Doslovný záznam ze zasedání

Středa, 24. listopadu 2010 - Štrasburk

4. Závěry zasedání Evropské rady (28.–29. října) a správa ekonomických záležitostí (rozprava)

  Předseda. – Dalším bodem je klíčová rozprava o závěrech zasedání Evropské rady (28.–29. října) a správě ekonomických záležitostí [2010/2654(RSP)].

Chtěl bych zde v Parlamentu přivítat předsedu Rady, pana Van Rompuye, a předsedu Komise, pana Barrosa. Přítomni jsou také zástupci belgického předsednictví a Komise. Začneme informacemi, které nám podá předseda Rady, pan Van Rompuy.

  Herman Van Rompuy, předseda Evropské rady. – Pane předsedo, předmětem zasedání Evropské rady ve dnech 28.–29. října byla správa ekonomických záležitostí Unie a především zpráva pracovní skupiny pro správu ekonomických záležitostí. Zpráva, jež byla na zasedání schválena, stejně jako pozdější události, a zde mám na mysli především Irsko, dokládají důležitost celé této problematiky, zejména pak nezbytnou potřebu rychle proveditelného finančního mechanismu, pro nějž jsme se rozhodli v květnu.

Vzdávám hold rychlosti jednání ministrů financí během minulého týdne a zdůrazňuji, že to dokládá, jak pevně jsme stabilitu eura odhodláni chránit.

„Finanční podpora EU a eurozóny bude poskytnuta v rámci přísného politického programu, na kterém se s irskými představiteli dohodne Komise a MMF ve spojení s Evropskou centrální bankou. […] Vzhledem k pevným základům irské ekonomiky by rozhodné provádění tohoto programu mělo umožnit návrat k stabilnímu a udržitelnému růstu a zároveň ochránit hospodářskou a sociální soudržnost.“ Cituji zde slova členů Euroskupiny a ministrů Rady ECOFIN.

Pracovní skupina neměla podobu mezivládní konference, ale věnovala se revizi našich pracovních metod, priorit a postupů v této oblasti. Snažili jsme se na jedné straně vytvořit celkový evropský rámec zohledňující potřebu zabránit nadměrným schodkům státních rozpočtů a ekonomické nerovnováze uvnitř Unie, a zároveň na straně druhé umožnit jednotlivým vládám svobodně rozhodovat o tom, co chtějí zdanit a za co chtějí utrácet, v souladu s vlastními vnitrostátními politickými postupy a evropským právem, a snažili jsme se mezi těmito dvěma požadavky najít správnou rovnováhu.

Chceme zajistit to, aby si každý členský stát plně uvědomoval důsledky svých ekonomických a finančních rozhodnutí jak pro své partnery, tak pro stabilitu Evropské unie jako celku. Zároveň chceme posílit schopnost Unie zakročit v těch případech, kdy politika některého členského státu může pro zbytek Unie znamenat riziko.

Tato doporučení, podobně jako ostatní doporučení pracovní skupiny, jsou také obzvlášť blízká návrhům Komise. Tyto záležitosti jsem dvakrát projednal s vedoucími skupin v Evropském parlamentu i s předsedy příslušných výborů, a to v souladu s vámi požadovaným formátem.

Jednu věc bych ujasnil. Někteří lidé tvrdí, že jsou zklamáni z nedostatečné automatičnosti rozhodovacího procesu. Větší automatičnost je přesně to, co navrhujeme. Rada – a Rada to byla i podle Smlouvy – bude o sankcích rozhodovat na základě takzvané „obrácené většiny“. To znamená, že návrh Komise na sankce obstojí, pokud nebude kvalifikovaná většina proti, zatímco dosud to bylo tak, že sankce musela většina schválit.

Před pouhými několika týdny se některé členské státy k obrácené většině stavěly velmi zdráhavě. Jde o skutečný průlom; pracovní skupina dále představila celou řadu dalších opatření zaměřených na posílení Paktu o stabilitě a růstu, jako je například větší koordinace politiky – Evropský semestr – řádná statistika a nezávislé finanční rady.

Členské státy by měly pocítit, že jejich politická rozhodnutí mají vliv na všechny jejich partnery i na Unii jako celek. To je to ponaučení, které jsme si z krize odnesli. Všeobecná poznámka: pracovní skupina tvořila politický rámec s cílem rychle dosáhnout konsensu. Všechny průlomové kroky, jichž jsme dosáhli, teď musí dostat podobu legislativních textů. Pracovat na tom musí Komise, Rada i Parlament. Věřím tomu, že všechny orgány si udrží své nasazení. Jde o klíčovou zodpovědnost.

Pokud jde o třetí a poslední součást pracovní skupiny, přivádí mě to k jejímu dalšímu pokračování. Doporučujeme rovněž robustní a důvěryhodný stálý krizový mechanismus pro zajištění finanční stability celé eurozóny. Všichni představitelé států a vlád se shodli na jeho nezbytnosti i na tom, že to bude vyžadovat omezenou změnu Smlouvy.

Než tento bod uzavřu, rád bych zdůraznil, že práce na Paktu o stabilitě a růstu nemá za cíl pouze trestání členských států nebo napravování minulých chyb. Na celou věc je třeba se dívat v širších souvislostech. Nesmíme opomíjet obecnější výzvy, spočívající ve zlepšení evropské struktury a míry udržitelného růstu a celkové ekonomické výkonnosti.

To byly hlavní cíle strategie Evropa 2020, na nichž se Evropská rada letos dohodla. Odpovědí pro ty, kdo se obávají, že finanční omezení zbrzdí hospodářský růst, je zaměřit se na základní strukturální faktory, které naši ekonomickou výkonnost snižují, a odstranit je. To bude hlavním cílem zasedání Evropské rady v únoru a březnu příštího roku.

Evropská rada rovněž stručně jednala o rozpočtových záležitostech EU, což mimo jiné podnítilo vystoupení vašeho předsedy na začátku našeho zasedání. Shodli jsme se, že se k těmto věcem v prosinci vrátíme.

V mezidobí, jak jsme se dohodli, cituji, „je zásadní, aby bylo v rozpočtu Evropské unie a v nadcházejícím víceletém finančním rámci zohledněno úsilí o konsolidaci, jež jednotlivé členské státy vynakládají scílem dosáhnout udržitelného vývoje schodku a dluhu.. Evropská rada, respektujíc“ – a to zdůrazňuji – „respektujíc úlohu jednotlivých institucí a potřebu plnit cíle, které si Evropa stanovila, bude na příštím zasedání jednat o způsobu, jak zajistit, aby výdaje na evropské úrovni k této činnosti náležitým způsobem přispěly.“

Dovolte mi, abych vás ujistil, že novou roli Parlamentu v souladu s Lisabonskou smlouvou plně uznáváme. Jakožto Evropská rada jsme samozřejmě nezaujali žádný postoj, pokud jde o rozpočtový proces pro rok 2011, neboť se jedná o záležitost Rady ministrů a Parlamentu.

Jako předseda Evropské rady vyzývám všechny zúčastněné strany, aby dále pokračovaly v konzultacích, a mohly tak dosáhnout kompromisu ohledně rozpočtu pro rok 2011 s co nejmenším zpožděním. Kompromisu, který musí brát v potaz všechny nejrůznější zájmy a zároveň respektovat Smlouvy.

Současná Evropská rada – stejně jako všechny budoucí – pomohla připravit společné postoje Evropské unie pro blížící se významné mezinárodní události. V tomto případě se naše pozornost zaměřila na přípravy na summit skupiny G20, cancúnskou konferenci o změně klimatu a řadu bilaterálních summitů.

Co se týče summitu G20, který se již konal, shodli jsme se na prioritách, jež následně prosazovali představitelé Unie a těch členských států, které jsou zároveň členy skupiny G20. Patřilo mezi ně potvrzení Basilejské dohody (III) o kapitálových požadavcích a reforma MMF. Pokud jde o posledně jmenované, rád bych zdůraznil, že tuto zásadní reformu umožnil otevřený a konstruktivní přístup Evropanů. Vzdali jsme se dvou křesel, abychom dosáhli konečné dohody, čímž jsme na sebe vzali značnou část úsilí o změnu.

Diskuze o otázkách nerovnováhy v celosvětové ekonomice a kurzové politiky byly těsně před zahájením setkání G20 napjaté. Na summitu se podařilo provést odpovídající analýzu a shodnout se na dalším postupu. Vítáme rozhodnutí ustanovit sérii indikátorů nerovnováhy a hodnocení, jež má vzniknout v roce 2011. Nyní je klíčové dohodnout se na politických závěrech a v případě potřeby na nápravných opatřeních vycházejících ze zmíněného hodnocení.

Co se Cancúnu týče, Evropská rada rovněž připravila postoj EU pro jednání, které začne koncem tohoto měsíce. Od loňské konference v Kodani proběhla řada rozhovorů – formálních i neformálních – jsou však pomalé a i nadále velmi komplikované. Cancún bude pravděpodobně k celosvětovému rámci pro vyrovnání se s klimatickou změnou znamenat pouhý mezikrok. Toho Evropská unie samozřejmě lituje.

