Doslovný záznam ze zasedání

Středa, 8. září 2010 - Štrasburk

11. Vývoz zbraní (rozprava)

  Předsedající. – Dalším bodem je rozprava o otázce k ústnímu zodpovězení Radě, kterou položili Arturs Krišjānis Kariņš, Tunne Kelam, Vytautas Landsbergis, Gunnar Hökmark, Bendt Bendtsen, Jack Saryusz-Wolski, Ville Itälä, Sandra Kalniete, Inese Vaiderovou, Michael Gahler, José Ignacio Salafranca Sánchez-Neyra a Laima Liucija Andrikienė za skupinu PPE, týkající se vývozu zbraní (O-0076/2010 - B7-0320/2010).

  Arturs Krišjānis Kariņš , autor – (LV) Pane předsedající, pane ministře, byla vám položena otázka. Dnes se chci věnovat její podstatě. Jde o 200 metrů dlouhý nosič vrtulníků vybavený vojenskou nemocnicí, který je schopný najednou přepravovat 16 těžkých vrtulníků, 40 tanků, 900 členů posádky a vyloďovací čluny. Francie chce čtyři takovéto agresivní válečné lodě prodat Rusku, a to bez konzultace s ostatními členskými státy Evropské unie. Rád bych vám připomněl, že před 18 měsíci Rusko zaútočilo na svého souseda Gruzii, a doposud nedodržuje podmínky příměří, vyjednané francouzským prezidentem. Minulý podzim navíc Rusko provádělo vojenská cvičení na hranicích Estonska, jejichž cílem byla okupace pobaltských zemí. Rád bych vám všem položil otázku: co je Evropská unie a proč ji potřebujeme? Když bylo na jaře Řecko těžce zasaženo finanční krizí, měla Evropa na výběr – poskytnout mu pomoc, nebo jej nechat potopit. Projevením solidarity se evropské země rozhodly Řecku pomoci, neboť všechny členské státy chápaly, že pokud by se finanční situace v Řecku nadále zhoršovala, zhoršovala by se i v ostatních zemích Unie. Sféra vnější bezpečnosti není žádnou výjimkou. Dohodami jsme se zavázali, že budeme jednat solidárně i v této oblasti. Mnoho členských států Evropské unie se obává toho, kde a za jakým účelem by Rusko mohlo takovéto agresivní válečné lodě umístit a použít. Pracovní místa jsou pro Francii důležitá. Není však možné je vytvářet za cenu ohrožení bezpečnosti jiných členských států EU. Dámy a pánové, vyzývám vás, abyste neumožnili prodej jakýchkoli typů zbraní třetím zemím, dokud nebude celá záležitost prodiskutována v Radě a nebude existovat stoprocentní jistota, že taková transakce přispěje k posílení, nikoli oslabení bezpečnostní situace v Evropské unii. Děkuji vám za pozornost.

  Olivier Chastel, úřadující předseda Rady. – (FR) Pane předsedající, vážení poslanci, vítám dnešní příležitost zaměřit se na kontrolu vývozu zbraní.

Protože se baronka Ashtonová nemohla dnešního zasedání zúčastnit, požádala předsednictví, aby ji při této rozpravě zastoupilo, a proto se pokusím zodpovědět některé otázky, které nám byly v této záležitosti položeny.

Jak sami víte, Evropská unie hraje v kontrole vývozu zbraní jak na regionální, tak i na mezinárodní úrovni zásadní roli, a náš cíl je jasný: chceme zabránit vývozu vojenských technologií, který by mohl být zneužity k nežádoucím účelům, jako jsou vnitřní represe nebo mezinárodní agrese.

Před více než deseti lety přijala Rada Kodex chování EU pro vývoz zbraní, jenž stanovil pro vývoz konvenčních zbraní řadu kritérií. Tento kodex byl v roce 2008 nahrazen společným postojem, který představil několik nových prvků a umožnil to, že Evropská unie má nejpřísnější systém kontroly vývozu zbraní na světě. Právně závazná ustanovení společného postoje mají zajistit, že členské státy budou zbraně vyvážet zodpovědným a transparentním způsobem.

Účelem společného postoje je účinně koordinovat vnitrostátní politiky v oblasti kontroly vývozu zbraní, a to zejména prostřednictvím oznámení o zamítnutí a mechanismu konzultací. Tento mechanismus znamená, že pokud bude mít členský stát v úmyslu udělit vývozní licenci, která byla dříve jinému členskému státu pro v podstatě identickou transakci zamítnuta, musí záležitost s tímto státem konzultovat a o svém konečném rozhodnutí informovat všechny ostatní členské země. Jinými slovy, členský stát udělující vývozní licenci pro transakci, která byla jiným státem zamítnuta, musí všem členským státům předložit podrobné vysvětlení svého rozhodnutí.

Pokud jde o odpověď na otázky ohledně konzultací, je situace jasná: společný postoj očividně pouze vyzývá k systematickým konzultacím v případech, kdy byla žádost o licenci pro identickou transakci již dříve zamítnuta.

Všeobecně platí, že si delegace členských států v rámci kompetentních struktur Rady pravidelně a často vyměňují informace o kontrole zbraní a především o takzvaných „citlivých“ oblastech. Členské státy často ostatní členy Rady žádají o názor ohledně zemí konečného určení, které by mohly způsobit obavy nebo u nichž existují jakékoli pochybnosti. Tato pravidelná výměna informací představuje ústřední pilíř politiky Evropské unie v oblasti kontroly vývozu zbraní.

Pro vaši informaci se konzultace mezi členskými státy v roce 2009 týkaly celkem 14 oblastí konečného určení ve třetích zemích. Členské státy poté podávaly vysvětlení, co je vedlo k rozhodnutí žádosti o udělení vývozní licence do těchto zemí schválit nebo zamítnout.

Pane předsedající, takto postupujeme, pokud jde o informace, kontrolu a interakce mezi členskými státy, abych vám poskytl představu o tom, jak vývozy zbraní schvalujeme.

Velmi rád budu reagovat i na jakékoli jiné dotazy, vznesené během dnešní odpolední rozpravy.

  Roberto Gualtieri, za skupinu S&D. – (IT) Pane předsedající, dámy a pánové, posilování průmyslových a technologických základů evropské obrany je klíčovou součástí rozvoje společného obranného systému.

Jsou však zapotřebí jednotná pravidla a koordinovaný přístup, jež podpoří rozvoj a konkurenceschopnost evropského obranného průmyslu a zároveň zajistí, že tento rozvoj bude v souladu s evropskými zásadami a mezinárodními závazky. Vzhledem k tomu byl společný postoj z prosince 2008, který stanovil postupy a kritéria pro vývoz vojenského materiálu a zbraní do třetích zemí, společně se směrnicí o vnitřním trhu v oblasti obrany významným krokem vpřed.

