Doslovný záznam ze zasedání

Úterý, 18. května 2010 - Štrasburk

16. Zásada subsidiarity a univerzálnost sociálních veřejných služeb v EU (rozprava)

  Předsedající. – Zasedání bylo znovu zahájeno.

Dalším bodem je otázka k ústnímu zodpovězení (Β7-0218/2010), kterou Komisi pokládá Jan Olbrycht a Lambert van Nistelrooij za skupinu PPE, Heide Rühle za skupinu Verts/ALE, Oldřich Vlasák za skupinu ECR, Peter Simon, Françoise Castex, Evelyne Gebhardt a Proinsias De Rossa za skupinu S&D, Ramona Nicole Mănescu a Olle Schmidt za skupinu ALDE o zásadě subsidiarity a univerzálnosti sociálních veřejných služeb v EU (O-0062/10).

  Jan Olbrycht, autor. – (PL) Chtěl bych zdůraznit, že příčinou vznesení otázky k ústnímu zodpovězení, která zde zazněla, bylo rozhodnutí Evropské komise o vymezení skupin, které mohou využívat sociální bydlení v Nizozemsku. Toto rozhodnutí vyvolalo u členů Evropského parlamentu velkou diskusi a zájem, protože má závažné následky. Je třeba si uvědomit, že v jednotlivých členských státech Evropské unie se používají různé definice pro sociální bydlení, které je považováno za veřejnou službu. Rozmanitost definic rovněž poukazuje na skutečnost, že pro využívání sociálního bydlení existují různá kritéria a liší se i rozsah zodpovědnosti. Zodpovědnost nesou orgány veřejné moci, nicméně dodavatelé jsou jak veřejní, tak soukromí.

Podíl na sociálním bydlení na jedné straně vychází z předpisů pro veřejnou podporu, ale rovněž souvisí s definicí, která se využívá v případě vymezování způsobilých nákladů pro strukturální fondy. V souvislosti s tím bych k otázce doplnil, že by bylo zajímavé vědět, zda se Komise domnívá, že by pro celou Evropskou unii měla existovat jednotná definice. Měly by se ve vztahu k veřejné podpoře v oblasti sociálního bydlení uplatňovat stejné principy? Má Komise v úmyslu u každého případu určit přípustnou výši příjmu domácnosti, jak to učinila v případě Nizozemska? Je takový druh opatření v jednoznačném souladu se zásadou subsidiarity, která platí v rámci Evropské unie?

  Heide Rühle, autorka. – (DE) Paní předsedající, ráda bych se odkázala na tiskovou zprávu, již Komise zveřejnila dne 19. prosince loňského roku v souvislosti s rozhodnutím o státní podpoře v nizozemském systému sociálního bydlení.

Budu z ní citovat. „Komise svým rozhodnutím potvrdila svou dlouhodobou politickou linii, která vychází z předpokladu, že vnitrostátní orgány mají široké rozpětí při určování kritérií a podmínek sociálního bydlení a dalších služeb obecného hospodářského zájmu (SOHZ).“ Tolik citace.

Má otázka zní. Jak se toto prohlášení Komise shoduje se skutečností, že v tomto rozhodnutí Komise přesně vymezila limity příjmů pro sociální bydlení v Nizozemsku? Skutečně toto rozhodnutí spadá do pravomocí Komise, a jak souvisí se zásadou subsidiarity a proporcionality?

Dále bych se Komise také ráda zeptala, jak rozhodnutí formálně uznat nutnost sociální rozmanitosti a zároveň odsoudit sociální segregaci mohou být v souladu se skutečností, že ve stejné době byl stanoven pevný podíl maximálně 10 % domácností nad prahovou hodnotou příjmů 30 tisíc EUR, přičemž Komise rovněž uvádí, že získá-li sociální bydlení více než 10 % domácností nad stanovenou hodnotou 30 tisíc EUR, bude to muset být vynahrazeno v jiných oblastech Nizozemska? Dle mého názoru je to s ohledem na sociální rozmanitost značně fixní a nepružné opatření.

Jakým způsobem to zapadá do zásady subsidiarity a – jak jste sami uvedli ve své tiskové zprávě – s „širokým rozpětím při určování kritérií a podmínek sociálního bydlení a dalších služeb obecného hospodářského zájmu (SOHZ)“?

  Françoise Castex, autorka. – (FR) Paní předsedající, i já bych se chtěla na Komisi obrátit ve věci oznámení Nizozemska o podpoře pro sociální bydlení, na nějž Evropské komise reagovala tím, že podpora musí být uvedena do souladu s pravidly hospodářské soutěže. Doporučila proto radikální reformu sociálního bydlení a jeho poslání obecného zájmu, a vyvinula dle mého názoru restriktivní definici toho, co představují sociální služby obecného zájmu.

Komise sice uznává sociální charakter této veřejné služby, zdůrazňuje však, že by měl být určován, cituji, „v přímé souvislosti se znevýhodněnými sociálními skupinami“, a že poskytování sociálního bydlení v Nizozemsku tudíž přesahuje individuální potřeby znevýhodněných sociálních skupin. Návrh na reformu sociálního bydlení následně předložený nizozemskou vládou omezuje rozsah sociálního bydlení, které může být přiděleno jiným sociálním skupinám, na 10 %, nicméně vždy v souladu se sociálními kritérii nebo podle důležitosti.

Toto omezení zpochybňuje další veřejné poslání, které služby sociálního bydlení naplňují, a to cíle sociální a městské rozmanitosti, které pro sociální bydlení stanovil nizozemský zákonodárce. Proto se ptám, pane komisaři, členové Komise, na jakém právním základě ve Smlouvě může Komise zpochybňovat univerzální charakter sociálních služeb a přinutit členský stát k tomu, aby změnil definici poslání, které přiděluje jedné z těchto sociálních služeb?

