Doslovný záznam ze zasedání

Úterý, 11. března 2008 - Štrasburk

11. Slavnostní zasedání – Estonsko

  Předsedající. − Dámy a pánové, dnešní den je výjimečný pro Evropský parlament, protože vítáme mezi sebou jednoho z našich bývalých členů – osobu, která je v současnosti prezidentem Estonské republiky, našeho bývalého kolegu pana Hendrika Ilvese! Rádi bychom Vás srdečně přivítali v Evropském parlamentu!

(Hlasitý a nepřetržitý potlesk)

Dámy a pánové, když se dočkáme okamžiku, jako je tento, patří se pohlédnout nejen na současnost, ale také si připomenout, jakou dlouhou a širokou cestu jsme prošli, než se tu shromáždili člen společně s dalšími členy Estonska – a z Lotyšska a Litvy, pokud to ohraničujeme v první řadě baltskými státy –, kteří byli zvoleni za členy parlamentu a jejichž země, svobodné země, v kterých po celá desetiletí vládl totalitní komunismus, jsou tu zastoupené, od doby, kdy Estonsko získalo svobodu.

Tohoto našeho člena si na základě demokratického rozhodnutí zvolil lid, aby se stal prezidentem země. Jde o osobu z Estonska, která je více než dost spjatá s budoucností Evropy, a samozřejmě i s její přítomností. Na začátku ve funkci ministra zahraničních věcí vedl jednání o členství v Evropské unii a následně se od roku 2003 až po přímé volby v roce 2004 stal pozorovatelem v Evropském parlamentu, a nakonec byl členem Evropského parlamentu až po svém zvolení prezidentem Estonské republiky v září 2006. Pan prezident Hendrik Ilves se ujal úřadu prezidenta Estonska dne 9. října 2006.

Vážený pane prezidente Ilvesi, je pro nás ctí, že vás můžeme přivítat v Evropském parlamentu, který zítra oslavuje padesáté výročí svého vzniku. Vaše návštěva je začátkem oslav a rád bych vás požádal, abyste přednesl projev Evropskému parlamentu. Ještě jednou, srdečně Vás vítáme!

(Potlesk)

  Toomas Hendrik Ilves, prezident Estonské republiky. − (ET) Moji přátelé, dovolte mi, abych vám popřál všechno nejlepší k výročí. Drazí přátelé a kolegové, kolegové v pravém smyslu slova, přátelé, kteří jste mi za poslední rok a půl chyběli. Jako se tak na vás všechny dívám – vypadá to tak, že vás je tu mnohem víc, než když jsem se díval z místa 131, kde jsem byl zvyklý sedávat.

Neumíte si představit, jak jste skvělí jako Parlament Evropy. Vím, musel jsem odejít, abych si to uvědomil. Ale dovolte mi teď pokračovat v mé současné úloze prezidenta státu.

Dnes, když Estonsko vstupuje do pátého roku, co se stalo členem Evropské unie, už nejsme ten „nový člen“, který se učí. Skutečně si myslím, že je čas odložit výraz „nový členský stát“ jako anachronismus bez jakéhokoli významu.

(Potlesk)

V současnosti už nejsou noví nebo staří členové. Jsou jen členové. Výraz „nový členský stát“ dokonce neznamená ani „chudší členský stát“, poněvadž několik z nás dostihlo „staré členy“.

V současnosti existují v unii zájmová sdružení, politické skupiny a ty jsou uspořádány podle množství dalších parametrů – malých anebo velkých členů, průmyslových anebo obchodních národů a tak dále. Ale základ netvoří časový rozměr nebo délka členství.

Dnes se tady chci podívat dopředu, deset roků do budoucnosti, kdy všichni budeme staří anebo starší členové. Do období sto let po první hrůzostrašné evropské občanské válce 20. století. Hovoříme o unii jako o odpovědi na druhou evropskou občanskou válku, jako způsobu uspořádání našeho kontinentu tak, aby se už neopakovaly hrůzy druhé světové války.

Ale nesmíme zapomenout na skutečnost, že třetina, a pravděpodobně i víc, členů dnešní Evropské unie se dostala z trosek první světové vojny jako nezávislé politické subjekty. Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko (po 140 letech neexistence), bývalé Československo společně s Maďarskem a Rakouskem, jak je poznáme dnes, všechny tyto státy se vynořily v 20. století po zániku říše, mezinárodních supervelmocí a vznikly nové státy založené na sebeurčení.

Vyzdvihuji tuto skutečnost, protože má země, podobně jako mnoho dalších současných členů, začala tím, že se snažila vymanit se zpod tyranie velkých, despotických anebo nedemokratických nadnárodních subjektů – známých jako říše.