Jak víme, tyto postupy obecný mechanismus konzultace nezahrnují. Společný postoj však obsahuje aktuální odkaz na nutnost podpory spolupráce a konvergence v této oblasti v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Dokud nebude na tomto poli dosaženo pokroku, v nějž doufáme, a dokud společný obranný systém neumožní přijmout ještě závaznější mechanismy, neměly by spolupráce a konvergence, zmiňované v článku 7, zůstat jenom na papíře a Parlamentu by měla být předána výroční zpráva o vývozu vojenského materiálu a zbraní.

Samozřejmě to vypadá, že otázka vznesená členy Skupiny Evropské lidové strany (Křesťanských demokratů) se implicitně – ačkoli už byla explicitně vyjádřena – neomezuje na záležitosti obecné povahy. S ohledem na to, že je lepší věci už od začátku nazývat pravými jmény, nevypadá to, že by byl prodej francouzských lodí Rusku v rozporu se společným postojem z roku 2008. Takovýto vývoz by naopak mohl posílit evropsko-ruské vztahy a spolupráci na poli bezpečnosti a učinit je pevnějšími. Tyto vztahy by se však měly přesunout z bilaterální sféry a odehrávat se, konzultovat a spravovat výhradně na evropské úrovni.

  Elmar Brok, za skupinu PPE. – (DE) Pane předsedající, rád bych učinil několik poznámek. Jedná se zde o starou problematiku evropských kompetencí. Na ústavních a vládních zasedáních se nám nepodařilo obchod se zbraněmi zahrnout do obecné evropské sféry působnosti. Věřím, že by bylo rozumné o to nadále usilovat, aby se kodex chování a předpisy zavedené Radou v roce 2008 staly závaznějšími. Evropský parlament by na tom měl dále pracovat.

Zadruhé se mi zdá jasné, že v tomto kontextu je téměř nemožné, aby mezi členskými státy existovalo tak málo kontaktů, až mají jednotlivé státy pocit, že se vývoz zbraní do třetích zemí děje na jejich úkor a ohrožuje jejich bezpečnost. Jestli je to pravda nebo ne, je téměř bezvýznamné. Z tohoto důvodu jsem přesvědčen, že musíme nalézt účinnější evropská řešení.

Zatřetí jsem toho názoru, že je mimo jiné, například z důvodů průmyslové politiky, zapotřebí větší evropské spolupráce např. s Evropskou obrannou agenturou v oblasti vývozu, výzkumu, plánování, výroby a dodávky, protože vlastní zbrojní průmysl souvisí s nezávislostí dané země. Pokud země vlastní zbrojní průmysl nemá a musí veškeré vojenské vybavení nakupovat od třetích zemí, je její bezpečnost závislá na jiných státech. To se týká naší bezpečnosti a ne jenom hospodářských faktorů, ačkoli nepopírám, že ty také hrají určitou roli.

Je nutné na vše nazírat v souvislostech a teprve pak budeme schopni dát této oblasti mnohem silnější pocit společenství, aniž by docházelo k nedorozuměním mezi členskými státy, jako bylo to, které se pochopitelně projevilo mezi pobaltskými zeměmi.

  Johannes Cornelis van Baalen, za skupinu ALDE. – Pane předsedající, rád bych dal jasně najevo, že je dovoleno bránit se; ostatní země mohou samy sebe bránit, a proto není vývoz zbraní zakázaný. To je stanovisko skupiny ALDE.

Neměli bychom však vyvážet do oblastí, kde panuje válečné napětí nebo válka. Měli bychom se omezovat, a jestliže nemáme skutečné, právně závazné předpisy pro vývoz zbraní, znamená to, že ne pro všechny státy Evropské unie platí stejné podmínky. Budou soupeřit a bojovat o zakázky a k žádným opravdovým konzultacím nedojde.

Proto se domnívám, že jediným způsobem, jak tuto záležitost vyřešit, je závazný společný režim, a v této věci chci rovněž podpořit vyjádření svého kolegy Broka.

  Indrek Tarand, za skupinu Verts/ALE. – Pane předsedající, jde o důležitou záležitost, a já kolegům děkuji za to, že mají pochopení pro obavy, které můj region pociťuje v souvislosti s jistým francouzským rozhodnutím o platformách pro střely Mistral.

Kodex chování EU, který je od roku 2008 právně závazným dokumentem, je dobrým, avšak nedostatečným krokem vpřed, jak už bylo zmíněno mým kolegou z liberální skupiny. Měli bychom pokračovat v práci na obchodu se zbraněmi na celosvětové úrovni, neboť EU nese velkou zodpovědnost. Máme zodpovědnost za jednu třetinu celkového objemu obchodu se zbraněmi.

Pokud návrh zní, že Rusko je naším strategickým partnerem a můžeme s ním ve vojenských záležitostech spolupracovat, jde podle mého názoru o věc logiky. Proč náš spojenec potřebuje útočný zbraňový systém? Aby se podílel na úsilí vybudovat v Afghánistánu určitý typ dobré správy? Ne, Moskva nemá v úmyslu se na této operaci podílet. Aby chránil lidská práva a práva menšin v Kyrgyzstánu? Nikoli, a v obou případech je Mistral nepoužitelný, neboť jej do těchto vnitrozemských států není možné dostat. Změní to situaci v oblasti Černého moře – ne k lepšímu, ale k horšímu – a rovněž to ovlivní osm členských států Evropské unie na pobřeží Baltského moře. Bezpečnostní situace těchto zemí – od Polska a Německa po Estonsko, Lotyšsko a Litvu – se zhorší.

Souhlasím s panem Gaultierim, že spolupráce s našimi strategickými partnery je sice dobrá věc, avšak věřte mi, že existují jiné možnosti spolupráce s Ruskem než technologicky vyspělé zbraňové systémy. Například automobily – to je oblast, s níž ruský průmysl také zápasí. Dalším příkladem je spolupráce hasičských záchranných sborů. Ruští záchranáři se potýkali toto léto s potížemi při hašení lesních požárů, které zasáhly plochu odpovídající rozloze celé Belgie.

Ceterum censeo. Prodej Mistralu musí být zrušen.

  Geoffrey Van Orden, za skupinu ECR. – Pane předsedající, moje skupina přikládá velkou důležitost právu našich svrchovaných národů rozhodovat o tom, zda udělí licenci na vývoz zbraní v souladu s kritérii obsaženými v přijatém společném postoji EU. Nejde očividně o záležitost, o které EU rozhoduje, a ani by to tak být nemělo. Společný postoj samozřejmě vybízí vyvážející členské státy, aby mezi jiným zvážily zachování regionálního míru, bezpečnosti a stability.

