Doslovný záznam ze zasedání

Středa, 14. ledna 2009 - Štrasburk

14. 11. červenec jako den vzpomínky na oběti masakru ve Srebrenici (rozprava)

  Předsedající. − Dalším bodem je prohlášení Rady a Komise k 11. červenci jako dnu vzpomínky na oběti masakru ve Srebrenici.

  Alexandr Vondra, úřadující předseda Rady. − Pane předsedající, jak všichni víme, to, co se stalo v Srebrenici, byl děsivý zločin. Masakr více než 8 000 Bosňanů v Srebrenici a blízkém okolí znamená jeden z nejtemnějších historických okamžiků Bosny a Hercegoviny, zemí bývalé Jugoslávie a zároveň Evropy jako celku. Bezesporu se v Evropě jedná o nejhorší krutost od druhé světové války.

Pokud se podíváme zpět, mohlo být učiněno mnohem víc a dříve. Ve Srebrenici došlo ke společnému selhání mezinárodního společenství včetně EU. Je to ohromná ostuda a my tuto skutečnost hluboce litujeme. Je naším morálním, lidským a politickým závazkem, aby už nikdy k událostem jako v Srebrenici nedošlo.

Při příležitosti 10. výročí masakru ve Srebrenici Rada znovu vyjádřila své odsouzení spáchaných zločinů a prokázala soucit s oběťmi a jejich rodinami.

Rada, připomínající rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů č. 1503 a 1534, zdůraznila, že úplná a neomezená spolupráce s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii zůstává základním požadavkem na pokračující vývoj zaměřený na EU. Postoupení zbylých uprchlíků, kteří stále unikají mezinárodní spravedlnosti, Haagu by bylo vhodnou poctou obětem Srebrenice a zároveň významným krokem pro trvalý mír, stabilitu a usmíření. Proto Rada trvá na tom, aby byli pachatelé zločinů ve Srebrenici i obecně v Bosně a Hercegovině nebo kdekoliv v oblasti západního Balkánu vydáni spravedlnosti.

Současně by to bylo v celé historii evropské integrace prospěšné k zahojení ran a křivd minulosti, proto se zároveň potřebujeme soustředit na budoucnost. Evropská unie jako integrační faktor přinesla ve druhé polovině minulého století Evropě mír, stabilitu, důvěru a úspěch. Pomohla západnímu Balkánu na cestě k Evropské unii, proto v oblasti vnějších vztahů patří k prioritám českého předsednictví. Smír je pro integraci zásadní, je však obtížný, pokud není spravedlnost plně vykonávána.

Po třinácti letech je již čas, aby byla tato hanebná srebrenická epizoda uzavřena. Karadžičovo zatčení je důkazem, že pro takto hrozné zločiny, jako jsou zločiny proti lidskosti, neexistuje beztrestnost. Ještě Ratko Mladič musí být předveden Haagu, aby se pomohlo rodinám obětí Srebrenice vyrovnat se s minulostí a chopit se budoucnosti.

Evropská unie učiní vše, co je v jejich silách, aby se tak stalo. Zároveň je potřeba učinit o mnoho víc, aby se Srebrenica změnila ze smutné historické vzpomínky na místo, kde život nabízí naděje. Závazek mezinárodního společenství neexistuje ve vakuu: je aktivně spojený jak s místními činy na státní úrovni, tak s oběma celky. Bylo učiněno mnoho dobré snahy.

Budoucnost Srebrenice může být nejlépe zabezpečena hospodářským rozvojem a vytvářením pracovních míst. Tím se zlepší hospodářské a sociální podmínky obyvatel srebrenického regionu. Jak úřady Srbské republiky, tak i Rada ministrů Bosny a Hercegoviny a Federace financovaly a investovaly do srebrenického regionu. Přidělené zdroje byly zaměřené na obnovu Srebrenice a zahrnující výstavbu, rekonstrukci, rozvoj infrastruktury, podporu obchodu, zkvalitnění veřejných služeb, projekty s účelným přínosem a vzdělávání.

