ZPRÁVA o systémech zdravotní péče v subsaharské Africe a celosvětovém zdraví
6. 9. 2010 - (2010/2070(INI))
Výbor pro rozvoj
Zpravodajka: Véronique De Keyser
NÁVRH USNESENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU
o systémech zdravotní péče v subsaharské Africe a celosvětovém zdraví
Evropský parlament,
– s ohledem na článek 25 Všeobecné deklarace lidských práv, podle nějž patří zdraví k základním právům,
– s ohledem na skutečnost, že každý má právo požívat nejlepšího zdravotního stavu, fyzického i psychického, jehož je schopen dosáhnout,
– s ohledem na iniciativu z Bamaka z roku 1987 a na její cíl „zdraví pro všechny v roce 2000“,
– s ohledem na deklaraci z Almaty z roku 1978, která definuje pojem základní zdravotní péče,
– s ohledem na Ottawskou chartu z roku 1986 o podpoře zdraví,
– s ohledem na návrh Dětského fondu OSN (UNICEF) přijatý roku 1987 Světovou zdravotnickou organizací, jehož cílem je obnovit politiku základní zdravotní péče a bojovat proti dětské úmrtnosti,
– s ohledem na platformu z Abidžanu z roku 1998 na téma „Strategie na podporu vzájemných zdravotních pojišťoven v Africe“,
– s ohledem na Rozvojové cíle tisíciletí (MDG) OSN z roku 2000, které se týkají především oblastí lidského rozvoje (zdraví a vzdělávání), vody a energie, rozvoje venkova, zemědělství a zajišťování dodávek potravin, a konkrétněji na cíle 1, 4, 5, 6 a 8,
– s ohledem na dohody z Cotonou ze dne 23. června 2000, které byly revidovány dne 25. června 2005,
– s ohledem na priority Evropské unie stanovené v prosinci 2005 v „Evropském konsenzu o rozvoji“,
– s ohledem na mezinárodní konferenci, která se konala roku 2008 v Ouagadougou a zaměřila se na základní zdravotní péči a zdravotní systémy v Africe a na níž přijali přítomní představitelé států závazek, že zajistí, aby prostředky vyčleněné na zdraví dosáhly minimální výše 15 % národního rozpočtu,
– s ohledem na deklarace Západoafrické hospodářské a měnové unie (WAEMU), které se zabývají zavedením všeobecného zdravotního pojištění ve prospěch obyvatel, a její nařízení (č.°7/2009) ze dne 26. června 2009 upravující vzájemné sociální pojištění v rámci WAEMU,
– s ohledem na desátý Evropský rozvojový fond na období 2008–2013 a rozhodnutí Rady z prosince 2005,
– s ohledem na Pařížskou deklaraci z března roku 2007, která navázala na konferenci „konsorcia“ (G8, Mezinárodní organizace práce, Světová zdravotnická organizace, Světová banka, Mezinárodní měnový fond, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) o nemocenském pojištění,
– s ohledem na priority Svěřeneckého fondu EU a Afriky definované v dubnu roku 2007, konkrétně na oddíl, který se zabývá rozvojem sítí infrastruktury v Africe,
– s ohledem na globální iniciativu „International Health Partnership“ (Mezinárodní partnerství pro zdraví) přijatou v Londýně dne 5. září 2007, jejímž cílem je dosáhnout lepší koordinace vnější pomoci na dvoustranné i mnohostranné úrovni,
– s ohledem na summit G8, který se konal v červnu roku 2007, a na zahájení iniciativy „Providing for health“ (Podpora zdraví) v oblasti rozvoje udržitelných a spravedlivých systémů financování zdraví, které budou všeobecné se zvláštním důrazem na chudé obyvatele,
– s ohledem na nový finanční nástroj pro rozvojovou spolupráci Evropské unie (ICD),
– s ohledem na zvláštní zprávu Účetního dvora Evropské unie (10/2008) o evropské pomoci zdravotním službám v subsaharské Africe,
– s ohledem na společnou strategii Africké unie a Evropské unie v oblasti zdraví, která byla ustavena v Lisabonu v prosinci 2007,
– s ohledem na neoficiální společný dokument předsednictví a Komise, který byl přijat v průběhu neformální schůzky ministrů pro rozvoj v září roku 2008 v Bordeaux o nemocenském pojištění a financování zdravotních systémů v rozvojových zemích,
– s ohledem na deklaraci z Alžíru z roku 2008 o výzkumu v oblasti zdraví,
– s ohledem na deklaraci z Ethekwini z roku 2008 o hygieně a sanitárních opatřeních,
– s ohledem na deklaraci z Libreville ze srpna roku 2008 o zdraví a životním prostředí v Africe,
– s ohledem na deklaraci z Bali z roku 2008 o nakládání s odpadem v zájmu lidského zdraví,
– s ohledem na závěry konference, která se konala v říjnu roku 2008 v Oslu, týkající se obecných zásad, které se mohou stát nástrojem umožňujícím prosazovat práva vnitřně vysídlených osob, tj. osob vysídlených proti jejich vůli v důsledku konfliktů, pronásledování, přírodních katastrof nebo rozvojových projektů, ať už tyto osoby překročily státní hranici, či nikoli,
– s ohledem na cíle vymezené Úřadem pro spolupráci EuropAID na období 2009–2013,
– s ohledem na zvykové právo, které uplatňuje Mezinárodní výbor Červeného kříže a podle kterého je zdraví obyčejovou normou mezinárodního humanitárního práva, již je třeba respektovat,
– s ohledem na deklaraci Mezinárodního sdružení vzájemných pojišťoven z června roku 2009, která se zabývá vzájemným pojišťováním v systémech všeobecné ochrany zdraví,
