ZPRÁVA o bílé knize o žalobách o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel ES

NÁVRH USNESENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU

VYSVĚTLUJÍCÍ PROHLÁŠENÍ

STANOVISKO Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů (3. 12. 2008)

STANOVISKO Výboru pro právní záležitosti (22. 1. 2009)

VÝSLEDEK ZÁVĚREČNÉHO HLASOVÁNÍ VE VÝBORU

9. 3. 2009 - (2008/2154(INI))

Hospodářský a měnový výbor
Zpravodaj: Klaus-Heiner Lehne

Postup : 2008/2154(INI)

Průběh na zasedání

Stadia projednávání dokumentu :

A6-0123/2009

Předložené texty :

A6-0123/2009

Rozpravy :

PV 25/03/2009 - 14
CRE 25/03/2009 - 14

Hlasování :

PV 26/03/2009 - 4.1
Vysvětlení hlasování

Přijaté texty :

P6_TA(2009)0187

NÁVRH USNESENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU
VYSVĚTLUJÍCÍ PROHLÁŠENÍ
STANOVISKO Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů
STANOVISKO Výboru pro právní záležitosti
VÝSLEDEK ZÁVĚREČNÉHO HLASOVÁNÍ VE VÝBORU

o bílé knize O žalobách o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel ES

(2008/2154(INI))

Evropský parlament,

– s ohledem na bílou knihu Komise ze dne 2. dubna 2008 o žalobách o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel ES (KOM(2008)0165) (bílá kniha),

– s ohledem na své usnesení ze dne 25. dubna 2007 k zelené knize o žalobách na náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel ES[1],

– s ohledem na sdělení Komise ze dne 13. března 2007 s názvem Strategie spotřebitelské politiky EU 2007–2013: posílit postavení spotřebitelů, zvýšit jejich blahobyt a účinně je chránit (KOM(2007)0099),

– s ohledem na nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy[2], nařízení Komise (ES) č. 773/2004 ze dne 7. dubna 2004 o vedení řízení Komisí podle článků 81 a 82 Smlouvy[3] o ES a nařízení Rady (ES) č. 139/2004 ze dne 20. ledna 2004 o kontrole spojování podniků (nařízení ES o spojování)[4],

– s ohledem na sdělení Komise o ochraně před pokutami a snížení pokut v případě kartelů[5] a nařízení Komise (ES) č. 622/2008 ze dne 30. června 2008 o postupu při narovnání v případech kartelů[6],

– s ohledem na článek 45 jednacího řádu,

– s ohledem na zprávu Hospodářského a měnového výboru a stanoviska Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů a Výboru pro právní záležitosti (A6-0123/2009),

A. vzhledem k tomu, že politika hospodářské soutěže zvyšuje ekonomickou výkonnost Evropské unie a rozhodujícím způsobem přispívá k dosažení cílů Lisabonské strategie,

B. vzhledem k tomu, že Soudní dvůr Evropských společenství rozhodl, že v zájmu zajištění plné účinnosti článku 81 Smlouvy mohou jednotlivci i společnosti požadovat náhradu za škodu, která jim vznikla porušením pravidel hospodářské soutěže ES,

C. vzhledem k tomu, že žaloby o náhradu škody jsou pouze jedním prvkem účinného systému prosazování práva soukromými osobami a vzhledem k tomu, že mechanismy alternativního řešení sporů jsou za příznivých okolností účinnou alternativou vymáhání kolektivní náhrady škody, nabízí spravedlivé a rychlé mimosoudní řešení sporů, a mělo by být podporováno,

D. vzhledem k tomu, že otázka, kterou se bílá kniha zabývá, se dotýká všech kategorií poškozených osob, všech druhů porušení článků 81 a 82 Smlouvy o ES a všech odvětví hospodářství,

E. vzhledem k tomu, že každý návrh na zavedení mechanismů pro kolektivní náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel Společenství by měl doplňovat, nikoli nahrazovat alternativní formy ochrany, které již existují v členských státech (např. zástupné žaloby a precedentní případy);

vzhledem k tomu, že soukromoprávní uplatňování nároků na náhradu škody se musí zaměřit na plnou kompenzaci vzniklé škody a vzhledem k tomu, že je nutné uplatňovat zásadu mimosmluvní odpovědnosti, jež zakazuje nezákonné obohacení a opakované odškodnění za tutéž škodu, a která brání represivní náhradě škody,

G. vzhledem k tomu, že prosazování právních předpisů v oblasti hospodářské soutěže Komisí a vnitrostátními úřady pro hospodářskou soutěž členských států je stanoveno v rámci veřejného práva a vzhledem k tomu, že jsou soukromé žaloby u orgánů s vnitrostátní pravomocí vzácné, ačkoli některé členské státy již přijaly nebo přijmou opatření k usnadnění uplatňování nároků soukromých osob na náhradu škody v případě porušení pravidel hospodářské soutěže ES,

H. vzhledem k tomu, že soukromé uplatňování práva by mělo doplňovat a podporovat správní uplatňování antimonopolního práva, ale nikoli je nahrazovat, a proto je nutné zvýšit personální a finanční kapacity orgánů pro ochranu hospodářské soutěže s cílem účinněji stíhat porušování pravidel hospodářské soutěže,

I. vzhledem k tomu, že bez ohledu na způsob řešení sporu je nezbytné zavést postupy a ochranné prvky, které zajistí, aby se všem stranám dostalo spravedlivého zacházení a zároveň aby systém nebyl zneužíván, jako se stalo v jiných soudních systémech a zejména ve Spojených státech amerických;