Veškerá tato místní snaha byla také podpořena dárcovskou konferencí pro Srebrenici, která byla zorganizována zhruba před rokem v listopadu 2007. Může to být dobrá příležitost k prosbě o poskytnutí více nových investic do tohoto města a jeho regionu.

Je nanejvýš důležité, aby nebyla Srebrenica nikdy zapomenuta a aby společná snaha stále pokračovala. My všichni v Evropské unii, mezinárodní společenství a místní úřady usilujeme o společnou konstruktivní práci, abychom vylepšili životní podmínky ve srebrenické oblasti. Jen naděje na lepší život může pomoci snížit politické napětí, vytvářet prostor pro dialog a následně dovolit stále truchlícím příbuzným obětí se přes události přenést. Byla by to nejlepší možná pocta obětem Srebrenice.

  Benita Ferrero-Waldner, členka Komise. − Pane předsedající, v červenci 1995 bylo zavražděno a zmizelo ve Srebrenici téměř 8 000 mužů a chlapců. Nejvyšší soudy mezinárodního práva pojmenovaly tento masakr jeho pravým jménem: genocida. Zatímco pokračujeme ve výkonu spravedlnosti vůči pachatelům, myslím, že je správné vzpomenout na oběti a vyjádřit náš soucit s jejich rodinami. Proto se k vám dnes připojuji v podpoře této iniciativy, abychom uznali 11. červenec jako den památky na genocidu ve Srebrenici.

Srebrenica je symbolem hororu a bezútěšného zármutku. Vzpomínka je tak bolestná jako je potřebná. Je potřebná, neboť ji nemůžeme ani nesmíme zapomenout. Je nutné odvrátit vybrané vzpomínky na ty, kteří do tohoto dne zůstali neuznaní, tím, co se skutečně událo. Uznání toho, co se v červenci 1995 událo, je podstatné pro smír uvnitř Bosny a Hercegoviny a místní průběh. Prohlášení 11. července Evropským dnem vzpomínky na oběti Srebrenice by proto měl být krokem vpřed k usmíření uvnitř Bosny a Hercegoviny a celého regionu. Myslím, že by to mohla být příležitost vyslat poselství nejen úcty a památky, ale také naděje do budoucnosti – budoucnosti uvnitř Evropské unie, která je postavena na smíru a zahojení utržených ran.

Uznání samotné však není dostačující. Spravedlnost je rovnocenně nezbytná. Myslím, že je důležité, aby všichni pachatelé těchto krutostí byli předvedeni spravedlnosti, obžalováni a zaplatili za zločiny, které spáchali. Proto je po tolika mnoho letech nepřípustné, aby generál Ratko Mladič zůstával na svobodě. Komise plně podporuje práci Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Vítáme spolupráci Bosny a Hercegoviny s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii a jejich zacházení s případy přenesenými tribunálem do místního soudnictví. My jako Komise využíváme každé příležitosti k podpoře úřadů v pokračování svého úsilí a zabezpečení, aby byly všechny zločiny plně stíhány.

Kromě spravedlnosti soudů můžeme obětem nabídnout druhou formu spravedlnosti, a to je lepší budoucnost pro jejich milované, kteří přežili. Je to středem úsilí Evropské unie v oblasti západního Balkánu. Chceme, aby se země této oblasti posunuly blíž společné evropské budoucnosti. Chceme vidět úspěšnou Bosnu a Hercegovinu v ustálených regionálních souvislostech, kdy na hranicích záleží méně a je obnovena důvěra vůči sousedům. Víme, že to bude dlouhá cesta, ale pokud nám cokoliv řekne historie Evropské unie a její rozšíření, pak to bude pro všechny zúčastněné cesta užitečná.

Nemůžeme Bosně a Hercegovině razit cestu k Evropské unii. Bude se muset sama potkat s podmínkami a překonat sama své domácí výzvy, my však můžeme pomoci. Pomůžeme a chceme, aby tato země uspěla vítězstvím přeživších nad těmi, kteří měli jiné návrhy.