V případě, který je předmětem této diskuze, bychom si měli uvědomovat citlivou povahu situace jak v Pobaltí, tak v oblasti Černého moře. Pokud se Černého moře týče, měli bychom si připomenout nedávný konflikt v Gruzii a skutečnost, že ze šesti států na pobřeží Černého moře jsou tři – Bulharsko, Turecko a Rumunsko – členy NATO a dva další – Gruzie a Ukrajina – partnery NATO, usilujícími o členství. Měli bychom proto pochybovat o rozumnosti prodeje obojživelných útočných plavidel šesté z nich: Rusku.

Pro řešení otázek spojených s vývozem zbraní však existují zavedené mechanismy. V rámci EU jde o pracovní skupinu Rady pro vývoz konvenčních zbraní (COARM), která se v Bruselu oficiálně schází každých šest týdnů. Jde o mezivládní skupinu, jejíž forma tak představuje ideální fórum pro diskuze o vývozu zbraní narozdíl od plenárního zasedání ve Štrasburku. Měli bychom COARM nechat dělat svoji práci.

  Sabine Lösing, za skupinu GUE/NGL. – (DE) Pane předsedající, v roce 2000 vyjádřila Evropská unie v rámci Lisabonské strategie jasně svůj cíl stát se do roku 2010 vůdčí hospodářskou silou. Tento cíl se nám v mnoha oblastech nedaří naplnit, výjimkou však je oblast vývozu zbraní z EU.

V období mezi lety 2005 – 2009 předběhly členské země EU Spojené státy a staly se největšími světovými vývozci zbraní. Domnívám se, že jde o nanejvýš diskutabilní vývoj. Kodex chování o vývozu zbraní, který nikdy nebyl právně závazný a který zahrnoval restriktivní praxi udělování vývozních licencí, se očividně sestával z prázdných slov. Proto vítám skutečnost, že se Kodex chování o vývozu zbraní v prosinci roku 2008 proměnil ve společný postoj.

Přesto stále nemáme žádné účinné mechanismy pro udělování sankcí. Abych uvedla příklad, Německo uznalo kodex chování jako právně závazný dlouho před rokem 2008. Navzdory tomu je dnes Německo třetím největším vývozcem zbraní na světě a dodává zbraně i do krizových oblastí, jako je Saúdská Arábie nebo Pákistán. Zprávy o vývozu zbraní, které členské státy předkládají Radě, navíc nejsou jednotné a často ani transparentní. Naléhavě potřebujeme standardizaci v této oblasti, aby byly všechny relevantní zprávy o vývozu zbraní sledovatelné a mohly být podrobený kritickému hodnocení. Naneštěstí však v oblasti standardizace těchto zpráv není vyvíjeno žádné úsilí. V každém případě pochybuji o tom, zda něco jako systém etického vývozu zbraní vůbec existuje. Jedno je však jisté, a to skutečnost, že Evropská unie má v současné době k jeho dosažení ještě daleko.

(Řečník souhlasil s položením otázky podle pravidla č. 149(8) jednacího řádu)

  Geoffrey Van Orden (ECR). – (neslyšitelný začátek projevu)… Komise, neboť paní Lösingová se ocitla v pasti, na kterou často narážíme jak zde v Parlamentu, tak jinde v Unii, když se hovoří o vývozu zbraní z Evropské unie.

Evropská unie nikam zbraně nevyváží. Evropská unie nemá obranný průmysl. Evropská unie nemá žádné ozbrojené síly. To všechno přísluší jednotlivým členským státům Unie, a proto bychom neměli používat terminologii hovořící o „vývozu zbraní EU“. Nic takového neexistuje.

  Sabine Lösing (GUE/NGL). – (DE) Pane předsedající, mluvila jsem o zemích Evropské unie.

  David Campbell Bannerman, za skupinu EFD. – Pane předsedající, zájem EU o vývoz zbraní je jasnou součástí vzrůstající militarizace EU v post-lisabonské éře.

Sám Tony Blair novinářům před několika dny řekl, že by si přál, aby EU rozvíjela svůj „vojenský charakter“. Významným faktorem v této záležitosti bude to, od koho bude EU zbraně nakupovat a komu je bude prodávat.

Mluví se už o tom, že vybavení vyrobené pro armády EU nebude interoperabilní s americkým vybavením. Bláznivý britský nápad dělit se o letadlovou loď s Francií připraví Británii přes noc o možnost přístupu k stealth technologiím Spojených států.

Uzavře rovněž britský trh pro americký dovoz a americký trh pro britský vývoz, což povede k likvidaci pracovních míst na obou stranách Atlantiku.

Vývoz obranných technologií každoročně britskému hospodářství přináší částku 7 miliard liber, která odpovídá čisté výši našich každoročních příspěvků EU. Všem podobným krokům bychom se měli postavit.

  Andrew Henry William Brons (NI). – Pane předsedající, pro všechny země vyrábějící zbraně představuje otázka jejich vývozu velké dilema. Pevné ceny jsou evidentně a nevyhnutelně vysoké, což pro většinu – ne-li všechny – země znamená, že výroba zbraní jen pro vlastní potřebu je ekonomicky nevýhodná. Pro některé země vyrábějící zbraně by mohlo být pokušením vyvážet zbraně do kterékoli země s výjimkou těch, jež by je samotné mohly napadnout nebo ohrozit jejich vlastní zájmy. To by zemím vyrábějícím zbraně přineslo maximální zisky. V nejlepším případě by však šlo o neetickou politiku, v tom nejhorším o politiku zcela amorální.

Kritéria pro zodpovězení/rozhodnutí původní otázky, zda zbraně vyvážet či nikoli, jsou mnohá a různorodá. Různá kritéria se mohou vztahovat na různé typy zbraní. Země se špatnou pověstí v oblasti lidských práv, jako například Írán – anebo, když už jsme u toho, země EU, které zavírají občany kvůli politickému nesouhlasu nebo kacířským názorům, což je polovina zemí Unie – by neměly mít přístup k ručním zbraním, monitorovacím systémům a zádržným systémům, mohly by však mít přístup ke zbraním, které by je chránily před útokem zvenčí.

Zemím, které mají sklony vést agresivní války, ale respektují práva svých vlastních občanů, je možné prodávat ruční zbraně a zádržné systémy, nikoli však zbraně hromadného ničení. Přístup k jakýmkoli technologiím, jež by mohly být využity pro zbraně hromadného ničení, by měl být zamezen především Spojeným státům – nesporně nejagresivnější zemi na celé planetě, která má na svědomí nespočet destabilizujících, agresivních a ilegálních konfliktů.

