Zpráva - A9-0238/2020Zpráva
A9-0238/2020
Evropský parlament

ZPRÁVA o provádění směrnice o navracení

2.12.2020 - (2019/2208(INI))

Výbor pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci
Zpravodajka: Tineke Strik


Postup : 2019/2208(INI)
Průběh na zasedání
Stadia projednávání dokumentu :  
A9-0238/2020
Předložené texty :
A9-0238/2020
Rozpravy :
Hlasování :
Přijaté texty :

VYSVĚTLUJÍCÍ PROHLÁŠENÍ – SHRNUTÍ FAKT A ZJIŠTĚNÍ

Předmětem této zprávy je hodnocení provádění směrnice o navracení (2008/115/ES), jejímž cílem je podpora účinné politiky navracení v souladu s odpovídajícími procesními zárukami a základními právy. Směrnice svým zacílením obsahuje jak prvky ochranné, tak prvky týkající se prosazování.

Podle článku 19 směrnice má Komise od roku 2013 podávat každé tři roky zprávu o jejím uplatňování. V roce 2013 vydala svou jedinou hodnotící zprávu založenou na metastudii týkající se politiky navracení ve 31 státech. V rámci sdělení o politice EU v oblasti navracení z roku 2014 dospěla Komise k závěru, že směrnice přispěla prostřednictvím procesních záruk k větší právní jistotě a omezila možnosti členských států kriminalizovat neoprávněný pobyt. Komise došla k závěru, že stále existuje prostor pro zlepšení praktického provádění směrnice, aby bylo zajištěno dodržování norem v oblasti základních práv a zvýšení účinnosti.

Zdůraznila, že „hlavní důvody pro nenavracení souvisejí s praktickými problémy při zjišťování totožnosti navracených osob a při získávání nezbytných dokladů od orgánů v zemích mimo EU“, a dospěla proto k názoru, že vnější rozměr politiky navracení je klíčovým aspektem zajištění její účinnosti. Tyto závěry podpořily původní rozhodnutí Komise nedat podnět k novému přepracování směrnice o navracení, ale spíše pracovat na jejím lepším provádění a posílit úsilí o spolupráci se zeměmi původu, pokud jde o zpětné přebírání jejich občanů.

Ve svém doporučení z roku 2017 ke zvýšení efektivity navracení vyzvala Komise členské státy, aby harmonizovaly své přístupy se zřetelem ke zvýšení míry navracení. Kromě potvrzení některých povinností Komise doporučila omezit určité záruky, jako je právo na odvolání, a využívat delší doby zajištění. Hodnocení účinku těchto doporučení nebylo dosud zveřejněno.

Přestože se Komise ve svém sdělení z roku 2014 zavázala předložit legislativní změny směrnice o navracení z roku 2008 až po důkladném vyhodnocení jejího provádění, vydala v roce 2018 návrh na přepracování směrnice o navracení. Jelikož nebylo provedeno žádné posouzení dopadů, vydal Evropský parlament v březnu 2019 náhradní posouzení dopadů.

Účelem této zprávy, která upozorňuje na některé nedostatky v provádění směrnice o navracení, není nahradit Komisí dosud nedodané plnohodnotné posouzení provádění směrnice. Vyzývá členské státy, aby zajistily dodržování směrnice o navracení, a Komisi, aby zajistila včasné a řádné sledování a podporu jejího provádění a aby v případě potřeby zajistila její dodržování.

Tato zpráva, vycházející z evropského posouzení z roku 2020, které provedla výzkumná služba Evropského parlamentu (EPRS) a které přináší hodnocení provádění směrnice o navracení a vnějšího rozměru této směrnice, upozorňuje na konkrétní aspekty provádění směrnice. Zpravodajka předloží další pozměňovací návrhy k původnímu návrhu zprávy s cílem lépe ukázat a důkladně posoudit zjištěné nedostatky v provádění, které jsou uvedeny níže.

Oblast působnosti

Studie ukazuje, že členské státy využívají ustanovení čl. 2 odst. 2 písm. a), které jim umožňuje neuplatňovat směrnici v „případech na hranicích“ a vytvořit za tím účelem paralelní režimy, jejichž postupy, které nespadají do oblasti působnosti směrnice, nabízejí ve srovnání s řádným řízením o navrácení méně záruk, takže například nenabízejí lhůtu pro dobrovolný návrat, odkladný účinek odvolání a jsou méně omezující, pokud jde o délku zajištění. Tato nižší úroveň ochrany je vážným důvodem k obavám, neboť skutečnost, že situace na hranicích mohou zůstat mimo oblast působnosti směrnice zvyšuje rovněž riziko zatlačování migrantů a jejich navrácení (refoulement).

Směrnice ukládá členským státům povinnost vydat rozhodnutí o navrácení o osobě, která se neoprávněně zdržuje na jejich území. Podle Eurostatu vydaly členské státy v roce 2019 více než 490 000 rozhodnutí o navrácení, přičemž 85 % těchto rozhodnutí vydalo podle této studie deset členských států. Vzhledem k odlišnosti postupů jsou tato čísla méně spolehlivá, než se může zdát. V některých členských státech připadá na jednoho migranta více než jedno rozhodnutí o navrácení, pro děti se nevydávají samostatná rozhodnutí a odmítnutí migrantů na hranici je vyloučeno.

Ve vztahu k povinnosti členských států vydat rozhodnutí o navrácení pro každou neoprávněně pobývající osobu neobsahuje směrnice výjimku ze zásady nenavracení (non-refoulement). V důsledku toho je riziko navrácení (refoulement) z moci úřední jen zřídkakdy posuzováno před zahájením řízení o navrácení. Tento nedostatek z hlediska ochrany se ještě znepokojivější v případě, kdy není stanoven automatický odkladný účinek odvolání, což následně zvyšuje administrativní zátěž v důsledku vysokého počtu žádostí o předběžné opatření.

Zpravodajka se domnívá, že před vydáním rozhodnutí o navrácení je klíčové zajistit řádné posouzení rizika navrácení (refoulement). Ve Švédsku a ve Francii se tak již děje.

Přestože k navracení nezletilých osob bez doprovodu dochází jen zřídka, většina členských států jejich navracení oficiálně nezakazuje. Vzhledem k tomu, že se na ně vztahuje řízení o navrácení, zvyšuje se tím v důsledku chybějících záruk a právní jistoty jejich zranitelnost.

Procesní záruky

Osoby, na které se vztahuje rozhodnutí o navrácení, se nacházejí v různé situaci. Mohou to být odmítnutí žadatelé o azyl, osoby, které neoprávněně vstoupily na území státu, osoby překračující povolenou délku pobytu, transmigranti nebo migranti, kteří pozbyli práva pobytu, která měli například jako pracovníci, studenti nebo rodinní příslušníci. Jejich situace může vyžadovat humanitární přístup. Ve většině členských států existuje možnost udělit povolení k pobytu podle čl. 6 odst. 4 směrnice. Je pozitivní skutečností, že v některých státech, například v Nizozemsku, Belgii a Polsku, může být toto povolení vydáno na základě posouzení provedeného z moci úřední po vydání zamítavého rozhodnutí.

V právu na odvolání existují mezi jednotlivými státy významné rozdíly, zejména pokud jde o typ odvolacího orgánu a odvolací lhůty. Vzhledem k tomu, že směrnice v této věci nic neuvádí, členské státy si stanovily různé lhůty. V některých případech jsou lhůty podobné jako v běžném správním řízení, tj. 30 dnů, v jiných situacích je však tato lhůta poloviční, nebo je dokonce zkrácena jen na několik dní, kdy je prakticky velmi obtížné nebo nemožné podat odvolání.

Také automatický odkladný účinek je v různých členských státech upraven různým způsobem. Přestože automatický odklad nabízí nejlepší ochranu, většina členských států vyžaduje, aby navrácená osoba podala žádost. V Belgii a Španělsku povolují soudy odklad údajně jen zřídka.

