ZPRÁVA o odpovědnosti společností za škody na životním prostředí

    6.4.2021 - (2020/2027(INI))

    Výbor pro právní záležitosti
    Zpravodaj: Antonius Manders

    Postup : 2020/2027(INI)
    Průběh na zasedání
    Stadia projednávání dokumentu :  
    A9-0112/2021
    Předložené texty :
    A9-0112/2021
    Hlasování :
    Přijaté texty :

    NÁVRH USNESENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU

    o odpovědnosti společností za škody na životním prostředí

    (2020/2027(INI))

    Evropský parlament,

     s ohledem na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/35/ES ze dne 21. dubna 2004 o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí[1] (dále jen „směrnice o odpovědnosti za životní prostředí“),

     s ohledem na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/99/ES ze dne 19. listopadu 2008 o trestněprávní ochraně životního prostředí[2] (dále jen „směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí“),

     s ohledem na zprávu Komise Radě a Evropskému parlamentu ze dne 14. dubna 2016 podle čl. 18 odst. 2 směrnice 2004/35/ES o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí (COM(2016)0204),

     s ohledem na články 4 a 191 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU),

     s ohledem na článek 37 Listiny základních práv Evropské unie,

     s ohledem na změnu směrnice 2004/35/ES prostřednictvím směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/21/ES ze dne 15. března 2006 o nakládání s odpady z těžebního průmyslu[3], směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/31/ES ze dne 23. dubna 2009 o geologickém ukládání oxidu uhličitého[4] a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/30/EU ze dne 12. června 2013 o bezpečnosti činností v odvětví ropy a zemního plynu v moři[5],

     s ohledem na pracovní dokument útvarů Komise ze dne 14. dubna 2016 nazvaný „Hodnocení směrnice o odpovědnosti za životní prostředí v rámci REFIT“ (SWD(2016)0121), který je připojen ke zprávě Komise Evropskému parlamentu a Radě podle čl. 18 odst. 2 směrnice 2004/35/ES o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí,

     s ohledem na informační sdělení výzkumné služby Evropského parlamentu (EPRS) ze dne 6. června 2016 nazvané „Provádění směrnice o odpovědnosti za životní prostředí: analýza postupu pro hodnocení provedená Komisí“,

     s ohledem na studii své tematické sekce pro práva občanů a ústavní záležitosti ze dne 15. května 2020 nazvanou „Odpovědnost společností za životní prostředí“,

     s ohledem na studii Komise z května 2020 nazvanou „Zlepšování finančního zajištění v kontextu směrnice o odpovědnosti za životní prostředí“,

     s ohledem na hodnocení směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí, které zveřejnil Evropský hospodářský a sociální výbor dne 11. prosince 2019,

     s ohledem na informační sdělení EPRS z října 2020 nazvané „Odpovědnost společností za životní prostředí: vybrané možné změny směrnice o odpovědnosti za životní prostředí“,

     s ohledem na pracovní dokument útvarů Komise ze dne 28. října 2020 o hodnocení směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí (SWD(2020)0259),

     s ohledem na závěry a doporučení projektu Evropské unie pro boj proti trestné činnosti v oblasti životního prostředí (EFFACE) (březen 2016),

     s ohledem na článek 54 jednacího řádu,

     s ohledem na stanoviska Výboru pro rozvoj, Výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin a Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci,

     s ohledem na zprávu Výboru pro právní záležitosti (A9-0112/2021),

    A vzhledem k tomu, že podle čl. 191 odst. 1 SFEU musí politika Unie v oblasti životního prostředí přispívat k sledování cílů, jako je ochrana lidského zdraví, ochrana a zlepšování kvality životního prostředí, podpora uvážlivého a racionálního využívání přírodních zdrojů a podpora opatření na mezinárodní úrovni určených k řešení regionálních nebo celosvětových problémů v oblasti životního prostředí;

    B vzhledem k tomu, že článek 37 Listiny základních práv stanoví, že vysoká úroveň ochrany životního prostředí a zlepšování jeho kvality musí být součástí politik Unie a musí být zaručeny v souladu se zásadou udržitelného rozvoje;

    C. vzhledem k tomu, že koordinovaná strategie EU pro životní prostředí podporuje spolupráci a zajišťuje, aby byly politiky EU vzájemně konzistentní; vzhledem k tomu, že Zelená dohoda pro Evropu stanoví ambiciózní cíl nulového znečištění, kterého má být dosaženo prostřednictvím průřezové strategie na ochranu zdraví občanů před zhoršováním životního prostředí a jeho znečišťováním, a zároveň požaduje spravedlivou transformaci, která nebude nikoho opomíjet;

    D. vzhledem k tomu, že odpovědným chováním společností se rozumí to, že společnosti náležitě zohledňují otázky životního prostředí; vzhledem k tomu, že zajištění odpovědnosti za škody na životním prostředí je klíčem k dlouhodobé udržitelnosti evropských podniků; vzhledem k tomu, že dosažení tohoto cíle úzce souvisí s rozvojem souvisejících právních předpisů o řádné péči podniků a sociální odpovědnosti a udržitelné správě a řízení společností; vzhledem k tomu, že odpovědnost musí být v souladu s vnitrostátními právními předpisy;

    E. vzhledem k tomu, že škody na životním prostředí, nebezpečné a škodlivé chemické látky a změna klimatu mohou představovat významná rizika pro lidské zdraví v důsledku znečištění ovzduší, půdy a vody;

    F. vzhledem k tomu, že směrnice o odpovědnosti za životní prostředí koexistuje s dalšími nástroji a ustanoveními o odpovědnosti, a to jak na úrovni EU, tak na úrovni členských států; vzhledem k tomu, že případy, v jejichž důsledku vzniká odpovědnost podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí, mohou mít zároveň za následek zahájení trestněprávního, občanskoprávního či správního řízení, což vytváří právní nejistotu a nejistotu jak pro dotčené společnosti, tak pro potenciální oběti;

    G. vzhledem k tomu, že Komise ve své zprávě o odpovědnosti za životní prostředí z roku 2016 uvádí, že navzdory přínosům směrnice o odpovědnosti za životní prostředí v úsilí o zlepšení právní soudržnosti na úrovni EU se EU stále potýká s roztříštěností právních předpisů v této oblasti a nejednotností z právního a praktického hlediska;

    H. vzhledem k tomu, že stávající definice pojmů „škody na životním prostředí“ a „provozovatel“ podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí byly předmětem různých analýz, které poukázaly na obtíže při jejich výkladu; vzhledem k tomu, že význam prahové hodnoty škod na životním prostředí je vykládán a uplatňován odlišně, a proto je třeba jej dále vyjasnit;

    I. vzhledem k tomu, že stále častěji dochází k případům, kdy oběti znečištění způsobeného dceřinými společnostmi evropských společností působících mimo území EU podávají žalobu proti mateřským společnostem ve věci odpovědnosti za životní prostředí u soudů v EU;

    J. vzhledem k tomu, že režimy odpovědnosti za difúzní znečištění jsou v právu EU roztříštěné;

    K. vzhledem k tomu, že směrnice o odpovědnosti za životní prostředí zavedla rámec odpovědnosti za životní prostředí založený na zásadě „znečišťovatel platí“ s cílem předcházet škodám na životním prostředí a napravovat je; vzhledem k tomu, že směrnice o odpovědnosti za životní prostředí doplňuje hlavní právní předpisy EU v oblasti životního prostředí, s nimiž je přímo či nepřímo spojená, zejména směrnici o ochraně přírodních stanovišť[6], směrnici o ochraně ptáků[7], rámcovou směrnici o vodě[8], rámcovou směrnici o strategii pro mořské prostředí[9] a směrnici o bezpečnosti činností v odvětví ropy a zemního plynu v moři[10];

    L. vzhledem k tomu, že Komise ve své zprávě o odpovědnosti za životní prostředí z roku 2016 doporučila všem členským státům, aby se zavázaly, že budou „zaznamenávat údaje o případech podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí a zveřejňovat příslušné registry, pokud tak již neučinily“[11]; vzhledem k tomu, že navzdory této skutečnosti má pouze sedm členských států registr případů podle této směrnice, který je veřejně přístupný, a další čtyři členské státy mají registr, který není veřejný; vzhledem k tomu, že několik členských států shromažďuje informace, na které se vztahují jiné právní předpisy EU, ale ne konkrétně směrnice o odpovědnosti za životní prostředí, nebo mají registry s širším či jiným rozsahem působnosti, a několik členských států shromažďuje údaje na regionální úrovni; vzhledem k tomu, že 14 členských států nemá žádnou databázi případů týkajících se životního prostředí nebo případů podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí; vzhledem k tomu, že provádění směrnice o odpovědnosti za životní prostředí se vyznačuje značnou mírou flexibility pro členské státy, která je dána roztříštěností právních předpisů a nízkou homogenitou jak z právního, tak z praktického hlediska;

    M. vzhledem k tomu, že většina členských států ve svých právních předpisech nevyžaduje nástroje povinného finančního zajištění, avšak několik zemí je požaduje[12]; vzhledem k tomu, že tyto nástroje, pokud jsou prováděny, se zjevně osvědčují a ukazují na to, že je třeba zvážit zavedení povinného systému finančního zajištění;

    N. vzhledem k tomu, že na většině trhů je sice k dispozici dostatečné pojistné krytí, a to i na doplňkové a vyrovnávací nápravy škod, ale poptávka je obecně nízká vzhledem k malému počtu hlášených případů, nedostatečnému vymáhání a pomalejšímu vývoji na nových trzích[13]; vzhledem k tomu, že to samo o sobě nepředstavuje překážku pro zavedení povinných finančních záruk;

    O. vzhledem k tomu, že platební neschopnost provozovatele v důsledku velkých havárií představuje v EU i nadále problém; vzhledem k tomu, že Komise by měla analyzovat stávající vnitrostátní a regulační rámce a přijmout harmonizovaný přístup EU s cílem chránit daňové poplatníky před důsledky platební neschopnosti společnosti;

    P. vzhledem k tomu, že dostupnost nástrojů finančního zajištění se od přijetí směrnice o odpovědnosti za životní prostředí výrazně zvýšila;

    Q. vzhledem k tomu, že byla přijata směrnice (EU) 2020/1828 o zástupných žalobách na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů a o zrušení směrnice 2009/22/ES[14], která bude členskými státy uplatňována od 25. června 2023;

    R. vzhledem k tomu, že v některých případech členové správních orgánů společností sice vědí o činnostech s vysokým rizikem, že způsobí škody na životním prostředí, ale jejich rozhodování zůstává orientované na zisk na úkor odpovědného chování a životního prostředí;

    S. vzhledem k tomu, že přezkum směrnice o odpovědnosti za životní prostředí by měl nutně usilovat o dosažení rovnováhy mezi zájmy podniků a ochranou životního prostředí;

    T. vzhledem k tomu, že Evropský parlament se v posledních letech aktivně podílel na prosazování režimu odpovědnosti za škody na životním prostředí a porušování lidských práv, k nimž dochází ve třetích zemích, a to zejména přijetím usnesení ze dne 25. října 2016 o odpovědnosti podniků za závažné porušování lidských práv ve třetích zemích[15];

    U. vzhledem k tomu, že mandát Komise by měl zajistit prosazování ustanovení týkajících se vytvoření nebo zachování rovných podmínek v otázkách životního prostředí v obchodních dohodách EU, pokud jsou tato ustanovení součástí dané dohody;

    V. vzhledem k tomu, že Evropská agentura pro životní prostředí zkoumá, jak jsou rizika a přínosy pro životní prostředí ve společnosti rozděleny; vzhledem k tomu, že Pařížská dohoda o změně klimatu z roku 2015 zdůrazňuje, že je důležité zohlednit práva znevýhodněných osob; vzhledem k tomu, že Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva nedávno zveřejnil rámcové zásady pro lidská práva a životní prostředí, které vyjasňují závazky států v oblasti lidských práv týkající se čistého, zdravého a udržitelného životního prostředí; vzhledem k tomu, že v současné době je předmětem jednání v rámci OSN rovněž systém odpovědnosti podniků za porušování lidských práv;

    W. vzhledem k tomu, že dopad škod na životním prostředí a trestné činy proti životnímu prostředí negativně ovlivňují nejen biologickou rozmanitost a klima, ale také lidská práva a lidské zdraví; vzhledem k tomu, že prostřednictvím přezkumu by mělo být posouzeno přeshraniční riziko škod na životním prostředí, závažné organizované trestné činnosti a korupce spolu s riziky pro lidská práva a životní prostředí;

    X. vzhledem k tomu, že zásada 21 Stockholmské deklarace a zásada 2 Deklarace z Ria uznávají svrchované právo států využívat vlastní zdroje v souladu se svými environmentálními politikami, ale také zdůrazňují odpovědnost zajistit, aby činnosti v rámci jejich vnitrostátní jurisdikce nebo v rámci jejich vlivu nezpůsobovaly škody na životním prostředí jiných států nebo oblastí mimo jejich jurisdikci;

    Obecné poznámky

    1. vítá úsilí Komise posoudit a překlenout rozdíly v provádění směrnice o odpovědnosti za životní prostředí a směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí mezi jednotlivými členskými státy;

    2. vyjadřuje politování nad tím, že diskreční pravomoci stanovené ve směrnici o odpovědnosti za životní prostředí, nedostatek povědomí a informací o této směrnici, nedostatečné zdroje a odborné znalosti a slabé mechanismy pro zajišťování jejího dodržování a účinné správy na vnitrostátní, regionální a místní úrovni mají za následek nedostatky v jejím provádění, značné rozdíly mezi členskými státy v úrovni prosazování a naplňování směrnice o odpovědnosti za životní prostředí a v počtu případů a nerovné podmínky pro provozovatele; vyjadřuje politování nad tím, že tyto nedostatky mají dopad i na provádění směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí; zastává proto názor, že je potřeba další úsilí k zajištění regulační standardizace v EU a větší důvěry veřejnosti v efektivitu právních předpisů EU, s cílem předcházet škodám na životním prostředí a napravovat je a nalézt náležitou rovnováhu mezi zájmy podniků a ochranou životního prostředí;

    3. vítá vytvoření Fóra pro dodržování právních předpisů a správu v oblasti životního prostředí, které sdružuje odborníky v oblasti zajišťování dodržování právních předpisů v oblasti životního prostředí, v návaznosti na akční plán Komise z roku 2018[16] a pracovní program na období 2020–2022 pro zlepšení dodržování právních předpisů a správy v oblasti životního prostředí, který toto fórum schválilo v únoru 2020[17];

