Seznam 
 Předchozí 
 Další 
 Úplné znění 
Postup : 2012/2032(INI)
Průběh na zasedání
Stadia projednávání dokumentu : A7-0248/2012

Předložené texty :

A7-0248/2012

Rozpravy :

PV 10/09/2012 - 28
CRE 10/09/2012 - 28

Hlasování :

PV 11/09/2012 - 10.7
Vysvětlení hlasování

Přijaté texty :

P7_TA(2012)0310

Přijaté texty
PDF 356kWORD 109k
Úterý, 11. září 2012 - Štrasburk
Posílení vnitřní solidarity EU v oblasti azylu
P7_TA(2012)0310A7-0248/2012

Usnesení Evropského parlamentu ze dne 11. září 2012 o posílení vnitřní solidarity EU v oblasti azylu (2012/2032(INI))

Evropský parlament,

–  s ohledem na čl. 67 odst. 2 a články 78 a 80 Smlouvy o fungování Evropské unie,

–  s ohledem na sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů ze dne 2. prosince 2011 o posílení vnitřní solidarity EU v oblasti azylu – Agenda EU pro lepší sdílení odpovědnosti a silnější vzájemnou důvěru (COM(2011)0835),

–  s ohledem na své usnesení ze dne 25. listopadu 2009 o sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě o prostoru svobody, bezpečnosti a práva ve službách občanům – Stockholmský program(1),

–  s ohledem na sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu ze dne 6. dubna 2005 o zřízení rámcového programu týkajícího se solidarity a řízení migračních toků pro období 2007–2013, COM(2005)0123,

–  s ohledem na závěry Rady pro spravedlnost a vnitřní věci ze dne 8. března 2012 o společném rámci skutečné a praktické solidarity vůči členským státům, jejichž azylový systém je vystaven mimořádnému tlaku, mj. prostřednictvím smíšených migračních toků, při 3151. zasedání Rady pro spravedlnost a vnitřní věci,

–  s ohledem na nástroje na mezinárodní a evropské úrovni v oblasti lidských práv, zahrnující především Úmluvu OSN o právním postavení uprchlíků, Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinu základních práv Evropské unie,

–  s ohledem na zelenou knihu Komise ze dne 6. června 2007 o budoucím společném evropském azylovém systému (COM(2007)0301),

–  s ohledem na Plán politiky pro azyl ze dne 17. června 2008: Integrovaný přístup k ochraně v celé EU (COM(2008)0360), který vypracovala Komise,

–  s ohledem na směrnici 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími(2),

–  s ohledem na 18timěsíční program Rady ze dne 17. června 2011 vypracovaný polským, dánským a kyperským předsednictvím,

–  s ohledem na návrh nařízení Komise ze dne 15. listopadu 2011, kterým se zřizuje Azylový a migrační fond (COM(2011)0751),

–  s ohledem na článek 48 jednacího řádu,

–  s ohledem na zprávu Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci (A7-0248/2012),

A.  vzhledem k tomu, že se Evropská unie zavázala dokončit v roce 2012 zavedení společného evropského azylového systému (CEAS);

B.  vzhledem k tomu, že solidarita je od samého začátku uznávána jako základní prvek a hlavní zásada společného evropského azylového systému, která zároveň tvoří ústřední zásadu práva EU, podle níž by členské státy měly využívat výhody, ale také sdílet zátěž rovným a spravedlivým způsobem;

C.  vzhledem k tomu, že solidarita musí být provázána s odpovědností, členské státy musí zajistit, aby jejich azylové systémy dokázaly vyhovět normám, jež stanoví mezinárodní i evropské právo, zejména Ženevská úmluva o uprchlících z roku 1951 a dodatečný protokol k této úmluvě z roku 1967, Evropská úmluva o lidských právech a Listina základních práv Evropské unie;

D.  vzhledem k tomu, že poskytování podpory při postupech v rámci udělení azylu v duchu účinné solidarity a spravedlivě sdílené odpovědnosti musí být vnímáno jako prostředek na pomoc členským státům, aby splnily svou povinnost poskytnout ochranu osobám, které potřebují mezinárodní ochranu, a pomoc třetím zemím, do kterých přichází největší počet uprchlíků, s cílem upevnit společný prostor ochrany jako celek;

E.  vzhledem k tomu, že aniž by tím byla dotčena povinnost prověřovat jednotlivé žádosti o udělení azylu případ od případu, má-li společné vyřizování vést ke společným rozhodnutím, je třeba, aby byly řádně zohledňovány společné koncepce EU ohledně bezpečných zemí původu a bezpečných třetích zemí při dodržování podmínek a záruk zahrnutých ve stanovisku Parlamentu ze dne 6. dubna 2011 v prvním čtení k návrhu přepracovaného znění směrnice o azylovém řízení, který předložila Komise;

