Evropský parlament,

–  s ohledem na čl. 78 odst. 2 písm. e) Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU),

–  s ohledem na článek 80 SFEU o zásadě solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy, a to i na finanční úrovni,

–  s ohledem na články 1, 2, 3, 4, 18, 19 a 47 Charty základních práv Evropské unie,

–  s ohledem na články 2, 3, 5. 8 a 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (EÚLP),

–  s ohledem na článek 14 Všeobecné deklarace lidských práv přijaté Valným shromážděním OSN v roce 1948,

–  s ohledem na globální pakt OSN o uprchlících,

—  s ohledem na Úmluvu o právním postavení uprchlíků přijatou v roce 1951 a na její protokol z roku 1967 (Ženevská úmluva),

—  s ohledem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (přepracované znění), známé jako nařízení Dublin III(1),

—  s ohledem na rozhodnutí Rady (EU) 2015/1523 ze dne 14. září 2015(2) a (EU) 2015/1601 ze dne 22. září 2015(3), kterým se stanoví prozatímní opatření v oblasti mezinárodní ochrany ve prospěch Itálie a Řecka,

–  s ohledem na návrh Komise předložený Evropskému parlamentu a Radě (COM(2016)0270) k reformě nařízení Dublin III,

–  s ohledem na mandát k jednání, který přijal Výbor pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci dne 19. října 2017, dne 16. listopadu 2017 byl schválen na plenárním zasedání a dne 17. října 2019 byl potvrzen Konferencí předsedů,

–  s ohledem na své usnesení ze dne 12. dubna 2016 o situaci ve Středomoří a nutnosti uceleného přístupu EU k migraci(4),

–  s ohledem na rozsudky Soudního dvora Evropské unie týkající se nařízení (EU) č. 604/2013, zejména C-695/15 PPU Mirza (ECLI: EU: C:2016 :188), C-63/15 Ghezelbash (velký senát) (*) (ECLI:EU:C:2016:409), C-155/15, Karim (ECLI:EU:C:2016:410), C-578/16 PPU C.K. a další (*) (ECLI:EU:C:2017:127), C-528/15 Al Chodor (ECLI:EU:C:2017:213), C-36/17 Ahmed (nařízení) (ECLI:EU:C:2017:273), C-490/16 A.S. (velký senát) (ECLI:EU:C:2017 :585), C-646/16 Jafari (velký senát) (*) (ECLI:EU:C:207:586), C-670/16 Mengesteab (velký senát) (ECLI:EU:C:2017:587), C-60/16 Khir Amayri, ECLI:EU:C:2017:675, C-201/16 Shiri, (ECLI:EU:C:2017:805), C-360/16 Hasan (ECLI:EU:C:2018:35), C-647/16 Hassan (ECLI:EU:C:2018:368), C-213/17 X (ECLI:EU:C:2018:538), C-56/17 Fathi (ECLI:EU:C:2018:803), C-47/17 X (velký senát) (ECLI:EU:C:2018:900), C-661/17 M. A. a další (velký senát) (*) (ECLI:EU:C:2019:53), C-163/17 Jawo (velký senát) (*) (ECLI:EU:C:2019:218), C-582/17 H. (velký senát) (*) ECLI:EU:C:2019:280, a C-715/17, C-718/17 a C-719/17 Komise v. Polsko, Maďarsko a Česká republika,

—  s ohledem na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva týkající se nařízení (EU) č. 604/2013, a zejména na rozsudek Sharifi v. Rakousko ze dne 5. prosince 2013 (rozsudek senátu), Mohammadi v. Rakousko ze dne 3. července 2014 (rozsudek senátu), Sharifi a další v. Itálie a Řecko ze dne 21. října 2014 (rozsudek velkého senátu) a Tarakhel v. Švýcarsko ze dne 4. listopadu 2014 (rozsudek velkého senátu), a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci M. S. S. v. Belgie a Řecko (velký senát), žádost č. 30696/09, rozsudek ze dne 21. listopadu 2011 týkající se nařízení (ES) č. 343/2003 ze dne 18. února 2003 (Dublin II),

—  s ohledem na Evropský program pro migraci předložený Komisí dne 13. května 2015 (COM(2015)0240),

—  s ohledem na tzv. Maltské prohlášení ze září 2019,

—  s ohledem na studii vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze srpna 2017 s názvem „Left in limbo“ (Ponecháni v nejistotě) o provádění nařízení Dublin III,

—  s ohledem na hodnocení nařízení Dublin III z roku 2015 a hodnocení provádění nařízení Dublin III v roce 2016, které jménem Komise provedla společnost ICF International,

—  s ohledem na zvláštní zprávu Evropského účetního dvora č. 2019/24 z listopadu 2019 nazvanou „Azyl, relokace a navracení migrantů: nastal čas zintenzivnit opatření k řešení rozporů mezi cíli a výsledky“,

—  s ohledem na sdělení Komise nazvané „COVID-19: Pokyny k provádění příslušných předpisů EU v oblasti azylových řízení, postupů navracení a přesídlování“ (2020/C 126/02),

—  s ohledem na zprávu Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu ze dne 2. června 2020 o mimořádných opatřeních COVID-19 v azylových a přijímacích systémech,

–  s ohledem na zprávu Evropského podpůrného úřadu (EASO) pro otázky azylu z června 2020 s názvem „Výroční zpráva o situaci v oblasti azylu v Evropské unii“,

