Doslovný záznam ze zasedání

Středa, 19. listopadu 2008 - Štrasburk

6. Slavnostní zasedání – Pan Jonathan Sacks

  Předsedající. − (DE) Vrchní rabíne Sacksi, paní Sacksová, pane komisaři, dámy a pánové, je mi velkou ctí a potěšením přivítat vrchního rabína Spojených hebrejských obcí Commonwealthu a jeho ženu v Evropském parlamentu ve Štrasburku na tomto slavnostním zasedání v rámci evropského roku mezikulturního dialogu 2008. Srdečně vás vítám v Evropském parlamentu, sire Jonathane!

(Potlesk)

Jako první host tohoto roku mezikulturního dialogu promluvil na našem plenárním zasedání velký muftí ze Sýrie, šejk Ahmad Badr Al-Din Hassún. Rovněž jsme později vyslechli projev ekumenického patriarchy z Konstantinopole, Bartoloměje I. Váš dnešní projev, vrchní rabíne, uzavírá trojici zástupců judaismu, křesťanství a islámu.

Každé z těchto náboženství svým zvláštním způsobem přispělo k utváření toho, čím se evropská společnost stala a čím se vyznačuje. Totéž platí o humanismu a osvícenství. I když žijeme v sekularizovaných společnostech, v nichž jsou církev a stát jednoznačně odděleny, je namístě uznat pozitivní úlohu, kterou organizované náboženství sehrává v našich společnostech.

Nejedná se pouze o fyzický příspěvek v oblastech jako je vzdělávání, zdravotnictví a sociální služby, ale ve stejné míře také o rozvoj našeho etického povědomí a utváření našich hodnot. Evropská unie je společenstvím hodnot, přičemž nejdůležitější z nich je nezcizitelná důstojnost každé lidské bytosti.

Pane vrchní rabíne, jste znám jako významný autor a profesor, jako přední učenec a jeden z čelních světových představitelů židovské víry. Často píšete a hovoříte o nebezpečí, které představuje oživení antisemitismu pro naše společnosti.

Minulý týden jsme v Evropském parlamentu v Bruselu uspořádali společně s Evropským židovským kongresem zvláštní vzpomínkovou akci u příležitosti 70. výročí křišťálové noci. Při této příležitosti jsem zdůraznil, že v Evropské unii máme odpovědnost a povinnost bez jakékoli výjimky či omluvy odmítat veškeré formy extremismu, rasismu, xenofobie a antisemitismu a bránit demokracii, ochranu lidských práv a lidskou důstojnost na celém světě.

Pane vrchní rabíne, ve své knize The Dignity of Difference [Vznešenost odlišnosti] – a tím skončím –, kterou jste napsal rok po hrozných událostech 11. září 2001, jste se dotkl jednoho z nejzávažnějších problémů dnešních dnů, a sice: můžeme žít společně v míru, a pokud ano, jak? Je mi ctí a potěšením, že mohu nyní požádat vrchního rabína Spojených hebrejských obcí Commonwealthu, aby k nám promluvil.

(Potlesk)

  Pan Jonathan Sacks, vrchní rabín Spojených hebrejských obcí Commonwealthu. − Pane předsedo, poslanci Evropského parlamentu, děkuji vám za výsadu, že k vám mohu dnes promluvit, a ještě více vám děkuji za tuto důležitou iniciativu mezikulturního dialogu. Všechny vás zdravím, zejména však vašeho vizionáře, moudrého a velmi lidského předsedu, pana Hanse-Gerta Pötteringa. Rád bych – a doufám, že to bude dnes z mé strany jediným narušením oddělení církve a státu, náboženství a politiky – pronesl modlitbu a požehnání, ať Bůh žehná vám všem i všemu, co děláte. Děkuji vám.

