PRŮBĚŽNÁ ZPRÁVA o návrhu rozhodnutí Rady o ratifikaci členskými státy a jejich přistoupení v zájmu Evropské unie k Protokolu z roku 2010 k Mezinárodní úmluvě o odpovědnosti a náhradě za škodu v souvislosti s přepravou nebezpečných a škodlivých látek po moři, pokud jde o aspekty týkající se justiční spolupráce v občanských věcech

30.5.2016 - (14112/2015 – C8-0409/2015 – 2015/0136(NLE))

Výbor pro právní záležitosti
Zpravodaj: Pavel Svoboda

NÁVRH USNESENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU

o návrhu rozhodnutí Rady o ratifikaci členskými státy a jejich přistoupení v zájmu Evropské unie k Protokolu z roku 2010 k Mezinárodní úmluvě o odpovědnosti a náhradě za škodu v souvislosti s přepravou nebezpečných a škodlivých látek po moři, pokud jde o aspekty týkající se justiční spolupráce v občanských věcech

(14112/2015 – C8-0409/2015 – 2015/0136(NLE))

–  s ohledem na návrh rozhodnutí Rady (14112/2015),

–  s ohledem na žádost o souhlas, kterou předložila Rada v souladu s článkem 81 a čl. 218 odst. 6 písm. a) bodem v) Smlouvy o fungování Evropské unie (C8-0409/2015),

–  s ohledem na čl. 3 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie,

–  s ohledem na Protokol č. 22 o postavení Dánska připojený ke Smlouvě[1],

–  s ohledem na stanovisko Soudního dvora ze dne 14. října 2014[2],

–  s ohledem na Mezinárodní úmluvu o odpovědnosti a náhradě za škodu v souvislosti s přepravou nebezpečných a škodlivých látek po moři z roku 1996 („úmluva HNS z roku 1996“),

–  s ohledem na Protokol z roku 2010 k úmluvě HNS z roku 1996 („úmluva HNS z roku 2010“),

–  s ohledem na návrh rozhodnutí Rady (COM(2015)0305),

–  s ohledem na rozhodnutí Rady 2002/971/ES ze dne 18. listopadu 2002, kterým se členské státy zmocňují, aby v zájmu Společenství ratifikovaly úmluvu HNS z roku 1996 nebo aby k této úmluvě přistoupily[3],

–  s ohledem na návrh rozhodnutí Rady, kterým se členské státy zmocňují, aby v zájmu Evropského společenství ratifikovaly Mezinárodní úmluvu o odpovědnosti a náhradě za škodu v souvislosti s přepravou nebezpečných a škodlivých látek po moři z roku 1996 („úmluva HNS“), COM(2001)674),

–  s ohledem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („přepracované znění nařízení Brusel I“)[4],

–  s ohledem na prohlášení Komise do zápisu z jednání Výboru stálých zástupců a Rady ze dne 20. listopadu a dne 8. prosince 2015[5],

–  s ohledem na dokument odvětví námořní dopravy ze dne 18. září 2015, v němž jsou členské státy vyzvány, aby co nejdříve ratifikovaly Protokol k úmluvě HNS z roku 2010 nebo aby k němu přistoupily v souladu s navrhovaným přístupem Komise[6],

–  s ohledem na čl. 99 odst. 3 jednacího řádu,

–  s ohledem na průběžnou zprávu Výboru pro právní záležitosti (A8-0190/2016),

A.  vzhledem k tomu, že cílem úmluvy HNS z roku 2010 je zajistit odpovědnost a poskytnout přiměřenou, rychlou a účinnou náhradu ztrát či škody způsobené osobám, na majetku či na životním prostředí v souvislosti s přepravou nebezpečných a škodlivých látek po moři prostřednictvím zvláštního kompenzačního mezinárodního fondu HNS;

B.  vzhledem k tomu, že mezi hlavní zásady, na nichž jsou založeny úmluvy Mezinárodní námořní organizace, včetně úmluvy HNS z roku 2010, patří objektivní odpovědnost vlastníka lodi, povinné pojištění k pokrytí škod způsobených třetím stranám, právo osob, které utrpěly škodu, vznést nárok přímo proti pojistiteli, omezení odpovědnosti a v případě ropných a nebezpečných a škodlivých látek zvláštní fond náhrad, který se využívá k náhradě škod, pokud překročí meze odpovědnosti vlastníka lodi;

