Evropský parlament,

–  s ohledem na čl. 3 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii a na článek 67 a čl. 81 odst. 2 písm. g) Smlouvy o fungování Evropské unie,

–  s ohledem na konzultační dokument Komise nazvaný „O používání alternativního řešení sporů jako prostředku řešení sporů týkajících se obchodních transakcí a praktik v Evropské unii“ ze dne 18. ledna 2011 a dokument s názvem „Shrnutí obdržených odpovědí“ zveřejněný v dubnu 2011,

–  s ohledem na konzultační dokument Komise nazvaný „Alternativní řešení sporů v oblasti finančních služeb“ ze dne 11. prosince 2008 a dokument s názvem „Shrnutí odpovědí na veřejnou konzultaci o alternativním řešení sporů v oblasti finančních služeb“ ze dne 14. září 2009,

–  s ohledem na zelenou knihu o alternativním řešení sporů v občanském a obchodním právu ze dne 19. dubna 2002 (KOM(2002)0196),

–  s ohledem na doporučení Komise ze dne 30. března 1998 o zásadách pro orgány odpovědné za mimosoudní urovnávání spotřebitelských sporů(1) a ze dne 4. dubna 2001 o zásadách pro mimosoudní orgány při řešení spotřebitelských sporů dohodou(2),

–  s ohledem na sdělení Komise ze dne 13. dubna 2011 s názvem „Akt o jednotném trhu – Dvanáct nástrojů k podnícení hospodářského růstu a posílení důvěry – “Společně pro nový růst'' (KOM(2011)0206),

–  s ohledem na usnesení rady ze dne 25. května 2000 o evropské síti vnitrostátních orgánů pro mimosoudní řešení spotřebitelských sporů(3) a na Evropskou mimosoudní síť (EEJ-Net), jež zahájila svou činnost dne 16. října 2001,

–  s ohledem na memorandum o porozumění ze dne 30. března 1998 o síti pro přeshraniční mimosoudní reklamace finančních služeb v Evropském hospodářském prostoru a na síť FIN-Net,

–  s ohledem na rozhodnutí Rady 2001/470/ES ze dne 28. května 2001 o vytvoření Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci(4),

–  s ohledem na Evropský kodex chování pro mediátory (dále „kodex chování“) vyhlášený v roce 2004,

–  s ohledem na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES ze dne 21. května 2008 o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech(5),

–  s ohledem na studii „Cena neexistence ADR – zjišťování a ukazování skutečných nákladů na obchodní soudní spory v rámci Společenství“ ze dne 9. června 2010, kterou vypracovalo ADR Center v Římě v Itálii,

–  s ohledem na zjištění Evropského podnikatelského konzultačního panelu (EBTP) o alternativním řešení sporů, pokrývající období 17. prosince 2010 až 17. ledna 2011,

–  s ohledem na své usnesení ze dne 12. března 2003 o zelené knize Komise o alternativním řešení sporů v občanském a obchodním právu(6),

–  s ohledem na své doporučení ze dne 19. června 2007 vycházející ze zprávy vyšetřovacího výboru ke krizi společnosti Equitable Life Assurance Society(7),

–  s ohledem na své usnesení ze dne 25. listopadu 2009 o sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě o prostoru svobody, bezpečnosti a práva ve službách občanům – Stockholmský program(8),

–  s ohledem na své usnesení ze dne 6. dubna 2011 o správě a partnerství na jednotném trhu(9),

–  s ohledem na své usnesení ze dne 13. září 2011 o provádění směrnice o mediaci ve členských státech, jejím dopadu na mediaci a využití ze strany soudů(10),

–  s ohledem na článek 48 jednacího řádu,

–  s ohledem na zprávu Výboru pro právní záležitosti a stanovisko Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů (A7-0343/2011),

A.  vzhledem k tomu, že přístup ke spravedlnosti je základním právem,

B.  vzhledem k tomu, že prostor svobody, bezpečnosti a práva, jak je stanoven ve Smlouvách, musí naplňovat potřeby občanů a podniků, např. vytvářením jednodušších a jasnějších postupů a současným zlepšováním přístupu ke spravedlnosti;

C.  vzhledem k tomu, že cíle soudního řízení a alternativního řešení sporů úzce souvisí a jejich účelem je rychle obnovit právní smír mezi stranami sporu, chránit náležitě hmotná práva jednotlivců a řešit spory mezi stranami;

