Evropský parlament,

-   s ohledem na směrnici Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb(1)(směrnice o vysílání pracovníků),

-   s ohledem na sdělení Komise k provádění směrnice 96/71/ES v členských státech (KOM(2003)0458),

-   s ohledem na sdělení Komise s názvem Pokyny pro vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb(KOM(2006)0159)(pokyny),

-   s ohledem na zprávu Komise o provádění směrnice 96/71/ES (SEK(2006)0439)(zpráva o službách),

-   s ohledem na své usnesení ze dne 15. ledna 2004 k provádění směrnice 96/71/ES v členských státech(2),

-   s ohledem na články 27 a 34 Listiny základních práv Evropské unie,

-   s ohledem na úmluvu č. 143 Mezinárodní organizace práce (MOP) o migrujících pracovnících,

-   s ohledem na rámcové rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. února 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut(3),

-   s ohledem na rozsudky Soudního dvora Evropských společenství ze dne 9. srpna 1994 ve věci C-43/93, Vander Elst(4), ze dne 23. listopadu 1999 ve spojených věcech C-369/96 a C-376/96, Arblade(5), ze dne 25. října 2001 ve spojených věcech C-49/98, C-50/98, C-52/98 C-54/98, C-68/98 a C-71/98, Finalarte(6), ze dne 7. února 2002 ve věci C-279/00, Komise v. Itálie(7), ze dne 12. října 2004 ve věci C-60/03, Wolff & Müller GmbH(8), ze dne 21. října 2004 ve věci C-445/03, Komise v. Lucembursko(9), ze dne 19. ledna 2006 ve věci C-244/04, Komise v. Německo(10),

-   s ohledem na směrnici Rady 91/533/EHS ze dne 14. října 1991o povinnosti zaměstnavatele informovat zaměstnance o podmínkách smlouvy nebo zaměstnaneckého vztahu(11),

-   s ohledem na článek 45 jednacího řádu,

-   s ohledem na zprávu Výboru pro zaměstnanost a sociální věci a stanovisko Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů (A6-0308/2006),

A.   vzhledem k tomu, že směrnice o vysílání pracovníků má dva důležité cíle: zaručit volný pohyb osob a služeb a zároveň zaručit, aby se na vysílané pracovníky vztahovaly podmínky týkající se minimální mzdy, pracovních podmínek a ochrany zdraví a bezpečnosti při práci platné v hostitelské zemi, což je v souladu s článkem 3 směrnice o vysílání pracovníků; vzhledem k tomu, že je důležitým nástrojem k zajištění spravedlivého zacházení,

B.   vzhledem k tomu, že normy a podmínky stanovené v článku 3 směrnice o vysílání pracovníků by měly být považovány pouze za minimální normy; vzhledem k tomu, že čl. 3 odst. 7 směrnice o vysílání pracovníků stanoví, že podmínky stanovené v čl. 3 odst. 1 až 6 nebrání vytvoření pracovních podmínek, které jsou pro pracovníky ještě příznivější,

C.   vzhledem k tomu, že podle čl. 2 odst. 2 směrnice o vysílání pracovníků je hostitelská země povinna vymezit pojem pracovníka; dále vzhledem k tomu, že výše uvedená zpráva Komise o službách potvrzuje, že rozhodující je přitom skutečná pracovní situace v hostitelské zemi,

D.   připomínaje, že vzhledem k tomu, že ve svém postoji ze dne 16. února 2006 Parlament vypouští články 24 a 25 navrhované směrnice o službách na vnitřním trhu(12),

E.   vzhledem k tomu, že ve věci Wolff & Müller Soudní dvůr rozhodl, že opatření hostitelské země – jež mají zabránit nekalé hospodářské soutěži a zajistit, že se na vysílané pracovníky budou vztahovat minimální normy stanovené v článku 3 směrnice o vysílání pracovníků – jsou oprávněná, a že taková cílená ochranná opatření jsou opodstatněným omezením volného poskytování služeb,

F.   vzhledem k tomu, že ve věci Wolff & Müller Soudní dvůr rozhodl, že volné poskytování služeb a poctivá hospodářská soutěž nemusí být nutně v rozporu se zajištěním ochrany pracovníků,