J. vzhledem k tomu, že Komise musí při každém návrhu, který nespadá do výhradní pravomoci Společenství, dodržovat zásady subsidiarity a proporcionality,

1. vítá tuto bílou knihu a zdůrazňuje, že pravidla hospodářské soutěže ES a zejména jejich účinné prosazování vyžadují, aby osoby poškozené porušením pravidel hospodářské soutěže měly nárok na náhradu vzniklé škody;

2. konstatuje, že Komise doposud konkrétně nestanovila, o jaký právní základ se budou jí navrhovaná opatření opírat, a že je třeba dále zvážit stanovení právního základu pro plánované zásahy do vnitrostátních právních předpisů o náhradě škody vyplývající z mimosmluvních vztahů a do procesního práva;

3. domnívá se, že některé překážky účinné nápravy pro osoby poškožené porušením pravidel hospodářské soutěže ES, jako jsou například hromadné škody a škody rozptýlené mezi řadu poškozených, nepoměr informací i další problémy se při uplatňování nároků na náhradu škody vyskytnou nejen v oblasti práva hospodářské soutěže ES, ale také v ostatních oblastech, jako je např. odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku a jiné problémy vztahující se ke spotřebiteli;

4. připomíná, že spotřebitelé, kterými jsou soukromé osoby, ale také malé a střední podniky, zvláště ti, kteří utrpěli škodu rozptýlenou mezi řadu poškozených s relativně nízkou individuální škodou, často nepodají žalobu o náhradu, protože se obávají nákladů, dlouhého trvání, nejistoty, rizik a břemen spjatých s takovou žalobou; v této souvislosti zdůrazňuje, že mechanismus vymáhání kolektivní náhrady škody, který umožňuje spojit jednotlivé žaloby osob poškozených porušením pravidel hospodářské soutěže ES, a zvyšuje jejich možnost získání přístupu ke spravedlnosti, je důležitým nástrojem odrazujícím od porušení pravidel hospodářské soutěže; v tomto ohledu vítá návrhy Komise, aby byly stanoveny mechanismy, které mají být zřízeny ke zlepšení vymáhání kolektivní náhrady škody a předcházení zbytečným soudním řízením;

5. poukazuje na to, že Generální ředitelství Komise pro ochranu zdraví a spotřebitele zveřejnilo na konci roku 2008 výsledky dvou studií o mechanismech kolektivní náhrady škody v členských státech a o případných překážkách pro vnitřní trh, které vyplývají z odlišných právních předpisů v členských státech; poukazuje dále na to, že Komise zveřejnila zelenou knihu o potenciálních možnostech Společenství, jak postupovat v oblasti práva na ochranu spotřebitele a oznámila zveřejnění dalšího strategického dokumentu v roce 2009; zdůrazňuje, že opatření na úrovni Společenství nesmí být příčinou svévolného a zbytečného roztříštění vnitrostátního procesního práva, a vyžaduje proto, aby bylo důkladně zváženo, zda a do jaké míry by se měl zvolit horizontální nebo integrovaný přístup s cílem usnadnit mimosoudní urovnávání sporů a uplatňování nároku na náhradu škody; vyzývá proto dále Komisi, aby přezkoumala možné právní základy a jak postupovat horizontálním nebo integrovaným způsobem, i když nikoli nutně pomocí jednoho horizontálního nástroje, a zdržet se prozatím předkládání mechanismů pro soudní vymáhání kolektivní náhrady pro osoby poškozené porušením pravidel hospodářské soutěže ES, aniž by umožnila Parlamentu účastnit se jejich přijímání v rámci postupu spolurozhodování;

6. zdůrazňuje, že žaloby osob poškozených porušením pravidel hospodářské soutěže ES by měly být řešeny pokud možno stejně jako ostatní případy mimosmluvních nároků, domnívá se, že horizontální nebo integrovaný způsob by se mohl vztahovat na procesní pravidla, které jsou běžná v případě mechanismů pro kolektivní náhradu škody v různých oblastech právních předpisů a zdůrazňuje, že tento přístup nesmí zdržovat přípravu návrhů a opatření určených jako nezbytná pro plné vymáhání právních předpisů pro hospodářskou soutěž ES nebo takové přípravě bránit; bere kromě toho na vědomí podrobnější analýzu opravných prostředků v oblasti hospodářské soutěže podle občanského práva a vyspělý rámec orgánů na ochranu hospodářské soutěže včetně Evropské sítě pro hospodářskou soutěž, což alespoň v případě některých otázek odůvodňuje rychlý postup kupředu s ohledem na to, že platnost některých těchto předpokládaných opatření by mohla být rozšířena i na oblasti nevztahující se k hospodářské soutěži; domnívá se, že taková odvětvová pravidla by už mohla být navržena s ohledem na konkrétní problémy a obtíže, s nimiž se setkávají osoby poškozené porušením pravidel hospodářské soutěže;

7. konstatuje, že dosažení „jednorázového“ smírného řešení je pro žalované žádoucí za účelem snížení nejistoty a minimalizovány přehnané hospodářské účinky, které by mohly mít dopad na zaměstnance, dodavatele, subdodavatele a ostatní nevinné strany; požaduje, aby byl zaveden postup smírného řešení sporů pro hromadné nároky, který by mohla zahájit kterákoli strana před podáním žaloby nebo na výzvu soudu, u kterého je podána žaloba, s cílem vyřešit spor mimosoudně a získat souhlas soudu k dohodě o smírném řešení, které může být prohlášeno za závazné pro všechny poškozené, kteří se pro daný postup rozhodli; zdůrazňuje, že tento postup nesmí být spojen se zbytečným prodloužením řízení ani nesmí podporovat nespravedlivé vypořádání nároků; žádá Komisi, aby hledala způsoby jak dosáhnout větší jistoty včetně vyhodnocení toho, zda by následní navrhovatelé měli běžně očekávat, že nebudou moci využít nic více než výsledek hromadného vypořádání;

