NÁVRH ZPRÁVY o návrhu protokolu o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v České republice (čl. 48 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii)

15. 5. 2013 - (00091/2011 – C7-0385/2011 – 2011/0817(NLE)) - *

Výbor pro ústavní záležitosti
Zpravodaj: Andrew Duff


Postup : 2011/0817(NLE)
Průběh na zasedání
Stadia projednávání dokumentu :  
A7-0174/2013
Předložené texty :
A7-0174/2013
Přijaté texty :

NÁVRH LEGISLATIVNÍHO USNESENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU

o návrhu protokolu o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v České republice (čl. 48 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii)

(00091/2011 – C7‑0385/2011 – 2011/0817(NLE))

(Souhlas)

Evropský parlament,

–   s ohledem na dopis české vlády Radě ze dne 5. září 2011 týkající se návrhu protokolu o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) v České republice,

–   s ohledem na dopis předsedy Evropské rady předsedovi Evropského parlamentu ze dne 25. října 2011 týkající se návrhu protokolu o uplatňování Listiny v České republice,

–   s ohledem na čl. 48 odst. 3 první pododstavec Smlouvy o Evropské unii (dále jen „SEU“), podle kterého Evropská rada konzultovala s Parlamentem (C7–0385/2011),

–   s ohledem na čl. 6 odst. 1 SEU a na Listinu,

–   s ohledem na protokol č. 30 o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spojeném království, který je přílohou SEU a Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“),

–   s ohledem na závěry ze zasedání hlav států či předsedů vlád členských států konaného ve dnech 29. a 30. října 2009 v rámci zasedání Evropské rady,

–   s ohledem na prohlášení týkající se Listiny připojená k závěrečnému aktu mezivládní konference, která přijala Lisabonskou smlouvu podepsanou dne 13. prosince 2007, a zejména na prohlášení všech členských států č. 1, prohlášení České republiky č. 53 a prohlášení Polské republiky č. 61 a č. 62,

–   s ohledem na 330. usnesení Senátu Parlamentu České republiky přijaté na 12. zasedání konaném dne 6. října 2011,

–   s ohledem na článek 74a jednacího řádu,

–   s ohledem na zprávu Výboru pro ústavní záležitosti (A7-0174/2013),

A. vzhledem k tomu, že hlavy států či předsedové vlád zasedající v Evropské radě ve dnech 29. a 30. října 2009 se dohodli, že v okamžiku uzavření příští smlouvy o přistoupení bude v souladu s příslušnými ústavními předpisy jednotlivých členských států ke Smlouvám připojen protokol o uplatňování Listiny v České republice;

B.  vzhledem k tomu, že v souladu s čl. 48 odst. 2 SEU předložila dne 5. září 2011 vláda ČR prostřednictvím dopisu své stálé představitelky Radě návrh na změnu Smluv týkající se připojení protokolu o uplatňování Listiny v České republice;

C. vzhledem k tomu, že v souladu s čl. 48 odst. 2 SEU předložila Rada dne 11. října 2011 Evropské radě návrh na změnu Smluv týkající se připojení protokolu o uplatňování Listiny v České republice;

D. vzhledem k tomu, že v souladu s čl. 48 odst. 3 prvním pododstavcem SEU konzultovala Evropská rada s Parlamentem, zda by měly být navrhované změny přezkoumány;

E.  vzhledem k tomu, že podle čl. 6 odst. 1 SEU uznává Evropská unie, že práva, svobody a zásady vyhlášené v Listině mají stejnou právní sílu jako Smlouvy;

F.  vzhledem k tomu, že protokoly připojené ke Smlouvám jsou jejich nedílnou součástí, a dodatečný protokol stanovující specifická pravidla týkající se uplatňování některých částí práva Unie v určitém členském státě si proto vyžaduje revizi Smluv;

G. vzhledem k tomu, že podle čl. 6 odst. 1 druhého pododstavce SEU Listina nijak nerozšiřuje pravomoci Unie vymezené ve Smlouvách;

