Rapporti verbatim tad-dibattiti

Il-Ħamis, 15 ta' Novembru 2007 - Strasburgu

3. Inventarju tar-realtà soċjali (dibattitu)

  Presidente. L'ordine del giorno reca la relazione di Elizabeth Lynne, a nome della commissione per l'occupazione e gli affari sociali, sull'inventario della realtà sociale (2007/2104(INI)) (A6-0400/2007).

  Elizabeth Lynne (ALDE), rapporteur. – Madam President, I wish to begin by thanking the shadow rapporteurs. That a report of this scale has received no plenary amendments shows this is truly a report from the Committee on Employment and Social Affairs, and one we can all be proud of. I would also like to thank the Commission for its close cooperation and the Portuguese Presidency for making social policy a priority for its Presidency.

We face a huge challenge in Europe. That challenge is one of fairness. It is about lost potential, the inability to live a life free from the charity of others, and a life free from discrimination, poverty and social exclusion.

Our objective is clear: we want to expand opportunities so that nobody, whatever their background or circumstances, is left behind. The vision of Europe must be freedom and opportunity for all, increasing opportunities and incentives to work, whilst strengthening the safety net for those who are unable to work.

In 2007 the facts are chilling: 72 million European citizens continue to live in poverty; 8 % of all people in the European Union now suffer from in-work poverty. Those are truly shocking statistics. But what do they actually mean? They mean that one in six citizens is now living below the poverty line – one in six! Many people would not believe that could be possible in 2007. Fifty years after the Treaty of Rome, after 50 years of economic growth, 10 % of people belong to households where nobody has a job! By any measure, poverty remains one of the greatest social problems challenging Europe, and reducing social exclusion must be at the heart of our policies.

In some areas we are succeeding, but we must be frank: in the majority we are not. The gap between the rich and the poor in many EU Member States is increasing. The elimination of income-related poverty must remain a priority for Member States but, for the one in six who live in financial poverty, there are many more who are excluded from society for other reasons. We have to recognise that for many families – for many individuals even – there are problems more complicated than simply low income. Barriers to opportunity are complex. More than anything else, early intervention is crucial. Prevention, of course, is better than cure.

In the UK, we know that the daughter of a teenage mother is three times as likely to become a teenage mother herself; we know that sons with a convicted father are over four times more at risk of being convicted of a crime than those without a convicted father. Yet, in many areas, there is no need to reinvent the wheel. We must look at how other EU countries deal with these issues and learn from them. We must share best practice more effectively. Finland, for instance, has introduced a holistic sustainable approach that has been incredibly effective in reducing the number of people who are homeless. Denmark, meanwhile, is implementing new policies that improve the quality of life of long-term rough-sleepers, rather than having the sole aim of integrating those individuals into mainstream society. In Belgium, people who have experienced poverty are working with social workers to help them better understand the needs of poor people.

It is not always unemployment that causes poverty: in-work poverty is a problem as well. That is why I have called for an exchange of best practice on the provision of a decent working minimum wage throughout the Member States. At least five EU Member States do not even have one. Equally, we must push all Member States to adopt a minimum living income for all.

Member States must do more to prevent exploitation of vulnerable workers as well; to make sure that disabled and older people have a way into employment; to prevent trafficking; to safeguard the rights of asylum-seekers; to ensure equal access to healthcare and community services for all; to destigmatise people with mental health problems; and to promote a more constructive approach to drugs and alcohol.

These are but a few of the issues this report has addressed. Europe’s vision must be freedom and opportunity for all. That is why it is so important to look at setting up mechanisms at a European level so that the exchange of best practice becomes a reality.

  Vladimír Špidla, člen Komise. Vážená paní předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, nejprve bych rád blahopřál zpravodajce paní Lynneové k vypracování velmi zajímavé a ucelené zprávy. Jsem potěšen, že se Evropský parlament rozhodl zabývat velmi širokým souborem sociálních otázek obsažených v této zprávě, otázek, které naléhavě vyžadují řešení. Tato zpráva je významným příspěvkem k průběžnému hodnocení sociální reality.

Tento dokument přichází v době, kdy Komise i členské státy zkoumají možnost posílení sociální dimenze Lisabonské strategie. Musíme reagovat na obavy našich občanů, přičemž jsme si vědomi toho, že sociální spravedlnost je jedním z jejich klíčových problémů. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že Evropská unie by měla hrát klíčovou roli při podporování integrovanějších a soudržnějších společností.

Jak řekl včera ráno během prioritní diskuse o globalizaci pan předseda Barroso, Evropská unie učinila poměrně významný pokrok při plnění lisabonských cílů. Vznikají nová pracovní místa. Jen v minulém roce bylo vytvořeno 3,5 milionu nových pracovních míst. Míra nezaměstnanosti klesla na úroveň kolem 7 %. Je to stále příliš vysoké číslo, avšak nejnižší za posledních deset let. Hospodářský růst byl uspokojivý navzdory finanční nestabilitě v poslední době.

Spokojenost však není na místě. Provádění Lisabonské strategie je nerovnoměrné a ne všech cílů se dosud podařilo dosáhnout. 12 milionů lidí je stále bez práce; a často se jedná o mladé lidi nebo dlouhodobě nezaměstnané se špatnými vyhlídkami na profesní růst nebo společenský vzestup. 8 % evropských pracujících zůstává ohroženo chudobou, přestože mají práci. 78 milionů Evropanů je ohroženo chudobou a každý pátý občan Evropské unie bydlí v nevyhovujících podmínkách.

Stručně řečeno, je třeba udělat více pro to, aby byly splněny naše společné sociální cíle. Nyní, když jsme svědky pozitivních výsledků strategie Evropské unie v oblasti růstu a zaměstnanosti, nastává vhodný okamžik začít se zabývat sociálními cíli.

Vítám, že je ve zprávě zmíněna nezbytná politická vůle a odhodlání zabývat se otázkou chudoby a vyloučení. Také vnímám naléhavost spojenou s řešením problému dětské chudoby, bojem proti diskriminaci a podporou rozmanitosti. To samozřejmě znamená sledovat transpozici příslušných právních předpisů do vnitrostátního práva a v případě potřeby i zahájení řízení pro porušení práva proti členským státům, u nichž bylo zjištěno porušení právních předpisů Evropské unie.

V rámci zprávy byly také prošetřeny překážky, které brání lidem v jejich začlenění do společnosti a účasti na trhu práce. Souhlasím, že musíme zkombinovat podpůrná opatření s vhodnými ochrannými sítěmi, které mají zajistit, aby nikdo nebyl opomenut.

Tento přístup se odráží v nedávném sdělení Komise o aktivním začleňování. Toto sdělení určuje tři klíčové pilíře vyváženého a strategického přístupu k aktivnímu začleňování:

– přístup k integrovaným trhům práce;

– zlepšený přístup ke službám;

– odpovídající podpora příjmů.

Zmíněné sdělení také zahajuje druhou fázi konzultací této problematiky se sociálními partnery o prohlubování spolupráce Evropské unie v oblasti aktivního začleňování.

Následně po této konzultaci Komise hodlá navrhnout společné zásady aktivního začleňování v podobě doporučení Komise, jehož přijetí je plánováno na druhou polovinu roku 2008. V dalším sdělení, které má být přijato během několika následujících týdnů, představí Komise také nová opatření na podporu aktivního začleňování osob se zdravotním postižením.

Komise je vděčná Evropskému parlamentu za jeho trvalé úsilí o potírání diskriminace. Jak bylo oznámeno v legislativním a pracovním programu na rok 2008, Komise v roce 2008 předloží návrhy na vyřešení současné mezery v ochraně podle článku 13 Smlouvy. Návrh, který by měl být přijat do příštího léta, bude stavět na dlouhodobém dialogu s Evropským parlamentem, na zkušenostech s Evropským rokem rovných příležitostí pro všechny v roce 2007 a na rozsáhlé veřejné konzultaci.