D.  vzhledem k tomu, že alternativní řešení sporů (ADR), jež stranám umožňuje vyhnout se tradičním rozhodčím postupům, může představovat rychlou a nákladově efektivní alternativu soudního řízení;

E.  vzhledem k tomu, že alternativním řešením sporů (ADR) se rozumí mechanismus pro mimosoudní urovnávání sporů, v jehož rámci je spotřebitelům a obchodníkům poskytnuta pomoc spočívající v zásahu třetí strany (mediátora nebo rozhodce);

F.  vzhledem k tomu, že v mnoha zemích veřejné orgány – včetně veřejných ochránců práv a regulačních orgánů – plní významnou roli při podpoře řešení sporů;

G.  vzhledem k tomu, že posílení sebedůvěry občanů na vnitřnímu trhu a důvěry v prosazování práv v přeshraničních sporech může přispět ke stimulaci hospodářství EU;

H.  vzhledem k tomu, že povědomí občanů EU o alternativním řešení sporů a jeho chápání je v celé Evropě slabé a mylné a že pouze malá část občanů ví, jak podat stížnost k orgánu ADR,

I.  vzhledem k tomu, že mechanismy ADR je třeba více propagovat a spotřebitele i obchodníky je třeba více podněcovat k tomu, aby je využívali jako alternativu k soudním řízením, která umožňuje vyhnout se konfrontačnímu přístupu a nabízí řešení výhodné pro všechny strany;

J.  vzhledem k tomu, že je třeba usilovat o vyvážený přístup, který zohlední jak flexibilitu mechanismů ADR, tak i potřebu ochrany spotřebitelů a spravedlivých postupů;

K.  vzhledem k tomu, že Parlament opakovaně požadoval, aby se rozvoji ADR věnovalo více úsilí; vzhledem k tomu, že ve svém usnesení ze dne 6. dubna 2011 o správě a partnerství na jednotném trhu vyzval Komisi, aby do konce roku 2011 předložila legislativní návrh týkající se využívání alternativního řešení sporů v EU;

L.  vzhledem k tomu, že Komise zařadila do svého pracovního plánu na rok 2011 legislativní návrh týkající se ADR jako strategickou iniciativu a ve svém sdělení ze dne 13. dubna 2011 o Aktu o jednotném trhu jej označila za jeden z dvanácti nástrojů k oživení růstu a posílení důvěry, přičemž cílem je posílit postavení spotřebitele;

M.  vzhledem k tomu, že lhůta pro provedení směrnice 2008/52/ES vypršela dne 21. května 2011;

Horizontální přístup k ADR

1.  vítá nedávnou konzultaci Komise o ADR, zaměřenou navzdory poněkud obecnému názvu výhradně na spotřebitelské transakce;

2.  domnívá se však, že ADR je součástí širší agendy „spravedlnost pro růst“ zasahující více odvětví; domnívá se, že jakýkoli přístup k mechanismu ADR by se neměl omezovat na spotřebitelské spory, ale měl by zahrnovat i spory mezi podniky týkající se občanských a obchodních transakcí bez ohledu na to, zda byly provedeny mezi soukromými či veřejnými subjekty, rodinné spory, případy pomluvy a další spory obecného zájmu nebo spory, jehož účastníky jsou strany s rozdílným právním statusem;

3.  vítá skutečnost, že směrnice 2008/52/ES harmonizovala některé normy v oblasti mediace; zdůrazňuje, že ve všech oblastech ADR je třeba vymezit společné podmínky a zajišťovat procesní záruky; domnívá se, že je zapotřebí vrátit se k doporučením Komise z let 1998 a 2001 a ke kodexu chování;

4.  domnívá se, že samoregulace je sice stále důležitá, nicméně je nutné přistoupit k legislativním opatřením stanovujícím minimální standardy, na nichž se bude mechanismus ADR zakládat, aby se tak vytvořil pro ADR rámec v právních řádech členských států, po příkladu směrnice 2008/52/ES; zdůrazňuje, že jakýkoli takový rámec by měl být pečlivě stanoven, aby neomezoval rozmanitost v oblasti ADR, neboť neexistuje jediné univerzální řešení pro různorodé problémy, které se vyskytují v různých právních systémech;