Írán, jakkoli litujeme jeho postupování v otázce lidských práv – s čímž samozřejmě souhlasím – na žádného ze svých sousedů nezaútočil. Nebyl například agresorem v íránsko-irácké válce. Může však být cílem agrese a plánovaného útoku, ať už ze strany Spojených států, nebo případně ze strany Izraele. Nepřáli bychom si, aby měl k dispozici zbraně, které by mohl použít k útoku – já bych si to samozřejmě také nepřál – ale mohli bychom si přát, aby měl k dispozici jaderný štít, který by jej chránil před napadením.

  Charles Tannock (ECR). – Pane předsedající, obvykle do rozprav nezasahuji, tím méně do rozprav poslanců za Britskou národní stranu, ale dovolit si členské státy obviňovat, že zavírají lidi za jejich jejich politické postoje a názory! Evropskou unii mohu sice kritizovat, nevím však o žádném jejím členském státu, který by kohokoli věznil za politické názory, protože proč by se jinak do této komory proboha dostávali takovíhle lidé?

(Zvolání: „Maďarsko!“)

To je absolutní nesmysl! Můžete ty země, které zavírají lidi za politické postoje, jmenovat a obvinit?

(Zvolání poslanců včetně A. H. W. Bronse, jemuž bylo předáno slovo)

  Andrew Henry William Brons (NI). – Pane předsedající, řekl jsem, že Maďarsko za minulého režimu uvěznilo několik osob pouze na základě politického nesouhlasu. Mnoho zemí v EU vězní občany za kacířské akademické názory. Jakkoli může být takový názor špatný, je neospravedlnitelné zavřít někoho za názory, které mají k podněcování násilí daleko.

  Michael Gahler (PPE). – (DE) Pane předsedající, nechci předchozímu řečníkovi dopřát tu poctu, že bych se vyjadřoval k jeho projevu, na začátku však řekl něco, co je pravda. Řekl, že pro mnoho jednotlivých států s méně vyvinutým zbrojním průmyslem je efektivní výroba zbraní velmi nákladná. Z této skutečnosti však vyvozuji odlišný závěr, a to ten, že v rámci Evropské unie bychom měli nezbytné vojenské vybavení vyrábět levněji za pomoci Evropské obranné agentury a prostřednictvím společných programů pro zadávání zakázek.

Rád bych však poděkoval především úřadujícímu předsedovi Rady za jeho vyjádření. Domnívám se, že z politického hlediska je pro nás velmi důležité uvést, že máme ta nejmodernější právně závazná kritéria pro vývoz zbraní na světě. Podle mého názoru by na to měla být Evropská unie hrdá.

V této souvislosti mám pro úřadujícího předsedu Rady jednu otázku. Vysvětlil jste, v jakém typu případů dochází ke konzultacím, a očividně se to děje pouze tehdy, pokud je konkrétní žádost zamítnuta a jiný stát má později v úmyslu stejnou licenci na vývoz udělit. Byly diskuze na toto téma omezeny pouze na pracovní skupinu Rady, nebo – a to je moje druhá otázka – se již tato záležitost projednávala na politické úrovni v Radě ministrů? V této souvislosti jde o další otázku, na níž bych chtěl znát odpověď.

  Justas Vincas Paleckis (S&D). – (LT) Někteří kolegové již zmínili, že otázka položená Skupinou Evropské lidové strany (Křesťanských demokratů) v sobě ukrývá určité hádanky a kličky a nedaří se jí jasně vysvětlit, proč a jak k problému vůbec došlo. Při pokládání této otázku by bylo bývalo pomohlo, kdyby byla formulována jasněji. Na druhou stranu musíme chápat, že některé země střední a východní Evropy jsou na takovéto otázky velice citlivé a cítí se méně bezpečně než staré členské státy Evropské unie. Ve společném postoji Rady ze dne 8. prosince 2008 byly pro oblast vývozu zbraní vypracovány jisté zásady. Odborníci se shodují, že země, o níž dnes hovoříme – Francie – hranici těchto zásad nepřekročila, to však neznamená, že bychom při uplatňování bezpečnostní a obranné politiky v praxi neměli tyto zásady a pravidla zlepšovat a revidovat. Zcela souhlasím s názorem svého kolegy Elmara Broka, že musíme v oblasti zbrojení více spolupracovat. Pokud se vývozu zbraní týče, musíme zajistit větší důvěru a odbourat podezření: ta jsou někdy opodstatněná, jindy zcela neopodstatněná. Nedávné větší i menší komplikace staví staré a nové členské státy EU nebezpečně proti sobě. Potřebujeme si vybudovat větší důvěru a solidaritu, což se neděje jen tak samo od sebe. Musíme více diskutovat, zapojovat se do konstruktivních konzultací a vyhýbat se ukvapeným obviněním a umělým srovnáním se začátkem 20. století, kdy v Evropě dominovalo právo silnějšího. Abychom dosáhli konkrétního výsledku, musíme zlepšit mechanismus konzultací v rámci EU. Pak by mohla být přínosná i tato diskuze.

  Ryszard Czarnecki (ECR). – (PL) Slyšíme tu pěkné projevy o spolupráci a důvěře, mám však dojem, že o politice vývozu mimo Unii ve skutečnosti rozhodují předem dané dohody uzavřené Francií. Největší a nejbohatší členské státy si dělají, co chtějí, a neohlížejí se na standardy a pravidla, o kterých už se toho dnes tolik namluvilo. Teprve během posledních dnů jsme se znovu doslechli o francouzském prodeji útočných plavidel Mistral Rusku. Pokud tato záležitost ještě nebyla uzavřena, je to jenom proto, že Rusko iniciovalo zvláštní výběrová řízení, v každém případě však víme, že k transferu dojde. Mezitím jeden ruský admirál ve věci ruské agrese namířené proti Gruzii řekl, že kdyby Rusko bylo bývalo vlastnilo útočná plavidla Mistral, válka proti Gruzii by netrvala čtyři nebo pět dní, ale jenom dvě hodiny. Měly by členské státy EU skutečně prodávat takovéto zbraně, když ví, že kupující země je nehodlají použít pro obranné, ale pro útočné účely? Gruzie zároveň už léta nemá možnost nakupovat od členských států EU obranné zbraně, neboť na prodej těchto zbraní bylo uvaleno zvláštní embargo. Jde tady o měření dvojím metrem, jemuž bychom se měli vyhýbat.

