Seznam 
 Předchozí 
 Další 
 Úplné znění 
Doslovný záznam ze zasedání
Středa, 24. září 2008 - Brusel Vydání Úř. věst.

9. Slavnostní zasedání – ekumenický patriarcha Bartoloměj
Videozáznamy vystoupení
Zápis
MPphoto
 

  Předseda. − Vaše svatosti, patriarcho Bartoloměji, je pro nás velkou ctí, že vás můžeme přivítat na tomto slavnostním zasedání Evropského parlamentu během Evropského roku mezikulturního dialogu 2008. Prvním hostem, který v lednu v rámci Evropského roku mezikulturního dialogu promluvil k Evropskému parlamentu, byl velký muftí z Damašku. Je ze Sýrie a promluvil k nám jako posel mírumilovného islámu.

Vaše svatosti, reprezentujete křesťanskou víru; vrchní rabín Jonathan Sacks promluví na půdě Evropského parlamentu ve Štrasburku v listopadu jako představitel židovské víry.

Lidé této trojí víry – víry křesťanské, židovské a islámské – žili vedle sebe po celá staletí. Jejichž soužití však nebylo bohužel vždy mírové. I dnes jsou na Blízkém Východě i jinde oblasti, které jsou poznamenány napětím mezi těmito komunitami.

My v Evropském parlamentu podporujeme každé úsilí o mírové soužití různých náboženství a kultur na Blízkém Východě i jinde na světě. Na Blízkém Východě existují také příklady náboženské tolerance a harmonických vztahů mezi lidmi, kteří se hlásí k odlišné víře. Když jsem před nedávnem navštívil Sýrii, měl jsem příležitost setkat se s duchovními vůdci různých náboženských komunit, kteří mě ujistili, že v jejich zemi dobré vztahy existují, přičemž velký důraz kladli na dialog mezi náboženstvími a kulturami.

Evropská unie je společenství založené na hodnotách, přičemž jednou z našich nejzákladnějších hodnot je důstojnost vlastní každému jednotlivému člověku. Náboženská svoboda má přitom v této souvislosti stěžejní význam pro lidskou důstojnost a daleko překračuje veškerou dílčí moc, na niž se odvolávají státní orgány. Odluka církve a státu, jíž si vysoce ceníme, zaručuje náboženským společenstvím svobodu spravovat si své vnitřní záležitosti i vnější vztahy. Tyto zásady znovu potvrzuje Lisabonská smlouva, kterou se v současné době snažíme uvést v platnost.

Ekumenický patriarchát v Konstantinopoli se sídlem ve Feneru v Instanbulu byl založen ve 4. století a je významným duchovním centrem pro 300 milionů pravoslavných křesťanů na celém světě. Slovo „fener“ znamená „maják“ a Vy, Vaše svatosti, jste byl vždy majákem smíření a míru pro věřící uvnitř pravoslavného světa i mimo něj.

Poslední rozšíření Evropské unie přivedlo do EU země s většinou pravoslavných věřících, jako je Kypr, Bulharsko a Rumunsko, přičemž Řecko je jejím členem již od roku 1981. Předešlý papež Jan Pavel II., který v Evropském parlamentu vystoupil v roce 1988, se to pokusil vystihnout následující metaforou: řekl, že poté, co Evropa překonala své rozdělení, dýchá nyní opět oběma svými plícemi. Tuto metaforu bychom mohli použít i dnes, abychom vystihli bohatství EU po jejím rozšíření, vytvářené odlišnými perspektivami západního a východního křesťanství.

Vaše svatosti, děkujeme Vám za Vaši návštěvu. Jste jednou z několika nemnohých osobností, které v Evropském parlamentu vystoupí podruhé. Byl jste zde v roce 1994 a nyní, u příležitosti Evropského roku mezikulturního dialogu, jste nás poctil svou další návštěvou. Těšíme se na Vaše slova.

