými prohlášeními o prémiích, aby zajistila, že zákazníci nebudou ohledně svých plnění uváděni v omyl. Vypadá to, že v této věci nebyla vykonána následná kontrola, protože se poznámky přesunuly k další záležitosti, k síle oceňování. Ranson …měl v úmyslu zůstat do té doby, „než dojde po změnách ke konsolidaci“.“ (Kap. 16 body 203 a 204).

13. 1. 1998: „Kontrolující pojistný matematik se ptal, zda je správné, aby celkové současné podíly v aktivech přesahovaly celková současná přípustná aktiva, a žádal údaj pro akumulované podíly v aktivech pro všechny platné kumulující smlouvy s podílem na zisku na konci roku 1996. Headdon odpověděl…, že má určité potíže pochopit otázku o podílech v aktivech, ale potvrdil, že celková jmenovitá hodnota pojistek včetně konečné prémie přesahuje připsatelná aktiva.“ (Kap. 16 body 234 a 235).

27. 2. 1998: „GAD odpověděl,…přičemž znovu ujistil, že neexistuje žádná okolnost, která by stavěla oznámení společnosti o prémiích mimo zákon…, že: „bylo by se třeba obávat, pokud by někteří držitelé kumulující smlouvy s podílem na zisku získali někdy pocit, že byli podvedeni“. GAD dále konstatoval: „Způsob, jakým společnost Equitable funguje jako vzájemná životní pojišťovna, kdy dává každé generaci pojistníků nejlepší možnou návratnost, s následným nedostatkem jakéhokoli významného sjednoceného volného majetku, znamená, že nemáte mnoho ochranných prostředků na to, abyste mohli chránit držitele takových smluv před přirozenými účinky budoucích poklesů tržní hodnoty aktiv. Pevně věříme, že si to vaše společnost plně uvědomuje“. Tato korespondence byla postoupena oddělení pro pojišťovnictví, nyní přesunutému na ministerstvo financí.“ (Kap. 16 bod 238)

6. 12. 1999: „Jednání se zúčastnili oba oboroví inspektoři FSA, hlavní a kontrolující pojistný matematik a Nash, Headdon, Thomas (investiční ředitel) a ředitel obchodu a marketingu ze společnosti… Inspektoři si během návštěvy chtěli „zaplnit určité mezery ve svých znalostech o společnosti“… Byla vznesena otázka tvorby rezerv na garantované anuitní sazby a vyšší oborový inspektor oznámil, že vládní pojistný matematik napíše všem společnostem, aby vyjasnil svůj lednový pokyn, který by mohl znamenat, že společnost Equitable bude potřebovat zvýšení rezerv. Úřadům GAD a FSA tak trvalo téměř 10 měsíců, než rozhodly o vyjasnění pokynu k tvorbě rezerv, přičemž ponechaly možnost, aby výkazy za rok 1998 (jakož i výkazy za rok 1997) vykazovaly rezervy na záruky důchodového pojištění, které byly podle regulátorů nepřiměřené.“ (Kap. 18 bod 38)

2.7       Závěry Penroseovy zprávy

Zpráva věnuje podstatnou část svých závěrů (kapitola 19 body 149–163) regulačnímu režimu Spojeného království. Zdůrazňuje, že „se obezřetnostní regulace životních pojišťoven soustředila na systém výkazů … a v případě společnosti ELAS byla od roku 1991 doplněna o návštěvy v životním pojišťovnách. (Společnost Equitable byla mezi prvními navštívenými pojišťovnami.) Výkazy vyžadovaly informace týkající se dlouhodobých obchodů společnosti v odpovědi na konkrétní otázky“. Pokud ale jde o provádění dohledu, zjišťuje, že „panoval názor, že řádným fungováním regulace nebylo, když byl úsudek regulátora o tom, co bylo optimální pro regulační hledisko, nahrazen úsudkem vedení“ (bod 150). Zatímco říká, že „kontrola výkazů pro zajištění souladu se současnými předpisy …nevyčerpala rozsah regulace“, upřesňuje, že „finanční informace požadované od společností ve výkazech o dlouhodobých obchodech se soustředily na smluvní závazky společnosti“ (body 149 a 151).

Lord Penrose dále vysvětluje, že mu GAD během vyšetřování sdělil, že „prvořadou zásadou regulace a sledování v rámci dohledu bylo vkládání důvěry zásadně ve jmenovaného pojistného matematika, který byl blízko společnosti a nesl profesní odpovědnost za každodenní sledování její finanční situace a tvorbu technických rezerv“. Podobně, a pokud jde o spornou dvojí úlohu pana RANSONA jako generálního ředitele společnosti Equitable Life a jmenovaného pojistného matematika, sdělili během vyšetřování ti, kteří odpovídali za ministerstvo financí, že „pokud pojistný matematik nejednal způsobem, který by byl v rozporu s předpisy, nebylo úkolem regulátora (ani jeho pojistně-matematických poradců) nahrazovat úsudek jmenovaného pojistného matematika úsudkem svým v oblastech, kde má jmenovaný pojistný matematik jasnou profesní odpovědnost“. (bod 154)

I když nepopírá, že „byla výhoda v tom, že se neusilovalo o nařízený, pevně daný pojistně-matematický přístup“, konstatuje lord Penrose, že v polovině 70. let „se systém příliš spoléhal na jmenovaného pojistného matematika“, což je zjevně skutečnost, „kterou FSA uznala ve svých návrzích ohledně reformy této úlohy“ (bod 155). Zdůrazňuje však, že roční výkazy pro regulátory obsahovaly různé „praxe pochybné z pojistně-matematického hlediska“ a že „regulátoři měli velkou odpovědnost za sledování nebo zadání sledování postupu oceňování matematických rezerv a kvantifikace a zpracování implicitních položek pro efektivní posouzení solventnosti společnosti s ohledem na předpisy o oceňování“ (bod 156).

Pokud jde o otázku struktur a zdrojů pojistných regulátorů Spojeného království, lord Penrose velmi přesně sděluje, že „oddělení pro pojišťovnictví na MPO bylo špatně vybaveno na to, aby se mohlo účastnit regulačního procesu. Nemělo vhodné pracovníky a ti, kteří byli činní na úrovni oborového dohledu, neměli zejména kvalifikaci na to, aby do procesu jakkoli významně přispěli. Regulátoři divize pojištění v zásadě záviseli na GAD, kde dostávali rady ohledně matematických rezerv, implicitních prvků, technických záležitostí obecně a rozumných očekávání pojistníků, a sami osobně neměli konkrétní příslušné dovednosti ani zkušenosti pro nezávislé posouzení pozice společnosti v tomto ohledu. Vzhledem k objemu práce k vyřízení, která sahala nad rámec pravidelných kontrol výkazů, měli úředníci s vyšším postavením málo příležitostí zapojit se do běžné regulace“, přičemž dodává, že „v té době byla identifikována potřeba větších prostředků pro regulaci“. Na závěr říká, že „pro veškeré praktické potřeby bylo důkladné zkoumání pojistně-matematického fungování firem nabízejících životní pojištění v rukou GAD, a to až do reorganizace v rámci FSA“. (bod 158)

Ačkoli lord Penrose potvrzuje, že „regulátoři si vysoce cenili pojistných matematiků GAD“, říká, že „často byli omezováni svým chápáním toho, co bylo v rámci širokých a špatně definovaných praktických norem přijatelné,“ a naznačuje, že „vláda požadovala mírný přístup k regulaci a v souladu s tím i k přiděleným zdrojům“. Dále naznačuje, že „větší prostředky … by možná vylepšily šance na identifikaci problémů“, a ukazuje na politické klima Spojeného království, které převažovalo po většinu 90. let, kdy cílem vlády „bylo deregulovat, omezit regulační zátěž pro podniky, vyvarovat se zásahu do soukromých společností a nechat převládat tržní síly.“ (body 159, 160 a 161)

Nakonec konstatuje, že „reformy byly zavedeny v legislativním rámci, který existoval, ale že ministři museli opakovaně rušit primární právní předpisy z této oblasti“, jelikož všeobecně převládal názor, že „dohled nad životními pojišťovnami je úspěšný, protože během dvaceti let došlo ke krachu pouze jedné bezvýznamné životní pojišťovny“. Částečně z tohoto důvodu „ministři nepřinesli prakticky žádné primární právní předpisy v oblasti regulace, za kterou neslo odpovědnost MPO,“, a dodává, že neviděl žádný "seznam žádoucích legislativních změn, které by identifikovaly základní strukturální reformu jako možný předmět právních předpisů“ (bod 162).

Ve svém závěru lord Penrose tvrdí, že „v zásadě společnost sama byla původkyní své vlastní smůly. Chyby regulačního systému byly druhořadnými faktory“ (kap. 20 bod 84), ale jako klíčová zjištění[8] svého vyšetřování označuje v souvislosti s úlohou pojistných regulátorů Spojeného království toto:

a) regulace ve Spojeném království se opírala o přílišnou důvěru ve jmenovaného pojistného matematika, který v případě společnosti ELAS byl i generálním ředitelem během kritického období 1991 až 1997, a to navzdory rozpoznanému potenciálu pro konflikt zájmů spojený s touto pozicí (bod 240.7);

b) regulační výkazy a měření solventnosti uplatňovaná regulátory nedržela krok s vývojem v odvětví… Regulační solventnost se tak stávala stále více irelevantním měřítkem realistické finanční situace společnosti (bod 240.8);

c) regulátoři chápali význam rozumných očekávání pojistníků podle právních předpisů… Neexistoval však žádný důsledný ani trvalý pokus o zjištění, jak by měla rozumná očekávání pojistníků ovlivnit uznané závazky společnosti (bod 240.9);

d) regulátoři dostatečně neuvážili skutečnost, že řada různých opatření využívaných pro posílení solventnosti společnosti implikovala vznik budoucích přebytků (bod 240.10);

e) regulátoři a GAD udělali obecnou chybu, když nesledovali záležitosti, které se objevily během jejich regulace společnosti, a když nestanovili pro vedení skutečný úkol (bod 240.11).

Lord Penrose skončil slovy, že „obrázek, který vzniká, je obrázek společnosti, která hluboce zasela finanční problémy a problémy spojené s managementem, které předcházely vzniku problému s garantovanými anuitními sazbami... Rozsudek Horní sněmovny ve věci Hyman krizi urychlil, ale odpovědnost za ni nenesl sám. Ponaučení, která se objevila, jsou široká a týkají se povinností všech hlavních dotčených stran, představenstva, vedení, auditorů a regulátorů“. (WS2)

• [1]  Jak připomněl pan BRAITHWAITE (H11), Bairdova zpráva nemohla prostudovat období prvotní nedbalosti, od roku 1990 do roku 1998, a zahrnovala pouze 23 měsíců před uzavřením, za které byl odpovědný FSA.
• [2]  Doporučení se týkala především: zpřísnění norem solventnosti; zveřejnění informací o finančním zajištění; zavedení vícenásobných úrovní kontrol; nezávislého přezkumu pojistných matematiků; obsahu a frekvence regulačních výkazů; zlepšení proaktivní regulační kultury; zlepšení komunikace a koordinace v rámci FSA společně se zlepšením procesů hodnocení rizik, aby byla zajištěna „shoda výkladu a uplatňování v celém regulačním procesu“.
• [3]  Podtržení v tomto oddíle přidala zpravodajka.
• [4]  Pan BRAITHWAITE (H11).
• [5]  Viz zákon o pojišťovacích společnostech z roku 1982, oddíly 11, 37, 38, 45.
• [6]  Oddíl 68 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982.
• [7]  Standard & Poor's.
• [8]  Kapitola 19 strana 726.

IV.      Další ústní svědectví a písemné dokumenty zvážené výborem

Pro lepší zhodnocení plnění ustanovení práva Společenství regulátory životního pojištění ve Spojeném království a ostatních dotčených členských státech vyzval vyšetřovací výbor řadu odborníků a svědků, aby výboru poskytli ústní svědectví a písemné dokumenty o případu společnosti Equitable Life[1]. Mezi pozvanými svědky byli jednotliví pojistníci a zástupci sdružení pojistníků, vládní představitelé, vyšší úředníci současných a minulých regulátorů životního pojištění ve Spojeném království, Irsku a Německu, zástupci Komise, pojistní matematici a odborníci na životní pojištění, důchodové pojištění a forenzní účetnictví, jakož i další odborníci či zúčastněné osoby včetně současného vedení společnosti Equitable Life.

Podle údajů, které poskytl pan THOMSON, současný generální ředitel společnosti Equitable Life, „mělo v roce 2001 zhruba 1,5 mil. lidí podíl ve fondech s podílem na zisku společnosti; patřilo sem asi 8 000 pojistníků s podílem na zisku v Irsku a asi 4 000 pojistníků s podílem na zisku v Německu. Kromě toho bylo přibližně 6.500 mezinárodních pojistek, které prodala kancelář společnosti na Guernsey jedincům žijícím po celém světě, z nichž někteří budou v Evropě“(WE47).

Pokud jde o mezinárodní pojistníky společnosti Equitable Life, nabídl pan SEYMOUR (WE53) přesnější údaje, když uvedl, že koncem 90. let měla společnost „13 405 pojistníků žijících mimo Spojené království ve 13 různých členských státech EU[2]".

Dokumenty prezentované dalšími svědky se zaměřily na řadu klíčových otázek, které lze seskupit takto:

1.         Nedbalost při obezřetnostní regulaci a dohledu

Svědci (předkladatelé petic, postižení pojistníci nebo zástupci akčních skupin pojistníků) vyjadřovali podobné názory při zdůrazňování řady rozsáhlých obav a stížností na pojistné regulátory Spojeného království a na regulátory v dalších dotčených členských státech.

V této konkrétní záležitosti předložili ústní svědectví a písemné dokumenty, které vyšetřovací výbor vzal v úvahu, Tom LAKE, John NEWMAN a Paul BRAITHWAITE za EMAG[3] (H1, H11, WE2, WE14, WE26, WE28, WE29, WE44, WE58, WE74, WE75, WE76, WE-CONF 22–34); Michael JOSEPHS (H2, WE4, WE31, WE42, WE79), Beatrice a Pat KNOWDOVI (WE4), Nicholas BELLORD (H2), Paul WEIR (H2, WE6); Peter SCAWEN (H3, WE23), Markus WEYER (H3, WE22); Liz KWANTES (H7, WE51); Leslie SEYMOUR (H7, WE36, WE52); Joseph O'BROIN (WE3); Michael NASSIM (WE7, WE8, WE33); John VINALL (WE43); Onagh O'BRIEN (WE-FILE3); Frank TROY (WE-FILE4); K.NOONAN (WE-FILE11); Fred McGUIRK (WE-FILE8); Peter THORNTON (WE-FILE12); Jim BERRY (WE-FILE13); Jack DUGGAN (WE-FILE14); Brian EDMONDS (WE-FILE1); Peter SCHÄFER; Patrick O'FARRELL (WE-FILE9, WE-FILE19); Barry a Susan GROVESOVI (WE-FILE7); Albert DOUGLAS (WE-FILE5); Dermot BYRNE (WE-FILE6); John GALVIN (WE-FILE15); Patrick McCARTHY (WE-FILE16); Roy HARDING (WE-FILE17); David STONEBANKS (WE46); N.F.NORRISH (WE-FILE20); W. DEPPE (WE81); Richard LLOYD (H5); Seamus POWER (WE-FILE2) a Simon BAIN (H8, WE72).

Ve svých prohlášeních obviňovali – různou měrou – regulátory Spojeného království, že v souvislosti se společností Equitable Life nevykonávali náležitě své regulační funkce a že při obezřetnostním dohledu nad společností Equitable Life celá léta z nedbalosti nerozpoznali řadu jasných výstražných signálů a že na ně nereagovali.

Ve svědectví H7 pan SEYMOUR tvrdil, že „podle článku 23 třetí směrnice o životním pojištění musí regulátor dohlížet na pojišťovnu, která má sídlo na jeho území, a musí přesně vědět, co se v ní děje – Zdůrazňuji jak „na“ jeho území, tak i činnost vykonávanou „mimo“ toto území. Rovněž uvádí, že orgán dohledu musel provést „nápravu jakýchkoli nestandardních kroků, které by poškozovaly zájmy pojištěných osob“.

Paní KWANTES (H7), která zastupovala skupinu na podporu pojistníků, prohlásila, že „vláda Spojeného království byla na počátku 90. let jedním z hlavních stoupenců třetí směrnice o životním pojištění a velmi trvala na důkladné regulaci životního pojišťovnictví. O deset let později se dozvídáme, že regulace byla jen „mírná“, ať už to znamená cokoli. Podle mého názoru buď regulujete, nebo neregulujete, mezi tím není nic“.

V dokumentu WE7 pan NASSIM tvrdil, že „regulátoři strávili příliš mnoho času debatami nad okolnostmi, za kterých mohou používat své diskreční pravomoci, a když to pak celková situace vyžadovala, nikdy je nevyužili. V důsledku toho nerozpoznali žádné z důležitých po sobě jdoucích stádií ve vývoji situace ani na ně nezareagovali“.

Ve svědectví H8 pan BAIN tvrdil, že „kvůli nedostatku dohledu si společnost Equitable Life mohla myslet, že si může dělat, co se jí zlíbí, protože působí v bezregulační zóně“.

Pokud jde o kulturu komunikace ve společnosti Equitable Life, která měla pozornému regulátorovi pomoci najít její případné finanční slabiny, zdůraznilo memorandum doručené Finančnímu výboru Dolní sněmovny v lednu 2001[4], že „se společnost Equitable v minulosti nestyděla odhalit své relativně slabé krytí solventnosti, a naopak ho propagovala jako žádoucí výsledek toho, co pokládala za svůj chvályhodný přístup k pojistníkům a k vracení co nejvyšších podílů z výnosů z jejich pojistného. Vzhledem ke značnému počtu zpráv na toto téma v médiích je podle nás pravděpodobné, že mnoho osob, kteří se staly pojistníky během posledních dvaceti let,…znalo filozofii společnosti EL spočívající v nenarůstání a neudržování podstatné nadměrné solventnosti. Jádro věci ohledně relativně slabého krytí solventnosti společnosti EL spočívá v tom, že vždy byla více vystavena finančním nepřízním než většina ostatních životních pojišťoven, ať už měly podobu nepříznivých událostí na straně aktiv v případě špatných podmínek na investičních trzích nebo na straně závazků v případě neplánované inflace závazků způsobené prvky, jako je regulační zásah".

Pan LLOYD (H5), bývalý obchodní zástupce společnosti Equitable Life, měl pocit, že „představenstvo Equitable Life nechalo na holičkách…“ i pracovníky zajišťující prodej. Mělo povinnost říci pojistníkům a prodejcům o rizicích spojených s přidáváním dalších částek do stávajícího fondu s podílem na zisku, a tato rizika měla být do roku 1998 známa, možná už i dříve… Mám také pocit, že nás nechali na holičkách i regulátoři; nikdo ve společnosti mimo představenstvo neměl přístup ke všem dostupným informacím, ale regulátoři ho s velkou pravděpodobností měli mít".

V reakci na tato tvrzení uvedl zástupce FSA, pan STRACHAN[5] (H4), že stížnosti „odrážejí nepochopení toho, čeho regulátoři mohli nebo měli v případe, jako je Equitable Life, dosáhnout“. Stejně tak připomněl, že „dohled FSA založený na rizicích akceptuje, že regulační systém nemůže, a ani by neměl usilovat o předcházení všem neplněním… Nesnažíme se působit v režimu, v němž by nedocházelo ke krachům firem, protože si uvědomujeme, že takový režim není ve volném tržním hospodářství ani žádoucí, ani možný. Tato klíčová zásada charakterizuje současný i minulý přístup Spojeného království k regulaci pojištění“.

Tento postoj zopakoval pan MAXWELL[6] (H4), zástupce ministerstva financí Spojeného království, který konstatoval, že „regulace není statická. Jak se vyvíjel trh, probíhal vývoj i na úrovni legislativní politiky a na úrovni regulační politiky, ale režim neusiloval a ani ještě neusiluje o předcházení všem krachům či problémům regulovaných firem… Když začalo být v roce 1998 jasné, že při tvorbě rezerv společnost Equitable Life nevytvořila žádnou konkrétní rezervu na záruky důchodového pojištění, zareagovalo ministerstvo financí rychle a rozhodně“.

Podobnou poznámku učinil pan McELWEE (H3), když prohlásil, že z technického hlediska „není krach na trhu neslučitelný s dobrým režimem dohledu“, a pan BJERRE-NIELSEN (H7), který řekl: „Myslím si, že jako regulátoři či orgány dohledu nejsme schopni zaručit, že nikdy nedojde k žádné krizi, pádu, krachu či stížnostem.“

Zástupce Komise pan TERTÁK (H1), ředitel finančních služeb, odmítl komentovat jakékoli uznání efektivnosti či případných nedostatků bývalých či současných finančních regulátorů Spojeného království a místo toho zdůraznil svou úlohu v dohledu nad národním prováděním příslušných směrnic EU. Avšak jak ve svědectví H7 zdůraznil zástupce Komise pan BEVERLY a ve svědectví H8 zopakoval komisař McCREEVY, Komise „nemohla – a neměla k tomu žádné prostředky – být regulátorem regulátorů“.

Christopher HEADDON, bývalý generální ředitel společnosti Equitable Life (a jmenovaný pojistný matematik), ve svém odmítnutí pozvání výboru na jedno ze slyšení vyjádřil (WE45) své „obavy ohledně objektivnosti členů výboru a způsobu, jakým jsou dokumenty prověřovány (nebo přesněji nejsou prověřovány). Zdá se, že existuje předpoklad obrovských chyb vedení společnosti Equitable Life po dobu zhruba 20 let předtím, než se v prosinci 2000 uzavřela novým obchodům… Komentátoři si neuvědomují vliv dlouhodobého medvědího kapitálového trhu v období 2000–2003, který způsobil, že se výnosy pojistek všech životních pojišťoven výrazně snížily. Zjevný předpoklad členů výboru o obrovské chybě, jak je popsáno výše, by podle všeho utrpěl stejnou chybu. Pojistníci nemohou snadno rozlišovat mezi snížením hodnoty pojistky způsobeným konkrétními událostmi ve společnosti a všeobecným snížením, které postihlo celé odvětví. Vypadá to, že si mnoho z nich stěžuje spíše na omezená očekávání, než na nějakou skutečnou ztrátu související s trhem. Očekávání pojistníků s podílem na zisku v celém odvětví se však prudce snížila z důvodu investičních podmínek“. Ve svém závěru připustil, že „že bylo zcela pochopitelné, že jednotliví pojistníci nejsou nejspíš schopni tyto dvě věci rozuzlit“, ale tvrdil, že zpráva lorda Penrosea je „veskrze špatná, protože se o to nepokusil ani on, a to navzdory tomu, že srovnání trhů měl výslovně ve své působnosti“. (WE45)

1a)       Tvrzení o provozních nedostatcích regulátorů Spojeného království

Jak bylo oznámeno ve svědectví WS2, došly akademické studie k závěru, že finanční regulační systém Spojeného království před rokem 2001 byl „jasně nepřiměřený a postrádal soudržnost, což poškozovalo jeho efektivnost, jak prokazuje řada krachů větších bank a finančních skandálů v 80. a 90. letech, které otřásly finančním sektorem Spojeného království"[7] .Tyto případy napovídají o tom, že inherentní slabina v systému dohledu nad bankovnictvím a pojišťovnictvím ve Spojeném království existovala již v 80. a 90. letech a vedla k regulační reformě podle zákona o finančních službách a trzích z roku 2000.

V dokumentu WE7 pan Michael NASSIM rozebral podrobně tvrzení o chybách v činnosti regulátorů Spojeného království s tím, že „regulátoři nezasahovali žádným efektivním způsobem, ačkoli měli vědět, že takové vyplácení příliš vysokých prémií bude mít nevyhnutelné účinky. Jinými slovy, regulátor svou nečinností umožnil, aby byla společnost uvržena do vážného nebezpečí týkajícího se její solventnosti, a to jak bezprostředně, tak i v širší perspektivě. Ztráty stěžovatelů plynuly primárně z bezohledného chování vedení společnosti, které mělo v období 1973–1987 kritické důsledky. Toto chování bylo takové, že spadalo přímo do rozsahu povinností a pravomocí regulátora sledovat, varovat a nutit k odvolání. Regulátor nepodnikl žádné kroky, či spíše žádné efektivní kroky, a umožnil, aby chování společnosti usměrňovala pojistně-matematická nálepka místo její zákonné povinnosti. V důsledku toho se stal obezřetnostní regulátor stejnou měrou odpovědným za příslušné ztráty“.

Pan NASSIM rovněž tvrdil, že „regulátoři se neptali, proč společnost nevhodně rozšiřovala své chronické přílišné rozdělování používáním nevhodných vyrovnání a podřízených úvěrů, které předjímaly budoucí příjmy z pojistného a měly negativní dopad na budoucí zisky. V důsledku toho nestrávily obezřetnostní důsledky a důsledky rozumných očekávání pojistníků. Regulátoři nemohli zjistit zajišťovací opatření přijatá k pokrytí situace vzniklé v souvislosti s rozsudkem ve věci Hyman a nezkoumali veřejné prohlášení společnosti ELAS z února 2000, že prohra ve věci Hyman by členy stála více než 50 milionů GBP, když se v nominální hodnotě žádalo o zajištění ve výši 800 milionů GBP pro pokrytí téže situace“.

Pan NASSIM končí slovy: „pokud by regulátor v té době nebo dříve trval na skutečně obezřetnostních opatřeních, všechny konečné (tj. diskreční) prémie by byly pozastaveny na dobu neurčitou až do doby, kdy by bylo možné určit finanční situaci společnosti. Závěrem lze tedy říci, že je dostatek důkazů pro tvrzení, že provozní regulační chyba byla po dlouhou dobu kompletní a že v pozdějších stádiích byla záměrná, například měla účinek uhašení mnoha opodstatněných nároků bez možností náhrady. Pokud by regulátoři tento postup zastavili, byla by odvrácena případně podvodná situace, kterou přehlíželi tím, že umožnili existenci plánu smírného vyrovnání… Celková provozní chyba tohoto základního typu může být způsobena pouze všeobecným nedostatkem eticky odpovědného postoje. Jiní chtěli dále trvat na tom, že navíc k organizačním a provozním vadám musela být regulační vada i tajně smluvená.“

Podle memoranda WE-CONF6 „je nepopíratelné, že čím více někdo věděl o konvenčních pojišťovacích metodách, tím méně bylo pravděpodobné, že bude oklamán tím, co společnost Equitable dělala, a tím více pravděpodobné, že bude podezřívavý vůči tomu, co se s pojistným skutečně dělo. Přesto regulátoři, kteří měli být vůbec největšími odborníky, nad celou záležitostí přivírali oči“.

Pan Colin SLATER, diplomovaný účetní a odborník na forenzní účetnictví, ve svém svědectví (H4) zdůraznil některé účetní slabiny operací společnosti Equitable Life, kterých si regulátoři mohli a měli všimnout a měli na ně zareagovat. Zejména připomněl, že „se v červenci 2000 odhadovalo, že prohra ve věci Hyman bude společnost stát 1 500 mil. GBP … Informace, které se objevily následně, ukázaly, že prohra v případu garantovaných anuitních sazeb nebyla vůbec jediným faktorem, který přispěl k pádu společnosti… Od konce 80. let se společnost Equitable Life snažila spojit výhody vyrovnávání s podílem na zisku s transparentností řízených oceňování fondu, ale bez zachování jakéhokoli majetkového práva.[8] Přístup společnosti Equitable Life byl stanoven ve zprávě „Podíl na zisku bez záhad“, kterou připravil Roy Ranson a kterou dne 20. března 1989 představil Pojistně-matematickému ústavu. Koncept se nesetkal s bezvýhradnou podporou. Jedním komentátorem byl pan Clark, pozdější předseda Pojistně-matematického ústavu (2000–2002), který pronesl, že „autoři uvádějí svou víru, že aktiva vlastní současná generace pojistníků“. Věřím, že důsledek, který z toho autoři vyvozují, je ten, že při současném ignorování vyrovnávání se celková hodnota jednotlivých podílů v aktivech u jednotlivých pojistek rovná tržní hodnotě fondu. To znamená, že vyrovnávání musí být zcela vyrovnanou koncepcí, že jakákoli přílišná výplata jedné skupině pojistníků musí být stejnou měrou a opačně vyrovnána nižší platbou jiné skupině. Nesplnění tohoto požadavku musí z dlouhodobého hlediska nevyhnutelně vést k nesolventnosti, pokud zbytek teorie zůstane nedotčen“.

Proti obviněním z nedostatků při činnosti regulátorů vláda Spojeného království upřesnila v dokumentu WE32[9] , proč podle jejího názoru byly všechny požadavky směrnice 3ŽP provedeny v praxi správně a že při dohledu nad společností Equitable Life byly uplatněny všechny obezřetnostní normy vyžadované směrnicí. Zejména uvedla, že směrnice 3ŽP „vyžadovala, aby se výpočet technických rezerv životní pojišťovny opíral o pojistně-matematické zásady společné pro všechny členské státy, a jak doporučuje Groupe Consultatif des Associations d’Actuaires dans les Pays des Communautés Européennes. Tyto zásady zahrnovaly omezení úrokových sazeb, které se mohly použít při ocenění, ale nepředepisovaly oceňovací metodu, jejíž výběr byl ponechán na rozhodnutí členských států[10]. Směrnice zavedla požadavek „omezení přípustnosti“ ve vztahu k aktivům, ale bránila členským státům v tom, aby od společností požadovaly investice do konkrétních aktiv. Změnila pravidla týkající se odpovídajících aktiv a umístění aktiv, která byla zavedena v první směrnici o životním pojištění, takže se uplatňovala ve všech členských státech[11]. Rovněž poprvé povolovala, aby vyžadovaná míra solventnosti byla kryta …podřízeným dluhovým kapitálem[12]. Podle směrnice to nebylo podmíněno souhlasem obezřetnostního příslušného orgánu, ale takový souhlas byl ve Spojeném království přesto vyžadován a opět byl proveden pomocí příkazu, který podle oddílu 68 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 vydával orgán příslušný pro obezřetnostní dohled“.

Orgány Spojeného království v dokumentu WE32 dále vysvětlily, že směrnice 3ŽP „zakázala předběžné povolení produktů nebo sazeb pojistného orgánem příslušným pro obezřetnostní dohled[13], místo toho se opírala o požadovanou míru solventnosti, pravidla týkající se technických rezerv a oceňování aktiv…aby byla zajištěna přiměřená ochrana pojistníků… Zatímco podle třetí směrnice o životním pojištění směly členské státy ukládat výslovné požadavky týkající se rezerv na cílový bonus, toto nepožadovala[14]".

V dokumentu WE43 pojistník pan VINALL tvrdil, že „regulátor nesplnil svou povinnost a problém završil tím, že pojistníkům dával zavádějící informace“. Velmi podrobně vypráví svou frustrující zkušenost, když v roce 2001 po rostoucím počtu zpráv o společnosti Equitable Life kontaktoval FSA, aby získal nějaké spolehlivé informace a zjistil pravdu o finanční situaci společnosti. Poté, co mu údajně člen týmu FSA pro dohled nad společností Equitable sdělil, že pokud jde o solventnost a výše rezerv společnosti Equitable, „nevidí žádný důvod k obavám“, řekl, že pracovníci FSA nebrali jeho otázky vážně, a dokonce zavěsili telefon. Odpovědi na písemné stížnosti docházely k závěru, že nemá žádný důvod tvrdit, že úřad FSA jednal neprofesionálně, což bylo zjištění, které opakoval komisař FSA pro stížnosti. Jak tvrdí pan VINALL, odmítnutí FSA poskytnout pojistníkovi přesné informace ho vedlo k tomu, že u společnosti zůstal déle, než měl, s tím důsledkem, že při odchodu ze společnosti musel zaplatit dvacetiprocentní penále.

V e-mailu ze dne 7. června 2006 (příloha k WE43) potvrzuje úřad parlamentní ombudsmanky Spojeného království panu VINALLOVI, že byl „informován o stížnostech mnoha osob… že je úřad FSA ujistil, že není žádného důvodu vyvolávat poplach ohledně solventnosti společnosti“.

Mezi řadou tvrzení, že regulátoři Spojeného království (zejména ministerstvo financí a FSA) věděli již v roce 1989 o potenciálním problému s garantovanými anuitními sazbami ve společnosti Equitable, ale nepodnikly žádné kroky, článek v časopisu SAGA[15] (září 2001) citoval z memoranda jednoho státního úředníka pro generálního ředitele FSA ze dne 5. listopadu 1998, které časopis získal – vyjadřovalo obavy „týkající se toho, zda má společnost Equitable rezervy na zaplacení svých garantovaných plateb z důchodového pojištění. Informace obdržené k dnešnímu dni nejsou přesvědčivé a vyvolávají vážné otázky ohledně solventnosti společnosti[16]".

V dokumentu WE-FILE17 pan HARDING poukazuje konkrétně na údajnou regulační chybu následující po rozsudku Horní sněmovny (20. července 2000), protože „možná bylo příliš pozdě zachránit společnost Equitable bez finanční injekce od vlády, (ale) nebylo příliš pozdě zajistit, aby před převodem bohatství z jednoho pojistníka na druhého byla rovněž uvážena práva pojistníků bez garantovaných anuitních sazeb“.

Dokument WE-CONF8 komentuje kontroverzní snížení pojistek v letech 2000/2001 a uvádí, že „rozhodnutí o snížení pojistek a o tom, jak mělo být rozloženo, bylo rozhodnutí, které mělo přijmout představenstvo společnosti. FSA byl měl důvody k zásahu jedině v případě, že by navrhované snížení porušilo buď smluvní práva nebo rozumná očekávání pojistníků obecně nebo kterékoli třídy pojistníků… Ale „hodnota pojistky“, kterou společnost EU zpřístupnila svým pojistníkům, byla kombinací smluvní hodnoty a (diskreční) konečné prémie… V tomto případě snížení odráželo špatnou návratnost investic v letech 2000 a 2001 a bylo v podstatě v souladu s propady v tomto období, k nimž docházelo na významných investičních trzích“.

Pokud jde o tvrzení o předčasném posouzení možných důsledků věci Hyman, uvádí dokument WE-CONF8, že „FSA měl za to, že rozhodnutí požadovat rozsudek v případu zásadního významu pro další rozhodování u soudů je rozumné vzhledem k tomu, že společnost EL čelila rostoucímu počtu stížností od pojistníků s garantovanými anuitními sazbami. Společnost EL chtěla místo vyřizování těchto stížnosti individuálně jistotu precedenčního rozhodnutí“, což připomíná, jak lord Penrose rovněž zjistil „žádné důvody pro kritiku představenstva nebo výkonného vedení společnosti za to, že podnikly kroky k prověření právních otázek, které se objevily[17]“. Skončil slovy, že představenstvo společnosti EL „provedlo pohotovostní plánování pro celou řadu možných výsledků, přičemž určilo, že v nejhorším případě by muselo hledat kupce společnosti“.

Na závěr dokument WE-CONF25 uvádí, s tvrzením o údajné regulační chybě regulátorů Spojeného království a s pomocí podrobných právních argumentů, že regulátoři Spojeného království „mohli a měli zasáhnout před rokem 1994 i po roce 1994 za použití pravomocí podle oddílu 45 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982“, aby napravili vážné nedostatky při provozování činnosti společností EL způsobené poskytováním příliš vysokých prémií a garantovaných anuitních sazeb.

Zejména po 1. červenci 1994 mohli „zaujmout stanovisko, že nedostatky v provozování činnosti společnosti jsou tak závažné, že ospravedlňují vydání nařízení podle oddílu 11 zákona (ve znění pozdějších změn a dodatků) z důvodu nedostatku obezřetného a zdravého řízení. Kdyby to regulátor udělal, mohl …využít pravomoci, kterou mu svěřuje oddíl 45 odst. 2 písm. a), zabránit výplatě konečných prémií nebo ji omezit. Vydání nařízení podle oddílu 11 pro společnost Equitable by bylo velmi drastickým krokem; ale je to krok, jehož použití měli regulátoři dobře zvážit na základě toho, že … společnost Equitable schvalovala a vyplácela prémie hodně nad hodnotu aktiv (tj. odcházející pojistníci dostávali více, než činil poměr aktiv, které jim byly řádně připsatelné), přičemž se pro překlenutí propasti spoléhala na svou dobrou pověst a/nebo očekávaný vznik budoucích peněžních toků… Jelikož podle všeho nebyly žádné pochybnosti o tom, že garantované anuitní sazby byly příčinou vzniku právního závazku ze strany Equitable, měly být tedy zohledněny ve veškerých úvahách regulátorů o oddílu 45 odst. 2 písm. d) a oddílu 35A… Nejzřejmějším opatřením, které regulátoři možná mohli od společnosti Equitable požadovat, aniž by zapojili zákaz podle pododdílu 45 odst. 2, byl požadavek, aby společnost zastavila ty činnosti, které byly příčinou rozumných očekávání pojistníků"[18].

Dokument WE-CONF25 uzavírá, že „takový požadavek by jasně spadal

do rozsahu pravomocí a povinností obezřetnostního regulátora, jelikož se odvozuje od potřeby brát ohled na rozumná očekávání pojistníků a na schopnost společnosti plnit je… Celkem vzato mi připadá, že kdyby regulátoři, když rozpoznali vážný problém s příliš vysokými prémiemi, představenstvu společnosti Equitable pořádně pohrozili, je opravdu velmi nepravděpodobné, že by se s problémem nic neudělalo nebo nemohlo udělat“.

1b)      Údajná obstrukce regulátorů Spojeného království a tajná dohoda s EL

Ještě tvrdší postoj zaujali pojistníci pan CHASE GREY (WE9) a pan WEIR (WE6), podle jejichž názoru existovala tajná dohoda a obstrukce ze strany regulátorů, aby se skryla jejich regulační chyba a povinnosti.

Zejména pan CHASE GREY (WE9) tvrdil, že „zavedení negarantovaných pojistek s podílem na zisku v roce 1987 představovalo tajnou přípravu podvodu, jak ji definuje anglické obyčejové právo. Nedostatečnou kapitálovou situaci společnosti ELAS a tajnou přípravu podvodu mohly ministerstvo financí a/nebo FSA přiměřeným vyšetřováním odhalit. Britská vláda…důsledně zatemňovala a dělala obstrukce, aby skryla svou nedostatečnou regulaci“.

Podle dokumentu WE-CONF6 „jednaly společnost a regulační organizace nad ní během období trvajícího přibližně 15 let (1987–2001) důsledně způsoby, které měly pojistníky, ať už současné nebo potenciální, zmást a podvést“.

Pan NASSIM (WE7) upřesnil, že „poté, co regulátor přimhouřil obě oči nad obrovskými riziky solventnosti v letech 1990–92, přijal politiku popírání na vlastní ochranu, aby zakryl nesprávný úřední postup, k němuž docházelo v předchozích letech, a aby se zprostil odpovědnosti, když se nakonec projevil krach fondu s podílem na zisku. Po celé období 1996-2002 jednal v tajné dohodě v tom, že okolnosti vedoucí k uzavření fondu s podílem na zisku připisoval spíše problémům se zárukami důchodového pojištění než dřívějšímu a daleko závažnějšímu vyplácení příliš vysokých prémií v letech 1982–87“.

V dokumentu WE8 pan NASSIM došel k závěru, že „když rozsudek Horní sněmovny urychlil krizi garantovaných anuitních sazeb, zasáhlo mnoho stran odpovědných v této věci obrovské ohromení. Je zcela přirozené, že nikdo z nich nechtěl nést za situaci větší odpovědnost, než mohly nakonec diktovat objevující se skutečnosti. Celkový model událostí intenzivně naznačuje, že jejich prvním instinktem bylo přezkoumat a zakrýt jejich příslušné postoje, takže jejich povinnost zvládnout situaci pozitivně byla až na druhém místě. V případě vlády, ministerstva financí a regulátorů to bylo obzvláště nešťastné…“.

Další tvrzení o nekompetentnosti a/nebo tajné dohodě učinil pan JOSEPHS (WE69), který mluvil o „mnohonásobných úmyslných podvodech ze strany společnosti Equitable Life vůči jejím zákazníkům po dobu trvající přibližně 15 let. Jelikož klíčové informace ukazující na tyto podvody byly po dlouhá léta k dispozici v regulačních výkazech, musíme z toho vyvodit i to, že regulátoři byli vinni hrubou regulační chybou, protože ministry neupozornili na to, co se děje, a protože nevyužili své rozsáhlé pravomoci k tomu, aby situaci napravili“.

Podvod tak údajně povolili regulátoři buď „prostou nekompetentností, plynoucí z nefunkční organizační struktury, v níž regulátoři museli pracovat, ve spojení s nepřiměřeným vyškolením a dohledem, nebo díky tajné dohodě, s největší pravděpodobností ve formě neformálního a nepřiměřeně zváženého ministerského pokynu, který mohl společnosti Equitable Life přiznat nějaké dočasné osvobození od přísného uplatňování obezřetnostních předpisů… Skutečnost, že by takový pokyn byl nezákonný, by mohla vysvětlil, proč nebyl nikdy zrušen!“.

Dokument WE69 dále uváděl, že „společnost Equitable Life zavedla v roce 1987 nejasně vymezené důchodové pojištění s podílem na zisku a prohlašovala, že se jedná o produkt s nízkým rizikem, a to navzdory bezprostředním a pokračujícím rizikům fondu s podílem na zisku: kompetentní a energetický regulátor by objevil, co společnost Equitable Life ve skutečnosti dělá, a nejpozději do roku 1990 by jednal tak, aby ochránil solventnost společnosti a aby řešil vážné hrozby pro rozumná očekávání pojistníků. Jedním z těchto očekávání bylo prostě to, že členové představenstva měli svou činnost vykonávat poctivě a takovým způsobem, aby k různým typům a generacím pojistníků přistupovali spravedlivě“. Na závěr se pan JOSEPHS táže, jak to, že „regulační oddělení, jejichž členy byli pojistní matematici a další odborníci na pojišťovnictví, po dobu 15 let nezjistila silný zápach podvodu, který činnosti společnosti Equitable obklopoval, nebo pokud ho skutečně zjistili, jak to, že se vyhnuli jakémukoli účinnému opatření, které by šlo po zdroji tohoto zápachu“.

Ve svědectví H11 pan BRAITHWAITE konstatoval, že nemá pochybnosti o tom, že „rozsah potenciální katastrofy byl rozpoznán (v roce 1998 ministerstvem financí). Věřím, že od té doby bylo všeprostupujícím plánem popřít provinění, vyvarovat se náhrad a zdržovat a zdržovat...“. Dále tvrdil, že „bezprostředně po zveřejnění Penroseovy zprávy udělil FSA společnosti Equitable Life po sobě jdoucí zproštění pro ignorování stížností, zatím co za zavřenými dveřmi se plánovala sladěná odpověď s cílem odrazit případné nároky plynoucí z Penroseovy zprávy“, a následně „FSA odmítl zveřejnit své hodnocení Penroseovy zprávy a v červenci 2004 pouze oznámil svůj závěr, že nároky související s Penroseovou zprávu pravděpodobně neuspějí". Dodal, že tajnou dohodu mezi ministerstvem financí, FSA, ELAS a FOS[19] „právě kategoricky potvrdily dva usvědčující e-maily z ministerstva financí s daty z června 2004, které byly získány na základě žádostí opírajících se o svobodu informací"[20]

Nakonec dokument WE-CONF16 zpochybnil „vysoce selektivní výklad „důvěrnosti“ v případu EL“ ze strany FSA, který znemožnil informovat pojistníky o tom, zda bylo zahájeno požadované vyšetřování případu EL či nikoli, zatímco současně internetová stránka FSA zpřístupňovala tiskové zprávy o vyšetřováních FSA a o jejich průběhu.

Proti těmto tvrzením dokument WE-CONF8 důrazně odmítl jakýkoli nárok nebo tvrzení o tajné dohodě mezi regulátory a společností EL a taková obvinění popisoval jako „velmi závažná“. Avšak „vzhledem k tomu, že není znám žádný dokument, který by takové tvrzení podpořil, otázka existence tajné dohody neexistuje“. Pokud jde o tvrzení o tajné dohodě prezentovaná skupinami pojistníků odmítl pan THOMSON, současný generální ředitel společnosti Equitable Life, jakýkoli „úchvatný obraz konspirace. Vzhledem k neexistenci ověřitelných důkazů by to mělo zůstat pouze soukromým názorem“[21]

1c)       Tvrzení o odvětvové předpojatosti regulátorů

Řada svědků (pan LAKE (H1), pan BRAITHWAITE (H1, H11), pan BELLORD (H2), pan JOSEPHS (H2), paní KWANTES (H7), pan SCAWEN (H3); pan SEYMOUR (H7)) opakovaně mluvila o silné odvětvové předpojatosti zdánlivě nezávislých regulátorů životního pojištění ve Spojeném království. Dle jejich názoru tento faktor zabránil, nebo je alespoň ovlivnil, jejich nestrannému hodnocení operací společnosti Equitable Life a včasnému opatření s cílem předejít jejímu pádu.

Ve svém ústním svědectví pan JOSEPHS (H2) prohlásil, že od 80. let „ponechal obezřetnostní regulační systém skutečnou kontrolu v rukou odvětví, a to navzdory vzniku vhodných předpisů“. To podle pana JOSEPHSE vedlo ke slabému regulačnímu prostředí, které se ukázalo jako neschopné poskytnout investorům účinnou ochranu.

Podobná prohlášení učinili pan LAKE (H1) a pan BRAITHWAITE (H1, H11), podle nichž byli regulátoři Spojeného království „příliš orientovaní na odvětví a nedostatečně orientovaní na spotřebitele“ a „FSA vnímá firmy odvětví jako své zákazníky“.

Tvrzení o odvětvové předpojatosti důrazně odmítl zástupce FSA, pan STRACHAN (H4), který prohlásil, „že takové obavy, že úřad FSA mají firmy, které reguluje, jaksi „v kapse“, jsou zcela liché – jsme zákonný regulátor vytvořený Parlamentem.“[22]

1d)      Tvrzení o mírné regulační politice regulátorů

Pro lepší upřesnění „mírného“ charakteru regulačního režimu Spojeného království citoval pojistník pan SEYMOUR (H7) komentář ministerstva financí[23] k návrhu zákona o zřízení úřadu FSA: „Pokud možno bude se uplatňovat mírný přístup… Návrh zákona brání příliš zatěžující regulaci, která by sloužila pouze k potlačení inovací a ke zvýšení nákladů spotřebitelů. Místo toho bude mít FSA povinnost ukazovat, že břemena, která se snaží ukládat, jsou přiměřená výhodám, ve které vyústí“.

Jiný předkladatel petice, pan BELLORD (H2) rovněž trval na „velmi opatrném vztahu mezi regulátory a EL“, přičemž zdůraznil některá zjištění Penroseovy zprávy, která nasvědčují tomu, že zprávy, které měl Vládní úřad pojistných matematiků (GAD) k dispozici již koncem 80. let, naznačovaly nebezpečnou obchodní praxi společnosti Equitable Life, ale GAD je ponechal zcela bez povšimnutí[24].

„Mírný přístup“ vyzařuje z dopisu z ledna 2001, tj. jen týdny po masové rezignaci představenstva společnosti EL a jejím uzavření novým obchodům, adresovaného německému regulátorovi BAV. V tomto dopise FSA opakuje stanovisko, že „společnost EL zůstává solventní, stávající pojistky zůstávají v platnosti a společnost je schopna plnit své smluvní závazky vůči pojistníkům“. Dokonce tvrdil, že „mnoho z tiskových zpráv týkajících se společnosti EL bylo nepřesných a spekulativních“, a rázně dodal, že FSA „nebude po společnosti požadovat předložení nového ocenění“.

Nebo, jak shrnuje zástupce pojistníků, paní KWANTES (H7): „Myslím si, že regulátoři zaspali. Vypadalo to, že mají ze společnosti Equitable hrůzu, jednali s ní v rukavičkách… Pokud si byl regulátor vědom toho, že Equitable má problémy, proč něco neřekl? Pokud o ničem nevěděl, nedělal svou regulační práci poctivě.“

Tato tvrzení, zejména „nedostatek výzev pro vyšší vedení ELAS ze strany regulátorů Spojeného království“, důrazně odmítl dokument WE-CONF8, který odkazoval přímo na zjištění v první zprávě parlamentní ombudsmanky[25]. Stejně tak tento dokument odmítl jakákoli tvrzení o nečinnosti při vyšetřování odpovědnosti auditorů společnosti EL, firmy Ernst & Young, což je záležitost považovaná za „záležitost pro odborné orgány“. Dokument rovněž zamítl i tvrzení o tom, že vedení společnosti EL nebylo zabráněno v účasti na žalobě proti jejím auditorům z toho důvodu, že „společnost EL měla izolovaný soubor zákonných a nezaručených povinností vůči svým pojistníkům a byla zcela odpovědná za svá vlastní rozhodnutí".

1e)       Tvrzení o přílišné „úctě“ regulátorů vůči EL

Ve svědectví H5 pan BAYLISS popsal, že v té době existoval uctivý přístup regulátorů ke společnosti Equitable Life, a to z toho důvodu, „že Roy Ranson všem vštípil – a byl to hlavně on jako jednotlivec – obrovskou víru, že společnost Equitable nemůže nic dělat špatně. Líčila se v růžových barvách před sebou i před svými 300 prodejci. Nikdy to nepřekročilo hranici trestného činu, ale bylo to zavádějící vedení a regulátor to nezastavil, což měl udělat… Bylo to kvůli prestiži společnosti Equitable a její hodnotě, kterou podle obecného mínění měla na trhu. Předpokládalo se, že se jedná o „dobrou společnost“, a lepší než ostatní, o tolik lepší než zbytek... Myslím si, že jsme ještě nedošli na konce křivky učení…“. Aniž vyloučil krachy společností z finančního sektoru v budoucnosti, skončil pan BAYLISS slovy: „Myslím si, že se nenajde jiný případ zcela spojený s arogancí vedení a s tolerancí této arogance. Způsob, jakým se Equitable chovala a jednala s regulátorem, byl zcela mimořádný.“

Obavy, že úřadu FSA možná naháněly strach jméno a autorita společnosti Equitable Life, podpořil částečně prodejce společnosti ELAS pan LLOYD (H5), když řekl: „Jsem zcela toho názoru, že síla pozice představenstva a jeho autorita, když se dostavilo na diskusi o záležitostech společnosti s regulátory a našimi vlastními auditory, pravděpodobně do určité míry regulátory skutečně vystrašily a donutily je, aby s touto zavedenou vzájemnou životní pojišťovnou, která kdysi vymyslela výraz „pojistný matematik“ a věděla o něm asi více, než oni, souhlasili… Když se nyní ohlédnu zpět, myslím, že někdo si měl zasednout na pana Ransona a říkat: „Ne, nepřijímáme vaše slova, chceme úplné vysvětlení, chceme pochopit, jak to funguje.“ Nemohu nyní pochopit, proč nikdo – regulátoři, auditoři nebo představenstvo – si nemohl sednout a přijít na to, co se nakonec stane… Neumím si představit, jak je možné, že mohli tak dlouho fungovat bez tohoto druhu analýzy a aniž někdo řekl: „Počkejte chvíli, tohle by mohlo dopadnout špatně“. Nemohu pochopit, jak je možné, že nám, prodejcům, bylo dovoleno pokračovat v propagaci fondu s podílem na zisku z období 1997–1998, když představenstvo už mělo protikladnou právní radu, která implikovala, že případ nakonec nemusejí vyhrát, že možná budou muset garantované anuitní sazby vyplatit atd. atd. My všichni jsme měli být o této věci informováni.“

Příslušnost pana LLOYDA k vydání tohoto posledního prohlášení však zpochybnili a napadli jednatelé společnosti EL[26] z toho důvodu, že vzhledem k tomu, že byl pouhým obchodním zástupcem, neměl žádné informace z první ruky či zkušenosti s kontakty společnosti Equitable Life s regulátory.

Pokud jde o kontroverzní prodej „řízených důchodů“ společností Equitable Life, citoval pan BAIN v dokumentu WE72 jednoho anglického nezávislého finančního poradce, který řekl: „kvalita zpráv, které FSA, jak se zdá, požadoval od Equitable, byla jiná než ta, kterou požadoval jinde.“ Tento názor potvrdil pan JOSEPHS (WE69) s tím, že „Asociace investorů se dozvěděla od více než jednoho pojišťovacího zástupce, že jiné společnosti, obvykle ty, které nejsou vzájemnými pojišťovnami, jsou regulovány přísněji než společnost Equitable Life“.

Jiná jasná známka o „úctě“ vůči společnosti EL byla nalezena v dopise ze 7. srpna 2000, v němž FSA odpovídá německému regulátorovi BAV, který žádal o aktuální informace o společnosti EL po rozsudku Horní sněmovny. BAV byl informován, že společnost EL „zůstává solventní“, s velmi optimistickým dodatkem, že „společnost se nabízí k prodeji a …neočekává se, že by byl nedostatek společností se zájmem o získání společnosti Equitable Life, a to díky její silné reputaci ve Spojeném království ohledně efektivnosti… Vypadá to, že vedení společnosti zvládá situaci efektivně a jsme spokojeni, že při tom se snaží jednat v nejlepším zájmu pojistníků“. (WE-CONF9)[27]

Nakonec se dokument WE75 zmiňuje o stížnosti na to, že FSA potvrdil v roce 2001 jmenování pana Trevese předsedou společnosti – pan Treves je popisován jako člověk, „který je předsedou představenstva v příliš mnoha konkurenčních společnostech a je už v důchodovém věku, nemá žádné zkušenosti s životními pojišťovnami… a byl předsedou v případě velmi nákladných prohraných žalob“. Je oznámeno, že FSA bere tyto obavy na vědomí, ale neuvádí žádné další odůvodnění.[28]

1f)       Tvrzení o úsilí regulátorů předejít nesolventnosti EL

I když se zdá, že společnost Equitable Life úmyslně využívala možnou systémovou slabinu regulačního systému Spojeného království, vzniká otázka, zda regulátoři měli nebo mohli tento záměr rozpoznat, ale neudělali nic, aby krizi předešli, a tehdy – když už bylo příliš pozdě – zvolili řešení předcházející nesolventnosti společnosti. Tato volba, možná ne v zájmu odvětví nebo finančního trhu jako takového, jelikož nesolventnost mohla zatížit stávající systémy pojištění vkladů a zranit důvěru ve finanční trh Spojeného království jako celek, mohla negativně ovlivnit pojistníky, kteří jinak do takového programu spadají.

Pan WEIR, zastupující akční skupinu pojistníků, ve svém svědectví (H2) mluvil o kolektivním úsilí „vlády Spojeného království udržet společnost Equitable Life na hladině a přitom za každou cenu skrýt provinění regulátorů Spojeného království a předejít nesolventnosti“. Rovněž obvinil regulátory z tajné dohody z představenstvem společnosti Equitable Life, která spočívala „v zajištění toho, aby ztráty … nesli investoři. To znamenalo vyvarovat se jakýchkoli nákladů pro systém pojištění vkladů (FSCS), pro zbytek odvětví finančních služeb (a) pro ministerstvo financí“. Pan JOSEPHS (H2) dodal, že „silné externí síly, nejen ministerstvo financí a FSA, dávaly přednost pokračování ve stávající strategii“.

Pokud jde o tuto záležitost a o obecnou otázku údajné technické nesolventnosti Equitable Life, dal si pan MAXWELL, zástupce ministerstva financí (H4), záležet na tom, aby vyjasnil, že „společnost Equitable Life rozhodla o tom, že se uzavře novým obchodům: společnost nebyla nesolventní“. Pan STRACHAN, zástupce FSA, (H4) odmítl „jakékoli nepochopení toho, že společnost Equitable Life v určitém smyslu „zkolabovala“ nebo z hlediska solventnosti „zklamala“. Tady tomu tak není: po celou dobu společnost zůstávala solventní. Nikdy se nestalo, že by společnost nedostála kterémukoli smluvními nebo garantovanému závazků vůči svým pojistníkům. Kromě toho, ve všech svých regulačních výkazech vykazovala, že v té době plní své regulační míry solventnosti“.

Ve skutečnosti, v listopadu 2002 poté, co společnost Equitable Life upozornila na to, že asi nebude schopná splnit minimální kapitálové míry požadované FSA, FSA odmítl výzvu k likvidaci společnosti z toho důvodu, že by na tom pojistníci byli hůř, aniž ale uvedl konkrétnější argumenty.

Ve svědectví H8 pan THOMSON, generální ředitel společnosti EL, tvrdil, že „možností, že by se společnost stala nesolventní, se zabývala dokumentace pro plán smírného vyrovnání v roce 2001, kde bylo tehdy jasné, a je to jasné i teď, že likvidace by pro pojistníky měla mnohem méně uspokojivý výsledek“, ale opět tento svůj postoj nijak neupřesnil.[29]

1g)       Dvojí funkce generálního ředitele společnosti Equitable Life a jmenovaného pojistného matematika

Všeobecně akceptovaná definice „obezřetnostního dohledu“ ve Spojeném království zahrnovala „zajištění, že členové představenstva a hlavní akcionáři životní pojišťovny budou způsobilí a patřiční"[30].

V této věci bylo zjištěno, že se pan Ranson stal generálním ředitelem společnosti Equitable Life v roce 1991, aniž se vzdal své úlohy jmenovaného pojistného matematika, a obě funkce vykonával až do svého odchodu do důchodu v roce 1997. Poukazovali na to zástupci skupiny EMAG a velký počet stížností pojistníků s tím, že tato skutečnost, jakož i nečinnost regulátorů a jejich odmítnutí zpochybnit dvojí úlohu pana Ransona poškozovaly jejich zájmy. Podobné tvrzení prezentoval pan CHASE GREY (WE9), který v této věci obvinil úřad FSA z hrubé nedbalosti a chyby v jeho regulační povinnosti.

Regulátory Spojeného království obvinil za to, že v této záležitosti nevyužili svých pravomocí, které jim dává oddíl 45 zákona o pojistných společnostech z roku 1982, i dokument WE-CONF25. Zejména uvedl, že „alternativní kroky, které regulátoři mohli provést podle oddílu 45, zahrnují například žádost, aby společnost Equitable Life posílila své vedení a/nebo aby úlohu generálního ředitele a jmenovaného pojistného matematika, které od začátku 90. let vykonával pan Ranson, od sebe oddělila“.

Pan NASSIM (WE7) potvrzuje, že „regulátoři a GAD povolili následujícím generálním ředitelům/ředitelům společnosti ELAS, aby vykonávali také pozici jmenovaného pojistného matematika[31], a to navzdory uznání potenciálu pro konflikt zájmů na této pozici a skutečnosti, že byl zcela podkopán základ regulačního procesu, který se opíral o oddělení pravomocí mezi jmenovaným pojistným matematikem a zbytkem výkonné moci“.

Proti těmto tvrzením pan MAXWELL (H4), zástupce ministerstva financí, poukázal na to, že funkce pojistného matematika se neodvozovala z žádné části právních předpisů Evropského společenství, ani v nich nebyla předpokládána. „Třetí směrnice o životním pojištění nehovoří o osobě nazývané „jmenovaný pojistný matematik“. Otázka, zda jmenovaný pojistný matematik mohl tuto konkrétní úlohu přijmout, není tudíž záležitostí třetí směrnice o životním pojištění. Byla to běžná praxe v řadě dalších životních pojišťoven, že jmenovaný pojistný matematik hrál v systému Spojeného království takovou úlohu… Věci šly dále, ale pokud jde o třetí směrnici o životním pojištění, ta na úlohu jmenovaného pojistného matematika konkrétně neodkazovala. Prověření, které by regulátor mohl provést ohledně toho, kdo je způsobilý a patřičný k výkonu úlohy generálního ředitele pojišťovny – aby řídil, aby byl ředitel -, nezohledňují úlohu těchto osob jako pojistného matematika.“

Poté, co se pan Headdon rozhodl, že společnost Equitable Life dne 1. března 2001 opustí, úřad FSA „varoval před tím, aby (nový generální ředitel) pan Thomson spojil obě úlohy, a společnost Equitable Life tento názor akceptovala“. Změny regulačního režimu od té doby zahrnovaly „zrušení funkce jmenovaného pojistného matematika, jehož odpovědnost za pojistně-matematické otázky převzaly představenstvo a vyšší vedení, a přivedení těchto otázek do oblasti působnosti externího auditu společnosti“. (WE-CONF8)

Nezávislý odborník pan Schneiter (H6) na dotaz ohledně této záležitosti informoval, že švýcarské právo v současné době zakazuje dvojí úlohu generálního ředitele a jmenovaného pojistného matematika. Dodal však, že švýcarský regulátor by takovou věc považoval za jasný případ „špatné správy a řízení podniku“ vedoucí k potenciálnímu konfliktu zájmů a že by v souladu s tím jednal. V každém případě skutečnost, že generální ředitel vykonává v téže společnosti úlohu generálního ředitele/jmenovaného pojistného matematika, by okamžitě vyvolala důkladnou kontrolu všech pojistek společnosti švýcarským pojistným regulátorem. Konečné rozhodnutí o slučitelnosti dvojí úlohy by se však řešilo případ od případu.

1h)       Přiměřenost prostředků, které měly regulační orgány k dispozici

Pokud jde o otázku struktur a zdrojů pojistných regulátorů Spojeného království, lord Penrose zjistil, že „oddělení pro pojišťovnictví na MPO bylo špatně vybaveno na to, aby se mohlo účastnit regulačního procesu. Nemělo vhodné pracovníky a ti, kteří byli činní na úrovni oborového dohledu, neměli zejména kvalifikaci na to, aby do procesu jakkoli významně přispěli. Regulátoři divize pojišťovnictví v zásadě záviseli na GAD, kde dostávali rady ohledně matematických rezerv, implicitních prvků, technických záležitostí obecně a rozumných očekávání pojistníků, a sami osobně neměli konkrétní příslušné dovednosti ani zkušenosti pro nezávislé posouzení pozice společnosti v tomto ohledu“.

Dodal, že „úrovně počtu pracovníků, které měli obezřetností regulátoři k dispozici, se lišily, ale počet pracovníků s přímou odpovědností za společnost a její úrovně v rámci státní služby zůstával všeobecně konstantní... Vyšší zdroje mohly zlepšit šance na odhalení problémů, ale… Vláda požadovala mírný přístup k regulaci a v souladu s tím i k rozděleným prostředkům. (WE16, body 39, 158 a 159)

Pan NASSIM (WE7) tvrdil, že „ne vždy měli regulátoři dostatek prostředků a ne všichni měli potřebné dovednosti pro efektivní přínos k regulačnímu procesu a odpovědnému výkonu diskrečních pravomocí, jak Parlament od roku 1973 zamýšlel. V důsledku toho neplnili své funkce řádným způsobem.“

Pokud jde o Bairdovu zprávu, pan LAKE (H1) rovněž tvrdil, že pojistní regulátoři měli po celá 90. léta vážný nedostatek zdrojů, a obvinil vládu Spojeného království z porušení čl. 15 odst. 3 a čl. 23 odst. 3 směrnice 1ŽP, ve znění směrnice 3ŽP, které vyžadovaly, aby „pravomoci a prostředky byly dostatečné k tomu, aby příslušné orgány byly schopny předcházet veškerým nestandardním krokům, které by poškozovaly zájmy pojistníků, nebo je napravovat, což se v tomto případě nedělo“. Podobně „měly poskytnuté zdroje umožnit, aby příslušné orgány domovského členského státu vyžadovaly od každé pojišťovny, aby měla řádné administrativní a účetní postupy a odpovídající vnitřní kontrolní mechanismy. Opět nebylo toto ustanovení správně splněno“.

2.         Problém garantovaných anuitních sazeb

Řešení problému garantovaných anuitních sazeb (GAR) se objevuje v jádru dokumentů a stížností předložených vyšetřovacímu výboru předkladateli peticí a pojistníky, zejména v souvislosti s tím, že regulátoři údajně nerozpoznali rizikový potenciál garantovaných anuitních sazeb pro solventnost společnosti EL a že následně náležitě neinformovali potenciální pojistníky o této expozici rizikům a/nebo že je před ní nevarovali.

2a)       Chronologický přehled vývoje garantovaných anuitních sazeb

1957                Společnost Equitable Life začala prodávat důchodové pojištění s podílem na zisku s „garantovanými anuitními sazbami“ (GAR), které byly stanoveny podle specifických předpokladů, pokud jde o úrokové sazby a průměrnou délku života. Pojistky s garantovanými anuitními sazbami se prodávaly až do roku 1988; pojistky s podílem na zisku, které nabízely „garantované úrokové sazby“ (GIR), se prodávaly až do roku 1996.

1970–1982      Roky vysoké inflace ve Spojeném království (maloobchodní míra inflace 10–22 % p.a.).

1990               Inflace ve Spojeném království výrazně klesla a s tím klesly i výnosy z dlouhodobých státních obligací a cenných papírů. Pojistitelé s velkým množstvím pojistek s garantovanými anuitními sazbami byli svědky dramatického růstu svých pasiv. Obzvláště špatně byla zasažena společnost EL, která měla minimální rezervy a vyplácela maximální částky[32].

1993               Běžné tržní anuitní sazby klesly pod hodnoty garantovaných anuitních sazeb slíbených společností ELAS, čímž společnosti ELAS výrazně vzrostly náklady na vyplácení důchodů s garantovanými anuitními sazbami; uplatňována pojistná smlouva s diferencovaným bonusem (DBP).

7. 9. 1998       Společnost EL píše firmě Denton Hall, svým právníkům, s žádostí o právní radu ohledně garantovaných anuitních sazeb a pojistných smluv s diferencovaným bonusem;

garantované anuitní sazby se oficiálně stávají problémem.

leden 1999     U nejvyššího soudu Spojeného království je zahájeno projednávání věci Hyman

S&P snižuje rating společnosti EL z AA na A+/watch negative[33]

20. 7. 2000     Rozsudek Horní sněmovny ukončil věc Hyman[34]

2b)      Základní informace

Pro lepší pochopení problematiky garantovaných anuitních sazeb bude možná dobré identifikovat různé skupiny zainteresovaných pojistníků:

- pojistníci s garantovanými anuitními sazbami, tj. ti, kteří měli ve své pojistce variantu garantovaných plateb důchodového pojištění;

- pojistníci bez garantovaných anuitních sazeb, tj. ti, kteří měli pojistky bez této varianty;

- pozdní příchozí (LJ), tj. pojistníci, kteří pojistky u společnosti EL uzavřeli až po 30. září 1998.

Tržní síly, které vedly k problému s garantovanými anuitními sazbami, byly důkladně prozkoumány a jasně identifikovány: souvisejí hlavně s rychlým a neočekávaným pádem úrokových sazeb Spojeného království na počátku 90. let. Dokument WE29 připomíná, že „na konci roku 1993 a v roce 1995 otevřené tržní sazby klesly pod garantované anuitní sazby a od té doby zůstaly dole. Předpoklady týkající se průměrné délky života používané k určení výše důchodových plateb s garantovanými anuitními sazbami navíc nebyly revidovány ve světle snížení úmrtnosti, k němuž došlo od doby, kdy byly stanoveny, a náklady na důchody se dále zvyšovaly. Představenstvo v té době nebralo tyto náklady navíc v úvahu, když přiznávalo roční prémie, a hodnoty pojistek všech členů (s garantovanými anuitními sazbami i bez garantovaných anuitních sazeb) současně s tím rostly“.

Ve snaze tento nepříznivý pohyb na trhu napravit „napravilo představenstvo náklady na garantované anuitní sazby navíc pomocí pojistných smluv s diferencovaným cílovým bonusem, které představilo poprvé v roce 1993 a které, jak se domnívalo, spadaly do diskrečního práva, které mělo[35]. Záměrem bylo přiznat konečné prémie, díky nimž se hodnota celkových plnění zhruba rovnala teoretickému podílu ve fondu s podílem na zisku každého pojistníka… Ti pojistníci, kteří se rozhodli pro opci s garantovanými anuitními sazbami od společnosti ELAS, dostali nižší konečnou prémii než ti pojistníci, kteří se navzdory tomu, že měli opci s garantovanými anuitními sazbami, rozhodli pro důchodová plnění v jiné formě …, ale s nižší tržní sazbou, která v té době převládala. Představenstvo si myslelo, že tato strategie je legální; Pojistně-matematický ústav a ředitelství pro pojišťovnictví na ministerstvu financí s tím souhlasily“. (WE29)

V důsledku stížností pojistníků, kteří tvrdili, že kvůli pojistným smlouvám s diferencovaným cílovým bonusem je varianta s garantovanými anuitními sazbami bezcenná, podala společnost EL k Nejvyššímu soudu s cílem tento problém vyřešit „reprezentativní žalobu“, která se proslavila jako „věc Hyman“ a která skončila konečným rozsudkem Horní sněmovny ze dne 20. července 2000. „Případ skončil v Horní sněmovně, která rozhodla, že společnost ELAS nemůže uplatňovat diferencované cílové bonusy na žádnou skupinu pojistníků, ať už s garantovanými anuitními sazbami, nebo bez garantovaných anuitních sazeb. Ti pojistníci s garantovanými anuitními sazbami, kteří svou opci s garantovanými anuitními sazbami uplatnili v období od ledna 1994 do 20. července 2000, měli dostat stejnou konečnou prémii jako pojistníci s garantovanými anuitními sazbami, kteří této opce nevyužili, a pak se měly garantované anuitní sazby uplatňovat na revidovanou cílovou hodnotu pojistky. Horní sněmovna také učinila významné rozhodnutí, že náklady na splnění závazků s garantovanými anuitními sazbami nelze v rámci skupiny pojistníků s garantovanými anuitními sazbami „oddělit“." (WE29)

Po tomto rozhodnutí byly celkové náklady pro společnost EL odhadnuty na 25 % hodnoty pojistek s garantovanými anuitními sazbami, čili 1,5 miliardy GBP[36]. Tato částka se měla vzít z jediného fondu s podílem na zisku, který investoval pojistné s garantovanými anuitními sazbami i pojistné bez garantovaných anuitních sazeb. „Dne 20. července 2000 25 % fondu s podílem na zisku představovaly nároky pojistníků s garantovanými anuitními sazbami a 75 % nároky pojistníků bez garantovaných anuitních sazeb. Rozsudek Horní sněmovny tak znamenal, že musel být proveden „ekonomický převod“ nároků ve výši 1,1 mld. GBP (75 % z částky 1,5 mld. GBP) od pojistníků bez garantovaných anuitních sazeb na pojistníky s garantovanými anuitními sazbami.“ (WE29)

Dokument WE-CONF2 podtrhl, že „byl problém garantovaných anuitních sazeb dovršen skutečností, že z historického hlediska společnost realizovala politiku maximalizace prémií a nevytváření rezerv. Argument společnosti byl ten, že z obchodního hlediska byla vyžadována pouze rezerva ve výši 50 mil. GBP, a to na základě skutečnosti, že …svou opci s garantovanými anuitními sazbami uplatnilo pouze zanedbatelné procento pojistníků s garantovanými anuitními sazbami. Teoretická expozice činila podle výpočtů 170 mil. GBP“.[37] Rovněž připomněl, že zákonné účty společnosti za roky 1998 a 1999 zahrnovaly „rezervy na 200 mil. GBP na „jakékoli další závazky, které mohou vzniknout, pokud se klienti rozhodnou, že uplatní opce s garantovanými anuitními sazbami podle svých pojistek. Je důležité mít na paměti, že tyto rezervy nebyly vytvořeny proti prohře ve věci Hyman, byly proti očekávaným závazkům, i kdyby společnost v tomto sporu plně vyhrála“.

Zdá se, že společnost EL nezareagovala na vývoj na trhu tím, že nezajistila žádnou konzistentní ochranu či krytí před riziky zvolených garantovaných anuitních sazeb nebo před porážkou ve věci Hyman. V roce 1999 společnost EL uzavřela finanční zajištění převyšující 700 milionů GBP na krytí okamžitých plateb vyžadovaných při uplatnění opcí s garantovanými anuitními sazbami, „ale nikdy neměla v úmyslu toto zajištění nárokovat. Podle svých podmínek mohla zajišťovna odpovědět pouze v případě, že se pojistné smlouvy s diferencovaným cílovým bonusem společnosti nezmění. Jakmile bylo rozhodnuto, že pojistné smlouvy s diferencovaným cílovým bonusem (DBP) jsou nezákonné, pojistka byla neplatná. Jinými slovy, zajištění se nedotklo otázky nákladů společnosti na poskytování plnění pojistníkům s garantovanými anuitními sazbami v případě, že DBP bude nezákonná“. (WE-CONF-2)

2c)       Tvrzení o nekompetentnosti regulátorů z důvodu nerozpoznání rizik spojených s garantovanými anuitními sazbami

Dokument WE58 přednesl technickou analýzu problematiky garantovaných anuitních sazeb a zdůraznil, že „v období od roku 1997 do roku 1998 výnosy z dlouhodobých státních obligací a cenných papírů klesly skutečně velmi prudce, což způsobilo, že došlo k prudkému růstu míry, do jaké pojistníci „byli při penězích“ (a životní pojišťovny byly v potížích), pokud jde o garantované anuitní sazby. Když se na počátku 90. let začal problém garantovaných anuitních sazeb dotýkat „břehů“ společnosti Equitable, společnost (na rozdíl od většiny konkurentů) se zdánlivě rozhodla, že nebude vytvářet rezervy, ale vybrala si, že problém bude řešit zcela jiným způsobem… Jednání společnosti Equitable bylo, jak se zdá, výsledkem její filozofie nedržet výrazný kapitálový přebytek. Je to zcela jednoduché, společnost věděla, že si nemůže dovolit vyplácet své sliby spojené s garantovanými platbami důchodového pojištění, a podle toho se snažila sestavit svůj režim sazby prémií tak, aby záruky byly bezcenné“.

Jak uvádí dokument WE58, společnost EL vymyslela takové možné řešení, aby mohla pojistníkům účtovat náklady na to, že jim poskytuje garantované anuitní sazby, a implicitně je odečítala od (diskreční) konečné prémie: „to by umožnilo, aby mohl být v závislosti na konkrétních okolnostech týkajících se smlouvy jakýkoli cílový bonus připočtený při splatnosti o něco nižší než u smluv bez takových opcí či záruk a aby se tento cílový bonus mohl v některých případech uplatňovat v současných anuitních sazbách … Spravedlivý trest pro Equitable přišel v osobě nezávislého finančního poradce pana Baylisse, odborníka na sektor starobních důchodů, který přispěl k šíření informací, že podle jeho názoru společnost Equitable jedná se svými důchodovými pojistníky nepoctivě tím, že manipuluje hodnoty důchodů při splatnosti a anuitní sazby s cílem zatajit pojistníkům skutečnou hodnotu jejich opcí s garantovanými platbami důchodového pojištění. Agitace pana Baylisse a dalších vedla ke sporu, který společnost nakonec v Horní sněmovně prohrála. Zdánlivě sofistikovaný přístup společnosti EL a její odmítnutí problematiky garantovaných anuitních sazeb jako relativně bezvýznamné věci, která má dopad maximálně 50 milionů GBP,… způsobily, že se pojistníci se značným znepokojením dozvěděli, že „maličkost 50 milionů GBP“ byla vlastně konečnou katastrofou ve výši 1,5 miliard GBP.“ [38]

Pan NASSIM v dokumentu WE7 specifikoval několik údajných chyb regulátorů, „kteří plně nezhodnotili rizika spojená s pojistkami společnosti Equitable Life a nezasáhli podle toho:

- od roku 1973 regulátoři nereagovali na to, že společnost ELAS nevytváří explicitně rezervy pro svou stále dominantnější formu prémií (cílový bonus), a nezkoumali pozici z realistického hlediska vyžadovaného podle náležitého či rozumného výkladu rozumných očekávání pojistníků;

- navzdory aktuálnímu informovanému pojistně-matematickému komentáři regulátoři neprováděli kontroly pojistně-matematického a pojistného paradigmatu ve zprávě „Podíl na zisku bez záhad“ (WPWM). Pokud by tak učinili, nutně by zjistili, že to byla v zásadě racionalizace pro rozptýlení jejích aktiv a vedení fondu s podílem na zisku s propastí přerušovaně negativní technické solventnosti. Podle paradigmatu zprávy WPWM nebylo žádné obezřetnostně spravedlivé pojištění nebo skutečná vyhlídka na splnění rozumných očekávání pojistníků;

- od roku 1987 dovolovali regulátoři, aby fond s podílem na zisku fungoval s propastí většinou negativní technické solventnosti, která pro současné a budoucí pojistníky věštila spíše závazky než zisk;

- regulátoři si obecně neuvědomovali dopad konfliktu zájmů mezi soukromými a korporátními/institucionálními klienty společnosti a postavení úřadu GAD, když společnost doporučoval jako poskytovatele institucionálního penzijního plánu pro zaměstnance veřejných úřadů“.

Pan SLATER (WE34) ve svém prohlášení tvrdil, že déle než deset let regulátoři plně neuznali potenciální nebezpečí praxe společnosti Equitable Life „schvalovat prémie nad skutečně dosaženou investiční návratnost a podobně dlouhou dobu zmírňovat závazky“.

Pan SEYMOUR (H7) ve svém ústním svědectví prohlásil, že tím, že finanční prostředky nebyly v letech, kdy se finančním trhům dařilo, akumulovány pro účely krytí budoucích prémií, společnost Equitable Life de facto podporovala své závazky tak, že fungovala jako pyramidový prodejní program, aniž si toho regulátor všiml. „Společnost ELAS přiznávala prémie, aby ukázala vyšší míru výkonnosti než konkurence a aby tak získala nové prostředky na pokrytí svých bezprostředních výdajů. Nevedla slíbený rezervní fond … Regulátor mohl snadno určit existenci pyramidového schématu bez rezerv a mohl přijmout opravné prostředky tak, jak vyžadovala směrnice. To bylo zásadní zejména z toho důvodu, že deklarovaná přítomnost rezervního fondu byla klíčovým prvkem pro prodej v celém Společenství“.

Dokument WE-CONF23 rovněž obvinil regulátory Spojeného království z nedbalosti při rozpoznávání rizik spojených s garantovanými anuitními sazbami a z toho, že na ně nezareagovali, s tím, že „jakékoli důkladné vyšetřování by odhalilo neexistenci rezervy na garantované anuitní sazby. Skutečnost, že regulátoři nejednali tak, aby společnost Equitable Life zavřeli nebo aby si vynutili podstatnou rekonstrukci, povzbuzovala představenstvo k tomu, aby nic nedělali a vršili tak ztráty, které nakonec utrpěli ti, kteří měli pojistky ke dni 16. června 2001“.

V H5 pan BAYLISS konstatoval, že „nebylo pochybnosti o tom, že …v novém regulačním režimu úřadu FSA nebyly výkazy přiměřené, pokud jde o vysvětlování skutečné situace nebo potenciálních závazků, které se v těchto fondech ukrývaly … Historce společnosti Equitable o mírách solventnosti věřili velmi dlouho – dokud uzavíráte nové obchody, abyste jimi překlenovali, jste v pořádku. Pokud jsou vaše nové obchody dostatečně velké, můžete díru ucpat… Problém spočíval v tom, že si regulátoři v roce 1998 uvědomili, že je problém s garantovanými anuitními sazbami a nevěděli, co s tím mají dělat. Pokud jde o druhou otázku zásahu a kdy zasáhnout, regulátoři si díky ombudsmance uvědomili, jistě v roce 1997 a 1998, že to je problém. Měli dokumentaci, kterou jsme předali tisku, jistě v létě 1998, pokud ji neměli už dříve díky jednotlivým klientům, kteří jim ji poslali... Myslím si, že měli stejný problém chtít, nebo nechtít zasáhnout“.

Pojistník bez garantovaných anuitních sazeb pan STONEBANKS v dokumentu WE46 však zpochybnil některé části dokumentace pana BAYLISSE, když trval na jasné odlišnosti zájmů mezi skupinami pojistníků s garantovanými anuitními sazbami a pojistníků bez garantovaných anuitních sazeb a tvrdil, že pan BAYLISS bojoval pouze za práva první skupiny tak, že otázku garantovaných anuitních sazeb přivedl před soud, a tak přivedl společnost EL nakonec k pádu. „Byla to společná, spravedlivá společnost zřízená ve prospěch všech členů, tak jsem byl zděšen, že by měl Bayliss požadovat pro některé více… Pan Bayliss si musel uvědomovat, že pokud budou jeho požadavky splněny, bude Equitable nejen vyřazena z podnikání, ale tím, že se k jejím závazkům připočítá částka 1,5 miliardy GBP a zničí se její hlavní produkt, nebude mít cenu společnost zachraňovat. Musel vědět, že pokud Equitable Life splní jeho požadavky, bude vyřazena z podnikání. A jelikož byl hlavní produkt společnosti Equitable neprodejný, nemělo smysl, aby ji jiná společnost přebírala. Najaly si Stuarta Baylisse jiné velké životní pojišťovny, aby společnost Equitable Life vyřadil z podnikání? Pochybuji, že se to vůbec někdy dozvíme, ale zdá se mi to jako jediné logické vysvětlení kroků pana Baylisse. Společnost Equitable byla významným a úspěšných hráčem v odvětví důchodů ve Spojeném království a moc dobře chápu, že by jiné životní pojišťovny rády viděly její odchod.“

3.         Údajná nespravedlivost v plánu smírného vyrovnání z roku 2001

Když plán smírného vyrovnání nabyl po schválení Nejvyšším soudem Spojeného království právní účinnosti (8. února 2002), „byl zde stále téměř milion lidí, kteří měli podíl ve fondu s podílem na zisku“. (WE47)[39]. Plán měl stabilizovat fond s podílem na zisku snížením expozice garantovaných anuitních sazeb a současně eliminovat riziko žalob proti EL za nesprávný prodej, za to, že při uzavírání pojistek nebyli pojistníci informováni o potenciálních rizicích závazků s garantovanými anuitními sazbami. Jak je uvedeno v dokumentu WE80, irské regulační orgány se procesu schvalování plánu smírného vyrovnání nezúčastnily.

Podmínky tohoto plánu říkaly, že „veškeré a jakékoli nároky související s garantovanými anuitními sazbami, které každý pojistník plán má a/nebo může mít v souvislosti se svým fondem s garantovanými anuitními sazbami a/nebo fondem bez garantovaných anuitních sazeb … se ruší a jsou plně, konečně a neodvolatelně vyrovnány“, a výslovně vylučovaly „jakékoli stížnosti nebo nárok vůči jakémukoli ombudsmanovi (včetně úřadu finančního ombudsmana)“.

3a)       Chronologický vývoj plánu smírného vyrovnání

20. července 2000:     Rozsudek Horní sněmovny, potvrzující výnos odvolacího soudu, prohlásil za nezákonné vyplácení diferencovaných bonusů u pojistek s garantovanými anuitními sazbami (čímž donutil společnost EL, aby se nabídla k prodeji).

červenec – listopad 2000:     Několik společností zvažovalo převzetí společnosti Equitable Life, ale nedošlo k žádným skutečným nabídkám[40].

8. prosince 2000:        EL se uzavřela novým obchodům a zvýšila penále za odchod z fondu na 10%[41]

20. prosince 2000:     Představenstvo společnosti nabídlo svou rezignaci.

5. února 2001:            Společnost Halifax nabídla, že za „provozní aktiva“ společnosti (prodejci a pojistky bez podílu na zisku) zaplatí 1 miliardu GBP, přičemž slíbila další finance v případě, že bude nalezen kompromis ohledně pojistek s podílem na zisku[42]

14. února 2001:          Společnost EL dala Nicholasi Warrenovi QC prozkoumat otázky vyplývající z případu garantovaných anuitních sazeb.

10. května 2001:        Návrh Warrenovy zprávy naznačoval, že pojistníci bez garantovaných anuitních sazeb mají platná práva z nesprávného prodeje.

16. července 2001:    Společnost EL snížila hodnoty pojistek o 16 % (z úrovně na konci roku 2000).

Dokument WE-CONF16 tvrdil, že se společnost EL rozhodla pro paušální snížení hodnoty pojistek bez ohledu na jejich trvání a místo toho, aby snížila konečné prémie[43] , jak doporučoval nový jmenovaný pojistný matematik pan Novell, svalující vinu na nepříznivé podmínky na trzích s cennými papíry.[44]

Srpen 2001                 Společnost EL odepřela pojistníkům zpřístupnění Finančního přezkumu[45] .

20. září 2001:              Společnost EL vypracovala podle oddílu 425 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1985 plán smírného vyrovnání, který se opíral o odkoupení garantovaných anuitních sazeb a zaměřoval se na stabilizaci financí společnosti; plán podléhal souhlasu pojistníků a Nejvyššího soudu[46].

1. prosince 2001:       FSA začal plně fungovat jako jediný regulátor Spojeného království.

                                   Pojistníkům byl rozeslán oficiální návrh plánu smírného vyrovnání.

7. prosince 2001:       FSA veřejně podpořil plán smírného vyrovnání ve svém Oběžníku plánů[47]

11. ledna 2002:          Pojistníci hlasovali o plánu smírného vyrovnání: schválilo ho více než 50 % jednotlivých pojistníků představujících 75 % hodnoty obou typu pojistek (s garantovanými anuitními sazbami a bez garantovaných anuitních sazeb).

28. ledna 2002:          Společnost EL oznámila, že převážná většina pojistníků hlasovala ve prospěch návrhu (98 % bez garantovaných anuitních sazeb, 99 % s garantovanými anuitními sazbami).

8. února 2002:            Nejvyšší soud schválil plán smírného vyrovnání, který nabyl okamžitě účinnost; společnost EL uplatnila 10% penále za odchod; společnost Halifax vložila do společnosti EL slíbených 250 milionů GBP.

15. dubna/1. července 2002: Společnost EL snížila hodnotu pojistek s podílem na zisku při splatnosti o 4 % a 6 %, penále za odchod zvýšila na 14 % a současně s tím zpráva společnosti z rok 2001 ukázala, že novému předsedovi představenstva a generálnímu řediteli byly vyplaceny opulentní odměny[48]

Když se pan SLATER snažil vysvětlit, jak v červenci 2001 vznikla potřeba snížit o 16 % hodnotu pojistek, předložil graf[49] , který ukazoval, že déle než deset let společnost EL vyrovnávala hodnoty svých pojistek hodnotami aktiv, a tak každý rok v období od roku 1989 do roku 2000 hromadila podstatné schodky, přičemž špička přišla v roce 1990 s 28 % a v roce 1994 s 20 %. V důsledku toho „politika přiznávání celkových prémií nad skutečným investičním výkonem povzbuzovala stovky tisíc nových nevinných investorů a společnost ohromně expandovala. Vyšší vedení společnosti Equitable Life si rizika, která přijímalo, jasně uvědomovalo. Dne 27. července 2001 vyslechlo nové představenstvo stanovisko generálního ředitele Charlese Thomsona ohledně výše přebytku, který očekával na konci roku 1999. Thomson pronesl, že na začátku roku 2000 činil přebytek hodnot pojistek nad hodnotou aktiv přibližně 3 %, což bylo v přijatelném rozmezí. V odpovědi na otázku Thomson potvrdil, že podle běžných pojistně-matematických zásad by očekával, že v hodnotě aktiv bude v té době přebytek nad hodnotou pojistek snad 6–7 %. Na začátku roku 2000 měla společnost nedostatek aktiv (nebo schválila příliš vysoké prémie) asi 10 % (3%+7%), neboli 2,5 miliard GBP. Prohra v případu garantovaných anuitních sazeb v červenci 2000 tento schodek zvýšila na 4 miliardy GBP. To byla přibližně částka získaná zpět 16% snížením hodnot pojistek dne 16. července 2001".[50]

Pokud jde o výsledek sporu ve věci Hyman a jeho důsledky, citoval dokument WE 46 pana Neda CAZALETA, poradce ministerstva financí v oblasti životního pojištění, který o pojistnících s garantovanými anuitními sazbami řekl: „Prostě se sami střelili do hlavy. U soudu mohli vyhrát. Otázka zní: Jaké jsou důsledky výhry? Společnost Equitable je ponechána tváří v tvář možnému účtu na 1,5 miliardy GBP na pokrytí garantovaných anuitních sazeb. Ty peníze ale nemá."

Pan CAZALET oděl problematiku garantovaných anuitních sazeb do neformálnějšího tónu a řekl: „Představte si Equitable jako krabičku lentilek. Učitel slíbí skupině dětí, že každé dostane čtyři. Ale tuba je menší, než si učitel myslel, a když bonbony rozděluje v celé třídě, vyjdou na každého jen tři. Zklamaná skupina vyžaduje dodržení slibu. Jediným způsobem, jak může dítě získat další lentilky, je shrábnout je svým spolužákům. Po rvačce nezůstane nic, jen rozměklá čokoláda a polámaná poleva.“ (WE46)

3b)      Podmínky plánu smírného vyrovnání podrobně

V praxi podmínky plánu smírného vyrovnání znamenaly, že:

- 70 000 jednotlivých pojistníků s garantovanými anuitními sazbami dostane zvýšení hodnoty svých pojistek o 17,5 % výměnou za to, že se vzdají svých práv na garantovanou anuitní sazbu.

- 415 000 jednotlivých pojistníků bez garantovaných anuitních sazeb dostane zvýšení hodnoty svých pojistek o 2,5 % výměnou za to, že se vzdají svého práva na žalobu proti společnosti Equitable Life pro nesprávný prodej.

V dokumentu WE29 profesor David BLAKE uvedl, že „dokumentace návrhu plánu smírného vyrovnání z prosince 2001 (a předběžné účetní výkazy za rok 2001) naznačovala pojistníkům, že fond s podílem na zisku bude čelit nejisté budoucnosti pouze v případě, že pojistníci neschválí návrh plánu smírného vyrovnání, který by odstranil problém s garantovanými anuitními sazbami (GAR). Tyto dokumenty nenaznačovaly, že i když bude plán smírného vyrovnání schválen, bude fond s podílem na zisku blízko technické nesolventnosti“. Jako doporučení pro pojistky dodal: „v budoucnosti by investoři měli mít povolení podílet se na stejném společném investičním fondu, pokud všichni dostávají stejnou očekávanou (nebo ex ante) návratnost“.[51]

Pokud jde o obsah návrhu plánu smírného vyrovnání, dokument WE29 informoval, že představenstvo společnosti EL tvrdilo, že „jím navržené řešení se opíralo o čtyři zásady. Plán musí být spravedlivý pro všechny skupiny pojistníků s podílem na zisku, musí být snadno pochopitelný a realizovatelný a přijatelný pro Nejvyšší soud“. Představenstvo tvrdilo, že plán tyto zásady v souvislosti s pojistkami s garantovanými anuitními sazbami splňoval, protože zahrnoval „náhradu o poctivé hodnotě pro pojistníky s garantovanými anuitními sazbami opírající se o „realistický odhad“ hodnoty jejich zákonných práv, od nichž odstoupili…, náhradu rozděloval mezi různé pojistníky s garantovanými anuitními sazbami v souladu s jejich právy; snižoval tuto náhradu o hodnotu případného nároku na náhradu, kterého se vzdali pojistníci bez garantovaných anuitních sazeb; náhrada měla formu poměrného růstu hodnoty pojistek pojistníků s garantovanými anuitními sazbami jak v garantované, tak i v negarantované formě“.[52]

Pro případ, že by pojistníci plán smírného vyrovnání neschválili, zvažovalo představenstvo společnosti následující varianty[53]:

1. udržení stávající pozice, vyrovnání závazků garantovaných anuitních sazeb nástroji na zajištění;

2. uzavření dvoustranných smluv s pojistníky;

3. žádost o „omezení smluv“ podaná soudu (oddíl 58 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982);

4. provedení vhodných změn pojistek s garantovanými anuitními sazbami[54]

5. likvidace společnosti ELAS.