A konečně, pokud jde o bilaterální summity, Evropská rada jednala o našich prioritách a strategiích pro nadcházející summity, konkrétně se Spojenými státy, Ruskem, Ukrajinou, Indií a Afrikou. To je nesmírně užitečné především pro předsedu Barrosa a mě a je díky tomu zaručeno, že při podobných příležitostech hovoříme nikoli pouze jménem bruselských orgánů, ale celé sedmadvacítky. Chtěl bych, aby se to stalo pravidelnou součástí zasedání Evropské rady.

Vážení kolegové, tímto uzavírám své shrnutí posledního zasedání Evropské rady, které se konalo před necelým měsícem. V každém případě budu i nadále neprodleně informovat vedoucí vašich politických skupin, a to během několika hodin po skončení každého zasedání Evropské rady. Těším se, až si vyslechnu vaše názory.

  José Manuel Barroso, předseda Komise. – Pane předsedo, vážení poslanci, pokud je týden v politice dlouhá doba, pak měsíc může vypadat jako věčnost. Od posledního zasedání Evropské rady se toho odehrálo hodně, nemluvě o nedávných událostech v Irsku. Zamýšlená opatření jsou dalším, zásadním krokem k ochraně finanční stability Irska, eurozóny i Evropské unie jako celku. Dva nástroje, které jsme v květnu vytvořili, jsou účinné a  svůj účel dokážou splnit. Irsko se musí zabývat několika velmi specifickými záležitostmi a tyto nástroje na ně budou moci reagovat. Tento zásah by měl nyní irskému hospodářství pomoci vrátit se na cestu udržitelného rozvoje, kdy bude moci využívat svých hlavních předností.

Poslední měsíce znamenaly výzvu. Ušli jsme velmi dlouhou cestu, práce však není zdaleka hotová. Naše správa ekonomických záležitostí právě prochází transformací. Pracovní skupina pod vedením předsedy Van Rompuye představila své výsledky, které jsou nanejvýš pozitivní. S využitím významných příspěvků ze strany Komise se jí podařilo dosáhnout široké shody na legislativních návrzích Komise a zároveň pokrýt i některé další důležité aspekty správy ekonomických záležitostí.

Klíčové je, že byla zachována přísná fiskální pravidla a rozsáhlý hospodářský dohled – zásadní prvky balíčku předloženého Komisí. Už mnohokrát jsem zdůrazňoval nezbytnost co nejrychlejšího zahájení fungování nového rámce, a tak mě potěšilo, že Evropská rada podpořila naši myšlenku „urychleného“ postupu a dala si sama za cíl dosáhnout dohody o legislativních návrzích Komise do léta roku 2011.

Stojí za zmínku, že otázky z loňského září ohledně předkládání legislativních návrhů Komisí se nyní proměnily v úsilí o zrychlené projednávání těchto návrhů. V nadcházejících měsících musí nastoupit obvyklý legislativní postup. Spoléhám na metodu Společenství, že bude fungovat tak dobře jako dosud a pomůže nám tak zlepšit správu ekonomických záležitostí v eurozóně i v Evropě.

Věřím, že nakonec dosáhneme přísných pravidel založených na přiměřených pobídkách pro dodržování, poloautomatického provádění a účinného rámce pro řešení širší makroekonomické nerovnováhy. Posílenou a důslednou správu ekonomických záležitostí potřebujeme proto, abychom dosáhli stabilního a udržitelného růstu, který je pro zaměstnanost a životní podmínky našich občanů zásadní.

Klíčovým dílkem této skládanky je stálý mechanismus pro řešení krizí v eurozóně. Aktuální dočasný mechanismus přestane platit v roce 2013, a proto je nezbytné, aby byl do té doby nahrazen něčím důvěryhodným, robustním, trvalým a vycházejícím ze základních technických možností. Z toho důvodu už Komise zahájila přípravné práce na všeobecných charakteristikách budoucího nového mechanismu pro eurozónu. Tento mechanismus, který připravujeme v úzké spolupráci s předsedou Evropské rady, by měl být vnímán v  kontextu celkového úsilí o posílení správy ekonomických záležitostí Evropské unie a eurozóny.

Rád bych jasně řekl, že i když bude tento mechanismus financován ze státních rozpočtů, zůstane „evropskou“ iniciativou a bude samozřejmě moci čerpat ze zkušeností, nezávislosti a nestrannosti Komise, jež umožní jeho fungování. Mechanismus budou tvořit tři hlavní součásti: program makroekonomických úprav, finanční ujednání a zapojení soukromého sektoru. To poslední může mít mnoho podob, především bych však chtěl ujasnit, že cokoli se ohledně zapojení soukromého sektoru dohodne, bude platit až po roce 2013.

Představitelé států a vlád se jednohlasně shodli na tom, že pro ustanovení tohoto mechanismu bude nutná změna Smlouvy. Když jsme v loňském roce Lisabonskou smlouvu uzavřeli, nikdo si nepředstavoval, že nové změny budou navrhovány tak brzy. Všichni chápeme, že to nikdy není jednoduchý proces, a uvědomujeme si rizika. To je jeden z důvodů, proč jsem vysvětloval – při zasedání Evropské rady, ale i dříve – že bychom neměli přijímat takovou revizi Smlouvy, která by zpochybňovala volební práva členských států. Jsem rád, že byl tento argument přijat a že revize bude pouze omezená – dokonce, dalo by se říci, chirurgicky přesná.

Je rovněž logické, že bychom měli usilovat o co nejpřímočařejší postup. Proto bych rád varoval před pokušením spojovat tuto věc s jinými, nesouvisejícími záležitostmi.

Všechna tato činnost se neodehrává ve vakuu. Evropská rada, summit G20, summit EU-USA v Lisabonu minulý víkend: to všechno jsou opěrné body, součásti našeho širšího plánu pro znovuobnovení stability a růstu v Evropě. O summitu skupiny G20 budeme v tomto Parlamentu hovořit při příští rozpravě, a proto mi dovolte, abych se nyní krátce zaměřil na velmi důležitý summit EU-USA v Lisabonu.

Atmosféra během summitu byla vstřícná, přátelská a soustředěná. Společně s předsedou Van Rompuyem jsme se s prezidentem Obamou dohodli na nezbytnosti transatlantické strategie pro růst a zaměstnanost, včetně sbližování právních předpisů a včasných konzultací na témata, jako jsou konkurenceschopnost a globální reformy. Jednotlivým ministrům a komisařům jsme dali za úkol v této konkrétní práci pokračovat, především prostřednictvím Transatlantického ekonomického fóra.

Na pořadu jednání se ve velké míře objevovalo také celosvětové hospodářství, skupina G20 a rozvíjející se ekonomiky. Můj názor je následující: Evropská unie bude schopna dosáhnout svých cílů pouze tehdy, pokud zapojíme všechny politické oblasti, pokud budeme využívat výhody vztahů, které se všemi svými klíčovými partnery máme, a pokud budeme na všech úrovních soustředěně využívat všech dostupných pák – na úrovni vnitrostátní, evropské i celosvětové. Jedna věc je jasná: větší vliv navenek budeme mít tehdy, pokud budeme schopni dohodnout se mezi sebou, v rámci Evropské unie. V tomto ohledu mě znepokojuje, že některé nedávné postoje nepřispěly k rozhodnosti a soudržnosti našich společných aktivit.

Domnívám se, že pokrok, jehož jsme dosud v oblasti správy ekonomických záležitostí dosáhli, je známkou toho, že s dostatečnou politickou vůlí na všech stranách dokážeme Evropě přinést silnější vliv, který bude přínosem pro naše občany, je však zřejmé, že pro to potřebujeme politickou vůli a pocit společného cíle, a to nejenom na straně evropských orgánů, ale i všech našich členských států. Chtěl bych dnes vyslovit následující výzvu: více soudržnosti, více sbližování, více společných cílů.

  Joseph Daul, za skupinu PPE. – (FR) Pane předsedo, dámy a pánové, podle ankety, o níž jsem včera četl v novinách, se 70 % Francouzů domnívá, že se stále nachází přímo uprostřed krize, která dosud nebyla vyřešena. Jsem si jistý, že výsledky rozsáhlejšího průzkumu v celé Evropě by byly stejné.

Proto se musíme oprávněným obavám svých občanů věnovat. Prožívají těžké časy a nemohou se smířit s pomalými a složitými rozhodovacími procesy na evropské a celosvětové úrovni. Mnozí z těchto lidí se mě ptalo, co vlastně děláme a co pro ně a jejich rodiny dělá Evropa. Lidé jsou vyděšení. Zároveň jsem si všiml, že stále více a více politiků a více zemí, dokonce i v tomto Parlamentu, tohoto strachu a těchto obav využívá, manipuluje s nimi a těží z nich, aniž by přinesli jakýkoli návrh řešení.

Takový populistický přístup, znehodnocující naši politiku, je vážný problém a rád bych zde zmínil, že to není způsob, jak řešit skutečné a závažné problémy, jimž naše země a Evropa ve světě čelí. Jsem přesvědčen, že je úkolem politických stran a parlamentních skupin, které s takovýmto populismem a demagogií nesouhlasí, aby svůj názor daly hlasitěji najevo.

