Doslovný záznam ze zasedání

Středa, 18. června 2008 - Štrasburk

5. Slavnostní zasedání - 2008, Evropský rok mezikulturního dialogu

  Předsedající. – Dámy a pánové, jménem předsedy Evropského parlamentu mám velkou čest a potěšení v tomto Evropském roce mezikulturního dialogu přivítat v Evropském parlamentu zvláštní zpravodajku OSN pro svobodu náboženství či víry, doktorku Asmu Jahangirovou.

Náš Parlament přikládá tomuto roku mezikulturního dialogu zvláštní význam. Prostřednictvím řady akcí a iniciativ poskytuje náš Parlament fórum pro výměnu myšlenek mezi občany z různých kultur a společenství a mezi občany různých náboženství a vyznání.

V průběhu tohoto roku jsme již vyzvali politiky a náboženské vůdce z celého světa, aby nás oslovili. Doufáme, že náš Parlament bude také sloužit jako fórum pro komunikaci, šíření společného poselství a prosazování skutečně svobodného dialogu a lepšího vzájemného poznání.

Je mým obzvláštním potěšením vás přivítat, paní doktorko Jahangirová, abyste k tomuto plenárnímu zasedání promluvila o tématech, která jsou krajně důležitá pro světový mír a rozvoj.

V rámci našeho společného úkolu prosazovat demokracii a lidská práva jsme pečlivě sledovali události ve vaší zemi, Pákistánu, a během vašeho zadržení minulý rok vydal Evropský parlament usnesení, které požadovalo, abyste byla okamžitě propuštěna. Především z tohoto důvodu jsme obzvláště rádi, že jste tady dnes s námi.

Je tu ještě jeden důvod, proč je vaše návštěva v této době obzvláště významná. Tento rok oslavujeme 60. výročí Všeobecné deklarace lidských práv, která byla přijata Generálním shromážděním OSN 10. prosince 1948. Tato deklarace zvěstovala novou éru ve světě, který právě přežil utrpení nejhorší války v historii, války, která začala v Evropě. Deklarace stanovila první mezinárodní, oficiální závazek týkající se důstojnosti a rovnosti všech lidských bytostí, bez ohledu na barvu pleti, náboženské vyznání nebo původ. Článek 18 deklarace říká, že „Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru, sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů.“

Vaším úkolem jako zvláštní zpravodajky OSN je zjistit stávající překážky nebo možné budoucí překážky uplatňování tohoto práva a navrhnout postupy a opatření, jak jim čelit a jak je překonat.

Ve vašich zprávách zdůrazňujete důležitost trvalého, prohloubeného dialogu se společenstvími, která jsou stoupenci různých náboženství či vyznání. Jedná se o dialog, který je třeba vést na všech úrovních a který musí vést všechny skupiny společnosti. Zejména zdůrazňujete potřebu široce rozšířené účasti žen na prosazování větší tolerance, respektu a vzájemného pochopení.

Evropský parlament v mnoha ze svých rezolucí zdůraznil skutečnost, že ženy hrají zásadní roli v prosazování dialogu a míru, jak bylo také vyzdviženo na konferenci organizované u příležitosti Mezinárodního dne žen. Vy sama jste se účastnila mnoha konferencí o podpoře dialogu, například v kontextu Aliance civilizací, a mnohokrát jste se chopila iniciativy, aby ženy dostaly větší roli.

Zdůraznila jste také úlohu vzdělávání jako nejdůležitějšího faktoru v předcházení konfliktům. Vzdělávání může naučit respektu a přijímání pluralismu a diverzity v kontextu náboženství a vyznání. Přispívá tak k šíření a prosazování lidských práv ve všech společnostech.

To, čeho se zastáváte, je v souladu s mottem Evropského roku mezikulturního dialogu: „Společně v různorodosti“. Doplňuje hlavní úlohu uloženou činnostem podporujícím znalost různých vyznání, úctu k nim a toleranci.

Dnešní zasedání je velkolepou příležitostí. Pro ty, kteří si přejí pokračovat v diskusi s vámi, se bude zítra dopoledne konat zvláštní schůzka, kterou organizuje Podvýbor pro lidská práva.

Paní doktorko Jahangirová, je mi velkým potěšením vás nyní pozvat, abyste promluvila k Evropskému parlamentu.