Rád bych vás tedy nyní požádal, abyste promluvil k Evropskému parlamentu. Děkuji.

(potlesk)

 
  
MPphoto
 

  Jeho svatost, ekumenický patriarcha Bartoloměj I. − Vaše excelence, pane předsedo Evropského parlamentu, vaše excelence, ctihodní poslanci Evropského parlamentu, vzácní hosté, vážení přátelé, na prvním místě a především Vám neseme pozdravy z Ekumenického patriarchátu v Konstantinopoli, sídlícího již dlouhá staletí ve městě, které se dnes nazývá Istanbul – pozdravy, které jsou naplněny uznáním a respektem. Obzvláště pak chceme projevit svou vděčnost našemu starému příteli, Jeho excelenci, panu Hans-Gertu Pötteringovi, předsedovi Evropského parlamentu. Upřímně si rovněž vážíme zvláštní pocty, že můžeme již podruhé promluvit na plenárním zasedání Evropského parlamentu (jak se o tom již zmínil pan předseda), tím spíše, že je to u příležitosti, kdy si připomínáme Evropský rok mezikulturního dialogu.

Jako čistě duchovní instituce přijímá ekumenický patriarchát vskutku globální apoštolské poslání, spočívající v odhodlané snaze zvyšovat a rozšiřovat vědomí sounáležitosti lidské rodiny – přinášet pochopení toho, že my všichni bydlíme v témže domě. Ve svém nejzákladnějším smyslu je právě toto význam slova „ekumenický“ – neboť oikúmené je obydlený svět – země, kterou chápeme jako dům, v němž přebývají všechny národy, příbuzní lidé, kmeny a jazyky.

Počátky naší náboženské instituce sahají, jak známo, do samotného středu osové doby, hluboko do historie křesťanské víry – až k prvním následovníkům Ježíše Krista. Vzhledem k tomu, že náš stolec – naše instituční centrum – ležel v centru a v hlavním městě křesťanské Římské říše, vstoupil ve známost jako stolec „ekumenický“ a s tím se dodnes pojí určité výsady a určitá odpovědnost. Byl zodpovědný mj. za to, že bude světu za hranicemi Římské říše přinášet evangelijní zprávu o vykoupení. V době před věkem objevů měla většina civilizací tento dvojstranný pohled na svět a dělila ho na svět uvnitř a svět venku. Svět byl rozdělen na dvě oblasti: na hemisféru civilizace a na hemisféru barbarství. V těchto dějinách jsme byli svědky tragických důsledků vzájemného lidského odcizení.

Dnes, přestože máme technologické prostředky umožňující překročit horizont našeho vlastního kulturního sebevědomí, vidíme kolem sebe i nadále hrozivé následky lidské fragmentarizace. Kmenová mentalita, fundamentalismus, fyletismus – tj. extrémní nacionalismus bez ohledu na práva druhého – to vše přispívá k narůstajícímu výčtu krutostí, které na prvním místě vedou k zamyšlení nad našimi představami o sobě jako o civilizovaných lidech.

I v době rozmáhajícího se obchodu, migrací a šíření národů, náboženského kvasu a znovuoživení, velkých geopolitických změn musí i dekonstrukce všeho zkostnatělého a monolitického sebevědomí minulých staletí přece jen hledat nějaký stálý přístav. Ekumenický patriarchát má za sebou plavbu přes tato staletí, kormidlování v bouřích i tišinách dějin. Po celých dvacet století – v epochách Pax Romana, Pax Christiana, Pax Islamica, Pax Ottomanica, v epochách, které všechny byly poznamenány bojem, konfliktem či otevřenou válkou mezi kulturami – nepřestal být Ekumenický patriarchát majákem pro lidskou rodinu a křesťanskou církev. Čerpajíce z této naší hluboké zkušenosti, z těchto hlubokých vod dějin, nabízíme současnému světu nadčasové poselství o věčné lidské hodnotě.