Evropská unie učinila významný pokrok při dosahování rovného postavení žen a mužů, přičemž Evropský parlament byl důležitým partnerem. Je však nutné, abychom i nadále pokračovali v posilování rovného postavení žen a mužů. Je to základní právo, ale i nezbytná podmínka pro dosažení cílů Evropy v oblasti růstu, zaměstnanosti a sociální soudržnosti. Proto zvláště vítám pozornost, která byla ve zprávě věnována rovnému postavení žen a mužů.

Od Amsterodamské smlouvy učinila Unie pokrok v otázce zohlednění rovného postavení žen a mužů ve všech oblastech a od roku 2003 také v oblasti poskytování rovných příležitostí pro zdravotně postižené. V obou oblastech je však třeba udělat ještě mnoho práce. Skutečnost, že přetrvává diskriminace na základě více než jednoho diskriminačního důvodu, je silným argumentem pro pokračující důraz na poskytování rovných příležitostí ve všech oblastech. Tímto tématem se bude zabývat sdělení Komise plánované na rok 2008, které bude vycházet z poučení, jež přinesl Evropský rok 2007.

Dámy a pánové, sociální realita Evropské unie se samozřejmě mění tak, jak se vyvíjí naše společnosti, jak se mění celkový globální koncept. Přesto jsem přesvědčen o tom, že základní koncepce, tj. rovnováha mezi ekonomikou, sociálními a ekologickými aspekty, zůstává v plné platnosti. Je tedy na nás, abychom stále hledali nové přístupy, které nám umožní překonat problémy, které ještě přetrvávají.

  Miroslav Mikolášik (PPE-DE), Spravodajca Výboru pre životné prostredie, verejné zdravie a bezpečnosť potravín požiadaného o stanovisko. – Monitorovanie sociálnej situácie a sociálnych politík v členských krajinách je bezpochyby potrebné na identifikovanie problémov a výziev, ktorým Únia čelí, avšak ešte dôležitejšie sú akcie, ktoré podnikneme na ich odstránenie.

Z pohľadu verejného zdravia by sme mali upriamiť pozornosť na tie problémy, s ktorými sa obyvatelia Únie stretávajú pri poskytovaní služieb zdravotnej starostlivosti. V dôsledku demografického vývoja a predlžovania priemernej dĺžky života musíme rozvíjať také stratégie verejného zdravia, ktoré prispejú k skvalitneniu života Európanov a ktoré budú zamerané hlavne na prevenciu chorôb a účinný boj proti nim. Zároveň by mali zohľadniť potrebu kvalitnej, dostupnej a spoľahlivej starostlivosti o zdravie všetkých vrstiev obyvateľstva bez ohľadu na ich sociálne postavenie, vek či krajinu, v ktorej žijú.

Osobitnú pozornosť by sme mali venovať skupinám najviac znevýhodnených osôb, akými sú osoby s telesným či mentálnym postihnutím, ľudia pokročilého veku alebo deti. S ohľadom na neustále rastúce náklady zdravotníctva členských štátov by mali tieto prijať účinné opatrenia, akými sú cielené informačné kampane, používanie generických liekov, využívanie nových technológií, opatrenia vzájomnej pomoci na miestnej úrovni alebo väčšia solidarita generácií a rodín. Členské štáty v spolupráci s Komisiou by sa mali ďalej snažiť rozvíjať politiky a podporovať európske iniciatívy v oblasti v boji proti fajčeniu, alkoholizmu či obezite, ktoré rozhodne napomôžu zvýšiť kvalitu života našich spoluobčanov.

Záverom, v neposlednom rade by sme sa mali zamerať na správne uplatňovanie už existujúcich právnych predpisov v oblastiach, ktoré súvisia s verejným zdravím. Členské štáty spolu s Komisiou by mali zabezpečovať dodržiavanie európskej legislatívy v oblasti kvality vody, ovzdušia a pôdy, znižovanie hlučnosti, ako aj uplatňovanie nariadenia o chemických látkach a výrobkoch REACH.

  Ilda Figueiredo (GUE/NGL), relatora de parecer da Comissão dos Direitos da Mulher e da Igualdade de Oportunidades. – A Comissão dos Direitos da Mulher e da Igualdade dos Géneros sublinha neste parecer que a pobreza e a exclusão social têm um carácter pluridimensional destacando-se, no entanto, a situação económica das famílias, as condições de habitação, o acesso à educação, à saúde e aos cuidados continuados.

Realça que as mulheres e as crianças são as principais vítimas da pobreza e exclusão social e salienta que esse risco se agrava quando se trata de imigrantes, idosas, deficientes e membros de famílias monoparentais. Regista também que, em média, 15% dos alunos abandonam prematuramente o sistema de ensino, mas em alguns países, como Portugal, essa taxa atinge cerca de 40%, o que é motivo de preocupação com a educação e a formação das raparigas.

Insiste na importância de manter serviços públicos de qualidade, um forte sistema de segurança social público e universal e elevados níveis de protecção social e emprego de qualidade e com direitos, pelo que se impõe dar prioridade a políticas que apostem nos direitos das mulheres e não a políticas que subordinem tudo à concorrência, garantindo a integração de uma clara perspectiva de género na formulação e aplicação dessas políticas públicas; exorta, por último a Comissão e os Estados-Membros a darem prioridade máxima à inclusão social e aos direitos das mulheres, alterando as respectivas políticas em conformidade, incluindo a política de repartição de rendimentos.

  Edit Bauer, a PPE-DE képviselőcsoport nevében. – Köszönöm szépen, elnök asszony, biztos úr, kedves kollégák. Lynne asszony jelentése, amihez szívből gratulálok, nyilván nem mondja és nem is mondhatja ki az utolsó szót a szociális inklúzió, a szociális politika átalakításának kérdésében.

Gyakran hajlamosak vagyunk úgy gondolni, hogy az európai szociális modell időtlen, de szemmel láthatóan nemcsak a globalizáció, hanem a gazdaság, a társadalmi elvárások, a demográfiai kihívás, az értékek változása mentén a szociális politikának is változnia kell, hisz megfelelő válaszokat kell találnunk azokra a kihívásokra, amelyekkel szembesülünk. Ezért is üdvözlendő a Bizottság kezdeményezése, hogy valamiféle leltár készüljön azokról a szociális gondokról, melyek Európa lakosságát nyomasztják.

Nyilvánvaló, hogy a csaknem 500 millió uniós állampolgár nem egy homogén tömeg. Annak ellenére, hogy a régi tagországok közti jövedelemkülönbségek csökkennek, a gazdag és szegény régiók közti különbségek mégis növekvő tendenciát mutatnak. Az EU tíz új tagországa lakosainak 2/3-a olyan szegény régiókban él, ahol a jövedelmi szint a régi tagországok átlagjövedelmének a fele vagy annál kevesebb. Ennél is rosszabb a helyzet Bulgáriában és Romániában, ahol az átlagjövedelem nem éri el a régi tagországok az egy főre eső jövedelmének 1/3-át sem.

Nem lehet vita tárgya, hogy a szegénység leküzdéséhez többet kell tudnunk arról, milyenek is a szegénység különböző megjelenési formái. Ehhez azonban új szegénységi mutatók kellenek, hiszen ez idáig csak a relatív szegénység kockázatáról vannak átfogó adataink.

Ezért rendkívüli érdeklődéssel várjuk a Bizottság közleményét erre vonatkozólag. A jelentés az elszegényedés új kockázataira is felhívja a figyelmet. Keveset tudunk például arról, milyen veszélyes méreteket ölt a lakosság eladósodása. A 15 régi tagország közül 12-ben a lakosság eladósodása egy főre számítva meghaladja a 16 000 eurót, ami a családok éves átlagjövedelmének 90%-át teszi ki.

