Seznam 
 Předchozí 
 Další 
 Úplné znění 
Rozpravy
Pondělí, 6. června 2011 - Štrasburk Vydání Úř. věst.

15. Výročí deportace obyvatel pobaltských států v roce 1941
Videozáznamy vystoupení
PV
MPphoto
 

  Předsedající. – Dámy a pánové, tento měsíc uplyne 70 let od masových deportací, které v pobaltských státech, okupovaných od roku 1940, prováděly sovětské orgány. Cílem těchto deportací bylo především připravit Estonsko, Lotyšsko a Litvu o společenské a politické elity. Vědci a zástupci politických kruhů byli eliminováni, a eliminovány byly rovněž osoby známé svým svobodným myšlením. Dnes je naší společnou povinností vzdát čest památce stovek tisíc obětí sovětského teroru v pobaltských státech a co nejrozhodněji odsoudit totalitní systém a zločiny proti lidskosti spáchané jeho představiteli. Z utrpení se v litevském, lotyšském a estonském národu zrodily odhodlání a síla bojovat za nezávislost a vrátit se o půl století později do sjednocené Evropy.

Dále bych vám rád připomenul, že dne 22. června, tedy za dva týdny, uplyne 70 let od chvíle, kdy byl Sovětský svaz napaden hitlerovským Německem. Tento útok znamenal rozvázání jejich někdejšího spojenectví a tajného paktu mezi Hitlerem a Stalinem uzavřeného v srpnu 1939, který rozdělil Evropu. Máme tu tedy řadu výročí, která jsou významná a jež si my a celá Evropa musíme připomínat, domnívám se ovšem, že přítomnost našich kolegů poslanců z Litvy, Lotyšska a Estonska je důkazem toho, že se Evropané dokáží s nepřízní osudu poprat a překonat velké napětí, a díky tomu zde naši kolegové poslanci mohou být s námi, zvláště dnes.

 
  
MPphoto
 

  Tunne Kelam, jménem skupiny PPE. – Pane předsedající, děkuji vám za vaše laskavá slova solidarity.

Před sedmdesáti lety došlo v Sověty okupovaných pobaltských státech k brutální deportaci padesáti tisíc Litevců, Lotyšů a Estonců z jejich domovů. Převedeme-li poměr padesáti tisíc ku populaci tří pobaltských států čítající 5,5 milionů obyvatel na počet obyvatel ve Spojeném království či Francii, odpovídá těchto padesát tisíc pobaltských deportovaných 432 tisícům deportovaných obyvatel Spojeného království či 363 tisícům deportovaných osob z Francie. Bohudík se v těchto zemích nic takového nestalo.

Jak řekl pan předseda, již v květnu roku 1941 se sovětské vedení rozhodlo provést čistky a zbavit Litvu, Lotyšsko a Estonsko protisovětských elementů v politických a hospodářských elitách. Deportovaní byli převezeni ve vagonech pro dobytek na sovětskou Sibiř a daleký sever, kde byli vystaveni hladu, zimě a nucené práci. Muži byli odděleni od svých rodin a odvezeni do vězeňských táborů, kde mnozí z nich zemřeli či byli popraveni. Na mnoha místech zemřela téměř polovina všech deportovaných.

Deportace z roku 1941 zasadily demokratické občanské společnosti ničivý úder. Všeobecné násilí způsobilo obětem hluboká psychická traumata a přineslo dlouhá léta obav, potlačovaných emocí, autocenzury a pasivity. Následně zavládnul pocit, že spravedlnost nemůže nikdy zvítězit. Dovolte mi citovat držitele Sacharovovy ceny Sergeje Kovaljova, podle nějž není pochyb, že v moderní terminologii jsou tyto činy označovány jako zločiny proti lidskosti. Připomínka deportací v Pobaltí je tudíž po 70 letech příležitostí k hlubšímu pochopení toho, že vaše minulost je i naší minulostí a naopak. Dokonalá obeznámenost se zločiny proti lidskosti z roku 1941 by měla být nedílnou součástí naší společné evropské historie.

Vážení kolegové, rád bych vám všem poděkoval za pozornost a za solidaritu, na niž obyvatelé pobaltských zemí tak dlouho čekali.