  Doris Pack, jménem skupiny PPE-DE. – (DE) Pane předsedající, pane úřadující předsedo Rady EU, pane komisaři, již nikdy více válku, koncentrační tábory a genocidu! Po hrůzách druhé světové války si nikdo v Evropě nedokáže představit, že by se něco takového mohlo znovu stát.

Přesto mohlo: v polovině devadesátých let, pět let po pádu berlínské zdi, zatímco západní a střední Evropa společně rostly v míru, se to v Bosně a Hercegovině událo znovu. Chyby mezinárodního společenství – mnoho let se dívajícího jiným směrem, téměř lehkomyslně zacházejícího se zločinci, přátelsky si podávajícího ruce s kriminálníky, jako je Ratko Mladič, což posílilo přijetí jeho samotného i jeho spoluviníky: unikli bez úhony, přestože probíhaly roky etnického vyhošťování a etnických čistek masakrem.

Ratko Mladič do tohoto dne dosud na soud nereagoval. Kdo ho ukrývá? Kdo mu pomáhá a staví sebe i jeho do ještě větší tíhy viny? Mnoho dalších pachatelů je stále na svobodě a někteří dokonce stále žijí v Bosně a Hercegovině vedle truchlících rodin obětí. Proto musíme trvat na tom, aby nejen Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v Haagu, ale také místní tribunály pro válečné zločiny v Bosně a Hercegovině byly schopny dělat pořádně svou práci.

Den vzpomínky, který jsme vyhlásili, je určený k probuzení, jako signál, abychom nezapomněli, a jako demonstrace truchlícím rodinám, že s nimi truchlíme společně. Tento den může možná skutečně vzbudit vědomí o těchto hrozných zločinech, dokonce i těch zločinech, o kterých nevěříme, že se opravdu staly, které dokazují videozáznamy, a poté může být založena nadace pro potřebné usmíření. Bez rozpoznání přímé a nepřímé zodpovědnosti za tento masakr nemůže zavládnout mír. Obětem a jejich rodinám dlužíme přinejmenším usvědčení zločinců.

  Richard Howitt, jménem skupiny PSE. – Pane předsedající, pokud jde o oslavu památky na války 20. století, každý rok ve Velké Británii používáme slova „budeme si je pamatovat, když zapadá slunce, i ráno“. Jsou to pro mě, mou generaci a mé rodiče, kteří oba sloužili ve druhé světové válce, velmi dojemná slova. Dokonce i pro ty generace, které následovaly, není tato oslava památky jen vhodnou poklonou všem těm, kteří sloužili. Je to připomínka zla a lidských válečných ztrát, varování generacím a záruka míru proti konfliktům pro následující roky.

To je důležitost oslav památky a jak dnes večer řekl komisař, uznání je naprosto rozhodující pro usmíření dnešních generací.

Jsme si všichni vědomi masakru, ke kterému došlo ve Srebrenici v roce 1995. V Srebrenici bylo při hledání útočiště v bezpečné oblasti uznané Radou bezpečnosti spojených národů zabito osm tisíc muslimských mužů a chlapců.

Přestože se to událo před téměř 14 lety, je jedině vhodné a správné, že si můžeme připomenout oběti, události a rasovou nenávist, která vedla k této děsivé události.

Právě minulý měsíc se vytvořila skupina honosící se tisíci členy na internetové síti Facebook, která otevřeně oslavovala genocidu ve Srebrenici. Skupina, jejíž název se překládá jako „Nůž, Drát, Srebrenica“, podporovala zabíjení těch mužů a chlapců ve Srebrenici ryze na základě toho, že jsou bosenští muslimové. Zároveň hovořila o svém respektu k činům Ratka Mladiče, což je dalším kusem důkazů, pokud by to bylo nutné, že stále trvající svoboda Mladiče dokazuje jen podporující nenávist a poskytuje střelivo těm, kteří hledají podporu napětí minulosti.

Díky veřejnému poprasku byla tato stránka na Facebooku zrušena, ne však dříve, než se na ni zapsalo během jednoho měsíce mezi prosincem 2008 a lednem 2009 více než tisíc členů.

