NÁVRH USNESENÍ o správě ekonomických záležitostí EU
14. 6. 2010
v souladu s čl. 110 odst. 2 jednacího řádu
Lothar Bisky, Nikolaos Chountis, Ilda Figueiredo, Patrick Le Hyaric, Kartika Tamara Liotard, Marisa Matias, Willy Meyer, Miguel Portas, Alfreds Rubiks, Eva-Britt Svensson, Kyriacos Triantaphyllides, Sabine Wils za skupinu GUE/NGL
B7‑0357/2010
Usnesení Evropského parlamentu o správě ekonomických záležitostí EU
Evropský parlament,
– s ohledem na závěry jarního summitu Evropské rady ze dne 26. března 2010 týkající se strategie Evropa 2020 a správy ekonomických záležitostí,
– s ohledem na prohlášení představitelů států a vlád o eurozóně ze dne 7. května 2010,
– s ohledem na závěry mimořádného zasedání Rady pro hospodářské a finanční věci konaného ve dnech 9. a 10. května 2010,
– s ohledem na výsledky zasedání Rady pro hospodářské a finanční věci konaných ve dnech 18. května a 8. června 2010,
– s ohledem na čl. 110 odst. 2 jednacího řádu,
A. vzhledem k tomu, že koncem roku 2009 Evropská rada odsouhlasila strategii „vhodného východiska“ a zahájila postup při nadměrném schodku proti 20 členským státům, po nichž požadovala, aby do roku 2013/2014 nebo ještě dříve snížily rozpočtový schodek pod 3 % HDP; vzhledem k tomu, že mnoho členských států již zahájilo „útok“ na mzdy a zavedlo přísná úsporná opatření ve veřejných výdajích, snížilo platy ve veřejném sektoru a důchodové dávky, začalo redukovat a privatizovat veřejné služby a zavedlo opatření na zvýšení DPH a příspěvků na sociální zabezpečení a zvýšilo věkovou hranici pro odchod do starobního důchodu,
B. vzhledem k tomu, že strategie „vhodného východiska“ EU a chování finančního sektoru prozrazují hluboký cynismus: dluhy jsou vysoké a veřejný dluh prudce stoupá zejména proto, že se vlády snažily zachránit finanční sektor před následky jeho spekulací a ničivých účinků na hospodářství; vzhledem k tomu, že finanční trhy nyní tytéž vlády, které je předtím zachraňovaly, napadají a vlády toto břemeno splácení veřejného dluhu stejným úvěrovým institucím ve finančním sektoru zase svalují na obyčejné lidi, jako jsou dělníci, důchodci apod., jejichž pracovní místa, platy, sociální dávky a práva jsou tak ohrožena,
C. vzhledem k tomu, že Komise ve svém hodnocení stabilizačních a konvergenčních programů ve 24 členských státech EU ze dne 17. a 24. března 2010 a ze dne 14. dubna 2010 naléhavě žádala většinu z nich, aby zavedly přísnější škrty ve veřejných výdajích a více „strukturálních reforem“; vzhledem k tomu, že Komise navrhuje zřízení mechanismů pro ještě přísnější dohled nad schodky při střednědobém plánování rozpočtů členských států; vzhledem k tomu, že závěry jarního zasedání Rady o „správě ekonomických záležitostí“ se také zasazují o to, aby byl použit článek 136 Smlouvy o fungování Evropské unie jako nástroj pro dosažení přísnějšího rozpočtového dohledu a aby se pozornost soustředila „na naléhavé výzvy v oblasti konkurenceschopnosti a vývoje platební bilance“,
D. vzhledem k tomu, že taková fiskální úsporná opatření, která prosazuje Komise a Rada a která uplatňuje většina členských států, zvyšují deflační tlaky na již tak velice nestabilní a stagnující ekonomiku, narušují „automatické stabilizátory“ jako systémy sociální ochrany a veřejné investice, které se osvědčily jako účinné při prevenci hospodářského poklesu a omezení rizika návratu hospodářství do stavu recese, a ničí také jakékoli naděje, že se podaří snížit veřejný dluh a dosáhnout ozdravění rozpočtu,
1. zdůrazňuje, že sadistická monetaristická strategie „vhodného východiska“ EU neumožní členským státům dosáhnout ozdravění rozpočtu, neboť automatické stabilizátory, jako je sociální ochrana a veřejné investice, budou touto strategií oslabeny, dojde ke snižování mezd a tím se zase sníží vnitřní poptávka a příjmy z daní; poukazuje na to, že „správa ekonomických záležitostí EU“, jak ji v tomto duchu navrhuje Rada, povede k sociální regresi, dalšímu oslabení ekonomiky a destabilizaci evropské integrace a demokracie;