—  s ohledem na hodnocení provádění dublinského nařízení, které v lednu 2019 provedla výzkumná služba Evropského parlamentu (EPRS), konkrétně jej vypracovaly dr. Amandine Scherrerová z oddělení pro následné posuzování při ředitelství Parlamentu pro posuzování dopadů a evropskou přidanou hodnotu (první část) a výzkumný tým Evropské rady pro uprchlíky a osoby žijící v exilu (ECRE) na žádost oddělení pro následné posuzování (druhá část),

—  s ohledem na další studie zadané Evropským parlamentem, zejména na hodnocení provádění dublinského nařízení a azylových řízení v Evropě vypracované EPRS, Gertrudou Malmersjovou a Milanem Remáčem v roce 2016, na studii tematické sekce pro občanská práva a ústavní záležitosti (Generální ředitelství pro vnitřní politiky) na téma reforma nařízení Dublin III, kterou vypracoval Francesco Maiani v červnu 2016, na studii EPRS „Náklady vyplývající z neexistence společného evropského postupu v oblasti azylové politiky“, kterou vypracovali Wouter van Ballegooij a Cecilia Navarrová v říjnu 2018, a studii EPRS k reformě dublinského systému vypracovanou Anjou Radjenovicovou v březnu 2019,

—  s ohledem na slyšení Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci (LIBE) uspořádané dne 19. února 2020,

—  s ohledem na odpovědi parlamentů členských států ohledně jejich práce na nařízení Dublin III, které byly poskytnuty prostřednictvím automatizovaného systému Evropského střediska pro parlamentní výzkum a dokumentaci,

—  s ohledem na odpověď Německa na seznam pěti otázek, který zaslali předseda výboru LIBE a zpravodajka všem vnitrostátním orgánům zapojeným do dublinského řízení,

—  s ohledem na informativní cesty zpravodajky do Bochumu (Německo), Ter Apelu (Nizozemsko), Bukurešti (Rumunsko) a Lampedusy (Itálie),

–  s ohledem na článek 54 jednacího řádu, jakož i na čl. 1 odst. 1 písm. e) a přílohu 3 rozhodnutí Konference předsedů ze dne 12. prosince 2002 o postupu udělování svolení k vypracování zpráv z vlastního podnětu,

–  s ohledem na dopis Výboru pro práva žen a rovnost pohlaví,

—  s ohledem na zprávu Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci (A9-0245/2020),

A.  vzhledem k tomu, že v roce 2015 požádalo o mezinárodní ochranu v EU+ 1 393 920 žadatelů o azyl a v roce 2016 jich bylo 1 292 740, což představuje ve srovnání s roky 2012 (373 375) a 2013 (464 515) čtyřnásobný nárůst; vzhledem k tomu, že počet žádostí o mezinárodní ochranu v rámci EU+ opět vzrostl v letech 2018 (665 920) a 2019 (738 425) a v roce 2019 odpovídal 0,13 % celkového počtu obyvatel EU;

B.  vzhledem k tomu, že téměř polovinu žádostí o azyl v EU podaly děti a že v roce 2019 podalo žádost o mezinárodní ochranu 17 700 nezletilých osob bez doprovodu; vzhledem k tomu, že 86 % těchto žadatelů byli chlapci a 90 % jich bylo ve věku 14–18 let;

C.  vzhledem k tomu, že členský stát, který uděluje vízum státnímu příslušníkovi třetí země, je podle článku 12 nařízení Dublin III příslušný k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu; vzhledem k tomu, že žádost státního příslušníka třetí země nebo osoby bez státní příslušnosti, kteří vstoupili na území členského státu umožňujícího bezvízový styk, přezkoumá tento členský stát;

D.  vzhledem k tomu, že v roce 2019 bylo vydáno 145 000 rozhodnutí týkajících se žádostí v rámci dublinského nařízení; vzhledem k tomu, že v roce 2019 činila míra uznaných žádostí na základě dublinského nařízení 62 %;

E.  vzhledem k tomu, že v letech 2008 a 2017 přijala 90 % žadatelů o azyl třetina členských států;

F.  vzhledem k tomu, že ke kritériím pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o azyl patří (v hierarchickém pořadí) celistvost rodiny, vydání povolení k pobytu nebo víz, nezákonný vstup či pobyt a vstup bez vízové povinnosti; vzhledem k tomu, že pokud se nepoužije žádné z těchto kritérií, je podle čl. 3 odst. 2 příslušným členským státem stát, v němž byla žádost podána jako první; vzhledem k tomu, že v důsledku nepřiměřeného uplatňování článku 13, podle něhož je k posouzení žádostí o azyl příslušný členský stát, do nějž žadatel vstoupil jako do prvního, není rozdělení odpovědnosti mezi členské státy EU spravedlivé; vzhledem k tomu, že značnou část prvních žádostí, zejména v krizovém období let 2015–2016, obdržely členské státy „prvního vstupu“ ve Středomoří, konkrétně Řecko, Itálie, Malta, Kypr a Španělsko;

G.  vzhledem k tomu, že v roce 2018 zaznamenalo nejvyšší počet žádostí Německo (82,8 milionu obyvatel, 18,6 % celkové populace EU; 184 180 žádostí, tedy 28 % z celkového počtu žádostí, což je 0,22 % jeho počtu obyvatel), následovala Francie (66,9 milionu obyvatel, 15 % populace EU), která obdržela 120 425 žádostí (tedy 19 % celkového počtu žádostí, což odpovídá 0,18 % jejího počtu obyvatel), dále Řecko (10,74 milionu obyvatel, 2,4 % celkové populace EU) s 66 695 žádostmi (11 % celkového počtu žádostí, 0,62 % jeho počtu obyvatel), Itálie (60,48 milionu obyvatel, 13,6 % celkové populace EU) s 59 950 žádostmi (10 % celkového počtu žádostí, 0,01 % jejího počtu obyvatel) a Španělsko (46,66 milionu obyvatel, 10,49 % celkové populace EU) s 52 700 žádostmi (9 % celkového počtu žádostí a 0,11 % jeho počtu obyvatel);