(Potlesk)

  Asma Jahangir, zvláštní zpravodajka OSN pro svobodu náboženství či víry. − Paní předsedající, vážení poslanci Evropského parlamentu, dámy a pánové, drazí přátelé, je mi velkou ctí a nesmírným potěšením být tady dnes s vámi. Ráda bych velice vřele poděkovala panu předsedovi, Hansi-Gertu Pötteringovi, za jeho pozvání, abych promluvila k Evropskému parlamentu. Musím také poděkovat vám za podporu, kterou jste mi poskytli jako zvláštní zpravodajce OSN i jako soukromé osobě, když jsem byla minulý rok vězněna.

Vaše rozhodnutí stanovit rok 2008 Evropským rokem mezikulturního dialogu a rozvíjet různé související činnosti je vskutku aktuální a velmi důležité. Historie Evropy je utvářena mnoha kladnými příklady mezikulturního dialogu. Je ale také patrný nedostatek takového konstruktivního dialogu, například když si připomeneme náboženské války nebo ghettoizaci určitých věřících ve středověku.

Ve svém projevu bych s vámi ráda sdílela určité myšlenky, hlavně o mezikulturním dialogu, založené na zkušenosti, kterou jsem získala za poslední čtyři roky jako zvláštní zpravodajka OSN pro svobodu náboženství či víry. Ráda bych nastolila čtyři otázky v zásadě zaměřené na co, proč, kdo a jak v souvislosti s mezikulturním dialogem.

Začněme první otázkou: Co rozumíme mezikulturním dialogem? Již samotná terminologie se zdá ošidná. Zahrnuje v sobě „mezikulturní“ dialog také dialog „mezináboženský“? Na tuto otázku bych samozřejmě odpověděla kladně, protože náboženství jsou součástí kultury. Zároveň je ale třeba se odpovídajícím způsobem zabývat „vnitronáboženským“ napětím. Proto by také mezikulturní dialog měl porozumět věřícím různých církví různých náboženství a brát v úvahu jejich myšlenky.

A co dialog mezi lidmi s teistickým, neteistickým a ateistickým přesvědčením? Všichni tito zastánci svého přesvědčení jsou chráněni podle nástrojů mezinárodního práva na ochranu lidských práv a také práva nevyznávat žádné náboženství nebo víru. Takže podle mého názoru by tyto zřetele také měly být zahrnuty do iniciativ mezikulturního dialogu.

Na úrovni Organizace spojených národů existují další termíny, jako je Aliance civilizací nebo „Mezinárodní rok pro sblížení kultur 2010“. Tyto názvy se vyhýbají často problematickému slovu „náboženství“, ale jsou z velké části navrženy tak, aby pomáhaly rozvíjet mezináboženský a mezikulturní dialog, pochopení a spolupráci pro mír.

Takže „mezikulturní dialog“ by bylo možné vnímat jako komplexní termín, včetně různých aspektů, které byly zmíněny dříve: mezináboženský dialog a vnitronáboženské přístupy, také když k nim patří i ateističtí nevěřící. Velmi se mi líbí způsob, jakým Evropský parlament a Rada popsaly cíle mezikulturního dialogu ve svém rozhodnutí č. 1983/2006/ES, kterým bylo schváleno, že Evropský rok má „zvýšit úctu ke kulturní rozmanitosti a zvládnout složitou realitu našich společností a společnou existenci různých kulturních identit a vyznání. Dále je důležité zdůraznit přínos odlišných kultur pro dědictví a způsob života v členských státech a uvědomit si, že kulturní a mezikulturní dialog je nezbytný pro to, abychom se naučili harmonickému soužití.“

Zejména se musí stát řídit politikami a rozvíjet své dovednosti v oblasti správy, aby byl schopen začlenit různorodé zájmy. Jak vláda, tak občanská společnost hrají svoji roli při vytváření prostředí, kde se lidé různých náboženství a vyznání mohou snadno vzájemně ovlivňovat. Koncept mezikulturního dialogu jak takový musí být rozšířen.

To mě přivádí k druhé otázce: Proč je mezikulturní dialog důležitý? Jsem přesvědčena, že zachování mezikulturního dialogu je nanejvýš důležité k překonání sektářských a radikálních přístupů a k posílení náboženské tolerance po celém světě. Vedle vzdělávání tvoří mezináboženský dialog jeden z hlavních prostředků předcházení nedorozumění, konfliktů a násilí v oblasti svobody náboženství či víry. Pokud je mezikulturní dialog veden úspěšně, může skutečně prosazovat toleranci, úctu a pochopení.