Egyetlen utolsó mondatot engedjen meg még, elnök asszony. A jelentés rámutat ismét a gyerekszegénység leküzdésének a fontosságára, és ezt rendkívül fontosnak tartjuk.

  Richard Falbr, za skupinu PSE. – Vážená paní předsedající, vážený pane komisaři, v prvé řadě chci poděkovat Elizabeth Lynne za velmi dobrou zprávu a za dobrou spolupráci. Důvodů sociálního vyloučení je celá řada a byla by velká škoda, kdyby se s touto zprávou dále nepracovalo. Ve svém vystoupení chci zdůraznit význam veřejných služeb, které přispívají k odstraňování chudoby a vyloučení. Jejich privatizace povede k jejich zdražení a menší dostupnosti. Mrzí mě, že se nepodařilo prosadit stanovisko odsuzující ty státy, které zavádějí nízké rovné daně, a tím znemožňují shromáždit dostatek peněz k zajišťování sociálních funkcí státu. Bylo by jistě užitečné, aby se členské státy v rámci výměny informací o osvědčených postupech seznamovaly s tím, co se povedlo. Uvítal bych ovšem také, aby se vyměňovaly informace o postupech, které se nevyplatily, případně vymstily. Vím, že taková praxe neexistuje, ale bylo by jistě užitečné, aby sociální partneři a nevládní organizace dohlédli na to, aby se tak dělo.

Základním předpokladem nutným proto, aby se v mnohdy nedokonalých sociálních sítích neocitali další a další občané členských zemí, je zajištění dostatečného počtu slušně placených pracovních míst. Není možné tolerovat skutečnost, že někteří pracující lidé jsou často závislí na sociální podpoře. Proto je nutné usilovat o stanovení důstojné minimální mzdy ve všech členských zemích, a to buď podle tradice zákonem nebo kolektivní smlouvou. Velmi významnou se stává snaha o reformy důchodového zabezpečení. Při krocích, které mají vést k tomu, aby zejména základní pilíř – státní důchodové pojištění – byl zachován, by měly všechny členské státy respektovat příslušné úmluvy Mezinárodní organizace práce, které ratifikovaly. Zvlášť důležité je zapojování zdravotně postižených do pracovního procesu, proto je nutné hodnotit kriticky i počínání těch vlád, které různé pobídky vedoucí ke zvyšování počtu pracovních míst pro zdravotně postižené občany odstraňují. Za všechny můžu uvést Českou republiku.

  Ona Juknevičienė, ALDE frakcijos vardu. – Sveikinu kolegę Lyz Lynn, parengusią ataskaitą ir pasiekusią politinį kompromisą dėl vieningo politinių grupių požiūrio į Bendrijos socialinę tikrovę.

Tiesa, kad valstybių narių vyriausybės yra tiesiogiai atsakingos už skurdo mažinimą. Jos pačios privalo surasti priemones, kad žmonės turėtų darbą, kad vaikai lankytų mokyklas, kad labiausiai skurstantys gautų socialinę paramą.

Tačiau Bendrijos vaidmuo, sprendžiant nelygybės ir skurdo klausimus yra ne mažiau reikšmingas. Tai, kad 78 mln. Europos piliečių tebeskursta, o socialinis atotrūkis tarp vargšų ir turtuolių didėja, yra rimčiausias signalas imtis veiksmų tiek nacionaliniu, tiek Europos lygiu.

Daugelyje valstybių narių yra užtikrinamos minimalios pajamos. Deja, pasitaiko, kad darbdaviai nesilaiko šių reikalavimų, pažeidžia įstatymus. Ne kartą minėjau, kaip su tokiais pažeidimais susiduria lietuviai dirbantys svetur. Tokio darbdavių elgesio negalime toleruoti.

Sveikinu, kad Valstybės narės atsiliepė į Vadovų Tarybos raginimą sumažinti vaikų skurdą. Tačiau jos, deja, nepasakė, kokių imsis veiksmų, kad vaikų skurdas išnyktų. Ypač pažeidžiami yra neįgalūs ir vyresnio amžiaus asmenys. Turime jiems užtikrinti bent minimalias ilgalaikės priežiūros paslaugas už prieinamą kainą. Tam skirtos Socialinio fondo lėšos. Gaila, bet mano šalyje jos lieka nepanaudotos.

Pritariu pranešėjos pozicijai, kad būtina keistis pažangiąja patirtimi ir vadovautis sėkmingais socialinės apsaugos pavyzdžiais. Privalu pasimokyti, perimti patirtį iš tų valstybių, kurios efektyviai panaudojo Bendrijos lėšas. Mieli kolegos, siekiant piliečių pasitikėjimo Europa, jos institucijomis, mes turime išspręsti skaudžiausius jiems klausimus.

Prancūzijos prezidentas N.Sarkozy, kalbėdamas šioje salėje pasakė, kad prancūzai mano, jog Europa jais nesirūpina ir nesuteikia socialinės apsaugos. Prancūzijoje žmonės balsavo ne prieš konstituciją, jie nepritarė Europai, kurioje jaučiasi nesaugūs.

Komisija žada parengti ataskaitą, kurioje pateiks socialinės tikrovės apžvalgą, išnagrinės socialines tendencijas. Labai tikiuosi, kad ataskaitoje pagrindinis dėmesys bus skirtas veiksmų programai. Programai, kuri pasiūlys, kaip sumažinti ar net visiškai panaikinti piliečių skurdą Europoje. Tuomet galėsime tikėtis jų paramos ir jaustis, kad dirbame savo žmonėms.

  Sepp Kusstatscher, im Namen der Verts/ALE-Fraktion. – Frau Präsidentin! Wir haben hier eine Menge von Ideen zur Sozialpolitik vorliegen. Danke, Frau Lynne! Da die Sozialpolitik aber kein so starkes Gewicht in der EU hat wie die Wirtschaftspolitik, ist dieser Bericht auch nicht so sehr eine Bestandsaufnahme in der EU – wie der Titel sagt –, sondern mehr eine Auflistung von Forderungen nach sozialpolitischen Maßnahmen in den Mitgliedsstaaten.

Zwei Anmerkungen: Die sozialpolitischen Kompetenzen liegen bei den Mitgliedstaaten. Wir auf europäischer Ebene dürfen bloß Empfehlungen aussprechen. Europa ist deshalb in einer Schieflage, weil die Wirtschaft harmonisiert ist, nicht jedoch die sozialen Belange. Seit Lissabon 2000 ist Europa nicht gerechter geworden – im Gegenteil: die Armut nimmt zu. Um die Armut wirklich zu bekämpfen und allen EU-Bürgern ein Leben in Würde und Gerechtigkeit zu ermöglichen, brauchen wir nicht nur Wirtschaft, Markt und Wettbewerb, wir brauchen einen sozialen, gerechten, ökologischen Binnenmarkt für alle Menschen.

Zweitens: Es wird vielfach nur geredet, nicht gehandelt. Die Probleme sind bekannt. Wir brauchen nicht so sehr Studien und Analysen. Jetzt muss endlich gehandelt werden. Es genügt nicht, 2010 als europäisches Jahr zur Bekämpfung der Armut und der sozialen Ausgrenzung auszurufen. Wir brauchen eine wirksame Anti-Armutsagenda, wir brauchen Daten, damit alle Menschen – auch jene ohne Arbeit – genug Grundeinkommen haben und ein Leben in Würde führen können. Es geht um Gerechtigkeit und Menschenrecht für alle!