– s ohledem na činnosti programů STEP I a STEP II (Strategie a techniky proti sociálnímu vyloučení a chudobě) Mezinárodní organizace práce, jejichž cílem je bojovat proti sociálnímu vyloučení, zmírňovat chudobu a podporovat důstojnou práci pomocí inovativních strategií, které rozšiřují sociální ochranu,
– s ohledem na deklaraci z Yaoundé ze září roku 2009, již schválili signatáři dohody uzavřené mezi subjekty podporujícími rozvoj systémů vzájemného zdravotního pojištění v Africe, kteří považují systémy vzájemného zdravotního pojištění za vhodnou reakci, jejímž prostřednictvím lze dosáhnout cíle všeobecného pojištění v zemích s malými nebo středními příjmy,
– s ohledem na skutečnost, že Výbor vedoucích sekretariátu všech orgánů OSN přijal v dubnu roku 2009 „Světovou iniciativu pro všeobecný základ sociální ochrany“, která vychází z uceleného a propracovaného souboru zásadních sociálních transferů a základních sociálních služeb, včetně zdravotních, k nimž by všichni občané měli mít přístup,
– s ohledem na činnosti Smíšeného parlamentního shromáždění AKT-EU ze dne 3. prosince 2009 a zejména na jeho usnesení o problémech v zemědělství a o změně klimatu, které nevyhnutelně budou mít negativní dopad na veřejné zdraví, a na iniciativu „Klima pro rozvoj v Africe“,
– s ohledem na sdělení Komise z roku 2010 (KOM(2010)0128), jehož cílem je podpořit úlohu Evropské unie v oblasti celosvětového zdraví,
– s ohledem na závěry 3011. zasedání Rady pro zahraniční věci, které se konalo dne 10. května 2010, o úloze Evropské unie v oblasti celosvětového zdraví,
– s ohledem na článek 48 jednacího řádu,
– s ohledem na zprávu Výboru pro rozvoj (A7‑0245/2010),
A. vzhledem k tomu, že vertikální financování v oblasti zdraví přineslo snížení úmrtnosti způsobené zhoubnými nemocemi, jako je tuberkulóza, malárie atd., a vzhledem k tomu, že je třeba pokračovat v úsilí tímto směrem,
B. vzhledem k tomu, že mezinárodní společenství včetně EU musí podporovat jednotlivé státy při provádění národní politiky v oblasti zdraví, přičemž uvedená opatření se musí zaměřit zejména na poskytování zdravotnických služeb financovaných veřejnými orgány a dostupných všem,
C. vzhledem k tomu, že systémy základní zdravotní péče musí zajistit léčení všech chorob, a vzhledem k tomu, že tak bude nezbytný jak horizontální, tak vertikální přístup, které se musí vzájemně doplňovat,
D. vzhledem k tomu, že správně strukturovaný horizontální přístup umožňuje plánování systémů pojištění (systémy vzájemného zdravotního pojištění, zdravotní mikropojištění atd.), v nichž se příjemci stávají aktéry vlastního zdraví,
E. vzhledem k tomu, že zdraví není zboží, v Africe ani kdekoli jinde, a že je třeba hledat takové přístupy ke zdravotnímu pojištění, které nepřinášejí zisk a vycházejí z hodnot solidarity a demokracie,
F. vzhledem k tomu, že řada iniciativ, jejichž cílem je zavést pojištění proti riziku onemocnění, v Africe vznikla v devadesátých letech, což ukazuje sociální dynamiku, již je třeba podporovat,
G. vzhledem k tomu, že pojmy používané v anglicky mluvících zemích, ve frankofonních zemích a v afrických jazycích se liší a nepokrývají vždy stejnou skutečnost; vzhledem k tomu, že někteří hovoří o „vzájemném zdravotním pojištění“ (mutual health organisations), jiní o „komunitárním zdravotním pojištění“ (Community Based Health insurance) či o „zdravotním mikropojištění“, přičemž tyto pojmy pokrývají širokou škálu solidárních nástrojů vycházejících ze vzájemného pojištění rizik, které umožňuje uhradit všechny náklady na zdravotnické služby nebo jejich část,
H. vzhledem k tomu, že pojem „vzájemnost“ zdůrazňuje sociální povahu a společnou činnost členů skupiny a že pojem „pojištění“ vychází z 1) placení příspěvků na zdravotní pojištění předem – tj. dříve, než nastane pojistná událost, 2) sdílení rizik a 3) pojmu záruky; vzhledem k tomu, že vzájemnou pojišťovnu je možné definovat podle programu z Abidžanu (1998) jako nevýdělečné samostatné sdružení založené na solidaritě a demokratickém zapojení, jehož cílem je především prostřednictvím příspěvků svých členů zlepšovat přístup těchto členů a jejich rodiny ke kvalitním zdravotnickým službám a poskytovat zabezpečení a vzájemnou pomoc,
I. vzhledem k tomu, že společenské a humanitární podmínky, v jakých žijí některé skupiny obyvatel, způsobují, že tito občané nechápou vždy pojem zabezpečení, a proto ani užitečnost placení příspěvků s cílem pojistit se pro případ nemoci, která však nemusí nastat, a to tím spíše, že různé nevládní organizace mohou poskytovat paralelně bezplatné zdravotnické služby a léčivé přípravky,
J. vzhledem k tomu, že subsaharská africká diaspora se seznámila s užitečností a výhodami vzájemných zdravotních pojišťoven v jednotlivých přijímajících zemích, kde jsou tyto pojišťovny rozšířené, a vzhledem k tomu, že tato diaspora si často uchovává privilegovaný kontakt se zeměmi původu,
K. vzhledem k tomu, že v Africe není možné prosazovat „monolitický“ systém zdravotní péče, což platí obdobně pro Evropu, kde společně existují jak všeobecné systémy sociálního zabezpečení, tak povinné systémy sociálního pojištění,
1. připomíná, že zdraví odráží sociální a ekonomickou úroveň, demokracii a řádnou správu státu;