Ne, odpovědí na krizi není ukrývat se před ní nebo se uchýlit k protekcionismu. Pro krizi, jíž čelíme, neexistuje rychlé či snadné řešení. Ne, není možné obrátit se zády k solidaritě a snahám posílit všechny naše země tváří v tvář globalizaci, a pak nakonec zjistit, že v těžkých časech potřebujeme partnery.

Z toho, co se děje v Irsku, se musíme poučit, a tím nechci Irsko kritizovat, pane předsedo Rady, pane předsedo Komise. Musíme se z toho poučit, protože obtíže, které tuto zemi potkaly, nezpůsobily jenom banky, ale také dlouholetá fiskální a ekonomická politika současné vlády. Keltský tygr, jenž sám dokázal dosáhnout vlastního růstu, se svým netypickým daňovým systémem, minimální regulací bank a investičními pravidly odlišnými od pravidel v jakékoli jiné zemi Unie, je nyní svědkem prasknutí majetkové bubliny, zadlužených domácností, rekordní nezaměstnanosti a zmrzačeného bankovního sektoru. Irská vláda zajistila celý bankovní systém, na což věnovala 480 miliard eur, čili trojnásobek svého HDP, což zvyšuje irský veřejný schodek na 32 %.

Dnes irská vláda požádala o solidaritu Evropy a po právu jí dosáhla. Tuto skutečnost vítám, a jak přímo v tomto Parlamentu v pondělí uvedl pan komisař Rehn, pomoc, již Irsko brzy obdrží, pomůže ochránit stabilitu celé eurozóny. Projevovala však tuto evropskou solidaritu, které se dnes Dublinu po právu dostává,stejně jako v době, kdy Irsko přistoupilo k EU, v minulých letech sama irská vláda?

Kolikrát už se členské státy pokoušely sladit zdanění – což je, jak se dnes až příliš jasně ukazuje, nutný předpoklad pro dobrou správu eura? A pokaždé se proti tomu stavělo několik stejných zemí.

Neukazuji na nikoho prstem, ale jsem přesvědčen, že přišel čas, abychom se z takového chování poučili do budoucna. Jak už jsem v tomto Parlamentu říkal několikrát, krize znamená příležitost ke změně, a my se nesmíme bát změnit některé své zvyky, jež neměly takové pozitivní důsledky, s jakými jsme počítali.

Dámy a pánové, opatření přijatá Evropskou radou před několika týdny spolu s pokyny, na nichž se shodli zástupci skupiny G20 v Soulu, představují krok správným směrem, nejsou však dostačující. Jinými slovy, je třeba si uvědomit nezbytnost spolupráce v Evropě a mezi hlavními regionálními bloky, abychom mohli vyřešit nestabilitu finančních trhů a tržní nerovnováhu a zároveň zabránili měnové válce.

Všichni dobře víme, že pro všechny tyto problémy nebudou naše země samy schopny nalézt životaschopné dlouhodobé řešení, jímž bychom naplnili očekávání 500 milionů Evropanů, kteří, jak jsem uvedl na začátku, očekávají, že jejich politici – jak my všichni tady, tak v hlavních městech – budou přijímat rozhodnutí s ohledem na budoucnost.

Pane předsedo Rady, pokud nás krize něco naučila, je to skutečnost, že včerejší řešení nemusí být zároveň řešeními zítřka. Za to, že jsme si to uvědomili až v době krize, platíme vysokou cenu, ale ta bude ještě vyšší, jestliže to budeme nadále ignorovat. Vyzývám všechny evropské orgány a vlády členských států, aby se změnily, vzaly si z krize politické ponaučení a přestaly se dovolávat solidarity, až když už je příliš pozdě.

Pane předsedo, ještě bych chtěl dodat jednu poslední věc. Nejde o to, že by Rada a Parlament bojovaly mezi sebou navzájem; jde o otázku provádění Smluv, vyjadřování solidarity a spolupráce ruku v ruce. To bych chtěl, abyste si uvědomili, abychom mohli krizi překonat ve prospěch svých spoluobčanů.

  Martin Schulz, za skupinu S&D. – (DE) Pane předsedo, když jsem poslouchal předsedu Evropské rady, zaznamenal jsem jiný tón než ve slovech předsedy Komise. Předseda Rady, pan Van Rompuy, nám představil zprávu, a pokud bych se nechal omámit jejím kouzlem, mohl bych dojít jedině k závěru, že všechno je úplně v pohodě. Když ale poslouchám pana Barrosa, mám z toho spíš pocit, že – a to cituji – „některé nedávné postoje nepřispěly k soudržnosti“. Tak se předseda Komise vyjádřil o Radě, v níž jsou podle vašich slov vztahy naprosto harmonické.

Ne, evropská realita je trochu jiná. Evropská realita je taková, že EU je rozdělená na tři části: Německo a Francii, které rozhodují, zbytek eurozóny a pak ti ostatní, kteří do eurozóny nepatří, a stranou stojící Spojené království. Taková je realita v Evropě.

Na zvláštní postavení Spojeného království je rovněž třeba se zaměřit pozorněji. Německo-francouzské rozhodovací partnerství Merkelové a Sarkozyho uzavřelo s panem Cameronem dohodu. Ví to každý a je nutné to říci nahlas. Dohoda vypadá nějak takhle: „Potřebuji revizi Smlouvy kvůli Paktu o stabilitě.“ „OK,“ odpoví pan Cameron, „to pro mě nebude jen tak, protože v Dolní sněmovně sedí pár řadových poslanců, co budou proti, ale dostanu za to jiný rozpočet.“ A paní Merkelová a pan Sarkozy řeknou: „Dobrá, tak to tak uděláme.“

Taková je realita v Evropě. Nejenom že to nemá nic společného s duchem Společenství, ale jde o přístup, který zničí soudržnost Evropské unie a v dlouhodobém měřítku navíc zničí i Unii samotnou. Obávám se, že existuje pár lidí, kteří by si to přáli. Nadšeně tomu tleskají. Tito poslanci sedí tamhle.

(Potlesk)

Jestliže nechceme, aby takovíhle lidé tomuto kontinentu v budoucnu šéfovali, musíme Evropu vést jiným směrem.

(Výkřiky)

Pokusím se pokračovat. Pan Langen se vždycky nechá snadno rozrušit. Reforma Paktu o stabilitě a růstu v EU má být závislá na souhlasu země, která ani nepatří do eurozóny. Paní Merkelová se k revizi smlouvy přiklání v době, kdy nikdo v tomto Parlamentu nedokáže předpovědět, co se v Irsku bude dít. Navíc si nejsem jistý, zda bude revize Smlouvy v Irsku přijata tak hladce, jako se nám to jeví na základě zprávy Evropské rady.

Paní Merkelová říká, že je nutné zapojit soukromý sektor. Rád bych vám jen položil jednu otázku, pane Rehne, ohledně soukromého sektoru v Irsku. Jak bylo vůbec možné, že irské banky úspěšně prošly zátěžovými testy? Můžete nám to nějak vysvětlit?

To, co dělá paní Merkelová, znamená zátěžový test pro euro. Řeknu vám, co se děje: zapojení soukromého sektoru je jistě dobrá věc a je správné, aby zapojen byl. V Evropském parlamentu – a za tím stojím – jsme na základě široké shody rozhodli o způsobu zapojení soukromého sektoru, konkrétně o zavedení celoevropské daně z finančních transakcí.

(Potlesk)

Krátce se o tom hovořilo na summitu G8, a tam nakonec řekli: „Ne, daň z finančních transakcí nechceme.“ A my jsme odpověděli, „OK, tak my na to tedy zapomeneme.“ Daň z finančních transakcí byla pohřbena u šálku odpolední kávy. Pokud existuje nějaký způsob, jak soukromý sektor zapojit, aby to pro něj mělo nějaký význam, tak to je tohle. Lidé teď říkají, že Spojené království něco takového nechce. Musí o všem v Evropě rozhodovat Spojené království? Co kdybychom například začali s daní z finančních transakcí nejprve v eurozóně a řekli, že budeme poplatky od soukromého sektoru v eurozóně vybírat tímto způsobem?

(Výkřiky)

Jen zopakuji, co říkal, aby to mohl tlumočník přeložit: „jeden lid, jedna říše, jeden vůdce.“ To bylo to, co ten člověk říkal.

Už jsem skoro u konce. Když tento poslanec prochází Parlamentem a vykřikuje „jeden lid, jedna říše, jeden vůdce,“ můžu k tomu říci jediné: lidé, kteří tohle v Německu říkali v minulosti, jsou ti, proti jejichž způsobu myšlení jsem odhodlaný bojovat, jsem však přesvědčen, že názory tohoto pána jsou tomuto způsobu myšlení bližší než moje.

  Joseph Daul (PPE). – (FR) (k panu Bloomovi) To, co jste říkal, nemohu přijmout. Žijeme v době demokracie a v demokratickém systému. Chtěl bych vás požádat o oficiální omluvu, jinak budeme muset podat formální stížnost. Existují lidé, kteří toho řekli ještě méně – není to správné.

(Potlesk)

Málem by dodal, že kvůli řešení této záležitosti se staví koncentrační tábory.