Zejména v systémech, kde jsou stanoveny krátké odvolací lhůty a povinnost žádat o odkladný účinek odvolání, jsou řádné a dostupné informace a právní pomoc z hlediska práva na účinný prostředek nápravy klíčové.

Dobrovolné opuštění území a dobrovolný návrat

Zásada proporcionality musí být dodržována ve všech fázích řízení o navrácení, včetně fáze týkající se rozhodnutí o navrácení, v jejichž rámci musí dotyčný členský stát rozhodnout o poskytnutí lhůty k dobrovolnému opuštění území. Jelikož upřednostněno by mělo být dobrovolné dodržování povinnosti vyplývající z rozhodnutí o navrácení, směrnice ukládá členským státům povinnost stanovit přiměřenou lhůtu k dobrovolnému opuštění území v rozmezí 7 až 30 dnů. Zkrácení nebo zamítnutí lhůty k dobrovolnému opuštění území je odůvodněno pouze jako krajní opatření, pokud opatření uvedená v čl. 7 odst. 3 nejsou dostatečná. Pouze v Belgii je však zkrácení nebo zamítnutí lhůty k dobrovolnému opuštění území podmíněno nedodržováním těchto opatření.

Je rovněž prokázáno, že dobrovolné navrácení je nákladově účinné a organizačně méně náročné, a to i z hlediska spolupráce s cílovými zeměmi. Přestože lhůta k dobrovolnému opuštění území je pravidlem, jak to potvrzuje vnitrostátní legislativa ve většině členských států, čtyři důvody pro uplatnění výjimky se používají ve velkém měřítku. V Itálii musí dotčená osoba o lhůtu k dobrovolnému opuštění území požádat, aby tato lhůta byla uplatnitelná. Některé členské státy používají ke zkrácení nebo odmítnutí lhůty k dobrovolnému návratu jiné důvody, než jsou důvody taxativně vyjmenované v čl. 7 odst. 4. Například Německo neposkytuje lhůtu zajištěným migrantům, Španělsko uplatňuje výjimku, pokud je bráněno vyhoštění, Nizozemsko, pokud je žádost o azyl zamítnuta na základě ustanovení o bezpečné zemi původu, a Švédsko, pokud má být osoba vyhoštěna po spáchání trestného činu.

Jako jeden z důvodů pro uplatnění výjimky musí být na základě individuálního posouzení a v souladu se zásadou proporcionality konstatováno nebezpečí skrývání se, i když jsou v právních předpisech stanovena objektivní kritéria.

Statistické údaje o procentuálním podílu případů dobrovolného opuštění území svědčí o tom, že mezi členskými státy existují významné rozdíly: v případě Polska jde o 96 % případů, v případě Španělska a Itálie o 7 %. Německo a Nizozemsko uvedly, že nejsou schopny shromažďovat údaje o dobrovolných návratech bez asistence, což je na pozadí informací poskytnutých jinými členskými státy pozoruhodné. Podle agentury Frontex je dobrovolná téměř polovina případů opuštění území.

Podle 10. bodu odůvodnění směrnice by členské státy měly investovat do programů „asistovaného dobrovolného návratu“. Přestože všechny prověřované státy mají tyto programy zavedeny, existují velké rozdíly v rozsahu a velikosti těchto programů a v počtu asistovaných návratů. V Belgii se jako úspěšná metoda osvědčuje poradenství pro případ dobrovolného návratu, které je součástí individualizovaného a stálého sociálního poradenství během pobytu migranta v přijímacím zařízení. Komise by měla investovat do koordinace a podpory programů asistovaného dobrovolného návratu.

Zákazy vstupu

Článek 11 směrnice ukládá členským státům povinnost uložit zákaz vstupu, pokud nebyla poskytnuta žádná lhůta pro dobrovolný odjezd nebo pokud navrátilec neopustil území ve lhůtě k dobrovolnému návratu. Ve všech ostatních případech mohou členské státy uložit zákaz vstupu. Politika týkající se zákazu vstupu tedy závisí na tom, jak členské státy řeší otázku lhůty k dobrovolnému opuštění území. Vzhledem k tomu, že ustanovení čl. 7 odst. 4 se často používá automaticky a že lhůta k dobrovolnému návratu není často pro zařízení odjezdu dostatečná, mnoha navrátilcům je vstup zakázán automaticky. Oblast působnosti povinného uložení zákazu vstupu se vzhledem k různým výkladům nebezpečí skrývání se může mezi zeměmi značně lišit. V Belgii, Bulharsku, Francii, Nizozemsku a Švédsku je v souladu s právními předpisy a právní praxí ukládán automatický zákaz vstupu v případě, že navrátilci nebyla poskytnuta lhůta k dobrovolnému opuštění území nebo tato lhůta nebyla dodržena; v ostatních případech je uložení zákazu nepovinné. V Německu, Španělsku, Itálii, Polsku a Bulharsku je však v souladu s právními předpisy nebo právní praxí zákaz vstupu automaticky ukládán ve všech případech, tedy i v případě, že navrátilec odcestoval ve lhůtě k dobrovolnému opuštění území. Také v Nizozemsku může být migrantům, kterým byla poskytnuta lhůta k dobrovolnému opuštění území, uložen zákaz vstupu, a to ještě před uplynutím této lhůty. To vyvolává otázky ohledně účelu a účinnosti ukládání zákazu vstupu, který může mít odrazující účinek, bude-li uložen v rané fázi. Proč by měl někdo dobrovolně opouštět území, není-li za to odměněn možností opětovného vstupu? Tento přístup je rovněž v rozporu se správním přístupem směrnice, který se vyhýbá trestním postihům.

O délce zákazu vstupu je třeba rozhodovat individuálně, přičemž by měly být zohledněny všechny relevantní okolnosti a zájmy. Vnitrostátní postupy týkající se délky zákazů vstupu nejsou ani zdaleka harmonizovány, přestože mají účinek i v jiných členských státech. V zájmu ochrany zásady proporcionality a základních práv by měla být zpřísněna povinnost zohledňovat individuální okolnosti, humanitární důvody a právo na rodinný život.

Zajištění a definice nebezpečí skrývání se

Směrnice stanoví, že zajištění musí být stanoveno zákonem a musí být nezbytné, uvážené a přiměřené cílům, kterých má být dosaženo, a mělo by trvat co nejkratší dobu. Zpravodajka zdůrazňuje, že v souladu se zásadami nezbytnosti a proporcionality a s preventivní povahou správního zajištění stanoveného ve směrnici může být správní zajištění před vyhoštěním odůvodněno pouze kombinací prokázaného nebezpečí skrývání se a posouzení přiměřenosti.

Provedení definice „nebezpečí skrývání se“ ve vnitrostátních právních předpisech se výrazně liší, a zatímco několik členských států má dlouhé seznamy kritérií, na jejichž základě lze nebezpečí skrývání se konstatovat (Belgie má 11, Francie 8, Německo 7, Nizozemsko 19 kritérií), jiné členské státy (Bulharsko, Řecko, Polsko) nemají žádný taxativní seznam kritérií. Široce pojatý právní základ pro zajišťování osob umožňuje, aby zajišťování bylo nařizováno systematickým způsobem, kdy se individuální okolnosti posuzují pouze okrajově. Vnitrostátní postupy, na něž zpráva v této souvislosti upozorňuje, dávají za pravdu i předchozím studiím, které uvádějí, že k většině návratů dochází v několika prvních týdnech a že delší zajištění má jen sotva nějakou přidanou hodnotu.

Posouzení přiměřenosti stanoví podmínku, že navrátilci mohou být zajišťováni pouze v případě, že nelze použít jiná méně donucovací opatření. Studie však ukazuje, že v právních předpisech většiny členských států alternativy k zadržení sice existují, ale v praxi členské státy nabízejí a uplatňují jen velmi málo funkčních alternativ.