Připomínání obětí Srebrenice vysílá jasnou zprávu těm jedincům, kteří oslavují činy Ratka Mladiče a Radovana Karadžiče, že nedovolíme, aby se to stalo znovu a že jsou ve svých vizích sami a izolováni.

Bosenský soud minulý měsíc od psychologů slyšel, jak jsou přeživší srebrenického masakru silně traumatizováni. Soud slyšel, že je pro mnoho přeživších problém, že nikdy neměli příležitost se rozloučit se svými příbuznými.

Nemůžeme sice vrátit čas, abychom nabídli těmto příbuzným druhou šanci, můžeme však ujistit, že tato genocida není zapomenuta a ti, kteří jsou za ni zodpovědní, budou předvedeni spravedlnosti.

  Jelko Kacin, jménem skupiny ALDE. – (SL) Naše Evropská unie byla zrozena na základě zkušeností z druhé světové války. Máme obecnou, zdokumentovanou, historickou vzpomínku, která nám umožnila budovat naši budoucnost Evropy společně. Srebrenica je hrůzným svědectvím toho, že se v roce 1995 hrůzy druhé světové války v Evropě opakovaly tím nejděsivějším způsobem.

Srebrenica je symbolem etnických čistek. Srebrenica je synonymem pro kruté nelidské zabíjení dětí a dospělých – je synonymem pro genocidu. Srebrenica nicméně zároveň reprezentuje zatajované zabíjení a ničení masových hrobů. Musíme vestavět Srebrenici do naší společné historické vzpomínky a do základny pro rozšíření Evropské unie na západní Balkán. Nesmíme tolerovat diskriminační a negativní stereotypy jednotlivých národů, musíme bojovat s kolektivní vinou. Ti, kteří jsou za genocidu ve Srebrenici zodpovědní, musí být předvedeni před haagský tribunál, musí se podrobit soudu a být posláni do vězení. Musíme pracovat společně na budování a zrealizování evropské budoucnosti pro Srebrenici, pro místní obyvatelstvo a pro celou Bosnu a Hercegovinu.

Co bychom mohli přinejmenším udělat, je pokusit se vcítit se do traumat a trápení těch, kteří musí žít s touto drsnou vzpomínkou na tento zločin a kteří musí žít bez svých milovaných. Rád bych poděkoval Konferenci předsedů za jednohlasnou podporu návrhu, ve kterém každoročně zveme mladé Bosňany a Srby ze Srebrenice do Evropského parlamentu, aby při sezení mimo Srebrenici a bez tlaku a stresu svého domácího prostředí mohli přemýšlet, plánovat a budovat společnou a více krásnou budoucnost Srebrenice a celé Bosny a Hercegoviny. Toto rozhodnutí …

(Předsedající řečníka přerušil.)

  Milan Horáček, jménem skupiny Verts/ALE. – (DE). Pane předsedající, toto rozhodnutí hovoří o Organizaci Spojených národů i evropských institucích za velmi jasných a kritických podmínek. Nedostatky v rozhodovacím mechanismu na poli zahraniční a bezpečnostní politiky neumožnily předejít těmto hrozným zločinům v Srebrenici. Nezbytnost jediného hlasu zůstává do dnešního dne nedostatkem evropské politiky sousedství, jak znovu ukázala dnešní debata o konfliktu v Gaze.

Masakr ve Srebrenici nesmí být nikdy zapomenut, a proto vítáme a podporujeme iniciativu prohlásit 11. července den vzpomínky na oběti této genocidy. Nicméně musí zároveň zavládnout na obou stranách smír, který může být docílen pouze shodným přehodnocením těchto událostí. Je proto naprosto nepřípustné, aby byly skupiny viníků a obviněných z tohoto zločinu stále na svobodě. Věřím, že nejen Mladič, ale i ostatní skupiny viníků, musí být postaveni před soud.

  Erik Meijer, jménem skupiny GUE/NGL. – (NL) Pane předsedající, město Srebrenica je v celém světě notoricky známé kvůli masakru 8 000 muslimských mužů v roce 1995. Přeživší ženy a děti mají právo nám tento fakt připomínat. Po mé návštěvě Srebrenice v březnu 2007 jsem požádal Evropskou komisi o příspěvek formou obhajitelných příjmů a zaměstnanosti během projektu, který podporuje turistický ruch a jehož cílem je, aby mohla Srebrenica nabídnout více než svou historii a významné památné místo. Srebrenica je zároveň symbolem selhání optimistického pohledu na humanitární zásah a bezpečná útočiště.