2. připomíná, že na hospodářství zemí subsaharské Afriky mají významný dopad vnější faktory, jako jsou pravidla mezinárodního trhu, politiky spolupráce, finanční krize, změna klimatu, politika velkých farmaceutických společností a politika velkých mezinárodních finančních institucí;
3. podtrhuje skutečnost, že tyto vnější faktory mohou dramaticky omezit manévrovací prostor států, které dbají o zajištění řádné správy, a hluboce ovlivnit zdraví obyvatel;
4. připomíná, že všeobecné právo na zdraví prochází napříč ostatními právními oblastmi, jako je právo zdravotní, sociální, pracovní a občanské;
5. připomíná mezinárodnímu společenství jeho závazky ve prospěch cílů tisíciletí a připomíná Evropské unii její závazek zlepšovat pomoc, kterou poskytuje zdravotnickým službám v subsaharské Africe;
6. připomíná právo žen bez nátlaku rozhodovat o otázkách souvisejících s jejich reprodukčním zdravím, ať už se jedná o početí, antikoncepci, potrat či pohlavně přenosné choroby; odsuzuje mrzačení ženských pohlavních orgánů a neslýchané násilí, jemuž jsou ženy dosud vystavovány, přičemž znásilnění zůstává válečnou zbraní; hájí proto právo žen na přístup ke zdravotní péči v těchto oblastech, který by byl zajištěn prostřednictvím horizontálního přístupu, a žádá o průřezový přístup umožňující prioritní podporu této oblasti ve zdravotnictví;
7. připomíná právo každého dítěte na přístup k očkovacím a imunizačním programům; připomíná rovněž, že i nadále každoročně umírá 8,8 milionů dětí mladších pěti let (z toho polovina v subsaharské Africe) na nemoci, kterým je možné předcházet a které lze léčit;
8. připomíná, že hlavními příčinami dětské úmrtnosti v subsaharské Africe jsou zápal plic a průjem;
9. se znepokojením konstatuje, že soukromé organizace, které přijímají podporu z evropských fondů a zajišťují poskytování péče africké populaci, mohou pod vlivem náboženských tradic omezovat využívání některých zdravotních či preventivních postupů v oblasti reprodukčního zdraví;
10. zdůrazňuje, že soukromé organizace, které přijímají podporu z evropských fondů, musí v oblasti reprodukčního zdraví poskytovat služby respektující základní práva, důstojnost osob a jejich svobodu;
11. odsuzuje nárůst počtu sektářských organizací, které zneužívají důvěřivosti nejzranitelnějších skupin obyvatel a poskytují jim údajnou péči, aniž by na to reagovaly místní orgány;
12. se znepokojením konstatuje, že se zdravím se stále více nakládá jako se zbožím, a že v zemích, které se potýkají s politickými problémy a nedostatky v oblasti řádné veřejné správy, se rozvíjí dvojí zdravotnictví s rozdílnou úrovní péče;
13. podporuje často obdivuhodnou práci nevládních organizací, které působí v oblastech zasažených konfliktem, zároveň však připomíná, že tato naléhavá pomoc nemůže být trvalého charakteru, ani nemůže nahrazovat udržitelné systémy zdravotnictví a pojištění;
14. zdůrazňuje významnou úlohu, kterou mají při zlepšování zdraví obyvatelstva a při podpoře výchovy ke zdraví nestátní subjekty, včetně náboženských organizací, k nimž patří i soukromé neziskové nemocnice;
15. žádá Komisi, aby podporovala posílení vnitrostátních zdravotnických systémů, zejména soustředěním se na veřejný zájem a uznáním významu, který má pro zdravotnictví partnerství veřejného a soukromého sektoru, včetně neziskových organizací, přičemž toto partnerství musí vycházet z kritérií účinnosti a rovnosti, má-li být dosaženo skutečných a trvalých výsledků;
16. konstatuje, že velká část populace žijící v subsaharské Africe, především ve venkovských oblastech, si nemůže dovolit náklady na zdravotní péči a léčivé přípravky, a to ani na léky generické;
17. je velmi znepokojen obchodováním s léčivými přípravky s prošlou dobou použitelnosti, s kontaminovanými a padělanými léčivými přípravky, stejně jako nedostatečnou reakcí vnitrostátních orgánů a mezinárodního společenství;
18. je znepokojen závažným nedostatkem zdravotního personálu s řádnou kvalifikací a nárůstem počtu lékařů, kteří opouštějí svou zemi; navrhuje nabídnout jim víza umožňující opakovaný vstup do země, aby se mohli nadále vzdělávat v Evropě, ale zůstali zakořeněni v Africe;
19. vyjadřuje politování nad nedostatkem kvalifikovaného zdravotnického personálu – lékařů, ošetřovatelů, lékárníků – v mnoha afrických zemích a nad skutečností, že řada těchto zaměstnanců je přijímána do zaměstnání v evropských státech, které tak africké země připravují o vzácné zdroje důležité pro jejich rozvoj;
20. zdůrazňuje, že v rozvojových zemích stále narůstá počet pustošivých onemocnění, jako je rakovina u dětí, a žádá Komisi, aby podporovala informační kampaně zaměřené na včasnou diagnózu a poskytování účinné péče;
21. vítá skutečnost, že navzdory sociálním, hospodářským a politickým obtížím usiluje řada zemí subsaharské Afriky o uplatňování politik, které mohou zlepšit nebo zajistit přístup jejich obyvatel ke zdravotní péči, ať je jakkoli základní; žádá Evropskou komisi, aby, pokud jde o zdravotní péči, podrobně vyhodnotila výsledky, kterých bylo dosaženo v oblasti zlepšování zdraví (mateřská a dětská úmrtnost) pomocí mechanismu financování obecné rozpočtové pomoci státům; dále žádá, aby byly zváženy i jiné mechanismy financování;