Estonsko, podobně jako mnoho dalších zemí, se dokonce snažilo vymanit ne méně než dvakrát. V současnosti jsme se spojili s cílem vybudovat nový nadnárodní orgán – a novou identitu, naši Evropskou unii.

Udělali jsme to, protože jsme byli dobýváni nebo obsazováni, ale především proto, že jsme se tak svobodně rozhodli. A protože věříme, že děláme správnou věc. Tím také uplatňujeme naše právo na sebeurčení.

Vyzdvihuji tuto skutečnost, protože Estonsko bude mít za deset let poprvé privilegium a odpovědnost vykonávat předsednictví a já pevně doufám, že až nastane ten okamžik, už se nebudeme víckrát zabývat otázkami, s nimiž dneska zápasíme. Z tohoto důvodu chci dnes hovořit o záležitostech, které budou důležité za deset let.

Nakonec, vyzdvihuji tuto skutečnost, protože volební období a období výzev, kterým čelíme, nejsou úměrné: zabýváme se problémy, které spadají do čtyřletého anebo pětiletého období.

Ale výzvy a tlaky, kterým dnes čelí Evropská unie, od energetiky až po životní prostředí, od hospodářské soutěže až po rozšiřování, od společné zahraniční politiky až po migraci, jsou klíčové záležitosti, které si vyžadují odvahu a činy v horizontu delšího časového období, než jsou dvě anebo tři volební období.

Dámy a pánové, protože nedokážeme předvídat budoucnost, některé tendence a nebezpečí je možné obecně rozlišit. Nechyběly diskuse o dvou paralelních hrozbách, jimiž čelíme: globální oteplování a pokles zásob fosilních paliv. Obě záležitosti mají celosvětový charakter a příslušné rozhodnutí, které by nebylo možné uskutečnit bez Evropské unie, je zapotřebí adresovat celé planetě.

Ve stejné době unie čelí různým druhům vážných výzev. Dokud je nesplníme, možná za deset let, ale určitě za čtvrtstoletí, je možné, že ztratíme bohatství a úspěch, z kterého se dnes těšíme. Tyto výzvy a nátlaky jsou všechny spjaty s konkurenceschopností Evropské unie.

Kde je naše konkurence? Je tady v Evropské unii, nebo venku ve světě? Samozřejmě odpověď je „všude“: Soutěžíme na trhu v rámci Evropské unie, stejně jako na celém světě.

Ale pokud se podíváme na dlouhodobé tendence globalizace, měli bychom být vděční Jeanu Monnetovi a Jacquesovi Delorsovi za to, že vytvořili vnitřní trh v období, kdy globalizace ještě nebyla výrazným fenoménem.

Cílem vnitřního trhu je, aby umožnil jednotlivým evropským národům udržet konkurenceschopnost z globálního hlediska. Hnacím motorem celosvětové konkurenceschopnosti byla otevřenost v Evropě a otevření se konkurenčním tlakům v rámci Evropy.

Současné smýšlení v Evropské unii ne vždy poskytuje důvod k optimismu, a to z dvou příčin: za prvé, nevýrazná implementace lisabonské strategie, našeho vlastního dobře zaměřeného programu pro rozvoj inovace a konkurenceschopnosti.

(Potlesk)

… a za druhé, rostoucí protekcionismus, nejen směrem k vnějšímu světu, ale i v rámci našich vlastních hranic.

Dovolte mi, abych se zaměřil na tyto dvě záležitosti. V období, kdy se má země vymanila z padesát let trvající zaostalosti způsobené Sovětským svazem, jsem cítil beznaděj, jak dlouho bude asi trvat výstavba infrastruktury potřebné pro Estonsko.

V některých oblastech, jako jsou informační technologie, by Estonsko mohlo začít na základě rovných podmínek. Investice, které uskutečnila veřejná a soukromá odvětví v oblasti IT, umožnily zemi dosáhnout úroveň, která je nad průměrem Evropské unie a v pozdních devadesátých letech situace v elektronických vládních službách a ve službách v některých odvětvích, jako je bankovnictví, dosáhla úrovně, které se těšilo jen málo zemí v Evropě.

Důraz, který má vlast kladla na rozvoj IT, nám umožnil být více konkurenceschopnými. Ale ve své podstatě to nestačí. Obecněji řečeno, Estonsko podobně jako zbytek Evropy ponechává inovaci ve vědě a rozvoji jiným.