Mělo být již od začátku jasné, že přítomnost zahraniční armády může nabídnout jedině klamnou iluzi. Pouze to učinilo ze Srebrenice operační základu proti životnímu prostředí Srbska, přestože bylo zcela nevyhnutelné, že bude nakonec zcela pohlcena tím stejným životním prostředím. Bez holandské armády by ve Srebrenici nedošlo k válce a nebyla by potřeba odplaty ze strany Srbů. Oběti jsou důvodem nejen k předvedení Mladiče a Karadžiče spravedlnosti, ale zároveň ke kritickému přemýšlení nad selháním vojenských zásahů a všemi pokusy o přivedení státní jednoty do etnicky rozpolcené Bosny.

  Bastiaan Belder, jménem skupiny IND/DEM. – (NL) Pane předsedající, hlas ze Srebrenice: „velké slzy se mu valily po tvářích. Objal mě, políbil a řekl: „Mami, prosím jdi!“ Zadrželi ho; Odmítla jsem jít, poklekla jsem a prosila jsem je: „Raději mě zabijte! Vzali jste mi mé jediné dítě. Nechci jít nikam. Zabijte mě, bude to pro nás konec.““

Toto je dojemné vysvětlení bosenské ženy, která během masakru v červenci 1995 ve Srebrenici ztratila jak svého manžela, tak svého dvanáctiletého syna. Její hlas a hlasy ostatních trpících nás dnes pronásledují částečně pro neocenitelné bádání svědomitých vědců včetně amsterdamského profesora Selma Leydesdorffa.

Zvláště nyní, kdy nabídla Evropská unie západnímu Balkánu vyhlídku na jeho připojení k Unii, hrůzy Srebrenice zůstávají symbolem a úctou jak slovy, tak skutky. Jinými slovy, skutečným uznáním těch, kteří byli ponecháni vzadu. Srebrenica, červenec 1995. Byl jsem tehdy zahraničním zpravodajem holandských novin a zblízka jsem pozoroval bosenský konflikt. Nemohu ani vyslovit, jak jsem se cítil zahanbený a sklíčený z mezinárodního pojetí bezpečného útočiště, zvláště jako holandský občan.

„Kom vanavond met verhalen, hoe de oorlog is verdwenen, en herhaal ze honderd malen, alle malen zal ik wenen.“ [Přijď každý večer s příběhy o tom, jak skončila válka a stokrát je zopakuj, pokaždé budu plakat.] Od této chvíle budou tato slova slavného básníka z kultury mé země, která vzpomíná na druhou světovou válku, zároveň spojena s 11. červencem, kdy si připomínáme drahé oběti Srebrenice a Potočari.

  Dimitar Stoyanov (NI). – (BG) Děkuji, pane předsedající. Dnes večer jsme se shromáždili, abychom si připomněli děsivý zločin patřičně pojmenovaný genocidou, který skutečně představuje obrovskou lidskou tragedii naší nejnedávnější historie. Pokud čtu předkládané prohlášení společně s usnesením a návrhem usnesení, vidím, že odráží pouze polovinu té tragedie a polovinu té genocidy.

Zmiňuje jména těch, kteří se stali světově proslulými: Ratko Mladič, Radovan Karadžič, Krotič a další. Ale mezi těmito jmény nevidím muslimy, kteří rovněž během tohoto strašného konfliktu spáchali zločiny ve Srebrenici. Kde je jméno Nasera Oriče, který velel 28. muslimské divizi? Proč nejsou v tomto usnesení zmíněny masakry ve Štědrý den 1993 ve vesnicích jako je Kravina a křesťanské vesnici? Proč tam nejsou popisy případů tuctů křesťanských vesnic ze srebrenické oblasti, které byly vypáleny muslimštími bojovníky? Všichni musíme přestat obhajovat jednostranné postavení a používání dvojích kritérií, pokud hodnotíme takovéto děsivé události. Každý, kdo tvrdí, že v Bosně a Hercegovině pouze křesťané zavraždili muslimy, a opačně se tak nestalo, je pokrytec. Vynasnažil se to někdo ověřit? Je pravdou, jak bylo řečeno, že je Srebrenica přeplněna masovými hroby. Ale vynasnažil se někdo ověřit, kolik z masových hrobů je křesťanských?