H. vzhledem k tomu, že podle článku 51 Listiny jsou její ustanovení při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, a dále členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie; tyto orgány, instituce a jiné subjekty proto respektují práva, dodržují zásady a podporují uplatňování Listiny v souladu se svými pravomocemi, při zachování mezí pravomocí, které jsou Unii svěřeny ve Smlouvách; jak potvrzuje prohlášení č. 1, Listina nerozšiřuje oblast působnosti práva Unie nad rámec pravomocí Unie, ani nevytváří žádnou novou pravomoc či úkol pro Unii, ani nemění pravomoci a úkoly vymezené ve Smlouvách;

I.   vzhledem k tomu, že odstavec 2 prohlášení České republiky č. 53 uvádí, že „Listina nezužuje oblast uplatňování vnitrostátního práva a neomezuje žádné současné pravomoci vnitrostátních orgánů v této oblasti“, což zaručuje integritu právního řádu České republiky, aniž by bylo třeba přijímat dodatečný nástroj k tomuto účelu;

J.   vzhledem k tomu, že na základě akademického výzkumu a judikatury lze říci, že protokol č. 30 nevyjímá Polsko ani Spojené království z oblasti působnosti závazných ustanovení Listiny, nejedná se o tzv. „opt-out“ (tj. výjimku pro tyto státy) a tento protokol nepozměňuje Listinu ani nemění právní situaci, která by panovala, pokud by neexistoval[1]; jeho jediným účinkem je vytvářet právní nejistotu, a to nejen v Polsku a ve Spojeném království, ale také v ostatních členských státech;

K. vzhledem k tomu, že jednou z důležitých funkcí Listiny je zdůrazňovat význam základních práv a tato práva zviditelňovat, avšak protokol č. 30 vytváří právní nejistotu a politický zmatek, a podkopává tak úsilí Unie o dosažení a zachování jednotné a vysoké úrovně ochrany práv;

L.  vzhledem k tomu, že pokud by byl protokol č. 30 vykládán tak, že omezuje oblast působnosti či právní sílu ustanovení Listiny, vedlo by to ke snížení úrovně ochrany základních práv a svobod obyvatel Polska, Spojeného království a v budoucnu případně i České republiky;

M. vzhledem k tomu, že Parlament České republiky ratifikoval Lisabonskou smlouvu přesně v tom znění, v němž byla podepsána, a nevyjádřil naprosto žádné výhrady nebo připomínky k tomu, aby Česká republika ustanovení Listiny dodržovala v plném rozsahu[2];

N. vzhledem k tomu, že Senát Parlamentu České republiky vyjádřil ve svém 330. usnesení ze dne 6. října 2011 nesouhlas s uplatňováním protokolu č. 30 na Českou republiku, což odůvodnil tím, že by toto uplatňování snížilo úroveň ochrany základních práv a svobod udělených českým občanům; Senát dále poukázal na ústavně sporné okolnosti, za nichž prezident republiky tuto otázku otevřel, totiž až po dokončení ratifikace Lisabonské smlouvy parlamentem;

O. vzhledem k tomu, že Ústavní soud České republiky v letech 2008 a 2009 zamítl dva návrhy a shledal, že Lisabonská smlouva je plně v souladu s českým ústavním pořádkem, nelze však vyloučit, že k Ústavnímu soudu České republiky bude předloženo nové podání proti navrhovaným změnám Smluv;

P.  vzhledem k tomu, že Parlament je v duchu upřímné spolupráce povinen ke všem předloženým návrhům na změnu Smlouvy předložit Evropské radě své stanovisko, a to bez ohledu na závažnost této změny, ale není nikterak povinen s Evropskou radou souhlasit;

Q. vzhledem k tomu, že není jisté, zda bude Parlament České republiky ochoten dokončit ratifikaci nového protokolu o rozšíření oblasti působnosti protokolu č. 30 na Českou republiku; pokud se Evropská rada rozhodne navrhovanou změnu přezkoumat, ostatní členské státy se mohou rozhodnout, že nezahájí proces ratifikace do té doby, než svůj proces ratifikace dokončí Česká republika;

1.  konstatuje, že byl v souvislosti s přezkoumáním navrhovaných změn Smluv konzultován Evropskou radou;

2.  pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení obsahující postoj Parlamentu Evropské radě, Radě, Komisi, vládě a parlamentu České republiky a parlamentům ostatních členských států.