Ekumenické zaměření našeho patriarchátu dnes daleko přesahuje hranice jeho fyzické přítomnosti na výběžku, kde se stýká Evropa s Asií a kde leží město, v němž sídlíme již sedmnácté století od jeho založení. Předstupujeme-li dnes před toto vznešené shromáždění, vede nás k tomu právě naše zkušenost, nevelká sice svou kvantitou, avšak rozsáhlá svou kvalitou, abychom k vám na základě této zkušenosti promluvili o nezbytnosti mezikulturního dialogu, který je vysokým a aktuálním ideálem současného světa.

Vy sami říkáte – budu citovat slova tohoto ctihodného shromáždění: „Základem evropského projektu je nutnost poskytnout prostředky pro mezikulturní dialog a dialog mezi občany s cílem zvýšit úctu ke kulturní rozmanitosti a zvládnout složitou realitu našich společností a společnou existenci různých kulturních identit a vyznání“ (rozhodnutí č. 1983/2006/ES). My bychom k tomuto ušlechtilému prohlášení skromně dodali to, co jsme řekli i minulého roku v projevu k plénu Parlamentního shromáždění Rady Evropy ve Štrasburku: „Dialog je nezbytný především z toho důvodu, že je vlastní přirozenosti lidské osoby.“

Dnes vám předkládáme ke zvážení toto poselství: mezikulturní dialog leží v základech toho, co znamená být lidskou bytostí, neboť žádná kultura v celku lidské rodiny v sobě nezahrnuje každou lidskou bytost. Není-li takového dialogu, redukují se rozdíly v celku lidské rodiny na objektivace „jiného“ a vedou ke zneužívání, konfliktům a pronásledování – k lidské sebevraždě ve velkém měřítku, neboť my všichni jsme vposled jedno jediné lidstvo. Jsou-li pro nás naopak tyto rozdíly pohnutkou ke vzájemnému setkávání a je-li toto setkávání založeno na dialogu, vzniká vzájemné porozumění a uznání – ba i láska.

V minulých 50 letech zažila naše lidská rodina prudký technologický rozmach, o jehož výdobytcích se našim předkům ani nesnilo. Mnoho lidí věřilo, že tento druh pokroku povede k překonání toho, co rozděluje a fragmentarizuje náš lidský úděl. Jako kdyby nám naše výdobytky mohly dát moc k překonání fundamentálních skutečností našeho morálního a – můžeme snad říci – i našeho duchovního údělu. Avšak i přes veškerý myslitelný prospěch a technologickou dovednost – dovednost, která, jak se zdá, předčí i náš antropologický důvtip – stále kolem sebe vidíme zhoubu v podobě hladomorů a nedostatku vody, v podobě války a pronásledování, v podobě bezpráví, záměrného zbídačování, nesnášenlivosti, fanatismu a předsudků.

Uprostřed tohoto kruhu, z něhož musí být navzdory zdání možné vystoupit, nelze význam „evropského projektu“ nijak podceňovat. Jedním z charakteristických rysů Evropské unie je to, že dokázala uspět ve svém úsilí o nastolení vzájemné mírové a tvořivé koexistence jednotlivých národních států, které byly před 70 lety zataženy do krvavého konfliktu, hrozícího navěky zničit dědictví Evropy.

Zde na tomto místě, ve velké zasedací síni Evropského parlamentu, vynakládáte úsilí na otevírání možností pro vztahy mezi státy a politickými silami, jež otevírá možnosti smíření mezi lidskými osobami. Chápete a uznáváte význam mezikulturního dialogu, a to v historickém období Evropy, které je provázeno změnami, k nimž dochází v každé zemi a na rozhraní každé společnosti. Mohutné vlny konfliktů, hospodářské zabezpečení a příležitosti uvedly do pohybu celé skupiny obyvatelstva na celém světě. Lidé odlišného kulturního, etnického, náboženského a národního původu se tak nutně ocitají v těsné blízkosti vedle sebe. V některých případech se tytéž skupiny obyvatel straní kontaktu s větším celkem a uzavírají se před většinou společností. Ale v tom i onom případě nesmí být dialog, do něhož vstupujeme, pouhým akademickým cvičením na téma vzájemného uznání.