5.  zdůrazňuje, že je třeba lépe chápat mnohé rozdílné typy mechanismů a postupů (včetně činností veřejných orgánů, jako je veřejný ochránce práv), na něž se často všeobecně odkazuje jako na ADR; domnívá se, že pokud jde o techniky vyjednávání a usnadňování sporů, existuje mnoho společných rysů, které lze nalézt v různých mechanismech ADR, nicméně že struktura a stavba ADR se v jednotlivých členských státech výrazně liší;

6.  domnívá se, že legislativní opatření přijatá na úrovni EU usnadní provádění ADR a povzbudí fyzické a právnické osoby k jeho častějšímu vyžívání, zejména pokud jde o přeshraniční spory, přičemž je třeba mít na paměti, že soudní řízení pro řešení takovýchto sporů bývají složitější, dražší a zdlouhavější;

7.  v této souvislosti vyzývá Komisi, aby do konce roku 2011 předložila legislativní návrh týkající se využívání alternativního řešení spotřebitelských sporů v EU, a klade důraz na jeho urychleného přijetí;

Společné normy pro ADR

8.  domnívá se, že normy týkající se ADR by měly zahrnovat: uplatňování ADR / dohodu o ADR, nezávislost, transparentnost, účinnost, spravedlnost, nestrannost a důvěrnost; účinky na promlčecí a prekluzní doby, vykonatelnost dohod vyplývajících z ADR a kvalifikaci třetích stran;

9.  domnívá se, že subjekty ADR by měly být monitorovány a pravidelně hodnoceny nezávislými hodnotiteli;

10.  aby nebyl dotčen přístup ke spravedlnosti, odmítá jakékoli hromadné zavádění povinného systému ADR na úrovni EU, nicméně navrhuje, že by mohla být posouzena možnost povinného systému postoupení dotčených stran, aby zvážily možnost ADR;

11.  všímá si příkladu italského „společného urovnání sporu“ jako možného osvědčeného modelu, který vychází z protokolu schváleného a podepsaného asociacemi podniků a spotřebitelů, který zavazuje společnost, aby předem souhlasila s ADR v souvislosti s řešením jakýchkoli sporů, které by se vyskytly v oblasti zahrnuté do protokolu;

12.  zdůrazňuje, že by žádná doložka o ADR neměla narušovat přístup ke spravedlnosti, zejména pro slabší stranu, kterou za některých okolností mohou být i malé a střední podniky, a proto se domnívá, že rozhodnutí ADR mohou být závazná pouze za předpokladu, že dojde k explicitní dohodě obou zúčastněných stran;

13.  zastává názor, že by se na ADR obecně měla vztahovat povinnost zveřejňovat okolnosti, které ovlivňují nezávislost třetí strany nebo které vedou ke střetu zájmů, a povinnost sloužit bez rozdílu všem stranám, jak je stanoveno v kodexu chování;

14.  požaduje, aby byly zúčastněné strany, případně třetí strana – jak to stanoví kodex chování – povinny uchovávat informace týkající se ADR jako důvěrné; zvažuje rovněž dále sahající případná opatření, např. zavedení profesního výsadního práva po vzoru článku 7 směrnice 2008/52/ES;

15.  konstatuje nicméně, že zatímco zachovávání důvěrnosti osobních údajů je důležité, je třeba v rámci ADR rovněž zaručit transparentnost, která členským státům a subjektům ADR umožní stanovit a sdílet osvědčené postupy a nezávislým regulátorům nabídne příležitost ke kontrole postupů v případech, kdy byly podány stížnosti;

16.  domnívá se, že nejen mediace, ale ADR obecně (článek 8 směrnice 2008/52/ES) by měly mít účinek na promlčecí a prekluzní doby; uznává existenci rizika spojeného s mnoha formami ADR a rizika nepatřičného protahování soudních řízení; konstatuje, že studie proveditelnosti evropského smluvního práva(11) stanoví pozastavení prekluze v případě rozhodčího řízení a mediace a v některých dalších situacích spojených s ADR; žádá Komisi, aby na této věci dále pracovala;

17.  je přesvědčen, že je nevyhnutelné zajistit rychlé a nenákladné – i přeshraniční – vykonávání dohod vzniklých v rámci ADR; žádá, aby byla za tímto účelem přijata legislativní opatření;

18.  připomíná, že je nezbytné, aby se neutrálním třetím stranám dostalo specifické odborné přípravy; žádá proto Komisi, aby shromáždila údaje o požadovaném druhu a rozsahu takové přípravy a aby byla jednotlivým odvětvím při vytváření systémů odborné přípravy a kontroly kvality nápomocna;