  • [1]  Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. prosince 2011 ve spojených věcech C-411/10 a C-493/10, zejména odstavec 120.
  • [2]  Poslanecká sněmovna České republiky ratifikovala Lisabonskou smlouvu dne 18. února 2009 a Senát dne 9. května 2009.

VYSVĚTLUJÍCÍ PROHLÁŠENÍ

1.  Vláda České republiky usiluje o rozšíření působnosti protokolu č. 30 o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spojeném království na Českou republiku.

2.  Máme-li pochopit smysl této české iniciativy, musíme nejprve přezkoumat povahu a účinky britského a polského protokolu od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost, k němuž došlo dne 1. prosince 2009. Právní věda tomuto protokolu věnovala určitý počet rozborů, které zpravodaj prostudoval.[1] Zpravodaj tuto otázku také konzultoval s předními právníky působícími v této oblasti.

Dokud Odvolací soud pro Anglii a Wales (Court of Appeal (England & Wales)) nepožádal Evropský soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce ohledně uplatňování protokolu v případě soudního řízení týkajícího se azylu, existovala v této oblasti jen omezená judikatura.[2] Ministr vnitra se již dříve snažil u Vrchního soudu pro Anglii a Wales, Správního soudu (High Court of Justice (England & Wales) (Administrative Court)) odvolávat na to, že na základě protokolu č. 30 se ustanovení Listiny na Spojené království nevztahují. Jedna z otázek podaných k Soudnímu dvoru zněla, zda má protokol č. 30 vliv na povinnosti Spojeného království. Vrchní soud se přikláněl k názoru, že protokol č. 30 lze interpretovat v tom smyslu, že se jedná o všeobecnou výjimku z uplatňování Listiny, přičemž Listina nemá přímý účinek ve Spojeném království.

Při řízení před Odvolacím soudem nicméně zástupce vlády Spojeného království užitečně uvedl, že účelem protokolu není „zabránit uplatňování Listiny ve Spojeném království, ale pouze vysvětlit její účinky“. Generální advokátka Trstenjaková předložila své stanovisko dne 22. září 2011. Došla v něm k závěru, že protokol nezavádí výjimky z uplatňování Listiny, tzv. opt-out, ale naopak jasně stanoví, že Listina nepřenáší pravomoci na úkor Spojeného království nebo Polska.

Velký senát Soudního dvora Evropské unie vynesl svůj rozsudek v této věci dne 21. prosince 2011.[3] Jeho nález je důležitý z hlediska výkladu a uplatňování právních předpisů o azylu, přičemž se významně dotýká vztahu mezi právem EU, Listinou, Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a mezinárodními právními předpisy.

Soudní dvůr se ve svém rozsudku přiklání ke stanovisku generální advokátky Trstenjakové. Uvádí se v něm:

“... čl. 1 odst. 1 protokolu (č. 30) ozřejmuje článek 51 Listiny, týkající se oblasti použití Listiny,jeho účelem není osvobodit Polskou republikuSpojené království od povinnosti dodržovat ustanovení Listiny, ani bránit soudu některéhotěchto členských států, aby dbal na dodržování těchto ustanovení.“ (odstavec 120)

Soudní dvůr proto dospěl k závěru, že na jeho rozhodnutí v podstatných otázkách týkajících se azylového práva „nemá zohlednění protokolu (č. 30) vliv“.