I když kultury a náboženství mohou být docela rozdílné, není žádný důvod tvrdit, že nemají rovnocenný význam, právě proto, že jsou rozdílné. Zatímco se nesmírný počet lidí, nehledě na svoje náboženské přesvědčení nebo víru, drží univerzálních hodnot, vždy existovali jednotlivci, kteří se snažili, snaží a budou snažit dokázat, že jejich kultura, jejich náboženství, jejich jazyk nebo jejich historie jsou nadřazené kultuře, náboženství, jazyku nebo historii jejich sousedů. Můj předchůdce ve funkci zvláštního zpravodaje OSN, profesor Abdelfattah Amor z Tuniska, již položil otázku, zda existuje něco, co lidé ještě v průběhu celé historie neudělali „ve jménu náboženství“. Náboženství nicméně sdílejí mnoho morálních hodnot, které jim mohou a mají umožnit dojít ke společnému chápání úcty.

Během svých návštěv v zemích jsem viděla, jaký přínos může mít úsilí o zapojení do mezináboženského dialogu. A zároveň absence takového dialogu může být znamením předběžného varování před nadcházejícím mezináboženským napětím a konfliktem. Je zřejmé, že dialog sám o sobě základní problémy neřeší; spíše je prvním krokem správným směrem. Mezikulturní dialog by neměl být intelektuálním a teologickým cvičením. Může také aktivovat mlčící většinu k hledání společné strategie jak nalézt harmonii a mír. Existují pravdivé úspěšné příklady mezináboženského dialogu, ale stává se jen zřídka, že se prosté základní úsilí dostane na přední stránky novin – narozdíl od mezináboženského násilí.

Dovolte mi, abych se s vámi podělila o dva zážitky z mých nedávných misí, při kterých jsem byla pověřena shromažďováním informací, ukazujících, že účastníci rozmluvy nemusí zacházet příliš daleko, aby vedli smysluplný dialog. Během své návštěvy Izraele a okupovaného palestinského území jsem byla informována o různých schůzkách mezi lidmi různých vyznání, na kterých se scházejí obyvatelé Izraele a Palestiny a nedovolí, aby nedávné politické události bránily jejich dialogu. Jedna nevládní organizace o tom podala zprávu: „Jak Izraelci, tak Palestinci mluvili o frustraci a beznaději z extrémních postojů v každé společnosti a neochotě většiny nenásilně spolupracovat na hledání řešení. Oba tábory hovořily o potřebě vyslechnout druhou stranu, přiznat vlastní násilí a vyjádřit politování.“

Dále jsem v Severním Irsku byla svědkem významu mezináboženského dialogu v obytných čtvrtích. V Belfastu je mnoho iniciativ působících na základní úrovni v terénu, které dávají dohromady lidi z různých politických a náboženských prostředí, z nichž někteří žijí vedle sebe, ale jsou odděleni tzv. „mírovými liniemi“.

To nás přivádí k třetí otázce: Kdo by měl být do mezikulturního dialogu zapojen? Na Světovém mírovém summitu milénia, který se konal v srpnu 2000 v New Yorku, se společně sešlo přes 1000 náboženských a duchovních vůdců. V jejich závěrečném prohlášení nazvaném Oddanost světovému míru zdůraznili, že žádného skutečného míru nelze dosáhnout, pokud všechna společenství neuznají kulturní a náboženskou diverzitu lidské rodiny v duchu vzájemné úcty a pochopení.

Taková setkání náboženských vůdců jsou důležitá, ale zároveň by se měl podporovat a pěstovat také mezináboženský dialog na základní úrovni. Podle mého názoru by do názorových výměn měly, je-li to možné, být zapojeni i věřící, kteří jsou ve své víře nezaujatí, a také ateisté a neteisté a členové náboženských menšin. Každý dialog by měl také velký prospěch z pohledů žen, které bývají při významných událostech mezináboženského dialogu opomíjeny. Ženy patří k těm, kteří nejvíce trpí náboženskou netolerancí, a přeci jsem si všimla, že ženské skupiny napříč náboženskými směry jsou velmi účinnými obhájci lidských práv v situacích, kdy v komunitách dochází k napětí.