H.  vzhledem k tomu, že mezi roky 2016 a 2019 Německo a Francie vydaly zdaleka nejvíce žádostí na základě dublinského nařízení (68 % z celkového počtu za obě země), zatímco Španělsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Slovensko, Bulharsko, Polsko a Česko jich vydaly jen malý počet; vzhledem k tomu, že navzdory rostoucímu počtu žádostí o azyl nevydalo Španělsko takřka žádné žádosti v rámci dublinského systému; vzhledem k tomu, že mezi státy existují značné rozdíly s tím, že v letech 2016 až 2019 bylo z Řecka přemístěno 54,6 % osob a 42,2 % pak ze Švédska, 11,2 % z Německa, 6,7 % z Francie a 1,6 % z Itálie; vzhledem k tomu, že u řady zemí je podstatný nedostatek údajů;

I.  vzhledem k tomu, že nařízení Dublin III je založeno na základním předpokladu, že se ve všech členských státech dostává žadatelům o azyl rovných práv a že se každá žádost posuzuje spravedlivě, ať je podána kdekoli na území EU; vzhledem k tomu, že ve skutečnosti tomu zdaleka tak není;

J.  vzhledem k tomu, že členské státy využívají ve velmi omezené míře ustanovení tohoto nařízení, které se týká závislých osob (článek 16) nebo humanitárních důvodů a diskreční ustanovení (článek 17); vzhledem k tomu, že tato ustanovení nabízejí rozumná řešení pro sloučení rodiny či relokaci, a to i po vylodění;

K.  vzhledem k tomu, že ve většině dublinských řízení nejsou řádně uplatňována ustanovení o hierarchii kritérií a o předepsaných lhůtách a přemístění se neprovádí; vzhledem k tomu, že pokud jde o situace, které se týkají dětí a rodin, poškozují tyto nedostatky především nejlepší zájem dítěte a právo žadatelů o azyl na sloučení rodiny;

L.  vzhledem k tomu, že údaje a studie o uplatňování nařízení Dublin III poukazují na to, že se běžně nepřihlíží k ustanovením o rodinách a není správně uplatňována zásada nejlepšího zájmu dítěte; vzhledem k tomu, že například kritérium „celistvosti rodiny“ bylo v roce 2018 uplatněno pouze v 5 % žádostí o převzetí žadatele ve Francii (z celkového počtu 12 000 osob), ve 3,7 % případů v Německu (z celkových 17 500) a v ještě menším počtu případů v Belgii, Švédsku a Švýcarsku; zdůrazňuje, že naopak Řecko vydalo v roce 2018 79,3 % svých žádostí o převzetí na základě kritéria celistvosti rodiny; vzhledem k tomu, že žádosti o sloučení rodiny jsou méně často přijímány (48 % případů) ve srovnání s průměrnou měrou uznaných žádostí u všech postupů (67,6 %); vzhledem k tomu, že účinné uplatňování článků 16 a 17 nařízení by mohlo zaručit účinnost práva žadatelů o azyl na rodinný život a sjednocení rodiny;

M.  vzhledem k tomu, že v provádění nařízení Dublin III se objevily značné nedostatky, a to i v roce 2015, tj. v době vysokého počtu příchozích žadatelů, a v průběhu pandemie COVID-19, což narušilo důvěru mezi členskými státy i právo na mezinárodní ochranu a vedlo k porušování základních práv; vzhledem k tomu, že pravidla nařízení Dublin III se ukázala jako nevhodná k řešení velkého přílivu migrantů, neboť přinesla systém, který klade nadměrnou odpovědnost a zátěž na několik málo členských států;

N.  vzhledem k dočasnému mechanismu solidarity pro pátrání a záchranu ve Středozemním moři, který byl dohodnut v Maltském prohlášení a dne 23. září 2019 jej podepsaly Německo, Francie, Itálie a Malta, a platil alespoň šest měsíců; vzhledem k tomu, že k této dohodě uzavřené ad hoc se žádný další členský stát nepřipojil;

O.  vzhledem k tomu, že ustanovení o preventivních opatřeních (článek 33) nikdy nebylo využito;

P.  vzhledem k tomu, že článek 28 nařízení Dublin III povoluje použití zadržení jako výjimečného prostředku k „zajištění přemístění“, pokud existuje „vážné nebezpečí útěku“ žadatele; vzhledem k tomu, že tato definice je nejasná a její výklad se mezi jednotlivými členskými státy liší;

Q.  vzhledem k tomu, že u žadatelů o azyl, a zejména u dětí, nejsou dodržovány procesní záruky; vzhledem k tomu, že zdlouhavé postupy a nepředvídatelnost výsledků mají spolu se špatnými podmínkami přijetí a sociální nejistotou dopad na životní pohodu žadatelů o azyl, kteří v řadě případů zažili traumatizující situace ve své domovské zemi nebo na cestě do EU;

R.  vzhledem k tomu, že provádění nařízení Dublin III je úzce spjato s uplatňováním dalších předpisů v rámci evropské politiky v otázkách azylu a migrace; vzhledem k tomu, že na provádění nařízení Dublin III měly dopad zejména slabiny v provádění přepracované směrnice o azylovém řízení (2013/32/EU), přepracované směrnice o podmínkách přijímání (2013/33/EU) a přepracované kvalifikační směrnice (2011/95/EU); vzhledem k tomu, že by Evropská komise měla více usilovat o to, aby členské státy tyto směrnice dodržovaly, a to i prostřednictvím řízení o nesplnění povinnosti;