Představenstvo se rozhodlo, že z nich nedoporučí žádnou konkrétní variantu, jelikož tvrdilo, že každá z nich má nevýhody. (WE29)

3c)       Zpráva nezávislého pojistného matematika

Společnost Equitable Life jmenovala nezávislého pojistného matematika, pana Michaela Arnolda[55], který měl posoudit podmínky plánu smírného vyrovnání. Uvedl však, že jeho povinností bylo „informovat pouze společnost … a že neměl žádnou povinnost vůči kterémukoli pojistníkovi společnosti. Zejména není cílem, aby tato zpráva představovala radu pro kteréhokoli pojistníka“. (WE-CONF9) Dále upřesnil, že „tato úprava účinně izolovala specifikované německé pojistky od problémů s garantovanými anuitními sazbami, kterým čelily všechny ostatní pojistky s podílem na zisku. Tyto německé pojistky nebudou do plánu zahrnuty, ani jím nebudou dotčeny“.[56]

Ve shrnutí své zprávy vyjádřil pan Arnold názor, že podmínky plánu smírného vyrovnání byly vypracovány „z pojistně-matematického hlediska spravedlivým a rozumným způsobem“ (WE67) a že „společnost stanovila náklady na garantované anuitní sazby na realistickém základě…“. (WE29). Dodal, že „v případě, že by plán nebyl realizován, bylo by nutné úplné přehodnocení mixu aktiv, aby vznikl dlouhodobý stabilní mix investic, který by uznal, že problém garantovaných anuitních sazeb bude přetrvávat po celou dobu životnosti zbývajících pojistek, a v důsledku toho bude způsobovat, že ve společnosti bude přetrvávat neuspokojivá solventnost“. (WE29)

Rovněž varoval, že „plán neeliminuje všechna potenciální rizika související s garantovaným plněním“, a dodal, že „se uznává, že plán může být nevýhodný pro jednotlivé pojistníky s garantovanými anuitními sazbami..., kteří budou odcházet do důchodu a budou chtít uplatnit svá práva na garantované anuitní sazby“. Jeho závěr zněl: „Základní výhodou plánu pro pojistníky bez garantovaných anuitních sazeb je fakt, že náklady na práva na garantované anuitní sazby jsou průzračné… a že odstranění takové nejistoty bude mít výhody pro všechny pojistníky s podílem na zisku a pro budoucí řízení společnosti“.

3d)      Úloha FSA v plánu smírného vyrovnání

Jelikož plán smírného vyrovnání byl navržen podle oddílu 425 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1985, neměl úřad FSA v procesu žádnou formální úlohu, ale jako regulátor měl podle zákona o finančních službách a trzích z roku 2000 pravomoc přijmout opatření, pokud by to pokládal za vhodné pro účely ochrany zájmů pojistníků. FSA mohl rovněž usilovat o to, aby byl vyslyšen, když byl plán přednesen soudu k oficiálnímu schválení poté, co ho schválili pojistníci.

Ve svém hodnocení plánu smírného vyrovnání zveřejněném dne 7. prosince 2001 (WE67) potvrdil úřad FSA podmínky návrhu s tím, že „nemá žádný důvod zasahovat a vznášet námitky proti návrhům, které jsou předkládány pojistníkům“ a že „je spokojen s tím, že ve vztahu k příslušným skupinám pojistníků s garantovanými anuitními sazbami i bez těchto sazeb je míra zvýšení hodnot pojistek poctivou nabídkou výměnou za práva spojená s garantovanými anuitními sazbami a potenciální nároky za nesprávný prodej, od nichž bude upouštěno. I když existují různé variace u jednotlivých osob v rámci každé příslušné skupiny, jsme spokojeni, že v těchto skupinách nejsou žádné kategorie pojistníků, kteří by dostali nepřiměřeně vyšší nebo nižší plnění…“.

Došel k závěru, že FSA „pevně věří, že úspěšný kompromis nabídne v zásadě nejlepší vyhlídky na nastolení stability ve fondu s podílem na zisku a na zlepšení vyhlídek pro příslušné pojistníky“.

Pokud jde o složitost navrženého plánu, úřad FSA uvedl, že „věří, že je důležité, aby plán předložený pojistníkům byl jasný a aby jim poskytoval informace, které potřebují pro svůj vlastní úsudek o tom, jak hlasovat o návrzích, které jim jsou předkládány“. Uznal však, že „velká část dokumentace plánu zaslaná pojistníkům ke schválení je složitá… Jsme spokojeni, že je dostatečně jasná, aby si mohli vytvořit svůj vlastní názor na to, jak by měli hlasovat s ohledem na své individuální okolnosti“.

FSA dále specifikoval, že pojistníkům nemůže poskytovat osobní poradenství, a dodal, že „pokud si pojistníci společnosti Equitable Life myslí, že potřebují při rozhodování o tom, jak hlasovat, pomoc, budou muset vyhledat nezávislého finančního poradce“. (WE67)

3e)       Stížnosti pojistníků

Velký počet pojistníků bez garantovaných anuitních sazeb a zástupců akčních skupin pojistníků předložil dokumenty a stížnosti na plán smírného vyrovnání. Podle jejich tvrzení byl plán vymyšlen takovým způsobem, aby pojistníky poškozoval už od začátku, a naznačili, že vedení společnosti EL předvídalo, pokud dokonce záměrně neplánovalo, následné snížení pojistek v dubnu a červenci 2002, které rychle sprovodilo ze světa mírné zvýšení, které jim plán umožnil[57], již v době, když v září 2001 navrhovalo plán poprvé. Navíc by si byl regulátor vědom skutečnosti, že navrhované zvýšení je fikce, protože nebylo kryto dostatečnými aktivy.

Pojistníci si rovněž stěžovali, že byli vedeni k víře, že plán smírného vyrovnání stabilizuje fond s podílem na zisku, což, jak se ukázalo, nebyla pravda, protože fond zůstal vystaven výkyvům na trhu a následnému pádu trhu s cennými papíry během roku 2002. V důsledku toho poškození pojistníci tvrdili, že poté, co byl plán v únoru 2002 přijat, byli na tom pojistníci bez garantovaných anuitních sazeb rozhodně hůř než předtím, protože se vzdali svého práva na vznesení nároku na nápravu od společnosti, aniž za to skutečně něco získali.

Společnost Equitable Life a úřad FSA (H4) opakovaně argumentovaly, že následné snížení hodnoty pojistek nemělo nic společného s podmínkami plánu smírného vyrovnání jako takovými z důvodu drastického pádu trhu s cennými papíry v roce 2002, který oslabil základnu aktiv fondu s podílem na zisku, a tvrdili, že takto ohromný pád trhu nebylo možné v době práce na plánu v září 2001 předvídat[58].

Cazaletovo memorandum z ledna 2001 zaslané finančnímu výboru souhlasilo, že „by bylo v zájmu společnosti jako celku vyřešit problém s opcí garantovaných plateb důchodového pojištění tak, že budou pojistníci s odloženými důchody, kteří se svých opcí vzdají … Nebylo však vůbec jasné, zda pojistníci s garantovanými anuitními sazbami budou pro takový plán hlasovat, jelikož se zdá, že podle pravděpodobného návrhu bude hodnota pojistek skupin s garantovanými anuitními sazbami zvýšena v důsledku velmi vysoké kapitálové podpory, ale že na základě současných tržních podmínek by následná ztráta garantovaných anuitních sazeb způsobila průvodní pád příjmů v důchodu… Pokud by se společnosti Equitable podařilo přesvědčit pojistníky, že mají hlasovat pro to, čemu říká „smírné vyrovnání“, finanční situace by se výrazně neposílila, i přes 250milionovou injekci od firmy Halifax, jelikož společnost by utrpěla podstatné výdaje při odkupu garantovaných anuitních sazeb. Skutečnou výhodou by nebylo skromné zlepšení solventnosti společnosti Equitable, ale skutečnost, že by se eliminoval problém v zásadě nestabilních garantovaných anuitních sazeb“ (WE58, strana 14).

S odvoláním na plán smírného vyrovnání pojistník pan WEIR (WE6) uvedl, že „když společnost Equitable Life navrhla (s účastí FSA) plán smírného vyrovnání, v němž by se pojistníci vzdali svých zákonných práv na žalobu výměnou za velmi malé zvýšení hodnot pojistek, slíbila společnost větší stabilitu a naději do budoucnosti a to, že 4 miliardy GBP vloží zpátky do kapitálových investic, pokud plán smírného vyrovnání projde. Ale zvýšení hodnot pojistek nebylo garantováno – ve skutečnosti jen za několik týdnů se 2,5% růst zázračně změnil na 4% snížení fondu! ... Stěží lze uvěřit tomu, že v době, když se pracovalo na plánu smírného vyrovnání, vedení společnosti Equitable Life ještě zcela nevědělo, že přimějí lidi, aby podepsali, že se vzdávají svých práv na základě zcela falešných vyhlídek a s plným vědomím úřadu FSA. Bez finanční „úplaty“ (i když malé) nabídnuté pojistníkům výměnou za to, že se vzdají svých práv na žalobu, by byl plán smírného vyrovnání z právního hlediska neplatný. Přesto lidé ve skutečnosti hlasovali (ačkoli to nevěděli) pro snížení svých finančních prostředků a zrušení svého práva na žalobu proti společnosti. A FSA to povolil“.

Pan BELLORD (H2) rovněž zdůraznil údajnou nespravedlnost plánu smírného vyrovnání „schváleného regulátory, kde mnoho pojistníků ztratilo své právo na nápravu. Charles Thompson (generální ředitel společnosti) musel v době soudního slyšení v únoru 2002 vědět, že společnost nemá peníze, ale soudu to neřekl.[59] Jinou věcí, kterou je třeba prozkoumat, je to, že regulátoři přijetí tohoto plánu smírného vyrovnání doporučili“.

Pan WEIR (WE6) tvrdil, že „úřad FSA vlastně doporučil plán smírného vyrovnání jako nejlepší možnost pro pojistníky, ale dával si pozor, aby tuto radu zveřejnil až 8 dní poté, co přestala možnost, aby byl kontrolován parlamentní ombudsmankou[60]! Velmi zvláštní shodou okolností v den prvního slyšení o plánu smírného vyrovnání před Nejvyšším soudem (26. listopadu 2001) si FSA zvolil ze všech dat právě toto konkrétní datum pro zveřejnění senzační tiskové zprávy, která se týkala tzv. „Headdonova vedlejšího dopisu“, čímž zcela přehlušil zprávy o podmínkách plánu – „klasický kazisvět“. To je nepřímý důkaz, že FSA úzce spolupracoval se společností Equitable Life a pravděpodobně i s ministerstvem financí na prosazení plánu“.

V dokumentu WE7 pan NASSIM sdělil, že „seznam volitelných opomenutí označuje regulační chyby před plánem smírného vyrovnání a po něm a ty byly a zůstanou vědomě záměrné… Plán smírného vyrovnání byl proveden na úkor členů a s propadnutím jejich zákonných práv“.

Pan DEPPE v dokumentu WE81 rovněž učinil tvrzení o „podvodném uvedení v omyl, kterého se společnost Equitable dopustila v květnu 1999 … Equitable skrývala závazek garantovaných anuitních sazeb a doporučila prodej důchodového pojištění s podílem na zisku. Jediným cílem od dubna 2001 bylo prodat „plán smírného vyrovnání“. Dále se dotkl toho, jak na jednání společnosti Equitable s pojistníky předsedu představenstva pana Trevese „zesnulý (předkladatel petice k EP) Arthur White požádal o to, aby konstatoval, že všechny záležitosti podvodného charakteru byly řešeny před soudním schválením plánu smírného vyrovnání. Pan Treves toto prohlášení odmítl učinit a pan White ho požádal, aby byla jeho žádost zaznamenána a aby byl soudce předsedající při schvalování plánu informován o velmi reálné možnosti, že mohlo existoval podvodné chování. Pan Treves vyslovené přání nesplnil…, protože by to mohlo zpozdit nebo ohrozit udělení souhlasu s plánem. Předsedající soudce se tak nikdy nedozvěděl, že závazky garantovaných anuitních sazeb byly zakrývány a že důchodové pojištění s podílem na zisku bylo prodáváno nic netušícím pojistníkům“.

FSA popřel tvrzení, že regulátor věděl, že plán smírného vyrovnání údajně postrádal doprovodná aktiva. S odvoláním na úlohu FSA při zprostředkovávání plánu smírného vyrovnání zástupce FSA pan STRACHAN (H4) vysvětlil, že „plán smírného vyrovnání společnosti Equitable Life z roku 2002 byl proveden spíše podle zákona o společnostech než podle části VII (zákona o finančních službách a trzích z roku 2000) a konečné rozhodnutí bylo potvrzeno při nezávislém soudním procesu. Nicméně jsme vyzývali společnost Equitable, aby zašla za rámec toho, co požadoval zákon o společnostech, aby bylo zajištěno, že zájmy pojistníků budou pokud možno co nejvíce chráněny, zejména jmenováním nezávislého pojistného matematika, který měl vyjádřil svůj názor na poctivost návrhů. Dohlíželi jsme i na proces poskytování přiměřené náhrady pojistníkům, kteří společnost Equitable opustili příliš brzy, a nemohli tedy mít prospěch z plánu smírného vyrovnání… Došli jsme k závěru, že na základě plánu, který byl předložen pojistníkům s garantovanými anuitními sazbami i pojistníkům bez garantovaných anuitních sazeb, byla úroveň zvýšení hodnot pojistek poctivou nabídkou pro práva na garantované anuitní sazby a upuštění od tvrzení o nesprávném prodeji. Je jasné, že docházelo k odchylkám, ale celkově se jednalo o rozumný plán smírného vyrovnání.“

Tvrzení, že společnost EL neinformovala pojistníky otevřeně o tom, že plán smírného vyrovnání nepřinese konečnou stabilizaci fondu s podílem na zisku (WE-CONF16), ale že při jakémkoli pádu trhu s cennými papíry bude nutné další snížení hodnot pojistek (jak se skutečně stalo v dubnu a červenci 2002), odmítl i generální ředitel pan Thomson, který tvrdil, že „fond s podílem na zisku byl vždy investován do mixu investic, a v důsledku toho na něj měly vždy vliv pohyby na trhu. Nikdy nepadla zmínka o tom, že plán smírného vyrovnání změní koncepci fondů s podílem na zisku. Kromě toho představenstvo nebylo schopné předvídat budoucnost investičních trhů“. (WE70)

Pan Anthony BOSWOOD QC v dokumentu WE76 uvedl, že podle jeho názoru „v souvislosti s vedením záležitostí společnosti v letech 2001 a 2002 vyvstaly různé záležitosti a otázky, které musí být řešeny a zodpovězeny předtím, než bude vyloučena možnost, že pojistníci a ve skutečnosti i soud budou uvedeni v omyl, protože jim nebyly předloženy příslušné materiály“. (WE76 bod 4) Pokračoval tím, že „pokud představenstvo vědělo, když byla dokumentace plánu vydána … a u soudu projednána, že 2,5% zvýšení je pravděpodobně zcela iluzorní, pokud nedojde k určitému okamžitému a nečekanému růstu na trzích s cennými papíry (když 56 % financí bylo v každém případě drženo v penězích a cenných papírech s pevnou úrokovou sazbou), bylo to zcela jistě něco, co se mělo uvést před těmi, včetně soudu, od nichž se žádal souhlas s plánem. Tak, jak se to odehrálo, byly finanční informace poskytnuté jako součást dokumentace plánu v době, kdy začalo debatovat o podstatě plánu, opravdu zastaralé. Ale je jasné, že představenstvo společnosti mělo novější finanční informace než tyto…, které by ukázaly, že zvýšení hodnot pojistek podle plánu je pravděpodobně iluzorní“. (body 9 a 10) V důsledku toho došel pan BOSWOOD k závěru, že „ti, kteří nesli odpovědnost, skrývali informace, o nichž věděli, že jsou pro plán významné“.

3f)       Tvrzení o tom, že vedení EL není „způsobilé a patřičné“

V souvislosti s údajným zadržováním informací při prezentaci plánu smírného vyrovnání pojistníkům zaslala v roce 2005 skupina EMAG žádost úřadu FSA o zahájení vyšetřování podle oddílu 168 zákona o finančních službách a trzích z roku 2000 s cílem ověřit, zda tři vrcholoví manažeři společnosti EL (předseda představenstva, generální ředitel a jmenovaný pojistný matematik) byli „způsobilými a patřičnými osobami“ pro výkon svých funkcí. Pokud by ve světle dokumentů předložených o programu vyšetřování FSA došlo k závěru, že skutečně zadržovali klíčové informace, nemuseli být „způsobilí a patřiční“ pro výkon své funkce. V tom případě by FSA mohl takové osobě odejmout povolení nebo by mohl zahájit disciplinární řízení podle oddílů 63 a 66 zákona o finančních službách a trzích z roku 2000.

Pan Anthony BOSWOOD, QC (WE76) souhlasil s tím, že pokud by se prokázalo, že vrcholoví manažeři společnosti „zatajovali informace, o nichž věděli, že jsou pro plán významné,…úmyslné zatajování tohoto charakteru by naopak naznačovalo, že dotčené osoby nejsou „způsobilými a patřičnými osobami“, což je předpoklad pro to, aby FSA uplatnil svou pravomoc zahájit vyšetřování“ v oddíle 168 odst. 5 zákona o finančních službách a trzích z roku 2000.

V dopise ze dne 21. srpna 2006 úřad FSA uvedl, že „se nedomnívá, že existují průkazné a přesvědčivé důkazy a odůvodnění, které by vedly k jasnému názoru, že informace byly před námi, soudem nebo pojistníky v období od prosince 2001 do února 2002 záměrně zatajovány“, a zakončil slovy, že trvá „na analýze a závěrech z našeho prohlášení z doby plánu smírného vyrovnání“. Prohlédnuté dokumenty nenaznačily, že FSA byl ochoten – nebo že projevil jakýkoli úmysl – formálně zahájit takové vyšetřování.

4.         Nedbalost při dohledu nad provozováním činnosti

Tvrzení o chybách při provozování činnosti byla velkým počtem pojistníků vznesena nejen proti regulátorům Spojeného království, ale i proti irskému regulátorovi (DETE/IFSRA)[61] a německému regulátorovi (BAV/BaFin)[62], kteří podle ustanovení směrnice 3ŽP nesli odpovědnost za dohled nad provozováním činnosti společnosti EL na jejich území.

Jak je uvedeno v dokumentu WE-CONF26, „bylo v souladu se 3ŽP, že úřad FSA neukládal pobočkám situovaným v jiných členských státech pravidla provozování činnosti… (ale) účinnou ochranu rozumných očekávání pojistníků pro …pobočky společnosti ELAS měl FSA zajistit“.[63]

V dokumentu WE-CONF10 si jeden pojistník stěžoval zejména na odmítnutí německých regulátorů – systematicky se odvolávajících na zásadu domovské země podle směrnice 3ŽP – přijmout jakoukoli odpovědnost za nevhodné operace společnosti EL v Německu. Toto tvrzení podpořil pan WESTPHAL ve svědectví WS2, když řekl, že „národní dohled často hraje v procesu sledování a prosazování příliš pasivní roli“ a že „dokud nebude dosaženo „kritického množství“ stížností, nezačne být dohled v některých členských státech aktivní“.

4a)       Tvrzení o nesprávném prodeji a uvádění v omyl ve Spojeném království[64]

Pojistníci v zásadě přednesli dva typy tvrzení proti společnosti EL:

- nesprávný prodej tím, že společnost vědomě uváděla skutečnosti o své finanční situaci, zejména v souvislosti s riziky spojenými s garantovanými anuitními sazbami;

- opomenutí (možná na základě úmyslného uvádění v omyl) tím, že neupozorňovala na rizika spojená s garantovanými anuitními sazbami, když riziko bylo věcí, která měla být stávajícím a potenciálním pojistníkům sdělena.

Řada pojistníků předložila konkrétní dokumenty o nesprávném prodeji: Pan SEYMOUR (WE53) předložil výboru kopie prodejních materiálů společnosti Equitable Life, kde bylo jasně uvedeno, že základní znak fondu „s podílem na zisku“ „spočívá ve vyrovnávání výkyvů ve výdělcích a hodnotách aktiv všeobecně spojených s investicemi do takových portfolií“.[65] Ukázalo se, že toto tvrzení není pravdivé, protože společnost EL, jak se ukázalo, neakumulovala žádné významné rezervy v letech pozitivního výkonu na trhu, aby umožnila jakékoli „vyrovnávání“.

V krátkém dopise pojistníkům ze dne 26. ledna 2000 (WE53) společnost Equitable Life tvrdila, že záporný rozsudek odvolacího soudu neovlivní její profil ekonomického rizika s tím, že „nenastane žádný finanční dopad na společnost Equitable. Solventnost společnosti a její status nezávislé vzájemné životní pojišťovny nejsou tudíž zpochybněny“.[66] Tento bod byl později popřen v dopisech pojistníkům ze dne 14. srpna 2000 (bezprostředně po rozsudku Horní sněmovny) a 18. září 2000, v nichž byla sdělena rozsáhlá snížení pojistek s podílem na zisku[67]. Ve výše uvedeném krátkém dopise ze dne 26. ledna 2006 se objevilo i další nepravdivé prohlášení, že „nedojde k dopadu na prémie pro mezinárodní obchody …, protože žádná z mezinárodních pojistek společnosti Equitable neobsahuje takové garantované sazby“. Nepravdivost tohoto bodu byla prokázána dokumentací o tom, že všechny pojistky, ve Spojeném království i v zahraničí, jsou spravovány v témž fondu a že neexistuje žádný zvláštní fond pro „mezinárodní pojistky“, jak tvrdila EL.

Jiné tvrzení o nesprávném prodeji a uvádění v omyl ze strany společnosti EL představil pan NASSIM (WE7), který tvrdil, že regulátoři „záměrně přehlíželi „ignoranci motivovanou pobídkovými prémiemi“ a podvodný všeobecný nesprávný prodej, protože navzdory tomu, že společnost říkala pojistníkům, že neplatí provize, platila svým zaměstnancům dosud nespecifikovanou provizi z prodeje. Ani nevíme, zda provize byla stejná u všech produktů společností, nebo zda byla u produktů s podílem na zisku vyšší. Tím, že společnost a úřady odmítly připustit nebo doložit všeobecný nesprávný prodej a nezveřejňování informací, převedly důkazní břemeno na každého jednotlivého pojistníka … Je stěží překvapivé, že FSA opožděně řekl, že provedl své vlastní vyšetřování a nezjistil žádný případ nesprávného prodeje ze strany společnosti Equitable, ale odmítl zveřejnit dokumentaci“.

Pan JOSEPHS (WE69) tvrdil, že „existuje nepřetržitý řetězec důkazů, které ukazují, že společnost si stanovila za cíl dosažení nezákonného a zavádějícího plnění, které by vydrželo minimálně 15 let, a používání těchto zmanipulovaných výkonnostních ukazatelů jako svého primárního nástroje pro získání nových pojistníků a pro zvýšení aktiv společnosti. Opatření nutná pro dosažení nepravdivých výkonnostních ukazatelů však také podkopávala bezpečnost financí společnosti, takže čím déle podvody trvaly, tím větší byl rozsah ztrát pojistníků… Společnost Equitable se rozhodla, že vytvoří příznivý a nepřetržitý soubor výkonnostní statistiky pomocí jednoduchého nástroje přeplácení konkrétních skupin pojistníků, jejichž pojistné přijala v období 1975–1980 nebo poté. To bylo nezákonné, protože porušila fiduciární povinnost představenstva jednat spravedlivě se všemi skupinami pojistníků… Během minimálně čtyř let tak záměrně uvedla fond s podílem na zisku do skutečného deficitu. Pojistníci o tom neměli ani ponětí ... Zástupy pojistníků zůstaly v blažené neznalosti o hrozbách visících nad jejich pojistkami a společnost vynakládala usilovné úsilí, aby v tomto stavu zůstaly. Jejich pozornost se zaměřovala na jejich „pojistný fond“, popisovaný jako „podíl v centrálním vyrovnaném řízeném fondu“ s jejich celkovou hodnotou pojistky představující „vyrovnaný podíl aktiv““.

Ve svědectví H8 se pan BAIN také jasně vyjádřil o nesprávném prodeji, přičemž vyšetřovací výbor vyzval, aby „zvážil jednání s 20 000 zákazníky společnosti EL, kterým byl v letech 1995 až 2000 prodán produkt nazvaný „řízené důchody“ a z nichž většina v letech 2001 až 2005 dostala malou nápravu nebo nedostala vůbec žádnou nápravu navzdory tomu, že byli oběťmi toho, co podle dokumentů bylo sladěnou kulturou nesprávného prodeje … Společnost EL se chovala jako společnost, bez poctivosti, péče či píle, i když s velkými sobeckými schopnostmi“. (WE72)

V dokumentu WE82 pan DEPPE zmínil setkání s panem Thomsonem, generálním ředitelem společnosti Equitable, v lednu 2003, kdy se ho v televizním pořadu zeptal, „jak bylo možné, že Equitable v období po září 1998 iniciovala prodej produktů souvisejících s podílem na zisku, aniž se uchýlila k úmyslnému podvodu. Neodpověděl… Ve své konečné písemné odpovědi mne informoval, že moje stížnost byla vyřešena plánem smírného vyrovnání a že případ je uzavřen".

Řadu tvrzení o nesprávném prodeji doplnil i dokument WE-CONF2, zejména ohledně opomenutí informovat o rizicích spojených s garantovanými anuitními sazbami potenciální zákazníky, což je skutečnost, která nejvíce poškodila později příchozí pojistníky, kteří pojistku společnosti EL uzavřeli po září 1998, tj. poté, co společnost EL již požádala své právníky a regulátory o právní radu ohledně problému garantovaných anuitních sazeb. „Každý z členů (pozdních příchozích) nebo rozhodně většina z nich obdržela od společnosti dokument nazvaný „Klíčové prvky“, který se týkal pojistky, kterou si kupovali. Byl to požadavek pravidel Úřadu pro osobní investice (PIA) … Je evidentní, že tito pánové (výkonní ředitelé společnosti EL) znali informace, které společnost dostávala od svých právníků o sporu (Hyman) a o otázkách s ním spojených; a všichni byli zapleteni do procesu poskytování informací prodejcům společnosti za účelem jejich rozšíření mezi pojistníky a potenciální pojistníky… Do ledna 1999 byl problém garantovaných anuitních sazeb předmětem intenzivních diskusí v tisku, který přinášel alarmující články a zprávy… Je jasné, že v důsledku toho bylo uzavírání nových obchodů problematické. Přesto společnost potřebovala nové obchody, aby předešla uzavření ... Noví pojistníci s fondem s podílem na zisku museli být ujištěni v každém případě, kdy jim nemohla být sdělena rizika spojená s garantovanými anuitními sazbami... Společnost přijala politiku zlehčování rizik spojených s garantovanými anuitními sazbami, překrucování skutečností pro potenciální pojistníky: oddíl „Rizikové faktory“ z poskytovaného dokumentu „Klíčové prvky“ o rizicích spojených s těmito sazbami mlčel“.

Členové akční skupiny pozdních příchozích informovali, že prodejci společnosti EL jim poskytli různé historky, aby uklidnili jejich znepokojení: „že tiskové zprávy o tom, že závazky s garantovanými anuitními sazbami mohou být až 1,5 miliard GBP, nejsou pravdivé; že není pravděpodobné, aby maximální náklady překročily 50 mil. GBP; že závazky vyplývající z garantovaných anuitních sazeb ponesou pouze pojistníci s těmito sazbami; že pojistníky bez těchto sazeb chrání zajištění“. (WE-CONF2)[68]

Pojistník pan John GALVIN (WE-FILE15) si stěžoval, že jeho rozhodnutí koupit si pojistku společnosti Equitable Life se zčásti opíralo o ujištění společnosti ohledně její solidní finanční situace, kterou potvrzoval rating AA od mezinárodní ratingové agentury Standard & Poor's[69] (příloha k dopisu společnosti EL v dokumentu WE-FILE15).

S odvoláním na zavádějící informace od společnosti EL pro pojistníky připomněla paní KWANTES (H7), že „když společnost Equitable šla k soudu se záležitostí garantovaných anuitních sazeb, všichni jsme dostali dopisy, v nichž nás informovala, že všechno je v pořádku, že se nemusíme znepokojovat negativními komentáři, které se objevovaly v tisku, a probíhala působivá reklamní kampaň, která nám všem dala pocit jistoty“.

Ve svědectví H5 pan LLOYD, bývalý obchodní zástupce společnosti Equitable Life v západní Anglii v letech 1995 až 2001, jasně odmítl všechna tvrzení o nesprávném prodeji ze strany prodejců společnosti: „Telefonáty, abychom si domluvili schůzku, často s nabídkou ročního přezkumu nebo současné aktualizace pojistek, to naši klienti téměř vždy přivítali. Zprávy byly často dobré a nebylo těžké nabízet nové investice. Klienti často komentovali, jak jim jejich jiní poskytovatelé nenabízeli stejnou úroveň služeb … Když se stala známou záležitost s garantovanými anuitními sazbami a začalo se o ní mluvit, což podle mě bylo kolem roku 1997 – to bylo vůbec poprvé, kdy jsem o tom slyšel – rychle jsme dostali instrukce od představenstva. Instrukce spočívaly v tom, že máme klientům dávat negarantovanou konečnou prémií a garantované anuitní sazby, které se týkaly jen garantované složky. To by odpovídalo tomu, že bychom tomuto klientovi dali o 20 % více, než byl jeho spravedlivý podíl ve fondu. To jako koncepci nebylo obtížné pochopit a ani to z tohoto pohledu nebylo těžké vysvětlit klientům. Z vlastní zkušenosti vím, že reakce klientů, kteří si toto vysvětlení vyslechli, včetně těch, kteří měli garantované anuitní sazby ve svých pojistkách, byla příznivá“. Vztahy s klienty byly tudíž v roce 2000 dobré, jelikož „tím, že jsme celou záležitost během tohoto období až do rozhodnutí Horní sněmovny v červenci 2000 řešili, měli jsme velmi málo potíží a velmi malý problém se svými klienty, kteří vysvětlení, které jsme jim přednesli, akceptovali“.

Pan LLOYD popřel vehementně rovněž tvrzení o vědomém uvádění klientů v omyl nebo případně úmyslném přehlížení nepříjemných skutečností: „Myslím si, že nikdy nenastal okamžik, kdy bych se ptal sám sebe, jestli nepropaguji nebo neprodávám něco, co bych neměl prodávat, a nevěřím, že by měl takový pocit kterýkoli z mých kolegů... Mohu vám říci, že pokud jde o informace, které jsme dostávali, vůbec nikdy nám nebylo řečeno: „můžete říci toto, ale nesmíte říci, že“ nebo „toto je skutečná situace, ale lidé se to nesmí dozvědět“. Tak to absolutně nikdy nebylo… Věřil jsem, že společnost ví, co dělá, že ví, jak podnikat a že má úspěšný pracovní model. Tak nebylo co zakrývat. Nikdy jsem v době do 8. prosince 2000, tedy do doby, než se společnost uzavřela pro nové obchody, neměl pocit, že před svými klienty skrývám nebo zadržuji informace, které jsem nějak zjistil a nepouštěl dál… Samozřejmě že jsem žádného ze svých klientů nikdy vědomě nepodvedl a nevěřím, že by některý ze zástupců společnosti pokračoval v prodeji smluv, kdyby věděl, že jsou zavádějící. Nevěřím, že tomu tak bylo. Když se ohlédnu zpět, myslím, že jsme prodávali fond s podílem na zisku způsobem, který z toho, co víme teď, byl nezodpovědný jak pro pojistnou smlouvu s čerpáním důchodu, tak i pro důchodové pojištění s podílem na zisku. Byl to pošramocený návrh, ale to jsme nevěděli. Byl pošramocený kvůli skutečné povaze závazků v tomto fondu, ale my jsme to nevěděli.“

Pan LLOYD však připustil, že rizikový profil produktů, které prodávali, neodrážel přesně realitu, ačkoli prodejci si to zjevně neuvědomovali: „Myslím, že zdaleka největší chybou bylo to, jak jsme mohli prodávat fond s podílem na zisku jako nízké až střední riziko, když téměř jistě měl být zhruba od roku 1998 přelepený varováním… V té době jsem si to nemyslel, ale zpětně a když slyším všechny to věci, které probíhají, myslím si, že jsme měli být varováni. Představenstvo mělo naše klienty varovat, že náš fond s podílem na zisku nemá být pokládán za fond s nízkým až středním rizikem, protože zde byly záležitosti, které nebyly vyřešeny, a dokud nebyly vyřešeny, měli jsme tento fond naopak stáhnout … S odstupem času myslím, že jsem byl ohledně rizik spojených s fondem s podílem na zisku oklamán. Teď si to myslím, v té době jsem si to rozhodně nemyslel… Myslím, že se něco mělo udělat, aby se předešlo tomu, že další klienti – kromě těch, kteří už v tom byli – budou investovat peníze do fondu, který měl závazky, které přesahovaly jeho prostředky.“

Nakonec v souvislosti s prodejními materiály pan LLOYD popřel též tvrzení, že byly vypracovány tak, aby uváděly klienty v omyl, protože „materiály nebyly určeny, jak jsem to viděl v té době, k tomu, aby někoho uváděly v omyl. Dával jsem lidem obraz toho, co jsme si mysleli, že je zdravá, dobře fungující společnost a fond, a vybízeli jsme lidi, aby investovali díky výkonům, kterých jsme za ta léta dosáhli".

4b)      Tvrzení o nesprávném prodeji a uvádění v omyl v jiných členských státech

S uvedením dalších tvrzení o nesprávném prodeji mimo Spojené království pan SEYMOUR (H7), pojistník, který svou pojistku uzavřel v Belgii, sdělil, že „prodejci společnosti společnosti ELAS přistupovali k potenciálním zákazníkům v celém Společenství se slovy, že díky změnám v zákoně je možné investovat do penzijních pojistek společnosti ELAS. Tvrdili, že tyto pojistky se nazývají „mezinárodní“ a že je spravuje odděleně pobočka mimo území Spojeného království…“.

Další dokument[70] prokázal, že společnost ELAS tvrdila, že poskytuje něco z „vyrovnávacího fondu“ opírajícího se o tvorbu rezerv: „Společnost ELAS tvrdila, že svůj penzijní fond vede jako vyrovnávací fond tím, že má rezervy. Prémie se přiznávaly každý rok a byly označovány jako „garantované“. Všechny dokumenty zdůrazňovaly regulaci ve Spojeném království na zadní stránce… Byl jsem také ujištěn, že regulaci obstarává výhradně Spojené království, a tak jsem získal jistotu, že to, co jsem viděl a co mi bylo řečeno, je správné. Na prodejním místě společnost ujišťovala potenciální kupce, že „mezinárodní“ pojistky jsou oddělené od britského fondu s podílem na zisku.“ (H7)

Pan SEYMOUR dodal, že ho zástupci společnosti ELAS v roce 1994 během obchodní návštěvy společnosti v Belgii informovali, že „mají povolení provádět takový prodej mimo území Spojeného království. Rovněž zdůraznili, že obsah jejich prodejních materiálů je přesný, že provozování jejich činností je zdravé, protože jejich investiční činnost reguluje „spolehlivý regulátor Spojeného království“ (slova zástupce společnosti ELAS)“. (WE36)

Řada dalších pojistníků z jiných zemí informovala o tvrzeních o nesprávném prodeji nebo zkreslování skutečností. Pojistník pan McCARTHY (WE-FILE16) sdělil, že jeho rozhodnutí vstoupit do společnosti Equitable Life, bylo ovlivněno tvrzením této společnosti, že je členem „Programu irského ombudsmana pro pojišťovnictví“. Pan BERRY (WE-FILE13), irský pojistník, se ptal, jak je možné, že „společnost Equitable za těchto okolností směla uzavírat nové obchody (v Irsku) až do dubna 2000. Mohla tak činit pouze z důvodu hrubého zanedbání povinností ze strany regulačního orgánu". Pojistník pan DUGGAN (WE-FILE14) tvrdil, že pojistku společnosti Equitable koupil jako pojistku „podléhají zákonům Irska“. Pojistník pan TROY (WE-FILE4) se domníval, že jeho pojistka mu byla v prosinci 1999 prodána nesprávně, protože „společnost měla velké potíže se svými závazky vůči penzijním fondům ve Spojeném království … a já jsem o tom nebyl uvědomen, ani do toho zasvěcen“. Pojistník pan O'FARRELL (WE-FILE9) si stěžoval: „Nikdy jsem nebyl informován o potenciálním závazku garantovaných anuitních sazeb hrozivě se vznášejícím nad fondem a o možných důsledcích pro mé penzijní finanční prostředky, které tento závazek částečně financovaly.“

Zajímavé prohlášení v této souvislosti učinil pan Seamus POWER, bývalý obchodní zástupce společnosti EL v Irsku (WE-FILE2), který řekl, že se „o záležitosti garantovaných anuitních sazeb dozvěděl v Sunday Times koncem roku 1998. V té době nás bylo asi 12 prodejců a nikdo z nás nikdy neslyšel o garantovaných platbách důchodového pojištění, protože v Irsku se nikdy neprodávaly. Zeptali jsme se na situaci vedení a bylo nám řečeno, že to s námi nemá nic společného a že máme pokračovat v prodeji“. Když slyšel o nadcházejícím soudním případu v červenci 1999, bylo mu řečeno, že „to nemá nic společného s mezinárodní pobočkou, protože tyto pojistky se zde nikdy neprodávaly a naše fondy byly „odděleny“". Po prohře u odvolacího soudu „nám bylo řečeno, abychom pokračovali v prodeji, jelikož jsme „odděleni“ a výsledkem nebudeme ovlivněni ani v nejhorším případě ... Prodávali jsme dále a v této době bylo přijímáno více prodejců … Když se společnost EL uzavřela novým obchodům, byli jsme všichni propuštěni. Pak byla zavedena penále, která mnoho pojistníků uzavřela v pozici, kdy se museli rozhodnout, zda přijmou desetiprocentní snížení hodnoty pojistky, nebo zda budou investovat dále. Zdá se, že vedení společnosti EL v roce 1998 vědělo, že společnost má výrazné problémy, a myslím si, že všechny pojistky prodané po tomto datu by měly být neplatné“.[71]

V odpovědi na tvrzení irských pojistníků, kteří tvrdili, že je společnosti Equitable Life informovala nepravdivě (tj. že vstoupili – nebo vstoupí – do zvláštního „odděleného“ irského fondu, který není postižen závazky vznikajícími v rámci fondu ve Spojeném království), pan THOMSON, generální ředitel společnosti EL, (H8) uvedl, že „irské pojistky měly oddělenou řadu prémií a nominálně vyčleněná aktiva, díky čemuž mohla návratnost investic v činnosti společnosti v Irsku odrážet obecnou návratnost investic v Irsku. Tak se například 16% snížení hodnoty pojistek, které se v roce 2001 uplatnilo ve Spojeném království, netýkalo irských pojistek“. Potvrdil však, že irské obchody byly součástí jediného fondu společnosti s podílem na zisku.

Dokument WE-CONF28 ale zdůraznil, že ačkoli je pravda, že irské pojistky nepostihlo 16% snížení hodnoty pojistek v červenci 2001, „pro vyrovnání této skutečnosti byly pro irské pojistníky zavedeny vyšší penále a nižší prémie".[72]

Dokument WE-CONF21 uvedl, že „v dokumentaci společnosti EL o produktu nebylo nic, co by říkalo, že irské investice jsou nějak odděleny od zbytku fondu s podílem na zisku“. Tento výrok podpořil irský regulátor IFSRA v dokumentu WE80, kde uvedl, že „nebyly předloženy žádné důkazy potvrzující tvrzení, že společnost EL prohlašovala, že existuje irský „oddělený“ fond“.

Tento výrok však nepotvrdil dokument WE-CONF28, který prokázal, že na tiskové konferenci společnosti EL 14. března 2000 v Dublinu „Terry Curtis, mezinárodní pojistný matematik společnosti Equitable Life Spojené království, …uvedl, že rozsudek odvolacího soudu nemá žádný vliv na irské pojistníky, kteří jsou od svých britských protějšků odděleni“.[73]

Dokument WE-CONF28 dále prokázal, že dne 12. prosince 2000 „pan Noel Creedon, ředitel irských operací (společnosti EL) trval na tom, že na irském trhu nebude žádné penále za brzké inkasování pojistek s podílem na zisku … V tuto chvíli máme ve fondu přebytek…“. Oba výroky jasně naznačují, že společnost EL se veřejně odvolávala na oddělený irský fond a způsobila, že irští pojistníci mylně věřili, že vstupují – nebo vstoupili – do fondu společnosti EL, který byl oddělen od hlavního fondu ve Spojeném království.

S odvoláním na údajné „mezinárodní pojistky“ společnosti EL pan SEYMOUR (H7) rovněž uvedl, že když se koncem roku 1999 v tisku začalo objevovat mnoho článků o problémech ve společnosti Equitable Life, napsala společnost v lednu 2000 všem „mezinárodním“ pojistníkům, aby „je ujistila, že jejich pojistky jsou skutečně oddělené a nebudou dotčeny žádným rozhodnutím soudu o fondech společnosti ve Spojeném království. Až po soudním případu společnost připustila, že to nebyla pravda. Dne 14. srpna 2000 napsala společnost ELAS, že v důsledku prohry u soudu budou prémie s podílem na zisku sníženy u „všech“ typů pojistníků a že společnost se nabízí k prodeji“. [74]

4c)       Tvrzení o „čeření“ smluv pojistníků

V dokumentu WE72 pan BAIN uvedl, že v polovině 90. let společnost Equitable Life vymyslela strategii, jak se postavit prudkému pádu úrokových sazeb, který dramaticky zvýšil její závazky způsobené pojistkami s garantovanými anuitními sazbami v jejím účetnictví a ohrozil její minimální rezervy. Společnost EL navrhla pojistníkům „penzijní plán nového stylu, který by umožnil odložení plateb důchodového pojištění až do věku 75 let, ale nabízel okamžitě 25% hotovost osvobozenou od daně a mezitím čerpání příjmu. Lákadla „řízených penzí“ byla mocná:

(1) mohly se prodávat na základě historky, že anuitní sazby možná opět vzrostou;

(2) vytvoří „nově sjednané pojištění“ z prodeje nového penzijního produktu;

(3) vytvoří hotovost z paušálu osvobozeného od daně a příjem, který se bude moci investovat do jiných produktů EL;

(4) pojistníci s garantovanými anuitními sazbami své záruky ztratí, což způsobí potenciální výrazné snížení závazků“.

Jelikož v roce 1995 zbývaly ve Spojeném království pouze dva roky do všeobecných voleb – v nichž se předpokládalo vítězství labouristů –, „oslovovali prodejci společnosti EL své bohaté klienty, kterým bylo přes 50 let nebo kteří se blížili k padesátce, a nabízeli jim „pojistnou smlouvu s čerpáním důchodu[75]'", navzdory podrobným pokynům od Úřadu pro osobní investice (G-60), který ji pokládal za vhodnou pouze pro menšinu lidí, kteří brzy půjdou do důchodu. „První technikou byl strašidelný příběh – děsili klienty, že přicházející labouristická vláda by mohla snadno zrušit nárok na peníze z penzí osvobozené od daně – „je lepší si to vzít hned, i když ve skutečnosti žádnou paušální částku nepotřebujete, a čerpat příjem, i když ve skutečnosti žádný příjem nepotřebujete“.

Povinností prodejce pojištění bylo ukázat, že klientovi nabídl nejvhodnější produkt v nabídce produktů pojistitele, „druhou technikou bylo zadržovat nebo falšovat relevantní informace o produktu – například jeho daňový status – nebo o možných alternativních produktech, které se v praxi vůbec nikdy neprodávaly. Pak, jakmile byl prodej této pojistky zajištěn, bylo navrženo, že paušál osvobozený od daně a obvykle i příjem by se teď měly investovat do dalších produktů společnosti EL. Tak zázračně vznikl trojí obchod, trojí provize a trojí uzavření „nového obchodu“, často v podstatných výších pohybujících se až v šestimístných číslech – z toho, co vlastně byl starý obchod".[76]

Zpráva citovaná v dokumentu WE72[77] vyjmenovávala 200 případů nespokojených pojistníků společnosti EL, kde „se každý jednotlivý případ vyznačoval nedostatkem informací a uvedením v omyl ve chvíli prodeje a vlastně pro všechny tyto klienty by bylo nejlepší radou nedělat nic, nebo si vzít plán postupného důchodu… Pojistná smlouva s čerpáním důchodu byla složitou variantou vyžadující vhodnou radu, ale když se prodávalo přímo, vznikl podstatný prostor pro zneužití provize. Co dělal regulátor? V únoru 1999 měly veřejně dostupné údaje vyvolat poplach v úřadu PIA: prodejci společnosti EL již prodali 11 600 důchodových plánů s pojistnými smlouvami s čerpáním důchodu v hodnotě 1,35 mld. GBP – téměř dvojnásobek částky 750 mil. GBP prodané dalších největším hráčem … a čtyřikrát více, než je průměr v odvětví. Kromě toho společnost EL investovala 95 % svých čerpaných peněz do svého fondu s podílem na zisku– zatímco hlavní rivalové Scottish Equitable (25 % do fondů s podílem na zisku) a Winterthur (velmi málo) veřejně prohlásili, že fondy s podílem na zisku nejsou pro většinu investorů vhodné. Proč společnost EL tak vybočovala? V květnu 2002 úřad FSA nakonec vyjádřil své znepokojení: zjistil, že pojistná smlouva s čerpáním důchodu by mohla prodejci přinést provizi ve výši 6 % v porovnání s 1,5% provizí u důchodového pojištění, a řekl, že zkoumá důkazy o zaujatosti při prodeji“.

Pan BAIN došel k tomuto závěru: „Tisíce penzí s hodnotnými garantovanými anuitními sazbami bylo z účetnictví odepsáno a zákazníci obvykle ani nebyli informováni, že mají garantovanou sazbu, natož aby jim byl nabídnut informovaný výběr. Jak se společnosti EL podařilo vyjít dobře z tohoto zjevného porušování pravidel provozování činnosti, nemluvě o prvořadých zásadách integrity a píle? Domnívám se, že za prvé si regulátoři Spojeného království nevšimli jasných varovných signálů o provozování činnosti touto společností nebo před ní neposkytli spotřebiteli žádnou ochranu z důvodu nekompetentnosti. Za druhé nepochopili, jak tato obchodní praxe umožnila společnosti EL zkreslit hodnotu jejího nového obchodu, mimo jiné v jejím kritickém finančním výkaznictví. Nakonec se tajně dohodli s novým představenstvem společnosti Equitable Life na strategii minimalizovat finanční škody a poškození pověsti společnosti, odvětví a vlády. To bylo ale možné provést pouze na úkor doložených zákonných práv pojistníků“. (WE72)

Podobné tvrzení přednesl pan JOSEPHS (WE69), který prohlásil, že „společnost Equitable se rozhodla, že bude zkreslovat krytí aktivy pro své novější „investiční“ pojistky, jako byly osobní důchody a pojišťovací obligace. Dělala to od roku 1987 prostřednictvím svých prodejců… Časem si stanovila za cíl vyměnit starší formy pojistek za „technicky efektivnější“ verze, které budou vyžadovat ještě nižší kapitálové rezervy (z důvodu omezenějších záruk). Pro udržení zdánlivé spravedlnosti dostaly tyto pojistky stejnou celkovou návratnost, ale s podstatně zvýšeným poměrem konečné prémie pro pokrytí snížené garantované složky. Zdánlivá spravedlnost byla fata morganou, protože celou konečnou prémii bylo podle smlouvy možné kdykoli zrušit, takže cena za vyšší „efektivnost“ pro společnost byla podstatně vyšším rizikem pro pojistníka. Tato rizika byla před zákazníky, kteří byli takovou úmyslnou restrukturalizací pojistky dotčeni, záměrně zatajována.

4d)      Tvrzení o selhání komunikace mezi regulátory Spojeného království

Pan NASSIM (WE7) tvrdil, že „obezřetnostní regulátoři nekomunikovali efektivně s regulátory odpovědnými za regulaci provozování činnosti pojišťoven, zejména v souvislosti se zveřejněným pojistně-matematickým a pojistným paradigmatem společnosti ELAS, nebo neinformovali regulátory provozování činnosti, že primárním údajem pro potenciální zákazníky je spíše realistická situace než solventnost“.

Studie ES-2 se domnívá, že ve Spojeném království „obezřetnostní regulátoři nepokládali za součást svého poslání neustále informovat regulátory provozování činnosti o problémech v životním pojišťovnictví… Probíhala mezi nimi malá nebo vůbec žádná spolupráce, dokud pracovníci odpovědní za obezřetnostní dohled nezjistili, že jsou ve stejné budově jako pracovníci odpovědní za provozování činnosti. Dokonce i poté oběma stranám nějakou dobu trvalo, … než se naučily, jak pracovat společně“.

V souvislosti s touto záležitostí pan STRACHAN (H4), zástupce úřadu FSA, vysvětlil, že „existují zhruba tři skupiny okolností, za nichž by měla komunikace mezi regulátory oficiálně probíhat. Je to tehdy, když se společnost, která má pobočky v jiných členských státech, stane nesolventní, když společnost, která má pobočky, z nějaké příčiny ztratí povolení a když nastanou změny v okolnostech, jako je uzavření pobočky. První dvě podmínky – nesolventnost a ztráta povolení – nikdy nenastaly, takže nejsou relevantní. Když pobočky v Irsku a Německu byly poté, co se společnost Equitable uzavřela novým obchodům, fyzicky uzavřeny, byli jsme v té době s našimi protějšky v kontaktu“.

Pan BAYLISS (H5) rovněž konstatoval, že „není pochyb o tom, že FSA odvedl v rámci svého mandátu v souvislosti s obezřetnostním řízením společností, a zejména v souvislosti s fondy s podílem na zisku, hodně práce … FSA byl mnohem aktivnější v oblasti provozování činnosti, protože to bylo vnímáno jako slabina odvětví... Myslím si, že pokud jde o jeho požadavky na provozování činnosti, procházel regulátor křivkou osvojování znalostí a křivkou, o níž by mohl důvodně říci, že je nová, protože, přiznejme si to, ministerstvo financí a MPO tento typ úlohy neměly.

4e)       Komunikace mezi regulátorem Spojeného království a zahraničními regulátory

Spojené království/Německo

Důkazy v dokumentech WE-CONF9 a WE-CONF17 napovídají, že první kontakty mezi regulátorem Spojeného království a německým regulátorem ve věci obezřetnostního dohledu týkajícího se společnosti Equitable Life pocházejí z roku 1995[78], poté, co společnost EL otevřela v prosinci 1992 německou pobočku v Kolíně nad Rýnem a začala prodávat pojistky prostřednictvím oprávněných zástupců. 20. března 1995 napsal Bundesaufsichtsamt für das Versicherungswesen[79] (BAV) s odvoláním na článek 5.32 Sienského protokolu ministerstvu průmyslu a obchodu Spojeného království a doporučil mu používání nových tabulek s průměrnou délkou života, kterou vypracovala německá Asociace pojistných matematiků pro účely výpočtu pojistného a krycích rezerv. Uvedl, že „nemůže posoudit, do jaké míry jsou dodržována ustanovení o úrokové sazbě rezerv použitelná ve Spojeném království, …je možné, že podnik nedodržuje ustanovení článku 19 ve spojení s čl. 18 odst. 1 písm. c) směrnice 3ŽP“.

BAV rovněž vyjádřil znepokojení nad tím, že byl citován výrok obchodního ředitele společnosti Equitable Life Deutschland [80], že v žádostech o platby důchodového pojištění se nerozlišuje mezi muži a ženami, „což by bylo v rozporu s uplatňováním pojistně-matematických zásad v Německu“. Odpověď MPO, pokud existuje, nebyla tomuto výboru předložena.

Ke druhé výměně, tentokrát mezi BAV a FSA, došlo v dozvucích rozsudku Horní sněmovny 31. července 2000 – po zprávách v médiích a dotazech znepokojených německých pojistníků – BAV požádal o informace o finanční stabilitě společnosti EL, o veškerých opatřeních, která FSA podnikl v souvislosti se společností, a o důsledcích rozhodnutí pro německé pojistníky.

Odpověď FSA přišla rychle, dne 7. srpna 2000, „s výhradou omezení sdělování informací v souladu s ustanoveními směrnice o pojištění Evropského společenství“. BAV tak byl informován, že FSA je „spokojen, že společnost EL je nadále schopna krýt požadovanou míru solventnosti, míra krytí je však nižší než míra, kterou by si FSA i společnost v dlouhodobém horizontu představovaly“. Dopis dále velmi optimisticky dodal, že „společnost se nabízí k prodeji a …neočekává se, že by byl nedostatek společností se zájmem o získání společnosti Equitable Life díky její silné reputaci ve Spojeném království ohledně efektivnosti… Pozorně sledujeme solventnost, ale jsme spokojeni, že od plánů na prodej společnosti lze očekávat vyřešení dlouhodobějších obav z finanční situace. Vypadá to, že vedení společnosti zvládá situaci efektivně a jsme spokojeni, že se při tom snaží jednat v nejlepším zájmu pojistníků“.[81]

Nakonec FSA potvrdil, že „pojistníci (německé) pobočky budou ve stejné situaci jako britští pojistníci“, a dodal, že „po uskutečnění svého prodeje společnost očekává, že bude schopna napravit snížení hodnoty pojistek s podílem na zisku, které bude výsledkem jejích revidovaných pojistných smluv s bonusem“. Na závěr vyjádřil naději, že díky těmto informacím bude BAV moci „utišit část větších obav německých pojistníků“.

Poté, když se prodej společnosti Equitable Life neuskutečnil a společnost byla nucena uzavřít se novým obchodům, kontaktoval úřad BAV úřad FSA znovu dne 13. prosince 2000 s žádostí o vysvětlení s ohledem na srpnový dopis FSA. Odpověď FSA přišla opět rychle, dne 3. ledna 2001, a – s odvoláním na předchozí telefonické kontakty – zopakovala stanovisko, že „společnost EL zůstává solventní, stávající pojistky zůstávají v platnosti a společnost je schopna plnit své smluvní závazky vůči pojistníkům“, přičemž došel až tak daleko, že vysvětlil, že „mnoho zpráv v tisku týkajících se společnosti EL je nepřesných a spekulativních“, a dopis uzavřel slovy, že FSA „nebude po společnosti požadovat předložení nového ocenění“.

Následující kontakty mezi regulátorem Spojeného království a německým regulátorem se omezily na oznámení budoucího uzavření německé pobočky společnosti (30. června 2001), které urychlilo odpověď BAV, který připomněl, že „někteří pojistníci uzavřeli pojištění u společnosti EL jedině z toho důvodu, že měla pobočku v Německu“, a vyjádřil přání, „aby němečtí pojistníci i nadále v budoucnosti dostávali optimální služby“. BAV uzavřel svůj dopis žádostí o „prohlášení o tom, jak budou německým pojistníkům poskytovány služby v budoucnosti“. V záznamech není žádná odpověď FSA a zdá se, že kontakty mezi regulátory poté ustaly, protože BAV musel psát znovu dvakrát (7. listopadu 2001 a 19. března 2002) a žádat FSA o jasné potvrzení data uzavření německé pobočky společnosti EL, která byla nakonec zavřena dne 30. září 2001.[82]

A konečně, pokud jde o sdílení povinností dohledu mezi regulátorem Spojeného království a německým regulátorem v období před vstupem směrnice 3ŽP v platnost, dokument WE-CONF26 tvrdil, že „v režimu druhé směrnice o životním pojištění nelze první obchody německé pobočky společnosti ELAS pokládat za scénář „pasivní svobody služeb“. Byla to německá pobočka společnosti ELAS, kdo k německým pojistníkům přistupoval aktivně. To kvalifikuje první obchody německé pobočky společnosti ELAS spíše pro aktivní svobodu služeb než článek 13 druhé směrnice o životním pojištění“. Jako na takovou „se na ni měla vztahovat německá úprava dohledu a dohlížet měl úřad BAV, a nikoli úprava Spojeného království s dohledem úřadu FSA“.

Spojené království/Irsko

Jak v dokumentu WE61 připomněl irský finanční regulátor, „společnost EL provozovala pobočku v Irsku od roku 1991 do roku 2001 a prodávala pojistky irským občanům. Podle směrnice 3ŽP se na irskou pobočku vztahovala obezřetnostní regulace regulátora Spojeného království …a novým obchodům se uzavřela v prosinci 2000 ve stejnou dobu jako hlavní sídlo ve Spojeném království a od té doby neprodala žádné nové pojistky. Společnost EL poskytuje služby svým zbývajícím irským pojistníkům přes hranice podle ustanovení směrnice 3ŽP… Nebyly nám předloženy žádné materiální důkazy, že společnost EL porušila některý irský právní předpis o finančních službách“.

Korespondence mezi regulátorem Spojeného království a irským regulátorem, která je v záznamech (WE-CONF9), se omezuje na technickou výměnu v letech 1994 a 1999 v souvislosti se změnami „přesných informací podle Evropského společenství“ o irské pobočce společnosti, která fungovala od roku 1991 (WE38). K dalším výměnám došlo v roce 2002, kdy FSA informoval DETE[83] o uzavření irské pobočky společnosti EL a o její činnosti podle pasových smluv ze Spojeného království od 8. července 2002 a přiložil osvědčení o solventnosti.

4f)       Klamavá reklama na německém a irském trhu

Na počátku roku 2000 zahájila společnost Equitable Life v Německu agresivní marketingovou kampaň s cílem přilákat více německých klientů. BAV identifikoval v inzerátech společnosti EL nesprávné chování z toho důvodu, že tyto inzeráty byly zavádějící, pokud jde výrazy, jako jsou záruky, garantovaný cílový bonus, plnění s podílem na zisku a konečná prémie. V souvislosti s touto otázkou pan WEYER, zástupce sdružení pojistníků DAGEV (H3, WE22), podpořil tvrzení, že inzeráty společnosti Equitable Life byly případem uvedení v omyl.

Hrubě zavádějící byly zjevně zejména dva inzeráty zveřejněné ve velkých německých novinách[84] v únoru 2000: jeden inzerát („13 %“, viz obrázek dole) naznačoval, že společnost EL poskytuje dvakrát tak vysoké garantované sazby, než byl tehdejší německý průměr; druhý inzerát („Kupte v Německu, vydělávejte v Británii“) implicitně naznačoval, že pojistky společnosti EL byly pod dohledem německých regulačních orgánů, což evidentně nebyl případ obezřetnostního dohledu.

Dr. STEFFEN, zástupce německého finančního regulátora (BaFin), na dotaz v této věci při slyšení H6 uvedl, že společnost Equitable Life Deutschland (ELD) po okamžitém zásahu regulátora (v té době ještě BAV) reklamní kampaň ukončila.

Dokument WE-CONF17 však tuto záležitost ještě osvětlil, když ukázal, že zásah regulátora byl z hlediska času a efektivnosti dost „nevýrazný“. První dopis BAV ze dne 12. dubna 2000 – asi šest týdnů poté, co se inzeráty objevily v tisku – požádal společnost ELD o komentář ohledně tvrzení o nevhodné reklamě, přičemž svou žádost zopakoval 29. května a 4. července 2000. Odpověď ELD přišla nakonec 17. července 2000, zjevně neuspokojivá, protože BAV musel položit doplňující otázky: zatímco byly v britském tisku zeširoka rozebírány účinky rozsudku Horní sněmovny o společnosti EL, BAV napsal 31. července 2000 znovu dopis, v němž zpochybnil legitimitu inzerátů a požádal o upřesnění, „zda se inzerát stále používá v této formě; pokud ne, pošlete nám prosím vzorek aktualizované verze“. Dokonce i tato žádost musela být 12. září zopakována, než konečně 21. září 2000 přišla od společnosti ELD odpověď, v níž společnost potvrdila, že inzerát byl stažen…více než šest měsíců po jeho prvním zveřejnění v německém tisku!

Dne 10. října 2000 úřad BAV uznal stažení prvního inzerátu a zasáhl, aby zastavil i druhý inzerát, ale opět velmi tlumenými slovy a bez vydání přímého příkazu nebo stanovení konkrétní lhůty („Žádám Vás tudíž, abyste tento konkrétní inzerát nebo jakoukoli reklamu podobného obsahu stáhli").

V Irsku nebyl zaznamenán žádný konkrétní případ klamavé reklamy společnosti ELAS – irský finanční regulátor v dokumentu WE80 konstatoval, že si nebyl „vědom žádné stížnosti příslušných irských orgánů pověřených regulací pojišťovnictví ohledně klamavé reklamy společnosti Equitable Life“.

• [1]  Připomínáme zkratky používané v této zprávě pro důkazy předložené výboru:
  H # = ústní svědectví proslovená na slyšeních výboru EQUI; WS # = ústní svědectví proslovená na seminářích výboru EQUI; WE # = písemné dokumenty zveřejněné na internetové stránce výboru EQUI přístupné veřejnosti; ES-# = externí studie; WE-FILE # = písemné dokumenty nezveřejněné na internetové stránce; WE-CONF # = důvěrné písemné dokumenty.
• [2]  Celkem 12 425 pojistníků v členských státech EU (Irsko, Německo, Belgie, Rakousko, Dánsko, Finsko, Francie, Řecko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Portugalsko, Španělsko, Švédsko) a 980 v britských državách (Normanské ostrovy, Ostrov Man, Gibraltar).
• [3]  The Equitable Life Action Group Ltd.
• [4]  Viz WE58, kde je více podrobností.
• [5]  Ředitel odboru FSA pro významné maloobchodní skupiny.
• [6]  Ředitel pro politiky finančních služeb na MF.
• [7]  Dr. Kern Alexander uvedl tyto krize finančního sektoru ve Spojeném království před případem společnosti Equitable Life: nesolventnost společnosti Johnson Matthey Bankers (1984), krach společnosti BCCI (1991), skandál ve společnosti Lloyd's (1994), krach Barings Bank (1995), skandál se smíšenými hypotékami (1999).
• [8]  „Představenstvo podílové společnosti přiznává periodické prémie, které mají odrážet trend investičních výkonů stojící v pozadí. Takto jsou investoři s podílem na zisku do určité míry chráněni před tržními výkyvy. Mnoho společností s podílem na zisku toto posiluje tím, že udržují „vlastnictví“ přebytkových aktiv, která nikomu nepatří. Díky tomu mohou takové společnosti i nadále přiznávat prémie během poklesů na trhu.“ (WE34, strana 1).
• [9]  Viz WE32, body 66–67.
• [10]  Viz článek 18 směrnice 3ŽP transponovaný oddíly 58 – 75 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1994.
• [11]  Viz článek 18 a příloha I směrnice 3ŽP, transponované oddíly 27-33 zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1994.
• [12]  Viz čl. 25 odst. 1 směrnice 3ŽP.
• [13]  Viz články 29 a 39 směrnice 3ŽP.
• [14]  Viz článek 18 3ŽP.
• [15]  Saga Magazine byl původně zpravodaj zaměřený na poskytování protihodnoty pro lidi starší 50 let; dnes je to časopis, který má každý měsíc více než 1,25 milionů čtenářů (zdroj: www.saga.co.uk).
• [16]  Viz WE53 příloha N-1.
• [17]  WE16 kapitola 1 bod 120.
• [18]  Viz WE-CONF25, body 9–12, 18–20.
• [19]  Služba finančního ombudsmana.
• [20]  Viz rovněž ústní svědectví lorda Nelila (H11), který e-mail citoval jako „snahu poskytnout FOS základ pro zvážení stížností souvisejících s Penroseovou zprávou a tato diskuse za tímto účelem by proběhla mezi FSA a FOS týden po 18. červnu 2004“.
• [21]  Viz WE-CONF5.
• [22]  Tvrzení, že FSA by mohl být (nebo byl) při dohledu nebo při svých regulačních operacích příliš odvětvově předpojatý, posoudil odborník pan McELWEE v H3 také jako „nespravedlivé“.
• [23]  Oficiální zpráva, 28. června1999; sv. 334, kap. 39.
• [24]  Viz rovněž vývoj v čase v oddíle III.2.6 této části.
• [25]  Oddíly 168-170 a odst. 9 shrnutí zjištění uvádějí, že nelze říci, že FSA (s GAD) přistupoval k otázce tvorby rezerv pro GAR a nesprávného výkladu finanční situace společnosti ELAS „jiným než rezolutním způsobem“, že jeho přístup nelze popsat jako „pasivní“ a že „FSA od počátku do konce neustále trval na tom, že Equitable splňuje požadavky ohledně tvorby rezerv v maximální míře tváří v tvář silnému odporu ze strany Equitable“.
• [26]  Viz odpověď bývalého generálního ředitele pana HEADDONA (WE45) a WE-CONF8.
• [27]  Toto prohlášení bylo učiněno jen čtyři měsíce předtím, než se EL uzavřela novým obchodům a než rezignovalo představenstvo EL!
• [28]  Viz WE75 písm. b).
• [29]  Nezávislý odborník pan Schneiter (švýcarský pojistný regulátor) na dotaz ohledně této záležitosti rovněž uvedl, že podle jeho názoru „na nesolventnost pojistitele by se mělo pohlížet jako na poslední řešení” (H6).
• [30]  Viz ES-1, strana 9: „Životní pojišťovna musí MPO oznámit jakoukoli změnu člena představenstva, ekonoma nebo ředitele a MPO má pravomoc vznést proti jmenování nového ředitele, člena představenstva nebo ekonoma námitky.“ Technicky však právo Spojeného království formálně nevylučuje spojení obou rolí.
• [31]  Pan Headdon byl po určitou dobu také generálním ředitelem a jmenovaným pojistným matematikem Equitable Life.
• [32]  Viz rovněž problematiku „Řízené důchody/čerpání příjmů“, podrobně ve WE72.
• [33]  Viz WE-FILE22.
• [34]  WE-CONF21 potvrzuje, že EL nadále uzavírala nové obchody až do dne 8. prosince 2000, kdy byly nové obchody zakázány. K podrobnostem o tomto období viz kapitola 18 Penrosovy zprávy (WE 16).
• [35]  Diskreční pravomoc, které se vedení společnosti EL dovolává podle článku 65 zakládající smlouvy a stanov společnosti ELAS.
• [36]  Tato částka zahrnuje 200 milionů GBP na pokrytí nižších důchodových plateb s GAR v období od ledna 1994 do 20. července 2000 a 1,2 miliardy GBP na opravu budoucích schodků.
• [37]  Viz rovněž bod 4.15.3 Bairdovy zprávy (WE17).
• [38]  WE58, strana 7–10.
• [39]  WE29 příloha A.2 upřesňuje: „od 30. června 2001 bylo 70 000 jednotlivých pojistníků s podílem na zisku a s GAR, 415 000 jednotlivých pojistníků bez GAR, a 105 000 pojistníků s GAR a 510 000 bez GAR ve skupinových penzijních programech“.
• [40]  WE58 vysvětluje, že „přístup společnosti Equitable ke kontrole nákladů a provozní účinnosti … znamenal, že pro potenciální kupce bude vždy obzvláště neatraktivní (i když ponecháme stranou problémy s garantovanými platbami důchodového pojištění) z jednoduché příčiny, že se stala tak efektivní a „štíhlou“, že by z ní pro akcionáře plynuly pouze velmi hubené zisky, pokud by měla někdy přestat fungovat jako vzájemná pojišťovna. Potenciální kupce také odradila skutečnost, že „základní hodnota společnosti (před 8. prosincem 2000) – v nejlepším případě 2 mld. GBP – musela být postavena proti odhadovaným 4 mld. GBP nutným pro finanční nápravu“.
• [41]  Dne 8. prosince 2000 ztratila společnost Equitable Life svůj rating investiční miry (AA/A+ od roku 1993), protože S&P ho snížila na BB/Watch negative (WE-FILE22).
• [42] Společnost Halifax plc. si Equitable Life jistě „nekoupila“. Ujednání uzavřená s společností Halifax se týkala určitých operací společnosti a nezahrnovala zrušení formy vzájemné životní pojišťovny Equitable a/nebo převod jejích dlouhodobých obchodů na jakoukoli osobu. V souladu s tím zůstala společnost Equitable vzájemnou životní pojišťovnou, kterou vlastní její členové“. (WE584, strana 13).
• [43]  Pan Thomson, generální ředitel společnosti EL, (H8) tvrdil, že toto rozhodnutí bylo přijato „pro dosažení větší spravedlivosti pro všechny pojistníky“ (neuvedl žádné podrobnosti) „poté, co byla se jmenovaným pojistným matematikem zvážena celá řada variant“.
• [44]  To navzdory tomu, že akciový index FTSE-100 klesl od července 2001 do dubna 2002 pouze o 6 %, a navzdory relativně nízké kapitálové expozici společnosti (46 %). Další podrobnosti jsou uvedeny ve WE-CONF16 (strany 3-4), kde je uvedeno, že „polovina snížení hodnoty pojistek vyplývala z toho, že EL vyplácela déle než deset let nadměrné prémie“.
• [45]  Pan Thomson, generální ředitel společnosti EL, (H8) tvrdil, že „rozhodnutí o hodnotě pojistek bylo pro představenstvo, a nikoli pro pojistníky: po rozhodnutí jim byly hodnoty pojistek sděleny v souladu s aktivy, takže se mohli zasvěceně rozhodnout, zda zůstanou, nebo zda půjdou“.
• [46]  Viz rovněž dopis ze dne 29. října 2001 společnosti EL pojistníkovi ve WE-CONF19.
• [47]  Materiál FSA zahrnovat dva názory Iana Glicka, QC, a Richarda Snowdena a dva názory Nicholase Warrena, QC, a Thomase Lowea vydané na pokyn společnosti (WE-CONF2 bod 3).
• [48]  WE29 příloha A.30 upřesňuje: „Charles Thomson, který se stal generálním ředitelem v březnu 2001, dostal navíc ke svému celkovému platu ve výši 347 758 GBP za rok do prosince 2001 odměnu ve výši 275 000 GBP; Vannimu Trevesovi, který se v únoru 2001 stal předsedou představenstva, byla navíc k jeho platu ve výši 58 750 GBP vyplacena odměna ve výši 250 000 GBP.“ Tuto záležitost pan Thomson vysvětlil v H8 slovy, že rozhodnutí o udělení odměn přijal „výbor pro odměny, kterému předsedá sir Philips Otton, a tohoto rozhodnutí jednohlasně potvrdilo představenstvo společnosti, které se shodlo, že platby byly přiměřené, poctivé, spravedlivě zasloužené a jistě ne příliš štědré“. (viz rovněž EL AGM, květen 2002)
• [49]  WE34, strana 2; údaje opírající se o zjištění Penroseovy zprávy.
• [50]  WE34, strana 3–4.
• [51]  WE29, body5 a 7.
• [52]  Viz WE 29 příloha A. 17–18.
• [53]  Viz WE 29 příloha A. 24–25.
• [54]  Například převod podle dodatku 2C zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982 a převod podniků s podílem na zisku na třetí stranu podle dodatku 112 v souladu se zákonem o finančních službách a trzích z roku 2000“ (WE29).
• [55]  Pro více podrobností viz WE-CONF9.
• [56]  Faktická nezávislost pana Arnolda byla zpochybněna ve WE75 (písmeno f), kde si stěžoval, že představenstvo společnosti EL nad ním „uplatňovalo kontrolu tím, že omezovalo jeho pokyny a povolilo mu sdělit pojistníkům jakoukoli povinnost péče a následně mu poskytlo vysoce odměňovanou práci“. FSA následně poznamenal, že „pro toto jmenování neexistoval žádný právní závazek“.
• [57]  Viz WE6, WE7, WE-CONF16, WE-CONF.
• [58]  V období od září 2001 do září 2002 klesl index trhu s cennými papíry FTSE-100 o 29 %, ale od prosince 2001 do dubna 2002 se prakticky nezměnil.
• [59]  Tato tvrzení byla ve WE-CONF5, popřena jako „špatná a pomlouvačná“ s tím, že „dokumenty plánu smírného vyrovnání popisovaly tehdejší situaci velmi podrobně“.
• [60]  Když se FSA stal 1. prosince 2002 jediným regulátorem Spojeného království, byl formálně nezávislý na vládě, a tedy i na kontrole ze strany parlamentní ombudsmanky.
• [61]  Zákon o centrální bance a Úřadu pro finanční služby Irska z roku 2003 uváděl, že obezřetnostní dohled nad pojišťovnictvím a poskytovanými službami přešel v květnu 2003 zcela z ministerstva podnikání, obchodu a zaměstnanosti (DETE) na irský Úřad pro finanční služby (IFSRA) a že opatření DETE v pojišťovnictví před vstupem zákona z roku 2003 v platnost by měly být vykládány jako kroky IFSRA a/nebo Ministra financí (WE64).
  Dokument WE80 dále vysvětluje, že až do roku 2003 nebyla kromě předpisů o poskytování informací (S.I. 15 z roku 2001) a S.I. 360 z roku 1994, což byly požadavky vynutitelné soudy, žádná pravidla provozování činnosti, která by se týkala konkrétně prodeje pojištění.
• [62]  BaFin převzal odpovědnost za pojišťovnictví od BAV v květnu 2002.
• [63]  Viz WE-CONF26, strana 4 a 5 bod 1.
• [64]  V květnu 2003 Služba finančního ombudsmana Spojeného království shledala společnost Equitable Life vinnou „závažným zkreslováním údajů“.
• [65]  Viz WE53 příloha D.
• [66]  Viz WE53 příloha F.
• [67]  Viz WE53, příloha G a H.
• [68]  Viz WE-CONF2, body 38–40.
• [69]  Ve skutečnosti byl rating společnosti EL od S&P AA (investiční stupeň) v letech 1993–1999, v květnu 1999 byl snížen na A+ (watch neg.) a potom v prosinci 2000 pod investiční stupeň (BB/watch neg.). V červnu 2001 byl dále snížen na B a v září 2001 na CCC (vysoké riziko nesolventnosti). Od 21. února 2002 neudělila firma S&P žádný úvěrový rating (WE-FILE22).
• [70]  Byly předloženy prodejní dokumenty, viz WE53.
• [71]  V H4 paní O'DEA uvedla, že společnost Equitable Life provozovala svou irskou pobočku od roku 1991 do roku 2001 a novým obchodům se uzavřela v prosinci 2000 ve stejnou dobu jako hlavní sídlo ve Spojeném království.
• [72]  Viz další podrobnosti v přílohách k WE-CONF28.
• [73]  WE-CONF28 rovněž zdůrazňuje skutečnost, že tuto tiskovou konferenci, „jen čtyři měsíce před výbuchem ve formě rozsudku Horní sněmovny, společnost EL využila k uvedení svého evropského fondu na trh v Irsku… To bylo nezodpovědné a zlověstné. Načasování uvedení na trh jasně naznačuje, že společnost byla odhodlaná vytáhnout z irského trhu maximální množství peněz…“
• [74]  Kopie dopisu předložená výboru.
• [75]  „Pojistná smlouva s čerpáním důchodu“ je definována jako „nástroj, který umožní odložení koupě důchodového pojištění, pokud v době dosažení důchodového věku budou sazby nízké. Čerpání umožňuje odložení koupě důchodového pojištění maximálně do 75 let, čímž mezitím poskytne příjem přímo od penzijního fondu" (finance-glossary.com).
• [76]  Příloha WE72 vyjmenovává řadu případových studií, které toto tvrzení podporují.
• [77]  Zpráva společnosti Alan Steel Asset Management, skotské nezávislé finanční poradenské firmy.
• [78]  Německý prováděcí zákon pro třetí směrnici o životním pojištění vstoupil v platnost dne 21. července 1994.
• [79]  Současný německý jediný finanční regulátor, BaFin, byl založen v květnu 2002.
• [80]  V novinách Die Welt ze dne 27. února 1995: viz příloha 2 WE-CONF9.
• [81]  Toto prohlášení bylo učiněno jen čtyři měsíce předtím, než se EL uzavřela novým obchodům a než rezignovalo představenstvo EL!
• [82]  Stávající německé pojistky nyní spravuje ELAS CSC Germany, Aylesbury, Spojené království.
• [83]  ministerstvo podnikání, obchodu a zaměstnanosti (pojistný regulátor v letech 1989–2001); irský Finanční regulátor (IFSRA) byl zřízen až 1. května 2003.
• [84]  „Kupte jako Němci, vydělávejte jako Briti. Vysoké výnosy s vysokou úrovní bezpečnosti – jako první jsme připravili ideální strategii spoření pro německé investory“ a „13% výnosy: zeptejte se své pojišťovny, proč vám dává jen polovinu“ celostránková inzerce v týdeníku „Die Welt am Sonntag“a deníku „Frankfurter Allgemeine Zeitung“ v únoru 2000.

Závěry ČÁSTI III – REGULAČNÍ SYSTÉM

ČÁST III – REGULATIVNÍ SYSTÉM

„Mírná“ regulační politika ze strany regulačních orgánů Spojeného království

1.  Existují pádné argumenty o tom, že Spojené království v průběhu významné části posledních dvou desetiletí – jak před vstupem třetí směrnice o životním pojištění v platnost, tak i po jejím vstupu v platnost – důsledně uplatňovalo v oblasti životního pojištění „mírnou“ regulační politiku. Z podání a tvrzení vyplývá, že regulační politika založená na zásadách je v současné době ve Spojeném království široce rozvíjena a prováděna a očekává se že bude začleněna do návrhů projektu Solvency II.

2.  Výbor si je vědom toho, že žádný regulační režim nemůže mít za cíl odstranit veškerá rizika a naprosto předejít všem selháním regulovaných firem, protože takový systém by pravděpodobně bránil komerčnímu podnikání, hospodářské soutěži a inovaci na úkor volby zákazníka. Bylo však učiněno mnoho prohlášení, z nichž vyplývá, že tato britská „mírná“ regulační politika šla poněkud daleko, a přispěla tak ke vzniku neúčinného regulativního prostředí. To umožnilo, že potíže společnosti ELAS narůstaly bez povšimnutí, zatímco v přísnějším regulativním systému by se tyto potíže staly zřejmými již dříve a bylo by případně možné zabránit konečné fázi krize.

3.  Zdá se, že regulační orgány Spojeného království včas nereagovaly na to, že společnost ELAS trpěla v průběhu 90. let 20. století chronickým nedostatkem aktiv, neboť si nevytvořila odpovídající rezervy na budoucí konečné prémie, které pojistníci měli očekávat (byť jim nebyly zaručeny). K této situaci došlo v důsledku toho, že předpisy pro tvorbu rezerv, jež měly pokrývat budoucí, předem nestanovené bonusy, ponechaly regulační orgány záměrně v obecném znění a jejich výklad přenechaly pouze jmenovaným pojistným matematikům, aniž by prováděly kontrolu jejich plnění.

Regulativní nedostatky u regulačních orgánů Spojeného království

4.  Byla učiněna celá řada prohlášení a podání, která potvrzují zjištění, že došlo k selhání regulačních opatření a objevily se nedostatky v oblasti obezřetnostního dohledu ze strany některých regulačních orgánů Spojeného království (DTI/HTM/FSA), do jejichž působnosti spadá životní pojištění, a také ze strany vládního úřadu GAD, pokud jde o dohled nad společností ELAS v průběhu 90. let 20. století a zejména poté, co v roce 1994 vstoupila v platnost třetí směrnice o životním pojištění.

5.  Existuje rovněž velké množství materiálů, které ukazují, že pokud by regulační orgány Spojeného království byly řádně a svědomitě vykonávaly své obezřetnostní pravomoci v oblasti dohledu a regulace v souladu s požadavky článku 10 a 13 třetí směrnice o životním pojištění, byly by asi objevily slabiny a rizika vyplývající ze způsobu podnikání a provádění operací ve společnosti ELAS, a reagovaly na ně dříve, než vyšel najevo krizový stav společnosti.

6.  Byla učiněna dlouhá řada prohlášení, z nichž vyplývá, že regulační orgány Spojeného království nedokázaly zabránit vzniku krizové situace ve společnosti ELAS, a proto nedokázaly ochránit pojistníky společnosti ELAS ve Spojeném království a v dalších členských státech před finančními ztrátami, které byly přímým následkem krize.

7.  Prohlášení a znalecký posudek, který výbor obdržel, jsou zjevně v rozporu s celkovým hodnocením lorda Penrose, v němž se tvrdí, že „společnost si v první řadě mohla za své vážné problémy sama. Selhání regulativního systému bylo až druhořadým faktorem“[1]. Obzvláště jeho vlastní zpráva „Klíčová zjištění“[2] se zdá být v rozporu s jeho výše uvedeným hodnocením, protože je v ní uvedeno, že selhání regulace přispěla určitě značnou měrou k vytvoření neúčinného regulačního prostředí, v němž se krize společnosti ELAS mohla rozvinout.

Nerozpoznání rizik souvisejících s garantovanými anuitními sazbami

8.  K dispozici je rozsáhlý materiál, jenž naznačuje, že regulační orgány Spojeného království nerozpoznaly – nebo dokonce zanedbaly a podcenily – potenciální dopad politiky garantovaných anuitních sazeb na finanční stabilitu společnosti ELAS, zejména v případě velkého poklesu na finančních trzích a vzhledem k tomu, že o společnosti ELAS bylo známo, že si udržuje nízkou míru solventnosti a vytváří nedostatečné rezervy. Zdá se, že poté, co regulační orgány Spojeného království konečně zjistily závažnost rizika, bylo už příliš pozdě na to, aby se situace dala zvrátit, a každé další opatření v oblasti regulace mohlo být už jenom opožděným pokusem o omezení škody.

9.  Nelze pochybovat, že období poklesu cen akcií na trhu v letech 2001–2002 přispělo k urychlení krize ve společnosti ELAS po rozhodnutí Sněmovny lordů. Nepříznivá situace na trhu však nemůže být považována za jedinou příčinu krize ve společnosti ELAS, o čemž svědčí skutečnost, že ne všechny životní pojišťovny ve Spojeném království se dostaly do finanční krize takového rozsahu. V případě společnosti ELAS naznačují materiály, které jsou k dispozici, že existovala řada dalších faktorů, jež se projevovaly už před poklesem cen na burze – především problém garantovaných anuitních sazeb –, které byly hlavní příčinou následných finančních problémů této Společnosti.

Příliš uctivé jednání se společností ELAS

10.  Je také zřejmé, že regulační orgány Spojeného království jednaly se společností ELAS s nadměrným „respektem“ nebo s „uctivostí“, zejména s ohledem na její dlouhou historii a až dosud dobrou pověst, což je vedlo k přesvědčení, že společnost představuje špičku v oblasti životního pojištění, a asi se domnívaly, že je „příliš dobrá a má příliš dobrou pověst“ na to, aby se dopouštěla chyb.

11.  Podle řady svědků a prohlášení přispělo právě toto jednání „v rukavičkách“ velkým dílem ke vzniku tolerantního obezřetnostního postoje k dohledu a neúčinného regulačního prostředí, jež společnosti umožnilo fungovat beze stínu pochybnosti, což mělo za následek, že finanční problémy společnosti v průběhu let postupně narůstaly, aniž si toho někdo povšiml.

Přesouvání odpovědností mezi regulačními orgány Spojeného království

12.  Výbor se domnívá, že přesouvání regulačních odpovědností mezi různými regulačními orgány Spojeného království do doby, než vznikl orgán dohledu nad finančními službami (FSA), bylo určitě na škodu účinnosti opatření v oblasti dohledu a regulace v průběhu 90. let 20. století.

13.  Existuje řada zpráv, které podporují tvrzení, že problémy v komunikaci mezi regulačními orgány Spojeného království přispěly ke vzniku situace, jež umožnila, že si nikdo nepovšiml narůstajících problémů ve společnosti ELAS, a ty posléze přerostly v krizi. S ohledem na výše uvedené však na druhé straně řada zpráv naznačila, že se situace ve Spojeném království zlepšila od doby, kdy vznikl jednotný orgán dohledu nad finančními službami (FSA).

Tvrzení o tajné úmluvě mezi regulačními orgány a společností ELAS a/nebo o úmyslném podvodu

14.  Výbor není přesvědčen o pravdivosti tvrzení[3] o úmyslné a koordinované strategii týkající se tajné úmluvy mezi regulačními orgány Spojeného království a vedením společnosti ELAS, ať už se měla týkat kladení překážek při vyšetřování příčin krize společnosti ELAS, nebo úmyslného a koordinovaného podvodu na úkor pojistníků společnosti ELAS.

15.  Výbor se domnívá, že poté, co se krize ve společnosti ELAS rozvinula do větší šíře, tvrdila řada zúčastněných při různých příležitostech, že postup regulačních orgánů Spojeného království při vyšetřování případu této společnosti byl pomalý, poněkud rezervovaný a ne vždy zcela transparentní, a to i pokud jde o podávání zpráv o tomto případu veřejnosti, především dotčeným pojistníkům.

Plán smírného vyrovnání (CS)

16.  Z četných a přesvědčivých prohlášení[4] vyplývá, že značný počet pojistníků měl pocit, že byli společností ELAS a regulačními orgány uvedeni v omyl nebo oklamáni, když schvalovali plán smírného vyrovnání a hlasovali pro něj.

17.  Výbor se domnívá, že při hlasování o plánu smírného vyrovnání si pojistníci nebyli plně vědomi právních následků svého rozhodnutí.[5] To bylo asi částečně zapříčiněno složitostí právních informací, jež byly k návrhu plánu smírného vyrovnání ze strany společnosti ELAS a FSA poskytnuty, neboť byly daleko za hranicemi porozumění průměrného pojistníka.

18.  Výbor se rovněž domnívá, že pojistníkům se mělo dostat srozumitelného varování, že když budou souhlasit s plánem smírného vyrovnání, nebude jim v dlouhodobém časovém horizontu nikterak zaručena stabilita fondu s podílem na zisku a budou vystaveni výkyvům finančních trhů, a že zvýšení hodnoty pojistek, jež bylo poskytnuto v rámci plánu smírného vyrovnání, by mohlo být případně neutralizováno dalšími sníženími hodnoty těchto pojistek.

Tvrzení o nesprávném prodeji

19.  Vyskytla se celá řada prohlášení, ať už přímých či nepřímých, z nichž některá evidentně stojí za tvrzením, že společnost ELAS byla zodpovědná za nesprávný prodej a uvedení pojistníků a potenciálních klientů ve Spojeném království, Irsku, Německu a dalších členských státech, kde prováděla svou činnost, v omyl.

20.  Zejména existují prohlášení[6], která naznačují, že společnost ELAS podala pojistníkům a potenciálním zákazníkům zkreslené informace ohledně celé řady záležitostí a vědomě je neupozornila na riziko související s garantovanými anuitními sazbami, a to ani poté, co se společnost ELAS snažila řešit právní aspekty problému garantovaných anuitních sazeb se svými právními zástupci a regulačními orgány.

21.  Výbor vítá směrnici o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku z roku 2002 (směrnice 2002/65/ES, kterou se mění směrnice 97/7/ES), která se úspěšně snaží vyjasnit právní ustanovení umožňující prodej pojistek mimo členské státy, v nichž má společnost sídlo.

22.  Výbor vyslechl další tvrzení o nesprávném prodeji, která naznačují, že v prodejních materiálech společnosti ELAS bylo uvedeno, že fond „s podílem na zisku“ vyrovnával výkyvy ve výnosech a hodnotě aktiv. Navíc existovala tvrzení, že společnost ELAS prováděla agresivní politiku „zahušťování“ stávajících pojistek do novějších investičních pojistek, jež byly pro společnost ELAS vysoce ziskové, a tím si získávala nové transakce a poplatky, které vyžadovaly ještě nižší kapitálové rezervy, což bylo v příkrém rozporu se zájmy pojistníků.

23.  Existují rovněž prohlášení podporující řadu dalších tvrzení o nesprávném prodeji v jiných členských státech, kde společnost ELAS prodávala své produkty – např. lákání potenciálních klientů na sliby, že případné investice budou specifického typu, jenž ve skutečnosti neexistoval, jakož i tvrzení, že pojistky uzavřené v Irsku nebo mezinárodní pojistky jsou z fondu specificky vyčleněné nebo že pojistky uzavřené v Německu podléhají kontrole německého orgánu pro dohled nad finančními službami.

Nedbalost ze strany regulačních orgánů při dohledu nad způsobem obchodování

24.  Výbor se domnívá, že regulační orgány Spojeného království odpovědné za dohled nad způsobem obchodování zareagovaly pozdě – pokud vůbec reagovaly – ve věci výše zmíněných prodejních aktivit společnosti ELAS a jejích marketingových praktik. Regulační orgány odpovědné za dohled nad způsobem obchodování v ostatních dotčených členských státech zareagovaly rovněž pozdě, zčásti proto, že nebyly dosud zřízeny odpovídající struktury dohledu, zčásti z toho důvodu, že se domnívaly, že se mohou spolehnout na efektivní fungování regulačních orgánů pro dohled ve Spojeném království. Zdá se však, že poté, co problémy okolo společnosti ELAS vešly ve všeobecnou známost nebo na ně byly regulační orgány upozorněny, se dohled nad způsobem obchodování ze strany irských a německých regulačních orgánů opožděně zlepšil.

25.  Obecně lze říci, že vyslechnutá prohlášení a předložené zprávy jasně naznačují, že dohled nad oblastí životního pojištění se v dotčených členských státech za posledních pět let zlepšil, zejména tam, kde obezřetnostní dohled i dohled nad způsobem obchodování v současnosti vykonává pouze jeden orgán dohledu v oblasti pojišťovacích služeb.

Selhání komunikace mezi regulačními orgány Spojeného království a zahraničními regulačními orgány

26.  Řada zpráv podpořila tvrzení, že úroveň komunikace mezi regulačními orgány Spojeného království, Irska, Německa a dalšími zahraničními regulačními orgány ve věci společnosti ELAS byla v průběhu 90. let 20. století a až do roku 2002 neuspokojivá, pokud ne přímo nedostačující. Výbor se především domnívá, že komunikace, která probíhala – v případě, že k ní vůbec došlo –, byla zcela nedostatečná k vyřešení tak závažného problému, jakým byla krize společnosti ELAS se svými evidentními přeshraničními dopady.

27.  Výbor je pevně přesvědčen, že pojetí regulačních orgánů, pokud šlo o odpovědnost domovské / hostitelské země při provádění dohledu nad společnostmi působícími v oblasti životního pojištění bylo příliš pasivní, neboť jeden měl tendenci spoléhat na druhého. Jak už bylo potvrzeno v řadě prohlášení, toto chování přispělo samo o sobě k dalšímu uvolnění regulačního prostředí a vedlo zejména k tomu, že pojistníci, kteří nebyli ze Spojeného království, „seděli na dvou židlích“, přičemž regulační orgán hostitelské země v Irsku a Německu vystupoval jako pouhý nezúčastněný divák, jenž má pojišťovací transakce probíhající na jeho území jen pod omezenou kontrolou, nemluvě o transakcích probíhajících v jiných členských státech. Výbor proto podporuje úsilí o prověření možnosti provádět v budoucnu regulační dohled na úrovni skupin s cílem vyjasnit odpovědnosti v oblasti regulace.

28.  Prohlášení, zprávy a materiály, které byly výboru poskytnuty, jej opravňují k domněnkám, že komunikace mezi regulačními orgány v oblasti pojišťovnictví se od roku 2004 zlepšila díky užší spolupráci regulačních orgánů v rámci nově vytvořené sítě CEIOPS sdružující regulační orgány na evropské úrovni, jejímž cílem je dosáhnout vyšší účinnosti při provádění přeshraničního dohledu a regulativních činností, což však bylo příliš pozdě na to, aby to pomohlo pojistníkům společnosti ELAS směřující ke krizi.

29.  Výbor se však domnívá, že pokud hostitelský stát neoznámí orgánu domovského státu žádná „obecná osvědčená“ pravidla, je s tím spojeno riziko, že ani regulační orgán domovské země ani regulační orgán hostitelské země nebudou dohlížet na pravidla způsobu obchodování, protože si oba budou myslet, že si každý uplatňuje svá vlastní pravidla.

30.  Výbor došel k celkovému závěru, že vnitřní trh finančních služeb se rozvíjel rychleji než starost o zajištění dostatečných záruk na ochranu spotřebitele.

• [1] ¹ Viz WE 16, kap. 20 odst. 84.
• [2] ² Viz WE 16, strana 726: odst. 240 body 7–11.
• [3] ¹ Viz část III oddíl IV.1 (b) a (f).
• [4] ² Viz část III oddíl IV.3 (e).
• [5] ³ Viz část III oddíl IV.3 (b) až (d).
• [6] ¹ Viz část III oddíl IV.2 (a) a oddíl IV.4 (a).