C.  vzhledem k tomu, že úmluva na jedné straně usiluje o zavedení zásady „znečišťovatel platí“ a také zásad prevence a obezřetnosti, podle nichž je třeba přijmout preventivní opatření v případě možné škody na životním prostředí, a spadá tak do obecných zásad a do rámce působnosti politiky Unie v oblasti životního prostředí, a na druhé straně usiluje o regulaci otázek týkajících se škod způsobených námořní dopravou a předcházení těmto škodám a jejich minimalizaci, a spadá tak do rámce působnosti dopravní politiky Unie;

D.  vzhledem k tomu, že úmluva HNS z roku 2010 obsahuje pravidla o příslušnosti soudů smluvních států v případě nároků vznesených osobami, jež utrpěly škodu, na niž se vztahuje úmluva, vůči vlastníkovi nebo jeho pojistiteli nebo vůči zvláštnímu kompenzačnímu fondu HNS a dále pravidla pro uznávání a výkon rozhodnutí soudů ve smluvních státech;

E.  vzhledem k tomu, že podle návrhu Komise (COM(2015)0305) by se tak uzavření úmluvy HNS z roku 2010 překrývalo, pokud jde o oblast působnosti, s pravidly přepracovaného znění nařízení Brusel I;

F.  vzhledem k tomu, že přepracované znění nařízení Brusel I umožňuje několik soudních příslušností, zatímco kapitola IV úmluvy HNS z roku 2010 stanoví velmi omezený režim příslušnosti, uznávání a výkonu s cílem zajistit rovné podmínky pro žadatele a zaručit jednotné uplatňování pravidel týkajících se odpovědnosti a náhrady za škodu;

G.  vzhledem k tomu, že jak zvláštní úprava soudní příslušnosti stanovená v úmluvě HNS z roku 2010, která má zajistit, aby oběti nehod mohly mít prospěch z jednoznačných procesních pravidel a právní jistoty, a domoci se tak u soudů náhrady účinnějším způsobem, tak i očekávané právní a praktické obtíže spojené s uplatněním režimu samostatné soudní příslušnosti v Unii, oproti příslušnosti, která se vztahuje na další strany úmluvy HNS z roku 2010, jsou důvodem pro výjimku z obecného uplatnění přepracovaného znění nařízení Brusel I;

H.  vzhledem k tomu, že Dánsko je osvobozeno od uplatnění hlavy V kapitoly 3 SFEU a neúčastní se přijímání návrhu rozhodnutí Rady, pokud jde o aspekty týkající se justiční spolupráce v občanských věcech;

I.  vzhledem k tomu, že překrývání úmluvy HNS z roku 2010 s pravidly Unie týkajícími se justiční spolupráce v občanských a obchodních věcech se stalo právním základem pro rozhodnutí 2002/971/ES, neboť protokol k úmluvě HNS z roku 2010 pozměnil úmluvu HNS z roku 1996, a účinek úmluvy HNS z roku 2010 na pravidla Unie by měl být posouzen na základě rozsahu pravidel směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/35/ES (směrnice o odpovědnosti za životní prostředí)[7], která je od přijetí rozhodnutí 2002/971/ES součástí právního řádu EU;

J.  vzhledem k tomu, že směrnice o odpovědnosti za životní prostředí vylučuje ze své oblasti působnosti škody na životním prostředí či bezprostřední nebezpečí těchto škod, které jsou uvedené v úmluvě HNS z roku 2010, jakmile tato úmluva vstoupí v platnost (čl. 4 odst. 2 a příloha IV směrnice o odpovědnosti za životní prostředí);

K.  vzhledem k tomu, že úmluva HNS z roku 2010 stanoví objektivní odpovědnost vlastníka lodi za jakoukoli škodu, jež vznikne v důsledku přepravy nebezpečných a škodlivých látek po moři a na niž se vztahuje tato úmluva, stejně jako povinnost uzavřít pojištění nebo mít jinou finanční záruku k pokrytí odpovědnosti za škodu podle této úmluvy, a zakazuje za tímto účelem jakékoli další nároky vůči vlastníkovi lodi vyjma nároků vznesených v souladu s touto úmluvou (čl. 7 odst. 4 a 5);