G.   vzhledem k tomu, že zásada rovného zacházení uvedená ve směrnici o vysílání pracovníků působí ve dvou směrech – jednak jako rovné zacházení s podniky v rámci volného pohybu služeb a jednak jako rovné zacházení s vyslanými zaměstnanci, pokud se týká místa, kde platí minimální normy pro pracovní a smluvní podmínky uvedené v článku 3,

H.   vzhledem k tomu, že Komise ve svých pokynech vyzývá k opatřením, jež mají zabránit tomu, aby se minimální normy ochrany a práva obcházely v neprospěch vysílaných pracovníků,

I.   vzhledem k velmi malému množství stížností, které Komise obdržela v souvislosti se zaváděním směrnice o vysílání pracovníků, a k omezenému množství řízení pro porušení práva, která Komise vedla, zdůrazňuje skutečnost, že si lidé nejsou vědomi svých práv podle této směrnice, a proto se nedaří dosáhnout jejích cílů,

J.   vzhledem k tomu, že partneři při kolektivním vyjednávání mohou sehrávat důležitou roli při úspěšném provádění směrnice o vysílání pracovníků a že plošné posílení sociálních partnerů a větší přeshraniční spolupráce proto rozhodující měrou přispívá k požadované zásadě rovnosti; vzhledem k tomu, že uznává, že patrně v mnoha zemích většinou pracovníci nejsou členy odborových organizací a často dostávají informace o svých právech a povinnostech jako poslední,

K.   vzhledem k tomu, že by bylo vhodné, aby sociální partneři v členských státech, kde se směrnice provádí na základě kolektivních dohod, měli přímý přístup k informacím o vysílajících podnicích, takže by mohli provádět kontrolu, kterou v jiných členských státech provádějí orgány, jež takový přístup k informacím o podnicích mají,

L.   vzhledem k tomu, že tam, kde dvoustranné a třístranné smlouvy mezi členskými státy a partnery při kolektivním vyjednávání vzájemně uznávají příslušné vnitrostátní předpisy o bezpečnosti práce a pracovních podmínkách, se úspěšně předchází obcházení vnitrostátních norem, což také zlepšilo spolupráci kontaktních míst, resp. výměnu informací mezi odborovými organizacemi,

M.   vzhledem k tomu, že směrnice o vysílání pracovníků je stále potřebná k poskytování právní jistoty vyslaným pracovníkům a podnikům; dále vzhledem k tomu, že je třeba, aby Komise zaujala aktivní postoj při vytváření účinnější a výkonnější spolupráce mezi členskými státy, jejich kontaktními místy a orgány inspekce práce, obzvláště s cílem čelit nekalé hospodářské soutěži a sociálnímu dumpingu,

N.   vzhledem k tomu, že členské státy patnáctky EU se v klauzuli o preferenčním zacházení ve smlouvě o přistoupení zavázaly k tomu, že k státním příslušníkům z deseti nových členských států nebudou, pokud se jedná o svobodu pohybu, přistupovat méně příznivě než k státním příslušníkům z třetích zemí; vzhledem k tomu, že je to možné, pouze pokud je příslušným orgánům známo místo pobytu státních příslušníků ze třetích zemí; vzhledem k tomu, že hostitelské členské státy nesmějí ukládat vysílaným pracovníkům z třetích zemí dodatečné podmínky, jestliže byli přijati v souladu s právními předpisy do pracovního poměru poskytovatelem služeb usazeným v některém členském státě,

1.   konstatuje, že Komise ve svých pokynech uznává jak sociální cíl směrnice o vysílání pracovníků, tak i plnou zodpovědnost hostitelské země za prosazování tohoto cíle tím, že zaměstnancům dočasně vyslaným do zahraničí zaručí během jejich pobytu ochranu a práva; domnívá se, že Komise by měla vyzvat členské státy, aby převzaly tuto odpovědnost a zároveň zaručily práva podniků poskytovat přeshraniční služby podle článku 49 Smlouvy o ES;