  Předseda. – Vážení kolegové, musíme pokračovat. Budu na to brát ohled. Dovolte mi, abych vám přečetl čl. 152 odst. 1 jednacího řádu: „Předseda napomene každého poslance, který narušuje řádný chod jednání nebo se chová způsobem neslučitelným s příslušnými ustanoveními článku 9.“ Žádám vás, kolego, abyste se Parlamentu omluvil.

  Godfrey Bloom (EFD). – Názory vyjádřené panem Schulzem splňují uvedenou podmínku. Je to nedemokratický fašista.

  Předseda. – Vážení kolegové, čekali jsme něco úplně jiného. Nepřejeme si, aby byla naše rozprava takto rušena. Zvu vás, kolego, k setkání, kde se musíme rozhodnout o dalších krocích.

Naše diskuze nemohou probíhat v takovéto atmosféře. Kolego, jak vidíte, Parlament proti vašemu chování důrazně protestuje. Přečtu nyní čl. 152 odst. 3 ve svém mateřském jazyce.

„Pokud narušování pořádku pokračuje nebo se opakuje, může předseda odebrat poslanci slovo a vykázat jej z jednacího sálu pro zbytek denního zasedání. V mimořádně závažném případě může rovněž přikročit k tomuto poslednímu opatření okamžitě a bez druhého napomenutí. Generální tajemník neprodleně zajistí výkon takového disciplinárního opatření za pomoci služby v sále a v případě potřeby za pomoci bezpečnostní služby Parlamentu.“

Pane Bloome, jak sám vidíte, většina poslanců tohoto Parlamentu považuje vaše chování za naprosto nepřijatelné. Vaše chování je nepřijatelné i pro mě. S ohledem na to vás musím vyzvat, abyste tuto místnost opustil.

Jak víte, můžete vyjadřovat své názory a diskutovat o nich, ale ne tak, abyste ostatní rušili. Jinak v tomto Parlamentu neudržíme pořádek.

  Guy Verhofstadt, jménem skupiny ALDE. – (FR) Pane předsedající, nejprve chci říci, že to, co se stalo, je podle mě velmi vážná věc. Zároveň jsem přesvědčen, že všechny politické skupiny musí k této záležitosti zaujmout jednotné stanovisko, a doufám, že všechny skupiny, samozřejmě kromě skupiny tohoto poslance, nanejvýš jasně podporují kroky, které jste učinil, abyste zabránil dalšímu opakování něčeho podobného.

(Potlesk)

Jsem přesvědčen, že to, co pan Daul uvedl o Irsku – protože situaci Irska důkladně analyzoval – je naprostá pravda, přesto bych mu však rád řekl, že pokud bychom na začátku bankovní krize měli ustanovený evropský záchranný plán pro banky z října 2008, který Komise předložila a členské státy odmítly, Irsko by svým dnešním problémům vůbec nemuselo čelit. Tento návrh byl v říjnu 2008 zamítnut slovy: „Ne, nic takového není potřeba. My v Německu máme dost peněz na to, abychom si své problémy vyřešili sami.“ A viděli jsme, jaký to mělo výsledek.

Zadruhé bych se rád věnoval aktuální problematice, neboť ji stále obklopuje napětí. Pokud se mě týče, doufám, že euro se zítra nebo pozítří opět stabilizuje, protože k tomu pořád ještě nedošlo. Proto jsem přesvědčen, že včerejší slova předsedy Evropské centrální banky a pana Rehna je nutno brát velice vážně.

Domnívám se, že to, co pan Trichet řekl při včerejší rozpravě – jíž se mnoho lidí nezúčastnilo – je velice významné. Uvedl, že samotný balíček nebude na stabilizaci eurozóny stačit. My v Parlamentu proto máme zvláštní zodpovědnost, neboť společně rozhodujeme o všech těchto oblastech. To je třeba brát vážně. V čem ten problém vlastně ve skutečnosti spočívá? Nikde na světě neexistuje měna, za níž by nestála vláda, jednotná hospodářská politika, strategie, jednotný trh s dluhopisy. My v eurozóně věříme, že je možné fungovat s 16 vládami, 16 trhy s dluhopisy a 16 různými hospodářskými politikami; domnívám se, že právě na tomto základě musíme jednat a dojít k závěru. Musíme překročit rámec rozhodnutí Rady. Pane Rehne, já si dokonce myslím, že musíme překročit rámec záměrů Komise a podpořit pana Tricheta.

Jestliže pan Trichet, jenž je koneckonců zodpovědný za stabilitu eura, vyzývá Parlament a další evropské orgány k posílení balíčku, jediné rozhodnutí ohledně finančních trhů, které můžeme učinit, je balíček posílit, sjednocovat, zavést plně automatické sankce – které v tuto chvíli neexistují – a vytvořit trh s dluhopisy v eurech. Bez jednotného trhu s dluhopisy rozdíly mezi Řeckem a Německem a Irskem a Německem nezmizí. Také by mohly být zavedeny skutečně účinné doplňkové sankce pro ty země, které nedodržují Pakt stability.

Na závěr bych chtěl říci, že potřebujeme takovou správu ekonomických záležitostí, která bude podporovat investice, a pokud německá vláda vyzývá k tomu, abychom za tímto účelem změnili článek 136 Smlouvy, tak jej změňme, dělejme však také to, co je nezbytné, a do budoucna doplňme do článku 136 skutečnou správu ekonomických záležitostí a plně automatické sankce. Udělejme z těchto úprav Smlouvy skutečnou šanci připravit euro pro budoucnost, a to prostřednictvím ustanovení správy ekonomických záležitostí v eurozóně a v Evropské unii.

((Řečník souhlasil s položením otázky zvednutím modré karty podle čl. 149 odst. 8 jednacího řádu))

  William (The Earl of) Dartmouth (EFD). – Pane předsedo, pokud Komise dosáhne správy ekonomických záležitostí, kterou požaduje a o kterou pro ni usilujete i vy, jste tedy toho názoru, pane Verhofstadte, že rozhodnutí Komise budou vždy správná?

  Guy Verhofstadt (ALDE). – Pane předsedo, řekl bych, že více důvěřuji úmyslu Evropské komise zavést opatření ohledně zemí, které nedodržují Pakt stability, než samotné Radě, kterou tvoří představitelé vlád. V Radě jsem strávil devět let a nikdy jsem nezažil, že by některá země ukázala prstem na jinou zemi a řekla: „Vy nedodržujete Pakt stability.“

Byli jsme toho svědky v letech 2004 a 2005, a to v případě Francie a Německa. Tyto země nedodržovaly Pakt stability, ale sankce se nedotkly ani jedné z nich. To je důvod, proč by Evropská komise, jež je orgánem Společenství a podle metody Monneta a Schumana skutečně funguje, měla mít v této záležitosti vůdčí postavení.

  Barry Madlener (NI). – (NL) Pane předsedo, to je pravda. Nemohl jsem zasáhnout, když jste z Parlamentu vykázal našeho kolegu ze Strany za nezávislost Spojeného království (UKIP), přesto však chci protestovat proti předpojatému uplatňování jednacího řádu. Pan Schulz nazval mého kolegu, pana van der Stoepa, přímo v tomto sále fašistou a vy jste neudělal nic; nenásledovaly žádné omluvy. Proti panu Schulzovi nebyly podniknuty žádné kroky. To, co pan Schulz nyní dělá, je naprosto stejný...

(Řečník pokračoval, ale jeho mikrofon byl vypnut)

  Předseda. – Tuto rozmluvu musím ukončit. Pokud máte nějaké pochybnosti ohledně toho, co se zde odehrálo, můžete za mnou zajít. Jsem ochoten se o tom s vámi bavit. Promluvíme si o tom společně.

Pane Farage, jak víte, požádal jsem vás, abyste se věnoval některým důležitým bodům, a využil jsem k tomu svého vlastního vstupu. Vysvětlil jsem vám svůj postoj a vy jste o mém názoru všechno věděl. Z tohoto pohledu jsem se vás také zeptal, zda máte o mém rozhodnutí nějaké pochybnosti.

  Rebecca Harms, jménem skupiny Verts/ALE. – (DE) Pane předsedo, dámy a pánové, v této nanejvýš napjaté atmosféře je poněkud obtížné hovořit. V jistém ohledu to odráží situaci, v níž by se Evropská unie mohla ocitnout, pokud nadále nebudeme formulovat evropskou politiku opatrnějším a rozhodnějším způsobem. Podle mého názoru, pane Schulzi, nejsou problémem drobné změny Smlouvy, které Německo chce a potřebuje – protože finanční krize není živelní pohroma. Problémem je spíš to, že v době krize není Evropská rada, a zejména pak představitelé velkých zemí v Evropské radě, v takovém postavení, kdy by byla schopna zajistit, že pozitivní plamének z bruselského zasedání zaplane i ve společnosti členských států Evropské unie. Považuji za vskutku bizarní, jak rychle se onen proevropský duch vytratil. Bizarní se mi zdá i to, že ze všech zemí právě Německo, které ze solidarity tolik těžilo ve vzdálené i nedávné minulosti, už není schopné odvést nás od diskuze, kterou dnes charakterizuje egoismus a úzkoprsost, k diskuzi o tom, proč je správné, že členské státy v Evropě tak úzce navzájem spojily své osudy, a proč Rada, stejně jako vy, pane Van Rompuyi, už nedokážete občanům, jejichž nejistotu tak dobře popsal pan Daul, vysvětlit, že krizi bude možné překonat jedině tehdy, pokud budeme pracovat společně, nikoli spolu soupeřit. Úplná absence tohoto ducha je jedním z našich problémů.