22. připomíná význam vzdělávání v oblasti zdraví a hygieny ve zdravotnických politikách;
23. považuje za nezbytné, aby státy organizovaly funkční, sociálně účinné a cenově dostupné zdravotní služby a zároveň se zabývaly organizačními záležitostmi, které se týkají poptávky po zdraví, a tím i postavení vzájemného zdravotního pojištění v systému zdravotní péče; domnívá se, že je k tomu nezbytné zavést systém registrace obyvatelstva;
24. zdůrazňuje zásadní úlohu místních orgánů při zlepšování prevence a zajišťování přístupu ke zdravotní péči;
25. vítá úspěch, s nímž se vertikální financování setkalo jak z hlediska přitažlivosti pro dárce, tak co se týče pokroku v poklesu výskytu zhoubných nemocí, jako jsou AIDS, tuberkulóza, malárie, dětská obrna a další závažné choroby; trvá však na tom, že vertikální přístup v žádném případě nemůže být náhradou za horizontální a udržitelný přístup k základní zdravotní péči;
26. připomíná, že horizontální přístup je jediný, který je v oblasti systému základní zdravotní péče a za účasti orgánů veřejné správy a řady dalších subjektů schopen v dohledné době zajistit dlouhodobě udržitelné zlepšení životních podmínek a zdravotního stavu obyvatelstva;
27. poukazuje na nepravděpodobnost toho, že by tyto státy byly v krátkodobém horizontu schopny pouze na základě daňových výnosů financovat národní zdravotní systémy, a zdůrazňuje, že je třeba nalézt metody smíšeného financování; připomíná rovněž, že spolufinancování je účinným prostředkem posilujícím odpovědnost partnerských zemí za projekty;
28. vítá průřezový přístup některých vertikálních fondů, u nichž byla část prostředků věnována na upevnění zdravotních systémů v zemích, které jsou zasaženy určitými nemocemi; zdůrazňuje nicméně, že je nezbytné podporovat spolupráci v oblasti zdravotní péče, kterou tvoří partnerství a soustavná výměna informací, zejména prostřednictvím telemedicíny, mezi nemocnicemi a státními i nestátními zaměstnanci ve zdravotnictví, jak na severu, tak na jihu naší planety, přičemž je třeba upřednostňovat vzdělávání místních zdravotnických pracovníků;
29. domnívá se, že je třeba uzavřít strategické partnerství mezi hlavními aktéry na místní, celostátní a mezinárodní úrovni a že je nezbytné vést institucionální dialog mezi vládou, poskytovateli zdravotní péče a organizacemi vzájemného pojištění, aby bylo možné vypracovat politiku v oblasti zdravotnictví a řídit její provádění;
30. domnívá se stejně jako Mezinárodní zdravotnická organizace, že rozšiřování zdravotní péče musí doprovázet sociální ochrana vycházející z předběžného placení a přerozdělování spíše než z přímých plateb uživatelů a že reformy směřující k zajištění všeobecného pokrytí jsou nezbytnou podmínkou spravedlivějšího zdravotnictví;
31. domnívá se, že systém zdravotního pojištění může přispět k finanční konsolidaci zdravotního systému a že by veškeré úsilí mělo být vyvíjeno s cílem dosáhnout jeho účinné organizace na místní úrovni;
32. konstatuje, že existují dva hlavní systémy umožňující poskytovat v případě potřeby bezplatnou zdravotní péči, a to systémy všeobecného sociálního zabezpečení, financované z daní, a systémy povinného zdravotního pojištění;
33. domnívá se, že systém zdravotního pojištění musí být solidární a přizpůsobit se kulturnímu, sociálnímu a politickému kontextu, v němž funguje: nelze tedy jednoduše převzít cizí model, ani beze změn použít dědictví koloniální minulosti;
34. domnívá se, že systém zdravotního pojištění musí všem zajistit přístup ke zdravotní péči a mít neziskový a participativní charakter;
35. domnívá se, že systém zdravotního pojištění může pomoci řídit a ovlivňovat zdravotní politiku státu, v němž působí, a to ve prospěch svých příjemců;
36. domnívá se, že vzájemné zdravotní pojišťovny mohou nejlépe vytvářet sociální dynamiku, která bude vycházet z hodnot solidarity, a zajistit dostupnou péči všem;
37. domnívá se, že vzájemné zdravotní pojišťovny hrají důležitou roli v upevňování sociální soudržnosti, posilování schopnosti obhajovat přístup ke kvalitní péči a při podpoře skutečného zapojení občanů do utváření a uplatňování politik v oblasti zdraví, a zároveň zapadají do formálních systémů sociální ochrany;
38. potvrzuje, že vzájemné zdravotní pojišťovny dokázaly přizpůsobit pojišťovnictví sociálním a hospodářským charakteristikám populací stínové ekonomiky, které zůstávají vyloučeny z formálních systémů a komerčního pojištění, a z toho důvodu tyto systémy představují přiměřenou reakci, jejímž prostřednictvím lze dosáhnout cíle všeobecného pojištění v zemích s malými nebo středními příjmy;
39. tvrdí, že primárním cílem vzájemných zdravotních pojišťoven není nahradit stát, nýbrž být alternativou, která umožňuje překonávat překážky v přístupu ke zdravotní péči, a zajistit všem občanům bez ohledu na jejich příjmy lepší přístup ke kvalitní péči, a zároveň působit na stát, aby do této oblasti investoval;