Inovace přicházejí v první řadě, buďme upřímní, ze Spojených států, s čím souvisí únik nejbystřejších a nejlepších mozků z Evropy, stejně jako i z Indie a Číny, aby si Spojené státy udržely vysokou úroveň konkurenceschopnosti. Je potřeba začít se vážně zabývat touto otázkou.

Máme odpor k imigraci, naše děti si stále čím dál volí studium matematiky, vědy a techniky, a tím se uzavíráme před konkurencí v Evropské unii v jednom z nejkonkurenceschopnějších odvětví světového hospodářství: totiž v službách.

Konkurence anebo její nedostatek v rámci Evropské unie má rovněž vliv na bezpečnost. Vzhledem k významu energie je pochopitelné, že mnoho zemí v Evropské unii chce ochránit své společnosti od konkurence a jsou odpůrci liberalizace trhu s energií.

Je to pochopitelná odezva. Ale v současnosti jediným největším zdrojem energie v Evropě je země, která se prohlásila za „energetickou supervelmoc“ a na domovské stránce ministerstva zahraničních věcí uvádí, že energie je nástrojem zahraniční politiky.

Pokud se chceme v budoucnosti vyhnout tomu, aby se členové Evropy podrobili strategii „rozděluj a panuj“, anebo aby soupeřili v souvislosti s obchodováním pohonnými látkami, což vidíme v Evropské unii, potom nemůžeme zabránit potřebě společné energetické politiky.

(Potlesk)

… s komisařem pro energetiku s vyjednávacím vlivem komisaře pro obchod.

Protože máme společný obchodní režim, měli bychom zdokonalit společnou energetickou politiku, stejným způsobem se vyžaduje nezbytná podmínka vnější politiky, především liberalizovaný vnitřní trh.

Takže kde se nacházíme, když se podíváme do budoucnosti? Korejci a Japonci mají mnohem vyšší přístup k internetu než Evropané a mnohem menší náklady na širokopásmové připojení; Asie a USA mají (anebo v případe USA rovněž vzdělávají a přijímají do zaměstnání) mnohem více techniků a vědců.

To nevěstí nic dobrého. Povede to k postupnému úpadku Evropy a evropské konkurenceschopnosti v globalizované ekonomice. Samozřejmě, aspoň s tím něco děláme.

Prvním krokem pro Estonsko je reformní smlouva a rád bych poděkoval portugalskému předsednictví za skvělou práci při řešení této záležitosti. Pokud se nerozšíří hlasování kvalifikovanou většinou, ocitneme se ochromeni, bez předsedy a ministra zahraničních věcí EU nebudeme mít jednoduše takový vliv.

Příklad Evropy, kdy tahala za kratší konec, můžeme vidět v naší sousedské politice. Evropská Rada v dokumentu o zahraničních vztazích dospěla k závěru, cituji: „Sousedská politika Ruska je lépe propracovaná, lépe uspořádaná a lépe implementovaná než sousedská politika Evropské unie. Rusko vyčleňuje více politických, hospodářských, a dokonce i vojenských zdrojů než Evropská unie na ovlivňování sousedské politiky.“ Konec citace.

Nemluví to ve prospěch naší opěvované „měkké velmoci“. Naše sousedská politika je ještě stále spjatá se základními dlouhodobými otázkami: Co bude za deset let? Existují dvě hlediska k této otázce: Jak velcí budeme za deset let a jaké bude okolní prostředí?

Jak velká bude Evropská unie v roce 2018? Nevíme, ale je na nás, abychom o tom rozhodli. Samozřejmě, nebude nás tolik, jak by si někteří z nás přáli, ale určitě nás bude víc než v současnosti. K našim východním a jižním sousedům, kteří se k nám určitě nikdy nepřipojí.

Zdá se mi, že jedním ze základních zájmů by mělo být, aby rozdíly mezi Evropskou unií a jejími sousedy z hlediska hospodářského blahobytu a politické svobody nebyly tak velké, abychom nemuseli čelit velké vlně ilegální imigrace nebo politickým utečencům.

Ukázalo se, že jsme se dokonce nepoučili ani z našich vlastních vynikajících zkušeností, jakým bylo minulé rozšiřování. Plánujeme zvýšit podporu světu bez podmíněnosti na reformy. Prostřednictvím našich rozvojových bank podporujeme rozvoj zemí, které důkladně projevují antagonistické obchodní politiky vůči Evropské unii.

Rovněž bychom si měli uvědomit, že náš model není v současnosti jediný. Francis Fukuyama přiznává, že Hegelův sen neúprosné procházky dějinami směrem k liberální demokracii se ukázal jako nesprávný. K čemu jsou dobré požadavky boje proti korupci v souvislosti s úvěry, které poskytuje světová banka rozvojovým zemím, když státní investiční fondy nabízejí lepší obchod bez jakýchkoli omezení?