8. domnívá se, že by přímí i nepřímí účastníci měli mít možnost v případě samostatné nebo následné žaloby využít pro uplatnění svých nároků individuální žalobu, žalobu v zastoupení nebo kolektivní žalobu v podobě vzorové určovací žaloby, ale s cílem předejít více žalobám jednoho účastníka týkající se stejného porušení pravidel, měla by volba takové žaloby jednou stranou vylučovat pro tuto stranu možnost souběžného nebo následného využití jedné z ostatních žalob; domnívá se, že v případě, že různé strany podají samostatné žaloby, je třeba se pokusit o to, aby strany své žaloby sloučily nebo je podávaly v určité posloupnosti;

9. domnívá se, že za účelem vyhnutí se vedení nezákonnému soudního sporu by členské státy měly udělit pravomoc podávat žaloby v zastoupení kvalifikovaným subjektům státních orgánů, jako je např. veřejný ochránce práv nebo oprávněnými subjekty, jako např. sdružení spotřebitelů, v souladu s článkem 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/27/ES ze dne 19. května 1998 o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů[7] a že zmocnění ad hoc připadá v úvahu především v případě sdružení, která se zabývají uplatňováním nároků na náhradu škody pro podniky;

10. požaduje, aby se žaloby v zastoupení mohl účastnit pouze co nejpřesněji vymezený okruh osob a aby vymezení členů této skupiny v případě kolektivní žaloby typu opt-in a vymezení v případě žalob v zastoupení, které předkládají kvalifikované subjekty, které budou předem určeny nebo zmocněny ad hoc, se musí konat během jasně stanoveného časového období, aniž by vzniklo zbytečné zdržení, za respektování stávajících právních předpisů; zdůrazňuje, že nahrazena může být pouze škoda, která skutečně vznikla; poznamenává, že v případě úspěšné žaloby musí být náhrada škody vyplacena vymezenému okruhu osob nebo jimi určenému subjektu a aby kvalifikovaný subjekt obdržel náhradu pouze těch nákladů, které vznikly v důsledku právního vymáhání, a nesměl být ani přímo ani nepřímo jmenovaným subjektem pro vyplacení náhrady škody;

11. zdůrazňuje, že v případě úspěšné samostatné žaloby není vyloučen následný úřední přezkum porušení pravidel hospodářské soutěže ES; znovu také opakuje, že s cílem povzbudit podniky, aby odškodňovaly oběti svého nezákonného jednání co nejrychleji a nejúčinněji, povzbuzuje orgány pro ochranu hospodářské soutěže, aby takové odškodnění braly v úvahu při stanovování pokuty, která má být podniku uložena; konstatuje však, že o by však nemělo narušovat ani právo poškozeného na plnou náhradu utrpěné škody ani nutnost zachovat odrazující účel pokut a nemělo by to nemělo vést ani k dlouhé nejistotě ohledně konečnosti vypořádání pro společnosti; vyzývá Radu a Komisi, aby do nařízení (ES) 1/2003 výslovně začlenily ty zásady pro pokuty a aby tyto zásady dále zlepšily a upřesnily tak, aby splňovaly obecné právní zásady;

12. zjišťuje, že by mělo být provedeno jasné posouzení podstaty kolektivní žaloby v přípravné fázi a zdůrazňuje, že žalobci v případech kolektivní náhrady škody nesmí mít lepší ani horší pozici než individuální žalobci; požaduje, aby v rámci mechanismů pro kolektivní náhradu škody platila zásada, podle níž strana, která podává žalobu, musí obvinění dokázat, pokud příslušné vnitrostátní právo nestanoví zmírnění důkazního břemena či ulehčení přístupu k informacím a důkazům v držení žalovaného;

13. požaduje, aby Komise osobám poškozeným v důsledku porušení pravidel hospodářské soutěže dodatečně po provedení správního přezkumu umožnila podrobně se seznámit s informacemi nutnými pro podání žaloby o náhradu škody a zdůrazňuje, že článek 255 Smlouvy o ES a nařízení č 1049/2001 (ES) definuje právo na nahlédnutí do spisů orgánů, které mohou přístup zamítnout pouze za podmínek stanovených v uvedeném nařízení, a zejména v článku 4 uvedeného nařízení; domnívá se proto, že Komise tedy musí nařízení č. 1049/2001 (ES) vykládat odpovídajícím způsobem, anebo navrhnout pozměňovací návrh; zdůrazňuje, že je při poskytnutí možnosti úřadům seznámit se se spisem nutno věnovat zvláštní pozornost ochraně obchodních a podnikových důvěrných údajů žalovaného nebo třetí strany a konstatuje, že jsou nutné pokyny ohledně režimu pro žádosti o shovívavost;

14. domnívá se, že vnitrostátní soud by neměl být vázán rozhodnutím vnitrostátního orgánu pro kontrolu hospodářské soutěže jiného členského státu, aniž jsou dotčena pravidla stanovující závazný účinek rozhodnutí přijatých členem Evropské sítě pro hospodářskou soutěž (ECN) za použití článků 81 a 82 Smlouvy o ES pro takové porušení pravidel; zjišťuje, že programy odborné přípravy a výměn by měly vést ke sbližování rozhodnutí tak, aby se přijímání rozhodnutí vnitrostátních orgánů stalo normou;