ADR v jednotlivých oblastech

19.  podporuje Komisi v jejím záměru pobízet k využívání alternativních způsobů řešení sporů, které budou rychlé, účinné a levné a které umožní vytvářet a udržovat kvalitní obchodní, hospodářské, sociální a sousedské vztahy a budou přispívat k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele, přičemž řešení bude narozdíl od běžné soudní praxe výhodné pro obě strany;

20.  zdůrazňuje, že ačkoli v Evropě v současnosti fungují četné systémy ADR, jednou z největších překážek jejich užívání je, že se nevyvíjejí ve všech zemích EU rovnoměrně, a to ani geograficky, ani pokud jde o odvětví; navrhuje proto, aby stávající nedostatky související s geografickým pokrytím ADR v Evropě byly co nejrychleji odstraněny; lituje významných nedostatků v některých odvětvích ve většině členských států, avšak podporuje zlepšování pokrytí jednotlivých sektorů, do něhož by se zapojily osoby, které rozumí fungování těchto odvětví; vybízí členské státy, aby zvážily zavedení jednotných kontaktních míst pro každé odvětví, která by poskytovala informace o tom, jak zahájit řízení ADR;

21.  připomíná, že ADR je zvláště zajímavé pro malé a střední podniky; opakuje svou výzvu Komisi, aby posoudila synergie mezi ADR a nástrojem v rámci smluvního práva EU; uvítal by pokyny pro doložky o ADR ve standardních smlouvách;

22.  uznává úspěchy, jichž dosáhly FIN-Net, ECC-Net a SOLVIT, nicméně je přesvědčen, že je možné dosáhnout dalšího zlepšení, pokud jde o informování stran a financování, a vyzývá Komisi, aby podpořila a posílila stávající subjekty působící v této oblasti a zvýšila jejich kapacitu, neboť tyto subjekty prokázaly svou účinnost a hodnotu;

23.  vidí velký potenciál pro online ADR, zejména u menších žalob; konstatuje, že tradiční postupy ADR existují online, stejně jako postupy pro prevenci sporů a usnadňování jejich řešení; zdůrazňuje, že probíhá-li tradiční ADR online, neměly by se tím snižovat procesní standardy a měly by se řešit i takové otázky, jako je vykonatelnost kompenzací; zvláštní přínos spatřuje v online systémech značek důvěry; poukazuje na práci pracovní skupiny UNCITRAL pro řešení sporů online(12) věnovanou mezipodnikovým transakcím a transakcím mezi podniky a spotřebiteli;

24.  domnívá se, že časové lhůty zkrátí a náklady sníží hierarchie řešení sporů, jež bude zahrnovat nejprve interní systém řešení stížností, za druhé ADR, a teprve jako nejzazší možnost soudní řízení; žádá Komisi, aby byla při podpoře těchto systémů jednotlivým odvětvím nápomocna;

25.  zdůrazňuje zásadní úlohu jednotlivých forem ADR při řešení rodinných sporů, neboť ADR může snížit psychologické škody, napomoci stranám začít spolu znovu komunikovat, a především v důsledku těchto okolností pomoci zajistit ochranu dětem; spatřuje potenciál v přeshraničním ADR, zejména v souvislosti s jeho pružností; poukazuje rovněž na práci zprostředkovatele Evropského parlamentu pro případy mezinárodních únosů dětí jejich rodiči;

26.  souhlasí s Komisí v tom, že přiměřený přístup k náhradě škody na vnitřním trhu vyžaduje jak možnost snadného využití alternativního řešení sporů, tak i existenci účinného systému kolektivních žalob, přičemž oba tyto prostředky se navzájem doplňují a nevylučují se;

27.  vidí potenciál pro ADR v rámci pokračují debaty o kolektivním odškodnění, neboť ADR poskytuje účinný prostředek řešení sporů, jenž se obejde bez projednávání odškodnění před soudem;

28.  domnívá se, že na úrovni EU je ADR zapotřebí v oblasti svobody tisku a osobnostních práv, neboť zejména v případech pomluvy a porušování osobnostních práv mohou být náklady na soudní řízení – zvláště v některých členských státech – neúnosné, a že ADR by mohlo přispět ke zlepšení současné situace;