Nezapomeňme, že se tam tyto záležitosti staly na obou stranách a nesmíme předstírat, že křesťané neexistují nebo nemají liská práva, jako by byli nějaký druh zvířat.

  Anna Ibrisagic (PPE-DE). - (SV) Pane předsedající, co říci ve dvou minutách, když hovoříme a líčíme události ve Srebrenici, abychom si to zapamatovali a nestalo se to znovu? Co musíme ještě vidět a co ještě o Srebrenici říci? Co mohu já jako jediný člen tohoto Parlamentu, který se narodil v Bosně a který je uprchlíkem z tamní války, dnes sdělit od tohoto pultu, je, že já jako švédský člen bych nebyla schopna sdělit nic, kdybych neměla zkušenost z této války. Pane Stoyanove, tento skutečný příběh z té doby je můj.

Možná ta hlavní věc, kterou mohu sdělit, je pocit naděje, ve který jsem stále věřila, že kdyby snad někdo v Evropě viděl, co se děje, svět by pak reagoval, nebo beznaděj, když jsem si uvědomila, že jsem byla ponechána sama svému neštěstí a žádná pomoc nepřijde. Pamatuji si krvavé skvrny na asfaltu, nářek hladovějících dětí, prázdný výraz desetileté dívky¨, když vyprávěla, jak museli s bratry a sestrami poprvé pohřbívat své mrtvé rodiče a pak jejich těla přesouvat do jiných hrobů, když se vojáci snažili odstranit důkazy masové vraždy ve vesnici nedaleko mého města. Pamatuji si obličej mého otce, když jsme se dozvěděli, že můj strýc a bratranec byli v koncentračním táboře. Pamatuji si své vlastní zoufalství, když jsem jednoho rána neměla ani jeden decilitr mléka, který bych dala svému ročnímu synovi.

Co si pamatuji nejjasněji a bohužel nikdy nezapomenu, je nepopsatelný pocit samoty, když si konečně uvědomíte, že se vaše vlastní neštěstí, beznaděj a utrpení odehrává na otevřené scéně, že celý svět vidí, jak trpíte, ale nikdo tomu nezabrání. Tento pocit sdílím s lidmi ze Srebrenice, pane Stoyanove. Tento pocit, který sdílím společně se všemi ostatními oběťmi války na Balkánu.

Skutečnost, že bude zítra Evropský parlament hlasovat o dnu vzpomínky na oběti Srebrenice je něco, co mi přináší trochu míru. Tento den vzpomínky nevrátí lidem ze Srebrenice jejich zavražděné členy rodiny, ale pro nás všechny, kteří byli oběťmi války, to znamená uznání, že Evropa viděla naše utrpení, že nejsme sami, že si to bude Evropa pamatovat a již se nic takového nestane.

Já osobně doufám a budu pracovat na zabezpečení toho, aby se Srebrenica společně s Bosnou a všemi ostatními balkánskými státy staly členy evropské rodiny co nejdříve. To je to nejmenší, co po ostudné neschopnosti Evropy předejít této genocidě a faktu, že je Ratko Mladič stále na svobodě, můžeme očekávat.

(Potlesk)

  Diana Wallis (ALDE). - Pane předsedající, ráda bych poděkovala panu komisaři za jeho dnešní poznámky na podporu této iniciativy. Minulý červenec jsem měla výhodu, závazek a ponižující zážitek navštívit jménem předsedy našeho Parlamentu pamětní obřad ve Srebrenici. Poznamenalo mě to. Je to něco, co nikdy nezapomenu. Tisíce lidí shromážděných na horkém červencovém slunci: důstojný a smutný pamětní obřad vzpomínky a samozřejmě smutku.