Mýlili jsme se, když jsme si mysleli, že žijeme v zidealizovaném světě. Namísto toho růst autoritativního kapitalismu jako alternativy demokratických tržních ekonomik je pravděpodobně nejnovější ideologický, intelektuální a morální zápas, jemuž čelíme.

(Potlesk)

Samozřejmě potřebujeme přehodnotit naše politiky, ale to nebude všechno. Potřebujeme víc odvahy; potřebujeme pohlédnout do budoucnosti a pochopit, kde se jak my, tak i svět budeme nacházet za dvacet anebo pětadvacet let, v době, kdy dokonce hybná síla hospodářství, jakou je v současnosti Německo, bude překonána Indií a Čínou.

Potřebujeme začít plánovat už dnes, abychom se připravili na následující čtvrtstoletí. Pevně doufám, že s nastávajícími volbami do Evropského parlamentu, nebudou strany soutěžit na základě zachování současného stavu status quo, ale na základě pohledu do budoucnosti.

Dámy a pánové, demokracie existuje pro své občany, je založená na odhodlání občanů a podléhá jejich schválení. Pro tento účel jsme vytvořili instituce, které by se vstupem nové smlouvy v platnost měly dále rozvíjet a zdokonalovat.

Ale neměli bychom přenášet naši zodpovědnost na instituce; vytvoření zahraniční služby anebo rozšíření rozsahu hlasování kvalifikovanou většinou nebude znamenat mnoho, pokud nerozvineme zásadní pochopení evropských zájmů.

Skutečnost, že máme společné konzulární úředníky, znamená zefektivňování byrokratických reforem. Rovněž vítaným krokem je fakt, že je čím dál složitější použít veto, ale pokud členské státy uvěří, že jejich zájmy se neberou v úvahu, bude to znamenat jen malý pokrok.

Potřebujeme se vrátit zpět k základnímu poznání, které přispělo k úspěchu Evropské unie. Především státní zájmy jsou nejlépe zabezpečené, když se jich všichni zčásti vzdáme tak, aby unie jako celek byla úspěšná. Neznamená to odevzdat peníze nebo porozdávat náhradní sladidla neposlušným členům, kteří nejsou ochotní souhlasit s politikou. Myslím tím naše místo ve světě jako samostatných národních států a společně jako Evropské unie.

Když hovoříme o silné Evropě, musíme si uvědomit stejnou pravdu, která je dobře známá nám všem politikům v domácích zemích: naše země je silná na světové scéně, anebo i v Evropě jen tehdy, když jsme silní doma. Vlády, které mají silnou podporu, si mohou dovolit být rázné na mezinárodní scéně.

Jsem si jistý, že toto je problém celé Evropské unie. S cílem vytvářet stoupající evropské cítění mezi našimi voliči, potřebujeme předstihnout návrhy Komise, které se zabývají vysokoškolskými studenty, kteří studují jeden rok na univerzitě v jiném členském státu. Potřebujeme aktivně podpořit tento fenomén v domácí zemi tak, aby nejen úředníci, ale i naši občané se mohli vzájemně seznamovat a poznávat.

Samozřejmě to znamená, že potřebujeme zvýšit úroveň znalosti jazyků. Za deset let bychom se měli dokázat dívat na unii, kde každý vysokoškolský student ovládá znalost dalšího jazyka členského státu, a tím nechci říci, že by to měla být angličtina, protože angličtina je tak dominantní ve vědě, obchodě, zábavě a na internetu, že se už delší dobu nevnímá jako cizí jazyk. Myslím tím například polsky hovořící Portugalce, španělsky hovořící Estonců a slovinsky hovořící Švédy.

Měli bychom také více uvažovat z hlediska regionů. Parlament ukázal, že dokáže sehrávat silnější úlohu, než jsme si kdy uměli představit. Jsem hrdý na to, že iniciativa strategie pro pobaltskou oblast, se kterou se spojovalo mé jméno, je jednou z prvních strategií Evropské unie, která tu vznikla, právě tady v Evropském parlamentu, ne v Radě anebo Komisi, a v současnosti se tato iniciativa stává programem Evropské unie.

(Potlesk)

Parlament je spojovací článek mezi institucemi Evropské unie a jejími občany, kteří umožňují fungování Unie. Mí drazí kolegové, z tohoto důvodu jen tady můžete najít jemné vyvážení zájmů vašich voličů a zájmů Unie. Jde o něco, co nedokáže udělat žádna jiná instituce a nikdo to neumí udělat tak dobře jako vy.