2. trvá na tom, že na dobu příštích tří až pěti let je nezbytný další rozpočtový stimul, aby se podařilo zastavit hospodářskou stagnaci a vytvořit vstupní strategii pro novou zaměstnanost: nový, jednoznačnější a lépe cílený plán obnovy EU, který ve všech svých složkách zohledňuje otázku rovného přístupu k ženám a mužům, jednou ročně uvolnění jednoho procenta z HDP EU za účelem investic do ekologicky, sociálně a hospodářsky udržitelného rozvoje, podpora spravedlnosti, plné zaměstnanosti v podmínkách důstojné práce, ekologizace ekonomiky, sociální zabezpečení, odstranění chudoby a sociálního vyloučení a prohloubení sociální a územní soudržnosti v celé EU; zdůrazňuje, že tato opatření musí doprovázet podobná opatření na úrovni členských států, aby bylo možné je soudržně koordinovat s opatřeními na úrovni EU;
3. upozorňuje, že pouze účinná obnova hospodářství a kvalitativní nárůst důstojného zaměstnání a vysoce kvalitních pracovních míst může zajistit, aby se ve střednědobém výhledu snížily schodky veřejných financí a státní dluhy; zdůrazňuje, že Pakt o stabilitě a růstu nebyl v roce 2008 a 2009 de facto prováděn, aby členské státy mohly zahájit programy obnovy; trvá na tom, aby Pakt o stabilitě a růstu nebyl prováděn;
4. navrhuje, aby byly investice v rámci nového plánu obnovy EU a iniciativy členských států na obnovu směřovány k udržitelnému rozvoji, jako jsou energetické úspory a energie z obnovitelných zdrojů, čisté výrobní procesy a předcházení vzniku odpadů, udržitelný rozvoj měst a bydlení, organické zemědělství, udržitelný rybolov a zachování ekosystémů, zlepšení využívání vody a zdrojů, přeměna zbrojního průmyslu, rozšíření a zlepšení kvality veřejných služeb, vzdělávání, zdravotní péče, dlouhodobé péče, sociálních služeb a sociálního ekonomiky, podpora státní bytové výstavby, pečovatelského a vzdělávacího sektoru, boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení, s cílem vytvářet udržitelná „zelená“ a „bílá“ pracovní místa, která jsou řádně hlášena;
5. navrhuje, aby část investičních programů plánu obnovy byla věnována konkrétně na řešení problému průmyslových odvětví, která byla krizí zasažena nejvíce, aby byl splněn požadavek dosáhnout plné zaměstnanosti a kvalitních pracovních míst: přeměna automobilového průmyslu na udržitelné dopravní služby, rozšíření železničních sítí a zajištění komplexních služeb regionálních vlakových tratí propojujících jednotlivé destinace (program Rail Europe 2025), podpora ekologické výstavby lodí a s tím spojená stabilizace ocelářského průmyslu; trvá na tom, že EU a členské státy by tuto přeměnu měly doplnit opatřeními na udržení pracovních míst, vzdělávání, přeškolování a rozvoj dovedností a měly by pro osoby pracující v těchto průmyslových odvětvích zajistit přechod k jinému zaměstnání;
6. poukazuje na to, že EU a členské státy by měly uplatňovat mechanismy, v jejichž rámci budou veřejné investice z nového plánu obnovy cíleně a pod demokratickým dohledem směřovány k těm hospodářským odvětvím, jež byla nejvíce zasažena krizí, k nově vznikajícím udržitelným průmyslovým odvětvím a službám a ke znevýhodněným regionům; trvá na aktivním zapojení a aktivní účasti těch, jimž jsou tyto investice určeny; zdůrazňuje, že kdykoli členské státy poskytnou podporu společnostem v nesnázích, provedou jejich rekapitalizaci nebo jim poskytnou finanční záruky, mělo by se to odpovídajícím způsobem odrazit ve zvýšeném podílu státních akcií s hlasovacím právem a státním podílu na budoucích ziscích a mělo by to být využito při ovlivňování investičních strategií společností; poukazuje na to, že členské státy by měly provádět opatření na posílení hospodářské demokracie, změnu řízení společností s cílem upevnit postavení zaměstnanců, odborů a spotřebitelů a posílit sociální a environmentální rozměr při přijímání strategických rozhodnutí společností a ve veřejných službách;
