Evropský parlament,

-   s ohledem na dvousté výročí zrušení obchodu s otroky připadající na rok 2007,

-   s ohledem na Úmluvu o potírání obchodu se ženami a dětmi z roku 1921, jejímž je Japonsko signatářem,

-   s ohledem na Mezinárodní úmluvu Mezinárodní organizace práce č. 29 o nucené práci z roku 1930, kterou Japonsko ratifikovalo,

-   s ohledem na rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1325 (2000) o ženách, míru a bezpečnosti z roku 2000,

-   s ohledem na zprávu Gay McDougallové, zvláštní zpravodajky OSN o systematickém znásilňování, sexuálním otroctví a otrockých praktikách během ozbrojených konfliktů, ze dne 22. června 1998,

-   s ohledem na závěry a doporučení Výboru OSN proti mučení z jeho 38. zasedání ve dnech 9.–10. května 2007,

-   s ohledem na zprávu o studii zabývající se dokumenty nizozemské vlády o nucené prostituci nizozemských žen v Nizozemské východní Indii během japonské okupace zveřejněnou v roce 2004 v Haagu,

-   s ohledem na usnesení Kongresu Spojených států amerických přijaté dne 30. července 2007 a usnesení kanadského parlamentu přijaté dne 29. listopadu 2007,

-   s ohledem na čl. 115 odst. 5 jednacího řádu,

A.   vzhledem k tomu, že vláda Japonska během koloniální a válečné okupace Asie a tichomořských ostrovů od 30. let 20. století až do konce druhé světové války oficiálně nařizovala získávání mladých žen, které se ve světě staly známé jako "ianfu" neboli "ženy utěšitelky", a jejichž jediným úkolem bylo poskytovat sexuální služby císařským ozbrojeným silám,

B.   vzhledem k tomu, že systém "žen utěšitelek" zahrnoval znásilňování, nucené potraty, ponižování a sexuální násilí vedoucí k zmrzačení, smrti či k případným sebevraždám, a že se jednalo o jeden z nejrozsáhlejších případů obchodu s lidmi ve 20. století,

C.   vzhledem k tomu, že desítky případů "žen utěšitelek", které se dostaly před japonské soudy, skončily všechny zamítnutím žádostí žalující strany o odškodnění, navzdory tomu, že soudy v rozsudcích uznaly, že císařské ozbrojené síly byly do věci přímo i nepřímo zapojeny, a uznaly i odpovědnost státu,

D.   vzhledem k tomu, že většina obětí systému "žen utěšitelek" již zemřela a těm, které jsou stále naživu, je nyní 80 a více let,

E.   vzhledem k tomu, že četní vysoce postavení členové japonské vlády a úředníci učinili v uplynulých letech o systému "žen utěšitelek" omluvná prohlášení, zatímco někteří japonští úředníci v nedávné době projevili politováníhodnou snahu rozmělnit či odvolat tato prohlášení,

F.   vzhledem k tomu, že japonská vláda nikdy plně neodhalila celý rozsah tohoto systému sexuálního otroctví a že se některá nová povinná četba v japonských školách pokouší zmenšovat tragédii "žen utěšitelek" a dalších japonských válečných zločinů spáchaných za druhé světové války,

G.   vzhledem k tomu, že mandát Fondu asijských žen, soukromé nadace iniciované ze strany vlády, jejíž posláním byla realizace programů a projektů odškodnění za zneužívání a utrpení "žen utěšitelek", vypršel dne 31. března 2007,

1.   vítá vynikající vztahy mezi Evropskou unií a Japonskem založené na vzájemně sdílených hodnotách pluralitní demokracie, právního státu a dodržování lidských práv,

2.   vyjadřuje solidaritu se ženami, které se během druhé světové války staly oběťmi systému "žen utěšitelek";

3.   vítá prohlášení, které učinil hlavní tajemník japonské vlády Johei Kono v roce 1995 a tehdejší předseda vlády Tomiichi Murayama v roce 1994 o "ženách utěšitelkách", stejně jako usnesení japonského parlamentu (Diet) z let 1995 a 2005, jež vyjadřují omluvy válečným obětem, a to i obětem systému "žen utěšitelek";

4.   vítá iniciativu japonské vlády vytvořit v roce 1995 nyní rozpuštěný Fond asijských žen, soukromou nadaci financovanou z velké části z vládních zdrojů, který poskytl finanční kompenzaci několika stům "žen utěšitelek", avšak domnívá se, že tato humanitární iniciativa nemůže uspokojit žádosti obětí o právní uznání a odškodnění podle mezinárodního práva, jak uvedla ve výše uvedené zprávě z roku 1998 zvláštní zpravodajka OSN pro násilí páchané na ženách Gay McDougallová;

5.   žádá japonskou vládu, aby jasně a jednoznačně formálně uznala, že císařské ozbrojené síly nutily během japonské koloniální a válečné okupace Asie a tichomořských ostrovů od 30. let 20. století až do konce druhé světové války mladé ženy, ve světě známé jako "ženy utěšitelky", k sexuálnímu otroctví, omluvila se a uznala jejich historickou a právní odpovědnost;

6.   vyzývá japonskou vládu, aby zavedla efektivní administrativní mechanismy k odškodnění všech stále žijících obětí systému "žen utěšitelek" i rodin již zesnulých obětí;

7.   žádá Japonský parlament, aby přijal právní opatření k odstranění stávajících překážek bránících získání odškodnění u japonských soudů; zejména je třeba ve vnitrostátním právu výslovně uznat právo jednotlivce žádat odškodnění od vlády a dále je třeba, aby případy o odškodnění obětí sexuálního otroctví, jež je podle mezinárodního práva zločinem, získaly prioritu, vzhledem k věku dosud žijících obětí;

8.   vyzývá japonskou vládu, aby veřejně odmítla veškerá tvrzení, že nikdy nedocházelo k podmanění a zotročení "žen utěšitelek";

9.   vybízí japonské obyvatele a vládu, aby provedli další kroky k uznání úplné historie svého národa, což je morální povinností všech zemí, a vytvářeli v Japonsku povědomí o jednání Japonska ve 30. a 40. letech 20. století, včetně povědomí o "ženách utěšitelkách"; vyzývá japonskou vládu, aby o těchto událostech vzdělávala současné i budoucí generace;

10.   pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Radě, Komisi, vládám a parlamentům členských států, japonské vládě a parlamentu, Radě OSN pro lidská práva, vládám států ASEAN, vládě Korejské lidově demokratické republiky, Korejské republiky, Čínské lidové republiky, Tchaj-wanu a Východního Timoru.