S.  vzhledem k tomu, že některé tyto nedostatky vyplývají přímo z koncepce dublinského nařízení a nelze je vyřešit pouze jeho lepším prováděním;

T.  vzhledem k tomu, že nedostatek informací brání v komplexním posouzení provádění nařízení Dublin III; vzhledem k tomu, že členské státy neposkytují statistické informace systematicky a konzistentně a neposkytují je stejně podrobně a často; vzhledem k tomu, že chybějí informace zejména o důvodech pro podání žádosti, trvání řízení, zdrojích, stažených žádostech, nezdařených přemístěních, odvoláních a zadržování;

U.  vzhledem k tomu, že dne 6. listopadu 2017 schválil Parlament dvoutřetinovou většinou hlasů legislativní usnesení o návrhu nařízení Dublin IV;

Začlenit zásadu solidarity do společného evropského azylového systému

1.  domnívá se, že stávající nařízení Dublin III zavádí nepřiměřenou odpovědnost pro malý počet členských států, zejména v období vysokého počtu příchozích migrantů; domnívá se, že kritérium první země vstupu stanovené v nařízení Dublin III bezprecedentně a nepřiměřeně zatěžuje země v přední linii, pokud jde o registraci a přijímání žadatelů o azyl, v důsledku jejich geografické polohy; zdůrazňuje, že dublinské nařízení, tak jak je koncipováno a prováděno, nedokázalo zaručit plnění svého hlavního cíle, tj. rychlé určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o azyl, a tedy spravedlivé rozdělení odpovědnosti mezi členské státy a účinný a rychlý přístup k azylovému řízení;

2.  zdůrazňuje, že cílem zavedení hotspotů a dočasného relokačního programu navrhovaného Komisí v roce 2015 bylo usnadnit zpracování žádostí o azyl při vstupu žadatelů na území EU a jednalo se o pragmatický přístup, který napravuje slabiny nařízení Dublin III, jež se postupem času projevily; dále připomíná pomoc agentur EU, jako jsou EASO a Frontex, členským státům čelícím nadměrné zátěži při provádění acquis v oblasti azylu a zdůrazňuje, že je zapotřebí zlepšit spolupráci mezi těmito agenturami;

3.  zdůrazňuje, že nevhodné uplatňování hierarchie kritérií, zejména nadměrné využívání kritéria země prvního vstupu, vedlo k nepřiměřenému navýšení povinností některých členských států, zejména těch, které jsou v první linii; je toho názoru, že EU proto potřebuje vhodný mechanismus solidarity, který stanoví spravedlivá pravidla pro rozdělení odpovědnosti mezi členské státy v souladu s článkem 80 SFEU, při čemž bude plně dodrženo základní právo na bezpečnost a ochranu žadatelů o azyl;

4.  domnívá se, že dokud nebude dublinský systém reformován, je nezbytné poskytnout členským státům v první linii více zdrojů a kapacit, například prostřednictvím úřadu EASO;

5.  připomíná, že právo na azyl patří mezi základní práva; zdůrazňuje, že účelem azylového řízení je přezkoumat žádosti a udělit mezinárodní ochranu žadatelům, kteří na ni mají nárok, a současně rychle a spravedlivě rozhodnout o žadatelích, kteří na ni nárok nemají;

6.  konstatuje, že v případě osob, jejichž žádost o mezinárodní ochranu byla konečným rozhodnutím v jednom členském státě zamítnuta, mohou členské státy v souladu s čl. 24 odst. 4 nařízení Dublin III buď požádat o přijetí dotyčné osoby zpět, nebo provést řízení o navrácení; zdůrazňuje, že v souvislosti s uplatňováním čl. 24 odst. 4 by navrácení osob, které nesplňují podmínky pro přiznání mezinárodní ochrany, zejména pokud je provedeno na základě dobrovolného dodržování předpisů, mohlo přispět k fungování migračních politik EU;

7.  vítá rozhodnutí Rady o relokaci z roku 2015 a 2016, která byla přijata jako naléhavá opatření solidarity; vyjadřuje zklamání nad tím, že členské státy nesplnily své závazky k solidaritě a sdílení odpovědnosti, ovšem současně uznává pozitivní přínos některých členských států; připomíná, že Evropská komise se neřídila výzvou Parlamentu, kterou vyjádřil ve svém usnesení ze dne 18. května 2017, a to výzvou k přijetí návrhu prodloužit platnost relokačních opatření až do přijetí reformovaného nařízení Dublin III; zdůrazňuje, že dohody ad hoc nemohou nahradit harmonizovaný a udržitelný společný evropský azylový systém;

8.  lituje skutečnosti, že Rada na rozdíl od Parlamentu nepřijala postoj k přepracovanému návrhu nařízení Dublin IV a zablokovala tedy snahy o reformu nařízení Dublin III navzdory jeho dobře zdokumentovaným nedostatkům; zastává názor, že toto zablokování lze vykládat jako porušení zásady vzájemné loajální spolupráce mezi orgány EU, jak je stanovena v čl. 13 odst. 2 SEU, a to i s ohledem na skutečnost, že Rada vždy usilovala o jednomyslnou dohodu, ačkoliv ve Smlouvách je stanoveno schválení kvalifikovanou většinou; považuje za obzvláště politováníhodné, že Unie v současné době stále setrvává u stejného souboru pravidel, u nichž se ukázalo, že v případech vysokého počtu migrantů nejsou účinná; vyzývá k rychlé reformě společného evropského azylového systému;