ČÁST IV –

– Opravné prostředky

o statusu nároků a přiměřenosti opravných prostředků, které mají k dispozici pojistníci

OBSAH  ČÁST IV

I.         Úvod

II.        Utrpěné škody

1. Dotčení pojistníci

2. Kolektivní ztráty

            3. Individuální ztráty

III.      Stížnosti k britským regulátorům a oficiální vyšetřování

1. Stížnosti k FSA

2. Bairdova zpráva

            2. Penroseova zpráva

IV.      Opatření společnosti ELAS ve vztahu k dotčeným pojistníkům

            1. Soudní řízení vedená proti bývalým ředitelům a auditorům

            2. Plán smírného vyrovnání

            3. Stížnosti ke společnosti ELAS a revize pojistných smluv

V.        Obvinění z podvodu a britský Úřad pro závažné podvody

VI.      Nároky vůči společnosti ELAS z titulu nesprávného prodeje

1. Mimosoudní nároky – úřad finančního ombudsmana Spojeného království (FOS)

           a) Úvod

b) Zpracování stížností na Equitable Life

c) Kritika zpracování stížností v úřadu finančního ombudsmana ze strany pojistníků

2. Soudní nároky – soudní řízení

           a) Základ, který poskytuje britské právo žalobám vůči společnosti ELAS

                       b) Promlčecí lhůta

                       c) Soudem projednávané věci

VII.     Nároky vůči regulátorovi Spojeného království

1. Mimosoudní nároky – parlamentní ombudsmanka Spojeného království

2. Soudní nároky – soudní řízení

VIII.   Britský systém pojištění vkladů a rozhodnutí neuzavřít společnost ELAS

IX.      Postavení pojistníků mimo Spojené království

1. Činnost společnosti Equitable Life v Irsku a Německu

2. Stížnosti pojistníků mimo Spojené království

           a) Motivace k investování do produktů společnosti ELAS

           b) Inzerce společnosti ELAS

c) Obvinění z nesprávného prodeje

d) Obvinění z diskriminačního jednání

e) Informační politika společnosti ELAS

3. Přístup k mechanismům řešení stížností v členských státech závazku

                       a) Orgány dohledu v členském státě závazku

                       b) Systémy finančního ombudsmana

c) Záruční fondy

4. Přístup k mechanismům řešení stížností ve Spojeném království

a) Stížnosti k FSA

                       b) Stížnosti k FOS

c) Parlamentní ombudsmanka Spojeného království

d) Systém pojištění vkladů ve Spojeném království

5. Soudní žaloby

X.        Možné opravné prostředky pro oběti společnosti ELAS podle právních předpisů EU

1. Třetí směrnice o životním pojištění

2. Primární právo EU

           a) Právo předkládat petice a stížnosti Evropské komisi

           b) Odpovědnost regulačních orgánů podle práva EU

c) Žaloba na náhradu škody podle článku 235 a čl. 288 odst. 2 Smlouvy o ES

3. Koordinační mechanismy na úrovni EU

a) FIN-NET

b) CEIOPS

XI.      Věc pro evropské řízení o skupinové žalobě

XII.     Nutnost odškodnit oběti společnosti ELAS

Závěry

I.         Úvod

V tomto oddílu zprávy výbor zkoumá škody či ztráty způsobené pojistníkům v důsledku krize společnosti Equitable Life Assurance Society (ELAS). Rovněž zjišťuje a posuzuje opatření, která mají pojistníci k dispozici pro získání náhrady, jak požaduje čtvrtá odrážka rozhodnutí Evropského parlamentu o zřízení vyšetřovacího výboru.

Pokud jde o utrpěné škody, výbor se vzhledem ke složitosti problému a nedostatku příslušných údajů nepokouší určit přesné částky, ale pokouší se získat představu o řádovém rozsahu částek a druhu situací, do nichž se pojistníci dostali v důsledku krize společnosti ELAS. Výbor k tomuto účelu přijal od dotčených pojistníků rozsáhlou písemnou a ústní dokumentaci.

Zpráva se následně zabývá některými reakcemi britského regulátora a společnosti samotné na krizi společnosti Equitable Life, které byly pro dotčené pojistníky významné. Následující oddíly popisují cesty k získání odškodnění, které jsou pojistníkům k dispozici podle práva Spojeného království. Za prvé jsou analyzovány možnosti pojistníků při požadování náhrady škody od společnosti ELAS. Uvedené opravné prostředky zahrnují soudní řízení i mimosoudní opravné prostředky, například alternativní mechanismy řešení sporů. Za druhé zpráva zkoumá, jakými způsoby pojistníci mohou získat soudní cestou i alternativními prostředky odškodnění od vlády. Cesty k odškodnění podle práva Spojeného království jsou zkoumány na základě informací získaných ústně a písemně od svědků a z průzkumu, který provedl výbor. Zpráva rovněž odkazuje na zkušenosti dotčených pojistníků získané při jejich snahách o získání odškodnění.

Následující části tohoto oddílu se zabývají situací pojistníků, kteří své pojistky koupili od poboček společnosti ELAS zřízených v členských státech EU mimo Spojené království, konkrétně v Irsku a Německu. Po popsání konkrétních stížností těchto pojistníků se zpráva zabývá opatřeními, která ve vztahu ke společnosti ELAS podnikli příslušní finanční regulátoři v Irsku a Německu, a posuzuje situaci pojistníků, kteří nepocházejí ze Spojeného království, ve věci přístupu k odškodnění v jejich vlastní zemi i ve Spojeném království. Ústní svědectví a písemné dokumenty výboru předložili dotčení pojistníci a regulátoři z obou zemí.

Poslední část tohoto oddílu se zabývá opravnými prostředky, které mají pojistníci k dispozici podle práva EU. Za prvé zkoumá, zda sekundární právo, například třetí směrnice o životním pojištění, samo stanoví mechanismy odškodnění. Za druhé se zpráva zaměřuje na systém soudní ochrany podle primárního práva EU ve věci ztrát a škod způsobených osobám porušením práva Společenství, za něž je možné činit odpovědnými členské státy podle kritérií, která vypracoval Evropský soudní dvůr. Nakonec výbor zkoumal koordinační mechanismy na úrovni EU, například FIN-NET, který byl zřízen k tomu, aby usnadňoval řešení přeshraničních stížností spotřebitelů. Oddíl pokračuje odkazem na soudní řízení ve věci skupinových žalob a uzavírá tím, že odškodnění obětí společnosti ELAS má hradit vláda Spojeného království.

II.       Utrpěné škody

1.       Dotčení pojistníci

Ve svém prohlášení před výborem současný generální ředitel Equitable Life Charles THOMSON (H2) uvedl, že v roce 2001, kdy k událostem v Equitable došlo, bylo „více než milion lidí, kteří měli účast ve fondu s podílem na zisku [Equitable Life]“. Pan STRACHAN (H4) uvedl, že v roce 2000 existovalo zhruba 1,7 milionu pojistníků Equitable Life (s podílem na zisku a jiných). V písemném prohlášení (WE 47[1]) pan THOMSON později upřesnil, že v roce 2001 mělo ve společnosti ELAS investici s podílem na zisku zhruba 1,5 milionu lidí. Toto číslo zahrnuje odhad počtu členů skupinových penzijních programů, kteří nejsou sami pojistníky, a tento počet je tedy odhadem celkového počtu dotčených osob.

Velká většina z nich byly osoby s bydlištěm ve Spojeném království, ale společnost ELAS měla i zhruba 8 000 pojistníků s podílem na zisku v Irsku (8300 podle pana STRACHANA, H4) a zhruba 4 000 pojistníků s podílem na zisku v Německu. Podle pana THOMSONA (WE 47[2]) „se proto evropský rozměr problému týkal zhruba 1 % celkového počtu osob“. Kromě toho existovalo zhruba 6500 mezinárodních pojistných smluv prodaných prostřednictvím pobočky společnosti na Guernsey osobám na celém světě (WE 47[3]). Pan SEYMOUR, ředitel skupiny EMAG odpovědný za pojistníky s bydlištěm mimo Spojené království, při slyšení H7 informoval výbor, že koncem 90. let měla společnost ELAS 13 405 pojistníků mimo Spojené království, kteří měli bydliště ve 13 různých členských státech. V dokumentu WE 53[4] uvádí přesné rozvrstvení pojistníků podle členských států. Kromě Irska (6342) a Německa (3281) byl zřejmě značný počet pojistníků ve Francii (1069) a Španělsku (728). V písemných dokumentech skupiny EMAG, které tvoří součást její petice k Evropskému parlamentu, se tvrdí, že bylo celkem postiženo až 70 000 pojistníků mimo Spojené království (WE 14[5]).

Přestože se počty lehce liší, lze na základě existujících dokumentů konstatovat, že krize společnosti Equitable Life se dotkla velkého počtu lidí ve Spojeném království i v jiných členských státech EU.

Paní KWANTES poukázala při slyšení H7 na to, že dobrá pověst společnosti Equitable Life lákala pojistníky z různých profesních prostředí: „80 % právníků ve Spojeném království mělo pojistky u Equitable Life ... lékaři, účetní poradci, lidé pracující pro známé podniky, ... příslušníci policie, tisíce státních úředníků a i poslanci měli pojistky u Equitable. Společnost měla tedy velmi dobrou pověst.“ Pan WEYER (H3) zdůraznil vysoký podíl, který měli mezi německými pojistníky „akademičtí pracovníci a osoby se značnou profesní zkušeností nebo pracující přímo v oboru finančních služeb“. Existuje určitý dojem, že většina pojistníků společnosti Equitable Life byli spíše bohatí lidé. Avšak dokumenty, které výbor obdržel, naznačují, že mnoho pojistníků jsou „běžní lidé“ (paní KWANTES, H7), kteří v důsledku krize společnosti Equitable velmi trpí. Irská pojistnice například řekla delegaci výboru, která navštívila Dublin dne 6. října 2006, že v důsledku toho byla nucena prodat svůj dům.

Většina dotčených pojistníků je zřejmě v pokročilém věku. Pan WEYER uvedl: „typický německý zákazník je dle našeho názoru ženatý důchodce ve věku okolo 65let “ (H3). Pan SCAWEN, který zastupuje příjemce plateb z důchodového pojištění, kteří se „ocitli v pasti“, v dokumentu WE 23[6] uvedl: „jsme všichni ve starobním důchodu s průměrným věkem okolo 75 let; někteří relativně mladí jsou fyzicky i duševně aktivní, a jiní se blíží konci svého života se všemi souvisejícími obtížemi s pamětí a fyzickou i duševní slabostí přicházejícími se stárnutím“.

2.       Kolektivní ztráty

Celkové ztráty, které utrpěli pojistníci, (a rozdíl oproti rozumnému očekávání pojistníků) nelze přesně vyčíslit. Pan LAKE, předseda Akční skupiny členů Equitable (EMAG), uvedl, že paušální zkrácení o 16 % celkové hodnoty všech penzijních pojistek, které společnost ELAS provedla dne 16. července 2001, se rovnalo 4 miliardám GBP. Lord PENROSE v dokumentu WE 16[7] uvedl, že snížení oznámené v červenci 2001 bylo vyčísleno na 4,9 miliard GBP (včetně samostatné úpravy hodnot důchodů s podílem na zisku ve výši 630 milionu GBP). Poté byly provedeny další úpravy tržní hodnoty. Kromě toho příjmy zhruba 45 000 tzv. příjemců plateb z důchodového pojištění s podílem na zisku byly podle pana LAKEA (H1) trvale snižovány „k bodu, kdy nyní jde typicky o pokles o 35 % a příjmy stále klesají“. FSA uvedl, že neprovedl výpočet celkových ztrát, protože by to podle něj bylo možné jen na základě jednotlivých pojistných smluv (pan STRACHAN, H4).

Kromě toho, i pokud by byla známa přesná čísla, bylo by poměrně obtížné určit, jakou část ztrát lze přiřadit špatné správě společnosti ELAS (a dát tak základ možným nárokům) a do jaké míry byly ztráty důsledkem vnějších faktorů, například špatné výkonnosti finančních trhů v té době. Pan THOMSON (H2) tvrdí, že „jediná ztráta jasně způsobená konkrétními okolnostmi ve společnosti Equitable Life se týká garantovaných anuitních sazeb, tzn. je spojena s rozsudkem ve věci Hyman v červenci 2000“. Jiné ztráty vyplývaly z trhu, zejména v důsledku prudkého poklesu akciových trhů v prvních letech tohoto desetiletí, a ve větší či menší míře postihly i ostatní poskytovatele fondů s podílem na zisku. Pan STRACHAN (H4) se rovněž domnívá, že snížení pojistných smluv bylo provedeno zejména z důvodu velmi prudkých poklesů, ke kterým došlo na kapitálových trzích. Tento názor zpochybňuje skupina EMAG (viz níže).

V dokumentu WE 47[8] pan THOMSON tedy poukazuje na to, že „je třeba opatrnosti při definování toho, co znamenají kolektivní ztráty pojistníků, [protože] pojistky s podílem na zisku jsou investiční smlouvy a v důsledku toho jsou při běžném podnikání vystaveny investičním ztrátám i investičním ziskům“. Uvádí, že společnost Equitable Life vyčíslila ztráty způsobené zvláštní situací ve společnosti několika způsoby (WE 47). Za prvé, v souvislosti se soudním řízením proti bývalým auditorům a bývalým ředitelům[9], „se radila o možných vzniklých ztrátách na základě hodnoty společnosti v roce 2001 v případě, že by byla určitá opatření přijata dříve“. To odhalilo ztráty společnosti ve výši až 2,05 miliardy GBP (tedy ztráty pro podílníky společnosti jakožto vlastníky, ale nikoli pro pojistníky). Za druhé, společnost vyčíslila ztráty, které utrpěly pojistky bez garantovaných anuitních sazeb v důsledku dopadu garantovaných anuitních sazeb v souvislosti s plánem smírného vyrovnání (viz níže[10]). Ztráty řešené plánem, které však nezahrnovaly všechny pojistníky bez garantovaných anuitních sazeb, činily 850 milionů GBP. Lze zvážit i nápravný program[11], který upravil předešlé odchody do důchodu tak, aby povolovaly garantované anuitní sazby, v hodnotě 103 milionů GBP. Celkové ztráty související s garantovanými anuitními sazbami dosáhly podle pana THOMSONA (H2; WE 47) nejvýše zhruba 5 % hodnoty pojistek, což se v té době rovnalo 1,5 miliardám GBP.

Penroseova zpráva však konstatuje, že vyplácení nepřiměřených prémií bylo významnou příčinou finančního oslabení společnosti ELAS, které si vyžádalo krácení hodnot pojistek (WE 16)[12]. S odkazem na zprávu lorda Penrosea skupina EMAG uvedla, že spočítala náklady na nepřiměřené prémie skutečně vyplacené odcházejícím pojistníkům v 90. letech na 1 800 milionů GBP, k čemuž je nutné pro získání celkových nákladů na nepřiměřené prémie přičíst (nekvantifikované, ale podstatné) celkové nepřiměřené prémie zahrnuté do pokračujících pojistných smluv: „Bez ohledu na použitou metodu vedlo vyplácení nepřiměřených prémií ve společnosti  Equitable Life k deficitu aktiv ve výši nejméně 2 miliard GBP, což představovalo zhruba polovinu zkrácení pojistných smluv po 16. červenci 2001“ (WE-CONF 16). Názor, podle kterého deklarování nepřiměřených prémií v 90. letech závažně oslabilo finanční zdroje společnosti Equitable Life a snížení hodnoty pojistek dne 16. července 2001 mělo tyto nepřiměřené prémie kompenzovat, silně podporují dokumenty od účetních firem (WE-CONF 23 a WE-CONF 24) a právní posudek pana BOSWOODA (WE 76): „vzhledem k tomu, že na poklesy akciového trhu od prosince 1999 mohlo připadnout zhruba 5,6 % provedeného zkrácení o 16 %, zbývající část souvisela jednak s potřebou kompenzovat náklady garantovaných anuitních sazeb ... a jednak s nutností znovu vyvážit fond s podílem na zisku tak, aby se aktiva dostala do souladu se souhrnnými hodnotami pojistek ... Skutečnou příčinou nedostatečnosti aktiv nebyl pád kapitálových trhů, ale spíše vyplácení nepřiměřených prémií v 90. letech“.

Při vysvětlování toho, jak vznikla potřeba zkrácení o 16 % z července 2001, pan SLATER upozornil v dokumentu WE 34[13] na to, jak po více než desetiletí společnost EL nevyvažovala hodnotu svých pojistek hodnotami aktiv, a tím akumulovala deficity v každém roce od roku 1989 do roku 2000 (i velmi vysoké deficity, například 28 % v roce 1990 a 20 % v roce 1994). V důsledku toho „politika deklarování celkových prémií převyšujících skutečnou výkonnost investic povzbudila stovky tisíc nevinných nových investorů a společnost rozsáhle expandovala. Vedení Equitable Life jasně rozeznávalo rizika, která společnost podstupuje. Dne 27. června 2001 nové představenstvo vyslechlo názor generálního ředitele Charlese Thomsona na výši přebytku, který očekával ke konci roku 1999. Thomson uvedl, že na počátku roku 2000 činil přebytek hodnot pojistek nad hodnotou aktiv zhruba 3 %, což by bylo v přijatelném rozmezí. V reakci na dotaz Thomson potvrdil, že podle obvyklých pojistně-matematických zásad však v té době očekával, že dojde k přebytku aktiv nad hodnotou pojistek ve výši 6–7 %. Na počátku roku 2000 měla společnost deficit aktiv (nebo odhlasovala nepřiměřené prémie) ve výši zhruba 10 % (3 % + 7 %), neboli 2,5 miliardy GBP. Ztráta z garantovaných anuitních sazeb v červenci 2000 tento deficit zvýšila na 4 miliardy GBP. To byla zhruba částka získaná zpět 16% snížením hodnoty pojistek ze 16. července 2001.“

Jak bylo uvedeno v dokumentu WE 8, pojistníkům mohou podle jejich osobní situace vznikat vedle škod, které utrpěli v důsledku snížení hodnot pojistek nebo plateb důchodu, i dodatečné náklady, například penále za předčasný výběr, náklady na právní zastoupení nebo reinvestiční náklady.

3.       Individuální ztráty

Výbor obdržel řadu písemných prohlášení pojistníků, která ilustrovala jejich osobní ztráty[14] v důsledku snížení příjmu nebo hodnoty pojistky. Navíc několik svědků ve svých svědectvích před výborem uvedlo osobní ztráty (pan WEIR, H2; paní KNOWD, H2; pan SCAWEN, H3) nebo dokreslilo „typické příklady“ (pan WEYER a pan SCAWEN, H3). Například pan SCAWEN, který zastupuje příjemce plateb z důchodového pojištění společnosti ELAS, uvádí: „má ztráta příjmu do dnešního dne i v budoucnosti je obrovská. Mnoha příjemcům plateb z důchodového pojištění, pokud jejich jediný zdroj příjmu pochází od společnosti ELAS, musí jejich budoucí životní úroveň klesnout a v mnoha případech budou žádat o finanční podporu své rodiny nebo systém sociálního zabezpečení nebo budou nuceni prodat své domovy, aby přežili. Tito lidé si obezřetně odkládali peníze ze svých výdělků, aby si zajistili pohodlný styl života v důchodu, styl života, který jim společnost ELAS ukradla“ (WE 23[15]). Jakkoli je jasné, že individuální ztráty se značně liší v závislosti na třídě pojistky, akceptaci nebo neakceptaci kompromisní dohody a jiných individuálních okolnostech, dokumenty přijaté výborem potvrzují názor lorda PENROSEA, který ve své zprávě říká: „je jasné, že mnoho pojistníků společnosti Equitable trpělo a bude nadále vystaveno skutečně závažným finančním obtížím v důsledku toho, že se velmi dramaticky snížily výnosy, které tito lidé ze svých úspor očekávali“ (WE 16)[16].

Někteří svědkové rovněž zdůraznili obavy a stres, kterými v důsledku svých finančních ztrát trpěli. „Mohu vám říci, že jsem prožil bezesné noci, cítil jsem napětí ... tady nejde jen o zákony, tady jde i o lidský příběh“ (pan KNOWD, H2). Paní KWANTES ve svědectví H7 hovořila podobně: „Způsobilo to tolika lidem veliká traumata. Slyšela jsem o mnoha lidech, kteří dlouhou dobu prožívali bezesné noci. Lidé z toho byli fyzicky nemocní, což je podle mě velice smutné.“

Jak bylo uvedeno výše, různé druhy pojistníků jsou postiženy do různé míry. Obecně řečeno, pojistníci bez garantovaných anuitních sazeb, kteří uzavřeli své pojistky po roce 1988, museli zaplatit účet za realizaci rozsudku Horní sněmovny („věc Hyman“), který nařídil společnosti ELAS, aby dodržela své závazky vůči pojistníkům s garantovanými anuitními sazbami. Mezi pojistníky bez garantovaných anuitních sazeb byly zřejmě nejvíce znevýhodněny dvě skupiny: první skupina jsou tzv. pozdní příchozí, kteří uzavřeli pojistky krátce před blížící se krizí Equitable Life. Někteří z nich se připojili dokonce až po rozsudku Horní sněmovny, protože „společnost ELAS nadále uzavírala nové obchody i po vydání rozsudku Horní sněmovny dne 20. července 2000, a to až do uzavření pro nové obchody dne 8. prosince 2000“ (WE-CONF 21). Podle pana WEIRA (H2), předsedy Akční skupiny pozdějších přispěvatelů Equitable, pozdní příchozí „byli přesvědčováni, aby investovali peníze do Equitable Life dlouho poté, co společnost věděla, že má velké potíže ... a později byli žádáni, aby zaplatili za všechny problémy, aniž by získali jakoukoli předpokládanou výhodu“. Podobně skupina EMAG v dokumentu WE-CONF 16 tvrdí, že paušální snížení hodnoty pojistek o 16 % dopadlo mnohem závažněji na ty pojistníky bez garantovaných anuitních sazeb, kteří se připojili později, a proto nikdy nezískali žádné výhody z vyplácení nepřiměřených prémií. Tento názor podporuje pan BOSWOOD v dokumentu WE 76[17]. Pan THOMSON (H8) zaujal jiný názor: „Důvodem paušálního snížení byla snaha dosáhnout větší spravedlnosti pro všechny pojistníky. Toto rozhodnutí představenstvo přijalo po zvážení celé řady možností se jmenovaným pojistným matematikem“. Druhá skupina se označuje jako příjemci plateb z důchodového pojištění, kteří se „ocitli v pasti“. Jak pan SCAWEN (H3) před výborem poukázal, „nemůžeme nebo nesmíme převést naše pojistky k jinému poskytovateli. Společnost ELAS tedy může snížit a skutečně snížila naše platby anuity o značné částky, v mém případě o zhruba 40 %, s vyhlídkou dalšího snižování mého příjmu po zbytek mého života“.

• [1]  Strana 1.
• [2]  Strana 1.
• [3]  Strana 1.
• [4]  Příloha A.
• [5]  Strana 7.
• [6]  Strana 4.
• [7]  Strana 223.
• [8]  Strana 2.
• [9]  Viz také bod IV.1.
• [10]  Viz IV.2.
• [11]  Viz rovněž IV.3.
• [12]  Mimo jiné strana 691.
• [13]  Strany 3 a 4.
• [14]  Viz například WE-FILE 1, WE-FILE 2, WE-FILE 3, WE-FILE 4, WE-FILE 5, WE-FILE 6, WE-FILE 7, WE-FILE 8, WE-FILE 9, WE-FILE 11, WE-FILE 12, WE-FILE 13, WE-FILE 14, WE-FILE 15, WE-FILE 16, WE-FILE 19, WE-FILE 20, WE-FILE 33, WE-CONF 3, WE-CONF 19.
• [15]  Strana 10.
• [16]  Strana 745.
• [17]  Strana 3.

III.      Stížnosti k britským regulátorům a oficiální vyšetřování

1.       Stížnosti k FSA

Po událostech ve společnosti ELAS nastalo pobouření a množily se žádosti pojistníků o vysvětlení a odškodnění. Podle petice skupiny EMAG k Evropskému parlamentu (WE 14[1]) mnoho z nich podalo stížnost přímo k britskému regulačnímu úřadu, kterým je FSA (Úřad pro finanční služby). EMAG říká, že FSA zamítl všechny stížnosti (WE 14[2]). Zástupci FSA na slyšení před výborem EQUI nijak konkrétně nekomentovali vyřizování stížností pojistníků (H4), ale spíše odkazovali na britského finančního ombudsmana jakožto orgán příslušný k vyřizování takových stížností. Pan STRACHAN (H4) pouze obecně konstatoval: „cítíme se situací pojistníků a chápeme silné pocity, které je vedly k podání série stížností, ale domníváme se, že tyto stížnosti jsou odrazem nepochopení toho, čeho by regulátoři mohli nebo měli dosáhnout ve věci, jako je Equitable Life“. Dodal, že „regulační systém nemůže, a ani by se neměl snažit o zamezení všem selháním“.

Dokumenty WE 32 a WE 37 nastiňují regulační cíle úřadu FSA podle oddílu 2 zákona o finančních službách a trzích z r. 2000. Podle něho nese FSA odpovědnost mimo jiné za zachování důvěry v trh a ochranu spotřebitele. Někteří pojistníci vyjádřili nespokojenost se způsobem, jakým FSA sledoval druhý cíl ve vztahu ke společnosti Equitable Life, a předložili důrazné obvinění, podle kterého se FSA pokusil bránit pojistníkům v získání odškodnění a selhal ve své úloze při ochraně spotřebitelů. Skupina EMAG v dokumentu WE 44 tvrdí, že „FSA činí ústupky ve věci ochrany investora, protože jeho roční provozní náklady ... financují společnosti činné v odvětví“ a nazývá jej „orgánem s monopolistickou kontrolou nad ochranou spotřebitele, který je přitom otrokem svých chlebodárců z odvětví “. Konkrétně EMAG vznáší obvinění, že FSA neuplatnil obecně uplatňovaný přístup k odškodňování dotčených investorů. Skupina dokonce obvinila FSA, že „zorganizoval kamufláž“ aby předešel platbám odškodnění: „Docházelo k systematickému vylučování jakýchkoli účinných opravných prostředků“ (WE 44).

Úřad FSA tato obvinění samozřejmě důrazně odmítl (viz WE 37): „Jsem si vědom toho, že tomuto výboru bylo sděleno, že vzhledem k tomu, že úřad je financován ze zdrojů z odvětví, je FSA poněkud „v kapse“ firem, které reguluje. Chtěl bych před tímto výborem do záznamu prohlásit, že takové obavy jsou zcela mylné. Jsme zákonný regulátor zřizovaný parlamentem; ... Regulované firmy ve všech finančních odvětvích musí platit náklady regulace. Naše pravomoc vybírat poplatky vyplývá ze zákona a naše poplatky jsou povinně vybírány od každé z 33 000 či více firem na základě série objektivních vzorců a opatření. Pracovníci FSA, kteří provádějí dohled nad firmami, nejsou formou předpisů nebo provozně nijak spojeni s procesem výběru poplatků, který řídí samostatná organizační funkce v rámci FSA, která je podřízena vedení FSA v samostatné linii.“

Ohledně ochrany spotřebitelů obecně a konkrétně pojistníků společnosti ELAS pan STRACHAN (H4) poukázal na následující: „FSA poskytuje spotřebitelům úplné informace o svých cílech, plánech, postupech a pravidlech. Spotřebitelé mají přístup k FSA prostřednictvím spotřebitelské linky pomoci [a] dalším důležitým zdrojem pomoci pro spotřebitele je naše internetová stránka, která jim konkrétně poskytuje rozsáhlé informace o finančních produktech, regulaci a jejich právech. Protože uznáváme význam problémů spojených se společností Equitable Life a velký počet zúčastněných pojistníků, shrnuje tato internetová stránka informace, které jsou pro pojistníky Equitable Life důležité“ (pan STRACHAN, H4). Kromě toho konstatoval: „od uzavření společnosti ELAS novým obchodům jsme přijali iniciativy ve prospěch pojistníků Equitable.“ V tomto ohledu odkázal konkrétně na výkon vlivu FSA na společnost ELAS při přípravě plánu smírného vyrovnání (viz oddíl IV.2.)

Souhrnně řečeno, stížnosti jednotlivců k FSA nevedly k odškodnění dotčených pojistníků.

1.       Bairdova zpráva

Skupina EMAG informovala výbor, že velký počet stížností vedl FSA k zahájení vnitřního šetření (WE 14[3]). Šetření proběhlo pod vedením ředitele vnitřního auditu FSA, pana Ronnieho Bairda, aby určilo, zda FSA v období 23 měsíců svého dohledu bezprostředně před uzavřením společnosti ELAS pro nové obchody selhal. Pan BRAITHWAITE ve svědectví H11 zdůraznil, že šetření nemohlo zkoumat období prvotní nedbalosti v letech 1990 až 1998, šetření se také nezabývalo otázkou možného odškodnění za stížnosti pojistníků.

2.       Penroseova zpráva

Pojistníci podle petice skupiny EMAG podali stížnost i k ministerstvu financí Spojeného království (WE 14[4]). V srpnu 2001 ministerstvo financí Spojeného království zahájilo vyšetřování, které vedl vrchní soudce lord Penrose. Jeho úkolem bylo vyšetřit okolnosti, které vedly ke krizi společnosti Equitable Life, a odvodit poučení pro jednání, správu a regulaci životních pojišťoven. Jeho vyšetřování (a tedy i zpráva zveřejněná dne 8. března 2004) se však nezabývalo dvěma otázkami, konkrétně tím, kdo zavinil problémy společnosti ELAS, a kdo si v jejich důsledku zasluhuje odškodnění (WE 16[5]). Ke druhé otázce lord Penrose uvádí, že „vyzval jednotlivé pojistníky, aby [mu] pomohli formulováním svých nároků, aby ... pomohli vytvořit obraz potenciálních závazků společnosti ELAS ...“ a že takto získané informace „objasnily, že šlo o velmi vysoké nároky“ (WE 16[6]). Lord Penrose však zdůrazňuje, že „nemohl vydat rozhodnutí o stížnostech pojistníků“ a uvádí, že „očekávání, která mnozí vyjádřili v tom smyslu, že tato zpráva poskytne stanoviska k platnosti nároků a jejich výši, zůstanou nevyhnutelně nenaplněna“ (WE 16[7]). Nicméně chtěl lord Penrose upozornit na to, že lidský aspekt událostí ve společnosti Equitable by neměl být podceňován a že „... škoda [byla] způsobena nejen na finančních prostředcích pojistníků, ale i na jejich sebeúctě a důvěře v jejich schopnost zvládat svůj život“ (WE 16[8]). Konstatuje, že „s několika málo výjimkami byli ti, kdo utrpěli, nevinnými oběťmi této záležitosti“ (WE 16)[9].

Konečně, ani Bairdova a Penroseova zpráva ani další oficiální vyšetřování[10] nevedly k žádnému odškodnění pojistníků. Skupina EMAG vyjadřuje pocit marnosti, který pojistníci mají, a stěžuje si v dokumentu WE 44, že „byla zveřejňována zpráva za zprávou, ale žádná neměla pravomoc zabývat se vinou nebo schválit odškodnění“.

• [1]  Strana 28.
• [2]  Strana 28.
• [3]  Strana 28.
• [4]  Strana 29.
• [5]  Strana 744.
• [6]  Strana 744.
• [7]  Předmluva.
• [8]  Strana 285.
• [9]  Strana 745.
• [10]  Např. „Corleyova zpráva“ (WE 50) nebo první zpráva parlamentní ombudsmanky Spojeného království („Obezřetnostní regulace Equitable Life“; 4. zpráva pro zasedání 2002–2003).

IV.      Opatření společnosti ELAS ve vztahu k dotčeným pojistníkům

Tento oddíl zkoumá opatření, která provedla společnost Equitable Life v reakci na krizi, a to, zda tato opatření přinesla pojistníkům pomoc.

1.       Soudní řízení

Za prvé společnost Equitable zvažovala žalobu na britského regulátora u soudu ve Spojeném království nebo evropského soudu. „Požádali jsme o právní poradenství ve věci toho, zda by společnost ELAS měla u evropských soudů podat žalobu ohledně toho, co se nepovedlo ... ale z rady, kterou jsme získali, bylo jasné, že neexistuje žádná cesta. ... Rovněž nám bylo jasné, že neexistují realistické vyhlídky na úspěšnou žalobu na britského regulátora“ (pan THOMSON (H2). Společnost ELAS poskytla právní rady, které získala od předního právního poradce, jako dokument WE 71. Dokument zvažuje potenciální nároky ze strany společnosti a/nebo pojistníků proti obezřetnostním regulátorům a regulátorům provozování činnosti. Právní firma uvádí: „nedomníváme se, že by žaloba společnosti vůči regulátorům byla nákladově efektivní“, a proto firma společnosti poradila „takovou žalobu nepodávat.“ Pokud jde o to, že by společnost financovala nároky pojistníků, firma „zjistila ... problémy s podáváním takových nároků a obavy o to, zda by společnost mohla nebo měla takové nároky financovat“ a konstatovala, že „je obtížné představit si způsob, jakým by bylo možné takové jednání odůvodnit“ (WE 71).

Naopak „po zvážení rad právníků, auditorů a pojistných matematiků, které [společnost] obdržela, a velmi silné podpory ze strany pojistníků a akčních skupin“ společnost přistoupila ke stíhání svých bývalých ředitelů a bývalých auditorů za údajné porušení povinností, „které vyvrcholilo soudním řízením [v roce 2005]“ (pan THOMSON, H2). Výbor obdržel řadu dokumentů v soudním sporu společnosti ELAS proti Ernst&Young (WE-CONF 14). Podle soudních dokumentů obvinění uváděla dva druhy porušení povinností. Za prvé, v každém z roků 1997, 1998 a 1999 mělo dle obvinění zákonné účetnictví zahrnovat velmi vysoké technické rezervy na GAO. Za druhé bylo tvrzeno, že v roce 1998 i v roce 1999 mělo účetnictví sdělovat podmíněné závazky a nejistoty s ohledem na soudní řízení ve věci Hyman. Společnost ELAS vznášela nárok z důvodu ztráty vzniklé tím, že neprodala podnik a aktiva (ani v září 1998 ani v r. 2000), ztráty šance na takový prodej a ztráty v důsledku vyhlášení prémií, které neměly být vyhlášeny. Pan THOMSON (H2) poukázal na to, že ztráta uplatňovaná v uvedeném řízení byla ztráta společnosti, tzn. snížení hodnoty společnosti jako subjektu, a nikoli ztráta jednotlivých pojistníků.

Nakonec musela společnost od řízení upustit, protože nebyla schopna prokázat příčinnou souvislost mezi údajnými chybami a utrpěnými ztrátami. „K našemu velkému zklamání jsme nebyli schopni prokázat, že ztráta byla způsobena vinou žalovaných“ (pan THOMSON, H2). Ve svědectví H8 se pan THOMSON domníval, že „je škoda, že nikdo nemohl být činěn odpovědným za to, k čemu došlo“ protože „jen obtížně věří tomu, že to bylo zcela náhodné“ (H8).

Pan CHASE GREY je však přesvědčen, že soudní žaloby ze strany společnosti ELAS vůči jejím bývalým ředitelům a auditorům „byly zahájeny ... nikoli se skutečným úmyslem získat náhradu škody, ale s úmyslem odvést pozornost pojistníků a tisku a s největší pravděpodobností způsobit další plýtvání časem při vyšetřování a časem, který měli pojistníci podle zákona o promlčení na zahájení řízení o odškodnění“ (WE 40[1]). „Předseda představenstva ELAS ... – profesí právník – a generální ředitel ... vysvětlili (dle mého názoru velmi pokrytecky), že je nutné ukončit tyto žaloby na základě toho, že společnost ELAS během řízení zjistila, že není schopna prokázat škodu, což je věc, kterou by si schopný právník zjistil již před začátkem řízení“ (WE 40[2]).

V dopise ze dne 2. prosince 2005 adresovaném pojistníkům (příloha WE 35) společnost ELAS uvádí následující vysvětlení ve věci soudního řízení proti bývalým ředitelům: „Vaše představenstvo vzneslo nároky na základě pečlivého zvážení podrobné právní rady. Na základě této rady došlo představenstvo k názoru, že by bylo zanedbáním našich povinností ředitelů a naší odpovědnosti k pojistníkům, kdybychom nevznesli nároky ve vašem zastoupení, pokud by bylo nákladově efektivní tak učinit. Dále jsme s právním týmem nároky důkladně zkoumali, abychom zajistili, že udržíme krok s vývojem síly a nákladové efektivnosti nároků. Na základě rozhodného doporučení našeho právního týmu jsme došli k závěru, že musíme soudní řízení proti bývalým ředitelům vyřešit s co nejnižšími dodatečnými náklady. ... Jistě to není výsledek, o který jsme se v posledních čtyřech letech tak usilovně snažili, a je nám velmi líto, že jsme nemohli zajistit u soudů odškodnění pro pojistníky. Lord Penrose došel k jasným a přesvědčivým závěrům ohledně úpadku společnosti. Musíme však akceptovat, že jinou věcí je přesvědčit soud o tom, že úloha bývalých ředitelů zakládá odpovědnost, která vede k určení viny a odškodnění.“

2.       Plán smírného vyrovnání

Plánem smírného vyrovnání se vyčerpávajícím způsobem zabývá část IV zprávy. Vzhledem k jeho významu pro situaci dotčených pojistníků budou znovu uvedeny určité aspekty tohoto systému se zvláštním důrazem na obavy, které vyjádřili pojistníci.

Oddíl 425 zákona Spojeného království o společnostech z r. 1985 dovoluje společnosti uplatnit „plán smírného vyrovnání“ mezi společností a jejími členy nebo věřiteli nebo jakoukoli jejich třídou, s výhradou souhlasu zúčastněných stran a soudu. Plán se stává závazným, pokud jej schválí většina představující tři čtvrtiny hodnoty věřitelů nebo třídy věřitelů nebo členů nebo třídy členů společnosti a soud (viz ES-3[3]). Společnost ELAS takový plán vypracovala se záměrem stabilizovat fond s podílem na zisku pomocí snížení expozice garantovaných anuitních sazeb a současně vyloučení rizika žaloby proti společnosti ELAS pro nesprávný prodej, a to na základě údajného nesdělení rizika plynoucího z garantovaných anuitních sazeb budoucím pojistníkům bez garantovaných anuitních sazeb. V praxi se navrhovalo, aby pojistníci s garantovanými anuitními sazbami získali zvýšení hodnoty pojistky o 17,5 % výměnou za vzdání se práv na garantovanou anuitní sazbu. Současně bylo pojistníkům bez garantovaných anuitních sazeb nabídnuto zvýšení hodnot pojistek o 2,5 %[4] výměnou za vzdání se práva na vymáhání nároků žalobou nebo prostřednictvím úřadu finančního ombudsmana.

Podle studie ES-3[5] byl plán výsledkem rozsáhlých konzultací zahrnujících pojistníky a regulátory a byl vypracován za intenzivní publicity. Skupina EMAG to nazvala „procesem masivních konzultací, které byly jen kosmetickou úpravou vztahů s veřejností“ (WE 75). Ve studii ES-3 skupina rovněž zdůraznila, že existovala určitá časová tíseň, protože platba 250 milionů GBP ze strany společnosti Halifax byla podmíněna vstupem smírného vyrovnání v účinnost do 1. března 2002. Tudíž „doba pro dokončení přípravy a schválení systému byla mnohem kratší, než jakou by takto složitý systém za obvyklých podmínek vyžadoval“ (ES-3[6]).

Plán nakonec získal souhlas převážné většiny každé třídy[7] pojistníků společnosti Equitable. Stojí za povšimnutí, že soudce Lloyd zamítl návrh, podle kterého měli být zahraniční pojistníci pro účely hlasování o plánu vyrovnání považováni za zvláštní třídu.[8] Za zvláštní třídu nebyli považováni ani příjemci plateb z důchodového pojištění s podílem na zisku. Plán smírného vyrovnání vstoupil v právní účinnost dne 8. února 2002 poté, co jej schválil Nejvyšší soud. Společnost odhaduje, že v okamžiku vstupu plánu smírného vyrovnání v účinnost „byl stále téměř milion osob s podílem ve fondech s podílem na zisku“, ačkoli značný počet pojistníků v roce 2001 odešel (WE 47[9]).

Představenstvo Equitable v té době tvrdilo, že plán zahrnuje „kompenzaci reálné hodnoty pro pojistníky s garantovanými anuitními sazbami na základě „realistického odhadu“ hodnoty práv, kterých se vzdávají ..., rozděluje odškodnění mezi různé pojistníky s garantovanými anuitními sazbami v souladu s jejich právy; snižuje toto odškodnění o hodnotu každého případného nároku na odškodnění, kterého se vzdali pojistníci bez garantovaných anuitních sazeb a odškodnění má podobu poměrného zvýšení hodnot pojistek pojistníků s garantovanými anuitními sazbami v zaručené i nezaručené formě“ (WE 29[10]). Naopak zástupci pojistníků tvrdili, že plán byl „nespravedlivý“[11] a že „záměrně zamlžoval a znevažoval právní radu [uvádějící], že pojistníci bez [garantovaných anuitních sazeb] mají silné nároky z titulu nesprávného prodeje“[12]. Zejména se skupina EMAG v dokumentu WE-CONF 16 domnívá, že první paušální snížení hodnot o 16 % z července 2001 – které dle jejího názoru nebylo jen výsledkem prohraného případu ohledně garantovaných anuitních sazeb a poklesu kapitálových trhů, ale rovněž (do velké míry) důsledkem desetiletí vyplácení nepřiměřených prémií ze strany společnosti ELAS – což jako nespravedlivé pociťovali pozdější pojistníci bez garantovaných anuitních sazeb, kteří předtím neměli prospěch z vyplácení nepřiměřených prémií jako pojistníci před rokem 1990 (převážně s garantovanými anuitními sazbami). Jak je uvedeno v bodě II.3., pan THOMSON (H8) měl odlišný názor: „Důvodem paušálního snížení byla snaha dosáhnout větší spravedlnosti pro všechny pojistníky. Toto rozhodnutí představenstvo přijalo po zvážení celé řady možností se jmenovaným pojistným matematikem“. Pan BOSWOOD ve svém stanovisku (WE 76[13]) podporuje názor skupiny EMAG, podle kterého paušální snížení nevzalo v úvahu vyplácení nepřiměřených prémií dřívějším pojistníkům. EMAG se domnívá, že v plánu smírného vyrovnání měla společnost ELAS možnost situaci napravit. Namísto toho plán navrhl podporu pro garantované anuitní sazby ve výši 17,5 % oproti podpoře smluv bez garantovaných anuitních sazeb ve výši 2,5 %. Lord PENROSE ve své zprávě odmítá otázku, zda byl plán smírného vyrovnání spravedlivý, komentovat (WE 16[14]).

Navíc pojistníci sdělili výboru, že navýšení hodnot pojistek nebylo zaručeno: „Jen za několik týdnů se 2,5% růst zázračně změnil na 4% snížení fondu“ (pan WEIR, H2) a pojistníci tak „ztratili svá práva na odškodnění výměnou za zvýšení, které se ukázalo být jen nekrytým šekem“ (pan BELLORD, H2). Společnost skutečně po připsání zvýšení hodnot pojistek dne 1. března 2002 oznámila další snížení o 4 % ke 4. dubnu 2002, což více než eliminovalo nárůst o 2,5 % připsaný pojistníkům bez garantovaných anuitních sazeb před pouhými šesti týdny. Příjemci plateb z důchodového pojištění s podílem na zisku zažili něco podobného, protože společnost po schválení dohody snížila celkovou míru návratnosti o 4 %. Proto někteří pojistníci vyjádřili pochybnosti o právní platnosti dohody o vyrovnání (viz například ústní prohlášení pana WEIRA, H2 a pana SCAWENA, WE 23[15]).

V reakci na to pan THOMSON řekl, že společnost uvedla všechny podrobnosti o plánu smírného vyrovnání v přiložených dokumentech. „Zvýšení jsou v dokumentaci plánu velmi jasně uvedena a obsahují zaručené i nezaručené prvky. Pohyby trhu znamenaly, že jsme následně museli snížit negarantovanou prémii. Toto riziko bylo v dokumentaci zcela jasně uvedeno...“ (WE-CONF 5[16]). Profesor BLAKE však v dokumentu WE 29[17] uvádí, že informace, které představenstvo poskytlo pojistníkům v souvislosti s návrhem plánu smírného vyrovnání, byly nedostatečné. Mimo jiné kritizoval, že „většina informací o stavu fondu byla neaktuální, v podstatě nebyly uvedeny žádné informace o tom, co se má s fondem stát poté [co plán smírného vyrovnání vstoupí v platnost a] nebylo jasně formulováno, čeho ... se pojistníci vzdali hlasováním pro [plán]“ (WE 29[18]). Pan SCAWEN rovněž uvádí, že nebyl zveřejněn úplný stav financí společnosti. Jinak by příjemci plateb z důchodového pojištění s podílem na zisku „jistě nabídku nepřijali“ (WE 23[19]). Skupina EMAG kritizovala, že „dokumentace vyrovnání se nezabývala vyplácením nepřiměřených prémií, výhodami, které z nich měli pojistníci s garantovanými anuitními sazbami, nespravedlivou povahou snížení hodnoty pojistek o 16 % vůči pojistníkům bez garantovaných anuitních sazeb [a] možností kompenzační úpravy ve prospěch pojistníků bez garantovaných anuitních sazeb“ (WE-CONF 16).

EMAG navíc podrobně komentuje druhé snížení hodnot pojistek dne 15. dubna 2002, které více než eliminovalo nárůst připsaný pojistníkům bez garantovaných anuitních sazeb. Jak bylo uvedeno výše, společnost ELAS argumentovala, že toto snížení bylo vyvoláno „pohyby trhu“. EMAG trvá na tom, že trh od července 2001, kdy bylo provedeno snížení o 16 %, do dubna 2002, kdy došlo ke druhému snížení, klesl o zhruba 6 % (ekvivalent 3 % poklesu hodnot aktiv Equitable Life). Avšak „celý tento pokles nastal před zveřejněním plánu smírného vyrovnání v prosinci 2001 [a] před snížením hodnot pojistek v dubnu 2002 nedošlo k žádnému významnému poklesu trhu“ (WE-CONF 16). EMAG se domnívá, že tím, že společnost ELAS pojistníkům bez garantovaných anuitních sazeb nevysvětlila, že pokud ihned nedojde k prudkému nárůstu trhu, bude nutné další snížení hodnoty pojistek, zřejmě pojistníky záměrně oklamala. Naopak pan THOMSON ve svědectví H8 trval na tom, „že trhy po zavedení plánu smírného vyrovnání v únoru 2002 nadále klesaly a představenstvo nemělo jinou možnost, než reagovat na tyto změny tržních hodnot u nezaručených plnění.“ Pan BOSWOOD (WE 76[20]) souhlasí s hodnocením skupiny EMAG a naznačuje, že „to je něco, co mělo být řečeno těm, od nichž byl vyžadován souhlas s plánem, včetně soudu“. Proto se domnívá, že je možné, že „odpovědné osoby záměrně skrývaly informace, o kterých věděly, že jsou pro plán významné“. Vzhledem k výše uvedenému skupina EMAG požádala FSA o vyšetření věci. FSA to však odmítl s odvoláním na své pravomoci (WE-CONF 16).

Pan THOMSON odpověděl na obvinění, podle kterého nebyla dokumentace vyrovnání dostačující, tím, že zdůraznil, že systém schválil Nejvyšší soud. Citoval soudce (H8): „Nemám pochyb o tom, že se jedná o plán, který by inteligentní a čestný člověk, člen příslušné třídy jednající ve svém zájmu, mohl důvodně schválit. Jsem rovněž přesvědčen, že ani z důvodu nedostatečných informací ani jiné vady postupu ani žádné podstatné informace, která mi byla sdělena, neexistuje nejmenší důvod se domnívat, že se nejedná o řádný plán, který by po schválení nutnou většinou různých tříd neměl soud povolit. Tak rozhodnu.“

Pojistníci obecně kritizovali skutečnost, že FSA doporučil pojistníkům, aby přijali vyrovnání, nebo je dokonce prosazoval.[21] „FSA se snažil donutit většinu členů Equitable k podpisu špatného vyrovnání narážkami na to, že pokud by vyrovnání nebylo schváleno, Equitable by se zhroutila, a naznačováním (které se nenaplnilo) toho, že pokud bude vyrovnání schváleno, fond získá zpět stabilitu. ... Ti, kdo se nepřipojili k vyrovnání, které podporoval FSA, a vybrali své finanční prostředky, zřejmě skončili lépe než ti, kdo zůstali. Vzhledem k jednoznačné podpoře vyrovnání by to mělo být úřadu FSA trapné, protože se od něj očekává, že bude chránit rozumná očekávání pojistníků.[22]“

Ve svém prohlášení před výborem pan STRACHAN (H4) komentoval zapojení FSA do vyrovnání: „Plán smírného vyrovnání byl realizován v rámci nezávislého soudního řízení podle zákona o společnostech. V tomto konkrétním procesu neměl FSA žádnou formální zákonnou úlohu“. V dokumentu WE 37 upozorňuje úřad FSA, že „nicméně vyzval společnost Equitable, aby šla za rámec toho, co požaduje zákon o společnostech, a zajistila co největší ochranu zájmů pojistníků, zejména jmenováním nezávislého pojistného matematika, který by vyjádřil své stanovisko o tom, zda je návrh spravedlivý“. Kromě toho FSA „přezkoumal a posoudil návrhy plánu smírného vyrovnání předkládané pojistníkům Equitable Life s podílem na zisku, aby zajistil, že budou řádně zohledněny zájmy všech pojistníků“ (WE-CONF 8). Přitom FSA zvážil tyto aspekty: „Za prvé, že úspěšný plán smírného vyrovnání by v zásadě společnosti Equitable Life a jejím pojistníkům nabídl nejlepší vyhlídky na stabilitu. Za druhé – pokud jde o to, zda je plán spravedlivý – FSA provedl posouzení toho, zda došlo ke spravedlivé výměně za práva a nároky každé dotčené skupiny. Třetí zkoumaný okruh se týkal toho, že měly být pojistníkům poskytnuty jasné a vyčerpávající informace, a za čtvrté jsme zvážili posudek návrhu ze strany nezávislého pojistného matematika“ (pan STRACHAN, H4). Nezávislý pojistný matematik ve své zprávě uvedl, že „z pojistně-matematického hlediska byly podmínky plánu stanoveny spravedlivě a přiměřeně“ (WE-CONF 9[23]). Pojistníci však namítají, že se pojistný matematik nezabýval řadou témat důležitých k tomu, aby pojistníci návrhu porozuměli (viz WE-CONF 16), a kromě toho zpochybňují jeho nezávislost na společnosti ELAS (viz WE 75).

Ve svém hodnocení plánu smírného vyrovnání (WE 67) dochází FSA k tomuto závěru: „FSA je spokojen s tím, že ve vztahu k příslušným skupinám pojistníků s garantovanými anuitními sazbami a bez těchto sazeb, je míra zvýšení hodnot pojistek poctivou nabídkou výměnou za práva spojená s garantovanými anuitními sazbami a potenciální nároky za nesprávný prodej, od nichž bude upouštěno. I když existují různé variace u jednotlivých osob v rámci každé příslušné skupiny, jsme spokojeni, že v těchto skupinách nejsou žádné kategorie pojistníků, kteří by dostali nepřiměřeně vyšší nebo nižší plnění“. FSA kromě toho tvrdí, že „plán vyrovnání byl v zájmu pojistníků a byl vhodným způsobem, jak odstranit nejistoty, které firmu negativně zatěžovaly; proto nevidíme žádný důvod, proč si stěžovat soudu, který nesl konečnou odpovědnost za rozhodnutí“ (WE-CONF 8).

Studie ES-3[24] nekomentuje, zda byl plán smírného vyrovnání spravedlivý, ale spíše upozorňuje na jeho obecné výhody: „Za prvé poskytoval účastníkům jistotu tím, že chránil pojistníky (a Equitable) před rozsáhlým a nákladným soudním řízením. Za druhé získal souhlas regulátora (FSA), většiny členů a soudu. Za třetí umožnil realizaci dohody se společností Halifax plc za nejlepších možných podmínek. Za čtvrté se jeví přijatelnější než ostatní možnosti, například likvidace Equitable.“ Autoři studie vyjadřují svůj názor, že „po zralém uvážení dotčený pojistník s větší pravděpodobností dosáhne uspokojení svých nároků prostřednictvím systému kolektivního vyrovnání, jako je plán smírného vyrovnání, než prostřednictvím individuálního využívání zákonných opravných prostředků“, aniž by tuto otázku dále rozebírali.

Souhrnně řečeno, z dokumentace vyplývá, že primárním cílem plánu smírného vyrovnání, který vstoupil v právní účinnost dne 8. února 2002 poté, co jej schválila nutná většina pojistníků a povolil Nejvyšší soud, bylo odstranit právní nejistoty a závazky Equitable Life, a tím stabilizovat fond. Plán však nesloužil k tomu, aby pojistníky odškodnil za ztráty, které utrpěli v roce 2001 při snižování hodnot pojistek, vyvolaném řadou konkrétních okolností ve společnosti Equitable, včetně postupu společnosti v 90. letech, kdy vyplácela nepřiměřené prémie. Konkrétně zvýšení hodnot pojistek poskytnuté pojistníkům bez garantovaných anuitních sazeb, kteří se výměnou za to vzdali svých práv na uplatnění nároků, bylo více než eliminováno následnými sníženími. Řada zpráv naznačuje, že společnost si asi byla v době, kdy navrhla plán na zvýšení hodnot pojistek, vědoma toho, že tento krok by za normálních okolností nemohl být udržitelný. Neoznámila to však pojistníkům, kteří by se mohli rozhodnout hlasovat proti tomuto plánu, kdyby měli informace o celkové finanční situaci společnosti. Výbor konstatuje, že konečným výsledkem plánu bylo to, že všichni zbývající pojistníci ztratili právo uplatňovat své nároky vůči společnosti, zatímco jejich ztráty nadále rostly.

3.       Stížnosti ke společnosti ELAS a revize pojistných smluv

Pan THOMSON informoval výbor, že společnost ELAS má vnitřní postup vyřizování stížností, jaký požadují předpisy FSA. Uvedl, že od roku 2001 společnost projednala více než 40 000 stížností ohledně celé řady otázek. Tyto stížnosti, které se týkaly „záležitostí specifických pro situaci společnosti ... se ve většině případů řešily revizí pojistných smluv“ (WE 47[25]). Podle pana THOMSONA revize pojistných smluv („nápravný program“, „program pro pojistníky bez garantovaných anuitních sazeb, kteří opustili společnost“, a „revize řízených důchodů“) dohromady řešily více než 100 000 případů, z nichž mnoho společnost zjistila a vyřešila bez podání stížnosti ze strany pojistníka (WE 47[26]).

Za prvé, „nápravný program“ (75 000 případů) odškodnil pojistníky s garantovanými anuitními sazbami s pojistkami splatnými předtím, než rozsudek Horní sněmovny nařídil společnosti splnit své závazky vůči pojistníkům s garantovanými anuitními sazbami. Poskytl jim výplaty, které by byli dostali, kdyby bylo rozhodnutí v té době známo.

Za druhé, „revize řízených důchodů“ se týkala 20 000 případů smluv, které pojistníkovi umožňovaly získat příjem z pojistky, aniž by v té fázi převedl celou pojistku na anuitní důchodové pojištění. Pan BAIN, novinář zabývající se financemi, však v H8 tvrdil, že „ve většině ... případů při revizi spravovaných důchodů bylo klientům řečeno, že nemají nárok na žádné odškodnění, a menšině bylo nabídnuto malé vyrovnání“. Uvedl příklad oběti, které bylo v důsledku revize nabídnuto 522 GBP jako odškodnění ze strany společnosti ELAS. Poté, co oběť pohrozila žalobou na společnost ELAS, podle pana BAINA „[společnost souhlasila], že mu zaplatí 81 907 GBP“ (H8).

Za třetí, „program pro pojistníky bez garantovaných anuitních sazeb“, kteří opustili společnost, zahrnoval zhruba 15 000 pojistníků bez garantovaných anuitních sazeb, kteří uzavřeli pojistky před účinností plánu smírného vyrovnání. Podle pana THOMSONA (H2) jim byla nabídnuta kompenzace v maximální výši 5 % úrovně ztráty. FSA uvedl, že „dohlížel na [tento] proces vyplácení odpovídajícího odškodnění pojistníkům, kteří odešli z Equitable příliš brzy na to, aby mohli využít plán smírného vyrovnání“ (pan STRACHAN, H4). Zástupci pojistníků zdůraznili, že nabídky, které společnost činila jednotlivě nebo v důsledku revize pojistných smluv, byly směšné a představovaly pouze malou část toho, co lidé skutečně ztratili. Velká většina dotčených osob však podle pana THOMSONA (H2) nabídky společnosti akceptovala. Uvedl, že zhruba 1 000 případů, kdy pojistníci nabídku neakceptovali, společnost postoupila úřadu finančního ombudsmana (viz níže).

Pan THOMSON (H2) poukázal na to, že obecně jako vzájemná společnost musí Equitable udržovat rovnováhu mezi zájmy předkladatele nároku a zájmy ostatních pojistníků, kteří musí nárok zaplatit. „Pokud společnost vyplatí odškodnění, může toto odškodnění pocházet pouze od současných pojistníků, proto jsme jim zavázáni povinností odmítnout platby v případech, kdy odškodnění nepřísluší. ... Proto společnost musela oddělit skutečné nároky od nároků oportunistických ...“ (pan THOMSON, H2). Podobně ve svědectví H8 pan THOMSON uvedl, že „proplacení příliš vysokých nároků těch, kdo křičeli nejhlasitěji, by bylo na úkor těch, kteří zůstali v pozadí ... proto musíme tyto záležitosti vždy co nejspravedlivěji vyvažovat.“

• [1]  Strana 4.
• [2]  Strana 5.
• [3]  Strany 27 a 28.
• [4]  Příjemcům plateb bylo nabídnuto zvýšení celkové hrubé anuitní platby důchodu o 2,5% (viz WE 23, strana 19).
• [5]  Strana 30.
• [6]  Strana 29.
• [7]  Pojistníci s garantovanými anuitními sazbami a bez garantovaných anuitních sazeb byli v různých hlasovacích třídách.
• [8]  Argumenty pro toto rozhodnutí jsou uvedeny v ES 3, strany 32 a 33.
• [9]  Strana 2.
• [10]  Viz WE 29, strana 19.
• [11]  Dodatek k petici 29/2005 ze dne 9. listopadu 2005 ohledně FSA a FOS; strana 2.
• [12]  Druhé podání k šetření lorda Penrosea ve věci poučení, které lze získat ze zhroucení Equitable Life – případová studie sériového selhání vlády a jejího zástupce, Úřadu pro finanční služby, v oblasti regulace; EMAG; 27. března 2003; strana 50.
• [13]  Strana 3.
• [14]  Strana 275.
• [15]  Strana 19.
• [16]  Strany 1 a 2.
• [17]  Strana 6.
• [18]  Strana 6.
• [19] Strana 19.
• [20]  Strana 4.
• [21]  Dodatek petice 29/2005 ze dne 9. listopadu 2005 ohledně FSA a FOS; strana 2.
• [22]  Druhé podání k šetření lorda Penrosea ve věci poučení, které lze získat ze zhroucení Equitable Life – případová studie sériového regulatorního selhání vlády a jejího zástupce, úřadu pro finanční služby; EMAG; 27. března 2003; strana 50.
• [23]  Souhrn zprávy nezávislého pojistného matematika; strana 125.
• [24]  Strana 9.
• [25]  Strana 4.
• [26]  Strana 4.

V.       Obvinění z podvodu a britský Úřad pro závažné podvody

V některých písemných dokumentech, které výbor obdržel[1], se tvrdí, že postoj a jednání společnosti se rovnaly podvodu. Asociace investorů v dokumentu WE 31[2] uvádí, že nemůže prokázat, že došlo k podvodu, ale že dostupné dokumenty jsou přesvědčivé. Aktuální pracovní dokument se těmito obviněními podrobně nezabývá. Pokud by však byla shledána pravdivými, pomohlo by to pojistníkům odůvodnit jejich nároky a domoci se opravných prostředků v občanskoprávních soudních řízeních. Dokument WE 31[3] naznačuje, že otázka toho, zda se společnost Equitable Life jako subjekt dopustila občanskoprávního deliktu oklamáním pojistníků, by byla relevantní, protože v takovém případě by byla pro pojistníky teoreticky možná občanskoprávní žaloba, i kdyby byla žaloba z jiných důvodů již nepřípustná vzhledem k promlčení (viz níže). Společnost ELAS říká:„velmi podrobně jsme zkoumali obvinění z podvodu, [ale] nenašli jsme žádné důkazy, které by vedly k odůvodnitelné žalobě z podvodu proti společnosti“ (WE-CONF[4]).

Někteří pojistníci skutečně přednesli svá obvinění Úřadu Spojeného království pro závažné podvody (SFO)[5]. Podle pana LAKEA úřad SFO o prošetření případu požádalo dokonce i ministerstvo financí Spojeného království. SFO na své internetové stránce[6] uvádí, že je nezávislý vládní úřad, který vyšetřuje a trestně stíhá závažné nebo složité podvody. Je součástí trestního soudnictví Spojeného království. Úřad vede ředitel, kterého jmenuje generální prokurátor, kterému je ředitel také odpovědný. Klíčovým kritériem, které úřad používá při rozhodování o tom, zda přijmout případ, je otázka, zda se údajný podvod jeví jako natolik závažný nebo složitý, aby vyšetřování musely vést subjekty odpovědné za trestní stíhání podvodu. K jiným faktorům patří hodnota údajného podvodu, existence významného mezinárodního rozměru, to zda je případ věcí širokého veřejného zájmu a zda vyžaduje vysoce specializované znalosti, například finančních trhů.

Pan CHASE GREY uvádí, že ho úřad SFO informoval, že jím vznesená obvinění budou posouzena v rámci tehdy probíhající občanskoprávní žaloby společnosti ELAS proti jejím bývalým ředitelům a auditorům. Podle pana CHASE GREYE občanskoprávní žaloby společnosti ELAS „byly téměř jistě zahájeny jako záměrná zdržovací taktika [a] s účelem zakrýt pravdu o krizi ELAS“ (WE 9[7]). Kromě toho pan GREY tvrdí, že jej pan WEIR informoval, že i přes opakované žádosti pana WEIRA úřad SFO formálně nepotvrdil přijetí zprávy[8], která podle pana CHASE GREYE představuje nejúplnější výčet údajného podvodu a kterou zřejmě úřadu SFO pan WEIR předal (WE 9[9]).

Úřad SFO se později rozhodl, že věc vyšetřovat nebude. Pan MAXWELL (H4) citoval z tiskové zprávy, kterou SFO vydal dne 19. prosince 2005: „Po pečlivém zvážení dostupných dokumentů včetně Penroseovy zprávy a materiálů v držení společnosti a po závěru soudní žaloby společnosti proti jejím bývalým auditorům a některým z jejích bývalých ředitelů Úřad pro závažné podvody potvrzuje, že nebylo zjištěno nic, co by odůvodňovalo trestněprávní vyšetřování záležitostí společnosti Equitable Life Assurance“. Dokument WE-CONF 30 obsahuje dopis SFO pojistníkovi, který vysvětluje rozhodnutí SFO: „Toto rozhodnutí vychází z důkladného prozkoumání Penroseovy zprávy a rozsáhlých šetření, jejichž cílem bylo určit, zda existují dostatečné důkazy pro zahájení trestněprávního vyšetřování za účelem trestního stíhání. Náš přezkum bral v úvahu výsledek občanskoprávního řízení Equitable Life proti jejím bývalým auditorům a bývalým ředitelům a vedoucím pracovníkům společnosti. Při takovém posouzení SFO zkoumá, zda jsou důkazy proti fyzické nebo právnické osobě dostatečně silné k tomu, aby dávaly přiměřené vyhlídky na odsouzení před porotou. Trestný čin nebo trestné činy je nutné prokázat bez jakýchkoli důvodných pochyb. Přezkum SFO došel k závěru, že ve věci důkazů nebyly požadavky splněny.“

Pan LAKE (H1) kritizoval, že „je podivné, že úřadu SFO trvalo dva roky, než rozhodl, že není co vyšetřovat, i přes zcela zjevná uvedení v omyl v roční účetní závěrce Equitable pro pojistníky“. Pan BRAITWAITE (H1) však poukázal na to, že „neexistuje žádný náznak [ze strany EMAG], že SFO nezkoumal možnost, že došlo k podvodu“. V dokumentu WE 31[10] se však tvrdí, že anglické trestní právo ve věci složitých finančních podvodů je neuspokojivé a neúčinné: „SFO má velké obtíže, aby dosáhl odsouzení, a výsledky jeho činnosti jsou velmi slabé“.

• [1]  Viz například WE 7, WE 8, WE 9, WE 25, WE 31, WE 33, WE 34, WE 40 a WE 42.
• [2]  Strana 2.
• [3]  Strana 7.
• [4]  Strana 2.
• [5]  Viz například písemné podání pana Chase Greye (WE 9), strany 3 a 4.
• [6]  http://www.sfo.gov.uk/
• [7]  Strany 3 and 4.
• [8]  Uvedená zpráva byly výborem také zapsána jako WE 7: Equitable Life: Penrose a dále – anatomie podvodu. Zpráva dr. Michaela Nassima; 30. prosince 2004.
• [9]  Strana 4.
• [10]  Strana 6.

VI.      Nároky vůči společnosti ELAS z titulu nesprávného prodeje

Obvinění z nesprávného prodeje, které podrobněji popisuje část III této zprávy, předložili výboru četní pojistníci ústně i písemně. Zákazníci údajně nebyli nikdy společností Equitable informováni (nebo byli klamáni) o rizicích spojených se skutečností, že jejich finanční prostředky byly ve společném fondu s pojistkami s garantovanými anuitními sazbami. Konkrétně pojistníci, kteří uzavřeli své pojistky koncem 90. let, kdy se závazky z garantovaných anuitních sazeb staly podstatným rizikem (zejména ve světle probíhající věci Hyman), si stěžovali, že nebyli řádně informováni, a proto tvrdí, že jim společnost ELAS prodala pojistky formou nesprávného prodeje. Pojistníci rovněž vznesli další obvinění z nesprávného prodeje, protože prodejní materiály společnosti ELAS tvrdily, že fond s podílem na zisku vyrovnává výkyvy výnosů a hodnot aktiv (což nebyla pravda) a že společnost ELAS agresivně prosazovala „přeměnu stávajících pojistných smluv společnosti ELAS na nové investiční smlouvy, které byly pro společnost ELAS velice ziskové (protože z nich plynuly nové obchody a poplatky a vyžadovaly ještě menší kapitálové rezervy).

Je třeba poznamenat, že některá obvinění, která vznesli pojistníci, potvrdili dva bývalí prodejci společnosti ELAS (viz ústní svědectví, která podali pan LLOYD (H5) a pan POWER (WE-FILE 2)), kteří uvedli, že byli sami oklamáni společností. Pan LLOYD například jako prodejce ve Spojeném království řekl výboru toto: „Mám pocit, že nás představenstvo Equitable Life všechny zradilo. Dle mého názoru bylo povinno říci pojistníkům a prodejcům o rizicích spojených s doplněním dalších částek ke stávajícímu fondu s podílem na zisku a jsem přesvědčen, že tato rizika měla být známa v roce 1998 a možná i dříve. ... Zpětně se domnívám, že jsem byl oklamán ve věci rizik spojených s fondem s podílem na zisku. ... To jsem zjevně tehdy nedělal, ale když se na to podívám zpětně, jsem přesvědčen, že mělo být učiněno něco, co by zabránilo dalším klientům (kromě těch, kteří to již udělali), aby vložili peníze do fondu, který měl závazky přesahující jeho možnosti. Teď zjišťuji, že jsme prodávali fond s podílem na zisku způsobem, který podle toho, co víme dnes, nedbal na čerpání výnosů ani na důchodové pojistky s podílem na zisku“ (H5).

Pokud jde o příjemce plateb z důchodového pojištění s podílem na zisku, tvrdí se také, že tehdejším kupujícím nebylo vysvětleno, že velká část jejich výnosů bude podle podmínek důchodového pojištění klasifikována jako nezaručená. „Ani smlouva ani dokumentace o produktu neuváděly, že cílová prémiová anuita by mohla být zcela zrušena dle výhradního uvážení společnosti a že tento prvek mohl po několika málo letech představovat až 50 % důchodového výnosu. Je nepředstavitelné, ... že by někdo, kdo by tomu rozuměl a chtěl si zajistit příjem po zbytek života ... kdy takový produkt koupil“ (WE 23[1]).

Pan BAIN, novinář zabývající se financemi, ve svědectví H8 upozornil výbor na to, co popsal jako „pečlivě připravenou kulturu nesprávného prodeje“ v souvislosti s tzv. „řízenými důchody“, které společnost zavedla v roce 1995. Jednalo se o důchodové pojištění s čerpáním výnosů, u kterých pojistník může čerpat výnos z pojistky, aniž by v dané fázi převedl celou penzijní pojistku na anuitní. Tuto otázku podrobně pojednává část III této zprávy.

Řada pojistníků se domnívá, že mají vůči společnosti nárok z toho důvodu, že utrpěli ztráty v důsledku praxe společnosti spočívající ve vyplácení nepřiměřených prémií v 90. letech, jak zjistil ve své zprávě lord Penrose (WE 16[2]). Lord Penrose zpochybnil názor, že problémy ve společnosti ELAS lze přímo přičíst problémům sporu ve věci Hyman, a ukázal, že fond byl v 90. letech ve velkém deficitu v důsledku nepřiměřených výplat společnosti ELAS v celém tomto období. Po zveřejnění zprávy dne 8. března 2004 společnost ELAS zřejmě vyjádřila názor, že by měla silnou obhajobu v případě, že by se pojistníci snažili vznést proti ní nároky na základě zjištění lorda Penrosea (viz WE-CONF 29[3]). FSA následně provedl své vlastní vyšetřování za podpory externích expertů, aby posoudil „potenciální nároky vůči společnosti Equitable Life Assurance na základě zprávy lorda Penrosea“. Výbor EQUI získal velmi upravené znění posudku FSA, který konstatuje, „že neexistuje významné riziko úspěšných žalob založených na tom, jak společnost postupovala ve věci prémií“ (WE-CONF 29[4]). Tento upravený dokument však neobsahuje žádné zdůvodnění nebo vysvětlení tohoto závěru. V červenci 2004 úřad FSA na své internetové stránce zveřejnil informační dokument s radami pro pojistníky společnosti ELAS ohledně různých otázek (WE-FILE 29). V tomto dokumentu FSA potvrdil svůj názor, že „obecné nároky proti Equitable Life ohledně jejího základu přidělování prémií v 90. letech s největší pravděpodobností neuspějí“ (WE-FILE 29[5]).

Pojistníci, kteří se domnívali, že mají nároky vůči společnosti ELAS, mohli buď podat žádost o nápravu u úřadu finančního ombudsmana (FOS), nebo podat u soudu žalobu na společnost ELAS, pokud pro ně neplatil plán smírného vyrovnání či jinak nepřijali nabídku kompenzace od společnosti, která vylučovala možnost žaloby.

1.       Mimosoudní nároky– úřad finančního ombudsmana (FOS)

a)  Úvod

Výbor obdržel memorandum, které vypracoval FOS (WE 27[6]) a které nastiňuje účast FOS ve věci stížností podaných na společnost ELAS a vymezuje statutární a regulační pravomoci FOS, jeho úlohu, oprávnění a odpovědnosti. FOS byl zřízen na základě zákona o finančních službách a trzích z r. 2000 (Financial Services and Markets Act, FSMA). Sloučil šest předcházejících služeb včetně kanceláře ombudsmana při Úřadu pro osobní investice (Personal Investment Authority, PIA), který se dříve zabýval různými sektory finančních služeb Spojeného království. Další pravidla na základě FSMA vymezila příslušnost FOS a postup, který musí uplatňovat při posuzování stížností. FOS rovněž podléhá přechodným ustanovením FSMA i jiných zákonných aktů Spojeného království, která upravují vyřizování stížností částečně vyřízených minulými službami a stížností na skutečnosti a opomenutí, ke kterým došlo před zřízením FOS.

V případě společnosti Equitable je příslušnou předchozí službou, která předcházela FOS, Úřad pro osobní investice, který provozovala kancelář ombudsmana PIA. Tato služba vyžadovala, aby ombudsman dodržoval všechny platné právní předpisy, právní normy nebo příslušná soudní rozhodnutí. FOS musí rozhodovat o stížnostech, které byly původně podány ombudsmanovi PIA, v souladu s kritérii PIA, a tudíž musí dodržovat všechny platné právní předpisy nebo judikaturu. Naopak u nových stížností musí FOS určit, co je spravedlivé a přiměřené za všech okolností dané věci, s ohledem na všechny platné právní předpisy nebo judikaturu (viz ES 3[7]).

FOS sám sebe popisuje jako nezávislý veřejný orgán zřízený k neformálnímu řešení individuálních sporů mezi spotřebiteli a firmami finančních služeb jako alternativa k soudním řízením.[8] Spotřebitelé mohou podávat stížnosti k FOS bezplatně. Způsobilými stěžovateli jsou obecně soukromé fyzické osoby, malé podniky a organizace, a to pro stížnosti vyplývající ze zákaznického nebo potenciálního zákaznického vztahu. Stěžovatel nemusí mít bydliště nebo sídlo ve Spojeném království. Závazná příslušnost FOS zahrnuje všechny autorizované firmy, proti nimž je podána stížnost, pokud se stížnost týká činnosti regulované podle FSMA a podléhá pravidlům závazné příslušnosti. V zásadě podléhají závazné příslušnosti FOS s omezenými výjimkami všechny firmy, kterým bylo uděleno povolení. Tato příslušnost zahrnuje jednání nebo opomenutí firmy, která je držitelem povolení a provádí regulovanou činnost, včetně jednání jmenovaných zástupců.

Nežli se spotřebitel obrátí na FOS, musí podat písemnou stížnost přímo dotčené firmě. Pokud není spokojen s odpovědí firmy, může podat stížnost k FOS. Ombudsman nemůže stížnost posuzovat, pokud ji stěžovatel postoupí více než šest měsíců po datu, kdy firma zašle svou konečnou odpověď, nebo více než šest let po události, která je předmětem stížnosti nebo více než tři roky od data, kdy stěžovatel zjistil (nebo měl důvodně zjistit), že má důvod ke stížnosti (pokud k tomuto zjištění došlo později). Ombudsman může posuzovat stížnosti mimo tyto lhůty v případě, že dle jeho názoru bylo nedodržení lhůty výsledkem výjimečných okolností, nebo v případě, že firma nepodá námitku proti posouzení stížnosti (viz ES-3[9]). Okolnosti, za kterých může ombudsman zamítnout stížnost bez prošetření, jsou stanoveny v pravidlech DISP 3.3.1[10]. Bod 18 těchto pravidel dává FOS širokou pravomoc, protože může zamítnout stížnost bez zvážení její skutkové podstaty, „pokud se přesvědčí, že existují závažné důvody pro nevhodnost projednání stížnosti úřadem finančního ombudsmana“ (viz ES-3[11]). Pokud například jediná stížnost vyvolá otázky se širšími implikacemi, např. se týká velkého počtu spotřebitelů, může úřad pro finanční služby jednat v širším měřítku (ES-3[12]).

Pokud se FOS domnívá, že stěžovatel má platný nárok, může nařídit dotčené firmě, aby zaplatila odškodnění. Rozhodnutí FOS je pro firmu konečné a závazné, s nejvyšší vymahatelnou nařízenou částkou ve výši 100 000 GBP plus úrok.[13] Pokud stěžovatel není s rozhodnutím FOS spokojen, může s výhradou všech platných promlčecích lhůt atd. podat žalobu. Pokud stěžovatel rozhodnutí akceptuje, je závazné.

Vztah mezi úřady FOS a FSA se řídí Memorandem o porozumění (MP). Toto memorandum podrobně popisuje dokument WE 83[14]: Mimo jiné MP upozorňuje, že „každý subjekt je provozně nezávislý a má rozdílné funkce“, shrnuje příslušné odpovědnosti FSA a FOS a stanoví rámec spolupráce. Rovněž obsahuje ustanovení o sdílení informací mezi oběma orgány. Konkrétně, FOS má „povinnost informovat FSA v případě, že zjistí náznaky otázek, které by mohly mít důsledky pro regulaci“. Kromě toho memorandum uvádí, že „v případě, že se FSA domnívá, že vznikly otázky významné pro regulaci, které by mohly být posuzovány i jako spory před ombudsmanem, upozorní FOS na tyto otázky a projedná případné navrhované regulační opatření“. MP stanoví, že „FSA a FOS rozhodnou o tom, jak nejlépe komunikovat se spotřebiteli a s firmami v případě, že okolnosti stížnosti nebo stížností vyvolají regulační opatření FSA, a pokud je pravděpodobné, že budou podniknuty kroky k obecnému řešení problému a záležitosti ...“. MP upravuje i témata rozpočtu, finančních nástrojů a stanovení příjmů FOS. Konečně MP také stanoví, že „všechny ředitele FOS jmenuje a odvolává z funkce FSA“, přičemž „podmínky jmenování každého ředitele musí být takové, aby zajistily jeho nezávislost na FSA v rámci činnosti systému“. FOS nejméně jednou ročně předkládá FSA úplnou zprávu.

b)  Zpracování stížností na Equitable Life

Z dokumentů plyne, že počet případů postoupených FOS činí několik tisíc (viz například dokument WE 14[15]). FOS sám ve svém memorandu k výboru uvádí, že „obdržel zhruba 2 700 stížností týkajících se otázek garantovaných anuitních sazeb“ a že „zhruba 1 200 těchto stížností bylo již vyřešeno“. Kromě toho „asi 400 stížnosti [ohledně správy důchodů] v současné době FOS projednává“ (WE 27[16]). Dokumenty, které předložil pan MERRICKS při příležitosti návštěvy výboru v Londýně dne 16. října 2006 (WE 56), naznačují, že FOS projednal „přes 6 000 stížností na Equitable Life“ což by byl „menší počet, než jsme vyřídili u některých jiných životních pojišťoven ve Spojeném království“. Zhruba 2 700 stížností se týká garantovaných anuitních sazeb. Dále uvádí, že 1 843 stížností bylo „vyřešeno“. V dokumentu WE 90 FOS vyjasňuje, že všech 1 843 „vyřešených“ stížností se týkalo garantovaných anuitních sazeb. Z „vyřešených“ stížností bylo 917 „přijato jako oprávněné“, 889 bylo „zamítnuto“ a 37 bylo „nezpůsobilých“. V té době bylo dosud v projednávání 930 stížností. Celkem 50 stížností se týkalo Penroseovy zprávy, a tedy nebylo vyšetřováno (viz níže). Poslední údaje, které předložil FOS[17], uvádějí, že do 31. března 2007 bylo dokončeno 7 377 stížností a 752 se stále projednává. Výrok o přiznání odškodnění byl vydán u 2 087 stížností.

Vzhledem k vysokému počtu obdržených stížností se FOS rozhodl sloučit do skupin věci, které se zřejmě týkaly podobných otázek, a zaměřit se prvotně na vyšetřování „hlavních věcí“ z každé skupiny. Hlavní věci, o kterých FOS rozhodoval, byly tyto[18]:

· „Věc N“ se týkala informování ze strany Equitable v roce 1990. FOS zamítl stížnost na základě toho, že v té době bylo riziko garantovaných anuitních sazeb pouze teoretické.

· „Věc H“ se týkala informování před 20. březnem 1998. FOS zamítl stížnost na základě toho, že ačkoli byl problém garantovaných anuitních sazeb v té době projednáván v odborných kruzích, neexistovaly žádné spolehlivé důkazy o tom, že si toho Equitable byla vědoma.

· Ve „věci E“ FOS potvrdil oprávněnost stížnosti týkající se informování mezi zářím 1998 a červencem 2000 (datum rozsudku ve věci Hyman) na základě toho, že v té době Equitable věděla o riziku a měla o něm informovat pojistníky.

· Podobně ve „věci G“ FOS potvrdil oprávněnost stížností týkajících se informování mezi 20. březnem a srpnem 1998.

· „Věc O“ se týkala informování po rozsudku ve věci Hyman. FOS rozhodl, že Equitable nebyla povinna informovat specificky o tom, že by prodej společnosti mohl selhat, a že právem představovala vyhlídku na prodej společnosti v kladném světle.

Studie ES-3[19] uvádí, jak FOS vypočítal odškodnění u dvou hlavních věcí, které potvrdil jako oprávněné: „FOS se domníval, že paní E by měla získat odškodnění, které ji postaví do situace, v jaké by byla, kdyby neinvestovala do Equitable Life. Avšak vzhledem k tomu, že po uzavření její pojistky kapitálový trh poklesl, nebylo by spravedlivé odškodňovat paní E za ztráty způsobené poklesy kapitálového trhu, které se týkaly všech osob s fondy s podílem na zisku a které by utrpěla, i kdyby investovala s jinou firmou. Proto muselo být odškodnění stanoveno porovnáním výnosu, který paní E obdržela z peněz, které vložila do penze s podílem na zisku u Equitable Life, s průměrným výnosem dosahovaným porovnatelnými fondy s podílem na zisku. Kromě toho by ztráta paní E měla zahrnovat snížení jejích peněžních prostředků, které utrpěla při jejich převodu z Equitable, a náhradu za náklady, které zaplatila za uzavření nové pojistky s jinou firmou, protože toto snížení nebo tyto náklady by neutrpěla, kdyby neinvestovala do Equitable Life“. FOS má zřejmě širokou diskreční pravomoc při volbě metody výpočtu odškodnění, protože, jak uvedl v jednom ze svých rozhodnutí, „právní předpisy ve věci ocenění odškodnění za finanční ztráty vyplývající z mylného výkladu nebo nedbalého informování jsou v žalostně nejistém stavu“ (viz ES-3[20]).

Zdá se tedy, že FOS nařídil platbu odškodnění řadě navrhovatelů, kteří podali stížnosti související s garantovanými anuitními sazbami. Podle prohlášení pana THOMSONA (H2) i pana WEIRA (H2), byly zřejmě částky v některých případech vyšší a někdy nižší než původní nabídka ze strany společnosti, například v rámci programu pro pojistníky bez garantovaných anuitních sazeb, kteří opustili společnost, zatímco ostatním nebylo přiznáno žádné odškodnění. Výbor nebyl schopen získat informace o tom, kolik navrhovatelů přijalo nabídky předložené po rozhodnutí FOS.

Po Penroseově zprávě pojistníci žádali odškodnění za údajné „vyplácení nepřiměřených prémií“ uvedené ve zprávě. Ve svém „rozhodnutí ve věci Penrose“ FOS dne 22. března 2005 rozhodl o zamítnutí stížností bez prošetření jejich skutkové podstaty. Ve svém memorandu pro výbor (WE 27[21]) uvádí FOS toto vysvětlení: „Za určitých okolností může ombudsman dle svého uvážení zamítnout stížnost bez posouzení její skutkové podstaty. To konkrétně předpokládá dodatek 17 odst. 14 zákona o finančních službách a trzích. Okolnosti, za kterých lze toto právo uplatnit, jsou stanoveny v pravidlech DISP 3.3.1R. Ombudsman uplatnil své právo u určitých stížností ohledně údajného „vyplácení nepřiměřených prémií“ ze strany Equitable Life poté, co vyzval spotřebitele, kteří si na to stěžovali, a ostatní zúčastněné subjekty, aby mu zaslali své názory a stanoviska a poté, co tyto názory a stanoviska zvážil ... Došel k závěru, že došlo k jedinečné kombinaci okolností, které představovaly přesvědčivé důvody k uplatnění pravomoci podle pravidel DISP 3.3.1R.

Podle studie ES-3[22] FOS uvedl, že ke svému závěru došel zejména na základě těchto důvodů: Za prvé, bylo pravděpodobné, že ombudsman Úřadu pro osobní investice (PIA) by ekvivalentní stížnosti zamítl, protože podle tehdy platných předpisů tento ombudsman neměl žádnou pravomoc zabývat se stížnostmi, pokud se týkaly pojistně-matematických standardů, metody výpočtu hodnot odbytného a prémií. Za druhé, předmět mnoha ze stížností byl předmětem soudního řízení, disciplinárního řízení a jiných vyšetřování. I pokud by žádné v té době probíhající soudní řízení související otázky nezvratně nerozhodlo, bylo by vhodnější, aby tyto stížnosti projednával soud. Za třetí, pokud by FOS pokračoval v řízení a rozhodl stížnosti ve prospěch stěžovatelů, bylo pravděpodobné, že by jeho rozhodnutí vedlo k patu. Důvodem je to, že pokud by rozhodl ve prospěch stěžovatelů a přiznal jim odškodnění, musely by být nezbytné prostředky čerpány z fondu s podílem na zisku. Byl by nezbytný velký program úpravy hodnot fondu. Zavedení takového programu by muselo podléhat dohledu FSA, který měl odpovědnost za dohled nad další solventností společnosti a musel by zajistit spravedlivé zacházení pro všechny dotčené členy. Proto by rozhodnutí FOS vyvolalo regulační otázku, která by musela být postoupena FSA. Úřad FSA však již došel k názoru, že žádnou ztrátu investorů nelze přičítat regulačnímu systému. Konečně, při rozhodování o nevyšetřování stížností vzal FOS v úvahu široké důsledky jakéhokoli vyšetřování, které by potenciálně mohly ovlivnit až milion lidí oproti relativně malému počtu stěžovatelů.“

V dokumentu WE 56 pan MERRICKS uvádí toto obecné prohlášení ohledně toho, jak vyřizuje stížností na Equitable Life: „Měl bych zdůraznit, že naše úloha ve vztahu ke společnosti Equitable je omezena na vyřízení stížností na společnost Equitable Life samu, a že námi přiznaná odškodnění v případě oprávněných stížností jsou kryta z fondu s podílem na zisku Equitable Life, tedy snižují finanční prostředky, které náleží ostatním pojistníkům společnosti Equitable. Jak bylo uvedeno při přijímání předešlého rozhodnutí, téměř každá osoba dotčená krizí společnosti má důvod ke stížnosti. Všichni utrpěli ztráty – přinejmenším v porovnání s jejich očekáváním. Není možné říci, která skupina by si více zasluhovala sympatie a díky bohu to nemusím učinit ani já.“ Postoj FOS přejímá studie ES-3[23]: „Zdá se, že FOS mimo jiné zvažoval dva aspekty: za prvé, že ochrana investorů by měla být vyvážena s ostatními zájmy; a za druhé, že jakékoli odškodnění stěžovatelů bude placeno z fondu s podílem na zisku, a proto bude na újmu pokračujících pojistníků. Proto nároky na odškodnění nespočívaly v porovnání zájmů investorů vůči zájmům fondů nebo manažerů firmy, ale ve vyvažování zájmů dvou konkurenčních skupin investorů.“

c)  Kritika zpracování stížností v úřadu finančního ombudsmana ze strany pojistníků

Mnozí pojistníci, které výbor vyslechl, například pan LAKE (H1), pan BRAITHWAITE (H1), pan BELLORD (H2), pan WEIR (H2) a pan SCAWEN (H3), silně kritizovali to, jak FOS vyřizoval stížnosti týkající se Equitable Life. „Přístup FOS k jednotlivým případům byl nespravedlivý, podivný, stranil společnosti Equitable a postrádal přirozenou spravedlnost a odpovědnost“, uvedl pan LAKE (H1). Jiní uváděli „zatemňování a obecné bránění věci“ (pan BELLORD, H2) a „záměrné zdržování“ (pan WEIR, H2). Pan SCAWEN (H3) řekl, že „úřad finančního ombudsmana je ... součástí problému a nikoli součástí řešení“. Konkrétnější kritiku pojistníků vůči tomu, jak FOS vyřizoval jejich stížnosti, lze shrnout takto:

Za prvé někteří pojistníci vyjadřovali svou nespokojenost s úrovní kvalifikace zaměstnanců FOS při zpracování stížností. V dokumentu WE 23[24] pan SCAWEN uvádí: „podle mé zkušenosti jsou zaměstnanci nedostatečně odborně vyškoleni [a] nemají právní zkušenosti s oborem financí nebo penzí ... Podal jsem například stížnost ... a bylo mi řečeno, že můj nárok byl zamítnut v důsledku smírného vyrovnání garantovaných anuitních sazeb. Protože jsem zvlášť zajistil, aby můj nárok nijak nezmiňoval nebo neuváděl žádný aspekt vyrovnání, napsal jsem rozhořčený dopis, ve kterém jsem poukázal na jejich chybu. Obdržel jsem odpověď, ve které se říká, že nyní můj nárok zváží. Chci říci, že jsem o věci přiměřeně dobře informován, jistě více, než velká většina pojistníků. Mám podezření, že většina stěžovatelů by toto tak zvané „rozhodnutí“ přijala a nechala věc být. To není přijatelný standard práce vládního odboru, který by měl být jasně povinen zajistit přesnost a spravedlnost.“ Právní firma Clarke Willmott je k práci FOS rovněž velmi kritická a uvádí, že požadovaná „míra pečlivosti příliš často chyběla“ (WE 23[25]): „Dobrým příkladem naší zkušenosti je velký počet stížností na nesprávný prodej, které učinili držitelé důchodových pojistek Equitable s podílem na zisku a které byly zamítnuty z toho důvodu, že se jednalo o pojištění „související s“, tzn. podléhající plánu smírného vyrovnání společnosti Equitable a jejích pojistníků, který povolil Nejvyšší soud dne 8. února 2002. Zamítnutím těchto stížností došlo k velké nespravedlnosti, protože FOS nedocenil, že příjemci plateb z důchodového pojištění, kteří psali své stížnosti sami, byli přesvědčeni, že problémy společnosti Equitable byly způsobeny jejími závazky z garantovaných anuitních sazeb (protože to psaly noviny). Podle našich zkušeností se FOS nenamáhal věc prozkoumat blíže a zjistit pravou povahu stížnosti, kterou ve většině případů byla adekvátnost pojistky a s ní souvisejících rizik“ (WE 23[26]).

Zcela odlišný názor na přístup FOS je vyjádřen ve studii ES-3[27]: „FOS zpracovával nároky efektivně, důkladně a s řádným ohledem na procesní práva. Dělal vše, aby zajistil, aby všechny strany měly řádnou příležitost být vyslechnuty a před konečným rozhodnutím proběhly rozsáhlé konzultace.“ Dále uvádí, že „neexistují žádné důkazy o tom, že FOS nepracoval pečlivě, za daných okolností co nejefektivněji a s řádným ohledem na zájmy všech zúčastněných stran“.

Ostatní pojistníci upozorňovali na obstrukce a zpoždění ve vyřizování jejich stížností ze strany ombudsmana. Pan WEIR se pokusil tato obvinění podepřít citací z dopisu, který údajně obdržel od pojistníka, pana DEPPEA: „Podal jsem stížnost [k FOS] a uvedl jsem, že důchodové pojistky s podílem na zisku uvedené společností Equitable Life na trh v lednu 2001 byly mylně vykládány, protože informace o existenci garantovaných anuitních sazeb a s nimi spojené odpovědnosti byly zatajovány. FOS se na počátku zdráhal prošetřit stížnost z důvodu „pracovní zátěže“. Pak stížnost ztratili, pak jsem použil špatný formulář atd. Nakonec vzali stížnost na vědomí „jako stížnost, na kterou by se mohli podívat“. Stížnost pak kolovala celým úřadem a měl jsem pocit, že byla předávána „nahoru“. Pak jsem byl informován ... že Equitable Life požádala o povolení svého smírného vyrovnání a že se mou stížností nebudou zabývat před hlasováním. Okamžitě jsem si stěžoval, že moje záležitost se týká FOS ve věci stížnosti o existující stížnosti na Equitable Life, kterou vzali na vědomí. FOS s plnou znalostí toho, co Equitable Life dělá, s tím odmítl cokoli dělat. Nyní tvrdí, že moje stížnost byla smírně vyřešena [dohodou o] vyrovnání. Nikdy se jakkoli nevyjádřili ke skutečné podstatě, která byla základem stížnosti, kterou jsem jim podal v roce 2001.” Pan WEIR závěrem konstatuje, že „pan Deppe je nyní „příjemce plateb z důchodového pojištění, který se „ocitl v pasti“, neboť nemůže vystoupit z fondu ani získat odškodnění. Každoročně se jeho důchod snižuje s mizivou nadějí na zlepšení“ (WE 6[28]).