Úvod

1.  vítá sdělení Komise o posílení vnitřní solidarity EU v oblasti azylu, které vybízí k převádění solidarity a sdílení odpovědnosti do konkrétních opatření a k tomu, aby členské státy dostály svému závazku zajistit, aby jejich vlastní azylové systémy splňovaly jak mezinárodní, tak i evropské normy;

2.  zdůrazňuje ústřední úlohu a horizontální účinek solidarity a sdílení odpovědnosti při vytváření společného evropského azylového systému; znovu opakuje potřebu zajistit účinné a jednotné uplatňování acquis Unie v oblasti azylu a provedení právních předpisů v této oblasti, aby se zajistila vysoká úroveň ochrany;

3.  připomíná, že právo na mezinárodní ochranu je základní právo zakotvené v mezinárodním právu a právu Unie, které je doplněno řadou dodatečných práv a zásad, jako je zásada nenavracení, právo na důstojnost, zákaz mučení, nelidského a ponižujícího zacházení, ochrana žen před násilím a všemi formami diskriminace, právo na účinnou právní ochranu a právo na soukromý a rodinný život;

4.  zdůrazňuje, že zásada solidarity a sdílení odpovědnosti je zakotvena ve Smlouvách a že účinný rámec solidarity obsahuje minimálně úkol na straně institucí a agentur EU a členských států spolupracovat při nalézání cest, jak uvést tuto zásadu do praxe; tvrdí, že solidarita se netýká pouze vztahů mezi členskými státy navzájem, ale směřuje i k žadatelům o azyl a osobám požívajícím mezinárodní ochrany;

5.  zdůrazňuje skutečnost, že zatímco počet žadatelů o azyl během roku 2011 vzrostl, za posledních deset let došlo v EU k celkovému poklesu počtu žádostí o azyl; zdůrazňuje, že určité členské státy řeší v porovnání s ostatními neúměrné množství žádostí o azyl v důsledku různých faktorů, včetně jejich zeměpisné charakteristiky, a žádosti o azyl jsou v rámci EU rozšířeny nerovnoměrně; připomíná, že v roce 2011 připadalo více než 90 % žádostí o azyl na deset členských států, že do léta 2011 bylo v rámci EU pouze 227 osob požívajících mezinárodní ochrany přesídleno z Malty do jiných šesti členských států a že v celé EU bylo v roce 2011 znovuusídleno jen 4 125 uprchlíků do pouhých 10 členských států EU, což představuje přibližně 6,6 % všech osob přesídlených v tomto roce; zdůrazňuje, že je zásadní tyto nerovnosti identifikovat, mj. porovnáním absolutních čísel s ukazateli kapacity, a že členským státům, na které mají žádosti o azyl největší dopad, se musí dostat větší pomoci ze strany EU, a to na administrativní i finanční úrovni;

6.  zdůrazňuje, že vysokému počtu žadatelů o azyl a osobám požívajícím mezinárodní ochrany nelze zajistit vysokou úroveň ochrany, a ani nelze činit řádná rozhodnutí o udělení azylu, nebudou-li odstraněny nesrovnalosti mezi poměrem žádostí o azyl a absorpční kapacitou jednotlivých členských států z technického a administrativního hlediska, a pokud se podpůrná opatření prováděná v členských státech nepřizpůsobí měnícím se tokům v oblasti udělování azylu;

7.  opakuje, že členské státy by měly zajistit zavedení spravedlivých a účinných systémů pro udělování azylu, a přizpůsobit se tak měnícím se tokům v oblasti azylu; domnívá se, že ačkoli počet žádostí o azyl není stálý, existují důkazy o konkrétních místech vstupu na vnějších hranicích EU, které tvoří „centra vstupu“, kde se dá rozumně předpokládat, že bude podáno velké množství žádostí o azyl; požaduje opatření na zlepšení připravenosti azylových systémů členských států ležících blízko hlavních míst vstupu do EU, a sice na znamení praktické solidarity;

8.  zdůrazňuje, že všechny členské státy mají za povinnost plně provádět a uplatňovat právní předpisy Unie a své mezinárodní závazky týkající se azylu; konstatuje, že členské státy na vnějších hranicích Unie v rámci společného evropského azylového systému čelí jiným problémům než členské státy bez vnějších hranic, a potřebují tedy také odlišné formy podpory pro adekvátní provedení příslušných úkolů; poukazuje na článek 80 SFEU, který požaduje oživení stávajících opatření, stejně jako vývoj opatření nových, na pomoc těmto členským státům, bude-li to zapotřebí;

9.  vybízí k optimalizaci využívání stávajících opatření, jakož i k vývoji nových cílených opatření a nástrojů, pomocí nichž bude možné pružně a účinně reagovat na stále se měnící problémy; taková optimalizace je obzvláště aktuální vzhledem k probíhající finanční krizi postihující EU, která pro úsilí dotčených členských států představuje zátěž navíc, aby se efektivně vyrovnávaly s azylovými řízeními, zejména v případě těch států, které přijímají nepřiměřené počty žadatelů o azyl;