Zpravodajka je znepokojena obzvláště situací dětí a rodin umístěných v zajišťovacích zařízeních a zdůrazňuje, že zajišťování dětí kvůli právu pobytu jejich rodičů představuje přímé porušení Úmluvy OSN o právech dítěte, protože zajištění nelze nikdy odůvodnit jako opatření, které je v nejlepším zájmu dítěte.

Vnější rozměr

Ve svém sdělení z roku 2016 o zřízení nového rámce pro partnerství se třetími zeměmi v Evropském programu o migraci Komise uznala, že spolupráce se třetími zeměmi je nezbytná pro zajištění účinného a udržitelného navracení. Od přijetí tohoto sdělení bylo se třetími zeměmi, včetně Gambie, Bangladéše, Turecka, Etiopie, Afghánistánu, Guineje a Pobřeží slonoviny, uzavřeno několik neformálních dohod. Zpravodajka s politováním konstatuje, že tyto neformální dohody jsou uzavírány bez jakékoli řádné parlamentní kontroly a demokratického a soudního dohledu, jež by byly podle Smluv nutné při uzavírání formálních dohod o zpětném přebírání osob.

Neformální spolupráce se třetími zeměmi v oblasti migrace, zahrnující i země tranzitní, s sebou přinesla také větší důraz na podmíněnost, pokud jde o navracení a zpětné přebírání osob. Zpravodajka je znepokojena tím, že finanční prostředky vyčleněné na rozvojovou spolupráci jsou stále více přesměrovávány do oblastí ležících mimo cíle týkající se rozvoje a vymýcení chudoby.

V zájmu lepšího porozumění tomu, jak směrnice o navracení splňuje závazky v oblasti základních práv, by se při posuzování účinnosti navracení neměly v případě nucených návratů zohledňovat pouze údaje týkající se odcestování navrácených osob, ale také podmínky a osudy těchto osob poté, co přijely do své cílové země. Komise musí zajistit, aby toto monitorování bylo účinné, což znamená, aby je prováděly monitorovací orgány s dostatečnou kapacitou a mírou nezávislosti. V případě nezletilých osob bez doprovodu jsou členské státy povinny provádět monitorování po jejich návratu, aby v plném rozsahu splnily podmínky stanovené v článku 10 směrnice. Mezinárodní aliance Zachraňte děti (Save the Children) uskutečnila nedávno rozhovory s dětmi, které byly navráceny do Afghánistánu, a dospěla k závěru, že téměř tři čtvrtiny dětí se během procesu navracení necítily bezpečně. Po příjezdu děti dostaly jen malou nebo žádnou podporu a pouze v případě tří existoval konkrétní plán jejich znovuzačlenění. Zpravodajka je těmito výsledky hluboce znepokojena a naléhavě žádá členské státy, aby sledování po navrácení prováděly lépe a aby transparentním způsobem zveřejňovaly výsledky tohoto sledování.

Závěry

S ohledem na dvojí cíl směrnice o navracení, tj. na podporu účinných návratů a zajištění toho, aby navracení bylo v souladu se základními právy a procesními zárukami, tato zpráva ukazuje, že směrnice umožňuje a podporuje účinné navracení, ale že většina faktorů, které účinnému navracení brání, zůstává v rámci současné debaty stranou, protože účinnost je chápána jako míra navracení a na ni je kladen největší důraz.

• Podpora účinného navracení

Zpráva poukazuje na to, že řada opatření, které tato směrnice stanoví, nevede k přímému zvyšování počtu navrácených osob, a může být dokonce kontraproduktivní. Zaprvé: možnost uložení zákazu vstupu zároveň s dobrovolným návratem může snížit motivaci navrátilce k tomu, aby členský stát skutečně opustil. Zadruhé: krátké lhůty pro dobrovolné opuštění území mohou opuštění území zcela zabránit, protože nezbytná doba potřebná k přípravě návratu je často delší nežli lhůta k dobrovolnému opuštění území. Toto riziko hrozí zejména v případě častého využívání možnosti zkrácení nebo zamítnutí lhůty k dobrovolnému návratu. V této souvislosti je třeba členským státům připomenout, že ze zásady proporcionality a struktury směrnice vyplývá, že kritéria čl. 7 odst. 4 musí být uplatňována přísně a posuzována případ od případu a že zkrácení a omezení lhůty představuje krajní opatření. Zatřetí se zdá, že maximální doba zajišťování přistěhovalců míru navracení nezvyšuje. Vnitrostátní postupy dávají za pravdu předchozím studiím, které uvádějí, že k většině návratů dochází v několika prvních týdnech a že delší zajištění nemá přidanou hodnotu. Je naopak kontraproduktivní, protože dlouhým zadržováním jsou dotčena základní práva navrátilců. Znepokojivé je to zejména v souvislosti s praxí více či méně automatického uplatňování zajišťovacích opatření, k němuž v mnoha členských státech dochází namísto toho, aby těchto opatření bylo využíváno jen v krajním případě. Přestože směrnice vyžaduje, aby se v procesu navracení postupovalo s náležitou péčí, možnost dlouhodobého zajištění k tomu nevytváří žádné pobídky. Ve snaze zabránit správní nebo soudní kontrole zajišťování mívají členské státy sklon nařizovat zajištění na maximální dobu stanovenou v právních předpisech. Kratší doby by zvýšily dohled nad zajišťováním osob a mohly by také urychlit proces navracení.

• Zajištění základních práv

Zpráva zdůrazňuje, že směrnice má pozitivní vliv na určité záruky, ale že nepovinné doložky a časté odchylky tento účinek významně snižují. To je i případ nepovinné doložky, která umožňuje vyjmout situaci na hranici z oblasti působnosti směrnice. Vzhledem k tomu, že migranti na hranici jsou často v ohrožující situaci a v sázce může být zásada nenavracení (non-refoulement), měly by být členské státy vyzvány k tomu, aby směrnici uplatňovaly i na situace na hranici. Široký výklad a uplatňování definice „nebezpečí skrývání se“ navíc oslabuje záruku individuálního posouzení, které zohledňuje všechny okolnosti a zájmy. Dostupnost právní pomoci a tlumočníků je omezována nedostatkem kapacit a financování. V několika členských státech má rovněž nedostatek finančních prostředků nepříznivý vliv na účinné sledování po návratu. Komise by měla hrát klíčovou roli při zajišťování toho, aby se jako přiměřených a účinných opatření zabraňujících skrývání osob využívalo alternativ k zajišťování osob. V případech, kdy se navrácení nemůže uskutečnit, zůstávají dotyčné osoby často v nejistotě a v netolerovaném postavení, což narušuje jejich důstojnost a základní práva. Tato praxe vyžaduje evropské řešení.

A konečně také navzdory tomu, že členské státy mají povinnost dodržovat zásadu nenavracení (non-refoulement) a řádně zohledňovat nejlepší zájmy dítěte a rodinného života, prováděcí politiky a postupy vykazují zřetelné nedostatky. Ačkoli se tento problém týká všech fází řízení o navrácení, zajišťování dětí, které nikdy není v jejich nejlepším zájmu, je jeho viditelným a bolestným dokladem.


• Zohlednění vnějšího rozměru

Pokud jde o účinnost navracení, členské státy jasně uvádějí, že nejdůležitější faktor, který účinnosti navracení brání, se týká jejich spolupráce se zeměmi původu. To je v rozporu s tím, že za hlavní ukazatel účinnosti politiky směrnice o navracení bývá nejčastěji považována míra navracení. Tato zpráva zdůrazňuje, že účinná návratová politika, které je v souladu se základními právy, vyžaduje kvalitativní posouzení udržitelnosti navracení a opětovného začlenění navrátilé osoby, včetně účinného sledování po navrácení. Současně je nutno brát vážně překážky, které navracení lidí do země jejich původu brání, a provádět za tímto účelem kritické posouzení spolupráce se třetími zeměmi v oblasti migrace všude tam, kde podmíněnost a neformální postupy jsou důvodem k obavám ohledně lidských práv, demokratické a soudní kontroly, rovnosti partnerství a soudržnosti zahraniční politiky EU.