7. domnívá se, že nevyváženost běžných účtů v rámci EU-27 – země s vysokým schodkem běžných účtů v jižní a východní Evropě, země s vysokým přebytkem běžných účtů, jako jsou Německo, Rakousko a Nizozemí – musí být důkladně řešena pomocí správy ekonomických záležitostí EU; zdůrazňuje, že země s přebytky běžného účtu potřebují pozměnit svůj hospodářský vývoj tak, aby se posílila vnitřní poptávka a jejich domácí hospodářství; navrhuje zřízení mechanismu „zúčtovací unie“ v rámci EU-27, kterým by se země s přebytky běžného účtu zavázaly k zaplacení kladných úrokových sazeb zemím v deficitu, které by tak mohly investovat do modernizace výroby, služeb a infrastruktury, zvýšit produktivitu a snížit schodky běžného účtu;
8. zdůrazňuje, že Komise odhadla, že navzdory úsilí členských států o „fiskální konsolidaci“ se veřejný dluh EU-27 v roce 2011 v průměru zvýší na 84 % či více; poukazuje na to, že poslední vývoj, pokud jde o možnost, že se Řecku nepodaří odvrátit bankrot, by mohl spustit „katastrofický scénář“ v dalších členských státech, které nezvládají své zadlužení, a způsobit rozpad eurozóny; domnívá se, že je naléhavě nutné vypracovat „plán B“, který by tomuto scénáři zabránil a který by byl založen na kombinaci politik vyjednávání s bankami a finančními institucemi o zrušení veřejného dluhu a jeho přerozdělení a také větší odvahy k neobvyklým opatřením ze strany ECB spočívajícím ve zvýšení její rozvahy a monetarizaci tohoto dluhu nákupem státních dluhopisů pomocí jejího souboru nástrojů „strukturálních operací“, aby se zabránilo hospodářskému kolapsu;
9. vyzývá Radu, aby rozšířila mandát Evropské investiční banky a Evropské banky pro obnovu a rozvoj tak, aby jejich úvěrové politiky mohly pokrýt celý nový plán evropské obnovy (např. včetně udržitelné průmyslové politiky atd.);
10. vyzývá Radu, aby zavedla společné dluhopisy EU, vydávané Evropskou investiční bankou, společně garantované vládami EU-27 a zajištěné vnitrostátními daňovými příjmy a podporou likvidity ze strany Evropské centrální banky při použití její jednoprocentní úrokové sazby; poukazuje na to, že takové společné dluhopisy EU by měly být používány nejen v boji proti finančním spekulacím a k odstranění stávajících rozpětí u státních dluhů, ale především k financování nového plánu evropské hospodářské obnovy; poukazuje na to, že z úvěrů vytvořených prostřednictvím společných dluhopisů EU musí mít prospěch nejen země eurozóny, ale všechny členské státy; domnívá se, že kdyby se investice financovaly prostřednictvím EIB, a nikoli pomocí úvěrů ze soukromých kapitálových trhů, EU a členské státy by ušetřily peníze, jež by mohly použít na další investiční pobídky;
11. zdůrazňuje, že u těchto veřejných investic řízených EIB je možné dosáhnout hodnoty 1,5 až 2 u multiplikátoru zaměstnanosti a příjmů a vytvořit tak předpoklad, že opatření přijatá v rámci plánu obnovy EU budou ve velké míře samofinancovatelná;
12. zdůrazňuje, že jakákoliv finanční podpora členským státům prostřednictvím dluhopisů EU musí být propojena se zásadami evropského sociálního modelu, zcela izolována od škrtů ve veřejném sektoru, zmrazování mezd v důsledku deflace atd. a musí být poskytována v určitém časovém sledu, aby se zabránilo cyklickému opakování fiskálních úsporných opatření; vyzývá Radu, aby zrušila požadavky podmíněnosti, které byly uvaleny na Řecko a také na Lotyšsko, Rumunsko a Maďarsko v souvislosti s mimořádnou pomocí EU a Mezinárodního měnového fondu;