9.  konstatuje, že mechanismus pro včasné varování, připravenost a řešení krizí stanovený v článku 33 dosud nebyl uplatněn, a to ani v letech 2015–2016, kdy byl zaznamenán velký příliv migrantů; dále poukazuje na to, že zatím nebyla uplatněna ustanovení směrnice o poskytování dočasné ochrany, která měla řešit dočasnou ochranu v případě hromadného přílivu vysídlených osob, které se nemohou vrátit do země svého původu;

10.  domnívá se, že v zájmu zajištění přístupu k azylu a rozdělení odpovědnosti mezi členské státy by měl být v EU zaveden mechanismus založený na solidaritě, který by zajistil zachování základního práva na azyl v EU; zdůrazňuje, že ochrana základních práv žadatelů o azyl by měla vždy zůstat ústředním prvkem tohoto mechanismu; domnívá se, že takový mechanismus by měl počítat s účastí organizací občanské společnosti poskytujících odbornou pomoc lidem, kteří potřebují mezinárodní ochranu, zejména pokud jde o otázky právní povahy;

11.  zdůrazňuje, že diskreční ustanovení článku 17, na jehož základě může členský stát převzít odpovědnost za žádost o azyl i tehdy, pokud podle nařízení Dublin III nebyl určen jako příslušný členský stát, se využívá různými způsoby, zřídkakdy a pouze v několika členských státech; poznamenává, že v roce 2018 ustanovení použily ve většině případů Německo, Nizozemsko a Francie; vyzývá členské státy, aby vzhledem k neexistenci trvalého mechanismu solidarity využívaly diskreční ustanovení článku 17 lépe, aby mohly řešit problematické situace a humanitární krize; domnívá se, že diskreční ustanovení článku 17 by mělo být používáno jako nástroj solidarity pro sdílení odpovědnosti, zejména v situacích vysokého počtu příchozích či připlouvajících migrantů, nebo pro přemisťování žadatelů o azyl, kteří v současné době žijí v hotspotech v nelidských, ponižujících, nehygienických a nebezpečných podmínkách a bez dostatečného přístupu k pomoci v otázkách tělesného a duševního zdraví;

12.  zastává názor, že by se měla účinně provádět ustanovení o celistvosti rodiny, která jsou v hierarchii kritérií pro stanovení příslušnosti na prvním místě, a že k podpoře této celistvosti by mohla být více využívána ustanovení o závislých osobách (článek 16) a diskreční ustanovení (článek 17);

13.  upozorňuje na četné problémy spojené s prováděním nařízení Dublin III; bere na vědomí značnou operativní a technickou podporu, kterou úřad EASO poskytuje orgánům členských států při provádění dublinských řízení, zejména v hotspotech;

14.  vyzývá Komisi a členské státy, aby usnadnily práci zaměstnanců úřadu EASO tím, že umožní provádět pohovory s žadateli o azyl v jiném jazyce, než je jazyk země, ve které řízení probíhá, a zároveň zajistily, aby bylo žadateli poskytnuto tlumočení do jazyka, kterému rozumí; zdůrazňuje, že je třeba, aby úřad EASO dodržoval při své operativní činnosti ty nejpřísnější standardy a aby se veškerá jeho činnost soustředila na zájmy žadatelů, kteří potřebují mezinárodní ochranu, včetně nejlepšího zájmu dítěte; vyzývá k vytvoření Evropské azylové agentury s odpovídajícími finančními a lidskými zdroji, která bude pomáhat členským státům s dublinskými řízeními; naléhavě vyzývá k odpovídající organizaci a personálnímu obsazení evropských jednotek dublinského systému s cílem zefektivnit a urychlit dokončování řízení souvisejících s dublinským systémem, zejména zajistit správné používání kapitoly III nařízení Dublin III, která spojuje žadatele o azyl s určitým členským státem;

Chránit základní práva

15.  připomíná, že ochrana základních práv musí být jádrem veškerých opatření přijímaných k provádění nařízení Dublin III, včetně ochrany dětí, obětí obchodování s lidmi, osob LGBTI a jiných zranitelných osob; poukazuje na lidské dopady, které nedostatky společného evropského azylového systému (CEAS) způsobují žadatelům o azyl, jejichž psychické zdraví je již oslabeno traumaty prožitými v zemi původu, případně na migračních trasách;

16.  připomíná, že žadatelé o azyl mají právo být plně informováni o řízeních; vyjadřuje politování nad tím, že úroveň informací poskytovaných žadatelům o azyl se v jednotlivých členských státech výrazně liší; naléhavě vyzývá členské státy, aby zajistily, že nezletilým osobám budou poskytovány na míru přizpůsobené informace v podobě, která je vstřícná k dětem, a také zvláštní podpora; zdůrazňuje, že poskytování právní pomoci a tlumočení je zásadně důležité pro zajištění práva žadatelů na informace;

17.  poukazuje na to, že přemísťování žadatelů o azyl, a zejména zranitelných osob, nezletilých osob a rodin, může vést k porušování jejich lidských práv; opakuje, že zásada nenavracení a porušování lidských práv jsou dostatečným důvodem pro pozastavení přemístění, a to i v případě, že země určení nevykazuje systémové nedostatky; naléhavě vyzývá členské státy, aby řádně posoudily rizika, jimž by byli žadatelé vystaveni v členských státech určení; zdůrazňuje zejména, že přemísťování musí být prováděno způsobem, který za žádných okolností nevystavuje dotčené osoby riziku navrácení;