Ve věci stížností na „spravované důchody“ pan BAIN (H8) kritizoval skutečnost, že „FSA udělil FOS povolení zmrazit všechny ... stížnosti“. „Ombudsman zmrazil všechny stížnosti a nikdo se nikam nedostal po dobu dvou až tří let, což podle mě jistě není způsob, jakým kdy bylo ve Spojeném království zacházeno s jakýmkoli jiným zákazníkem jiné společnosti se stížností“ (pan BAIN, H8). Jak upozornil FOS v dokumentu WE 27[29], „FOS napsal těm, kdo ... podali stížnosti, ... o adekvátnosti spravovaných důchodů a uzavřel spisy těchto stížností s poukazem na to, že budou zařazeny do revize [spravovaných důchodů] společnosti Equitable Life a s vysvětlením, že mu budou moci postoupit své stížnosti znovu, pokud by nebyli po revizi svých případů uspokojeni.“ Je třeba připomenout, že FSA vydal zproštění, které zbavilo Equitable Life povinnosti vyšetřovat stížnosti na záležitosti spadající do revize ve standardních lhůtách stanovených v příručce FSA[30] s výhradou písemného závazku společnosti ELAS, že „pokud bude chtít uplatnit zákon o promlčecích lhůtách z r. 1980 jako obhajobu před nárokem oprávněného stěžovatele, nebude se pro účely zákona započítávat doba, po kterou pro věc oprávněného stěžovatele platila ustanovení revize“ (viz WE 27[31]).

Řada pojistníků však potvrdila prohlášení pana SCAWENA při slyšení H3, podle kterého „v mnoha případech trvá rozhodování FOS tak dlouho, že do vydání rozhodnutí se nárok pojistníka stane promlčeným“. Pan WEIR (H2) uvedl, že jej FOS v roce 2003 informoval, že pokud by podal soudní žalobu ve věci jedné ze svých pojistek, FOS okamžitě ukončí projednávání všech jeho ostatních nároků. „Nyní, o 2 roky později, jsem obdržel neuspokojivou nabídku, ale z důvodu promlčení nemohu podat žádné soudní žaloby“. Naznačuje, že „se nejedná o náhodu, že FOS trvalo téměř pět let, než se můj nárok pokusil řešit“ (pan WEIR, H2).V dokumentu WE 23[32] britská právní firma upozorňuje, že „pro soukromého klienta je možnost podání žaloby u soudu poté, co FOS rozhodl v jeho neprospěch, téměř vždy vyloučena ... protože FOS není rychlý a ... než FOS vydá rozhodnutí, může tříletá lhůta ... podle zákona o promlčení ... uplynout.“ Pan BAYLISS, generální ředitel společnosti Annuity Direct, uvedl ve svědectví H5 toto: „obecně bych řekl, že postup u ombudsmana nefungoval dobře pro lidi, kteří zde skončili ... [ale] ... existují i výjimky“. Dodal, že „z hlediska obecné úlohy úřadu ombudsmana měl úřad mimořádně strmou křivku zdokonalování a neporadil si řádně s otázkou správních nákladů a prodlení, což klienty zneklidňovalo. Začíná to dělat.“ Podle pana McELWEE (H3) prodlení FOS při vyřizování stížností byla způsobena jeho „velkou pracovní zátěží“, ale „byla vysoce problematická ve věci promlčecích lhůt“.

Pan STRACHAN (H4) z FSA říká, že v mnoha případech lze stížnosti (k FOS) řešit rychle. „Je však zcela jasné, že pokud jsou stížnosti složité ... nemusí být tento úkol splnitelný a některé ze stížností na společnost Equitable celkem jasně do této kategorie spadají“ (pan STRACHAN, H4). V této souvislosti rovněž FOS (viz WE 27) a pan STRACHAN (H4) poznamenali, že některá zpoždění FOS byla způsobena tím, že společnost ELAS chtěla další čas na přípravu své odpovědi na určité stížnosti, které vyplynuly z Penroseovy zprávy, a na přípravu revize „řízených důchodů“ (také předchozí odstavce). Bylo však zdůrazněno, že poskytnutá prodloužení lhůt se nezapočítávala pro účely zákona o promlčení. Studie ES-3 rovněž komentuje problém zpoždění: „je pravda, že podle svého vlastního doznání nebyl FOS schopen splnit časové limity, které si sám stanovil, jmenovitě vyřešit 45 % stížností do tří měsíců a 80 % do šesti měsíců. Přesto by to vzhledem ke složitosti a rozsahu úkolu nemělo být posuzováno jako selhání FOS. V některých ohledech byla zpoždění ve prospěch společnosti Equitable, protože vedla některé stěžovatele k tomu, aby přijali nabídky společnosti Equitable a nečekali na vydání rozhodnutí“ (ES 3[33]).

Kromě toho pojistníci kritizovali rozhodnutí FOS jako dílčí, svévolná a nekonzistentní (např. pan WEIR, H2). Podobně právní firma Clarke Willmott uvádí v dokumentu WE 23[34], že její „klienti si stěžují na rozhodnutí, která se jeví jako špatně informovaná a nevypočitatelná“ a dodává: „máme dojem, že stížnost k ombudsmanovi je jen o málo lepší než loterie“. V této souvislosti Clarke Willmott kritizuje skutečnost, že podle příručky FSA by FOS měl své rozhodnutí vydat „ohledně toho, co se jeví jako spravedlivé a přiměřené“ a měl by „přihlížet“ pouze k příslušným právním a správním předpisům (WE 23[35]). Právní firma tvrdí, že „právní a správní předpisy jsou příliš často opomíjeny“ a nabízí příklad stížnosti, kterou FOS neuznal jako oprávněnou, „tak, že zcela opominul a dokonce vůbec nezmínil pravidla LAUTRO pro jednání životních pojišťoven při informování o převodech důchodů, která byla podle všeobecného mínění hrubě porušena“ (WE 23[36]).

Pan WEIR (H2) prohlásil, že po vydání rozhodnutí FOS oznámil, že povolí společnosti Equitable Life nebo jejím zástupcům vypočítávat výši splatného odškodnění, namísto aby společnost nutil k výplatě odškodnění podle svých vlastních výpočtů. Ve svém memorandu pro výbor FOS uvádí, že „hlavní pojistně-matematická praxe zavedla metody, které byly v souladu s rozhodnutím [FOS], po pravidelných kontaktech s pojistným matematikem FOS při přípravě jeho kalkulátoru ocenění ztrát“ (WE 27[37]). Kromě toho si pan WEIR (H2) stěžoval, že „FOS ... odmítl povolit stěžovatelům, aby zjistili základ, ze kterého Equitable Life vypočítávala jejich ztráty, a namísto toho uváděl příklady, které nikdo nemohl chápat ani ověřit“. Podle něj byly výpočty Equitable Life založeny na základních hodnotách fondu a nikoli na skutečných výplatách. Proto obviňuje FOS z toho, že „dovolil poskytovateli vybírat si z různých základů výpočtu, namísto aby jakýmkoli souvislým způsobem argumentoval“ (pan WEIR, H2). Dokument WE-CONF 32 tato obvinění dále upřesňuje a tvrdí, že vzorec, který FOS společnosti Equitable dovolil používat, nebyl spravedlivý a mohl být „záměrně navržen tak, aby snížil náklady na odškodnění“. Pan YOUNG (WE 88) si rovněž stěžoval na metody použité pro výpočet odškodnění. Konkrétně odkazuje na hlavní věc paní E a cituje FOS, který ve svém rozhodnutí uvádí: „pokud by paní E byla plně a řádně informována, neinvestovala by do společnosti ELAS, ale investovala by u jiné firmy do penzijního fondu s podílem na zisku, který by nebyl vystaven podobným rizikům“, tzn. zejména riziku garantovaných anuitních sazeb. Avšak podle pana YOUNGA bylo při výpočtu odškodnění prováděno srovnání s průměrnými výnosy řady jiných poskytovatelů důchodového pojištění, včetně těch, kteří také směšovali své pojistníky s garantovanými anuitními sazbami a bez garantovaných anuitních sazeb ve stejném fondu s podílem na zisku. Dle jeho názoru to proto „nebyl poctivý způsob výpočtu odškodnění. ... Metoda [-y] ... [použité] v některých z hlavních případů jsou zásadně chybné“ (WE 88).

Rozhodnutí FOS využít svou diskreční pravomoc a řídit se doporučením společnosti Equitable Life, aby FOS vůbec nevyšetřoval tzv. stížnosti související s Penrosem (tj. stížnosti založené na zjištěních Penroseovy zprávy) zvláště kritizovali pan LAKE (H1), pan BELLORD (H2) a pan WEIR (H2). Ve svém svědectví před výborem pan BELLORD (H2) uvedl svou vlastní zkušenost, kterou popsal jako typickou: „Podávám k Equitable stížnost, že na základě určitých pravdivých skutečností mám nárok na odškodnění. Oni můj nárok odmítnou a odkážou mě na FOS. FOS říká, že chce počkat na výsledek Penroseovy zprávy. Penroseova zpráva potvrdí, že mnou uváděné skutečnosti jsou pravdivé. Equitable podá stížnost k FOS a tvrdí, že tyto skutečnosti pravdivé nejsou. FOS rozhodne, že každá stížnost vycházející ze skutečností, které jsou podle Penroseovy zprávy pravdivé, bude nepřípustná, a takové stížnosti zamítne.“ FOS v dokumentu WE 27[38] uvádí, že „došlo k jedinečné kombinaci okolností ... které představovaly přesvědčivé důvody k tomu, aby [FOS] uplatnil svou pravomoc“.[39] Studie ES-3 v tomto ohledu uvádí tato zjištění: „Jak ukazuje Penroseovo rozhodnutí, FOS se může rozhodnout, že nebude vyšetřovat stížnosti konkrétních investorů v případě, že předmět stížnosti ovlivňuje velký počet investorů a vyžaduje regulační přístup. Ačkoli může být tento přístup za daných okolností odůvodněný, odhaluje to značnou mezeru v soudní ochraně, protože v praxi nemají pojistníci alternativní možnosti. Zjištění újmy v šetření, například v takovém, jaké provedl lord Penrose, nevyústí v konkrétní opravné prostředky pro dotčené spotřebitele. Soudní řízení je obtížný boj vzhledem k praktickým problémům a vysokým transakčním nákladům, hmotné právo je nejasné a vzhledem k požadavkům na podstatnost a důvěru v předpisy, které platí pro důkazní břemeno, je zaměřeno proti spotřebiteli“ (ES-3[40]).

Konečně pojistníci obecně zpochybňovali nezávislost FOS a poukazovali na to, že úřad je vázán memorandem o porozumění a tvrdili, že jej v podstatě ovládá FSA, který jmenuje radu FOS a kontroluje jeho rozpočet (např. Pan LAKE a pan BRAITHWAITE, H1). Podobně pan SCAWEN v dokumentu WE 23[41] tvrdí, že „prvotní závazek“ úřadu FOS je „závazek vůči Úřadu pro finanční služby“. „Úřad je vysoce politizován, v podstatě jej řídí FSA a ministerstvo financí se zjevným cílem udržet Equitable v chodu a nikoli sloužit veřejnosti“. FOS to odmítá odkazem na „zákonný požadavek provozní nezávislosti FOS na Úřadu pro finanční služby“ a tvrdí, že „rada FOS se nepokouší ovlivňovat ani zasahovat do kvazi-soudních rozhodnutí, která musí ombudsmani přijímat“ (WE 27[42]). Ohledně vztahu mezi FSA a FOS pan McELWEE (H3) poukázal na jejich „zcela oddělené funkce“: „FSA nevyřizuje stížnosti spotřebitelů a ombudsman se nezabývá otázkami pojistných smluv.“ FSA ve svých podáních k výboru (viz například WE-CONF 7[43]) rovněž zdůraznil nezávislost FOS, stejně jako pan THOMSON ve svědectvích H2 a H8: „FOS je nezávislý subjekt, který dle potřeby nesouhlasí se společností a někdy skutečně nesouhlasí s regulátorem, FSA. V oboru si mnoho lidí myslí, že FOS je příliš zaměřen na spotřebitele ...“ (H8). Pan BAYLISS (H5) na dotaz, zda dle jeho názoru FOS slouží odvětví, uvedl: „Jistě si nemyslím, že je obvykle nástrojem odvětví. Existují náhodné příklady takového jednání, ale to souvisí spíše s historií jednotlivce nežli instituce“.

Nejrozsáhlejší a nejúplnější kritiku vyjádřenou pojistníky ohledně jednání FOS obsahuje zpráva lorda NEILLA (WE 83). Ačkoli některé otázky, které uvádí, jsou ekvivalentní otázkám zmíněným v předešlých odstavcích, jeho přezkum je dále pojednán samostatně.

Stanovisko lorda Neilla (WE 83)

Lord NEILL jménem skupiny EMAG zkoumal „povahu služeb, které [FOS] poskytoval pojistníkům, kteří podali stížnosti [na ELAS]“. Přitom se zabýval korespondencí týkající se případů 31 osob, které podaly stížnosti k FOS a „které řekly skupině EMAG, že byly s jednáním FOS nespokojeny“.[44] Rovněž podrobně posoudil rozhodnutí FOS o zamítnutí 50 nároků, které FOS charakterizoval jako související s Penroseovou zprávou, bez posouzení jejich skutkové podstaty.

Při určování standardů, se kterými má porovnávat jednání FOS, bral lord NEILL v úvahu nejen „zákonná ustanovení“ obsažená v zákonu o finančních službách a trzích a „pravidla stanovená podle zákona“, ale kromě toho také „prohlášení, které FOS uvádí ve své příručce nazvané Vaše stížnost a ombudsman a ve sděleních na internetové stránce FOS ohledně standardů, kterých hodlá dosahovat (WE 86[45]). Souhrnně řečeno, podle těchto podkladů ombudsman měl (a/nebo hodlal) řešit finanční spory „spravedlivě, rozumně, rychle, neformálně, nezávisle a nestranně“. Ombudsman „není vázán přísnými zákonnými pravidly“, ale spíše „rozhoduje, jaký případný výrok je podle jeho názoru spravedlivý a rozumný za všech okolností dané věci“. Ombudsman bude „při svém rozhodování [uplatňovat] pravidla přirozené spravedlnosti“ a „dávat každé straně příležitost vyjádřit se k celé záležitosti druhé strany“. Kromě toho „učiní vše, aby zajistil rovné podmínky a aby větší bohatství a zdroje jedné strany nevedly k nerovnosti zbraní“. Pravomoci jemu svěřené bude „vykonávat spravedlivě a nikoli svévolně a nevypočitatelně“. Zvláštním rysem postupu je to, že stěžovatelé nepotřebují advokáta a FOS je dokonce upozorňuje, že pokud advokáta pověří, nebudou moci získat náhradu poplatků. FOS „zajistí, aby stěžovatelé nebyli znevýhodněni tím, že nemají právní poradenství“ (viz WE 86[46]).

Po přezkumu 31 případů v konfrontaci s výše uvedenými konkrétními body lord NEILL zjistil, že „téměř všichni stěžovatelé měli pocit, že při svém jednání s FOS diskutují spíše s obhájcem společnosti EL nežli s nestranným soudcem“ (WE 86[47]). „Je to orgán, který v mnoha ohledech prokázal zaujatost ve prospěch finanční firmy, v tomto případě společnosti EL“ (WE 83[48]). „V nejhorším případě činili úředníci [FOS] dojem obhájců společnosti EL. V některých případech, aniž by se obrátili na společnost EL, přišli se svými vlastními argumenty, aby bránili stěžovateli“ (WE 83[49]). Lord NEILL zjišťuje „nerovné podmínky“, protože FOS „má sklon poskytovat daleko větší volnost společnosti EL nežli stěžovatelům“ (WE 86[50]), co s týče lhůt, a vzhledem k „ochotě FOS řešit sporné otázky ve prospěch společnosti EL, i pokud se stěžovatel opírá o ověřenou skutečnost a společnost EL odpovídá domněnkami o tom, co by se mohlo/muselo stát“ (WE 83[51] a WE 86[52]). Rovněž naznačuje, že se FOS nesnažil odstranit „nerovnost zbraní“ mezi stěžovatelem a firmou tím, že by zajistil, aby stěžovatel nebyl znevýhodněn tím, že věc předkládá bez poradenství právníků, účetních poradců a pojistných matematiků (viz WE 83[53]). Pokud jde o zásady přirozené spravedlnosti, lord NEILL zjistil, že byly porušeny „v případech, kdy FOS vzal v úvahu dokumenty, které konkrétní stěžovatel neviděl a nemohl na ně reagovat“ (WE 83[54]). Kromě toho lord NEILL uvádí, že „mnoho zkoumaných případů zahrnovalo nepřijatelné prodlení na straně FOS při vydávání konečného rozhodnutí, které někdy trvalo více než pět let“ (WE 86[55]) a že „prodlení při vyřizování stížností mělo zničující účinek“, protože „stěžovatelé ztratili důvěru v systém a začali mít dojem, že FOS věc protahuje“ (WE 83[56]). Konečně odsuzuje „postoje úředníků FOS, kteří byli podle stěžovatelů nenápomocní, zbytečně hádaví nebo dokonce agresivní“, stejně jako „obecnou neefektivnost FOS a nedostatek zájmu o fakta jednotlivých případů“ (viz WE 83[57]).

I někteří stěžovatelé, jejichž věci byly uznány důvodnými, byli zřejmě nespokojeni v důsledku „nejasnosti finančního odškodnění“. Podle lorda NEILLA „mnoho stěžovatelů popisovalo obtížnost, ne-li nemožnost pochopení způsobu, jakým jsou odškodnění vypočtena“. Například v hlavní věci paní E byl složitý a propracovaný systém „navržen účetní firmou Deloittes podle pokynů společnosti EL“ k výpočtu odškodnění. „Mnoho stěžovatelů nemůže údaje přepočítat, protože nezbytné výchozí údaje jim byly odepřeny [a] je podle nich zcela nespravedlivé ponechat je v situaci, kdy nemohou ověřit to, co je podle tvrzení společnosti EL „správné“ číslo“ (WE 86[58]). „Těm, kdo si stěžovali FOS na malé množství a neprůhlednost přiznaných odškodnění, bylo řečeno, že FOS neposkytuje kontrolní službu a že je na stěžovatelích, aby přišli s důkazy o tom, proč je jejich odškodnění nepřesné a aby pak sami konfrontovali společnost EL“ (WE 83[59]). Podle lorda NEILLA „to znamená mimořádné obrácení důkazního břemene. Žádný soud by nedovolil sporné straně vystupující bez právního zástupce, aby byla ponechána v takové nevědomosti, pokud jde o výpočet odškodnění ve prospěch této strany. Žádný soud by ani nezanedbal dohled nad svými vlastními výroky způsobem, jakým to činí FOS“ (WE 86[60]). V úzké spojitosti s výše uvedeným lord NEILL kritizuje, že „namísto, aby vydával sám výroky o odškodnění, vyvinul FOS nátlak na společnost EL, aby předložila nabídku, [jež] umožnila společnosti EL stanovit podmínky, které jsou zcela v její vlastní prospěch“, například doložky o utajení nebo prohlášení o tom, že nabídky byly učiněny bez připuštění závaznosti.

Zvláštní pozornost je ve zprávě lorda NEILLA věnována rozhodnutí FOS využít svou diskreční pravomoc a bez zvážení skutkové podstaty všech stížností, které lze popsat jako související s Penroseovou zprávou, je zamítnout. „Ačkoli formálně se jeho rozhodnutí týkalo pouze 50 stížností, které byly podány k FOS, v praxi zcela bránilo tisícům jiných pojistníků společnosti EL v předložení jejich stížností k FOS“ (WE 86[61]). „Rozhodnutí odstranilo možnost bezplatného právního prostředku, a ponechalo stěžovatelům pouze rizikovou a vysoce nákladnou možnost zahájení právního řízení u soudu“ (WE 86[62]).

Za prvé lord NEILL kritizuje postup, který vedl k rozhodnutí ombudsmana. Podle něj zaslal FOS 50 stěžovatelům k připomínkám dopis společnosti EL, který jej vyzýval, aby uplatnil určité pravomoci k zamítnutí (což se v podstatě rovnalo žádosti o zrušení stížností), aniž by jasně určoval pravomoci, jejichž výkon zvažoval. Proto bez pomoci právníků „stěžovatelé nikdy neměli spravedlivou příležitost zabývat se sporem proti nim“ (WE 86[63]). Lord NEILL to považuje za „zásadní příklad porušení přirozené spravedlnosti ze strany FOS“ (WE 83[64]). Za druhé, pokud jde o samo rozhodnutí ombudsmana, lord NEILL připomíná, že jedním z důvodů, které uvedl pro zamítnutí stížností, bylo to, že „existovala možnost, že pokud by mělo být přiznáno odškodnění“, mohlo by to vést k „patu“ protože „by byl nezbytný určitý velký program úpravy hodnot fondu“, který „by musel realizovat neochotný FSA“ (WE 83[65]). Lord NEILL naznačuje, že „není známo, na základě jakých důkazů“ učinil ombudsman tato rozhodnutí, protože „je nezveřejnil“ (WE 83[66]). Stěžovatelé proto „zjevně ... nemohli připomínkovat neznámá stanoviska, které vyjádřil FSA“ (lord NEILL, H11).

Lord NEILL tvrdí, že rozhodnutí FOS „je nejkřiklavějším příkladem absence nezávislosti“ úřadu FOS (WE 83[67]). Na důkaz toho lord NEILL cituje z interní e-mailové zprávy ministerstva financí, která se týkala prohlášení FSA, jehož „hlavním účelem“ bylo „poskytnout FOS základ pro posuzování stížností na nepřiměřené připisování“ (WE 86[68]). Konstatuje, že „rozhodnutí [FOS] by mohli pojistníci důvodně považovat za rozhodnutí, které úřadu FOS nařídil FSA, a to za rozhodnutí se zničujícími finančními důsledky pro tisíce obyčejných lidí, kteří čekali na to, jak úřad věc vyřeší“ (WE 86[69]). Lord NEILL rovněž zdůraznil, že rozhodnutí FOS nebylo v souladu s prohlášeními učiněnými v den zveřejnění Penroseovy zprávy a i později finanční náměstkyní ministra financí Ruth Kelly[70], která „opakovaně ujistila poslance, že FOS je připraven vyřídit stížnosti založené na Penroseově zprávě a má k tomu nezbytné prostředky“ (WE 86[71]).

Celkově činí lord NEILL tento závěr: „Pojistníci, jejichž případy jsem prostudoval, mohli důvodně dojít k závěru, že služba poskytovaná úřadem finančního ombudsmana nedosahovala standardů, které byli oprávněni očekávat (jednalo se o standardy, které úřad sám proklamoval a propagoval). ... Pojistníci, kteří měli nároky související s Penroseovou zprávou (ohledně připisování a vyplácení nepřiměřených prémií ), měli dobrý důvod být ohromeni tím, že hlavní ombudsman jejich nároky zamítl, aniž posoudil jejich skutkovou podstatu, a to jak z hlediska postupu, kterým došel ke svému rozhodnutí, tak z hlediska jeho obsahu“ (WE 83[72]).

Hlavní ombudsman pan MERRICKS ve své první reakci na zprávu lorda NEILLA uvedl (WE 87): „Lord Neill zkoumal pouze 30 případů z 8 000, které jsme dokončili. Těchto 30 případů si vyžádala akční skupina, která požádala své členy o příklady, o kterých se domnívali, že měly neuspokojivé výsledky. Proto to byl zcela nereprezentativní vzorek, ze kterého nelze odvozovat žádná zobecnění. Mohli bychom stejně poukázat na velice mnoho spotřebitelů, kteří vyjádřili vděčnost za to, jak jsme jejich stížnosti na společnost Equitable vyřídili. ... U události, při níž velice mnoho lidí ztratilo peníze nikoli svou vlastní vinou, budou vždy takoví, kteří zůstanou neuspokojeni a pravděpodobně budou zveličovat a překrucovat své zkušenosti s veřejnými institucemi, aby si zajistili odškodnění z jakéhokoli možného zdroje. Může je to lákat i k neodůvodněné kritice, aby přitáhli pozornost ke svým problémům. V tomto kontextu by měla být posuzována zpráva lorda Neilla, kterou zaplatila a zadala akční skupina a která se zaměřuje na malý nereprezentativní vzorek případů.“

Výbor později obdržel další reakci FOS, ve které úřad „odmítá hlavní závěry, které lord Neill ve svém posudku a ústních prohlášeních uvedl“ (WE 90). Kromě toho úřad kritizuje to, že „lord Neill odmítl přijmout informace od FOS nebo umožnit FOS, aby připomínkoval „fakta“ v jeho zprávě před jejím zveřejněním“,[73] a tvrdí, že závěry a kritika lorda Neilla jsou „založeny na chybných předpokladech“. Dva „nesprávné předpoklady“ uvádí FOS příkladem[74]. Lze však předpokládat, že pokud by nedošlo k těmto dvěma údajným chybám, hlavní závěry lorda Neilla by to zásadně nezměnilo. FOS rovněž zdůraznil, že je skutečně nezávislý a že lord Neill nepředložil důkazy o opaku, „protože žádné neexistují“ (WE 90). Konečně FOS poukázal na to, že „pokud by postup ombudsmana byl tak chybný, jak lord Neill a skupina EMAG nesprávně tvrdí, bylo by to pro EMAG důvodem pro zahájení soudního přezkumu a žádost k Nejvyššímu soudu o změnu rozhodnutí ombudsmana. Skupina EMAG to příznačně neučinila“ (WE 90).

***

Stručně řečeno, dokumentace ukazuje, že někteří pojistníci, kteří tvrdili, že jim byly pojistky prodány nesprávným prodejním postupem, mohli získat odškodnění prostřednictvím FOS, zatímco jiní ne. Existují rozporné názory na to, zda byly přiznané částky odškodnění přiměřené a spravedlivé a zda odrážely skutečné ztráty, které pojistníci utrpěli v důsledku událostí ve společnosti Equitable. Zdá se, že FOS nebyl schopen ani ochoten ve všech případech zajistit, aby byly částky odškodnění vypočteny dostatečně transparentním způsobem, aby je mohli stěžovatelé ověřit.

Rozhodnutí FOS zamítnout stížnosti založené na zjištěních lorda Penrosea bez posouzení jejich skutkové podstaty odhalilo značnou mezeru v soudní ochraně a zviditelnilo omezení FOS při vyřizování stížností v případech, kdy by rozhodnutí úřadu mohla mít regulační důsledky. Dokumenty naznačují, že FOS toto rozhodnutí neučinil nezávisle na britském regulátorovi, který zjevně vyjádřil názor, že Penroseova zpráva nezakládala nároky z titulu nesprávného prodeje. Existují přesvědčivé dokumenty o tom, že pojistníci byli rozhodnutím hluboce zklamáni, zejména z toho důvodu, že prohlášení ministerstva je vedla k tomu, aby věřili, že FOS bude moci vyřídit stížnosti vzniklé na základě Penroseovy zprávy. V důsledku rozhodnutí FOS byla celá kategorie stěžovatelů, kteří měli potenciálně platné nároky kvůli vyplácení nepřiměřených prémií, ponechána bez jiné alternativy k možnosti nákladného a rizikového soudního řízení.

Některé dokumenty naznačují, že při vyřizování stížností FOS nezakládal svá rozhodnutí na příslušné skutkové podstatě každé stížnosti, ale přihlížel k jiným politickým cílům než k ochraně investorů. Ze získaných dokumentů je jasné, že FOS se obával o dopad svých rozhodnutí na zbývající pojistníky vzájemného fondu. Jeho rozhodnutí (zda stížnost posoudit či nikoli, zda stížnost uznat jako důvodnou či nikoli a případně rozhodnout o výši splatného odškodnění) byla zřejmě uvedenými úvahami ovlivněna. Cíl, kterým byla ochrana jednotlivých pojistníků prostřednictvím přiznání přiměřeného odškodnění, mohl tedy být v některých případech oslaben protichůdnými cíli.

Konečně existují přesvědčivé dokumenty o tom, že řada stěžovatelů byla obecně nespokojena se službou, kterou jim FOS poskytoval, a mimo jiné tvrdili, že jeho jednání stranilo společnosti ELAS. Existuje zřejmě shoda na tom, že někteří dotčení pojistníci byli různým způsobem poškozeni prodlením ve vyřizování jejich stížností úřadem FOS. V některých případech takto byla promlčena možnost stěžovatelů podat žalobu. Bez ohledu na důvod, který k nim vedl, představovala prodlení překážku v úsilí pojistníků o získání odškodnění.

Celkově, ačkoli přiznal odškodnění určitému počtu pojistníků, nelze obecně říci, že by FOS byl pro pojistníky Equitable Life, kteří byli poškozeni krizí této společnosti, vhodným způsobem, jak dosáhnout kladného vyřízení svých stížností. Jakkoli je sporné, zda by FOS měl kapacitu nebo skutečně byl vhodnou institucí pro obecně použitelné řešení, nedostatek mimosoudních alternativ ponechal mnoho dotčených pojistníků ve zcela neuspokojivé situaci.

2.       Soudní nároky – občanskoprávní řízení u soudů Spojeného království

Pojistníci měli možnost žalovat společnost u anglických soudů, pokud nebyl jejich nárok promlčen podle britského zákona o promlčení (viz níže). Kromě toho nesměli spadat do plánu smírného vyrovnání či jinak přijmout nabídku na odškodnění od společnosti, která vylučovala žalobu.

a)  Základ, který poskytuje britské právo žalobám vůči společnosti ELAS

Studie ES-3[75] uvádí přehled právních předpisů Spojeného království, na kterých mohli pojistníci založit případné nároky vůči společnosti ELAS. Právní pozadí lze shrnout takto:

· oddíl 62 zákona o finančních službách z roku 1986 stanoví občanskoprávní žalobní právo v případě, že investor utrpěl ztrátu v důsledku toho, že povolený subjekt porušil určité předpisy. V rozhodnou dobu byla společnost Equitable povolena úřadem LAUTRO a podléhala jeho předpisům. Pojistník bez garantovaných anuitních sazeb by měl žalobní důvod, pokud 1) byla podle předpisů LAUTRO společnost povinna informovat případné pojistníky o existenci rizika garantovaných anuitních sazeb, 2) společnost o riziku neinformovala a 3) pojistník se na toto neinformování spolehl. Konečně 4) pojistník musí prokázat, že by odmítl uzavřít pojistku, kterou nabízela společnost Equitable Life, kdyby mu bylo riziko sděleno. Studie ES-3[76] tvrdí, že „společnost ELAS byla povinna [podle předpisů LAUTRO] informovat případné pojistníky o existenci rizika garantovaných anuitních sazeb“. Kromě toho uvádí, že „je velmi prokazatelné, že společnost o riziku neinformovala, protože v materiálech, které společnost dávala do oběhu, nebyla o riziku žádná konkrétní zmínka“. Klíčovou otázkou v tomto ohledu by však bylo určit okamžik v čase, kdy se riziko garantovaných anuitních sazeb stalo podstatným, a proto zakládalo povinnost informovat. Otázky spolehnutí se a příčinného vztahu by se určovaly obtížněji a důkazní břemeno nese pojistník (ES 3[77]).

· Pojistník bez garantovaných anuitních sazeb mohl najít i opravný prostředek z titulu uvedení v omyl podle zákona o uvedení v omyl z r. 1967 nebo podle obyčejového práva. Aby prokázal nárok, 1) musí dojít k podstatnému vylíčení skutečností ze strany společnosti Equitable vůči pojistníkům ve věci prémií nebo výnosů z jejich podílu ve fondu s podílem na zisku, 2) vylíčení musí být nepravdivé, 3) nesmí existovat důkaz, že společnost Equitable Life měla rozumné důvody se domnívat a domnívala se, že vylíčené skutečnosti jsou pravdivé a 4) musí existovat spolehnutí se na vylíčení skutečností, které vedlo pojistníka k uzavření smlouvy. Konečně 5) musí existovat příčinná souvislost, tzn. že pojistník by neuzavřel pojistku se společností Equitable, kdyby mu nebylo podáno dané vylíčení skutečností. Pojistky společnosti neměly žádné zvláštní podmínky upravující existenci pojistek s garantovanými anuitními sazbami a jejich případný vliv na výnosy pojistníků bez garantovaných anuitních sazeb. Ti tedy mohli mít platný nárok pouze v tomto případě: „pokud společnost vydala případným pojistníkům bez garantovaných anuitních sazeb jakákoli nepřímá prohlášení nebo sliby nebo tím, že výslovně uvedla výčet řady faktorů pod položkou „Rizikové faktory“ v dokumentu o hlavních charakteristikách, má se za to, že společnost vydala nepřímé prohlášení o tom, že žádná jiná rizika neexistují, nebo se dopustila nepravdivého prohlášení a poradenství z nedbalosti podle obyčejového práva na základě věci Hedley Byrne v. Heller [1964] AC 465“ (ES 3[78]).

· Kromě toho mohl mít pojistník bez garantovaných anuitních sazeb smluvní nárok vůči společnosti, pokud by bylo možné říci, že existoval nepřímý smluvní slib nebo záruka, že neexistují žádné jiné skutečnosti, o kterých by se mělo informovat, nežli ty, které byly obsaženy v dokumentu o hlavních charakteristikách, tj. pokud na straně společnosti existovala smluvní povinnost informovat o riziku garantovaných anuitních sazeb. „Taková smluvní povinnost však zřejmě neexistuje. Není výslovně stanovena a ani nemůže být stanovena jako implikovaná podmínka nebo záruka. Informace a prohlášení obsažené v dokumentu o hlavních charakteristikách nejsou součástí pojistky. Prohlášení v něm uvedená smluvní strany nepovažují za smluvní závazek daný společností“ (ES-3[79]).

Stručně řečeno, podle studie ES-3[80] „pojistník bez garantovaných anuitních sazeb může mít žalobní důvod proti společnosti Equitable podle oddílu 62 zákona o finančních službách z roku 1986 nebo z titulu uvedení v omyl nebo nedbalého poradenství“. „Naopak obecně žaloba ze smluvních důvodů by neměla velké naděje na úspěch“ (ES-3[81]).

b)  Promlčecí lhůta

Jak uvádí ES-3[82], níže popsaná žaloba podléhá určitým promlčecím lhůtám podle oddílu 2 zákona o promlčení z r. 1980: promlčecí lhůta u nároků na základě občanskoprávního deliktu činí šest let ode dne, kdy vznikl žalobní důvod. Tato promlčecí lhůta platí pro nároky podle oddílu 62 zákona o finančních službách a odd. 2 odst. 1 zákona o uvedení v omyl 1967. Žalobní důvod vzniká, když pojistník poprvé utrpí škodu. Žalobu na nedbalost podle obyčejového práva (nedbalé poradenství nebo uvedení v omyl) lze podat šest let od okamžiku vzniku žalobního důvodu nebo tři roky od data, kdy žalující strana poprvé získala znalosti nutné pro podání žaloby na náhradu příslušné škody a právo na podání takové žaloby (pokud k tomuto získání znalosti došlo později).

Pokud jde o společnost Equitable Life, je třeba upozornit na to, že krátce po zveřejnění Penroseovy zprávy společnost požadovala další lhůtu na přípravu své odpovědi na určité stížnosti, které ze zprávy vyplynuly. Z tohoto důvodu dne 10. května 2004 FSA vydal zproštění, které zbavilo společnost Equitable Life povinnosti vyšetřovat stížnosti na vzniklé záležitosti ve standardních lhůtách stanovených v příručce FSA. Podmínkou tohoto zproštění bylo, aby společnost ELAS poskytla „písemný závazek, že pokud bude chtít uplatnit zákon o promlčecích lhůtách z r. 1980 jako obhajobu před nárokem oprávněného stěžovatele v řízení před soudem nebo ombudsmanem, nebude se pro účely zákona započítávat doba, po kterou pro věc oprávněného stěžovatele platilo toto nařízení”. FSA původně vydal zproštění do 30 června 2004, a následně je prodloužil do 30. září 2004. Ačkoli to v praxi znamenalo prodloužení promlčecí lhůty o několik měsíců, nároky velké většiny pojistníků by podle zákona byly promlčeny. Podle pana SCAWENA (H3) byly nároky všech pojistníků společnosti ELAS promlčeny od konce roku 2006.

c)  Soudem projednávané věci

Občanskoprávní žaloba mohla být podle okolností případu podána u okresního soudu nebo u Nejvyššího soudu. Pokud nárok činí nejvýše 15 000 GBP, musí být uplatněn u okresního soudu. Pokud je věc prostá, okresní soud rozhodne o uplatnění postupu pro drobné nároky a převede nárok do „řízení o drobných nárocích“. Ve většině případů drobných nároků soud nenařídí straně, která spor prohraje, náhradu nákladů na právní zastoupení. Pokud žalující strana pověří advokáta, bude muset zaplatit jeho náklady. Z tohoto důvodu většina navrhovatelů řeší drobný nárok bez pomoci advokáta. Pokud hodnota nároku činí nejvýše 5 000 GBP, bude obvykle předána do řízení o drobných nárocích.

Pan WEIR (H2) a pan SCAWEN (H3) uvedli, že někteří pojistníci si zvolili tuto možnost a podali žaloby u soudu pro drobné nároky nebo tím společnosti ELAS hrozili. Připomněl však, že nejvyšší hodnota nároku je v podstatě omezena částkou 5 000 GBP, a proto byly příslušné částky, a tedy i možná odškodnění, omezené.

Velkou většinu nároků pojistníků musel projednat Nejvyšší soud. Jak však pojistníci poukázali, žalující strana musela zaplatit náklady strany žalované v případě, že soud rozhodl ve prospěch společnosti (pan LAKE, H1; pan WEIR, H2; pan SCAWEN; H3). Ve studii ES-3[83] se upozorňuje na to, že „soudní řízení je obtížný boj vzhledem k praktickým problémům a vysokým transakčním nákladům, hmotné právo je nejasné a vzhledem k požadavkům na podstatnost a důvěru v předpisy, které platí pro důkazní břemeno, je zaměřeno proti spotřebiteli“. Pan SCAWEN (H3) naznačil, že případné náklady na podání žaloby proti společnosti jsou mimo finanční možnosti naprosté většiny pojistníků. Kromě toho zdůraznil, že by bylo obtížné nalézt právníky a advokáty, kteří rozumějí složité otázce příslušných penzijních ustanovení.

V dokumentu WE 23[84] pan SCAWEN ilustruje problém nákladů, kterému žalující strany u anglických soudů čelí: „Pokud bych se rozhodl žalovat společnost o odškodnění, bude mi řečeno, že v případě, že by se moje věc dostala až do hlavního líčení a já bych prohrál, hrozilo by, že uhradím náklady v řádu 150 000 GBP na každé straně – 300 000 GBP celkem (440 000 EUR). Kromě toho, že nemám peníze na takové riziko, protože můj nárok činí jen okolo 70 000 GBP (101 000 EUR), nejeví se to jako nákladově efektivní přístup. ... Podle údajů, ke kterým jsem měl přístup, je jasné, že náklady na vedení sporu se společností do okamžiku, kdy se společnost mimosoudně vyrovná, se pohybují od 56 000 do 180 000 GBP, v průměru zhruba 101 000 GBP. To je jasně mimo finanční možnosti naprosté většiny britských občanů, vedle rizika platby ekvivalentní částky právníkům společnosti v případě prohry nebo odstoupení v důsledku zátěže a vypětí při soudním řízení.“

Pan SCAWEN naznačuje, že právníci ve Spojeném království tento problém uznávají, a cituje ze zprávy[85] o systému občanskoprávního soudnictví v Anglii a Walesu: „Vady ... zjištěné v našem současném systému spočívají v tom, že je příliš drahý vzhledem k tomu, že náklady často přesahují hodnotu nároku, příliš pomalý pro dovádění věcí do konce a příliš nerovný – neexistuje rovnost mezi mocným a bohatým účastníkem řízení a účastníkem řízení s malými finančními zdroji. Je příliš nejistý – obtíže s předpovědí toho, kolik bude soudní řízení stát a jak dlouho bude trvat, vyvolávají strach z neznámého; pro mnoho účastníků řízení je systém nesrozumitelný. Především je jeho organizace příliš roztříštěná, protože neexistuje nikdo s jasnou odpovědností za správu občanskoprávních soudů; a je příliš nepřátelský, protože spory řídí strany a nikoli soudy, a strany příliš často nedodržují procesní pravidla a soudy jejich dodržování nevymáhají“ (WE 23[86]). Dokument WE 23 obsahuje dopis, který zaslala jedna právní firma úřadu FSA jako odpověď na žádost o konzultaci. Dopis uvádí: „Soudní pře před Nejvyšším soudem týkající se nesprávného prodeje finančních služeb, která je obhajována až do hlavního líčení, může stát zhruba 30 000 až 150 000 GBP. Takové výdaje si může dovolit jen několik klientů-podnikatelů a ještě méně klientů-soukromých osob. ... Nejistota výsledku a riziko zaplacení nákladů druhé strany jsou výrazným odrazujícím prvkem.“

„Kromě malého počtu relativně bohatých navrhovatelů je tento přístup pro průměrného pojistníka ve Spojeném království více či méně uzavřen“, shrnul pan SCAWEN (H3). Dokumenty získané od skupiny EMAG (H1) a pana WEIRA (H2) naznačují, že pouze několik velmi bohatých soukromých osob a skupin zahájilo soudní řízení proti společnosti ELAS nebo tím hrozilo.

Výbor se samozřejmě snažil získat dokumenty o počtu soudem projednávaných věcí pojistníků vedených proti společnosti a dosaženém výsledku. Proto kontaktoval několik svědků a požádal je, aby mu předložili soudní dokumenty a rozhodnutí, které měli k dispozici. Obdržel kopii jedné žaloby na anulování smlouvy a náhradu škody z titulu uvedení v omyl a/nebo porušení zákonné povinnosti, podané dne 13. května 2002 pojistníkem, který v roce 2002 investoval více než 850 000 GBP. Nárok byl údajně v plné výši vyrovnán před soudním projednáním (viz WE-CONF 15). Kromě tohoto dokumentu se nepodařilo získat žádné písemné dokumenty o věcech projednávaných soudem z podnětu pojistníků. Pan BAIN (H8) uvedl případ, kdy stěžovateli, kterému byla údajně formou nesprávného prodeje prodána pojistná smlouva s čerpáním důchodu, nabídla společnost ELAS odškodnění ve výši 522 GBP. Poté, co tento stěžovatel společnosti ELAS pohrozil žalobou, společnost podle pana BAINA souhlasila s tím, že mu vyplatí 81 907 GBP.

Pan WEIR zdůraznil: „pokud já vím, každý [kdo pověřil právníky nebo podal žalobu], získal plné odškodnění ještě předtím, že se jeho věc dostala k soudu“. „Jinými slovy, společnost Equitable Life si byla dobře vědoma, že by v soudním řízení prohrála, a že by se tak otevřela cesta k záplavě dalších žalob“ (pan WEIR, H2). Podobně pan LAKE (H1) uvedl, že věci vždy skončily vyrovnáním za cenu „umlčujících dohod, které zakazovaly širší diskuse o podmínkách vyrovnání“ (pan LAKE, H1). Pan SCAWEN to potvrdil a uvedl: „podle toho, co vím, byly všechny případy vyrovnány mimosoudně, před hlavním řízením a s velmi přísnými podmínkami utajení“ (WE 23/2[87]). Jiný pojistník to formuloval takto: „Ve všech případech ... jde o to, že je nikdy neprojednal soud, protože byly vždy v plné výši vyrovnány o den dříve a s dohodou o utajení. Jakmile byla předložena „rozumná nabídka“, soud by nedovolil navrhovateli vystoupit u soudu a mohl by mu i nařídit úhradu nákladů řízení. Je tedy velice obtížné nalézt pravdu. Strategií společnosti Equitable bylo zastrašit potenciální účastníky řízení hrozbou vysokých soudních nákladů, které by v případě prohry museli platit. Za druhé, nikdy by nedopustili, aby se věc dostala před soud, protože věděli, že by prohráli a že by to povzbudilo ostatní k podávání žalob a donutilo by to společnost ke zveřejnění dokumentů, které se podle společnosti neměly dostat na veřejnost“ (WE-CONF- 12).

Pan THOMSON před výborem jen uvedl, že „u soudů Spojeného království byla vedena řada případů “ a že „ve všech těchto případech bylo vyplaceno přiměřené odškodnění ...“ (H8).

Výbor tudíž postrádá informace o přesném počtu žalob iniciovaných v minulosti pojistníky proti společnosti ELAS. Dokumenty zřejmě naznačují, že nebyl vydán žádný rozsudek, protože spory byly obvykle řešeny mimosoudním vyrovnáním s podmínkou utajení. Pokud jde o probíhající spory, pan SCAWEN (H3) informoval výbor, že skupina příjemců plateb z důchodového pojištění s podílem na zisku v současné době vede spor se společností. Vysvětlil, že skupina vypracovala mechanismus, kterým se navrhovatelé „vzájemně pojišťují“ pro případ, že by jeden či více sporů prohráli, a že podání žaloby umožnila až právní firma, která byla ochotná ujmout se případu na principu „žádná výhra – žádný poplatek“. Kromě toho byl výbor informován, že soudní řízení zahájil jeden irský pojistník a další spor čeká u německého soudu (viz níže).

Stručně řečeno, zahájení soudního řízení proti společnosti ELAS podle oddílu 62 zákona o finančních službách z r. 1986 nebo na základě uvedení v omyl nebo nedbalého poradenství bylo teoreticky pro dotčené pojistníky možnou cestou k získání odškodnění. V praxi však nepřímé důkazy naznačují, že tuto cestu využili pouze velmi movití pojistníci, kteří pak dosáhli vyrovnání se společností, zatímco průměrným pojistníkům v žalobách na společnost bránila významná finanční rizika spojená s britským soudním systémem. Kromě toho, protože se hlavní události ve společnosti datují do období 1998–2000, jsou nároky v podstatě všech dotčených pojistníků podle britského zákona o promlčení nyní promlčeny. V praxi byl proto pro velkou většinu pojistníků jediným zdrojem občanskoprávní spravedlnosti úřad finančního ombudsmana.

• [1]  Strana 5.
• [2]  Kapitola 6.
• [3]  Strana 1.
• [4]  Strana 9.
• [5]  Strana 8.
• [6]  Memorandum, které vypracoval úřad finančního ombudsmana pro Vyšetřovací výbor ke krizi společnosti ELAS; 31. května 2006.
• [7]  Strana 35.
• [8]  http://www.financial-ombudsman.org.uk/about/index.html
• [9]  Strana 37.
• [10]  Zkratka pro „Rules on Dispute Resolution, Pravidla řešení sporů“ obsažená v příručce FSA.
• [11]  Strana 38.
• [12]  Strana 38.
• [13]  Ombudsman může firmě doporučit platbu vyšší částky, která není závazná (WE 27, strana 3).
• [14]  Strany 12–17.
• [15]  Strana 33.
• [16]  Strany 4 a 5.
• [17]  Viz WE 90.
• [18]  Každé z rozhodnutí v hlavních věcech je podrobněji rozebráno v ES 3, strany 40 až 46.
• [19]  Strana 43.
• [20]  Strany 50 a 51.
• [21]  Strana 3.
• [22]  Strany 47 a 48.
• [23]  Strana 51.
• [24]  Strany 6 a 7.
• [25]  Strana 25.
• [26]  Strana 25.
• [27]  Strana 49.
• [28]  Strany 3 a 4.
• [29]  Strana 5.
• [30]  Pravidla řešení sporů (DISP) 1.4.
• [31]  Strana 5.
• [32]  Strana 24.
• [33]  Strany 49 a 50.
• [34]  Strana 24.
• [35]  Strana 25.
• [36]  Strana 25.
• [37]  Strana 4.
• [38]  Strana 3.
• [39]  Důvody, které uvedl FOS pro zamítnutí stížností na základě Penroseovy zprávy, jsou uvedeny v bodě VI.1.b.) výše.
• [40]  Strana 51.
• [41]  Strana 12.
• [42]  Strana 1.
• [43]  Strana 2.
• [44]  Věci jsou dokumentovány v přílohách 1–3 k jeho stanovisku (WE 83). Souhrn věcí je uveden v odstavci 150 stanoviska (strany 54 až 72 WE 83).
• [45]  Strana 1.
• [46]  Strana 5.
• [47]  Strana 10.
• [48]  Strana 83.
• [49]  Strana 83.
• [50]  Strana 13.
• [51]  Strana 81.
• [52]  Strana 13.
• [53]  Strana 81.
• [54]  Strana 72.
• [55]  Strana 11.
• [56]  Strana 83.
• [57]  Strany 83 a 84.
• [58]  Strana 12.
• [59]  Strana 75.
• [60]  Strana 12.
• [61]  Strana 8.
• [62]  Strana 10.
• [63]  Strana 9.
• [64]  Strana 72.
• [65]  Strana 41.
• [66]  Strany 72 a 73.
• [67]  Strana 74.
• [68]  Strana 10.
• [69]  Strana 9.
• [70]  Prohlášení ministerstva ohledně připravenosti FOS k vyřízení stížností vyplývajících z Penroseovy zprávy viz E 83, strany 25–29.
• [71]  Strana 7.
• [72]  Strana 84.
• [73]  V tomto ohledu zpráva lorda Neilla uvádí: „Pokud jde o FSA a FOS, nijak jsem s těmito úřady nekomunikoval, kromě toho, že dne 11. ledna 2007 mi hlavní ombudsman napsal a nabídl pomoc, kterou bych potřeboval k pochopení postupů FOS nebo jiných aspektů způsobu jejich práce. Dne 18. ledna 2007 jsem odpověděl poděkováním za jeho nabídku, ale uvedl jsem, že žádnou pomoc k uvedeným tématům nepotřebuji“ (WE 83, strany 84 a 85).
• [74]  V odstavci 85 lord Neill uvádí – „je pravděpodobné, že [hlavní ombudsman] dostal kopii [Penroseovy] zprávy poté, co ji získalo ministerstvo financí dne 23. prosince 2003“. Ve skutečnosti ani hlavní ombudsman, ani kdokoli z FOS neviděl Penroseovu zprávu až do března 2004. V odstavci 98(7) lord Neill uvádí, že hlavní ombudsman nedal stěžovatelům k dispozici dokument FSA „Informace o maxwellizaci pro lorda Penrosea”, které dle předpokladu lorda Neilla hlavní ombudsman obdržel. Ve skutečnosti ani hlavní ombudsman ani kdokoli z FOS tento dokument nikdy neviděl“ (WE 90).
• [75]  Strany 54 až 64.
• [76]  Strany 55 a 60.
• [77]  Strany 54 až 60.
• [78]  Strana 61.
• [79]  Strana 62.
• [80]  Strana 17.
• [81]  Strana 17.
• [82]  Strany 62 a 63.
• [83]  Strana 51.
• [84]  Strana 7.
• [85]  PŘÍSTUP KE SPRAVEDLNOSTI. Závěrečná zpráva ctihodného lorda Woolfa, předsedy občanského kolegia Odvolacího soudu; červenec 1996; Závěrečná zpráva pro lorda kancléře o systému občanskoprávního soudnictví v Anglii a Walesu.
• [86]  Strana 22.
• [87]  Strana 5.

VII.    Nároky vůči regulátorovi Spojeného království

Dotčení pojistníci teoreticky mohli své nároky opřít o údajné selhání britského regulátora při ochraně pojistníků výkonem dohledu nad postupy účetnictví a tvorby rezerv a nad finanční situací společnosti Equitable Life v souladu se zákony Spojeného království. Obvinění, podle kterého britské regulační orgány selhaly při obezřetnostním dohledu, vznesla řada svědků ústně (viz například pan LAKE, H1; pan WEIR, H2; pan BELLORD, H2; pan JOSEPHS, H2, paní KWANTES, H7, pan SEYMOUR H7, pan BRAITHWAITE, H11) a písemně (viz například WE 4, WE 7, WE 8, WE 14, WE 15, WE 36, WE 44, WE 51, WE 52). Obsahuje je část III této zprávy.

Někteří svědkové naznačili, že regulátor selhal nejen ve své regulační funkci, ale rovněž uvedl v omyl pojistníky, kteří se na něj obrátili ve věci společnosti Equitable Life. Pan VINALL například v dokumentu WE 43 tvrdí, že kontaktoval úřad FSA počátkem roku 2001, když začaly být problémy společnosti ELAS zjevné a byly široce probírány v tisku v celém Spojeném království. Vznesl dotazy ohledně solventnosti a úrovně rezerv a tvrdí, že mu úřad FSA odpověděl, že není důvod k obavám, a to v době, kdy měly být problémy regulátorovi známy. Dle jeho názoru FSA informoval pojistníky mylně. V důsledku toho zůstali u společnosti ELAS déle, než by zůstali jinak, a utrpěli další ztráty.

Následné stížnosti pana VINALLA jak k úřadu FSA, tak ke komisaři Spojeného království pro stížnosti nebyly uznány důvodnými. FSA tvrdil, že mu jeho postavení nedovolovalo tvrdit, že ve společnosti ELAS nebyly problémy, a že bylo na spotřebitelích, aby přijali svá vlastní rozhodnutí ohledně společnosti ELAS (WE 43). Rovněž poukázal na to, že při rozhodování o uvalení restrikcí na firmy musí FSA brát v úvahu širší dopad, který by tyto restrikce mohly mít na trh a na spotřebitele obecně. Podobně komisař pro stížnosti konstatoval, že regulátoři musí být při rozhodování velmi opatrní. „Zpětným pohledem zjistíme, že tato opatrnost byla založena na omylu, což ale neznamená, že prvotní rozhodnutí bylo neuvážené, natož neobjektivní“ (WE 43). Komisař pro stížnosti dále zdůraznil, že FSA je velmi svázán, pokud jde o to, co smí a nesmí říkat o třetích stranách, protože by jej mohla společnost žalovat, kdyby se informace ukázaly jako nesprávné a poškozující. Parlamentní ombudsmanka Spojeného království (viz níže) v současné době posuzuje stížnosti mnoha soukromých osob, které tvrdí, že „je FSA ujistil, že není žádný důvod ke znepokojení ohledně solventnosti společnosti“ (WE 43).

Pojistníci mají dvě možné cesty k odškodnění za údajná selhání regulátora.

1.       Mimosoudní nároky – parlamentní ombudsmanka Spojeného království

Stížnosti k parlamentní ombudsmance Spojeného království představují pro dotčené pojistníky první možnost, jak získat odškodnění. Memorandum parlamentní ombudsmanky podrobně vymezuje úlohu ombudsmanky obecně a ve vztahu k případu společnosti ELAS konkrétně (WE 12). Podle memoranda „je úlohou ombudsmanky posuzovat stížnosti (které jí postoupí poslanec Dolní sněmovny) soukromých osob, které tvrdí, že utrpěly nenapravenou křivdu v důsledku nesprávného úředního postupu ze strany orgánů, které spadají do její působnosti, při výkonu jejich správní funkce. Pokud ombudsmanka zjistí, že nesprávný úřední postup zavinil nenapravenou křivdu (nebo k ní přispěl), vydá doporučení k nápravě dané křivdy. Ombudsmanka však nemá pravomoc donutit orgán, aby její doporučení akceptoval. Nicméně jsou její doporučení obvykle akceptována a je zajištěna vhodná náprava. Pokud k tomu nedojde, může ombudsmanka na věc upozornit parlament formou zvláštní zprávy.“

Skupina EMAG ve své petici uvádí, že v roce 2001 požadovalo více než 600 britských pojistníků vyšetřování ombudsmanky (WE 14[1]). Po vyšetřování ombudsmanka ve své zprávě zveřejněné v červnu 2003 konstatovala, že na straně obezřetnostního regulátora nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Po zveřejnění Penroseovy zprávy však bylo zahájeno druhé vyšetřování (i přes údajný odpor FSA[2]), které pokrývalo delší období a mělo pravomoci vyšetřovat i jednání Vládního úřadu pojistných matematiků (GAD). Toto vyšetřování dosud probíhá.

Úkolem vyšetřování ombudsmanky je „určit, zda byla soukromým osobám nesprávným úředním postupem v období do prosince 2001 způsobena křivda ze strany veřejných orgánů odpovědných za obezřetnostní regulaci Equitable Life Assurance Society a/nebo ze strany úřadu GAD; a doporučit vhodné odškodnění za takto způsobenou křivdu“ (WE 12[3]). Ombudsmanka nebude vyšetřovat, zda byl britský regulační režim v dané době řádně navržen nebo zda splňuje požadavky práva EU, ale pouze to, zda byl řádně spravován. Je také důležité připomenout, že její vyšetřování zahrnuje jen dobu do 1. prosince 2001, protože FSA, který byl od tohoto data zřízen jako jediný regulátor, není orgánem spadajícím do oblasti její působnosti. Stejně tak může ombudsmanka vyšetřovat pouze činnost subjektů pověřených obezřetnostní regulací společnosti ELAS; nemůže posuzovat stížnosti na způsob obchodování nebo marketing, protože samosprávné orgány, které byly odpovědné za tuto regulaci, nejsou a nikdy nebyly pravomoci ombudsmanky podřízeny.

Řada svědků poukázala na význam vyšetřování ombudsmanky. Pan THOMSON (H2) vyjádřil názor, že zpráva ombudsmanky je nejlepší nadějí pojistníků na odškodnění. Podobně pan TERTÁK (H1) uvedl, že „[Komise] zastává důsledně názor, že druhá zpráva ombudsmanky nabízí nejlepší šanci pro oběti společnosti Equitable Life na odškodnění“. Komisař McCREEVY to ve svědectví H8 potvrdil: „Zpráva představuje pro dotčené pojistníky a důchodce nejlepší šanci – možná jedinou šanci – na odškodnění “. Pojistníci zřejmě přisoudili zprávě ombudsmanky velký význam a proto naléhavě žádali výbor, aby počkal na její zveřejnění, než vypracuje svou vlastní závěrečnou zprávu. Poukázali však také na omezený rozsah vyšetřování ombudsmanky: „Pravomoc parlamentní ombudsmanky není široká: vylučuje FSA; vylučuje polovinu regulačního režimu vztahujícího se k marketingu a obchodnímu jednání a vylučuje i společnost Equitable samu“ (WE 44).

Kromě toho vyjádřili obavy, zda by vláda Spojeného království zavedla systém, který by realizoval případná doporučení ombudsmanky ohledně výplaty odškodnění. V této souvislosti připomenuli nedávný případ zaměstnaneckých penzí, kdy až 125 000 lidí ztratilo významnou část svých zaměstnaneckých penzí z plánů s definovanými dávkami, když byly tyto plány mezi dubnem 1997 a březnem 2004 likvidovány bez dostatečných prostředků pro výplatu slibovaných dávek. V březnu 2006 zveřejnila parlamentní ombudsmanka zprávu nazvanou „Víra ve slib penzí“, která zjistila, že nesprávný úřední postup vládních orgánů znamenal, že ti, kdo utrpěli ztráty, si neuvědomili rizika, která podstupují, a byla jim odepřena možnost je omezit. Ombudsmanka doporučila, aby vláda zvážila, zda by neměla přijmout opatření k obnově základních penzí a dodatečných plnění pro dotčené osoby. Britská vláda zamítla jak zjištění parlamentní ombudsmanky o nesprávném úředním postupu, tak její doporučení.

Zvláštní výbor parlamentu Spojeného království pro veřejnou správu velmi kritizoval postoj vlády k této věci a vyjádřil obavy z důsledků, které to může mít pro ústavní úlohu ombudsmana: „Souhlasíme s ombudsmankou, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Informace vlády o penzích byly neúplné a rozumní lidé byli uvedeni v omyl. Kromě toho měla vláda doporučení ombudsmanky řádně zvážit, namísto aby ihned usoudila, že by tak velmi zatížila veřejný rozpočet. Je to podruhé za méně než 12 měsíců, kdy ombudsmanka sdělila parlamentu, že zjistila křivdu, která nebyla nebo nebude napravena. Dosud byly vypracovány pouze čtyři takové zprávy. Systém, který zavedl zákon o parlamentním komisaři z roku 1967, bude fungovat pouze tehdy, pokud dojde ke shodě ombudsmanky, parlamentu a vlády na tom, co představuje nesprávný úřední postup a kdo má pravomoc jej určit. Vláda příliš rychle zamítla zjištění ombudsmanky o nesprávném úředním postupu. Naše vyšetřování prokázala, že tato zjištění byla pravdivá. Bylo by nanejvýše nešťastné, kdyby si vláda zvykla prostě zamítat zjištění o nesprávném úředním postupu, zvláště pokud vyšetřování tohoto výboru prokázalo, že se skutečně jedná o problém. Jádrem každého případu nesprávného úředního postupu je někdo, kdo utrpěl křivdu. Tím, že vláda soustředila svou energii na popření zjištění o nesprávném úředním postupu, místo aby zvážila, jaké opravné prostředky by byly praktické a úměrné, způsobila další strádání stěžovatelů. Zpozdila jakékoli řešení jejich problémů.“[4] Vláda ve své odpovědi na závěry a doporučení zprávy zvláštního parlamentního výboru trvala na svém stanovisku.[5]

Jak pan BRAITHWAITE (H11) sdělil výboru, některé z obětí žádaly Nejvyšší soud o soudní přezkum rozhodnutí zamítnout zjištění ombudsmanky a její doporučení. Ve svém rozsudku ze dne 21. února 2007 (viz WE-FILE 30[6]) soud prohlásil ministrovo zamítnutí zjištění ombudsmanky o nesprávném úředním postupu za neplatné a nařídil mu doporučení ombudsmanky znovu zvážit.

Řada pojistníků vyjádřila své hluboké obavy: „Vzhledem k tomuto precedentu musí být nejisté, zda bude poté, co parlamentní ombudsmanka Spojeného království zjistí nesprávný úřední postup, následovat odškodnění“, uvedl pan LAKE (H1). Paní KWANTES (H7) hovořila podobně: „Obávám se, že vláda může velmi snadno udělat stejnou věc se zprávou parlamentní ombudsmanky o Equitable Life, a to je skutečně znepokojivé. ... Mám pocit, že pokud může vláda prostě takto beztrestně ignorovat doporučení, je to naprostý výsměch systému ombudsmana.“ Pan SCAWEN v dokumentu WE 23/2[7] uvádí, že „nedávné zkušenosti nepovzbuzují důvěru“. Dodal: „není nám pomoci, pokud došlo k nesprávnému úřednímu postupu a vláda si nakonec zprávy ani nevšimne a neučiní nic pro odškodnění obětí své neschopnosti“ (WE 23/2[8]). Podobné obavy vyjádřil v dokumentu WE-CONF 19 pan NEWMAN. Pan SEYMOUR (H7) odkázal na novinový článek, který cituje pana THOMSONA, který zřejmě řekl, že „si nikdy příliš nemyslel“ v to, že zpráva parlamentní ombudsmanky povede k odškodnění. Ve svědectví H8 pan THOMSON své prohlášení vysvětlil: „Existují dvě podmínky výplaty vládního odškodnění na základě zprávy parlamentní ombudsmanky: za prvé by ombudsmanka měla zjistit nesprávný úřední postup vedoucí ke křivdě na pojistnících, a za druhé vláda musí tato zjištění a doporučení ve věci odškodnění akceptovat. Moje poznámka reagovala na to, že druhá věc neplyne automaticky z té první.“

Původně se předpokládalo, že zpráva ombudsmanky bude zveřejněna na jaře roku 2006 (viz WE 12). Následně bylo zveřejnění zprávy odloženo do konce roku 2006. Dopisem ze dne 16. října 2006 parlamentní ombudsmanka oznámila další zpoždění a uvedla, že zpráva nebude zveřejněna dříve než v květnu 2007 (viz WE-FILE 19).

2.      Soudní nároky – řízení u soudu

Dotčení pojistníci by mohli také podat žalobu na regulátora u soudů Spojeného království. Jak však uvedl pan LAKE (H1), „překážky ve způsobu, jakým ... občan dosáhne odškodnění u soudů ve Spojeném království, jsou obrovské“. „Ve sporu s regulátorem musí občan prokázat zneužití úřední moci, což je velmi náročné“, řekl. Podobně pan SEMOUR v H7 konstatoval, že „veřejné orgány, jako je regulátor, mají korunní imunitu a žaloba na odškodnění v členském státě proti vládě by musela překonat obrovskou překážku spočívající v prokázání zneužití úřední moci“. „Zneužití úřední moci v podstatě znamená, že vláda udělala něco špatně a vláda nenese odpovědnost, dokud nelze prokázat, že k tomu došlo ve zlém úmyslu. Je to velmi obtížná překážka“ (pan SEYMOUR, H7).

Kromě toho pan LAKE (H1) zdůraznil, že soudní žaloby proti regulátorovi by znamenaly pro dotčené pojistníky značné finanční riziko, podobné tomu, které bylo zmíněno výše v případě možného soudního řízení proti společnosti. Dokument WE 44 skupiny EMAG v tomto ohledu uvádí následující zjištění: „Na britskou vládu se lze spolehnout v tom smyslu, že maximálně zvýší své právní náklady a využije veškerých dostupných možností odvolání – s odstrašujícím rizikem toho, že právní náklady vlády mohou být přikázány k úhradě stěžovatelům. Na žalobu proti britské vládě by byly třeba desítky milionů eur, což dokazuje věc BCCI v. Bank of England[9] a případ akcionářů Railtrack, kteří předtím, než jim bylo povoleno žalovat britskou vládu za zneužití úřední moci, museli soudu zaplatit 3,3 milionu EUR – což bylo možné pouze s pomocí velké finanční instituce, která by jistě v případu společnosti Equitable nebyla k dispozici.“

Jak bylo uvedeno v bodu IV.1., společnost ELAS po zveřejnění Penroseovy zprávy požádala právní firmu o poradenství ohledně skutkové podstaty případných nároků společnosti a pojistníků vůči různým regulátorům společnosti. Na základě tohoto poradenství, které bylo výboru dáno k dispozici v dokumentu WE 71, se společnost rozhodla takové nároky nevymáhat. Dokument WE 71 popisuje řadu potenciálních nároků vůči obezřetnostním regulátorům[10] a vyhodnocuje pravděpodobnost jejich úspěchu:

· porušení zákonné povinnosti podle zákona o pojišťovacích společnostech z roku 1982. Dokument WE 71 má za to, že společnost v tomto ohledu nemá žádný nárok, „protože (i) nelze říci, že regulátor nezvážil, zda uplatnit své pravomoci zásahu podle zákona o pojišťovacích společnostech z r. 1982, nebo že by žádný obezřetnostní regulátor nemohl jednat takovým způsobem; a (ii) zákon o pojišťovacích společnostech z r. 1982 nezajišťuje pro společnosti opravné prostředky podle práva soukromého“.

· Podle dokumentu WE 71 by společnost neměla ani nárok z titulu nedbalosti podle obyčejového práva, „protože (i) ve zprávě nic nenaznačuje, že cokoli, co obezřetnostní regulátoři učinili nebo čeho se zdrželi, spadalo mimo rámec jejich pravomoci; a (ii) regulátoři neměli povinnost chránit společnost před ztrátou, kterou by mohla utrpět v důsledku nedostatků obezřetnostní regulace zjištěných ve zprávě“.

· Nároky z titulu zneužití úřední moci veřejného úřadu by pravděpodobně neuspěly, protože podle dokumentu WE 71 „nic ... nenaznačuje, že některá nebo více osob zaměstnaných obezřetnostními regulátory vykonávala svou pravomoc nezákonně se zvláštním úmyslem způsobit společnosti újmu nebo s bezohlednou lhostejností ohledně možnosti takové újmy.“

Podle zákona o finančních službách z r. 1986 (FSA) má regulátor provozování činnosti[11] omezenou zákonnou beztrestnost. Proto jsou nároky vůči úřadu ze zákona o finančních službách z r. 1986 vyloučeny, pokud se neprokáže, že jednání nebo opomenutí bylo učiněno ve zlém úmyslu (viz ES-3[12]). Studie ES-3[13] konstatuje, že „dotčený pojistník by stál před herkulovským úkolem, protože by musel prokázat přinejmenším to, že regulátor věděl o nezákonnosti a pravděpodobnosti újmy“. Autoři dokumentu WE 71 upozorňují: „nedomníváme se, že by cokoli ... podporovalo tvrzení o zlém úmyslu.“

Na základě práva Spojeného království tedy zřejmě neexistuje realistická vyhlídka na úspěch dotčených pojistníků při nárokování odpovědnosti regulačních orgánů za ztráty pojistníků. Není překvapením, že ze získaných poznatků vyplývá, že proti regulátorovi dosud nebyla podána žádná žaloba.

Podle studie ES-3[14] existují dobré důvody, proč by měla být odpovědnost regulátora uznána pouze za výjimečných okolností: „Regulace odvětví finančních služeb je velmi složitá věc ... a regulátor musí sledovat a vyvažovat řadu odchylných a někdy protichůdných cílů, včetně ochrany investora, stability trhu a efektivity trhu. Musí proto mít široké diskreční pravomoci při výkonu svých funkcí, aby mohl stanovit priority protikladných cílů, jak vyžaduje veřejný zájem. Jeho diskreční pravomoc by neměla být svazována strachem z toho, že pokud se volba politiky ukáže jako špatná nebo nezákonná, mohl by nést odpovědnost za náhradu škody. ... Kromě toho, pokud bude žaloba na náhradu škody úspěšná, ponese náklady v konečném důsledku daňový poplatník.“ Z těchto důvodů je odpovědnost dohledu omezena ve všech členských státech EU, i když do různé míry. Normativně se výjimečná povaha vyjadřuje požadavky na „zlý úmysl“ (např. Irsko, Spojené království) nebo „hrubou nedbalost“ (Francie).

Autoři studie ES-3 se však domnívají, že i přes výše uvedené důvody by nebyla plná regulační imunita regulátorů finančních služeb žádoucí. V této souvislosti ES-3 uvádí, že „pojem hrubé nedbalosti nebo zjevné a závažné nedodržení diskrečních pravomocí je lepším kritériem než pojem zlého úmyslu [který se používá podle práva Spojeného království], protože nevychází z motivů regulátora a je přístupnější objektivnímu rozhodování“ (ES-3[15]). Rovněž poznamenává, že „lze rozlišit ... mezi regulačními funkcemi a dohledovými funkcemi; bylo by zřejmě snadnější činit regulátora odpovědným za rozhodnutí přijatá na provozní úrovni dohledu než za rozhodnutí obsahující volbu regulační politiky.“

• [1]  Strana 28.
• [2]  Dodatek petice 29/2005 ze dne 9. listopadu 2005 o FSA a FOS; strana 10.
• [3]  Příloha B.
• [4]  Zvláštní parlamentní výbor pro veřejnou správu: „Zpochybněná ombudsmanka: zpráva ombudsmanky o penzích a její ústavní důsledky“; šestá zpráva ze zasedání 2005–06; Předáno Dolní sněmovnou k tisku dne 20. července 2006.
  http://www.publications.Parlament.uk/pa/cm200506/cmselect/cmpubadm/1081/108102.htm
• [5]  Odpověď vlády na šestou zprávu zvláštního parlamentního výboru pro veřejnou správu ze zasedání 2005–06 Zpochybněná ombudsmanka: zpráva ombudsmanky o penzích a její ústavní důsledky [HC 1081].
• [6]  Rozsudek ve věci č. CO/4927/2006.
• [7]  Strana 6.
• [8]  Strana 6.
• [9]  Podobné informace o této věci viz ES-3, strana 94.
• [10]  Obezřetnostními regulátory v příslušné době byli ministr průmyslu a obchodu jednající prostřednictvím ministerstva průmyslu a obchodu (do 5. ledna 1998) a následně ministerstvo financí, jehož příslušné funkce byly převedeny na Úřad pro finanční služby (FSA).
• [11]  Regulátorem provozování činnosti v příslušné době byl Úřad pro osobní investice, jehož příslušné funkce byly převedeny na FSA.
• [12]  Strana 92.
• [13]  Strana 18.
• [14]  Strana 105.
• [15]  Strana 106.

VIII.   Britský systém pojištění vkladů a rozhodnutí neuzavřít společnost ELAS

Spojené království má statutární centrální fond pro zákazníky firem poskytujících finanční služby, kterým bylo uděleno povolení, zřízený podle zákona o finančních službách a trzích (FSMA). Jedná se o systém pojištění vkladů (Financial Services Compensation Scheme, FSCS), který může vyplatit odškodnění, pokud je pojistitel platebně neschopný, tzn. nemá dostatečná aktiva ke splnění nároků nebo je nesolventní. Systém FSCS je financován odvody firem, kterým uděluje povolení FSA. V dokumentu WE 6[1] je citována tehdejší náměstkyně ministra financí Ruth Kelly: „Pokud by bylo zahájeno řízení o nesolventnosti společnosti Equitable Life, existuje zákonná záchranná síť v podobě systému pojištění vkladů, která by vyplatila 90 procent zaručené hodnoty pojistek“.

Oběti společnosti Equitable Life však neměly možnost systém pojištění vkladů využít, protože společnost nebyla nikdy prohlášena za nesolventní. Pojistníci tvrdili, že bylo záměrem britské vlády „udržet Equitable Life nad vodou za jakoukoli cenu ... a vyhnout se všem nákladům pro systém pojištění vkladů; vyhnout se všem nákladům pro zbytek odvětví finančních služeb“, a tedy „vyhnout se nesolventnosti za jakoukoli cenu... aby se zajistilo, že ztráty ... ponesou investoři“ (pan WEIR, H2). Pan WEIR (H2) prohlásil, že v době smírného vyrovnání počátkem roku 2002 byla společnost ELAS vlastně „technicky nesolventní“, ale „byla držena na přístrojích, aby jí vláda nebo odvětví finančních služeb nemusely pomáhat z potíží“. „Strategií bylo v podstatě udržet ovce v ohradě tak dlouho, aby mohly jít rovnou na porážku“ (pan WEIR, H2). Pan SEYMOUR ve svědectví H7 hovoří podobně: „Když bylo zjištěno, že společnost ELAS nemůže plnit své aktuální smluvní závazky ze svých aktiv, začaly diskuse o záchranném pojistném fondu, který by zahrnoval daň nebo povinný odvod všech ostatních pojišťoven na odškodnění pojistníků společnosti ELAS. Britský regulátor pak schválil systém spočívající v zahrnutí pěti let teoretických budoucích zisků pro vyvážení účetnictví uzavřené společnosti (ELAS), a tím znemožnil přístup k fondu odškodnění.“

Společnost ELAS tato obvinění odmítá a uvádí, že fond nebyl nikdy „technicky nesolventní“ (viz WE-CONF 5[2]). Pan DAYKIN a pan STRACHAN (H4) rovněž zdůraznili, že společnost byla vždy solventní. Pan THOMSON poukázal na to, že „otázka nesolventnosti se týká schopnosti společnosti uhradit své záruky; jakkoli platební schopnost společnosti byla mimořádně slabá po dlouhou dobu zhruba do roku 2003, přesto se domnívám, že společnost nikdy nebyla nesolventní, a to v žádném okamžiku, který mohu určit (H8).“ Ve svědectví H2 pan THOMSON kromě toho naznačil, že existoval „společný zájem, abychom nenechali společnost upadnout do nesolventnosti“. Podle něj by v případě, že by společnost byla prohlášena za nesolventní, vypadaly by vyhlídky pojistníků podstatně hůře. Ve svědectví H8 tento názor zopakoval: „Naznačuje se, že by pro společnost bylo lepší, kdyby byla prohlášena za nesolventní. Tato možnost byla projednávána v rámci dokumentace k plánu smírného vyrovnání v roce 2001 a bylo a stále je zjevné, že likvidace by přinesla pro pojistníka o mnoho méně uspokojivý výsledek.“ Pokud jde o rozhodnutí neuzavřít společnost Equitable Life, pan STRACHAN (H4) poukázal na to, že se úřad FSA domníval, že „na druhé straně bylo pro zájmy zhruba jednoho milionu stávajících pojistníků Equitable lepší umožnit společnosti ... pokračovat v novém podnikání“.

V tomto ohledu lord PENROSE konstatuje: „Po rozhodnutí Horní sněmovny se regulátoři při úvahách o tom, zda by se společnost měla uzavřít, potýkali s protikladnými zájmy. Zákonnou a nezbytnou součástí obezřetnostní regulace je nutnost vyvážení zájmů stávajících a potenciálních pojistníků, a na straně regulátorů neshledávám chybu v tom, že se došli k takovému závěru, k jakému došli, ačkoli mám obavy, že úřady FSA a GAD neměly dostatečně nezávislou znalost a pochopení podnikání společnosti, aby odůvodnily svou důvěru v možný prodej společnosti. Stejně tak se nedomnívám, že rozhodnutí odráželo konflikt mezi obezřetnostními a podnikatelskými cíli, což je názor vycházející z nepochopení povahy obezřetnostní regulace. Regulátoři však pracovali s předpokladem, že pokud by kdokoli byl znevýhodněn rozhodnutím uzavřít společnost, bylo by k dispozici odškodnění. Nehledali žádné právní ujištění o tom, že tomu tak skutečně bude, a nedošlo k žádnému zkoumání souvisejících právních otázek. Nebylo formálně nijak uznáno, že pokud by nároky byly potvrzeny, šly by k tíži fondu s podílem na zisku, ani nebyl zaznamenán žádný pokus o kvantifikaci rizik, kterým byli potenciální pojistníci vystaveni, ve vztahu k výhodám, které podle vedení plynuly z dalšího obchodování. Nebyla nijak zvážena opatření, která mohla zmírnit potenciál pro následné nároky z důvodu uvedení v omyl. Společnosti bylo povoleno pokračovat v její inzerci, a tak osoby, které uzavíraly nové nebo pokračující pojistky se společností, tak činily na výzvu a nikoli jen samy od sebe, aniž by jim byla sdělena rizika jejich počínání. V průběhu tzv. maxwellizace bylo prohlášeno, že kritika jednání a rozhodování regulátorů ve věci prodeje produktů nedodává přiměřenou váhu pravomoci FSA požadovat program, ve kterém by dotčení pojistníci byli odškodněni bez nutnosti soudního řízení. To je nepochopení toho, že bylo možné přijmout opatření, která mohla předem ochránit pojistníky, kteří se ke společnosti připojili později. Společnost požadovala, aby se vzdali jakéhokoli možného prospěchu z prodeje podnikání. Přiměřeným doplňkem by bylo chránit tyto pojistníky před ztrátou tím, že by jim bylo dovoleno vystoupit bez sankce v případě, že by prodej selhal. Kdyby byla ohrožené skupině věnována pozornost, zjistila by nutnost ochrany spíše než až následné odškodnění“ (WE 16[3]).

• [1]  Strana 5.
• [2]  Strana 2.
• [3]  Strany 724 a 725.

IX.      Postavení pojistníků mimo Spojené království

Jak bylo uvedeno výše, existuje několik tisíc obětí, které si koupily pojistky mimo Spojené království. Značný počet lidí si zakoupil pojistky s podílem na zisku prostřednictvím poboček Equitable Life, které společnost zřídila podle ustanovení třetí směrnice o životním pojištění v Irsku a Německu.

1.       Činnost společnosti Equitable Life v Irsku a Německu

Podle informací získaných od německého finančního regulátora prodávala společnost ELAS pojistky ze své německé pobočky mezi 22. prosincem 1992 a 30. zářím 2001 (WE 21[1]). Irský finanční regulátor uvedl, že společnost Equitable Life provozovala pobočku v Irsku od roku 1991 do roku 2001 (paní O'DEA, H4). Z výměny dopisů mezi irskými a britskými regulátory však vyplývá, že irská pobočka byla formálně uzavřena dne 8. července 2002. Pan THOMSON (H2) prohlásil, že v Irsku nebyly uzavírány nové smlouvy po 8. prosinci 2000. Paní O'DEA (H4) potvrdila, že irská pobočka Equitable Life přestala uzavírat nové obchody v roce 2000, ve stejnou dobu, jako ústředí ve Spojeném království. „Od té doby společnost neprodala žádné nové pojistky“ (paní O'DEA, H4). Společnost Equitable Life nadále poskytuje služby svým zbývajícím irským a německým klientům přeshraničním způsobem podle ustanovení třetí směrnice o životním pojištění ze svého sídla ve Spojeném království (WE 61[2] a WE 85[3]). Všechny pojistky, které společnost ELAS prodala prostřednictvím svých poboček v Irsku a Německu, byly pojistky bez garantovaných anuitních sazeb (pan WEYER, H3; paní KNOWD, H2; WE 21). Rozsah finančních škod, které v důsledku krize celkově utrpěli pojistníci mimo Spojené království, nelze na základě dostupných informací posoudit.

2.       Stížnosti pojistníků mimo Spojené království

Výbor obdržel četné dopisy od německých a irských pojistníků s informacemi o okolnostech, za kterých si pořídili pojistky, o jejich korespondenci se společností ELAS a ostatními finančními orgány, o ztrátách, které utrpěli, a opatřeních, která podnikli, aby získali odškodnění. Jedna irská pojistnice (paní KNOWD, H2) a zástupce akční skupiny německých pojistníků (pan WEYER, H3) kromě toho podali ústní svědectví před výborem. Kromě toho delegace výboru navštívila dne 6. října 2006 Dublin a setkala se zde s poškozenými irskými pojistníky. Po této návštěvě rozeslal výbor všem účastníkům setkání dotazník s podrobnými otázkami, které se týkaly zejména cest, jakými se pokoušeli domoci nápravy. 30 irských pojistníků dotazník vyplnilo a zaslalo zpět výboru, přičemž někteří z nich přiložili kopie dokumentů a jejich korespondence se společností ELAS, finančními orgány a úřadem ombudsmana (WE-FILE 33).

a)  Motivace pro investování do produktů společnosti ELAS

Mnoho pojistníků zdůraznilo, že když se rozhodli investovat do pojistky s podílem na zisku u společnosti Equitable Life, spoléhali se na dlouhodobou pověst společnosti Equitable Life jako nejstarší vzájemné pojišťovny ve Spojeném království. Někteří rovněž naráželi na výborné hodnocení úvěruschopnosti společnosti (viz například WE-FILE 15, WE-FILE 33), které zdůrazňovaly prodejní materiály společnosti Equitable (viz příloha k WE-FILE 15). Irští pojistníci během setkání v Dublinu dne 6. října 2006 výboru řekli, že na společnosti Equitable Life je lákalo to, že mohli koupit pojistky přímo od pobočky společnosti a vyhnuli se komisním poplatkům, které účtovali prostředníci za pojistky nabízené konkurenty společnosti ELAS. Kromě toho zahraniční pojistníci uvedli, že když investovali, informovala je společnost ELAS o tom, že nad odvětvím vykonávají řádný dohled regulátoři (viz také pan SEYMOUR v dokumentu WE 36 a svědectví H7; pan DUGGAN v dokumentu WE-FILE 14).

b)  Inzerce společnosti ELAS

Zahraniční pojistníci informovali výbor o tom, že jejich rozhodnutí investovat se společností Equitable bylo ovlivněno i inzercí a prodejními materiály společnosti, které zdůrazňovaly „nejvyšší výkonnost“ fondu (viz WE 53[4]) nebo odkazovaly na „mimořádné číslo“ 10,75 % u prozatímní míry zhodnocení během roku 2000 (WE-FILE 12 a WE-FILE 15). Prodejní materiály společnosti Equitable předložené výboru rovněž narážely na „vyrovnávání výkyvů“ (WE-FILE 13; WE 53): pan SEYMOUR (H7) hovořil o „dokumentu, [který] uváděl metodu řízení, kterou společnost ELAS zajišťovala něco jako vyrovnávací fond na základě vybudovaných rezerv... ELAS tvrdila, že držením rezerv svůj penzijní fond vede jako fond vyrovnávací.“ Konečně pojistníci také uvedli, že prodejní materiály společnosti Equitable je přesvědčily, že jejich investice je naprosto bezpečná. Inzerce společnosti ELAS z roku 2000, která je přílohou dokumentu WE-FILE 12, uvádí: „Se společností Equitable nic neriskujete“.

Inzerce společnosti ELAS byla předmětem kritiky i v Německu. Pan WEYER uvádí v dokumentu WE 85[5], že „počátkem roku 2000 společnost ELAS zahájila agresivní kampaň, aby přilákala více německých klientů, a zadala inzeráty uvádějící za rok úrokovou míru 13 %“. Ve svědectví H3 tvrdil, že inzerce společnosti Equitable Life potenciálním německým kupujícím pojistek nepřímo naznačovala, že kupují pojistku, které podléhá obezřetnostnímu přezkumu ze strany německých regulačních orgánů, a přitom tomu tak nebylo. Byly předloženy kopie inzerátů společnosti EL zveřejněných v německých novinách[6]. Na dotaz k tomuto tématu pan STEFFEN, zástupce úřadu BaFin, uvedl ve svědectví H6, že společnost Equitable Life v Německu ukončila inzertní kampaň, ale učinila to až poté, co obdržela několik dopisů od BAV, tehdejšího německého finančního regulátora, který považoval inzerci za zavádějící, protože použité formulace vedly německé zákazníky k očekávání, že uvedené výhody jsou zaručeny (viz také WE 85[7]). BaFin předložil výboru kopii této výměny dopisů (WE-CONF 17).

c)  Obvinění z nesprávného prodeje

Stejně jako mnoho obětí ze Spojeného království, i většina irských pojistníků tvrdí, že když se rozhodovali investovat se společností Equitable, nebyli řádně informováni o rizicích garantovaných anuitních sazeb spojených s jejich pojistkami (viz zejména WE-FILE 33 a další písemné důkazy)[8]. Například irský pojistník pan O'FARRELL (WE-FILE 9) připomíná: „Nikdy jsem nebyl informován o možných závazcích z garantovaných anuitních sazeb, které fondu hrozily, a o možných důsledcích pro mé finanční prostředky určené na penzi, které musí tento závazek částečně financovat.“ Pan TROY (WE-FILE 4) se domnívá, že mu byla jeho pojistka v prosinci 1999 prodána formou nesprávného prodeje, protože „společnost měla velké problémy se svými závazky k penzijním fondům ve Spojeném království ... a já jsem o tom nebyl informován ani do této věci zasvěcen.“ Jeden irský pojistník řekl výboru při návštěvě jeho delegace v Irsku, že mu byla prodána pojistka s podílem na zisku pouze několik dnů před rozsudkem ve věci Hyman.

Obvinění z nesprávného prodeje ze strany zahraničních (zvláště irských) pojistníků však přesahují pouhé selhání společnosti spočívající v tom, že obecně neinformovala případné zákazníky o potenciálních závazcích z garantovaných anuitních sazeb. Během setkání delegace výboru EQUI s irskými pojistníky v Dublinu dne 6. října 2006 mnoho pojistníků hovořilo o zavádějících informacích, které údajně dostali od společnosti ELAS v tom smyslu, že investují do samostatného irského fondu, který bude oddělen of britského fondu a nebudou se na něj tedy vztahovat závazky vzniklé v rámci britského fondu. To později potvrdili někteří z těch irských pojistníků, kteří odpověděli na dotazník zaslaný výborem (WE-FILE 33). Pan Seamus POWER, bývalý prodejní zástupce společnosti ELAS v Irsku (WE-FILE 2), uvedl, že „se o problému garantovaných anuitních sazeb dozvěděl ze Sunday Times koncem roku 1998. V té době bylo asi 12 prodejců a žádný z nás nikdy o garantovaných anuitách neslyšel, protože se v Irsku nikdy neprodávaly. Ptali jsme se na situaci vedení a bylo nám řečeno, že to s námi nemá nic společného a že máme prodávat dál.“ Když se dozvěděl o soudním řízení chystaném v červenci 1999, bylo mu řečeno, že „[to nemá] nic společného se zahraniční pobočkou, protože pojistky [s garantovanými anuitními sazbami] se tu nikdy neprodávaly a naše fondy jsou odděleny.“ Po prohraném odvolání „nám bylo řečeno, že máme pokračovat v prodeji, protože jsme odděleni a výsledek se nás ani v nejhorším případě nebude dotýkat. ... Nadále jsme prodávali a v té době jsme přijímali další prodejce. ... Pak byla zavedena penále, která dostala mnoho pojistníků do bezvýchodné situace, kdy si mohli buď zvolit 10 % snížení hodnoty pojistky nebo zůstat investory. Zdá se, že vedení společnosti EL v roce 1998 vědělo, že má společnost velké problémy, a myslím si, že všechny pojistky prodané po uvedeném datu by měly být od počátku neplatné.“ Paní KNOWD předložila kopii novinového článku z The Irish Independent ze dne 15. března 2000, který toto obvinění podporuje. Článek zjevně referuje o tiskové konferenci společnosti Equitable Life konané v Dublinu a uvádí: „Vedení společnosti Equitable ... omezilo dopad nedávného rozhodnutí odvolacího soudu. ... Nemá to žádný vliv na irské pojistníky, kteří jsou odděleni do svých britských protějšků“ (příloha WE-CONF 28).

Pan SEYMOUR, pojistník, který koupil svou pojistku v Belgii, informoval výbor ve svědectví H7 o tom, že „prodejci společnosti ELAS oslovovali potenciální zákazníky v celém Společenství a tvrdili ... že tyto pojistky se nazývají „zahraniční“ pojistky a spravuje je samostatně pobočka mimo Spojené království. ... Při prodeji společnost ujišťovala potenciální kupující, že „zahraniční“ pojistky jsou odděleny od britského fondu s podílem na zisku“. Když tisk rozsáhle informoval o problémech ve společnosti Equitable Life (koncem roku 1999), společnost Equitable v lednu 2000 napsala všem „zahraničním“ pojistníkům[9] „ujišťujíc je, že jejich pojistky jsou skutečně odděleny a nebudou dotčeny soudním rozhodnutím ve věci britských fondů společnosti. Až po soudním řízení společnost připustila, že to nebyla pravda. Dne 14. srpna 2000 společnost ELAS napsala, že v důsledku prohry soudní pře budou prémie s podílem na zisku sníženy pro „všechny“ druhy pojistníků a že se společnost nabízí k prodeji.“

Pokud jde o výše uvedené, pan THOMSON uvedl: „Jsem si vědom obvinění, která předložili irští pojistníci, kteří tvrdí, že je společnost Equitable Life nepravdivě informovala, že kupují nebo budou kupovat podíl v samostatném irském fondu, který bude oddělen a nedotknou se ho závazky britského fondu“ (H8). V reakci na to řekl výboru toto (H8): „Z tištěných materiálů, které jsem viděl, celkem jasně plyne, že existovaly ambice, že někdy v budoucnosti by irský fond nebo německý fond mohl být nezávislý. Samozřejmě to však nebyly nezávislé fondy. Neměly svůj vlastní počáteční kapitál, ten zajistil hlavní fond s podílem na zisku. Stupeň jejich oddělení byl dán tím, že aktiva byla v jiné zemi a jiné měně, což znamenalo, že investiční výkonnost se lišila. Není zvláštností, aby britský fond s podílem na zisku měl zcela oddělené série prémií pro různé druhy smluv, které pak prostřednictvím těchto jednotlivých prémiových sérií získají různou investiční výkonnost. Pokud však dojde k potížím, které postihnou celý fond, ovlivní to všechny tyto složky. Takové bylo postavení irských pojistníků z hlediska dokumentace, kterou jsem viděl. Tím nechci říci, že nebyly uváděny jednotlivé komentáře, ze kterých vyplývalo něco jiného, ale toto bylo oficiální stanovisko“. Pan THOMSON však slíbil „udělá vše, co může, aby zjistil ...“ (H8) proč se zdá, že irští prodejci podávali zavádějící informace a předávali je případných pojistníkům. Později v dokumentu WE-CONF 21 potvrdil: „Nevím o ničem v dokumentaci produktů, co by naznačovalo, že irské investice budou nějakým způsobem vedeny odděleně od zbytku fondu s podílem na zisku“. Irský regulátor konstatuje: „od zahájení našeho vyšetřování záležitosti Equitable Life na žádost tehdejšího místopředsedy vlády nebyly předloženy žádné důkazy na podporu obvinění, že společnost Equitable Life prohlašovala, že existuje irský „oddělený“ fond“ (WE 80).