  Nikolaos Chountis (GUE/NGL). – (EL) Pane předsedající, když jsem si pročítal společný postoj a kritéria, která musí země vyvážející zbraně splňovat, vybavil se mi obraz Izraele. Izrael je stát, jenž nerespektuje mezinárodní právo, šlape po lidských právech a jenž napadl Gazu, a já bych rád na tomto místě těm, kteří otázku položili, řekl, že jsem v návaznosti na nedávné události nezaslechl jediný důrazný hlas vyzývající k uvalení sankcí v podobě zákazu vývozu vojenského vybavení a zbraní, společně s dalšími sankcemi, jež je nutné uvalit na Izrael, který tato kritéria nesplňuje, se sankcemi, jež byly v souvislosti s jinými zeměmi ve společném postoji zmíněny.

První řečník s ohledem na politickou solidaritu v Evropě zmiňoval příklad Řecka. Dovolte mi, abych vám připomněl, že v osmém kritériu společného postoje je stanoveno, že pokud chce některý členský stát Evropské unie vyvážet zbraně do jiného, musí brát v úvahu hospodářskou situaci přijímající země; v případě Řecka, Francie a Německa je vyvíjen tlak, aby se zbraně nakupovaly kvůli zajištění politické podpory, dochází k tomu ale v době, kdy se Řecko nachází v nanejvýš krizové finanční situaci a musí se podrobovat nejrůznějším kontrolám, v době, kdy v zemi dochází ke snižování důchodů, platů a tak dále.

Takové stanovisko je pokrytecké a odhaluje skutečnost, že v rámci této filozofie mají přednost zisky zbrojního průmyslu před zásadami míru, které by měla Evropská unie uplatňovat namísto řešení neshod vojenskými prostředky.

  Jaroslav Paška (EFD). – (SK) V mnoha státech Evropské unie sídlí a působí významní výrobci obranné techniky. O jejich specifické výrobky jeví velký zájem i mnoho jiných států z celého světa. Obchodování s tímto materiálem však představuje specifickou aktivitu, která se od obchodování s jinými komoditami odlišuje bezpečnostními a zahraničně-politickými omezeními v souvislosti s posuzováním obchodujících subjektů, stejně jako konkrétních obchodních případů.

Uvedenou činnost je možné vykonávat pouze na základě státem vydaného povolení, a to povolení na obchodování s vojenským materiálem, licence na dovoz, vývoz nebo interkomunitární přepravu vojenského materiálu. Celý proces se uskutečňuje podle velmi přesných pravidel a podléhá přísné kontrole jednotlivých států, které jsou zavázány postupovat v souladu se svými zahraničně-politickými závazky. Vzhledem ke specifičnosti a jedinečnosti každé konkrétní transakce se podle mého názoru dá koordinace této činnosti na úrovni Rady vykonávat jen individuálně, převážně ve všeobecné rovině, a to zejména s důrazem na posouzení možných konkrétních zahraničně-politických důsledků.

  Arnaud Danjean (PPE). – (FR) Pane předsedající, k tomuto tématu učiním tři stručné poznámky. Zaprvé, pokud se týče zmíněné otázky francouzského stanoviska ohledně prodeje Mistralu, dovolte mi, abych vám připomněl, že nebyla uzavřena žádná pevná dohoda, že Mistral je plavidlo, loď, která se bude prodávat bez výzbroje – což je ve skutečnosti jedno ze zásadních témat při jednání s Ruskem – a že Rusko do vyjednávání s Francií o nákupu tohoto typu vybavení teprve vstoupilo. Dovolte mi tedy vnést do celé záležitosti trochu světla. Uvědomuji si, že v některých zemích to vyvolalo velké emoce, avšak emoce jsou jedna věc, zatímco fakta jsou věc docela jiná.

Zadruhé, jak jste, pane ministře, zmínil, v rámci Evropské unie máme Kodex chování pro vývoz zbraní, který se pod vedením francouzského předsednictví v roce 2008 proměnil ve společný postoj; tento kodex chování je jedním z nejpřísnějších na světě. Jdeme v těchto záležitostech příkladem, a jak jeden z našich kolegů připomněl, kromě zmíněného kodexu chování se také pravidelně v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky schází skupina, která diskutuje nejen o provádění tohoto kodexu, ale i o vnitrostátních politikách členských států v oblasti vývozu zbraní. To znamená, že existují fóra, kde by bylo možné problematiku Mistralu adekvátně projednat.

Zatřetí mi dovolte říci, že pokud hovoříme o evropské solidaritě ve vývozu zbraní a zaměřujeme se na potřebu společné strategie a společné obranné politiky, je třeba věnovat se celému obchodnímu cyklu v oblasti zbrojních a obranných technologií. Ten zahrnuje rovněž dovoz a samozřejmě obranný průmysl. V tomto ohledu jsem přesvědčen, že mnoho zemí má před sebou ještě dlouhou cestu, pokud jde o zajištění toho, že Evropa bude schopná udržet si technologie, pracovní místa, know-how a skutečnou strategickou kapacitu pro naše vojenská nasazení.

  Zoran Thaler (S&D). – (SL) Vývoz moderních francouzských válečných lodí do Ruska má evropský a politický rozměr. Má také rozměr solidarity, nebo spíše její absence, neboť se týká jak členských států z oblasti Pobaltí, tak našich spojenců v rámci Východního partnerství: Gruzie, Ázerbajdžánu, Ukrajiny a tak dále.

Víme, že Francie zasahovala při rusko-gruzínské válce a že v té době Rusko přijalo a podepsalo určité mezinárodní závazky. Dodržuje je však? Povolilo například pozorovatelům z Evropské unie vstup do Jižní Osetie a Abcházie? Obávám se, že doposud nikoli.

Víme, že společný postoj Rady z roku 2008 je nanejvýš jasný. Přijímající země musí dodržovat své mezinárodní závazky a lidská práva a musí v regionu udržovat mír, bezpečnost a stabilitu. Platí však z toho něco pro Rusko?

Moje poslední otázka na vás zní: je Francie, nebo přesněji prezident Sarkozy, v pozici, kdy může výměnou za svůj pochybný prodej útočných plavidel od Ruska získat závazek, že začne mezinárodní dohody skutečně dodržovat?

  Charles Tannock (ECR). – Pane předsedající, konvenční zbrojní průmysl má významný podíl na ekonomikách mnoha členských států, včetně toho mého, Spojeného království. V nestabilním a nebezpečném světě musí být členské státy EU schopny vlastní obrany, obrany svých zájmů a svých spojenců po celé planetě.

Díky jednomyslné mezivládní shodě v rámci Rady v posledních letech vyvinula EU značné úsilí a učinila pokrok v omezování výroby a distribuce některých zbraní a dokonce zakázala dodávky zbraní určitým represivním režimům. Můžeme být právem hrdí na naše prosazení Ottawské úmluvy, která celosvětově zakazuje používání protipěchotních min. Úmluva o zákazu kazetové munice, která vstoupila v platnost minulý měsíc, bude, doufejme, dalším krokem k budoucímu omezení těchto hrozných zbraní – i když bych rád poznamenal, že přinejmenším šest členských států EU ji ještě nepodepsalo.