3.  Je vhodné si připomenout, že každý ze tří států, které jsou pro tuto diskusi relevantní, vykládal otázku Listiny rozdílným způsobem. Spojené království usilovalo o omezení možnosti, že by Listina poskytla EU nový základ pro přijímání právních předpisů v oblastech – obzvláště u pracovního práva –, jež by šly nad rámec jeho nechvalně známých „nejzazších limitů“ (red lines). Tehdejší předseda vlády před Dolní sněmovnou uvedl: „Je naprosto jasné, že máme výjimku jak z uplatňování Listiny, tak z oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí“.[4]

4.  Pro Polsko bylo na druhé straně důležité zaručit, aby Listina neomezila jeho pravomoc přijímat právní předpisy upravující otázky veřejné mravnosti, rodinného práva, potratu, práv homosexuálů atd.[5] Při přijímání „britského protokolu“, který představoval obranu proti sociálním právům vyplývajícím z hlavy IV Listiny, však Polsko překvapivě uvedlo, že (na rozdíl od Spojeného království) „vzhledem k tradici společenského hnutí „Solidarita“ plně respektuje sociální a pracovní práva“[6]. Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost zřejmě polská justice protokol zcela opomíjí.[7] Byl navržen ústavní mechanismus, který Polsku umožňuje protokol upravit, nebo od něj odstoupit. O případném odstoupení nyní v Polsku probíhá politická diskuse.

5.  Česká republika z podnětu svého prezidenta zaujala euroskeptičtější postoj. Při jednáních o Lisabonské smlouvě dosáhla Česká republika začlenění vlastního, poměrně rázného prohlášení č. 53, které se zmiňuje o jejím znepokojení nad dopadem Listiny na zásady subsidiarity, rozdělení pravomocí a dodržování ústav jednotlivých států a mezinárodních dohod.

Oficiálním důvodem, který prezidenta Klause vedl k tomu, že trval na přistoupení České republiky k protokolu, byly zřejmě náhlé obavy z důsledků Listiny pro platnost Benešových dekretů, které se týkají vyvlastňování a odsunu etnických Němců z Československa po druhé světové válce.[8] Tyto citlivé otázky však nebyly až do počátku roku 2009 součástí politické debaty a nebyly zmíněny ani v jednom z podání k českému Ústavnímu soudu, která se týkala Lisabonské smlouvy.[9] V oficiálním mandátu tehdejší vlády pro jednání o Lisabonské smlouvě bylo ve skutečnosti prioritou zavést jednotný standard ochrany lidských práv. Všechny české politické strany nadto zdůrazňují svou podporu sociálním právům. Žádná z nich již netvrdí, že kolem Benešových dekretů stále panuje právní nejistota v kontextu českého, unijního nebo mezinárodního práva. Od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost zatím v České republice nevznikla žádná relevantní judikatura o uplatňování Listiny EU.

Česká vláda prosazuje svou žádost o přijetí ustanovení protokolu č. 30 výhradně na základě slibu Evropské rady, že českou žádost schválí, a na základě toho, že nedodrží-li představitelé EU svůj slib, bude to česká veřejnost vnímat jako negativní signál. Existuje ještě jedna, ač méně často zmiňovaná obava, že by Česká republika ztratila věrohodnost, pokud by nyní od své žádosti upustila. (Zpravodaj se naopak domnívá, že pokud by Češi stáhli svůj požadavek na změnu Smlouvy, pocítili by jejich partneři obecně úlevu.)

Je třeba si také uvědomit, že ačkoli česká vláda prosazuje změnu Smlouvy, není vůbec jisté, zda český parlament nový protokol nakonec ratifikuje. Ratifikace mezinárodní smlouvy, která přenáší pravomoci jakýmkoli směrem, pravděpodobně vyžaduje v Senátu i Poslanecké sněmovně třípětinovou většinu.[10]

Konečně musíme zohlednit dva nálezy českého Ústavního soudu (z let 2008 a 2009), které potvrzují, že Lisabonská smlouva je plně v souladu s českou ústavou. To znamená, že jakékoli dílčí výjimky z Lisabonské smlouvy – o něž usiluje iniciativa za schválení protokolu – velmi pravděpodobně povedou k předložení nového podání nebo vícero podání k Ústavnímu soudu. (Tato podání může předložit 41 poslanců, 17 senátorů nebo sám prezident republiky.[11])

Je také známo, že Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS) zaslala předsedovi Evropského parlamentu dopis, v němž vyložila své námitky vůči návrhu protokolu.[12]

Evropské sdružení na ochranu lidských práv a Český helsinský výbor také požadovaly, aby byl návrh protokolu stažen.[13]