  László Andor, člen Komise. – Paní předsedající, otázka, kterou vážení poslanci předložili, má tři části. První: zda Komise zastává názor, že by v EU měla platit jednotná definice sociálního bydlení. Druhá: otázka zásady subsidiarity a univerzálnosti. Třetí: otázka vymezení výše příjmů pro přístup k sociálnímu bydlení. Než na tyto otázky odpovím, rád bych zdůraznil, že Komise sociálnímu bydlení přisuzuje velký význam. Sociální bydlení je klíčovým nástrojem politik aktivního sociálního a ekonomického začlenění v Evropské unii.

Na první a druhou otázku bych chtěl odpovědět zcela jasně. Komise nenařizuje žádnou jednotnou definici sociálního bydlení na úrovni EU a zcela respektuje zásadu subsidiarity. Vážení poslanci zcela správně odkazují na rozhodnutí Komise o státní podpoře služeb obecného hospodářského zájmu z roku 2005. Toto rozhodnutí zaručuje právní jistotu v oblasti poskytování služeb a omezuje administrativní zátěž veřejných orgánů, které je financují.

Toto rozhodnutí stanoví, že podpora sociálního bydlení, které splňuje podmínky uložené rozhodnutím, se těší přednostnímu zacházení, neboť je vyňata z oznamovací povinnosti – bez ohledu na výši příslušné částky. Podle tohoto rozhodnutí se výjimka uplatní v případě, že je sociální bydlení dotyčným členským státem označeno jako služba obecného hospodářského zájmu. Je na každém členském státě, aby si určil rozsah sociálního bydlení tak, aby odpovídalo jeho tradicím, kultuře a státním intervencím.

Rád bych odkázal na sdělení Komise z let 2006 a 2007, v nichž je v oblasti sociálních služeb obecného zájmu jasně zdůrazněna zodpovědnost členských států a široký prostor pro vlastní uvážení. Tento bod byl kromě toho nedávno vyzdvižen v protokolu o službách obecného zájmu. Nicméně samotný výraz „sociální bydlení“ naznačuje, že se zde nejedná o bydlení v obecném slova smyslu, ale o bydlení poskytované na základě sociálních kritérií.

Z toho důvodu se body odůvodnění v rozhodnutí z roku 2005 zmiňují o znevýhodněných občanech nebo příslušnících sociálně méně zvýhodněných skupin, kteří nejsou schopni z důvodů omezené solventnosti získat bydlení za tržních podmínek. Proto musí členské státy určit cílovou skupinu pro sociální bydlení, aby mohlo být přidělováno transparentním způsobem a aby se zabránilo opomíjení těch, kteří jej nejvíce potřebují.

Členské státy mají při určování velikosti cílové skupiny a při uplatňování systémů sociálního bydlení široký manévrovací prostor. Úloha Komise se omezuje pouze na kontrolu, že definice neobsahuje žádnou zjevnou chybu.

Tento přístup byl potvrzen v rozhodnutí, které Komise přijala v prosinci 2009 o sociálním bydlení v Nizozemsku. Rovněž je zcela v souladu s článkem 34 Listiny základních práv, který hovoří o poskytování sociální pomoci a pomoci při zajištění bydlení všem, kteří na to nemají dostatečné prostředky.

Jasná definice sociálního bydlení rovněž zajistí, že státní podporu nebude možné přesměrovat na financování komerčních aktivit, které přesahují rozsah služeb obecného hospodářského zájmu.

Druhá otázka se rovněž odvolává na všeobecné právo na bydlení. Nicméně, jak jsem již uvedl, bydlení v obecném slova smyslu není totéž co sociální bydlení. Jasná a transparentní kritéria způsobilosti a přidělovaní sociálního bydlení jsou v zájmu jeho příjemců a zaručí řádné využití veřejných prostředků.

Chtěl bych, aby byla zcela jasná i má odpověď na třetí otázku, v níž se vážení poslanci ptají, z jakého důvodu je přístup k sociálnímu bydlení omezen pouze na domácnosti s příjmem nižším než 33 tisíc EUR. Žádný limit, který by omezoval přístup k sociálnímu bydlení, na úrovni EU neexistuje.

Tato částka se týká pouze jednoho členského státu – Nizozemska. Byla to součást změn, které zavedly nizozemské úřady s cílem sladit vnitrostátní systém sociálního bydlení s evropskými pravidly pro státní podporu. Nizozemské orgány tento limit určily, aby bylo možné určit cílovou skupinu pro sociální bydlení v Nizozemsku. Komise v této definici sociálního bydlení nezjistila žádné chyby, a proto nizozemský systém státní podpory schválila. Ještě bych dodal, že cílová skupina označená nizozemskými orgány je značně rozsáhlá a představuje 43 % nizozemského obyvatelstva.

  Lambert van Nistelrooij, jménem skupiny PPE. – (NL) V době krize, kdy probíhá diskuse o tom, jak máme zachovat udržitelnost a konkurenceschopnost naší společnosti, hovoříme o zdánlivých podrobnostech, které se však podle mého názoru dotýkají hlavních obav řady lidí.