 


 

PŘÍLOHA: SEZNAM SUBJEKTŮ NEBO OSOB,  OD NICHŽ ZPRAVODAJKA OBDRŽELA INFORMACE

Následující seznam byl vypracován zcela dobrovolně a na výlučnou odpovědnost zpravodajky. Během přípravy zprávy až do jejího přijetí ve výboru obdržela zpravodajka informace od těchto subjektů a osob:

Subjekt nebo osoba

Caritas International

Jesuit Refugee Service (JRS)

The Churches' Commission for Migrants in Europe (CCME)

The International Catholic Migration Commission (ICMC)

Dětský fond OSN (Unicef)

Platform for International Cooperation on Undocumented Migrants (PICUM)

European Council on Refugees and Exiles (ECRE)

Save the Children International

Evropská komise, GŘ pro migraci a vnitřní věci

Německé předsedictví Rady Evropské unie

Finské předsednictví Rady Evropské unie

 

 


NÁVRH USNESENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU

o provádění směrnice o navracení

(2019/2208(INI))

Evropský parlament,

– s ohledem na Všeobecnou deklaraci lidských práv přijatou Valným shromážděním OSN v roce 1948,

– s ohledem na Úmluvu OSN o právech dítěte,

– s ohledem na Evropskou úmluvu o lidských právech,

– s ohledem na Úmluvu z roku 1951 a na Protokol týkající se právního postavení uprchlíků z roku 1967 (Ženevská úmluva), a zejména na právo na nenavracení (non-refoulement),

– s ohledem na Listinu základních práv Evropské unie, zejména na články 1, 3, 4, 6, 7, 18, 19, 20 a 47 této listiny,

– s ohledem na globální pakt o bezpečné, řízené a legální migraci přijatý Valným shromážděním OSN dne 19. prosince 2018,

– s ohledem na dvacet pokynů pro nucené navracení přijatých Výborem ministrů Rady Evropy dne 4. května 2005,

– s ohledem na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí[1] (směrnice o navracení),

– s ohledem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1860 ze dne 28. listopadu 2018 o využívání Schengenského informačního systému při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí[2] („SIS v oblasti navracení“),

– s ohledem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/851 ze dne 18. června 2020, kterým se mění nařízení (ES) č. 862/2007 o statistice Společenství v oblasti migrace a mezinárodní ochrany[3],

– s ohledem na rozsudky Soudního dvora Evropské unie vztahující se ke směrnici 2008/115/ES, mj. ve věci C-357/09 Kadzoev[4], C-61/11 El Dridi[5], C-534/11 Arslan[6], C‑146/14 Mahdi[7] C-554/13 Z. Zh[8]., C-47/15 Sélina Affum[9], C‑82/16 KA a další[10] a C‑181/16 Gnandi[11],

– s ohledem na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva vztahující se ke směrnici 2008/115/ES, mj. ve věci Amie a další v. Bulharsko (stížnost č. 58149/08), N.D. a N.T. v. Španělsko (stížnost č. 8675/15 a 8697/15) a Haghilo v. Kypr (stížnost č. 47920/12),

– s ohledem na sdělení Komise ze dne 28. března 2014 o politice EU v oblasti navracení (COM(2014)0199),

– s ohledem na sdělení Komise ze dne 13. května 2015 nazvané „Evropský program pro migraci“ (COM(2015)240),

– s ohledem na závěry zasedání Evropské rady z října 2016 a června 2018,

– s ohledem na nezávazné společné normy Rady ze dne 11. května 2016 pro programy asistovaného dobrovolného návratu (a opětovného začlenění) prováděné členskými státy,

– s ohledem na sdělení Komise ze dne 2. března 2017 nazvané „Účinnější návratová politika v Evropské unii – aktualizovaný akční plán“ (COM(2017)0200),

– s ohledem na doporučení Komise (EU) č. 2017/432 ze dne 7. března 2017 ke zvýšení efektivity navracení při provádění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES[12],

– s ohledem na doporučení Komise (EU) č. 2017/2338 ze dne 16. listopadu 2017 o zavedení společné „příručky k navracení osob“, kterou mají příslušné orgány členských států používat při plnění úkolů souvisejících s navracením[13],

– s ohledem na souhrnnou zprávu Evropské migrační sítě z roku 2017 nazvanou „The effectiveness of return in EU Member States: challenges and good practices linked to EU rules and standards“ („Účinnost navracení v členských státech EU: výzvy a osvědčené postupy spojené s pravidly a normami EU“),

– s ohledem na návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (přepracované znění) (COM(2018)0634), který Komise předložila dne 12. září 2018,

– s ohledem na sdělení Komise ze dne 4. prosince 2018 nazvané „Řízení migrace ve všech jejích aspektech: pokrok dosažený při plnění Evropského programu pro migraci“ (COM(2018)0798),

– s ohledem na sdělení Komise ze dne 16. dubna 2020 nazvané „COVID-19: Pokyny k provádění příslušných předpisů EU v oblasti azylových řízení, postupů navracení a přesídlování“ (C(2020)2516),

– s ohledem na své usnesení ze dne 12. dubna 2016 o situaci ve Středomoří a nutnosti uceleného přístupu EU k migraci[14],

– s ohledem na své usnesení ze dne 5. dubna 2017 o pohybech uprchlíků a migrantů: úkoly vnější činnosti EU[15];

– s ohledem na svůj postoj ze dne 13. března 2019 k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se zřizuje Azylový a migrační fond[16],

– s ohledem na zvláštní zprávu Evropského účetního dvora č. 24/2019 z listopadu 2019 nazvanou „Azyl, relokace a navracení migrantů: nastal čas zintenzivnit opatření k řešení rozporů mezi cíli a výsledky“,

– s ohledem na alternativní posouzení dopadu návrhu přepracovaného znění směrnice o navracení, které v březnu 2019 předložila výzkumná služba Evropského parlamentu (EPRS),

– s ohledem na evropské posouzení z roku 2020, které provedla výzkumná služba Evropského parlamentu a které hodnotí provádění směrnice o navracení a vnější rozměr této směrnice,

– s ohledem na hodnotící zprávu agentury Frontex ze dne 15. června 2020 o návratových operacích ve 2. pololetí roku 2019,

– s ohledem na 4. výroční zprávu Evropského střediska Europolu pro boj proti převaděčství ze dne 15. května 2020,

– s ohledem na zprávy o uplatňování schengenského acquis v oblasti navracení vypracované v souladu s nařízením Rady (EU) č. 1053/2013 ze dne 7. října 2013 o vytvoření hodnotícího a monitorovacího mechanismu k ověření uplatňování schengenského acquis a o zrušení rozhodnutí výkonného výboru ze dne 16. září 1998, kterým se zřizuje Stálý výbor pro hodnocení a provádění Schengenu[17],

– s ohledem na příručku Rady Evropy ze dne 17. září 2019 „Praktické pokyny k alternativám k zajišťování přistěhovalců: podpora efektivních výsledků“,

– s ohledem na analýzu Řídícího výboru pro lidská práva (CDDH) Rady Evropy ze dne 7. prosince 2017 o právních a praktických aspektech účinných alternativ k zajišťování v souvislosti s migrací,

– s ohledem na interinstitucionální dohodu mezi Evropským parlamentem, Radou Evropské unie a Evropskou komisí ze dne 13. dubna 2016 o zdokonalení tvorby právních předpisů[18],

– s ohledem na své usnesení ze dne 30. května 2018 o výkladu a provádění interinstitucionální dohody o zdokonalení tvorby právních předpisů[19],