Hovořím k vám jako Žid, příslušník nejstarší trvalé kulturní přítomnosti v Evropě. Rád bych na úvod připomenul, že evropská civilizace se zrodila před dvěma tisíci lety v dialogu, dialogu mezi dvěma největšími kulturami starověku: starověkým Řeckem a biblickými Izraelem – Aténami a Jeruzalémem. Tyto dvě kultury v sobě spojilo křesťanství, jehož náboženství pochází z Izraele, ale jeho posvátné texty byly napsány v řečtině, což byl základ dialogu Evropy. Některé z největších okamžiků evropské historie následujících dvou tisíc let byly výsledkem dialogu. Zmíním jen tři z nich.

K prvnímu došlo mezi 10. a 13. stoletím v al-Andalus, v rámci velkého kulturního hnutí, které uvedli do pohybu Umajjovci ve Španělsku. Na počátku byl dialog islámských myslitelů, jako byl Averroes, s filosofickým dědictvím Platóna a Aristotela. Tento islámský dialog inspiroval židovské myslitele, jako byl Mojžíš Maimonides, a židovský dialog inspiroval křesťanské myslitele, z nichž nejznámější je Tomáš Akvinský.

K druhému velkému okamžiku mezikulturního dialogu došlo na počátku italské renesance, kdy jeden mladý křesťanský intelektuál, Pico della Mirandola, odcestoval do Padovy, kde se setkal s židovským učencem, rabínem Eliášem Delmedigem, který jej učil hebrejské bibli, talmudu a kabale v původních jazycích. Z tohoto dialogu vzešel jeden z nejznámějších projevů renesančních hodnot: Picoova kniha O důstojnosti člověka.

Třetím a nejhlubším z nich byl dialog mezi křesťany a židy po holokaustu, inspirovaný filosofií dialogu Martina Bubera a druhým vatikánským koncilem a dokumentem Nostra Aetate. Jeho výsledkem bylo, že po téměř dvou tisíci letech odcizení a tragédie se dnes mohou židé a křesťané setkávat ve vzájemné úctě jako přátelé.

Chci však říci víc než to. Když čteme hebrejskou bibli, slyšíme, jak Bůh od samého počátku vyzývá k dialogu. Rád bych připomněl dva úryvky. Nevím, jak to vyzní v překladu, a doufám proto, že ti, kteří mě poslouchají v překladu, mi porozumí. Rád bych připomněl dva úryvky z prvních kapitol bible, jejichž význam se ztrácel v překladu po 2 000 let.

V prvním se popisuje, jak Bůh vidí, že první člověk je sám a osamělý. Když muž poprvé uvidí ženu, pronese první biblickou báseň: „To je konečně kost z mých kostí

a tělo z mého těla. Bude se nazývat Išá, žena, neboť byla vzata z Iš, muže“. Zní to jako velice jednoduchá báseň. Zní dokonce poněkud povýšeně, jako kdyby byl muž původní stvoření a žena pouze jakýmsi dodatečným nápadem. Skutečný význam však spočívá v tom, že biblická hebrejština má dvě slova pro význam muže/člověka: nikoli jedno. Jedno je Adam a druhé je Iš.

Verše, které jsem právě citoval, jsou prvními v bibli, v nichž se objevuje slovo „Iš“. Poslechněte si je ještě jednou. „Bude se nazývat Išá, neboť byla vzata z Iš“. Jinými slovy, muž musí pronést jméno své ženy dříve, než zná své vlastní jméno. Musím říci „ty“, než řeknu „já“. Musím nejprve uznat druhého, než mohu skutečně porozumět sám sobě.

(Hlasitý potlesk)

To je první myšlenka bible: identita je dialogická.

Druhý úryvek se nachází po popisu první velké tragédie, která potkala první lidské děti Kaina a Ábela. Očekáváme bratrskou lásku. Namísto toho jsme svědky sourozenecké rivality a vraždy – bratrovraždy. A v jádru tohoto příběhu ve 4. kapitole knihy Genesis se nachází verš, který je nepřeložitelný a v žádné z anglických biblí, které jsem kdy četl, není tento verš přeložen, ale je pouze převyprávěn.