Aby mohl mít dialog skutečný účinek, aby mohl vést k transformaci, která není možná bez hluboké proměny osob, které se ho účastní, nemůže se odehrávat na bázi subjektu a objektu. Ten druhý, „jiný“, musí mít absolutní hodnotu – nesmí být objektivizován, neboť jedině tak může být každá jedna strana dialogu chápána v plnosti svého bytí.

Pro pravoslavné křesťany nepředstavuje ikona, obraz, pouze vrchol lidského estetického úsilí, ale rovněž hmatatelnou připomínku věčné pravdy. Jako je tomu v každém malířství – ať už náboženském či nikoli a bez ohledu na umělcův talent – předmět je zpřítomněn jako dvojrozměrný. Pro pravoslavné křesťany však ikona není pouze náboženská malba – a není to ani ze své definice náboženský předmět. Je to ve skutečnosti subjekt, s nímž ten, kdo se dívá, uctívající osoba, vstupuje prostřednictvím zraku do bezeslovného dialogu. Pro pravoslavného křesťana je setkání s ikonou aktem sdílení s osobou, kterou ikona zpřítomňuje. Oč více by pak aktem sdílení měla být setkání s živoucími ikonami – osobami stvořenými podle Božího obrazu a podobnosti.

Aby se náš dialog mohl stát více než pouhou kulturní výměnou, musí zde být hlubší pochopení pro absolutní vzájemnou odkázanost jedněch na druhé – nejen států a politických a hospodářských činitelů – ale také vzájemné odkázanosti každé jednotlivé lidské osoby na každou jinou lidskou osobu. A máme-li si takto cenit druhých, musí tak činit bez ohledu na společnou příslušnost k rase, náboženství, jazyku, etniku, národu, bez ohledu na jakákoliv znamení, která si dáváme ve snaze o dosažení sebeidentifikace a své vlastní identity. Je však ve světě, ve kterém žijí miliardy lidí, taková vzájemná provázanost vůbec možná?

Najít spojení s každou lidskou osobou, to možné vskutku není. Takovou schopnost bychom připsali nejspíš Bohu. Existuje nicméně způsob chápání univerza, ve kterém žijeme s vědomím toho, že je to svět společný pro všechny – rovina existence, která je v sobě schopna zahrnout realitu každé lidské osoby – ekosféra, která obsahuje nás všechny.

Ekumenický patriarchát tak rovněž v souladu se svým smyslem pro zodpovědnost za dům, oikos světa a všech, kdo v něm bydlí, po desetiletí vystupoval na ochranu životního prostředí a upozorňoval na ekologické krize, k nimž na naší planetě dochází. Této služby jsme se ujali bez ohledu na vlastní prospěch. Jak dobře víte, náš patriarchát není národní církev, nýbrž spíše základní kanonický výraz ekumenického rozměru evangelijní zvěsti a tomu odpovídající odpovědnosti za život uvnitř církve. V tom spočívá hlubší důvod toho, proč jej církevní Otcové a koncily nazvali patriarchátem ekumenickým. Láskyplná péče konstantinopolské církve překračuje veškeré lingvistické, kulturní, etnické, ba i náboženské definice, neboť chce sloužit všem národům. Ekumenický patriarchát je sice pevně zakotvený ve svých vlastních dějinách – tak je tomu s každou institucí – ale svým služebným posláním, trvajícím už 1700 let, historické kategorie překračuje.