Německý pojistník pan SCHÄFER v dokumentu WE 10 tvrdí, že pojistníci bez garantovaných úrokových sazeb (GIR) byli v porovnání s pojistníky s garantovanými úrokovými sazbami znevýhodněni. Pojistky s garantovanými úrokovými sazbami společnost ELAS prodávala do roku 1996. Pan SCHÄFER se domnívá, že existence pojistek s garantovanými úrokovými sazbami měla škodlivý vliv na výkonnost pojistek bez garantovaných úrokových sazeb. Domnívá se tedy, že pojistníci bez garantovaných úrokových sazeb „křížově dotovali pojistníky s garantovanými úrokovými sazbami“. Pan SCHÄFER porovnává problém s problémem závazků z garantovaných anuitních sazeb a má za to, že pojistníci bez garantovaných úrokových sazeb mají závažný nárok z titulu nesprávného prodeje. V tomto ohledu odkázal především na studii, kterou provedl britský Pensions Institute (WE 29) a která zřejmě jeho názory potvrzuje. Výbor se dotázal pana THOMSONA, zda byla obvinění pravdivá, ale dostal pouze vyhýbavou odpověď (H8[10]). Protože se však tento problém netýká konkrétně jen německých či jiných pojistníků mimo Spojené království, není v tuto chvíli dále zkoumán.

d)  Obvinění z diskriminačního jednání

Někteří pojistníci naráželi na údajně diskriminační jednání ze strany společnosti Equitable Life vůči pojistníkům mimo Spojené království. V dokumentu WE-CONF 19 je například vyjádřen názor, že pojistníci v Irsku a Německu byli diskriminováni v důsledku zjevné skutečnosti, že nikdo z nich neměl nárok na garantovanou anuitní sazbu (protože společnost ELAS zastavila nabídky těchto pojistek před otevřením obou poboček). V tomto ohledu uvádí, že společnost ELAS údajně „zahájila svou činnost v obou zemích v okamžiku, kdy (podle Penroseovy zprávy) byla situace společnosti Equitable snad nejhorší“ (WE-CONF 19). Další svědek v dokumentu WE-CONF 28 uvádí k zahájení činnosti „Evropského fondu“ v Irsku v roce 2000 následující: „Tento fond byl Spojeném království nabízen od roku 1987. Společnost Equitable v Irsku obchodovala od listopadu 1991, ale zjevně nepokládala za vhodné uvést tento produkt na irský trh až do března 2000, pouhé čtyři měsíce předtím, než bublina praskla. ... Načasování uvedení produktu naznačuje, že společnost chtěla z irského trhu získat co nejvíce peněz a nestarala se o důsledky pro irské občany“ (WE-CONF 28).

Za druhé, irská pojistnice paní KNOWD (H2) si stěžovala na odlišné prémie připisované irským, respektive britským pojistníkům. Jak bylo uvedeno výše v písm. c), pan THOMSON ve svědectvích H2 i H8 vysvětlil, že irské, německé a britské obchody společnosti ELAS byly odděleny z hlediska prémií a teoreticky rezervovaných různých investic. Podle společnosti ELAS „se sazby prémií v britských a irských pojistkách dle potřeby lišily vzhledem k různé výkonnosti aktiv vložených do hypotetického irského fondu“ (WE-CONF 5). Paní KNOWD (H2)[11] kromě toho tvrdila, že na irské pojistníky byla „uvalována“ vyšší „penále“: „V dubnu 2003 činila finanční úprava v Irsku 13,6 % a pro britské pojistníky 11 %. Úprava splatnosti činila 15 % v Irsku a 9 % ve Spojeném království.“ V této souvislosti společnost ELAS v dokumentu WE-CONF 5 upozorňuje, že v červenci 2001, kdy byly britské pojistky s podílem na zisku sníženy o 16 %, irské hodnoty pojistek sníženy nebyly.

e)  Informační politika společnosti ELAS

Paní KNOWD (H2) si kromě toho stěžovala na údajné diskriminační postupy společnosti ELAS při informování pojistníků. Tvrdí, že „informace specifické pro irské pojistníky nejsou ve výroční zprávě a účetní závěrce obsaženy“, že „nedostala oznámení o konání výroční valné hromady“ a tudíž byla „zbavena svých hlasovacích práv“.

Pan WEYER (H3) kritizoval informační politiku společnosti vůči německým pojistníkům: „němečtí pojistníci ... trpí informační politikou společnosti... Zasílané – údajně informativní – texty jsou obvykle velmi dlouhé a do určité míry pro spotřebitele zcela nesrozumitelné. Příkladem je „návrh smírného vyrovnání“, zaslaný ve velkém spěchu, tzv. plán smírného vyrovnání pro garantované anuitní sazby. Samotný návrh obsahoval 227 stran. Dokument měl velmi nešikovnou a neproniknutelnou strukturu, která německému pojistníkovi nijak nepomohla, protože dokument, který vymezuje dlouhodobá práva a povinnosti smluvních stran, se odkazuje na anglické právo, konkrétně na oddíl 425 zákona o společnostech z roku 1985. Tomu nemohli němečtí pojistníci rozumět, zejména proto, že při uzavírání smluv a podle laického čtení pojistných smluv mělo platit pouze německé právo. Zvláště kritickým problémem je informační politika ve věci kvantifikace hodnot odbytného, pokud smlouva umožňuje odkup, a informace o přesné skladbě režimu sdílení zisku. V tomto ohledu lze současnou politiku společnosti z hlediska německých pojistníků v praxi popsat jako zcela neinformativní, omezenou na strohá čísla.“

Pan WEYER (H3) rovněž zmínil jazykové problémy způsobené tím, že společnost odmítla určité dokumenty poskytnout v němčině: „Němečtí pojistníci byli kontaktováni dopisem ze dne 12. dubna 2006, ke kterému byly přiloženy hlasovací doklady, výroční zpráva a prohlášení kandidátů pouze v anglickém jazyce s uvedením těchto důvodů: „zasíláme vám tyto dokumenty pouze v anglickém jazyce, abychom se vyhnuli prodlení v důsledku překladů a zvláštního tisku. Využití anglických dokumentů rovněž ušetří náklady“. Myslím si, že je jasné, že mnoho německých pojistníků tento postup rozzlobil a měli pocit poněkud bezvýchodné situace, protože velké většině pojistníků, jak jsme zjistili, nebyly anglické dokumenty k ničemu.“ Pan SEYMOUR, který je ředitelem Akční skupiny členů Equitable (EMAG) s hlavní odpovědností za pojistníky mimo Spojené království, informoval výbor, že rovněž obdržel dopisy od německých pojistníků, kteří si stěžovali na nedostatek finančních výkazů v jejich jazyce. V dokumentu WE 21-CONF se potvrzuje, že dokumenty týkající se výroční valné hromady i zprávy a účetní závěrky se nyní vydávají v anglickém jazyce „protože překlady vedly k určitému zdržení“. Na dotaz, zda se domnívá, že tento postup je v souladu se třetí směrnicí o životním pojištění, pan THOMSON ve svědectví H8 odpověděl: „podle mého to není v rozporu s našimi požadavky“. Kromě toho zdůraznil: „v případech, kdy mají být prohlášení uvedena v příslušném jazyce, požadavky dodržujeme“ (H8). „Veškerá korespondence o pojistných smlouvách včetně výročních výpisů, odpovědí na dotazy a stížnosti, je vedena v německém jazyce“ (WE-CONF 21). Požadavek na sdělování informací pojistníkovi v jazyce členského státu závazku, stanovený v příloze III konsolidované směrnice o životním pojištění (viz bod 3. a) níže), se skutečně týká pouze informací uvedených v seznamu v příloze, a ty nezahrnují dokumentaci, kterou zmínili pan WEYER a pan SEYMOUR.

Písemné dokumenty a ústní svědectví, které výbor získal od irských a německých pojistníků, naznačují, že při svém úsilí dosáhnout odškodnění čelili zvláštním obtížím.

3.       Přístup k mechanismům řešení stížností v členských státech závazku

Protože většina dotčených pojistníků mimo Spojené království se nejprve obrátila na své příslušné vnitrostátní orgány, začíná tento oddíl stručným vymezením odpovědností hostitelských členských států z hlediska ochrany spotřebitele, které stanoví třetí směrnice o životním pojištění. Následně jsou zkoumány úlohy a opatření, které plnily a přijímaly irské a německé regulační orgány ve vztahu ke společnosti Equitable Life, zvláště ve věci poskytnutí pomoci dotčeným pojistníkům. Nakonec je řešena otázka, zda pojistníci mimo Spojené království mají (nebo měli) přístup k odškodnění prostřednictvím systémů ombudsmana nebo pojištění vkladů ve svých příslušných domovských zemích.

a)  Orgány dohledu v členském státě závazku

     Úlohy a pravomoci orgánů hostitelského členského státu podle třetí směrnice o životním pojištění (3ŽP)

V dokumentu WE 41 Komise nastiňuje rozdělení pravomocí a odpovědností mezi orgány domovského a hostitelského členského státu podle 3ŽP. Podle čl. 10 odst. 2 směrnice „finanční dohled nad pojišťovnou, včetně dohledu nad činností, kterou pojišťovna vykonává buď prostřednictvím poboček, nebo v rámci volného pohybu služeb, náleží do výhradní pravomoci domovského členského státu.“

Na druhé straně si hostitelský členský stát ponechává pravomoci k dohledu nad provozováním činnosti na svém území. Za prvé, článek 32 3ŽP stanoví základní pravidlo, podle kterého právem platným pro smlouvy o životním pojištění musí být obecně právo země závazku, tj. země, ve které má pojistník obvyklé bydliště, aby bylo zajištěno, že smlouva se bude řídit právem, se kterým je pojistník seznámen.

Kromě toho: „Pokud pojistitel ze Společenství založí pobočku v jiném členském státě nebo poskytne služby do jiného členského státu, tento hostitelský členský stát může požadovat, aby byla dodržována jeho pravidla provozování činnosti, která jsou odůvodněna obecným zájmem. Tato pravidla musí být oznámena příslušným orgánům domovského členského státu pojistitele (viz čl. 40 odst. 4), aby o nich mohl domovský orgán informovat pojistitele. Kromě toho může hostitelský členský stát požádat o zpětné a nesystematické oznamování podmínek pojistných smluv, které používá pojistitel na jeho území „pro účely ověření souladu s vnitrostátními předpisy týkajícími se pojistných smluv na životní pojištění”(článek 45)“ (WE 41[12]).

Komise stanoví pokyny k uplatnění koncepce obecného zájmu v odvětví pojišťovnictví prostřednictvím interpretačního sdělení[13]. Právo domovských členských států použít své předpisy v obecném zájmu je zmíněno na několika místech 3ŽP, například ve věci reklamy, kdy článek 47 stanoví, že „pojistitelé mohou v hostitelském státě propagovat své služby s výhradou pravidel pro formu a obsah této reklamy, přijatých z důvodu obecného zájmu”.

3ŽP rovněž stanoví požadavky na minimální informace, které musí být pojistníkovi poskytnuty před uzavřením smlouvy a po celou dobu platnosti smlouvy (viz článek 36 ve spojení s přílohou III). Informace mimo jiné zahrnují opatření pro vyřizování stížností. Podle čl. 36 odst. 3 může hostitelský členský stát požadovat kromě informací uvedených příloze III i další informace, pokud jsou nutné k řádnému porozumění základním prvkům smlouvy. Provádění požadavků stanovených v článku 36 ve spojení s přílohou III směrnice proto spadá do pravomoci a odpovědnosti členského státu závazku. „Právo země pobočky bude proto udávat obsah a formu informací poskytovaných zákazníkům pobočky a bude použito k posouzení každého obvinění z nesprávného prodeje“ (pan TERTÀK, H1).

Příloha III stanoví, že informace musí být poskytnuty písemně a (obvykle) v úředním jazyce členského státu, ve kterém má pojistník bydliště. Ve svědectví H7 pan BEVERLY z Komise upřesnil, že existují „velmi podrobná ustanovení směrnice ohledně informací, které musí být pojistníkům poskytnuty v jejich vlastním jazyce“. „Právě to je úlohou hostitelského členského státu – ujistit se, že jsou vymáhána pravidla obecného zájmu. Proto bych řekl, že je společnou odpovědností domovského i hostitelského státu ujistit se, že činnost je provozována řádně. Pojistník má však jistě právo na informace ve svém vlastním jazyce v souladu s podmínkami směrnice“ (pan BEVERLY, H7).

Komise zdůrazňuje, že zatímco „hostitelský členský stát může požadovat, aby byly dodržovány některé jeho předpisy, ... domovský členský stát ... nese konečnou odpovědnost za zajištění toho, že pojistitel bude dodržovat ustanovení o obecném zájmu existující v jednotlivých hostitelských členských státech, ve kterých pojistitel provozuje svou činnost (viz čl. 13 odst. 3 písm. b) a čl. 46 odst. 3)“ (WE 41[14]).

Pokud hostitelský členský stát zjistí, že pojišťovna nedodržuje platná právní ustanovení, měl by nejprve společnost vyzvat, aby své chování napravila. Pokud toto opatření selže, musí kontaktovat orgán domovského státu, aby zajistil řešení. „V naléhavých situacích však může hostitelský stát bez předchozí konzultace s orgány domovského státu přijmout veškerá nutná opatření, aby zabránil nebo postihl porušování právních předpisů, včetně možnosti zabránit pojišťovnám v uzavírání nových pojistných smluv na jeho území.“ (WE 41[15]).

Pokud jde o odpovědnost za vyřizování stížností pojistníků, Komise uvádí: „Vzhledem k důležité úloze dané členskému státu závazku při správě informací pro pojistníky, včetně informací o opatření pro vyřizování stížností, a vzhledem k právu hostitelského státu požadovat uplatnění jeho předpisů pro provozování činnosti odůvodněných obecným zájmem, má Komise za to, že členský stát závazku je povinen převzít určitou odpovědnost za přijímání a zpracování stížností a poradenství stěžovatelům. Pokud se stížnost týká věci, která je jasně odpovědností orgánu domovského státu (finanční dohled), lze ji snadno předat tomuto orgánu“ (WE 41[16]). V dokumentu WE-CONF 18[17] je uveden názor, že země závazku „měla vždy svou úlohu při poradenství pro své občany, zejména vzhledem k jazykovému problému“, a protože „spotřebitelé se přirozeně obracejí o radu ke svému místnímu orgánu“.

Vzhledem k tomuto rozštěpení odpovědností Komise zdůrazňuje význam dobré výměny informací respektive účinné spolupráce mezi orgány dohledu hostitelského a domovského členského státu. Odrazem toho bylo přijetí Sienského protokolu (WE 55) v roce 1997 orgány dohledu členských států EU. Protokol určuje pravidla chování ve věci výměny informací a spolupráce mezi orgány dohledu při provádění směrnice o pojištění. Komise však ve své Bílé knize o politice finančních služeb v letech 2005–2010[18] uznává nutnost jasněji definovat úlohy a odpovědnosti domovských/hostitelských orgánů dohledu.

Irští finanční regulátoři

V Irsku bylo příslušným orgánem v době, kdy společnost ELAS provozovala pobočku, ministerstvo podnikání, obchodu a zaměstnanosti (Department of Enterprise, Trade and Employment, DETE), nežli byl v květnu 2003 zřízen Irský regulační úřad pro finanční služby (Irish Financial Services Regulatory Authority, IFSRA). Současný irský ministr podnikání, obchodu a zaměstnanosti informoval výbor prostřednictvím irského stálého zastoupení při EU, že „odpovědnost za obezřetnostní dohled nad odvětvím pojišťovnictví a poskytovanými službami (včetně otázek dědictví) se v roce 2003 v plné míře přenesla z ministerstva a ministra podnikání, obchodu a zaměstnanosti na Irský regulační úřad pro finanční služby (IFSRA/Centrální banka), který je nyní znám jako finanční regulátor“. Kromě toho uvedl, že „opatření jeho ministerstva v odvětví pojišťovnictví (včetně opatření ohledně společnosti Equitable Life) před přesunem odpovědnosti na finančního regulátora by měla být vykládána jako opatření finančního regulátora“, který má navíc v držení všechny příslušné záznamy (viz WE 64).

Paní O'DEA však v dokumentech WE 65 a WE 80 tvrdí, že IFSRA je „odpovědný pouze za opatření, která sám přijal od 1. května 2003“. Při setkání s delegací výboru v Dublinu dne 6. října paní O'Dea upřesnila, že IFSRA nese odpovědnost pouze za „pokračující opatření“, například povolení udělená do roku 2003. Protože všechna opatření finančního regulátora ve věci společnosti ELAS byla „ukončena“, protože společnost ELAS uzavřela irskou pobočku před zřízením úřadu IFSRA, nemohl být za ně tento úřad odpovědný. „Máme však záznamy týkající se společnosti Equitable Life v období do roku 2003“ (WE 65). Výbor se následně úřadu IFSRA písemně dotázal, kdo, pokud ne IFSRA, je orgánem odpovědným za opatření irského regulátora vůči společnosti ELAS, která byla „ukončena“ před zřízením úřadu IFSRA. Na to úřad IFSRA neodpověděl.[19] Proto se zdá, že žádný irský orgán nepřebírá odpovědnost za opatření, která irský regulátor přijal vůči společnosti ELAS do roku 2003.

Ohledně regulace společnosti Equitable Life v Irsku paní O'DEA ve svědectví H4 i dokumentu WE 61 zdůraznila odpovědnost britských orgánů za finanční a obezřetnostní dohled nad irskou pobočkou podle 3ŽP. Ve věci regulace provozování činnosti uvedla: „Ze šetření spisů, které nám byly postoupeny, se zdá, že v té době byla jedinými uplatňovanými pravidly pravidla „obecného zájmu“ stanovená ve směrnici. Členské státy mohly uplatnit další pravidla provozování činnosti, jak například učinilo Spojené království. Irsko v té době neuplatnilo dodatečná pravidla provozování činnosti, ale myslím si, že tam bylo použito slovo „povinen“. Irsko ani žádný jiný členský stát EU nebyly povinny tak učinit a myslím si, že Spojené království bylo tehdy velmi neobvyklou výjimkou“ (H4).

Výbor se od úřadu IFSRA snažil získat další informace o tom, zda byla v té době v platnosti nějaká jiná irská pravidla provozování činnosti, například ohledně nesprávného prodeje, a dostal tuto odpověď (WE 80): „Zákonný akt 360 z r. 1994 ... stanoví, že pojistitelé musí dodržet specifikované právní předpisy včetně zákona o informování spotřebitele z r. 1978, zákona o prodeji zboží a dodávce služeb z r. 1980 a právní předpisy o spotřebitelských úvěrech přijaté státem. Tyto požadavky byly a jsou soudně vymahatelné...“. Z dokumentu WE-CONF 9 se zdá, že britský regulátor o těchto pravidlech nikdy nebyl informován. Po hlavních událostech ve společnosti Equitable, konkrétně dne 1. února 2001, byla pravidla provozování činnosti v životním pojištění v Irsku stanovena předpisy pro poskytování informací v životním pojištění z r. 2001. Podle oznámení zaslaného britskému regulátorovi dne 29. července 2002 (tzn. po uzavření irské pobočky ELAS dne 8. července 2002) tyto předpisy stanoví „sdělení informací jednotlivým klientům kupujícím životního pojištění v prodejním místě“ (WE-CONF 9). Paní O'DEA informovala výbor, že postavení irských spotřebitelů se dále zlepšilo po nedávném zavedení Kodexu ochrany spotřebitele (který nahradil prozatímní Kodex chování pojišťoven vypracovaný v roce 2003), který mimo jiné stanoví podrobné požadavky na množství a druh informací, které mají být poskytovány spotřebitelům (viz H4 a WE 61). Úřad IFSRA ve svědectví H4 dodal, že „připravuje správní sankční postupy, které mu umožní ukládat sankce firmě, která se dopustila závažného porušení kodexu“.

Během schůzky dne 6. října 2006 v Dublinu se delegace výboru snažila od úřadu IFSRA zjistit, zda byl irský finanční regulátor v kontaktu se svými britskými protějšky ve věci situace společnosti Equitable Life a možných důsledků pro irské pojistníky během kritického období v letech 1998 až 2000, a požadovala kopie příslušné korespondence mezi irskými a britskými regulátory. Paní O'Dea řekla, že „lze předpokládat, že taková korespondence existovala“, ale tvrdila, že úřad IFSRA ji nesmí poskytnout, protože pravděpodobně obsahuje informace, které musí být podle směrnice EU o životním pojištění považovány za důvěrné. Výbor trval na své žádosti v následném dopise úřadu IFSRA. Úřad IFSRA odpověděl takto: „provedeme nyní přezkum informací obsažených ve spisech, které máme v držení, abychom našli veškerou příslušnou korespondenci týkající se období specifikovaného ve vašem dopise; následně musíme před poskytnutím spisů získat povolení od orgánů Spojeného království a společnosti Equitable Life“ (viz WE 80).

Z písemných dokumentů, které výbor[20] přijal, vyplývá, že někteří irští pojistníci se obrátili s žádostmi o odškodnění k úřadu IFSRA. To potvrzuje paní O'DEA v dokumentu WE 80: „V té době nebyly žádné stížnosti [od předchůdce IFSRA]. Avšak v době od našeho vzniku jsme obdrželi řadu stížností poté, co začalo být veřejně známo, že věc zkoumáme.“ Paní O'DEA neupřesnila, kolik stížností bylo obdrženo a jaké byly důvody těchto stížností. Podle paní O'DEA však irský regulátor obecně nemá pravomoc rozhodovat o stížnostech spotřebitelů na finanční firmu, ani přiznávat odškodnění zákazníkům, protože tyto pravomoci jsou svěřeny irskému ombudsmanovi pro finanční služby (viz níže). Irský regulátor uvedl, že se přesto snažil irským pojistníkům pomoci. Za prvé, paní O'DEA řekla, že úřad IFSRA odkázal stěžovatele na dobrovolný systém irského ombudsmana v oblasti pojišťovnictví. Kromě toho na žádost tehdejšího irského ministra podnikání, obchodu a zaměstnanosti úřad IFSRA „provedl přezkum záležitostí, které předložili irští pojistníci, aby zjistil, jak by bylo možné zlepšit jejich situaci“ (paní O'DEA, H4). Přezkum nezjistil žádné možnosti, které by vedly ke zlepšení situace irských pojistníků.

Pan TREACY (H4) uvedl: „pokusili jsme se v podstatě poskytnout co nejvíce informací: učinili jsme prohlášení jménem pojistníků a zjišťovali jsme informace od různých systémů odškodnění, společnosti samotné a britského regulátora a pokud to bylo možné, předávali jsme tyto informace pojistníkům jak individuálně, tak zveřejněním na naší internetové stránce“ (pan TREACY, H4). Konstatoval: „naše úloha ... byla omezena na poskytování informací a pomoc při navazování kontaktů“. V tomto ohledu byla podle paní O'DEA (H4) spolupráce s britskými orgány dobrá. Souhrnně paní O'DEA (H4) zdůraznila, že úřad IFSRA „vynaložil veškeré úsilí ..., v mezích [své] pravomoci, aby pomohl ... dotčeným spotřebitelům v Irsku“. Cela řada irských pojistníků však považovala úroveň pomoci poskytnuté jejich vnitrostátním finančním regulátorem za neuspokojivou (viz zejména vyplněné dotazníky s přílohami v dokumentu WE-FILE 33 a sdělení pana TROYE, WE-FILE 4; sdělení pana DUGGAN, WE-FILE 14; sdělení paní KNOWD, H2).

Němečtí finanční regulátoři

V Německu převzal v květnu 2002 úřad Bundesanstalt für Finanzdienstleistungsaufsicht (BaFin) odpovědnost od úřadu Bundesaufsichtsamt für das Versicherungswesen (BAV). Stejně jako irští regulátoři i pan STEFFEN z úřadu BaFin ve slyšení H6 zdůraznil, že finanční dohled včetně dohledu nad činnostmi provozovanými prostřednictvím poboček je výhradní odpovědností domovského členského státu.

Ohledně regulace činností společnosti Equitable v Německu pan STEFFEN z úřadu BaFin (H6) uvedl, že v roce 1992, když bylo pobočce společnosti Equitable Life uděleno povolení, zaslal BAV, předchůdce úřadu BaFin, společnosti ELAS dokumenty, které „obsahovaly ustanovení a pravidla, která musí být dodržována v Německu“. „Zabývají se zejména otázkami, které mohou mít vliv na spotřebitele.“ Příkladem uvedl „modelové výpočty, které ukazují, jak je nutno počítat přebytky“ a „jaké reklamní kampaně jsou v Německu povoleny“. Kromě toho pan WEYER v dokumentu WE 85[21] uvádí, že předchůdce úřadu BaFin, úřad BAV, v roce 1996 a 2000 sdělil pojišťovnám ES činným na německém trhu podle třetí směrnice o životním pojištění (včetně společnosti Equitable Life) seznam předpisů, které musí tyto podniky splnit. „V letech 1996 a 2000 vydali ... požadavky na německá pravidla provozování činnosti, která musela dodržovat německá pobočka ELAS“ (WE 85[22]). Výbor neobdržel podrobné informace o platných požadavcích z hlediska zveřejňování informací.

V souvislosti s reklamou pan STEFFEN připomněl zásah úřadu BaFin v reakci na reklamu společnosti ELAS, která se objevila v německých novinách v roce 2000 a slibovala případným pojistníkům výnos ve výši 13 %: „Projednávali jsme ... tuto záležitost se společností, reklamu jsme zpochybňovali a kritizovali a společnost nás ujistila, že reklamní kampaň ihned stáhne. Hlavním důvodem našeho zásahu bylo to, že jsme byli přesvědčeni a stále jsme přesvědčeni, že slib 13 % návratnosti v roce 2000 byl zavádějící a pojem „výnos“ budil dojem, že je zaručen. ... Proto jsme se domnívali, že tato reklama byla zavádějící a z tohoto důvodu jsme ji ukončili.“ Na dotaz, zda německý regulátor informoval o incidentu úřad FSA, pan STEFFEN odpověděl: „Osobně nevím nic o tom, že by tehdejší úřad informoval FSA o zákazu této reklamní kampaně. ... Při rozhovorech s mými kolegy nebylo možné získat úplné vysvětlení této otázky“.

Úřad BaFin poskytl kopie dopisů, které úřad BAV zaslal německé pobočce ELAS o kontroverzní reklamě (viz WE-CONF 17). Ve svém prvním dopise ze dne 12. dubna 2000 BAV žádá obecné vysvětlení slibu výnosu ve výši 13 %. Dne 29. května 2000 BAV zaslal další dopis, ve kterém uvedl, že vysvětlení podaná společností ELAS nejsou uspokojivá, a žádal důkaz toho, že výnos ve výši 13 % je skutečně zaručen. Dne 31. července 2000, v době, kdy Horní sněmovna již vynesla svůj rozsudek ve věci Hyman, byla otázka stále nedořešena a BAV zaslal další dopis, ve kterém žádal společnost ELAS o vyjasnění toho, jaké prvky slíbeného výnosu jsou zaručeny. Poslední dopis BAV ze dne 10. října 2000 reaguje na dopis společnosti ELAS ze dne 21. září 2000, ve kterém společnost oznamovala, že stáhla reklamu obsahující odkaz na 13 %. Úřad BAV vzal na vědomí, že uvedená reklama byla stažena, ale současně kritizoval novou reklamu, kterou společnost zveřejnila zřejmě dne 21. září 2000 ve „Frankfurter Allgemeine Zeitung“. Za prvé BAV konstatoval, že to, že společnost ELAS naznačovala, že je regulována výhradně britskými orgány, uvádělo čtenáře v omyl. Za druhé BAV konstatoval, že odkaz na předešlý průměrný růst fondů s podílem na zisku v nové reklamě vytvářel u potenciálních zákazníků nepravdivý pocit bezpečnosti a budil očekávání, která by společnost nebyla schopna vzhledem ke své „aktuální finanční situaci“ splnit. Úřad proto společnosti ELAS nařídil, aby danou reklamu stáhla a aby zastavila ekvivalentní reklamu. Pan SCHNEITER při svém svědectví před výborem jménem švýcarského regulátora uvedl, že regulovaná společnost ve Švýcarsku „by nikdy nezveřejnila reklamu, jaká se objevila ve Frankfurter Allgemeine Zeitung, protože by velmi dobře věděla, že takové produkty nejsou ve Švýcarsku ani povoleny. Taková reklama se ani nevyskytla“.[23]

Pan STEFFEN ve svědectví H6 informoval výbor, že německý regulátor se nejdříve dozvěděl o finančních obtížích společnosti Equitable Life z článků v tisku. „Poté, co se tehdejší německý regulátor o situaci dozvěděl, ihned požádal britského regulátora, úřad FSA, o podrobnosti, aby získal přesné informace o situaci společnosti Equitable Life. V korespondenci, kterou jsme v našich záznamech nalezli, úřad FSA vyjasnil, že na německé zákazníky bude uplatněn naprosto stejný režim jako na všechny ostatní zákazníky, tzn. dojde ke snížení nároků u pojistek s podílem na zisku. V našich spisech je určitá korespondence o těchto jednáních mezi německým orgánem dohledu a FSA a předpokládám ... že se konaly doprovodné rozhovory, [které] byly vedeny na vysoké úrovni, a že německý regulátor tehdy od FSA obdržel všechny nezbytné informace“ (H6). Pan STEFFEN ve svědectví H6 uvedl, že nemůže dát výboru korespondenci k dispozici, protože „naši britští kolegové ... vysvětlili, že tyto důvěrné dokumenty nesmí být dále předávány“. Později však úřady BaFin (viz WE-CONF 17) a FSA (viz WE-CONF 9) poskytly kopie dopisů, které si BAV a FSA vyměnily. První výměna během července a srpna 2000 se týkala důsledku rozsudku Horní sněmovny, zatímco druhá během prosince 2000 a ledna 2001 se týkala toho, že společnosti se nepodařilo nalézt kupce.

Podle pana STEFFENA (H6) dává článek 17 německého ústavního zákona každému občanovi právo podávat petice k úřadům a zavazuje úřady k odpovědi. Úřad BaFin ve svém písemném prohlášení pro výbor (WE 21[24]) uvádí, že od roku 2000 obdržel od německých pojistníků 65 dotazů a stížností na společnost Equitable Life. Úřad se odmítl většinou z nich zabývat, protože se týkaly především otázek finančního dohledu, které nespadají do jeho pravomoci. BaFin by vyšetřoval pouze stížnosti na porušení německého občanského práva. Pouze čtrnáct z těchto stížností se týkalo právního dohledu, tedy dohledu nad dodržováním německých právních předpisů. „Z těchto čtrnácti stížností tehdy naši pracovníci shledali dvanáct jako neodůvodněných a dvě jako odůvodněné. Jinými slovy, teď máme za to – a předpokládám, že to tak bylo chápáno i tehdy – že společnost Equitable Life neporušila žádné německé zákony, přinejmenším o takových věcech nevíme“ (pan STEFFEN, H6). Ony dvě stížnosti, které úřad uznal za odůvodněné, se netýkaly otázek přímo spojených s krizí společnosti Equitable Life.

Úřad BaFin výboru nesdělil, zda obdržel stížnosti s obviněním z nesprávného prodeje na základě toho, že společnost neinformovala pojistníky o riziku garantovaných anuitních sazeb, a zda by takové stížnosti byly nebo nebyly vyšetřovány. Jeden pojistník, pan SCHÄFER, v dokumentu WE 10 informoval výbor, že podal stížnost k úřadu BaFin s tvrzením, že mu bylo jeho penzijní pojištění prodáno formou nesprávného prodeje, protože jej společnost Equitable Life neinformovala, že investice bude provedena do společného fondu s pojistkami s garantovanou úrokovou sazbou. Argumentuje, že tyto pojistky poškodily jeho investici. Z jeho korespondence s německými úřady (WE-CONF 1 a WE-CONF 10) vyplývá, že BaFin se odmítl stížností zabývat a argumentoval tím, že jeho stížnost se týkala „finančního dohledu“, za který nese odpovědnost britský regulátor, a odkázal ho na FSA. FSA mu naopak odpověděl, že má věc předložit německému regulátorovi, protože „regulátor hostitelského státu je odpovědný za finanční poradenství prováděné v Německu, a měl by být schopen rozhodnout, zda je vaše stížnost oprávněná“ (viz WE-FILE 18).

Pan STEFFEN ve svědectví H6 vysvětlil, že když BaFin obdrží německé stížnosti, které svou podstatou spadají do pravomoci FSA, informuje německého zákazníka o pravomoci FSA a rovněž mu poradí, kde může svou stížnost podat. Pan WEYER (H4) uvedl, že pokud se stížnosti jasně týkají otázek obezřetnostního dohledu, byl postoj německého regulátora v souladu s ustanoveními třetí směrnice o životním pojištění: „Popravdě, BaFin dělá přesně maximum toho, co může v rámci směrnic dělat. Pokud by BaFin tyto hranice překročil ..., mohl by se obávat vzniku případných třenic mezi Spolkovou republikou Německo a Spojeným královstvím v této věci.“ Dodal, že z neformálních kontaktů s pracovníky německého regulačního úřadu získal obecný dojem, že „německý regulátor je velmi obezřetný, aby se ani nedotkl otázek spojených se společností Equitable Life, protože se obává, že by tím mohl vzniknout konflikt pravomocí s vládou Spojeného království“ (H4).

Úřad BaFin ve svědectví H6 uvedl, že vzhledem k chybějícím pravomocem z hlediska finančního dohledu „chtěl alespoň pomoci zákazníkům, kteří ztratili peníze, aby dostali odškodnění“. „V tomto ohledu jsme vynaložili obrovské úsilí na to, abychom zjistili, zda je pro německé zákazníky možné odškodnění z ochranného systému. Nepochybně pochopíte, že jsme to nemohli snadno ověřit, protože hovoříme o britském systému ochrany a tedy o britských předpisech pro takový program. Nicméně jsme se snažili zjistit, zda byly nějaké nároky možné, a takové informace bychom předali německým zákazníkům“ (pan STEFFEN, H6).

Finanční regulátoři v ostatních členských státech

Pan SEYMOUR ve svědectví H7 řekl výboru o podobných zkušenostech pojistníků s bydlištěm v jiných členských státech, kteří kontaktovali své příslušné vnitrostátní regulátory: „Dostal jsem dopisy od lidí ze Španělska, Francie a Německa se stížnostmi na to, jak lidé kvůli ztrátám trpí. Vím, že španělští pojistníci napsali svému regulátorovi, který odpověděl podobně, totiž že je to věc Spojeného království. Vím, že stejná byla i odpověď v Belgii, protože jsem belgickým orgánům sám psal.“ Belgické orgány mu odpověděly tím, že uvedly, že: „pokud [by] se domníval, že existuje cokoli, co bylo na jejich území spácháno proti jejich smluvnímu právu, měl by podat stížnost na policii nebo k vyšetřujícímu soudci, ale pokud to mělo cokoli společného s finanční regulací, orgány vysvětlily, že nejsou odpovědným orgánem“ (H7).

***

Jak upozornila Komise v dokumentech WE 41 a WE-CONF 18, regulátoři hostitelského státu skutečně kromě své hlavní obezřetnostní oblasti mají podle 3ŽP významnou úlohu, zejména pokud jde o pravidla upravující provozování činnosti na území státu. Jejich úlohou je i poskytovat pomoc stěžovatelům a směrovat je k podávání jejich stížností na vhodné místo. Komise v dokumentu WE-CONF 18[25] konstatuje, že po vyslechnutí některých svědků před výborem „vznikl dojem, že hostitelský členský stát ... je jen přihlížející divák a nemá skutečné slovo ani kontrolu v oblasti pojišťovnictví na svém území“. Podobně pan WESTPHAL ve svědectví WS2 uvedl, že „vnitrostátní dohled často hraje příliš pasivní úlohu při procesu sledování a vymáhání“ a že „dokud není dosaženo kritického množství stížností, dohled v některých členských státech nezačne být aktivní.“ V dokumentu WE-FILE 28 upřesnil, že pokud úřad BaFin neobdrží nejméně 50 stížností, obvykle „nezvažuje možný zásah“ (WE-FILE 28[26]). Dokumenty skutečně naznačují, že někteří regulátoři hostitelského státu zaujali při vymáhání pravidel provozování činnosti poněkud pasivní postoj. Například irský regulátor tehdy neoznámil žádná pravidla provozování činnosti. Za těchto okolností Komise spatřuje „nebezpečí, že ani domovský, ani hostitelský orgán dohledu nebudou dohlížet na pravidla provozování činnosti, protože si každý z nich bude myslet, že ten druhý vymáhá svá vlastní pravidla“ (WE-CONF 18[27]). V Německu příslušná pravidla existovala a byla oznámena britským orgánům, ale německý regulátor začal být aktivní pouze jednou – ve věci reklamní kampaně společnosti ELAS. Německý regulátor se domníval, že společnost Equitable Life neporušila žádná německá pravidla, ačkoli obvinění z nesprávného prodeje proti německé pobočce ELAS jsou v podstatě stejná jako obvinění, která s částečným úspěchem vznesli pojistníci ve Spojeném království.

Rovněž se zdá, že ustanovení o provozování činnosti ve třetí směrnici o životním pojištění ponechávají prostor pro pochyby a nejistotu, jak to potvrdila Komise ve svém sdělení o svobodě poskytování služeb a obecném zájmu v odvětví pojišťovnictví[28]: „Během kontaktů s řadou hospodářských subjektů Komise došla ke zjištění, že existuje nejistota ve výkladu oblasti působnosti ... směrnic o pojištění. ... Situace, ve které se nachází většina pojišťoven, je velmi nejasná, a proto pojišťovny čelí značné nejistotě ve věci režimů, které pro ně platí v různých členských státech, a obsahu produktů, které chtějí nabízet. Rozdíly ve výkladu závažně narušují funkci mechanismu, který zřídila třetí směrnice, a proto mohou ... omezovat volný pohyb pojišťovacích služeb v Evropské unii.“ Jak upozorňuje pan HOLMES v dokumentu WE 84[29], sdělení Komise se zabývá obtížemi, kterým čelí pojišťovny, „ale možnost zmatení na straně spotřebitelů je ještě výraznější. V případě problému musí spotřebitelé vypátrat, zda se jejich stížnost týká finančního dohledu (a je proto v pravomoci domovského státu pojišťovny) nebo některého jiného aspektu regulace, a pokud ano, zda tento aspekt spadá do zbytkové regulační pravomoci vyhrazené státu pobočky nebo státu poskytování služeb“. V interním dokumentu irského regulátora nazvaném „Zpráva o společnosti Equitable Life Assurance Society“[30] se uvádí, že ustanovení třetí směrnice o životním pojištění vyvolala v té době nedorozumění i mezi regulátory: „Zdálo se, že odpovědnost za dohled nad irskou pobočkou společnosti Equitable nese FSA. Avšak na webových stránkách společnosti Equitable bylo (dne 12. srpna 2003) možno číst toto prohlášení: „Vezměte laskavě na vědomí, že na pojistky společností Equitable International, Equitable Germany a Equitable Ireland se nevztahují pravidla stanovená FSA“. I když se toto prohlášení týká spíše„pojistek“¨než vlastní pobočky, není jasné, jak lze říci, že FSA nenese odpovědnost za regulaci společnosti Equitable Ireland vzhledem k tomu, že se nejedná o zvláštní právní subjekt a že ustanovení směrnice ...“.

Pokud jde o vyřizování stížností pojistníků, irský finanční regulátor uvedl, že obecně nemá pravomoc o nich rozhodovat, a proto odkázal stěžovatele na irského ombudsmana v oblasti pojišťovnictví. Naopak německý regulátor takové pravomoci má a přijal stížnosti na společnost ELAS. Většina stížností se však údajně týkala záležitostí obezřetnostního dohledu, a proto se jimi německý regulátor nezabýval. Dokumentace ukazuje, že pokud předmět stížnosti jasně patřil mimo pravomoci německého regulátora, vyzval tento regulátor stěžovatele, aby se spojili s úřadem FSA, zatímco irský regulátor obecně odkázal stěžovatele na irského ombudsmana v oblasti pojišťovnictví. Od německého regulátora nebylo možné získat žádné přesvědčivé důkazy o tom, zda byly přijaty stížnosti na nesprávný prodej v souvislosti s garantovanými anuitními sazbami (jasně související s provozováním činnosti) a jak byly vyřízeny. Vzhledem k tomu, že německý regulátor se nedomníval, že společnost ELAS porušila jakákoli německá pravidla provozování činnosti, je třeba předpokládat, že všechny takové stížnosti byly zamítnuty.

V rámci obecných připomínek z hlediska spotřebitelů pan WESTPHAL prohlásil, že „orgán dohledu země spotřebitele často zamítá přeshraniční stížnosti“ a říká stěžovateli, že „odpovědnost nese orgán dohledu domovské země poskytovatele“ (WS2). Dle jeho názoru by měl mít orgán země spotřebitele jasnou odpovědnost za vyřizování stížností, bez ohledu na to, zda předmět stížnosti spadá do jeho dohledové pravomoci, protože nelze očekávat, že se spotřebitel bude obracet na regulační orgány v jiném členském státě a (případně) v cizím jazyce (viz WE-FILE 28[31]). Pokud se tedy stížnost týká obezřetnostního dohledu, měl by ji podle pana WESTPHALA orgán domovské země spotřebitele přijmout, upozornit na ni obezřetnostního regulátora a pokusit se ji ve spolupráci s tímto regulátorem vyřešit.

Kromě toho dokumenty, které výbor přijal, naznačují, že ve vztahu ke společnosti Equitable Life došlo nejméně k jednomu případu, kdy německý regulátor vykládal stížnost jako stížnost týkající se otázky finančního dohledu, zatímco britský regulátor stejnou stížnost považoval za stížnost související s provozováním činnosti. Stěžovatel byl proto odkazován tam a zpět mezi domovským a hostitelským regulátorem. Jakkoli se uvedená záležitost zřejmě skutečně týká provozování činnosti, je třeba upozornit, že existuje „šedá zóna mezi obezřetnostním dohledem a dohledem nad provozováním činnosti“ (WE-CONF 18[32]), která patrně umožňuje orgánům domovského a hostitelského státu přesouvat odpovědnost za vyřizování stížností jeden na druhého. Pan HOLMES to formuluje takto (WE 84[33]): „Pokud jde o rozdělení regulačních pravomocí, dokumenty, které vyšetřovací výbor získal, odhalují potíže, které mají spotřebitelé s určováním toho, jaká pravidla jsou platná pro jejich smlouvy a který vnitrostátní regulátor má pravomoc přijmout jejich stížnosti. Vzhledem k těmto nejistotám může existovat riziko regulačního „ping-pongu“ v přeshraničních situacích, kdy se každý vnitrostátní regulátor pokusí připsat odpovědnost tomu druhému; rozdělení pravomocí funguje teoreticky, ale není jasné, zda skutečně funguje v praxi“.

Konečně je třeba upozornit na to, že irský i německý regulátor zřejmě odpověděli na četné dotazy a žádosti o informace ze strany pojistníků. Existují přesvědčivé dokumenty o tom, že se orgány aktivně snažily získat informace od britského regulátora a předávali je irským a německým pojistníkům.

V podstatě však nebyli zahraniční pojistníci schopni získat v případě svých stížností odškodnění prostřednictvím svých příslušných vnitrostátních orgánů finančních služeb.

b)  Systémy finančního ombudsmana

Řada pojistníků se pokusila získat odškodnění prostřednictvím svých příslušných vnitrostátních systémů ombudsmana.

Irsko

Pokud jde o situaci v Irsku, pan MEADE v dokumentu WE 62 vysvětluje, že úřad ombudsmana pro finanční služby (Office of Financial Services Ombudsman, FSO) byl zřízen zákonem o centrální bance a úřadu pro finanční služby z r. 2004 a zahájil činnost dne 1. dubna 2005. Ombudsman pro finanční služby je nezávislý úředník s pravomocí vyšetřovat, vyjednávat a rozhodovat stížnosti na chování „regulovaných poskytovatelů finančních služeb“, které se týkají poskytování finanční služby, nabídky poskytovat takovou službu nebo odmítnutí či neposkytnutí takové služby. Jeho příslušnost není omezena na poskytovatele finančních služeb, kterým bylo uděleno povolení v Irsku. Proto může také vyšetřovat stížnosti „na poskytovatele finančních služeb, jejichž činnost podléhá regulaci ze strany orgánu, který plní funkce v zemi EHP srovnatelné s funkcemi centrální banky nebo regulačního orgánu” (viz ES 3). Ombudsman se stížnostmi zabývá pouze v případě, že stěžovatel předtím využil interního postupu podání stížnosti u poskytovatele. Stížnosti na věci, ke kterým došlo šest let před podáním stížnosti, a věci, které byly (nebo jsou) předmětem řízení u soudu nebo tribunálu, nelze vyšetřovat. Ombudsman má rozsáhlé pravomoci. Mimo jiné může poskytovateli finančních služeb nařídit, aby „zaplatil stěžovateli odškodnění za jakoukoli ztrátu, výdaj nebo potíže, které stěžovatel utrpěl v důsledku jednání, kterého se stížnost týká” (viz ES-3[34]). Výše odškodnění, které může přiznat, je omezena na 250 000 EUR. Rozhodnutí ombudsmana pro finanční služby jsou závazná pro obě strany s výhradou odvolání stěžovatele nebo poskytovatele finanční služby k Nejvyššímu soudu.

Pan MEADE v dokumentu WE 63 uvedl, že od svého zřízení přijal statutární ombudsman pro finanční služby 7 stížností na společnost Equitable Life. Týkaly se obvinění z „nesprávného prodeje a toho, že lidé nebyli řádně informováni” (WE 68). Žádná z těchto stížností však nebyla vyšetřena, protože „nesplnila pravidlo šesti let, a kromě toho byla zařazena do plánu smírného vyrovnání” (WE 68).

Hlavní události ve společnosti Equitable Life se odehrály před zřízením statutárního mechanismu. V té době se dobrovolný mechanismus irského ombudsmana v oblasti pojišťovnictví (Insurance Ombudsman of Ireland, IOI) zabýval stížnostmi na poskytovatele pojištění, kteří byli členy mechanismu, včetně společnosti ELAS. Další požadavky k tomu, aby stížnost vyšetřoval ombudsman v oblasti pojišťovnictví, jsou uvedeny v dokumentu WE 68: „Každá stížnost, kterou měl vyšetřit bývalý mechanismus irského ombudsmana pro pojišťovnictví ... musel zvážit, zda částka požadovaného odškodnění nepřevýší určitou hodnotu; pokud stěžovatel předtím využil interního postupu podání stížnosti u svého poskytovatele služeb, věc nebyla předmětem soudního řízení a nebyla promlčena“. V této souvislosti je třeba upozornit na to, že řada irských pojistníků na setkání s delegací výboru EQUI dne 6. října 2006 v Dublinu tvrdila, že ombudsman v oblasti pojišťovnictví se odmítl jejich stížností zabývat a uvedl, že „jeho pravomoc zahrnuje pouze irské poskytovatele pojištění, kteří jsou členy mechanismu“. Pojistníci však nebyli schopni na žádost výboru své prohlášení podepřít důkazy v písemné podobě a spíše se zdá, že špatně pochopili důvody, proč ombudsman v oblasti pojišťovnictví jejich stížnost zamítl.

Paní O’Dea (H4) uvedla, že ministerstvo podnikání, obchodu a zaměstnanosti, tehdejší finanční regulátor, odkázal předkladatele stížností na společnost Equitable Life k ombudsmanovi v oblasti pojišťovnictví. Podle dokumentu WE 68 ombudsman v oblasti pojišťovnictví obdržel celkem 79 stížností na společnost Equitable Life. Výbor se tázal pana MEADEA „na základě čeho ombudsman v oblasti pojišťovnictví určuje [určoval], zda se bude stížností (kterou předložili irští pojistníci společnosti ELAS) zabývat sám nebo zda ji postoupí úřadu FOS“. Odpověď zněla, že „po přijetí byla stížnost posouzena s ohledem na to, zda ji může irský ombudsman v oblasti pojišťovnictví vyšetřit nebo zda přísluší FOS. ... Pokud stížnost příslušela spíše úřadu finančního ombudsmana Spojeného království, byl stěžovatel vyrozuměn, že by měl tento úřad kontaktovat, a obdržel příslušné informace” (WE 68). Později pan MEADE upřesnil, že „pokud byla pojistka prodána pojistníkovi ve Spojeném království, odpovědnost za ni ležela na úřadu finančního ombudsmana Spojeného království“, zatímco „o stížnosti týkající se pojistky prodané v Irsku rozhodoval irský ombudsman v oblasti pojišťovnictví“. Podle dokumentu WE 68 bylo ze 79 přijatých případů „14 ... odkázáno buď na úřad finančního ombudsmana Spojeného království nebo na Pojišťovací federaci Irska“. Pan MEADE však poukázal na to, že pokud byl stěžovatel vyrozuměn, aby věc předložil úřadu FOS, „záleželo na této organizaci, zda se bude stížností zabývat či nikoli“. Pan MEADE uvedl, že „je docela možné, že některými stížnostmi se nezabýval ani irský, ani britský ombudsman, a to zejména v případech, kdy byla stížnost zahrnuta do plánu smírného vyrovnání”. Kromě toho řekl, že si „není vědom (případných) odškodnění přiznaných v jednotlivých případech [britským] úřadem FOS“ (viz WE 68).

Dokumenty, které předložila paní KNOWD v dokumentu WE-CONF 28 a ve svědectví H2 ilustrují, že mezi pojistníky, ombudsmany a společností ELAS došlo k jistému nedorozumění ohledně toho, zda by se irský ombudsman v oblasti pojišťovnictví a britský úřad FOS měli určitými stížnostmi zabývat. Paní KNOWD, která v dokumentu WE 33 uvádí, že si zakoupila svou pojistku v dublinské pobočce společnosti ELAS, tvrdila, že její stížnost k irské ombudsmance byla „zamítnuta, protože byla mimo oblast její příslušnosti” (H2). To je v rozporu s výše uvedeným tvrzením pana MEADA, jenž prohlásil, že ombudsman v oblasti pojišťovnictví se měl zabývat stížnostmi týkajícími se pojistek, které společnost ELAS prodala v Irsku. Navíc se zdá, že když ombudsman v oblasti pojišťovnictví zamítl její stížnost, neodkázal ji na FOS. Paní KNOWD se nicméně rozhodla požádat společnost ELAS „o vyřazovací dopis pro FOS“, ale společnost ELAS jí odpověděla, že „britský ombudsman není příslušný zabývat se irskými stěžovateli“. Když na své žádosti trvala, společnost ELAS zřejmě vystavila vyřazovací dopis, ale nadále ji zrazovala od podání stížnosti k FOS a tentokrát tvrdila, že „to, zda je FOS příslušný ve věci irských pojistek, je velice nejasné, ... [je to] složité a vyřešení této otázky zabere dlouhou dobu“ (viz WE-CONF 28). Konečně, po 18 měsících, byla její stížnost úřadem FOS přijata.

Zbývajícími 65 případy se zabýval ombudsman v oblasti pojišťovnictví. Stížnosti se týkaly řady různých otázek, například obvinění z nesprávného prodeje, uplatnění úprav tržní hodnoty, sazeb prémií, částek vyrovnání a odbytného (viz WE 63). Pan MEADE nedokázal upřesnit, kolik stěžovatelů tvrdilo, že při koupi své pojistky nebyli informováni o existenci rizik garantovaných anuitních sazeb: „Naše spisy neobsahují podrobné analýzy ohledně existence garantovaných anuitních sazeb“ (WE 68). Podobně uvedl, že „vzhledem k tomu, že některé z těchto případů jsou staré více než šest let, nejsou spisy v souladu s požadavky na uchovávání dokumentů po dobu šesti let podle zákona o obchodních společnostech již archivovány a bylo by obtížné kvantifikovat, kolik lidí uvedlo, že investovali do odděleného irského fondu“ (WE 68). Není proto jasné, kolik ze 65 případů posuzovaných ombudsmanem v oblasti pojišťovnictví má význam z hlediska hlavního obvinění z nesprávného prodeje podle bodu IX 2 c).

Pan MEADE poskytl statistické údaje o vyřízení 86 stížností (tzn. 7 stížností k irskému ombudsmanovi pro finanční služby a 79 stížností k jeho předchůdci): jak bylo uvedeno výše, 14 věcí bylo „odkázáno k jiným orgánům“. Ze zbývajících 72 věcí bylo 13 vázáno plánem smírného vyrovnání a 15 bylo mimo oblast pravomoci. Kromě toho „vyvstalo a nebylo dále šetřeno 7 věcí týkajících se vyjasnění a 4 další věci nebyly posuzovány v důsledku nedostatečných informací, které stěžovatel poskytl“ (WE 68). Rozhodnutí byla vydána jen u zbývajících 33 věcí, z nichž 15 bylo „ve prospěch stěžovatele“ (WE 68), což představuje 17 % všech podaných stížností. Pan MEADE opět nebyl schopen uvést, zda se tyto věci týkaly hlavních obvinění z nesprávného prodeje podle IX 2 c), která vznesly oběti společnosti ELAS.

Ze 30 irských pojistníků, kteří odpověděli na dotazník výboru (viz dokument WE-FILE 33), uvedlo pouze 7, že podali stížnost k úřadu ombudsmana v oblasti pojišťovnictví. 3 z nich dostali menší odškodnění. Jedna stížnost byla zamítnuta, protože se na pojistníka vztahovala dohoda o vyrovnání. Další stížnost byla označena za nepřípustnou, neboť výše pohledávky překročila 160.000 EUR[35]. Třetí stěžovatel původně předložil stížnost britskému úřadu FOS, který jej vzápětí informoval, že se jeho žádostí nemůže zabývat vzhledem k tomu, že „tato záležitost … spadá do pravomoci irského ombudsmana v oblasti pojišťovnictví“ Ovšem irský ombudsman v oblasti pojišťovnictví se touto stížností rovněž odmítl zabývat, a to s odkazem na své „výlučné uvážení“, zda stížnost spadá do rámce jeho pravomoci, a doporučil, aby se záležitostí, jež je předmětem stížnosti, místo něj zabýval soud.[36]

Rovněž není jasné, na základě jakých právních požadavků úřad ombudsmana v oblasti pojišťovnictví posuzoval stížnosti na nesprávný prodej: pan MEADE v dokumentu WE 68 na písemný dotaz výboru uvedl tuto odpověď: „V době obdržení stížností [nebyla] pravidla provozování činnosti funkční. Irský ombudsman v oblasti pojišťovnictví však tyto stížnosti posoudil z praktického hlediska a zvážil, zda byly stěžovatelům poskytnuty všechny relevantní materiály o tomto produktu ...“.

Stručně řečeno, zdá se, že pouze velmi omezený počet irských pojistníků společnosti ELAS mohl získat odškodnění prostřednictvím rozhodnutí přijatého tehdy platným mechanismem irského ombudsmana v oblasti pojišťovnictví. Je však nejisté, zda jsou věci rozhodnuté ve prospěch pojistníků jakýmkoli způsobem spojeny s obviněními učiněnými v souvislosti s událostmi ve společnosti Equitable, která tento výbor vyšetřuje. Kromě toho schází pádné důkazy, které by výboru umožnily zjistit, z jakých důvodů se některými stížnostmi irských pojistníků společnosti ELAS úřad ombudsmana v oblasti pojišťovnictví zabýval, zatímco jiné stěžovatele odkázal na britský FOS. Celkově, vzhledem k nejasnosti v otázkách příslušnosti i právních základů při řešení stížností v té době, a také s přihlédnutím k nedostatku důkazů o tom, že se malý počet rozhodnutí ve prospěch stěžovatele skutečně týkal hlavních problémů v záležitosti společnosti ELAS, se zdá pravděpodobné, že bývalý úřad ombudsmana v oblasti pojišťovnictví nepředstavoval pro přibližně 4000 irských pojistníků společnosti ELAS uspokojivou cestu k dosažení nápravy. Je však nutno konstatovat, že zřízením úřadu ombudsmana pro finanční služby se situace zlepšila.

Německo

V Německu existuje ombudsman pro odvětví pojišťovnictví (Versicherungsombudsmann) od října 2001. Na rozdíl od britského systému a nedávno zřízeného irského ombudsmana pro finanční služby nebyl německý systém zřízen zákonem, ale dobrovolnou dohodou v odvětví pojišťovnictví, které je také odpovědné za jeho financování. Z toho plyne, že příslušnost a pravomoci ombudsmana nejsou definovány zákonem. Systém je zřízen v právní formě registrovaného sdružení (eingetragener Verein). Většina pojišťoven činných v Německu je členy systému. Patří k nim pojišťovny se sídlem v jiných zemích, které zřídily pobočky nebo agentury v Německu. Celkem pokrývá systém ombudsmana zhruba 95 % všech činností na pojistném trhu.[37]

Pojišťovny, které jsou členy systému ombudsmana, uzavřely smluvní závazky, kterými se podrobují pravomoci ombudsmana a vyhlášeným procesním pravidlům systému (viz ES-3[38]). Procesní pravidla přijatá ombudsmanem předepisují, že do pravomoci ombudsmana spadají veškeré spory vzniklé z pojistných smluv uzavřených mezi spotřebitelem a pojišťovnou, která je členem systému. Spotřebitel může podat stížnost ústní nebo písemnou formou a nemusí být zastupován právním zástupcem. Aby byla stížnost přípustná, nesmí přesahovat hodnotu 50 000 EUR, nesmí se týkat aplikace pojistně-matematických zásad, ve stejné věci nesmí probíhat soudní řízení a nárok nesmí být promlčen. Jakkoli má ombudsman při vyřizování stížnosti rozsáhlé pravomoci, je ve svých rozhodnutích vázán statutem a zákonem. Pokud je hodnota stížnosti nižší než 5 000 EUR, vydá rozhodnutí, které je závazné pro odpůrce, ale nikoli pro stěžovatele, který se následně může obrátit na soud. Pokud hodnota přesáhne 5 000 EUR, ombudsman vydá doporučení, které není pro žádnou stranu závazné. Stěžovateli nevznikají žádné náklady bez ohledu na výsledek řízení.

Výbor byl informován, že společnost ELAS není členem německého systému ombudsmana (viz například studie ES 3[39]; pan WEYER, H3; pan DUCOULOMBIER, H9). Pan THOMSON v dokumentu WE-CONF 21 vysvětlil, že důvodem bylo to, že německý systém byl zřízen až poté, co byla společnost uzavřena pro nové obchody: „Před rokem 2001, kdy již byla společnost uzavřena pro nové obchody, neexistoval žádný příslušný orgán pro vyřizování stížností spotřebitelů v Německu“. Němečtí pojistníci proto neměli přístup k tomuto způsobu odškodnění. Pan WEYER ve svědectví H3 popsal zkušenosti německých pojistníků společnosti Equitable Life, kteří se obrátili na německého ombudsmana v oblasti pojišťovnictví. Bylo jim řečeno, že „společnost Equitable Life není členem našeho sdružení“, a byli vyzváni, aby „se obrátili na úřad finančního ombudsmana ve Velké Británii“.

c)  Záruční fondy

Ve svých poznámkách před výborem pan WEYER (H3) zmínil německý fond nazvaný „Protektor AG“. Pan STEFFEN ve svědectví H6 rovněž narážel na tento fond: „Možná víte, že v Německu máme již několik let ochranný systém, který dobře funguje. Pro odvětví životního pojištění se nazývá Protektor, a původně to byl čistě dobrovolný systém německého pojišťovnictví, podporovaný zárukou ve výši 5 miliard EUR. Tento dobrovolný systém byl následně postaven na právní základ. Není již tedy dobrovolný, ale právně závazný. Jeho úkolem je přebírat smlouvy pojišťoven, které se dostaly do krize, a v těchto smlouvách pokračovat. To znamená: již nehovoříme o odškodnění v podobě jednorázové platby, hovoříme o pokračujících pojistkách. A dle mého názoru je zachování platných pojistek nejlepší formou odškodnění. Samozřejmě, jak jsem již říkal, pro společnost Equitable Life platí britská pravidla. Němečtí zákazníci, kteří uzavřeli britské pojistky s britským pojistitelem, nemohou získat odškodnění z německého systému ochrany. Členy tohoto ochranného systému v Německu jsou pouze němečtí pojistitelé, tzn. systém nezahrnuje zahraniční pojišťovny, které nemají sídlo v Německu. Proto v tomto případě platí britská pravidla.“

V Irsku v současnosti neexistuje žádný formální systém odškodnění (viz prohlášení paní TROY, H4).

Stručně řečeno, irským a německým pojistníkům tedy zřejmě v jejích příslušných domovských zemích nejsou k dispozici žádné mimosoudní cesty k odškodnění, kromě stížností podaných v systému irského ombudsmana v oblasti pojišťovnictví, které byly patrně vyšetřeny.

4.       Přístup k mechanismům řešení stížností ve Spojeném království

Pokud jde o přístup pojistníků nepocházejících ze Spojeného království k odškodnění ve Spojeném království, ze dokumentů vyplývá toto:

a)  Stížnosti k FSA

Jak již bylo řečeno, řadě pojistníků z Německa, kteří se obrátili na německé finanční regulátory, bylo řečeno, že odpovědnost za obezřetnostní dohled nad společností Equitable Life nese britský regulátor. Úřad BaFin řekl ve svědectví H6 výboru, že německé stěžovatele odkazoval na FSA, pokud se domníval, že předmět stížnosti se týká finančního dohledu.

V dokumentu WE-CONF 7 uvádí úřad FSA , že „neobdržel žádné oficiální stížnosti od irských a německých pojistníků Equitable Life, ačkoli vedl korespondenci s malým počtem těchto pojistníků, zejména ve věci přístupu k systému pojištění vkladů“. Pan WEYER (H3) a pan SCHÄFER (WE 10) však informovali výbor, že se FSA odmítl zabývat stížnostmi, které podali němečtí pojistníci, a odkázal je zpět na německého regulátora. „Máme příslušnou korespondenci dotčených stran s britským orgánem dohledu ... ve které FSA začíná odpověďmi převážně v angličtině, což může být někdy problém. Kromě toho FSA obecně tvrdí, že nenese odpovědnost, protože dotčené strany jsou němečtí pojistníci, a v takovém případě náleží odpovědnost úřadu BaFin. Nazvali jsme to ping-pongový proces a na řadě případů můžeme prokázat, že FSA skutečně věci vracel zpět“ (pan WEYER, H3). V komentáři k názoru pana WEYERA pan BEVERLY z Komise řekl, že „to, co pan Weyer nazval ping-pongovým procesem, je skutečně špatné a vyžaduje to pozornost“ (H3).

Pan WEYER zdůraznil, že „německý regulátor pojištění uplatňuje směrnici tak, že se nepovažuje za odpovědný orgán a domnívá se, že je schopen jednat pouze v oblasti tzv. sekundárního právního dohledu, a jinak vše odkazuje na FSA“ (H3). Dodal, že „za této situace, kdy podle naší osobní logiky by oslovení úřadu FSA mělo přirozeně vyvolat reakci, jsme bohužel zažili okamžité zamítnutí německých pojistníků ze strany FSA z toho důvodu, že se jedná o Němce, za které tedy nese odpovědnost německý regulační systém“. Pan WEYER zdůraznil: „při našich neformálních jednáních s úřadem BaFin jsme dospěli k pevnému přesvědčení, že právní chápání úřadu FSA je zcela nesprávné“ (H3). „Nechtěl bych posuzovat, zda se to rovná porušení některého ustanovení podle směrnice či nikoli. Můžeme pouze zjistit, že v tomto okamžiku se většina dotčených, který nyní hledí do tváře chudobě a jejichž finanční situace je rovněž spojena se srovnatelnými zdravotními problémy ... rozzuřila. Už je nezajímá, zda má nějaký úřad formální odpovědnost či nikoli.“

Kopie korespondence mezi německými pojistníky a FSA, které výboru dali k dispozici němečtí pojistníci (WE 48, WE-CONF 1 a WE-CONF 10), se týká dvou problémů:

Za prvé si jedna pojistnice stěžovala, že společnost Equitable Life rozhodla, že již nebude zveřejňovat svou výroční zprávu a účetní závěrku, jakož i oznámení o konání výroční valné hromady v německém jazyce, protože to diskriminovalo a znevýhodňovalo pojistníky, kteří nemluví anglicky. Vyjádřila svou nespokojenost společnosti, která odpověděla tím, že náklady spojené s překladem těchto dokumentů jsou dle jejího názoru neúměrné užitku. Úřad FSA odpověděl: „dle našeho názoru se vaše stížnost týká způsobu, jakým společnost Equitable provozovala činnost v Německu, a nikoli aspektu obezřetnostní nebo finanční regulace společnosti. ... To znamená, že německá pravidla mají určit, jaké informace jste oprávněna dostat, a rutinní vymáhání takových pravidel je úkolem německého regulátora. ... V případě systémové chyby firmy při dodržování požadavků hostitelského státu zasahuje pouze hostitelský stát. ... Máme za to, že pravidla úřadu BaFin nevyžadují překlad dokumentů, které jste uvedla. Z toho vyplývá, že si nejsme vědomi žádné systémové chyby společnosti Equitable při dodržování německých požadavků“ (WE 48).

Druhá část korespondence se týká stížnosti, která je rovněž uvedena v bodě IX. 2 c) této části zprávy. Stěžovatel tvrdí, že mu byla jeho penzijní pojistka prodána formou nesprávného prodeje, protože jej společnost Equitable Life neupozornila, že jeho investice bude ve společném fondu s pojistkami s garantovanou úrokovou sazbou (GIR). Argumentuje, že tyto pojistky poškodily jeho investici. Z jeho korespondence s německými úřady (WE-CONF 1 a WE-CONF 10) vyplývá, že úřad BaFin se odmítl stížností zabývat a argumentoval tím, že jeho stížnost se týkala „finančního dohledu“, za který nese odpovědnost britský regulátor, a odkázal ho na úřad FSA. Úřad FSA mu naopak odpověděl, že má věc předložit německému regulátorovi, protože „za finanční poradenství prováděné v Německu je odpovědný regulátor hostitelského státu, a měl by být schopen rozhodnout, zda je vaše stížnost oprávněná“

(WE 48, WE-CONF 1 a WE-CONF 10). Výše uvedená korespondence se zřejmě týká stížností, které skutečně nastolují problémy ohledně provozování činnosti, a proto by je měli projednávat regulátoři hostitelského státu.

Pan SEYMOUR ve svědectví H7, kde komentoval skutečnost, že se FSA odmítl zabývat otázkami, jako je jazyk finančních výkazů, vyjádřil odlišný názor. Za prvé tvrdil, že „společnost ELAS opakovaně v prodejních materiálech uvedla, že je regulována pouze ve Spojeném království“ (viz WE 52[40]). Za druhé zdůraznil, že směrnice o životním pojištění „neuvádí, že provozování činnosti je ... záležitostí místního regulátora, a specificky v článku 15 uvádí požadavek ve věci „dohledu nad pojišťovnami s ústředím na jejich území, včetně činnosti provozované mimo tato území“. Proto by dle jeho názoru měl britský regulátor mít odpovědnost za vyřizování stížností. Naopak pan STRACHAN (H4) upozorňuje, že „FSA ... neukládá svá pravidla provozování činnosti pro pobočky britských institucí v EHP obchodujících s pojistníky v místě pobočky. V souladu se třetí směrnicí o životním pojištění je na regulátorovi těchto poboček – v tomto případě regulátorovi hostitelského státu –, aby uplatnil svá vlastní pravidla“.

Výbor rovněž obdržel podání německého občana, který podal stížnost k FSA na jiného britského poskytovatele finančních služeb než společnost Equitable Life, který nabízel služby prostřednictvím poboček v členských státech EU (viz WE-FILE 21, pan KREGE). Popisoval podobné zkušenosti z toho hlediska, že jak FSA, tak orgány hostitelského členského státu se odmítly zabývat jeho stížnostmi.

Irští pojistníci rovněž napsali britskému finančnímu regulátorovi, vyjádřili obavy a požadovali odškodnění poté, co začala být krize zjevná. Úřad FSA dal k dispozici svou korespondenci s irskými pojistníky v dokumentu WE-CONF 20. Úřad FSA obvykle odpovídal poskytnutím obecných informací o otázkách, jako byl rozsudek Horní sněmovny, vyhlídka na prodej části společnosti Equitable společnosti Halifax a smírné vyrovnání. Poukázal na to, že společnost ELAS byla nadále solventní a že FSA bude „nadále sledovat činnost společnosti Equitable“. V některých případech FSA doporučil pojistníkům, „aby nečinili žádná neuvážená rozhodnutí“ a poukázal na to, že „odkup nebo převod pojistek s podílem na zisku k jinému než smluvnímu datu může vést ke snížení hodnot pojistek“ (WE-CONF 20). V odpovědi pojistníkům, kteří požadovali odškodnění, FSA zdůraznil, že „neexistuje žádný základ, na kterém bychom mohli nebo měli nabídnout odškodnění“. Rovněž sdělil jednomu pojistníkovi, že „hostitelské státy mají pravomoci a odpovědnosti ve vztahu k činnosti provozované v oblasti jejich příslušnosti, a irské orgány možná mají zájem na některých věcech, na kterých byste mohl mít zájem vy“ (WE-CONF 20). Podle dokumentu WE-FILE 33 je zřejmé, že řadě irských pojistníků se dostalo od FSA rady, aby si podali stížnost k úřadu FOS[41].

Ve svědectví H8 komisař McCREEVY vyvodil následující závěry o vyřizování a zpracování přeshraničních stížností vnitrostátními regulátory: „Znepokojivým aspektem, který vyplynul ze záležitosti společnosti Equitable, je vyřizování stížností u vnitrostátních orgánů. Stěžovatelé byli odesíláni tam a zpět mezi orgánem domovského státu odpovědným za finanční dohled a orgánem státu pobočky odpovědným za pravidla provozování činnosti. To je na našem jednotném trhu nepřijatelné. Již jsme tento problém probírali s regulátory, kteří se scházejí v Evropském výboru pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění. Orgány dohledu, které se scházejí v Evropském výboru orgánů dozoru nad pojišťovnictvím a zaměstnaneckým penzijním pojištěním, oznámily, že hodlají přezkoumat pravidla a postupy, které mají orgány dohledu dodržovat u přeshraniční činnosti, a chtějí se zaměřit na otázky ochrany spotřebitele, jako je například vyřizování přeshraničních stížností.“

b) Stížnosti k FOS

Z dokumentů vyplývá, že někteří irští a němečtí pojistníci podali stížnosti k britskému úřadu finančního ombudsmana. V dokumentu WE-CONF 7[42] britský regulátor uvádí: „vyrozuměli jsme, že úřad finančního ombudsmana ... obdržel stížnosti od 74 irských pojistníků a 6 německých pojistníků“. Úřad FOS sám nejdříve v dokumentech předložených výboru neuvedl, kolik stížností obdržel od pojistníků mimo Spojené království. Poskytl pouze statistickou tabulku s informacemi o vyřizování stížností souvisejících se společností ELAS, která uváděla, že byly „zamítnuty“ 1 „německá“ a 2 „irské“ stížnosti (WE 56). Výbor proto požádal úřad FOS o podrobnosti o přesném počtu stížností, které obdržel od německých a irských pojistníků, informace o tom, zda se tyto stížnosti týkaly pojistek uzavřených ve Spojeném království nebo u německé a irské pobočky společnosti Equitable Life, a o rozhodnutí o těchto stížnostech. Ve své odpovědi[43] FOS na tyto dotazy nereagoval. Pouze uvedl, že „u jedné irské stížnosti FOS vydal prozatímní rozhodnutí. ... Tato část stížnosti může [zdůrazněno] spadat do oblasti příslušnosti FOS. K FOS nebyla podána žádná německá stížnost, u které bychom měli za to, že byť jen část stížnosti spadá do oblasti příslušnosti FOS.“

Pokud jde o územní příslušnost FOS obecně, výbor získal od pojistníků následující informace. Pan WEYER (H3) uvedl, že FOS řekl německým pojistníkům, že nemají přístup k jeho službám: „... obdrželi jsme informace od úřadu finančního ombudsmana, který ve věci německých dotčených stran uvedl, že podle jeho názoru na právní postavení nemají němečtí pojistníci žádné platné nároky, zejména pokud uzavřeli svou smlouvu na výsostném území Spolkové republiky Německo.“ Stejně tak odpovědi irských pojistníků na dotazník zaslaný výborem naznačují, že FOS obecně pohlížel na stížnosti předkládané irskými pojistníky jako na stížnosti, které nespadají do rámce jeho pravomocí.

Na druhé straně irská pojistnice paní KNOWD v H2 uvedla, že poté, co její stížnost zamítl irský ombudsman v oblasti pojišťovnictví, podala v květnu 2003 stížnost k FOS. Úřad FOS nejprve tuto stížnost zamítl. Paní KNOWD uvedla, že poté musela podstoupit „obrovský osmnáctiměsíční boj“ s údajnými překážkami a zdržovací taktikou společnosti ELAS, nežli se v listopadu 2004 konečně vyjasnilo, že „měla nárok na služby FOS“ (paní KNOWD, H2). V dokumentu WE-CONF 28 paní KNOWD cituje z dopisu z listopadu 2004 „pana Robertse, ombudsmana“, ve kterém FOS zjevně potvrdil, že je k její stížnosti příslušný: „Zdá se mi, že ... při rozhodování o tom, zda stížnost spadá do oblasti územní příslušnosti [FOS], mělo by být především posouzeno, zda se jednání nebo opomenutí, které je důvodem stížnosti, skutečně dopustila ve Spojeném království firma provozovaná z trvalého místa podnikání ve Spojeném království. Společnost Equitable Life takové trvalé místo podnikání skutečně má a je z něj provozována.“ Paní KNOWD neupřesnila, zda FOS o její stížnosti rozhodl.

Irské finanční orgány informovaly výbor, že se pokusily vyjasnit, zda měli irští a němečtí pojistníci přístup k FOS. Paní O'DEA uvedla, že irští regulátoři kontaktovali britský úřad finančního ombudsmana, aby prozkoumali, zda by se na něj irští pojistníci mohli obrátit. „Bohužel jsme nebyli schopni získat vysvětlení, zda irští pojistníci společnosti Equitable Life spadají do oblasti příslušnosti britského ombudsmana pro finanční služby“ (paní O'DEA, H4).

Úřad FOS na své internetové stránce uvádí, že jeho pravomoc „zahrnuje firmy, které poskytují finanční produkty a služby ve Spojeném království nebo ze Spojeného království“.[44] To potvrdil pan TERTÁK (H1), který uvedl, že FOS se nezabývá nároky pojistníků, kteří uzavřeli smlouvy s pobočkami společnosti Equitable v EU, protože produkt nebyl poskytován ve Spojeném království nebo ze Spojeného království. Britští regulátoři ve svědectví H4 se nevyjádřili k územní příslušnosti FOS, ale pouze při několika příležitostech zmínili memorandum, které FOS předložil výboru, a uváděli, že k němu „nemají co dodat“.

V tomto memorandu (WE 27[45]) FOS ke své územní příslušnosti uvádí: „FOS se může zabývat stížnostmi na činnosti firmy provozované ze Spojeného království. Může se však také podle závazné oblasti příslušnosti zabývat stížnostmi na činnosti provozované z provozovny jinde v EU, pokud a) je činnost směřována do Spojeného království a b) rozhodné smlouvy jsou uzavřeny podle práva Anglie a Walesu, Skotska nebo Severního Irska.“ Dokument dále říká, že „vzhledem k tomu, že prodej irských pojistek Equitable Life a poskytování informací o těchto pojistkách před jejich prodejem a po něm byly prováděny z Irské republiky, stížnosti na tyto věci nespadají do oblasti příslušnosti FOS. Jakkoli by investoři z Irské republiky mohli podat určité stížnosti na společnost Equitable Life, které spadají do oblasti pravomoci FOS, není pravděpodobné, že by to platilo pro obvyklé stížnosti. Postoj k německým pojistkám Equitable Life je podobný. Účast zahraniční pobočky ne vždy znamená, že služba nebyla ve skutečnosti poskytnuta ze Spojeného království. FOS musí posoudit fakta o situaci, ale pokud byla služba skutečně poskytována z místa mimo Spojené království, není FOS příslušný“. Na druhé straně „ombudsman vyjádřil svůj názor, že je příslušný posuzovat stížnosti, které k FOS podali pojistníci pobočky společnosti Equitable Life na Guernsey a v Dubaji, a to na základě toho, jak chápe rozsah úlohy, kterou společnost Equitable Life ve Spojeném království hrála v činnosti poboček na Guernsey a v Dubaji. K těmto pojistníkům patří státní příslušníci celé řady zemí, kteří nemají bydliště ve Spojeném království“ (WE 27[46]).

Studie ES-3 konstatuje: „FOS nevyšetřuje stížnosti pojistníků, kteří zakoupili produkty od poboček britských firem se sídlem mimo Spojené království, pokud jde o služby, prodej nebo poradenství těchto poboček. Mělo by se však akceptovat, že každý nesprávný úřední postup po prodeji, týkající se poskytovatele ve Spojeném království, by měl spadat do pravomoci FOS. Z toho plyne, že pojistník s bydlištěm v Německu nebo Irsku by spadal do pravomoci britského úřadu FOS, kdyby koupil pojistku přímo od společnosti ELAS, ale nespadal by do ní, kdyby pojistku koupil prostřednictvím pobočky ELAS ve státu svého bydliště, pokud by se jeho stížnost týkala prodeje pojistky. V případě takových stížností pojistník může i nemusí spadat do pravomoci ombudsmana hostitelského státu, podle pravidel upravujících územní příslušnost ombudsmana.“

Studie ES 3 zmiňuje však další aspekt otázky příslušnosti FOS pomocí rozlišení mezi stížnostmi na provozování činnosti a stížnostmi, které se týkají údajného porušení obezřetnostních pravidel: „Příslušnost vnitrostátního ombudsmana by měla být dána rozsahem působnosti pravidel, kterých se stížnost týká. Tedy pokud se stížnost týká údajného porušení pravidel provozování činnosti, mělo by být povinností ombudsmana hostitelského státu vyšetřit stížnost, protože se uplatní pravidla provozování činnosti hostitelského státu. Pokud se naopak stížnost týká údajného porušení obezřetnostních pravidel, odpovědnost za vyšetřování my měla být na FOS, protože podle směrnice o životním pojištění [pro společnost ELAS platí obezřetnostní pravidla Spojeného království]“ (ES-3[47]). Ze získaných dokumentů však vyplývá, že se FOS obvykle sám nezabývá stížnostmi na údajná porušení obezřetnostních pravidel, i pokud by to v zásadě nevylučoval statut FOS, který stanoví, že povinná příslušnost FOS platí pro každou stížnost na činnost regulovanou podle zákona o finančních službách a trzích.

V podstatě vzhledem k tomu, že většina pojistníků mimo Spojené království koupila své pojistky od poboček společnosti ELAS mimo Spojené království, byla velká většina z nich z tohoto způsobu odškodnění vyloučena. Jakkoli dokumenty naznačují, že FOS nepřijal žádné německé stížnosti, zdá se, že se zabýval přinejmenším jednou stížností od irského pojistníka. Není však jasné na základě čeho FOS rozhodoval, zda jednotlivé irské stížnosti spadají či nespadají do jeho příslušnosti.[48] Zdá se, že v této záležitosti panují nejasnosti nejen u pojistníků, ale i u dotčených institucí. Jak bylo uvedeno výše, ani irské orgány, které kontaktovaly britský úřad finančního ombudsmana, aby zjistily, zda se na něj mohou irští pojistníci obrátit „nebyly schopny získat vysvětlení, zda irští pojistníci společnosti Equitable Life spadají do oblasti příslušnosti britského ombudsmana pro finanční služby“.

c)  Parlamentní ombudsmanka Spojeného království

Jak bylo uvedeno výše, parlamentní ombudsmanka Spojeného království v současné době vede vyšetřování, jehož cílem je „určit, zda byla soukromým osobám nesprávným úředním postupem v období do prosince 2001 způsobena křivda ze strany veřejných orgánů odpovědných za obezřetnostní regulaci Equitable Life Assurance Society a/nebo ze strany Vládního úřadu pojistných matematiků; a doporučit vhodné odškodnění za takto způsobenou křivdu“ (WE 12[49]). Je také důležité připomenout, že její vyšetřování zahrnuje jen dobu do 1. prosince 2001, protože FSA, který byl od tohoto data zřízen jako jediný regulátor, není orgánem spadajícím do její příslušnosti. Stejně tak může ombudsmanka vyšetřovat pouze činnost subjektů pověřených obezřetnostní regulací společnosti ELAS; nemůže posuzovat stížnosti na způsob obchodování nebo marketing.

Stížnosti k parlamentní ombudsmance Spojeného království musí předložit poslanec Dolní sněmovny Spojeného království. Podle pana LAKEA (H1) proto „parlamentní ombudsmanka Spojeného království není z hlediska provádění práva k dispozici nikomu jinému než poddaným britské koruny prostřednictvím jejich poslance“. Proto, jak poukázal pan SEYMOUR, „občan Společenství mimo Spojené království nemůže podat odvolání k parlamentní ombudsmance Spojeného království“ (H7). Původní stanovisko úřadu ombudsmanky vyjádřené v dopise skupině EMAG bylo takové, že zahraniční pojistníci (kteří se do styku s pobočkami ELAS dostali mimo Spojené království) nebudou do vyšetřování nikdy zahrnuti (WE 14[50]). Parlamentní ombudsmanka však toto stanovisko změnila poté, co získala právní radu. V dopise[51] panu BRAITHWAITEOVI úřad ombudsmanky uvádí: „naše vyšetřování skutečně může zahrnout situaci všech zahraničních pojistníků, kteří tvrdí, že utrpěli křivdu v důsledku nesprávného úředního postupu při obezřetnostní regulaci společnosti Equitable Life před 1. prosincem 2001“ a že „veškerá zjištění a doporučení, která učiníme v závěru vyšetřování, se budou situací takových pojistníků zabývat“. Podle dopisu toto rozhodnutí vycházelo z potvrzení ministerstva financí Spojeného království, podle kterého v praxi veškerou obezřetnostní regulaci prováděl britský regulátor a stížnosti na tuto regulaci se tudíž dotýkaly práv nebo povinností vzniklých ve Spojeném království. Pan LAKE (H1) byl toho názoru, že rozhodnutí zahrnout zahraniční pojistníky bylo „rozhodnutím na základě vlastního uvážení a nikoli právního předpisu“. Komisař McCREEVY uvítal závazek parlamentní ombudsmanky, „protože na jednotném trhu není přijatelné, aby pojistníkům ze zemí mimo Spojené království nebyl zajištěn stejný režim jako britským pojistníkům“ (H8).

d)  Systém pojištění vkladů ve Spojeném království

Systém pojištění vkladů na své internetové stránce[52] uvádí, že se může zabývat pouze nároky proti firmám, které měly v době, kdy byla udělena rada, povolení od regulátora Spojeného království. Svědci vyslechnutí před výborem se domnívají, že systém pojištění vkladů v zásadě neplatí pro nároky na odškodnění od zákazníků zahraničních poboček britských pojišťoven (viz například prohlášení, která učinili pan TERTÁK, H1; pan LAKE, H1; pan WEYER, H3; paní O'DEA, H4, pan STEFFEN, H6).

Po žádostech irských pojistníků[53] se irské orgány snažily od britských orgánů získat informace o tom, zda by měli irští pojistníci v případě nesolventnosti nárok na odškodnění. Dostali vyrozumění v tom smyslu, že postavení irských pojistníků ve věci odškodnění ze systému pojištění je právně složité a „bude třeba jej posuzovat ... individuálně.“ (paní O'DEA, H4).

V dokumentu WE 21[54] úřad BaFin uvedl, že zkoumal, zda by němečtí zákazníci společnosti Equitable Life v případě platební neschopnosti mohli využít systém pojištění vkladů. Podle úřadu jsou pojistky, které němečtí zákazníci podepsali před vznikem systému pojištění vkladů dne 1. prosince 2001 (což platí pro všechny německé pojistky) chráněny, pokud byly podepsány s podnikem, který je držitelem povolení ve Spojeném království, nebo s jednou z jeho dceřiných společností v EU, a pokud již spadaly pod ochranu předchůdce tohoto systému, fondu ochrany pojistníků zřízeného v roce 1975. Druhá podmínka je splněna pouze tehdy (v případě, že „chráněné riziko se nachází mimo Spojené království“[55]), pokud byly pojistky podepsány s podnikem ve Spojeném království. Od roku 1997 byla ochrana rozšířena na pojistky podepsané s dceřinými společnostmi v zemích EHP, ale pouze v případě, že se riziko nebo závazek nacházejí v Spojeném království. Pojistky, které osoby s bydlištěm mimo Spojené království uzavřely se zahraničními pobočkami, což je nejtypičtější situace, by tedy podle informací obdržených z úřadu BaFin nebyly chráněny. Podle pana STEFFENA (H6) „se tato situace po roce 2002 významně nezměnila, protože kritériem bylo buď to, aby smlouva byla skutečně podepsána v Británii, nebo aby se pojištěné riziko nacházelo v Británii, tzn. že pojistník musel žít v Británii. Podle našeho odhadu – a nemohu to říci s naprostou jistotou – by to pro velkou většinu zákazníků v Německu neplatilo. Měli jsme schůzky v Bonnu, abychom s našimi britskými kolegy jednali o tom, zda by mohla existovat mezera mezi systémem pojištění vkladů platným v podstatě pro britské zákazníky na jedné straně a ochranou dostupnou evropským zákazníkům. FSA v žádném případě nezpochybnil naše hodnocení, že němečtí zákazníci nebyli chráněni, ale ani oni, ani my jsme nenalezli žádnou možnost nápravy“.

Dokument WE 84[56], který vypracoval pan HOLMES, v této souvislosti odkazuje na článek 12 Smlouvy o ES, který stanoví, že je zakázána diskriminace na základě státní příslušnosti, a zdůrazňuje, že „příslušnost podle místa bydliště se v judikatuře Společenství považuje za pojem zastupující státní příslušnost“. Proto se lze domnívat, že požadavky pro přístup k britskému systému pojištění vkladů diskriminují osoby s bydlištěm mimo Spojené království, a proto porušují článek 12 Smlouvy o ES.

Otázka přístupu k systémům pojištění vkladů však nemá pro oběti společnosti ELAS velký význam, protože tento britský systém se nikdy nedostal do hry vzhledem k tomu, že společnost nebyla nikdy prohlášena za nesolventní.

Stručně řečeno se zdá, že pojistníci mimo Spojené království obecně nemají přístup ani k jednomu z britských orgánů, které mají řešit stížnosti na pojištění nebo pojišťovny (úřad FOS a systém FSCS). Pan TERTÁK (H1) proto konstatoval, že „členové Equitable Life mimo Spojené království jsou v jasně nepříznivém postavení.“ Pan WEYER (H3) naznačil, že soudní žaloby budou „skutečně jediným uznatelným právním opravným prostředkem, který má evropský spotřebitel k dispozici“.

Vzhledem k nynější neuspokojivé situaci Komise podle pana TERTÁKA (H1) „určitou dobu pracovala s členskými státy ve věci systémů pojištění vkladů, a nyní zvažuje, zda předloží návrh směrnice, která bude požadovat, aby každý členský stát zřídil takový systém platný pro zákazníky a oprávněné osoby v případě vnitrostátních i zahraničních poboček v EU“. Paní O'DEA (H4) upřesnila, že Komise svolala pracovní skupinu, která měla posoudit, jak by bylo možné dosáhnout minimální úrovně harmonizace odškodnění v oblasti pojištění, aby byl zajištěn přístup spotřebitelů potýkajících se s přeshraničními pojistiteli k odškodnění poskytovanému v domovském členském státě pojistitele. „Jsme přesvědčeni, že by to mělo pokračovat“, uvedla paní O'DEA. Pan MAXWELL z ministerstva financí Spojeného království (H4) v zásadě rovněž vyjádřil podporu evropské směrnici upravující systémy pojištění vkladů: „Na rozdíl od pojištění bankovních vkladů v současné době neexistuje žádný evropský rámec provozování vnitrostátních systémů pojištění vkladů v oblasti pojišťovnictví. ... Spojené království uvedlo, že nebude nijak bránit řádně odůvodněnému návrhu. Ale jakýkoli návrh směrnice o systémech pojištění vkladů v oblasti pojišťovnictví může být pouze částí systému, který musí zahrnovat lepší spolupráci orgánů dohledu domovského a hostitelského státu.“ Podobně pan STEFFEN z úřadu BaFin uvedl: „s velkým zájmem pozorujeme další vývoj jednání mezi členskými státy EU o harmonizovaném právním rámci systémů ochrany v Evropské unii ... a Německo se této činnosti konstruktivně účastní“ (H6).

5.  Soudní žaloby

Pokud jde o možné soudní žaloby proti poskytovatelům pojištění, nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech obecně stanoví, že soudní příslušnost je vykonávána v členském státě, ve kterém má žalovaný bydliště, bez ohledu na jeho státní příslušnost. Oddíl 3 (články 8 až 14) stanoví konkrétní pravidla pro záležitosti týkající se pojištění. Čl. 9 odst. 1 stanoví, že „pojistitel, který má bydliště na území některého členského státu, může být žalován a) u soudů členského státu, v němž má bydliště nebo b) v jiném členském státě v případě žaloby podané pojistníkem ... u soudu místa bydliště žalobce“. Čl. 9 odst. 2 stanoví, že „nemá-li pojistitel bydliště na území některého členského státu, avšak má v některém členském státě pobočku, zastoupení nebo jinou provozovnu, je s ním při sporech vyplývajících z jejich provozu jednáno tak, jako by měl bydliště na území tohoto členského státu“. Nařízení rovněž upravuje uznávání a výkon soudních rozhodnutí ze strany dotčených členských států.

Z toho vyplývá, že irští/němečtí pojistníci, kteří uzavřeli smlouvu se společností Equitable Life ve Spojeném království, by si mohli vybrat, zda budou společnost žalovat ve Spojeném království nebo v zemi svého bydliště, což by s největší pravděpodobností bylo Irsko/Německo. Na druhé straně irští/němečtí pojistníci, kteří uzavřeli smlouvu se pobočkami společnosti Equitable Life v Irsku/Německu, by museli žalovat společnost Equitable v Irsku/Německu (pokud nemají bydliště v jiném členském státě). Velká většina irských/německých pojistníků koupila své pojistky od poboček ELAS v Irsku/Německu, proto by museli společnost žalovat tam.

Článek 32 konsolidované směrnice o životním pojištění stanoví pravidla pro právo rozhodné pro pojistné smlouvy. Podle něho se smlouva o životním pojištění řídí právem členského státu závazku, tedy členského státu, ve kterém má pojistník obvyklé bydliště. Pokud to právo tohoto státu umožňuje, mohou si strany zvolit právo jiné země. V každém případě, pokud je pojistník fyzickou osobou a má obvyklé bydliště v jiném členském státě, než jehož je státním příslušníkem, mohou si strany zvolit právo členského státu, jehož je pojistník státním příslušníkem. Avšak výše uvedená pravidla neomezují uplatňování legis fori v situaci, kdy je kogentní, bez ohledu na právo jinak rozhodné pro smlouvu.