– s ohledem na článek 54 jednacího řádu a na čl. 1 odst. 1 písm. e) a  přílohu 3 rozhodnutí Konference předsedů ze dne 12. prosince 2002 o postupu udělování svolení k vypracování zpráv z vlastního podnětu,

– s ohledem na zprávu Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci
(A9-0238/2020),

A. vzhledem k tomu, že Komise posoudila provádění směrnice o navracení pouze jednou (v roce 2014), přestože podle článku 19 směrnice má zákonnou povinnost podat zprávu o jejím uplatňování každé tři roky počínaje rokem 2013; vzhledem k tomu, že Komise v roce 2015 zveřejnila sdělení obsahující akční plán pro navracení; vzhledem k tomu, že v roce 2017 vydala doporučení k zefektivnění návratů v rámci uplatňování směrnice 2018/115/ES a zveřejnila příručku pro navracení; vzhledem k tomu, že Komise v září 2018 předložila návrh na přepracování směrnice s cílem dosáhnout účinnější a soudržnější návratové politiky, aniž by provedla posouzení dopadů; vzhledem k tomu, že Výbor Evropského parlamentu pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci (LIBE) pověřil výzkumnou službu Evropského parlamentu (EPRS), aby vypracovala alternativní posouzení dopadů navrhovaného přepracovaného znění; vzhledem k tomu, že toto posouzení poukazuje na nedostatek důkazů o tom, že by návrh přepracovaného znění zefektivnil navracení;

B. vzhledem k tomu, že cílem směrnice je stanovit společná pravidla pro účinné navracení v souladu se základními právy a zásadou proporcionality; vzhledem k tomu, že Komise se ve svém doporučení k zefektivnění navracení zaměřuje na míru navracení jako hlavní ukazatel účinnosti směrnice a doporučuje opatření, která by mohla nechtěně omezit řadu záruk směrnice, například právo na odvolání, a umožnit využívání delší doby zajištění; vzhledem k tomu, že důležitými ukazateli pro hodnocení účinnosti navraceni jsou udržitelné navracení a úspěšné opětovné začlenění; vzhledem k tomu, že v současné době není sledování po navrácení dostatečně obsáhlé a přesné; vzhledem k tomu, že se objevily důkazy, že ne všechny návraty jsou udržitelné, zejména návraty nezletilých osob bez doprovodu, protože chybějí osobní plány jejich opětovného začlenění nebo podpory po návratu;

C. vzhledem k tomu, že Komise konstatovala, že členské státy narážejí na několik překážek procesní, technické a provozní povahy, které brání účinnému navracení a mezi něž patří mimo jiné úroveň spolupráce mezi všemi zúčastněnými stranami, včetně spolupráce se třetími zeměmi; vzhledem k tomu, že Komise označila za jeden z hlavních důvodů nenavracení problémy se zjišťováním totožnosti navracených osob a nutnost získat potřebnou dokumentaci od třetích zemí;

D. vzhledem k tomu, že nedostatečná harmonizace má velký dopad na postupy navracení mezi členskými státy; vzhledem k tomu, že hodnocení provedená Komisí u příležitosti zveřejnění jejího doporučení pro efektivnější navracení ukázala, že „prostor k uvážení, který členským státům ponechala směrnice 2008/115/ES, vedl k nejednotnému provádění ve vnitrostátních právních předpisech, což se nepříznivě projevilo na účinnosti návratové politiky Unie“ a že „účinnější provádění této směrnice by omezilo možnosti zneužití postupů, odstranilo nedostatky a zároveň by byla zajištěna ochrana základních práv, jak jsou zakotvena v Listině základních práv Evropské unie“;

E. vzhledem k tomu, že Komise ve svém akčním plánu pro navracení zveřejněném v roce 2015 vyjádřila názor, že přednostním řešením by měly být dobrovolné návraty, kdykoli je to možné; vzhledem k tomu, že Komise v tomto akčním plánu „odhaduje, že přibližně 40 % návratů bylo dobrovolných, zatímco v roce 2009 se jednalo pouze o 14 %“; vzhledem k tomu, že podle odhadů Komise nemůže být 300 000 osob ročně navráceno z důvodu administrativních překážek, zdravotních problémů nebo rizika porušení zásady nenavracení; vzhledem k tomu, že je třeba situaci těchto osob řešit, včetně udělení právního postavení na základě humanitárních důvodů;

F. vzhledem k tomu, že údaje o uplatňování směrnice jsou zveřejňovány Eurostatem, avšak nejsou ve všech případech roztříděné a porovnatelné; vzhledem k tomu, že při uplatňování nařízení 2018/1860 o využívání schengenského informačního systému při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí („SIS v oblasti navracení“) a nařízení (EU) 2020/851, kterým se mění nařízení (ES) č. 862/2007 o statistice Společenství v oblasti migrace a mezinárodní ochrany, bude k dispozici více informací;

G. vzhledem k tomu, že v rozmezí let 2014 a 2018 poklesl počet případů nedovoleného překročení hranic z 1,82 milionu na 142 000; vzhledem k tomu, že členské státy v roce 2019 vydaly asi 3 miliony prvních povolení k pobytu; vzhledem k tomu, že počet žádostí o azyl klesl z 1,29 milionu v roce 2015 na 698 000 v roce 2019; vzhledem k tomu, že členské státy v roce 2018 vydaly 283 880 rozhodnutí o navrácení, přičemž navráceno bylo 147 815 osob;

H. vzhledem k tomu, že členské státy systematicky nesdílejí informace o vydaných rozhodnutích o navrácení nebo o zákazech vstupu, což v praxi znemožňuje vzájemné uznávání rozhodnutí o navrácení vydaných členskými státy a jejich vymáhání v celé Unii; vzhledem k tomu, že v zájmu zvýšení účinnosti zpětného přebírání osob a zajištění soudržnosti navracení na evropské úrovni by měly být upřednostňovány formální dohody EU před dvoustrannými dohodami mezi členskými státy a třetími zeměmi;

Obecné poznámky

1. konstatuje, že Komise stále nevypracovala posouzení uplatňování směrnice, které mělo být provedeno v roce 2017, a vyzývá ji, aby jej předložila v souladu s článkem 19 směrnice a se zásadou zdokonalení tvorby právních předpisů;

2. opětovně poukazuje na význam společného přístupu založeného na důkazech pro soudržnou tvorbu politik a dobře informované veřejné diskuse, a žádá Komisi, aby důrazně žádala a podporovala členské státy v tom, aby shromažďovaly a zveřejňovaly kvalitativní a kvantitativní údaje o uplatňování této směrnice, zejména údaje o zákazech vstupu a zajištění, neboť tyto kategorie údajů Eurostat v současné době neshromažďuje, a aby přitom využívaly zejména nové dostupné nástroje, např. systém SIS v oblasti navracení a nařízení (EU) 2020/851, kterým se mění nařízení (ES) č. 862/2007 o statistice Společenství v oblasti migrace a mezinárodní ochrany; vyzývá členské státy, aby na základě nařízení (EU) 2020/851 začaly co nejdříve shromažďovat statistické údaje a zapojily se do pilotních studií; se znepokojením bere na vědomí nedostatek dostupných údajů o uplatňování směrnice, včetně údajů roztříděných podle pohlaví a věku;

3. se znepokojením konstatuje, že od roku 2015 se počet vykonaných rozhodnutí o navrácení snižuje a že tento počet nutně nesouvisí se zvýšením nebo snížením počtu nedovoleného překročení hranic; zdůrazňuje, že účinná návratová politika je jedním z klíčových prvků dobře fungující azylové a migrační politiky EU;  konstatuje, že podle prohlášení Komise se míra navracení snížila ze 46 % v roce 2016 na 37 % v roce 2017, avšak že se nemusí jednat o úplné údaje vzhledem k tomu, že směrnice členským státům poskytuje značný prostor k jejímu uplatňování, dále zejména kvůli obtížné spolupráci s třetími zeměmi, kvůli tomu, že některé členské státy vydávají více než jedno rozhodnutí o navrácení jedné osobě, že rozhodnutí o navrácení se neruší, pokud k navrácení nedojde z humanitárních důvodů, že některé osoby nelze vrátit, protože by se tím porušila zásada o nevracení, nebo že pokud se lidé vrátili dobrovolně, nebyl jejich návrat zaznamenán; zdůrazňuje, že ne každé rozhodnutí o navrácení je následováno rychlými postupy navracení a zpětného přebírání kvůli praktickým a právním překážkám, a se znepokojením konstatuje, že se tak mohou dostat pod velký tlak nejen místní zařízení, ale i zúčastněné osoby;