Někdy může být užitečné zajistit přítomnost lidí stejné víry s protikladnými názory. Jedním dobrým příkladem z mé nedávné návštěvy ve Velké Británii je diskuse u kulatého stolu v Londýně, která se také zabývala právními předpisy proti diskriminaci na základě sexuální orientace a zákonnými výjimkami pro organizace, které souvisejí s náboženstvím nebo vírou. Tato diskuse by byla naprosto jiná, kdyby se jí neúčastnili členové Lesbického a gay křesťanského hnutí.

Umělci mohou také hrát důležitou roli ve vzdělávání veřejnosti o náboženské toleranci a při stavění mostů mezi různými společenstvími. Jedním dobrým příkladem je West-Eastern Divan Orchestra, který tvoří mladí hudebníci z Izraele, Palestiny, Libanonu, Sýrie, Jordánska a Egypta. Jeho zakladatel a dirigent, Daniel Barenboim, popsal humanitární myšlenku tohoto orchestru následovně: „Nevnímáme sami sebe jako politický projekt, ale spíše jako fórum, kde se mohou mladí lidé z Izraele a všech arabských zemí svobodně a otevřeně vyjadřovat a mezitím zároveň naslouchat vyprávění toho druhého. Není to nezbytně otázka přijetí příběhu druhého, natož souhlasu s ním. Spíše se jedná o nezbytnou potřebu přijmout jeho legitimitu.“

Moje nedávná návštěva v Indii však také ukázala, jak zranitelní se cítí dokonce i umělci tváří v tvář tlaku davu v ulicích. Sektor obrazového umění v této zemi sehrál ve vzdělávání veřejnosti o náboženské toleranci významnou roli. Některým filmům z Bollywoodu však bylo úspěšně zamezili nestátní herci prostřednictvím zastrašování. Bohužel se zdá, že profesionálové z odvětví audiovizuálního umění obvykle vyhledávají souhlas samozvaných strážců náboženského smýšlení, než se pustí do filmu, který se dotýká veřejných problémů. To ukazuje, jak důležitý je příspěvek umělců do mezikulturního dialogu – nebo by přinejmenším mohl být. Novináři a právníci také mohou mít vliv, když jejich prohlášení a činy překročí náboženské hranice. Existují nesčetné příklady, kdy si jednotlivci přišli na pomoc a překračovali přitom všechny náboženské hranice.

Dále – a zejména – by bylo potřeba, aby politici podstoupili společný brainstorming o způsobech, jak se vyrovnat s novými náročnými úkoly ve světě, který se ještě více globalizuje. Takový brainstorming by nakonec mohl vést ke konkrétním akcím, které se týkají začlenění diverzity, například do projektů bydlení, školních osnov a jmenování do statutárních orgánů.

Nakonec bych ráda vznesla čtvrtou otázku: Jak je možné vést mezikulturní dialog účinným způsobem? Existují různé úrovně mezikulturního dialogu – mezinárodní a regionální organizace, jako jsou OSN, EU a OIC, mohou hrát svoji roli při facilitaci platforem pro mezikulturní dialog. Dále nyní nevládní organizace navrhují, aby se kultura míru posílila prostřednictvím dialogu a spolupráce mezi jednotlivci a komunitami různých náboženství a vyznání v rámci Dekády mezináboženského dialogu a spolupráce pro mír OSN, která se pravděpodobně zrealizuje v letech 2011 až 2020. V tomto ohledu se zdá nezbytné, aby existovalo velké množství dobrých iniciativ na globální, regionální, národní nebo místní úrovni. Dovolte mi zdůraznit, že k vytvoření mezikulturního dialogu při nízkých nákladech je také možné použít staré, nové a tvůrčí prostředky komunikace, například prostřednictvím programů dopisování na školách nebo přes chaty na Internetu ke specifickým tématům, pouličního divadla a loutkových představení.