V zemích sousedících s EU v rámci MPI tvrdě pracujeme na monitorování výroby zbraní a zneškodňování zásob jaderných zbraní a v této činnosti budeme nadále a ještě intenzivněji pokračovat.

Musíme se mít neustále na pozoru před snahami teroristů získat zbraně ze zemí, kde je regulace a prosazování licenčních režimů pro koncové uživatele i celého vývozu zbraní méně přísné.

Závěrem chci říci, že Evropská unie by měla prodloužit zákaz vývozu zbraní do Číny, a to ze dvou důvodů. Zaprvé kvůli žalostnému chování tamního režimu k vlastním občanům v oblasti lidských práv, zadruhé proto, abychom projevili podporu našemu demokratickému spojenci Tchaj-wanu, který by mohl být potenciálním prvním cílem čínského útoku.

  Inese Vaidere (PPE). – (LV) Dámy a pánové, zbraně a vojenské vybavení nejsou obyčejnými obchodními artikly; tvoří specifický sektor, který má přímý dopad na národní bezpečnost. Vývoz zbraní a vojenského materiálu do třetích zemí, zejména těch, jejichž demokratičnost je diskutabilní, kde jsou porušována lidská práva a které spolupracují se zeměmi, v nichž lze pozorovat známky terorismu, se může stát vážnou hrozbou nejen pro Evropskou unii, ale i pro další státy. Právě z tohoto důvodu je nutné takový vývoz považovat za důležitou součást společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie. Jak můžeme mluvit o společné obranné politice, jako pan Barroso včera, když může každá země provozovat své vlastní obchody se zbraněmi? Francouzské rozhodnutí o prodeji válečné lodi Mistral představuje přímý transfer vojenské technologie do třetí země, která není vojenským spojencem Evropy. Musíme si uvědomit, že transfer technologií sám o sobě ještě jistě neznamená, že dotyčná země je nebo bude k Evropské unii vstřícnější, jako to tvrdí francouzský ministr pro evropské záležitosti Lelouch nebo během dnešní rozpravy i někteří vážení kolegové. Žádná strategie Evropské unie nemůže fungovat, pokud se nebude držet společně přijatých zásad. To platí stejně tak pro solidaritu mezi členskými státy Unie, jako pro prosazování společných zájmů v rámci rozhodovacího procesu. Smlouva o Evropské unii i společný postoj Rady, definující společná pravidla pro kontrolu vývozu vojenských technologií a vybavení, zdůrazňují význam solidarity. Individuální krátkodobé hospodářské zájmy nesmí stát v cestě společným prioritám a cílům Evropské unie. Rozhodnutí, která mají dopad na zahraniční a bezpečnostní politiku Unie, je nezbytné přijímat společně po konzultaci se všemi členskými státy EU, a je potřeba pro ně vytvořit přiměřený a právně závazný mechanismus, v jehož rámci budou všechny potenciální důsledky posuzovány podle společně stanovených kritérií. Děkuji vám.

  Marietta Giannakou (PPE). – (EL) Pane předsedající, otázka, jež byla dnes Radě položena, přináší možnost zmínit další záležitost, kterou mnozí z nás podpořili na Evropském konventu a v rámci mezivládní konference, čímž mám na mysli celkovou otázku obrany a bezpečnosti v Evropě a vytvoření agentury pro zbrojní výrobu a společné obranné agentury.

Nezapomínejme, že zatímco ve Spojených státech se tanky produkují pouze na jediné výrobní lince, v Evropě je to na 16 různých výrobních linkách. V důsledku toho dochází k úsporám z rozsahu. Máme-li však na mysli společný postoj Rady z roku 2008 týkající se kontroly vývozu zbraní, musíme uznat, pane Chastele, že žádná skutečná kontrola neprobíhá. Nemluvím jenom o Francii, mluvím o každé zemi v Evropě, neboť neprobíhají žádné skutečné kontroly za účelem ujištění se, že země, do nichž vyvážíme, nevyváží do třetích zemí, jinými slovy nejsou prostředníky pro ty, jimž bychom zbraně nikdy neprodali.

Mám z toho dojem, že skupina vytvořená v rámci SZBP není v takové pozici, aby mohla kontrolovat členské státy a zjišťovat, kam přesně své zbraně vyvážejí. Pokud by se nám podařilo uplatnit společný postoj a zavést specifická omezení, učinili bychom úspěšný krok. Při kontrole vývozu zbraní však budeme úspěšní pouze tehdy, když se nám podaří vytvořit agenturu pro skutečně společnou obranu a agenturu pro zbrojní výrobu, které nám umožní jednak snížit ceny a zároveň upevnit naše zásady a hodnoty, a v případě výroby a vývozu zbraní je uplatnit v praxi.

  Alf Svensson (PPE). – (SV) Pane předsedající, předseda Komise ve svém včerejším projevu zdůraznil, že EU musí podpořit společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Něco podobného už jsme slyšeli mnohokrát. Pan Barroso mluví rovněž o společné obraně. Podle mého názoru však nebude tato politika koherentní, pokud do ní nezahrneme také obranný průmysl a vývoz zbraní. Jak už bylo řečeno, Smlouva o EU zahrnuje – a to musí samozřejmě zůstat neměnné – zásadu solidarity a požadavek, aby členské státy jakékoli záležitosti týkající se zahraniční a bezpečnostní politiky konzultovaly v rámci Rady mezi sebou nebo přímo s Evropskou radou. Mělo by to snad být řečeno jasněji?

Společný postoj Rady z 8. prosince 2008 stanoví společná pravidla pro kontrolu vojenských technologií a vybavení. Kam se tyto společné postoje poděly? Nedostaly se snad do Francie? Nebo se snad nedostaly ani k nám? Členské státy EU jako Litva, Estonsko a Polsko a Gruzie tvrdí, že prodej válečné lodi Mistral Rusku ohrozí bezpečnost těchto zemí. Admirál Vladimír Vysockij, vrchní velitel ruského námořnictva, nedávno řekl, že pokud by Rusko mělo loď typu Mistral v době konfliktu s Gruzií, zvládla by ruská flotila na Černém moři své operace místo 26 hodin za 40 minut.

Velkým členským státům nesmí být dovoleny žádné úlevy. Víme, že velké země by velmi rády měly na vývoz zbraní monopol, což je zcela samozřejmě nepřijatelné. Úkolem předsednické země, Belgie, by mělo být zahájit diskuze v rámci EU s cílem dosáhnout jasných společných opatření pro vývoz zbraní.