Studie ES-3[57] na příkladu zkoumá výběr práva pro německé pojistníky při uplatňování nároků vůči společnosti: „To, zda němečtí pojistníci mohou vznášet nároky podle anglického práva u německého soudu, závisí na zásadách mezinárodního práva soukromého. Platí odlišná pravidla podle druhu nároku, který chce pojistník uplatnit.“ Pokud jde o smluvní opravné prostředky, studie dochází k závěru, že „v případě německého pojistníka, který uzavřel smlouvu se společností Equitable Life, je implicitním právem rozhodným pro smlouvu a případná porušení smluvních povinností právo německé. Strany si mohou zvolit jiné právo, ale jejich volba je omezena. Anglické právo lze zvolit v případě, že britský státní příslušník má obvyklé bydliště v Německu. ... [Pokud] společnost Equitable Life neprovozovala pojišťovací činnost v Německu ani prostřednictvím dceřiných společností nebo poboček ani prostřednictvím zástupců, mohou si smluvní strany zvolit kterékoli právo, pokud má pojistník obvyklé bydliště v Německu.“ Pokud jde o opravné prostředky pro protiprávní jednání podle občanského práva, studie ES-3 uvádí, že „v případě pojistníka s obvyklým bydlištěm v Německu (a proto majetkem v Německu), který utrpěl finanční ztrátu v důsledku protiprávního jednání společnosti Equitable Life nebo jednoho z jejích zaměstnanců, si pojistník může zvolit, zda využije opravné prostředky podle německého nebo anglického práva.“

Pan STEFFEN (H6) řekl, že „nemůže nijak kritizovat toto právní řešení, je to ochrana spotřebitele v nejlepším slova smyslu“. Považuje to, že pojistníci ze zemí mimo Spojené království se v případě vzniku problému „nemusí spokojit s britským právem“ za jejich výhodu. Pan WEYER (H3) však vyjádřil pochyby o schopnosti německých krajských soudů posoudit možné žaloby na společnost ELAS: „Také bych zde zmínil, že by to pro nás bylo mimořádně obtížné, protože materiál je velmi složitý. Z německého pohledu se zabýváme věcmi, které mají mezinárodní právní důsledky. Kromě toho je třeba vyjasnit otázky pojistně-matematických znalostí, regulačního práva a práva pojistných smluv, přičemž dokumenty, které máme k dispozici, pocházejí především ze Spojeného království, jsou tedy v anglickém jazyce. Předpokládáme, že na průměrný krajský soud, který by obvykle byl v takových věcech příslušný, by tyto záležitosti byly příliš. Pro německého spotřebitele je v tomto ohledu působivým faktorem i riziko právních nákladů.“

Výbor byl informován o žalobě podané na společnost ELAS u německého soudu. Pan STEFFEN výboru ve svědectví H6 řekl: „napsal mi německý právník, který žádal o pomoc německého regulátora v soudním řízení. ... Myslím, že se to týkalo řízení u krajského soudu v Düsseldorfu. Dosud jsme měli pocit, že jsme jako německý orgán dohledu dobře kryti, protože si nemyslíme, že by mohlo být úkolem regulátora vést jednání v jednotlivých sporech smluvních stran. Slyšel jsem, že tato jednání pokračují a také – ale to je můj subjektivní názor – že jsou dojednávány skutečně konkrétní dohody a částky vyrovnání v dané věci. Nemohu vám však říci, jaký bude výsledek“.

Pokud jde o irské pojistníky, paní KNOWD (H2) řekla výboru: „jsme v soudním řízení se společností Equitable, ale naše věc je v současné době pozastavena“. Paní KNOWD neupřesnila, zda bylo řízení vedeno u soudu v Irsku nebo ve Spojeném království. Výbor nezískal žádné informace o tom, zda další irští pojistníci podali žaloby na společnost Equitable Life.

Ve věci žalob na orgány dohledu uvádí studie ES-3[58], že pro ně neplatí nařízení (ES) č. 44/2001. Proto by se žaloba na náhradu škody proti orgánům Spojeného království řídila anglickým právem a musela by být podána u soudů Spojeného království: „Odráží to obecnou zásadu teritoriality, která platí ve věcech práva veřejného. Nároky vůči britskému regulátorovi se tudíž řídí anglickým právem, které musí určit, zda a za jakých podmínek může pojistník ze země mimo Spojené království získat náhradu škody. V této souvislosti je však třeba poznamenat, že členské státy jsou vázány základní zásadou nediskriminace na základě státní příslušnosti, kterou stanoví článek 12 Smlouvy o ES, a tudíž by odlišný režim pro pojistníky, kteří nemají bydliště ve Spojeném království, byl považován za nepřímou diskriminaci na základě státní příslušnosti“ (ES-3).

Jak bylo uvedeno, několik svědků upozornilo na právní překážky a finanční rizika spojená s vymáháním nároků vůči britskému regulátorovi, i pro občany Spojeného království. Ohledně občanů zemí mimo Spojené království bylo vysloveno tvrzení, že „právní prostředí ve Spojeném království je většině [z nich] nejen neznámé, ale je i značně rizikovější, než jejich domovské právní prostředí“ (viz pan LAKE, H1). Z dokumentů vyplývá, že z pojistníků ze zemí mimo Spojené království nepodal žaloby na britského regulátora nikdo.

• [1]  Strana 1.
• [2]  Strana 1.
• [3]  Strana 8.
• [4]  C-1.
• [5]  Strana 8.
• [6]  „Kupte jako Němci, vydělávejte jako Britové. Vysoké výnosy s vysokou úrovní bezpečnosti – jako první jsme připravili ideální strategii spoření pro německé investory“ a „13% výnosy: zeptejte se své pojišťovny, proč vám dává jen polovinu“ celostránková inzerce v týdeníku „Die Welt am Sonntag“a deníku „Frankfurter Allgemeine Zeitung“ v únoru 2000.
• [7]  Strana 8.
• [8]  Viz také WE 3, WE-FILE 2, WE-FILE 4, WE-FILE 9, WE-FILE 11, WE-FILE 13, WE-FILE 14, WE-FILE 15.
• [9]  Kopie dopisu předloženého výboru.
• [10]  „Byl jsem dotázán, zda existence pojistných smluv s garantovanými úrokovými sazbami (GIR), které společnost Equitable Life prodávala do roku 1996, měla dopad na výkonnost pojistek bez těchto garantovaných sazeb, a také na to, zda pojistníci bez garantovaných úrokových sazeb byli při koupi svých pojistných smluv informováni o možném dopadu pojistek s garantovanými úrokovými sazbami na jejich investice. Společnost ELAS má jediný fond s podílem na zisku, který je spravován jako celek a umožňuje všechny záruky ke všem jednotlivým druhům pojistek. Mohu potvrdit, že všechny záruky byly splněny. Kromě toho cílový bonus při připsání ve smlouvách s garantovanými úrokovými sazbami tyto sazby umožňuje“ (pan THOMSON, H8).
• [11]  Viz také WE-CONF 1 a WE-CONF 13.
• [12]  Strana 3.
• [13]  Interpretační sdělení Komise o svobodě poskytování služeb a obecném zájmu v pojišťovnictví (2000/C 43/03).
• [14]  Strany 4 a 5.
• [15]  Strana 5.
• [16]  Strana 5.
• [17]  Strana 8.
• [18]  Číslo KOM není k dispozici.
• [19]  Viz korespondence mezi vyšetřovacím výborem a IFSRA ve WE 80.
• [20]  Viz například WE 3.
• [21]  Strana 21.
• [22]  Strana 4.
• [23]  Slyšení dne 13. září 2006, strana 16 přepisu.
• [24]  Strana 2.
• [25]  Strana 7.
• [26]  Strana 2.
• [27]  Strana 7.
• [28]  Interpretační sdělení Komise o svobodě poskytování služeb a obecném zájmu v pojišťovnictví [Úř. věst. C 43 ze dne 16. 2. 2000].
• [29]  Strana 25.
• [30]  Viz dokument přiložený panem O'Broinem jako dodatek G k vyplněnému dotazníku (WE-FILE 33).
• [31]  Strana 3.
• [32]  Strana 8.
• [33]  Strany 27–28.
• [34]  Strana 86.
• [35]  Úřad ombudsmana v oblasti pojišťovnictví nadále odmítal jednat se stěžovatelem, a to i poté, co stěžovatel prohlásil, že má v úmyslu snížit částku na 159 999 EUR.
• [36]  Čtvrtá zamítnutá stížnost byla ta, kterou předložila paní KNOWD. Zmiňujeme se o ní v předcházejícím odstavci.
• [37]  Instituce, které jsou členy systému, jsou uvedeny na internetové stránce ombudsmana: http://www.versicherungsombudsmann.de/VOM/Navigationsbaum/WirUeberUns/AngeschlosseneUnternehmen/index.html
• [38]  Strany 70–74.
• [39]  Strana 71.
• [40]  Příloha E WE obsahuje kopii prohlášení ELAS, ve které se tvrdí, že společnost ELAS reguluje úřad pro osobní investice, tehdejší britský regulátor provozování činnosti.
• [41]  Z důkazních materiálů, které výbor získal, však vyplývá, že až na (alespoň) jednu výjimku se úřad FOS stížnostmi irských pojistníků nezabýval (viz níže).
• [42]  Strana 2.
• [43]  Viz WE 90.
• [44]  http://www.financial-ombudsman.org.uk/
• [45]  Strana 6.
• [46]  Strana 6.
• [47]  Strana 14.
• [48]  Vydání rozhodnutí o oblasti pravomoci zřejmě trvalo dlouhou dobu od podání některých stížností, např. 18 měsíců v případě paní KNOWD (viz H2).
• [49]  Příloha B.
• [50]  Strana 42.
• [51]  Postavení zahraničních pojistníků vůči vyšetřování parlamentní ombudsmanky; dopis úřadu ombudsmana panu Braithwaiteovi, generálnímu tajemníkovi EMAG, ze dne 9. května 2005.
• [52]  http://www.fscs.org.uk/
• [53]  Viz například dopis s přílohami pana O'Broina ze dne 8. března 2006 (WE 3).
• [54]  Strany 3 a 4.
• [55]  Tj. pojistníci s podílem na zisku s bydlištěm mimo Spojené království.
• [56]  Strana 24.
• [57]  Strany 68 až 70.
• [58]  Strany 108 a 109.

X        Možné opravné prostředky pro oběti společnosti ELAS podle právních předpisů EU

Tato část se zabývá opravnými prostředky, které mají pojistníci k dispozici podle práva EU. Za prvé šetří, zda sekundární právo, například třetí směrnice o životním pojištění sama, stanoví mechanismy nápravy. Za druhé se zpráva zaměřuje na systém soudní ochrany podle primárního práva EU ve věci ztráty a škody způsobené jednotlivcům porušením práva Společenství. Konečně výbor zkoumá koordinační mechanismy na úrovni EU, například FIN-NET, který byl zřízen, aby usnadnil vyřizování přeshraničních stížností spotřebitelů.

1.      Třetí směrnice o životním pojištění

Jak již bylo uvedeno, článek 36 (článek 31 směrnice 92/96/EHS) vyžaduje, aby členské státy stanovily podrobná pravidla, která zajistí, aby pojistníci před uzavřením pojistné smlouvy dostali vhodné informace. Po uzavření smlouvy mají pojistníci právo být informováni po celou dobu trvání smlouvy o všech změnách příslušných informací týkajících se smlouvy. Tento článek musí být vykládán ve spojení s přílohou III směrnice (příloha II směrnice 92/96/EHS). Příloha stanoví, že informace pro pojistníka musí být poskytnuty jasně a přesně, písemně a v úředním jazyce členského státu. Oddíl A uvedené přílohy uvádí výčet informací, které musí být sděleny pojistníkovi před uzavřením smlouvy, zatímco oddíl B uvádí výčet informací, které musí být pojistníkovi sdělovány během trvání smlouvy. Podle čl. 36 odst. 3 směrnice může členský stát závazku na pojišťovně požadovat, aby poskytla další informace k informacím uvedeným v příloze, „pouze pokud to je nutné pro správné pochopení základních prvků závazku pojistníkem“.

Studie ES-3[1] tvrdí, že minimální požadavky na zveřejnění stanovené ve směrnici jsou dostatečně přesné a poskytují tedy jednotlivcům vůči pojišťovnám práva, která lze vymáhat, jakmile jsou provedena ve vnitrostátním právu. Směrnice 2002/83/ES však sama nestanoví smluvní opravné prostředky ve prospěch pojistníků. Tudíž jsou „opravnými prostředky v případě porušení článku 36 opravné prostředky stanovené vnitrostátním právem“ (ES-3[2]). Jak bylo ukázáno v bodu VI 2 a.), britské požadavky na sdělování informací jsou rozsáhlejší a konkrétnější než článek 36 směrnice. Článek například není dostatečně konkrétní, aby zakládal právo pojistníka společnosti Equitable bez garantovaných anuitních sazeb, aby byl informován o riziku garantovaných anuitních sazeb, zatímco podle práva Spojeného království tato rizika musí být sdělena. Studie však objasňuje, že teoreticky, pokud by Spojené království nepožadovalo na pojišťovně sdělení údajů podle směrnice, mohl by mít pojistník právo na odškodnění od státu, kdyby v důsledku tohoto nesdělení utrpěl ztrátu. Podmínky odpovědnosti orgánu dohledu podle práva EU budou dále zkoumány níže.

Je třeba poznamenat, že informace, které mají být poskytnuty, zahrnují „opatření pro vyřizování stížností pojistníků, pojištěných osob nebo osob oprávněných podle smluv, včetně případně existence orgánu pro vyřizování stížností, aniž je dotčeno právo zahájit soudní řízení“ (příloha III oddíl A písm. a) bod 15 směrnice 2002/83/ES).

Podle těchto ustanovení měla být společnost Equitable Life povinna informovat pojistníky včetně zákazníků německé a irské pobočky o opatřeních a orgánech odpovědných za vyřizování jejich stížností. Výbor se snažil zkoumat, zda společnost ELAS tento požadavek vždy dodržela. Pan LLOYD, bývalý prodejce společnosti ELAS ve Spojeném království, ve svědectví H5 uvedl, že „[britští prodejci byli] dobře školení ve věci dodržování požadavků regulátora, ve smyslu – když mluvíte s klientem, musíte mu dát základní informace, musíte je informovat o hlavních rysech. V dokumentaci jistě byly odkazy na ombudsmana a způsob podávání stížností a určité standardní prodejní informace. Vždy jsem měl za to, a skutečně jsem tomu věřil, že společnost Equitable byla v řádném informování svých klientů stejně dobrá jako prodejci kterékoli jiné britské životní pojišťovny“. Avšak vzhledem k nejasnostem pojistníků z Irska a Německa ohledně toho, na jaký orgán se mají obrátit se svou stížností, se výbor snažil získat informace o tom, zda jim společnost ELAS řádně podala všechny příslušné informace. Pan THOMSON ve svědectví H8 odpověděl takto: „Společnost postupovala ve vztahu k irským stěžovatelům tak, že jim v konečné odpovědi podala informace o irském ombudsmanovi pro oblast pojištění. Pokud jde o německé pojistníky, společnost si není vědoma, že by existovala rovnocenná služba ombudsmana, stížnosti tedy byly projednány společností“. Dokument WE-CONF 21 informuje o tom, že v Německu „podmínky pojistné smlouvy rovněž uvádějí, že pojistníci se mohou obrátit na místní soudy, pokud chtějí vznést nárok“.

Naproti tomu však paní KNOWD (H3) tvrdila, že „společnost Equitable informovala irské členy, že nemohou využít služeb úřadu FOS“, zatímco se prokázalo, že to není pravda (přinejmenším v jejím případě). Pan THOMSON prohlásil: „Nevím o tom, že by bylo irským pojistníkům řečeno, že se nemohou obrátit na britský úřad FOS“ (H8). „Řekli jsme však irským pojistníkům, že britský úřad FOS může rozhodnout, že není schopen jejich stížnost posoudit. Jak jsem již řekl, naším obvyklým postupem bylo odkázat irské pojistníky, kteří nebyli spokojeni s naší reakcí na jejich stížnost, k irskému ombudsmanovi v oblasti pojištění, protože jsme se domnívali, že je nejvhodnějším orgánem pro vyřizování stížností irských pojistníků na pojistky prodané v Irsku“ (H8).

Provádění požadavků na informace stanovených v článku 36 ve spojení s přílohou III směrnice spadá do pravomoci a odpovědnosti členského státu závazku. Úřad IFSRA informuje výbor v dokumentu WE 80, že „Příloha III směrnice 2002/83/ES byla provedena v irském právu zákonným aktem 360 z roku 1994. Článek 45 části 5 vyžaduje, aby pojistitel poskytl pojistníkovi před uzavřením smlouvy určité informace, podrobněji specifikované v příloze III předpisů. Informace o vyřizování stížností ... jsou zařazeny v bodě 15 přílohy III. Společnost Equitable Life byla tímto ustanovením vázána.“ Ohledně situace v Německu pan WESTPHAL ve svědectví WS 2 tvrdí, že německé právo nebylo v souladu s požadavky stanovenými v příloze III konsolidované směrnice o životním pojištění. Praktický dopad německých právních předpisů upravujících uzavírání pojistných smluv – tzv. „Policenmodell“ – spočívá v tom, že pojistná smlouva se považuje za uzavřenou i v případě, že pojistník dosud neobdržel všechny informace, které požaduje směrnice EU o životním pojištění. To by bylo v rozporu se zásadou stanovenou ve směrnici, která uvádí, že pojistníci musí být před uzavřením smluvního závazku řádně informováni. Podle pana WESTPHALA proto německé sdružení spotřebitelů podalo v roce 1994 stížnost Komisi, v níž se podle jeho slov dále nepokračovalo. Pan WESTPHAL informoval výbor, že Komise zahájila řízení o nesplnění povinnosti stanovené právem Společenství[3] proti Německu až po podání další stížnosti ze stejných důvodů o 11 let později v roce 2005. Komise v říjnu 2006 zaslala německé vládě odůvodněné stanovisko. Pan WESTPHAL uvedl, že německé právní předpisy budou nyní uvedeny do souladu s požadavky směrnice o životním pojištění. Protože požadavky na zveřejnění uvedené v příloze III směrnice nejsou významné z hlediska hlavních obvinění z nesprávného prodeje proti společnosti ELAS, otázka se v této části zprávy dále nezkoumá.

Jakkoli měli být pojistníci informováni o postupech a orgánech pro vyřizování stížností, pokud existují, ani směrnice o životním pojištění, ani jiný právní předpis EU nepožaduje, aby členské státy zajistily mechanismy nápravy pro zákazníky domácí pobočky nebo pobočky v EU. Pan TERTÁK to zdůraznil ve svém prohlášení před výborem: „V současné době podle evropského práva neexistuje povinnost mít úřad ombudsmana pro finanční služby, který by mohl požadovat vyplacení odškodnění, nebo systém pojištění vkladů pro úhradu nároků v případě pádu pojišťovny“ (H1).

Proto britské orgány před výborem zdůraznily, že Spojené království „bylo na čele v zajištění mechanismů nápravy pro pojistníky a trvale plnilo více, než stanovily evropské požadavky v oblasti zajištění systému ombudsmana a pojištění vkladů“ (pan MAXWELL, H4), ačkoli se zdá, že tyto mechanismy nebyly k dispozici zákazníkům poboček zřízených v jiných členských státech. Jak již bylo řečeno, systémy ombudsmana existují i v Irsku a Německu. Pan MERRICKS zdůrazňuje v dokumentu WE 56, že současné systémy ombudsmana ve Spojeném království a Irsku jsou rozsáhlejší a mají větší rozhodovací pravomoci než většina srovnatelných systémů v jiných členských státech EU, včetně Německa. Jak bylo uvedeno výše, systémy pojištění vkladů existují nyní ve Spojeném království a v Německu, ale nikoli v Irsku.

Ve svých poznámkách před výborem pan SEYMOUR (H7) odkázal na článek 13 směrnice 92/96/EHS a zdůraznil, že této článek vyžaduje, „aby orgán dohledu domovského členského státu zabránil veškerým závadám ohrožujícím zájmy pojištěných osob nebo zajistil jejich nápravu“. Argumentoval, že britský regulátor však odmítá situaci napravit a „nadále činí všechny kroky k tomu, aby zablokoval demokratické cesty k nápravě utrpěných ztrát“. Podle pana SEYMOURA to je „závažné porušení třetí a čtvrté směrnice o životním pojištění“. V reakci na to pan BEVERLY z Komise vysvětlil, že zmínka o „nápravě“ v uvedeném článku neznamená platbu odškodnění: „dotčený článek se zabývá pravomocemi orgánů dohledu. Příslušné orgány musí mít pravomoc zabránit veškerým závadám ohrožujícím zájmy pojištěných osob nebo je ukončit či napravit. Zjednodušeně řečeno, toto ustanovení se nezabývá platbou odškodnění. Pokud vím, neexistují žádná jiná ustanovení zabývající se platbou náhrady škody nebo odškodnění. To je v současné době věc vnitrostátního práva“ (H7). Komisař McCREEVY to zopakoval ve svědectví H8: „Směrnice o pojištění se nezabývají otázkou odškodnění ani ji nijak nezmiňují.“

Pan ALEXANDER vyjadřuje názor, že „evropské právo by mělo hrát úlohu v dalším definování opravných prostředků, které mají k dispozici pojistníci pro vznášení nároků za ztráty vzniklé z porušení právních předpisů EU proti firmám“. Takové opravné prostředky by nenahradily, ale doplnily stávající opravné prostředky podle vnitrostátního práva (WE-FILE 31[4]). Podle něj by mělo být přesně definováno, jaké ztráty by měly být odškodňovány a jak se odškodnění vypočítá. Právní předpisy by se rovněž měly „zabývat prvky, které pojistník potřebuje k podání nároku, nebo definovat požadavky na pojistníka pro podání ... občanskoprávní žaloby proti firmě nebo osobě, která porušila právní předpisy EU“ (WE-FILE 31). Pan KERN naznačuje, že „evropská legislativa by měla pozměnit stávající směrnice tak, aby zajišťovaly opravné prostředky pro soukromé osoby k podávání občanskoprávních žalob u soudů členského státu... Alternativně by bylo možné přijmout samostatnou směrnici stanovující opravné prostředky za ztráty utrpěné v důsledku porušení řady stávajících směrnic EU, ... které upravují životní pojištění a finanční služby obecněji“ (WE-FILE 31[5]).

2.      Primární právo EU

a.) Právo podávat petice a stížnosti k Evropské komisi

Podle článku 194 Smlouvy o ES má každý občan Evropské unie nebo osoba s bydlištěm v některém členském státě právo předložit samostatně či společně s dalšími petici Evropskému parlamentu ve věci, která spadá do oblasti činnosti Evropské unie a která se jich přímo dotýká. Petice může uvádět samostatnou žádost, stížnost nebo zjištění ohledně uplatňování práva EU nebo žádost k Evropskému parlamentu, aby přijal stanovisko ke konkrétní věci. Tyto petice dávají Evropskému parlamentu možnost upozornit na jakékoli porušování práv evropských občanů ze strany členského státu nebo místních orgánů či jiné instituce. Podle okolností může Petiční výbor například požádat Evropskou komisi, aby zahájila předběžné vyšetřování a poskytla informace o dodržování příslušných právních předpisů Společenství. V některých výjimečných případech může výbor předložit Parlamentu zprávu, o které bude hlasováno v plénu, nebo uskutečnit vyšetřovací návštěvu. Může se rovněž snažit o spolupráci s vnitrostátními nebo místními orgány v členských státech, aby vyřešil problém nastolený předkladatelem petice. Petiční výbor však nemůže zrušit rozhodnutí příslušných orgánů v členských státech. Protože Evropský parlament není soudní orgán, nemůže vydávat rozsudky nebo rušit rozhodnutí přijatá soudy v členských státech. Podobně nemá Evropský parlament pravomoc přiznávat odškodnění předkladatelům petic, kteří utrpěli ztrátu v důsledku nesprávného provedení ve vnitrostátním právu práva EU.

V případě společnosti Equitable Life Evropský parlament skutečně obdržel mnoho petic, ve kterých se mimo jiné uvádí, že pojistníci utrpěli v důsledku toho, že britská vláda dostatečně nevykonávala regulaci nebo dohled nad společností ELAS v souladu s příslušnými právními předpisy Společenství pro oblast pojištění (viz WE 14 a WE 15). Výbor prohlásil petice za přípustné a požádal Evropskou komisi, aby se vyjádřila k jednotlivým otázkám, které předkladatelé petic nastolili. Předkladatelé petic byli kromě toho vyzváni, aby své případy přenesli výboru na jeho schůzi dne 13. září 2005.

Ve svém projevu k výboru (WE 44) autoři petice 0029/2005 výbor požádali, „aby zavázal orgány Společenství k dosažení nápravy a odškodnění“ a „vyzval [Komisi], aby zjistila skutečnosti, které by investorům pomohly nahradit jejich ztráty“. Předkladatelé petic rovněž naznačili, že Komise „má důvody zasáhnout proti vládě Spojeného království u Evropského soudního dvora“. Komise však v písemném vyjádření pro Petiční výbor[6] vyjasnila, že její úlohou je „ujistit se, že Spojené království v současnosti dodržuje příslušné právní předpisy Společenství“ a že „se nemůže nijak vyjadřovat k obsahu a uplatňování předešlého regulačního režimu, který byl nyní nahrazen“. Tuto otázku shrnula takto: „Komise v plném souladu s judikaturou Soudního dvora ve věci úlohy a účelu řízení o nesplnění předpisů důsledně tvrdila, že cílem takového řízení je podle práva EU nastolit nebo obnovit soulad stávajících vnitrostátních právních předpisů s právními předpisy EU, a nikoli vydat rozhodnutí o případném dřívějším nesouladu vnitrostátních právních předpisů, které byly od té doby pozměněny nebo nahrazeny.“[7]

Petice ve věci společnosti Equitable Life nakonec vedly Parlament ke zřízení tohoto vyšetřovacího výboru, který má věc vyšetřit.

Kromě podání petic k Evropskému parlamentu mají občané možnost přednést stížnosti Komisi, ačkoli to na rozdíl od petic není právo zaručené Smlouvou. Ve svém sdělení Evropskému parlamentu a Evropskému veřejnému ochránci práv o vztazích se stěžovatelem ve věci porušení práva Společenství[8] Komise konstatuje, že „kdokoli může Komisi bezplatně podat stížnost na členský stát ohledně jakéhokoli opatření (právního předpisu, nařízení nebo správního opatření) nebo postupu členského státu, který podle něj není v souladu s ustanovením nebo zásadou práva Společenství“. Veškerá korespondence, která bude pravděpodobně přešetřována jako stížnost, se eviduje v centrálním registru stížností, který vede generální sekretariát Komise. Po vyšetření stížnosti mohou úředníci Komise požádat kolegium komisařů, aby buď proti dotčenému členskému státu zahájilo řízení o nesplnění povinnosti podle článku 226 Smlouvy, nebo aby věc uzavřelo. Komise o záležitosti rozhodne dle svého uvážení. Ve svých výročních zprávách o sledování uplatňování práva Společenství Komise pravidelně uznávala zásadní úlohu stěžovatelů při zjišťování případů porušení práva Společenství. Například v roce 2005 na stížnosti připadalo zhruba 43,5 % všech zjištěných porušení předpisů.[9] Jakkoli Komise může rozhodnout o zahájení řízení o nesplnění povinnosti proti členskému státu, nemůže stěžovatelům přiznat odškodnění. Zahájení řízení o nesplnění povinnosti však podle věci Francovich může předkladateli nároku usnadnit odůvodnění žaloby na náhradu škody. Tato otázka je podrobněji pojednána níže.

V interním sdělení Komise ze dne 19. března 2004, které Komise poskytla v rámci dokumentu WE-CONF 11, je uvedeno: „celkem jsme obdrželi 7 stížností od jednotlivých občanů, 5 dopisů poslanců Evropského parlamentu a dva písemné dotazy EP [na společnost Equitable Life]“. Ve svědectví H1 pan TERTÁK citoval z odpovědi komisaře na dopis, který zaslal pan Perry, poslanec EP: „Za obvyklých okolností, pokud se dotčená strana domnívá, že vnitrostátní orgány dohledu řádně nedodržely požadavky příslušných směrnic ES, lze žádat o nápravu podáním u vnitrostátních soudů. Kromě toho v takových případech mají vnitrostátní soudy i pravomoc přiznat dotčeným stranám náhradu škody, což Komise nemůže. ... V současné době Komise neví o žádném porušení směrnic EU v oblasti pojištění ve spojení se společností Equitable Life, ale v případě nutnosti přezkoumá stanovisko s ohledem na výsledky šetření lorda Penrosea“. Podobně podle dokumentu WE-CONF 11 zněla prvotní odpověď Komise na stížnosti občanů: „vyčkáme na výsledek nezávislé zprávy ... lorda Penrosea, nežli rozhodneme, jaké případné opatření by mělo být přijato“.

Před zveřejněním Penroseovy zprávy Komise stěžovatelům zdůraznila (analogicky ke stanovisku, které vyjádřila v odpovědi na žádost Petičního výboru o informace), že předmět stížnosti se vztahuje k předešlému režimu regulace a dohledu, který Spojené království nahradilo (WE-CONF 11). V dokumentu WE 1[10] Komise své stanovisko vysvětlila takto: „Komise nemůže zaujmout konečné stanovisko k tomu, zda došlo k porušení předpisů při praktickém provádění směrnice v případě společnosti Equitable Life, a i kdyby takové stanovisko mohla zaujmout a byla přesvědčena o tom, že v praxi došlo k porušení předpisů, nemohla by zahájit řízení o nesplnění povinnosti u Soudního dvora. ... Soudní dvůr rozhodl, že účelem řízení je „dosáhnout změny chování na straně dotčeného státu, a nikoli abstraktně zaznamenat, že v minulosti došlo k porušení povinnosti“. Soudní dvůr rozhodl, že „Komise nesmí u Soudního dvora zahájit řízení o nesplnění povinnosti, pokud nedošlo k tomu, že členský stát nesplnil odůvodněné stanovisko v přiměřené lhůtě, která mu byla k tomuto účelu oznámena[11]... V případě společnosti Equitable Life Komise sama prohlásila, že je spokojena se způsobem, jakým Spojené království provádí příslušné směrnice, a veškeré problémy jsou zřejmě spíše problémy praktického uplatnění nežli provedení ve vnitrostátním právu. Komise neshledala žádný důvod zahájit řízení o nesplnění povinnosti, nebylo vydáno odůvodněné stanovisko a bylo celkem jasné, že režimy regulace a dohledu Spojeného království pro životní pojištění, které zpochybnili různí autoři dopisů, stěžovatelé a předkladatelé petic, byly radikálně změněny od doby, kdy došlo k problémům, na které byly Komise a Parlament upozorněny.“

Komise v závěru konstatovala: „Protože hlavním problémem je zřejmě platba odškodnění ... Komise důsledně tvrdila, že žaloba na odškodnění musí být podána u vnitrostátních orgánů a soudů“, což by byla „pravda i v případě, že by směrnice Společenství přiznávaly práva přímo fyzickým osobám“ (WE 1[12]).

Stěžovatelé a předkladatelé petic považovali to, že Komise nechtěla vyšetřovat obvinění z nesouladu minulého regulačního režimu Spojeného království se třetí směrnicí o životním pojištění, za velmi neuspokojivé. Například skupina EMAG v dokumentu WE 44 upozorňuje, že „penzijní úspory jsou produkty akumulované po 50 i více let jako rezerva na stáří“ a že „může trvat desetiletí, než vyjdou najevo černé díry, jako byl případ společnosti Equitable“. Skupina EMAG naznačuje, že proto je „nepřijatelné, aby se Komise odmítla zabývat minulými chybami“ a táže se: „V jakém účinném právním rámci mohou pachatelé odejít jen s pouhými sliby reformy?“ Komise v dokumentu WE 1 uvádí, že si je „plně vědoma, že pro předkladatele petic je toto stanovisko neuspokojivé“. „Nicméně toto je jediné stanovisko, které může Komise zaujmout vzhledem ke své úloze a povaze řízení o nesplnění povinnosti podle právních předpisů Společenství“ (WE 1[13]). Komise se nedomnívá, že existuje mezera v zákonech, tudíž „neviděla důvod k zahájení řízení, které by určilo, že v minulosti možná došlo k porušení předpisů“ (WE 1[14]).

Z výše uvedených důvodů ani Evropský parlament ani Evropská komise nemohou nařídit vyplacení odškodnění předkladatelům petic nebo stěžovatelům, kteří utrpěli ztrátu v důsledku údajného nesprávného provedení a uplatnění právních předpisů EU členským státem. Pokud by však orgán EU určil, že jednání nebo opomenutí členského státu nebyla v souladu s právními předpisy EU, mohlo by to pomoci žalujícím ve vymáhání nároků příslušnými soudními cestami.

Proto je pochopitelné, že jsou předkladatelé petic a stěžovatelé zklamáni tím, že Komise nebyla ochotna prošetřit obvinění z porušení předpisů, ke kterým došlo v minulosti a která nebyla napravena. Výbor akceptuje, že Komise v takových případech nemůže zahájit řízení o nesplnění povinnosti. Jak uvádí Komise v dokumentu WE 1[15], skutečně musí dodržovat pravidla Smlouvy a judikaturu Soudního dvora a jakékoli úpravy pravidel řízení o nesplnění povinnosti by vyžadovaly formální změnu Smlouvy. Z tohoto důvodu nebude Evropský parlament moci vyhovět těm pojistníkům, kteří vyjádřili naději, že vydá doporučení Komisi, „aby zahájila u Evropského soudního dvora (ESD) řízení ve věci žaloby na vládu Spojeného království za to, že nejednala v souladu se směrnicemi ES“ (pan BRAITHWAITE, H 10).

Ustanovení smlouvy však nebrání Komisi ve vyšetřování údajných minulých nesplnění povinnosti jako takových (bez následného zahájení řízení o nesplnění povinnosti). Podle názoru výboru by to bylo odůvodnitelné zvláště v případech, jako je společnost Equitable Life, kdy se údajná porušení předpisů dotkla velkého počtu občanů v celé Evropě. Pokud jde o ustanovení Smlouvy o řízení o nesplnění povinnosti, výbor se domnívá, že existují mezery v právních předpisech, protože špatné provádění předpisů v mnoha případech vyjde najevo až po desetiletích. Lze proto zvážit takové změny Smlouvy, které by zásadně změnily povahu řízení o nesplnění povinnosti, aby bylo možné trestat členské státy za dřívější nesplnění povinnosti. Výbor se domnívá, že by bylo vhodné vyhodnotit možné přínosy takové úpravy, například zvýšení motivace členských států ke včasnému a správnému provádění právních předpisů EU.

Případ společnosti Equitable Life opět upozorňuje na důležitost a význam práva podávat petice Evropskému parlamentu, které mají občané EU. Zatímco Komise odmítla vyšetřit záležitosti, které stěžovatelé předložili, Parlament se rozhodl, že obvinění vznesená předkladateli petic jsou dostatečně závažná pro důkladné vyšetřování, a proto zřídil vyšetřovací výbor. Ačkoli sám nemá pravomoc přiznat předkladatelům petic odškodnění, může Parlament vydat doporučení, která bude v tomto ohledu považovat za vhodná.

b)  Odpovědnost regulátora podle práva EU

Jak bylo uvedeno v částech II a III této zprávy, výbor zjistil několik regulačních selhání britských orgánů odpovědných za dohled nad společností ELAS. Kromě toho konstatoval, že britské orgány řádně neuplatnily standardy obezřetnostního dohledu stanovené ve směrnici 2002/83/ES. V následujícím komentáři budeme zkoumat, zda to, že Spojené království nedodrželo plně ustanovení směrnice, může zakládat nároky dotčených pojistníků na odškodnění.

Podle judikatury Evropského soudního dvora členský stát, který nesplní povinnost, již mu ukládá právo Společenství, může mít odpovědnost za náhradu osobě, která v důsledku nesplnění povinnosti utrpěla ztrátu. Podle judikatury ve věci Francovich[16] jsou podmínky odpovědnosti následující:

· cílem právní normy, v souvislosti s níž došlo k nesplnění povinnosti, musí být přiznání práv jednotlivcům;

· nesplnění povinnosti musí být dostatečně závažné;

· musí existovat přímá příčinná souvislost mezi nesplněním povinnosti ze strany státu a škodou způsobenou poškozenému.

Podle studie ES-3[17] je první podmínka automaticky splněna, pokud členský stát nepřijme prováděcí opatření. Pokud členský stát přijme zákonná prováděcí opatření, ale tato opatření nesplní požadavky směrnice, nemusí být porušení nezbytně závažné. Pro rozhodnutí o tom, zda se nesprávné provedení rovná závažnému přestupku, musí být zváženy všechny okolnosti věci. Podstatné faktory rozhodování o tom, zda nesplnění povinnosti překračuje meze závažnosti, uvádí ESD ve věci Brasserie. Tyto faktory jsou: jasnost pravidla, ve vztahu k němuž došlo k nesplnění povinnosti; rozsah prostoru pro uvážení, který pravidlo ponechává vnitrostátním orgánům; úmyslnost nebo neúmyslnost nesplnění povinnosti a škody; omluvitelnost nebo neomluvitelnost případného právního pochybení; to, zda postoj zaujatý orgánem Společenství mohl přispět k opominutí; přijetí nebo zachování vnitrostátních opatření nebo praxe odporujících právu Společenství. Ve svém rozsudku ve věci C-278/05 („Robins“) ze dne 25. ledna 2007 ESD připomněl, že podmínka dostatečně závažného porušení práva Společenství předpokládá, že členský stát zjevně a závažným způsobem překročil meze, kterými je ohraničena jeho posuzovací pravomoc, přičemž skutečnosti, ke kterým je třeba v tomto ohledu přihlédnout, jsou zejména stupeň jasnosti a přesnosti porušeného pravidla, jakož i rozsah prostoru pro uvážení, který toto pravidlo ponechává vnitrostátním orgánům. Soudní dvůr v bodě 81 prohlašuje, že zpráva Komise, ve které je uvedeno, že Komise byla spokojena s tím, jak Spojené království provádí příslušné právní předpisy, může být prvkem, který naznačuje, že porušení práva není dostatečně zjevné a závažné. Ačkoli je však postoj institucí Společenství relevantním faktorem, lze pochybovat o tom, zda by měl mít členský stát, který porušil právo Společenství, právo těžit z neurčitých nebo umírněných vyjádření jednoho z orgánů Společenství, zvláště pokud vezmeme v úvahu, že koncepce provádění práva Společenství je dynamická a může se časem vyvíjet.

Pokud jde o společnost ELAS, hlavní chybou Spojeného království podle částí II a III této zprávy nebyla nesprávné provedení ve vnitrostátním právu, ale to, že státní správa neuplatňovala a nevymáhala ustanovení směrnice. Studie ES-3 objasňuje, že toto selhání se považuje za porušení práva Společenství, a proto se k němu odpovídajícím způsobem přistupuje. Faktory použité pro rozhodnutí o tom, zda je porušení závažné, jsou shodné s faktory uvedenými v odstavci výše ve věci nesprávného provedení ve vnitrostátním právu.

Studie ES-3 uvádí, že by bylo obtížné určit, zda bylo porušení pravidel společnost ze strany Spojeného království ve věci společnosti ELAS závažné. Pouze to, že „orgány nešetřily a nesledovaly dohodu o zajištění, kterou společnost Equitable uzavřela v roce 1999“, což zvláště kritizoval lord PENROSE[18] a i Bairdova zpráva[19], lze považovat za selhání dohledu, které „by mohlo být považováno za závažné porušení pro účely judikatury ve věci Francovich“ (ES-3[20]). Podobný názor vyjadřuje v dokumentu WE 71 právní firma, která pro společnost ELAS posuzovala skutkovou podstatu případných nároků vůči regulátorům: „Domníváme se, že existuje potenciálně pravděpodobný nárok na straně pojistníků z titulu porušení třetí směrnice o životním pojištění ve věci jednoho omezeného problému, jmenovitě pravděpodobně nadměrné hodnoty připsané smlouvě o zajištění v technických rezervách společnosti“ (WE 71).

Pokud členský stát neprovede směrnici ve vnitrostátním právu nebo pokud správní orgán tuto směrnici v praxi neuplatňuje, musí být splněna i druhá uvedená podmínka odpovědnosti. Odpovědnost tedy vzniká pouze v případě, že výsledek předepsaný směrnicí zahrnuje přiznání práv jednotlivcům, a pokud je možné určit obsah těchto práv na základě ustanovení směrnice. Otázka naplnění této podmínky je věcí výkladu práva Společenství, a proto podle studie ES-3 spadá do výhradní pravomoci ESD.

V tomto ohledu studie ES-3 odkazuje na věc C-222/02 Paul a další v. Spolková republika Německo. Ve svém rozsudku ze dne 12. října 2004 ESD vyjasnil některé otázky spojené s odpovědností orgánů v bankovnictví podle harmonizačních směrnic EU v oblasti bankovního práva. Soudní dvůr v podstatě došel k názoru, že ačkoli směrnice[21] ukládají vnitrostátním orgánům řadu povinností v oblasti dohledu, „ani směrnice 94/19 o systémech pojištění vkladů ani jiné harmonizační směrnice pro bankovnictví ... nepřiznávají vkladatelům práva vůči orgánům dohledu v případě, že jsou jejich vklady nedostupné v důsledku špatného dohledu“(ES-3[22]). Kromě toho Soudní dvůr uvedl, že „pravidlo vnitrostátního práva, které stanoví, že orgán dohledu musí plnit své funkce pouze ve veřejném zájmu, a které vylučuje jednotlivce z nároků na odškodnění za škody vzniklé v důsledku špatného dohledu, je v souladu se směrnicemi EU v oblasti bankovnictví“ (ES-3[23]).

Rozsudek ve věci Peter Paul tedy naznačuje, že směrnice Společenství v oblasti bankovnictví nestanoví implikované právo na řádný dohled, a předpokládá, že odpovědnost bankovních regulátorů je především záležitostí vnitrostátního práva. „Vzhledem k podobnostem obezřetnostního dohledu v oblasti bankovnictví a pojišťovnictví lze říci, že rozsudek platí i pro oblast pojišťovnictví“ (ES-3[24]). Studie ES-3 však upozorňuje, že tento rozsudek „nevylučuje možnost, aby ESD odvodil práva jednotlivce na základě jiných konkrétnějších ustanovení směrnic: implikovaná práva mohou ... vzniknout ... upřesněním povinností příslušných vnitrostátních orgánů v oblasti dohledu a sledování a rozsahu zájmů, k jejichž ochraně jsou zřízeny, v ustanoveních Společenství“ (ES-3[25]). Protože požadavky na dohled stanovené ve třetí směrnici o životním pojištění však zřejmě takto konkrétní nejsou, bylo by více než obtížné, aby dotčení pojistníci společnosti ELAS naplnili druhou podmínku odpovědnosti podle věci Francovich.

Další nedávný rozsudek ve věci žaloby upisovatelů pojištění Lloyd’s proti vládě Spojeného království ukazuje stejným směrem (viz WE-FILE 24 a WE-FILE 25). Požadovali od vlády Jejího Veličenstva náhradu škody za ztráty upisovatelů pojištění „v důsledku“ toho, že vláda neprovedla směrnici 73/239/EHS o pojištění[26]. Navrhovatelé argumentovali tím, že tím, že směrnice o pojištění nebyla provedena ve vnitrostátním právu Spojeného království, nemohli využít výhody výsledků předepsaných směrnicí mimo jiné pro „podmínky, které měly platit pro povolení a sledování pojišťoven Lloyd's; pro třídy pojištění, které takové pojišťovny mohou uzavírat; požadavky na technické rezervy a míru solventnosti takových pojišťoven a ověřování takových požadavků“.

Nejvyšší soud Spojeného království shledal, že práva, která podle argumentace navrhovatelů svěřovala směrnice, se v podstatě rovnala právu na provádění směrnice o pojištění. Na rozdíl od této záležitosti se ve věcech Francovich a Brasserie du Pecheur předpokládalo, že směrnice měla být, ale nebyla provedena ve vnitrostátním právu, a vyžadovalo se, aby bylo určeno právo, které mělo být navrhovateli nutně přiznáno, aby mohl dosáhnout výsledků požadovaných směrnicí. Podle rozsudku nebylo účelem směrnice o pojištění chránit ty, kteří byli regulováni způsobem, který uváděli upisovatelé pojištění, ačkoli mohou být pojistitelům svěřena odlišná práva, například právo usazování, ale chránit osoby, kterým dodávali své služby či produkty S ohledem na povahu příslušných ustanovení bylo účelem směrnice o pojištění usnadnit rozvoj otevřeného trhu poskytování přímého pojištění a v této souvislosti harmonizovat stávající vnitrostátní ustanovení o dohledu. Nejvyšší soud došel k závěru, že tyto účely neměly nic společného se sporem, který hodlali upisovatelé pojištění Lloyd's vést, a proto žalobu zamítl.

Konečně musí podle rozsudku ve věci Francovich existovat přímá příčinná souvislost mezi nesplněním povinnosti ze strany státu a škodou způsobenou poškozenému. Podle studie ES-3 „by největší překážkou [úspěchu žaloby na náhradu škody na základě věci Francovich] bylo určení příčinné souvislosti u ztráty, kterou utrpěli konkrétní pojistníci, a výpočtu náhrady škody“ (ES-3[27]).

c)  Žaloba na náhradu škody podle článku 235 a čl. 288 odst. 2 Smlouvy o ES

Čl. 288 odst. 2 Smlouvy o ES[28] stanoví, že v případě mimosmluvní odpovědnosti nahradí Společenství v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jeho orgány nebo jeho zaměstnanci při výkonu jejich funkce. Pokud občané, firmy nebo členské státy utrpí škodu v důsledku chyby zaměstnanců Evropského společenství, lze podat žalobu na náhradu škody u Soudu prvního stupně (jednotlivci a firmy) nebo u Soudního dvora (členské státy). Tato odpovědnost není upřesněna a je na Soudním dvoru, aby její rozsah vyložil.

V souladu s tím musí být před možnou náhradou škody splněny tyto podmínky:

· musí existovat nezákonné jednání instituce Společenství nebo jejího zaměstnance při výkonu jejich funkcí;

· musela vzniknout skutečná újma;

· musí existovat příčinná souvislost mezi jednáním instituce Společenství a vzniklou škodou.

Společenství nemůže vzniknout odpovědnost, pokud dotčená instituce zjevně a závažně nepřekročila meze výkonu svých pravomocí.[29] Zjištění chyby, které by se za obdobných okolností správní orgán při vynaložení běžné řádné péče nedopustil, podpoří závěr, že jednání instituce Společenství bylo nezákonné natolik, že Společenství vznikla odpovědnost.[30]

Dotčení pojistníci společnosti ELAS mohli podat žalobu na náhradu škody podle článku 288 na základě argumentu, že Komise neplnila řádně své funkce a povinnosti podle Smlouvy při sledování a uplatňování právních předpisů platných pro společnost EL (tzn. třetí směrnice o životním pojištění ve Spojeném království). Tato žaloba však zřejmě představuje pouze teoretickou možnost, protože pro ni výbor během tohoto šetření neshledal žádné přesvědčivé důkazy (viz část II zprávy). Avšak i pokud by Komise svou povinnost nesplnila, bylo by pochybné, zda by toto nesplnění naplnilo výše uvedenou podmínku nezákonnosti. Kromě toho se lze domnívat, že řádné provádění právních předpisů EU je především odpovědností členských států. Pokud má být členský stát považován za primárně odpovědný, bylo by přiměřenější, aby náhradu škody platil tento stát a nikoli Společenství; pak by navrhovatel musel žádat o odškodnění u vnitrostátních soudů, nežli by se mohl jeho nárokem dále zabývat ESD.[31]

3.      Koordinační mechanismy na úrovni EU

a)  FIN-NET

Dne 1. února 2001 Evropská komise uvedla do provozu síť mimosoudního urovnávání sporů v oblasti finančních služeb, která má podnikům a spotřebitelům pomoci řešit spory na vnitřním trhu rychle a účinně tak, že jim pomůže vyhnout se zdlouhavému a nákladnému soudnímu řízení, pokud to bude možné. Tato síť nazvaná FIN-NET je určena zvláště k usnadnění mimosoudního řešení spotřebitelských sporů v případech, kdy je poskytovatel usazen v jiném členském státě EU, než ve kterém žije spotřebitel. Dnes síť spojuje jednotlivé vnitrostátní mechanismy, které se týkají buď konkrétně finančních služeb (např. služby ombudsmana pro bankovnictví a pojišťovnictví) nebo obecně řešení spotřebitelských sporů. Zúčastněné systémy podepsaly dobrovolné Memorandum o porozumění (MoP)[32]. Memorandum stanoví podrobné pokyny, které by měly upravovat spolupráci v případech přeshraničních stížností. Jeho ustanovení však nejsou pro strany právně závazná, a proto memorandum nezakládá žádná zákonná práva ani povinnosti. FIN-NET doplňuje EEJ-NET (Evropská mimosoudní síť), která zřizuje obecnější síť alternativních mechanismů řešení sporů, které Komisi oznamují členské státy jako mechanismy uplatňující základní zásady obsažené v doporučení Komise č. 98/257/ES.

Pokyny pro spolupráci stanoví šestý odstavec MoP. Podle odst. 6 bodu 1 a odst. 6 bodu 2 MoP nejbližší služba, tzn. orgán řešení sporů pro příslušný sektor finančních služeb v zemi bydliště spotřebitele „poskytne spotřebiteli všechny nezbytné a vhodné informace o síti pro řešení stížnosti a o příslušné službě. V případě potřeby nejbližší služba připomene spotřebiteli, že je vhodné nejprve se obrátit se stížností na poskytovatele finančních služeb přímo, protože je to často podmínka, která musí být splněna předtím, než se mohou orgány pro řešení sporů stížnosti ujmout. Nejbližší služba bude rovněž spotřebitele varovat o případné existenci lhůty pro podání stížnosti k příslušné službě a možných lhůtách pro podání žalob u soudu“. Odstavec 6 bod 3 stanoví, že nejbližší služba buď „předá stížnost příslušné službě nebo poradí spotřebiteli, aby kontaktoval příslušnou službu přímo nebo v případě, že poskytovatel finančních služeb souhlasil s příslušností nejbližší služby nebo v případě, že k tomu zákonné povinnosti nejbližší služby zavazují, vyřeší stížnost v mezích svého jednacího řádu“. „Jakmile příslušná služba obdrží přeshraniční stížnost, je její povinností pokusit se vyřešit spor mezi poskytovatelem služeb a spotřebitelem podle pravidel stanovených jejím zmocněním a/nebo jejími zákonnými povinnostmi a s přihlédnutím k doporučení Komise č. 98/257, včetně platného práva“ (odst. 6 bod 4). Konečně odst. 6 bod 4 MoP stanoví, že tyto pokyny mají být považovány za základní postup spolupráce v síti a strany se vždy mohou dohodnout na alternativní metodě spolupráce v zájmu efektivnějšího urovnání sporu.

Odstavec 7 dává spotřebiteli možnost zvolit si jazyk svého jednání s příslušnou službou. Může použít buď pracovní jazyk příslušné služby nebo s ní jednat v jazyce smlouvy s poskytovatelem finančních služeb nebo v jazyce, ve kterém obvykle s poskytovatelem finančních služeb jednal.

Odstavec 8 stanoví pokyny pro výměnu informací mezi zúčastněnými službami a Komisí i mezi příslušnou službou a nejbližší službou. Ve věci výměny informací mezi službami odst. 8 bod 3 stanoví: „V rámci svých možností poskytne nejbližší služba příslušné službě informace o příslušných závazných pravidlech ochrany spotřebitele platných v zemi bydliště spotřebitele. Příslušná služba by si měla tyto informace vyžádat zvláštní písemnou žádostí obsahující konkrétní dotazy týkající se dané věci. Odpovědi na takové žádosti o informace z jiných služeb budou poskytovány co nejrychleji.“

Pan DUCOULOMBIER ze sekretariátu FIN-NET při Evropské komisi ve svědectví H9 stručně vysvětlil způsob práce sítě: „Základní princip práce sítě je naprosto jednoduchý. Spotřebitel ze země A má spor s poskytovatelem finančních služeb v zemi B. Principem sítě FIN-NET je to, že spotřebitel ze země A musí vědět jen o existenci svého ombudsmana v zemi, kde bydlí, a pak kontaktuje svého vlastního ombudsmana ve svém vlastním jazyce. Ombudsman v zemi spotřebitele – tento ombudsman je uváděn jako „nejbližší služba“ – pak převede nárok spotřebitele k svému protějšku v zemi B, kdy zemí B je členský stát, ve kterém se nachází poskytovatel finančních služeb. Je to tedy naprosto jednoduchý systém, který má spotřebitelům pomoci najít nejvhodnější službu, která bude odpovědná a schopná vyřídit přeshraniční spor spotřebitele. To znamená, že spotřebitel nemusí znát jazyky a nemusí být informován o existenci služeb pro přeshraniční řešení sporů v jiných členských státech. Musí pouze znát svého vlastního ombudsmana.“ Rovněž popsal úlohu Komise ve vztahu k FIN-NET: „My jako Komise jsme koordinátory této sítě, ... organizujeme praktické aspekty, ... organizujeme, svoláváme a pořádáme schůze a vydáváme zápisy z těchto schůzí. [Třebaže] pracujeme jako tajemníci i koordinátoři, ... nezasahujeme přímo do vyřizování sporů.“ Podle pana DUCOULOMBIERA vyřídí FIN-NET každoročně 600 až 800 sporů. Dodal: „nebyly nám hlášeny žádné případy, kdy by ombudsman porušil ujednání FIN-NET tím, že by nepřevedl konkrétní věc příslušné službě, máme tedy všechny důvody se domnívat, že zavedená ujednání fungují“.

Řada dalších svědků rovněž obecně zmínila FIN-NET. Pan MAXWELL uvedl, že FIN-NET „hledá cesty, jak pomoci ... efektivnější spolupráci“. Zdůraznil, že systém není založen na konkrétním evropském právním předpisu, ale spíše na dobrovolném ujednání o spolupráci, které „se rozvíjí, ačkoli pomalu“ (H4). Pan MERRIKS zmiňuje FIN-NET v dokumentu WE 56: „Úřad finančního ombudsmana Spojeného království je zakládajícím členem FIN-NET. ... Memorandum o porozumění FIN-NET stanoví, že stížnosti vyřizuje služba v členském státě, kde se nacházela příslušná pobočka finanční instituce.“ V dokumentu WE 62 nynější irský ombudsman pro finanční služby pan MEADE uvedl k FIN-NET toto: „Jsem ... signatářem Memoranda o porozumění o ... FIN-NET. Ombudsman je v rámci FIN-NET povinen zajistit účinnou výměnu informací mezi evropskými ombudsmany. ... Pokud obdržím stížnost od občana s bydlištěm v Irsku na poskytovatele finanční služby regulovaného regulačním orgánem v jiném členském státě EHP, který je srovnatelný s naším finančním regulátorem, mohu postoupit tuto stížnost službě ombudsmana v příslušném členském státě EHP, aby byla vyřízena tam. Například pokud obdržím stížnost na britského poskytovatele finanční služby činného v Irsku, ale regulovaného úřadem pro finanční služby ve Spojeném království, lze takovou stížnost postoupit úřadu finančního ombudsmana ve Spojeném království k vyšetření a naopak.“

Pan DUCOULOMBIER (H9) informoval výbor, že v současné době je členy FIN-NET 49 služeb ombudsmanů z 21 zemí. Síť nezahrnuje všechny členské státy EU. Za prvé proto, že „v některých členských státech ... není k dispozici alternativní mechanismus nápravy“ (pan DUCOULOMBIER, H9). Za druhé, určité služby v jiných členských státech se rozhodly k síti se nepřipojit. „Možná se některé z nich domnívaly, že nemohou splnit všechna kritéria nutná k tomu, aby se staly členy FIN-NET, z nichž jedním je nezávislost [na] regulátorovi“ (pan DUCOULOMBIER, H9). Komise hodlá tyto geografické mezery zaplnit tím, že „povzbudí“ členské státy ke zřizování řádných alternativních mechanismů řešení sporů na jejich příslušném území. „Velmi usilujeme o zaplnění těchto [mezer], abychom zajistili, že budeme zahrnovat všechny finanční služby ve všech zemích“ (pan DUCOULOMBIER, H9). Poukázal na to, že v současné době neexistují žádná závazná pravidla, která by členské státy ke zřizování alternativních mechanismů řešení sporů zavazovala.

Kromě toho pan DUCOULOMBIER (H9) zdůraznil různorodost členů FIN-NET z hlediska rozsahu a obsahu pravomoci a definice jejich příslušnosti. „V rámci FIN-NET existují ombudsmani s odlišnými úlohami a odpovědnostmi ...“ Například ve Spojeném království a Irsku má služba ombudsmana horizontální komplexní pokrytí všech finančních služeb, zatímco v jiných členských státech existují různí ombudsmani odpovědní za různé finanční služby, jako je bankovnictví, pojištění nebo hypotéky. Za druhé se podle pana DUCOULOMBIERA liší pravomoci (H9): „Někteří [ombudsmani] mají téměř soudní pravomoci; mohou vynášet výroky závazné pro obě strany. Někteří to dělat nemohou. Někteří se jen pokusí nalézt mezi stranami styčné body a ... navrhnout smírné řešení ..., ale nemohou nic nařídit. ...“ Konečně pan DUCOULOMBIER zdůraznil rozdíly v definicích oblasti příslušnosti ombudsmanů. Například „ve Spojeném království je ombudsman příslušný u případů nacházejících se ve Spojeném království nebo u smluv, které byly skutečně spravovány ze Spojeného království“, zatímco německý ombudsman pro pojišťovnictví je příslušný pouze ve věci „stížností na smlouvy uzavřené se společností, která [se dobrovolně stala] členem sdružení německých pojišťoven“.

Ohledně případu společnosti Equitable Life je třeba upozornit, že současní ombudsmani pro finanční služby a jejich předchůdci ve Spojeném království, Irsku a Německu jsou (byli) členy FIN-NET. Jak bylo uvedeno v bodech IX 3. a 4. Existence sítě FIN-NET však nemohla zabránit tomu, aby byl určitým pojistníkům, konkrétně německým pojistníkům, kteří uzavřeli smlouvu s pobočkou společnosti ELAS v Německu, odepřen přístup k britskému úřadu finančního ombudsmana nebo k jejich vnitrostátnímu ombudsmanovi pro oblast pojištění. Jak bylo uvedeno ve studii ES-3[33], „německý systém ombudsmana je založen na dobrovolnosti, ombudsman má tedy pravomoc pouze nad podniky, které dobrovolně souhlasily se vstupem do systému. ... V situaci, kdy britská společnost otevře pobočku v Německu a rozhodne se do německého systému ombudsmana nevstoupit [jako ELAS], nemůže pojistník, který zakoupil pojistku prostřednictvím pobočky, podat stížnost z titulu nesprávného prodeje pojistného produktu k německému ombudsmanovi. Britský ombudsman rovněž odmítne stížnost vyšetřit, protože pojistku neprodala společnost se sídlem ve Spojeném království. V důsledku toho je pojistník ponechán bez přístupu k systému mimosoudního řešení sporů“ (ES-3[34]). Podobně se vyjádřil pan DUCOULOMBIER (H9), který uvedl konkrétní případ: „Existovala osoba s bydlištěm v Německu, která zakoupila jeden z těch programů společnosti Equitable Life a podala stížnost. Protože byla v Německu, podala nejprve stížnost k jednomu z mnoha německých ombudsmanů. Dostala zápornou odpověď, protože nespadala do oblasti příslušnosti německého ombudsmana. Obrátila se tedy na ombudsmana pro finanční služby ve Spojeném království a bylo jí řečeno, že ombudsman pro finanční služby ve Spojeném království ... není v této věci příslušný [také]. To bylo pro nás samozřejmě dost znepokojivé, protože to znamenalo, že naše síť má určité mezery. Tato konkrétní stížnost na Equitable Life, kterou podala tato konkrétní osoba, která se pak obrátila na Komisi, nám pomohla zjistit, kde můžeme naši síť zlepšit“.

Podle pana DUCOULOMBIERA (H9) tedy rozdíly mezi službami členů FIN-NET z hlediska pravomocí a příslušnosti mohou vést k „situacím, kdy určitá osoba nemůže nikde dosáhnout žádné nápravy“. „Jsme si toho problému vědomi a rozhodně netvrdíme, že máme plné pokrytí a dokonalou síť. Pořád v ní existují určité mezery“ (pan DUCOULOMBIER). Podobně studie ES-3[35] dochází k závěru, že „odlišné struktury a pravidla příslušnosti vnitrostátních mimosoudních systémů mohou vést k mezerám, které znevýhodňují přeshraniční spotřebitele finančních produktů oproti vnitrostátním spotřebitelům“. Pan MERRICKS hovoří podobně v dokumentu WE 56: „Je zjevné, že v zajištění systémů nápravy v různých členských státech existuje řada mezer. ...“ Pan MEADE v dokumentu WE 68 vyjadřuje názor, že „FIN-NET je velmi užitečná metoda pro zajištění výměny informací a toho, aby bylo možné vyřizovat stížnosti v celoevropském měřítku“, ale tato síť „[trpí] tím, že na rozdíl od Irska a Spojeného království je většina systémů dobrovolná, a proto bez zákonných vymáhacích pravomocí, které irský a britský systém mají“.

„Jsme rozhodnuti tyto mezery vyřešit. Jsou nepřijatelné a je nepřijatelné, že existují situace, kdy se spotřebitel v oblasti finančních služeb nedomůže mimosoudní nápravy“, řekl pan DUCOULOMBIER (H9). Komisař McCREEVY potvrdil: „ ... systém FIN-NET dále rozvíjíme“ (H8). Konkrétně Komise nyní připravuje „dotazník, který zašleme členským státům s cílem povzbudit je k tomu, aby na svém území zajistily řádné služby alternativního řešení sporů v oblasti finančních služeb, aby mezi členskými státy neexistovaly žádné mezery, přinejmenším z geografického hlediska“ (pan DUCOULOMBIER, H9). To potvrzuje prohlášení pana MERRICKSE v dokumentu WE 56: „Zcela nedávno FIN-NET požádal Komisi, aby vypracovala dotazník pro vnitrostátní regulátory zaměřený na totožnost a pokrytí jejich místních služeb pro mimosoudní vyrovnání ve finanční oblasti. Záměrem je to, aby získané informace vedly vnitrostátní regulační orgány k zaplnění mezer v síti zřízením nových nebo zlepšením stávajících systémů.“ Pan DUCOULOMBIER (H9) kromě toho uvedl, že v budoucnosti Komise hodlá síti FIN-NET zajistit „mnohem významnější úlohu spočívající v tom, že bude pomáhat Komisi při formulování její politiky“, protože „síť FIN-NET je privilegovaným pozorovatelem situace v oblasti finančních služeb z úhlu spotřebitelů“ a „[pomůže] nám zjistit, kde existují problémy“.

Studie ES-3 ohledně FIN-NET konstatuje: „FIN-NET nepochybně představuje účinný mechanismus prosazování zájmů ochrany spotřebitelů při přeshraničních nákupech finančních produktů, ale není bez chyb. Na evropské úrovni je stále třeba pracovat, abychom zajistili účinnou ochranu zájmů spotřebitelů, kteří se účastní přeshraničních transakcí.“

Stručně řečeno, svědkové se zřejmě shodli na tom, že FIN-NET je potenciálně užitečná síť, která může pomoci navést spotřebitele ke službě, která je schopna řešit jejich stížnost v přeshraničních situacích. FIN-NET však nemá žádný význam, pokud žádná z členských služeb není ke konkrétní stížnosti příslušná. Dokumenty předložené výboru odhalily, že současné rozdíly mezi členskými službami FIN-NET z hlediska definice příslušnosti k takovým situacím vedly. Například stížnosti německých pojistníků, kteří uzavřeli smlouvy s pobočkou společnosti ELAS v Německu, byly mimo příslušnost německého i britského ombudsmana. Kromě toho v některých členských státech nemají ombudsmani dostatečné pravomoci pro vydání rozhodnutí; v jiných státech služby řešení sporů neexistují nebo se nestaly členy sítě FIN-NET. Celkově dokumenty prokazují, že v systému FIN-NET existují značné mezery. Situace, do které se dostali němečtí pojistníci společnosti ELAS, proto není výjimečná, a podobné situace mohou nastat (a pravděpodobně nastanou) i v budoucnosti.

Tyto mezery v ochraně spotřebitele jsou nepřijatelné na vnitřním trhu, pro nějž je charakteristický rychle rostoucí objem finančních služeb poskytovaných přes hranice. Spotřebitelé musejí požívat stejné úrovně ochrany prostřednictvím přístupu k systémům mimosoudního odškodnění, a to nezávisle na tom, zda si koupí finanční produkty od domácích nebo cizích poskytovatelů, zejména proto, že přeshraniční problémy, jako jsou ty, které vznikly v kontextu případu společnosti Equitable Life, narušují důvěru spotřebitelů v evropský trh finančních služeb. Výbor bere na vědomí, že Komise začíná tento problém řešit. Je však třeba vynaložit více úsilí na nápravu nerovnováhy mezi tvrdými právními předpisy, které společnostem finančních služeb umožňují obchodovat v celé Evropě na jedné straně, a měkkými nástroji, které mají vytvořit systém přeshraničních režimů odškodnění na straně druhé.

V tomto ohledu a vzhledem ke skutečnosti, že právní cesty jsou často pro běžné občany příliš složité a nákladné, se zdá vhodné uvažovat o právních předpisech EU se závaznými opatřeními, která budou zavazovat členské státy k tomu, aby na svém území zajistily řádné zákonné systémy alternativního řešení sporů. Příslušnost těchto systémů by měla odpovídat rozsahu platnosti pravidel, kterých se stížnost týká. Protože uplatnění pravidel provozování činnosti podle třetí směrnice o životním pojištění spadá do odpovědnosti hostitelských členských států, měli by být ombudsmani vyřizující takové stížnosti odpovědní za všechny smlouvy uzavřené na jejich území, bez ohledu na to, zda je stranou smluv zahraniční nebo vnitrostátní společnost.

b)  CEIOPS

Evropský výbor pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění (CEIOPS) – dříve nazývaný „Evropská konference orgánů dohledu nad pojištěním“ – byl zřízen rozhodnutím 2004/6/ES ze dne 5. listopadu 2003 a zahájil činnost dne 28. května 2004. CEIOPS se skládá z vysokých zástupců orgánů dozoru nad pojišťovnictvím a zaměstnaneckým penzijním pojištěním v členských státech EU.[36] CEIOPS plní funkce výboru úrovně 3 pro sektor pojišťovnictví a zaměstnaneckého penzijního pojištění. Tato úloha zahrnuje poradenství Komisi při přípravě návrhů prováděcích opatření k rámcovým směrnicím a předpisům v oblastech pojištění a zaměstnaneckého penzijního pojištění a stanovování standardů, doporučení a pokynů pro dohled ke zvýšení sladěného a účinného provádění předpisů a usnadnění spolupráce vnitrostátních orgánů dozoru.

Pan BJERRE-NIELSEN, předseda výboru CEIOPS, řekl ve svědectví H7 výboru EQUI, že CEIOPS se zaměřoval spíše na obezřetnostní aspekty, ale: „naše poslání přirozeně zahrnuje otázky dohledu související s ochranou a odškodňováním spotřebitelů“. Poukázal na to, že ochrana pojistníků v oblasti stížností na poskytovatele pojištění je pro CEIOPS složitá otázka: „Práva a opravné prostředky spotřebitelů jsou tradičně pro členské státy prvořadé. Nejsou obvykle celoevropské. Rozdíly v příslušnosti, vnitrostátních orgánech a zákonných očekáváních spotřebitelů jsou značné. Někdy nemají členové CEIOPS žádnou stanovenou úlohu. Často ji má jiný vnitrostátní orgán, a to dokonce výhradní. Harmonizovaná činnost je obtížná, pokud je povolována vnitrostátně. Nicméně obecně řečeno, pokud členové CEIOPS mohou koordinovat svou práci, učiní tak, jak už jsem uvedl. CEIOPS uznává, že je třeba učinit více. Naše práce je již svou vlastní povahou trvalá a narůstající. Jsme pevně rozhodnuti hlouběji se zabývat postupy pro vyřizování spotřebitelských stížností v celé EU“ (H7).

Na dotaz ohledně vztahu FIN-NET a CEIOPS pan BJERRE-NIELSEN uvedl, že „jedním z mnoha rozdílů ... je to, že někteří členové CEIOPS se nezabývají smluvními stížnostmi – pokud mohu tento výraz použít“ (H7). „Jsme odpovědní za otázky solventnosti, obezřetnostní záležitosti a [provozování] činnosti ... , spíše než za konkrétní stížnosti. Nejlepší odpovědí, kterou mohu dát, je tedy to, že jsme si samozřejmě vědomi, že FIN-NET existuje, ale v důsledku naší práce na projektu Solvency II jsme mu nevěnovali mnoho času. Avšak vrátíme se k němu později“ (pan BJERRE-NIELSEN, H7).

• [1]  Strana 88.
• [2]  Strana 89.
• [3]  Tisková zpráva Komise ze dne 12. října 2006 uvádí, že Komise zaslala německé vládě dopis s formálním oznámením.
• [4]  Strana 2.
• [5]  Strana 3.
• [6]  Evropská komise: informace pro poslance ze dne 22. června 2005 ohledně petic 0611/2004 a 0029/2005.
• [7]  Evropská komise: informace pro poslance ze dne 22. června 2005 ohledně petic 0611/2004 a 0029/2005.
• [8]  KOM(2002) 141 v konečném znění, příloha.
• [9]  23. výroční zpráva Komise o kontrole provádění práva Společenství (2005); KOM(2006) 416 v konečném znění.
• [10]  Strany 7–9.
• [11]  Věc C-349/99 Komise v. Itálie, Recueil, 2002, s. I-305.
• [12]  Strana 9.
• [13]  Strana 9.
• [14]  Strana 9.
• [15]  Strana 9.
• [16]  Viz spojené věci C-6 a C-9/90 Francovich a další [1991], Recueil, I-5357; spojené věci C-46 a 48/93 Brasserie du Pecheur v. Německo a The Queen v. SS for Transport ex parte Factortame [1996], Recueil, I-1029; spojené věci C-178, C-179, C-188–190/94 Dillenkofer a další v. Spolková republika Německo [1996] Recueil I-4845, body 21–24.
• [17]  Viz strany 98 až 100.
• [18]  WE 16.
• [19]  WE 17.
• [20]  Strana 108.
• [21]  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES ze dne 30. května 1994 o systémech pojištění vkladů, první směrnice Rady 77/780/EHS ze dne 12. prosince 1977 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu (Úř. věst. 1977 L 322, s. 30); směrnice Rady 89/299/EHS ze dne 17. dubna 1989 o kapitálu úvěrových institucí (Úř. věst. 1989 L 124, s. 16); druhá směrnice Rady 89/646/EHS ze dne 15. prosince 1989 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu a o změně směrnice 77/780 (Úř. věst. 1989 L 386, s. 1). Tyto směrnice byly nyní pozměněny a konsolidovány ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES ze dne 20. března 2000 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu (Úř. věst. 2000 L 126, s. 1).
• [22]  Strana 101.
• [23]  Strana 101.
• [24]  Strana 105.
• [25]  Strana 105.
• [26]  Směrnice Rady 73/239/EHS ze dne 24. července 1973 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti v přímém pojištění jiném než životním a jejího výkonu (Úř. věst. 16. srpna 1973, L228/3-19).
• [27]  Strana 108.
• [28]  Článek 235: „Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat spory o náhradu škody podle čl. 288 druhého pododstavce“.
• [29]  Viz spojené věci C-104/89 a C-37/90 a věc C-352/98).
• [30]  Viz věc T-178/98.
• [31]  Viz věci 5, 7, 13–24/66, věc 96/71).
• [32]  Memorandum o porozumění o síti mimosoudního urovnávání přeshraničních stížností pro finanční služby v Evropském hospodářském prostoru.
• [33]  Strana 88.
• [34]  Strana 88.
• [35]  Strana 87.
• [36]  Orgány členských států Evropského hospodářského prostoru (Norsko, Island a Lichtenštejnsko) a kandidátské země EU, jakož i Evropská komise, se CEIOPS účastní jako pozorovatelé.

XI.      Věc pro evropské řízení o skupinové žalobě

Jak vyšlo při vyšetřování výboru najevo, náklady a rizika spojená se soudním řízením jednotlivců proti poskytovatelům finančních služeb jsou v mnoha případech neúměrná v porovnání s relativně malými částkami vymáhaných náhrad škod. Jak uvedl pan ALEXANDER ve svědectví WS, „v případě mnoha investorů a spotřebitelů nemusí být jejich ztráta peněz v absolutním vyjádření tak vysoká, aby šli a najali právníka“.

Kromě toho uvedl, že „ve finančních službách existují spotřebitelé, kterým byly prodány investiční produkty podobným způsobem nebo ... došlo při prodeji k podobné chybě“ (WS2). Údajný nesprávný prodej ze strany poskytovatelů finančních služeb často postihuje velké počty spotřebitelů, kterým byly prodány podobné produkty podobným způsobem, a proto mají tito spotřebitelé podobné právní nároky. Pan ALEXANDER se domníval, že „koncepce skupinové žaloby je zvláště vhodná v oblasti finančních služeb, protože služby často umožňují spotřebitelům a investorům sdružit své nároky, pokud jsou si podobné svým faktickým obsahem a právním nárokem. (WS2)“

Právo na skupinovou žalobu platnou pro celou EU by sloužilo nejen k lepší ochraně pojistníků včetně přeshraničních zákazníků. Možnost skupinové žaloby by oprávnila spotřebitele takovým způsobem, že by dále vytvořila i další regulační mechanismus, který by pomáhal zajistit, aby poskytovatelé finančních služeb dodržovali platné právo.

Podle názoru pana ALEXANDRA „by měli pojistníci mít možnost opřít se jak o systém kolektivní ochrany, který umožní podávání žalob jménem pojistníků proti firmám či osobám, tak o kolektivní právo podat žalobu uplatňované třídou nebo skupinou proti firmám nebo osobám, které poruší právo finančních služeb v EU“ (WE-FILE 31). Podle něj by mělo být právo EU pozměněno tak, aby umožnilo investorům z EU nebo kupujícím/investorům ze zemí mimo EU investujících do produktů finančních služeb EU podat žalobu jménem skupiny nebo třídy k soudům členského státu na náhradu ztrát vzniklých z porušení právních předpisů EU pro finanční služby. Pan ALEXANDER poukázal na nutnost stanovit jednotné procesní požadavky na skupinovou žalobu v celé EU: „Myslím si, že byste se chtěli ujistit, že procesně to lze provést způsobem, který bude v podstatně jednotný v celé EU; jinak může být některý členský stát posuzován jako útočiště pro skupinové žaloby, kde budou podávány všechny skupinové žaloby“ (WS 2). Upozorňuje však, že by to byla „politicky velká výzva pro členské státy, aby přijaly změny svých občanských soudních řádů, [ačkoli] by platily jen na žaloby na základě práv podle právních předpisů EU“ (WE-FILE 31[1]).

Pan ALEXANDER zdůraznil, že „skupinové žaloby amerického typu vzbudily v britských a evropských sdělovacích prostředcích velmi negativní ohlasy. Varoval, že skupinová žaloba v kontextu EU by měla být koncipována ta, aby se vyhnula „extrémním zneužitím“, ke kterým zjevně dochází v USA: „V USA je pro právníky snadné prokázat skupinu navrhovatelů a získat jen pár jmenovitých zástupců pro jednání s žalovanou bankou, aby [tak] všichni ostatní nemuseli příliš přispět. ... V americkém systému tedy existují problémy, kterým byste se měli vyhnout“ (WS2). Tedy, „tvůrci politik EU by měli prozkoumat existující procesní mechanismy v jurisdikcích EU a navrhnout opravný prostředek spočívající ve skupinové žalobě, který by mohl oprávnit určitou skupinu k občanskoprávní žalobě za ztráty vzniklé z porušení právních předpisů EU pro finanční služby na základě širšího požadavku podle anglického práva, které umožňuje skupinovou žalobu v případě, že navrhovatelé mají „společné nebo související skutkové či právní podstaty věci“ (WE-FILE 31[2]).

Výbor souhlasí s tím, že by bylo nezbytné důkladně prozkoumat možné výhody a nevýhody zavedení právního rámce pro jednotné procesní požadavky na evropská přeshraniční řízení o skupinových žalobách v oblasti finančních služeb.

• [1]  Strana 3.
• [2]  Strana 4.

XII.    Nutnost odškodnit oběti Equitable Life

Je třeba připomenout, že oběti Equitable Life nejsou investoři, kteří by hodlali podstoupit rizika s vyhlídkou na atraktivní výnosy. Spíše se jedná o lidi, kteří opatrně spořili peníze na svůj důchod u společnosti s velmi dobrou pověstí, která je vedla k přesvědčení, že jejich investice je naprosto bezpečná. Tito pojistníci byli oprávněni očekávat od vlády Spojeného království důkladný a přísný dohled nad všemi poskytovateli finančních služeb, kteří nabízejí tak citlivé produkty, jako je životní pojištění a soukromé penzijní spoření, včetně společnosti Equitable Life. To platí zvláště s ohledem na narůstající tendence mnoha evropských vlád vyzývat na základě demografických trendů své občany, aby se nespoléhali na státní starobní důchody, ale namísto toho kupovali soukromé penzijní programy.

Jedním z hlavních cílů třetí směrnice o životním pojištění je zajistit „přiměřenou ochranu“[1] pojistníků pomocí přísného dohledu. Jak bylo prokázáno v částech II a III této zprávy, britští regulátoři v řadě ohledů selhali při dohledu a sledování finančního zdraví společnosti Equitable Life, včetně stavu její solventnosti, vytváření přiměřených technických rezerv a pokrytí těchto rezerv odpovídajícími aktivy podle požadavků třetí směrnice o životním pojištění. Pokud by britští regulátoři řádně uplatňovali ustanovení směrnice, s největší pravděpodobností by dosáhli jejího cíle „zajistit přiměřenou ochranu pojistníků“, a tím by předešli krizi společnosti Equitable Life, která pojistníkům způsobila značné ztráty.

Jak dokládá tato část zprávy, neexistovaly pro dotčené pojistníky přiměřené opravné prostředky pro nápravu jejich ztrát ani podle práva Spojeného království, ani podle práva EU. Pokud jde o právo EU, je vzhledem k rozsudkům ve srovnatelných věcech diskutabilní, zda by žaloba na náhradu škody proti Spojenému království podle judikatury ve věci Francovich byla úspěšná. Podobně by bylo pro pojistníky obtížné úspěšně uplatnit své nároky proti regulátorovi na základě právního režimu Spojeného království, pokud jde o odpovědnost regulátora, protože by museli prokázat zneužití úřední moci. Na druhé straně probíhající vyšetřování parlamentní ombudsmanky Spojeného království, které zkoumá, zda jednotlivcům vznikla křivda nesprávným úředním postupem britských obezřetnostních regulátorů, by mohlo vyústit v doporučení zaplatit odškodnění. Pravomoc ombudsmanky je však omezena z hlediska lhůty i regulačních orgánů, kterých se vyšetřování týká. Její pravomoci zejména vylučují otázku toho, zda regulační režim Spojeného království v dané době splňoval požadavky práva EU.

S ohledem na výše uvedené se výbor domnívá, že je vhodné důrazně doporučit vládě Spojeného království, aby navrhla vhodný plán s cílem v plné míře odškodnit oběti společnosti Equitable Life ve Spojeném království i v zahraničí za své selhání při ochraně pojistníků v souladu s právními předpisy EU. Protože neexistují reálné alternativy, výbor se domnívá, že je povinností vlády Spojeného království převzít odpovědnost za své chyby a zajistit odškodnění občanů. Výbor je přesvědčen, že k tomu musí dojít nyní, aby byla tato záležitost ukončena a aby byla pro mnoho dotčených obětí zajištěna náprava.

• [1]  Viz například body odůvodnění 2 a 4 směrnice.

Závěry ČÁSTI IV – OPRAVNÉ PROSTŘEDKY

ČÁST IV – OPRAVNÉ PROSTŘEDKY

Úvod

1.  Celkem bylo událostmi ve společnosti ELAS postiženo přibližně 1,5 milionu pojistníků. Velká většina z nich byli britští občané. Postižen byl však i značný počet pojistníků ze 14 dalších členských států EU, zejména přibližně 8000 irských a 4000 německých občanů. V souvislosti s krizí společnosti ELAS bylo tedy poškozeno mnoho evropských občanů.

2.  Písemná a ústní prohlášení učiněná před výborem[1] naznačují, že krize společnosti ELAS způsobila finanční potíže mnoha jednotlivým důchodcům a střadatelům. Dále je průkazné, že vedle finančních ztrát způsobily záležitosti spojené s domáháním se nápravy a přístupem k právní ochraně mnoha pojistníkům velké obavy a stres.

3.  Celkové ztráty, které pojistníci utrpěli, nelze na základě informací poskytnutých výboru přesně vyčíslit[2]. Snížení hodnoty pojistek oznámené dne 16. července 2001 dosáhlo přibližně 4 miliardy GBP. Existují však protichůdné důkazy o tom, která část tohoto snížení souvisí se špatným řízením společnosti a která část je spíše důsledkem vnějších faktorů, jako byl v té době například slabý výkon finančních trhů. Avšak skutečnost, že společnost po celá 90. léta 20. století vyplácela nepřiměřené prémie, se spolu s náklady na garantované anuitní sazby zdá být hlavním důvodem snížení hodnoty pojistek. V důsledku této krize byly investiční možnosti společnosti ELAS výrazně omezeny, což mělo další finanční dopad na pojistníky.

4.  Prohlášení učiněná před výborem[3] poukázala na skutečnost, že různé skupiny pojistníků byly touto krizí poškozeny v rozdílné míře. Zdá se však, že výrazně znevýhodněno bylo zejména několik skupin: zaprvé, pojistníci bez garantovaných anuitních sazeb, kteří si sjednali pojistku až na konci 90. let 20. století a v roce 2000, a proto již neměli možnost využít nepřiměřených prémií, které společnost dříve vyplácela; zadruhé, příjemci anuitních plateb s podílem na zisku, kteří byli postiženi významným snížením svých anuitních plateb, aniž měli možnost převést pojistku k jinému poskytovateli; zatřetí, pojistníci z jiných členských států, nežli ze Spojeného království, např. z Irska a Německa, byli ve zvláště složité situaci bez ohledu na podmínky jejich pojistky u společnosti ELAS.

5.  Prohlášení učiněná před výborem ukázala, že pro mnoho osob poškozených krizí společnosti ELAS bylo velmi obtížné zjistit, jaké kroky mají učinit nebo na koho se mají obrátit se svou stížností ve snaze získat informace a dosáhnout nápravy. Mnohé z nich posílaly nejrůznější agentury doslova „od čerta k ďáblu“. Ostatní zjevně velmi silně spoléhali na systémy mimosoudního řešení sporů, zatímco by udělali lépe, kdyby své nároky vymáhali prostřednictvím běžných soudů, pokud by si mohli dovolit finanční náklady s tím spojené. Stručně řečeno, materiály předložené výboru ukazují na časté nejasnosti a nerovnoprávné zacházení. V současné době jsou posuzovány následné závěry a doporučení ohledně stavu nároků a přiměřenosti opravných prostředků, které mají pojistníci k dispozici, stejně jako přístup k soudním a mimosoudním opravným prostředkům.

I. Domáhání se nápravy soudní cestou

a) Soudní pře vedená společností ELAS

6.  Pokus společnosti ELAS nahradit ztráty prostřednictvím soudní pře se svými bývalými řediteli a auditory k odškodnění pojistníků nevedl. Skutečnost, že ani dobře finančně zajištěná strana sporu nebyla schopna své nároky vymoci, dokazuje, že domáhání se nápravy soudní cestou s sebou ve Spojeném království nese vysoké náklady a nejistotu.

b) Občanskoprávní řízení proti společnosti ELAS

7. Zahájení občanskoprávního řízení proti společnosti ELAS (podle bodu 62 zákona o finančních službách z roku 1986 – Financial Services Act 1986 – nebo i z důvodu uvedení v omyl či klamání z nedbalosti) bylo pro poškozené pojistníky teoreticky možnou cestou, jak se domoci nápravy. Podle informací poskytnutých výboru[4] se však zdá, že v praxi se pro toto řešení rozhodlo pouze několik movitějších pojistníků, případně tito pojistníci prostřednictvím svých právních zástupců pohrozili, že tak učiní, a následně se u společnosti domohli vyrovnání před zahájením soudního řízení pod podmínkou přísných ustanovení o mlčenlivosti. Vysoké náklady a rizika vyplývající z britského právního systému neumožnily, aby průměrní pojistníci společnost zažalovali, a proto se tito pojistníci museli následně spolehnout na britský úřad finančního ombudsmana (Financial Ombudsman Service), jako na jedinou cestu k dosažení nápravy. Výbor zastává názor, že taková situace je zjevně nespravedlivá.

c) Soudní řízení proti dohlížecím orgánům

8.  Ve znaleckém posudku[5], který si výbor vyžádal, se uvádí, že v rámci britského práva – na rozdíl od většiny zemí EU – nemůže dohlížecí orgán nést odpovědnost z důvodu nedbalosti, ale pouze z důvodu zneužití úřední moci, jehož součástí musí být jednání ve zlé víře. To by bylo splněno pouze v případě, kdy by orgány vykonávaly své pravomoci nezákonně a přímo se záměrem poškodit žalující stranu, anebo bezmyšlenkovitě a s lhostejností k možnosti takového poškození. Podle dostupných materiálů se zdá, že tyto podmínky nebyly v případě společnosti ELAS splněny, a následkem toho existují silné pochyby o tom, zda by poškození pojistníci mohli v rámci britského práva úspěšně přenést odpovědnost za své ztráty na regulační orgány.

d) Situace pojistníků z jiných členských států a zacházení s nimi

9.  Výbor bere na vědomí pochybnosti, které vyjádřila Komise[6] ohledně srozumitelnosti pojmů „svoboda poskytování služeb“, „odpovědnost regulačních orgánů za nedbalost“, a „obecný zájem“ a souhlasí, že rozdílné interpretace těchto pojmů „vážně poškozují fungování systému zavedeného třetí směrnicí o životním pojištění“.

10.  Společnost ELAS měla pobočky v Irsku (od roku 1991 do roku 2001) a v Německu (od roku 1992 do roku 2001) a prodala své produkty přibližně 8000 irských a 4000 německých zákazníků. Z některých podání[7] vyplynulo, že společnost ELAS se snažila získávat irské a německé zákazníky zejména na konci 90. let 20. století a ještě intenzivněji v roce 2000, tedy v době, kdy už její finanční situace byla kritická, a v souvislosti s výnosem odvolacího soudu v lednu 2000 bylo velmi pravděpodobné, že se kvůli závazkům ohledně garantovaných anuitních sazeb bude dále zhoršovat. To dokládá jak problematická reklamní kampaň, kterou společnost vedla v roce 2000 v Německu a o níž zástupce švýcarských orgánů během slyšení kriticky prohlásil, že by byla v jeho právním prostředí nemyslitelná[8], tak zavedení „Evropského fondu“ v Irsku ve stejném roce.

11.  Podobně jako v případě nesprávného prodeje, který společnost ELAS uskutečňovala ve Spojeném království, existují závažné informace naznačující [9], že společnost také klamala mnoho irských a německých pojistníků a potenciálních zákazníků tím, že je neupozornila na riziko spojené s garantovanými anuitními sazbami a klamně tvrdila, že fond s podílem na zisku vyrovnává výkyvy ve výnosech a v hodnotě aktiv. Dále byla před výborem učiněna prohlášení[10], že společnost klamně informovala některé irské zákazníky, že si zakoupili, nebo zakoupí produkty u nezávislého irského fondu, který bude „oddělen“, a nebudou se na něj tedy vztahovat závazky vzniklé v rámci britského fondu. Společnost v tomto jednání pokračovala i po vydání výnosu odvolacího soudu v lednu 2000 a několikrát tvrdila, že tento výnos nebude mít na irské a další „mezinárodní“ pojistky vliv.

12.  Výboru byla také jasně sdělena[11] nespokojenost německých pojistníků s rozhodnutím společnosti již nevydávat dokumenty související s výroční valnou hromadou, jakož i zprávy a účetní závěrky, v němčině. Toto rozhodnutí zjevně ještě více znevýhodňuje německé pojistníky před britskými a znovu dokazuje, že je třeba klást náročné požadavky na poskytování informací, a to nejen před uzavřením smlouvy, ale také během celého jejího trvání.

13.  Výbor považuje za politováníhodné, že ani irské ministerstvo podnikání, obchodu a zaměstnanosti (DETE), ani irský regulační orgán pro finanční služby (IFSRA) nepřijímají odpovědnost za značně nedostatečné kroky, které v souvislosti se společností ELAS učinil před rokem 2003 irský regulační orgán, a také skutečnost, že IFSRA nepodléhá irským právním předpisům o svobodě informací.

14.  Měl by být vytvořen souvislý řetězec odpovědnosti za regulaci. Tento řetězec odpovědnosti by neměl být narušen ani v případě reformy regulativních postupů nebo regulativních orgánů.

15.  Z dostupných materiálů[12] vyplývá, že v době krize společnosti ELAS neexistovala v Irsku jiná pravidla obchodování v oblasti životního pojištění, nežli požadavky na informace vyplývající ze směrnice o životním pojištění. Irský regulační orgán sdělil britskému regulačnímu orgánu pravidla obchodování až v červenci 2002. Stejně tak se lze domnívat, že německý regulační orgán sdělil německá pravidla obchodování v letech 1996 a 2000 přímo pojišťovnám Evropského společenství, které byly činné na jeho území, a to včetně společnosti ELAS. S výjimkou jediného zásahu německého regulačního orgánu proti zavádějící reklamní kampani nepřijaly ani irské ani německé orgány žádná zvláštní opatření s konkrétním cílem prosadit určitá pravidla obchodování v souvislosti se společností ELAS.

16.  Výbor tedy usuzuje, že jak irské, tak německé regulační orgány zaujaly ke kontrole obchodování společnosti ELAS neomluvitelně pasivní přístup a nevyužily plně všech pravomocí, které jim v tomto směru poskytuje třetí směrnice o životním pojištění.

17.  Na základě dostupných materiálů[13] se výbor domnívá, že třetí směrnice o životním pojištění nedefinuje dostatečně jasně pravomoci, úlohu a povinnosti domovských a hostitelských orgánů členských států. Tato nejednoznačnost je problematická jak z pohledu firem, které chtějí působit na jednotném trhu a potýkají se s nejistotou ohledně platných předpisů, tak ještě spíše z pohledu zákazníků, kteří často neznají pravidla určená na jejich ochranu, a dále nevědí, který orgán je příslušný k prosazení těchto pravidel a k řešení souvisejících stížností. Výbor dále upozorňuje na to, že spotřebitelé v přeshraničních situacích často řeší problém, že musí rozhodnout, zda se jejich stížnost týká finančního dohledu, nebo nějakého jiného aspektu regulace, a takové rozlišení je složité.

18.  Případ společnosti ELAS dále dokládá, že finanční dohled a záležitosti související se způsobem obchodování jsou úzce propojeny a v některých oblastech se dokonce překrývají. Rozdělení pravomocí mezi domovský a hostitelský stát může tedy vést k problematickým situacím, kdy regulačnímu orgánu v hostitelském státě odpovědnému za způsob obchodování chybějí potřebné finanční informace (které má pouze obezřetnostní regulační orgán domovského státu), aby zjistil, zda jsou tvrzení a informace uváděné poskytovatelem finančních služeb správné, nebo nedostatečné / zavádějící, a zda tedy vyžadují regulační zásah. Skutečnost, že britský orgán dohledu nad finančními službami (FSA) nikdy nepovažoval za nutné upozornit regulační orgány hostitelských států na kritickou finanční situaci společnosti ELAS, byla významným důvodem, proč německé a irské orgány odpovědné za způsob obchodování nepřijaly žádné regulační opatření.

19.  Jak irské, tak německé regulační orgány reagovaly na mnohé dotazy a žádosti o informace od pojistníků. Materiály, které byly výboru poskytnuty[14], dokazují, že se oba regulační orgány snažily získat informace od britských orgánů a poté je předávaly pojistníkům ve svých členských státech.

20.  Avšak prohlášení učiněná před výborem[15] jasně ukazují, že se ani irským ani německým pojistníkům nepodařilo dosáhnout prostřednictvím svých vnitrostátních finančních regulačních orgánů kladného vyřízení svých stížností. Irský orgán neměl pravomoc o stížnostech rozhodnout. Německý regulační orgán většinu obdržených stížností zamítl, protože byl toho názoru, že se týkají finančního dohledu, za nějž nebyl odpovědný. Dvě stížnosti, které německý regulační orgán podpořil, s krizí společnosti ELAS nesouvisely.