10.  konstatuje, že ve světle rostoucích potřeb, pokud jde o uprchlíky na celosvětové úrovni, může hrát spolupráce se třetími zeměmi, jež probíhá v souvislosti s politikou životního prostředí a politikou rozvoje, v budování vztahů založených na solidaritě nezbytnou úlohu;

11.  zdůrazňuje, že je důležité shromáždit, analyzovat a zasadit do souvislostí spolehlivé, přesné, komplexní, porovnatelné a aktuální kvantitativní a kvalitativní údaje, které umožní sledovat a vyhodnocovat opatření a řádně pochopit otázky spojené s azylem; vybízí členské státy, aby kromě údajů poskytovaných podle nařízení o statistice migrace a podle nařízení o Evropském podpůrném úřadu pro otázky azylu (EASO) poskytly úřadu EASO a Komisi příslušné údaje týkající se záležitostí azylu; veškeré statistické údaje by měly být případně rozlišeny podle pohlaví;

12.  s politováním konstatuje nárůst xenofobie a rasismu a negativních a zkreslených domněnek ohledně žadatelů o azyl a uprchlíků doprovázející socioekonomickou nejistotu v EU; doporučuje, aby členské státy zorganizovaly informační kampaně ohledně skutečné situace žadatelů o azyl a osob požívajících mezinárodní ochrany;

Praktická spolupráce a technická pomoc

13.  zdůrazňuje, že zřízení Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu má potenciál podpořit užší praktickou spolupráci členských států, která má usnadnit snížení významných rozdílů v azylových postupech a vytvořit lepší a spravedlivější azylové systémy v EU; domnívá se, že tato aktivní, praktická spolupráce musí být ve vzájemné shodě s legislativní harmonizací evropských azylových politik;

14.  připomíná, že je třeba, aby Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu poskytoval členským státům technickou pomoc a odborné znalosti při provádění jejich právních předpisů v oblasti azylu, a to ve spolupráci s občanskou společností a Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR); zdůrazňuje, že je důležité, aby Komise používala informace shromážděné úřadem EASO na identifikaci potenciálních nedostatků v azylových systémech členských států; tyto informace shromážděné úřadem EASO v souladu s nařízením (EU) 439/2010 jsou rovněž významné pro mechanismus včasného varování, připravenost a krizový management, které budou součástí pozměněného nařízení Dublin; zdůrazňuje význam předkládání pravidelných zpráv a vypracování akčních plánů, aby se podpořila cílená řešení a doporučení ke zlepšení společného evropského azylového systému a k nápravě potenciálních nedostatků; podtrhuje především úlohu úřadu při koordinaci a podpoře společné činnosti na pomoc členským státům, jejichž azylové systémy a přijímací zařízení čelí obzvláště velkému tlaku, prostřednictvím opatření, jako je vysílání úředníků do těchto členských států a zapojení týmů odborníků na otázky azylu a sociálních pracovníků i tlumočníků, které lze rychle mobilizovat v krizových situacích; připomíná, že vliv úřadu EASO je podmíněn ochotou členských států plně využít jeho potenciálu;

15.  vyzývá Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu, přičemž bere v úvahu jeho povinnosti i omezený rozpočet, zdroje i zkušenosti, aby optimalizoval své dostupné zdroje tím, že se zapojí do úzkého dialogu a spolupráce s mezinárodními organizacemi a s občanskou společností za účelem výměny informací a sdílení poznatků v oblasti azylu, shromažďování údajů, výměny osvědčených postupů, rozvoje komplexních pokynů týkajících se otázek rovnosti žen a mužů spojených s azylem, rozvoje odborné přípravy a vytvoření týmů odborníků, sociálních pracovníků a tlumočníků, kteří by mohli být v krátké době zmobilizováni na pomoc; dále doporučuje Evropskému podpůrnému úřadu pro otázky azylu, aby zajistil, že se poradního fóra zúčastní široké spektrum organizací;

16.  zdůrazňuje, že činnost Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu by se měla zaměřovat jak na dlouhodobé preventivní cíle, tak na krátkodobá reaktivní opatření, což by umožnilo adekvátně reagovat na různé situace; domnívá se proto, že Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu by měl podporovat opatření budování kapacit pro nedostatečně rozvinuté a nefunkční azylové systémy, nicméně prioritu by měl dát mimořádným situacím a členským státům, jež jsou vystaveny mimořádnému a nepoměrnému tlaku; zdůrazňuje v tomto ohledu klíčovou úlohu skupin odborníků v oblasti azylu, jejichž cílem je pomoc s těžkými a s nevyřízenými případy, poskytování odborné přípravy, realizace projektového řízení, poradenství a doporučování konkrétních opatření a rovněž sledování a provádění opatření přijatých v návaznosti na závěry sledování;