(Potlesk)

 
  
MPphoto
 

  Hannes Swoboda , jménem skupiny S&D.(DE) Pane předsedající, pane Kelame, vážení poslanci z pobaltských států, dámy a pánové, právě dnes si připomínáme vyhnání a masové deportace z pobaltských států. Tato vyhnání patří mezi nejtemnější události evropské historie. Uplynulé století bylo, a nikoli bezdůvodně, označeno za století vyhnání. Dnes prokazujeme úctu všem obětem těchto nelidských činů.

V této souvislosti žádáme o řádné prošetření sovětské historie, a zejména zvěrstev páchaných v době stalinismu. Rusko dnešních dnů by to nemělo vnímat jako politický útok, nýbrž jako poskytnutí podpory při zabývání se vlastní historií, která má, stejně jako historie jiných evropských zemí, své pozitivní i negativní momenty.

Stejně tak, jako si připomínáme oběti z pobaltských států, myslíme současně na Armény, kteří byli počátkem minulého století vyhnáni z Turecka. Připomínáme si tzv. výměnu obyvatelstva mezi Tureckem a Řeckem. Deportace v Evropě dosáhly vrcholu zejména v polovině století vinou nacistického režimu a komunistického režimu v Sovětském svazu. Hluboké rány zanechala i vyhnání po druhé světové válce a rovněž vyhnání během války v bývalé Jugoslávii.

Nesmíme však zapomínat, že vyhnání bylo charakteristickým rysem rovněž pro mnohé koloniální nadvlády. Musíme vyzvat k vážné diskusi o jednotlivých podobách vyhnání a důvodech, proč k nim došlo. Ta by měla zahrnovat i vyšetření viny a potrestání viníků, do té míry, v jaké je to dnes ještě možné, jako je tomu nyní například v případu Ratka Mladiče. Rozhodující odpovědí na všechny tyto události je nicméně sjednocování Evropy, zejména s nezávislými pobaltskými státy, a jasný závazek pokračovat v dosud nedokončeném evropském sjednocovacím procesu. Tento historický úkol dlužíme nejen sobě samým, nýbrž, a to především, i obětem mnohých vyhnání, ke kterým dochází v Evropě. Mnozí politikové ze všech zemí Evropy, ze západu i východu, pracovali na jeho naplnění. Jedním z příkladů je Gdaňská deklarace, kterou podepsali polský prezident Kwašniewski a německý prezident Rau.

Chceme-li se poučit z minulosti, musíme být bdělí a všímat si již prvních příznaků počínajícího vyhnání, jako je tomu například v případě Romů. Musíme odmítnout veškerá prohlášení obdobná těm, že musíme poslat přistěhovalce z arabských zemí na jejich lodích zpět přes Středozemní moře, a musíme se bránit, jestliže někdo chce zvrátit naše výdobytky Evropy bez hranic a opět se vrátit k úzkoprsému nacionalismu.

Vyjádřeme naši nejhlubší úctu všem obětem vyhnání a deportací, zůstaňme však jednotní v naší snaze o další sjednocování Evropy, což je jediná skutečná záruka proti politice, která přinesla lidem v Evropě i jinde v posledním století tolik utrpení. Nesmíme nikdy zapomenout.

Už se to nesmí nikdy stát. Tyto požadavky zazněly bezprostředně po druhé světové válce. Dodnes jsou stejně platné a nejlepší odpovědí na ně je sjednocená Evropa.

(Potlesk)

 
  