40. povzbuzuje úsilí určitých států, které s ohledem na místní situaci a potřeby podporují iniciativy jednotlivých odvětví (zemědělci, pěstitelé kávy, skupiny žen, obyvatelé stejné čtvrti), etnických skupin a komunit nebo tradiční iniciativy, jako jsou tontiny;
41. konstatuje, že různé země, např. Burundi, Burkina Faso, Kapverdy, Senegal, Benin, Rwanda, Tanzánie, Ghana, Nigérie, Guinea či Kamerun, používají v některých případech velmi odlišné systémy, které však přinášejí ovoce;
42. trvá na tom, je třeba přizpůsobit systémy hodnotám solidarity a africké kultuře, neboť v Africe je pojem rodiny širší, což vyvolává otázku, jaký bude počet příjemců podpory vyplácené na základě vzájemného pojištění v případě, že bude toto pojištění definováno podle západního vzoru;
43. zdůrazňuje úlohu zprostředkovatele, kterou by mohla plnit subsaharská africká diaspora při informování spoluobčanů o výhodách a zavedení vzájemných zdravotních pojišťoven v jejich zemi;
44. trvá na vzájemném propojení systémů pojištění a organizace horizontální zdravotní péče, neboť obyvatelé nechápou prospěšnost placení příspěvků, není-li zaručen přístup k péči a lékům;
45. je přesvědčen, že přístup založený na pojištění vyžaduje, aby o něm veřejnost získala povědomí prostřednictvím specifických programů;
46. vyzývá Komisi, aby ve svých programech i nadále kladla důraz na konkrétní projekty zaměřené na sociální a hospodářské faktory, které mají určující vliv na zdraví – přístup k pitné vodě, silniční infrastruktura, zajištění dodávek potravin, slušné bydlení a práce, ochrana životního prostředí, boj proti změně klimatu;
47. vyzývá členské státy a evropské laboratoře, aby v souladu s ustanoveními Dohody o obchodních právech duševního vlastnictví (TRIPS) vyjednaly „partnerský přístup“, který by respektoval ochranu patentů na rozvinutých trzích a obsahoval dobrovolné licenční smlouvy, podporu programů v oblasti zdraví, přenos technologií a zvýšení místních výrobních kapacit s cílem umožnit snížení cen léčivých přípravků (odstupňované nebo vyrovnávací ceny) pro země s nízkými příjmy;
48. vyzývá EU, aby do dohod o hospodářském partnerství nezahrnovala ustanovení o právech duševního vlastnictví, která vytvářejí další překážky pro přístup k základním léčivým přípravkům; připomíná v této souvislosti, že podle prohlášení z Dauhá z roku 2001 o dohodě TRIPS a veřejném zdraví se EU zavázala upřednostňovat veřejné zdraví před svými obchodními zájmy, a vyzývá EU, aby využívala rámec dohod o hospodářském partnerství k pomoci zemím AKT v zavádění pružných řešení obsažených v prohlášení z Dauhá;
49. vyzývá Komisi, aby předložila transparentní ukazatele financování zdravotnictví v různých zemích: náklady na léčení a náklady způsobené pracovní neschopností, výše dětské a mateřské úmrtnosti, počet obyvatel, úroveň příjmů zemí atd.;
50. vyzývá Komisi, aby podpořila horizontální model zdravotní péče a aby v zásadách svých zdravotních politik zohlednila skutečnost, že vzájemné zdravotní pojišťovny mohou v kombinaci s dalšími metodami fungovat jako mechanismus ochrany zdraví a podílet se na rozšíření zdravotního pojištění;
51. vyzývá Komisi, aby zajistila přístup k systémům zdravotní péče pro určité skupiny, jako jsou např. pastevci, pro něž je zdravotní péče obtížně dostupná;
52. vyzývá Komisi, aby na zasedání Světového fondu pro boj proti AIDS, tuberkulóze a malárii, které se bude konat v New Yorku v říjnu roku 2010, zaujala pevný postoj a v období 2011–2013 se zapojila do konkrétních projektů;
53. vyzývá Komisi, aby svou pomoc vertikálním fondům doplnila doporučeními s cílem vyvinout „průřezové“ úsilí o podporu základní zdravotní péče v dotčených zemích; vyzývá rovněž Komisi, aby vypracovala doporučení k vypracování strategií ukončení činnosti vertikálních fondů pro partnerské země ve střednědobém horizontu; k ukončení činnosti by mělo dojít postupně po dosažení cílů, kvůli nimž byly tyto fondy vytvořeny;
54. vyzývá Komisi, aby zajistila větší soulad politik v oblasti vnějších vztahů prostřednictvím sdělení o sociálním zabezpečení v rámci rozvojové spolupráce, jak je uvedeno v závěrech ze zasedání Rady ze dne 21. června 2007 o podpoře zaměstnanosti prostřednictvím rozvojové spolupráce EU; toto sdělení by mělo být doplněno konkrétním a časově ohraničeným akčním plánem a odpovídajícími zdroji;
55. vyzývá Komisi, aby podporovala vypracování zdravotních map v partnerských zemích Evropské unie a aby společně s dotčenými zeměmi, případně na regionální úrovni, organizovala přizpůsobování prostředků potřebám v této oblasti;
56. vyzývá Komisi, aby kroky podniknuté v rámci humanitární pomoci v oblasti zdravotní péče zahrnula do posilování horizontálního systému zdravotní péče, přičemž bude mít na zřeteli návaznost naléhavé pomoci, obnovy a rozvoje (přístup LRRD);
57. vyzývá Evropskou unii, aby zhodnotila potenciál, který skýtají vzájemné zdravotní pojišťovny v organizaci poptávky po zdraví, a podpořila řadu stávajících iniciativ v oblasti vzájemných pojišťoven, jejichž cílem je napomáhat rozšíření přístupu ke zdravotní péči;