18.  konstatuje, že jak je stanoveno v článku 28, zajištění žadatelů o azyl v rámci dublinského řízení se může uplatnit pouze jako krajní možnost, a to pouze pokud je v souladu se zásadou přiměřenosti a pokud nelze účinně uplatnit žádné alternativní a mírnější donucovací opatření, aby se zajistilo provedení přemístění v případech, kdy existuje vážné nebezpečí útěku; vyzývá členské státy, aby vyvinuly konkrétní snahy o nalezení platných alternativ k zajištění;

19.  domnívá se, že toto zajištění musí být co nejkratší a nesmí trvat déle než po dobu, která je rozumně nezbytná k náležitému provedení požadovaných správních postupů až do přemístění podle tohoto nařízení; zdůrazňuje, že kvůli neexistenci harmonizovaných kritérií pro vymezení nebezpečí útěku přijaly členské státy rozdílná a někdy kontroverzní kritéria; vyzývá členské státy a Komisi, aby vyjasnily pojem „vážného nebezpečí útěku“;

20.  naléhavě vyzývá členské státy a Komisi k vyjasnění toho, že zajištění není nikdy v nejlepším zájmu dítěte;

21.  připomíná, že podle Evropského soudu pro lidská práva(5) je nezákonné provést zajištění nezletilé osoby, aniž by byly zváženy její nejlepší zájmy, případně její individuální situace nezletilé osoby bez doprovodu, nebo aniž by bylo provedeno posouzení přiměřenosti či byly k dispozici alternativy k zajištění;

22.  zdůrazňuje, že vždy musí převážit hlavní cíl, kterým je ochrana dětí, např. proti obchodování s nimi, a zajištění toho, aby migrující děti měly rychlý přístup ke vzdělávání, zdravotní péči a vhodnému ubytování; zdůrazňuje, že na děti bez doprovodu by se měla vztahovat vhodná ochranná opatření, jako je účinné opatrovnictví;

23.  poukazuje na četné a systematické nedostatky v dodržování hierarchie kritérií; zdůrazňuje, že celistvost rodiny zdaleka není nejčastěji uplatňovaným kritériem, ačkoli je v horní části hierarchie v kapitole III tohoto nařízení; domnívá se, že členské státy by měly na základě zásady vzájemné spolupráce pomáhat příslušným orgánům a státním příslušníkům třetích zemí zlepšovat to, jak se stanovuje existence prokázaných rodinných vazeb v rámci postupu určení příslušného členského státu; vyzývá Komisi, aby zajistila bezvýhradné dodržování hierarchie kritérií;

24.  považuje za zásadně důležité vyjasnit podmínky pro uplatňování kritéria pro sloučení rodiny a upřednostňovat (jak je uvedeno v čl. 7 odst. 3 tohoto nařízení) použití článků 8, 10 a 16 jakožto hlavních kritérií pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl, aby byla zajištěna účinnost práva na celistvost rodiny a rychlejší provedení rozhodnutí o sloučení rodiny; vyzývá Komisi a členské státy, aby harmonizovaly úroveň důkazů požadovaných pro sloučení rodiny směrem k dosažitelnějším úrovním a požadavkům; poukazuje na to, že výklad toho, co je „rodina“ se v jednotlivých členských státech liší, což přispívá k nedostatečnému dodržování hierarchie kritérií a k nefunkčnosti systému; žádá tudíž Komisi, aby pozorně sledovala řádné používání definic týkajících se rodiny ze strany členských států, jak je definováno v článku 3 tohoto nařízení;

25.  připomíná, že podle tohoto nařízení by při všech dublinských řízeních a rozhodnutích týkajících se dětí měl být prvořadým hlediskem nejlepší zájem dítěte; vyjadřuje politování nad tím, že členské státy uplatňují odlišný výklad nejlepšího zájmu dítěte;

26.  vyjadřuje politování nad tím, že nevhodné identifikační mechanismy a někdy chybné metody pro určování věku často dále zhoršují situaci nezletilých osob, vedou k průtahům nebo negativně ovlivňují výsledek dublinských řízení; konstatuje, že v některých členských státech se rozvíjejí osvědčené postupy, jako je využití specializovaného personálu pro nezletilé osoby bez doprovodu nebo multidisciplinární přístup k určování věku;

27.  je vážně znepokojen tím, že v mnoha členských státech je z důvodu praktických problémů jmenování zástupce, který má pomoci nezletilým osobám bez doprovodu v rámci dublinských řízení, často zpožděno nebo není zaručeno; konstatuje také, že v některých zemích jsou tito zástupci nedostatečně informováni o dublinských řízeních a nezletilé osoby bez doprovodu nedostávají podporu, která by byla přizpůsobena dětem;

Zjednodušit postupy, výrazně zkrátit lhůty na zpracování a dodržovat právo na účinné opravné prostředky

28.  zdůrazňuje, že za roky 2016 a 2017 došlo k velkému nárůstu počtu řízení o přemístění, která způsobují značné lidské, materiální a finanční náklady; vyjadřuje však politování nad tím, že k přemístění došlo pouze v 11 % případů, což je další faktor častého přetížení azylových systémů, který jasně ukazuje neefektivitu tohoto nařízení; považuje za zásadně důležité snahy o zaručení přístupu k informacím a rychlého řízení o sloučení rodiny a o přemístění žadatelů o azyl;

29.  upozorňuje na důležitost judikatury ESLP a SDEU z posledních let, která vyjasnila přípustné důvody pro odmítnutí přemístění podle dublinského nařízení, zejména pokud dotyčné osobě hrozí jakékoli nebezpečí; bere na vědomí zejména rostoucí počet rozhodnutí evropských a vnitrostátních soudů zastavit přemísťování do členských států, ve kterých by žadateli o azyl byla nespravedlivě odmítnuta mezinárodní ochrana (případy tzv. nepřímého navracení) nebo by mu byla upřena práva v rámci dublinského řízení; vyjadřuje politování nad tím, že žadatelé o azyl se v některých členských státech stávají oběťmi nelidského nebo ponižujícího zacházení;