Naší otázkou je, komu má být přiděleno bydlení? Zvláště nyní, kdy jsou banky mnohem obezřetnější než v době, kdy tato diskuse začala – což v Nizozemsku bylo v roce 2005 a situace byla zcela odlišná –, je jasné, že se někteří lidé potýkají se skutečnými obtížemi. Limit je nyní stanoven na 33 tisíc EUR. Tyto návrhy ještě musí být předloženy poslancům dolní komory nizozemského parlamentu ke schválení, a ti nám rovnou sdělí, že tato prahová hodnota by měla ve skutečnosti odpovídat limitní výši pro nizozemský fond nemocenského pojištění, což je přibližně 40 tisíc EUR.

Diskuse v Nizozemsku je stále v plném proudu, a proto není pravda, že se všichni již dohodli. Mám pocit, že neexistuje dostatečný prostor pro flexibilitu a řešení šitá na míru. Členské státy musí být schopny se přizpůsobit okolnostem. 10 % je velmi málo. Poté, co jsem dokončil studia, byl můj příjem rovněž nad touto hranicí, mohl jsem si však si po několik let udržet svůj podnájem, než jsem se jednou pro vždy rozhodl pro koupi nemovitosti a život na jiném místě.

Hovoříme o flexibilitě, není však dispozici dostatečný manévrovací prostor. Dospěl jsem tedy k závěru, že subsidiarita – pravomoc států zařídit si věci po svém v mnohem širším měřítku – není dostatečně respektována. Po dnešní rozpravě musíme zvážit, zda bychom se k ní neměli vrátit v nějakém usnesení. Celkově se domnívám, že Komise v této oblasti odvádí dobrou práci, manévrovací prostor členských států však považuji za příliš omezený, a to na úkor občanů, kteří jsou na svých státech závislí, pokud jde o jejich bydlení.

  Evelyne Gebhardt, jménem skupiny S&D. – (DE) Paní předsedající, pane komisaři, dámy a pánové, při sledování této rozpravy jsem si všimla obrovské nejistoty, která panuje ohledně toho, jak mají být v těchto oblastech uplatňovány právní předpisy. Pane Andore, právě jste uvedl, že neexistuje žádné evropské nařízení, které by stanovovalo pevný limit 33 tisíc EUR. Nizozemští zákonodárci tuto hranici stanovili na základě své svobodné vůle, pravděpodobně z obavy, že v opačném případě by Komise v určitém okamžiku vyžadovala zavedení jasných kritérií.

Tato nejistota vede k mnoha obtížím při přijímání samostatných rozhodnutí členských států, konkrétně co se týče utváření těchto rozhodnutí tak, aby skutečně odpovídala tomu, co potřebujeme zajistit pro tyto občany a zejména pro sociální bydlení, neboť to jsou osoby, které nemají dost peněz, aby se mohly svobodně pohybovat.

Pro nás je tedy velmi důležité vytvořit právní rámec, nastolit právní jistotu a řádně vysvětlit, co všechno je možné. Služby obecného hospodářského zájmu je bez jakýchkoli pochyb třeba chránit. Jsou poskytovány na místní úrovni členských států, jsou univerzální a my musíme zajistit, že budou skutečně nabízeny všem.

Musíme tedy zvážit – a je mi známo, že to se projednává ve Výboru pro zaměstnanost a sociální věci –, zda nebudeme žádat, aby Komise zavedla právní rámec pro ochranu služeb obecného hospodářského zájmu, zejména v sociální oblasti, a domnívám se, že tento rámec by byl v případě zavedení prospěšný.

  Isabelle Durant, jménem skupiny Verts/ALE. – (FR) Paní předsedající, pane komisaři, hovoříme tu o právním základě, který je samozřejmě velmi důležitý. Nicméně mimo to bych chtěla zdůraznit skutečnost, že oblast bydlení, a zejména sociálního bydlení, zcela jistě nepředstavuje trh jako každý jiný, ani se nepodobá žádné jiné obchodní činnosti. Kromě toho sociální bydlení znamená mnohem více než bydlení vyhrazené pro osoby s nízkými příjmy nebo v nouzi.

Jedná se o otázky sociální rozmanitosti, o níž jsme hovořili, a integrace těchto domů a jejich obyvatel do jejich okolí, do jejich města, ať už v centru nebo v okrajových částech. S nájemníky se do značné míry pracuje na tom, aby se mohli začlenit a vybudovat solidaritu, a to i mezi různými generacemi, které v těchto čtvrtích a těchto domech bydlí, a proto se v tomto ohledu skutečně domnívám, že se zde dotýkáme úplně jiných témat.

Kromě toho budeme v průběhu stávajícího volebního období pracovat na službách obecného zájmu. Zdá se mi, že přijdeme-li sem a poukazujeme-li na problémy spojené s podporou nebo s omezeným přístupem k sociálnímu bydlení, vysíláme špatný signál. Co se týče hranice pro výši příjmů, o níž se již zmiňovali předchozí poslanci a která je stanovena 33 tisíc EUR, dle mého názoru je to problematické z toho důvodu, že existuje celá řada velmi odlišných druhů rodin: rodiny s jedním rodičem, rodiny, jejichž součástí jsou starší lidé, rodiny složené z členů rodin z předchozích a současných vztahů, rodiny, které žijí odděleně. Jak lze spočítat jejich příjem? To všechno mě vede k tomu, abych stejně jako ostatní vyzvala k větší flexibilitě a subsidiaritě, chceme-li v těchto čtvrtích provádět skutečné sociální projekty.

  Patrick Le Hyaric, jménem skupiny GUE/NGL. – (FR) Paní předsedající, pane komisaři, právě jste řekl, že Komise klade na sociální bydlení velký důraz. Skutečně, hovoříme zde o základním právu, které se v našich členských státech neuplatňuje. Kromě toho je to další nedostatek v našem dosavadním modelu evropské integrace.