15. zdůrazňuje, že předpokladem nároku na náhradu škody musí být zaviněné jednání, a proto musí k porušení pravidel hospodářské soutěže ES dojít přinejmenším z nedbalosti, neexistuje-li domněnka nebo vyvratitelná právní domněnka o nedostatcích ve vnitrostátních právních předpisech v případě porušení pravidel hospodářské soutěže ES zajišťující důsledné a koherentní prosazování právních předpisů v oblasti hospodářské soutěže;

16. vítá skutečnost, že odškodnění se zaměřuje na úhradu ztrát i ušlého zisku včetně úroků a příplatky a požaduje, aby bylo toto vymezení škod pro mechanismy kolektivní náhrady škody stanoveno na úrovni Společenství;

17. vítá práci Komise na nezávazném orientačním rámci pro výpočet náhrady škod, který by mohl zahrnout i pokyny ohledně údajů požadovaných pro provedení výpočtu a uplatnění takových výpočtů pro mechanismy k využití alternativního řešení sporu vždy, kdy je to možné;

18. bere na vědomí, že vypracování společného přístupu Společenství k přenesení by bylo přínosné a schvaluje přípustnost námitky obhajoby založené na přenesení, že námitku musí zásadně dokazovat ten, kdo ji vznesl, přičemž soudy mohou vycházet z osvědčených vnitrostátních předpisů upravujících příčinnou souvislost a přičitatelnost s cílem dostát v každém jednotlivém případě spravedlnosti; navrhuje, aby byly navrženy pokyny týkající se rozsahu, do jakého by se nepřímí odběratelé, a zejména poslední nepřímý odběratel, mohli spoléhat na vyvratitelnou domněnku, že na ně bylo nezákonné navýšení ceny přeneseno v plné výši;

19. vítá skutečnost, že promlčecí lhůta má běžet v případě trvalého nebo pokračujícího porušování pravidel hospodářské soutěže od okamžiku, kdy bylo toto porušování ukončeno a kdy bylo možno odůvodněně očekávat, že bylo toto porušení vzato na vědomí, podle toho, který okamžik nastane později; zdůrazňuje, že ustanovení o promlčecí lhůtě slouží i právní jistotě, a proto musí v případě, že nebude podána veřejná nebo soukromá žaloba, platit promlčecí lhůta v délce pěti let; dále vítá skutečnost, že délka promlčecí lhůty by se v případě individuálních žalob měla stanovit podle vnitrostátních právních předpisů daného členského státu, a požaduje, aby to platilo také v případě následných žalob; konstatuje, že na právní předpisy členských států, které regulují přerušení nebo pozastavení promlčecí lhůty, to nebude mít vliv;

20. vítá skutečnost, že o pravidlech o dělení nákladů mají rozhodovat členské státy; ponechává v kompetenci členských států, aby zhodnotily, zda-li zajistí, aby nepoměr zdrojů strany žalující a strany žalované v soudním řízení neodrazovalo od podávání podložených žalob o náhradu škody a zjišťuje, že přístup ke spravedlnosti musí být vyvážen pomocí důrazných opatření bránících zneužívání například v podobě bezdůvodných, zlomyslných nebo „vyděračských“ žalob;

21. poukazuje na to, že program shovívavosti ve značné míře přispívá k odhalování kartelů, a tím v první řadě umožňuje vymáhání práva soukromými osobami, a požaduje aby byly přezkoumány způsoby, které by umožnily zachování atraktivity programu shovívavosti; zdůrazňuje, že i přes význam programu shovívavosti rozhodně odmítá zbavení korunních svědků občanskoprávní sdílené odpovědnosti, protože to je v rozporu se systémem a poškozuje to mnohé oběti;

22. žádá Komisi, aby za účelem podpory a nikoli ohrožení, práva poškozených podávat žalobu o náhradu škody, upustila od zastavení kartelových řízení a řízení ve věcech hospodářské soutěže a aby všechny důležité případy řádně uzavřela a dospěla k jednoznačným rozhodnutím;

23. důrazně poukazuje na to, že Parlament se musí v rámci postupu spolurozhodování podílet na každém legislativním záměru v oblasti kolektivní náhrady škody;

24. žádá, aby před jakýmkoli legislativním návrhem byla provedena nezávislá analýza jeho nákladů a přínosů;

25. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Radě a Komisi, vládám a parlamentům členských států a sociálním partnerům na úrovni Společenství.

[1] Úř. věst. C 74 E, 20.3.2008, s. 653.
[2] Úř. věst. L 1, 4.1.2003, s. 1.
[3] Úř. věst. L 123, 27.4.2004, s. 18.
[4] Úř. věst. L 24, 29.1.2004, s. 1.
[5] Úř. věst. C 298, 8.12.2006, s. 17.
[6] Úř. věst. L 171, 1.7.2008, s. 3.
[7] Úř. věst. L 166, 11.6.1998, s. 51.

Zpravodaj vítá skutečnost, že Komise ve své bílé knize upustila od mnoha návrhů uvedených ve své zelené knize z roku 2005, které by způsobily „amerikanizaci“ soukromoprávního prosazování práva v Evropě. Zpravodaj vycházel při vypracování zprávy z předpokladu, že každý poškozený musí mít právo na náhradu jemu způsobené škody, avšak kolektivní žalobci nemohou být v zásadě oproti individuálním žalobcům zvýhodněni.

Zpravodaj pochybuje o tom, že by soukromoprávní mechanismy na prosazování práva byly v členských státech rozvinuty nedostatečně, neboť na základě příslušné judikatury Evropského soudního dvora mnoho členských států „private enforcement“ posílilo. V popředí však musí být i nadále veřejnoprávní prosazování předpisů v oblasti hospodářské soutěže ES, neboť antimonopolní úřady mají k dispozici veřejnoprávní nástroje pro vyšetřování, které nelze převést na soukromé osoby. Prosazování práva soukromými osobami má proto komplementární charakter.