V rámci naší služby ve prospěch životního prostředí jsme k tomuto datu sponzorovali sedm vědeckých symposií, na nichž se sešli představitelé celé řady vědeckých oborů. Svou genezi měla naše iniciativa na ostrově, který dal lidstvu Apokalypsu, Knihu zjevení: na svatém ostrově Patmos v Egejském moři. A bylo to právě v Egeidě, kde jsme v roce 1995 zahájili ambiciózní program integrace současných vědeckých poznatků o oceánech s duchovním přístupem světových náboženství k vodě, zejména ke světovým oceánům. Od roku 1995, kdy jsme se sešli na Patmu, jsme se vydali na cestu přes Dunaj, Jaderské moře, Baltské moře, Amazonku, Severní ledový oceán (minulé září) a nyní se chystáme na plavbu po egyptském Nilu a po řece Mississippi ve Spojených státech, obě plavby se mají uskutečnit příští rok.

Cílem našich snah není pouze pokračující dialog, který může posloužit při řešení praktických nezbytností, ale rovněž dialog, který pozvedá vědomí lidí. Snažíme se nejen nacházet odpovědi na ekologické hrozby a krize, ale vedeme při té příležitosti účastníky i k většímu smyslu pro jejich vlastní sounáležitost a vztaženost k širšímu celku. Snažíme se pochopit exosféru lidské existence nikoli jako předmět, nad nímž lze převzít kontrolu, nýbrž jako spolubojovníka na cestě k růstu a zdokonalení. Jak praví apoštol Pavel, jehož dvoutisíciletý odkaz tento rok slaví jak pravoslavná, tak římsko-katolická církev, v jednom ze svých neslavnějších listů, v Listě Římanům: „Víme přece, že všechno tvorstvo společně sténá a pracuje k porodu.“

Každý ekosystém na této planetě je jako národ – už ze své definice je omezený na určité místo. Ústí říčního toku není tundra a stejně tak ani savana není poušť. Ale stejně jako kultura má i každý ekosystém vliv, který daleko přesahuje jeho přirozené – či v případě kultur národní – hranice. A pakliže pochopíme, že každý ekosystém je částí této jedné jediné ekosféry, kterou obývají všechny živé duše, jimiž se plní tento svět, tehdy pak také chápeme vzájemnou propojenost, mocné společenství všeho života a naši skutečnou vzájemnou odkázanost. Bez tohoto pochopení jsme na cestě k ekocidě, k sebezničení jediné ekosféry, která je základem veškeré lidské existence.

A tak k Vám dnes přicházíme, v den, kdy si připomínáme Rok mezikulturního dialogu, s podobenstvími z přírodního světa, abychom potvrdili transcendentní lidské hodnoty, k nimž se hlásíte. Jako instituce žije ekumenický patriarchát již po staletí na způsob poměrně malého ekosystému v rámci mnohem větší kultury. Dovolte nám, abychom na základě této dlouhé zkušenosti vytkli ten nejdůležitější praktický rys, který dává práci mezikulturního dialogu vyhlídku na úspěch.

Hlavně a především zde musí být ze strany každé většiny respekt k právům menšiny. Společnost, která zachovává práva menšiny, bude povětšinou společností spravedlivou a tolerantní. V každé kultuře existuje vždy určitý segment, který má převahu – ať už jde o převahu rasovou, náboženskou nebo jakoukoliv jinou. Segmentace je v našem různorodém světě dějem zcela nevyhnutelným. To, co se snažíme zastavit, je fragmentace! Společnosti vybudované na výlučnosti a represi nemohou přetrvat. Či jak to říká Boží princ míru Ježíš Kristus: Každé království vnitřně rozdělené pustne a žádná obec ani dům vnitřně rozdělený nemůže obstát.