Co se týče zbývající části vaší odpovědi, pane komisaři, opět jste předčítal z oblíbeného breviáře Komise, nicméně zkušenosti ukazují, že Komise, vaše Komise a Evropský soudní dvůr ve svých úsudcích vycházejí z evropských smluv, které jsou v souladu s fatální zásadou svobodné a nenarušené hospodářské soutěže, a tudíž vytvářejí nelegální přístup k výstavbám bytů a bydlení samotnému. Ještě horší je však skutečnost, že v roce 2005 Evropská komise definovala sociální bydlení jako bydlení vyhrazené výlučně, cituji, „pro znevýhodněné občany nebo příslušníky sociálně méně zvýhodněných skupin“. Komise tím podněcuje k vytváření ghett pro chudé, což je na úkor sociální rozmanitosti.

Podobně jako mnozí poslanci i já podporuji myšlenku nové rámcové směrnice, která bude pozitivní a progresivní, obávám se však, že by měl být změněn samotný princip hospodářské soutěže zakotvený ve smlouvách.

Na druhou stranu se obávám, že prohlášení pana předsedy Barrosa stvrzená na dnešním zasedání Rady ministrů pro ekonomické a finanční záležitosti, které v zásadě doporučuje kontrolu rozpočtů, povede ke snížení výdajů na nízkonákladové bydlení, a zejména na bydlení sociální. Skutečně se domnívám, že Evropa musí začít znova od nuly.

  Frank Engel (PPE). – (FR) Paní předsedající, chtěl bych v určitém smyslu zopakovat názor paní Durantové, která správně tvrdila, že sociální bydlení není komerčním odvětvím nebo odvětvím, které by jako každé jiné podléhalo hospodářské soutěži. Pane komisaři, domnívám se, že na tom se shodneme.

Zde je zpochybňována státní podpora. Zajímalo by mě, proč oblast, jako je sociální bydlení, teoreticky nespadá právě do oblasti státní podpory. Skutečně, hovoříme o státní podpoře pro cílovou skupinu sociálního bydlení, nikoli pro podniky. Podpora je koneckonců přidělována z důvodu, že je považována za nezbytnou; nejedná se příliš o otázky hospodářské soutěže.

Všímám si, že se na sociální bydlení vztahují tak odlišné podmínky – a hovořím samozřejmě pouze ze své vlastní zkušenosti na úrovni své země –, že bychom měli být vděčni, což již jsme, za to, že Evropská komise, evropské orgány, Evropa a Brusel nejsou oprávněné ke stanovení přesné definice podpory a určení toho, který občan může mít k dispozici kterou podporu a za jakých podmínek.

Chtěl bych zdůraznit, že se zde jedná o specifické místní podmínky a změny v rodinné situaci naprosto každého z nás. Měli bychom snad dopustit, aby osoba, která měla rodinu a jejíž rodinný stav se posléze změnil, někdo, jehož příjem se v průběhu života mění, jak to popsal pan van Nistelrooij, jeden den měl podle řady kritérií zaručeno právo na sociální bydlení, a následně mu bylo odebráno? Připadá mi to nepřiměřené, a za těchto okolností se nedomnívám, že by Komise měla opět přesáhnout rámec svých pravomocí a navrhnout nám, vlastně nám uložit, pravidla, která by nevyhnutelně postrádala flexibilitu a pravděpodobně i rozměr lidskosti.

  Proinsias De Rossa (S&D). – Paní předsedající, do této rozpravy se zapojuji jako zpravodaj Výboru pro zaměstnanost pro budoucnost sociálních služeb obecného zájmu. Cílem této otázky k ústnímu zodpovězení je zjistit, jaké návrhy musí Komise řešit jako závažný problém ve vztahu k poskytování sociálního bydlení pro občany.

S politováním pohlížím na skutečnost, že pan komisař žádné takové návrhy neuvedl a spíše se omezil na ospravedlnění stávajícího systému. Komise vytrvale odmítá vyrovnat se s potřebou zajistit členským státům právní jednoznačnost a flexibilitu, nejen co se týče poskytování stávajících veřejných služeb – a zejména těch sociálních –, ale i s ohledem na to, že je třeba naplňovat nové sociální potřeby. Musíme být schopni svým občanům zaručit záchytnou síť v době nouze, a nejen to, také zajistit silný sociální rámec, který bude sloužit všem občanům. Zdraví, bydlení a vzdělávání patří ke službám, které by samozřejmě měly být poskytovány na všeobecném základě, ne pouze z rozmaru trhu. Je zcela samozřejmé, že trh v těchto oblastech není schopen zaručit všeobecné poskytování služeb na základě rovnosti a stejné kvality.

Jedná se o služby, které přesahují motiv zisku, přináší sociální hodnotu a nelze je posuzovat z pohledu zisků a ztrát. Potřebujeme je rovněž k vytvoření pevného základu pro moderní hospodářství. Nesmíme dovolit, aby současná nevhodná právní úprava toho, co mohou vlády na vnitrostátní i místní úrovni dělat při poskytování služeb, označených jako zásadní pro blahobyt společnosti, přetrvávala po delší dobu.

  Sophie Auconie (PPE). – (FR) Paní předsedající, pane komisaři, dámy a pánové, nejdříve bych chtěla něco uvést na pravou míru: pravomoci Společenství do oblasti bytové politiky obecně a konkrétně do oblasti sociálního bydlení nezasahují.