58. žádá členské státy, aby na základě svých odborných zkušeností v různých oblastech poskytovaly větší technickou a finanční podporu vládám rozvojových zemí při zavádění a rozšiřování systémů sociálního zabezpečení;
59. naléhavě vyzývá Komisi, členské státy a mezinárodní finanční instituce, jako je např. EIB, aby podporovaly rozvoj systémů vzájemného sociálního pojištění a jejich financování, např. prostřednictvím úvěrových záruk, (spolu)financováním investic do klinik a financováním platů zdravotních pracovníků nebo jejich části;
60. vyzývá evropské pojišťovny, banky a vzájemné pojišťovny, aby podnikly kroky k předávání rozsáhlých znalostí a zkušenosti získaných v průběhu více než dvousetleté praxe v pojišťovnictví novým pojišťovacím systémům v rozvojových zemích; vyzývá Komisi, aby tento druh iniciativ aktivně podporovala a usnadňovala;
61. vyzývá Evropskou unii, aby aktivně podporovala rozvoj trvalých základních zdravotních struktur (nemocnic, lékařských ambulancí a lékáren), odbornou přípravu kvalifikovaného zdravotnického personálu a přístup k léčivým přípravkům;
62. vyzývá Komisi, aby se ujistila, že všechna sdružení, která čerpají z evropských fondů, řádně podporují evropské politiky v oblasti reprodukčního zdraví;
63. žádá Radu, aby naléhala na dodržování finančních závazků v oblasti podpory spolupráce ze strany členských států; s politováním konstatuje zejména skutečnost, že některé členské státy nepřidělují 0,56 % svého HDP na mezinárodní spolupráci;
64. vyzývá všechny členské státy a Komisi, aby přidělily alespoň 20 % celkových rozvojových výdajů na rozvoj zdravotní péče a základního vzdělávání, aby zvýšily své příspěvky do Světového fondu pro boj proti AIDS, tuberkulóze a malárii a aby zvýšily financování dalších programů, jejichž účelem je posílit systémy zdravotní péče, zejména pokud jde o zdraví matek a úsilí o snížení dětské úmrtnosti;
65. vyzývá Komisi, aby se řídila připomínkami a doporučeními Evropského účetního dvora (dokument 10/2008), jež se týkaly rozvojové pomoci, kterou Komise poskytuje zdravotnickým službám v subsaharské Africe v rámci závazků zaměřených na dosažení cílů tisíciletí, které je třeba bezpodmínečně splnit do roku 2015;
66. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Radě a Komisi.
VYSVĚTLUJÍCÍ PROHLÁŠENÍ
Problémy související se zdravotní péčí v subsaharské Africe jsou pro solidaritu mezi Severem a Jihem zkouškou. Není pochyb o tom, že průměrná délka života Afričana a Evropana se může lišit o třicet až čtyřicet let. Tento rozdíl odráží obtížnou situaci celého kontinentu, který je poznamenán koloniální minulostí, s níž se ani v současné době nedokáže vyrovnat. Špatná veřejná správa v některých zemích, dramatické důsledky finanční krize, změna klimatu, přírodní katastrofy, extrémní chudoba, války, daňové ráje, které Afriku vyčerpávají, ultra-kapitalismus velkých nadnárodních společností, etnické konflikty, chamtivost vyvolaná ohromným přírodním bohatstvím a rozsáhlé epidemie, jako například AIDS: soubor všech těchto faktorů a jejich vzájemné vztahy jsou příčinou velmi složité situace.
Pomoc v krizových situacích, kterou poskytují nevládní organizace s finanční podporou EU a celého mezinárodního společenství, představuje jen velmi částečnou reakci na tuto složitou situaci. Umožňuje zabránit nejhorším důsledkům a poskytovat bezplatnou péči nejchudším. Tuto šanci však nedostanou všichni a takovýto druh pomoci nevytváří udržitelný model pro budoucnost. Naopak, v některých oblastech paradoxně brání tomu, aby oblast zdravotní péče převzal stát, doplňující struktury nebo alternativy, které působí na základě solidarity. Zdravotní ukazatele v Africe jsou natolik znepokojující, že by privatizace zdravotnictví přinesla ještě rozsáhlejší prohloubení do křiklavých nerovností.
Z toho důvodu zpráva vyzývá k tomu, aby byly ustavovány udržitelné systémy zdravotní péče, přestože podle Světové banky existuje jen malá pravděpodobnost, že by rozvojové země byly schopny na základě svých daňových výnosů v dohledné době financovat své vnitrostátní systémy. Neziskové systémy financované smíšeným způsobem – z prostředků státu, prostřednictvím mezinárodní solidarity a spoluúčasti občanů – jsou nejlépe schopny vyřešit problém zdravotní péče v subsaharské Africe. V roce 2006 pokryla mezinárodní pomoc 0,25–0,5 % rozpočtu zdravotnictví v této oblasti světa. I přes takovou výši podpory zůstává rozsah problému obrovský. Zaprvé z toho důvodu, že finanční krize, která postihla celý svět, odrazuje evropské státy od toho, aby dostály svým slibům, tedy aby dospěly k tomu, že do roku 2010 věnují alespoň 0,7 % HDP na spolupráci. Za druhé, protože z tradičního hlediska není oblast zdravotní péče prioritní: výše materiální pomoci poskytované zdravotnictví dosahuje pouze poloviny částky vyčleněné na vzdělávání. Tento rozdíl mluví za vše, aniž bychom jakkoli podceňovali význam oblasti vzdělávání. Další příčinou je skutečnost, že stále existuje problém se směrováním finančních prostředků.