    4. vyjadřuje politování nad tím, že v mnoha členských státech rozpočty inspekcí v oblasti životního prostředí v důsledku finanční krize stagnují nebo se snížily a že i velké orgány s dobrými zdroji mají někdy problémy s tím, aby nezávisle rozvíjely znalosti nejlepších způsobů, jak zajistit dodržování předpisů; je tudíž toho názoru, že je třeba větší podpora na úrovni EU, například skrze přístupné informační portály, běžně využívané sítě (sítě EU pro odborníky), informace a pokyny k osvědčeným postupům, další vzdělávací programy v oblasti specifik environmentálních právních předpisů a trestných činů proti životnímu prostředí na úrovni EU a na vnitrostátní úrovni pro soudce a odborníky, vzdělávací materiály a pokyny ohledně dovedností, ve spolupráci s vnitrostátními orgány, jelikož to by mohlo zvýšit tlak na podniky, které jsou „černými ovcemi“, pomoci podnikům, které dodržují zákon, a umožnit zainteresovaným stranám, provozovatelům a veřejnosti získat větší povědomí o existenci režimu směrnice o odpovědnosti za životní prostředí a jeho prosazování a tím přispět k lepší prevenci a nápravě škod na životním prostředí;

    5. vyjadřuje politování nad tím, že trestné činy proti životnímu prostředí patří mezi nejvýnosnější formy nadnárodní trestné činnosti; vyzývá proto Komisi a členské státy, aby vyčlenily odpovídající finanční a lidské zdroje na prevenci, vyšetřování a stíhání trestných činů na životním prostředí a aby zvýšily odbornost zapojených orgánů, včetně státních zástupců a soudců, aby mohly být trestné činy proti životnímu prostředí a jejich důsledky účinněji stíhány a trestány; vyzývá členské státy, aby v rámci svých vnitrostátních policejních služeb zřídily nebo posílily specializované jednotky na odpovídající úrovni pro vyšetřování trestných činů proti životnímu prostředí; dále vyzývá Komisi a členské státy, aby zajistily, že všechny členské státy budou mít zavedeny řádné postupy pro řešení environmentálních krizí na vnitrostátní i nadnárodní úrovni, a vybízí členské státy, aby v nadnárodních případech trestné činnosti proti životnímu prostředí využívaly společné vyšetřovací týmy a výměnu informací, jež usnadňují koordinaci vyšetřování a stíhání prováděných souběžně v několika členských státech;

    6. domnívá se, že k příčinám nedostatečné harmonizace směrnice o odpovědnosti za životní prostředí patří absence ustanovení o standardním administrativním postupu pro hlášení bezprostředních hrozeb škod na životním prostředí či skutečných škod příslušným orgánům; lituje proto, že ze směrnice nevyplývá povinnost zveřejňovat taková oznámení či informace o tom, jak jsou dotyčné případy řešeny; konstatuje, že některé členské státy zjistily toto omezení ve svých vnitrostátních právních předpisech a následně vytvořily databáze pro oznámení, incidenty a případy; upozorňuje nicméně na to, že tato praxe se mezi členskými státy značně rozchází a je spíše omezená;

    7. upozorňuje na to, že by měly být pod dohledem pracovní skupiny EU pro směrnici o odpovědnosti za životní prostředí shromažďovány spolehlivé údaje o případech týkajících se životního prostředí, které vedly k uplatnění směrnice o odpovědnosti za životní prostředí nebo jiných správních, občanskoprávních nebo trestněprávních nástrojů, a že by měly být zveřejňovány příslušné údaje; vyzývá Komisi, aby řádně posoudila situaci s cílem zajistit, zda by škody na životním prostředí mohla adekvátně řešit kombinace různých právních nástrojů, nebo zda stále existují závažné rozdíly, které je třeba odstranit; trvá na správném provádění směrnice o odpovědnosti za životní prostředí, a proto vybízí členské státy, aby zaznamenávaly údaje o incidentech v souvislosti s touto směrnicí, zveřejnily rejstříky podle ELD a shromažďovaly údaje požadované pro účelné dokumentování a účinné uplatňování směrnice v jejich zemi, s cílem zvýšit důvěru v režim směrnice o odpovědnosti za životní prostředí a zlepšit její provádění;

    8. zdůrazňuje, že téměř ve všech případech souvisejících se směrnicí o odpovědnosti za životní prostředí provozovatelé spolupracují se správními orgány na nápravě; konstatuje nicméně, že průměrné náklady na nápravná opatření dosahují 42 000 EUR[18], ale v několika závažných případech byly náklady podstatně vyšší; vyjadřuje tudíž politování nad tím, že v těchto případech nebylo možné zpětné získání nákladů vzhledem k platební neschopnosti provozovatele, a v důsledku toho musel tyto náklady zaplatit stát, a tím nepřímo daňový poplatník, čemuž je třeba v budoucnu předejít;

    9. konstatuje, že míra trestního stíhání společností v případech týkajících se životního prostředí je napříč členskými státy nízká, přestože k jednáním, která jsou trestnými činy ve smyslu směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí, prokazatelně dochází; upozorňuje v této souvislosti, že příčiny tohoto stavu nebyly Komisí a členskými státy dosud uceleně analyzovány a objasněny;

    Doporučení

    10. požaduje, aby byla směrnice o odpovědnosti za životní prostředí co nejdříve revidována a přeměněna v plně harmonizované nařízení; zdůrazňuje však, že je třeba směrnici o odpovědnosti za životní prostředí aktualizovat a uvést ji v soulad s dalšími právními předpisy EU, jejichž cílem je ochrana životního prostředí, včetně směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí; zdůrazňuje, že rozdíly v provádění a uplatňování pravidel EU pro odpovědnost společností za škody na životním prostředí v současnosti vytvářejí nerovné podmínky pro průmysl EU, což narušuje řádné fungování vnitřního trhu EU; vyzývá k většímu úsilí o harmonizaci provádění směrnice o odpovědnosti za životní prostředí v členských státech;

    11. vyzývá k aktualizaci směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí na základě důkladného posouzení dopadů, které by mělo mimo jiné zahrnovat oblast působnosti směrnice a zohlednit nové druhy a vzorce trestné činnosti proti životnímu prostředí; dále zdůrazňuje, že je třeba zajistit účinné prosazování stávajících právních předpisů;

    12. konstatuje stále větší odhodlanost členských států usilovat o uznání ekocidy na vnitrostátní a mezinárodní úrovni; žádá Komisi, aby prozkoumala relevanci ekocidy ve vztahu k právu a diplomacii EU;

    13. vyzývá Komisi, aby příslušným vnitrostátním orgánům a státním zástupcům poskytla další vysvětlení a pokyny ohledně klíčových právních termínů směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí a aby vypracovala harmonizovanou klasifikaci trestných činů proti životnímu prostředí;

    14. zdůrazňuje, že v účinnějším uplatňování směrnic hrají důležitou úlohu nástroje „měkkého“ práva, jako jsou pokyny pro výklad právních termínů použitých jak ve směrnici o odpovědnosti za životní prostředí, tak ve směrnici o trestněprávní ochraně životního prostředí, hodnocení škody nebo informace o sankčních postupech v členských státech a jejich srovnání; zdůrazňuje, že je nutné zavést mnohem včasnější a přísnější regulační opatření v členských státech;

    15. je toho názoru, že je třeba harmonizovat prosazování a vytvořit pracovní skupinu EU pro směrnici o odpovědnosti za životní prostředí sestávající z vysoce kvalifikovaných odborníků a úředníků Komise, která by jednak byla členským státům na jejich žádost nápomocna při provádění a prosazování této směrnice a jednak by podporovala oběti škod na životním prostředí a poskytovala jim poradenství ohledně dostupných možností pro podání žaloby na úrovni EU (podobně jako síť SOLVIT);

    16. domnívá se, že revidovaný rámec by měl zajistit lepší shromažďování údajů v celé EU, výměnu informací, transparentnost a sdílení osvědčených postupů mezi členskými státy za podpory pracovní skupiny EU pro směrnici o odpovědnosti za životní prostředí;

    17. doporučuje, aby budoucí pracovní skupina EU pro směrnici o odpovědnosti za životní prostředí podporovala zavedení komplexního monitorovacího systému s cílem poskytnout příslušným orgánům účinný soubor nástrojů pro sledování a prosazování dodržování právních předpisů v oblasti životního prostředí;

    18. vyzývá Komisi a členské státy, aby za podpory pracovní skupiny EU pro směrnici o odpovědnosti za životní prostředí zavedly systémy ochrany a podpory pro oběti škod na životním prostředí a zajistily jim plný přístup ke spravedlnosti, informacím a odškodnění; zdůrazňuje úlohu nevládních organizací působících v oblasti životního prostředí při zvyšování povědomí a odhalování možného porušení práva EU a vnitrostátních právních předpisů;

    19.  vyzývá Komisi, aby posoudila účinnost mechanismů rychlého vymáhání nároků s cílem zajistit rychlé odškodnění obětí v případech platební neschopnosti, což může vést k dalším škodám;

    20. vítá přijetí směrnice (EU) 2020/1828 o zástupných žalobách na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů a o zrušení směrnice 2009/22/ES, kterou budou členské státy uplatňovat od 25. června 2023;

    21.  je si vědom toho, že v současné době probíhá přezkum nařízení o Aarhuské úmluvě[19]; opakuje, že nařízení o Aarhuské úmluvě umožňuje přístup k informacím, účast veřejnosti na rozhodování a přístup k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, a tím i veřejnou kontrolu aktů EU, které mají vliv na životní prostředí; zdůrazňuje, že nařízení o Aarhuské úmluvě zahrnuje směrnici o odpovědnosti za životní prostředí;

    22. zdůrazňuje zejména úlohu obránců environmentálních lidských práv, kteří bojují za práva a základní svobody, protože jsou spojeny s životem v bezpečném, zdravém a udržitelném životním prostředí, a důrazně odsuzuje veškeré formy násilí, vyhrožování, obtěžování nebo zastrašování, kterým musí čelit, včetně případů, kdy je cílem procedurálně oslabit jejich úsilí vyvodit trestní odpovědnost vůči osobám, které způsobují škody na životním prostředí; vyzývá členské státy, aby zajistily náležité a účinné vyšetření a trestní stíhání takových případů;

    23.  podporuje stávající požadavky v oblasti nefinančního výkaznictví; konstatuje nicméně, že toto výkaznictví dosud představovalo zákonem stanovenou povinnost pouze pro velké podniky; vyzývá Komisi, aby v rámci nadcházející revize směrnice o uvádění nefinančních informací[20] kladla důraz na vynucování těchto požadavků na podávání zpráv v případě neplnění povinností;

    24. je toho názoru, že by většina definic ve směrnici o odpovědnosti za životní prostředí, zejména definice „škod na životním prostředí“ a „provozovatele“ měla být dále vyjasněna a v příslušných případech i rozšířena, aby byla tato směrnice spravedlivá a jasná pro všechny zúčastněné strany a držela krok s rychlým vývojem znečišťujících látek; vítá proto stávající úsilí o vypracování společného stanoviska ke klíčovým definicím a pojmům této směrnice; vyjadřuje však politování nad tím, že se Komise a vládní odborné skupiny pro směrnici o odpovědnosti za životní prostředí nedohodly na formátu tohoto stanoviska, což znamená, že zůstane dokumentem vypracovaným poradenskou firmou, kterou najala Komise, aby byla nápomocna při provádění víceletého pracovního programu v oblasti směrnice o odpovědnosti za životní prostředí na období 2017–2020;

    25.  je toho názoru, že revize směrnice o odpovědnosti za životní prostředí by měla být sladěna s Pařížskou dohodou o klimatu, aby byly chráněny zájmy občanů EU i životní prostředí; uznává přirozenou hodnotu životního prostředí a ekosystémů a jejich právo na účinnou ochranu;

    26. konstatuje, že režimy odpovědnosti za difúzní znečištění jsou v právu EU roztříštěné; vyzývá Komisi, aby vypracovala studii o tom, jak různé režimy odpovědnosti EU řeší difúzní znečištění;

    27. zdůrazňuje, že rozdílné výklady a uplatňování kritérií uvedených v příloze I směrnice o životním prostředí, které upřesňují definici „škod na životním prostředí“ uvedenou v čl. 2 odst. 1 písm. a) této směrnice, jsou jedním z důvodů jejího nejednotného uplatňování; vyzývá proto k důslednějšímu uplatňování a dalšímu vyjasnění a k vypracování pokynů ohledně kritérií a toho, co podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí představuje „významnou škodu“;

    28. vyzývá Komisi, aby posoudila, zda by rozšíření oblasti působnosti směrnice o odpovědnosti za životní prostředí a činností uvedených v příloze III k této směrnici mohlo omezit krátkodobé a dlouhodobé škody na životním prostředí, lidském zdraví a kvalitě ovzduší; žádá rovněž Komisi, aby posoudila, zda přístup založený na zásadě předběžné opatrnosti řádně a účinně předjímá potenciálně nebezpečné dopady nebo rizika;

    29. naléhavě vyzývá Komisi a Radu, aby problematiku trestných činů proti životnímu prostředí považovaly za svou prioritu; vyzývá Komisi, aby plně využila čl. 83 odst. 2 SFEU a zvážila přijetí celkové rámcové směrnice o trestných činech proti životnímu prostředí a účinných a přiměřených sankcích, v níž by stanovila stíhatelné skutky, povahu porušení zákona, typy trestných činů, režimy odškodnění, opatření pro vrácení do původního stavu a minimální sankce, včetně celkové odpovědnosti právnických a fyzických osob; vyzývá Komisi, aby posoudila možnost zahrnout trestné činy proti životnímu prostředí do kategorií trestných činů uvedených v čl. 83 odst. 1 SFEU;

    30. domnívá se, že komplexní a účinná preventivní opatření a odrazující a přiměřené trestní sankce jsou důležitými odrazujícími prostředky proti škodám na životním prostředí; vyjadřuje politování nad nízkou mírou odhalování, vyšetřování, stíhání a odsouzení u trestných činů proti životnímu prostředí; domnívá se rovněž, že v souladu se zásadou „znečišťovatel platí“ by společnosti měly nést veškeré náklady spojené se škodami na životním prostředí, které přímo způsobily, aby byly motivovány internalizovat své vnější environmentální náklady a vyhýbaly se externalizaci nákladů;

    31. zdůrazňuje, že škody na životním prostředí by měly mít za následek správní, občanskoprávní a trestní odpovědnost příslušných společností v souladu se zásadou zákazu dvojího trestu; konstatuje, že tyto formy odpovědnosti existují souběžně s jinými režimy odpovědnosti v oblasti obchodního práva, jako jsou spotřebitelské právo nebo právní předpisy v oblasti hospodářské soutěže;