Nicméně v rozhodnutí, na nějž se v této otázce k ústnímu zodpovězení odvoláváme, Komise definici sociálního bydlení stanovuje. Opakovaně zde zaznělo, pane komisaři, že problém sociálního bydlení a přístupu k bydlení vůbec má v současné době, kdy se potýkáme s krizí, zásadní význam. Pojďme do našich technických, právních a možná dokonce technokratických rozprav vrátit trochu lidskosti.

Kromě bydlení jako takového představuje sociální bydlení základ skutečné integrace, opravdového sociálního začlenění těch, kteří jej využívají. Definice, kterou v rámci svého přezkumu státní podpory předložila Komise, je zcela diskutabilní. Pane komisaři, Descartes, velký francouzský filozof, který se narodil v mém regionu, v údolí řeky Loiry, řekl: „Obecný zájem je kruh, jehož střed je známý, avšak neznáme jeho obvod.“

Chtěla bych vám tedy položit dvě otázky. První je jednoduchá: Jaký je právní status této definice? Má být uplatněn na všechny členské státy?

Druhá otázka je mnohem obecnější. Kde podle názoru Komise začíná a kde končí pravomoc Společenství v oblasti organizace veřejné služby? Tato otázka je totiž přeci jen důležitá. V sázce je univerzálnost a dostupnost veřejných služeb.

  Peter Simon (S&D). – (DE) Paní předsedající, pane komisaři, dámy a pánové, po celé Evropě se naše města a obce musejí potýkat s problémovými čtvrtěmi. Po celé Evropě se tento problém snažíme vyřešit tím, že chceme tyto znevýhodněné oblasti a osoby, které v nich žijí, pozdvihnout až na úroveň normálního života ve zbytku našich měst a obcí.

Pokud však nyní stanovíme kritéria v oblasti sociálního bydlení, jako to činí Komise, stanovíme-li kritéria, která výslovně – jak již někteří poslanci uvedli – znemožňují smíšení obyvatelstva v těchto oblastech, podkopeme tím veškeré úsilí, které v této oblasti vynakládaly zúčastněné subjekty po celá desetiletí. Rovněž budou ohroženy podniky, jimž Evropská unie poskytuje podporu v rámci svých iniciativ Společenství Urban a Urban II.

Pokud nyní stanovíme kritéria, podle nichž by sociální bydlení mohlo být dotováno pouze do té míry, že by příspěvek obdrželi skutečně jen ti nejchudší z nejchudších a ti nejvíce znevýhodnění ze znevýhodněných, a jen jim by byla nabídnuta pomoc v rámci sociálního bydlení, ve skutečnosti vytvoříme překážky, které budou bránit smíšení této části populace ve znevýhodněných čtvrtích, které nyní opravdu potřebujeme. Povede to k dalšímu sociálnímu vyloučení právě těchto skupin obyvatelstva a k prohloubení těchto problémů v našich městech. Vzhledem k uvedeným informacím je teď třeba uvést širokou definici a rozsáhlý výklad principu subsidiarity, a byl bych vděčný, kdyby k tomu Komise stručně vyjádřila svůj postoj.

  Joachim Zeller (PPE). – (DE) Paní předsedající, zabýváme se zde rozsáhlejší otázkou, konkrétně zásadou subsidiarity a univerzálnosti veřejných sociálních služeb v EU jako takové. Do středu zájmu této rozpravy se však díky nizozemskému příkladu dostalo sociální bydlení. Nejedná se o nic ojedinělého – sdružení nájemníků a zejména zástupci nájemníků již po celá léta chovají podezření, že zaměření Evropy na konkurenceschopnost sociální bydlení v Evropě přinejmenším omezuje, nebo dokonce směřuje k jeho úplnému znemožnění.

Bydlení koneckonců patří po stravě a oblečení k základním lidským potřebám, představuje tedy jeden ze sociálních veřejných statků, a prevence bezdomovectví je sociální výzvou.

Potvrzuje to i skutečnost, že státy, které dbají o blahobyt svých občanů, podporují sociální bydlení, nebo poskytují individuální podporu na jiný druh bydlení v závislosti na příjmech lidí. Nyní, po přistoupení mnoha zemí z východní, střední a jihovýchodní Evropy, máme v Evropské unii samozřejmě specifickou situaci. Systémy zajišťování bydlení se v bývalé západní a východní části Evropy liší, a je tedy nezbytné, zejména v důsledku posledního rozšíření Evropské unie, jednotlivé systémy podpory bydlení a jeho zajišťování v různých členských státech porovnat.

Zvolená metoda privatizace bydlení, která proběhla ihned po politických změnách, a rovněž výrazný nedostatek v oblasti bydlení v řadě členských států východní, střední a jihovýchodní Evropy, přiměla Evropský parlament k tomu, aby reagoval a aby v těchto zemích zpřístupnil prostředky ze strukturálních fondů na bydlení.

Přesto bude bytová politika v každém případě i nadále reakcí na vnitrostátní, regionální a především místní poměry; jinými slovy se jedná se o klasický případ politické oblasti, v níž platí zásada subsidiarity, není třeba nadnárodní regulace a vlastně žádná taková právní úprava ani neexistuje. Na bydlení jako na sociální veřejný statek se tržní zákony vztahují ve velmi omezené míře v rámci veřejných služeb.

  Evelyn Regner (S&D). – (DE) Paní předsedající, pane komisaři, veřejné a sociální služby jsou vystaveny obrovským hospodářským a politickým otřesům, tím spíše po zavedení úsporných opatření na vnitrostátní úrovni. V Evropské unii se potýkáme s rostoucí nerovností v příjmech. Sociální stabilizátory jsou zejména v dobách, kdy panuje nejistota, hospodářská krize a obavy o budoucnost, důležitější než jindy.