4. souhlasí s cílem Komise dále zefektivnit uplatňování směrnice a zvýšit účinnost řízení o navracení osob v členských státech; vyzývá Komisi, aby v odůvodněných případech zahájila řízení o nesplnění povinnosti; upozorňuje na to, že účinnost směrnice by měla být měřena jak podle míry, tak i podle udržitelnosti navracení, podle uplatňování záruk pro ochranu základních práv, dodržování procesních záruk a účinnosti dobrovolného navracení; zdůrazňuje, že měření účinného uplatňování směrnice by mělo být v členských státech dále posíleno a zjednodušeno, aby se zvýšila transparentnost a srovnatelnost údajů;

5. bere na vědomí, že Komise uvedla, že jedním z hlavních důvodů, proč neproběhne navrácení, je nedostatečná identifikace třetích zemí a nespolupráce při zpětném přebírání navracených osob; zdůrazňuje, že je třeba zlepšit vztahy s třetími zeměmi formou konstruktivního dialogu o migraci, aby se zajistila vzájemně prospěšná spolupráce v oblasti účinného a udržitelného navracení;

6. vyjadřuje politování nad neformálním charakterem spolupráce s třetími zeměmi; vyzývá členské státy, aby po Komisi naléhavě požadovaly uzavírání formálních dohod EU o zpětném přebírání osob, které tak budou spojeny s parlamentní kontrolou EU a soudním dohledem, a aby jí uzavírání těchto dohod umožnily; zdůrazňuje, že by měly být poskytovány pobídky pro usnadnění spolupráce; konstatuje, že dvoustranné dohody o zpětném přebírání osob používané podle čl. 6 odst. 3 směrnice nenabízejí přiměřené procesní záruky, včetně oznamování individuálního opatření dotčené osobě a poskytování informací o dostupných a účinných opravných prostředcích za účelem odvolání; konstatuje, že členské státy mají pravidelně problémy zajistit při návratových operacích plnou obsazenost míst, která jsou k dipozici pro navracené osoby na charterových letech koordinovaných agenturou Frontex; se znepokojením konstatuje, že některé dvoustranné dohody mezi organizujícími či zúčastněnými členskými státy a cílovými zeměmi mimo EU vylučují možnost společných návratových operací koordinovaných agenturou Frontex;

7. zdůrazňuje, že členské státy spolu musí při navracení více spolupracovat, mj. vzájemně sdílet informace a uplatňovat směrnici 2001/40/ES o vzájemném uznávání rozhodnutí o vyhoštění státních příslušníků třetích zemí, a to v souladu se zárukami v oblasti základních práv; zdůrazňuje, že je zapotřebí podpory příslušných agentur Unie, včetně operační podpory; zdůrazňuje, že je třeba posílit spolupráci mezi členskými státy a agenturou Frontex;

8. vyzývá členské státy, aby orgánům odpovědným za přijímání rozhodnutí o navracení a jejich provádění poskytly odpovídající kapacity, včetně lidských zdrojů a dostatečné odborné přípravy, čímž budou investovat do zkvalitnění jejich práce;

9. zdůrazňuje význam spravedlivých, rychlých a účinných postupů pro navracení státních příslušníků třetích zemí, kteří nezákonně pobývají na území Unie, včetně osob, jejichž žádosti byly zamítnuty, přičemž je nutné dodržovat základní práva dotčených osob;

Rozhodnutí o navrácení a dobrovolné opuštění území

10. zdůrazňuje, že je důležité ve směrnici zajistit, aby se migranti řídili rozhodnutím o navrácení, a připomíná klíčovou zásadu zakotvenou ve směrnici, že dobrovolné návraty by měly mít přednost před návraty nucenými, pokud neexistují důvody se domnívat, že by to ohrozilo účel postupu navracení, neboť dobrovolné návraty bývají pro státy udržitelnější a méně nákladné a těžkopádné a lépe dodržují základní práva dotčené osoby; vyzývá Komisi, aby nadále považovala dobrovolné navracení za možnost upřednostňovanou před nucenými návraty, a vybízí členské státy, aby vytvořily účinný rámec, který umožní přístup k programům dobrovolného navracení;

11. vyzývá Komisi, aby i nadále financovala a zvýšila zdroje programů asistovaného dobrovolného navracení, aby podpořila jejich využívání a v konečném důsledku zajistila udržitelné navracení a opětovné začlenění do společnosti;

12. zdůrazňuje, že článek 7 směrnice stanoví, že rozhodnutí o navrácení má obecně poskytovat přiměřenou lhůtu pro dobrovolné opuštění území od 7 do 30 dnů, kterou členské státy v případě potřeby prodlouží s ohledem na zvláštní okolnosti konkrétního případu; upozorňuje na výjimky uvedené v čl. 7 odst. 4 směrnice; konstatuje, že vnitrostátní podpůrné programy členských států pro dobrovolné opuštění území jsou někdy nedostatečné co do rozsahu a prostředků; připomíná, že členské státy, které nabízejí lhůtu pro dobrovolné opuštění území pouze na základě žádosti, musí dotčené státní příslušníky třetích zemí informovat o možnosti podat takovou žádost;

13. vítá ustanovení v několika členských státech, která umožňují řádně zohlednit konkrétní okolnosti a prodloužit lhůtu k dobrovolnému opuštění území; připomíná, že v případech, kdy směrnice vyžaduje, aby členské státy vyhoštění odložily, například pokud by porušilo zásadu nenavracení, čl. 14 odst. 2 směrnice členským státům ukládá, aby dotčeným osobám poskytly písemné potvrzení, že rozhodnutí o navrácení nebude dočasně vymáháno;

14. zdůrazňuje, že široká definice nebezpečí skrývání se může být příčinou toho, že členské státy neposkytují lhůtu k dobrovolnému opuštění území; připomíná, že zrušení lhůty k dobrovolnému opuštění území vede rovněž k vydání zákazu vstupu, což může být pro dobrovolné opuštění území další překážkou; zdůrazňuje, že je třeba posílit uplatňování stávajícího právního rámce, má-li se zvýšit úspěšnost dobrovolného navracení;

15. vyzývá členské státy a Frontex, aby sdílely informace a osvědčené postupy týkající se úspěšných a důstojných dobrovolných návratů a aby na žádost poskytovaly operativní pomoc členským státům, aby posílily a zlepšily operativní účinnost dobrovolných návratů;

16. zdůrazňuje, že je důležité zajistit řízení jednotlivých případů a individuální pomoc podle konkrétních okolností a vyhlídek navracejících se osob, přičemž zvláštní pozornost je třeba věnovat nezletilým osobám bez doprovodu;

Procesní záruky

17. zdůrazňuje, že směrnice vyžaduje, aby rozhodnutí o navrácení a zákazu vstupu a rozhodnutí o vyhoštění byla individualizovaná, jasně podložená právními a faktickými důvody, vydána písemně a doplněna informacemi o dostupných opravných prostředcích a příslušných lhůtách; zdůrazňuje, že tyto informace je třeba poskytnout v jazyce, kterému daná osoba rozumí; vyjadřuje znepokojení nad tím, že rozhodnutí o navrácení nejsou dostatečně podrobná a odůvodněná;