    32. vyjadřuje znepokojení nad vysokým počtem případů trestných činů proti životnímu prostředí, neboť ze souhrnných odhadů OECD, Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC), Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) a Interpolu týkajících se peněžní hodnoty všech trestných činů proti životnímu prostředí vyplývá, že se jedná o čtvrtou nejrozšířenější mezinárodní trestnou činnost; uznává přímou či nepřímou souvislost mezi trestnými činy proti životnímu prostředí a nadnárodní organizovanou trestnou činností a korupcí[21]; vyzývá Europol, aby aktualizoval studii z roku 2015[22] a pravidelně poskytoval aktualizované údaje; poukazuje na to, že zmrazování a konfiskace výnosů z trestné činnosti, včetně trestné činnosti proti životnímu prostředí, jsou klíčovými prostředky pro boj proti organizované trestné činnosti, a zdůrazňuje, že je důležité využívat tyto výnosy také pro sociální účely s cílem napravit vzniklé škody a zlepšit životní prostředí;

    33. vyzývá Komisi, aby prozkoumala možnost rozšíření mandátu Úřadu evropského veřejného žalobce, jakmile bude plně vytvořen a plně provozuschopný, aby se vztahoval i na trestné činy proti životnímu prostředí;

    34. vyzývá Europol a Eurojust k důslednější dokumentaci, vyšetřování a stíhání trestných činů proti životnímu prostředí; vyzývá Komisi, Europol a Eurojust, aby poskytovaly další podporu a účinnější a institucionalizovanější strukturu stávajícím sítím odborníků, přeshraničním donucovacím orgánům, environmentálním agenturám a zvláštním státním žalobcům, jako jsou např. Evropská síť státních zástupců pro životní prostředí (ENPE) a Fórum soudců Evropské unie pro životní prostředí (EUFJE);

    35. vyzdvihuje význam (elektronického) školení aktérů vymáhání práva v oblasti životního prostředí a vyzývá agenturu CEPOL, aby zintenzivnila svou odbornou přípravu v této oblasti;

    36. zdůrazňuje, že je důležité posílit síť Europolu pro potírání trestné činnosti proti životnímu prostředí (EnviCrimeNet) na vnitrostátní úrovni i na úrovni EU, aby bylo možné nezávislé a účinné vyšetřování v boji proti těmto trestným činům;

    37. zdůrazňuje, že režim odpovědnosti EU za životní prostředí musí respektovat soudržnost politik ve prospěch rozvoje a zásadu „neškodit“;

    38. vyzývá Komisi, aby posoudila zavedení režimu sekundární odpovědnosti, a sice odpovědnosti mateřské společnosti a odpovědnosti za dodavatelský řetězec v případě škod na lidském zdraví a životním prostředí[23], a aby posoudila současnou situaci v oblasti odpovědnosti dceřiných společností působících mimo EU, včetně možných zlepšení v případech škod na životním prostředí;

    39. vítá oznámení Komise, že její návrh o náležité péči a odpovědnosti podniků bude zahrnovat režim odpovědnosti, a domnívá se, že v zájmu toho, aby bylo poškozeným umožněno získat účinnou právní ochranu, by podniky měly nést odpovědnost v souladu s vnitrostátním právem za újmu, kterou jimi ovládané podniky jednáním nebo opomenutím způsobily, nebo k níž přispěly, pokud se tyto jimi ovládané podniky dopustily porušení lidských práv nebo způsobily škodu na životním prostředí, ledaže podnik může prokázat, že jednal s náležitou péčí v souladu se svými povinnostmi náležité péče a přijal veškerá přiměřená opatření, aby této újmě zabránil;

    40. je toho názoru, že možnosti zproštění odpovědnosti na základě povolení a na základě stavu znalostí podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí by měly být zachovány pouze tehdy, pokud může daná společnost dokázat, že nemohla vědět o nebezpečnosti své činnosti (obrácené důkazní břemeno); vyzývá proto k tomu, aby revidovaný režim odpovědnosti za životní prostředí omezil oblast působnosti uplatňování zproštění odpovědnosti na základě povolení a stavu znalostí s cílem zvýšit jeho účinnost v souladu se zásadou „znečišťovatel platí“;

    41. vyzývá Komisi, aby se zabývala možností uvést směrnici o odpovědnosti za životní prostředí do souladu s právními předpisy týkajícími se občanskoprávní odpovědnosti správních orgánů podniků v případech, kdy lze prokázat příčinnou souvislost mezi jednáním nebo opomenutím těchto správních orgánů a vznikem škody na životním prostředí, jak ji definuje směrnice o odpovědnosti za životní prostředí, a to mimo jiné v případech, kdy tato škoda vznikla v důsledku znečišťujících aktivit vykonávaných za účelem maximalizace zisku společnosti a zvýšení odměn jejích členů[24];

    42. zdůrazňuje, že náklady na škody na životním prostředí pro daňové poplatníky a odpovědné provozovatele by se mohly výrazně snížit využitím nástrojů finančního zajištění; konstatuje však, že směrnice o odpovědnosti za životní prostředí nestanoví povinný systém finančního zajištění;

    43. žádá Komisi, aby posoudila možnost zavedení systému povinného finančního zajištění (zahrnujícího pojištění, bankovní záruky, sdružení společností, cenné papíry a dluhopisy nebo fondy) s maximální prahovou hodnotou pro každý případ s cílem zabránit tomu, aby náklady na nápravu škod na životním prostředí museli nést daňoví poplatníci; dále žádá Komisi, aby vypracovala harmonizovanou metodiku EU pro výpočet maximálního prahu odpovědnosti s přihlédnutím k dané činnosti a dopadu na životní prostředí; zdůrazňuje, že je nezbytné zajistit, aby finanční náhradu bylo možné čerpat i v případě insolvence odpovědného provozovatele;

    44. žádá Komisi, aby vypracovala studii o zavedení systému finanční náhrady podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí na úrovni EU nebo na vnitrostátní úrovni pro případy, kdy jsou dostupné opravné prostředky vzhledem k rozsahu škody nedostatečné; zdůrazňuje, že související diskuse by se měly mimo jiné zabývat možnými způsoby vyčíslení škod na životním prostředí;

    45. domnívá se, že s ohledem na účel směrnice o odpovědnosti za životní prostředí, kterým je předcházení škodám na životním prostředí a jejich náprava, by se mělo budoucí nařízení (nařízení o odpovědnosti za životní prostředí) vztahovat na všechny společnosti působící v EU bez ohledu na to, kde byly vytvořeny nebo kde mají sídlo, a že pro uspokojení potřeb společností v globální ekonomice jsou nezbytné ucelený přístup a reciprocita; domnívá se rovněž, že uplatňování budoucího nařízení by se mělo rozšířit na veškeré subjekty, které dostávají finanční prostředky EU, vnitrostátní nebo regionální finanční prostředky a které svým jednáním způsobují nebo mohou způsobit škodu na životním prostředí;

    46. vítá skutečnost, že stále větší počet evropských společností se snaží dosáhnout cíle vytvářet udržitelné hodnoty, a vyzývá všechny společnosti, aby dodržovaly trojí zodpovědnost;

    47. uznává, že přechod na udržitelnější a ekologičtější výrobní metody může být pro společnosti časově náročný a nákladný, a zdůrazňuje význam právní jistoty a předvídatelnosti pro dotčené podniky;

    48. připomíná, že EU by měla prosazovat vysokou úroveň ochrany životního prostředí na svém vlastním území a měla by učinit vše pro to, aby zabránila škodám na životním prostředí, které ve třetích zemích způsobují společnosti sídlící v členských státech EU; připomíná rovněž, že neexistuje žádný právní nástroj EU, který by umožňoval trestně stíhat evropské společnosti v cizině za trestnou činnost proti životnímu prostředí nebo za činnosti, které způsobují škody na životním prostředí; vyzývá EU, aby vybídla mateřské společnosti, aby při své spolupráci s třetím zeměmi zaujaly udržitelný a odpovědný přístup v souladu s mezinárodními normami pro lidská práva a životní prostředí a aby nepřijímaly investiční strategie vedoucí přímo k nebezpečným důsledkům; vybízí Komisi, aby stanovila pobídky pro společnosti, které dobrovolně přijímají opatření v oblasti udržitelnosti nad zákonem stanovený rámec norem pro ochranu přírody a biologické rozmanitosti, a to s cílem vyhodnotit tato opatření, určit osvědčené postupy a poskytnout tak příklad jiným společnostem;

    49 vyzývá Komisi, aby zajistila plné provádění a prosazování ustanovení o biologické rozmanitosti ve všech obchodních dohodách, a to i prostřednictvím vrchního úředníka pro dodržování obchodních dohod; domnívá se, že Komise by měla lépe posoudit vliv obchodních dohod na biologickou rozmanitost, případně včetně následných opatření, s cílem posílit ustanovení o biologické rozmanitosti ve stávajících a budoucích dohodách;

    50. vyzývá Komisi, aby zajistila prosazování ustanovení týkajících se vytvoření nebo zachování rovných podmínek v otázkách životního prostředí v obchodních dohodách EU, pokud jsou tato ustanovení součástí dané dohody;

    51. je toho názoru, že v předem stanovených případech extrémně rozšířeného znečištění by k nápravě problému měly být použity nejen nástroje pro odpovědnost za životní prostředí, ale mnoho dalších, včetně správních opatření, finančních sankcí a v některých i případech trestního stíhání;

    52  vyzývá Komisi, aby vymáhala uplatňování sankcí stanovených podle směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí;

    53. vyzývá v této souvislosti Komisi, aby zajistila, aby byla sociální odpovědnost podniků v rámci prevence a nápravy škod na životním prostředí zohledňována při zadávání veřejných zakázek a poskytování veřejných finančních prostředků;

    54. vyzývá Komisi, aby neprodleně předložila návrh týkající se kontrol životního prostředí na úrovni EU, jak navrhuje Fórum pro dodržování právních předpisů a správu v oblasti životního prostředí v bodě devět svého pracovního programu, je však toho názoru, že pouhé doporučení, aby byla stanovena minimální kritéria pro kontroly životního prostředí, není dostatečné;

    55. vyzývá Komisi, aby podpořila opatření EU, jejích členských států a mezinárodního společenství, která mají zvýšit úsilí o potírání trestných činů proti životnímu prostředí; vyzývá Komisi a členské státy, aby zvyšovaly povědomí o této problematice a navrhovaly řešení na mezinárodních fórech;

    56. navrhuje, aby bylo doporučení Evropského parlamentu a Rady ze dne 4. dubna 2001[25], které stanoví podrobné vysvětlení toho, jak by měly být kontroly v oblasti životního prostředí prováděny, v případě potřeby aktualizováno a provedeno do závazného dokumentu nebo nařízení;

    57. vyzývá veřejnou ochránkyni práv EU, aby se více zaměřila na otázky související s environmentálním acquis;

    58. domnívá se, že společnosti, které byly usvědčeny z trestných činů proti životnímu prostředí, by po přiměřenou a omezenou dobu neměly mít možnost využívat opatření pro subjekty zaregistrované v rejstříku transparentnosti; za tímto účelem navrhuje revidovat rozsah působnosti a etický kodex rejstříku transparentnosti tak, aby zahrnoval ustanovení o dočasném vyloučení společností, které byly usvědčeny ze spáchání trestných činů proti životnímu prostředí;

    59. zdůrazňuje, že důvěrné nakládání s informacemi o účincích průmyslových činností spolu s obtížným dohledem a odhalováním postupů, jako je nedovolené ukládání látek nebo shazování odpadu do moře, odplynování plavidel a vypouštění olejů z nich, může vést k nárůstu počtu porušení zákona v souvislosti se znečištěním vody; zdůrazňuje proto, že členské státy musí příslušné informace zveřejnit s cílem, aby se usnadnilo hodnocení možné příčinné souvislosti mezi průmyslovými činnostmi a škodami na životním prostředí;

    60. podporuje výzvu OSN k celosvětovému uznání práva na bezpečné, čisté, zdravé a udržitelné životní prostředí na úrovni OSN;

    61. připomíná, že celosvětový nárůst trestných činů proti životnímu prostředí stále více ohrožuje dosažení Agendy OSN pro udržitelný rozvoj 2030 a že potravinové, zdravotní a hospodářské zabezpečení lidí v rozvojových zemích přímo závisí na životním prostředí; vyjadřuje politování nad tím, že úbytek biologické rozmanitosti v důsledku trestné činnosti proti životnímu prostředí a s tím související ztráta zdrojů zvyšují zranitelnost těchto osob;

    62. vyzývá ke zvýšení podpory místním orgánům a vládám rozvojových zemí při harmonizaci vnitrostátních právních předpisů a politik s mezinárodními normami ochrany životního prostředí; zdůrazňuje, že je třeba podporovat občanskou společnost a místní aktéry ve třetích zemích a v rozvojových zemích, kteří se snaží vyvodit trestní odpovědnost vládních orgánů odpovědných za státem tolerované nebo schválené poškozování životního prostředí soukromými a státem vlastněnými společnostmi;

    °

    ° °

    63. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Radě a Komisi.

     



    VYSVĚTLUJÍCÍ PROHLÁŠENÍ

    Jelikož směrnice o odpovědnosti za životní prostředí pochází z roku 2004, klade si Evropský parlament v této zprávě z vlastního podnětu za cíl určit oblasti, v nichž by mohlo dojít ke zlepšení, a učinit konkrétní doporučení, na která by navázala Evropská komise ve svých budoucích legislativních návrzích. Tyto návrhy by měly mimo jiné usilovat o předcházení škodám na životním prostředí zmírňováním rizik, posilováním zásady předběžné opatrnosti a zásady „znečišťovatel platí“, vytvářením rovných podmínek pro podniky a zajištěním toho, aby náklady na škody na životním prostředí nenesli daňoví poplatníci. Celkovým cílem by mělo být vyvážení environmentálních a podnikatelských zájmů.