Ale musíme si to pamatovat, protože my všichni máme jako Evropané pocit déjà vu, pokud jde o Potočari, a pocit spoluviny. Všichni jsme na svých televizních obrazovkách viděli scény před tím masakrem, před letem do Tulsy. Máme tu bezmocnost a beznaděj, kterou jsme možná sdíleli. Nikdy nemůžeme říci „nikdy“, ale můžeme říci, že si budeme pamatovat, poučíme se a pomůžeme lidem hnout se kupředu. O tomto by měl Evropský den vzpomínky být. Nikdy nezapomenu, co jsem zažila. Nikdy nezapomenu matky, dcery, rodiny, které jsem během toho období potkala. Doufám, že můžeme přinést něco, co potrvá a přinese jim jistou budoucnost.

  Zita Pleštinská (PPE-DE). – (SK) Podporuji stanovení 11. července dnem vzpomínky na genocidu v Srebrenici, ve které se mezinárodnímu společenství nepodařilo zasáhnout do konfliktů a ochránit civilní obyvatelstvo. Pokládám to za nejvhodnější prostředek k projevení úcty obětem masakru. V průběhu několika dní plných krveprolití po pádu Srebrenice zahynulo více jak 8 000 mužů a chlapců. Tisíce žen, dětí a starých lidí bylo deportováno a bylo znásilněno velké množství žen.

Nikdy nesmíme zapomenout na oběti brutálních činů během války v bývalé Jugoslávii. Věřím, že všechny země západního Balkánu podpoří uznání tohoto dne.

Musíme vyslat jasnou zprávu budoucím generacím, aby další Srebrenici již nedopustily. Věřím, že bude vyvinuto další úsilí postavit před soud zbylé uprchlíky, kteří nadále unikající před spravedlností, aby mnoho rodin získalo konečné svědectví o osudu svých otců, synů, manželů či bratrů.

  Pierre Pribetich (PSE). – (FR) Pane předsedající, překonání tlaku minulosti a učinění jakékoliv možné snahy stabilizovat západní Balkán může ve skutečnosti záležet na pozdějším překonání své vlastní historie. Tento svrchovaný symbolický čin navrhnutí Evropského dne vzpomínky 11. července je součástí postupu a sleduje několik cílů. Prvním cílem je vzdání holdu všem obětem těchto zvěrstev spáchaných ve Srebrenici a jejich rodinám a druhým cílem je připomenutí všem občanům a lidem, že je potřeba být obezřetní a připomenout fakt, že bezmocnost v konání států nevyhnutelně vede k takovým krutostem. Dalším cílem je upozornit na to, že by se měla Evropská unie zapojit se společnou obrannou a bezpečnostní politikou, aby tak mohla zasáhnout jménem zásad a hodnot, které nás spojují a ukazují nám směr. Konečným cílem je opakování zemím západního Balkánu, že je jejich přirozeným osudem brzy se k nám připojit, což ale vždy vyžaduje jejich otevřenou spolupráci s Mezinárodním trestním tribunálem, aby byli váleční zločinci předvedeni před spravedlnost. To je naše poselství, poselství tohoto Parlamentu současným a budoucím generacím, aby se čas nechoval jako koroze, nepožíral vzpomínky, ale raději přinášel vzpomínky zpátky k životu.

  Jelko Kacin (ALDE). - (SL) Rád bych shrnul svůj projev, protože mě příbuzní obětí požádali, abych vám vyjádřil jejich vděčnost za porozumění a podporu, kterou jste projevili při schvalování tohoto rozhodnutí.

Děkuji vám všem, kteří jste reagovali na pozvání k zapojení se do dnešní diskuse. Zároveň bych rád využil této příležitosti a zakončil svůj projev dvěma body. Toto usnesení není soustředěno na minulost, přestože se týká rovněž zemřelých. Soustředí se na ty žijící a na jejich lepší budoucnost.