17.  bere na vědomí operační plán zavedený na podporu řeckého azylového systému a zlepšení situace žadatelů o azyl a osob požívajících mezinárodní ochrany v Řecku; upozorňuje, že i přes určitý pokrok, kterého bylo dosaženo, je potřeba vynaložit další úsilí jak ze strany EU, tak ze strany řeckých orgánů, aby se azylový systém zlepšil a zajistilo se, že práva žadatelů o azyl budou plně respektována; připomíná, že opatření ke snížení rozpočtového schodku vylučují přidělování vnitrostátních prostředků na najímání více úředníků, a doporučuje tuto problematiku řešit, neboť dobře fungující azylový orgán je potřeba k tomu, aby bylo plnění povinností Řecka v rámci mezinárodního práva a práva EU možné;

18.  bere na vědomí doporučení Komise a Rady ohledně spolupráce mezi agenturami, pokud jde o Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu a Frontex, a zdůrazňuje, že k tomu, aby se taková spolupráce v souvislosti s mezinárodní ochranou mohla uskutečnit, je bezpodmínečně nutné plně a co nejdříve provést strategii uplatňování základních práv agentury Frontex včetně jmenování zástupce pověřeného sledováním stavu lidských práv, vytvoření poradního fóra s občanskou společností a vyzvání mezinárodních organizací k účasti na jeho aktivitách jako pozorovatele v oblasti lidských práv; zdůrazňuje, že veškerá spolupráce musí být vnímána v kontextu dodržování standardů stanovených evropskými a mezinárodními normami, což v praxi zvýší kvalitu ochrany poskytované žadatelům o azyl; vyzývá proto úřad EASO, aby podpořil agenturu Frontex v souvislosti s povinnostmi v oblasti přístupu k mezinárodní ochraně, zejména se zásadou nenavracení; zdůrazňuje, že opatření na hranicích by měla být uplatňována způsobem citlivým vůči ochraně;

19.  uznává potřebu pravidelně mandát Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu přezkoumávat, aby se zajistila odpovídající schopnost reagovat na různé problémy, jimž budou azylové systémy vystaveny; má na paměti, že veškerá opatření, která Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu přijme, závisí na dobré vůli členských států, a navrhuje proto zvážit možnost zavedení strukturálních záruk v rámci mandátu Evropského úřadu pro otázky azylu, které by v případě potřeby zajišťovaly poskytnutí praktické spolupráce a technické pomoci;

Finanční solidarita

20.  vybízí členské státy, aby plně využily dostupných možností v rámci Evropského uprchlického fondu, pokud jde o přijímání cílených opatření ke zlepšování azylových systémů; doporučuje členským státům, aby učinily opatření k řešení otázek, jako jsou těžkopádné byrokratické postupy, zpoždění v absorpci a problémy s likviditou, aby se zajistilo, že finanční prostředky budou účinně a rychle rozděleny;

21.  podotýká, že členské státy musí zajistit plné využití možností, které poskytuje Evropský uprchlický fond, a že všechny přidělené dotace mohou být vyplaceny, tak aby vedoucím projektů nenastaly při realizaci financovaných projektů komplikace;

22.  vítá vytvoření jednoduššího a flexibilnějšího Azylového a migračního fondu (AMF) počínaje rokem 2014, který nahradí Evropský uprchlický fond, Evropský fond pro integraci státních příslušníků třetích zemí a Evropský návratový fond, a zdůrazňuje potřebu přidělit dostatek prostředků na posílení ochrany osob požívajících mezinárodní ochrany a žadatelů o azyl; zdůrazňuje v této souvislosti význam zahrnutí záruk v rámci Azylového a migračního fondu, aby bylo možné předcházet nadměrnému přidělování prostředků pouze jedné oblasti politiky na úkor společného evropského azylového systému jako celku; považuje za nezbytné, v souvislosti s reformou rozdělení prostředků pro oblast vnitřních věcí v rámci VFR 2014–2020, přidělit dostatečné zdroje také na ochranu hranic, aby i v této oblasti došlo k větší soudržnosti; připomíná, že by měly vždy existovat dostatečné zdroje na financování opatření mezinárodní ochrany a solidarity pro členské státy;

23.  zdůrazňuje, že je třeba, aby Azylový a migrační fond byl dostatečně flexibilní a snadno mobilizovatelný a aby nabízel rychlý přístup, a tak pohotově a vhodně reagoval na nepředvídané tlaky či krizové situace, v nichž se může jeden či více členských států ocitnout; navrhuje v tomto ohledu v rámci přezkumu v polovině období určité procento Azylového a migračního fondu vyčlenit případně na opatření, jež mají pomoci členským státům plně provádět a uplatňovat stávající právní předpisy EU upravující poskytování azylu a dodržovat všechny mezinárodní povinnosti v této oblasti;