21.  Mnohá prohlášení a podání poskytnutá výboru[16] naznačují, že překrývání a „šedé zóny“ mezi finančním dohledem a dohledem nad obchodováním umožnily orgánům domovského státu a hostitelských států, aby na sebe vzájemně přesouvaly odpovědnost za řešení stížností. Například ani německé ani britské regulační úřady se nepovažovaly za příslušné k řešení konkrétní stížnosti[17], která podle výkladu jednoho orgánu souvisela s finančním dohledem a podle výkladu druhého se týkala způsobu obchodování. Výbor se domnívá, že tyto nedostatky jsou při přeshraničním vymáhání nápravy nepřijatelné.

22.  Výbor se domnívá, že diskriminace na základě místa bydliště v případě soudního a mimosoudního vyšetřování selhání regulačních orgánů znamená omezení práva na příjem služeb, jež je zaručeno Smlouvou o ES. Tato diskriminace při domáhání se nápravy také natolik úzce souvisí s právem přijímat a poskytovat služby v oblasti životního pojištění a zřizovat pobočky k poskytování těchto služeb, které je zaručeno Smlouvou o ES, že je jistě v rozporu s články 43 a 49 Smlouvy o ES.

23.  Pojistníci, kteří uzavřeli smlouvu s jednou z poboček společnosti na území EU mohou proti společnosti ELAS zahájit soudní řízení ve svém domovském státě podle vnitrostátního práva v souladu s nařízením (ES) č. 44/2001 a článkem 32 konsolidované směrnice o životním pojištění. Výbor nemá žádné informace o soudních řízeních vedených proti společnosti ELAS u irských soudů[18], ví však o tom, že jeden takový případ v současné době řeší některý německý regionální soud. Výbor se domnívá, že soudní pravomoc domácích soudů poskytuje postiženým pojistníkům určité výhody. Existují však pochyby o tom, zda by domácí soudy byly vždy schopny tyto případy přiměřeně řešit, protože například v případě společnosti ELAS je třeba zohlednit důkazy zahrnující složité pojistně-matematické a regulační otázky pevně spojené s jiným členským státem, které budou navíc pravděpodobně k dispozici pouze v překladu z cizího jazyka. Dále mohou vyvstat složité polemiky ohledně rozhodného práva, ale také v souvislosti se vzájemnou součinností mezinárodního práva soukromého a pravidly vnitřního trhu.

24.  Obecný závěr, k němuž výbor v souvislosti s britskými pojistníky došel, že soudní spor není z důvodu potenciálně vysokých nákladů a rizik pro průměrného pojistníka reálnou alternativou, platí obecně také pro pojistníky z ostatních zemí, přestože míra rizika, jíž jsou strany sporu vystaveny, může být různá v závislosti na jejich příslušných domovských právních systémech a na nákladech spojených s přístupem k nim, včetně dostupnosti případných programů právní pomoci.

e) Opravné prostředky v rámci práva Společenství

25.  Výbor si je vědom judikatury a institucionální praxe, podle níž Komise nemůže proti členským státům zahájit řízení pro dřívější porušení práva Společenství, které bylo mezitím napraveno. Výbor však trvá na tom, že takový postoj vytváří nešťastnou mezeru v soudní ochraně jednotlivců, kteří byli poškozeni tím, že některý členský stát porušil právo Společenství, přestože se toto porušení mohlo projevit až po několika letech. Výbor se domnívá, že možnost odsoudit členské státy za dřívější porušení práva a zároveň pomoci obětem, které zvažují možné žaloby u vnitrostátních soudů, by mohla pro členské státy znamenat silný podnět ke správnému a včasnému provádění právních předpisů EU. Výbor dále připomíná, že pokud na tom existuje oprávněný zájem, má Komise pravomoc vyšetřovat minulé případy, kdy podniky porušily některá pravidla uvedená ve Smlouvě.[19]

26.  Takové omezení pravomocí Komise naopak dokládá, jak důležité je v takových situacích petiční právo občanů a právo Parlamentu na vyšetřování. Komise v odpovědi na stížnosti, jež obdržela od pojistníků společnosti ELAS, uvedla, že nemůže vyšetřovat obsah a provádění dřívějšího regulačního režimu ve Spojeném království, který byl od té doby změněn. Parlament naopak rozhodl, že skutečnosti uváděné předkladateli petice jsou natolik závažné, že vyžadují zahájení podrobného vyšetřování a následně vytvoření vyšetřovacího výboru. Přestože Parlament nemá sám o sobě pravomoc poskytnout předkladatelům petice náhradu škody, může v tomto směru vydávat veškerá doporučení, jež považuje za vhodná.

27.  Třetí směrnice o životním pojištění nestanoví sama o sobě žádné opravné prostředky ani se nezabývá otázkou náhrady škody nebo se o ní nezmiňuje. Tyto otázky musejí být tedy vyřešeny v souladu s obecnými zásadami práva Společenství, včetně povinnosti loajálně spolupracovat, jež je stanovena článkem 10 Smlouvy o ES.

28.  V zásadě mohou vnitrostátní soudy od Spojeného království požadovat náhradu škody pro pojistníky společnosti ELAS, kteří utrpěli ztrátu následkem toho, že Spojené království nedodrželo ustanovení 3ŽP. Některá selhání britských regulačních orgánů[20] mohou sama o sobě představovat natolik vážná porušení právních předpisů, že podle práva Společenství spadají do odpovědnosti státu. Dále je zřejmé, že kumulativní účinek porušení právních předpisů britskými orgány může dohromady znamenat vážné a zjevné překročení práva rozhodovat podle vlastního uvážení.

II. Domáhání se nápravy mimosoudní cestou

a) Stížnosti k britskému orgánu dohledu nad finančními službami (FSA) a různá vyšetřování, jež předcházela zřízení výboru EQUI

29.  Z prohlášení učiněných před výborem[21] vyplývá, že ani stížnosti, které pojistníci po krizi předložili britskému orgánu dohledu nad finančními službami, ani žádná další oficiální vyšetřování nevedly k dosažení nápravy. Otázkami odpovědnosti a případné nápravy se buď nezabývaly nebo byly tyto otázky z rámce vyšetřování výslovně vyloučeny.

30.  Materiály, jež byly výboru[22] poskytnuty, nepodporují tvrzení, že britský orgán dohledu nad finančními službami nejednal s pojistníky z Irska a Německa, kteří se na něj obrátili se stížnostmi nebo žádostmi o informace, přiměřeným způsobem. Případy předložené výboru, v nichž se britský orgán dohledu nad finančními službami odmítl zabývat konkrétními aspekty stížností, se týkaly otázek spojených se způsobem obchodování, za něž jsou podle třetí směrnice o životním pojištění primárně odpovědné regulační orgány domovského státu. Avšak podobně jako v případě britských pojistníků, nevedly stížnosti německých ani irských pojistníků britskému orgánu dohledu nad finančními službami k dosažení nápravy.

a) Systém pojištění vkladů (Financial Services Compensation Scheme)

31.  Lidé postižení krizí společnosti ELAS neměli možnost využít britský systém pojištění vkladů (Financial Services Compensation Scheme), protože společnost nebyla nikdy prohlášena za platebně neschopnou.

32.  Výbor však upozorňuje, že přístup do tohoto systému je umožněn pouze investorům, kteří si sjednali pojistky se společnostmi ve Spojeném království, nebo, v případě, že investor uzavřel smlouvu s pobočkami v jiných členských státech, pokud se riziko nebo závazek nachází ve Spojeném království. Výbor se domnívá, že druhá podmínka představuje diskriminaci na základě místa bydliště, což je neslučitelné s právem Společenství.

b) Britský finanční ombudsman

33.  Několik tisíc pojistníků se se svými stížnostmi ohledně společnosti ELAS obrátilo na úřad finančního ombudsmana (FOS)[23], který jejich stížnosti potvrdil a přiznal jim náhradu škody.

34.  Z prohlášení učiněných před výborem[24] vyplývá, že úřad finančního ombudsmana nezajistil ve všech případech dostatečně transparentní výpočet výše náhrady škody, tak aby si ji stěžovatelé, kteří se domnívali, že je nedostatečná, mohli ověřit. Podle různých prohlášení[25] se zdá, že úřad finančního ombudsmana nezakládal své rozhodování při řešení stížností pouze na opodstatněnosti nároků každého stěžovatele, ale také na dopadu jednotlivých rozhodnutí na ostatní pojistníky společného investičního fondu.

35.  Skutečnost, že úřad finančního ombudsmana odmítl zohlednit opodstatněnost těch stížností, které byly založeny na zjištěních lorda Penroseho, ukázala na významnou mezeru v soudní ochraně a na omezení úřadu finančního ombudsmana při řešení stížností, u nichž by přisouzení nároku mohlo mít případné důsledky pro regulaci. Výbor dále vyslechl podání[26] o tom, že úřad finančního ombudsmana nepřijal rozhodnutí nezávisle na regulačních orgánech. Toto rozhodnutí má za následek, že celá skupina stěžovatelů, která podala potenciálně oprávněné stížnosti ohledně vyplácení nepřiměřených prémií, neměla jinou možnost, než zahájit nákladný a riskantní soudní spor.

36.  Z mnoha podání poskytnutých výboru vyplývá[27], že řešení některých stížností trvalo úřadu finančního ombudsmana nepřiměřeně dlouho. To mělo v některých případech za následek, že některé stížnosti byly promlčeny a stěžovatelé již nemohli podat soudní žalobu. To považuje výbor za nepřijatelné.

37.  Obecně se výbor domnívá, že úřad finančního ombudsmana nebyl pro velkou většinu pojistníků společnosti ELAS, kteří byli poškozeni krizí této společnosti, vhodným způsobem, jak dosáhnout kladného vyřízení svých stížností.

38.  Výbor se obává, že očekávání ze strany občanů, že služby ombudsmanů, jako je například úřad finančního ombudsmana, jsou účinnou a spolehlivou alternativou k vymáhání nápravy prostřednictvím soudů, neodpovídají vždy skutečným výsledkům činnosti těchto systémů.

c) Plán vyrovnání

39.  Z podání poskytnutých výboru vyplývá, že hlavním cílem plánu smírného vyrovnání je odstranit právní nejistoty ohledně společnosti ELAS a sejmout z ní závazky, a fond tímto způsobem stabilizovat. Tento plán však situaci pojistníků nezlepšil, protože zvýšení hodnoty pojistek poskytnuté pojistníkům bez garantovaných anuitních sazeb, kteří se na oplátku vzdali svého práva na vymáhání nároků, se snížením zase vyrovnalo, k čemuž brzy došlo.

40.  Podle mnoha výpovědí[28] se zdá, že v době, kdy tento plán nabízela, si společnost již mohla být vědoma toho, že zvýšení hodnoty pojistek není za běžných okolností udržitelné. Tuto skutečnost však nesdělila svým pojistníkům – ti by možná, kdyby byli upozorněni na skutečný stav financí společnosti[29], pro tento plán nehlasovali.

41.  Výbor se domnívá, že faktickým cílem tohoto plánu bylo odejmout všem zbývajícím pojistníkům právo na vymáhání nároků vůči společnosti, aniž by zabránil zvyšování jejich ztrát.

42.  Z několika dalších výpovědí[30] také vyplývá, že společnost sama řešila mnoho stížností od pojistníků bez garantovaných anuitních sazeb, na něž se nevztahovala dohoda o vyrovnání, a to buď jednotlivě, nebo prostřednictvím revize pojistných smluv, a nabídla jim určité odškodnění. Zdá se, že většina pojistníků tyto nabídky přijala, přestože výše náhrady zřejmě dostatečně neodrážela skutečné ztráty utrpěné následkem krize společnosti ELAS.

d) Britský parlamentní ombudsman

43.  Vyšetřování britského parlamentního ombudsmana ohledně toho, zda byli jednotlivci poškozeni špatnou správou ze strany orgánů pověřených kontrolou společnosti ELAS, je doplňkem k vlastnímu vyšetřování Evropského parlamentu.

44.  Vyšetřování odpovědnosti jednotlivých zúčastněných vládních nebo regulačních orgánů Spojeného království, Irska nebo Německa nespadá do mandátu tohoto výboru; to by mělo být záležitostí britského parlamentního ombudsmana a případných dalších (vypouští se) parlamentních nebo právních řízení v příslušných členských státech.

45.  Z vysvětlení vyplývá, že se vyšetřování britského parlamentního ombudsmana zabývá situací všech mezinárodních pojistníků, kteří tvrdí, že byli poškozeni následkem špatné obezřetnostní kontroly společnosti ELAS, a situace těchto pojistníků se budou týkat také veškerá zjištění a doporučení. Ombudsman má možnost doporučit britské vládě vyplacení náhrady škody.

e) Pojistníci z ostatních členských států: přístup k úřadu ombudsmana ve Spojeném království a v jejich domovském státě.

46.  Vyšlo najevo[31], že úřad irského ombudsmana v oblasti pojišťovnictví (Insurance Ombudsman of Ireland – IOI), který existoval v době krize společnosti ELAS, avšak mezitím byl nahrazen ombudsmanem pro finanční služby (FSO), obdržel od irských pojistníků 79 stížností a 15 z nich potvrdil. Zdá se, že mezi pojistníky, ombudsmany a společností ELAS došlo k některým nedorozuměním ve věci toho, zda je v pravomoci irského ombudsmana v oblasti pojišťovnictví zabývat se některými stížnostmi. Od irského ombudsmana v oblasti pojišťovnictví se nepodařilo získat informace, zda se některý z 15 případů rozhodnutých ve prospěch stěžovatele týkal hlavních tvrzení ohledně nesprávného prodeje, která výbor zjistil. Z materiálů, které má výbor k dispozici, obecně vyplývá, že bývalý úřad ombudsmana v oblasti pojišťovnictví nepředstavoval pro 4 000 irských pojistníků u společnosti ELAS vhodnou cestu k dosažení nápravy. Je však třeba uvést, že od zřízení úřadu ombudsmana pro finanční služby se situace zlepšila; zde se nabízí otázka, proč nebyl tento úřad zřízen dříve.

47.  V Německu úřad ombudsmana v oblasti pojišťovnictví až do října 2001 neexistoval. Avšak ani Versicherungsombudsman zřízený v říjnu 2001 není příslušný k řešení stížností ohledně společnosti ELAS, protože uvedená společnost nikdy nebyla členem tohoto systému a působnost ombudsmana je členstvím v systému podmíněna.

48.  Pojistníci společnosti ELAS, kteří si koupili pojistky na pobočkách společnosti v Irsku, Německu a ostatních členských státech, neměli v zásadě k britskému úřadu finančního ombudsmana přístup, protože se jeho působnost nevztahuje na služby poskytované britskými firmami z poboček v jiných členských státech.

49.  Výbor má však informace o tom[32], že několik stížností od irských pojistníků úřad finančního ombudsmana přesto řešil. Stále není jasné, na jakém základě úřad finančního ombudsmana rozhodl, že tyto stížnosti do jeho působnosti spadají. Výbor se domnívá, že v té době si pojistníci, regulační orgány ani sám úřad finančního ombudsmana nebyl jist, zda některé stížnosti irských pojistníků nespadají do jeho působnosti. Na druhou stranu je zvláštní, že úřad finančního ombudsmana zřejmě nepřijal žádné stížnosti od pojistníků z jiných členských států včetně Německa.

50.  Obecně se zdá[33], že pojistníci ze zemí mimo Spojené království neměli přístup k příslušným systémům mimosoudního vymáhání nápravy. Nacházeli se tedy v ještě nepříznivější situaci než pojistníci ze Spojeného království. Nejasnost ohledně toho, na koho se mohou pojistníci obrátit (a zda vůbec na někoho), vedla jednoho nebritského občana dokonce k předložení stížnosti Evropskému veřejnému ochránci práv, který však není pro tuto záležitost příslušný.

f) Síť FIN-NET

51.  Výbor upozorňuje[34], že v síti FIN-NET, která je v zásadě dobrovolná, existují významné mezery. Ty vyplývají zaprvé ze skutečnosti, že síť ani po několika letech fungování nepokrývá všechny členské státy EU a finanční služby. Zadruhé se pravomoci a kompetence jednotlivých systémů mimosoudního řešení sporů, které jsou členy sítě FIN-NET, významně liší. A konečně kritéria k určení působnosti různých členů sítě FIN-NET jsou různá a nevytváří dohromady vždy zcela koherentní systém. Síť FIN-NET například nijak nepomohla německým pojistníkům společnosti ELAS, jejichž stížnosti spadaly mimo působnost německého ombudsmana založenou na členství a mimo územní pravomoc britského ombudsmana. Je pravděpodobné, že kvůli těmto mezerám vzniknou, nebo již možná vznikly, podobné přeshraniční situace, u nichž naprosto neexistuje přístup k mimosoudnímu řešení sporů. Výbor upozorňuje, že krize společnosti ELAS pomohla Komisi tyto problémy v rámci sítě FIN-NET identifikovat a pokusit se nalézt do budoucna uspokojivá řešení.

52.  Výbor se domnívá, že takové mezery v přístupu k odškodňování spotřebitele jsou zcela nepřijatelné na vnitřním trhu, pro nějž je charakteristický rychle rostoucí objem přeshraničně poskytovaných finančních služeb. Problémy podobné těm, jež se objevily v souvislosti se společností ELAS, podrývají důvěru spotřebitelů v evropský trh finančních služeb. Spotřebitelé musejí požívat stejné úrovně ochrany prostřednictvím přístupu k systémům mimosoudního odškodnění, a to nezávisle na tom, zda si koupí finanční produkty od domácích nebo cizích poskytovatelů. Nesrovnalosti tohoto druhu brání rozvoji přeshraničního maloobchodního prodeje, který je pravděpodobně klíčem k využití plného potenciálu vnitřního trhu.

53.  Výbor považuje za zcela neuspokojivé, že EU sice otevřela své trhy finančních služeb s použitím základních právních předpisů (tzv. black letter law), jako jsou zásady uvedené ve Smlouvě nebo sekundární právní předpisy, avšak záležitosti týkající se odškodnění spotřebitele řeší pouze pomocí nástrojů, které nejsou právně vynutitelné, jako jsou doporučení a memoranda o porozumění.[35]

• [1]  Viz část IV oddíl II body 1 a 3.
• [2]  Viz část IV oddíl II bod 2.
• [3]  Viz část IV oddíl II bod 3.
• [4]  Viz část IV oddíl VI bod 2.c.
• [5]  Viz část IV oddíl VII bod 2.
• [6]  Interpretační sdělení o svobodě poskytování služeb a obecném zájmu v pojišťovnictví 2000/C 43/03, 16. února 2000.
• [7]  Viz část IV oddíl IX body 2.b a 2.d
• [8]  Viz část IV oddíl IX bod 3.a
• [9]  Viz část IV oddíl IX bod 2.c
• [10]  Viz část IV oddíl IX bod 2.c
• [11]  Viz část IV oddíl IX bod 2.e
• [12]  Viz část IV oddíl IX bod 3.a
• [13]  Viz také část IV oddíl IX bod 3.a
• [14]  Viz část IV oddíl IX bod 3.a
• [15]  Viz část IV oddíl IX bod 3.a
• [16]  Viz část IV
• [17]  Viz část IV oddíl IX bod 3.a
• [18]  Viz část IV oddíl IX bod 5
• [19]  Bod odůvodnění 11 a čl. 7 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy, Úř. věst. L 1, 4.1.2003, s. 1.
• [20]  Viz část IV oddíl X bod 2.b
• [21]  Viz část IV oddíl III
• [22]  Viz část IV oddíl IX bod 4.a
• [23]  Viz část IV oddíl IX bod 4.a
• [24]  Viz část IV oddíl VI bod 1.c
• [25]  Viz část IV oddíl VI bod 1.b
• [26]  Viz část IV oddíl VI bod 1.c
• [27]  Viz část IV oddíl VI bod 1.c
• [28]  Viz část IV oddíl IV bod 2
• [29]  Viz část IV oddíl IV bod 2
• [30]  Viz část IV oddíl IV bod 3 (co se týče utrpěných škod viz oddíl II bod 2)
• [31]  Viz část IV oddíl IX bod 3.b.)
• [32]  Viz část IV oddíl IX bod 4.b
• [33]  Viz část IV oddíl IX bod 4.
• [34]  Viz část IV oddíl X bod 3.a
• [35]  Viz doporučení Komise 98/257/ES ze dne 30. března 1998 o zásadách pro orgány odpovědné za mimosoudní urovnávání spotřebitelských sporů (Úř. věst. L 115, 17.4.1998, s. 31); doporučení Komise 2001/310/ES ze dne 4. dubna 2001 o zásadách, jež se týkají mimosoudních orgánů při řešení spotřebitelských sporů na základě dohody (Úř. věst. L 109, 19.4.2001, s. 56); Memorandum o porozumění týkající se přeshraniční sítě pro mimosoudní stížnosti v oblasti finančních služeb v rámci EHP.

Část V – Úloha Komise

o systematických nedostatcích způsobu, jakým Komise sledovala provádění práva EU s ohledem na krizi společnosti Equitable Life Assurance Society

OBSAH  ČÁST V

Úvod

I.         Provádění právních předpisů EU - obecné pozadí

1. Terminologie

2. Směrnice a závazky členských států: judikatura ESD

3. Povinnost Evropské komise podle Smlouvy

II.        Způsob, jakým Komise sleduje provádění v praxi

1. Provedení ve vnitrostátním právu

2. Uplatňování

3. Řízení o nesplnění povinnosti

III.      Nutnost zajistit komplexní přístup k provádění

Závěry

I.         Úvod

V části II této zprávy (viz bod II.2.1) již bylo řečeno mnoho o úloze Komise při sledování provádění 3ŽP a ostatních souvisejících směrnic. Tato část bude věnována analýze toho, zda existovaly systematické nedostatky v postupu, jakým Komise sledovala provádění směrnic obecně a ve vztahu k případu společnosti ELAS konkrétně.

Pro reakci na mandát Komise je nutné začít definováním toho, jak výbor chápe řádné provádění právních předpisů Společenství, a vyjasněním příslušné terminologie. Takto stanovená terminologie nebude sloužit jen jako základ následné analýzy, ale je použita v celé zprávě. To má zvláštní význam pro část II, která zkoumá provádění směrnic o pojištění a jeho sledování ze strany Evropské komise, a rovněž pro části III a IV zprávy. Je rovněž nezbytné připomenout povinnosti a odpovědnosti jednotlivých aktérů podle práva EU.

Tato část dále obecně určuje postupy a nástroje Komise používané v současné době při sledování provedení ve vnitrostátním právu právních předpisů EU a jejich praktického provádění. Přitom uvádíme některé hlavní překážky a obtíže v tomto ohledu, a to zejména na základě ústních svědectví, která před výborem proslovili zástupci Komise a akademičtí odborníci. Zvláštní důraz je kladen na řízení o nesplnění povinnosti jakožto hlavní nástroj práva Společenství pro nápravu nesprávného provádění právních předpisů EU členskými státy.

Výbor pak zjišťuje určité systematické a jiné nedostatky přístupu Komise ke sledování provádění. Vychází rovněž z analýzy jednání Komise při sledování provádění třetí směrnice o životním pojištění ve vztahu ke společnosti Equitable Life, uvedené v části II této zprávy. Konečně výbor zdůrazňuje potřebu komplexnějšího přístupu k zajištění účinného provádění právních předpisů EU a určuje řadu nezbytných prvků takového přístupu. Výbor předkládá řadu doporučení, jak tyto zjištěné nedostatky zlepšit.

II.   Provádění právních předpisů EU - obecné pozadí

1.  Terminologie

Před provedením analýzy je nezbytné vyjasnit terminologii použitou v této zprávě, zejména klíčové termíny a definice, které jsou někdy užívány a vykládány různými způsoby. Pro účely této zprávy a vyšetřování výboru EQUI jsou použité definice v souladu s posledními usneseními Evropského parlamentu o provádění právních předpisů Společenství následující:

§ Provedení ve vnitrostátním právu: proces transponování právních předpisů EU (např. směrnice) do vnitrostátních právních předpisů;

§ Uplatňování: proces každodenního uplatňování a vymáhání transponovaných předpisů EU ze strany vnitrostátních orgánů a/nebo regulátorů (někdy uváděn i jako „vymáhání“, viz níže);

§ Provádění: tento širší pojem obsahuje provedení ve vnitrostátním právu i uplatňování. Právo Společenství požaduje, aby byly právní předpisy EU prováděny účinně, včas a úměrně (v některých případech se však termín používá v užším smyslu jako synonymum „uplatňování“);

§ Prováděcí opatření/ustanovení/pravidla: zákony, pravidla, předpisy, fragmenty nebo články vnitrostátního práva, které provádějí právo EU;

§ Vymáhání: někdy se používá jako synonymum pro uplatňování, častěji ale odkazuje na proces nápravy nebo změny nesprávného uplatňování vnitrostátního práva a implikuje existenci chyby nebo anomálie ve způsobu, jakým je vnitrostátní právo uplatňováno, který musí vnitrostátní orgány napravit, v případě potřeby i donucovacím opatřením.

Po vymezení tohoto základního rámce budeme analyzovat, do jaké míry právo EU zakládá povinnosti členských států. Následující část této analýzy se zaměřuje na směrnice a nikoli na nařízení či jiné právní nástroje, vzhledem k tomu, že směrnice jsou nejobecnějším druhem právních předpisů EU a nynější vyšetřování případu společnosti ELAS se konkrétně týká provádění směrnice, a to třetí směrnice o životním pojištění[1] (3ŽP).

2.  Směrnice a povinnosti členských států: judikatura ESD

Podle článku 249 Smlouvy o ES jsou směrnice závazné, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, avšak volbu formy a prostředků provádění ponechávají vnitrostátním orgánům. Na rozdíl od nařízení směrnice ukládají povinnost dosahovat určitého výsledku a nikoli povinnost určitým způsobem jednat; dávají členským státům pružnost při volbě metody jejich provedení ve vnitrostátním právu, a tak teoreticky usnadňují začlenění norem Společenství do vnitrostátního práva a dodržování různých vnitrostátních právních tradic.

Tato teoretická možnost má skutečně z politického hlediska určité výhody: někdo tvrdí, že směrnice zajišťují účinnost, protože ponechávají prostor vlastnímu uvážení ve věci provádění, a pro členské státy je tedy snadnější se na nich shodnout. Mnoho právních předpisů EU by nebylo přijato, kdyby nebyly předloženy v podobě směrnic. Výhoda směrnic spočívá v tom, že jsou velmi pružným nástrojem a členské státy je mohou snadněji začlenit do svých různorodých právních soustav.

Tato pružnost a různé formy a metody provedení ve vnitrostátním právu jsou podle judikatury Evropského soudního dvora v souladu s právem Společenství. Soudní dvůr navíc dokonce potvrdil, že mohou existovat výjimečné případy, kdy není přijetí konkrétních právních opatření nezbytné, například, pokud existuje „jasná a přesná shoda“ mezi směrnicí a stávajícími vnitrostátními právními předpisy.[2] Svoboda volby metod a forem neosvobozuje členské státy od závazných účinků směrnice, „pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo“. Kromě toho pro členské státy platí komplexní ustanovení o loajalitě uvedené v článku 10 Smlouvy o ES, který je zavazuje „přijmout veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají z této Smlouvy nebo jsou důsledkem činnosti orgánů Společenství.“ Navíc právní předpisy, které byly přizpůsobeny směrnicím ES, nelze následně změnit v rozporu s cíli těchto směrnic.

Při posuzování vhodnosti a souhlasu prováděcích opatření klade Soudní dvůr zvláštní důraz na účel směrnice. Klíčovou otázkou je to, zda dotčený členský stát přijal všechna nezbytná opatření pro zajištění plné účinnosti směrnice v souladu s cílem, o který směrnice usiluje.[3]

Soudní dvůr zdůrazňuje, že členské státy jsou povinny zajistit plné a účinné uplatňování směrnice. Ke splnění této povinnosti nestačí, aby členský stát pouze přijal nezbytné transpoziční právní předpisy. Jinými slovy, provádění není z hlediska Soudního dvora jednorázovým úkonem čistě legislativní povahy. Přijetí vnitrostátních opatření správně provádějících směrnici nevyčerpává účinky směrnice. Členský stát je nadále povinen zajistit dodržování ustanovení směrnice i po přijetí prováděcích opatření:

„… přijetí vnitrostátních opatření správně provádějících směrnici nevyčerpává účinky směrnice. Členské státy jsou nadále povinny skutečně zajistit plné uplatňování směrnice i po přijetí takových opatření. Jednotlivci jsou proto oprávněni dovolávat se před vnitrostátními soudy vůči státu ustanovení směrnice, která se z hlediska svého obsahu jeví jako bezpodmínečná a dostatečně přesná, kdykoli není plné uplatňování směrnice skutečně zajištěno, to znamená, nejen v případě, kdy směrnice nebyla provedena nebo byla provedena nesprávně, ale i v případě, že vnitrostátní opatření správně provádějící směrnici nejsou uplatňována tak, aby dosáhla výsledku, o který směrnice usiluje.” [4]

Dále Soudní dvůr opakovaně došel k závěru, že směrnice jsou závazné pro všechny orgány členských států. Směrnicí nejsou tudíž vázány jen zákonodárné orgány, ale i správní orgány odpovědné za každodenní uplatňování a vymáhání práva a vnitrostátní soudy. Záměrem je vyhnout se správní praxi nebo soudním výkladům, které by narušily ochranu zájmů stanovených směrnicí. V posledních letech Soudní dvůr kladl zvláštní důraz na řešení problému „druhé úrovně nesouladu”, to znamená situace, kdy ačkoli jsou vnitrostátní právní předpisy formálně v souladu s právem Společenství, jejich uplatňování nebo vymáhání je narušováno správní nebo soudní praxí.

Soudní dvůr rovněž došel k názoru, že vnitrostátní správní praxe může být předmětem vymáhacího opatření, pokud je do určité míry trvalé a obecné povahy.[5] Tedy přinejmenším systematická a trvalá tolerance ze strany vnitrostátních orgánů k situacím, které nejsou v souladu s ustanoveními směrnice, je porušením práva Společenství, i pokud byla směrnice formálně provedena ve vnitrostátní právu.[6]

Konečně, pokud směrnice přiznává jednotlivcům práva, musí být příslušné vnitrostátní právní předpisy dostatečně přesné a jasné, aby si dotčené osoby byly plně vědomy svých práv a případně měly možnost opírat se o ně před vnitrostátními soudy.[7] Z hlediska soudní ochrany je přesnost a jasnost vnitrostátních prováděcích právních předpisů zásadní, protože dláždí cestu k dosažení nápravy u vnitrostátního soudu v případě, že členský stát nezajistí plné a účinné uplatňování směrnice.

3.  Povinnost Komise sledovat provádění, která vyplývá ze Smlouvy

Smlouva dává Komisi úlohu strážce práva EU. V souladu s článkem 211 Smlouvy je povinností Komise zajistit, aby členské státy řádně dodržovaly a prováděly právo Společenství. Proto je povinností Komise sledovat provedení ve vnitrostátním právu a uplatňování směrnic ES. Činí tak následujícími způsoby:

§ ověřuje, zda členské státy přijaly transpoziční právní předpisy a informovaly o nich Komisi v předepsané lhůtě;

§ ověřuje soulad vnitrostátních transpozičních opatření s právními předpisy Společenství;

§ sleduje uplatňování právních předpisů EU soukromými i veřejnými subjekty, orgány a úřady

§ napravuje nedodržení právních předpisů EU zahájením řízení o nesplnění povinnosti.

Články 226 a 228 Smlouvy stanoví postup pro případ, že Komise má za to, že členský stát nesplnil povinnost, která vyplývá z práva Společenství. Článek 226 zmocňuje Komisi, aby podala žalobu na členské státy za nesplnění jejich povinností podle Smlouvy. Komise má plnou pravomoc rozhodnout, zda zahájí řízení o nesplnění povinnosti, či nikoli.

Řízení začíná dopisem s formálním oznámením členskému státu, který mu umožňuje poskytnout informace a využít svého práva na obhajobu. Pokud odpověď Komisi neuspokojí, vydá odůvodněné stanovisko, ve kterém nařídí členskému státu, aby situaci napravil. Pokud nesplnění povinnosti trvá, může Komise věc předložit Evropskému soudnímu dvoru.

Podle článku 228 Smlouvy může ESD uložit peněžité penále, pokud členský stát trvale neplní rozhodnutí podle článku 226. Podle příslušné judikatury je cílem řízení o nesplnění povinnosti podle právních předpisů EU nastolit nebo obnovit soulad stávajícího vnitrostátního práva s právem EU a nikoli rozhodovat o případném dřívějším nesouladu vnitrostátních právních předpisů, které byly od té doby pozměněny nebo nahrazeny. Neexistuje tudíž žádné vyšetřování údajného porušení práva Společenství ex-post.

• [1]  Směrnice Rady 92/96/EHS ze dne 10. listopadu 1992 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přímého životního pojištění a o změně směrnic 79/267/EHS a 90/619/EHS (třetí směrnice o životním pojištění), (Úř. věst. L 311, 14. 11. 1997, s. 34).
• [2]  Viz věc 29/84 Komise v. Německo [1985] Recueil 1661, bod 23.
• [3]  Viz věc 14/83 von Colson a Kaman [1984] Recueil 1891, bod 15.
• [4]  Viz věc C-62/00, Marks & Spencer v. Commissioners of Customs and Excise [2002] Recueil I-6325, bod 27.
• [5]  Viz např. věc C-387/99, Komise v. Německo, rozsudek ze dne 29. dubna 2004, odst. 42.
• [6]  Věc C-494/01, Komise v. Irsko, rozsudek ze dne 26. dubna 2005.
• [7]  Viz věc C-59/89, Komise v. Německo.

III.      Způsob, jakým Komise sleduje provádění v praxi

Výbor získal dokumentaci o přístupu Komise ke sledování provádění od zástupců Komise ve svědectví H10 a od akademických odborníků ve svědectví WS2. Tato část odkazuje nejen na obecný přístup a nástroje, které Komise použila k zajištění včasného a správného provádění, ale dotýká se rovněž některých problémů, obtíží a omezení, kterým Komise čelí při plnění své povinnosti sledovat provádění práva EU.

1.        Provedení ve vnitrostátním právu

Oznámení o transpozičních opatřeních

Za prvé Komise kontroluje, zda členské státy (ve lhůtě specifikované ve směrnici samé) oznámily vnitrostátní opatření, která mají provést ve vnitrostátním právu konkrétní právní předpis EU. Jak vysvětlila paní DURAND, „ve věci neoznámení transpozičních opatření Komise provádí systematické kontroly všech těchto opatření. Proto od roku 2004 zřídila na úrovni generálního sekretariátu Komise databázi, která obsahuje všechny směrnice, u nichž běží lhůta provedení ve vnitrostátním právu. Všechny členské státy tuto databázi přijaly, a proto oznamují transpoziční opatření prostřednictvím této databáze. Pouze jeden korespondent z členského státu smí zavádět transpoziční opatření a v okamžiku přenosu každého opatření specifikuje, zda je přenos dosud neúplný nebo je dokončen“.

Komise tvrdí, že tato databáze jí trvale umožňuje přesný přehled o stavu provedení ve vnitrostátním právu. Pokud na konci období provedení ve vnitrostátním právu nejsou oznámena všechna opatření, Komise ihned zahájí řízení o nesplnění povinnosti (podrobnosti o řízení o nesplnění povinnosti viz níže). Paní DURAND uvádí, že „u 146 směrnic, které mělo 25 členských států provést ve vnitrostátním právu v roce 2006, Komise v 900 případech zaznamenala pozdní provedení ve vnitrostátním právu, zhruba u 8 až 9 členských států na směrnici. Je třeba připomenout, že ve většině případů se problémy vyřeší do jednoho roku. Komise přejde k další úrovni řízení o nesplnění povinnosti ve zhruba 70 případech ročně“, a dodává, že „počet případů neoznámení s časem postupně klesá, [což ukazuje] na jejich účinnost.“[1].

Pan VOGENAUER tvrdil, že kontrola oznamování transpozičních právních předpisů ze strany členských států „není skutečně prováděna tak systematicky, jak by bylo žádoucí“. Poukázal na to, že „Komise až velmi nedávno začala zveřejňovat informace o vnitrostátních prováděcích opatřeních“, a tvrdil, že informace nejsou úplné a aktuální.

Kontrola souladu transpozičních opatření s právními předpisy EU

Komise následně kontroluje, zda jsou oznámená vnitrostátní opatření v souladu s požadavky směrnic EU. Někdy je tato práce smluvně zadávána externím poradcům, jako v případě třetí směrnice o životním pojištění[2]. Častěji však generální ředitelství Komise provádějí svou vlastní analýzu. Toto šetření vyžaduje jak rozsáhlé odborné zkušenosti v právní oblasti, tak technické znalosti oblasti, kterou směrnice upravuje. Paní DURAND vysvětlila, že „šetření vyžaduje velmi dobrou znalost směrnice a mohou je provádět pouze odborníci na danou oblast. Jsou používány různé metody podle obsahu směrnice a jejího kontextu. Text je buď kontrolován v celé šíři, nebo alespoň některá jeho základní ustanovení, a nebo je prováděna kontrola a posteriori prostřednictvím prováděcích zpráv nebo šetření na místě. Při kontrole textu získává zásadní význam překlad textu. Překlad textu provádí buď překladatelské služby Komise, které tak umožní kontrolu příslušným úředníkům, nebo překlad a kontrolu provádí externí dodavatelé, jejichž analýzu však přesto musí zkontrolovat úředníci Komise, aby zajistili kvalitu práce dodavatele. ... Naše překladatelská oddělení přeloží každoročně na 20 000 stran vnitrostátních právních předpisů.[3]

Na dotaz, zda pro služby Komise existuje obecná příručka pravidel pro provedení ve vnitrostátním právu, paní DURAND odpověděla, že „ověřování provedení ve vnitrostátním právu je v jistém smyslu nekomplikovaná činnost. Je třeba zkontrolovat, zda každé ustanovení nalezlo cestu do vnitrostátního předpisu. Některá ustanovení někdy nemusí být provedena ve vnitrostátním právu, což je třeba vyhodnocovat individuálně“, připustila však, že neexistují žádné „pevné pokyny, které by byly dány na papíře – krok první, krok druhý, krok třetí. Ale celou oblast neplnění povinností pro celou Komisi sleduje sekretariát společně s právním oddělením. Každý případ je pravidelně přednášen na schůzi a každý případ je zkoumán. Tímto způsobem sledujeme každé nesprávné uplatňování.“[4]

Vzniklé problémy

Jak paní DURAND vysvětlila, „když členské státy provádějí směrnice ve vnitrostátním právu tak, že se na ně prostě odkáží ve svých vnitrostátních právních přepisech, je kontrola snadná; tato technika provedení ve vnitrostátním právu je právně správná, pokud je směrnice jasně určena ve vnitrostátním aktu a pokud akt uvádí zveřejnění směrnice v Úředním věstníku. V takovém případě směrnice neponechává členskému státu otevřené možnosti volby.“ Směrnice se však často neprovádějí ve vnitrostátním právu jediným aktem, ale řadou různých opatření roztroušených ve vnitrostátních právních předpisech. V členských státech s decentralizovanými nebo federálními strukturami jsou opatření velmi často přijímána na regionální úrovni. Kromě toho členské státy často provádějí směrnice pozměněním řady existujících právních předpisů. Tím se ověřování souladu s právními předpisy Společenství stává obtížným a náročným na čas i prostředky.

Zástupci Komise konkrétně vysvětlili, jak sledování provedení ve vnitrostátním právu a uplatňování právních předpisů ES v celé EU ztěžuje to, že neexistuje „Ariadnina nit“ v podobě korelačních tabulek v oznámení o provedení ve vnitrostátním právu, které členské státy zasílají Komisi. Její úkol by byl mnohem snazší, kdyby „každá směrnice systematicky obsahovala povinnost členských států předat tabulku shody jejich opatření se směrnicí a kdyby samozřejmě tuto povinnost dodržovaly. Komise od roku 2003 systematiky zavádí příslušené ustanovení, ale konečné znění směrnice neobsahuje vždy ustanovení vyžadující tabulku shody. Komise pozoruje spíše zlepšení, ale vytrvale žádá, aby bylo toto ustanovení uváděno systematicky a aby je členské státy dodržovaly.“[5]

K tomu je třeba doplnit skutečnost, že tyto vnitrostátní právní předpisy je třeba přeložit do 21 úředních jazyků EU, nežli je mohou zkoumat znalci. Paní DURAND citovala čísla: „V roce 2006 Komise obdržela 10 000 transpozičních opatření v 19–20 jazycích a 7 000 v bulharštině a rumunštině“. Protože většina směrnic obsahuje velmi technické prvky, může je Komise ověřit pouze za předpokladu, že získá řádný překlad.

Překlady však nejsou vždy k dispozici. Komise tvrdí, že se pokouší přijmout určitá praktická opatření k řešení tohoto problému. Namísto prostého překládání všeho se právníci a překladatelé snaží určit klíčové části k překladu. Problém je částečně v oddělení technických znalostí od znalostí jazykových. Z rozpočtových důvodů nelze mít 27 administrátorů pro každou jednotlivou směrnici – jednoho na každý členský stát – nebo 21 administrátorů, jednoho pro každý jazyk. Komise tedy nevyhnutelně musí pracovat s překlady, což je spojeno s určitou ztrátou informací. Pan VOGENAUER uvedl související problém, konkrétně to, že v mnoha oblastech evropského práva „neexistuje společný rámec konkrétní právní terminologie“, a tak termíny a pojmy nemají vždy „jasný význam, který by měly ve vnitrostátních právních systémech“. Termíny použité v jednotlivých jazykových verzích právních předpisů EU se tedy ve svých právních důsledcích poněkud liší.

Otázka přiměřených prostředků je klíčová, jak potvrdila paní DURAND: „Komise má omezené prostředky, které přiděluje na různé své úkoly a s ohledem na objem porušení, která řešíme, to představuje velké množství prostředků. Možná je 3 500 sporných případů, které řešíme, na hranici našich možností. Problém prostředků je palčivý...pouze pokud budeme mít k dispozici dostatečné lidské zdroje, budeme moci postupovat účinněji, rychleji, a zejména aktivněji. O této otázce, komplikované ještě jazykovými problémy, není žádných pochyb.“[6]

Je jasné, že Komise může přiměřeně sledovat provedení ve vnitrostátním právu s nejvyšším standardem pouze v případě, že bude mít k dispozici více zdrojů. V případě třetí směrnice o životním pojištění si nedostatek zdrojů vynutil smluvní zajištění externích poradců, kteří vypracovali neúplnou a nekvalitní studii, jak uvádí část II této zprávy. Je však třeba zdůraznit, že Komise neprováděla dohled nad prací externích poradců tak, aby zajistila uspokojivou analýzu provedení ve vnitrostátním právu třetí směrnice o životním pojištění v členských státech.

Doplňkové metody užívané ke zlepšení provedení ve vnitrostátním právu

V posledních letech Komise zřejmě ve stále větší míře využívá doplňkové metody k ověřování ex-post, aby zaručila správné provedení ve vnitrostátním právu směrnic. Především je nutno před vlastním procesem sledování zmínit postup používaný před přijetím právních předpisů. Správné návrhy právních předpisů jsou pro řádné provádění nezbytné. Jak se vyjádřila paní DURAND, „během přípravy směrnice již musí zákonodárci myslet na praktické důsledky právního předpisu a musí do něj začlenit vhodná ustanovení, díky kterým bude právní předpis sladěný a v praxi použitelný“. Během tohoto procesu jsou nezbytné rozsáhlé konzultace s veřejností a jinými zúčastněnými subjekty. Paní MINOR zmínila význam zapojení vnitrostátních regulátorů do přípravy právních předpisů EU: „Důvodem k tomu, aby orgány dohledu a regulátoři poskytovali technické poradenství v průběhu přípravy regulačních opatření je to, že tyto subjekty budou chápat, čeho mají daná opatření dosáhnout. Rovněž pociťují určitý vlastnický vztah k pravidlům, která budou následně přijata, protože pravidla byla přijata v procesu, jehož se regulátoři, ti, kdo je budou muset uplatňovat, účastnili od samého počátku.“

Kromě toho je snaha o zintenzivnění a strukturování dialogu s členskými státy během období provedení ve vnitrostátním právu. Tím je umožněna výměna dobrých postupů a zajištěna podpora vnitrostátních orgánů pro zaručení řádného provedení ve vnitrostátním právu aktů EU. Proto byl podniknut sběr informací z členských států, který, jak vysvětlila paní MINOR, vyústil „v doporučení k provedení ve vnitrostátním právu, které Komise přijala a zveřejnila v červenci 2004. Doporučení obsahuje seznam 27 postupů, které byly identifikovány jako účinné prostředky kvalitního provedení ve vnitrostátním právu. Zahrnuje například rozdělení odpovědnosti za koordinaci záležitostí Společenství, konkrétně procesu provedení ve vnitrostátním právu, na výše postaveného člena vlády; určení orgánu v rámci vnitrostátní správy, který bude trvale sledovat proces provádění; a zapojení národního parlamentu do všech fází legislativního procesu před i po přijetí směrnice“.

Paní MINOR dodala:„velmi se snažíme v „období provedení ve vnitrostátním právu“ poskytnout členským státům pomoc a podporu při provádění směrnic ... velmi aktivně pracujeme s členskými státy, abychom prozkoumali a odstranili veškeré zbývající rozdíly výkladu, nejasnosti nebo otázky na způsob, jakým mají být jednotlivá ustanovení směrnice provedena ve vnitrostátním právu. Zkoušíme nejlepší postupy a dělíme se o ně, abychom v případě, že jeden členský stát najde konkrétní způsob řešení problému vyplývajícího ze směrnice, mohli tento způsob vysvětlit ostatním. Tuto činnost provádíme buď prostřednictvím výborů, které jsou stejně zřizovány podle daných směrnic, nebo expertních skupin. Naším cílem je prostě zajistit společné chápání dopadu opatření Společenství. Chceme, aby všechny členské státy zúčastněné v provádění a uplatňování souhlasily s tím, čeho se směrnice snaží dosáhnout a jak přitom postupuje, a v důsledku toho vypracovaly vysoce kvalitní vnitrostátní prováděcí opatření. ... Na druhé straně musím členským státům připomenout, ... že pravidla, která uplatňují, nejsou pravidla ukládaná proti vůli členských států. Jsou to pravidla, se kterými členské státy vyjádřily svůj souhlas. ...“[7]

Pokud jde o konkrétní oblasti právních předpisů EU, Komise „velmi zřídka“ (pan VOGENAUER) zveřejňuje interpretační sdělení nebo pokyny, které mají členským státům pomoci provést ve vnitrostátním právu (a v některých případech uplatňovat) určitá ustanovení. Pan VOGENAUER rovněž zmiňuje transpoziční semináře jako „neformální setkání úředníků Komise a členů zákonodárných orgánů členských států, na kterých jsou diskutovány a vyjasňovány problémy“. Paní MINOR vysvětlila, že „se používá i sdílení osvědčených postupů, zejména pokud jeden členský stát najde konkrétní způsob řešení problému vyplývajícího ze směrnice. Tato činnost se provádí buď prostřednictvím stálých výborů, které jsou zřizovány podle konkrétní směrnice, nebo prostřednictvím expertních skupin“.

Další metodou, kterou Komise používá, je také zveřejnění „výsledků hodnocení provádění“ (implementation scoreboards), které uvádějí výsledky členských států při provedení ve vnitrostátním právu směrnic v určitých oblastech. Lze to považovat za postup „jmenuj a zostuď“, který členské státy motivuje k včasnému a správnému provádění právních předpisů EU ve vnitrostátním právu . Paní MINOR připomněla, že „aby GŘ pro vnitřní trh upozornilo na otázku provedení ve vnitrostátním právu a získalo prostředek vzájemné stimulace členských států, iniciovalo před deseti lety hodnocení výsledků vnitřního trhu[8]. První hodnocení výsledků v roce 1997 ukázalo průměrný „transpoziční deficit“ – tj. počet dosud neprovedených směrnic – ve výši 6,3 %. To vyvolalo reakci na nejvyšší úrovni a zasedání Evropské rady ... opakovaně vyzvala členské státy k dosažení „prozatímního“ transpozičního deficitu ve výši 1,5 % – tj. aby nebylo neprovedeno více než 1,5 % všech směrnic pro vnitřní trh. Poslední hodnocení výsledků (únor 2007) ukázalo, že většina členských států prozatímního cíle ve výši 1,5 % dosáhla. Z toho vyvozujeme, že včasné provádění je možné.“[9]

Opakovaně projednávaným problémem byla otázka, zda by systematické používání nařízení ES nebylo lepší možností, jak zajistit rychlé a přesné uplatňování právních předpisů ES v celé EU. K tomuto tématu paní DURAND připomněla, že „Smlouva někdy vyžaduje použití směrnice. V některých případech se rovněž zdá, že ponechat svobodu členským státům je politicky a s ohledem na dané odvětví nejlepší volbou, a směrnice se přímo nabízí. Ale někdy samotné členské státy vybízejí Komisi, aby zvolila spíše cestu nařízení..“ Paní MINOR to potvrdila, když řekla: „možná bychom mohli nařízení více využívat, ale skutečností je, že většina členských států se poněkud zdráhá rozšířit používání nařízení v neprospěch směrnic. Většina členských států dává jako právním předpisům nadále přednost směrnicím, protože jim umožňují přizpůsobovat pravidla, nikoli nezbytně přizpůsobovat špatně nebo pravomoc přizpůsobení zneužívat, ale přizpůsobovat pravidla vnitrostátnímu kontextu. ...“[10]

2.        Uplatňování

Jak již bylo vysvětleno, členské státy jsou povinny zajistit plné a účinné uplatňování směrnice; této povinnosti se nezbaví jen přijetím nutných prováděcích opatření. Přijetí vnitrostátních opatření správně provádějících směrnici nevyčerpává účinky směrnice. Ustanovení směrnice musí být rovněž uplatňována tak, aby bylo dosaženo sledovaných cílů.

Zástupci Komise zdůraznili klíčovou úlohu členských států ve spolupráci při sladěném uplatňování právních předpisů ES. „Povinností Komise je dbát na správné uplatňování práva Společenství, ale dodržovat toto právo je rovněž základní povinností členských států“, uvedla paní DURAND a připomněla, že „inspektoři Komise nemohou nahrazovat kontrolní orgány jednotlivých států: Ověřují však, zda byly řádně zavedeny vnitrostátní kontroly..“ Ačkoli členské státy mají primární odpovědnost za zajištění uplatňování, je také na Komisi, aby sledovala řádné a úplné provádění právních předpisů EU, což zahrnuje uplatňování i provedení ve vnitrostátním právu. Jedním z klíčových prvků pro zlepšení kontroly uplatňování je potřeba zvýšit povědomí členských států o jejich povinnostech a odpovědnostech při dodržování společných pravidel. Hlavní kontrolní mechanismy musí být nejprve a především zavedeny na vnitrostátní úrovni[11]. Komise však také musí diverzifikovat své metody, aby zajistila rychlejší řešení a předcházela porušování práva.

Paní MINOR vysvětlila, jak každodenní uplatňování právních předpisů Společenství probíhá: „je v rukou vnitrostátních úředníků. V některých případech, jako u dohledu nad právními předpisy pro bankovnictví a pojišťovnictví, existuje jasně definovaný orgán, někdy i jednotlivec, na kterém spočívá konečná odpovědnost. Avšak v jiných případech, například u veřejných zakázek nebo v oblasti uznávání diplomů, existuje celá plejáda vnitrostátních úředníků, kteří rozhodují na národní, regionální, místní i individuální úrovni, a je obtížné, aby Komise prováděla dohled nebo kontrolu těchto jednotlivých rozhodnutí. Při určování toho, zda je nezbytné nápravné opatření, vychází Komise z fungování systému nebo odvětví jako celku“.

Komise v současné době získává takové informace prostřednictvím stížností a petic. Je to možná poněkud reaktivní přístup, protože Komise v důsledku nedostatku zdrojů může pouze pasivně vycházet z informací, které dostane, a v tomto ohledu přikládá nejvyšší prioritu problémům, které se k ní dostanou v podobě petic a stížností. Užívají se i další zdroje informací: Komise se pokouší navázat pravidelný kontakt se zúčastněnými subjekty v konkrétním odvětví nebo prostě zkouší sledovat tiskové zprávy. Rovněž je využíván[12] mechanismus SOLVIT[13].

Jiná fóra, na kterých Komise shromažduje informace, zahrnují stálé technické výbory nebo výbory k projednávání v postupu ve výborech zřizované podle jednotlivých směrnic. Například existuje Poradní výbor pro vnitřní trh, který sdružuje úředníky z členských států s obecnou odpovědností za vnitřní trh. Existují i sítě regulátorů a úředníků nebo expertní skupiny, například vnitrostátní síť pro hospodářskou soutěž v oblasti politiky hospodářské soutěže. V odvětví finančních služeb slouží Lamfalussyho přístup jako dodatečný prostředek k zajištění účinného a konvergentního provádění právních předpisů EU ve všech členských státech. Na úrovni 3 zajišťuje spolupráci regulátorů s cílem vypracovávat společná výkladová doporučení, sladěné pokyny a společné normy, vzájemná hodnocení a porovnání postupů regulátorů na podporu sladěného provádění a uplatňování. Jak řekla paní MINOR, „regulátoři a orgány dohledu ... spolupracují při každodenním uplatňování právních předpisů Společenství. Jakmile jsou opatření provedena ve vnitrostátním právu a denně uplatňována, konají se pravidelné schůzky regulátorů[14]“.

Komise opakovaně uvedla, že nemůže přebírat úlohu systematického dohledu nad vnitrostátními orgány nebo jednotlivými subjekty. Komise tvrdí, že s personálními zdroji, které má v současné době k dispozici, není možné vysílat týmy úředníků k vyhledávání případů nesprávného uplatňování do všech 27 členských států. Pouze v některých zvláštních odvětvích, jako je rybolov a lidské zdraví, inspektoři provádějí kontroly na místě. Ve většině ostatních oblastí se Komise místo toho pokouší podporovat regulátory a orgány dohledu členských států, aby spolu více spolupracovali formou vzájemných hodnocení, přijímání protokolů nebo memorand o porozumění o koordinovaném uplatňování konkrétních směrnic a obecného uplatňování politiky sbližování dohledu. Komise doufá, že problémy s nesprávným uplatňováním právních předpisů Společenství budou zjišťovány v časnější fázi.

„Příslušná oddělení Komise vypracovala proaktivní metody na odhalování nesprávného uplatňování. S ohledem na prostředky, jež má k dispozici, jde o obtížný úkol. Avšak pokud se nějaký problém projeví v některých členských státech, přistoupíme k ověření situace v ostatních členských státech..“[15]

K celkovému souladu uplatňování právních předpisů ES pan AYRAL (H10) uvedl: „nemáme pravomoci zakročit ve členských státech, abychom se ujistili že dodržují a uplatňují právní předpisy stejným způsobem. Můžeme se ujistit, že uplatňují právní předpisy správně, ale nemůžeme se ujistit, že je uplatňují stejně. Proto předložíme návrhy na doplnění právního rámce pro produkty, abychom poskytli jistotu hospodářským subjektům a spotřebitelům, že evropské právní předpisy technické povahy budou uplatňovány stejně ve všech členských státech..“

3.        Neprovádění právních předpisů Společenství – řízení o nesplnění povinnosti

Komise zahajuje řízení o nesplnění povinnosti podle článku 226 Smlouvy o ES buď v reakci na stížnost stěžovatele z členského státu, nebo ze svého vlastního podnětu (informace získané například z tisku, z dotazů Evropského parlamentu atd.).

Pan VOGENAUER popsal postup v praxi: „Zaevidují potenciální nesplnění povinnosti do registru. Pak se obrátí na členské státy, aby požádaly o další objasnění při jednáních. Až poté začíná oficiální řízení o nesplnění povinnosti, zašlou členskému státu dopis s formálním oznámením, obvykle s uvedením lhůty pro odpověď. Po uplynutí této lhůty Komise vydá odůvodněné stanovisko, opět se lhůtou, a pokud členský stát nevyhoví, je až poté celá věc předložena ESD. Komise nemá žádnou zákonnou povinnost tak učinit, má velmi široké meze rozhodování.“

Pan VOGENAUER však poukázal na to, že „u tohoto řízení existuje několik problémů. Za prvé, řízení běží až po způsobení škody. Členský stát již musel porušit své povinnosti. Největší problém je to, že neexistují žádné pevně dané lhůty, a celý proces je tedy velmi těžkopádný. Trvá v průměru ... 45 měsíců od registrace stížnosti do případného předání soudu. Členský stát může své povinnosti porušovat více než 4 roky, než je věc předána soudu. Některé členské státy toho mohou v podstatě využít k svému prospěchu a hrát o čas a pokud prostě odpoví před koncem konečné lhůty, vyjdou z toho zcela bez postihu. Dalším problémem je rozhodovací pravomoc Evropské komise. Toto řízení nemůže iniciovat ani Rada, ani Evropský parlament, ani jednotlivec. Mohou pouze podat zprávu nebo stížnost Komisi nebo Evropskému parlamentu.“

Komise poukázala na to, že řízení o nesplnění povinnosti se postupně vyvíjelo, a že podle Komise zlepšují dnes jeho výsledky dva další nástroje:

Za prvé, existuje novější ustanovení článku 228, který dává ESD příslušnost k ukládání peněžité pokuty, pokud členské státy trvale neplní rozsudek podle článku 226 – „v případě nevyhovění rozsudku Soudního dvora může Komise podat druhou žalobu a Dvůr může uložit zaplacení penále, aby přinutil členský stát vykonat jeho první rozsudek (článek 228 Smlouvy o ES)...Tato nová politika Komise má zjevně předejít případům, kdy není vykonán rozsudek Soudního dvora, hrozbou finančních sankcí. Tato hrozba je účinná.“[16]. Pan VOGENAUER se však vyjádřil kriticky a poukázal na to, že „je to tak pomalé, že [při prvním uplatnění] bylo Řecko odsouzeno k zaplacení pokuty 13 let po podání první stížnosti. Podle tohoto konkrétního řízení byly od roku 1993 vydány pouze 3 rozsudky.“

Za druhé, jak poukázala paní DURAND, „v několika případech Komise předložila Soudnímu dvoru naléhavé záležitosti a požádala Soudní dvůr, aby přikázal pozastavit sporná opatření. Rozsudky Soudního dvora tak bylo možné obdržet ve velmi krátké lhůtě. Tento postup samozřejmě musí být v souladu s přísnými požadavky na naléhavost záležitosti, které nejsou vždy splněny.“. Ohledně otázky ukládání pokut „na místě“ za nesprávné uplatňování právních předpisů ES paní DURAND vyjádřila názor, že „až dosud máme spíše systém, v němž je nutné zajistit práva na obranu, a proto si umím jen obtížně představit okamžité zavedení sankcí. Jedním z nátlakových prostředků, jenž se rovněž používá, je, že pokud by k předpokládanému porušení mělo dojít v oblasti strukturálních fondů, pozastaví Komise platby členským státům, což představuje dosti účinný nátlakový prostředek.“[17]

Paní DURAND závěrem konstatovala, že „došlo k diverzifikaci metod zavedených pro zajištění kontroly uplatňování práva Společenství s cílem dosáhnout rychlejší shody... Musí dojít k zdokonalení těchto metod. Metody nutně vycházejí ze zvýšení odpovědnosti členských států, ale i z diverzifikace prostředků a metod podle typu porušení.“[18]

Paní DURAND uvedla, že „Komise ročně zjistí zhruba 1 000 až 1 500 případů nesprávného uplatňování právních předpisů Společenství, ať už jde o nesprávné uplatňování Smlouvy nebo nesprávné uplatňování směrnic. Primárním zdrojem informací pro zjištění případů nesprávného uplatňování jsou stížnosti podniků a občanů“. Podíl případů, které Komise automaticky otevírá, je na vzestupu a představuje téměř polovinu případů nesprávného uplatňování. V současné době je vyřizováno zhruba 3 500 případů. Zhruba 40 % z nich je urovnáno po zaslání dopisu s formálním oznámením a dalších zhruba 40 % případů je uzavřeno ve fázi odůvodněného stanoviska. Komise ročně předkládá ESD zhruba 170 věcí, tj. zhruba 10 %.

• [1]  H10 doslovný přepis, strana 6, odst. 9.
• [2]  Viz studie Wilde Sapte (WE20).
• [3]  H10 doslovný přepis, strana 7, odst. 5.
• [4]  H10 doslovný přepis, strana 29, odst. 6.
• [5]  Paní DURAND, H10.
• [6]  H10, doslovný přepis, strana 10, odst. 3–4.
• [7]  H10, doslovný přepis, strana 16, odst. 4 a strana 18, odst. 2.
• [8]  Kromě výsledků hodnocení vnitřního trhu podává zvláštní hodnocení výsledků v oblasti finančních služeb přehled o tom, jak byly Akční plán pro finanční služby a Lamfalussyho směrnice transponovány do vnitrostátního práva (aktualizované dvakrát měsíčně a zveřejněné na internetové stránce Komise).
• [9]  H10 doslovný přepis, strana 15, odst. 6.
• [10]  H10 doslovný přepis, strana 18, odst. 3.
• [11]  Některé členské státy vypracovaly v oblasti provádění lepší postupy než jiné státy. Spojené království je v posledních letech jedním ze států, které se nejvíce snaží zlepšit tyto osvědčené správní a legislativní postupy. Viz například „Příručka provedení ve vnitrostátním právuprovedení ve vnitrostátním právu: jak účinně provádět evropské směrnice“, kterou zveřejnil úřad vlády, nebo materiál „Ztraceno v překladu? Odpověď na výzvy evropského práva“, který zveřejnil Národní kontrolní úřad.
• [12]  Ve svém usnesení o 21. a 22. výroční zprávě Komise o monitorování uplatňování právních předpisů Společenství (P6(2006)202) EP uvedl, že síť SOLVIT prokázala svou účinnost jako doplňkový mimosoudní mechanismus, díky němuž se zvýšila dobrovolná spolupráce mezi členskými státy, avšak domnívá se, že takovéto mechanismy by neměly být považovány za náhražku řízení o nesplnění povinnosti (odst. 18).
• [13]  SOLVIT funguje od července 2002 a je to síť řešení problémů on-line, ve které členské státy EU pracují společně na tom, aby bez soudního řízení řešily problémy vyplývající ze špatného provádění právních předpisů pro vnitřní trh ze strany státních orgánů. V každém členském státě existuje středisko SOLVIT (rovněž v Norsku, na Islandu a v Lichtenštejnsku), které pomáhá vyřizovat stížnosti občanů i podniků. Je součástí státní správy a jeho úkolem je vyřešit problémy v lhůtě deseti týdnů. Využití sítě SOLVIT je bezplatné. Síť SOLVIT, kterou provozují členské státy, je koordinována Komisí, která zajišťuje prostředky pro databáze a může pomoci urychlit řešení problémů. Komise rovněž předává stížnosti, které obdrží, do sítě SOLVIT, pokud existuje šance na řešení problému bez žaloby. Viz: http://ec.europa.eu/solvit/site/index_en.htm
• [14]  Viz vysvětlení k CEIOPS v části IV.
• [15]  H10 doslovný přepis, paní DURAND, strana 7 odst. 7.
• [16]  Podle zdrojů z Komise (H10) bylo podle článku 228 Smlouvy ES řešeno dosud 39 věcí (4 % řízení o nesplnění povinnosti) a pouze ve 4 případech ESD skutečně uložil dotčenému členskému státu finanční sankci (doslovný přepis, strana 14 odst. 9).
• [17]  H10 doslovný přepis, strana 14 odst. 10.
• [18]  H10 doslovný přepis, strana 9 odst. 5.

IV.  Nutnost zajistit komplexní přístup k provádění

Výboru je jasné, že Komise sledovala provádění 3ŽP v souladu s tehdy platnou filozofií[1]. Tudíž pouze zkontrolovala formální právní provedení ve vnitrostátním právu ustanovení 3ŽP do práva Spojeného království. Nedošlo však k žádnému vyhodnocení kvality vnitrostátních právních předpisů transponujících 3ŽP. Kromě toho, což je ještě důležitější, nedocházelo ke sledování následných fází procesu provádění, tj. praktického uplatňování 3ŽP vnitrostátními orgány. To, že nebyly podány stížnosti jednotlivců, není omluvou pro nedostatek sledování způsobu uplatňování. Pasivní postoj Komise dokresluje skutečnost, že se o problémech nedozvěděla až do roku 2001, kdy ji poslanci tohoto Parlamentu začali kontaktovat jménem svých voličů, kteří byli pojistníky společnosti ELAS.

Výboru je rovněž jasné, že je nezbytný aktivnější dohled nad klíčovými směrnicemi, byť náhodný. Z toho nutně vyplývá pečlivé přezkoumání vnitrostátních událostí ze strany Komise. Toto chybějící přezkoumání lze vyhodnotit jako systematický nedostatek zjištěný v rámci orgánu.

Pasivní úloha, kterou Komise hrála ve vztahu ke sledování způsobu uplatňování 3ŽP, není jen důsledkem určité filozofie, která přikládala příliš velký význam přípravě právních předpisů a menší význam zajištění jejich provádění, ale navíc je do jisté míry důsledkem nedostatku zdrojů, které této oblasti Komise vyhradila. Nedostatek zdrojů zůstává problémem sledování provedení ve vnitrostátním právu (zvláště v jazykové oblasti, protože přijaté prováděcí předpisy ani nejsou přeloženy). Je zjevné, že Komise může provádět vhodné sledování provedení ve vnitrostátním právu na nejvyšší úrovni kvality jen v případě, že bude mít k dispozici více prostředků. V případě třetí směrnice o životním pojištění nedostatek zdrojů vyvolal nutnost uzavření smlouvy s externími dodavateli, kteří vypracovali neúplnou a nekvalitní studii, jak uvádí část II této zprávy. Je však třeba zdůraznit, že Komise neprováděla dohled nad prací externích poradců tak, aby zajistila uspokojivou analýzu provedení ve vnitrostátním právu třetí směrnice o životním pojištění v členských státech.

***

Existuje zřejmě shoda názorů ohledně nutnosti toho, aby všechny evropské orgány pečlivěji zvažovaly otázku sledování provádění[2], jak z hlediska provedení ve vnitrostátním právu, tak i uplatňování. Správné uplatňování právních předpisů Společenství je ústředním prvkem institucionálního systému EU. Je předpokladem účinnosti evropských předpisů a dodržování rovnosti mezi členskými státy. Kromě toho zaručuje podnikům, spotřebitelům a občanům, že mohou svá práva odvozená z evropských právních předpisů uplatňovat rychle a efektivně.

Správné a rychlé provádění evropských právních předpisů je nedílnou a nezbytnou součástí strategie „Lepší regulace”, která je ústředním úkolem obnovené lisabonské agendy pro růst a zaměstnanost z roku 2005. Cílem je zlepšit politiky EU posílením jejich transparentnosti, souladu, efektivity a účinnosti a současně podporou veřejné účasti a odpovědnosti při procesu jejich vývoje. Úsilí o zlepšení regulačního prostředí povede k očekávaným výsledkům pouze tehdy, pokud budou evropské předpisy uplatňovány správně a účinně.

Současný přístup ke sledování provádění je stále příliš často charakterizován úzkým zaměřením na formální právní provedení ve vnitrostátním právu. Namísto toho je nutný trvalý praktický přístup k provádění ze strany orgánů EU v různých fázích procesu přeměny záměrů evropských zákonodárců do praktických důsledků pro evropské občany. Nová koncepce dynamické provedení ve vnitrostátním právu tedy znamená, že provádění je třeba sledovat v delším časovém období a ne pouze jako jeden úkol „k odškrtnutí“, jak tomu často bývá. A co víc, je nutno dodržet původní vůli a záměr zákonodárce.

V podstatě by cíl spočívající v zajištění účinného provádění měl být brán v úvahu již v počátečních fázích návrhu a přijímání právních předpisů. To již uznala „agenda lepší regulace“, ale je nutné trvale usilovat o zajištění toho, aby byly právní předpisy EU jasnější a snadněji se prováděly. Problémy provedení ve vnitrostátním právu a provádění často vyplývají ze špatně připravených legislativních textů. V tomto ohledu mají tedy evropské zákonodárné orgány významnou odpovědnost, a proto by se měly při jednáních vyhýbat komplikovaným a nejasným kompromisům. Například nejasnosti textu vedou k právní nejistotě a nedostatkům při provedení ve vnitrostátním právu textů do vnitrostátního práva a mohou narušit hospodářskou soutěž a vést k tříštění vnitřního trhu. Proto by bylo žádoucí, aby všechny orgány Společenství, které se účastní zákonodárného procesu, braly v úvahu možné obtíže při uplatňování právních předpisů EU již ve fázi návrhu a více se snažily odhadovat předvídatelné problémy, ke kterým může dojít.

Kromě toho je při přijímání právních předpisů EU důležité, aby členské státy dodávaly tzv. srovnávací tabulky, které uvádějí, jak je každé z ustanovení provedeno ve vnitrostátních právních předpisech. Komise se nyní snaží do svých návrhů zásadně vkládat požadavky na srovnávací tabulky. Ve třech čtvrtinách případů jsou však bohužel v průběhu legislativního procesu vyloučeny. Je pravděpodobné, že mnoho členských států považuje tyto korelační tabulky za zátěž, a proto se snaží toto ustanovení z návrhu odstranit a v mnoha případech mají úspěch. Proto je nezbytné, aby Evropský parlament zajistil důslednou podporu pro trvání na zařazení srovnávacích tabulek do nových právních předpisů.

Jakmile je právní předpis EU přijat, je třeba vynaložit zvýšené a aktivní úsilí na pomoc členským státům při provedení ve vnitrostátním právu předpisu do vnitrostátního práva, například prostřednictvím pravidelných zveřejnění interpretačních sdělení a pokynů. Kromě toho by měly být systematičtěji využívány transpoziční dílny a semináře, protože členským státům umožňují výměnu jejich názorů a diskutování o správném provedení ve vnitrostátním právu hlavních ustanovení a požadavků směrnic EU, a tím mohou přispět k jednotnějšímu provádění v celé EU.

Následně, při sledování provedení ve vnitrostátním právu, by Komise měla nejen kontrolovat, zda byla ustanovení EU provedena formálně ve vnitrostátním právu, ale měla by věnovat i více pozornosti vyhodnocení kvality prováděcích opatření, protože mnoho případů nesprávného provádění je výsledkem nekvalitních vnitrostátních právních předpisů, které někdy odrážejí záměrné snahy členských států z politických, správních a hospodářských důvodů narušit právní předpisy EU. Kromě toho jsou směrnice často provedeny roztříštěně, tzn. ne do jediného vnitrostátního právního předpisu, ale do řady jednotlivých aktů na různých úrovních právní hierarchie. Je jasné, že ačkoli je tento způsob provedení ve vnitrostátním právu zákonný, nenapomáhá ani sledování provádění, ani transparentnosti. V tomto kontextu je dobré citovat komisaře McCreevyho (H8): „Abych však byl surově upřímný, v případě některých provedeních ve vnitrostátním právu by člověk musel být naprostý génius, aby našel jehlu původní směrnice EU v kupce jednotlivých prováděcích předpisů.“ Tyto otázky musí Komise při posuzování kvality provedení ve vnitrostátním právu řešit.

A co je ještě důležitější, musí existovat systematičtější a aktivnější hodnocení toho, jak jsou právní předpisy EU uplatňovány v praxi. Pokud jde o klíčové směrnice, nemusí se Komise před zahájením vyšetřování možných problémů opírat pouze o stížnosti a tiskové zprávy. Namísto toho by měla aktivně sledovat praktické uplatňování hlavních právních předpisů EU ve všech členských státech. Nejprve by měla zhodnotit, zda je uplatňování v praxi v souladu s požadavky EU, a za druhé by měla posoudit, zda dosažené výsledky odpovídají původně sledovaným cílům. Komise by měla svá zjištění pravidelně hlásit Evropskému parlamentu. Pokud se zjistí, že cílů nebylo dosaženo, měly by být zváženy legislativní změny.

Je také naléhavě třeba zrychlit řízení o nesplnění povinnosti. Při rozhodování o zahájení nebo pokračování řízení o nesplnění povinnosti Komise v současné době organizuje čtyři zasedání ročně a veškerá rozhodnutí (od prvního dopisu s formálním oznámením po rozhodnutí po rozhodnutí předat věc Soudnímu dvoru) přijímá kolegium komisařů. Ve svém unesení ze dne 16. května 2006[3] žádal Evropský parlament, „aby byla pečlivě zvážena možnost, že by byl interní postup zkrácen v počáteční fázi tím, že se jednotliví členové Komise pověří zasláním formální výzvy danému členskému státu v rámci svého pole působnosti, což je již ostatně prováděno v případech, kdy členský stát neprovedl právní předpisy Společenství ve svém vnitrostátním právu ve stanovené lhůtě.[4]“ Pokud jde o potřebu rychlého a cíleného opatření v klíčových oblastech EP, v jiném usnesení[5] požadoval, aby Komise „vypracovala transparentní a dobře sledovatelný postup při porušení předpisů pro testované případy na interním trhu a aby informovala Parlament, jak jsou v praxi zkoumána a sdělována stěžovatelům její kritéria priority“ [6] a naléhavě požadoval zavedení „postihů za nedodržování.“[7]

Význam provádění by mohlo dále zdůraznit jmenování komisaře přímo odpovědného za provedení ve vnitrostátním právu a uplatňování právních předpisů ES, kterému by byla nápomocna zvláštní pracovní skupina pro provedení ve vnitrostátním právu a uplatňování v rámci Komise. Pokud se Komise chce skutečně snažit o zlepšení svého výkonu v této klíčové oblasti, jmenování komisaře konkrétně odpovědného za tento úkol by nejen vyslalo jasný politický vzkaz, ale také by napomohlo koordinaci všech činností, které v současné době provádí odděleně a s různou intenzitou různá generální ředitelství a generální sekretariát EK. Tento komisař by pod svou odpovědností seskupil všechna horizontální oddělení zabývající se prováděním a byl by odpovědný za koordinaci ostatních vertikálních jednotek všech generálních ředitelství.

Parlament již navrhl členským státům, aby také „jmenovaly politické činitele odpovědné za opatření v případě porušení právních předpisů“[8] a vyzval Komisi, aby požádala členské státy, aby „poskytly záruky zpětného plnění porušených právních nařízení Společenství, aby tak byly odstraněny následky tohoto porušení, přičemž bude neprodleně zahájeno řízení podle článku 228 Smlouvy o ES, bude-li porušování pokračovat.“[9]

Mělo by dojít k intenzivnějšímu zapojení a účasti Evropského parlamentu i národních parlamentů v procesu sledování provádění právních předpisů Společenství. Snížení objemu evropských právních předpisů musí doprovázet větší důraz na jejich provádění.

Evropský parlament by v tomto ohledu měl stát na čele, aniž by však zasahoval do pravomocí a povinností svěřených Komisi Smlouvami. Komise a Parlament by měly zřídit trvalé komunikační kanály a vybudovat strukturovaný dialog o otázkách provádění. Toto je třeba provést na nejvyšší politické úrovni a navázat na to účastí různých příslušných orgánů v rámci Parlamentu. Spolupráce těchto dvou orgánů má mimořádný význam, ačkoli hlavní odpovědnost za provádění spočívá na Komisi jakožto strážkyni Smluv.

Výroční zpráva o provádění právních předpisů Společenství by se měla stát průběžným nástrojem Parlamentu, který budou trvale sledovat parlamentní výbory. Spíše než statický výroční dokument by to měl být nástroj výborů pro dohled nad činností EK na poli provádění. Výbor odpovědný za lepší přípravu právních předpisů a Výbor pro právní záležitosti by měly hrát důležitou úlohu při koordinaci a spolupráci s příslušnými odbory Komise a vedoucími strukturami Parlamentu, například předsednictvem a konferencí předsedů.

Specializovaná komunikace mezi Komisí a parlamentními výbory v této oblasti by měla být stálá a strukturovaná. Parlament by měl upravit své postupy tak, aby hrál aktivnější úlohu při sledování provádění právních předpisů v členských státech. Rozhodovací orgány Parlamentu by měly vážně posoudit, zda v rámci výborů zřídit stálé zpravodaje pro provádění nebo zvláštní skupiny odpovědné za následnou kontrolu provádění klíčových právních předpisů přijatých každým výborem. Příslušný zpravodaj by měl sám nebo za pomoci výše uvedených stálých struktur hrát v této oblasti aktivní úlohu. Je třeba také zvážit, zda by neměl být upraven jednací řád tak, aby byla zajištěna aktivnější úloha Parlamentu při dohledu nad prováděním.

Významnou úlohu by měly hrát i národní parlamenty. Účast vnitrostátních zákonodárných orgánů v oblasti evropských záležitostí se v posledních několika letech podstatně zvýšila a tento trend bude pokračovat i v budoucnosti. V této oblasti by měly být vypracovány mechanismy, které by zajistily aktivní účast národních parlamentů (a regionálních parlamentů se zákonodárnou pravomocí) při sledování právních předpisů Společenství. Zákonodárných orgánů v členských státech se otázka provádění zvláště týká, a proto by tyto orgány měly usilovat o zintenzivnění spolupráce s Evropským parlamentem. Do určité míry již struktury pro spolupráci existují a mělo by být možné je k tomuto účelu využít.

Jak již bylo řečeno, členské státy mají určitou volnost při provádění právních předpisů EU do vnitrostátního práva. Směrnice již svou vlastní povahou ponechávají členským státům svobodu volby formy a metody provádění. Směrnice se tedy snadno integrují do různých vnitrostátních právních systémů, správních režimů a tradic. Současně však tyto odlišné národní mentality a tradice mohou vést k odlišnému uplatňování směrnic, a tím k různé míře účinnosti. To je nepřijatelné v citlivých oblastech, jako je vzájemné uznávání finančních služeb, kde spotřebitelé očekávají jednotné standardy dohledu v celé EU. Kromě toho mohou směrnice v důsledku své provedení ve vnitrostátním právu ztratit svou účinnost kvůli problémům zmíněným výše (např. jazykové obtíže, roztříštěné provedení ve vnitrostátním právu) nebo kvůli tomu, že se členské státy mohou záměrně rozhodnout směrnice provést ve vnitrostátním právu způsobem, který naruší jejich účinnost. Proto je třeba doporučit, aby byla jako standardní forma vydávání právních předpisů ve zvláště citlivých otázkách volena nařízení a nikoli směrnice, aby přesněji vyjadřovala záměry zákonodárce.

Pokud však je zvolena směrnice namísto nařízení, bylo by dobré, aby obsahovala maximální harmonizační požadavky a nikoli minimální standardy. Směrnice by měly stanovovat jasné a jednoznačné požadavky, které neponechají žádný prostor pro výklad a omezí rozhodovací pravomoc vnitrostátních orgánů. Pokud je to možné, neměla by být uváděna ustanovení o odchylkách a volitelné požadavky, protože snižují celoevropský soulad a účinnost právních předpisů. To ukázala možnost daná členským státům ve 3ŽP, kdy mohly určit, zda měly být na nesmluvní bonusy vytvářeny rezervy (1.D, článek 18)[10].

• [1]  Opatření Komise při sledování provádění třetí směrnice o životním pojištění byla vyčerpávajícím způsobem zpracována v oddílu II.2 části II této zprávy.
• [2]  Viz zvláště usnesení Evropského parlamentu o monitorování uplatňování právních předpisů Společenství (2003–2004) a usnesení EP o zavádění, důsledcích a dopadu platných právních předpisů v oblasti vnitřního trhu, obě přijatá dne 16. května 2006. Viz rovněž 21. a 22. výroční zpráva Komise (KOM(2004)0839 a KOM(2005)0570).
• [3]  Usnesení EP o 21. a 22. výroční zprávě Komise o monitorování uplatňování právních předpisů Společenství (2003–2004) – P6_TA(2006)0202.
• [4]  Odstavec 7.
• [5]  Usnesení EP o zavádění, důsledcích a dopadu platných právních předpisů v oblasti vnitřního trhu – P6_TA(2006)0204.
• [6]  Odstavec 13.
• [7]  Odstavec 14.
• [8]  Usnesení EP P6_TA(2006)0202, odst. 16.
• [9]  Usnesení EP P6_TA(2006)0202, odst. 17.
• [10]  Další podrobnosti viz část II oddíl II.1.

Závěry ČÁSTI V – ÚLOHA KOMISE

ČÁST V – ÚLOHA KOMISE

Úloha Komise v krizi společnosti Equitable Life

1.  Výbor zastává názor, že Komise nesledovala uplatňování 3ŽP tak účinně, jak by to bylo možné, přesto je možné říci, že se řídila praxí běžnou ve své době. Výbor se domnívá, že Komise měla zaujmout mnohem aktivnější přístup a nečekat pouze, až obdrží stížnosti.

2.  Výbor se domnívá, že dynamický přístup k provádění ze strany Komise a členských států, který by bral zároveň v úvahu nejen doslovné znění, ale i cíle právních předpisů a metody jejich praktického uplatňování, by pravděpodobně ozřejmil a vynesl na světlo nedostatky při uplatňování 3ŽP.

3.  Výbor se domnívá, že studie o provedení ve vnitrostátním právu 3ŽP do vnitrostátního práva Spojeného království, kterou si vyžádala Komise, se ukázala jako neužitečná, neúplná a nekvalitní a nezdůraznila žádné významné klíčové body, přičemž jednou z jejích hlavních nedostatků bylo, že byla uskutečněna krátce po provedení ve vnitrostátním právu a neměla dostatečný časový odstup ke zhodnocení jejího provádění.

4.  Výbor se domnívá, že zavedení možností volby do směrnice snížilo její koherenci a účinnost a dále bránilo provádění a uplatňování právních předpisů EU a otevřelo dveře pro přikrášlené a odchylující se normy členských států. To se projevilo například v tom, že 3ŽP umožnila členským státům zvolit si, zda mají být do rezervy zařazovány nesmluvní bonusy (čl. 18, 1 D).

Systematické nedostatky, které odhalilo vyšetřování

5.  Výbor je názoru, že jak bylo vylíčeno v různých částech zprávy[1], případ společnosti ELAS vynesl na povrch skutečnost, že Komise má jisté systémové slabiny, pokud jde o řádné sledování provádění právních předpisů EU.

6.  Výbor se domnívá, že přestože se zdá, že se situace nedávno zlepšila, svědčí případ společnosti ELAS o tom, že Komise v minulosti při sledování provádění právních předpisů Společenství ve vnitrostátním právu zaujala formalistickou a statickou úlohu, což možná bylo v souladu s tehdy převládající filozofií, dnes už to však není přijatelné. Případ společnosti ELAS dále dokazuje, že dynamičtější a komplexnější pojetí provádění právních předpisů ES je naléhavě nutné.

7.  Výbor je toho názoru, že stávající vyšetřování rovněž ukazuje na další systémovou slabost Komise, tedy na nedostatek zdrojů, pokud jde o pracovníky, jejichž úkolem je sledovat provádění. Zejména to ukazuje, jak Komise při svém sledování příliš spoléhala na smluvní poradce, kteří v případě společnosti ELAS vypracovali neúplnou a nekvalitní studii.

8.  Výbor je toho názoru, že stávající vyšetřování rovněž ukazuje na další systémovou slabost Komise, tedy na nedostatek zdrojů, pokud jde o pracovníky, jejichž úkolem je sledovat provedení ve vnitrostátním právu právních předpisů do vnitrostátního práva. Zejména to ukazuje[2], jak Komise při svém sledování příliš spoléhala na smluvní poradce, kteří v případě společnosti ELAS vypracovali neúplnou a nekvalitní studii.

• [1]  Viz část V oddíl III; viz rovněž část II oddíl II 2.1 a část. II oddíl II 2.2.
• [2]  Viz část II oddíl II.2.2.

ČÁST VI – ÚLOHA VYŠETŘOVACÍCH VÝBORŮ

o pravomocech a kompetencích parlamentních vyšetřovacích výborů

OBSAH  ČÁST VI

I.         Vyšetřovací výbor: současná situace

II.       Omezení současného statusu

III.      Příloha

           ZávěryI.   Vyšetřovací výbor: současná situace

1) Právo zřídit dočasné vyšetřovací výbory k vyšetřování „obvinění z přestupků nebo nesprávného úředního postupu při uplatňování práva Společenství“ s výjimkou dosud soudně projednávaných případů je důležitým prvkem dohledových pravomocí Evropského parlamentu (EP), mimo jiné společně s posuzováním petic a jmenováním veřejného ochránce práv.

Parlamentní vyšetřovací výbory (PVV) umožňují důkladné vyšetření konkrétní otázky. Zaměřují se i na pozornost veřejnosti věnovanou zkoumaným otázkám a v tomto smyslu jsou užitečné nejen tím, že zařazují určitá témata na pořad politických jednání, ale i tím, že zvyšují kontrolní pravomoci Parlamentu.

Obvyklý postup zřizování vyšetřovacích výborů získal formální uznání v Maastrichtské smlouvě, která doplnila ke Smlouvě o ES nový článek, který stanoví, že Parlament má právo takové výbory zřizovat, aby vyšetřovaly „obvinění z porušování práva Společenství nebo nesprávného úředního postupu při jeho uplatňování, s výjimkou případů, kdy jsou tvrzené skutečnosti předmětem dosud neukončeného soudního řízení“.[1]

2) Tento nový článek (dnes článek 193 Smlouvy o ES) neuvádí nic o konkrétních pravomocích vyšetřovacího výboru EP, a namísto toho stanoví, že podrobná ustanovení se přijímají interinstitucionální dohodou. Této dohody bylo dosaženo rozhodnutím Evropského parlamentu, Rady a Komise 95/167 ze dne 19. dubna 1995 o pravidlech pro výkon vyšetřovacího práva Evropského parlamentu[2].

Dohody o tomto rozhodnutí bylo dosaženo až po dvou letech jednání a významných ústupků Parlamentu. Vyšetřovací právo Parlamentu však bylo oproti stavu před Maastrichtskou smlouvou značně posíleno.

3) Zkušenosti s PVV od přijetí výše uvedeného rozhodnutí jsou omezené, protože během uvedeného období byly zřízeny pouze dva PVV[3], a pokud je známo, nebyla provedena žádná hloubková studie pravomocí, povinností a jednání Parlamentu při výkonu jeho vyšetřovacího práva.

Povaha PVV byla popsána ve vysvětlujícím prohlášení PROUTOVY zprávy[4], která poprvé zavedla pravidla pro vyšetřovací výbory do jednacího řádu. Zpráva uvádí: „Vyšetřovací výbory naprosto nejsou výbory politické. Nezaměřují se do budoucnosti a zabývají se stávajícími právními předpisy Společenství a způsobem jejich provádění ze strany Komise nebo členských států. Zkoumají, zda při uplatňování práva nedochází k porušování práva nebo k prvkům nesprávných úředních postupů či korupce. Jinými slovy, pomáhají Parlamentu v jeho dohledu ...“.

4) Z výše uvedeného jasně vyplývá, že vyšetřovací povaha tohoto druhu výboru vyžaduje přesná omezení jeho činnosti a mírné rozšíření jeho pravomocí a povinnosti oproti stálému nebo běžnému dočasnému výboru.

Oblast působnosti a omezení mandátu

5). Je důležité si uvědomit, že oblast působnosti PVV je definována primárním a sekundárním právem, jmenovitě článkem 193 Smlouvy o ES, rozhodnutím 95/167, příslušným jednacím řádem a mandátem, který přijme Parlament podle čl. 176 odst. 3 jednacího řádu.

Pokud jde o Smlouvu, rozhodnutí a jednací řád, může Parlament zřídit vyšetřovací výbor, „který se bude zabývat obviněním z přestupků nebo nesprávného úředního postupu při uplatňování práva Společenství“ ze strany orgánu EU, členského státu nebo osoby, jíž právo Společenství dává pravomoc provádět toto právo. Dočasný vyšetřovací výbor nesmí vyšetřovat věci projednávané vnitrostátním soudem nebo soudem Společenství předtím, než je soudní řízení ukončeno (článek 193 Smlouvy o ES a článek 3 rozhodnutí z roku 1995).

6) S ohledem na to je jasné, že mandát je poměrně široký a je proto důležité vysvětlit, že výše uvedené texty výslovně neomezují oblast působnosti vyšetřování na porušení předpisů nebo nesprávný úřední postup, za které jsou údajně odpovědné orgány Společenství – možnému vyšetřování podléhají i členské státy, kterými jsou myšleny všechny jejich orgány a správní úřady.

Smlouva o ES a rozhodnutí tedy stanoví tři omezení PVV: musí vyšetřovat údajná porušení předpisů nebo nesprávný úřední postup při provádění práva Společenství; tyto činnosti musí údajně provádět Společenství nebo vnitrostátní správní orgány; a výbor nemá právo vyšetřovat věci projednávané vnitrostátním soudem nebo Soudním dvorem Společenství.

7) Není jisté, zda může výbor vyšetřovat věc projednávanou před soudem státu, který není členským státem EU. Smlouva nijak nerozlišuje a uvádí pouze „skutečnosti zkoumané soudem“, zatímco rozhodnutí v čl. 2 odst. 3 jasně uvádí vnitrostátní soudy nebo soudy Společenství. Ve věci neexistuje žádná judikatura ESD, a tedy se v zásadě zdá, že omezení soudem dosud nerozhodnutých věcí by mělo platit pro vnitrostátní soudy nebo soudy Společenství, možná vyjma věcí, kdy je účelem soudního řízení zastavit vyšetřování vyšetřovacího výboru. Omezení by mělo být rovněž chápáno v přesném slova smyslu – uvádí pouze konkrétní věci dosud nerozhodnuté osudem, a nelze je uplatnit na věci průvodní nebo související.

8) Význam nesprávného úředního postupu není primárním ani sekundárním právem Společenství definován. Avšak výroční zpráva veřejného ochránce práv za rok 1996 v reakci na žádost EP vysvětluje pojem nesprávného úředního postupu takto:

O nesprávný úřední postup se jasně jedná v případě, kdy instituce nebo orgán Společenství nejedná v souladu se Smlouvami a s akty Společenství pro instituci nebo orgán závaznými, nebo nedodržuje pravidla a zásady práva stanovené Soudním dvorem a Soudem prvního stupně.

Nesprávný úřední postup může znamenat i řada ostatních situací, včetně správních nesrovnalostí, správních opomenutí, zneužití pravomoci, nespravedlivého jednání, špatného výkonu funkce nebo nezpůsobilosti, diskriminace, prodlení, kterým bylo možné předejít, odmítnutí informací, nedbalosti atd.[5]

EP tento přístup potvrdil ve svém usnesení ze dne 16. července 1998[6].

9) Vyšetřovací výbor je omezen i svým mandátem, prvotním účelem svého zřízení a svým raison d' être (důvodem, proč existuje) a nemůže vyšetřovat mimo tento mandát, který mu udělil Parlament. Rozhodnutí o zřízení vyšetřovacího výboru musí tento účel vymezit (článek 2 konec odstavce 1 rozhodnutí z r. 1995).

10) Konečně je vyšetřovací výbor omezen lhůtou pro předložení své zprávy, která je stanovena v mandátu (článek 2 konec odstavce 1 rozhodnutí). Lhůta nesmí být delší než dvanáct měsíců ode dne zřízení výboru, ale lze ji dvakrát prodloužit o tři měsíce (čl. 2 odst. 4 rozhodnutí a čl. 176 odst. 4 jednacího řádu).

Pravomoci a povinnosti

11) Nehledě na to, co stanoví jednací řád nebo rozhodnutí 95/167, způsob práce a pravomoci vyšetřovacího výboru jsou stejné jako způsob práce a pravomoci stanovené pro stálé výbory (čl. 176 odst. 2 jednacího řádu). Pokud vyšetřovací výbor usoudí, že bylo porušeno jedno z jeho práv, navrhne předsedovi Parlamentu, aby přijal příslušná opatření (čl. 176 odst. 6 jednacího řádu).