6.  Na základě dostupných informací navrhuje zpravodaj následující analýzu.

a)  Preambule: Osmý bod preambule stanoví, že účelem protokolu je „vyjasnit některé aspekty uplatňování Listiny“. Sedmý a dvanáctý bod jednoznačně uvádějí, že aniž je dotčen tento protokol, veškeré zbývající právo EU se na Polsko a Spojené království plně uplatní. Protokol by tedy byl relevantní pouze v případě, že by Listina připojovala k stávajícím obecným zásadám práva EU zásady nové, její oblast působnosti by byla širší nebo by ve srovnání s obecnými zásadami znemožňovala některá omezení výkonu práv. Podle generální advokátky Trstenjakové, s jejímž stanoviskem se ztotožnil celý Soudní dvůr, preambule znovu potvrzuje „základní platnost“ Listiny.

b)  Oblast uplatňování: Čl. 1 odst. 1 doplňuje čl. 51 odst. 2 Listiny. Jeho záměrem není rozšířit možnost soudů shledat, že právo Spojeného království není v souladu s Listinou. Neusiluje nicméně ani o to, omezit možnost soudů uplatnit soudní příslušnost v oblasti základních práv za pomoci odkazu na ustanovení Listiny. V každém případě musí soudy dodržovat základní práva, jež jsou stanovena v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“) a jsou navíc součástí obecných zásad práva EU v souladu s ustanoveními článku 6 SEU. Tyto obecné zásady mají status ústavní normy a jednotlivci se mohou spolehnout, že k nim bude v soudním řízení přihlédnuto. V tomto ohledu postavení obyvatel Polska a Spojeného království zjevně plně odpovídá postavení obyvatel ostatních států EU.

c)  Oblast působnosti: Mají-li být soudně vymahatelné, musí se zásady uvedené v hlavě IV nejprve stát předmětem vnitrostátních právních předpisů. Čl. 1 odst. 2 potvrzuje čl. 51 odst. 1 Listiny, podle nějž Listina nevytváří mezi soukromými osobami soudně vymahatelná práva. Toto ustanovení se také snaží vyjasnit smysl čl. 52 odst. 1 Listiny a je možné, že jeho záměrem bylo omezit přímý účinek Listiny. Generální advokátka Trstenjaková uvádí, že čl. 1 odst. 2 „zřejmě vylučuje nová práva či nové pravomoci EU odvozené“ z hlavy IV, „o něž by se mohly subjekty, které jsou nositeli těchto práv, opírat proti Spojenému království nebo Polsku“. Zůstává však nejasné, které články hlavy IV by Soudní dvůr mohl považovat za ustanovení s přímým účinkem. A v případech, kdy Polsko a Spojené království taková práva zavedly ve vnitrostátních právních předpisech, neexistuje zákaz soudní vymahatelnosti ze strany Soudního dvora. Kromě toho, jak jsme již uvedli výše, do té míry, do níž hlava IV představuje součást obecných zásad práva EU, mají soudy v Polsku a ve Spojeném království povinnost přímo uplatňovat její ustanovení.

d)  Výklad: Článek 2 protokolu usiluje o vyjasnění smyslu čl. 52 odst. 4 a 6 Listiny. Tam, kde Listina odkazuje na vnitrostátní právní předpisy a zvyklosti, vztahuje se toto ustanovení na Polsko či Spojené království v tom rozsahu, v jakém se jedná o právní předpisy nebo zvyklosti Polska či Spojeného království. (Bylo by ostatně překvapivé, kdyby tomu bylo jinak.)

7.  Závěrem je tedy třeba konstatovat, že protokol č. 30 nevyjímá Polsko ani Spojené království z oblasti působnosti závazných ustanovení Listiny. Nejedná se o tzv. „opt-out“. Protokol nepozměňuje Listinu. Zdá se, že v daném znění protokol nemění právní situaci, která by panovala, pokud by neexistoval. Samotná existence tohoto protokolu však vytváří právní nejistotu a politický zmatek. V tomto ohledu svými účinky nepoškozuje jen Spojené království, Polsko nebo v budoucnu případně Českou republiku, nýbrž všechny členské státy.[14]

Navíc není pochyb o tom, že pokud by byl protokol č. 30 vykládán tak, že omezuje oblast působnosti či právní sílu ustanovení Listiny, vedlo by to ke snížení úrovně ochrany základních práv obyvatel Polska a Spojeného království, čímž by bylo podkopáváno úsilí EU o dosažení a zachování jednotné a vysoké úrovně ochrany těchto práv.