Dalším je to, že nikdo otevřeně politicky nevyjádřil skutečnost, že nezachraňujeme pouze všechny Řeky nebo všechny Iry, ale že v obou případech zachraňujeme banky, a že to, co potkalo Irsko, není jenom irská krize, ale také krize německá a britská, a to dokonce i když něco takového možná nechcete slyšet. Jsem přesvědčena, že tato otevřenost by poskytla základ pro přesvědčení občanů o tom, aby skutečně podpořili to, o čem se v tomto krizovém období v Bruselu rozhodne.

Zatřetí chci říci, že podle mého názoru má pan Verhofstadt absolutní pravdu. Správa ekonomických záležitost nyní potřebuje získat konkrétní podobu. To všichni víme. Nehledě na to, jak často Rada a Komise prohlašují, že chtějí učinit nezbytné kroky co nejdříve, já slyším varovné signály, protože právě tento nedostatek proevropského ducha solidarity bude znamenat, že tyto nezbytné a logické kroky k integraci nebudou podniknuty. Jedna věc je hovořit teď o daňovém dumpingu v Irsku. Něco se v tomto případě musí změnit. Jak to udělat, to už je jiná otázka. Další je, kdy a v jakém časovém rámci. Celkově však lze říci, že členské státy potřebují sladit svoji daňovou politiku, jinak už to v Evropské unii dál nepůjde hladce.

Existuje ještě jedna diskuze, kterou bychom měli brát vážně, neboť byla rovněž zdůrazněna: účast věřitelů, restrukturalizace dluhu, a to i u těch, kdo přímo zapříčinili krizi. Musím vám říci, že je pro mě nesmírně obtížné v tomto ohledu říci, co je správné a co špatné. Víme pouze to, že odpočítávání začalo pro Španělsko a Portugalsko. Víme, že je jen otázkou času, než se i tyto země začnou poohlížet po solidaritě a řízení krizí. Nevím, jestli si prospějeme, pokud nyní zapojíme věřitele, nebo zda by teď ve skutečnosti nebylo lepší říci, že chceme správu ekonomických záležitostí, chceme přísnou regulaci bankovního sektoru, chceme daň z finančních transakcí nebo kapitálové daně pro ty, kdo z krize těží. To jsou věci, jež musíme vzít v úvahu. Absolutně nemá smysl chovat se, jako by žádné rozhodnutí nebylo potřeba. Děkuji vám za pozornost.

(Předsedající řečníka přerušil)

  Kay Swinburne, jménem skupiny ECR. – Pane předsedo, pro jednou jsou dvě hlavní témata, jimž se věnuje Evropská rada a média v mém volebním obvodu ve Walesu, úplně stejná. Zaprvé, jak se EU vypořádá se situací v Irsku, a zadruhé, jak vyřešit bezvýchodnou situaci rozpočtu EU. Ve Walesu si hluboce ceníme získaných financí z fondů EU a všichni moji voliči si uvědomují nezbytnost stabilní eurozóny. Avšak rozdíly v tom, jakým způsobem se o těchto tématech v Cardiffu a v Bruselu diskutuje, jsou zřetelné.

V Evropském parlamentu v Bruselu vezmeme dvě témata a hovoříme o každém z nich zvlášť. Odpověď Evropského parlamentu a Rady na otázku záchrany eura je ta, že potřebujeme lepší správu ekonomických záležitostí, více pravidel pro vlády jednotlivých států a prosazování prostřednictvím pokut a sankcí.

V Cardiffu, mém hlavním městě – a jsem si jista, že i v Dublinu – dojdeme k závěru, že je nutné, aby se členské státy přestaly chovat sobecky a stavěly zájmy Evropy nad zájmy svých vlastních zemí, ale zároveň se všechno vrací k otázce toho, jak by se měly utrácet peníze daňových poplatníků. Lidé vědí, že úsporné balíčky jsou nezbytné. Každý den slýchají, jak moc jsou jejich země zadlužené. Vědí, že je potřeba učinit nepříjemná rozhodnutí, ale zároveň chtějí rozhodovat o tom, jak se nakládá s jejich těžce vydělanými penězi. Žádat po nich, aby se vzdali ještě více peněz ve prospěch evropských projektů a navýšeného rozpočtu EU v době, kde se po nich zároveň chce, aby se vzdali části svých platů ve veřejném sektoru, nebo v některých případech dokonce základního sociálního zabezpečení, na němž se stali závislí, je pro mnoho voličů příliš.

Když sama EU uzná, že při prosazování vlastních pravidel a standardů v rámci eurozóny neodvedla dostatečně dobrou práci, těžko podnítí občany k tomu, aby jí dali ještě více peněz. V současné době omezených veřejných výdajů, zatímco revidujeme pravidla správy ekonomických záležitostí v členských státech, musíme my v Evropském parlamentu brát ohled na tlak, jemuž jsou členské státy vystaveny, a přijmout skutečnost, že všechny projekty orgánů EU, jež nejsou naléhavé, by měly být odloženy, aby bylo možné vytvořit rozpočet EU, který bude odrazem problematického hospodářského období.

((Řečník souhlasil s položením otázky zvednutím modré karty podle čl. 149 odst. 8 jednacího řádu))

  William (The Earl of) Dartmouth (EFD). – Pane předsedo, uvědomuje si paní kolegyně, že takzvané fondy EU, o nichž zmínila, že je dostávají její voliči, jsou ve skutečnosti vrácené vlastní peníze Spojeného království, avšak vrácené jen zčásti a poté, co si z nich Evropská unie odkrojila svůj podíl? Uvědomuje si to a chápe to vůbec?

  Kay Swinburne (ECR). – Pane předsedo, jak pan kolega ví, jsem si plně vědoma toho, odkud ony peníze pocházejí a kdo rozpočet EU financuje. Moji voliči ve Walesu však zkrátka vidí, že získávají investice pro klíčové projekty, ačkoli mají ve skutečnosti nižší HDP než jakýkoli jiný region Spojeného království. Proto budu hájit výdaje EU v mém volebním obvodě třeba každý den.

  Lothar Bisky, jménem skupiny GUE/NGL. – (DE) Pane předsedo, jestliže se představitelé států a vlád společně rozhodli vytvořit stálý mechanismus pro řízení krizí s cílem ochránit stabilitu eurozóny, mohu to jedině uvítat. Podle výsledků mnohaměsíční práce pracovní skupiny pana Van Rompuye pro správu ekonomických záležitostí toho je ještě mnoho, co je třeba si přát – ačkoli moje názory na ně se různí. Jedná se o pokus provádět co nejtvrdší možnou kontrolu rozpočtů s cílem zabránit dlouhodobým schodkům, radikální omezení veřejných výdajů však opatrné vzpamatování se z krize okamžitě znovu ohrozí. Nejenom že je to zcela kontraproduktivní, ale podle mě i absurdní. Zdá se, že jsme se ze svých minulých zkušeností s Paktem stability a růstu v ničem nepoučili. Není možné udělovat další finanční pokuty zemi, která už je těžce zadlužená. Zákaz finanční výpomoci a Pakt stability a růstu solidaritu mezi státy v měnové unii ničí.

Rozhoduje ekonomika o naší politice? Následky krize už zase ponesou občané. Můžeme očekávat mzdový a sociální dumping, škrty ve odvětví vzdělávání a nárůst nezaměstnanosti. To ještě zvětší břemeno zasažených zemí a zkomplikuje to jejich obnovu. Nedává absolutně žádný smysl zvyšovat tlak na země, jako jsou Irsko, Řecko nebo Portugalsko. Raději by měly být zmenšeny ekonomické rozdíly v Evropě, jinými slovy, potřebujeme správu ekonomických záležitostí. Chceme sociální a spravedlivou Evropu, postavenou na zásadě solidarity. Nadřazenost politiky ekonomice je nutné zachovat, případně obnovit.

  Nigel Farage, jménem skupiny EFD. – Pane předsedo, pan Van Rompuy je ve své funkci jeden rok a za tu dobu se celý monument začal hroutit. Všude je zmatek. Dochází peníze. Měl bych panu Van Rompuyovi poděkovat. Možná by měl být idolem euroskeptického hnutí.

Rozhlédněte se dnes ráno po tomto sále, pane Van Rompuyi. Podívejte se na ty obličeje. Podívejte se na ten strach. Podívejte se na ten vztek. Chudák Barroso vypadá, jako kdyby viděl ducha. Víte, začínají chápat, že hra je u konce, a zároveň se v zoufalé snaze zachránit svůj sen snaží ze systému odstranit jakékoli pozůstatky demokracie. Je úplně jasné, že nikdo z vás se nic nenaučil. Když vy sám, pane Van Rompuyi, tvrdíte, že nám euro přineslo stabilitu, možná bych vám měl za váš smysl pro humor zatleskat. Nebo se jen zkrátka chováte jako šelma zahnaná do kouta?