  Eva-Britt Svensson, för GUE/NGL-gruppen. – Fru talman, fru Lind! Det här är en bra kartläggning av den bristande sociala trygghet som allt för många av medborgarna i medlemsländerna tvingas leva i. Kartläggningen visar också sambanden mellan fattigdom, trångboddhet, social utslagning och ökad ohälsa och kortare livslängd.

Kartläggningen tar upp betydelsen av rätt till bostad, arbete, social trygghet och kvinnors rättigheter och funktionshindrades rättigheter. Det visar också på att spelmissbruk, alkoholkonsumtion, droger och rökning ökar den sociala utslagningen. Alltså konstaterar man att medlemsstaterna måste ta itu med de här problemen.

Så långt är allt bra, men verkligheten blir väldigt ofta en annan. Det här blir ofta bara vackra ord eftersom EU med olika direktiv och förordningar, med hänvisning till inre marknadens regler och konkurrensregler, ofta hindrar medlemsstaterna att lösa problemen.

Dessutom subventionerar man vinproducenter och tobaksodling. Den fria rörligheten för varor hindrar till exempel Sverige att behålla en restriktiv solidarisk alkoholpolitik, som är väldigt viktig. Sverige har spelmonopol för att begränsa spelandet, men då hotar EU med domstolen. Samma dubbelspel finns när det gäller texten om lagstiftning om vilseledande reklam och reklambudskap till barn, då EU:s andra hand beslutar om tv-direktiv med produktplacering och reklam till barn.

Det går att förändra den sociala verkligheten, men då måste folkhälsoskäl och miljöskäl vara viktigare än inre marknadens konkurrensregler, och social välfärd och trygghet vara viktigare än avreglering av privatiseringar.

GUE/NGL röstar för betänkandet och vi kommer att fortsätta att göra allt för att förbättra den sociala tryggheten för medborgarna.

  Kathy Sinnott, on behalf of the IND/DEM Group . – Madam President, when I initially heard about the process of social reality stocktaking, I was delighted that someone wanted to hold a real discussion on the state of society.

Unfortunately, upon reading the documents from the Commission, I was disappointed to find that the stocktaking process was not looking at social reality but at economic indicators.

I am not convinced that economic indicators are a reliable measure of social reality. If they were, the improved economic status of Ireland over the last decades should be matched by improvements in social cohesion, rather than the rise in serious crime, addiction, suicide, alienation, family dysfunction, exclusion and loneliness that we actually see.

We would not just ask if a person is employed; we would ask if they are valued, connected and nourished physically, emotionally, intellectually and spiritually, and we would check whether the respect for this person extended to every person, regardless of age, size, ability, colour or any other characteristic.

To properly take stock of social reality, we would also look at the sustainability of the natural habitat of the human person: the family. With this in mind, we would not just look at the gap between rich and poor, but the gap left by family breakdown and social isolation.

To understand social reality, we must start with the reality of the human person that makes up society. I will give you just one example, and I hope it will illustrate the contradictory results we get if we look at the money and if we look at the man or woman. We all agree that women should have the right to work and find equality when they do. But when we exert economic pressure on women who would like to stay at home with a young baby to work rather than care for the child and push them into the workforce, we register a very high rate of employment and assume that this means a healthier social reality. However, if we look at the baby, hardwired for immediate maternal input, and see the loss he or she suffers, which scientists tell us will be neurological and lifelong, then we have to question whether this high employment really translates as an indicator of a healthy social reality.

The irony of short-term thinking, of focusing exclusively on the economics of a society, is that it is the welfare of the people and the family at a human level that ultimately has the greatest impact on the economics.

Look at the cost of a troubled people to the exchequer. Think of the cost of crime, drugs, dropping out, etc. Economic growth can be gobbled up by the growth of social problems. The word ‘economics’ comes from the Greek for management of the home. Economics should serve all people, helping them to be at home in their communities, at home in themselves.

If we get this right, we will have a very healthy social reality of which to take stock in the future.

  Frank Vanhecke (NI). – Voorzitter, het verslag met de toch wat cryptische titel "Balans van de sociale realiteit" is in de Commissie sociale zaken zo goed als unaniem goedgekeurd, er was maar één tegenstem, en dat mag eigenlijk ook niet verbazen. De 97 aanbevelingen die het omvat, zijn immers even zo veel oproepen om alles en iedereen bij te staan: de armen, de vrouwen, de mannen, de jongeren, de ouderen, de werklozen, de werkenden met een klein loon, de mindervaliden, de gediscrimineerden, de zieken, de gezonden van vandaag die morgen ziek kunnen worden en ga zo maar door.

Met enige ironie zou ik kunnen zeggen dat de enige bevolkingsgroep die in dit verslag vergeten werd, de mensen zoals ikzelf zijn: heteroseksuele blanke mannen van middelbare leeftijd en van rechtse politiek gezindheid.

Maar zonder ironie zeg ik dat er geen mens in dit Parlement is die het er niet mee eens is dat de zwakkeren in onze samenleving recht op bescherming hebben en dat een beschaafde maatschappij mag afgerekend worden op de graad van sociale bescherming voor mensen die het om objectieve redenen moeilijk hebben om op een normale wijze in de samenleving actief te zijn. Men moet dus bij wijze van spreken een slecht mens zijn om deze catalogus van goede voornemens en de sociale Sinterklaaspolitiek in dit verslag niet bij te treden.

Toch zal ik het voorliggende verslag niet goedkeuren. Er zijn namelijk in de opsomming van aanbevelingen een aantal zaken waar ik mij niet achter kan scharen, in het bijzonder met betrekking tot het immigratiebeleid, integratie en diversiteit, en er is ook de afwezigheid van essentiële bescherming van een gezinsbeleid, maar de hoofdreden waarom ik dit niet kan goedkeuren is veel essentiëler. Het sociaal beleid en alles wat onder de noemer van sociale zekerheid gevat kan worden, is per uitstek een domein van de lidstaten en binnen die lidstaten soms van de deelstaten en dus niet van de Europese Unie.

Indien hier iemand in deze assemblee over een machine beschikt om geld en middelen te produceren uit de lucht, tenzij dat bestaat, moeten de maatregelen voor sociale bescherming nog altijd gefinancierd worden met belastinggeld. Dat betekent dat er keuzes gemaakt moeten worden en dat men jammer genoeg niet altijd voor alles en iedereen Sinterklaas kan zijn.

Er moeten essentiële beslissingen worden genomen die zeer ingrijpend zijn voor een hele maatschappij en die beslissingen moeten worden genomen op een zo laag mogelijk niveau, zo dicht mogelijk bij de burgers en niet in de ivoren torens van Brussel, van Luxemburg of van Straatsburg.

In mijn eigen land bijvoorbeeld ervaren wij dat Vlamingen en Walen fundamenteel verschillende keuzes maken bijvoorbeeld op het gebied van gezondheidszorg of de aanpak van werkloosheid. Onze Vlaamse en Waalse maatschappijen zijn verschillend, onze politieke en economische wereld is verschillend en dus kiezen wij voor een andere aanpak en andere prioriteiten. Als dat vandaag binnen België reeds het geval is, hoezeer is het dan mutatis mutandis niet het geval voor de zeer verschillende lidstaten van de Europese Unie, pakweg Groot-Brittannië en Roemenië?

Mocht dit verslag enkel een catalogus van goede voornemens zijn, tot daar aan toe, maar het is al jaren de bedoeling van de Europese instellingen om het domein van het sociaal beleid naar zich toe te trekken en dat is geen goede zaak.