24.  vítá dialogy s jednotlivými členskými státy o politice vnitřních věcí týkající se jejich využívání fondů předcházející víceletému programování; zdůrazňuje význam participativního přístupu pro dosažení optimálních výsledků a doporučuje posílit zásadu partnerství prostřednictvím začlenění občanské společnosti, mezinárodních organizací a místních a regionálních úřadů, jakož i příslušných zúčastněných stran, jelikož jejich praktické zkušenosti jsou pro stanovení realistických priorit a vytvoření udržitelných programů zásadní; jimi předložené výstupy získané při stanovování, provádění, monitorování a hodnocení daných cílů a programů jsou tudíž důležité a členské státy by je měly zohlednit;

25.  zdůrazňuje význam sdílení finanční odpovědnosti v oblasti azylu a doporučuje vytvoření dobře financovaného mechanismu pro přijímání vysokého počtu žadatelů o azyl a osob požívajících mezinárodní ochrany, a to buď v absolutním smyslu nebo poměrně, a bude pomáhat těm, kteří mají méně rozvinuté azylové systémy; domnívá se, že je nutný další výzkum, který by určil a vyčíslil reálné náklady pobytu žadatele a vyřizování azylových žádostí; vyzývá proto Komisi k uskutečnění studie, která by posoudila finanční prostředky, jež by měly být přiděleny podle odpovědnosti, kterou nese každý jednotlivý členský stát, a to na základě ukazatelů, jako je: počet prvních žadatelů o azyl, počet kladných rozhodnutí o udělení postavení uprchlíka nebo rozhodnutí, která udělí doplňkovou ochranu, počet přemístěných a znovuusídlených uprchlíků, počet rozhodnutí o návratu a návratových operací a počet zatčených nelegálních migrantů;

26.  doporučuje, aby členské státy využívaly finančních pobídek dostupných prostřednictvím fondu AMF pro činnosti znovuusídlení, a uznává, že je důležitá finanční pomoc prostřednictvím fondu a technická pomoc prostřednictvím Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu; navrhuje zavedení prioritních oblastí k řešení mimořádných situací a poskytování významnější finanční pomoci členským státům, které se chtějí účastnit iniciativ přemístění, s cílem zmírnit související finanční náklady;

27.  je přesvědčen, že vytvoření jasnějšího a účinnějšího systému finančních pobídek pro účast členských států na činnostech přemístění a proaktivní strategie zaměřené na zlepšování infrastruktur vnitrostátních azylových systémů budou mít dlouhodobý příznivý dopad na sbližování norem v EU a kvalitu společného evropského azylového systému;

28.  vítá možnost zvýšení příspěvku Komise až na 90 % celkových způsobilých výdajů na projekty, které by jinak nemohly být provedeny; domnívá se, že z projektů financovaných Komisí by měla plynout jasná přidaná hodnota; zdůrazňuje, že financování EU by za žádných okolností nemělo nahrazovat vnitrostátní rozpočty určené pro azylové politiky;

29.  zdůrazňuje problémy aktuálně spojené s financováním činností ve smyslu překážek přístupu k přesným informacím a financování, vytváření realistických a na míru navrhovaných cílů a provádění účinných návazných opatření; navrhuje zavedení záruk k zamezení zdvojování, jednoznačné přidělování finančních prostředků a důkladné posuzování přidané hodnoty činností a výsledků, jichž bylo dosaženo;

30.  zdůrazňuje význam přísného dohledu nad využíváním fondů a jejich řízením, a to pomocí kvantitativních a kvalitativních ukazatelů a konkrétních kritérií, s cílem vyhnout se nesprávnému přidělování lidských a finančních zdrojů a zaručit dodržení stanovených cílů; vítá v této souvislosti vytvoření společného systému pro hodnocení a sledování;

31.  naléhavě žádá členské státy, aby za pomoci Komise zajistily řádné využívání existujících komplementárních prvků mezi jinými dostupnými finančními nástroji, jako je Evropský sociální fond a další strukturální fondy, k dosažení uceleného přístupu k financování politik v oblasti azylu;

Odpovědnost

32.  vítá závazek Komise provést v roce 2014 komplexní hodnocení dublinského systému, při kterém se bude přezkoumávat jeho dopad v oblasti právní, hospodářské, sociální a v oblasti lidských práv, včetně dopadu na situaci žadatelek o azyl; domnívá se, že je třeba se dále zabývat tím, jak vyvinout mechanismus rovného sdílení odpovědnosti, jenž by určil, který členský stát by měl odpovídat za zpracování žádostí o azyl, což by umožnilo rychlou a efektivní praktickou podporu členských států v krizových situacích a v případě nepřiměřené zátěže, které dané státy čelí;

33.  domnívá se, že dublinské nařízení, které upravuje rozdělování odpovědnosti za žádost o azyl, klade nepřiměřenou zátěž na členské státy, které tvoří místa vstupu do EU, a nepředvídá spravedlivé rozdělování odpovědnosti za azyl mezi členskými státy; konstatuje, že dublinský systém tak, jak byl dosud uplatňován, v kontextu charakterizovaném velmi odlišnými systémy azylu a nedostatečnou úrovní provádění azylového acquis, vedl k nerovnému zacházení s žadateli o azyl, což mělo zároveň nepříznivý dopad na znovusejdnocování rodin a integraci; mimoto zdůrazňuje jeho nedostatky z hlediska účinnosti a nákladové efektivnosti, neboť více než polovina schválených přesídlení se nikdy neuskutečnila a stále přetrvává značný počet případů, kdy táž osoba předkládá žádosti v různých státech; vyzývá Komisi a členské státy k zajištění toho, aby žadatelé o azyl, kteří jsou navráceni do členského státu na základě nařízení Dublin II, nebyli diskriminováni jen z toho důvodu, že jsou přesídleni na základě zmíněného nařízení;