    Postoj zpravodaje

    V členských státech existují v provádění a prosazování směrnice o odpovědnosti za životní prostředí významné rozdíly. Tato skutečnost brání rovným podmínkám na vnitřním trhu, neboť je pro podniky zbytečně komplikované a nákladné, aby na něm působily, a omezuje účinnou prevenci škod na životním prostředí a jejich nápravu. Zpravodaj je proto toho názoru, že by směrnice o odpovědnosti za životní prostředí měla být přeměněna v plně harmonizované nařízení. Během semináře o směrnici o odpovědnosti za životní prostředí, který se uskutečnil ve výboru JURI dne 27. října 2020, řada odborníků na toto téma potvrdila, že se jedná o schůdnou variantu.[26]

    Komise by měla zvážit vytvoření pracovní skupiny EU pro směrnici o odpovědnosti za životní prostředí sestávající z vysoce kvalifikovaných odborníků, která by členské státy na jejich žádost při provádění a prosazování této směrnice podporovala. Tato pracovní skupina by rovněž mohla nabízet podporu a poradenství poškozeným jednotlivcům (podobně jako síť SOLVIT) ohledně dostupných možností pro podání žaloby na úrovni EU v případě škod na životním prostředí.

    Komise by měla rovněž posoudit, zda by neměl být případně zaveden systém povinného finančního zajištění s cílem zajistit, aby náklady na škody na životním prostředí nenesli v případě platební neschopnosti společnosti daňoví poplatníci.

    Ze stejného důvodu by měla Komise posoudit, zda by za účelem zmírnění rizik neměla být zavedena odpovědnost mateřské společnosti a odpovědnost za dodavatelský řetězec.

    Směrnice o odpovědnosti za životní prostředí by se navíc měla vztahovat na všechny společnosti působící na vnitřním trhu bez ohledu na to, kde byly zapsány do obchodního rejstříku nebo kde mají ve skutečnosti sídlo. Nutná je také vzájemnost, aby se zabránilo nespravedlivé hospodářské soutěži a bylo možné uspokojit potřeby společností v globální ekonomice. Spolu s vytvořením rovných podmínek na vnitřním trhu se jednalo o nejčastější požadavky zástupců průmyslu, se kterými zpravodaj hovořil.

    Komise by měla prověřit, zda je nutné a možné rozšířit oblast působnosti směrnice o odpovědnosti za životní prostředí tak, aby byla v souladu s dalšími právními předpisy EU, a mít holistický přístup bránící dlouhodobým a krátkodobým škodám na životním prostředí, lidském zdraví a kvalitě ovzduší, a rovněž posoudit, zda přístup založený na zásadě předběžné opatrnosti řádně předjímá potenciálně nebezpečná rizika nebo dopady.

    Dále je zpravodaj toho názoru, že by ve směrnici o odpovědnosti za životní prostředí měly být vyjasněny definice, aby byla spravedlivá a jasná pro všechny zúčastněné strany a držela krok s rychlým vývojem znečišťujících látek.

    Pokud jde o možnosti výjimek na základě povolení a stavu znalostí, je zpravodaj toho názoru, že v případech předvídatelnosti, nebo pokud měli vědci dané společnosti předpoklady k tomu, aby přijali jiné rozhodnutí, by tyto výjimky měly zůstat v platnosti jen v případě, že je společnost schopna dokázat, že nemohla vědět o nebezpečnosti své činnosti (obrácené důkazní břemeno).

    Směrnice o odpovědnosti za životní prostředí by měla být uvedena do souladu s právními předpisy týkajícími se občanskoprávní odpovědnosti členů správních orgánů společností, kteří svými nezodpovědnými rozhodnutími způsobují škody na životním prostředí, jako tomu bylo v případě Volkswagenu (tzv. skandál „dieselgate“).

    Konečně v případech extrémně rozšířeného znečištění by k nápravě mělo být možné použít nejen nástroje pro odpovědnost za životní prostředí, ale mnoho dalších, včetně administrativních opatření, finančních sankcí a někdy i trestního stíhání.

     


     

     

    STANOVISKO VÝBORU PRO ROZVOJ (7.12.2020)

    pro Výbor pro právní záležitosti

    k odpovědnosti společností za škody na životním prostředí

    (2020/2027(INI))

    Zpravodajka: Caroline Roose

     

     

    NÁVRHY

    Výbor pro rozvoj vyzývá Výbor pro právní záležitosti jako příslušný výbor, aby do návrhu usnesení, který přijme, začlenil tyto návrhy:

    1. vzhledem k tomu, že Parlament se v posledních letech aktivně podílel na prosazování režimu odpovědnosti za škody na životním prostředí a porušování lidských práv, k nimž dochází v třetích zemích, a to zejména přijetím usnesení ze dne 25. října 2016 o odpovědnosti podniků za závažné porušování lidských práv ve třetích zemích;

    2. vzhledem k tomu, že zásada 21 Stockholmské deklarace a zásada 2 Deklarace z Ria uznávají svrchované právo států využívat vlastní přírodní zdroje, ale také odpovědnost či povinnost nezpůsobovat škody na životním prostředí jiných států nebo oblastí mimo jejich jurisdikci;

    3. vzhledem k tomu, že v mnoha rozvojových zemích bylo zaznamenáno porušování lidských práv a poškozování životního prostředí, včetně vyvlastňování půdy původních obyvatel a místních komunit, moderního otroctví, ničení ekosystémů, znečišťování vody a nadměrného využívání přírodních zdrojů;

    4. vzhledem k tomu, že stále častěji dochází k případům, kdy se oběti znečištění způsobeného dceřinými společnostmi evropských společností pokouší podat žalobu proti mateřským společnostem u soudů v EU ve věci odpovědnosti za životní prostředí;

    5. vzhledem k tomu, že porušování lidských práv a poškozování životního prostředí jsou často hluboce propojeny a je třeba je odpovídajícím způsobem řešit, a to holistickým přístupem;

    6. připomíná, že celosvětový nárůst trestné činnosti proti životnímu prostředí představuje stále větší hrozbu pro dosažení Agendy OSN pro udržitelný rozvoj 2030, Pařížské dohody a Úmluvy o biologické rozmanitosti, zejména v rozvojových zemích; je znepokojen tím, že trestná činnost proti životnímu prostředí často není odhalena z důvodu nezájmu nebo neúčinnosti vymáhání práva, a to zejména v rozvojových zemích;

    7. podporuje výzvu OSN a dalších mezinárodních organizací, aby bylo celosvětově uznáno právo na bezpečné, čisté, zdravé a udržitelné životní prostředí na úrovni OSN, což musí zahrnovat povinnost stíhat osoby, které toto právo porušují; vyzývá Unii, aby za tímto účelem upravila Listinu základních práv EU; vyzývá EU a členské státy, aby zintenzivnily své úsilí o dosažení cílů udržitelného rozvoje do roku 2030 v kontextu „desetiletí opatření“, Zelené dohody a strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030;

    8. připomíná, že EU by měla prosazovat vysokou úroveň ochrany životního prostředí na svém vlastním území a měla by učinit vše pro to, aby zabránila škodám na životním prostředí, které ve třetích zemích způsobují podniky sídlící v členských státech EU; uznává, že je třeba, aby členské státy zavedly povinný a harmonizovaný rámec pro náležitou péči na úrovni Unie s cílem zajistit, aby činnost v oblasti náležité péče nebyla striktně omezena na vnitrostátní úsilí na úrovni členských států, a naléhavě vyzývá členské státy k zavedení tohoto rámce; připomíná, že náležitá péče je v první řadě preventivním mechanismem a že dotčené společnosti by měly mít především povinnost identifikovat potenciální nebo skutečné nepříznivé dopady a přijímat strategie a opatření k jejich řešení; zdůrazňuje, že pokud podnik způsobí nepříznivý dopad nebo k němu přispěje, by měl zajistit nápravu a měl by za takovéto dopady nést jako podnik odpovědnost; zdůrazňuje, že odpovědnost podniků, a to i za škody spojené s činností podniku, je nezbytná k zajištění toho, aby byly společnosti motivovány k uplatňování zásad náležité péče a k zajištění účinnosti náležité péče;

    9. připomíná, že podle Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) a Interpolu dosahuje peněžní hodnota trestné činnosti proti životnímu prostředí 70 až 213 miliard USD ročně; zdůrazňuje, že nezákonné obchodování se zvířaty a lesními produkty zasahuje převážně rozvojové země; vyzývá EU, aby tyto země více podporovala v boji proti nezákonnému obchodování, které má dopad na životní prostředí, připravuje je o další zdroje příjmů a brání jejich sociálnímu a hospodářskému rozvoji;

    10. zdůrazňuje, že potravinové, zdravotní a hospodářské zabezpečení obyvatel rozvojových zemí přímo závisí na biologické rozmanitosti; vyjadřuje politování nad tím, že úbytek biologické rozmanitosti v důsledku trestné činnosti proti životnímu prostředí a s tím související ztráta zdrojů zvyšují jejich zranitelnost;

    11. zdůrazňuje, že ačkoli se mezinárodní právo v oblasti životního prostředí vyvíjí přijímáním smluv a úmluv, trestní právo ani nadále nepostačuje k tomu, aby mohlo zabránit významným ekologickým škodám; naléhavě vyzývá EU, aby v rámci boje proti trestné činnosti proti životnímu prostředí zajistila odpovědnost a učinila tento boj strategickou politickou prioritou v rámci mezinárodní soudní spolupráce a pro orgány EU a konferenci smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, a to zejména podporou řádné správy v oblasti životního prostředí, podporou dodržování mnohostranných dohod o ochraně životního prostředí, a to i zavedením trestních sankcí, podporou výměny osvědčených postupů o ochraně životního prostředí prostřednictvím dialogu se soukromým a veřejným sektorem, místními orgány ve třetích zemích a občanskou společností a podporou rozšíření oblasti působnosti Mezinárodního trestního soudu o trestné činy, které podle Římského statutu představují ekocidu;

    12. vyzývá Komisi, aby zvážila návrh reformy směrnice 2008/99/ES ze dne 19. listopadu 2008 o trestněprávní ochraně životního prostředí, kterou by se rozšířil seznam druhů jednání klasifikovaných jako trestné činy proti životnímu prostředí a stanovil by se minimální rámec sankcí s cílem zajistit odrazující účinek v celé EU;

    13. vítá strategii EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030 a skutečnost, že prioritou při vyjednávání obchodních dohod s rozvojovými zeměmi je ochrana živočichů a rostlin; připomíná odhodlání Evropské komise přezkoumat akční plán EU pro boj proti nezákonnému obchodu s volně žijícími a planě rostoucími druhy, zejména proti nezákonnému obchodu se slonovinou; požaduje v tomto ohledu, aby byl slon africký, kterému hrozí vyhynutí kvůli nezákonnému obchodu se slonovinou, začleněn do přílohy I Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES);

    14. vyzývá Komisi a členské státy, aby zavedly systémy ochrany pro oběti škod na životním prostředí a zajistily jim plný přístup ke spravedlnosti, odškodnění a pomoci v situaci, kdy směrnice o odpovědnosti za životní prostředí neumožňuje organizacím občanské společnosti nebo jednotlivcům podávat žaloby na společnosti z důvodu údajného porušení směrnice; požaduje, aby dotčené fyzické a právnické osoby měly právo podávat na základě směrnice o odpovědnosti za životní prostředí žaloby na společnosti; dále vyzývá k usnadnění podávání zástupných žalob nevládními organizacemi za porušování norem v oblasti životního prostředí ze strany společností;

    15. zdůrazňuje, že režim odpovědnosti EU za životní prostředí musí respektovat soudržnost politik ve prospěch rozvoje a zásadu „neškodit“;

    16. vítá návrh Komise na zlepšení provádění Aarhuské úmluvy a řešení obav vyjádřených Výborem pro dohled nad dodržováním Aarhuské úmluvy, pokud jde o dodržování mezinárodních závazků EU podle této úmluvy;

    17. vyzývá Komisi a členské státy, aby podporovaly ratifikaci Aarhuské úmluvy třetími zeměmi a hrály aktivní úlohu v pracovní skupině pro přístup k právní ochraně při sdílení informací, zkušeností a osvědčených postupů v příslušné judikatuře se třetími zeměmi;

    18. vyzývá Komisi a členské státy, aby prosazovaly zásady Aarhuské úmluvy v mezinárodních organizacích a v rámci mezinárodních postupů týkajících se životního prostředí;

    19. připomíná, že směrnice o odpovědnosti za životní prostředí má zásadní význam pro uplatňování zásady „znečišťovatel platí“; vyjadřuje politování nad tím, že pravidla odpovědnosti z velké části nebyla uplatňována a nejsou schopna plnit své kompenzační a preventivní funkce; domnívá se, že v zájmu zajištění účinného dodržování zásady „znečišťovatel platí“ by směrnice o odpovědnosti za životní prostředí měla zavést režim objektivní odpovědnosti za všechny druhy škod na životním prostředí nebo za situace bezprostředního ohrožení životního prostředí, a to i v situacích, kdy škoda vznikla v důsledku výslovně povolených činností nebo kdy potenciální škoda v důsledku těchto činností nemohla být známa v době, kdy k těmto činnostem došlo, a stanovit nepoužitelnost zákonných omezení sankčního řízení;

    20. domnívá se, že sociální odpovědnost podniků a odpovědnost podniků za životní prostředí hrají doplňkovou úlohu k odpovědnosti za životní prostředí, neboť řádné dodržování sociální odpovědnosti podniků a odpovědnosti podniků za životní prostředí může snížit pravděpodobnost poškození životního prostředí; vyzývá Komisi, aby přijala ambiciózní právní předpisy týkající se povinného rámce EU pro náležitou péči; zdůrazňuje, že tyto právní předpisy by se měly řídit přístupem, který se vztahuje na všechny komodity, měly by se uplatňovat na všechny hospodářské subjekty v dodavatelském řetězci, včetně těch finančních, ať už v nižších či vyšších patrech dodavatelského řetězce, a měly by být doprovázeny spolehlivým mechanismem pro podávání zpráv, zveřejňování a prosazování, včetně účinných, přiměřených a odrazujících sankcí za jejich nedodržování; připomíná však, že tyto právní předpisy musí doplňovat právní předpisy, které stanoví závazný rámec pro odpovědnost podniků EU působících ve třetích zemích v oblasti životního prostředí; opakuje rovněž, že je třeba vypracovat normy pro povinné zveřejňování příslušných informací ze strany podniků v rámci revize směrnice 2014/95/EU ze dne 22. října 2014 o podávání nefinančních zpráv, a to zejména začleněním mechanismu vymáhání a sankcí na podporu požadavků na podávání zpráv;

    21. domnívá se, že v zájmu dosažení vysoké úrovně ochrany životního prostředí by se oblast působnosti směrnice o odpovědnosti za životní prostředí měla rozšířit tak, aby zahrnovala jakýkoli druh jednání, které je škodlivé pro životní prostředí nebo představuje bezprostřední riziko pro životní prostředí, zejména jakýkoli druh bezprostředního ohrožení nebo poškození vody a půdy;