Zpravodaj navíc pochybuje o oprávněnosti Komise předkládat takové návrhy. Komise rozhodně nemůže svá opatření v oblasti vnitrostátních právních předpisů o náhradě škody a procesním právu opírat o článek 83 Smlouvy. Je ještě nutné důkladně prověřit, zda a do jaké míry je možné taková opatření opírat o článek 95 nebo 65 Smlouvy.

Otázka oprávněnosti vyvstává také v případě horizontálního nástroje. Zpravodaj navrhuje vyčkat na sdělení Generálního ředitelství pro ochranu spotřebitele o kolektivních mechanismech pro prosazování práva, a poté zahájit diskusi o horizontálním nástroji pro kolektivní mechanismy pro prosazování práva. Sdělení se bude opírat o dvě studie, které mají objasnit stávající kolektivní mechanismy pro prosazování práva v členských státech a možné překážky na vnitřním trhu, které vyplývají z rozdílných vnitrostátních právních předpisů. Problémy v oblasti hospodářské soutěže, jak je nastínila Komise, se vyskytují také v jiných oblastech, takže se zdá, že by se neměly zavádět žádné odvětvové regulace. Spíše by se mělo pečlivě zvážit, zda a do jaké míry je nutno zvolit horizontální přístup s cílem zlepšit možnosti prosazování práva v Evropě. Cílem všech opatření na evropské úrovni musí být zabránit roztříštěnosti procesního práva.

Z judikatury Soudního dvora zpravodaj usuzuje, že také nepřímí účastníci musí mít právo podávat žalobu. Za účelem sledování nároků může existovat možnost podat žalobu v zastoupení a /nebo kolektivní žalobu v podobě samostatné (stand-alone) nebo následné (follow-on) žaloby.

Podáním žaloby v zastoupení lze pověřit kvalifikované subjekty. Zpravodaj se domnívá, že kvalifikované subjekty by mělo být určeny podle článku 3 směrnice 98/27/ES o žalobách na zdržení se jednání. To je nutné proto, aby byly vyloučeny neoprávněné právní postihy. Zmocnění ad hoc připadá v úvahu především v případě sdružení, která se zabývají právním uplatňováním nároků na náhradu škody pro podniky, které byly poškozeny při porušení pravidel hospodářské soutěže. Právě malé a střední podniky jsou porušením pravidel v oblasti hospodářské soutěže ES postiženy stejnou měrou jako spotřebitelé.

Zpravodaj však požaduje, aby se žaloby v zastoupení mohl účastnit pouze jasně vymezený okruh osob, avšak pouhé vymezení okruhu není dostačující. Je nutno také objasnit, že v okamžiku podání žaloby musí být vymezení okruhu ukončeno. Bílá kniha podsouvá, že žaloba v zastoupení má být vytvořena jako typ opt-out, což by však bylo z ústavněprávních důvodů v mnoha členských státech nepřípustné. Vymezení okruhu je nezbytné s ohledem na požadovanou výši náhrady škody a její rozdělení.

Nahrazeny musí být skutečně vzniklé škody. Doktrina cy-pres (co nejbližší rozdělení) odvozená z obecného práva této zásadě odporuje, protože se nehradí skutečně vzniklá škoda. Část náhrady, jež je předmětem žaloby, si nemůže ponechat ani sdružení, neboť to by eventuálně zvyšovalo podněty pro podávání neoprávněných žalob a odporovalo by to myšlence kompenzace. Nahradit lze náklady vzniklé z důvodu vymáhání práva.

Zpravodaj se vyslovuje pro přípustnost kolektivní žaloby typu opt-in. Komise musí ještě stanovit přesná kritéria, pokud se týká toho, co je nutno v případě žaloby typu opt-in provést do okamžiku jejího podání. Volba nástroje pro podání žaloby musí navíc znemožnit přístup k ostatním nástrojům, aby se tak vyloučilo vícenásobné odškodnění téže škody.

Svým návrhem by se Komise také chtěla odklonit od zásady stanovené také v článku 2 nařízení 1/2003, podle níž strana, která podává žalobu, musí obvinění dokázat. Žalovaný však nesmí být povinen poskytovat žalobci důkazní materiál. Nepoměr informací mezi žalobcem a žalovaným sice nelze popřít, avšak v případě procesně-právních vztahů je právě toto typické. Právě v otázce přístupu k důkazním prostředkům je rozhodující, aby kolektivní žalobci nebyli oproti individuálním žalobcům zvýhodněni. Namísto toho, aby se na evropské úrovni zaváděly nové povinnosti zpřístupňování důkazů, mělo by se stanovit, že členské státy určí přístup k důkazním prostředkům podle vnitrostátních právních předpisů. Takový přístup nezadává příčinu ani k žádnému spekulativnímu výběru jurisdikce („forum shopping“), neboť rozsáhlé povinnosti zpřístupňování důkazů enormně zvyšují náklady právního sporu a odrazují od podávání žalob. V případě následných žalob musí být navíc dána žalovanému možnost nahlédnout do spisu v dokumentaci Komise, pokud tím nebudou vážně ohroženy zákonem chráněné zájmy. Zpravodaj se domnívá, že toto právo vyplývá z článku 255 Smlouvy o ES a z nařízení 1049/2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům a že není omezeno pozměňovacím návrhem KOM (2008) 229.