L.  vzhledem k tomu, že pokud všechny členské státy neratifikují ve stejném časovém období úmluvu HNS z roku 2010 či k ní nepřistoupí, hrozí, že se na odvětví námořní dopravy budou ve stejnou chvíli vztahovat dva různé právní režimy – režim Unie a mezinárodní režim, což by rovněž mohlo vést k rozdílným podmínkám pro oběti znečištění, např. pobřežní komunity, rybáře atd., a bylo by to v rozporu se smyslem úmluvy HNS z roku 2010;

M.  vzhledem k tomu, že ostatní úmluvy Mezinárodní námořní organizace obsažené v příloze IV směrnice o odpovědnosti za životní prostředí prokázaly svou účinnost, neboť se jim podařilo vytvořit rovnováhu mezi environmentálními a obchodními zájmy prostřednictvím jednoznačného stanovení odpovědnosti tak, že v podstatě nejsou pochybnosti o tom, která strana je odpovědná, a prostřednictvím vytvoření mechanismů povinného pojištění a rychlého odškodnění, které se neomezují pouze na škody na životním prostředí;

1.    žádá Radu a Komisi, aby zohlednily následující doporučení:

i)  zajistit, aby jednotnost, úplnost a účinnost společných pravidel Unie nebyla negativně ovlivněna mezinárodními závazky přijatými na základě ratifikace úmluvy HNS z roku 2010 či přistoupení k této úmluvě v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora[8];

ii)  věnovat v tomto ohledu větší pozornost překrývání přepracovaného znění nařízení Brusel I s úmluvou HNS z roku 2010, pokud jde o procesní pravidla v případě nároků a žalob podle této úmluvy před soudy smluvních států;

iii)  zajistit, že možnost konfliktu mezi směrnicí o odpovědnosti za životní prostředí a úmluvou HNS z roku 2010 bude omezena na minimum, a to přijetím veškerých vhodných opatření k zajištění toho, aby členské státy, které úmluvu ratifikovaly či k ní přistoupily, plně dodržovaly ustanovení o výlučnosti podle čl. 7 odst. 4 a 5 úmluvy HNS z roku 2010, na základě něhož nelze vůči vlastníkovi lodi uplatňovat žádné další nároky, než jaké jsou v souladu s dotyčnou úmluvou;

iv)  zajistit snížení rizika vytvoření a upevnění znevýhodnění v hospodářské soutěži pro státy, které jsou připraveny přistoupit k úmluvě HNS z roku 2010, oproti státům, které si přejí tento proces odložit a řídit se nadále pouze směrnicí o odpovědnosti za životní prostředí;

v)  zajistit odstranění trvalé souběžné existence dvou režimů odpovědnosti v námořní dopravě – režimu Unie a mezinárodního režimu –, která by znamenala roztříštěnost právních předpisů Unie a navíc by ohrozila jednoznačné stanovení odpovědnosti a mohla by vést ke zdlouhavým a nákladným soudním řízením na úkor obětí a odvětví námořní dopravy;

vi)  zajistit v této souvislosti, aby byly členské státy jasně povinovány přijmout všechna opatření nezbytná k dosažení konkrétního výsledku, totiž ratifikovat úmluvu HNS z roku 2010 nebo k ní přistoupit v přiměřeném časovém rámci, který by neměl být delší než dva roky od data vstupu rozhodnutí Rady v platnost;

2.  uzavírá, že by tato průběžná zpráva byla další možností pro Radu a Komisi, jak se zabývat doporučeními uvedenými v bodě 1;

3.  pověřuje svého předsedu, aby požadoval další jednání s Komisí a Radou;

4.  pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Radě a Komisi, jakož i vládám a parlamentům členských států.