    22. upozorňuje na překážky, které brání tomu, aby společnosti nesly odpovědnost za škody na životním prostředí, jako je režim omezené odpovědnosti, platební neschopnost, překážky v přístupu ke spravedlnosti, zpoždění a kauzální nejistota a nedostatečně podrobná kritéria pro posouzení poškození životního prostředí;

    23. vítá úsilí některých vedoucích podniků a korporací o zavedení dobrovolných opatření na prosazování lidských práv a norem ochrany životního prostředí; uznává však, že dobrovolné úsilí nestačí a že pro řešení trestné činnosti v oblasti životního prostředí a pro ochranu a prosazování univerzálních norem ochrany životního prostředí je zapotřebí souhrnný rámec;

    24. připomíná, že regulační rámec pro nadnárodní korporace je chybný, protože pravidla obsažená v mnohostranných environmentálních dohodách nejsou pro mezinárodní korporace závazná podle mezinárodního práva; připomíná rovněž, že neexistuje žádný právní nástroj EU, který by umožňoval trestně stíhat evropské společnosti v cizině za trestnou činnost proti životnímu prostředí nebo za činnosti, které způsobují na životním prostředí škody; zdůrazňuje proto, že současný systém spoléhání se na vnitrostátní právní předpisy pravděpodobně podceňuje závažnost poškozování životního prostředí podniky; vyzývá EU a členské státy, aby na tomto základě poskytly přístup ke spravedlnosti tím, že umožní obětem, aby podávaly žaloby na mateřské společnosti u soudu v EU, v souvislosti s tím, že mnoho právních systémů hostitelských států nemá odpovídající parametry;

    25. vyzývá dále ke zvýšení podpory místním orgánům a vládám rozvojových zemí při harmonizaci vnitrostátních právních předpisů a politik s mezinárodními normami ochrany životního prostředí a v jejich úsilí o lepší vnitrostátní prosazování právních předpisů o náležité péči a odpovědnosti podniků ve třetích zemích;

    26. domnívá se, že všechny členské státy by měly vytvořit režimy objektivní odpovědnosti s cílem stanovit nápravu veškerých přímých škod, které vznikly jednotlivcům v důsledku škod na životním prostředí způsobených provozovatelem; vyzývá Komisi, aby za tímto účelem předložila legislativní návrh;

    27. připomíná, že podle stávající směrnice o odpovědnosti za životní prostředí zde není žádný prostor pro vymáhání odpovědnosti mateřské společnosti, přičemž negativním vedlejším účinkem je, že některé společnosti mohou zneužívat své omezené odpovědnosti při investování do nebezpečných odvětví tím, že založí oddělené právní subjekty s cílem externalizovat environmentální náklady a omezit tím svoji exponovanost v právní oblasti a v oblasti veřejných vztahů; vyjadřuje přesvědčení, že EU musí vyvinout inkluzivní přístup k odpovědnosti podniků; zdůrazňuje, že odpovědnost společností za životní prostředí by měla být propojena s globálním rozměrem výrobního procesu;

    28. připomíná nedostatečné řízení v rámci globálních hodnotových řetězců; znovu opakuje, že je zapotřebí společný regulační rámec, který by činil společnosti  (právně) odpovědné; vyzývá EU, aby vybídla mateřské společnosti, aby ve své spolupráci s třetími zeměmi přijaly udržitelný a odpovědný přístup v souladu s mezinárodními normami pro lidská práva a životní prostředí a aby nepřijímaly investiční strategie vedoucí přímo k nebezpečným důsledkům; zdůrazňuje, že je třeba vytvořit rovné podmínky pro podniky a společnosti pro dodržování lidských práv a norem v oblasti životního prostředí;

    29. zastává názor, že oblast přísné odpovědnosti by se měla rozšířit na mateřské společnosti v dodavatelském řetězci, aby se předešlo rizikům morálního hazardu, v souladu se zásadou, že podniky EU mají povinnost náležité péče o to, aby předcházely poškozování životního prostředí zapříčiněné jejich dceřinými společnostmi, jež vyvíjejí činnost mimo Unii, a jako doplnění této zásady; naléhavě vyzývá Komisi, aby posoudila proveditelnost přijetí takového opatření; zdůrazňuje, že je důležité začlenit do obchodních dohod EU doložky, jež zajistí vysokou úroveň ochrany životního prostředí;

    30. konstatuje, že společnosti hraji v systému směrnice odpovědnosti za životní prostředí důležitou úlohu; domnívá se však, že s ohledem na administrativní povahu směrnice o odpovědnosti za životní prostředí, hrají správní orgány klíčovou úlohu v přebírání iniciativy a rychlé reakci při zjištění, že došlo k poškození životního prostředí, i při přijímání vhodných opatření předcházejících další škodě;

    31. připomíná, že insolvence vážně podkopává odstrašující účinky směrnice o odpovědnosti za životní prostředí při předcházení škodám na životním prostředí; připomíná, že dosud neexistuje žádná formální povinnost poskytovat finanční záruky podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí; vyzývá na tomto základě k rozvoji harmonizovaného rámce povinných záruk za solventnost tak, aby zahrnoval odpovědnost společností podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí v případě insolvence, s cílem posílit preventivní účinek směrnice a hledat optimální mix mezi budoucími předpisy EU o povinné náležité péči v oblasti životního prostředí a správními, občanskoprávními a trestními systémy prosazování práva zaměřenými na řešení případů poškozování životního prostředí;

    32. připomíná, že systém odpovědnosti podniků za porušování lidských práv je v současné době na půdě OSN předmětem jednání v rámci mezivládní pracovní skupiny Rady pro lidská práva OSN, pro vztah nadnárodních společností a dalších podniků k lidským právům (OEIGWG), jejíž trvání není časově omezeno; vyjadřuje však politování nad tím, že Komise nemá žádný mandát od Rady k vedení jednání jménem EU týkajícího se její účasti v této mezivládní skupině; znovu vyzývá EU a její členské státy, aby se aktivně a konstruktivně do tohoto procesu zapojily s cílem přijmout závaznou a vymáhatelnou smlouvu OSN o podnikání a lidských právech;

    33. zdůrazňuje, že je třeba zlepšit přístup obětí poškozování životního prostředí ke spravedlnosti, a to prostřednictvím kolektivních žalob a mechanismů odškodnění, a vyzývá k posouzení těchto možností v souladu s hlavními zásadami OSN pro podnikání a lidská práva (UNGPs) a podle závazné a vymáhatelné smlouvy OSN o podnikání a lidských právech; připomíná v této souvislosti pozitivní úlohu, kterou mají v tomto smyslu hrát budoucí právní předpisy o povinné náležité péči v souvislosti s vytvořením mechanismů, které zaručí účinný přístup ke spravedlnosti ve členských státech pro oběti škod na životním prostředí ve třetích zemích, pokud činnost způsobující škodu provedly společnosti se sídlem v členském státě nebo právnické osoby pod kontrolou těchto společností;

    34. zdůrazňuje klíčovou úlohu nevládních organizací působících v oblasti životního prostředí při zvyšování povědomí a přijímání právních kroků; zdůrazňuje proto, že je třeba zlepšit přístup ke spravedlnosti pro nevládní organizace, zejména v případě široce rozšířeného znečistění, včetně odstranění finančních překážek pro vedení sporů v případě zahájení právních kroků podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí; vyjadřuje politování nad skutečností, že v širším slova smyslu většina hlavních mnohostranných environmentálních dohod mezi státy nezahrnuje ustanovení o mezinárodní odpovědnosti za životní prostředí; vyzývá Unii a její členské státy, aby na tomto základě usilovaly o vytvoření nezávislého mezinárodního orgánu pro oblast odpovědnosti za životní prostředí.

    35. připomíná, že odpovědnost za životní prostředí by měla být řádně zavedena a vymáhána s cílem lépe chránit zdroje biologické rozmanitosti a zajistit, aby bylo zastaveno jakékoli nezákonné přetváření přírodních stanovišť a aby náklady na jejich obnovu nesly zodpovědné subjekty; zdůrazňuje v této souvislosti, že evropská směrnice o odpovědnosti za životní prostředí stanoví úplný seznam činností, jež mohou vést k odpovědnosti společností za škody na životním prostředí i nad rámec škod na biologické rozmanitosti; zdůrazňuje, že tento přístup závažným způsobem omezuje uplatňování zásady „znečišťovatel platí“; vyzývá k tomu, aby všechny společnosti nesly odpovědnost za jakékoli škody na životním prostředí, zejména došlo-li k nim vinou společnosti nebo v důsledku její závažné nedbalosti; v širším slova smyslu zdůrazňuje, že mezinárodní právo se vyvinulo tak, aby zahrnulo nové pojmy, jako je společné dědictví lidstva, udržitelný rozvoj a budoucí pokolení, ale upozorňuje, že neexistuje žádný stálý mezinárodní mechanismus na monitorování a řešení poškozování životního prostředí nebo jeho ničení, jež mají silně negativní dopady na náš společný svět či dlouhodobé ekosystémové služby; vyzývá EU a její členské státy, aby za tímto účelem podpořily změnu paradigmatu tak, aby zahrnula do mezinárodního práva životního prostředí „ekocidu“ a právo budoucích generací;

    36. připomíná, že máme jen jeden oceán a že s ohledem na jeho služby celému lidstvu je naším společným statkem; připomíná, že část 12 Úmluvy OSN o mořském právu svěřuje státům výlučná práva nad jejich výlučnými ekonomickými zónami a zaručuje volnou plavbu mimo oblasti spadající pod jednotlivé jurisdikce; připomíná však, že to nezbavuje státy, a tedy ani vnitrostátní aktéry, zejména společnosti působící na moři, jejich odpovědnosti za ochranu mořských a pobřežních ekosystémů; zdůrazňuje v tomto ohledu, že je důležité zajistit odpovědnost společností za životní prostředí v případě rizik spojených s využíváním mořských zdrojů a námořní dopravy ve vodách rozvojových zemí;

    37. vyzývá k tomu, aby byla stanovena jasná pravidla pro odpovědnost dovozců, zpracovatelů a maloobchodníků s cílem zajistit plnou zákonnost a transparentnost dodavatelského řetězce všech zemědělských komodit, a tak předcházet ničení životního prostředí v EU i mimo ni;

    38. konstatuje, že definice poškození životního prostředí stanovená ve směrnici o odpovědnosti za životní prostředí brání účinné ochraně životního prostředí tím, že uměle odděluje škodu způsobenou na chráněných druzích a přírodních stanovištích, poškození vody a půdy; vyzývá ke změně definice poškození životního prostředí s cílem zaujmout více celostní přístup;

    39. podporuje správné provádění směrnice o odpovědnosti za životní prostředí tím, že vybízí členské státy, aby zaznamenávaly údaje o incidentech v souvislosti s touto směrnicí, zveřejnily rejstříky podle ELD a shromažďovaly údaje požadované pro účelné dokumentování a účinné uplatňování směrnice v jejich zemi;

    40. konstatuje, že práh významnosti požadovaný pro to, aby poškození spadalo do oblasti působnosti směrnice, se v praxi ukazuje jako příliš vysoký na to, aby umožňoval účinnou ochranu životního prostředí; vyzývá k zrušení tohoto prahu nebo jeho vyjasnění s cílem odstranit překážky pro ochranu životního prostředí;

    41. zdůrazňuje, že je třeba podpořit občanskou společnost a místní aktéry ve třetích zemích a v rozvojových zemích, když se snaží volat k zodpovědnosti vládní orgány odpovědné za státem tolerované nebo schvalované poškozování životního prostředí zapříčiněné soukromými a státem vlastněnými společnostmi, zejména při zajištění včasného a stálého zapojení místních komunit a dostupných kanálů pro podávání zpráv o rizikách pro životní prostředí;

    42. zdůrazňuje zejména klíčovou úlohu ochránců životního prostředí a organizací občanské společnosti v rozvojových zemích při přecházení krokům poškozujícím životní prostředí a v boji proti těmto krokům; připomíná, že tito aktéři mohou čelit fyzickému a psychickému násilí v mnoha podobách s cílem potlačit jejich akce; vyzývá Komisi, aby posílila rámec pro jejich ochranu, zejména přijetím konkrétních právních opatření definujících ochránce životního prostředí, především prostřednictvím finančních nástrojů pro rozvojovou pomoc, s cílem zajistit jejich práva a poukázat na jejich úlohu v ochraně, zachování a obnově životního prostředí.

     


    INFORMACE O PŘIJETÍ VE VÝBORU POŽÁDANÉM O STANOVISKO

    Datum přijetí

    7.12.2020

     

     

     

    Výsledek konečného hlasování

    +:

    –:

    0:

    13

    10

    2

    Členové přítomní při konečném hlasování

    Anna-Michelle Asimakopoulou, Hildegard Bentele, Dominique Bilde, Udo Bullmann, Catherine Chabaud, Antoni Comín i Oliveres, Ryszard Czarnecki, Gianna Gancia, Mónica Silvana González, Pierrette Herzberger-Fofana, György Hölvényi, Rasa Juknevičienė, Pierfrancesco Majorino, Erik Marquardt, Norbert Neuser, Janina Ochojska, Jan-Christoph Oetjen, Christian Sagartz, Marc Tarabella, Tomas Tobé, Miguel Urbán Crespo, Bernhard Zimniok

    Náhradníci přítomní při konečném hlasování

    Barry Andrews, María Soraya Rodríguez Ramos, Caroline Roose

     

     

     

     


     

    JMENOVITÉ KONEČNÉ HLASOVÁNÍ
    VE VÝBORU POŽÁDANÉM O STANOVISKO

    13

    +

    S&D

    Udo Bullmann, Mónica Silvana González, Pierfrancesco Majorino, Norbert Neuser, Marc Tarabella

    RENEW

    Barry Andrews, Catherine Chabaud, María Soraya Rodríguez Ramos

    GREENS/EFA

    Pierrette Herzberger‑Fofana, Erik Marquardt, Caroline Roose

    EUL/NGL

    Miguel Urbán Crespo

    NI

    Antoni Comín i Oliveres

     

    10

    -

    EPP

    Anna-Michelle Asimakopoulou, Hildegard Bentele, György Hölvényi, Rasa Juknevičiené, Janina Ochojska, Christian Sagartz, Tomas Tobé

    ID

    Gianna Gancia, Bernhard Zimniok

    ECR

    Ryszard Czarnecki

     

    2

    0

    RENEW

    Jan-Christoph Oetjen

    ID

    Dominique Bilde

     

    Význam zkratek:

    + : pro

    - : proti

    0 : zdrželi se

     

     

     

     


     

     