  Gabriele Stauner (PPE-DE). – Frau Präsidentin, Herr Kommissar, liebe Kolleginnen und Kollegen! Im Gegensatz zu einigen meiner unmittelbaren Vorredner finde ich, dass man der Kommission zu den dieser Diskussion zugrunde liegenden Mitteilungen nur gratulieren kann. Sie sind nicht nur eine Fundgrube bei der Suche nach sozialen Fakten und Daten in den Mitgliedstaaten, sondern meines Erachtens auch ein deutliches Zeichen dafür, dass die EU und die Kommission es ernst meinen mit einer eigenständigen Sozialpolitik.

Denn wenn man sich zu einem europäischen Sozialmodell bekennt, das wir nicht nur als Tradition und historische Errungenschaft preisen wollen, sondern für die Zukunft zu einem Markenzeichen des vereinten Europas machen wollen, dann ist eine Bestandsaufnahme zur sozialen Wirklichkeit Grundvoraussetzung. Nicht zuletzt infolge der Erweiterungsrunden von 2004 und 2007 müssen wir endgültig von der Betrachtungsweise Abstand nehmen, dass die europäische Sozialpolitik ein Anhängsel des Binnenmarktes ist.

Ganz so selbstverständlich ist dies aber nicht, denn in vielen Bereichen ist das wirtschaftspolitische Übergewicht bei Kommissionsvorschlägen leider unübersehbar. Ich erinnere in diesem Zusammenhang gerade an das Grünbuch für Arbeitsrecht und die Flexicurity-Debatte. Ersteres hat die Kommission seit gestern ad acta gelegt, was ich nur wärmstens begrüßen kann, und für die Flexicurity-Vorschläge, die sich gegen mühsam erkämpfte Rechte der Arbeitnehmer im Arbeitsverhältnis richten, wäre das auch zu empfehlen.

Alle in diesem Bericht – vielen Dank an die Kollegin Lynne – angesprochenen Punkte sind hochaktuell. Ich denke nur an die Mindestlohndebatte in meinem Land und an die Lohnforderungen, unterstützt von den heutigen Streiks im französischen und deutschen Eisenbahnverkehr. Zur Lohnpolitik stellen wir zu Recht fest: Ein Vollzeitarbeitsplatz muss seinen Mann bzw. seine Frau ernähren. Alles andere entspricht nicht der christlichen Verantwortung der Unternehmer für ihre Beschäftigten. Arbeit muss sich lohnen, das muss der Grundsatz sein.

Was mir immer sehr leid tut, ist die Kinderarmut, die ich selbst in meinem Heimatland zu beklagen habe. Ich denke, hierauf müssen wir ein verstärktes Augenmerk legen, das darf es nicht geben. Eigentlich würde ich mir wünschen, dass es durch schnelle Bemühungen in den Mitgliedstaaten überflüssig wird, dass wir das Jahr 2010 zu einem Jahr der Armut und der sozialen Ausgrenzung in Europa erklären müssen.

PRESIDE: MIGUEL ANGEL MARTÍNEZ MARTÍNEZ
Vicepresidente

  Jan Andersson (PSE). – Herr talman, herr kommissionär! Jag vill också börja med att tacka fru Lind för ett utmärkt arbete och ett utmärkt betänkande. Jag var själv inbjuden till konferensen på Azorerna där vi tillsammans, kommissionen och parlamentet, hade en dialog med det civila samhället kring de här frågorna.

Jag vill också berömma kommissionen för att man tar de här frågorna på allvar genom sitt nya meddelande om social utestängning och genom att man lägger fram en rekommendation nästa år som lyfter upp de här frågorna. För det är precis som herr Špidla säger: Läget är ganska bra i Europa generellt sett med ökad tillväxt och flera arbetstillfällen. Men när vi ser detta så ökar samtidigt klyftorna. Klyftorna ökar och fattigdomen ökar. Det finns stora skillnader mellan medlemsländerna. I en del länder är skillnaderna oerhört stora, och då pratar jag inte om nya och gamla medlemsländer – det finns nya medlemsländer med små klyftor och det finns gamla medlemsländer med stora klyftor. Detta måste vi ta oss an.

Jag tycker strategin från kommissionen med tre pelare är ganska bra. När det gäller arbete räcker det inte med arbete, för det finns också dåliga arbeten som det inte går att försörja sig på och som inte ger inflytande. Det måste vara bra arbeten som ger ordentliga löner. Vi i utskottet tittade på situationen när det gäller minimiinkomster och såg stora skillnader mellan medlemsländerna. Där behöver vi ett erfarenhetsutbyte för att hitta bästa praxis. Sen gäller det de offentliga tjänsterna, som alla måste få tillgång till: sociala tjänster, bostäder, hälso- och sjukvård och så vidare. Metoderna är den öppna samordningsmetoden och den ska vi stärka.

Jag vill också nämna innan jag slutar mitt anförande att vi i dag kommer att rösta om parlamentets inställning till bland annat de kommande integrerade riktlinjerna. Också i de integrerade riktlinjerna måste vi föra in den sociala dimensionen så att vi binder ihop tillväxtfrågor och sysselsättningsfrågor med en social dimension, så att vi inte ser de här frågorna isolerade från varandra utan som en helhet.

  Siiri Oviir (ALDE). – Austatud president, head kolleegid, tänan proua Lynne'i väga olulise teema tõstatamise eest. Tervitatav on raporti eesmärk erinevate osaliste tähelepanu äratamisel, arutlemaks selle üle, mida kujutab endast Euroopa sotsiaalne tegelikkus. Teema on lai ja seetõttu saan peatuda vaid paaril sõlmpunktil.

Nizza kohtumisel 2000. aastal võtsid liikmesriigid endale kohustuse näidata olulist ja mõõdetavat vaesuse ja sotsiaalse tõrjutuse vähenemist 2010. aastaks. Paraku ei ole eelnimetatud eesmärgi poole liikumine olnud piisavalt edukas.

Avatud Euroopa, mis põhineb vabal liikumisel ja vabal kaubandusel, on aidanud kaasa majanduse edendamisele, millest omakorda peaks ju sõltuma inimese heaolu ja parem elukvaliteet. Siiski on viimaste aastate jooksul saanud selgeks, et paljude eurooplaste jaoks on küsitav, kas globaliseerumise, liberaliseerimise ja suurema konkurentsi innustamise netomõju lisab midagi nende heaolule.

Täna, 21. sajandil, on vaesuse ja sotsiaalse tõrjutuse tase Euroopas hirmutavalt kõrge. Härra Špidla ütles just äsja, et ligi kahekümnel protsendil, aga see tähendab igal viiendal inimesel meie elanikkonnast, on oht sattuda vaesusesse. Kõigis liikmesriikides eksisteerivad sotsiaalteenused ja sotsiaaltoetused, kuid ikkagi ka pärast nende saamist elab iga kuues vaesuses.

Kas me oleme endalt küsinud, miks see nii on ja seda liidus, mis ei ole kokku pandud sunniviisiliselt. Miks nüüd, 62 aastat peale sõja lõppu ja 50 aastat peale liidu loomist, ei ole me suutnud tagada inimeste põhiõigust? Küsin: kas edukas majandus on eesmärk iseeneses või peaks see olema vahend inimeste heaolu suurendamisel?

Edasi: sotsiaalabi andmisel on liikmesriikidel kohustus tagada minimaalset äraelamist võimaldav tugi; anda sellist abi, mis ka eesmärki täidab. Me ei vaja direktiivide formaalset ülevõtmist ega nende paljusust – sellega petame vaid iseend. Siit tõusetub küsimus: kas Euroopa Liidu institutsioonide tasandil tagatakse vastuvõetud dokumentide kohane täitmine ja seda ka siis, kui küsimuse all on nõndanimetatud "pehmed valdkonnad"?

Me ei saa Euroopas keskenduda ainult majandustulemustele ja konkurentsile, vaid ka suurema sotsiaalse ühtekuuluvuse loomisele ja jätkusuutlikkuse sotsiaalsele mõõtmele. Ja kui me oleme vastu võtnud vastava otsuse, siis peame hea seisma ka selle eest, et see ka rakendataks. Seda ootavad meilt meie kodanikud.