  Tunne Kelam (PPE). – Pane předsedající, podstatou této rozpravy je bilateralismus versus společná politika a solidarita. Skutečnost je taková, že několik členských států je vážně znepokojeno bezprostředně hrozícím vývozem moderních vojenských technologií do třetích zemí.

Před pouhým rokem provádělo Rusko vojenské manévry v severovýchodní Evropě, jejichž scénáře zahrnovaly pobaltské státy jakožto cíle vojenské invaze. Známe slavná slova velitele ruského námořnictva o tom, že kdyby měl nosiče Mistral k dispozici v srpnu 2008, byl by schopen celou operaci dokončit během tří hodin místo tří dnů.

Potěšila mě slova státního tajemníka Chastela, která vnímám jako velmi kladnou reakci na naše obavy, stejně jako prohlášení našeho kolegy Danjeana o tom, že nebudou prodány žádné vojenské technologie. Rusové však trvají – a nadále budou trvat – na nákupu právě těchto vojenských technologií.

Zbývá zodpovědět ještě jednu otázku, a to proč se nekonají konzultace a klasické rozpravy v rámci Rady v případech, kdy je některý členský stát připraven prodat vojenské technologie třetí zemi? To je naše zpráva pro Radu. Rádi bychom upozornili na nezbytnosti pravidelných diskuzí v rámci Evropské rady o vývozu vojenského vybavení do třetích zemí.

  Krzysztof Lisek (PPE). – (PL) Pane předsedající, výroba a prodej zbraní, vojenského materiálu a technologií byla, je a bude předmětem mnoha diskuzí a i nadále bude předmětem obtížným, a to kvůli své kontroverzní a problematické povaze. Vždy existovala a stále mohou existovat podezření z vyvolávání konfliktů a destabilizace regionů. Dohled nad vývozem zbraní je, jak zdůraznili předchozí řečníci, rovněž náročný. Na druhou stranu je zbrojní průmysl pro mnoho členských států Evropské unie důležitou oblastí hospodářství. Zbraně vyváží Francie, Velká Británie, Německo, Polsko, Česká republika a mnoho jiných členských zemí, stejně jako Spojené státy, Rusko a další země mimo Evropskou unii. Máme proto velmi daleko k situaci, kdy se výroba a prodej zbraní stane předmětem politiky EU. V dnešní době jsou členské státy v této oblasti do značné míry autonomní, jejich pravidla však musí být v souladu se společným postojem Rady z roku 2008.

Krátká poznámka k Mistralu – kolegové z Francie by měli obavy pobaltských států a Polska chápat. Ruští generálové říkají, že tato plavidla by mohla být umístěna v Baltském moři. Toto moře je kromě Ruska obklopeno výhradně členskými státy Evropské unie.

  Andrzej Grzyb (PPE). – (PL) Pane předsedající, otázka vznesená kolegou Kariņšem je zcela opodstatněná a na setkání Výboru pro zahraniční věci zazněla již několikrát. Poslanci však na ni nedostali uspokojivou odpověď. V souvislosti s tím musí Rada učinit konkrétní kroky, aby uspokojila ty, kteří otázku položili, tím spíš proto, že byla položena v určitém kontextu, který zde již několikrát zazněl, ať už kolegou Kelamem nebo Czarneckim. Mám na mysli způsob, jakým ruští vojenští velitelé s tímto typem zbraní zacházejí, a především skutečnost, že válečná plavidla Mistral jsou útočným prostředkem. To jasně vyvolává myšlenku, že nejde o pouhé uzavření obchodu, ale že jde také o otázku, jaké dopady by mohl mít tento prodej. Uvědomujeme si, že směrnice z roku 2008 je v platnosti, musíme však přijmout i skutečnost, že v životě někdy nezáleží jenom na opatřeních obsažených ve směrnici a existujících nařízeních. Příklad kontroly konfliktu v Gruzii, o nějž se Evropská unie zajímá a který dosud nebyl vyřešen, ukazuje, že takové rozhodnutí je zapotřebí.

  Kyriakos Mavronikolas (S&D). – (EL) Pane předsedající, Evropská unie dnes skutečně buduje společnou zahraniční politiku, obrannou politiku, a nepochybně vzniknou určité protokoly regulující chování zbrojního průmyslu vůči třetím zemím. Předmět této rozpravy ve mně však vyvolává otázku a já ji chci dnes plénu předložit.

Jak lze ospravedlnit skutečnost, že zbrojní průmysl, zejména ve Spojeném království, uplatňuje obchodní embargo na kyperské ozbrojené složky a Kyperskou republiku, která je členským státem Evropské unie, a zároveň Turecku umožňuje v oblasti okupovaného Kypru modernizaci, pohyb a transport vojenského a jiného vybavení?

  Raül Romeva i Rueda (Verts/ALE). – (ES) Pane předsedající, byl jsem zpravodajem tohoto Parlamentu po několik let, během nichž Parlament v podstatě jednomyslně vyzýval k proměně kodexu chování z roku 1998 v závazný společný postoj, k čemuž došlo v roce 2008. Tehdy jsme říkali, že jde o další, nikoli však konečný krok; krok, který byl nezbytný, ale ne dostatečný, což se při dnešní rozpravě jasně ukazuje.

Parlamentu bych rovněž rád připomněl, že všechny členské státy Evropské unie podporují mezinárodní dohodu OSN o vývozu zbraní, což je klíčová záležitost.

Vývoz zbraní není totéž jako vývoz ledniček. Má velmi vážné důsledky, neboť zbraně zabíjejí; ničí společnosti a uvrhávají je do chudoby. Evropská unie k tomu přispívá, pokud vyváží zbraně do Izraele, pokud vyváží zbraně do Kolumbie, do Afghánistánu. Měli bychom jednat především na základě toho, že si tuto zodpovědnost sami uvědomíme.

Z toho důvodu jsem přesvědčen, že je nezbytné Parlamentu připomenout, že při jednání o této otázce nejde jenom o věc vnitřního trhu, obchodu nebo bezpečnosti, ale zejména o mezinárodní zodpovědnost, a obávám se, že to nebereme v úvahu.

  Laima Liucija Andrikienė (PPE). – Pane předsedající, díky Lisabonské smlouvě jsme zlepšili koordinaci politiky a solidaritu v mnoha oblastech, a to včetně zahraniční a bezpečnostní politiky. Smlouva obsahuje rovněž klauzuli o vzájemné pomoci v případě, že by byl kterýkoli členský stát vojensky ohrožen.