2.   zdůrazňuje, že obtíže, které nastaly při provádění směrnice o vysílání pracovníků, částečně souvisejí s tím, že nebyla provedena ve vnitrostátním právu všemi členskými státy, a vyzývá Komisi, aby průběžně informovala Parlament o postupech v případě porušení směrnice ze strany členských států, které dosud směrnici neprovedly ve vnitrostátním právu; upozorňuje rovněž na obtíže s prováděním směrnice o vysílání pracovníků v důsledku odlišných výkladů některých klíčových pojmů, jak např. pracovník, minimální mzda a dílčí smlouvy, obtíže pracovníků a malých podniků při získávání informací a obtíže při dohlížení na dodržování směrnice;

3.   konstatuje, že pokyny Komise usilují o lepší provádění směrnice o vysílání pracovníků s cílem omezit v členských státech stávající překážky, které ve snaze zajistit ochranu pracovníků vážně omezují účinné vysílání pracovníků; konstatuje však, že Komise ve své interpretaci právních předpisů v některých případech překračuje hranice stanovené judikaturou Soudního dvora; konstatuje, že Komise v závěrech uvedených v pokynech uznává, že kontrolní opatření musí být jasněji určena a že se musí zlepšit přístup k informacím; očekává však přijetí přiměřených zákonných nápravných prostředků závazného charakteru k prosazování směrnice;

4.   vyzývá Komisi, aby předložila návrh směrnice o podmínkách pro posádky plavidel pro přepravu zboží a cestujících mezi členskými státy;

5.   konstatuje, že ke klíčovým praktickým obtížím při úspěšném provádění této směrnice patří problém zdvojeného vysílání a že ke zvládnutí tohoto problému je třeba lepší koordinace mezi členskými státy a lepších přihlašovacích postupů;

6.   poukazuje na konstatování v pokynech Komise, že v některých členských státech se v praxi směrnice o vysílání pracovníků neprovádí, a vyzývá Komisi, aby v této souvislosti zahájila odpovídající postupy ve věci porušení Smlouvy;

Pracovní vztahy a definice "zaměstnance"

7.   vyslovuje souhlas s analýzou v pokynech Komise, v níž se uvádí, že směrnice o vysílání pracovníků není vhodným rámcem pro řešení otázek týkajících se právní situace osob samostatně výdělečně činných; ze zpráv vycházejících z praxe vyvozuje závěr, že zdánlivá samostatnost je nejčastěji používanou strategií podniků pro obcházení minimálních požadavků uvedených v čl. 3 odst. 1 směrnice o vysílání pracovníků;

8.   vyzývá členské státy, aby s ohledem na studii profesora Perulliho o ekonomicky závislé práci / pseudozávislé práci mimo pracovní poměr (částečně závislá činnost mimo pracovní poměr: právní, sociální a ekonomické aspekty) upravily své definice "zaměstnanců" tak, aby bylo možné zřetelně rozlišit postavení "podnikatelů", včetně ekonomicky nezávislých podnikatelských subjektů pracujících pro různé – na sobě nezávislé – podniky, na straně jedné, a "zaměstnanců", kteří z organizačního a ekonomického hlediska vykonávají pod dohledem a za úplatu závislou činnost, na straně druhé;

9.   konstatuje, že Soudní dvůr vícekrát formuloval podrobná kritéria umožňující rozlišovat kategorie "zaměstnance" a "osoby samostatně výdělečně činné"; domnívá se – vzhledem k pravomoci členských států rozhodnout o tomto postavení s ohledem na pracovní právo –, že Komise by měla zajistit, aby rozlišení bylo v souladu s pokyny stanovenými Soudním dvorem; vyzývá Komisi, aby o tom naléhavě zahájila jednání s členskými státy s cílem zajistit průhlednost a jednotnost kritérií určujících status zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné s ohledem na pracovní právo;

10.   poukazuje na to, že prokázat, že osoba předstírající samostatnou výdělečnou činnost je ve skutečnosti zaměstnancem, je v současnosti obtížné a zdlouhavé, a že do doby, než bude k dispozici potřebný důkaz, může vyslaný pracovník dokončit práci a vrátit se domů;