Ve Vídni, ve městě, kde bydlím, spočívá základní myšlenka sociálního bydlení v poskytnutí cenově dostupného bydlení pro široké vrstvy obyvatelstva, bez jakéhokoli omezení – jak by si to představovala Komise – na znevýhodněné občany nebo příslušníky sociálně méně zvýhodněných skupin. Výsledkem toho by bylo vytvoření ghett. Nemám tedy v úmyslu změnit svůj názor na tuto problematiku – měla by to být zásada nebo pravomoc místní samosprávy, aby si určila sociální služby, včetně sociálního bydlení, na své místní úrovni a vyloučila sociální služby z působnosti hospodářské soutěže a zákona o státní podpoře.

V každém případě však v Evropské unii potřebujeme docílit právní jednoznačnosti a vytvořit právní nástroj na úrovni EU, který patřičným způsobem zahrne a označí sociální služby.

  Seán Kelly (PPE). – Paní předsedající, za prvé bych rád poděkoval panu komisaři za objasnění některých bodů, které byly v otázkách nadneseny. Nutno říci, že zajistit si bydlení je pro každého absolutní nutností, a to zejména v moderním sociálním státě. Mít střechu nad hlavou je zcela zásadní; je to základní právo a zároveň záležitost, u níž bychom se všichni shodli, že je třeba si ji zajistit buď z vlastních prostředků, nebo prostřednictvím vládních agentur atd.

Nicméně by měla proběhnout debata o tom, do jaké míry by se vlády jakékoli konkrétní země měly vměšovat do otázek bydlení. V mé vlastní zemi vzniklo majetkové vakuum kvůli existenci daňových pobídek, které byly příliš velkorysé a nedostatečně promyšlené a jejichž cílem bylo povzbudit stavitele k práci na výstavbách domů a k tomu jim zajistit stavební povolení – někdy dokonce v záplavových oblastech, které byly později zaplaveny – a změnit kvalifikace pozemků, u nichž k tomu nemělo dojít. Samozřejmě se následně přidaly i banky a poskytovaly štědré půjčky stavitelům, kteří je nemohli splatit, a jednotlivcům půjčovali na nákup domů, které ani oni nebyli schopni splatit.

Proto se nyní potýkáme s krizí. Vyvstala tedy řada otázek ohledně toho, do jaké míry by se stát měl podílet na celé oblasti rozvoje majetku.

Avšak sociální bydlení, které je v první řadě přidělováno na základě výše příjmů, je dle mého názoru příliš normativní a z důvodů uvedených mnoha předchozími řečníky nedává smysl. Pro Komisi se jistě nějaký úkol v širším slova smyslu najde, například při vydávání pokynů pro poskytování sociálního bydlení, avšak příliš vymezující předpisy v oblastech jako je výše příjmů, atd. jsou nelogické; nebude to fungovat, a ani by se o to nikdo neměl pokoušet.

  Silvia-Adriana Ţicău (S&D). – (RO) Sociální bydlení skutečně spadá do služeb obecného zájmu. Míra nezaměstnanosti mladých lidí bohužel nyní v Evropské unii dosáhla 20 %.

Podle evropského nařízení mohou všechny členské státy využít až 4 % z Evropského fondu pro regionální rozvoj na financování výstavby sociálního bydlení a na zlepšení energetické účinnosti budov. Hospodářská krize bohužel zhoršila ekonomickou situaci evropských rodin a důvodem k obavám je i míra nezaměstnanosti, která je mezi mladými lidmi mimořádně vysoká. A právě z toho důvodu bych vás, pane komisaři, chtěla požádat, abyste podpořil naši snahu o navýšení tohoto podílu na výstavbu sociálního bydlení a zlepšení energetické účinnosti v budovách v příštím programovém období až na 15 %.

Ve většině členských států řídí zdravotní péči, vzdělávání, sociální služby a péči o mladé lidi a starší osoby stát. Tyto veřejné služby hrají zásadní úlohu v zajišťování ochrany všech občanů a jejich začlenění do společnosti, ovšem za předpokladu, že jsou všem občanům přístupné. Jelikož chceme, aby tomu tak bylo v celé Evropské unii, žádáme Komisi, aby vypracovala rámcovou směrnici o veřejných službách, v níž zavede minimální požadavky v této oblasti a všem evropským občanům zaručí rovnocenný a univerzální přístup k těmto službám a jejich dobrou kvalitu a transparentnost.

  António Fernando Correia de Campos (S&D). – (PT) Paní předsedající, pane komisaři, sociální bydlení je ekonomickou službou obecného zájmu s významnou úlohou na trhu, neboť přináší pozitivní výsledky ve prospěch celé společnosti. V souladu s protokolem 26 k Lisabonské smlouvě je realizace a organizace tohoto druhu služeb zodpovědností vnitrostátních, regionálních a místních orgánů. Je tedy obtížné porozumět tomuto omezení cílového trhu na rodiny, jejichž příjem je nižší než 33 tisíc EUR. Jedná se o posuzování chudoby, které vychází z absolutních a čistě finančních faktorů a nebere v potaz odlišnost dvaceti sedmi členských států; jeho argumentační linii lze shrnout jako pouhou otázku solventnosti.

Sociální bydlení reaguje na kulturní a společenské otázky; souvisí s místem zaměstnání; přispívá k významné změně úlohy žen na trhu; a týká se mobility pracovníků v evropském prostoru. Boj, jejž nyní Evropská unie svádí o překonání krize, vyžaduje ekonomický růst, který přináší přistěhovalectví a vznik etnických, hospodářských a kulturních menšin, s nimiž přichází nutnost jejich integrace a zároveň riziko vytváření ghett, čemuž se musíme postavit a nastolit spravedlivou rovnováhu. Nezasahuje Komise do pravomocí členských států?