• [1]  Úř. věst. C 326, 26.10.2002, s..299.
• [2]  Stanovisko soudního dvora ze dne 14. října 2014, 1/13, ECLI:EU:C:2014:2303.
• [3]  Úř. věst. C 337, 13.12.2002, s. 55.
• [4]  Úř. věst. L 351, 20.12.2012, s. 1.
• [5]  Poznámka k bodu 13142/15.
• [6]  Dostupný na internetu na: http://www.ics-shipping.org/docs/default-source/Submissions/EU/hazardous-and-noxious-substances.pdf.
• [7]  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/35/ES ze dne 21. dubna 2004 o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí (Úř. věst. L 143, 30.4.2004, s. 56).
• [8]  Stanovisko soudního dvora ze dne 19. března 1993, 2/91, ECLI:EU:C:1993:106, odstavec 25; rozsudek Soudního dvora ze dne 5. listopadu 2002, Komise Evropských společenství v. Dánské království, C-467/98, ECLI:EU:C:2002:625, bod 82; stanovisko soudního dvora ze dne 7. února 2006, 1/03, ECLI:EU:C:2006:81, odstavce 120 a 126; stanovisko soudního dvora ze dne 14. října 2014, 1/13, ECLI:EU:C:2014:2303.

VYSVĚTLUJÍCÍ PROHLÁŠENÍ

Dne 17. prosince 2015 obdržel Parlament dopis, ve kterém je žádán o souhlas s návrhem rozhodnutí Rady o ratifikaci členskými státy a jejich přistoupení jménem Unie k Protokolu z roku 2010 k úmluvě HNS.[1] Vzhledem k neexistenci doložky o organizacích regionální hospodářské integrace v textu úmluvy nebo protokolu by tuto mezinárodní dohodu měly jménem Unie uzavřít členské státy, a to po obdržení zmocnění Rady a souhlasu Evropského parlamentu na základě návrhu Komise (čl. 218 odst. 6 písm. a) SFEU). Zpravodaj navrhuje průběžnou zprávu s cílem usilovat o pozitivní výsledek společně s Radou a Komisí. Domnívá se, že by nebylo vhodné, aby Parlament udělil svůj souhlas dříve, než bude zajištěna jednotnost, integrita a účinnost práva Unie, jakož i základní zásada svěření pravomocí EU.

Mezinárodní úmluva o odpovědnosti a náhradě za škodu v souvislosti s přepravou nebezpečných a škodlivých látek po moři z roku 1996 je poslední úmluvou Mezinárodní námořní organizace (IMO) zabývající se odpovědností a náhradou škod plynoucích z přepravy nebezpečných a škodlivých látek po moři, včetně zkapalněného zemního plynu (LNG) a zkapalněného ropného plynu (LPG), která dosud nebyla ratifikována. IMO získala zkušenosti s podobnými mezinárodními režimy upravujícími odpovědnost za škody, které vznikly v důsledku jiných činností námořní dopravy, jako je přeprava ropy tankery, a přijala tuto mezinárodní dohodu ve znění Protokolu z roku 2010 k úmluvě HNS, aby systém úmluv o odpovědnosti v námořní dopravě doplnila o specializovaný nástroj. Úmluva HNS z roku 1996 ani Protokol z roku 2010 k úmluvě HNS nevstoupily dosud v platnost.

Úmluva HNS z roku 2010 stanoví objektivní odpovědnost vlastníka lodi, která přepravuje nebezpečné a škodlivé látky, za jakoukoli škodu, která vznikne v důsledku události související s přepravou nebezpečných a škodlivých látek po moři a na palubě této lodi. Z objektivní odpovědnosti vlastníka, jež je spojena s jeho povinností uzavřít pojištění nebo mít jinou finanční záruku k pokrytí jeho odpovědnosti za škodu v rámci této úmluvy, existují omezené výjimky. Co je důležitější, zřizuje se zvláštní fond náhrad, jehož účelem je uhrazení náhrady jakékoli osobě, jež utrpěla škodu v souvislosti s přepravou nebezpečných a škodlivých látek po moři, pokud tato osoba nemohla dostat úplnou a odpovídající náhradu škody od vlastníka lodi a jeho pojistitele. Celková výše dostupné náhrady činí 250 milionů zúčtovacích jednotek (přibližně 310 milionů EUR v dnešních směnných kurzech); tato náhrada vychází z propracovaného systému příspěvků, které do fondu HNS platí v každém smluvním státě osoby přijímající nebezpečné a škodlivé látky.

Kapitola IV úmluvy HNS z roku 2010 stanoví pravidla o příslušnosti soudů a uznávání a výkonu rozsudků, a její rozsah se tak překrývá s pravidly obsaženými v přepracovaném znění nařízení Brusel I. Posoudíme-li rozdíl mezi oběma režimy pro příslušnost, je zřejmé, že úmluva HNS obsahuje spíše omezující režim pro příslušnost, který je v protikladu k několika soudním příslušnostem stanoveným v přepracovaném znění nařízení Brusel I.