  Călin Cătălin Chiriţă (PPE-DE) . – (RO) Masakr ve Srebrenici v červenci 1995 společně se všemi krutostmi spáchanými během této války spojenými s rozpadem bývalé Jugoslávie je černou stránkou evropské historie.

Jedná se o tragickou lekci historie, která nám dovoluje znovu porozumět potřebě rozvíjet schopnost podniknout v Evropské unii účinné kroky v rámci její vnější bezpečnostní a obranné politiky a zvláště v evropské politice sousedství. Proč? Právě proto, abychom mohli bojovat s problémy, jako je porušování lidských práv a základů mezinárodního práva, místní konflikty, nacionální extremismus a etnický separatismus, které umožnily tato zvěrstva v Bosně.

Evropa potřebuje silnější a více širokou Evropskou unii s politikou ochranou, která nedovolí, aby se takové krutosti udály znovu.

  Alexandr Vondra, úřadující předseda Rady. − Pane předsedající, dovolte mi dnešní diskusi o Srebrenici zakončit.

Nejprve bych vás chtěl ujistit, že Rada zůstává rozhodnuta, že musí být pachatelé zločinů ve Srebrenici, v Bosně a Hercegovině a současně v celé oblasti západního Balkánu předvedeni před spravedlnost.

Naše poslání evropské bezpečnostní a obranné politiky v Bosně a Hercegovině pokračuje v poskytování podpory a pomoci Mezinárodnímu trestnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii a příslušným úřadům.

Srebrenica je a zůstane citlivým a důležitým faktorem politického života v Bosně a Hercegovině a zároveň Evropské unie i širšího mezinárodního společenství.

Dovolte mi využít této příležitosti obrátit se s žádostí na politické špičky Bosny a Hercegoviny, aby se zdržely zneužívání této bolestivé a nevyslovitelné historické zkušenosti k politickým účelům. Měly by raději zajistit aktivní vedení své země směrem k lepší budoucnosti. Je potřeba pokračovat ve společné snaze nejen ve Srebrenici, ale v Bosně a Hercegovině jako celku. Pokud ke Srebrenici došlo, protože tam nebyl dostatek evropského ducha, pak bychom měli učinit maximum, abychom této zemi pomohli jít tou správnou cestou. Což znamená směrem k Evropské unii.

První velký krok směrem k Evropě byl jako úvod dlouhého počátečního procesu již učiněn podepsáním Dohody o stabilizaci a přidružení, ale je potřeba ještě mnohem více, více odvahy a jistoty usilovat o upřímné usmíření podepřené hmatatelnými vyhlídkami na začlenění.

My všichni máme závazek k těm zemřelým, že neučiníme oběti z těch žijících. Toto je náš závazek příštím generacím.

  Benita Ferrero-Waldner, členka Komise. − Pane předsedající, pane Ibrisagici, byla jsem jedna z těch lidí, kteří sledovali v televizi ty hrůzné věci, které se děly. My všichni jsme se domnívali, že bezpečná útočiště budou bezpečná útočiště. Proto jsem jako mnoho dalších byla strašně šokována, když jsme se dozvěděli, co se událo – nebo pomalu zažívali skutečnost.

Domnívám se, že my v Evropské unii jsme se poučili těžkými úkoly, které jsme museli vykonat, a poté jsme pomalu zahájili společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Toto byla první položka, o které jsme hovořili, a poté jsme pokračovali, neboť jsme viděli, že se tento hrozný masakr udál, protože jsme nebyli jednotní.

Ještě jednou vám tedy mohu vzdát hold za to, že jste dnes zde a hovoříte tak otevřeně pro usmíření. Pro ty, kteří žijí s touto vzpomínkou, to musí být velmi těžké, ale zároveň myslím, že je možnost Bosny a Hercegoviny stát se v budoucnosti členem Evropské unie možná něco, co může pomoci smíření s těmi všemi hroznými krutostmi.

  Předsedající. − Obdržel jsem šest návrhů na usnesení⁽¹⁾ předložené v souladu s čl. 103 odst. 2 jednacího řádu.

Rozprava je ukončena.

Hlasování o usnesení se bude konat zítra (čtvrtek 15. ledna 2009).

(1) Viz zápis.