12) Rozšířené pravomoci svěřené vyšetřovacímu výboru jsou většinou uvedeny v článku 3 rozhodnutí 95/167. Čl. 3 odst. 1 stanoví, že vyšetřovací výbor provádí šetření nutná k tomu, aby ověřil obvinění z přestupků nebo nesprávného úředního postupu při uplatňování práva Společenství. Toto ustanovení je třeba vykládat v souvislosti s dohledovými pravomocemi uvedenými v tomto dokumentu. Orgány Evropského společenství a členské státy jsou zejména podle článku 10 Smlouvy o ES povinny s výborem spolupracovat.

13) Čl. 3 odst. 4 stanoví, že orgány členských států, instituce a orgány Evropských společenství poskytují výboru dokumenty nezbytné k výkonu jeho úkolů, nebrání-li jim v tom dobře definované důvody (státní bezpečnost, právní předpisy Společenství atd.). Druhá věta pátého odstavce a šestý odstavec článku 3 dále tuto povinnost poskytovat informace vyjasňují (instituce nesmí předložit výboru dokumenty pocházející z některého členského státu, aniž by o tom tento stát nejdříve uvědomily).

Výbor má právo, aby jej zástupce zmocněný zastupovat dotčenou vládu informoval o jakýchkoli překážkách vyplývajících z důvodů utajení. Toto oznámení musí být odůvodněno.

14) Čl. 3 odst. 8 stanoví, že pokud je to k výkonu úkolů vyšetřovacího výboru nezbytné, může požádat kteroukoli jinou osobu (tím jsou myšleny jiné osoby než vyšší úředníci nebo zaměstnanci nebo úředníci ES), aby před ním vypovídala jako svědek. Je celkem jasné, že výbor nemá pravomoc požadovat, aby před ním občan vypovídal jako svědek, pokud to občan nechce učinit.

Na druhé straně výbor musí uvědomit každou osobu zmíněnou během šetření, které by to mohlo přivodit újmu. Osoba má právo být výborem vyslechnuta, jestliže o to požádá (čl. 3 odst. 8).

Pokud jde o povinnosti, musí výbor dodržovat tato procesní omezení:

15) Čl. 2 odst. 2 stanoví, že jednání a svědecké výpovědi jsou zpravidla veřejné, ale svědkové a znalci mají právo přednést své prohlášení nebo svědectví v neveřejném zasedání. Řízení (zasedání) se konají s vyloučením veřejnosti, jestliže o to požádá jedna čtvrtina členů výboru nebo orgány členských států, orgány ES nebo v případech, kdy výbor projednává utajované informace.

Čl. 176 odst. 8 jednacího řádu stanoví, že předseda výboru zajistí, aby byla zachována důvěrnost jednání, a čl. 176 odst. 9 stanoví pokyny k posuzování předaných tajných nebo důvěrných dokumentů. Použije se část A přílohy VII jednacího řádu o posuzování důvěrných dokumentů předložených Parlamentu.

16) Čl. 4 odst. 1 uvádí, že informace, které výbor shromáždí, se použijí pouze k výkonu jeho úkolů. Jestliže obsahují prvky tajné nebo důvěrné povahy nebo jména osob, nebudou zveřejněny. Je stanovena povinnost členů výboru zachovat utajení vyhrazených informací; stejná povinnost platí i pro zaměstnance Evropské unie a ostatní zaměstnance EP nebo poslanců. Je jasné, že na úředníky EU budou uplatněna disciplinární opatření, pokud poruší svou povinnost zachovat utajení stanovenou v uvedeném článku nebo rozhodnutí 95/167. To platí i pro úředníky vnitrostátní. Soukromým osobám nebo poslancům vznikají povinnosti pouze v kontextu příslušných vnitrostátních soudů nebo parlamentních disciplinárních opatření platných pro poslance (příloha VII jednacího řádu).

17) Čl. 176 odst. 7 jednacího řádu stanoví, že osoba, která je vyzvána k výpovědi před vyšetřovacím výborem, má stejná práva jako svědek před soudem v zemi jejího původu a tyto osoby musí být poučeny o svých právech předtím, než učiní výpověď před výborem.

V zásadě by to tyto osoby nemělo opravňovat k tomu, aby byly doprovázeny advokátem, protože svědkové toto právo obvykle nemají, vyjma případů, kdy se obávají obvinění v průběhu řízení. Obvyklým postupem Výboru EP pro právní záležitosti bylo dovolit poslancům, aby přišli se svými advokáty, ale nedovolovat advokátům vystupovat. Tento postup výbor zvolil.

Konečnou povinností výboru je, aby po dokončení svých úkolů předložil Parlamentu zprávu o výsledku své práce, a tato zpráva má obsahovat i případná menšinová stanoviska.

Tato zpráva se zveřejní (čl. 176 odst. 10 jednacího řádu).

• [1]  Článek 193.
• [2]  Úř. věst. L 113, 19.5.1995, s. 1.
• [3]  Od svého prvního zvolení přímou volbou se Parlament o vyšetřovací výbory velmi zajímá. V prvních deseti letech po roce 1979 Parlament zřídil řadu takových výborů, ačkoli s velmi omezenými pravomocemi. Po rozhodnutí z r. 1995 byly zřízeny pouze dva vyšetřovací výbory: vyšetřovací výbor pro tranzitní systém Společenství (4-0053/97) a vyšetřovací výbor pro BSE. Oba výbory pracovaly v podstatě stejným způsobem. Po usnesení Parlamentu, které stanovilo mandát výboru (v obou případech daleko podrobněji než u výboru EQUI), následovala slyšení a delegace. Nebyly žádné průběžné zprávy. Výbor pro tranzitní systém Společenství požádal o prodloužení mandátu o tři měsíce, které bylo uděleno. Na konci oba výbory vypracovaly dlouhou zprávu a návrh doporučení, které byly zaslány plénu. V plénu se hlasovalo pouze o krátkém doporučení, které potvrzovalo zprávu (v případě BSE se jednalo od usnesení).
• [4]  A2-100/1986.
• [5]  Výroční zpráva veřejného ochránce práv za rok 1996.
• [6]  Úř. věst. C 292, 21.9.1998, s. 168.

II.       Omezení současného statusu

18) Článek 193 Smlouvy o ES byl pro dohledové pravomoci Evropského parlamentu rozhodně krokem vpřed, stejně jako rozhodnutí 95/167. V té době nebyly vyšetřovací pravomoci v parlamentech většiny členských států tak velké a podrobné, jako jsou nyní. Podobně ani kompetence, povaha odpovědností a pravomocí Evropského parlamentu nebyly takové, jaké má tento orgán nyní. Politický význam Evropského parlamentu vzrostl stejně jako očekávání mnoha evropských občanů.

Jak bylo uvedeno výše, vyšetřovací výbory jsou důležitou součástí dohledových pravomocí Parlamentu, a proto by měly být posíleny. Od roku 1995 byly zřízeny pouze tři vyšetřovací výbory. Zdá se to jako skutečně velmi umírněné využívání této výsady. I pokud stálé výbory plní své dohledové odpovědnosti velice upokojivým způsobem, vyšetřovací výbory jsou výbory zaměřené na konkrétní úkol a poslanci z různých výborů do nich přinášejí odlišné zkušenosti a znalosti.

19) Aniž bychom si troufali povzbuzovat ke zneužívání tohoto kontrolního mechanismu, je zřejmě užitečné zkoumat možnost dalšího využití tohoto důležitého nástroje pomocí zlepšení a aktualizace jeho oprávnění.

20) Tento vyšetřovací výbor byl ve svém vyšetřování vázán řadou omezení, která lze snadno dovodit z výše popsaných stávajících pravomocí. Vyjma vztahu k Evropské komisi má výbor velmi malou pravomoc: nemůže předvolávat svědky, neexistují žádné důsledky, náklady nebo pokuty v případě, že možný svědek odmítne při vyšetřování spolupracovat, a neexistují žádné sankce za podání nepravdivého svědectví nebo za odmítnutí dostavit se nebo podat svědectví před výborem.

21) Výbor nemá žádné vyšetřovací pravomoci podobné pravomocím soudů ve vztahu ke státním správám nebo v případech, kdy správní nebo soukromý orgán odmítne výboru předložit dokumentaci. Výbor nemá ani možnost požádat vnitrostátní soud o pomoc během vyšetřování.

Tato situace vedla výbor k vyhodnocení situace a k tomu, aby si od odboru politik vyžádal informace o tom, jaká je v současné době situace v řadě vnitrostátních parlamentů[1]. K této části přikládáme přílohu s přehledem několika otázek, které zajímaly tento vyšetřovací výbor v souvislosti s předložením řady návrhů Parlamentu.

Celkově bylo zjištěno, že vnitrostátní parlamenty jsou připraveny daleko lépe než před 10 lety a daleko lépe vybaveny pro vyšetřování nežli EP.

22) Za účelem shromáždění srovnávacích údajů o zřizování a pracovních postupech vyšetřovacích výborů vnitrostátních parlamentů členských států byly vyhodnoceny údaje získané v roce 2003 z 15 členských států a Švýcarska.

Pokud jde o zřizování vyšetřovacích výborů ve vnitrostátních parlamentech a jejich pracovní postupy, většina členských států (kromě Dolní sněmovny Spojeného království) má ústavní systém, který parlamentní vyšetřovací výbory (PVV) upravuje. Je však třeba upozornit, že některé z britských zvláštních parlamentních výborů (v Dolní sněmovně i Horní sněmovně) mají postupy podobné PVV v jiných zemích, ale mají otevřený mandát a trvalý rozpis povinností (např. přezkum právních předpisů EU).

V těchto zemích existuje právní rámec vzniku PVV. Do něho patří ustanovení ústavy nebo jednacího řádu parlamentu nebo ostatních právních předpisů. V některých zemích právní základy zahrnují všechny tři úrovně, zatímco v jiných lze příslušná ustanovení nalézt pouze v jedné nebo dvou z uvedených kategorií.

23) Hlavním účelem PVV ve většině systémů je dohled nad činností vlády nebo státní správy. V některých státech je další povinností PVV zajistit dodržování ústavy či jiných právních ustanovení.

24) Ve většině členských států mají PVV vyšetřovací pravomoci podobné pravomocem soudů, avšak v menší míře. V některých případech (Finsko, Irsko, Španělsko, Švédsko, Horní sněmovna Spojeného království) mají PVV pravomoci podobné pravomocem jiných parlamentních výborů.

Na konci mandátu PVV jsou obvykle politické důsledky a někdy i soudní akty či řízení.

25) Srovnávací studie uvádí, že ve všech členských státech, které mají právní základ PVV (kromě Finska), mohou tyto výbory předvolávat svědky k podání svědectví, například vedoucí úředníky veřejných orgánů. V případě, že se předvolaní k PVV nedostaví, existují různé sankce, které se v jednotlivých zemích liší: například v Řecku může předseda vymáhat povinnou účast svědka, zatímco v Irsku může odmítnutí dostavit se k PVV vést k předání věci Nejvyššímu soudu, který vydá soudní příkaz s předvoláním. Odmítnutí může zakládat i trestný čin. V Nizozemsku mohou být svědkové, kteří se odmítnou k výboru dostavit, nebo kteří se záměrně nedostaví, dokonce potrestáni odnětím svobody.

26) Představa, kterou můžeme ze srovnávací studie získat, rovněž naznačuje, že ve většině členských států zkoumaných v tomto průzkumu mohou PVV požadovat předávání informací a dokumentace, které považují za nezbytné pro své vyšetřování, od určitých správních nebo politických orgánů, například od vlády, soudních orgánů nebo orgánů správních. V několika málo zemích mohou PVV rovněž zavazovat soukromé subjekty, aby pro ně shromažďovaly informace.

Ve většině členských států zkoumaných v tomto průzkumu dávají předpisy PVV nástroje pro řešení situace, kdy takové orgány odmítnou spolupracovat. Existuje široká škála možností reakce na tyto problémy, od správních pokut (např. v Rakousku) po trest odnětí svobody (např. v Nizozemsku).

27) Údaje rovněž naznačují, že v několika členských státech (např. v Rakousku, Belgii, Finsku, Itálii, Švédsku a rovněž ve Švýcarsku) mají PVV další výsadu: mohou žádat soudy o dokumenty a soudy obvykle těmto žádostem vyhoví. Na druhé straně ve Francii, Irsku, Řecku a Nizozemsku neexistuje spolupráce PVV a soudů a oba orgány pracují nezávisle bez přímé interakce.

28) V porovnání s těmito ustanoveními pravidla pro dočasné vyšetřovací výbory Evropského parlamentu stále ponechávají určitý prostor pro rozvoj dalších odpovědností těchto orgánů. Zejména by bylo zřejmě užitečné zpřísnit pravidla upravující sankce pro osoby nebo instituce, které odmítnou spolupracovat. Užší spolupráce s vnitrostátními orgány by mohla být jedním způsobem, jak toho dosáhnout. Velké rozdíly mezi sankcemi stanovenými v jednotlivých vnitrostátních systémech by však mohly vytvářet problémy ve smyslu diskriminace v zacházení Evropského parlamentu s občany EU prostřednictvím vnitrostátních institucí.

Závěrem můžeme vyvodit tyto hlavní skutečnosti:

1.  PVV mají v mnoha případech vyšetřovací pravomoci podobné soudům, ale v menším rozsahu, a rozsah působnosti jejich mandátu je dostatečný.

2.  PVV jsou obecně oprávněny požadovat informace od veřejných (včetně soudů) a soukromých subjektů a tyto subjekty jsou povinny spolupracovat pod hrozbou sankcí v případě, že by spolupráci odmítly.

3.  Svědkové mohou být obvykle předvoláváni a platí pro ně správní a dokonce i trestněprávní sankce, pokud odmítnou podat svědectví.

4.  Spolupráce se soudy je zajištěna ve většině členských států mnoha různými způsoby.

• [1]  Informace poskytli korespondenti Evropského centra pro parlamentní výzkum a dokumentaci (ECPRD).

III.  PŘÍLOHA

Overview of the main questions raised

by the Committee on the Crisis of the Equitable Life Assurance Society

Legal framework, duties and purpose

	1. Does the parliamentary system provide for PCIs?	2. What are the powers of PCIs ?
Austria	Yes	Investigative powers similar to those of the courts.
Belgium	Oui	Investigative powers similar to those of the courts
Finland	Yes	Similar to the powers of other Parliamentary Committees
France	Oui	Les commissions d’enquête disposent de moyens juridiques leur permettant de procéder à de véritables enquêtes. Leurs rapporteurs peuvent exercer leurs missions sur pièces et sur place. Par ailleurs, les commissions d’enquête disposent de pouvoirs de contrainte importants : toute personne, dont une commission d’enquête a jugé l’audition utile, est tenue de déférer à la convocation qui lui est délivrée, si besoin est, par un huissier ou un agent de la force publique, à la requête du président de la commission. A l’exception des mineurs de seize ans, elle est entendue sous serment.
Germany	-Bundestag: According to Article 44 of the Basic Law for the Federal Republic of Germany, the German Bundestag may, and must, set up a committee of inquiry on a motion supported by one quarter of its Members. -Bundesrat: no PCIs.	Committees of inquiry primarily examine possible cases of misgovernment, maladministration and misconduct on the part of politicians. Further more, the committees may request that further investigations be carried out by courts and administrative authorities. The Act Governing the Legal Framework for Committees of Inquiry regulates the rights of these committees.
Greece	Yes	-Investigative powers similar to those of the courts -According to art.145 of the Rules of Procedure PCIs have all powers of investigative judicial authorities as well as those of the public prosecutor.
Ireland	Yes	-Similar to the powers of other Parliamentary Committees -investigative powers similar to those of the courts Only those committees which have the power to send for persons, papers and records can commence an inquiry; the inquiry is quasi–judicial in nature.
Italy-Chamber	Yes	Investigative powers similar to those of the courts
Italy-Senate	Yes	Investigative powers similar to those of the courts
Netherlands	Yes	Questioning under oath.
Spain-Senate	Yes	-Similar to the powers of other Parliamentary Committees -Investigative powers similar to those of the courts The results of PCIs shall be disclosed, as the case may be, to the Public Prosecutor for the adoption, when relevant, of the appropriate actions.
Spain-Congress	Yes	-Similar to the powers of other Parliamentary Committees -Investigative powers similar to those of the courts The results of PCIs shall be disclosed, as the case may be, to the Public Prosecutor for the adoption, when relevant, of the appropriate actions.
Sweden	No: The Swedish parliamentary system does not provide for PCIs, but allows each of the 16 permanent committees to arrange public meetings or hearings. In our system, a PCI must thus be understood as public meeting or hearing by a parliamentary committee.	-Similar to the powers of other Parliamentary Committees -Public hearings are mainly in-depth hearings of experts on a specific issue. A hearing may allow the committee to receive information that not otherwise could have been gathered, in the form of oral expert witness statements, to provide the committee with an extended basis of information for decision-making. The only committee with the constitutional power to scrutinize the Government in an investigative manner similar to that of the courts is the Committee on the Constitution. This scrutiny is above all a judicially based scrutiny with elements of parliamentary control in the political sense.
Switzerland	Yes	-En vertu de l'article 166 (2) de la loi du 13 Décembre 2002 La commission d’enquête peut, selon le cas, confier à un chargé d’enquête le soin d’administrer les preuves. Celui-ci agit conformément au mandat que lui a confié la commission d’enquête et suivant ses instructions. -En vertu de l'article 171 (1) de la loi du 13 Décembre 2002 Lorsque l’Assemblée fédérale a décidé d’instituer une commission d’enquête parlementaire aucune autre commission n’est plus autorisée à procéder à des investigations sur les événements qui font l’objet du mandat confié à cette commission d’enquête.
UK-House of Lords	Yes	Similar to the powers of other Parliamentary Committees
UK-House of Commons	No: In the British Parliament there are no committees of Inquiry (although Parliament's broad powers would probably allow it to set them up if it so wished). There are committees on legislation (Standing Committees) and committees to monitor Government departments (Select Committees). The Select Committees conduct 'inquiries', but these are not of a quasi-judicial nature, nor are they specially convened by the House as a whole. Instead, the Members on the Committee decide on the subjects they wish to investigate, and these are often quite general areas of policy. -

Procedures, part 1

	3. From which bodies can PCIs request the infor­mation and docu­mentation deemed necessary for the conduct of their proceedings?	4. Are bodies that refuse to collaborate with PCIs in the provision of information or documentation subject to sanctions ?
Austria	- The Government - The judicial authorities - The administrative authorities	Yes
Belgium	-The Government -The judicial authorities -The administra­tive authorities -Private bodies	Yes
Finland	- The Government - The judicial authorities - The adminis­trative authorities - Private bodies	Yes
France	-Le Gouvernement -Les corps de contrôle -Les autorités administratives -Les personnes privées	Oui
Germany	-The judicial authorities -The administrative authorities -The committee of inquiry may also question witnesses and experts.	Yes
Greece	-The Government -The judicial authorities -The administrative authorities -Private bodies	Yes
Ireland	-The Government -The administrative authorities -Private bodies	Yes
Italy-Chamber	-The Government -The judicial authorities -The administrative authorities -Private bodies	Yes
Italy-Senate	-The Government -The judicial authorities -The administrative authorities -Private bodies	Yes
Netherlands	-The Government -The administrative authorities - Private bodies	Yes
Spain-Senate	-The Government -The administrative authorities -Private bodies	Yes
Spain-Congress	-The Government -The administrative authorities -Private bodies	Yes
Sweden	-The Government -The administrative authorities -Private bodies	No
Switzerland	-The Government -The judicial authorities -The administrative authorities -Private bodies	Yes
UK-House of Lords	-The Government -The judicial authorities -The administrative authorities -Private bodies	-

Procedures, part 2

	5. If yes, which sanctions or procedures?	6. What are the conse­quences arising from lack of attendance or refusal to give evidence before PCIs?
Austria	Administrative fines in case a witness refuses to testify without justification.	Administrative fines.
Belgium	En vertu de l'article 4 de la loi du 3 Mai 1880 la commission ainsi que son prési­dent, pour autant qu'il y soit habilité, peuvent prendre toutes les mesures d'instruction prévues par le Code d'instruc­tion criminelle.	En vertu de l’article 8 de la loi du 3 mai 1880 (modifiée par la loi du 30 juin 1996 - entrée en application le 26 juillet), toute personne autre qu’un membre de la Chambre qui, à un titre quelconque, assiste ou participe aux réunions non publiques de la commission, est tenue, préalablement, de prêter le serment de respecter le secret des travaux. Toute violation de ce secret sera punie conformé­ment aux dispositions de l’article 458 du Code pénal.
Finland	According to the Constitution only the Government is obligated to give Committees information and documents requested. Sanctions for refusing to collaborate are political. For private bodies there are no sanctions.	None
France	Tous les renseignements de nature à faciliter cette mission doivent leur être fournis. Ils sont habilités à se faire communiquer tous documents de service, à l’exception de ceux revêtant un caractère secret et concernant la défense nationale, les affaires étrangères, la sécurité intérieure ou extérieure de l’État et sous réserve du respect du principe de séparation de l’autorité judiciaire et des autres pouvoirs.	La personne qui ne comparait pas ou refuse de déposer ou de prêter serment devant une commission d'enquête est possible d'un emprisonnement de deux ans et d'une amende de 7,500€.
Greece	The Minister is obliged to present originals or copies of all documents requested by PCIs with the exception of those concerning diplomatic or military secret affecting the security of the State.	The PCI is entitled to examine witnesses, proceed to autopsies according to the Code of Criminal procedure. If a witness is not wishing to present before the PCI, the President of the PCI may request his forcible presentation.
Ireland	Failure to obey may lead to an application in a summary manner to the High Court for such orders as may be appropriate and may also constitute an offence under the Act.
Italy-Chamber	-	-
Italy-Senate	Even of the PCI has the power of judicial authority; the majority of doctrine says that they should not inflict sanctions directly, because this judicial power is exclusively.	There is no specific rule; It can decide transmit the acts to the judicial authority for the opening of a criminal prosecution. In practice some Commissions claimed the power to place under arrest the false or reticent witness.
Netherlands	Imprisonment	Imprisonment
Spain	According to the Organic Act 5/1984 all the Spanish citizens and foreigners who live in Spain are obliged to attend in person in front of the PCI in order to inform the committee, as requested.
Sweden	Providing a committee with written or oral information is not compulsory, but in general it’s viewed as well-established practice to provide the information requested. Committees have for a number of years discussed the possibility of sanctions against those who provide the committee with false information. No result can be said to have come out of these discussions, since sanctions imply that anyone who is invited to give a statement must be under oath, and the obligation to take an oath may counteract the willingness to provide a detailed statement. Those who are invited to give a statement are neither under oath, nor do they have a duty to attend.	No legal or other consequences exist as a result of lack of attendance or refusal to give evidence.
Switzerland	-En vertu de l'article 166 (4) de la loi du 13 Décembre 2002 Les personnes interrogées par le chargé d’enquête ont le droit de refuser de répondre aux questions qui leur sont posées ou de remettre certains documents. Dans le cas où elles refusent, elles sont interrogées par la commission d’enquête. - En vertu de l'article 171 (2) Les personnes interrogées par le chargé d’enquête ont le droit de refuser de répondre aux questions qui leur sont posées ou de remettre certains documents. Dans le cas où elles refusent, elles sont interrogées par la commission d’enquête. - En vertu de l'article 168 (1) La commission d’enquête parlementaire identifie les personnes dont les intérêts sont directement concernés par l’enquête et les en informe sans délai.	-En vertu de l'article 170 (1) Celui qui, étant témoin, aura fait un faux témoignage devant une commission d’enquête ou, étant expert, aura fourni un constat ou un rapport faux sera puni des peines prévues à l’art. 307 du code pénal 17. -En vertu de l'article 170 (2) Celui qui, sans motif légal, refuse de faire une déclaration ou de remettre des documents sera puni des peines prévues à l’art. 292 du code pénal.
UK-House of Lords	Ordinarily witnesses attend and documents are produced voluntarily. Should it be necessary to compel the attendance of witnesses or the production of papers, an order of the House would be required.

Relations with the Courts

	7. Can PCIs be established on matters under judicial review?	8. If yes, do the PCI and the Court work independently or are there specific procedures to combine the work of the two bodies?	9. In the case of cooperation, which procedures are in place to ensure the proper separation of powers?
Austria	Yes	They are working independently; however, the courts are obliged to comply with the PCIs' request to take evidence and to make their files available to them.	-
Belgium	Oui	En vertu de l'article 1 de la loi du 3 Mai 1880 En cas de concours d'une enquête parlementaire et d'une enquête judiciaire, le déroulement normal de cette dernière ne peut être entravé.	-
Finland	Yes	Independently	-
France	Non: lorsque les faits ont donné lieu à des poursuites judiciaires et aussi longtemps que les poursuites sont en cours, mais il a été admis depuis 1971 que l'existence de poursuites judiciaires n'est pas un obstacle insurmontable à la création d'une commission dans la mesure de l'étendue des faits dont est saisie, pour sa part, l'autorité judiciaire.	Il n’y a, quoiqu’il en soit, pas de collaboration entre les commissions d’enquête et les institutions judiciaires dans le cas d’enquêtes parallèles. Les deux organes travaillent indépendamment l’une de l’autre.
Germany	No: According to Article 44 (4) of the Basic Law for the Federal Republic of Germany, the decisions of investigative committees shall not be subject to judicial review.	-	According to Article 44 (4), the courts shall be free to evaluate and rule upon the facts that were the subject of the investigation.
Greece	Yes	PCIs and the Courts work independently	-
Ireland	No: Generally speaking, they would stay away from matters which are subject to some court proceedings.	-	-
Italy-Chamber	Yes	The PCI and the Court work independently	-
Italy-Senate	Yes	There might be specific procedures.	-
Netherlands	Yes	There are no specific procedures to combine the work of the PCI and the Court, but the two bodies should ensure that there is a minimum of interference between their works.	-
Spain-Senate	Yes	Independently	According to Section 60.3 of the Senate's Standing Orders, The conclusions reached by these Committees shall be rendered public unless an overall or partial decision to the contrary needs to be adopted. Those conclusions shall neither be binding upon the Courts nor will they affect judicial resolutions.
Spain-Congress	Yes	Independently	According to Section 60.3 of the Senate's Standing Orders, The conclusions reached by these Committees shall be rendered public unless an overall or partial decision to the contrary needs to be adopted. Those conclusions shall neither be binding upon the Courts nor will they affect judicial resolutions.
Sweden	Yes	Whereas committees have the right to arrange a hearing on a matter under judicial review, it is not recommended. In some cases the committee may decide to conduct their hearing without bringing the issue under judicial review into consideration, or the committee awaits the final judicial examination before it makes its decision.	A certain distance should be adapted to the legal proceedings, to avoid any influence on the process.
Switzerland	No	En vertu de l'article 171 de la loi du 13 Décembre 2002 Lorsque l’Assemblée fédérale a décidé d’instituer une commission d’enquête parlementaire aucune autre commission n’est plus autorisée à procéder à des investigations sur les événements qui font l’objet du mandat confié à cette commission d’enquête. L’institution d’une commission d’enquête n’empêche pas l’engagement ou la poursuite d’une procédure judiciaire civile ou administrative, d’une enquête pénale préliminaire ou d’une procédure pénale.	-
UK-House of Lords	No	-	-

Závěry ČÁSTI VI – VYŠETŘOVACÍ VÝBORY

ČÁST VI – ÚLOHA VYŠETŘOVACÍHO VÝBORU

Vyšetřovací výbor v souladu se svým mandátem, který jej opravňuje předložit jakýkoli návrh, který považuje za užitečný, navrhuje následující závěry:

1.  Výbor vyjadřuje rozhořčení a politování nad nezdvořilým chováním některých svědků, kteří při vyšetřování nespolupracovali.

2.  Výbor bere na vědomí, že pravomoci vyšetřovacího výboru uvedené v jednacím řádu a v rozhodnutí Evropského parlamentu, Rady a Komise 95/167 jsou velmi omezené a nejsou v souladu s politickým významem, potřebami a pravomocemi Evropského parlamentu.

ČÁST VII – DOPORUČENÍ

     zprávy vyšetřovacího výboru ke krizi společnosti Equitable Life Assurance Society

OBSAH Doporučení

A.       Část II a III – Provedení ve vnitrostátním právu a regulační systém

B.       Část IV – Opravné prostředky

C.       Část V – Úloha Evropské komise

D.       Část VI – Úloha vyšetřovacích výborů

A. DOPORUČENÍ, ČÁST II A III –PROVEDENÍ VE VNITROSTÁTNÍM PRÁVU A REGULAČNÍ SYSTÉM

1.  Výbor požaduje, aby byly v celé EU dále posíleny normy obezřetnostního dohledu a regulace, včetně povinnosti mít rezervy na závazky, jako jsou bonusy, včetně cílových bonusů a zaručených zisků.

2.  Výbor požaduje, aby v právních předpisech o finančních službách byly zakotveny preventivní systémy včasného varování, které jsou schopné účinné signalizovat možné problémy vyplývající z dohledu nebo regulace společností poskytujících finanční služby, zejména pokud to souvisí s přeshraničními finančními operacemi. Výbor se domnívá, že toto doporučení by mělo být začleněno do projektu Solvency II navrhovaného Komisí.

3.  Výbor vítá současné diskuse o projektu Solvency II a využití zásad a přístupu založeného na hodnocení rizika při výpočtu obezřetnostních požadavků, který bude od společností vyžadovat, aby spravovaly kapitál v souladu se svým specifickým profilem, spíše než aby se snažily využívat jednu formu pro všechny požadavky.

4.  Výbor důrazně doporučuje zavedení sofistikovanějších mechanismů, které umožní zaručit příkladnou spolupráci mezi národními regulačními orgány, zejména v rámci sítě Výboru evropských orgánů dohledu nad pojišťovnami a. zaměstnaneckými penzijními fondy (CEIOPS), s cílem vytvořit skutečně účinný intervenční systém, který umožní úspěšně reagovat na anomálie a narušení vnitřního trhu.

5.  Výbor vítá, že CEIOPS do svého pracovního programu na rok 2007 zařadil revizi procesních pravidel, jež mají dohlížitelé dodržovat při svých přeshraničních činnostech, jak stanoví Sienský protokol[1]. Výbor vyzývá k důkladné revizi tohoto protokolu zaměřené na ochranu pojistníků a na vyřizování přeshraničních stížností.

6.  Výbor považuje za nepřijatelné jakékoli pokusy interpretovat nebo ospravedlňovat pasivní úlohu národních finančních regulačních orgánů jako omezenou pouze na jejich vnitrostátní pravomoci a vyzývá k tomu, aby právní předpisy ES zdůraznily kolektivní odpovědnost národních regulačních orgánů za zajištění nejvyšších standardů ochrany spotřebitelů a za ochranu optimálního fungování vnitřního trhu finančních služeb v celé EU. Výbor se zejména domnívá, že by regulační orgány hostitelského státu měly být stěžovatelům aktivně nápomocny a pomáhat jim, aby své stížnosti směrovali na správnou adresu, a podle potřeby je podporovat v průběhu celého tohoto procesu.

7.  Výbor uznává, že Komise nemůže hrát úlohu „regulátora regulátorů“. Aby však bylo zajištěno správné provádění právních předpisů ES na celém vnitřním trhu, doporučuje důrazně, aby Komise pravidelně a zblízka dohlížela na to, zda členské státy vybavily své národní regulační orgány dostatečnými a odpovídajícími pravomocemi, stálými prostředky a zdroji, aby tyto orgány mohly při výkonu finančního dohledu plně a konzistentně uplatňovat právní předpisy ES. Vyzývá dále Komisi, aby o svých hodnoceních informovala příslušné výbory Evropského parlamentu.

8.  Výbor důrazně požaduje, aby veškeré právní předpisy o finančních službách vždy uznávaly, že ochrana spotřebitelů a investorů je prioritou, avšak aby současně zajišťovaly dynamické a konkurenční prostředí pro poskytovatele finančních služeb, které by minimalizovalo byrokracii a nebránilo pružnosti v obchodní oblasti a inovacím. Z tohoto pohledu výbor doporučuje, aby byl v právních předpisech o finančních službách kladen důraz na regulaci vycházející z hodnocení rizik a zaměřenou na dodržování zásad. Vzhledem k tomu, že s ohledem na demografickou nerovnováhu a stárnutí obyvatelstva hraje investování do penzijních produktů v evropském hospodářství stále významnější úlohu, výbor zdůrazňuje, že je třeba posílit důvěru spotřebitele v penzijní produkty tím, že na celém vnitřním trhu budou zajištěny co nejvyšší standardy informovanosti, bezpečnosti a ochrany investorů.

9.  Výbor uznává, že je zapotřebí hlubší spolupráce v oblasti dohledu a vyzývá Komisi, aby zajistila nápravu regulačních postupů, které narušují potenciální dohled ze strany domácí/hostitelské země, a to se zvláštním přihlédnutím k projektu Solvency II.

• [1]  Sienský protokol týkající se spolupráce dozorčích orgánů členských států ES, zejména při uplatňování směrnic o životním pojištění a jiných druzích pojištění (1997).

B. ČÁST IV – OPRAVNÉ PROSTŘEDKY

10.  Vzhledem k tomu, že vláda Spojeného království nedokázala splnit požadavky třetí směrnice o životním pojištění, a s ohledem na to, že nejsou k dispozici ani možnosti nápravy prostřednictvím soudů ani účinné možnosti mimosoudní nápravy, je výbor pevně přesvědčen, že je vláda Spojeného království povinna vzít na sebe příslušnou odpovědnost. Výbor tedy důrazně doporučuje, aby vláda Spojeného království navrhla a provedla vhodný plán s cílem odškodnit pojistníky společnosti Equitable Life ve Spojeném království, Irsku, Německu i v dalších zemích.

11.  Výbor naléhavě vyzývá vládu Spojeného království a všechny zúčastněné strany, aby přijaly a vhodným způsobem provedly veškerá doporučení parlamentního ombudsmana Spojeného království ohledně společnosti Equitable Life. Výbor doporučuje orgánům Irska, Německa a dalších hostitelských členských států, aby aktivně pomáhaly svým občanům při provádění výše uvedených doporučení.

12.  Ačkoli úřad finančního ombudsmana (FOS) může být považován za jeden z nejvyspělejších systémů mimosoudního vyrovnání v Evropě z hlediska pravomocí a vlivu, výbor se domnívá, že případ společnosti Equitable Life odhalil řadu závažných nedostatků v jeho fungování. Výbor proto naléhavě žádá vládu Spojeného království, aby se těmito nedostatky co nejdříve zabývala a aby posílila kapacity úřadu finančního ombudsmana a zajistila, že bude opravdu nezávislý na britském orgánu dohledu nad finančními službami (FSA) i na vládě samotné.

13.  Výbor naléhavě vyzývá členské státy, aby zajistily že na jejich území budou existovat řádné systémy mimosoudního řešení sporů pokrývající celou oblast finančních služeb, aby se tak odstranily zeměpisné rozdíly v rámci systému FIN-NET. Výbor rovněž vyzývá Parlament, aby v rámci právních předpisů o finančních službách podpořil opatření, která by naléhala na členské státy, aby na svém území zajistily tyto systémy. Zdá se, že neexistuje rozpor mezi doporučením Společenství zřizovat na jedné straně tyto systémy mimosoudního vyrovnání a jejich fakultativním využíváním ze strany spotřebitelů na straně druhé.

14.  S cílem zaplnit mezeru v rámci systému FIN-NET a s ohledem na to, že je důležité, aby spotřebitelé měli přístup k nestranným systémům mimosoudního vyrovnání, žádá výbor Komisi, aby navrhla (vypouští se) opatření, která by na členské státy naléhala, aby zřídily zákonné systémy mimosoudního řešení sporů, jež budou pokrývat veškeré finanční služby na jejich území. Návrh Komise by mohl definovat nezávislost, pravomoci a působnost systémů mimosoudního řešení sporů a vybízet členské státy, aby přijaly společná kritéria ohledně soudní příslušnosti těchto systémů.

15.  Výbor naléhavě žádá Komisi, aby pokračovala v úsilí zaměřeném na větší zviditelnění systému FIN-NET a na zvyšování povědomí spotřebitelů o tomto systému. Komise by při přípravě svých legislativních návrhů měla rovněž ve větším rozsahu konzultovat spotřebitelské organizace. Obdobně vyzývá členské státy, aby se sítí FIN-NET plně spolupracovaly, mezi jiným tím, že ji budou ihned informovat o veškerých dosud nezapojených příslušných systémech.

16.  Výbor se domnívá, že Parlament se musí plně zapojit do přezkumu sítě FIN-NET, což zahrnuje dotazník zaslaný členským státům[1], a do jakýchkoli dalších akcí.

17.  Výbor se domnívá, že uživatelé finančních služeb by měli získat více pravomocí, aby bylo dosaženo vyrovnanějšího vztahu mezi těmito uživateli a podniky poskytujícími finanční služby, které se správně rozhodly využít výhod vnitřního trhu, aby tak bylo zajištěno uplatnění zásady, že „není mobility bez odpovědnosti“. V této souvislosti vítá výbor iniciativu ze strany Komise s cílem zlepšit znalosti a povědomí spotřebitelů v oblasti finančních služeb, včetně informací o rizicích spojených s těmito službami.

18.  Výbor se proto domnívá, že kvůli požadavku spravedlnosti a nediskriminace pojistníků a vzhledem k tomu, že velkou většinu z nich odrazují náklady právního postupu, je nezbytné uživatelům finančních služeb zajistit právními předpisy Společenství možnost sloučit své prostředky a vystupovat kolektivně proti poskytovatelům služeb nebo dozorčím orgánům členských států před jejich vnitrostátními soudy. Takový postup, který sdružuje menší pohledávky do jediné žaloby, má výhodu spočívající v úspoře času a peněžních prostředků a neměl by nahrazovat stávající vnitrostátní opravné prostředky, pomocí nichž je možné se domoci náhrady za porušení právních předpisů Společenství nebo vnitrostátních právních předpisů o finančních službách.

19.  Bylo by nicméně důležité jasně stanovit, že mezi druhy ztrát, které by měly být nahrazeny, spadají i některé nepřímé ztráty pojistníků. To se jeví jako nezbytné, aby byla účinně zajištěna práva vyplývající z právních předpisů Společenství. Kromě toho, široká interpretace rozsahu škod týkající se i ztráty zisku a úroků je již uznávána Soudním dvorem jako omezení nezávislosti procesních postupů v jednotlivých státech. Rovněž musí být šířeji interpretováno i právní postavení, aby se umožnilo stěžovatelům, kteří mají společné nebo navzájem propojené faktické nebo právní otázky, jednat společně.

20.  Výbor proto vítá, že Komise vydala studii o kolektivním odškodnění[2] a žádá ji, aby přešetřila možnost zřízení právního rámce s jednotnými procesními požadavky na evropské přeshraniční kolektivní žaloby a aby o svých zjištěních podala zprávu Parlamentu za předpokladu, že každou iniciativu Komise bude doprovázet posouzení dopadu, které zhodnotí její právní základ a její soulad se zásadami subsidiarity a proporcionality.

21.  Výbor požaduje, aby Komise přijala vhodné návrhy s cílem vyjasnit pravomoci orgánů domovského a hostitelského státu podle právních předpisů ES v oblasti dohledu nad způsobem obchodování pojišťoven a s ohledem na „obecný zájem“. Zejména by tyto návrhy měly umožnit hostitelským státům vykonávat účinný dohled nad podniky působícími na jeho území, přičemž by jim domovské státy poskytovaly vhodným způsobem pomoc a informace o finanční situaci těchto podniků.

22.  Výbor se domnívá, že požadavky na poskytování informací obsažené ve třetí směrnici o životním pojištění by měly být přezkoumány s cílem zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitelů v Evropské unii. Zákazníci musejí být jasně a úplně informováni o tom, na jaké orgány se mají obracet se stížnostmi a dotazy, a tyto informace musí být doloženy konkrétními příklady. Výbor konstatuje, že od doby, kdy se vyskytly problémy ve společnosti Equitable Life, byly v důsledku směrnice o zprostředkování pojištění a směrnice o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na dálku na trh zavedeny požadavky na informování, a žádá Komisi, aby vyhodnotila jejich dopad a případně předložila s ohledem na toto hodnocení příslušné návrhy.

23.  Výbor důrazně požaduje, aby vnitrostátní finanční orgány vyvinuly veškeré úsilí nezbytné ke spolupráci, aby tak zajistily, že stížnosti, které se týkají oblastí, jež souvisí s obezřetnostním dohledem a se způsobem obchodování, byly řádně a vyčerpávajícím způsobem vyřizovány.

24.  Výbor požaduje, aby vláda Spojeného království uvedla příslušné právní předpisy do souladu s právními předpisy Společenství a aby je pozměnila tak, že zaručí investorům, kteří uzavřeli smlouvy se zahraničnímu pobočkami firem Spojeného království, které spadají pod dohled FSA, přístup k britskému systému pojištění vkladů (Financial Services Compensation Scheme), ať už tito investoři mají trvalé bydliště ve Spojeném království, či nikoli.

25.  Výbor rovněž vyzývá Komisi, aby rychle pokročila v přípravách směrnice, jež bude od všech členských států vyžadovat, aby zavedly systém pojištění vkladů vztahující se jak zákazníky a příjemce domácích poboček, tak na zákazníky a příjemce zahraničních poboček v rámci EU, a aby předložila příslušný návrh do konce roku 2007.

26.  Výbor doporučuje, aby Komise nechala otevřenou možnost vyšetřovat podle svého uvážení dřívější porušení právních předpisů Společenství, zejména – nikoli však výhradně – tam, kde se domnělá porušení týkají velkého počtu občanů z několika členských států. Dále vyzývá Komisi, aby posoudila možné přínosy směrnice nebo změn ustanovení Smlouvy, které by umožnily postoupit tyto případy Soudnímu dvoru Evropských společenství nebo přímo potrestat členské státy za dřívější porušení práva.

27.  Výbor důrazně doporučuje, aby Parlament, Rada a Komise měly při tvorbě právních předpisů v oblasti finančních služeb na paměti, že je zapotřebí navrhovat právní předpisy tak vyčerpávajícím a srozumitelným způsobem, aby zaručovaly jednotlivým spotřebitelům jasně definovaná práva, která by zajišťovaly vnitrostátní soudy. Zlepšila by se tak ochrana spotřebitele a současně by to znamenalo důraznou pobídku pro členské státy, aby prováděly ve vnitrostátním právu a uplatňovaly tyto právní předpisy ES správně a včas. To na druhé straně usnadní dosažení skutečného vnitřního trhu v oblasti finančních služeb, založeného na zásadě země původu a metodě dohledu domácího/hostitelského regulačního orgánu.

• [1]  H9, s. 11.
• [2]  Sdělení Komise nazvané „Strategie spotřebitelské politiky EU 2007–2013 – Posílit postavení spotřebitelů, zvýšit jejich blahobyt a účinně je chránit“ KOM(2007)0099), s. 11. Projev komisařky Kunevové v Parlamentu dne 13. března 2007.

C. DOPORUČENÍ, ČÁST V – ÚLOHA EVROPSKÉ KOMISE

28.  Věnovat větší pozornost kvalitě právních předpisů a jejich průběžnému hodnocení

a) Výbor důrazně doporučuje, aby Komise překonala současnou formální interpretaci provedení ve vnitrostátním právu právních předpisů a věnovala větší pozornost kvalitě právních předpisů na úrovni EU i členských států a jejich průběžnému vývoji.

b) Výbor se rovněž domnívá, že je zásadní, aby všechny orgány Společenství zapojené do tvorby právních předpisů braly již od stádia návrhu v úvahu možné obtíže spojené s prováděním a sledováním právních předpisů Společenství a aby vyvinuly co největší úsilí předem odhadnout obtíže, které mohou nastat po jejich přijetí. Potřebnou míru kontroly, posouzení a spolupráce by měl poskytnout Lamfalussyho postup, který umožní dosažení takové soudržnosti v oblasti finančních služeb.

c) Výbor vyzývá Komisi, aby prokázala, že se více soustřeďuje na provádění a vymáhání právních předpisů Společenství, a aby zajistila, že každá přijatá směrnice bude konzistentně prováděna v celé Unii, v souladu s dokumentem „Lepší právní předpisy v Evropské unii – strategický přezkum“[1]. Prostředkem k zajištění tohoto cíle by měl být Lamfalussyho postup. Všechny směrnice by dále měly obsahovat právně závazný časový limit pro jejich provedení ve vnitrostátním právu, který by měl být co možná nejkratší a obecně ne delší než dva roky.

29.  Výbor rovněž vyzývá Komisi, aby zaujala aktivnější přístup k provádění právních předpisů. Měla by hrát aktivní úlohu v rámci i mimo rámec legislativního procesu a zavádět účinné nástroje k zajištění toho, aby právní předpisy dosahovaly požadovaného účinku. Komise by měla vyžadovat, aby členské státy podávaly zprávy o stavu provádění právních předpisů, aby se tak tento úkol rozdělil rovnoměrně mezi členské státy a Komisi a o výsledcích těchto kontrol by měla být Parlamentu zasílána sdělení. K dosažení tohoto cíle, zejména se zapojením regulačních orgánů a odborníků z praxe, by mohl účinně napomoci Lamfalussyho postup.

30.  Výbor se domnívá, že je třeba uvítat sdílení osvědčených postupů mezi členskými státy, například v rámci řady schůzí a workshopů k provedení právních předpisů ve vnitrostátním právu, které pořádá Komise. V tomto ohledu výbor vyzývá Komisi, aby zvážila jakými prostředky do tohoto procesu zapojit Parlament, a zejména zpravodaje, který měl tu možnost sledovat příslušný akt během celého legislativního procesu. Výbor vyzývá, aby jako nezbytné doplnění byly v případě neplnění těchto předpisů důrazně uplatňovány sankce, včetně periodických sankčních plateb a paušálních sankcí.

31.  Výbor zdůrazňuje, že povinnost provést ve vnitrostátním právu a uplatňovat právní předpisy Společenství mají v prvé řadě členské státy. V této souvislosti vybízí výbor členské státy, aby pokud možno vytvářely projektové týmy, které budou sledovat příslušný akt nejen v evropském legislativním procesu a jeho různých Lamfalussyho „úrovních“, ale také na domácí úrovni během procesu jeho provádění a žádá Komisi, aby prověřila způsoby, které pomohou členským státům při provádění těchto projektových týmů.

32.  Výbor zdůrazňuje, že je důležité, aby občané lépe rozuměli právním předpisům ES a vyzývá proto, aby byla do všech legislativních návrhů zařazena stručná shrnutí určená výkonné moci nebo občanům, jak je tomu v některých členských státech[2], která by, přestože by neměla žádný právní účinek, byla součástí samotného aktu a představovala by netechnický výklad určený občanům a dalším zúčastněným stranám. Žádá Komisi, aby se v této záležitosti ujala vedoucí úlohy a znovu proto požaduje, jak stojí v bodě 19 usnesení Parlamentu ze dne 16. května 2006 o 21. a 22. výroční zprávě Komise o monitorování uplatňování právních předpisů Společenství (2003 a 2004)[3], zavedení stručných shrnutí do všech legislativních návrhů.

33.  Zejména s ohledem na připravovaný návrh týkající se projektu Solvency II výbor důrazně doporučuje, aby Parlament, Rada a Komise v připravovaných právních předpisech minimalizovaly nebo se pokud možno zdržely používání možností volby, výjimek nebo odchylek. Členské státy musí zajistit, aby se při provedení ve vnitrostátním právu právních předpisů Společenství nevytvářely nové problémy a neslučitelnosti v přeshraničním měřítku tím, že budou prosazovány dodatečné vnitrostátní požadavky („gold plating“). Navíc musí Komise i nadále konsolidovat, zjednodušovat a kodifikovat právní předpisy Společenství s cílem zlepšit jejich dostupnost, čitelnost a srozumitelnost.

34.  Výbor připomíná bod 34 interinstitucionální dohody o lepší tvorbě právních předpisů[4], a zejména závazek Rady vybízet členské státy, aby vypracovávaly a zveřejňovaly tabulky znázorňující vzájemnou korelaci mezi směrnicemi a vnitrostátními prováděcími opatřeními.

35.  Výbor důrazně doporučuje, aby k usnadnění kontroly shody vnitrostátních předpisů a soudního přezkumu a ke zvýšení transparentnosti směrnice systematicky obsahovaly závazné povinnosti členských států předložit při provedení ve vnitrostátním právu směrnic podrobnou korelační tabulku. Parlament by měl za tímto účelem systematicky předkládat pozměňovací návrhy, kdykoli k tomu má pravomoci.

36.  Výbor je toho názoru, že pokud budou korelační tabulky systematicky dostupné, mělo by to Komisi usnadnit úkoly spojené s monitorováním, které je někdy nepatřičně komplikováno tím, že chybí Ariadnina nit, jež by ji vedla procesem provádění právních předpisů. Výbor se dále domnívá, že pokud budou korelační tabulky systematicky dostupné, mělo by to přesvědčit parlamenty členských států, aby hrály aktivnější úlohu při monitorování uplatňování právních předpisů Společenství a mělo by jim to pomoci kontrolovat jejich vlády a činit je odpovědnými.

37.  Výbor se domnívá, že členské státy by se pokud možno měly vyhnout roztříštěnému provedení ve vnitrostátním právu, k němuž dochází, pokud se směrnice provádějí prostřednictvím několika právních aktů různého významu nebo prostřednictvím stávajících vnitrostátních právních konceptů, neboť takový postup znesnadňuje sledování provádění a snižuje jeho transparentnost pro občany Evropské unie. To platí ještě zřetelněji, pokud chybí korelační tabulky.

38.  Výbor doporučuje, aby jako standardní forma právních předpisů ve zvláště citlivých otázkách tam, kde se vyžaduje soudržnost v rámci celé EU a kde lze využít výsad Parlamentu v postupu spolurozhodování, byla pokud možno zvolena nařízení, a nikoli směrnice, aby bylo možno lépe dosáhnout cílů tvůrců právních předpisů. To se týká zejména takových právních předpisů, u nichž chyby, neslučitelnost či zpoždění při provedení ve vnitrostátním právu mohou podstatným způsobem ohrozit ochranu spotřebitelů v EU nebo zapříčinit závažná narušení vnitřního trhu.

39.  Výbor se domnívá, že tradiční vymáhací mechanismy založené na řízení pro porušení povinnosti vedeném Komisí jsou nezbytné, ale kvůli rostoucímu počtu opatření ES i členských států v žádném případě nepostačují. Výbor naléhavě doporučuje, aby je doprovázely propracovanější metody spolupráce s domácími orgány a jasný důraz na budování kapacit. V této souvislosti podporuje výbor Lamfalussyho postup pro právní předpisy v oblasti bankovnictví, obchodu s cennými papíry a pojišťovnictví jako příklad hodný následování. Jeho mnohaúrovňová správní opatření nahrazují tradiční vertikální formy tvorby politik a vymáhání a povzbuzují spolupráci mezi vnitrostátními regulačními a dozorčími orgány. Výbor nicméně konstatuje, že při stanovování a uplatňování těchto postupů je třeba adekvátním způsobem zachovat výsady Parlamentu.

40.  Výbor dále požaduje, aby byla ze strany Komise a zejména ze strany členských států přijata opatření s cílem vyřešit jazykové a další problémy související s prováděním právní úpravy ES.

41.  Výbor důrazně požaduje, aby Komisi bylo poskytnuto více prostředků a zaměstnanců (zejména právníků-lingvistů), s cílem zlepšit kvalitu sledování provedení ve vnitrostátním právu. Výbor dále vyzývá Parlament, aby tento závazek dále sledoval a podpořil Komisi navýšením rozpočtových prostředků na tyto specifické úkoly.

42.  Výbor se domnívá, že by Komise měla zaujmout aktivnější postoj ke sledování dění v jednotlivých státech, zejména pokud souvisí se zásadními směrnicemi ES. Komise by měla úzce sledovat vnitrostátní sdělovací prostředky a být v úzkém kontaktu s příslušnými zúčastněnými stranami, aby včas odhalila případné problémy při provádění právních předpisů Společenství. Výbor proto naléhavě vyzývá Komisi, aby intenzivněji využívala svá zastoupení v členských státech a prozkoumala možnosti užší spolupráce s členskými státy. Navíc by měla být dále uznávána a posilována zásadní a symbolická úloha evropských občanů při účinném monitorování provádění práva Společenství.

43.  Výbor se domnívá, že je věcí zásadního významu, aby parlamenty členských států a Evropský parlament při sledování, provedení ve vnitrostátním právu a uplatňování právních předpisů Společenství úžeji spolupracovaly. Užší vazby podpoří a zlepší účinnost přezkoumávání opatření Společenství na vnitrostátní úrovni, neboť parlamenty členských států hrají při tomto sledování svébytnou a stěžejní úlohu. Taková spolupráce také posílí demokratickou legitimitu Unie, která se tak přiblíží ke svým občanům.

44.  Výbor se domnívá, že stálé výbory Parlamentu by měly hrát aktivnější úlohu při sledování provádění právních předpisů v rámci jejich působnosti. Výbor navrhuje, že tam, kde je to možné, by měl zpravodaj Parlamentu pro konkrétní problematiku, nebo jeho (její) jmenovaný nástupce, hrát ústřední a stálou roli v probíhajícím přezkumu provádění práva Společenství členskými státy a souladu jejich právních předpisů s tímto právem. V tomto ohledu by mohly jako příklad sloužit pravidelné schůze o provádění právních předpisů pořádané Výborem pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin. Aniž by tím byla dotčena úloha Komise nebo Petičního výboru Parlamentu, měl by se příslušný zpravodaj stát ústředním bodem shromažďujícím stížnosti a zpětnou vazbu od občanů. Kromě toho by měl mít tento zpravodaj spolu se stínovými zpravodaji a poslanci Evropského parlamentu, kteří byli do přípravy příslušného aktu zapojeni během legislativního procesu, dostatečnou administrativní podporu, aby mohl účinně plnit své poslání. Tento postup by mohl případně nakonec v každém výboru vést k vytvoření pracovní skupiny zaměřené na provádění právních předpisů. Musí existovat stálé a účinné monitorování účinnosti a provádění právních předpisů.

• [1]  Sdělení Komise nazvané „Lepší právní předpisy v Evropské unii – strategický přezkum“ (KOM(2006)0689).
• [2]  Publikace finského ministerstva spravedlnosti, 2006:3, pokyny k přípravě legislativních návrhů (Bill Drafting Instructions), s. 12, s. 30.
• [3]  Úř. věst. C 297 E, 7.12.2006, s. 122.
• [4]  Úř. věst. C 321, 31.12.2003, s.1. Viz rovněž sdělení Komise KOM(2006)0689, tamtéž, s. 9.

D. DOPORUČENÍ, ČÁST VI – ÚLOHA VYŠETŘOVACÍCH VÝBORŮ

45.  Výbor doporučuje, aby příslušný výbor zahájil činnost s cílem navrhnout Komisi a Radě změnu rozhodnutí 95/167 ES, Euratom, ESUO s cílem rozšířit pravomoci a posílit autoritu vyšetřovacích výborů Parlamentu a zejména s cílem rozšířit jejich vyšetřovací pravomoci, dát jim pravomoci předvolávat svědky a shromažďovat doklady v úzké spolupráci s orgány členských států, které by měly být povinny takový požadavek vymáhat, a úzce spolupracovat v průběhu vyšetřování.

46.  Výbor požaduje, aby bylo aktualizováno rozhodnutí č. 95/167 ES, Euratom, ESUO a aby byly posíleny vyšetřovací pravomoci Parlamentu na úroveň odpovídající pravomocem většiny parlamentů členských států.

47.  Výbor považuje v zájmu občanů EU za nezbytné, aby vyšetřovací výbory Parlamentu měly právo předvolávat svědky, kteří mají trvalý pobyt nebo jsou usazeni v Evropské unii, a vyžadovat od nich, aby ochotně, úplně a pravdivě odpovídali na otázky členů těchto výborů.

PŘÍLOHY

OBSAH

A.       Chronologický přehled

B.       Glosář

C.       DVD se všemi dokumenty a přepisy

PŘÍLOHA 1: Chronologický přehled vývoje společnosti ELAS

Chronologický přehled vývoje společnosti ELAS

Tučně: hlavní události

§ 1762: Založení společnosti Equitable Life.

§ 1913: Equitable Life začala prodávat důchodová pojištění.

§ duben 1951: Zřízení výboru Millarda Tuckera pro zdanění důchodových dávek. Roy Ranson přichází do Equitable Life.

§ 1953: Zveřejnění a(55) Tabulek pro příjemce plateb z důchodového pojištění (CMI), uvádějících nový pojistně-matematický přístup k úmrtnosti příjemců plateb z důchodového pojištění.

§ únor 1954: Zveřejnění zprávy Tuckerova výboru o „Daňovém režimu pro důchodové rezervy“.

§ 1956: Zákon o financích z r. 1956, který rozšiřuje právo osob samostatně výdělečně činných na daňové úlevy z titulu důchodových rezerv. (Následně se stal součástí zákonů o dani z příjmů a ze zisku z r. 1970 a r. 1988.).

§ 1957: Equitable Life prodala své první důchodové pojištění (RAP) podle tabulek úmrtnosti a(55) a obsahující garantované sazby anuity.

§ 1967: Maurice Ogborn se stal generálním ředitelem společnosti a pojistným matematikem po Henry Tappendenovi.

§ 1970: Zákon Spojeného království o financích z r. 1970.

§ 1971: Equitable zvýšila garantovanou investiční sazbu (GIR) na 3 % ročně.

§ 15. května 1971: Vedení společnosti schválilo zavádění pojistek s podílem na zisku bez připisované prémie.

§ říjen 1972: Ogborn odešel z funkce generálního ředitele společnosti a pojistného matematika; nahradil jej Barry Sherlock. Ranson byl povýšen do funkce zástupce pojistného matematika.

§ 1973: Novela zákona o pojišťovacích společnostech z. r 1973 zavedla možnost nesplnění rozumných očekávání pojistníků a potenciálních pojistníků jako spouštěcí prvek pro regulační opatření.

§ duben 1973: Equitable zavedla negarantovaný cílový (později konečný) bonus.

§ 1974: Zákon o pojišťovacích společnostech z r. 1974 konsolidoval stávající právní předpisy. Oddíl 15 definoval zákonnou úlohu jmenovaného pojistného matematika. Sherlock se stal prvním jmenovaným pojistným matematikem společnosti.

§ srpen 1974: Zřízena skupina pro průzkum produktů, které předsedal Roy Ranson.

§ 1. května 1975: Zveřejněno první vydání pokynů č. 1, které vypracoval Pojistně-matematický ústav a Sbor pojistných matematiků (GN1).

§ říjen 1975: Equitable zvýšila garantovaný investiční výnos (GIR) na 3½ % ročně a úrokovou sazbu pro držbu na 7 %. Původně tyto sazby činily 2½ % resp. 4 % ročně.

§ 1978: Oddíl 22 zákona o financích povolil poskytování opce otevřeného trhu, a pojistník důchodového pojištění si mohl koupit důchodové pojištění od jiné společnosti.

§ 5. března 1979: Přijetí první směrnice o životním pojištění, která mimo jiné povolila použití implicitních položek budoucího zisku při výpočtu regulační solventnosti.

§ 20. prosince 1990: Ranson poprvé použil implicitní položky budoucího zisku.

§ 1981: Zákon o pojišťovacích společnostech z roku 1981 provedl první směrnici o životním pojištění.

§ 1. ledna 1982: Ranson byl jmenován společným pojistným matematikem se Sherlockem a po Sherlockovi se stal jmenovaným pojistným matematikem společnosti.

§ 1982: Zákon o pojišťovacích společnostech z toku 1982 konsolidoval zákony o pojišťovacích společnostech z let 1974 a 1981.

§ květen 1982: John Caldecott odešel z funkce předsedy společnosti a nahradil jej David Murison.

§ podzim 1982: Běžné anuitní sazby na podzim tohoto roku krátkodobě klesly pod garantované anuitní sazby.

§ 1. října 1982: Předpisy pro pojišťovny z r. 1981 (SI 1981/1654) stanovily pravidla pro oceňování závazků.

§ 1983: Vedení společnosti rozhodlo o přístupu ke krytí nákladů záruk anuity z cílového bonusu.

§ 1. října 1983: Zveřejnění prvního vydání pokynů č. 8 Pojistně-matematického ústavu a Sboru pojistných matematiků (GN8).

§ 15. března 1984: Předpisy pro pojišťovny (účetnictví a závěrka) z r. 1983 (SI 1983/1611).

§ 5. října 1984: Vydány regulační pokyny pro aplikace k použití implicitních položek budoucího zisku.

§ leden 1985: Ranson jmenován do představenstva společnosti jako výkonný ředitel.

§ květen 1986: David Murison odešel z funkce předsedy společnosti a nahradil jej profesor Roland Smith.

§ prosinec 1986: Asociace britských pojistitelů (ABI) zveřejnila první „Prohlášení o doporučených účetních postupech pro pojišťovny“ (Statement of Recommended Practice on Accounting for Insurance Business, SORP).

§ 1987: Oznámení Equitable o výplatě posledních tříletých prémií.

§ 19. října 1987: Černé pondělí. Největší jednodenní propad akciového trhu od října 1929.

§ 29. dubna 1988: Vstoupil v platnost zákon o finančních službách z r. 1986. Organizace pro regulaci životního pojištění a investičních fondů (Life Assurance and Unit Trusts Regulatory Organisation, LAUTRO) se stala samosprávnou organizací (SRO), odpovědnou Radě pro cenné papíry a investice (Securities and Investments Board, SIB) za provádění regulace životních pojišťoven včetně Equitable Life.

§ 1. července 1988: Osobní důchodové pojištění nahradilo v nových smlouvách předchozí důchodové pojištění (RAP).

§ 1989: Equitable zřídila novou interní provozní půjčku na kapitalizaci pořizovacích nákladů nových pojistek po dobu životnosti každé pojistky.

§ 20. března 1989: Roy Ranson a Chris Headdon předložili londýnskému Pojistně-matematickému ústavu materiál With Profits Without Mystery (Podíly na zisku bez záhad).

§ duben 1989: Výroční výkaz pojistníků Equitable se změnil tak, aby uváděl sdruženou hodnotu pojistek k pojistným smlouvám včetně negarantované konečné prémie.

§ 19. února 1990: Headdon představil With Profits Without Mystery ve Sboru pojistných matematiků v Edinburghu.

§ květen 1990: ABI zveřejnila druhé Prohlášení o doporučených účetních postupech pro pojišťovny.

§ srpen 1990: Odpovědnost za přípravu účetních standardů přešla z Rady pro účetní standardy (Accounting Standards Council, ASC) na Výbor pro účetní standardy (Accounting Standards Board, ASB).

§ konec roku 1990: Společnost poprvé zavedla rozdíl 1¼ % do regulačního ocenění závazků mezi uvažovanou hrubou prémiovou sazbou a úrokovou sazbou použitou pro diskontování závazků.

§ 30. června 1991: Sherlock odešel z funkce generálního ředitele a pojistného matematika společnosti.

§ 1. července 1991: Ranson se stal generálním ředitelem a pojistným matematikem společnosti a nadále zastával funkci jmenovaného pojistného matematika.

§ 16. září 1992: Černá středa – libra šterlinků opustila Evropský mechanismus směnných kurzů.

§ 6. listopadu 1992: Ranson poprvé ohlásil úřadu GAD použití kvazi-zillmerizační úpravy výnosů roku 1991.

§ prosinec 1992: Zveřejnění Cadburyho zprávy „The Financial Aspects of Corporate Governance“ (Finanční aspekty správy a řízení podniku).

§ 7. července 1993: Ranson navrhl úřadu GAD použití kapitálu z podřízené půjčky.

§ říjen 1993: Garantované anuitní sazby krátkodobě „vynášely“.

§ 22. prosince 1993: Představenstvo Equitable přijalo v upravené příloze k prohlášení za rok 1992 postup diferenciálního cílového bonusu.

§ 24. ledna 1994: Zřízen výbor pro audit společnosti Equitable.

§ 8. února 1994: Zřízena skupina přezkumu systémů a kontrol (Systems and Controls Review Group, SCRG).

§ 9. února 1994: Konala se schůze k ocenění prémií Equitable, na které bylo potvrzeno zavedení DTBP za rok 1993.

§ květen 1994: Roland Smith odešel z funkce předsedy společnosti a nahradil jej John Slater.

§ červenec 1994: Úřad pro osobní investice (PIA) nahradil LAUTRO jako regulátor obchodního chování pojišťoven. Vstoupily v platnost předpisy pro pojišťovny (třetí směrnice pojištění).

§ 1. července 1994: Předpisy pro pojišťovny z r. 1984 (SI 1984/1516) stanovily další pravidla pro oceňování závazků

§ 1. prosince 1994: MPO vydalo obezřetnostní pokyn 1994/6.

§ konec roku 1994: První použití implicitní položky budoucího zisku ve výkazu Form 9 pro příjmy roku 1994.

§ duben 1995: Garantované anuitní sazby „vynášely“. Závazek z garantovaných anuitních sazeb začal z tohoto hlediska společnost stále více zatěžovat.

§ 17. července 1995: Zveřejnění Greenburyho zprávy o odměnách ředitelů.

§ leden 1996: Equitable zřídila skupinu pro rizika cenných papírů a kontrolu (Securities Risks and Controls Group, SRCG).

§ 1. června 1996: Garantovaná úroková sazba pro nové důchodové pojistky Equitable prodané k tomuto datu a později se snížila na 0 %.

§ listopad 1996: Skupina pro rizika cenných papírů a kontrolu se přejmenovala na revizní skupinu vnitřní kontroly (Internal Controls Review Team, ICRT).

§ 23. prosince 1996: Předpisy pro pojišťovny (účetnictví a závěrka) 1996 (SI 1996/943).

§ 18. července 1997: Společnost vydala podřízené dluhopisy v hodnotě 350 milionu GBP.

§ 31. července 1997: Ranson odešel z funkce generálního ředitele a jmenovaného pojistného matematika. Ve funkci generálního ředitele jej nahradil Alan Nash a ve funkci jmenovaného pojistného matematika Chris Headdon.

§ 19. srpna 1997: Schválena žádost o vydání kapitálu z podřízené půjčky ve výši 350 milionů GBP.

§ říjen 1997: Rada pro cenné papíry a investice (SIB) změnila svůj název na Úřad pro finanční služby (FSA).

§ konec roku 1997: Rozdíl úrokové sazby eliminován z ocenění závazků poprvé od svého zavedení pro rok 1990. Zveřejnění Hampelovy zprávy o řízení a správě podniků.

§ leden 1998: Revizní skupina vnitřní kontroly přejmenována na skupinu pro řízení rizik (Risk Management Group, RMG).

§ 5. ledna 1998: Odpovědnost za obezřetnostní dohled nad pojišťovnami přenesena z ministerstva obchodu a průmyslu (MPO) na ministerstvo financí Spojeného království.

§ 12. března 1998: Žádný nárok na deklarované (připisované) prémie u některých nových pojistek prodaných po tomto datu. Všechny prémie musí být v podobě konečné prémie připočtené při ukončení nebo výběru.

§ 1. června 1998: Přenesení odpovědností za bankovní dohled na FSA podle zákona o Bank of England z r. 1998 s účinností od tohoto data.

§ červenec 1998: Ombudsman úřadu pro osobní investice obdržel první stížnosti na pojistky s garantovanými anuitami.

§ srpen 1998: Finanční situaci Equitable a její pojistky s podílem na zisku začal podrobně zkoumat tisk.

§ 1. ledna 1999: Úloha ministerstva financí Spojeného království jako obezřetnostního regulátora pojišťovnictví od tohoto data delegována na FSA.

§ 13. ledna 1999: Předvolání k prvnímu soudnímu projednávání ze strany Equitable pro Alana Hymana.

§ 16 září 1999: Equitable Life vyhrála spor u Nejvyššího soudu. Pan Hyman získal možnost odvolání.

§ 11. října 1999: Datum, kdy Headdon podepsal smlouvu o finančním zajištění.

§ 20. ledna 2000: Equitable Life prohrála spor u odvolacího soudu, ale rozhodla se podat odvolání k Horní sněmovně.

§ únor 2000: Equitable rozpustila skupinu pro rizika cenných papírů a kontrolu, aby vytvořila prostor pro nové oddělení řízení obchodních rizik. Skupina pro řízení rizik se vyvinula do skupiny řízení obchodních rizik. Obě nahradila funkce vnitřního auditu.

§ 14. června 2000: Zákonu o finančních službách a trzích z r. 2000 byl udělen královský souhlas.

§ 20. července 2000: Equitable Life prohrála odvolání v Horní sněmovně. Společnost se nabídla k prodeji.

§ 2. srpna 2000: Oznámeno rozhodnutí, podle kterého nebude za prvních sedm měsíců roku 2000 alokován žádný růst na pojistky s podílem na zisku.

§ 23. listopadu 2000: Úřad GAD vzal na vědomí, že Equitable používá kvazi-zillmerizační úpravu.

§ 8. prosince 2000: Equitable byla uzavřena pro nové obchody. Nash odstoupil z funkce generálního ředitele. Headdon by jmenován generálním ředitelem a jmenovaným pojistným matematikem.

§ 28. února 2001: Slater rezignoval na funkci předsedy. Předsedou se stal Vanni Treves.

§ 1. března 2001: Headdon odstoupil z funkce generálního ředitele a jmenovaného pojistného matematika; nahradil jej Charles Thomson jako generální ředitel a Peter Nowell jako jmenovaný pojistný matematik.

§ 29/30. března 2001: Finanční výbor Dolní sněmovny zveřejnil dokument: „Equitable Life a životní pojišťovnictví: průběžná zpráva“.

§ 16. července 2001: Equitable oznámila snížení hodnoty pojistek s podílem na zisku o 16 % a to, že s výjimkou smluvních záruk nebude připsán žádný růst za období od 1. ledna do 30. června 2001.

§ 31. srpen 2001: Lord Penrose zahájil své vyšetřování.

§ září 2001: Zveřejnění Corleyovy zprávy o Equitable Life.

§ září 2001: Equitable Life zveřejňuje plán smírného vyrovnání s pojistníky, který má zachránit finanční prostředky společnosti a splnit její závazky.

§ 17. října 2001: Zveřejnění Bairdovy zprávy o regulačním režimu Equitable Life mezi 1. lednem 1999 a 8. prosincem 2000. Parlamentní ombudsman Michael Buckley oznamuje, že provede vyšetřování obezřetnostní regulace Equitable Life od roku 1999. Zvláštní finanční výbor sněmovny vyslechl Sira Howarda Daviese a poslankyni Ruth Kelly, náměstkyni ministra financí.

§ prosinec 2001: Byl zveřejněn oběžník plánu smírného vyrovnání.

§ 1. prosince 2001: Vstoupil v platnost zákon o finančních službách a trzích z r. 2000, a tím se FSA stal jediným regulátorem finančních služeb ve Spojeném království. Od tohoto data FSA nahradil PIA jako regulátor provozování činnosti a převzal formální odpovědnost za obezřetnostní regulaci pojišťovnictví.

§ leden 2002: Equitable oznamuje, že její pojistníci velkou většinou hlasovali pro smírné vyrovnání. Vyrovnání bylo schváleno v únoru.

§ duben 2002: Equitable Life podává žalobu na náhradu škody ve výši 2,6 miliard GBP za profesní nedbalost proti svému bývalému auditorovi, společnosti Ernst & Young, a oznamuje, že hodlá žalovat 15 svých bývalých ředitelů (šest výkonných a devět nevýkonných) o částku 3 miliardy GBP.

§ září 2002: Equitable zveřejňuje posudek firmy Carr/Moss a zprávu firmy B&W Deloitte.

§ říjen 2002: Společnosti Ernst & Young je zamítnuta žádost o pozdržení vyšetřování komisí Joint Disciplinary Scheme do projednání občanskoprávního sporu Equitable Life. Sedm akčních skupin pojistníků, E7, se sdružuje s poslanci v otázce požadavku na odškodnění ve výši 4 miliard GBP v případě, že ombudsman nalezne důkazy o regulačním selhání.

§ listopad 2002: Úřad FSA zamítá žádost o likvidaci Equitable Life a uvádí, že situace pojistníků by se ještě zhoršila. Předtím pojistitel snížil výplaty pro 50 000 držitelů důchodového pojištění s podílem na zisku až o 30 % a varoval, že v květnu nebude schopen splnit úřadem FSA požadovanou minimální míru kapitálu.

§ leden 2003: Ernst & Young podávají žádost o zrušení žaloby za nedbalost ve výši 2,6 miliardy GBP.

§ únor 2003: Soudce Langley ruší většinu žaloby proti Ernst & Young.

§ září 2003: Devět bývalých nevýkonných členů vedení Equitable Life podává žádost o zrušení žaloby společnosti na náhradu škody ve výši 3,2 miliard GBP.

§ květen 2003: Úřad finančního ombudsmana rozhoduje, že musí přiznat odškodnění pěti „hlavním věcem“ ze stížností, které podali pojistníci, kteří uzavřeli pojistky později, a uvádí, že celkem obdržel 3 000 podobných stížností na nesprávný prodej. Ombudsman rovněž shledává, že Equitable Life je vinna „podstatným klamným výkladem“ skutečnosti a otevírá cestu k odškodnění v hodnotě až 400 milionů GBP.

§ červen 2003: Parlamentní ombudsmanka Ann Abraham, která nastoupila do funkce po Michaelu Buckleym, vydává zprávu o svém vyšetřování. Neshledala obezřetnostní regulátory vinné špatnou správou v období od roku 1999 do roku 2000.

§ červen 2003: Equitable Life nabízí 16 000 pojistníkům bez garantovaných anuitních sazeb, kteří odešli před vyhlášení plánu smírného vyrovnání, odškodnění do výše 5 % hodnoty jejich pojistky.

§ červenec 2003: Odvolací soud rozhoduje, že Equitable Life smí žalovat svého bývalého auditora, účetní firmu Ernst & Young, pokud omezí žalobu na náhradu škody za „ztrátu možných prodejů“ (společnosti) a nikoli na skutečně ušlý prodej.

§ říjen 2003: Žádost bývalých nevýkonných členů vedení o zrušení žaloby na náhradu škody proti nim je zamítnuta.

§ březen 2004: Je zveřejněna Penroseova zpráva. Po zveřejnění zprávy vláda upouští od odškodnění a poslanci parlamentu ji obviňují z „opuštění“.

§ duben 2004: Skupina pojistníků Equitable Life Trapped Annuitants (ELTA) oznamuje svůj záměr žalovat společnost, pokud nebude vyplaceno odškodnění. Právníci radí Equitable Life, že nemá „realistické nároky“ proti státním regulátorům společnosti.

§ červen 2004: Úřad pro finanční služby vydává zákaz výkonu vedoucí funkce v jakékoli regulované společnosti na dalších šest let pro Christophera Headdona, bývalého generálního ředitele Equitable.

§ 15. července 2004: Arthur White zasílá první petici Petičnímu výboru EP.

§ 6. prosince 2004: Emag zasílá druhou petici Petičnímu výboru EP.

§ duben 2005: Je zahájeno soudní řízení ve věci žaloby na náhradu škody ze strany Equitable proti jejím bývalým auditorům, firmě Ernst & Young, a jejím ředitelům, ve které se tvrdí, že jejich nedbalost byla příčinou krize pojišťovny. Společnost rovněž žaluje 15 bývalých ředitelů za jejich úlohu při pádu pojišťovny. Projednávání trvá až do letní přestávky.

§ září 2005: Nárok Equitable vůči jejím bývalým auditorům je vyřízen.

§ září 2005: Britský ombudsman zasílá dopis Petičnímu výboru EP.

§ 18. ledna 2006: EP přijímá rozhodnutí o zřízení výboru EQUI

§ 2. února 2006: Zakládající schůze výboru EQUI

§ 8. května 2007 výbor EQUI přijímá závěrečnou zprávu.

PŘÍLOHA 2: GLOSÁŘ SPECIALIZOVANÝCH TERMÍNŮ EQUI

GLOSÁŘ[1] SPECIALIZOVANÝCH TERMÍNŮ EQUI

§ ABI: Association of British Insurers, Asociace britských pojistitelů.

§ AVC: Additional Voluntary Contribution, dodatečný dobrovolný příspěvek, dobrovolná platba do programu zaměstnaneckého penzijního pojištění.

§ BaFin: Bundesamt für Finanzdienstleistungsaufsicht, německý úřad pro finanční služby.

§ Bez garantovaných anuitních sazeb: každá smlouva Equitable s podílem na zisku, která neobsahuje záruku anuity nebo garantovanou anuitní sazbu. Při vzniku nároku příjemce plateb z důchodového pojištění dostává roční příjem odvozený pomocí běžné anuitní sazby pojistitele, která se odvozuje ze základních tržních sazeb pro cenné papíry s pevným úročením.

§ BIA: British Insurers Association, Britská asociace pojistitelů (ze které se stala ABI).

§ Corleyova zpráva: zpráva Corleyova výboru pro společnost Equitable Life Assurance Society (kterou zveřejnily Pojistně-matematický ústav a Sbor pojistných matematiků v září 2001).

§ Dokument pojistky: dokument, který stanoví podmínky pojistky.

§ Důchodové pojištění: závazek pojistitele k provádění periodických plateb, které trvají do konce života příjemce (-ů) plateb z důchodového pojištění nebo po dobu předem určenou.

§ DTBP: Differential Terminal Bonus Policy, pojistka s diferencovaným cílovým bonusem.

§ ELAS nebo ELS: zkratka pro Equitable Life Assurance Society.

§ EQUI: Vyšetřovací výbor pro krizi společnosti Equitable Life Assurance Society.

§ Finanční rezerva z pojistného nebo volná finanční rezerva z pojistného: rozdíl přípustných aktiv a matematických rezerv zadržených z rozdělování bonusů pojistníkům s podílem na zisku jako ochrana před velkými výkyvy investičních hodnot nebo průběhu uzavírání pojištění nebo centrálních správních nákladů.

§ FOS: Financial Ombudsman Service, úřad finančního ombudsmana Spojeného království.

§ FSA: Financial Services Authority, Úřad pro finanční služby. Dříve Rada pro cenné papíry a investice (Securities & Investments Board), úřad byl agenturou odpovědnou za regulaci některých finančních služeb (a uznávání organizací se samosprávou) podle zákona o finančních službách z r. 1986. V lednu 1999 převzal delegovanou odpovědnost za regulaci pojišťovnictví. Od 1. prosince 2001 měl FSA zákonnou odpovědnost za regulaci finančních služeb podle ustanovení zákona o finančních službách a trzích z r. 2000.

§ FSMA: Zákon o finančních službách a trzích, zákon o finančních službách a trzích z r. 2000.

§ IB-PIA: Personal Investment Authority Insurance Business Division, divize úřadu pro osobní investice v pojišťovnictví, divize FSA, která převzala regulační odpovědnosti za úřad pro osobní investice do vzniku jednotného regulátora finančních služeb podle zákona o finančních službách a trzích z r. 2000.

§ IFA: Independent Financial Adviser, nezávislý finanční poradce.

§ IMRO: Investment Managers Regulatory Organisation, nezávislá regulační organizace investičních manažerů.

§ Institute of Actuaries: nejvyšší orgán anglických pojistných matematiků.

§ Implicitní položka budoucího zisku: položka, kterou lze dle uvážení regulátora v určitých mezích započíst pro splnění požadované minimální míry solventnosti pro dlouhodobé obchody. Tato položka umožňuje pojistitelům započítat míry v matematických rezervách v rozsahu, v jakém by dle očekávání měly v budoucnosti vyplynout z platného podnikání.

§ GAD: Government Actuaries Department, vládní odbor pojistné matematiky. Ústřední vládní orgán, který zaměstnává všechny pojistné matematiky ve státních službách, k jehož povinnostem patří přezkum hlášení regulátorů a pojistně-matematické poradenství pro obezřetnostní regulátory v pojišťovnictví (MPO, ministerstvo financí Spojeného království a FSA).

§ GAR: Guaranteed Annuity Rate, garantovaná anuitní sazba.

§ GIR: Guaranteed Interest Rate, garantovaná úroková sazba (nebo Guaranteed Investment Return, garantovaný investiční výnos), částka, o kterou se základní pojistné dávky každoročně zaručeně zvýší před připočtením připisované (deklarované) prémie. Původně ji stanovila společnost ve výši 2½ % svého ročního technického pojistného ročně, pak byla sazba zvýšena na 3 % a v říjnu 1975 na 3½ % ročně. Byla odstraněna z nových pojistných penzijních smluv uzavřených po 30. červnu 1996.

§ GMT: General Management Team, vedení společnosti.

§ Hodnota pojistky: plná současná hodnoty pojistky. Hodnota podílové pojistky bude zahrnovat hodnotu prémií za předpokladu trvání pojistky do dosažení splatnosti. Nerovná se hodnotě v hotovosti.

§ Konečná úprava anuity: fráze společnosti Equitable Life používaná od počátku 60. let, která znamená dodatek ke smlouvě o odloženém důchodovém pojištění při splatnosti tak, aby částka anuity získaná po uplatnění garantovaných anuitních sazeb na výnosy z pojistky byla stejná, jako částka, která by byla obdržena, kdyby byla aktuální anuitní sazba uplatněna na výnosy před připočtením prémie.

§ Kvazi-zillmerizační úprava: upravená technika zillmerování, kterou společnost přijala pro své regulační oceňování.

§ LAUTRO: Life Assurance and Unit Trusts Regulatory Organisation, organizace pro regulaci životního pojištění a investičních fondů.

§ Matematické rezervy: pojistný fond závazků pro regulační účely vypočítávaný podle současné hodnoty budoucích očekávání příjmů, výdajů a investičních výnosů.

§ Ministerstvo financí: ministerstvo financí Spojeného království. Převzalo politickou odpovědnost za finanční služby of roku 1992 a odpovědnost za regulaci pojišťovnictví od roku 1998.

§ MPO: ministerstvu obchodu a průmyslu (Department of Trade and Industry). Dříve Board of Trade and Department for Trade (ministerstvo obchodu). Odpovědnost za regulaci mělo do r. 1970 Board of Trade (MO), v letech 1970-74 Department of Trade & Industry (MPO), v letech 1974-83 Department of Trade (MO), od roku 1983 do převedení funkcí na ministerstvo financí dne 1. ledna 1999 Department of Trade and Industry (MPO).

§ MVA nebo MVR (Market Value Adjustment nebo Market Value Reduction): úprava tržní hodnoty nebo snížení tržní hodnoty, které Equitable uplatnila na nesmluvní nároky pro snížení hodnot pojistek.

§ Nápravný program: program odškodnění bývalých pojistníků, který společnost zavedla v reakci na rozhodnutí ve věci Hyman.

§ Obezřetnostní regulace: regulace zaměřená na celkovou solventnost společnosti.

§ Odložené pořizovací náklady na pojistky: náklady na uzavírání pojistných smluv týkající se pojistných smluv platných k rozvahovému dni.

§ Odložené důchodové pojištění: důchodové pojištění, které pojistníkovi zajistí pravidelný příjem po dobu života pojistníka po dosažení určeného věku.

§ Ombudsman úřadu pro osobní investice (PIA): nezávislá agentura pro vyřizování stížností, která má řešit stížnosti investorů na firmy regulované úřadem pro osobní investice.

§ Osiřelá aktiva: obecně aktiva v držbě finanční instituce, která nejsou okamžitě přiřaditelná vkladateli nebo investorovi. U penzijních a životních fondů se termín užívá volně k popisu držených aktiv přesahujících očekávané závazky.

§ Osvědčení pojistného matematika: osvědčení vydané jmenovaným pojistným matematikem životní pojišťovny.

§ Osvědčení ředitele: osvědčení vydávané řediteli životní pojišťovny podle přílohy 6 Předpisů pro pojišťovny (účetnictví a výkazy) z r. 1996.

§ Penroseova zpráva: zpráva, kterou ve věci ELS vypracoval lord Penrose.

§ PIA: Personal Investment Authority, úřad pro osobní investice. Samosprávná organizace uznaná SIB (později FSA) podle zákona o finančních službách z r.1986.

§ Plán smírného vyrovnání: plán smírného vyrovnání mezi společností a jejími věřiteli nebo určitou třídou věřitelů.

§ Pojistník: osoba, která je zákonným držitelem pojistky pro zajištění smlouvy s pojišťovnou.

§ Pojistný matematik: odborník v oboru pojistné matematiky, který vypočítává sazby, rezervy, dividendy a jiné statistické údaje.

§ PPFM: Principles and Practice of Financial Management, zásady a postupy finančního řízení. Dokument, který popisuje postupy řízení podnikání s podílem na zisku, jehož vypracování nyní FSA požaduje od životních pojišťoven.

§ První směrnice o životním pojištění: směrnice Rady ze dne 5. března 1979 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k podnikatelské činnosti v přímém životním pojištění a jejího výkonu. (č. 79/267/EHS).

§ Přezkoumání: týká se ročních hlášení regulátorům, které ELS zasílala MPO, ministerstvu financí a následně FSA. Podle podmínek dohody na úrovni státních úřadů, kterou uzavřel odbor GAD s každým z těchto orgánů, se zpráva má předkládat s komentářem nových uzavřených smluv, požadované minimálního krytí solventnosti, pohybu matematických závazků atd.

§ Příjemce plateb z důchodového pojištění: osoba, která si zakoupí důchodové pojištění a bude dostávat splátky tohoto důchodového pojištění. Pro výpočet částky příjmu z důchodového pojištění se používá očekávaná délka života dané osoby.

§ Přípustná aktiva: aktiva, která lze zohlednit pro účely ocenění požadavků na solventnost podniku podle platných předpisů.

§ Regulace pravidel obchodního jednání: regulace týkající se prodejních postupů společnosti.

§ Revize PIA: revize nesprávného prodeje osobních penzí v období od 29. dubna 1988 do 30. června 1994.

§ Regulační nebo požadovaná solventnost: finanční stav pojišťovny, jejíž přípustná aktiva přesahují její závazky včetně matematických rezerv. Rozdíl se nazývá míra solventnosti a musí být vyšší než vyšší hodnota z hodnot „požadované minimální míry solventnosti” nebo „záručního fondu”.

§ Rozdíl úrokové sazby: rozdíl mezi předpokládanou hrubou prémiovou sazbou a sazbou diskontování závazků, kterou společnost zavedla do svého oceňování závazků v letech 1990 až 1997.

§ Rozumná očekávání pojistníků: tento pojem zavedla novela zákona o pojišťovnách z r. 1973. Byly propůjčeny pravomoci na ochranu pojistníků proti risku neschopnosti společnosti naplnit rozumná očekávání pojistníků.

§ RMM: Required Minimum Margin of Solvency, požadovaná minimální míra solventnosti.

§ RSP: Recurrent Single Premium, opakované jednorázové pojistné. Týká se smluv, které nevyžadují pravidelné platby pojistného.

§ Sbor pojistných matematiků: řídící orgán skotských pojistných matematiků.

§ SIB: Securities and Investments Board, Rada pro cenné papíry a investice (od října 1997 FSA).

§ Skryté rezervy: rezervy vyplývající z příliš nízkého odhadu aktiv a příliš vysokého odhadu závazků.

§ SLA: Service Level Agreement, dohoda na úrovni státních úřadů. Dohody na úrovni státních úřadů byly podepsány mezi MPO a GAD v r. 1984 a 1995, a následně mezi ministerstvem financí, FSA a GAD, když FSA převzal odpovědnost za regulaci pojišťovnictví v roce 1999.

§ SLC: Subordinated Loan Capital, podřízená půjčka. Půjčka, která je v případě likvidace společnosti splatná ze strany společnosti až po plném uhrazení všech ostatních závazků společnosti.

§ Směrnice Solvency II: směrnice, která má být vydána v roce 2007 a která se bude zabývat otázkami solventnosti pojišťoven v EU a nahradí a zkonsoliduje předchozí právní předpisy.

§ SORP: Statement of Recognised Practice, prohlášení o uznaných postupech. Oborová norma účetní prezentace účetní závěrky.

§ S podílem na zisku: pojistka vydaná s podíly na zisku při rozdělování přebytku z příslušného fondu formou prémií.

§ Splatnost: okamžik, jiný než okamžik úmrtí, od kterého se plnění z pojistky stane dle smlouvy splatné.

§ SSAP: Standard Statement of Accounting Practice, standardní prohlášení o účetních postupech.

§ Tabulka úmrtnosti: podle věku řazený seznam pravděpodobné úmrtnosti podobných skupin lidí vypracovaný na základě předchozích zkušeností.

§ Třetí směrnice o životním pojištění: směrnice Rady ze dne 18. června 1992 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přímého jiného než životního pojištění a o změně směrnic 73/239/EHS a 88/357/EHS (č. 92/49/EHS).

§ Účetnictví podle zákona o společnostech: povinné účetnictví vypracované v souladu se účetními požadavky zákona Spojeného království o společnostech.

§ Vládní pojistný matematik: vedoucí úřadu GAD.

§ Výkaz Form 9: souhrn všeobecných a dlouhodobých provozních aktiv alokovaných na příslušnou požadovanou minimální míru, který tak vyjadřuje stav regulační solventnosti společnosti.

§ Vzájemná životní pojišťovna: životní pojišťovna, kterou vlastní její pojistníci a nikoli akcionáři. Zúčastnění pojistníci získávají podíl na zisku pojišťovny v podobě prémií uplatněných na jejich příslušné pojistky.

§ Zajištění: ujednání s jiným pojistitelem (zajišťovnou), podle něhož se za dohodnutý poplatek sdílejí rizika. Umožňuje pojišťovnám akceptovat velká nebo neobvyklá rizika a snižovat meziroční vlivy změn pojistných nároků.

§ Zillmerování: rezerva na pořizovací náklady, u kterých se při obezřetných předpokladech očekává návratnost z budoucích částek pojistného.

§ Zkouška odolnosti: požadavek na obezřetnostní rezervu proti účinkům možných budoucích změn hodnoty aktiv ohledně přiměřenosti těchto aktiv pro splnění závazků. Požadované rezervy pro splnění zkoušky jsou známy jako rezervy na odolnost.

PŘÍLOHA 3: ARCHIVOVÁVNÍ DŮKAZNÍCH MATERIÁLŮ A PŘEPISŮ

Všechny zveřejněné písemné dokumenty (WE) a doslovné přepisy 11 slyšení (H1-H11) a doslovný přepis druhého semináře o provedení ve vnitrostátním právu (WS 2) jsou archivovány a dostupné veřejnosti na následujících internetových stránkách:

http://www.europarl.europa.eu/comparl/tempcom/equi/default_en.htm

• [1]  Zkrácená verze glosáře v Penroseově zprávě s několika dodatky.

POSTUP

Název	Krize společnosti Equitable Life Assurance Society
Číslo postupu	2006/2199(INI)
Právní základ	Článek 193 Smlouvy o ES
Jednací řád	176(10)
Příslušný výbor   Datum, kdy bylo na zasedání oznámeno udělení svolení	EQUI 18.1.2006
Výbor(y) požádaný(é) o stanovisko   Datum oznámení na zasedání
Nezaujaté stanovisko   Datum rozhodnutí
Užší spolupráce   Datum oznámení na zasedání
Zpravodaj(ové)   Datum jmenování	Diana Wallis 2.2.2006
Předchozí zpravodaj(ové)
Projednání ve výboru	21.2.2006		23.3.2006		25.4.2006			29.5.2006
	21.6.2006		11.7.2006		13.9.2006			4.10.2006
	23.11.2006		30.11.2006		19.12.2006			25.1.2007
	1.2.2007		20.3.2007		11.4.2007			8.5.2007
Datum přijetí	8.5.2007
Výsledek závěrečného hlasování	+ - 0	13 0 4
Členové přítomní při závěrečném hlasování	Robert Atkins, Sharon Bowles, Michael Cashman, Proinsias De Rossa, Harald Ettl, Manuel Medina Ortega, Mairead McGuinness, Ashley Mote, John Purvis, Heide Rühle, Peter Skinner, Diana Wallis, Rainer Wieland
Náhradník(ci) přítomný(í) při závěrečném hlasování	Joel Hasse Ferreira, Gay Mitchell, Marie Panayotopoulos-Cassiotou, Willem Schuth
Náhradník(ci) (čl. 178 odst. 2) přítomný(í) při závěrečném hlasování
Datum přijetí	23.5.2007
Poznámky (údaje, které jsou k dispozici jen v jednom jazyce)