    STANOVISKO VÝBORU PRO ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ, VEŘEJNÉ ZDRAVÍ A BEZPEČNOST POTRAVIN (29.1.2021)

    pro Výbor pro právní záležitosti

    o odpovědnosti společností za škody na životním prostředí

    (2020/2027(INI))

    Zpravodaj: Pascal Canfin

     

     

    NÁVRHY

    Výbor pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin vyzývá Výbor pro právní záležitosti jako příslušný výbor, aby do návrhu usnesení, který přijme, začlenil tyto návrhy:

    A. vzhledem k tomu, že Zelená dohoda pro Evropu stanoví ambiciózní cíl nulového znečištění, kterého má být dosaženo prostřednictvím průřezové strategie na ochranu zdraví občanů před zhoršováním životního prostředí a jeho znečišťováním, a zároveň požaduje spravedlivou transformaci, která nikoho neopomene;

    B. vzhledem k tomu, že škody na životním prostředí, nebezpečné a škodlivé chemické látky a změna klimatu způsobují významná rizika pro lidské zdraví v důsledku znečištění ovzduší, půdy a vody;

    C. vzhledem k tomu, že směrnice o odpovědnosti za životní prostředí zavádí pro tuto odpovědnost rámec, jenž je založen na zásadě „znečišťovatel platí“, s cílem předcházet škodám na životním prostředí a napravovat je, a na povinnosti škodám předcházet;

    D. vzhledem k tomu, že směrnice o odpovědnosti za životní prostředí doplňuje hlavní právní předpisy EU v oblasti životního prostředí, s nimiž je přímo či nepřímo spojena;

    E. vzhledem k tomu, že rámec EU pro odpovědnost za životní prostředí by měl podporovat spolupráci a rovné podmínky; vzhledem k tomu, že směrnice o odpovědnosti za životní prostředí koexistuje s dalšími nástroji a ustanoveními o odpovědnosti, a to jak na úrovni EU, tak na úrovni členských států;

    F. vzhledem k tomu, že případy podléhající směrnici o odpovědnosti za životní prostředí mohou vést zároveň k zahájení trestněprávního, občanskoprávního či správního řízení;

    G. vzhledem k tomu, že Evropská agentura pro životní prostředí zkoumá, jak jsou rizika a přínosy pro životní prostředí ve společnosti rozděleny; vzhledem k tomu, že z nedávných důkazů vyplývá, že v chudších regionech EU hrozí větší environmentální rizika v rozsahu, který má negativní dopad na lidské zdraví, často i po několik generací;

    H. vzhledem k tomu, že environmentální nerovnost vytváří nerovnosti v oblasti zdraví a prohlubuje pocit nespravedlnosti a „opomenutí“ u zranitelného obyvatelstva;

    I. vzhledem k tomu, že Pařížská dohoda o změně klimatu z roku 2015 zdůrazňuje, že je důležité zohlednit práva zranitelných osob; vzhledem k tomu, že Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva nedávno zveřejnil rámcové zásady pro lidská práva a životní prostředí, které vyjasňují závazky států v oblasti lidských práv týkající se čistého, zdravého a udržitelného životního prostředí a zajištění ochrany před diskriminací v souvislosti s využíváním životního prostředí;

    1. domnívá se, že v souladu se zásadou „znečišťovatel platí“ by společnosti měly nést veškeré společenské náklady spojené se škodami na životním prostředí, které přímo způsobují, aby byly motivovány internalizovat environmentální externality a vyhnout se externalizaci těchto nákladů; dále se domnívá, že sankce jsou důležitým odrazujícím prostředkem proti zanedbávání environmentálních povinností, který proti škodám na životním prostředí působí preventivně;

    2. vyjadřuje hluboké znepokojení nad tím, že environmentální trestná činnost negativně ovlivňuje mimo jiné biologickou rozmanitost, klimatický systém a zejména lidské zdraví;

    3. připomíná, že trestná činnost spojená se znečišťováním, zejména nelegální vypouštění látek a odpadu, způsobuje kontaminaci půdy, plodin, vody a suchozemských a mořských ekosystémů, poškozuje přírodní stanoviště, flóru a faunu a současně narušuje potravinový řetězec; poukazuje v této souvislosti na nárůst případů porušování předpisů týkajících se znečišťování moří a na složitost dohledu nad těmito praktikami a jejich odhalování na moři, zejména pokud jde o nezákonné vyhazování odpadu a kontejnerů do moře a vypouštění olejů a plynů z plavidel, k němuž dochází kvůli snahám o úsporu nákladů na jejich zpracování; vyzývá tedy k posílení kontrolních opatření, například pomocí družicových pozorovacích systémů;

    4. vítá skutečnost, že stále větší počet společností v EU sleduje cíl vytvářet udržitelné hodnoty, a vyzývá všechny společnosti, aby dodržovaly trojí zodpovědnost se stejnou pozorností věnovanou lidem, planetě a zisku a výsledkům dosaženým z hospodářského, sociálního a environmentálního hlediska; vyzývá Komisi, aby tento cíl začlenila do příslušných předpisů, a členské státy, aby jej bezodkladně plnily uplatňováním stávajících právních předpisů;

    5. uznává, že přechod na udržitelnější a ekologičtější výrobní metody může být časově náročný a nákladný, a zdůrazňuje význam právní jistoty a předvídatelnosti pro dotčené společnosti;

    6. vyjadřuje politování nad tím, že environmentální trestné činy a škody jsou jen v malé míře odhalovány, vyšetřovány, stíhány a jejich viníci usvědčováni, že uložené pokuty a sankce jsou nízké a že mezi členskými státy panují velké rozdíly a jejich platné právní předpisy jsou prováděny a vymáhány nedostatečně; vyzývá Komisi, aby určila příčiny této situace a navrhla komplexní legislativní opatření s cílem zlepšit prosazování správního, občanského a trestního práva pro lepší ochranu životního prostředí;

    7. domnívá se také, že je velmi zapotřebí, aby na úrovni Unie existoval soudržný a komplexní povinný rámec odpovědnosti, který přispěje k dosažení Zelené dohody, cílů OSN v oblasti udržitelného rozvoje a cílů Pařížské dohody v oblasti klimatu;

    8. naléhavě vyzývá Komisi, aby předložila revidovaný zrychlený legislativní harmonogram pro revizi směrnice o odpovědnosti za životní prostředí a směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí;

    9. vyzývá k tomu, aby se oblast působnosti směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí aktualizovala tak, aby pokrývala všechny platné právní předpisy týkající se životního prostředí se zohledněním nových typů a modelů environmentálních trestných činů;

    10. poznamenává, že samotné trestní sankce často nejsou dostatečně účinné, ačkoli mohou vést k žalobám kvůli porušení povinností v oblasti životního prostředí a k trestnímu stíhání, a že v některých případech dokonce dochází k tomu, že se od vyšetřování ekologických kauz ve velkém upouští, a to zejména v členských státech, v nichž usazené právnické osoby nenesou trestní odpovědnost; konstatuje také, že v mnoha členských státech jsou stále častěji používány peněžité správní sankce; vyzývá proto Komisi a členské státy, aby usnadnily přístup ke spravedlnosti a zajistily obětem ekologických škod účinnou mediaci a nápravu; vyzývá členské státy, aby peněžité správní sankce používaly v případě méně závažných porušení předpisů jako doplňkový nástroj k trestním postihům za závažnější delikty a aby přijaly veškerá opatření nezbytná k zajištění vymáhání těchto sankcí;

    11. vyzývá členské státy, aby zajistily jednotné provádění stávající směrnice, a nabádá Komisi, aby poskytla další vysvětlení a pokyny týkající se klíčových právních pojmů používaných ve směrnici o trestněprávní ochraně životního prostředí (např. „podstatné zhoršení kvality / podstatná škoda“, „jiné než zanedbatelné množství“, „zanedbatelné množství“ a „zanedbatelný dopad“, „nebezpečná činnost“ a „významné poškození “);

    12. poznamenává, že údaje a statistiky týkající se trestných činů proti životnímu prostředí a donucovacích opatření v členských státech jsou velmi omezené, roztříštěné a nekonzistentní; vyzývá proto rovněž k tomu, aby směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí stanovila požadavky na členské státy, pokud jde o shromažďování údajů, zveřejňování a podávání zpráv, a to s využitím součinnosti se stávajícími vykazovacími povinnostmi, a dále vyzývá Komisi, aby členským státům umožnila uplatňovat za nedodržování těchto povinností účinné sankce a podněcovala je k jejich uplatňování;

    13. domnívá se, že stávající pravidla směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí nejsou účinná při zajišťování souladu s environmentálním acquis a nezajišťují rovné podmínky;

    14. vyzývá Komisi, aby výrazně posílila úroveň trestních sankcí uložených v rámci směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí a zároveň řešila podíl závažné organizované trestné činnosti na environmentálních škodách, a to i stanovením minimálních úrovní sankcí;

    15. vyzývá Komisi, aby vymáhala uplatňování sankcí stanovených v rámci směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí;

    16. vyzývá v tomto směru Komisi, aby prověřila, zda jsou trestní sankce stanovené směrnicí o trestněprávní ochraně životního prostředí odrazující a aby je jako takové prosazovala; zdůrazňuje, že za tímto účelem bude nízká míra odhalování trestných činů a vymáhání opatření znamenat nutnost sankce zpřísnit; dále vyzývá Komisi, aby pro členské státy vydala pokyny ohledně toho, jak účinnost, odrazující funkci a přiměřenost sankcí zajistit, a pokyny a doporučení pro účinné provádění;

    17. vyzývá Komisi, aby vytvořila harmonizovanou klasifikaci trestných činů proti životnímu prostředí a škod na životním prostředí spolu s předepsanou klasifikací vhodných sankcí s cílem poskytnout příslušným vnitrostátním orgánům a státním zástupcům pokyny pro vymáhání sankcí stanovených v rámci směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí;

    18. domnívá se, že ve směrnici o trestněprávní ochraně životního prostředí by mohlo být uvedeno ustanovení křížově odkazující na směrnici o konfiskaci, které by opatření ke konfiskaci a zajištění majetku v souvislosti s trestnou činností proti životnímu prostředí podpořilo;

    19. dále vyzývá k tomu, aby byly zavedeny minimální normy pro četnost a kvalitu kontrol prováděných vnitrostátními orgány u hospodářských subjektů, a vyzývá Komisi a členské státy, aby podporovaly nezávislé audity hospodářských subjektů;

    20. domnívá se, že Komise by měla soudcům a právníkům poskytnout speciální školení ohledně specifických aspektů environmentálního práva a trestné činnosti proti životnímu prostředí na unijní a vnitrostátní úrovni a že by měly být podporovány sítě právníků, jež chtějí svým členům školení zajišťovat;

    21. vyjadřuje politování nad tím, že provádění směrnice o odpovědnosti za životní prostředí členskými státy nebylo koordinováno a postrádalo harmonizaci a účinnost, což vedlo k nedostatkům v provádění, značné variabilitě a vzniku nerovných podmínek pro provozovatele, například v případech, kdy se znečišťovatel dostane do platební neschopnosti nebo úpadku;

    22. se znepokojením konstatuje, že Komise ve zprávě o provádění směrnice o odpovědnosti za životní prostředí za rok 2016 uvádí, že od roku 2007 nenahlásilo jedenáct členských států žádné případy týkající se škod spadajících do oblasti působnosti této směrnice a že to je pravděpodobně tím, že se příslušné případy řešily výlučně v rámci vnitrostátního systému; naléhavě proto vyzývá Komisi, aby převzala odpovědnost za účinné provádění směrnice o odpovědnosti za životní prostředí, a vyzývá k její co nejrychlejší revizi a přeměně v nařízení;

    23. považuje za nezbytné, aby za škody způsobené na životním prostředí nesly odpovědnost nejen společnosti jako právnické osoby, ale také správní rady společností; vyzývá Komisi, aby posoudila potřebu povinných finančních záruk od všech provozovatelů, jejichž činnost obnáší environmentální rizika;

    24. vyzývá Komisi, aby do přezkumu směrnice o odpovědnosti za životní prostředí zahrnula škody na lidském zdraví a životním prostředí způsobené znečištěním ovzduší, neboť by se tak mohla zvýšit úroveň prevence a obezřetnosti;

    25. konstatuje, že režimy odpovědnosti za difúzní znečištění jsou v právu EU roztříštěné; vyzývá Komisi, aby aspekty související s difúzním znečištěním posoudila;

    26. domnívá se rovněž, že je nutno, aby byla zásada „znečišťovatel platí“ v rámci směrnice o odpovědnosti za životní prostředí uplatňována efektivněji; vyzývá proto k rozšíření působnosti směrnice tak, aby se objektivní odpovědnost vztahovala na veškeré závažné škody na životním prostředí a lidském zdraví;

    27. domnívá se, že pro zajištění jednotnějšího uplatňování je nezbytné, aby Komise poskytla lepší vysvětlení a pokyny ohledně klíčových právních pojmů použitých ve směrnici o odpovědnosti za životní prostředí, zejména pokud jde o hranici, od níž jsou škody klasifikovány jako „významné“; zdůrazňuje, že směrnice o odpovědnosti za životní prostředí musí být uvedena do souladu se směrnicí o ochraně přírodních stanovišť, aby byl stav ochrany chráněných stanovišť a druhů příznivý;

    28. domnívá se, že orgány EU a vnitrostátní orgány by měly podporovat strukturovaný dialog s hospodářskými subjekty s cílem usnadnit dodržování měnícího se a složitého právního rámce; poukazuje na to, že podniky potřebují právní jistotu, a tu poskytne poradenství a informace před vstupem environmentálních právních předpisů v platnost;

    29. vybízí Komisi, aby motivovala společnosti k tomu, aby dobrovolně zaváděly strategie udržitelnosti nad rámec norem pro ochranu životního prostředí a biologické rozmanitosti ukládaných zákonem, a to pro účely jejich vyhodnocení, určení osvědčených postupů a jejich sdílení s jinými společnostmi, které je mohou následovat;

    30. vyzývá k tomu, aby se v rámci směrnice o odpovědnosti za životní prostředí zrušila možnost aktivovat „výjimku na základě povolení“ a „výjimku na základě stavu znalostí “, a podpořila se tak zásada „znečišťovatel platí“, zásada prevence a předběžné opatrnosti a odpovědnost podniků, čímž se zároveň zvýší účinnost revidované směrnice;

    31. vyzývá EU, aby zohlednila skutečnost, že společnosti, které čerpají státní podporu nebo se účastní na veřejných zakázkách, mají povinnost předcházet environmentálním škodám a napravovat je;