ADR jako mechanismus řešení spotřebitelských sporů

29.  zdůrazňuje, že je třeba zaručit evropským spotřebitelům přístup k systémům ADR v případě vnitrostátních i přeshraničních sporů, zejména pokud jde o obchody online, jejichž počet v Unii rychle roste; poukazuje na to, že využívání systémů ADR poskytuje vyšší úroveň ochrany práv spotřebitelů a posiluje důvěru spotřebitelů v trh, podniky a instituce ochrany práv spotřebitelů tím, že je zatraktivňuje a že podporuje přeshraniční obchod a zvyšuje prosperitu všech subjektů na trhu EU;

30.  požaduje účinný systém mimosoudního řešení spotřebitelských sporů, jenž bude fungovat v celé EU;

31.  navrhuje, aby budoucí legislativní návrh Komise o využívání ADR ze strany spotřebitelů v EU definoval hlavní zásady, které by měly systémy ADR působící v Evropě dodržovat; těmito zásadami jsou:

32.  vyzývá Komisi, aby pro přeshraniční spotřebitelské spory ustanovila koordinační strukturu s cílem usnadnit přístup k vnitrostátním systémům ADR a k systémům ADR vycházejícím ze strany podniků a posílit jejich koordinaci;

33.  vyzývá Komisi, aby v souvislosti s přeshraničními spotřebitelskými spory v oblasti elektronického obchodu přijala opatření k urychlenému zavedení vícejazyčné platformy umožňující spotřebitelům své spory zcela vyřešit online a aby přitom měla na paměti, že tato platforma musí splňovat normy kvality a vycházet ze stávajících systémů ADR v členských státech;

34.  domnívá se, že poskytování informací spotřebitelům je sdíleným úkolem veřejných orgánů, informačních a poradenských sítí, regulačních orgánů a spotřebitelských skupin, a doporučuje, aby každý z těchto subjektů na své příslušné úrovni vedl v souvislosti s touto otázkou informační kampaně a pilotní projekty;

35.  kritizuje nepřehlednost stávající databáze ADR, kterou spravuje Komise; navrhuje Komisi, aby vytvořila vícejazyčný evropský internetový portál pro ADR, kde by se každý spotřebitel mohl informovat o tom, jak ADR funguje, co obnáší a jaká práva a povinnosti jsou s ním spojena, přičemž východiskem by byly existující databáze a sítě; zdůrazňuje, že v zájmu spotřebitelů je nutné klást důraz na to, aby byl tento portál uživatelsky přívětivý a přehledný;

36.  zdůrazňuje, že spotřebitelé musí mít možnost získat veškeré relevantní informace o ADR na internetu, a to řádně přeložené do svého jazyka a pomocí snadno dostupných a uživatelsky přívětivých online překladačů;

37.  zdůrazňuje, že před zahájením spotřebitelského sporu je velmi důležité informovat spotřebitele o existenci a přínosech ADR; trvá na tom, že je v tomto ohledu nutné posílit smysl pro odpovědnost podniků a obchodních organizací; domnívá se, že podniky a podnikové svazy mají povinnost informovat spotřebitele o dostupných mechanismech ADR; navrhuje, aby byl součástí těchto informací ve všech smluvních dokumentech vypracovaných odborníky odkaz na možnost využít ADR, spolu s kontaktními informacemi a postupy pro předložení žádosti v rámci příslušných systémů ADR; tento požadavek by však neměl vést k dodatečným nákladům a byrokracii;

38.  doporučuje, aby byla na celoevropské úrovni zavedena jako možná pobídka pro podniky značka kvality pro mediaci v oblasti spotřebitelských sporů, jež by byla spojena s pokyny zohledňujícími osvědčené postupy, což by dalo spotřebitelům možnost rychle identifikovat podniky, jež si zvolily systémy ADR; soudí, že tento návrh by měl nejprve projít hodnocením nákladů a přínosů; zdůrazňuje, že by Komise měla zajistit, aby tato značka byla náležitě používána a prosazována;

Další kroky

39.  konstatuje, že je třeba zlepšit obecnou informovanost o právech a jejich prosazování a specifickou informovanost o systémech ADR, a to včetně informovanosti o jejich existenci, fungování a umístění; domnívá se, že tyto informační programy by rovněž měly upozorňovat na hlavní výhody volby ADR, jako jsou nízké náklady oproti soudnímu řízení, míra úspěšnosti a časová efektivita oproti soudnímu řízení; má za to, že tyto programy by se měly především zaměřovat na občany a malé a střední podniky; domnívá se, že ADR je nejúčinnější v rámci sítě, která je blízko občanům a zakládá se na spolupráci s členskými státy;