Váš fanatismus se naplno projevil. Mluvil jste o tom, že je lží věřit, že by v globalizovaném světě 21. století mohl existovat národní stát. Možná je to pravda v případě Belgie – která je už půl roku bez vlády – ale pro nás ostatní, ve všech členských státech této Unie (a možná proto ten strach ve tvářích), lidé stále častěji říkají: „Nechceme tu vlajku, nechceme tu hymnu, nechceme tu politickou třídu, chceme celou tu věc zahodit do popelnice dějin.“

Nejdříve jsme v tomto roce zažili řeckou tragédii, teď tu máme situaci v Irsku. Vím, že s tím má hodně co do činění hloupost a chamtivost irských politiků. K eurozóně se nikdy neměli připojit. Zažili nízké úrokové sazby, falešný boom a nakonec obrovský propad. Podívejte se však na svoji reakci. Zatímco jejich vláda kolabuje, slyší rady o tom, že teď by nebylo vhodné pořádat všeobecné volby. Komisař Rehn ve skutečnosti dokonce řekl, že před konáním voleb musí vláda nejprve odsouhlasit rozpočet.

Kdo si sakra myslíte, že jste? Jste velmi nebezpeční, vážně. Vaše posedlost vytvářením tohoto eurostátu vás vede k tomu, že demokracii s radostí likvidujete. Vypadá to, že máte radost z toho, že jsou miliony lidí nezaměstnaní a chudí. Nesčetné miliony musí trpět, aby váš eurosen mohl pokračovat.

Jenže to nemůže dál fungovat, protože další na řadě je Portugalsko. Se svým dluhem 325 % HDP jsou dalšími na seznamu. Mám podezření, že potom to bude Španělsko. Výpomoc Španělsku bude sedmkrát větší než ta pro Irsko a v tu chvíli všechny peníze na záchranu dojdou. Už nebudou existovat.

Je to ale vážnější: nejde jen o hospodářství, protože pokud lidi okradete o jejich identitu a o jejich demokracii, jediné, co jim zbude, je nacionalismus a násilí. Můžu jenom doufat a modlit se, aby trh celý projekt eura zlikvidoval dříve, než k tomu opravdu dojde.

  Angelika Werthmann (NI). – (DE) Pane předsedo, dámy a pánové, abychom překonali současnou finanční krizi, potřebujeme zásadní změny v ekonomické zodpovědnosti Evropy: posílení fiskální disciplíny, sledování hospodářské politiky a zlepšenou koordinaci řízení krizí. Posílení Paktu stability a růstu by nevyhnutelně vedlo k posílení ekonomické zodpovědnosti.

Postupné sankce by mohly přijít v úvahu v počáteční fázi procesu rozpočtového dohledu a v potaz by se bralo hledisko schodku a veřejného dluhu. A konečně, nový krizový mechanismus znamená, mimo jiné, že by se museli zodpovídat například poskytovatelé pojištění či banky. Vyzývám tyto instituce, aby se vůči daňovým poplatníkům chovaly zodpovědněji.

Ještě bych chtěla dodat jednu věc týkající se Cancúnu. EU chce hovořit jedním hlasem. Obzvlášť tato obtížná doba poskytuje příležitost investovat například do obnovitelných energií a energetické účinnosti, čímž bychom přispěli ke zlepšení životního prostředí i politiky růstu.

  Marianne Thyssen (PPE). – (NL) Pane předsedo, pane Van Rompuyi, pane Barroso, dámy a pánové, bankovní krize, hospodářská krize a kritické situace ve veřejných financích nám v posledních dvou a půl letech názorně ukázaly a my jsme to pocítili více než jindy, co krize znamená. Reakce institucí, zejména na evropské úrovni, byly dosud dobré. Existence a odolnost eura a rovněž pečlivá činnost Evropské centrální banky zabránily tomu, aby se situace zhoršovala. V Evropě jsme se naučili, že „ v jednotě je síla“ a solidarita funguje. Současný stav věcí však ukazuje, že ve strukturálních změnách musíme dál pokračovat a že skutečně potřebujeme docílit správy ekonomických záležitostí. I kdyby se podařilo euro uspat, pane předsedo Evropské rady, měli bychom vážnost této krize vnímat jako probuzení k tomu, abychom v budoucnu síly Evropy plně využívali. Přísná pravidla a dostatečné mechanismy jejich prosazování jsou potřeba pro finanční sektor, veřejné rozpočty i dluh, stejně jako pro vyrovnání makroekonomické nerovnováhy. Jsou potřebné pro obnovení důvěry, posílení konkurenceschopnosti, podporu hospodářského růstu a zlepšení příležitostí v oblastech zaměstnanosti a prosperity. Doufám, že nikoho přísná opatření neodrazují kvůli obavě, že bude Evropská unie členskými státy vykreslována jako strašák, neboť pravda je taková, že členské státy vnější tlak potřebují, možná i toho strašáka, protože v éře globalizace se s takovým úkolem nedokáží vypořádat samy. Pane předsedo Evropské rady, závěry, které jsme četli, jež jsou do značné míry výsledky práce vaší pracovní skupiny, posunou Unii na cestě k nezbytným strukturálním změnám, a v tomto ohledu je vítáme. Mám však dvě otázky. První z nich je, že k rozhodnutí o více než polovině správního balíčku je zapotřebí spolurozhodování, zároveň ale v rozhodovacím procesu vyzýváte ke zrychlenému přístupu. Přemýšlím tedy, zda necháváte Radě ve složení pro hospodářství a finance (Ecofin) dostatečný prostor pro vyjednávání s Parlamentem a dovolujete Parlamentu v plné míře hrát jeho roli, protože právě o to nám jde. Zadruhé a poslední, Evropská rada se staví proti automatickému přístupu v systému sankcí: žádná změna Smlouvy, žádné otevírání Pandořiny skříňky. Na druhou stranu však sami navrhujete změnu Smlouvy, jež by umožnila vytvoření stálého mechanismu pro řízení krizí, mechanismu, který potřebujeme. Ptám se sám sebe, kam se tedy poděla Pandora. Předem vám děkuji za vaše odpovědi.

PŘEDSEDAJÍCÍ: LIBOR ROUČEK
místopředseda

  Stephen Hughes (S&D). – Pane předsedající, jsem si jist, že se všichni shodneme na jedné věci, a to té, že představitelé států a vlád jsou nesmírně vytížení lidé. Proto mě nesmírně udivuje, že se zhruba každé tři měsíce schází a plýtvají neuvěřitelným množstvím času a peněz na to, aby skoro o ničem nerozhodli, a to tváří v tvář krizi, kterou zvlášť zdůrazňují nedávné události v Irsku.

Podívejte se třeba na myšlenku daně z finančních transakcí. Byla na pořadu jednání březnového, červnového i říjnového summitu a každá Rada ji přehazovala na příští zasedání. Teď byla tato věc přehozena na prosincové zasedání a nejspíše ještě dál, někam daleko do budoucna. V oblasti správy ekonomických záležitostí naléhavě potřebujeme skok vpřed; potřebujeme vizi a aktivitu, vzájemnou solidaritu a úzkou spolupráci. Místo toho ale máme jenom zmatek, váhání a vzájemnou nedůvěru, které místo stability vedou k trvalé nestabilitě.

Některé věci jsou jasné. Zaprvé, další utužení Paktu stability a růstu nebude stačit. Ba co hůř, hrozí vážné nebezpečí, že nový systém ve své navrhované podobě skončí jako procyklický a tím tedy pro růst a zaměstnanost jako kontraproduktivní. Zadruhé, hospodářská a měnová unie se musí značně zefektivnit, a to prostřednictvím skutečně vyrovnané a účinné koordinace hospodářské politiky, ne jenom dohledem a pokutami. Zatřetí, tak či onak musí existovat systém společného řízení alespoň pro část veřejného dluhu – možná až 60 % HDP.

Ekonomické výhody systému eurobondů jsou značné a zřejmé. Pane předsedo Van Rompuyi, je o vás známo, že jste řekl, že nemáte v oblibě politiky s vizí. Domnívám se, že dáváte přednost praktické činnosti: tomu rozumím. Myslím si však, že byste mohl začít obojí vzájemně propojovat. Doufám, že cesta je jasná a že daň z finančních transakcí a vyrovnaný systém koordinace hospodářské politiky přesahují rámec pouhého dohledu a společného řízení dluhu. Domnívám se, pane předsedo Van Rompuyi, že nastal čas pro vizi a akci.

  Alexander Graf Lambsdorff (ALDE). – (DE) Pane předsedající, občané by měli pochopit ještě jednu věc: Evropská unie není zadlužená. Hovoříme zde o dluhové krizi v našich členských státech. Evropská unie je jedinou politickou úrovní v Evropě, která je bez dluhů. A já bych si přál, aby to tak zůstalo. Zároveň však kvůli euru sdílíme společný osud. V tomto ohledu paní Harmsová a pan Schulz nad nedostatkem evropského ducha naříkali oprávněně. Deauville byla chyba. Německo a Francie se nechaly vydírat Spojeným královstvím. Sankce musí ukládat Komise, nikoli ministři financí. Pane Van Rompuyi, v Deauville jsme se vzdali automatické povahy sankcí v preventivní fázi. Ministři financí musí v této věci rozhodnout znovu. Zároveň to jsou oni, kdo je za vznik finanční a dluhové krize ve členských státech zodpovědný.