30.  konstatuje, že nedostatky ve strukturální organizaci a fungování vnitrostátních azylových orgánů spolu s nedostatečnými zdroji přispěly k prodlevám v rámci dublinských řízení a ztížily uplatňování tohoto nařízení; konstatuje, že většina zemí sice má jeden specializovaný úřad pro otázky azylu, ale některé členské státy přikročily k rozdělení příslušnosti v této oblasti mezi různé orgány, čímž se žadatelé o azyl v určitých případech dostali z praktického hlediska do složité situace a nařízení nebylo uplatňováno jednotně;

31.  zdůrazňuje, že účinnost dublinských řízení rovněž závisí na kvalitě a početnosti personálu každého vnitrostátního azylového orgánu; konstatuje, že mezi azylovými orgány existují značné rozdíly, pokud jde o početní stav personálu v přepočtu na jednoho žadatele o azyl; zdůrazňuje, že vnitrostátní jednotky dublinského systému nemají dostatek pracovníků a potýkají se s významným nárůstem pracovní zátěže; žádá členské státy, aby navýšily zdroje tak, aby byl systém podle nařízení Dublin III funkční, zejména pokud jde o počet azylových úředníků;

32.  zdůrazňuje nedostatečnou spolupráci a sdílení informací mezi členskými státy, což aktivně oslabuje zásadu unijní solidarity a přímo přispívá k přílišnému zatěžování systémů v určitých členských státech;

33.  zdůrazňuje, že přehnané a částečně nevhodné uplatňování kritéria „nedovoleného vstupu“ nepřiměřeně zatěžuje země prvního vstupu, které často postrádají zdroje a kapacity pro přijetí a registraci žadatelů o azyl; konstatuje, že žádosti o „zpětné převzetí“ v posledních letech v rámci dublinského řízení převažovaly, což znamená, že většina osob zařazených do tohoto řízení již o azyl požádala v jiném členském státě; konstatuje, že odpovídající opatření nezbytná k zabránění druhotnému pohybu žadatelů o azyl by měla platit pro členské státy v schengenském prostoru, ale i mimo něj;

34.  připomíná, že lhůty pro každou fázi dublinského řízení jsou určeny tak, aby toto řízení bylo krátké a umožňovalo rychlý přístup k azylovému řízení; konstatuje, že jednotlivé členské státy i nadále nejasně a odlišně počítají lhůty pro každé řízení i okamžik, kdy tyto lhůty začínají běžet; navrhuje vyjasnit a harmonizovat podmínky pro zahájení řízení o přemístění;

35.  domnívá se, že v některých případech pravidla pro převod příslušnosti podle nařízení Dublin III narušují účinnost azylových řízení a provádění přemístění žadatelů tím, že zvyšují riziko útěku; odsuzuje často nevěrohodné argumenty, kterými členské státy odůvodňují odmítnutí přemístění; domnívá se, že mimo jiné tyto faktory přispívají ke zvýšení počtu druhotných pohybů tím, že motivují žadatele o azyl k tomu, aby zůstali mimo systém; vyzývá Komisi, aby přepracovala pravidla tak, aby zlepšila vykonávání přemístění a zrušila převod příslušnosti v případech, kdy žadatel o azyl uprchne, aby podpořila důvěru mezi členskými státy, sledovala situaci a v případě potřeby uložila sankce členským státům, které odmítají přemístění;

36.  konstatuje, že azylová řízení také narušuje nesprávné uplatňování pravidel pro hierarchii kritérií, zejména pokud jde o sloučení rodiny a situaci dětí bez doprovodu, a neúměrně časté používání kritéria první země nezákonného vstupu; konstatuje, že tyto nedostatky v provádění mohou žadatele o azyl motivovat k tomu, aby zůstávali mimo systém; zdůrazňuje, že další harmonizace azylových systémů členských států je klíčová k tomu, aby nařízení Dublin III fungovalo a zabránilo se druhotnému pohybu; vyzývá Komisi, aby navrhla systém, který řádně zohledňuje prokázané smysluplné vazby žadatelů o azyl k některému členskému státu, např. předchozí legální pobyt nebo diplomy ze vzdělávání, a který zajistí, aby se se žadateli o azyl v celé EU zacházelo relativně stejně;

37.  domnívá se, že právní pomoc žadatelům o azyl v dublinských řízeních, zejména v hotspotech, má zásadní význam pro zajištění toho, aby žadatelé byli informováni o svých právech a povinnostech v rámci dublinského řízení; zdůrazňuje, že by to posílilo postupy v souladu s právy, zjednodušilo dublinská řízení a zlepšilo rozhodování; konstatuje, že právní zástupce může zajistit, aby byl každý spis úplný a přesný, a přispět ke snížení četnosti odvolání proti rozhodnutí a k zaručení práva na nenavracení; se znepokojením konstatuje, že na vnitrostátní úrovni přetrvávají určité specifické obtíže, například omezený přístup k nezávislým právním zástupcům ve vzdálených azylových střediscích, nízké finanční odměny za právní pomoc, nedostatek vhodných zařízení pro přípravné a osobní pohovory a nedostatečné poskytování právní pomoci žadatelům v zajišťovacích střediscích; vyzývá členské státy a Evropskou komisi, aby navýšily finanční prostředky na poskytování právní pomoci během dublinského řízení;