  Ewa Tomaszewska (UEN). – Panie Przewodniczący! Rozwojowi gospodarczemu, tak pożądanemu przez nas wszystkich, towarzyszy niestety wzrost rozwarstwienia dochodowego, który osłabia spójność społeczną i tworzy poważne zadania wobec grup słabszych, dotkniętych bezrobociem, uzyskujących niskie dochody z pracy, mających trudniejszy dostęp do edukacji i ochrony zdrowia.

Zadania przyjęte na spotkaniu Rady w Nicei są realizowane w niewystarczającym stopniu. Nadal istnieją grupy ludności o dochodach poniżej minimum egzystencji. Brak samodzielności ekonomicznej powoduje także naruszenie poczucia godności. Powszechny zakaz dyskryminacji, gwarancja równych szans, przede wszystkim dla osób niepełnosprawnych, są oczywiste i konieczne, ale oznaczają wzrost wydatków na cele społeczne. Narody nasze starzeją się, co stwarza obawy o wydolność finansową systemów ubezpieczeń emerytalnych.

Gratuluję pani Lynne wspaniałego sprawozdania, zwracającego uwagę na wymienione uprzednio oraz inne poważne problemy społeczne w naszych krajach i metody ich rozwiązywania. Zdecydowanie popieram ten projekt.

Jednak chciałabym zwrócić uwagę na sprzeczność w podejściu Unii Europejskiej do problemów społecznych i ekonomicznych. Presja na ograniczanie wydatków na cele socjalne nie pozwala na rozwiązywanie licznych problemów społecznych. Przykładem może tu być reforma systemu emerytalnego w Polsce.

  Carlo Fatuzzo (PPE-DE). – Signor Presidente, onorevoli colleghi, non solo mi congratulo con la onorevole Elizabeth Lynne per la sua relazione, anche perché ho saputo che nel fare questo inventario di tutto quello che non funziona nel sociale in Europa, ne ha trovate così tante di cose che non funzionano che i funzionari del Parlamento sono stati costretti a trascinarla via dalla sua scrivania per essere qui questa mattina e non aveva ancora finito.

Perché è vero che c'è tanta povertà in Europa, ma perché mi sono ricordato entrando qui e vedendo il mio collega di banco Fernando Fernández di quello che lui disse a Puebla nel Messico – alcuni anni fa in cui mi trovai con lui in una conferenza sulla povertà in tutto il mondo – e lui disse: la colpa della povertà, la più importante colpa della povertà è colpa del malgoverno che c'è in tutto il mondo. Quindi i responsabili della povertà, numero uno e i primi, sono i governi, i malgoverni nazionali, non noi Unione europea: e quindi sia questa una chiamata alla responsabilità dei governi nazionali che tanto pretendono e tanto chiedono all'Europa, ma poco fanno specialmente dove c'è bisogno di fare.

E ho incontrato anche l'amico von Wogau venendo in Aula, che mi ha chiesto: ma è vero che in Italia le pensioni di chi muore, lascia una vedova o resta totalmente inabile sono di 50 euro al mese per tutta la vita? Si, Presidente, ho dovuto dirgli che purtroppo è vero! E' per questo motivo, unico rappresentante dei pensionati eletto per questo in questo Parlamento europeo, dico sì al salario minimo per chi ha la fortuna di lavorare, dico sì a una pensione minima in Europa per tutti coloro che sono anziani pensionati e dico sì anche a chi disoccupato, senza lavoro, senza pensione ha diritto di avere anche lui un reddito minimo.

  Karin Jöns (PSE). – Herr Kommissar, liebe Liz! Herzlichen Dank für die Initiativen, sowohl der Kommission als auch Dir, Liz, für den ganz ausgezeichneten Bericht. Wer Armut bekämpfen will — der Kollege Fatuzzo hat es ja schon gesagt —, muss wirklich stärker den Fokus auch auf die ältere Bevölkerung richten. Wir müssen dem demographischen Wandel Rechnung tragen und trotz ständig steigender Kosten im Gesundheitswesen doch auch sicherstellen, dass es in Zukunft ebenso möglich ist, in Würde alt zu werden. Auch alte Menschen haben ein Recht auf eine umfassende und qualitätsgesicherte Gesundheitsversorgung und Pflege, unabhängig von Wohnort und Einkommen.

Wir brauchen dringend einen gezielten Erfahrungsaustausch unter den Mitgliedstaaten darüber, wie eine qualitativ hochwertige Pflege am besten organisiert und gesichert werden kann, und wie diese bezahlbar angeboten werden kann. Dabei haben wir besonders dem Problem von immer mehr Menschen mit Demenzerkrankungen Rechnung zu tragen. Hierfür aber brauchen wir solide Daten. Deshalb auch die Aufforderung an die Kommission, uns diese Daten möglichst rasch zu liefern.

In einem sozialen Europa müssen alle Patienten den gleichen Zugang zu evidenzbasierten Medikamenten und Medizinprodukten haben. Es kann nicht angehen, dass ein und dasselbe Antibiotikum z. B. in Belgien 3 Euro und in Deutschland 34 Euro kostet. Deshalb bin ich froh, dass wir Kommission und Mitgliedstaaten mit diesem Bericht auffordern, in einem intensiven Dialog mit uns, der Pharmaindustrie und Patientengruppen ausgewogene Leitlinien für mehr Transparenz zu entwickeln, wenn es um Wirksamkeit und Preise von Medikamenten geht. Auch das ist ein Beitrag zur Senkung der Kosten im Gesundheitswesen für uns alle.

  Μαρία Παναγιωτοπούλου-Κασσιώτου (PPE-DE). – Κύριε Πρόεδρε, κύριε Επίτροπε, σας συγχαίρω και εγώ για τις δύο ανακοινώσεις σας και εύχομαι να συνεχίσετε τις εποικοδομητικές προτάσεις σας.

Η συνάδελφος Lynne με κοινωνική ευαισθησία, αλλά και όλοι οι συνάδελφοι με τις τροπολογίες μας, ασχοληθήκαμε με όλους τους άξονες δράσεων της ανοικτής μεθόδου συντονισμού που περιέχονται στα εθνικά σχέδια δράσης. Ο απολογισμός της κοινωνικής πραγματικότητας θα πρέπει να δίνει κατευθύνσεις στην κοινωνική πολιτική των κρατών μελών και να λαμβάνει υπόψη ότι σήμερα η Ευρώπη αντιμετωπίζει σοβαρά δημογραφικά προβλήματα που επηρεάζουν άμεσα την κοινωνική συνοχή και τη διαγενεακή αλληλεγγύη.

Η οικογένεια συνεχίζει να μην λαμβάνεται υπόψη από τα κράτη ως προς την υποστήριξη που θα έπρεπε να έχει, παρόλο που αποτελεί τη βάση της κοινωνίας. Η φτώχεια των οικογενειών, όχι μόνο των μονογονεϊκών αλλά και των πολυτέκνων, αυξάνεται λόγω έλλειψης όχι μόνο εισοδήματος, αλλά κοινωνικής στήριξης και ίσης μεταχείρισης στον φορολογικό κυρίως τομέα.