  • [1]  1. Patrick Layden QC a Tobias Lock, Protection of Fundamental Rights Post-Lisbon: The Interaction between the EU Charter of Fundamental Rights, the European Convention on Human Rights and National Constitutions: UK National Report, XXV. kongres FIDE, září 2011.
    2. NS v. Secretary of State for the Home Department (NS v. Ministr vnitra). Steve J. Peers, EU Justice and Home Affairs Law, OUP, 2011.
    3. Catherine Barnard, The EU Charter of Fundamental Rights: Happy 10th Birthday? v European Union Studies Association Review, sv. 24, č. 1, zima 2011.
    4. Colin Turpin a Adam Tomkins, British Government and the Constitution, 7. vydání, CUP, 2011.
  • [2]  Věc C-411/10, NS v. Secretary of State for the Home Department (NS v. Ministr vnitra).
  • [3]  Spojené věci C-411/10 a C-493/10.
  • [4]  Tony Blair před Dolní sněmovnou dne 25. června 2007. Premiér pokračoval: „Pokud jde o dvě oblasti, které v lidech vzbuzovaly největší obavy, tj. Listinu základních práv, u níž si lidé řekli: „Uplatní se na britské právo“, a spravedlnost a vnitřní věci, získali jsme výjimku. A to je ten rozdíl. Při vší úctě je důležité říci, že lidé by při utváření vlastního názoru měli skutečně věnovat určitou pozornost faktům.“ Nelze se divit, že panuje zmatek.
  • [5]  Pro tyto účely dosáhlo Polsko připojení prohlášení č. 61.
  • [6]  Prohlášení č. 62.
  • [7]  Jan Barcz, ed., Fundamental Rights Protection in the European Union, vydavatelství C.H. Beck, Varšava, 2009.
  • [8]  Viz Helena Bončková, Hubert Smekal, Fragmentace společných hodnot? Výjimky z Listiny základních práv Evropské unie, v Současná Evropa 02, 2010.
  • [9]  Viz Ústavní soud - 2008/11/26 - Pl. ÚS 19/08: Lisabonská smlouva I, viz Ústavní soud - 2009/11/03 - Pl. ÚS 29/09: Lisabonská smlouva II.
  • [10]  Článek 39, Ústava České republiky.
  • [11]  Článek 10a a čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky a § 64 Zákona o Ústavním soudu, 182/1993 ze dne 16. června 1993.
  • [12]  Dopis Jaroslava Zavadila, předsedy Českomoravské konfederace odborových svazů, předsedovi Martinovi Schulzovi ze dne 15. února 2012.
  • [13]  www.aedh.eu
  • [14]  Prohlášení 1 potvrzuje potřebu dosáhnout společného a jednotného chápaní účinků Listiny na všechny členské státy.

VÝSLEDEK KONEČNÉHO HLASOVÁNÍ VE VÝBORU

Datum přijetí

19.2.2013

 

 

 

Výsledek konečného hlasování

+:

–:

0:

17

4

0

Členové přítomní při konečném hlasování

Alfredo Antoniozzi, Andrew Henry William Brons, Carlo Casini, Andrew Duff, Ashley Fox, Roberto Gualtieri, Enrique Guerrero Salom, Zita Gurmai, Gerald Häfner, Constance Le Grip, Morten Messerschmidt, Paulo Rangel, Algirdas Saudargas, Indrek Tarand, Rafał Trzaskowski, Luis Yáñez-Barnuevo García

Náhradník(ci) přítomný(í) při konečném hlasování

Elmar Brok, Zuzana Brzobohatá, Andrea Češková, Sylvie Guillaume, Anneli Jäätteenmäki, Vital Moreira, Evelyn Regner, Helmut Scholz, György Schöpflin, Alexandra Thein