  Zigmantas Balčytis (S&D). – Paní předsedající, Lisabonská smlouva uznává význam dostupnosti a přístupnosti sociálních služeb a úlohu, kterou sehrávají místní a regionální orgány v jejich poskytování. Problematika sociálního bydlení je nesmírně důležitá pro občany s nízkými příjmy a skutečností zůstává, že krize zanechala velký počet nezaměstnaných, kteří sociální bydlení potřebují.

V současné době členské státy uplatňují různé normy na určování kritérií pro sociální bydlení. Je pochopitelné, že hospodářská a sociální situace se v jednotlivých členských státech výrazně liší. Domnívám se, že by bylo rozumné zajistit uplatňování práva na přístup ke všeobecným službám, stanovit za tímto účelem obecné zásady a určit doporučenou horní hranici příjmů na úrovni EU. Je však nutné zajistit široký manévrovací prostor tak, aby si ji členské státy mohly snížit s přihlédnutím k ekonomickým a sociálním rozdílům.

  Rareş-Lucian Niculescu (PPE). – (RO) Chtěl bych panu komisaři poděkovat za objasnění, která k tomuto tématu poskytl. Nedomnívám se, že by měla existovat jednotná definice sociálního bydlení. Její využití v situaci, kdy existují velké rozdíly v životní úrovni, by bylo obtížné. V této rozpravě je důležité téma subsidiarity. Dovolte mi, abych od tématu této otázky trochu odbočil.

Přese všechno se domnívám, že by měl existovat soubor jednoznačnějších norem, avšak v jiném ohledu, například v situacích, kdy mají být použity nové právní předpisy pro způsobilost marginalizovaných komunit k bydlení. Toto nařízení přijal Parlament v únoru a zmínila se o něm i paní Ţicăuová. I já bych chtěl této příležitosti využít a vyjádřit, že bych uvítal, kdyby byly na základě tohoto nařízení navýšeny dostupné finanční prostředky.

  Frédéric Daerden (S&D). – (FR) Vážená paní předsedající, pane komisaři, o tuto rozpravu jsem usiloval jednoduše z toho důvodu, že se mě, stejně jako ostatních přítomných, přímo dotýká.

V několika regionech Evropy, včetně v mém vlastním regionu, v současné době probíhá hodnocení zaměřené na reformu politiky přidělování sociálního bydlení, jejímž cílem bude zabránit jevům, jako je vytváření ghett a seskupování znevýhodněných skupin ve stejných budovách a čtvrtích. Vaše rozhodnutí je v rozporu s touto politikou znovunalezení sociální rovnováhy a nezbytné sociální rozmanitosti.

Pane komisaři, není správné, aby Komise členským státům bránila v provádění politik sociální rozmanitosti. Přístup k sociálním službám obecného zájmu v oblasti bydlení lze zcela jistě omezit na určité kategorie lidí, na druhou stranu by však měl být ponechán určitý manévrovací prostor, aby tyto služby byly dosažitelné i lidem s jinou výší příjmů, což posílí sociální rozmanitost v našich čtvrtích.

V každém případě by rovnováha těchto dvou aspektů měla být určena členskými státy a regiony nebo ve spolupráci s nimi, ale neměla by ji stanovovat Komise.

  Ilda Figueiredo (GUE/NGL). – (PT) Paní předsedající, všichni víme, že právo na bydlení je základní právo. Členské státy Evropské unie tedy mají povinnost zajistit sociální bydlení pro každého, kdo jej potřebuje. Nacházíme se v době hluboké sociální krize, kdy je stále více osob a rodin ve vysoké míře zadluženo, s obtížemi splácejí úvěry, díky nimž si pořídily domy, nebo se potýkají s vysokým nájemným, a je tedy ještě důležitější v plné míře podpořit osoby a rodiny, které si nemohou dovolit vhodné bydlení s odpovídajícím vybavením a zařízením.

Proto je nezbytné, aby členské státy mohly využívat vlastních finančních prostředků a prostředků Unie na budování sociálního bydlení a zajištění základních práv, která mají všichni občané, a skoncovaly tak se sociálními nerovnostmi a podpořily sociální začlenění. Evropská komise musí v této oblasti přijmout naléhavá opatření, aniž by při tom ohrozila zásadu subsidiarity, a podpořit univerzálnost sociálních veřejných služeb.

  Anna Záborská (PPE). – (SK) Evropská centralizace je někdy doprovázena fanfárami, čehož jsme byli svědky u příležitosti přijetí Lisabonské smlouvy. Jindy však přichází nenápadně. Vytvoření různých fondů podpory EU, které často deformují tržní prostředí, vedlo k nutnosti zavést povinné ohlašování státní podpory.

Následně vyvstala potřeba učinit výjimku z této povinnosti v případě sociálního bydlení. A najednou je na světě evropská definice. Budeme-li na této úrovni určovat povinnosti a pak nařídíme těm na nižších úrovních, aby je vykonávali, není to subsidiarita.

Odpovědnost za sociální bydlení je plně v příslušnosti vnitrostátních, regionálních a místních orgánů. Nezpochybňujme schopnost národních společenství a místních komunit řešit své vlastní problémy. Právě oni znají své problémy nejlépe. A také ví, jaké mají možnosti k jejich řešení.

  Wojciech Michał Olejniczak (S&D). – (PL) Je jasné, že máme co do činění s problémem, který se v jednotlivých členských státech liší.