Musíme pochopit, a taková je naše rada pro všechny, že jedině budeme-li schopni v sobě přijmout plnost sdílený přítomnosti uvnitř ekosféry lidské existence, budeme také schopni stanout tváří v tvář jinakosti těch druhých kolem nás – ať tvoří většinu, anebo menšinu – a mít při tom opravdový smysl pro pokrevní spřízněnost celé lidské rodiny. Jedině tedy budeme schopni vnímat cizince mezi námi nikoli jako vetřelce, nýbrž jako bratra a sestru v kruhu téže lidské rodiny, rodiny Boží. Svatý Pavel se k otázce všelidského spříznění a bratrství vyjádřil vcelku stručně a výmluvně, když v první století hovořil k Athéňanům.

To je také důvod, proč by Evropa měla zapojit Turecko do svého projektu a proč by Turecko mělo pěstovat mezikulturní dialog a toleranci, aby mohlo být do evropského projektu přijato. Evropa by neměla pokládat za cizí žádné náboženství, které je tolerantní a má respekt vůči ostatním. Velká náboženství mohou být podobně jako evropský projekt silou, která je schopna transcendovat nacionalismus a která je schopna transcendovat případně i nihilismus a fundamentalismus, pakliže se jim podaří obrátit pozornost svých věřících na to, co nás jako lidské bytosti sjednocuje, a pakliže budou podporovat dialog o tom, co nás rozděluje.

Z perspektivy naší země, Turecka, vnímáme na jedné straně přijetí do společnosti nového hospodářského a obchodního partnera, na druhé straně ovšem cítíme rovněž i zdráhání, které s sebou nese rovnocenné přijímání země, která je převážně muslimská. A přesto i tak žijí v Evropě miliony muslimů, kteří do ní přišli z nejrůznějších poměrů a důvodů, a stejně tak by v Evropě žili i miliony židů, nebýt hrůz druhé světové války.

Nejsou to ostatně pouze nekřesťané, s nimiž Evropa musí přijít do styku, ale rovněž křesťané, kteří nespadají do kategorie katolíků či protestantů. Znovuoživení pravoslavné církve ve Východní Evropě, k němuž došlo po pádu železné opony, bylo skutečným zázrakem, jehož byl celý svět svědkem. Segmentace Východní Evropy vedla na mnoha místech k fragmentaci. Nejenže neexistuje žádné trvalé centrum; je vůbec těžko rozeznatelné. Během tohoto procesu, který je nesen úsilím národních států o znovuobnovení svých funkcí, dosáhla pravoslavná křesťanská víra růstu přesahujícího dokonce i hospodářské ukazatele a získala zcela nové postavení, které by se ještě před 20 lety neodvážil nikdo předpovídat.

Jednou z nejdůležitějších úloh ekumenického patriarchátu je napomáhat tomuto procesu růstu a rozmachu, probíhajícímu v tradičních pravoslavných zemích, tím, že vytrvá a zůstane i nadále kanonickou normou pravoslavné církve na celém světě, která čítá více než čtvrt miliardy lidí na celém světě. Rádi bychom Vás, drazí přátelé, při této příležitosti informovali, že v říjnu, tj. příští měsíc, se na naše pozvání sejdou v Istanbulu hlavy všech pravoslavných patriarchátů a autokefalních církví, abychom hovořili o našich společných problémech a posílili jednotu a spolupráci všeho pravoslaví. Současně budeme také slavit dvoutisící výročí narození apoštola národů, svatého Pavla.

V současné době prožívá naše Město (Istanbul) velkou radost a nadšení, spojené s přípravami na oslavy evropského hlavního města kultury v roce 2010. Město, které má za sebou dlouhou historii, bylo křižovatkou, na níž se potkávali a shromažďovali lidé, a sloužilo jako místo, kde spolu žili různá náboženství a kultury. Minulý týden jsme se zúčastnili slavnostního obědu pořádaného ministerským předsedou Turecka na počest ministerského předsedy Španělska. Je veřejně známo, že oba se podílejí na sponzorování Aliance civilizací pod záštitou OSN. Vyslechli jsme jejich výtečné řeči, který byly v dokonalém souladu s diachronním duchem tolerance, tak typickým pro naše Město.