18. domnívá se, že děti bez doprovodu by neměly být navraceny, pokud nelze prokázat, že je to v jejich nejlepším zájmu, a že děti by měly být informovány o svých právech a opravných prostředcích způsobem přiměřeným jejich věku a v jazyce, kterému rozumí;

19. připomíná, že zásada nenavracení je pro členské státy za všech okolností závazná, včetně řízení o navrácení, která nespadají do oblasti působnosti směrnice o navracení;

20. bere na vědomí významné rozdíly mezi jednotlivými členskými státy v právu na odvolání, zejména pokud jde o typ odvolacího orgánu a odvolací lhůty; zdůrazňuje, že je třeba zaručit právo na účinnou právní nápravu, mimo jiné poskytováním náležitých a dostupných informací a právní pomoci, včetně náležitých prostředků na poskytnutí právní pomoci;

21. konstatuje, že použití nepovinného ustanovení v čl. 2 odst. 2 písm. a) může oslabit uplatňování procesních záruk na hranicích v porovnání s postupem řádného navracení; naléhá proto na členské státy, aby zajistily procesní záruky a dodržování lidských práv a aby tuto směrnici uplatňovaly i na situace na hranicích;

22. poukazuje na to, že směrnice umožňuje výkon vyhoštění dočasně pozastavit, dokud není přezkoumáno rozhodnutí o navrácení; zdůrazňuje, že odkladný účinek je třeba zajistit v případech, kdy hrozí riziko navrácení; konstatuje, že ve většině zemí nemá odvolání proti navrácení automaticky odkladný účinek, což může oslabit ochranu; zdůrazňuje, že opravný prostředek s automatickým odkladným účinkem by zajistil, aby lidé nebyli navraceni před přijetím konečného rozhodnutí o postupu navrácení; zdůrazňuje, že prvořadým hlediskem všech rozhodnutí týkajících se dětí, včetně dosud neuzavřených rozhodnutí o navrácení, by měl být nejlepší zájem dítěte;

23. připomíná, že čl. 6 odst. 4 směrnice umožňuje členským státům udělit autonomní povolení k pobytu státnímu příslušníkovi třetí země, který neoprávněně pobývá na jejich území, ze solidárních, humanitárních nebo jiných důvodů; zdůrazňuje, že je důležité úspěšně využít všech možností, které směrnice nabízí k výkonu rozhodnutí o navrácení, s důrazem na dobrovolný návrat; bere však na vědomí omezené používání čl. 6 odst. 4 směrnice a vybízí členské státy, aby uplatňování tohoto ustanovení rozšířily; je znepokojen tím, že členské státy nevydávají povolení k dočasnému pobytu v případech, kdy se ukázalo, že návrat není možný, takže migranti, které nelze navrátit, často nemají přístup ke svým základním právům; zdůrazňuje, že udělování povolení k pobytu osobám, které se nemohou vrátit do své země původu, by mohlo pomoci zabránit jejich dlouhodobému neoprávněnému pobytu, omezit jejich pracovní zneužívání a usnadnit jejich sociální začlenění, které bude přínosné pro společnost; konstatuje, že by se tak tyto osoby mohly vymanit i ze administrativně nejisté situace, v níž uvízly; současně zdůrazňuje, že je zapotřebí koordinace na úrovni Unie, aby se předešlo dalšímu nelegálnímu pohybu osob, na něž se vztahuje rozhodnutí o návratu;

Zákazy vstupu

24. se znepokojením bere na vědomí rozšířenou praxi automatických zákazů vstupu, které jsou v některých členských státech vymáhány souběžně s dobrovolným opuštěním území; zdůrazňuje, že při takovém přístupu hrozí, že se sníží motivace k dobrovolnému navrácení; vyzývá členské státy, aby splnily povinnost směrnice zvážit zrušení nebo pozastavení zákazu vstupu v případech, kdy státní příslušník třetí země může prokázat, že opustil území členského státu;

25. konstatuje, že situace osoby se může během doby uloženého zákazu vstupu změnit a že této osobě může začít hrozit v zemi, do níž byla navrácena, pronásledování; vyzývá členské státy, aby v takových případech zrušily zákaz vstupu z humanitárních důvodů; opakuje, že zákaz vstupu neměl být ukládán automaticky, ale měl by vycházet z individuálního posouzení případu; vyzývá členské státy, aby zavedly účinné postupy pro podávání žádostí o zrušení zákazu vstupu, které zaručí individuální posouzení s náležitým ohledem na nejlepší zájem dítěte, právo na rodinný život, právo na sloučení rodiny a zásadu proporcionality;

26. konstatuje, že hrozba vydání zákazu vstupu může sice sloužit jako pobídka k odchodu ze země ve lhůtě k dobrovolnému opuštění území, ale po uložení takového zákazu se motivace k uposlechnutí rozhodnutí o navracení může snižovat a může naopak zvýšit riziko skrývání se; vyzývá členské státy, aby zvážily načasování uložení zákazu vstupu v zájmu úspěšného provedení rozhodnutí o navrácení; zdůrazňuje, že směrnice obsahuje pravidla, která umožňují zákaz vstupu zrušit, a vyzývá členské státy, aby je v případě potřeby využívaly;

27. zdůrazňuje, že zákazy vstupu mohou mít nepřiměřené důsledky zejména pro rodiny a děti; vítá, že některé členské státy zavedly možnost vyjmout z působnosti zákazu vstupu děti, ale zdůrazňuje, že při rozhodování o uložení nebo zrušení zákazu vstupu jejich rodičů by měly být prvořadým hlediskem rovněž zájmy dětí; vyzývá členské státy, aby zajistily sloučení rodin a dodržování práva na rodinný život, mimo jiné aby na základě tohoto práva nevydávaly zákazy vstupu na své území;

Zajištění a nebezpečí skrývání se

28. připomíná, že čl. 3 odst. 7 směrnice stanoví, že „nebezpečím skrývání se“ se rozumí existence důvodů týkajících se konkrétního případu a založených na právem stanovených objektivních kritériích, které vedou k domněnce, že by se státní příslušník třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, mohl skrývat; poukazuje na rozdíly v provedení definice „nebezpečí skrývání se“ ve vnitrostátních právních předpisech; zdůrazňuje, že v zájmu souladu s čl. 3 odst. 7 směrnice je nutné při zjišťování toho, zda hrozí nebezpečí skrývání se, řádně zohlednit individuální situaci dotčené osoby, aby bylo možné odůvodnit její zajištění;

29. je znepokojen tím, že právní předpisy několika členských států obsahují rozsáhlé a občas rozporuplné seznamy „objektivních kritérií“, podle nichž se vymezuje nebezpečí skrývání se a mezi něž patří i několik obecných kritérií, např. nedostatek peněz; je znepokojen tím, že odlišné definice objektivních kritérií pro posouzení nebezpečí skrývání se, které jsou obsaženy ve vnitrostátních právních předpisech členských států, mohou vést k nejednotnému uplatňování zajištění v Unii; vyjadřuje politování nad tím, že tato kritéria se často používají více či méně automatiky, zatímco individuální okolnosti jsou zohledňovány jen okrajově; zdůrazňuje, že tato praxe vede v mnoha členských státech k systematickému zajišťování osob; zdůrazňuje, že je zapotřebí harmonizovat definici nebezpečí skrývání se a uplatňování objektivních kritérií pro stanovení tohoto nebezpečí;

30. zdůrazňuje, že v souladu s mezinárodním právem v oblasti lidských práv musí být zajištění nejzazším opatřením a být stanoveno zákonem a musí být nezbytné, opodstatněné a přiměřené cílům, jichž má být dosaženo, a trvat co nejkratší dobu, a že rozhodnutí o uložení zajišťovacího opatření musí vždy vycházet z posouzení konkrétních okolností, při němž se zohlední zájmy dotčené osoby;