Programy celoživotního vzdělávání EU mohou – a již tak činí – sloužit jako skvělé platformy pro mezikulturní a mezináboženský dialog. Různé programy jsou skutečně příklady osvědčených postupů: Comenius usiluje o rozvíjení porozumění různým evropským kulturám a pochopení mezi nimi prostřednictvím výměn a spolupráce mezi školami v různých zemích; více než 1,5 miliónu studentů se již účastnilo ve vysokoškolském výměnném programu Erasmus; program Leonardo da Vinci financuje nadnárodní mobilitu v odborném vzdělávání a přípravě; program Grundtvig poskytuje nové vzdělávací příležitosti, zejména pro dospělé osoby ohrožené sociálním vyloučením a pro starší pracovníky; a nakonec síť Jean Monnet podněcuje učení, výzkum a reflexi o evropské integraci v institucích vysokoškolského vzdělávání po celém světě. Dovolte mi zdůraznit, jak důležité je pro Evropskou unii, aby se pokusila o komunikaci s celým světem, zejména v rámci mezikulturního dialogu.

Role vzdělávacích institucí je zásadní. Mohou buďto vštěpovat toleranci, nebo šířit napětí, dokonce už v ranném věku. Důraz proto musí spočívat na osvíceném vzdělávání, které učí děti uznávat existující diverzitu. Existuje významný potenciál dobrovolných školních výměn s jinými zeměmi, jak v Evropě, tak kdekoliv jinde. V tomto ohledu bych ráda zmínila Mezinárodní konzultativní konferenci o školním vzdělávání ve vztahu k náboženství či víře, toleranci a nediskriminaci z roku 2001. Přijala na základě konsenzu Závěrečný dokument z Madridu, který doporučil, aby se učitelům a studentům dostávaly dobrovolné příležitosti k setkávání a výměnám s jejich protějšky různých náboženství a vyznání.

Rodina je dalším místem vstupu, kde může být nepředpojatost buďto omezována, nebo podporována, což velice závisí na individuální výchově. Také smíšená manželství – docela přirozeně – přinášejí nové perspektivy a mohou mezikulturní nebo mezináboženský dialog usnadňovat. Podle mého názoru je důležité začít v ranném věku seznamováním s přístupy vašich sousedů nebo jiných náboženství. To by nemuselo nutně vyžadovat daleké cesty, ale například by se to mohlo organizovat jako návštěva vašeho místního kostela, mešity, synagogy, chrámu nebo jiného místa pro bohoslužby a setkání s lidmi v těchto místech. Počet účastníků v takových skupinách – zejména v případě setkání mezi lidmi různých vyznání – by neměl být příliš velký, aby měli účastníci rozmluvy možnost spolu hovořit a osobně se navzájem poznat.

Existuje ale několik potenciálních problémů spojených s mezikulturním dialogem – pokud není správně veden, může se změnit v povrchní, mlhavé a neúčinné cvičení. Dále se může mezikulturní dialog také použít jako nástroj ke zdůraznění špatných stránek toho „druhého“. Účastníci se mohu cítit v pokušení přesvědčovat své partnery v dialogu o nadřazenosti svého náboženství nebo kultury.

Pokud se týká možného obsahu dialogu, i zde je zásadní otázka, na kterou je třeba odpovědět: Měli by se účastníci také ptát na příslušná náboženství a teologické přístupy každého z nich, nebo by to bylo nebezpečné? Pozitivní stránkou by bylo, kdyby si partneři v dialogu mohli uvědomit podobné přístupy, ale také rozdíly. Tyto rozdíly by mohly být interpretovány jako sporné nebo dokonce urážlivé. Jenom pomyslete na diskusi zaměřenou na takové diskutabilní záležitosti jako: Kdo byl poslední prorok? Měl Bůh syna? Jsou náboženští vůdcové neomylní? Co byste měli nebo neměli jíst? Existuje reinkarnace?

Lákavou alternativou by mohlo být zkoumat pouze nesporná témata, která se vůbec nevztahují k teologii, například diskutovat o společných obavách o životní prostředí. Ale může být obtížné taková témata najít a mohlo by to být docela nudné a nakonec by takový přístup zničil účel skutečného mezikulturního a mezináboženského dialogu. Nemyslím si, že by pomohlo ke stávajícímu přístupu politické korektnosti přidávat další vrstvu „náboženské korektnosti“.

Někdy od diplomatů slyšíte, že se nesmíme zapojovat do kritizování jiných náboženství než našeho vlastního. Ráda bych se však zeptala: Vylučuje dialog možnost kritizovat dogmata jiných náboženství? Podle mého názoru by jednou z možností ve svobodném dialogu také mělo být, aby nakonec jeho účastníci mohli konstatovat rozdílnost svých názorů, a přitom zjevně navzájem respektovat svoje názory a přístupy.