    32. domnívá se, že společnosti, které byly usvědčeny z trestných činů proti životnímu prostředí, by neměly mít nárok čerpat výhody, které se mají zavést pro subjekty zaregistrované v rejstříku transparentnosti; za tímto účelem navrhuje přezkoumat rozsah působnosti a etický kodex rejstříku transparentnosti tak, aby zahrnoval ustanovení o vyloučení společností, které byly usvědčeny ze spáchání trestných činů proti životnímu prostředí;

    33. uznává hodnotu životního prostředí a ekosystémů, která vyplývá z jejich vlastní podstaty, a právo na jejich ochranu; odsuzuje jakoukoli formu šikany, násilí nebo zastrašování kterékoli zúčastněné strany;

    34. vyzývá veřejnou ochránkyni práv EU, aby se více zaměřila na otázky související s environmentálním acquis;

    35. je znepokojen tím, že trestné činy proti životnímu prostředí mohou nevratně poškodit naše životní prostředí, biologickou rozmanitost a lidské zdraví a že se jedná o čtvrtou nejvýznamnější oblast trestné činnosti, která se prolíná s dalšími formami mezinárodní kriminality, a její hrozba roste; naléhavě proto vyzývá Komisi a členské státy, aby v rámci mezinárodní soudní spolupráce přistupovaly k boji proti environmentální trestné činnosti jako ke své prioritě;

    36. vyzývá Komisi, aby na úrovni Evropské unie zajistila pevný rámec pro řešení trestných činů proti životnímu prostředí v příslušných právních předpisech EU, a vyzývá Komisi a členské státy, aby se aktivně zapojily do dvoustranných a mnohostranných fór s ambiciózním cílem vytvořit celosvětově rovné podmínky a případně vypracovat dohodu zaměřenou na potírání environmentální trestné činnosti a na zvýšení informovanosti; vyzývá Europol, aby aktualizoval studii zadanou v roce 2015, která se týká souvislosti mezi environmentální a mezinárodní organizovanou trestnou činností, a aby o vývoji v této oblasti pravidelně informoval;

    37. připomíná, že škody na životním prostředí naznají hranic; domnívá se proto, že je nezbytné zavést lepší přeshraniční spolupráci, pokud jde o zpravodajské informace o environmentální trestné činnosti, její prevenci, potírání a eliminaci, mimo jiné zavedením možnosti stíhat trestné činy společně a současně v několika členských státech; dále zdůrazňuje, že je důležité posílit síť Europolu pro potírání trestné činnosti proti životnímu prostředí (EnviCrimeNet) na vnitrostátní úrovni i na úrovni EU, aby bylo možné v boji proti těmto trestným činům, které mají negativní dopad na biologickou rozmanitost a lidské zdraví, provádět nezávislá a účinná vyšetřování – a to i pokud jde o ekocidu;

    38. vyzývá Komisi, Europol a Eurojust, aby stávajícím sítím právníků poskytly podporu a institucionalizovanější strukturu a aby podpořily vyšetřování a stíhání environmentální trestné činnosti;

    39. žádá o větší jasnost, pokud jde o účast nevládních organizací na provádění směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí a jejich přístup ke spravedlnosti;

    40. vítá legislativní návrh Komise, kterým se mění nařízení (EC) č. 1367/2006 (COM(2020) 0642) s cílem umožnit lepší veřejnou kontrolu aktů EU, které mají vliv na životní prostředí; v tomto ohledu vyzývá Radu jako spolutvůrce právních předpisů k účinnému provádění třetího pilíře Aarhuské úmluvy s cílem zaručit fyzickým osobám a nevládním organizacím přístup k soudům, aby mohly přímo podat kolektivní žalobu proti provozovateli potenciálně odpovědnému za škody na životním prostředí;

    41. žádá Unii, aby usilovala o uznání práva na zdravé životní prostředí na evropské a mezinárodní úrovni;

    42. konstatuje rostoucí odhodlanost členských států usilovat o uznání ekocidy na vnitrostátní a mezinárodní úrovni; žádá Komisi, aby prozkoumala její relevanci ve vztahu k právu a diplomacii EU;

    43. vyzývá Komisi a členské státy, aby zvyšovaly povědomí o environmentálních právech a prosazovaly jejich ochranu a uznání ekocidy v mezinárodním právu, přičemž je nutno tak učinit s ohledem na riziko vyplývající z přeshraniční povahy environmentálních škod a závažné organizované trestné činnosti;

    44. zastává názor, že zajištění odpovědnosti za škody na životním prostředí spolu s příslušnými právními předpisy přispěje k větší dlouhodobé udržitelnosti podnikatelské činnosti v EU; vyzývá proto Komisi, aby předložila legislativní návrh týkající se minimální povinné náležité péče podniků s cílem přimět společnosti, aby identifikovaly nepříznivé dopady na životní prostředí ve svém dodavatelském řetězci, zmírňovaly je, předcházely jim a monitorovaly je, a to při zohlednění požadavků náležité péče dohodnutých na mezinárodní úrovni, jako např. v pokynech Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj pro nadnárodní společnosti;

    45. oceňuje, že na společnosti je kladeno stále více požadavků v oblasti nefinančního výkaznictví; konstatuje však, že nefinanční výkaznictví dosud nebylo založeno na jasně zákonem stanovené povinnosti; vyzývá Komisi, aby při nadcházející revizi směrnice o vykazování nefinančních informací kladla v případě neplnění těchto výkaznických povinností důraz na jejich vynucování;

    46. vyzývá Komisi, aby zachovala rovné podmínky v environmentálních ustanoveních všech obchodních dohod EU a zajistila, aby tato ustanovení podléhala posíleným závazným vynucovacím mechanismům; požaduje vysokou úroveň ochrany životního prostředí smluvními stranami dohod;

    47. konstatuje, že jeden platný vnitrostátní rámec[27] umožňuje zachování důvěrnosti výsledků geologického a hydrogeologického průzkumu v souvislosti s průmyslovou činností po řadu let, což vedlo k významnému znečištění zdrojů pitné vody; zdůrazňuje, že s informacemi o předvídatelných dopadech na lidské zdraví, zdraví zvířat nebo životní prostředí nelze nakládat jako s důvěrnými a že je třeba je neprodleně zveřejnit, aby bylo možno určit příčinnou souvislost mezi daným provozem a jeho důsledky, napravit situaci a náležitě uplatnit zásadu „znečišťovatel platí“; naléhavě příslušný členský stát vyzývá, aby odpovídajícím způsobem svůj vnitrostátní rámec změnil.


     

    INFORMACE O PŘIJETÍ VE VÝBORU POŽÁDANÉM O STANOVISKO

    Datum přijetí

    27.1.2021

     

     

     

    Výsledek konečného hlasování

    +:

    –:

    0:

    58

    15

    6

    Členové přítomní při konečném hlasování

    Nikos Androulakis, Bartosz Arłukowicz, Margrete Auken, Simona Baldassarre, Marek Paweł Balt, Traian Băsescu, Aurelia Beigneux, Monika Beňová, Sergio Berlato, Malin Björk, Simona Bonafè, Delara Burkhardt, Pascal Canfin, Sara Cerdas, Mohammed Chahim, Tudor Ciuhodaru, Nathalie Colin-Oesterlé, Esther de Lange, Christian Doleschal, Marco Dreosto, Bas Eickhout, Cyrus Engerer, Eleonora Evi, Agnès Evren, Pietro Fiocchi, Andreas Glück, Catherine Griset, Jytte Guteland, Teuvo Hakkarainen, Martin Hojsík, Pär Holmgren, Jan Huitema, Yannick Jadot, Adam Jarubas, Karin Karlsbro, Petros Kokkalis, Athanasios Konstantinou, Ewa Kopacz, Joanna Kopcińska, Peter Liese, Sylvia Limmer, Javi López, César Luena, Fulvio Martusciello, Liudas Mažylis, Joëlle Mélin, Tilly Metz, Silvia Modig, Dolors Montserrat, Alessandra Moretti, Dan-Ştefan Motreanu, Ville Niinistö, Ljudmila Novak, Grace O’Sullivan, Jutta Paulus, Stanislav Polčák, Jessica Polfjärd, Luisa Regimenti, Frédérique Ries, María Soraya Rodríguez Ramos, Sándor Rónai, Rob Rooken, Silvia Sardone, Christine Schneider, Günther Sidl, Ivan Vilibor Sinčić, Linea Søgaard-Lidell, Nicolae Ştefănuță, Nils Torvalds, Edina Tóth, Véronique Trillet-Lenoir, Petar Vitanov, Alexandr Vondra, Mick Wallace, Pernille Weiss, Michal Wiezik, Tiemo Wölken, Anna Zalewska

    Náhradníci přítomní při konečném hlasování

    Hildegard Bentele, Manuel Bompard

    Náhradníci (čl. 209 odst. 7) přítomní při konečném hlasování

    Veronika Vrecionová

     


     

    JMENOVITÉ KONEČNÉ HLASOVÁNÍ
    VE VÝBORU POŽÁDANÉM O STANOVISKO

    58

    +

    PPE

    Bartosz Arłukowicz, Traian Băsescu, Hildegard Bentele, Nathalie Colin-Oesterlé, Christian Doleschal, Agnès Evren, Adam Jarubas, Ewa Kopacz, Esther de Lange, Peter Liese, Fulvio Martusciello, Liudas Mažylis, Dolors Montserrat, Dan-Ştefan Motreanu, Ljudmila Novak, Stanislav Polčák, Christine Schneider, Edina Tóth, Michal Wiezik

    Renew

    Pascal Canfin, Martin Hojsík, Karin Karlsbro, Frédérique Ries, María Soraya Rodríguez Ramos, Nicolae Ştefănuță, Nils Torvalds, Véronique Trillet-Lenoir

    S&D

    Nikos Androulakis, Marek Paweł Balt, Monika Beňová, Simona Bonafè, Delara Burkhardt, Sara Cerdas, Mohammed Chahim, Tudor Ciuhodaru, Cyrus Engerer, Jytte Guteland, Javi López, César Luena, Alessandra Moretti, Sándor Rónai, Günther Sidl, Petar Vitanov, Tiemo Wölken

    The Left

    Malin Björk, Manuel Bompard, Petros Kokkalis, Silvia Modig, Mick Wallace

    Verts/ALE

    Margrete Auken, Bas Eickhout, Eleonora Evi, Pär Holmgren, Yannick Jadot, Tilly Metz, Ville Niinistö, Grace O’Sullivan, Jutta Paulus

     

    15

    -

    ECR

    Sergio Berlato, Pietro Fiocchi, Joanna Kopcińska, Rob Rooken, Alexandr Vondra, Veronika Vrecionová, Anna Zalewska

    ID

    Simona Baldassarre, Marco Dreosto, Teuvo Hakkarainen, Sylvia Limmer, Luisa Regimenti, Silvia Sardone

    PPE

    Jessica Polfjärd, Pernille Weiss

     

    6

    0

    ID

    Aurelia Beigneux, Catherine Griset, Joëlle Mélin

    Renew

    Andreas Glück, Jan Huitema, Linea Søgaard-Lidell

     

    Význam zkratek:

    + : pro

    - : proti

    0 : zdrželi se

     

     


     

     

     

    STANOVISKO VÝBORU PRO OBČANSKÉ SVOBODY, SPRAVEDLNOST A VNITŘNÍ VĚCI (16.12.2020)

    pro Výbor pro právní záležitosti

    o odpovědnosti společností za škody na životním prostředí

    (2020/2027(INI))

    Zpravodajka: Saskia Bricmont

     

     

    NÁVRHY

    Výbor pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci vyzývá Výbor pro právní záležitosti jako příslušný výbor, aby do návrhu usnesení, který přijme, začlenil tyto návrhy:

    1. připomíná, že ochrana životního prostředí je základním právem podle článku 37 Listiny základních práv Evropské unie, jak potvrzuje judikatura Soudního dvora Evropské unie[28]; domnívá se, že čisté životní prostředí bez polutantů má zásadní význam pro vývoj lidstva; zdůrazňuje, že součástí politik Unie musí být vysoká úroveň ochrany životního prostředí a zlepšení jeho kvality;

    2. domnívá se, že současné zhoršování životního prostředí má dalekosáhlé a dlouhodobé důsledky pro širokou škálu lidských práv, včetně práva na život, svobodu a zdraví; připomíná, že poškození ekosystémů a životního prostředí má dopad na udržitelný rozvoj a přístup k přírodním zdrojům a že hrozí, že dojde k onemocněním, dalším ekologickým katastrofám, nezvratné změně klimatu, kontaminaci potravinového řetězce a snížení střední délky života;

    3. zdůrazňuje, že trestné činy proti životnímu prostředí představují hrozbu pro právní stát, mír a bezpečnost a vážně brání budování prostoru svobody, bezpečnosti a práva v EU;

    4. domnívá se, že komplexní a účinná preventivní opatření a odrazující a přiměřené trestní sankce jsou důležitými odrazujícími prostředky proti škodám na životním prostředí; vyjadřuje politování nad nízkou mírou odhalování, vyšetřování, stíhání a odsouzení trestných činů proti životnímu prostředí; domnívá se, že škody na životním prostředí musejí být odškodněny;

    5. vyjadřuje politování nad nedostatečně účinným prováděním směrnic EU, jejichž cílem je zavést trestní odpovědnost právnických osob za trestné činy na životním prostředí[29]; zdůrazňuje, že při zefektivňování uplatňování směrnic hrají důležitou úlohu nástroje měkkého práva, jako jsou pokyny pro výklad právních termínů použitých ve směrnicích, hodnocení škody nebo informace o sankčních postupech v členských státech a jejich porovnávání; zdůrazňuje, že je nutné zavést mnohem lépe načasované a přísnější právní předpisy v členských státech a to v případě potřeby tím, že bude místo směrnice zvoleno nařízení, které zavede přímo použitelná pravidla doplňující politiku zelené nové dohody, kterou dnes EU považuje za naprostou prioritu;  

    6. zdůrazňuje, že je bezpodmínečně nutné tyto právní předpisy po důkladném posouzení dopadu aktualizovat a zajistit účinné prosazování stávajících právních předpisů;

    7. vyzývá Komisi a členské státy, aby vyčlenily odpovídající finanční a lidské zdroje na prevenci, vyšetřování a stíhání trestných činů na životním prostředí a aby rovněž zajistily vysokou specializaci zapojených orgánů, včetně státních zástupců a soudců, aby mohly být účinněji stíhány a trestány trestné činy proti životnímu prostředí a jejich důsledky; vyzývá v této souvislosti členské státy, aby v rámci svých vnitrostátních policejních služeb zřídily nebo posílily specializované jednotky na odpovídající úrovni pro vyšetřování trestných činů proti životnímu prostředí; dále vyzývá Komisi a členské státy, aby zajistily, že všechny členské státy budou mít zavedeny řádné postupy pro řešení environmentálních krizí na vnitrostátní i nadnárodní úrovni;

