Návrh usnesení - B9-0179/2020Návrh usnesení
B9-0179/2020

NÁVRH USNESENÍ o Konferenci o budoucnosti Evropy

10.6.2020 - (2020/2657(RSP))

předložený na základě prohlášení Rady a Komise
v souladu s čl. 132 odst. 2 jednacího řádu

Zdzisław Krasnodębski
za skupinu ECR

Postup : 2020/2657(RSP)
Průběh na zasedání
Stadia projednávání dokumentu :  
B9-0179/2020
Předložené texty :
B9-0179/2020
Hlasování :
Přijaté texty :

B9‑0179/2020

Usnesení Evropského parlamentu o Konferenci o budoucnosti Evropy

(2020/2657(RSP))

Evropský parlament,

 s ohledem na myšlenku na uspořádání Konference o budoucnosti Evropy, uvedenou v politických směrech nové Komise navržených její předsedkyní,

 s ohledem na čl. 48 odst. 4 Smlouvy o Evropské unii (SEU),

 s ohledem na čl. 132 odst. 2 jednacího řádu,

A. vzhledem k tomu, že členské státy čelí bezprecedentní výzvě při řešení krize spojené s onemocněním COVID-19 a zaměřují se na hospodářské a sociální oživení;

B. vzhledem k tomu, že je třeba se z krize spojené s onemocněním COVID-19 důrazně poučit, pokud jde o připravenost, odolnost a účinnost Evropské unie, vzhledem k četné odůvodněné kritice v souvislosti s její výkonností;

C. vzhledem k tomu, že je nutná významná reforma Evropské unie, aby byla lépe schopna dosáhnout pokroku v šesti klíčových oblastech:

 vytváření pracovních míst a prosperity, zejména v souvislosti s hospodářským a sociálním oživením po skončení pandemie onemocnění COVID-19,

 ochrana občanů a hranic,

 respektování práv a svrchovanosti jejích členských států,

 rozvoj realistického udržitelného hospodářství,

 zlepšení její účinnosti a účelnosti,

 spolupráce s globálními partnery;

1. je přesvědčen, že prvořadou prioritou pro okamžitou budoucnost všech členských států Evropské unie bude hospodářské a sociální oživení po skončení pandemie onemocnění COVID-19;

2. domnívá se, že všechny iniciativy EU musí proto podléhat „testu oživení“, aby bylo možné posoudit, zda procesu oživení pomáhají, nebo jej brzdí; zdůrazňuje, že všechny překážky, které brzdí proces oživení, musí být odloženy, odsunuty nebo zrušeny;

3. domnívá se, že je třeba důkladně zvážit budoucnost Evropy, zejména s ohledem na současnou krizi, ale že je z hlediska načasování nebo praktických opatření (např. veřejných konzultací) nutné zohlednit skutečnost, že veřejné mínění se v současnosti soustředí na pokračující reakci na krizi spojenou s onemocněním COVID-19 a politická pozornost musí být zaměřena na hospodářské a sociální oživení;

4. uznává, že veřejné konzultace původně plánované v rámci tzv. „Konference o budoucnosti Evropy“ nebudou po řadu měsíců praktickým řešením;

5. vyzývá proto k tomu, aby bylo svolání jakékoli konference tohoto druhu odloženo;

6. konstatuje, že Rada, Parlament a Komise dosud neschválily žádný formát nebo strukturu takové konference a že Rada dosud nezaujala formální postoj;

7. připomíná své usnesení ze dne 15. ledna 2020 o svém postoji ke Konferenci o budoucnosti Evropy[1]; zdůrazňuje, že žádná budoucí konference nesmí být organizována jednou frakcí v rámci diskuze, jak bylo uvedeno v tomto dřívějším usnesení;

8. je znepokojen tím, že jakákoli budoucí konference může být někým manipulována jako nový nástroj k prosazování agendy jednotného ideologického hlediska tvrdícího, že všechny nedostatky Evropské unie jsou výsledkem toho, že má spíše příliš málo než příliš mnoho pravomocí;

9. domnívá se však, že skutečně otevřená konference by mohla být cenná jako podpora diskuse o budoucnosti, neboť Evropská unie se od občanů svých členských států jednoznačně velmi vzdálila; zdůrazňuje, že iniciativa týkající se takové konference splní tyto naděje pouze tehdy, budou-li splněny určité podmínky a budou-li pevně stanoveny klíčové zásady, jimiž se bude řídit její fungování;

10. vyzývá proto k alternativní iniciativě členských států, které se na tom dohodly v Radě, s cílem vytvořit „Konferenci o budoucnosti Evropské unie“;

11. zdůrazňuje, že tato konference by měla být začátkem skutečně otevřeného a transparentního procesu; zdůrazňuje, že by se měla vyhnout přístupu, který předpokládá, že jejím účelem je pouze diskutovat o ˆrůzných možnostech další evropské integrace, přičemž stávající acquis communautaire pokládá za samozřejmost;

12. vyzývá k nezávislému přezkumu acquis communautaire ještě před konáním konference, včetně důkladné kontroly ESVČ a analýzy nákladů a přínosů programů a agentur EU;