(Potlesk)

Pokud chce někdo kritizovat náboženství svých protějšků, je samozřejmě radno tak činit informovaným způsobem a pečlivě svá slova vážit. Dále může také pomoci, pokud již byla nastolena vzájemná důvěra mezi různými skupinami. Jsem však pevně přesvědčena, že by bylo chybou držet se takového přístupu, kdy se chrání náboženství samo o sobě, spíše než jednotlivci nebo skupiny věřících, jak potvrzují mezinárodní standardy lidských práv.

(Potlesk)

Při mnoha příležitostech jsem vyslovila obavy, že kriminalizace tzv. hanobení náboženství může být kontraproduktivní, protože může vytvářet atmosféru netolerance a strachu a může dokonce zvyšovat vyhlídky na prudké reakce. Obvinění z hanobení náboženství by mohlo potlačit legitimní kritiku nebo dokonce výzkum postupů a zákonů, které se zdají porušovat lidská práva, která jsou sankcionována náboženstvím – nebo jsou přinejmenším takto vnímána.

Nakonec věřím, že právní stát a fungování demokratických institucí jsou předpoklady pro vytvoření příznivého klimatu, které by vedlo ke skutečnému dialogu a pochopení. Lidé potřebují důvěřovat systému, a tak diverzita v rámci institucí může k vytváření takového prostředí přispívat. Mezikulturní dialog by neměl být vnucován ani vytvářen blahosklonným způsobem. Státní politiky by v tomto ohledu měly dávat prostor pro různá náboženství a vyznání, a tím vytvářet přirozené příležitosti pro interakci a pochopení.

To jsou mé myšlenky o tom co, proč, kdo a jak v souvislosti s mezikulturním dialogem. Obávám se, že jsem možná místo podání komplexních odpovědí nastolila řadu nových otázek.

Ve svých postřezích jsem již naznačila potenciál – ale také případné pasti – mezikulturního dialogu. Zdá se, že je rozhodující mezikulturní dialog institucionalizovat na různých úrovních ve správném formátu a s širokým výběrem účastníků, a přitom stále umožňovat skutečnou výměnu názorů. Myslím si, že společné deklarace a prohlášení náboženských vůdců jsou důležitá, ráda bych ale využila této příležitosti a zdůraznila zásadní roli základních, zezdola vycházejících iniciativ, konkrétních setkání a společných akcí. jsem také přesvědčena, že je lepší mít válku slov než napětí, která dlouho přetrvávají. Když se sejdou průměrní lidé s teistickým, ateistickým a neteistickým přesvědčením, někteří možná vůbec poprvé, naučí se – doufejme – od sebe mnohé, dokonce i když se nakonec neshodnou na podstatných věcech.

Univerzální hodnoty by měly sloužit jako most mezi různými náboženstvími a vyznáními a nepřijímám skutečnost, že univerzální hodnoty lidských práv mohou a měly by být podřízeny společenským nebo náboženským normám.

(Potlesk)

To může nakonec také vést k posílení univerzálních lidských práv, jak ve smyslu prosazování, tak ochrany lidských práv a svobod.

Na závěr bych ráda ocitovala Boutrose Boutrose-Ghali, bývalého generálního tajemníka OSN, který řekl: „Lidská práva, když se na ně díváme z všeobecné perspektivy, nás nutí postavit se čelem k nejnáročnější ze všech dialektik – dialektice identity a odlišnosti, dialektice „já“ a „ten druhý“. Učí nás, tím nejpřímějším způsobem, že jsme v jeden a ten samý okamžik stejní i odlišní.“

(Parlament vzdal řečníkovi poctu ovacemi ve stoje.)

  Předsedající. – Paní doktorko Jahangirová, velice vám děkuji za váš projev. Naslouchali jsme velice pečlivě tomu, co jste říkala a co vychází z vaší úcty k lidským právům, vašich bohatých zkušeností a podstaty vší důležité práce, kterou děláte.

Doufám, že vaše návštěva Evropského parlamentu nám poskytne příležitost k širší spolupráci v našem společném úkolu prosazovat demokracii, mír a rozvoj.

PŘEDSEDAJÍCÍ: GÉRARD ONESTA
místopředseda