34.  klade důraz na to, že příslušná judikatura již přispívá ke zpochybnění účelu dublinského systému; domnívá se, že při řešení individuálních případů judikatura neřeší nedostatky, které přetrvávají při provádění acquis v oblasti azylu; uznává potřebu členských států zajistit, aby jejich systémy azylu splňovaly evropské a mezinárodní normy, vítá proto úsilí o začlenění dodatečných kritérií do nařízení Dublin II, aby se tak zmírnily nežádoucí nepříznivé dopady tohoto systému; je přesvědčen, že diskuse týkající se určování členského státu, který je odpovědný, musí vzít v úvahu to, že některé členské státy jsou již vystaveny nepřiměřeným tlakům a některé azylové systémy jsou částečně nebo zcela nefunkční;

Společné vyřizování žádostí o azyl

35.  považuje za nezbytné účastnit se dalšího dialogu, pokud jde o sdílení odpovědnosti vůči žadatelům o azyl a osobám požívajícím mezinárodní ochrany, včetně využívání nástrojů, jako je společné vyřizování žádostí o azyl (dále jen „společné vyřizování“) a programy přemístění;

36.  domnívá se, že společné vyřizování by představovalo cenný nástroj pro solidaritu a sdílení odpovědnosti v různých případech, zejména tam, kde jsou členské státy vystaveny značným nebo náhlým přílivům žadatelů o azyl nebo se značné množství žádostí nevyřídí, což zpožďuje nebo narušuje azylové řízení na úkor žadatelů o azyl; společné vyřizování by mohlo předejít problémům s kapacitou nebo tyto problémy napravit, snížit zátěž a náklady spojené s vyřizováním žádostí, urychlit vyřizování žádostí a zajistit spravedlivější sdílení odpovědnosti za vyřizování žádostí o azyl; zdůrazňuje, že společné vyřizování vyžaduje jasné rozdělení odpovědnosti mezi dotčenými členskými státy, aby se zamezilo přesouvání odpovědnosti, a že činění rozhodnutí zůstává v kompetenci členských států; konstatuje, že toto by se muselo doplnit systémem, který by zajistil spravedlivější sdílení odpovědnosti, jakmile je žádost zpracována;

37.  vítá studii proveditelnosti, kterou zahájila Komise a která by měla prozkoumat právní a praktické dopady společného vyřizování na území Unie, jelikož je zapotřebí řadu otázek objasnit;

38.  konstatuje, že společné vyřizování nevyžaduje nutně společné rozhodnutí, ale mohlo by zahrnovat podporu a společné vyřízení, pokud jde o jiné aspekty azylového řízení, jako je identifikace, příprava postupů první instance, rozhovory nebo zhodnocení politické situace v zemi původu;

39.  zdůrazňuje, že společné vyřizování by mohlo poskytnout přidanou hodnotu ohledně kvality rozhodovacího procesu a mělo by zajistit a usnadnit spravedlivá, účinná a rychlá řízení; upozorňuje na skutečnost, že zlepšování azylových řízení od samého začátku (důraz na počátek rozhodování) může zkrátit délku a snížit náklady tohoto řízení, což bude výhodné jak pro žadatele pro azyl, tak pro členské státy;

40.  zdůrazňuje, že systém společného vyřizování by měl plně respektovat práva žadatelů a obsahovat silné záruky za tímto účelem; trvá na tom, že společné vyřizování nesmí být za žádných okolností použito k urychlování azylového řízení na úkor jeho kvality; domnívá se, že společné vyřizování by mohlo vést k účinnějším azylovým řízením a také být ku prospěchu žadatelům o azyl, jelikož jejich potřeba ochrany může být z důvodu navýšených administrativních kapacit uznána rychleji;

41.  domnívá se, že úloha Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu by mohla být cenná z hlediska vzájemného propojování, odborné přípravy a koordinování činnosti podpůrných týmů v oblasti azylu, které by poskytovaly pomoc, poradenství a doporučení pro řízení v první instanci;

42.  doporučuje, aby zvažované režimy týkající se společného vyřizování dávaly přednost možnostem zahrnujícím rozmístění a spolupráci příslušných orgánů, spíše než aby docházelo k přesidlování žadatelů o azyl;

43.  vyzývá Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu, aby podpořil, usnadnil a koordinoval výměny informací a další činnosti související se společným vyřizováním žádostí;