Zpravodaj poukazuje na to, že závaznost rozhodnutí vnitrostátního orgánu pro ochranu hospodářské soutěže (NCA) se týká pouze zjištění porušení pravidel v oblasti hospodářské soutěže ES. Kauzalitu atd. musí uznat příslušný soud. Závaznost rozhodnutí Komise se stanoví v článku 16 nařízení 1/2003. Komise v návrhu nařízení 1/2003 (KOM 2000 (582)) také uznává, že „rozhodnutí vnitrostátních orgánů pro ochranu hospodářské soutěže … nemají v jiném než dotčeném členském státě právní účinnost “. Nepředpokládá se, že by existovaly důvody pro výjimku ze zásady, podle níž administrativní rozhodnutí platí pouze na území státu, ve kterém bylo učiněno. Rozhodnutí NCA mohou být tedy závazná pouze na vnitrostátní úrovni.

Členským státům se však nebrání v tom, aby uznaly závaznost rozhodnutí učiněných NCA v jiných státech.

Zpravodaj požaduje, aby bylo projednáváno přinejmenším porušení pravidel hospodářské soutěže z nedbalosti. Neexistuje žádný důvod ke zrušení požadavku prokázání viny, a navíc je prokázání viny předpokladem k uložení pokuty podle článku 23 nařízení 1/2003.

Zpravodaj sdílí názor Komise, že se musí poskytnout náhrada ztrát a ušlého zisku včetně úroků. Nemůže však být poskytnuta kompenzace, která převyšuje skutečně vzniklou škodu, nemůže se však jednat pouze o minimální standardní hodnotu a v rámci Evropy je nutno toto písemně stanovit a zabránit tak tzv. „forum shoppingu“. Soudní dvůr sice ve věci Manfredi uznal přípustnost vnitrostátních právních předpisů pro náhradu škody, tento výrok však platí pouze v případě „nedostatku příslušných právních předpisů Společenství“. Zákonodárné orgány Společenství proto mohou vyloučit náhrady škod za porušení pravidel v oblasti hospodářské soutěže ES.

Pro výpočet náhrady škody by napomohl nezávazný orientační rámec. Přesto však výpočet v praxi způsobí značné problémy, neboť je nutné použít souhrnné hospodářsko-ekonomické modely.

Otázku přípustnosti přesouvání škody nelze posuzovat všeobecně, neboť z důvodu nedostatku znalostí/informací o struktuře jednotlivých stran v soudním sporu lze pouze stěží podat důkaz o rozsahu škody. Zpravodaj se sice vyslovuje pro přípustnost námitky, odmítá však Komisí navrženou vyvratitelnou právní domněnku, podle níž se má škoda v plném rozsahu přesunout na nepřímé účastníky. Se zmírněním důkazního břemena se počítá pouze ve výjimečných případech, proto Komise nemůže stanovit, za jakých předpokladů by k němu došlo. Neexistuje však žádná hodnověrná interpretace toho, že se škoda zpravidla přesouvá na nepřímé účastníky. Navíc hrozí v případě nemožnosti prokázat přesunování škody nebezpečí vícenásobného odškodnění téže škody, neboť na základě právní domněnky a nedostatečné dokazatelnosti přesouvání škody na nepřímé účastníky musí být odškodnění vyplaceno. Avšak alespoň dvojité odškodnění je sankce, kterou může uložit jen orgán veřejné moci. Proto je nutné zachovat zásadu, že ten, kdo nárok vznáší, musí předložit důkazy, které jej k jeho nároku opravňují. Takové řešení zohledňuje judikaturu Evropského soudního dvora, podle níž musí mít každý nárok na náhradu škody. Formulace „v zásadě“ zajistí, že vnitrostátním soudům zůstává prostor, aby v konkrétních případech mohly vycházet ze skutečného přesouvání škody (např. při tzv. zakázkách s nákladově kalkulovanou cenou). Navíc musí být soudům dovoleno, jak uvádí Komise v „remoteness“ (Rn. 205) svého pracovního dokumentu, aby na základě příslušných ustanovení vnitrostátního trestního práva mohly rozdělení jednotlivých škod jemně regulovat.

Zpravodaj souhlasí s Komisí, že promlčecí lhůta v případě trvalého nebo pokračujícího porušování pravidel hospodářské soutěže začíná dnem, kdy bylo porušování ukončeno a patřičným způsobem oznámeno. Je však nutné zvážit, že bez toho, aniž by byla informace oznámena, nemůže být nárok nikdy promlčen. Promlčení nároku, aniž by byl tento nárok oznámen, nelze požadovat, neboť promlčení má vytvořit právní jistotu. Proto je nutné stanovit absolutní promlčecí lhůtu v délce 10 let. Zpravodaj se přiklání k tomu, aby se promlčecí lhůta řídila v případě samostatných žalob vnitrostátními právními předpisy. V případě následných žalob nejsou patrné žádné důvody pro stanovení minimálně dvouleté lhůty, takže se i tato lhůta musí řídit vnitrostátními právními předpisy. Přerušení promlčecí lhůty v průběhu úředního stíhání porušení pravidel hospodářské soutěže je dostačující, a proto není nutný její nový začátek. Přerušením nehrozí poškozeným žádná ztráta jejich práv, přerušení naopak podporuje právní jistotu a právní mír.

Zpravodaj si stejně jako Komise nepřeje, aby se měnila vnitrostátní ustanovení o úhradě nákladů, neboť zásada, která se ve členských státech osvědčila, pode níž hradí náklady poražená strana, odrazuje od podávání neoprávněných žalob. Proto by Komise neměla členské státy ani povzbuzovat k tomu, aby využíváním nástrojů právně nevynutitelných předpisů (soft-law) přizpůsobily svá ustanovení o úhradě nákladů. Komise by také neměla stanovit žádné pravidla pro financování žalob o náhradu škody, neboť to by podporovalo nežádoucí rozmach podávání žalob.