Přeložím jej doslovně a uvidíte, proč jej nikdo takto nepřekládá. V hebrejštině zní doslova takto: „I řekl Kain Ábelovi, a když byli na poli, vrhl se Kain na svého bratra Ábela a zabil ho.“ Vidíte, proč jej nelze překládat, vždyť se tu říká: „i řekl Kain“, není tu však řečeno, co řekl. Tato věta není gramaticky správná. Její skladba je narušená. Otázkou je proč? Odpověď je jednoznačná: bible dramaticky naznačuje, ve formě přerušené věty, jak byla přerušena konverzace. Dialog selhal. A co je v následující větě? „Kain se vrhl na svého bratra a zabil ho“. Jednoduše řečeno: kde končí slova, začíná násilí. Dialog je jediným způsobem, jak můžeme porazit nejhorší anděly naší přirozenosti.

(Hlasitý potlesk)

Dialog proto vypovídá o dvojím hledisku každého lidského vztahu, ať už se jedná o vztah mezi jednotlivci, mezi zeměmi nebo kulturami či vyznáními. Na jedné straně naše stejnost, na straně druhé naše rozdíly. To, co máme společné, a to, v čem jsme jedineční.

Rád bych to vyjádřil co nejjednodušeji. Pokud bychom byli zcela rozdílní, nemohli bychom komunikovat, pokud bychom byli zcela stejní, neměli bychom si co říci.

(Potlesk)

A to je vše, co chci říci o dialogu, chci však ještě dodat, že dialog nemusí stačit. Od konce 18. století do roku 1933 vedli spolu Židé a Němci dialog, stejně jako existoval dialog a dokonce přátelství mezi Huty a Tutsii ve Rwandě, nebo mezi Srby, Chorvaty a Muslimy v Bosně a v Kosovu. Dialog nás spojuje dohromady, nemůže nás však udržet při sobě, jestliže nás jiné síly rozdělují.

Rád bych proto zmínil ještě jedno slovo, které sehrává významnou úlohu při uzdravování rozdělených společností. Tím slovem je „smlouva“. Smlouva sehrála významnou úlohu v evropské politice 16. a 17. století ve Švýcarsku, v Nizozemsku, ve Skotsku a v Anglii. Smlouva tvoří základ americké kultury od samého počátku až dodnes, od Mayflowerské smlouvy v roce 1620 po projev Johna Winthropa na lodi Arabella v roce 1631 až do dnešních dnů. Nevím, o čem bude hovořit Barack Obama ve svém inauguračním projevu, ale jistě připomene pojem smlouvy, nebo se o ní zmíní.

Smlouva je samozřejmě klíčovým slovem hebrejské bible a to z jednoduchého důvodu: biblický Izrael byl tvořen 12 různými kmeny, z nichž každý trval na zachování své vlastní identity.

Co je to smlouva? Smlouva není dohoda. Dohody se uzavírají na omezenou dobu, s určitým záměrem, mezi dvěma či více stranami, z nichž každá usiluje o vlastní prospěch. Smlouvy mezi sebou uzavírají na neurčito dvě či více stran, které se spojují poutem věrnosti a důvěry, aby mohly společně dosáhnout toho, co by samy nedosáhly. Dohoda je jako obchod; smlouva je jako manželství. Dohody patří do oblasti tržní a státní, do oblasti hospodářství a politiky, což jsou místa pro soutěžení. Smlouvy patří do oblasti rodiny, společenství, dobročinnosti, což jsou místa spolupráce. Dohoda je mezi mnou a vámi – samostatnými osobami –, avšak smlouva je o nás – je kolektivním vlastnictvím. Dohoda je o zájmech; smlouva o identitě. A odtud pochází důležitý rozdíl, který evropská politika ne zcela dostatečně zohledňuje, rozdíl mezi sociální dohodou a sociální smlouvou: sociální dohoda vytváří stát; sociální smlouva vytváří společnost.