31. opakuje, že delší zajištění nezvyšuje automaticky možnost úspěšného navrácení a že je obecněji nákladnější než alternativní opatření, a dodává, že státy by neměly automaticky ukládat maximální dobu zajištění povolenou touto směrnicí a měly by zaručit splnění všech podmínek zákonného zajištění po celou dobu trvání zajištění;

32. konstatuje, že směrnice stanoví, za jakých okolností mohou být osoby, které mají být navráceny, zákonně zajištěny; konstatuje, že zajištění je možné pouze tehdy, když v konkrétním případě nelze účinně použít jiná dostatečná, avšak méně nátlaková opatření; vyjadřuje politování nad tím, že členské státy mají a v praxi uplatňují jen velmi málo funkčních alternativ k zajištění; vyzývá členské státy, aby co nejdříve nabídly funkční alternativy k zajištění, které budou mít komunitní základ a nebudou mít na migranty, zejména děti a zranitelné osoby, tak negativní dopad; vyzývá členské státy, aby informovaly o svých alternativních opatřeních k zajištění;

33. připomíná, že členské státy by měly respektovat mandáty příslušných a kompetentních vnitrostátních a mezinárodních orgánů, např. vnitrostátních lidskoprávních institucí, úřadů veřejného ochránce práv a vnitrostátních mechanismů prevence, které vykonávají nezávislý dohled nad podmínkami zajištění;

34. konstatuje, že v rámci řízení o navrácení je v Evropské unii stále zadržován značný počet dětí, a souhlasí s Výborem OSN pro práva dítěte, který vyjasnil, že by děti nikdy neměly být zajišťovány pro účely přistěhovalectví a že jejich zajištění nelze nikdy odůvodnit nejlepším zájmem dítěte, a to i v souladu s Newyorskou deklarací pro uprchlíky a migranty ze dne 19. září 2016; vyzývá členské státy, aby zavedly přiměřená a humánní alternativní opatření k zajištění, která nebudou vazebního charakteru;

35. vyzývá Komisi, aby zajistila, aby členské státy a agentura Frontex měly kontrolní orgány, které se opírají o řádný mandát, kapacity a pravomoci, vysokou mírou nezávislosti a odbornosti a transparentní postupy; zdůrazňuje, že monitorování procesu navracení by mělo zahrnovat všechny jeho fáze a že by na něj měly být poskytnuty odpovídající zdroje; vyzývá Komisi a členské státy, aby využívaly stávající nezávislé monitorovací orgány, jako jsou vnitrostátní a mezinárodní organizace a vnitrostátní instituce pro lidská práva, a aby s nimi buď navázaly spolupráci, nebo nebo je určily za systémy pro sledování nuceného navracení; naléhavě žádá Komisi, aby zajistila zavedení mechanismu sledování osob po navrácení, který by umožnil porozumět dalšímu osudu navrácených osob tam, kde je to právně a prakticky možné, a který by měl zvláště na zřeteli zranitelné skupiny, jako jsou například nezletilé osoby bez doprovodu a rodiny; vyzývá členské státy, aby řádně předávaly služby na ochranu dětí mezi vnitrostátními orgány s cílem zajistit, aby se navraceným dětem dostalo péče a aby měly přístup k vnitrostátním službám na ochranu dětí; zdůrazňuje, že je třeba sledovat plány na opětovné začlenění navrácených osob, aby bylo zajištěno jejich účinné provádění; vyzývá Komisi, aby mezi členskými státy usnadnila výměnu osvědčených postupů pro monitorování po navrácení a aby na tento účel vyčlenila dostatečné finanční prostředky;

36. vyzývá členské státy, aby zajistily řádné uplatňování směrnice ve všech jejích aspektech; vyzývá Komisi, aby pokračovala v monitorování jejího uplatňování a aby přijala opatření v případě nedodržování směrnice;

°

° °

37. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Radě a Komisi.


INFORMACE O PŘIJETÍ V PŘÍSLUŠNÉM VÝBORU

Datum přijetí

1.12.2020

 

 

 

Výsledek konečného hlasování

+:

–:

0:

51

14

3

Členové přítomní při konečném hlasování

Magdalena Adamowicz, Katarina Barley, Pietro Bartolo, Nicolas Bay, Vladimír Bilčík, Vasile Blaga, Ioan-Rareş Bogdan, Patrick Breyer, Saskia Bricmont, Jorge Buxadé Villalba, Damien Carême, Caterina Chinnici, Marcel de Graaff, Anna Júlia Donáth, Lena Düpont, Cornelia Ernst, Laura Ferrara, Nicolaus Fest, Jean-Paul Garraud, Maria Grapini, Sylvie Guillaume, Andrzej Halicki, Balázs Hidvéghi, Evin Incir, Sophia in ‘t Veld, Patryk Jaki, Lívia Járóka, Marina Kaljurand, Assita Kanko, Fabienne Keller, Peter Kofod, Łukasz Kohut, Moritz Körner, Alice Kuhnke, Jeroen Lenaers, Juan Fernando López Aguilar, Nuno Melo, Nadine Morano, Javier Moreno Sánchez, Maite Pagazaurtundúa, Nicola Procaccini, Emil Radev, Paulo Rangel, Terry Reintke, Diana Riba i Giner, Ralf Seekatz, Michal Šimečka, Birgit Sippel, Martin Sonneborn, Tineke Strik, Ramona Strugariu, Annalisa Tardino, Tomas Tobé, Dragoş Tudorache, Milan Uhrík, Tom Vandendriessche, Bettina Vollath, Jadwiga Wiśniewska, Elena Yoncheva, Javier Zarzalejos

Náhradníci přítomní při konečném hlasování

Beata Kempa, Leopoldo López Gil, Kris Peeters, Anne-Sophie Pelletier, Sira Rego, Franco Roberti, Miguel Urbán Crespo, Hilde Vautmans

 


JMENOVITÉ KONEČNÉ HLASOVÁNÍ V PŘÍSLUŠNÉM VÝBORU

51

+

PPE

Magdalena Adamowicz, Vladimír Bilčík, Vasile Blaga, Ioan-Rareş Bogdan, Lena Düpont, Andrzej Halicki, Jeroen Lenaers, Leopoldo López Gil, Nuno Melo, Kris Peeters, Emil Radev, Paulo Rangel, Ralf Seekatz, Tomas Tobé, Javier Zarzalejos

S&D

Katarina Barley, Pietro Bartolo, Caterina Chinnici, Maria Grapini, Sylvie Guillaume, Evin Incir, Marina Kaljurand, Łukasz Kohut, Juan Fernando López Aguilar, Javier Moreno Sánchez, Franco Roberti, Birgit Sippel, Bettina Vollath, Elena Yoncheva

RENEW

Anna Júlia Donáth, Sophia In 'T Veld, Fabienne Keller, Moritz Körner, Maite Pagazaurtundúa, Michal Šimečka, Ramona Strugariu, Dragoş Tudorache, Hilde Vautmans

Verts/ALE

Patrick Breyer, Saskia Bricmont, Damien Carême, Alice Kuhnke, Terry Reintke, Diana Riba I Giner, Tineke Strik

ECR

Patryk Jaki, Assita Kanko, Beata Kempa, Jadwiga Wiśniewska

NI

Laura Ferrara, Martin Sonneborn

 

14

-

PPE

Balázs Hidvéghi, Lívia Járóka, Nadine Morano

ID

Nicolas Bay, Nicolaus Fest, Jean-Paul Garraud, Marcel De Graaff, Peter Kofod, Annalisa Tardino, Tom Vandendriessche

ECR

Jorge Buxadé Villalba, Nicola Procaccini

GUE/NGL

Sira Rego

NI

Milan Uhrík

 

3

0

GUE/NGL

Cornelia Ernst, Anne-Sophie Pelletier, Miguel Urbán Crespo

 

Význam zkratek:

+ : pro

- : proti

0 : zdrželi se

 

 

 

Poslední aktualizace: 11. prosince 2020
Právní upozornění - Ochrana soukromí