11.   vyzývá k podpoře výměn mezi orgány inspekce práce členských států s cílem umožnit společnou kampaň proti osobám, které předstírají, že jsou samostatně výdělečně činné, a to zejména prostřednictvím výměny informací;

12.   konstatuje, že stávající judikatura uznává právo hostitelského členského státu požadovat dokumenty potřebné k ověření, zda jsou dodrženy podmínky zaměstnání stanovené směrnicí pro vysílání pracovníků; je toho názoru, že tyto požadavky na předložení dokumentů, pokud jsou přiměřené, by neměly být omezeny pouze na výkazy práce nebo dokumenty týkající se podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví na pracovišti; zdůrazňuje, že členský stát, v němž podnik normálně působí (vysílající stát), je povinen poskytnout hostitelskému státu formulář E101, který prokazuje, že vyslaný pracovník je účastníkem systému sociálního zabezpečení ve vysílajícím státě;

13.   konstatuje, že mohou vzniknout rozdíly v podmínkách zaměstnání v členských státech, které nezavedly ustanovení podle dle čl. 3 odst. 9 této směrnice, aby zajistily, že vyslaní pracovníci dočasně najímaní přes agentury budou mít takové podmínky, jaké se uplatňují vůči dočasným pracovníkům v členském státě, kde se práce provádí; vyzývá dotyčné členské státy, aby přijaly opatření s cílem ukončit tuto diskriminaci;

Zajištění pracovních podmínek podle článku 3 směrnice o vysílání pracovníků

14.   opakuje, že směrnice o vysílání pracovníků stanoví minimální základní předpisy pro ochranu pracovníků a zaměstnanců platné pro vyslané pracovníky na jejich území a nebrání členským státům ukládat jiné podmínky práce a zaměstnání stanovené v kolektivních dohodách, které mají všeobecnou platnost, ani ukládat jiné podmínky práce a zaměstnání, pokud jde o veřejný pořádek; nesouhlasí s restriktivním výkladem kogentních ustanovení, který podává Komise, obzvláště zavedením ustanovení úmluvy ze dne 19. června 1980 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (KOM(2005)0650);

15.   konstatuje, že odbory jako partneři při kolektivním vyjednávání přebírají v mnoha členských státech samostatné úkoly při sledování a kontrole a že Komise při řízení před Soudním dvorem(13) prohlásila, že zvláštní forma severských kolektivních vyjednávání je v souladu se Smlouvou o ES a směrnicí o vysílání pracovníků;

16.   domnívá se, že v členských státech, kde jsou sociální partneři (spolu)odpovědní za řádné provádění směrnice o vysílání pracovníků, je potřeba, aby existovala osoba, jež by mohla jednat jakožto představitel vysílající společnosti, aby bylo možné v těchto případech uplatňovat předpisy a podmínky směrnice o vysílání pracovníků;

17.   konstatuje, že v případě, kdy nejsou uzavřeny zvláštní kolektivní dohody uvedené v čl. 3 odst. 8 směrnice o vysílání pracovníků, se použijí vnitrostátní právní předpisy platné pro pracoviště a podmínky zaměstnání, včetně zákonných ustanovení o minimální mzdě;

18.   konstatuje, že všechna opatření, která pracovníkům vysvětlují jejich práva a informují je také o mzdě, jež jim náleží, přispívají k úspěšnému provádění směrnice o vysílání pracovníků; domnívá se, že informace a povědomí o právech a nárocích, které uděluje tato směrnice, musí být naléhavě zdokonaleny pro všechny zúčastněné strany; vyzývá Komisi, aby aktivně tato opatření podporovala; vítá proto iniciativu Komise věnovanou webové stránce pro vyslané pracovníky, která obsahuje přímé odkazy na vnitrostátní právní předpisy týkající se vysílání pracovníků; upozorňuje na to, že tyto informace by měly být poskytovány v příslušných jazycích;

19.   domnívá se, že účinného provádění směrnice o vysílání pracovníků lze dosáhnout nikoli enormní byrokracií, ale naopak zvýšením informovanosti a jednoduchými postupy umožňujícími lidem seznámit se se svými právy; vyzývá proto Evropskou nadaci pro zlepšení životních a pracovních podmínek (EUROFOUND) v Dublinu, aby vytvořila pokyny pro osvědčené postupy pro přípravu informací pro zaměstnance a zaměstnavatele;