Zpravodaj se domnívá, že na základě velmi zvláštní úpravy soudní příslušnosti stanovené v úmluvě HNS – zavedené ve snaze zabránit vyhledávání nejvhodnějšího soudního prostředí („forum shopping“), zajistit rovné zacházení s žadateli a zaručit řádný výkon spravedlnosti tím, že se zabrání potížím spojeným s řešením stejných záležitostí za účasti stejných odborníků, stejných svědků a stejných obžalovaných u různých soudů v několika jurisdikcích – jakož i kvůli očekávaným právním a praktickým potížím spojeným s uplatněním režimu samostatné soudní příslušnosti s Unií, oproti příslušnosti, která se vztahuje na další strany úmluvy HNS, je odůvodněné požadovat výjimku z obecného uplatnění přepracovaného znění nařízení Brusel I;

Zpravodaj se rovněž domnívá, že uzavření Protokolu z roku 2010 k úmluvě HNS zajistí jednotné uplatňování pravidel o odpovědnosti a náhradě za škody vzniklé v souvislosti s událostmi způsobenými loděmi, jež přepravují po moři napříč EU nebezpečné a škodlivé látky. Zajistí rovněž, že budou k dispozici dostatečné finanční prostředky na poskytnutí náhrady obětem těchto událostí. Zpravodaj je proto toho názoru, že k zajištění jednotného uplatňování pravidel o odpovědnosti a náhradě za škody vzniklé v souvislosti s událostmi způsobenými loděmi, jež přepravují po moři napříč EU nebezpečné a škodlivé látky, je lepší mezinárodní režim, nikoli regionální řešení, a to vzhledem k charakteru námořní dopravy, jež je celosvětovou obchodní činností s přeshraničními dopady.

Zpravodaj se s ohledem na značný podíl nebezpečných a škodlivých látek v námořní nákladní dopravě, k celosvětovému charakteru námořní dopravy, jakož i k přeshraničním dopadům, které události spojené s takovýmto nákladem většinou mívají, domnívá, že je v zájmu Unie jako celku, aby měla homogenní režim odpovědnosti, jenž by se vztahoval na škody na životním prostředí způsobené přepravou nebezpečných a škodlivých látek po moři, jehož je možné docílit pouze tehdy, pokud budou doporučení Parlamentu řádně projednána Radou a Komisí.

Zpravodaj zdůrazňuje, že by stávající průběžná zpráva neměla být vnímána jako překážka zřízení jednotného režimu odpovědnosti, ale jako snaha o zajištění toho, aby byl tento režim co nejefektivnější a nejspravedlivější, aniž by byla poškozena jednotnost, integrita a účinnost společných pravidel v právních předpisech EU a aniž by byly vytvořeny nepřiměřeně rozdílné podmínky pro oběti znečištění (např. pobřežní komunity, rybáře atd.) a odvětví námořní dopravy.

Zpravodaj proto chce zahájit dialog s Radou a Komisí za účelem vypracování soudržné politiky EU v oblasti odpovědnosti a náhrad škod na životním prostředí způsobených přepravou nebezpečných a škodlivých látek po moři.

• [1]  SGS15/14576 týkající se rozhodnutí 14112/15.

VÝSLEDEK KONEČNÉHO HLASOVÁNÍV PŘÍSLUŠNÉM VÝBORU

Datum přijetí	24.5.2016
Výsledek konečného hlasování	+: –: 0:	21 0 2
Členové přítomní při konečném hlasování	Max Andersson, Marie-Christine Boutonnet, Jean-Marie Cavada, Kostas Chrysogonos, Therese Comodini Cachia, Mady Delvaux, Rosa Estaràs Ferragut, Laura Ferrara, Enrico Gasbarra, Lidia Joanna Geringer de Oedenberg, Sajjad Karim, Dietmar Köster, Gilles Lebreton, Jiří Maštálka, Emil Radev, Julia Reda, Evelyn Regner, József Szájer, Axel Voss, Tadeusz Zwiefka
Náhradníci přítomní při konečném hlasování	Daniel Buda, Angel Dzhambazki, Stefano Maullu
Náhradníci (čl. 200 odst. 2) přítomní při konečném hlasování	Jens Nilsson