(Potlesk)

Společnost může existovat bez státu – v dějinách máme několik příkladů – může však existovat stát bez společnosti, něčeho, co by lidi spojovalo? Nevím. Můžete udržet lidi pohromadě mnoha různými způsoby: násilím, strachem, potlačováním kulturních rozdílů, tím, že donutíte všechny přizpůsobit se. Pokud se však rozhodnete respektovat integritu mnoha kultur, pokud uznáváte to, co nazývám – jak připomněl pan předseda – vznešenost odlišnosti, pak k vytvoření společnosti potřebujete smlouvu.

Smlouva obnovuje jazyk spolupráce ve světě soutěže. Soustřeďuje se na povinnosti a nikoli jen na práva. Práva jsou neodmyslitelná, avšak práva vytváří konflikty, které práva samotná nemohou vyřešit: právo na život proti právu volby; mé právo na svobodu proti vašemu právu na respekt. Práva bez povinností jsou rizikové hypotéky morálního světa.

(Hlasitý potlesk)

Smlouva nás nutí přemýšlet o vzájemnosti. Smlouva říká každému z nás: pokud chceme být respektováni, musíme respektovat druhé; musíme respektovat svobodu druhých, pokud oni mají respektovat naši svobodu. Evropa potřebuje novou smlouvu a čas začít je nyní.

(Potlesk)

Nyní, v době finanční krize a hospodářského poklesu, protože v těžkých dobách si lidé uvědomují, že sdílíme společný osud.

Prorok Izaiáš předpovídal, že přijde den, kdy lev a beránek budou žít společně. Doposud k tomu nedošlo. I když v jedné zoologické zahradě měli klec, kde lev a beránek žili společně, a jeden návštěvník se ptal ošetřovatele: „Jak to děláte?“ „Ošetřovatel mu odpověděl: „Je to snadné, jen musíte mít každý den nového beránka!“

(Smích)

Byla však doba, kdy lev a beránek žili společně. Kde to bylo? Na Noemově arše. A proč? Ne že by se naplnila utopie, ale proto, že věděli, že jinak by se oba utopili.

Přátelé, minulý čtvrtek – před šesti dny – arcibiskup z Canterbury a já jsme vedli delegaci představitelů všech vyznání v Británii, vůdců muslimského společenství, hinduistů, sikhů, buddhistů, džinistů, zoroastristů a bahájistů do Osvětimi, kde jsme společně strávili den. Zde jsme společně plakali a zde jsme se společně modlili s vědomím toho, co se stane, když přestaneme respektovat odlišnost těch, kteří jsou jiní než my.

Bůh nám dal mnoho jazyků a kultur, ale pouze jeden svět, na němž žijeme společně, a který se stává den ode dne menším. Kéž my, země a kultury Evropy, ve své nádherné rozmanitosti, sepíšeme novou evropskou smlouvu naděje.

(Sněmovna odpověděla řečníkovi mohutnými ovacemi.)

  Předsedající. − Sire Jonathane, jménem Evropského parlamentu mám tu čest poděkovat vám za vaše významné poselství. Rád bych vám poděkoval za váš velký příspěvek k mezikulturnímu dialogu.

Hovořil jste o vzájemném respektu a uznání druhých. Domnívám se, že to je to, co jsme se naučili z naší evropské historie. Řekl jste, že to, co nás spojuje, je víc než to, co nás rozděluje. To je princip – a tím jste uzavřel – našeho závazku vůči silné a demokratické Evropské unii, která je založena na důstojnosti každého člověka.

Sire Jonathane, děkuji vám za vaše poselství. Přeji všechno nejlepší vám, náboženství, které zastupujete, a mírovému spolužití všech náboženství na našem kontinentě i ve světě. Děkuji vám, sire Jonathane.

(Potlesk)

PŘEDSEDAJÍCÍ: PAN McMILLAN-SCOTT
Místopředseda