Co je to správa ekonomických záležitostí? Každý o této správě mluví, co to ale přesně, konkrétně znamená? Opravdu chceme, aby Evropská unie zasahovala do našich pracovních trhů nebo sociální politiky? Tady existuje jeden velký otazník. Ustanovení právního rámce pro podnikání, stimulace růstu, to všechno je dobré a správné, ale dát znovu do pořádku veřejné finance v členských státech – to je ta pravá výzva. Proto je evropský semestr tak důležitý a proto je nezbytné jej provést.

((Řečník souhlasil s položením otázky zvednutím modré karty podle čl. 149 odst. 8 jednacího řádu))

  Martin Schulz (S&D). – (DE) Pane Lambsdorffe, vy jste samozřejmě členem spolkového výkonného výboru německé Liberální strany FDP. Jsou vaše slova o tom, že Deauville byla chybou, rovněž názorem předsedy vaší strany a vicekancléře Spolkové republiky Německo, nebo jde jen o váš osobní názor? Máme to vnímat jako názor FDP nebo pouze jako názor pana Lambsdorffa?

  Alexander Graf Lambsdorff (ALDE). – (DE) Pane předsedající, na to samozřejmě velmi rád odpovím. Pan Schulz je samozřejmě také členem předsednictva Sociálně demokratické strany Německa a občas zde rovněž pronese některé názory, které nejsou zcela kongruentní. Rád bych však řekl jednu věc, a to že pokud by mi pan Schulz mohl ukázat kohokoli z FDP, kdo byl v Deauville přítomen, byl bych mu velice vděčný. Ohledně této záležitosti jsme vyjádřili jasné stanovisko na konci summitu.

Jsem přesvědčen, že klíčový bod, konkrétně skutečné upuštění od automatické povahy sankcí v preventivní fázi, jsme velice jasně kritizovali. Pokud dosáhneme změny Smlouvy, bude možné to napravit dodatečně. Rozhodnutí učiněné v Deauville však bylo jasnou chybou.

  Philippe Lamberts (Verts/ALE). – (FR) Pane předsedající, posledních 25 let žilo příliš mnoho členských států v takovém modelu hospodářského růstu, který je v zásadě založen na dluzích – jak veřejných, tak soukromých. Problém je v tom, že tento dluh v první řadě financoval spekulace a spotřebu spíše než investice, a to v době, kdy začínal investovat zbytek světa, jako například Čína, Brazílie nebo Indie. Možná, že učebnice dějepisu budou právě tohle označovat za moment, kdy Evropa sešla z cesty.

Ale nemusí to tak dopadnout. Silnou evropskou správu ekonomických záležitostí samozřejmě potřebujeme, nejprve se ale musíme vypořádat s katastrofou, kterou dluh způsobil. Pokud si myslíme, že problém dokážeme vyřešit pouhými škrty ve veřejných výdajích, nedíváme se do očí realitě. Tuto krizi nepřekonáme bez restrukturalizace a změn v plánování dluhu tam, kde překročil hranici udržitelnosti a dlužníci už jej nejsou reálně schopni splatit.

Musíme hovořit jasně. Za nahromadění dluhu jsou zodpovědní jak dlužníci, tak věřitelé. Dlužníci si skutečně půjčovali nad rámec svých možností, věřitelé však zároveň nezodpovědně poskytovali půjčky s vyhlídkou na značné zisky bez rizika, neboť tu vždycky zůstal daňový poplatník, aby jim pomohl.

Proto se na těchto snahách budou muset podílet stejnou měrou dlužníci i věřitelé, a jestliže nezajistíme, aby se tak stalo, odsoudíme sami sebe ke scénáři japonského typu, to znamená k propadu Evropské unie. Jsem přesvědčen, že občané tohoto kontinentu si zaslouží něco mnohem lepšího.

  Vicky Ford (ECR). – Pane předsedající, toto je rozprava o správě ekonomických záležitostí. Mnoho zemí v Evropě, včetně té mojí, zažívá těžké hospodářské časy. O tomto víkendu rozšířila EU a Spojené království podporu našim přátelům za Irským mořem. Není čas na to, aby se Evropský parlament vyžíval v nadávkách a ukazování prstem, je čas na to, abychom se poučili ze svých chyb a v budoucnu činili lepší rozhodnutí.

Minulý týden, v polovině listopadu, Řecko potřetí doplnilo své prosincové roční vyúčtování. Doufám, že jsme pod těmito vyúčtováními konečně udělali tlustou čáru. Jestli někdy existoval dobrý důvod pro to, aby si země zajistily lepší účetnictví a prognózy, tak to je tento.

Evropská rada ve svých detailních plánech na sdílení informací během evropského semestru značně pokročila. Teď je třeba vše uvést do praxe. Ano, s ostatními zeměmi sice sdílíme osvědčené postupy, zároveň si však uvědomujeme, že ne všechny země jsou stejné a dobré správy ekonomických záležitostí lze dosáhnout různými způsoby, ale tak, aby z toho všichni měli prospěch.

  Bairbre de Brún (GUE/NGL). – (GA) Pane předsedající, skutečnost, že MMF, Evropská centrální banka a Komise přináší obtížně splnitelné podmínky, jasně naznačuje, že v Irsku se připravují škrty v řádu miliard eur. Zmizí pracovní místa, významně se omezí veřejné služby a lidem s nízkými platy se zvýší daň z příjmu. Banky si ponechají své zisky, zatímco chudí, nemocní, důchodci a jiné zranitelné skupiny o všechno přijdou. Ze strany Evropy nejde o pomoc, a proto jsme důrazně proti.

Namísto toho, aby se k provádění těchto škrtů snažila získat mandát, poté, co MMF a EU zkontrolovaly účetní knihy, rozhodla se irská vláda, že volby se nebudou konat dřív, než bude tento rozpočet uzákoněn. Existovala ještě jiná cesta, kterou si ale irská vláda nevybrala. Rozhodli se jednat ve prospěch svých přátel v bankách, ne ve prospěch obyčejných irských lidí.

  Mario Borghezio (EFD). – (IT) Pane předsedající, dámy a pánové, během této rozpravy se musí předseda Evropské centrální banky, pan Trichet, opravdu červenat. Pokud bychom se nacházeli ve starém římském senátu, některý senátor by jistě povstal ve své tóze a panu Trichetovi by řekl: „Quousque tandem abutere, Trichete, patientia nostra?“ – jak dlouho ještě, Trichete, chceš zkoušet naši trpělivost?

Musíme se sami sebe ptát, zda je tou správnou cestou zabránit rozpadu eura – což je velmi obtížný úkol – nebo zabránit tomu, aby snahy o záchranu eura zruinovaly ekonomiky našich členských států poté, co eurofilní politika pana Prodiho a dalších zlikvidovala náš průmysl, především malé a střední podniky, například v Padánii, a přinesla pouze odstupné a dávky v nezaměstnanosti.

Proč by měly země, jimž se daří krizi přežívat, vykrvácet kvůli 100 miliardám eur na záchranu Irska, které svojí politikou 12,5% daně z podnikání až dosud nekale soutěžilo s jinými zeměmi?

Kde byla evropská správa, když se pouhý měsíc po zvládnutí zátěžových testů Anglo Irish Bank propadla do deficitu 8 miliard eur? Kde byl pan Trichet? Jsme si jistí, že výpomoc Irsku neporušuje Maastrichtskou smlouvu? Naštěstí v Německu existuje ústavní soud, který rozhodne o tom, že přenesení schodku jiné země do německého účetnictví je protiústavní. Nastal tedy čas říci euru sbohem, sbohem.

  Werner Langen (PPE). – (DE) Pane předsedající, slyšel jsem zde mnoho kritiky na adresu rozhodnutí z Deauville, každý však ví, že na začátku posledního zasedání vaší pracovní skupiny, pane Van Rompuyi, stálo 20 mimořádných položek. Jelikož podléhají zásadě jednomyslnosti, bylo nutné najít nějaké řešení. To ví každý. Každý také ví, že dva největší členské státy, Německo a Francie, jsou těmi, které v roce 2004 hřešily proti Paktu stability a růstu, ačkoli jak rovněž víme, v té době Německu vládli sociální demokraté se zelenými. Nadávky pana Schulze jsou tedy zcela nepotřebné.

Pokud dnes říkáme, že by Pakt stability a růstu měl být ostřejší, prvním předpokladem pro to je, aby jej členské státy konečně začaly dodržovat. Jaký má smysl mít přísnější pravidla, když se jich nikdo nedrží? V této oblasti existuje nesoulad. Máme šest legislativních návrhů, z nichž dva jsou nařízení Rady a čtyři společná nařízení Rady a Evropského parlamentu. Některým stížnostem zkrátka nerozumím. Podílíme se na procesu spolurozhodování. Za svoji skupinu mohu říci, že návrhy Komise v této oblasti podpoříme. Poté budeme o celé záležitosti znovu jednat s Radou. Taková je skutečnost. Proč jsme tak skromní a urážíme třetí strany, které jsou součástí tohoto legislativního procesu, místo abychom uplatňovali svá práva?