    8. naléhá na Komisi a Radu, aby problematiku trestných činů proti životnímu prostředí považovaly za svou prioritu; vyzývá Komisi, aby plně využila čl. 83 odst. 2 SFEU a zvážila přijetí celkové rámcové směrnice o trestných činech na životním prostředí a účinné a přiměřené sankce, v níž by stanovila stíhatelné skutky, povahu přestupků, typy trestných činů, režimy odškodnění, opatření pro vrácení do původního stavu a sankce, včetně celkové odpovědnosti právnických a fyzických osob; vyzývá Komisi, aby posoudila možnost zahrnutí trestných činů na životním prostředí do kategorií trestných činů uvedených v čl. 83 odst. 1 SFEU;

    9. vítá závazek Komise předložit legislativní návrh týkající se závazných právních předpisů týkajících se náležité péče v globálních dodavatelských řetězcích; konstatuje, že neudržitelné postupy a nedostatečná snaha společností o ochranu životního prostředí brání plnění cílů udržitelného rozvoje vytyčených OSN, zejména cílů 3, 9, 12, 13, 14 a 15; zdůrazňuje, že je nutné, aby měly společnosti transparentní, spolehlivé a ambiciózní interní environmentální politiky a správu, a taktéž že jsou zapotřebí posílené a vysoce kvalifikované týmy pro sledování a vymáhání této environmentální politiky, které budou klást důraz na preventivní opatření;

    10. vyjadřuje znepokojení nad vysokým počtem případů trestných činů proti životnímu prostředí a nad souhrnnými odhady OECD, Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC), Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) a Interpolu o peněžní hodnotě těchto trestných činů, které ukazují, že se jedná o 4. nejrozšířenější mezinárodní trestnou činnost, které vévodí nezákonné převážení a nakládání s odpadem; uznává přímou či nepřímou souvislost mezi trestnými činy proti životnímu prostředí a nadnárodní organizovanou trestnou činností a korupcí[30], přičemž tyto trestné činy proti životnímu prostředí, které mají obecně podobu „podnikové trestné činnosti“, otevírají dveře infiltraci organizovanému zločinu do legální ekonomiky; varuje před rizikem dalších pokusů zločineckých organizací o infiltraci s ohledem na další příležitosti, které podnikům nabízejí finanční prostředky EU pro obnovu po pandemii; vyzývá Europol, aby aktualizoval studii z roku 2015[31] a pravidelně poskytoval aktualizované údaje; poukazuje na to, že zmrazování a konfiskace výnosů z trestné činnosti, včetně trestné činnosti proti životnímu prostředí, jsou klíčovými prostředky pro boj proti organizované trestné činnosti, a zdůrazňuje, že je důležité využívat tyto výnosy také pro sociální účely s cílem napravit vzniklé škody a zlepšit životní prostředí;

    11. vyzývá Komisi, Europol a Eurojust, aby poskytly další finanční, personální a technickou podporu a účinnější a institucionalizovanější strukturu pro stávající sítě odborníků z praxe, přeshraničního vymáhání práva, agentur pro ochranu životního prostředí a specializovaných žalobců, jako je Evropská síť státních zástupců pro životní prostředí (ENPE) a Fórum soudců Evropské unie pro životní prostředí (EUFJE), za účasti všech členských států EU, včetně vytváření sítí, v nichž si státní zástupci a soudci specializovaní na trestnou činnost proti životnímu prostředí mohou vyměňovat zkušenosti a vzájemně pomáhat s bojem proti trestné činnosti; žádá posílení činnosti sítě EnviCrimeNet podporované Europolem; vyzývá Europol a Eurojust k důslednější dokumentaci, vyšetřování a stíhání trestných činů proti životnímu prostředí; zdůrazňuje význam investic do adekvátního financování a personálního obsazení Europolu a Eurojustu;

    12. vyzývá Europol, aby vytvořila zvláštní oddělení pro shromažďování, uchovávání, zpracovávání, analýzu a výměnu informací, které členské státy podpoří a posílí při prevenci, odhalování a vyšetřování trestných činů proti životnímu prostředí;

    13. vyzdvihuje význam (elektronického) školení subjektů příslušných pro vymáhání práva v oblasti životního prostředí a vyzývá Agenturu EU pro vzdělávání a výcvik v oblasti prosazování práva (CEPOL), aby zlepšila nabídku příslušných školení; konstatuje, že agentuře CEPOL je nutné poskytnout dostatečné zdroje;

    14. vyzývá členské státy, aby v případech přeshraniční trestné činnosti proti životnímu prostředí podporovaly využívání společných vyšetřovacích týmů a výměny informací, které usnadňují koordinaci vyšetřování a trestního stíhání, jež probíhá souběžně v několika členských státech;

    15. vyzývá Komisi, aby prozkoumala možnost rozšíření mandátu Úřadu evropského veřejného žalobce, jakmile bude plně vytvořen a plně provozuschopný, s cílem pokrýt přestupky proti životnímu prostředí; připomíná, že Úřad evropského veřejného žalobce musí mít k dispozici nezbytné prostředky, aby mohl důkladně vyšetřovat a stíhat přeshraniční trestnou činnost;

    16. vyzývá Komisi a členské státy, aby zavedly systémy ochrany a podpory pro oběti škod na životním prostředí a zajistily jim plný přístup ke spravedlnosti, informacím a odškodnění; zdůrazňuje klíčovou úlohu nevládních organizací působících v oblasti životního prostředí při zvyšování povědomí a při identifikaci potenciálního porušení práva EU a vnitrostátních právních předpisů, a vyzývá Komisi a členské státy, aby jim poskytly odpovídající finanční podporu; zdůrazňuje, že je důležité umožnit jednotlivcům a environmentálním neziskovým organizacím hledat nápravu a navrhovat nařízení předběžného opatření, pokud veřejné orgány neřeší porušení právních předpisů v oblasti životního prostředí;

    17. zdůrazňuje klíčovou úlohu obránců environmentálních lidských práv, kteří bojují za práva a základní svobody, protože jsou spojeny s životem v bezpečném, zdravém a udržitelném životním prostředí, a důrazně odsuzuje veškeré formy násilí, obtěžování a zastrašování, kterým musí čelit; vyzývá členské státy, aby zajistily náležité a účinné vyšetření a trestní stíhání takových případů;

    18. zdůrazňuje, že je důležité zvyšovat informovanost veřejnosti a příslušníků donucovacích orgánů o závažnosti a rozšiřování environmentální trestné činnosti v EU; vyzývá Komisi, aby vytvořila nástroj, který občanům EU umožní anonymně a bez obav z odvety oznamovat příslušným evropským nebo vnitrostátním regulačním orgánům a vyšetřovacím týmům potenciální trestné činy proti životnímu prostředí;

    19. vyzývá k vytvoření centralizovaného on-line úložiště pro shromažďování systematických, spolehlivých a aktuálních statistických údajů o trestných činech proti životnímu prostředí a nezákonném jednání poškozujícím životní prostředí; vyzývá Komisi, aby členským státům uložila, aby ve standardním formátu poskytovaly relevantní statistiky pokrývající všechny oznámené přestupky proti životnímu prostředí; vyzývá Komisi, aby zveřejnila kvantitativní analýzu poskytnutých údajů o trestných činech proti životnímu prostředí, v níž by měla posoudit efektivitu vnitrostátních systémů a vydat doporučení, jak je upravit, aby s těmito trestnými činy bojovaly účinněji, které by v rámci přeshraničního vymáhání práva pomáhalo při odhalování, vyšetřování a trestním stíhání takových činů;

    20. je přesvědčen, že k trestným činům proti životnímu prostředí je třeba kvůli jejich celosvětovému dopadu na společnost vytvořit strategii na mezinárodní úrovni; vyzývá Komisi, aby podpořila opatření EU, jejích členských států a mezinárodního společenství, která mají povzbudit úsilí o potírání trestných činů proti životnímu prostředí; vyzývá Komisi a členské státy, aby zvyšovaly povědomí o tomto problému a prosazovaly řešení na mezinárodních fórech, mj. pokud jde o ochranu obhájců environmentálních lidských práv; v této souvislosti vyzdvihuje příklad Mezinárodního sdružení pro boj proti trestné činnosti poškozující volně žijící a planě rostoucí druhy, které sdružuje pět mezinárodních organizací;


    INFORMACE O PŘIJETÍ VE VÝBORU POŽÁDANÉM O STANOVISKO

    Datum přijetí

    7.12.2020

     

     

     

    Výsledek konečného hlasování

    +:

    –:

    0:

    51

    6

    6

    Členové přítomní při konečném hlasování

    Magdalena Adamowicz, Konstantinos Arvanitis, Malik Azmani, Katarina Barley, Pernando Barrena Arza, Pietro Bartolo, Nicolas Bay, Vladimír Bilčík, Vasile Blaga, Ioan-Rareş Bogdan, Saskia Bricmont, Jorge Buxadé Villalba, Damien Carême, Caterina Chinnici, Marcel de Graaff, Anna Júlia Donáth, Lena Düpont, Cornelia Ernst, Laura Ferrara, Nicolaus Fest, Maria Grapini, Sylvie Guillaume, Balázs Hidvéghi, Evin Incir, Sophia in ‘t Veld, Patryk Jaki, Lívia Járóka, Marina Kaljurand, Assita Kanko, Fabienne Keller, Peter Kofod, Łukasz Kohut, Moritz Körner, Alice Kuhnke, Jeroen Lenaers, Juan Fernando López Aguilar, Nuno Melo, Roberta Metsola, Nadine Morano, Javier Moreno Sánchez, Maite Pagazaurtundúa, Nicola Procaccini, Emil Radev, Paulo Rangel, Terry Reintke, Diana Riba i Giner, Ralf Seekatz, Michal Šimečka, Birgit Sippel, Martin Sonneborn, Tineke Strik, Ramona Strugariu, Annalisa Tardino, Milan Uhrík, Tom Vandendriessche, Bettina Vollath, Jadwiga Wiśniewska, Elena Yoncheva

    Náhradníci přítomní při konečném hlasování

    Bartosz Arłukowicz, Philippe Olivier, Anne-Sophie Pelletier, Isabel Santos, Hilde Vautmans

     


    JMENOVITÉ KONEČNÉ HLASOVÁNÍ VE VÝBORU
    POŽÁDANÉM O STANOVISKO

    51

    +

    PPE

    Magdalena Adamowicz, Bartosz Arłukowicz, Vladimír Bilčík, Vasile Blaga, Ioan-Rareş Bogdan, Lena Düpont, Balázs Hidvéghi, Lívia Járóka, Jeroen Lenaers, Nuno Melo, Roberta Metsola, Nadine Morano, Emil Radev, Paulo Rangel, Ralf Seekatz

    S&D

    Katarina Barley, Pietro Bartolo, Caterina Chinnici, Maria Grapini, Sylvie Guillaume, Evin Incir, Marina Kaljurand, Łukasz Kohut, Juan Fernando López Aguilar, Javier Moreno Sánchez, Isabel Santos, Birgit Sippel, Bettina Vollath, Elena Yoncheva

    RENEW

    Malik Azmani, Anna Júlia Donáth, Sophia In ‘T Veld, Fabienne Keller, Moritz Körner, Maite Pagazaurtundúa, Michal Šimečka, Ramona Strugariu, Hilde Vautmans

    ID

    Peter Kofod

    Verts/ALE

    Saskia Bricmont, Damien Carême, Alice Kuhnke, Terry Reintke, Diana Riba I Giner, Tineke Strik

    GUE/NGL

    Konstantinos Arvanitis, Pernando Barrena Arza, Cornelia Ernst, Anne-Sophie Pelletier

    NI

    Laura Ferrara, Martin Sonneborn

     

    6

    -

    ID

    Nicolas Bay, Marcel De Graaff, Nicolaus Fest, Philippe Olivier, Tom Vandendriessche

    NI

    Milan Uhrík

     

    6

    0

    ID

    Annalisa Tardino

    ECR

    Jorge Buxadé Villalba, Patryk Jaki, Assita Kanko, Nicola Procaccini, Jadwiga Wiśniewska

     

    Význam zkratek:

    + : pro

    - : protit

    0 : zdrželi se

     

     

     


     

     

    INFORMACE O PŘIJETÍ V PŘÍSLUŠNÉM VÝBORU

    Datum přijetí

    18.3.2021

     

     

     

    Výsledek konečného hlasování

    +:

    –:

    0:

    19

    6

    0

    Členové přítomní při konečném hlasování

    Manon Aubry, Gunnar Beck, Geoffroy Didier, Pascal Durand, Angel Dzhambazki, Ibán García Del Blanco, Esteban González Pons, Mislav Kolakušić, Gilles Lebreton, Karen Melchior, Jiří Pospíšil, Franco Roberti, Marcos Ros Sempere, Stéphane Séjourné, Raffaele Stancanelli, Marie Toussaint, Adrián Vázquez Lázara, Axel Voss, Marion Walsmann, Tiemo Wölken, Lara Wolters, Javier Zarzalejos

    Náhradníci přítomní při konečném hlasování

    Patrick Breyer, Andrzej Halicki, Heidi Hautala, Ilhan Kyuchyuk, Antonius Manders, Sabrina Pignedoli, Jérôme Rivière, Nacho Sánchez Amor

     


    JMENOVITÉ KONEČNÉ HLASOVÁNÍ V PŘÍSLUŠNÉM VÝBORU

    19

    +

    PPE

    Geoffroy Didier, Esteban González Pons, Antonius Manders, Jiří Pospíšil, Axel Voss, Marion Walsmann, Javier Zarzalejos

    S&D

    Ibán García Del Blanco, Franco Roberti, Marcos Ros Sempere, Tiemo Wölken, Lara Wolters

    Renew

    Pascal Durand, Ilhan Kyuchyuk, Stéphane Séjourné, Adrián Vázquez Lázara

    Verts/ALE

    Patrick Breyer, Marie Toussaint

    The Left

    Manon Aubry

     

    6

    -

    ID

    Gunnar Beck, Gilles Lebreton, Jérôme Rivière

    ECR

    Angel Dzhambazki, Raffaele Stancanelli

    NI

    Mislav Kolakušić

     

    0

    0

     

     

     

    Význam zkratek:

    + : pro

    - : proti

    0 : zdrželi se

     

     

    Poslední aktualizace: 20. dubna 2021
    Právní upozornění - Ochrana soukromí