Přemístění osob požívajících mezinárodní ochrany a žadatelů o azyl

44.  zdůrazňuje, že znovuusídlení na území EU a přemístění v rámci EU jsou doplňkovými opatřeními zaměřenými na posilování ochrany žadatelů o azyl a osob požívajících mezinárodní ochrany a současně ukazují na vnitřní i vnější solidaritu EU;

45.  zdůrazňuje, že za určitých podmínek je fyzické přemístění osob požívajících mezinárodní ochrany a žadatelů o azyl jednou z nejkonkrétnějších forem solidarity a může významně přispět ke spravedlivějšímu společnému evropskému azylovému systému; zdůrazňuje, že ačkoli to také představuje rozhodný projev závazku k mezinárodní ochraně a podpoře lidských práv, zapojilo se dosud do iniciativ přemístění jen málo členských států;

46.  zdůrazňuje význam projektů, jako je projekt Evropské unie pro Maltu týkající se přemístění (Eurema) a jeho rozšíření, podle něhož osoby požívající mezinárodní ochrany byly nebo jsou přesídlovány z Malty do jiných členských států, a je zastáncem rozvíjení více takovýchto iniciativ; vyjadřuje politování nad tím, že tento projekt nebyl tak úspěšný, jak se předpokládalo, jelikož členské státy nebyly ochotny se ho zúčastnit; vyzývá členské státy, aby se v duchu solidarity a odpovědnosti aktivněji podílely na projektu Eurema; vítá závazek Komise provést důkladné zhodnocení projektu Eurema a předložit návrh na mechanismus EU pro trvalé přemístění;

47.  vyzývá Komisi, aby ve svém legislativním návrhu stálého a účinného mechanismu přemístění v rámci EU vzala v úvahu využívání „distribučního klíče EU“ pro přemísťování osob, které požívají mezinárodní ochrany, na základě vhodných ukazatelů souvisejících s přijímací a integrační kapacitou členských států, jako je HDP členských států, počet obyvatel, rozloha a nejlepší zájmy těchto osob i vyhlídky, pokud jde o jejich integraci; tento „distribuční klíč EU“ by přicházel v úvahu v případě členských států, které čelí specifickému a nepřiměřenému tlaku na vnitrostátní azylové systémy nebo v krizových situacích; zdůrazňuje, že přemístění bude vždy podmíněno souhlasem osob, které požívají mezinárodní ochrany, a že zavedení „distribučního klíče EU“ by nemělo vliv na povinnost každého členského státu provádět a uplatňovat stávající právní předpisy EU pro oblast azylu, co se týče způsobilosti k ochraně, přijímacích podmínek a procedurálních záruk, a dodržovat mezinárodní povinnosti v této oblasti;

48.  vybízí Komisi, aby do svého návrhu programu EU pro trvalé přemístění zahrnula silné procesní záruky a jasná kritéria, aby byly zaručeny nejlepší zájmy osob, které tento program případně využijí, a uvolněn migrační tlak v těch členských zemích, které jsou obzvláště vystaveny migračním tokům; doporučuje zapojení hostitelské komunity, občanské společnosti a místních orgánů do iniciativ přemístění od samého počátku;

49.  zdůrazňuje, že i když přemístění může nabídnout trvalá řešení pro osoby požívající mezinárodní ochrany i zmírnit potíže azylových systémů členských států, nesmí z něho plynout přesouvání odpovědnosti; trvá na tom, že přemístění by mělo zahrnovat silné závazky ze strany členských států, které z něho budou mít prospěch, k účinnému odstraňování mezer týkajících se ochrany v jejich azylovém systému a k zaručení nejvyšší úrovně ochrany pro ty, kdo zůstávají ve vysílajících členských státech z hlediska podmínek přijetí, azylových řízení a integrace;

50.  vítá možnosti financování poskytované v rámci Azylového a migračního fondu pro přemístění žadatelů o azyl a vybízí členské státy, aby se zapojovaly do dobrovolných iniciativ, zatímco budou plně respektovat práva žadatelů o azyl a potřebu jejich souhlasu; vyzývá Komisi, aby prověřila proveditelnost rozvinutí systému EU pro přemístění žadatelů o azyl a mj. prověřila možnost založit tuto opci na „distribučním klíči EU“, který by zohlednil objektivně ověřitelná kritéria, jako je HDP členských států, počet obyvatel, rozloha a nejlepší zájmy žadatelů o azyl a vyhlídky, pokud jde o jejich integraci; tento program by se prováděl jako opatření solidarity v situacích, kdy je počet žadatelů o azyl nepřiměřeně vysoký v poměru ke kapacitě azylového systému daného členského státu, nebo v případech nouze;

51.  připomíná mandát Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu v souvislosti s podporou přemístění osob požívajících mezinárodní ochrany mezi členskými státy a vyzývá tento úřad, aby v úzké spolupráci s UNHCR vybudoval svou kapacitu za účelem aktivní podpory programů a činností přesídlení, a to prostřednictvím výměny informací a osvědčených postupů a dále prostřednictvím činností zaměřených na koordinaci a spolupráci;