Οι συνθήκες διαβίωσης των οικογενειών επηρεάζουν άμεσα και τα παιδιά, ιδιαίτερα στις πιο ευάλωτες κατηγορίες. Εντείνεται η άνιση πρόσβασή τους στους πόρους και στις ευκαιρίες, με αποτέλεσμα να περιορίζεται τόσο η προσωπική τους εξέλιξη όσο και η μελλοντική οικονομική ανάπτυξη και η συνοχή της Ευρώπης. Δεν θα μπορούσε η Ευρωπαϊκή Ένωση, για κάθε παιδί που γεννιέται σ’ αυτήν να του εξασφαλίζει ένα εισόδημα για τη διαβίωση και την ανάπτυξή του, που θα είναι ανάλογο με το κατά κεφαλήν εισόδημα του κάθε κράτους μέλους;

Η πολιτική για την προώθηση της κοινωνικής συνοχής πρέπει να βασίζεται στη συμμετοχή στην αγορά εργασίας, αλλά να συμβάλλει και στην κοινωνική ενσωμάτωση των μη ενεργών ατόμων, καθώς και αυτών που προσφέρουν άτυπες υπηρεσίες εντός της οικογένειας. Για το λόγο αυτό, καλούνται τα κράτη μέλη -κυρίως- να διερευνήσουν τρόπους αναγνώρισης των άτυπων προσόντων που αποκτήθηκαν κατά την παροχή υπηρεσιών φροντίδας σε παιδιά και εξαρτημένα άτομα, ως προηγούμενη κατάρτιση και προϋπηρεσία, ώστε να διευκολύνεται η ένταξή τους στην αγορά εργασίας και η παροχή συνταξιοδοτικών και ασφαλιστικών δικαιωμάτων.

Η διαγενεακή αλληλεγγύη πρέπει να διατηρείται μέσω της αξιοποίησης των γνώσεων και των εμπειριών των ηλικιωμένων ατόμων, της διάδοσης και της χρήσης των από τις νέες γενιές. Τα κράτη μέλη καλούνται να προωθούν συστήματα αλληλοεξυπηρέτησης μεταξύ των γενεών και να επενδύουν σε συστήματα εθελοντισμού, είτε εκπαιδευτικού, είτε πολιτιστικού, είτε επιχειρηματικού χαρακτήρα.

Αυτό θα επιτευχθεί μέσω της δημιουργίας κατάλληλων υποδομών και της ενημέρωσης για την αύξηση της δυνατότητας συμμετοχής των ηλικιωμένων σε τέτοιες δραστηριότητες, ώστε να μην περιθωριοποιούνται και πέφτουν θύματα κοινωνικού αποκλεισμού.

  Alejandro Cercas (PSE). – Señor Presidente, señora Lynne, señor Comisario, muchas gracias por habernos ofrecido esta comunicación y este documento, que nos van a permitir, sin duda, avanzar en el conocimiento de los cambios, las tendencias y la agenda que necesitamos para el futuro.

Pero no debemos equivocarnos. Tenemos muchos documentos, tenemos muchos análisis, tenemos muchos debates y tenemos muchas palabras. Pero aquí, como en las enfermedades, no sólo es necesario el diagnóstico, es necesaria también la terapia.

Y, verdaderamente, como usted ha dicho, señor Comisario, necesitamos una terapia europea —la Unión, sus instituciones, sus mecanismos— para poder dar respuesta a los problemas de hoy y de mañana, teniendo en cuenta que o lo hacemos a nivel de la Unión o no habrá posibilidad de hacerlo sólo a nivel de los Estados miembros.

Algunos Estados miembros que están avanzando rápidamente, como el mío, empezamos a vernos amenazados por políticas que tratan de frenar o que tratan, desde otros Estados miembros, de establecer competencias desleales con las ofertas y el cambio social que se realiza en nuestros países. Tenga en cuenta, señor Comisario, que ya empieza a cundir la sensación de que la política social europea, que en los años sesenta o setenta —como me dice hoy en una carta un sindicalista español— tenía como objeto armonizar en el progreso; que en los ochenta y noventa se recluía en un aseguramiento de prescripciones mínimas, ahora empieza a deslizarse hacia una política social en la que hay una competencia a la baja entre los Estados miembros.

Señor Comisario, entre los riesgos que tenemos para el futuro no solamente están el envejecimiento o la globalización, sino que es sobre todo el virus de la insolidaridad y del nacionalismo agresivo y xenófobo y antieuropeo el que amenaza las conquistas sociales de Europa de hoy y del futuro.

  Agnes Schierhuber (PPE-DE). – Herr Präsident, Herr Kommissar, meine sehr geehrten Kolleginnen und Kollegen! Ich möchte mich dem Dank an unsere Berichterstatterin, Frau Lynne, sehr herzlich anschließen. Sozialschutz und soziale Eingliederung hilft bei der Bekämpfung von Armut und Ausgrenzung, auch in der Gesundheitsvorsorge und vielem anderen mehr, und gehört zu den wichtigsten Herausforderungen für die Zukunft.

Der Begriff Mindesteinkommen wird in meinem Mitgliedstaat oft unterschiedlich diskutiert. Ich unterstütze aber voll den Ansatz von Frau Stauner im Hinblick auf Arbeitsplatz, Vollarbeitszeit und Einkommen. Durch die starke Verankerung der Sozialpartnerschaft in Österreich haben wir eine große Chance, und dadurch wird immer auch versucht, im Einvernehmen mit allen Beteiligten eine Lösung zu finden. Dadurch kommt es auch seltener zu Streiks als in anderen EU-Staaten, wo Streiks häufig zur Tagesordnung gehören.

Gerade deshalb ist eine Regelung auf EU-Ebene sehr genau zu betrachten. Durch die unterschiedlichen nationalen Sozialsysteme müssen wir bei einer Vereinheitlichung sehr überlegt vorgehen.

Es muss uns ein Anliegen sein, allen Arbeitnehmerinnen und Arbeitnehmern sozialen Schutz zu bieten und ihnen auch die soziale Eingliederung zu ermöglichen. Dabei muss es auch möglich sein, dass im Rahmen der Subsidiarität die Mitgliedstaaten natürlich auch höhere Standards haben sollten, müssten, können.

  Proinsias De Rossa (PSE). – Mr President, the social reality of Europe is that poverty is rife. Seventy-two million men, women and children are below the poverty line, many are homeless and many disabled or confined to their homes because of lack of services. Many people are trapped in poverty by inflexible welfare rules.

I am afraid that communications and guidelines will not solve these issues. While I do not underestimate the difficulties faced by Commissioner Špidla, we need to establish legal obligations on Member States to achieve the necessary changes.

Working people are seeing their pensions devalued and their job security undermined, and many fear the race to the bottom. The problem is that inequality is built into many Member States’ economic models. For many of them, including Ireland, the attitude is ‘Let us create the wealth. Then we will sort out the social problems’. This is to ignore the reality that social inequalities are a brake on economic progress and that we cannot have long-term sustainable prosperity for everyone if we treat social policy as an afterthought and fail to avail of the wasted talent of 72 million people, not to mention the human misery that hides behind that statistic.

  Tomáš Zatloukal (PPE-DE). – Vážený pane předsedající, vážený pane komisaři, dámy a pánové, v evropských společnostech dochází k dramatickým změnám. Tyto změny se týkají charakteru práce, moderního rodinného života, postavení žen ve společnosti a sociální mobility, mění se její hodnoty, společnosti se stávají stále více multikulturní. Současný rozvoj rozšířil obzory lidí a možnosti volby způsobu života.

Členské státy Evropské unie patří k nejbohatším zemím na světě, zároveň se však objevují nové formy chudoby a nerovnosti. Desítky milionů evropských občanů žijí v současnosti v chudobě. Sociální začlenění a sociální ochrana jsou základními hodnotami Evropské unie, na níž má každý člověk nezadatelné právo. Členské státy však musí přisuzovat větší váhu boji proti dětské chudobě. Jestliže nebudou provedena významná zlepšení zapojení dětí ze znevýhodněných sociálních skupin již do předškolního vzdělávání, potom nedojde ke snížení počtu předčasných odpadlíků ze škol, neuspějeme se zvýšením horního stupně středoškolských absolventů, a tím nabytí klíčových kompetencí. Rostoucí počet obyvatel bude čelit riziku sociálního vyloučení, nezaměstnanosti a dalším společensky nežádoucím jevům velmi nákladným pro ně, pro ekonomiku i společnost.