20.   zdůrazňuje význam zachování práva hostitelské země stanovit minimální mzdu podle čl. 3 odst. 1 směrnice o vysílání pracovníků, ale vyzývá členské státy, které stanovily minimální výplatu mzdy na základě kolektivní dohody, aby usnadnily přístup k informacím o minimální mzdě podnikům, které se chtějí usadit v jiném členském státě;

21.   s politováním konstatuje nedostatky ve spolupráci mezi různými orgány na evropské i vnitrostátní úrovni s odvětvovými sociálními partnery, kteří mají velmi významnou úlohu, a očekává, že Komise bude podněcovat spolupráci mezi vnitrostátními kontaktními místy a těmito odvětvovými sociálními partnery; domnívá se, že na evropské úrovni je naléhavě třeba spolupráce mezi útvary Komise včetně skupiny expertů a odvětvových sociálních partnerů;

22.   vyzývá k účinným opatřením na ochranu pracovníků, kteří podají zprávu o porušování práv na svém pracovišti;

23.   konstatuje, že účast ve fondu náhrad mezd za dovolenou poskytuje vyslaným pracovníkům podle všeobecně závazných kolektivních smluv v jednotlivých členských státech dodatečnou ochranu a že přímá platba pracovníkům je podle rozsudku Soudního dvora ve věci Finalarte přiměřená, což znamená, že vysílající organizace může být povinna odvádět příspěvky do fondu náhrad mezd za dovolenou, který musí být otevřený také pro vyslané pracovníky, aby mohli také využívat jeho výhod; považuje proto za nutné, aby byli vyslaní pracovníci o předpisech takových fondů náhrad mezd za dovolenou podrobně informováni;

24.   konstatuje, že v některých odvětvích vyvíjejí sociální partneři informační nástroje s vysvětlením podmínek, které se uplatňují pro vyslané pracovníky; vyzývá členské státy, aby prosazovaly shromažďování takových informací v dalších oblastech hospodářských činností se snahou usnadnit pracovníkům stejně jako zaměstnancům přístup k těmto zásadním informacím a zlepšit dodržování této směrnice o vysílání pracovnků;

25.   zdůrazňuje, že odborníci v současné době zpracovávají situaci v jednotlivých zemích, což může rozšířit obsah pokynů Komise; doporučuje, aby pokyny Komise vzaly tato doplnění plně v úvahu a překlenuly tak mezeru v poskytování informací;

26.   konstatuje, že veřejné orgány mají jasnou odpovědnost a musí podstatně přispět k omezení nekalé hospodářské soutěže zadáváním zakázek pouze těm, kteří dodržují všechny předpisy platné v hostitelské zemi s ohledem na článek 3 směrnice o vysílání pracovníků; v této souvislosti poukazuje na článek 55 směrnice o zadávání veřejných zakázek(14), podle níž mohou zadavatelé zakázek vyžadovat prohlášení o bezpečnosti práce a pracovních podmínkách, pokud jsou nabídky vzhledem k poskytnutým výkonům neobvykle nízké;

27.   domnívá se, že podniky vysílající pracovníky a generální dodavatelé, v případě, že se zakázky zadávají subdodavatelům, by měli být pokládáni za společně odpovědné za životní podmínky vyslaných zaměstnanců v hostitelské zemi a zajistit, že tyto podmínky budou dobré;

28.   odvolává se na rozsudek Soudního dvora ve věci Wolff & Müller, v němž Soudní dvůr rozhodl, že uzákoněný systém odpovědnosti hlavního dodavatele přispívá k zajištění ochrany pracovníka, a je proto závažným důvodem obecného zájmu; vyzývá ty členské státy, které ještě takový právní předpis nemají, aby tento nedostatek ihned napravily; vyzývá Komisi, aby navrhla evropský legislativní rámec upravující společnou a individuální odpovědnost hlavního nebo nejdůležitějšího podniku za účelem vypořádání se se zneužíváním přeshraničních pracovníků v rámci dílčích smluv a s cílem vybudovat průhledný a konkurenceschopný vnitřní trh pro všechny podniky;