A nyní mi, vážení přátelé, dovolte, abych na závěr své řeči promluvil francouzsky na počest francouzského předsednictví a také z toho důvodu, že tento týden slavíte Evropský den jazyků, příští pátek, pokud se nemýlím.

− Vaše excellence, dámy a pánové poslanci Evropského parlamentu, ekumenický patriarchát potvrzuje své přání učinit vše, co je v jeho moci, aby přispěl k míru a prosperitě Evropské unie. Jsem připraveni vést s vámi i další konstruktivní dialogy, podobné jako byl ten dnešní, a věnovat svou pozornost všem současným problémům.

V tomto duchu pracoval náš patriarchát během posledních 25 let na kultivaci a pěstování smysluplného dialogu s islámem a židovstvím. Uspořádali jsme celou řadu dvojstranných i trojstranných setkání. V tomto rámci se bude konat i naše setkání v Athénách na začátku listopadu, kde budeme již po dvanácté pokračovat v našem akademickém dialogu s islámem.

Souběžně s těmito diskusemi pokračujeme i v teologických rozhovorech s římsko-katolickou, anglikánskou, luteránskou a reformovanou církví a rovněž se starobylými východními církvemi: arménskou, koptskou atd. Díky papežskému pozvání budeme mít na konci října příležitost, ba výsadu promluvit ve Vatikánu na 12. generálním shromáždění Světové synody biskupů.

Tato fakta budiž uvedena na ilustraci toho, že ekumenický patriarchát je v oblasti ekumenického dialogu velice aktivní a snaží se přispět k lepšímu porozumění mezi národy, ke smíření, míru, solidaritě a boji proti fanatismu, nenávisti a všem formám zla.

Chceme Vám poděkovat, že nám byla již podruhé dána tato jedinečná příležitost promluvit k Vašemu shromáždění a žádáme Boha o nekonečné požehnání pro všechny Vaše odvážné počiny.

Dovolte mi rovněž, abych z tohoto vyvýšeného podia vyjádřil svá nejvřelejší přání všem muslimům na celém světě v době nadcházející velkého svátku Ramadánu a rovněž všem židům v předvečer jejich Roš ha-šana. My všichni jsme bratři a sestry, děti téhož nebeského Otce a pro každého je zde, na této krásné planetě, za niž neseme odpovědnost, dostatek místa. Žádné místo zde naopak nemají války ani ti, kdo se mezi sebou navzájem zabíjejí.

Ještě jednou Vám z celého srdce děkujeme, že se nám od vás dostalo tak veliké pocty a výsady k Vám dnes promluvit.

(Potlesk ve stoje)

 
  
MPphoto
 

  Předsedající. − Vaše svatosti, Evropský parlament dal svým potleskem ve stoje najevo, jak vysoce si cení Vaší řeči. Mluvil jste o míru, pax, o míru pro lidskou rodinu a stvoření. Mír je vyvrcholením respektu k lidské důstojnosti.

Nemusíme souhlasit s každou vírou, která existuje, a nemusíte brát za vlastní každý názor. Musíme však respektovat své bližní, muže i ženy. V tomto respektu tkví vlastní kořen lidské důstojnosti a tolerance.

V tomto duchu bychom Vám chtěli ještě jednou vyjádřit své nejvřelejší díky za Váš příspěvek k Evropskému roku mezikulturního dialogu. Je to příspěvek velmi cenný, který napomáhá vzájemnému porozumění mezi lidmi našeho kontinentu a světa a podporuje smíření, mír a svobodu.

Děkuji vám mnohokrát, Vaše svatosti.

(potlesk)

 
  
  

PŘEDSEDAJÍCÍ PAN COCILOVO
Místopředseda

 
Právní upozornění - Ochrana soukromí