V uplynulých desetiletích došlo k rozmachu takzvaných vertikálních zdravotních fondů, které se soustředí na určitá konkrétní onemocnění – AIDS, tuberkulóza, malárie, dětská obrna, atd. – a čerpají z mezinárodní pomoci a soukromých iniciativ. Výsledky v oblasti výzkumu, očkování a prevence byly mimořádné, přinesly však negativní dopad v tom, že byla omezena podpora systémům základní zdravotní péče, které jsou rovněž známy jako systémy horizontální. Zabývají se všeobecnou zdravotní péčí: dostupností péče a léčivých přípravků pro všechny obyvatele bez rozdílu, problémy dětské úmrtnosti a úmrtnosti matek, banálními, přesto smrtelnými nemocemi, jako je úplavice, které jsou často zapříčiněny chudobou, nedostatečnou hygienou, nedostatkem pitné vody apod. Můžeme donekonečna analyzovat nejrůznější zdravotní systémy, které v Africe existují – nebo se o to pokoušejí. Tento velmi obecný pojem zahrnuje základní infrastruktury, činitele v oblasti zdravotní péče, poskytovanou péči, léčivé přípravky a farmaceutické společnosti, které je prodávají, mezinárodní společenství, nevládní organizace, církve, v některých případech sekty... a běžné občany, nemocné nebo zdravé. Dárcům se může zdát jistější a jednodušší poskytovat finance na jasné cíle, což je jedním z důvodů atraktivity vertikálních fondů. Avšak stále častější kritika z řad zdravotních odborníků, kteří se obávají nevyváženého financování vertikálních a horizontálních systémů, nyní přináší výsledky: některé vertikální fondy v současné době volí „průřezovou“ politiku. Část finančních prostředků věnují na podporu systémů základní zdravotní péče. Je to snaha o podporu a zobecnění: je třeba, aby vertikální fondy podporovaly ucelené a propracované zdravotní systémy, nikoli aby je oslabovaly. Slabost systémů základní zdravotní péče však přináší další negativní dopady. Časté pohromy a konflikty v Africe umožnily nárůst péče v krizových situacích, již bezplatně poskytují nevládní organizace nebo církve, které odvádí skvělou práci, avšak bez trvalých výsledků: tato naléhavá péče je nepostradatelná, ani ona však nemůže nahradit udržitelnou zdravotní politiku.
Nicméně v částečném financování zdravotních systémů existuje jeden velmi zajímavý prvek: účast občanské společnosti a podíl občanů na úhradě zdravotní péče, které jsou uplatňovány originálním a solidárním způsobem. Od devadesátých let v Africe vznikaly a postupně se upevňovaly velmi různorodé struktury vzájemného pojištění: organizace určitých komunit, zemědělců, mládeže, žen – které byly odborového charakteru a vycházely ze vzájemného pojištění[1]. Mikropojištění [2] přilákalo rostoucí zájem a úsilí o vzájemné pojištění, které v některých případech měly podporu vlád, a v některých ne. Tyto snahy vyžadují participativní veřejnou správu, neboť ústředním bodem procesu je zjišťování a vyhodnocování potřeb obyvatel. Vyžadují právní rámec. Zahrnují rozsáhlé informování orgánů veřejné správy, lékařů a občanů[3]. Snaží se však různými způsoby, které ve velké míře závisí na prostředí, podporovat přístup ke kvalitní péči pomocí solidarity, absence vyčleňování, demokracie a neziskového charakteru. Iniciativy pocházejí z veřejného i soukromého sektoru: do tohoto procesu se zapojují církve, nedenominační filozofické a politické kruhy a některá sdružení Překážek je však řada:
− aby bylo možno financovat zdravotní pojištění a aby s tím obyvatelé souhlasili, je třeba, aby měli k dispozici alespoň minimum prostředků. Nejchudší se k němu nemohou přihlásit;
− je třeba, aby lidé měli nablízku dostupnou infrastrukturu a lékaře: k čemu je pojištění, pokud není lékař, ambulance, nemocnice nebo lékárna? Základní zdravotní infrastruktura je zásadním předpokladem jakéhokoli vzájemného pojištění. V městských oblastech, avšak ještě více na venkově, se obyvatelé, kteří si nemohou dovolit využívat zdravotních středisek, svěřují léčitelům, zajišťují si léky na trhu nebo od podomních prodejců. Avšak i tam, kde infrastruktury existují, je návštěvnost zdravotních středisek velmi malá: 0,24 ročně v Mali; 0,34 v Burkině Fasu a 0,30 v Beninu;
− nezbytná je i stabilní politika: konflikty, násilí a války vyžadují alternativní model a specifické infrastruktury;
− je třeba rovněž nalézt formy zdravotního a vzájemného pojištění, které budou respektovat africké prostředí a jeho hodnoty – nepokoušet se přenést do Afriky západní model.
Různé africké země zahájily s pomocí mezinárodního společenství slibné iniciativy. Burkina Faso, Senegal, Burundi, Konžská demokratická republika a Kapverdy se zapojily do programu, který je podporován jednou nevládní organizací. Tento ambiciózní program má název „Právo na zdraví“. Podporuje komunitární přístup a v uvedených zemích sdružuje 153 organizací komunit. Kromě toho je propojen s ostatními programy – „Slušná práce, důstojný život“, „Zajištění potravin a potravinová soběstačnost“: zdravotní péči skutečně nelze oddělit od vymýcení chudoby, boje proti hladu a odstraňování sociálních nerovností. Jeho hlavní myšlenka spočívá ve vytvoření sítí, v nichž se jednotlivé vzájemné pojišťovny navzájem podporují a posilují se na místní, národní a mezinárodní úrovni. Tímto způsobem mohou nejen efektivněji působit ve své oblasti, ale zároveň ovlivňovat politiky sociálního zabezpečení a veřejné zdravotní péče v zemích, kde vyvíjí své činnosti. V Burkině Fasu vláda zvažuje projekt všeobecného zdravotního pojištění. V Burundi vychází projekt vzájemného pojištění ze strukturovaného systému od nejnižších úrovní po nejvyšší. V této zemi sdružuje Národní konfederace pěstitelů kávy více než 100 tisíc producentů a cílem je vytvořit 25 vzájemných pojišťoven a rozdělit je do pěti sdružení v rámci společné celostátní federace. V Konžské demokratické republice se vzájemné pojišťovny – jako je vzájemná pojišťovna v Musaru na východě země – s obtížemi snaží držet krok s „konkurencí“ nevládních organizací, které poskytují bezplatnou péči, zejména v oblastech konfliktů. V tomto regionu jsou to však církve, které povzbuzují k zavedení vzájemného pojištění a působí v rámci velmi dobře zavedené a efektivní sítě.