V nových členských zemích, včetně Polska, existuje řada oblastí, kde žije mnoho lidí bez domova kvůli extrémně nízkým příjmům. Většinou se o ně starají místní orgány. Zůstává na místních a regionálních orgánech, aby těmto lidem co nejrychleji pomohli. Nebudou-li místním orgánům zpřístupněny další finanční prostředky a nebudou-li mít veřejnou podporu, pak bude pomoc lidem, kteří se nacházejí v nesmírně obtížné situaci, téměř nemožná. Zároveň by rovněž bylo vhodné zvážit, jakým způsobem se v budoucnu prostřednictvím zavedení společné politiky a společné definice v této oblasti pokusit o získání dalších finančních prostředků, které by mohly regionální orgány využít. Využily by je na budování sociálního bydlení, jehož je v mnoha zemích Evropy skutečně velmi málo.

  László Andor, člen Komise. – Paní předsedající, zcela souhlasím s tím, že tuto otázku musíme posuzovat v širším kontextu, v tomto případě v souvislosti s finanční a hospodářskou krizí. V posledních dvou letech jsme byli svědky toho, jak krize prověřila naše politiky hospodářské soutěže bez ohledu na to, zda se týkaly finančního sektoru, automobilového průmyslu, nebo v tomto případě odvětví bydlení, a rovněž naši sociální politiku, ať už šlo o děti, staré osoby nebo osoby bez přístřeší.

V tomto souboru otázek, které mi byly položeny, se tyto dvě oblasti – hospodářská soutěž a sociální politika –překrývají. Z toho důvodu je celá problematika ještě složitější, než by byla mimo kontext krize.

Krize prokázala obrovské selhání trhu, a to nejen ve finančním sektoru, ale také v oblasti bydlení, a bylo jasné, že samotné tržní síly na řešení těchto problémů nestačí, jak co se týče velmi chudých osob, tak i větších skupin společnosti. Z toho důvodu bych se nekompromisně stavěl proti jakémukoli principu, který by omezil pojem sociálního bydlení pouze na nejchudší skupiny společnosti, především s ohledem na různorodost evropských zemí a na zásadu subsidiarity. Zcela jistě bych trval na tom, aby bylo vytváření definic v této oblasti ponecháno na samotných členských státech, jak jsem již uvedl ve svém úvodním projevu.

Zpět k onomu nizozemskému případu, na nějž byla rozprava zaměřena; chtěl bych zopakovat, že Komise nehodlá kritéria, která byly zavedena v nizozemském kontextu, nařizovat v žádné jiné zemi. Při úplném dodržení zásady subsidiarity je na členských státech, aby rozhodly o aktuálních podmínkách pro sociální bydlení.

Tuto skutečnost potvrdilo rozhodnutí o systému nizozemské státní podpory a chtěl bych připomenout, že limitní výše, již nizozemské orgány stanovily – a která platí pouze v Nizozemsku – zahrnuje 43 % nizozemské populace, takže se podpora jistě netýká jenom nejchudších skupin. Nizozemské rozhodnutí ostatně potvrzuje skutečnost, že sociální skladba a sociální soudržnost představují cíle veřejné politiky, které jsou způsobilé pro státní podporu, a to nejen pro ty, kteří žijí v extrémní chudobě nebo na jejím pokraji.

Domnívám se, že sociální nouze v této oblasti za několik uplynulých let destabilizovala společnost v mnohem širším měřítku, a z toho důvodu musíme být opatrní. Chtěl bych rovněž dodat, že se Komise omezuje pouze na prověření podpory poskytnuté bytovým společnostem. Jakékoli dotace vyplacené přímo občanům nepodléhají pravidlům pro státní podpory.

Rozprava se dotkla i širšího kontextu, jímž jsou sociální služby obecného zájmu. Budu se jí tedy zabývat i já a zdůrazním, že kromě oblasti bydlení existují další služby obecného zájmu, zejména další sociální služby, které hrají preventivní roli, podporují sociální soudržnost a jsou zaměřeny na celou populaci bez ohledu na majetek či příjem. Tuto skutečnost Komise uvedla zcela jasně ve svém sdělení z roku 2007 a poukázala v něm na cíle a zásady organizace sociálních služeb.

Komise je odhodlána podporovat kvalitu sociálních služeb. Například ve Výboru pro sociální ochranu podporujeme vývoj kvalitního rámce pro sociální služby obecného zájmu.

Několik posledních myšlenek na závěr. Některé z otázek vyžadují více času a přesahují do následujícího finančního výhledu, a vzhledem k tomu bych souhlasil s tím, že budou mít v různých souvislostech dopad na oblast bydlení; například rekonstrukce v souvislosti s energetickou účinností – která z našeho pohledu spadá do kategorie „zelených“ pracovních míst – je jistě oblastí, kde budou probíhat činnosti, aniž bychom se jakkoli snažili o zavedení společné evropské bytové politiky.

V budoucnu narazíme i na další témata, například bydlení pro nejzranitelnější skupiny společnosti, jako jsou Romové, kde jsme již na počátku, a dle mého názoru bude na řešení bytové otázky nadále vynakládána podpora ze strukturálních fondů, přičemž v tomto konkrétním případě bude určena mimořádně zranitelným skupinám na okraji společnosti v různých členských státech. Toto ukazuje, že je důležité zachovávat si velmi různorodé pohledy na věc, neboť země se z hlediska svých sociálních potřeb liší a některá rozhodnutí a řešení, která se uplatňují ve státech s vysokými příjmy, rozhodně nebudou závazná v ostatních členských státech a určitě jim nebudou nařizována.

  Předsedající. – Rozprava je ukončena.