Dovolte mi říci něco k nezbytnosti změn Smlouvy. Podle mého názoru byla Smlouva napjata do krajnosti dne 9. května. Potřebujeme ospravedlnit záchranný balíček v souladu s článkem 122. Skutečnost, že členské státy si něco takového nepřejí proto, že by se do věci poté mohla zapojit Komise a Parlament, je podle mě chyba. Změnit článek 136 nebude stačit; potřebujeme spíš pevný právní základ pro záchranný balíček, a všechny ostatní otázky se pak vyřeší samy.

  Elisa Ferreira (S&D). – (PT) Pane předsedající, buďme upřímní. Mechanismus solidarity v případě státního dluhu nefungoval a nefunguje, výše řeckého dluhu neklesla, Irsko se zmítá v hospodářské nejistotě a šíření nákazy se nepodařilo zastavit. Když byl proces zahájen, bylo už příliš pozdě. Jde o mezivládní záležitost, jež měla existovat v jiné podobě už od chvíle, kdy euro původně vzniklo.

Předseda Komise nyní navrhuje konsolidaci tohoto systému. Pro třetinu navrhovaných nástrojů se však počítá se zapojením soukromého sektoru. Už jsme slyšeli o návrhu pro kancléřku Merkelovou, v důsledku tohoto předčasného a špatně načasovaného prohlášení ceny na trzích prudce stouply. Během spolurozhodovacího procesu, provázejícího legislativní balíček o správě ekonomických záležitostí, využije Parlament všechny své možnosti a uplatní maximální zodpovědnost a ducha spolupráce, ale neučiní tak tím, že by obětoval naléhavost a rychlost a posunul kvalitu až na druhé místo. Aby tedy bylo jasno, Parlament se bude aktivně podílet, avšak o záležitosti natolik vážné, jako je řešení státního dluhu, nelze rozhodnout jako o nějakém okrajovém problému nebo bez zapojení evropské veřejnosti a jejích zástupců; tyto dva prvky jdou ruku v ruce.

A konečně, my Evropané potřebujeme v nynější době krize jasnou evropskou vizi. Je zapotřebí evropského mechanismu konsolidace státního dluhu. Je zapotřebí vydávat eurobondy a udržitelným způsobem chránit eurozónu, a to prostřednictvím evropských, nikoli mezivládních systémů. Je zapotřebí posílit evropské rozpočty, neboť s 1 % úrovně evropského rozpočtu nemůžeme dál pokračovat, a růst a skutečné sbližování by měly stát v čele politických priorit Evropy. Tento program musí podpořit Komise i nový předseda. Předseda Komise nemůže být zavázán Radě Ecofin. To je to, co bychom měli evropské veřejnosti ukázat.

  Mirosław Piotrowski (ECR). – (PL) Pane předsedající, krize v eurozóně je skutečností. Důkazem vážnosti situace jsou dokonce snahy o změnu ustanovení Lisabonské smlouvy, která byla přijata navzdory značné opozici. Na jednu stranu je snadné pochopit postoj Německa a Francie, které nechtějí doplácet na krizi v Řecku, Irsku a možná i jiných zemích. Na druhou stranu bychom se měli zaměřit na precedens spojený se vstupem Lisabonské smlouvy v platnost. Jejím smyslem v zásadě bylo zlepšit fungování Evropské unie. Zcela jasně došlo k pravému opaku.

Protože jsme však nyní nuceni Lisabonskou smlouvu změnit, nemělo by se to týkat pouze záležitostí spojených s eurozónou, ale také těch spojených s dalšími institucionálními mechanismy, jež se potýkají s problémy. Mnoho ekonomů tvrdí, že krize v Řecku by se nerozrostla na evropskou úroveň, pokud by si Řecko ponechalo vlastní měnu, jejíž kurz by následně významně poklesl. To ukazuje, že měny členských států by Unii byly bývaly přinesly více stability než eurozóna.

  Mario Mauro (PPE). – (IT) Pane předsedající, dámy a pánové, rád bych z politického hlediska shrnul, co bylo během dnešní rozpravy řečeno.

My členové hlavních evropských politických rodin zcela oprávněně kritizujeme euroskeptiky, protože nevěří v Evropu. Já se však domnívám, že skutečný problém možná spočívá v tom, že v Evropu nevěříme ani my sami, a tak nemůžeme euroskeptiky vinit z něčeho, co je naší vlastní zodpovědností. Tvoříme hlavní evropské politické rodiny a vždy jsme zastávali silné, cílevědomé evropské názory. Skutečnost je ale taková, že všechny vlády, na nichž se podílejí naše politické strany, se starají o celé soukolí, aby bylo možné tyto ohromné politické projekty uskutečnit. V mnoha případech se tak to, co chtějí vykonat ve dne, přes noc vrátí do původního stavu.

To nám přináší ještě větší zodpovědnost, neboť pokud nejsme schopni prostřednictvím diskuse realizovat určité projekty, od eurobondů – abych byl konkrétní – po vydávání dluhopisů Evropské unie, bude pro nás velmi obtížné vysvětlovat našim občanům, že my jsme tytéž strany, které doma ze všeho viní Evropu a tvrdí, že z krize se vzpamatujeme pouze tehdy, až Evropa omezí své výdaje.

Jsem přesvědčen, že jde o zásadu základní zodpovědnosti, která, když se na ni zapomene, skončí ztrátou samotné podstaty evropského projektu a my přijdeme o důvěryhodnost výměnou za prázdné sály a opuštěné volební urny, až se bude na věci podílet jen 40 % našich občanů.

  Anni Podimata (S&D). – (EL) Pane předsedající, pokud lze z rozhodnutí z posledního zasedání Evropské rady vyvodit jeden hlavní závěr, je to ten, že se jí nepodařilo trhy přesvědčit a uklidnit je. Trhy mají v dnešní době první i poslední slovo a my bychom se měli ptát proč.

Možná je to proto, že kromě velmi přísných pravidel rozpočtové disciplíny si uvědomují, že trhlinu v hospodářské a politické soudržnosti eurozóny spíš rozšiřujeme, než abychom ji řešili?

Nebo je to možná proto, že zacházení, které jedna skupina států, zatímco všechno ostatní zůstalo stejné, vyhradila dobré myšlence vytvořit stálý mechanismus pro řízení krizí, v praxi zdánlivě zbavilo tento mechanismus jakékoli přidané hodnoty, což vyslalo trhům špatný signál a vystavilo nás riziku, že nám nakonec zůstane mechanismus, který bude sebenaplňujícím proroctvím řízeného bankrotu?

Jestliže jsme skutečně odhodláni zapojit soukromý sektor, abychom břemeno rozdělili, proč zarputile odmítáme pokročit vpřed a přijmout na evropské úrovni daň z transakcí?

A konečně, proč nedokážeme pochopit, že mezi zpřísňováním pravidel rozpočtové disciplíny a stálým mechanismem pro řízení krizí existuje propast? Tuto propast bychom mohli překlenout, kdybychom se rozhodli vážně uvažovat o vytvoření společného mechanismu pro řízení části dluhu členských států prostřednictvím eurobondů.

  Danuta Maria Hübner (PPE). – Pane předsedající, nejprve mi dovolte poznamenat, že dlouhodobé podmínky konkurenceschopnosti se budou v jednotlivých členských státech lišit ještě léta. Strukturální příčiny nerovnováhy tak budou přetrvávat, zatímco správa ekonomických záležitostí zůstane jakožto teprve vznikající proces poměrně slabá.

V této souvislosti je naprosto zásadní, aby Komise vyzkoušela, nejprve při prvním průzkumu meziročního růstu po zahájení evropského semestru 2011, co nejvíce součástí nové správy ekonomických záležitostí bude možné, především význam přehledu výsledků a jeho operační schopnosti.

Zadruhé chápu, že systém plně automatických sankcí by vyžadoval změnu Smlouvy a že navrhovaný systém nás může dovést jen tak daleko, kam dosahují hranice Smlouvy. Proto důvěřuji Komisi a Radě, že udělají vše pro to, aby se vyhnuly dalším fázím projednávání, které by celý proces jen zbytečně zdržely.

Zatřetí, hospodářský stav EU není pouhým součtem stavů jednotlivých států. Navíc, protože je systém založen na identifikaci těch členských států, které se neumí chovat, napravování jejich prohřešků by mohlo mít negativní dopady.

Zejména napravování nerovnováhy může mít dopad na ostatní členské státy eurozóny i zbytek Unie. Na tyto potenciální důsledky je třeba brát ohled v jednotlivých opatřeních, aby se zlepšil hospodářský stav Unie jako celku.

A poslední věc, chápu, že úplné a hloubkové zhodnocení správy ekonomických záležitostí by vyžadovalo čas, který nemáme. Zde by mohlo pomoci to, že za poslední dva roky Komise získala značné a podrobné poznatky a naučila se rozumět fungování 27 ekonomik, a proto chci nyní vyzvat ke dvěma krokům. Zajistěte porovnatelnost všech prvků a vztahů mezi vnitřní a vnější nerovnováhou.

(Předsedající řečníka přerušil)

(Rozprava byla přerušena)