Vážení členové Evropského parlamentu, neméně důležité pro občany Evropy, pro Evropu evropských občanů, je uvědomit si, kdo jsme, odkud jsme přišli a jak jsme se sem dostali.

Právě v těchto místnostech se na mě jednou obrátil kolega během projevu člena parlamentu o masových deportacích v zemi tohoto člena a zeptal se: „Proč vy, lidé, nedokážete zapomenout na minulost a myslet na budoucnost?“

Všichni si myslíme, že známe historii Evropy, a tak je možná nepříjemné slyšet, že Evropa, kterou známe, je v skutečnosti jen jedna část Evropy, jak na to efektivně poukázal Norman Davies – velký historik Evropy.

A přece současná Evropská unie přijímá historii celé Evropy se vší svou slávou i bídou. Dnes jsme dědici Bismarckových sociálních reforem, stejně jako Salazarova režimu. První světové konstituční demokracie, jako i potlačování, které uskutečňovaly kruté vnitřní bezpečnostní služby. Toto je naše Evropa.

Ale skutečnost, že první konstituční monarchie byla v Polsku a že potlačování bezpečnostní policií se uskutečňovalo doslova během existence zdi od období hospodářského zázraku (Wirtschaftswunder), jsou věci, o kterých víme mnohem méně, než bychom měli.

Dámy a pánové, naším úkolem je poznat naši Evropu. Jeden z největších Evropanů 20. století, Salvador de Madariaga, který žil v exilu od Francovo režimu, se vyjádřil takto: „Tato Evropa se musí narodit. A narodí se, když Španělé řeknou naše Chartres, když Angličané vysloví náš Krakov, když Italové budou mluvit o naší Kodani a Němci budou hovořit o našich Brugách…“ Potom bude Evropa skutečně žít. Až potom duch, který vede Evropu, vysloví slova stvoření: „Fiat Evropa“, jak řekl Salazar de Madariaga.

Ale pokud se chceme dostat do budoucnosti Madariagu, musíme se naučit poznávat se navzájem, vzájemnou minulost, protože jen tehdy můžeme společně budovat budoucnost. I toto je naší úlohou pro nejbližších deset let.

Dámy a pánové, dnes jsem se pokusil naznačit některé výzvy, kterým budeme čelit v budoucnosti. Vývoj Evropy ani zdaleka neskončil, ještě musíme toho hodně udělat. V mé rodné zemi, Estonsku, když máme splnit náročný úkol nebo uskutečnit významný závazek, obvykle říkáme: Kéž bychom měli sílu to uskutečnit.

Kéž bychom měli všichni silu!

Děkuji vám.

(Potlesk vestoje)

  Předsedající. − Dámy a pánové, povstáním ze svých židlí a nadšeným potleskem jste poděkovali prezidentovi Estonska za jeho příjemný a pro nás, Parlament, přátelský, ale především na budoucnost zaměřený projev.

Pane prezidente Ilvesi, hovořil jste o něčem, co leží v srdci Evropy, a to o vzájemném pochopení a smýšlení. Když víme, jak uvažujeme, víme, jak můžeme spolu pracovat.

Když jste se zmínil o výměně mladých lidí, vzpomněl jsem si – a věřím, dámy a pánové, že můžeme být na to hrdí –, že když se schvaloval finanční výhled a byly snahy radikálně snížit finance na výměny mladých lidí, program Erasmus a celoživotní vzdělávání, ozvali jsme se a řekli: Finanční výhled přinese výsledky jen tehdy, pokud zvýšíme finanční prostředky pro mladé lidi, aby mohli vytvářet porozumění a smysl pro sounáležitost v Evropské unii.

(Potlesk)

Dovolte mi říci na závěr – a dělám to se vzrušením: když pan prezident Estonska zmínil dějiny, musíme říci, že dějiny Evropy, našeho kontinentu, byly z mnoha hledisek pozitivní, ale některá období byly poznamenaná tragédii. To, co v současnosti děláme, i tady v Evropském parlamentu, je odpovědí na zkušenosti z dějin.

Skutečnost, že jste to připomněl právě dnes, znamená velký den pro Evropský parlament. Můžeme si vydláždit cestu do budoucnosti jen tehdy, když pohlédneme na dějiny, poučíme se z jejich důsledků a potom budeme společně pracovat na základě vzájemného porozumění a ducha sounáležitosti, jak jste řekl, pane prezidente Ilvesi, v zájmu společné Evropy.

Velké díky, pane prezidente Ilvesi!

(Potlesk)

PŘEDSEDAJÍCÍ: Edward McMILLAN-SCOTT
místopředseda