Zpravodaj uznává, že program shovívavosti ve značné míře přispívá k odhalování porušení pravidel hospodářské soutěže a tím umožňuje soukromoprávní vymáhání. Proto je nutné vypracovat kritéria, jak lze na základě zásady kompenzace zajistit atraktivnost programu shovívavosti. Komplexnost této otázky však neopravňuje k vytváření rychlých řešení. Nezodpovězeno také zůstává, jak se budou návrhy uvedené v bílé knize uvádět do souladu s návrhem nového vyrovnávacího řízení.

pro Hospodářský a měnový výbor

k Bílé knize o žalobách o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel ES
(2008/2154(INI))

Navrhovatelka: Gabriela Creţu

NÁVRHY

Výbor pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů vyzývá Hospodářský a měnový výbor jako příslušný výbor, aby do svého návrhu usnesení začlenil tyto návrhy:

1. vyzývá Komisi, aby v zájmu vyšší právní jistoty a ochrany spotřebitelů zvážila navržení vhodného souboru legislativních a nelegislativních opatření vytvářejících společná pravidla a mechanismy, jež by jednotlivcům, kteří v důsledku porušení právních předpisů o hospodářské soutěži utrpěli škodu, umožňovaly přístup k plné náhradě této škody;

2. vítá soubor návrhů Komise týkající se zástupných žalob předložených oprávněným subjektem (např. sdružení spotřebitelů, státní orgány nebo obchodní sdružení) současně s možností kolektivních žalob typu opt-in, které by měly pomoci zajistit, že bude odškodněna větší část obětí; zastává však názor, že by měly být znovu zváženy kolektivní žaloby, které pomáhají urovnat spory žalovaných „jednou provždy“ a snižují tak nejistotu;

3. podporuje názor, že zástupné žaloby a kolektivní žaloby typu opt-in by se měly doplňovat takovým způsobem, aby byla dosažena jasná rovnováha mezi ochranou zájmů jednotlivých spotřebitelů a skupin spotřebitelů;

4. podporuje použití kolektivních žalob typu opt-in, zdůrazňuje však nutnost zajistit, aby se spotřebitel mohl vždy svobodně rozhodnout, zda podá žalobu typu opt-in, nebo ne, bez nežádoucích vnějších zásahů do tohoto rozhodnutí;

5. vyzývá Komisi, aby poskytla další pokyny na úrovni Společenství pro vyčíslení škod; odmítá takzvanou exemplární náhradu škody, neboť přiznané náhrady škody by neměly být vyšší než skutečně vzniklá škoda;

6. domnívá se, že pokud jde o kolektivní žaloby, před tím, než je možné tyto žaloby podat, by měly být stanoveny dvě jasné předchozí podmínky:

(a) měla by existovat určitá forma hodnocení nebo ověření odůvodněnosti provedené příslušným vnitrostátním schvalovacím subjektem, kterým by mohl být vnitrostátní soudce, veřejný ochránce práv nebo jiná podobná osoba;

(b) měl by být učiněný nějaký předchozí pokus o urovnání sporu s pomocí alternativního řešení sporů (ADR) nebo doporučení zúčastněným stranám, aby se snažily spor urovnat tímto způsobem;

je toho názoru, že žádná z těchto podmínek by neměla nepřiměřeně prodlužovat řízení nebo poškodit zúčastněné strany;

7. podporuje názor, že náklady na soudní řízení by navrhovatele neměly od podání důvodné žaloby odrazovat, a proto vyzývá členské státy, aby přijaly příslušná opatření (např. povolování výjimek nebo snížení soudních poplatků) ke snížení nákladů spojených s žalobami o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel; domnívá se však, že Komise by se měla dále zabývat tím, jakým způsobem mohou být tyto žaloby financovány navrhovateli, a zkoumat různé modely financování, aby byl zajištěný přístup ke spravedlnosti;

8. domnívá se, že pravidla pro přístup navrhovatelů k důkazům by měla být posílena s cílem umožnit jim potřebný přístup ke spisům, které jsou uloženy u orgánů pro ochranu hospodářské soutěže, aby byli schopni co nejpřesněji odhadnout škody, tento přístup by však neměl ohrozit vyšetřování ze strany orgánů;

9. domnívá se, že Komise by měla podpořit možnosti mimosoudního urovnání za účelem urychlení arbitrážního řízení a snížení nákladů;

10. podporuje navrhované obrácení důkazního břemene ve prospěch nepřímých odběratelů, za předpokladu, že ponesou veškeré navýšení ceny vzniklé z příslušných nezákonných praktik;

11. domnívá se, že jakmile se prokáže porušení článků 81 nebo 82 Smlouvy o ES, požadavek prokázání viny způsobuje, že oběti mají se získáním řádné náhrady škody potíže; podporuje proto návrh učinit konečná rozhodnutí vnitrostátních orgánů pro ochranu hospodářské soutěže závazná v celé EU;

12. vyzývá Komisi, aby v souvislosti s právními předpisy o hospodářské soutěži přijala soudržný přístup k pravidlům pro skupinové žaloby a pravidlům stanoveným v obecném rámci pro ochranu spotřebitele.