40.  vyzývá zároveň Komisi, aby přijala okamžité kroky pro zvýšení informovanosti spotřebitelů a podniků o stávajících legislativních nástrojích, jako jsou nařízení (ES) č. 861/2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích, směrnice 2008/52/ES o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech a nařízení (ES) č. 805/2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky; s ohledem na tento cíl navrhuje, aby byly do komplexní informační kampaně zapojeny vnitrostátní orgány, soudy, advokátní a obchodní komory, organizace spotřebitelského poradenství, pojistitelé právní ochrany a další příslušné organizace; vyzývá k poskytnutí finanční podpory pro evropské a vnitrostátní kampaně tohoto druhu;

41.  připomíná, že míra využívání soudů pro drobné nároky v různých členských státech zůstává značně nízká a že je třeba učinit více, pokud jde o právní jistotu, jazykové překážky a transparentnost řízení; vyzývá Komisi, aby při formulování svého legislativního návrhu o využívání ADR u spotřebitelských sporů v EU věnovala těmto soudům zvláštní pozornost;

42.  konstatuje, že ADR ze své podstaty vedou ke smírným řešením, což znamená, že řešení bude spíše považováno za výsledek výhodný pro obě strany, a zdůrazňuje, že řešení dosažená prostřednictvím ADR jsou obvykle dodržována; je proto přesvědčen, že spolu s veřejnými informacemi o ADR by se měly zveřejňovat i aktuální statistiky týkající se této otázky;

43.  vyzývá Komisi, aby ve spolupráci s členskými státy vedla informační kampaně s cílem vzdělávat a informovat spotřebitele a podniky o přínosech tohoto nástroje;

44.  domnívá se, že informační kampaně o ADR by měly být v zájmu dobré koordinace a účinnosti prováděny ve spolupráci s obchodními komorami, spotřebitelskými organizacemi a úřady spravedlivého obchodu (nebo obdobnými organizacemi);

45.  domnívá se, že poskytování informací podnikům je odpovědností, kterou sdílejí veřejné orgány a zastupující organizace, a doporučuje, aby tyto subjekty na své příslušné úrovni vedly kampaně pro zvýšení povědomí a pilotní projekty týkající se této otázky;

46.  uznává, že jednou z hlavních překážek, které brání využívání systémů ADR, je neochota podniků se těchto systémů účastnit; navrhuje, aby obchodní komory, zastřešující organizace na vnitrostátní i unijní úrovni a jiné profesní organizace měly povinnost informovat podniky o existenci ADR a o jeho potenciálních výhodách, mimo jiné s ohledem na možnost snížit počet soudních sporů, ochránit pověst společnosti a – narozdíl od závěru arbitráže nebo rozsudku soudu – obnovit díky ADR důvěru v obchodních vztazích mezi stranami;

47.  žádá Komisi, aby na základě shromážděných údajů a řádného posouzení dopadu v souladu s pravidly zlepšování právní úpravy prozkoumala možnost stanovení minimálních norem pro ADR zasahující více odvětví a aby současně rozvíjela stávající systémy a podněcovala členské státy a sektory zapojené do těchto systémů ke zvýšení financování, neboť je třeba mít na paměti, že ADR sice nabízí stranám nízkonákladovou alternativu, avšak nesmí se stát „lacinou spravedlností“;

o
o   o

48.  pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Radě a Komisi.

(1) Úř. věst. L 115, 17.4.1998, s. 31. (2) Úř. věst. L 109, 19.4.2001, s. 56. (3) Úř. věst. C 155, 6.6.2000, s. 1. (4) Úř. věst. L 174, 27.6.2001, s. 25. (5) Úř. věst. L 136, 24.5.2008, s. 3. (6) Úř. věst. C 61 E, 10.3.2004, s. 256. (7) Úř. věst. C 146 E, 12.6.2008, s. 110. (8) Úř. věst. C 285E, 21.10.2010, s. 12. (9) Přijaté texty, P7_TA(2011)0144. (10) Přijaté texty, P7_TA(2011)0361. (11) http://ec.europa.eu/justice/policies/consumer/docs/explanatory_note_results_feasibility_study_05_2011 _en.pdf. (12) http://www.uncitral.org/uncitral/commission/working_groups/3Online_Dispute_Resolution.html.