13. vyzývá Radu, aby vytvořila obecnou daň z finančního převodu na úrovni EU, s cílem omezit spekulace a zajistit, aby finanční sektor spravedlivě přispíval na hospodářskou obnovu a refinancování rozpočtové zátěže vzniklé v důsledku veřejných záchranných operací; poukazuje na to, že podle nedávných studií by v Evropě mohla obecná daň z finančního převodu o hodnotě 0,1 % zvednout roční příjmy o 2,1 % HDP (přibližně 262 miliard EUR); navrhuje, aby byly příjmy z obecné daně z finančního převodu použity na rozvojovou pomoc, protikrizová opatření a na podporu udržitelného rozvoje;
14. poukazuje na to, že banky mají i nadále, a to i po záchranných operacích a vládních zárukách, které v Evropě dosáhly 3 bilionů EUR, implicitní, avšak silnou záruku v podobě záchrany ze strany veřejného sektoru, ale zároveň za to nemusí platit žádné poplatky; vyzývá Radu, aby se shodla na plánu na zavedení poplatků podle rozvahy za finanční závazky banky (s výjimkou vkladů); zdůrazňuje, že úpravou poplatkové sazby v závislosti na rozsahu rozvahy mohou vlády zvýšit poplatky u velkých bank a tím vyřešit problém bank, které se stávají „příliš velkými na to, aby zkrachovaly“;
15. vyzývá členské státy, aby zvýšily zdanění zvláštních odměn bank a manažerů, příjmu z kapitálu (dividendy, úrokové sazby), zisků z kapitálu a velkých jmění a dědictví a příjmy z těchto daní použily na investice ve veřejném sektoru; poukazuje na to, že tímto způsobem může být zvýšena dynamika poptávky a může být začleněna do strategie pro environmentálně a sociálně udržitelný rozvoj s výhledem na snížení schodků ve střednědobém výhledu; poukazuje na to, že členské státy by měly zajistit provedení škrtů ve vojenských výdajích a v dotacích, které škodí životnímu prostředí, aby tím pomohly řešit otázku ozdravení rozpočtu;
16. zdůrazňuje, že dodatečné finanční prostředky na nový plán evropské hospodářské obnovy by měly být uvolněny prostřednictvím škrtů v rozpočtu EU, například v oblasti vojenských výdajů a obrany, jaderné energetiky a jaderné syntézy, projektů financovaných v rámci strukturálních fondů a projektů transevropských sítí poškozujících životní prostředí; považuje rovněž za nezbytné zavést rozpočtová opatření na podporu zemí, jež se nacházejí v ještě hlubší krizi, zejména poskytnutím finanční zálohy z prostředků Společenství, aniž by byla požadována spoluúčast partnerů na úrovni států; vyzývá Komisi a Radu, aby prodloužily nedávno zavedené zmírnění pravidel státní podpory alespoň tak dlouho, dokud bude přetrvávat stagnace a vysoká nezaměstnanost;
17. zastává názor, že finanční sektor musí fungovat v prvé řadě ve veřejném zájmu, akceptovat nižší výnosy a musí být zaměřen na odvrácení rizik a dlouhodobé cíle, spíše než na zisky dosahované v krátkodobém horizontu; zastává názor, že je naléhavě nutné provést socializaci bankovního sektoru a vytvořit finanční instituce ve veřejném vlastnictví (znárodněné banky, místní a regionální spořitelny, družstevní banky), aby se úvěry nasměrovaly do investic prospěšných ze sociálního i ekologického hlediska, které vytvoří kvalitní pracovní místa zaručující práva zaměstnanců; je toho názoru, že rozhodování o úvěrových politikách ve finančním sektoru musí podléhat demokratické veřejné kontrole za demokratické účasti zaměstnanců a spotřebitelů;