Také boj proti nezaměstnanosti mladých lidí zůstává z tohoto hlediska důležitým úkolem. V odborném vzdělávání je nutné u některých programů odstranit překážky tak, aby jejich nabídka mohla být flexibilnější a efektivnější, zohledňovala poptávku na trhu práce. Zvýšíme tím zejména příležitosti uplatnění pro znevýhodněné osoby. Posílení sociální soudržnosti a odstranění chudoby a sociálního vyloučení se musí stát pro Evropskou unii a její členské státy politickou prioritou.

  Richard Howitt (PSE). – Mr President, I welcome this debate and report on social reality and, though we must of course welcome stocktaking and exchanges of best practice and the open method of coordination, the reality that we have to understand is that these devices have not yet stopped: women having 24 % less pay compared to men in Germany; nearly one in three children living in poverty in Poland; and wealth inequality in my own country, the United Kingdom, at a 40-year high.

I do think that European social funding and national programmes like the New Deal in the UK are essential active labour market measures to tackle the real barriers which prevent groups in our society from progressing from worklessness to work and that work is still one of the best devices for us to combat poverty.

I do thank Commissioner Špidla for putting a firm commitment in the Commission’s work programme for new legislation on Article 13 discrimination, which I have long discussed with him. I and this Parliament look forward to working with him on the detail, not least in the Presidency conference next week.

But all of us – he and us together – must guard against this talk on stocktaking delaying the new social agenda in Europe, or deregulation in one area actually leading to increases in inequality and injustice, not combating these evils.

Trade unionists, social NGOs and of course disabled people, with whom I have worked for more than 20 years, are sceptical about what we are doing for social Europe. We have to listen to their concerns and we have to respond to them.

  Vladimír Špidla, člen Komise. Vážený pane předsedající, debata byla mimořádně rozsáhlá a mimořádně hluboká. Myslím si, že by bylo velmi obtížné detailně reagovat na jednotlivá vystoupení. Dovolte mi, abych se tedy pokusil reagovat určitým způsobem souhrnně.

Zaprvé myslím, že z debaty je naprosto zřejmé, že myšlenka zhodnocení sociální reality nalezla svoji podporu v rámci Parlamentu, a jakkoliv souhlasím s panem poslancem Cercasem, že diagnóza není terapie, tak bez diagnózy není možná terapie. Naše společnost se mění a najít odpovídající nové postupy či reformovat postupy staré je po mém soudu nezbytné a k tomu, abychom tak udělali účinně, je potřeba znát celkovou situaci.

Myslím si, že dalším společným znakem debaty je, že jistěže existuje sociální realita, která má svojí určitou dynamiku, ale existují také naše hodnoty, obecná evropská koncepce evropského sociálního modelu, jejíž součástí je sociální začlenění a sociální ochrana a aktivita obecně. Není tudíž přijatelné v rámci tohoto modelu našeho způsobu myšlení a jednání hledět na věci a zůstat pasivní. Vždy je možné se pokusit o aktivní politiku a aktivní intervenci.

Třetí myšlenka, kterou bych chtěl zdůraznit, je ta, že nepochybně tak jako ve většině politik i ve většině evropských rozhodnutí existuje princip subsidiarity, který říká, že každý se má zabývat těmi součástmi politiky, kde lze nejlépe a nejefektivněji daný problém řešit. To znamená v sociální politice je pozice členských států nezpochybnitelná. Na druhé straně z debaty také vyplývá velmi zřetelně, že dosáhnout cíle jenom na úrovni členských států bez uplatnění evropské úrovně je nemožné. A proto je na nás, abychom hledali co nejvýhodnější a nejúčinnější synergii v této oblasti.

Myslím si také, že se v debatě objevila obava, kterou svým způsobem také sdílím, že v určitém okamžiku lze zaznamenat jisté riziko, že prostřednictvím nerovnosti a nekompatibility sociálních politik v jednotlivých členských státech může docházet k soutěži, která by směřovala ke snižování sociálních standardů. Evropská komise ve své politice nechce pro tuto možnost otevřít cestu a naším základním konceptem je kompatibilizace jednotlivých evropských sociálních politik tak, abychom zajistili soutěž a vývoj směrem vzhůru, směrem k pokroku, který má vždycky sociální dimenzi.

Dámy a pánové, myslím si, že z debaty také zřetelně vyplývá, že nelze koncipovat sociální politiku, ekonomickou a hospodářskou politiku v pozici buď–a nebo. Existuje pouze varianta nejen–ale i, to znamená varianta společného vývoje obou těchto politik v rovnováze a nikoli možnost nadřadit jednu nad druhou. Obvykle je tendence nadřazovat ekonomickou politiku. Ale myslím si, že z debaty je naprosto zřejmé, že toto není přístup Evropského parlamentu.

Dámy a pánové ve svých příspěvcích jste se dotkli celé řady jednotlivých dílčích problémů, velmi hluboce například problému zdravotnictví, ať na úrovni přístupnosti farmak nebo na úrovni celkové organizace. Debatovali jste o důsledcích demografického stárnutí a o významu služeb ve veřejném zájmu. Jsem rád, že ve strategických dokumentech Evropské komise jsou všechny tyto pohledy zaznamenány a naším úsilím je je integrovat do celkové a souhrnné strategie.

Dámy a pánové, dovolte mi ještě na závěr, abych poděkoval paní poslankyni Lynneové, protože zpráva kterou zpracovala, kterou teď projednává Evropský parlament, je nepochybně důležitým prvkem onoho celkového úsilí o pokrok v rámci Evropské unie.

  El Presidente. Gracias, señor Comisario. Yo también, desde la Presidencia, quiero felicitar a la señora Lynne por un informe que ha tenido un amplísimo impacto entre la sociedad civil.

Yo soy testigo de excepción de cómo las caravanas de la juventud contra la pobreza y por la inclusión, que recorrieron toda Europa, tenían el documento de la señora Lynne e iban de ciudad en ciudad, de capital en capital europea, honrando al Parlamento Europeo gracias al trabajo de nuestra colega.

Se cierra el debate.

La votación tendrá lugar a las 12.00 horas.

(La sesión, suspendida a las 11.35 horas, se reanuda a las 12.00 horas)

VORSITZ: HANS-GERT PÖTTERING
Präsident

  José Ignacio Salafranca Sánchez-Neyra (PPE-DE). – Señor Presidente, querría pedirle, de acuerdo con la señora Mann, que no puede estar hoy con nosotros en el Hemiciclo, y con otros colegas, que transmita la solidaridad de los ciudadanos de la Unión a los que nuestro Parlamento representa con las víctimas de la tormenta tropical, luego transformada en huracán Noel, que ha asolado Haití, la República Dominicana, Jamaica, Cuba, Barbados y otros puntos del Caribe dejando un reguero de destrucción, de enfermedad y de muerte.

Y también, señor Presidente, con las víctimas de las inundaciones de los Estados mexicanos de Oaxaca, Chiapas y también, sobre todo, de Tabasco. Y le quería pedir, señor Presidente, que no sólo transmita nuestra solidaridad sino que inste a la acción a la Comisión Europea para que movilice los instrumentos de los que dispone al objeto de paliar esta situación y estos daños, que siempre afectan a las regiones más desfavorecidas.

  Der Präsident. Vielen Dank, Herr Kollege Salafranca. Was das Parlament angeht, werden wir so verfahren und im Übrigen der Kommission Ihre Überlegungen mitteilen.