Zajištění účinné kontroly

29.   konstatuje, že vnitrostátní orgány mají na základě stávající judikatury přijmout přiměřená opatření, aby zajistila sledování toho, jak jsou dodržovány minimální požadavky stanovené v článku 3 směrnice o vysílání pracovníků; podporuje závěr Komisi, že hostitelská země by měla mít možnost požadovat prohlášení poskytovatele služeb předem, což jí umožní ověřit, zda jsou dodrženy podmínky zaměstnání;

30.   domnívá se, že společný dohled nad dodržováním pravidel má podstatné administrativní výhody před dvoustranným kontaktem mezi členskými státy; vyzývá proto Komisi, aby koordinovala dohled členských států nad dodržováním směrnice podniky v hostitelské zemi;

31.   konstatuje, že opatření ve smyslu článku 5 směrnice o vysílání pracovníků jsou účinná pouze tehdy, pokud mají i sankční účinek; upozorňuje však, že to předpokládá možnost doručení rozhodnutí o uložení pokuty zástupci podniku, neboť v rámci vzájemného uznávání trestů může být postih dále uplatňován pouze v případě, že trestní řízení bylo v hostitelské zemi právoplatně zahájeno;

32.   konstatuje, že Komise se zmiňuje o neefektivním fungování vnitrostátních kontaktních míst; konstatuje rovněž, že cíl učinit vnitrostátní kontaktní místa provozuschopnými je jednou z nejzásadnějších priorit Komise a členských států; odpovědnost za fungování vnitrostátních kontaktních míst sdílí Komise se členskými státy;

33.   rozhodně podporuje výzvu Komise adresovanou členským státům, aby přijaly opatření potřebná k vytvoření kontaktních míst a orgánů inspekce práce s vybavením a prostředky, které jim umožní účinně reagovat na požadavky na informace a spolupráci; vyzývá členské státy, aby zahájily přeshraniční spolupráci kontrolních orgánů; žádá Komisi, aby tuto spolupráci aktivně podporovala zlepšením dostupnosti informací na své webové stránce a vytvořením závazného kontaktního místa pro vyslané pracovníky a sociální partnery hostitelské země a později trvalé struktury přeshraniční spolupráce;

34.   konstatuje, že Komise schválí do 12 měsíců od přijetí svých pokynů zprávu popisující situaci ve všech členských státech, pokud jde o všechny aspekty uvedené v pokynech, za účelem vyhodnocení pokroku učiněného v těchto záležitostech; trvá na tom, že tato zpráva by měla zahrnout také úsilí vynaložené k vyřešení právních záležitostí v souvislosti se zprávou o službách; požaduje, aby byla s Parlamentem tato zpráva řádně konzultována s cílem rozhodnout, zda je změna této směrnice nutná;

35.   vyzývá Komisi, aby každé dva roky předložila Parlamentu a Radě konkrétní údaje o provádění směrnice o vysílání pracovníků ve vnitrostátním právu a aby se přitom zaměřila na případy, v nichž došlo k porušení směrnice;

o
o   o

36.   pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Radě, Komisi, vládám členských států a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru.

(1) Úř. věst. L 18, 21.1.1997, s. 1. (2) Úř. věst. C 92 E, 16.4.2004, s. 404. (3) Úř. věst. L 76, 22. 3. 2005, s. 16. (4) Sb. rozh., 1994, I-3803. (5) Sb. rozh., 1999, I-8453. (6) Sb. rozh., 2001, I-7831. (7) Sb. rozh., 2002, I-1425. (8) Sb. rozh., 2004, I-9553. (9) Sb. rozh., 2006, I-10191. (10) Sb. rozh., 2006, I-885. (11) Úř. věst. L 288, 18.10.1991, s. 32. (12) Texty přijaté, P6_TA(2006)0061. (13) Věc C-341/05, Laval, probíhající řízení. (14) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby (Úř. věst. L 134, 30.4.2004, s. 114).