18. trvá na přijetí tvrdých opatření na omezení spekulací na finančních trzích; zdůrazňuje skutečnost, že je nutné okamžitě a naléhavě přijmout opatření, která zakáží nekryté krátké prodeje a obchodování se swapy úvěrového selhání, a opatření pro zřízení veřejné evropské ratingové agentury; zdůrazňuje, že v EU by mělo být zakázáno provozování zajišťovacích fondů a soukromých kapitálových fondů nebo by mělo být alespoň přísně omezeno, měla by být uzavřena offshorová střediska a rovněž investice penzijních fondů by měly být výhradně omezeny na evropské vládní dluhopisy, přičemž by neměly být povolovány investice do zajišťovacích či soukromých kapitálových fondů, deviz, derivátů a investičních cenných papírů; vyzývá Komisi a Radu, aby urychlily zavedení přísnější regulace v oblasti dohledu nad finančním sektorem;
19. kritizuje návrhy pracovní skupiny vedené předsedou Evropské rady a Rady pro hospodářské a finanční věci týkající se přísnějšího fiskálního dohledu a opatření v rámci „strukturální reformy“, která se mají zabývat konkurenceschopností a vývojem platební bilance v eurozóně;
20. bere na vědomí rozhodnutí Rady pro hospodářské a finanční věci zřídit na základě čl. 122 odst. 2 Smlouvy a mezivládní dohody členských států eurozóny evropský mechanismus finanční stabilizace o celkovém objemu až 500 miliard eur s cílem poskytnout finanční podporu členským státům, které se ocitly v nesnázích; souhlasí s tím, že mechanismus stabilizace je nezbytný k tomu, aby bylo možné čelit nebezpečí dominového efektu v případě státního bankrotu členských zemí eurozóny; je však rozhodně proti tomu, aby využití mechanismu stabilizace a jím poskytovaná pomoc podléhaly přísné podmíněnosti, jak tomu bylo v případě nedávné podpory ze strany EU/MMF, a aby se MMF podílel na způsobu jeho financování;
21. je rozhodně proti úmyslu Komise a Rady vytvořit rámec pro ještě urychlenější politiky ozdravení rozpočtu členských států, vyžadovat v roce 2010 a 2011 zejména od Portugalska a Španělska další podstatná konsolidační opatření a zavádět přísnější pravidla a postupy pro dohled nad členskými státy eurozóny a „účinnější“ sankce, než jaké v současné době poskytuje Pakt o stabilitě a růstu; je přesvědčen, že takové politiky povedou pouze k deflačnímu prohloubení krize a vynutí si procyklické a antisociální politiky v členských státech nacházejících se v obtížné hospodářské situaci;
22. bere na vědomí, že Rada pro hospodářské a finanční věci zdůraznila potřebu dosáhnout rychlého pokroku v regulaci finančního trhu a dohledu nad ním, zejména pokud jde o trhy s deriváty a úlohu ratingových agentur a také s ohledem na podstatné přispění finančního sektoru na náklady vzniklé v důsledku krizí; vyzývá Komisi a Radu, aby urychleně předložily účinné návrhy k těmto otázkám;
23. vítá nedávné přehodnocení makroekonomických politik v MMF, které obhajuje upuštění od podmíněnosti spojené s příliš přísnými politikami fiskálních úsporných opatření, liberalizace, privatizace a deregulace a které navrhuje umožnění kontroly pohybu kapitálu a inflačního cíle ve výši 4 %; navrhuje, aby se EU zapojila do podobného procesu přehodnocení svého nesourodého souboru makroekonomických politik a správy ekonomických záležitostí;
24. domnívá se, že jakákoli smysluplná debata o změně Smlouvy o EU s ohledem na krizi se musí v prvé řadě zaměřit na upuštění od monetaristického pojetí, které je v ní zakotveno: zrušení disfunkčních maastrichtských kritérií pro evropskou měnovou unii, vytvoření kritérií „skutečné konvergence“ a podpůrných mechanismů, které členským státům umožní tato kritéria splnit, zrušení Paktu o stabilitě a růstu a nahrazení paktem zaměstnanosti a udržitelného rozvoje, změna statutu Evropské centrální banky tak, aby byla demokraticky odpovědná a byla zbavena své „absolutní nezávislosti“, změna úlohy ECB tak, aby podporovala udržitelný a vyvážený hospodářský rozvoj, plnou zaměstnanost, finanční stabilitu a stabilitu cen a směnných kurzů, přičemž tyto změny představují jen několik důležitých změn ve Smlouvě, kterými je třeba se zabývat;
25. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Radě, Komisi a parlamentům členských států.