Ve světle toho se plány Francie prodat Rusku čtyři válečné lodi Mistral a podělit se o některé technologie loďařského průmyslu jeví jako velmi znepokojivé. Co je ještě důležitější, válečné lodi Mistral jsou svojí povahou jasně útočné – zdůrazňuji, že útočné, nikoli obranné.

Proto bychom se předtím, než začneme jednat ve věci zásady solidarity předeslané Lisabonskou smlouvou, měli ujistit, že nesnižujeme bezpečnost ostatních členských států EU nebo svých sousedů.

Naléhavě vyzývám Radu, aby učinila vše ve svých silách pro zahájení širších diskuzí v rámci EU ohledně potřeby stanovení společné definice a aktuálního přístupu k prodeji zbraní do třetích zemí.

  Janusz Władysław Zemke (S&D). – (PL) Pane předsedající, rád bych upozornil na skutečnost, že vývoz zbraní vždy souvisí s bezpečnostní politikou EU. Vývoz zbraní není autonomní nebo izolovanou oblastí. Tyto záležitosti se neomezují pouze na vojenskou nebo finanční sféru, neboť za vývozem stojí zisky zúčastněných firem, a to má vždy souvislost s politikou. Proto bych rád podpořil ty, kteří navrhují, abychom během setkání celé Rady uspořádali diskuzi o unijní politice v oblasti vývozu a vojenské spolupráce. Máme například velké množství výhrad a pochybností ohledně vývozu útočných plavidel Mistral do Moskvy, pokud se však na věc podíváme z jiné stránky a zamyslíme se například nad vytvořením evropského systému protiraketové obrany, domnívám se, že by bylo v našem zájmu Rusko zapojit. Jinými slovy, stručně řečeno, tyto záležitosti nejsou tak přímočaré, jak se mohou jevit na první pohled.

  Katarína Neveďalová (S&D). – (SK) V žádném případě vůbec nejsem odborníkem na zbraně nebo podobné věci, ale dnes zde určitě stojím jako pacifista a ráda bych se na tento problém podívala z pohledu běžných občanů Evropské unie. Když si představíme, že Evropská unie momentálně stále vyrábí zbraně a že na celém světě probíhá přibližně třicet válek a nespočetné množství dalších konfliktů, ať už regionálních nebo lokálních, měli bychom se zamyslet nad tím, že vyrábíme zbraně, které jsou primárně určené k ničení a k tomu, aby zabíjely.

Možná bychom se také měli zamyslet nad tím, zda bychom raději peníze, které každoročně z rozpočtů jednotlivých států vynakládáme na zbrojení a na vybavení jednotlivých armád, raději neměli nějakým způsobem přesunout do oblasti vzdělávání, které je zejména v období hospodářské krize o mnoho důležitější než zbraně. Také by mě velmi zajímalo, zda by někdo z vás dovedl odpovědět na otázku: kolik jednotlivých členských států právě v době hospodářské krize snížilo svůj rozpočet na zbrojení, a o jaké částky? Nad tím vším bychom se opravdu měli zamyslet, protože se nedomnívám, že novým generacím dáváme dobrý příklad, když si uvědomíme, že kupříkladu střelba, jež je vlastně způsobem ničení, je povýšena na olympijskou disciplínu.

  Olivier Chastel, úřadující předseda Rady. – (FR) Pane předsedající, byla to velmi zajímavá rozprava a dvěma pojmům bych rád věnoval více pozornosti.

Především bych chtěl poněkud jinak uchopit pojem zodpovědnost. Druhý bod článku 4 společného postoje stanoví, že rozhodnutí o povolení nebo zákazu transferu jakýchkoliv vojenských technologií nebo materiálu zůstává v pravomoci každého členského státu. V důsledku toho leží zodpovědnost především na státní úrovni a je jasné, že společný postoj členské státy této zodpovědnosti nezbavuje, zavádí však široké spektrum opatření pro zajištění účinné koordinace a vzájemné výměny informací.

Druhý pojem, k němuž bych se rád vrátil, je transparentnost. Společný postoj stanoví, že členské státy musí o svém vývozu zbraní každoročně vypracovat výroční zprávu. Každoročně pak bude vydána zpráva Evropské unie, vycházející ze zpráv států, která bude poskytovat informace o finanční hodnotě udělených licencí, rozdělených podle přijímající země a kategorie vojenského vybavení, stejně jako o počtu zamítnutých licencí a jakýchkoli následných konzultacích se členskými státy.

Kromě výroční zprávy Evropské unie společný postoj vyžaduje, aby členské státy vydávaly výroční zprávy týkající se vývozu vojenských technologií a vybavení. Cíl transparentnosti, vyžadované společným postojem, proto platí jak na úrovni Evropské unie, tak na úrovni států, je však pravdou, že by v tomto ohledu měla jít Evropská unie příkladem.

Rád bych rovněž řekl, že jak zdůraznilo i několik z vás, společný postoj představuje ve srovnání s kodexem chování značný pokrok. Společný postoj byl přijat v prosinci roku 2008, to znamená před méně než dvěma lety. Bylo by od nás rozumné nechat novým opatřením, která společným postoj zavedl, čas na to, aby začala účinkovat, než se pustíme do revize jakéhokoli nového systému tohoto typu, ačkoli poté, co jsem vás vyslechl a pochopil, co jste chtěli říci, se může zdát lákavé učinit tento systém restriktivnějším nebo jej propojit se systémem sankcí.

Na závěr, abych vyjasnil jednu velmi specifickou záležitost, vás chci ujistit, že společný postoj byl na politické úrovni projednáván při mnoha příležitostech, zejména v Radě, a to především v souvislosti se zbrojním embargem vůči Číně.

  Frédérique Ries (ALDE). – (FR) Pane předsedající, nemám žádný bod jednacího řádu, na nějž bych se mohla odvolat. Chtěla jsem vám pouze předat tuto velice důležitou zprávu: íránský ministr zahraničí právě oznámil, že pozastavil vykonávání trestu pro Sakíne Mohammadí-Aštíáníovou, odsouzenou k ukamenování.

Všichni v tomto Parlamentu jsme bojovali a demokratické mocnosti světa v této chvíli stále ještě bojují o mnohem více, o to, aby byl trest zrušen. Je to teprve začátek a musíme i nadále jednat. Omlouvám se, myslela jsem si však, že bych se o tuto informaci měla podělit.

  Předsedající. – Děkuji vám, paní Riesová. Je to přesně tak, jak jsem říkal na začátku zasedání, když jsem tuto zprávu oznamoval, a jsem rád, že jste ji potvrdila. Budeme pokračovat v boji za to, aby byl tento rozsudek revidován a aby ve světě zvítězila lidská práva.

Rozprava je ukončena.