VÝSLEDEK ZÁVĚREČNÉHO HLASOVÁNÍ VE VÝBORU

pro Hospodářský a měnový výbor

o bílé knize o žalobách o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel ES
(2008/2154(INI))

Navrhovatel: Francesco Enrico Speroni

NÁVRHY

Výbor pro právní záležitosti vyzývá Hospodářský a měnový výbor jako příslušný výbor, aby do svého návrhu usnesení začlenil tyto návrhy:

1. vítá přípravu bílé knihy, která na úrovni Společenství nabízí řešení, jak stěžovatelům zaručit přístup ke spravedlnosti, čímž přispívá k plnění obecných politických cílů (konkrétně zajištění širšího přístupu ke spravedlnosti na základě uplatňování politiky hospodářské soutěže a odrazování podniků od nezákonných praktik), přičemž současně zabraňuje neodůvodněným a oportunistickým sporům;

2. domnívá se, že každý návrh na zavedení mechanismů pro kolektivní náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel Společenství by měl:

a) umožnit subjektům poškozeným v důsledku porušení těchto pravidel získat náhradu škody;

b) doplňovat, nikoli nahrazovat alternativní formy ochrany, které již existují v členských státech (např. zástupné žaloby a precedentní případy);

c) být založen na zásadách, které bude možné v obdobných situacích uplatnit v zájmu právní ochrany spotřebitelů i na jiné druhy sporů; v této souvislosti se domnívá, že by Komise měla přezkoumat, zda by měl být zvolen horizontální přístup s cílem usnadnit uplatňování právního nároku na náhradu škody;

d) obsahovat pravidla, která zamezí negativním dopadům, jež v této souvislosti vznikly v jiných právních systémech, zejména ve Spojených státech amerických;

3. domnívá se, že je třeba, aby všechny mechanismy kolektivního odškodnění:

a) vyloučily jakoukoli možnost ukládat náhrady škod plnící represivní funkci nebo náhrady, které jsou neúměrné skutečně způsobené újmě;

b) zejména v případě takového typu kolektivních žalob, který uvádí Komise, vyžadovaly, aby vnitrostátní schvalovací subjekty (jako je např. soudce či veřejný ochránce práv daného státu) před zahájením řízení ověřily, zda je tato žaloba opodstatněná, aniž by tím přílišně zdržovaly řízení;

c) zejména v případě typu kolektivních žalob, který uvádí Komise, vyžadovaly nebo doporučovaly, aby se strany před vznesením žaloby pokusily spor urovnat alternativními způsoby, aniž by tím přílišně zdržovaly řízení a aniž by byly poškozeny jednotlivé strany;

d) dodržovaly zásadu, že strana, která podává žalobu, musí předložit důkazy prokazující opodstatněnost žaloby, aby se zabránilo „lovení“ údajů, s výjimkou případů, kdy členské státy zmírní důkazní břemeno;

e) dodržovaly základní zásadu, podle níž nese náklady strana, která spor prohraje, pokud členský stát nestanovil odlišná pravidla pro úhradu nákladů;

f) po advokátech obhajujících své klienty na základě dohody o podílu na vysouzené částce požadovaly, aby své klienty jasně informovali o způsobu účtování nákladů v případě neúspěchu, je-li žaloba podána v členských státech, které umožňují takové dohody uzavírat;

g) umožňovaly podávat kolektivní žaloby typu „opt-in“ a zástupné žaloby, které předkládají oprávněné subjekty;

4. domnívá se, že soudní orgán, u kterého je věc projednávána, by měl mít rozsáhlé pravomoci in limine litis, které mu umožní předběžně se vyjádřit k přípustnosti či nepřípustnosti dané kauzy; v obecnější rovině se domnívá, že tento orgán by měl disponovat rozsáhlými pravomocemi, které by mu umožňovaly vést řízení flexibilně a přizpůsobit jej zvláštním okolnostem konkrétního případu;

5. je toho názoru, že by se sdružením spotřebitelů či zástupcům organizací na ochranu spotřebitele měla umožnit účast na řízeních pro porušení antimonopolních pravidel, k nimž dají podnět příslušné orgány;

6. domnívá se, že postup, kdy je podniku snížena pokuta za porušení předpisů, pokud poškozeným občanům nabídne spravedlivé vyrovnání, by mohl být pro tyto občany značně výhodný z materiálního i procedurálního hlediska, přičemž povinné urovnání sporu nesmí být prostředkem, jak stranám zabránit ve vedení soudního sporu;

7. očekává, že před jakýmkoli legislativním návrhem bude provedena nezávislá analýza jeho nákladů a přínosů.

VÝSLEDEK ZÁVĚREČNÉHO HLASOVÁNÍ VE VÝBORU

Datum přijetí

Výsledek závěrečného hlasování

+:

–:

0:

Členové přítomní při závěrečném hlasování

Gabriela Creţu, Mia De Vits, Janelly Fourtou, Evelyne Gebhardt, Martí Grau i Segú, Małgorzata Handzlik, Malcolm Harbour, Christopher Heaton-Harris, Anna Hedh, Edit Herczog, Eija-Riitta Korhola, Alexander Graf Lambsdorff, Lasse Lehtinen, Toine Manders, Catiuscia Marini, Arlene McCarthy, Catherine Neris, Bill Newton Dunn, Zita Pleštinská, Zuzana Roithová, Heide Rühle, Leopold Józef Rutowicz, Salvador Domingo Sanz Palacio, Christel Schaldemose, Andreas Schwab, Eva-Britt Svensson, Marianne Thyssen, Jacques Toubon, Barbara Weiler

Náhradník(ci) přítomný(í) při závěrečném hlasování

Emmanouil Angelakas, Wolfgang Bulfon, Brigitte Fouré, Joel Hasse Ferreira, Anja Weisgerber

Náhradník(ci) (čl. 178 odst. 2) přítomný(í) při závěrečném hlasování

Maddalena Calia

Právní upozornění - Ochrana soukromí