Základem diskuse o vzájemném pojištění v Africe jsou zásadní otázky: Jaké místo mají mít vzájemné pojišťovny vůči úsilí států, které směřuje k vytvoření struktury zdravotní péče? Jaké místo mají mít vzájemné pojišťovny vůči nevládním organizacím, které poskytují celou řadu úkonů zdravotní péče zdarma? Do jaké míry se mohou africké vzájemné pojišťovny, které mají stovky vzorů, stát něčím jiným pobočkou sdružení, náboženských či etnických komunit, a vyčleňovat se jako sociální hnutí? Jakým způsobem může mezinárodní společenství přinést podporu nebo i podněty – a zároveň respektovat nezávislost a samostatnost afrických struktur? Vzájemné pojištění je alternativou k úsilí státu, která využívá solidaritu mezi členy. I bohatými členy? Nedávno byla přijata nadnárodní pravidla pro vzájemné pojištění na úrovni Hospodářské a měnové unie zemí západní Afriky a několik zemí usiluje o zavedení povinného systému nemocenského pojištění. Budou tato pravidla respektovat hodnoty solidarity, dynamiky a flexibility, kterými by se měly řídit vzájemné pojišťovny v Africe rozvíjející se ve velmi složitém prostředí? Zdá se, že v současné době se nacházíme na křižovatce.
Udržitelný model vzájemného pojištění by se měl vyznačovat určitými vlastnostmi. Měl by být založen na solidaritě – solidaritě mezi Severem a Jihem a mezi svými členy – a zároveň z dlouhodobého hlediska usilovat o autonomii a financování z vlastních zdrojů. Měl by být flexibilní a přizpůsobovat se různým prostředím. Měl by směřovat k rovnosti, ne v tom, že každý přispívá k jeho ekonomické udržitelnosti, ale i v zajištění přístupu ke zdravotní péči. Měl by být participativní a přinášet sociální dynamiku, čímž může ovlivňovat či řídit zdravotní politiky a působit na vlády. Z toho důvodu by tedy neměl přímo záviset na místní vládě, neboť v takovém případě by se mohl dopustit stejných chyb nebo přinést stejná selhání. Rovněž by měl propojovat subjekty působící na místní úrovni a zapojovat je do opatření v oblasti zdravotní péče. Měl by být ekonomicky životaschopný, solidární, flexibilní, dynamický a participativní. Jsou to velmi vysoké požadavky, avšak výše zmíněné iniciativy se vydávají tímto směrem.
Evropská unie má ve vytváření solidárních struktur zdravotnictví svoji úlohu. Za prvé je třeba splnit předpoklady k zavedení systémů vzájemného pojištění: pomocí poradenství, vedení, financování systémů základní zdravotní péče a zajišťování přístupu k léčivým přípravkům, bez nichž nelze rozvíjet žádný systém zdravotního pojištění. Dále je třeba zemím subsaharské Afriky poskytnout transparentní financování, které bude vycházet ze zdravotních ukazatelů odvozených od potřeb obyvatel. Je nutné rovněž podporovat programy, které zvyšují povědomí obyvatel o prevenci a včasné diagnóze nemocí: nízká návštěvnost zdravotních středisek v lokalitách, kde jsou dispozici, bezpochyby svědčí o tom, že tento problém přesahuje pouze finanční hledisko. Je zapotřebí také podporovat mezinárodní programy solidarity, jež jsou zdrojem iniciativ a výměn, umožňují strukturalizaci sítí vzájemných pojišťoven, které přinášejí změnu ve společnosti. Evropa prosazuje přístup spočívající v tom, že zdraví nelze považovat za zboží, což by se mělo stát pravidlem i v Africe.
- [1] COHEUR Alain (2009). Structures mutualistes en Afrique. Les mutuelles de santé, actrices de changement social (Struktury vzájemné podpory v Africe. Zdravotní systémy založené na vzájemné podpoře jako činitelé společenských změn), Politique, HS13, listopad 2009, str. 27–29.
- [2] Mikropojištění sdružuje soubor mechanismů financování zdravotní péče, mezi něž patří zdravotní systémy založené na vzájemné podpoře, systémy předplatného, fondy solidarity a propojení úvěru/zdraví.
- [3] MARIKO Lamine (2009). Burkina Faso. La mutualité, un pas vers la protection sociale. Les mutuelles de santé, actrices de changement social. Regards Nord-Sud. (Vzájemná podpora, krok směrem k sociální ochraně. Zdravotní systémy založené na vzájemné podpoře jako činitelé společenských změn. Poměr Sever-Jih.). Politique, HS 13, listopad 2009, str. 25–26.
VÝSLEDEK ZÁVĚREČNÉHO HLASOVÁNÍ VE VÝBORU
|
Datum přijetí |
30.8.2010 |
|
|
|
||
|
Výsledek konečného hlasování |
+: –: 0: |
17 6 0 |
||||
|
Členové přítomní při konečném hlasování |
Véronique De Keyser, Leonidas Donskis, Charles Goerens, Catherine Grèze, Enrique Guerrero Salom, András Gyürk, Eva Joly, Filip Kaczmarek, Franziska Keller, Gay Mitchell, Norbert Neuser, Bill Newton Dunn, Maurice Ponga, Michèle Striffler, Alf Svensson, Eleni Theocharous, Patrice Tirolien, Ivo Vajgl, Iva Zanicchi |
|||||
|
Náhradník(ci) přítomný(í) při konečném hlasování |
Proinsias De Rossa, Miguel Angel Martínez Martínez, Patrizia Toia |
|||||
|
Náhradník(ci) (čl. 187 odst. 2) přítomný(í) při konečném hlasování |
Derek Vaughan |
|||||