52.  poukazuje na to, že Komise se již vyjádřila v tom smyslu, že vždy, když budou splněny příslušné podmínky, zváží, zda mechanismus směrnice o dočasné ochraně aktivovat, zvláště v případě masového přílivu nebo hrozícího masového přílivu vysídlených osob, které se nemohou bezpečně a trvale vrátit do své země původu; vyzývá Komisi, aby zajistila, že bude možné, aby se směrnice aktivovala i v případech, kdy aktuální příliv má za následek alespoň v jednom členském státu masový příliv, a nikoli pouze tehdy, když představuje takový příliv pro EU jako celek;

Vzájemná důvěra jakožto stěžejní prvek obnoveného systému správy a řízení

53.  trvá na tom, že vzájemná důvěra je založena na společném pochopení povinností; zdůrazňuje, že dodržování právních předpisů EU představuje nezbytný prvek vzájemné důvěry mezi členskými státy;

54.  zdůrazňuje, že pokud členské státy dodrží své povinnosti týkající se zákonných a základních práv, posílí se tím jak důvěra, tak solidarita;

55.  zdůrazňuje, že je důležité položit pevné základy pro vzájemnou důvěru mezi členskými státy, neboť ta má podstatnou a neodmyslitelnou vazbu na rozvoj společného evropského azylového systému a na opravdovou solidaritu v praxi;

56.  konstatuje, že dodržování povinností v oblasti mezinárodní ochrany sice posiluje vzájemnou důvěru, avšak nevede nutně k jednotnému uplatňování pravidel, neboť výklad a uplatňování azylového práva na mezinárodní úrovni a na úrovni EU se v rámci členských států stále velmi liší, jak vyplývá z nedávné Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a judikatury Soudního dvora Evropské unie souvisejících s dublinským nařízením; zdůrazňuje, že Komise a soudy jsou odpovědné za sledování a posuzování toho, zda se pravidla týkající se azylu uplatňují v souladu s mezinárodním právem a právem EU;

57.  věří, že mechanismy včasného varování zavedené ke zjišťování a řešení mimořádných problémů dříve, než povedou ke krizi, mohou představovat cenný nástroj; domnívá se však, že by měla být zároveň plánována doplňková řešení, s cílem vyhnout se porušování základních práv a zajistit řádné fungování azylových systémů;

58.  zdůrazňuje, že i když by řízení pro porušení předpisů měla být pohotověji používána, aby se obrátila pozornost na odpovědnost členských států a na jejich neúspěch při dodržování stávajícího acquis v oblasti azylu, musí je provázet preventivní opatření, operační plány a mechanismy dozoru, aby bylo možné dosáhnout požadovaných výsledků; zdůrazňuje význam pravidelných hodnocení, konstruktivního dialogu a výměny osvědčených postupů, neboť se jedná o klíčové prvky, jak snadno dosáhnout pozitivního vývoje azylového systému tam, kde byly zjištěny nedostatky; mohou se tedy poskytovat různé formy finanční a praktické pomoci za účelem dosažení plného a řádného provádění evropské azylové legislativy;

59.  konstatuje, že dublinský systém je založen na vzájemné důvěře a že jeho provádění obnáší vzájemné uznávání zamítavých rozhodnutí mezi členskými státy, neboť azylová žádost může být projednávána v EU pouze jednou; vyzývá Komisi, aby do roku 2014 předložila sdělení o rámci pro převádění ochrany osob požívajících mezinárodní ochrany a vzájemné uznávání rozhodnutí o udělení azylu v souladu s akčním plánem provádění Stockholmského programu;

60.  zdůrazňuje, že řízení migrace může vzájemnou důvěru a opatření solidarity zvýšit pouze ve spojení s přístupem citlivým vůči ochraně, na jehož základě by měla být prováděna opatření na hranicích tak, aniž by se omezovala práva uprchlíků a osob požadujících mezinárodní ochranu;

61.  zdůrazňuje, že prostřednictvím vízových režimů se udělí velké množství vstupních a výstupních povolení a že tato pravidla pro vstup a výstup žádným způsobem neomezují zákonné povinnosti o poskytování přístupu k azylu;

62.  připomíná závazek Komise usnadnit bezproblémový příchod do EU osobám, které potřebují ochranu, a vyzývá k prověření nových přístupů k zahájení řízení pro udělení azylu; v této souvislosti vítá závazek Komise přijmout do roku 2013 sdělení o nových přístupech, pokud jde o zahájení řízení pro udělení azylu, jež se zaměří na nejvýznamnější tranzitní země;

o
o   o

63.  pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Radě, Komisi, parlamentům členských států a Radě Evropy.

(1) Úř. věst. C 285 E, 21.10.2010, s. 12.
(2) Úř. věst. L 212, 7.8.2001, s. 12.

Právní upozornění - Ochrana soukromí