13. vyzývá parlamenty členských států, aby se vzhledem k jejich většímu demokratickému mandátu a politické rozmanitosti ujaly vedení při organizaci této konference ; navrhuje, aby převážná většina účastníků této konference pocházela z vnitrostátních parlamentů; navrhuje, aby organizační orgán konference zastupoval různé politické názory a aby se skládal především z poslanců vnitrostátních parlamentů; navrhuje, aby existovali tři spolupředsedové, jejichž nominace budou odrážet politickou a geografickou vyváženost;

14. trvá na tom, že aby byla konference úspěšná, musí založena na třech klíčových zásadách:

 respektování plurality a rozmanitosti,

 uznání demokratické legitimity vnitrostátních institucí,

 dodržování ústavní demokracie;

Pluralita a rozmanitost

15. zdůrazňuje, že v rámci svého závazku k pluralitě nesmí být konference využita jen na podporu ortodoxní integrace EU, ale měla by být příležitostí pro různé, a to i nesouhlasné návrhy, které budou projednány stejným způsobem;

16. konstatuje, že existují další stejně opodstatněné alternativy tradičního ortodoxního federalismu, jako jsou návrhy, aby se Unie vrátila do podoby Evropského společenství svrchovaných národů podle koncepce eurorealistů, která respektuje práva a demokratickou legitimitu členských států; žádá, aby se o těchto a mnohých dalších možnostech diskutovalo na konferenci a na s ní souvisejících veřejných schůzích rovnocenně a spravedlivě;

17. trvá proto na tom, že účastníci konference a ní souvisejících schůzí musejí dostat spravedlivou příležitost diskutovat o otázkách, jako je:

 otázka, zda by oblasti činnosti Unie měly být omezeny na hlavní pravomoci a zda by v jiných oblastech měly být sdíleny s členskými státy nebo jim být navráceny,

 otázka, zda by univerzální přístup k tvorbě politik měl být nahrazen flexibilnějším přístupem,

 otázka, zda je třeba výslovně uznat, že členské státy mají právo chránit své národní tradice, kulturu a společné křesťanské dědictví,

 otázka, zda by měla být posílena úloha vnitrostátních parlamentů,

 otázka, zda by vnitrostátní parlamenty měly mít možnost uplatnit zásadu subsidiarity s cílem zablokovat konkrétní legislativní návrhy prostřednictvím platného postupu červené karty,

 otázka, zda by většinové hlasování mělo být v některých oblastech standardním postupem a zda by měl být postup hlasování v Radě revidován (zejména po brexitu), a zda by stávající vnitrostátní práva veta mohla být rozšířena formalizací lucemburského kompromisu tak, aby bylo možné znovu uplatnit vnitrostátní veto za účelem obrany „velmi důležitých národních zájmů“,

 otázka, zda jsou zapotřebí další změny, aby sama Evropská unie měla větší demokratickou odpovědnost;

Demokratická legitimita vnitrostátních institucí

18. připomíná, že orgány s největší demokratickou legitimitou v EU jsou orgány členských států; zdůrazňuje, že Parlament nemá žádnou jedinečnou nebo zvláštní legitimitu v souvislosti s evropskými záležitostmi, která by ospravedlňovala jeho kontrolu nad konferencí, a že je třeba stále připomenout, že volby do Evropského parlamentu jsou souhrnem jednotlivých vnitrostátních voleb, které se do značné míry týkají vnitrostátních otázek, a nikoli nezávislými volbami o budoucnosti Evropy; dále trvá na tom, aby se konference vyhnula korporativistickému přístupu a zajistila, aby demokraticky zvolené instituce členských států byly středobodem tohoto procesu;

19. znovu opakuje, že pravomoci Evropské unie nejsou inherentní jako pravomoci státu, ale že jí musejí být svěřeny na základě Smluv; zdůrazňuje, výkon pravomocí EU se řídí zásadami subsidiarity a proporcionality, jejichž cílem je přiblížit jej co nejvíce občanům, a to v souladu se zásadou blízkosti, kterou stanoví čl. 10 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii; domnívá se, že je třeba, aby se Unie zaměřila na řešení důležitých výzev, v nichž může přinést přidanou hodnotu; zdůrazňuje, že zdroje jsou omezené a že je jednoznačně třeba uvažovat o prioritách činností a účinnějším využívání dostupných zdrojů;

Ústavní demokracie

20. trvá na tom, že hned na úvod musejí všechny zúčastněné strany uznat, že taková veřejná konzultace, jako je tato konference, není bez ohledu na kvalitu své struktury a organizace náhradou za demokratickou legitimitu ústavně zřízených parlamentních orgánů, a nemůže ji tudíž zpochybnit; zdůrazňuje proto, že nemůže existovat žádný demokratický argument ve prospěch automatického provádění jakýchkoli závěrů konference; namísto toho navrhuje, aby byly její závěry formálně předloženy Evropské radě, Evropskému parlamentu a Komisi, aby každý z těchto orgánů mohl připravit formální reakci a následné kroky, které považuje za vhodné, s cílem pokročit v diskusi;

21. zdůrazňuje, že jedinou konferencí, která je formálně schopna navrhnout změny Smluv, je „konference zástupců vlád členských států“, jak je stanoveno v čl. 48 odst. 4 SEU, a že v souladu s tímto článkem mohou tyto změny vstoupit v platnost pouze „po ratifikaci všemi členskými státy v souladu s jejich ústavními předpisy“;

°

° °

22. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Komisi, Radě a vládám a parlamentům členských států.

 

Poslední aktualizace: 12. června 2020
Právní upozornění - Ochrana soukromí