MPphoto
 

  Leonidas Donskis, jménem skupiny ALDE. (LT) Pane předsedající, deportace obyvatel pobaltských zemí v roce 1941 byly jednou z nejdramatičtějších a nejtragičtějších událostí dvacátého století. Byla to pro Litvu, Lotyšsko a Estonsko, jejich politickou komunitu a obecně jejich civilizovaný život velká rána, která tyto národy a země izolovala na dalších pět desetiletí. Stejně závažný zásah to představovalo pro evropskou solidaritu a pospolitost. Tato izolace skončila až v roce 1991, kdy bylo konečně možné o tomto přelomu v historii pobaltských národů mluvit. Skutečný konec rozdělení Evropy však nastal v roce 2004, kdy se pobaltské země staly členy Evropské unie. Cílená deportace nevinných civilistů, zpravidla těch nejvzdělanějších a nejschopnějších, byla nedílnou součásti sociálního inženýrství praktikovaného za éry stalinismu a boje proti jednotlivcům i národům, jejich paměti a důstojnosti. Přes to všechno můžeme zakončit v optimistickém tónu. Pane předsedající, dámy a pánové, skutečnost, že dnes můžeme zmínit 70. výročí deportace nevinných lidí v pobaltských zemích, a že jsme uznali, že se jednalo o deportaci, navrací Evropě její důstojnost, solidaritu a naši politickou kolektivní paměť.

 
  
MPphoto
 

  Roberts Zīle, jménem skupiny ECR.(LV) Pane předsedající, ačkoli deportace v pobaltských státech, k níž došlo 14. června 1941 a ve druhé vlně pak v březnu 1949, způsobily, že tisíce nevinných lidí byly po mnoho let vystaveny ponižování na Sibiři a v táborech smrti, Evropa ani světové veřejné mínění dosud tuto skutečnost neuznaly. Od druhé světové války uplynulo více než 65 let. Strašlivé zločiny proti lidskosti, které páchal Hitlerův totalitní režim, byly pojmenovány a potrestány již dávno. Ovšem genocida stalinistického režimu ve východoevropských zemích a Rusku samotném je stále v některých moderních politických kruzích považována za téma, o němž se raději nehovoří, a dokonce ani Evropská unie zatím tuto záležitost plně nevyhodnotila. Zločiny komunistického režimu zanechaly trvalý negativní vliv na psychice obyvatel pobaltských států. Komunistický režim, abych citoval Alexandra Solženicyna, byl založen na lžích a teroru a byl to nemocný systém, který byl pro lidskou povahu nepřijatelný. Zničil mravní hodnoty lidí, jejich tradice, solidaritu a sebedůvěru. Proč musejí moji krajané stále ještě poslouchat moskevskou verzi, že k žádné okupaci pobaltských zemí ve skutečnosti nedošlo, že pobaltské země nebyly okupovány na základě Hitlerova (Molotovova-Ribbentropova) paktu a že se v létě roku 1940 jednalo o rozhodnutí pobaltských zemí pro socialismus? Proč musíme já i moji krajané stále poslouchat historku o „osvobození“ od těchto deportovaných, kteří patřili k nejvzdělanějším – a těm nejlepším – lidem v pobaltských státech? Z tohoto důvodu bych rád apeloval na Evropskou komisi, aby poskytla veškerou potřebnou podporu náležitému prošetření zločinů komunistického režimu, které požadovali ministři spravedlnosti několika členských států včetně všech pobaltských států, a završila tento nedokončený úkol, jímž je vyhodnocení zločinů všech totalitních režimů. Děkuji.

 
  
MPphoto
 

  Franz Obermayr (NI).(DE) Pane předsedající, v Paktu o neútočení uzavřeném mezi Němci a Sověty vytyčili Hitler a Stalin své oblasti zájmu ve střední Evropě, přičemž důsledky byly, obzvláště pro pobaltské státy, ničivé. Stejně, jako to učinili v Bělorusku, Sověti záhy naplánovali deportaci předních skupin společnosti v pobaltských státech a k prvním masovým deportacím došlo v noci ze 13. na 14. června. Lidé byli odvedeni ze svých domovů, aniž by byli předem varováni a aniž by jim bylo sděleno obvinění.

Estonský parlament v roce 2002 prohlásil tyto deportace za zločiny proti lidskosti. 14. červen je v Estonsku na památku těchto událostí státním svátkem. Je to den, který je dnem vzpomínek a zármutku, avšak je to zároveň znamení toho, že oceňujeme demokracii a nezávislost, jichž dnešní Estonsko dosáhlo. V Evropě i na celém světě 14. červen upozorňuje na často zapomenuté utrpení malých států a národů, zejména v bývalém Sovětském svazu.

 
  
MPphoto
 

  Předsedající. – Rozprava je ukončena.

 
Právní upozornění - Ochrana soukromí