38.  zdůrazňuje, že kvalita a množství informací poskytovaných žadatelům v rámci dublinského řízení není ani zdaleka uspokojující, v jednotlivých zemích se různí a v některých případech se může lišit i v rámci daného státu; konstatuje, že respektování práva na informace ovlivňují různé faktory, jako je kvalita a srozumitelnost informací, přístup k tlumočníkovi, dostupnost přeložených dokumentů nebo včasný přístup k informacím; připomíná, že právo na informace na základě článku 4 tohoto nařízení má zásadní význam z hlediska komplexní povahy dublinských řízení a pro zajištění přístupu ke spravedlivému posouzení žádosti o azyl v EU; zdůrazňuje, že nedostatky v této oblasti mohou souviset s omezenými zdroji, ale také se záměrnými politickými rozhodnutími v určitých zemích, v nichž byl jmenován jen velmi malý počet právních zástupců; naléhavě žádá členské státy, aby za pomoci Komise a úřadu EASO zlepšily informace o komplexních dublinských řízeních poskytované žadatelům o azyl, zajistily, aby byly tyto informace jasné a dostupné všem, zejména s ohledem na sloučení rodin v souladu s články 4 a 26 nařízení a na přístup k účinným opravným prostředkům a právní pomoci podle článku 27;

39.  vyzývá Komisi, aby posoudila celkové provádění společného evropského azylového systému a veškeré mezery a nedostatky nařízení Dublin III, které kladou nepřiměřené břemeno odpovědnosti na země na vnějších hranicích EU;

Jednotné provádění dublinského systému zaměřené na práva v azylových případech v celé EU

40.  zdůrazňuje, že zásadu jediné žádosti o azyl v EU nelze dodržet, což je v rozporu se samotným účelem nařízení Dublin III; konstatuje, že uplatňování této zásady brání různé faktory, takže existuje několik důvodů pro podání dalších žádostí o azyl; domnívá se, že příslušné vnitrostátní orgány by měly sdílet relevantní informace v evropské databázi, jako je Eurodac, především pokud jde o schválení a zamítnutí žádostí o azyl, a to s cílem urychlit řízení a vyhnout se vícenásobným žádostem o azyl při současném respektování ochrany osobních údajů; domnívá se, že prioritou je registrace všech žadatelů a migrantů překračujících hranice nelegálně;

41.  konstatuje, že míra ochrany žadatelů o azyl se mezi členskými státy u některých národností velmi liší a to může přispívat k dalšímu pohybu osob; domnívá se, že zohledňování individuálních potřeb žadatelů v rámci dublinských řízení by vedlo k omezení jejich druhotného pohybu; domnívá se, že zohlednění „prokázaných smysluplných vazeb“ k určitému členskému státu je účinný způsob, jak omezit druhotný pohyb, a požaduje, aby se to stalo jedním z kritérií pro relokaci;

Posílení řízení a sbližování mezi členskými státy

42.  zdůrazňuje, že síť jednotek dublinského systému v členských státech řízená Komisí se sešla pouze jednou nebo dvakrát ročně a neměla operativní úlohu; domnívá se, že nekoordinované využívání sítě jednotek dublinského systému úřadu EASO brání tomu, aby nařízení Dublin III efektivně fungovalo; konstatuje však, že síť jednotek dublinského systému úřadu EASO byla aktivnější a že úřad EASO provedl řadu užitečných úkolů na podporu členských států při provádění nařízení Dublin III, jako je např. vypracování pokynů a analýzy, pořádání školicích kurzů nebo nasazení příslušníků; naléhavě vyzývá k užší spolupráci mezi vnitrostátními azylovými orgány s cílem sdílet informace, podporovat rozvoj jednotných a osvědčených postupů, zjednodušovat přemísťování a přispívat k prevenci případů vícero žádostí; navrhuje pověřit úřad EASO zavedením posíleného řízení pro uplatňování nařízení Dublin III, včetně každoměsíčního operativního dialogu mezi vnitrostátními orgány, a platformy pro výměnu a sdílení informací a osvědčených postupů;

43.  vyzývá Komisi a členské státy, aby mezi zdroje využívané ke kontrole provádění tohoto nařízení začlenily spolehlivé a aktualizované informace poskytované nestátními subjekty, zejména mezinárodními a nevládními organizacemi;

44.  konstatuje, že v letech 2008–2017 předložili značný počet žádostí o azyl státní příslušníci třetích zemí, kteří do schengenského prostoru přicestovali bez víza nebo na krátkodobé vízum(6); dále konstatuje, že některé z těchto žádostí byly předloženy v jiném členském státě než je stát, pro který bylo dané vízum vydáno; zdůrazňuje, že v následných dublinských řízeních bylo prokázáno, že pravidla v článku 12 a 14 nejsou dostatečně jasná, takže se nedaří určit příslušný členský stát; vyzývá Komisi, aby objasnila, jak by měl být článek 12 a 14 tohoto nařízení používán při určování toho, který členský stát by měl být pro žádost o azyl příslušný; navrhuje v rámci hierarchie kritérií provést posouzení možného dopadu žádostí po vstupu bez vízové povinnosti na řádné fungování dublinského systému;

45.  konstatuje, že mezi členskými státy byly uzavřeny dvoustranné dohody s cílem zlepšit účinnost dublinských řízení nebo zajistit přemístění žadatelů o azyl; zdůrazňuje však, že tyto dohody měly také negativní dopad, neboť v některých případech zkomplikovaly plnění cílů tohoto nařízení na evropské úrovni; naléhavě žádá Komisi a všechny členské státy, aby raději posoudily faktory, které přispívají k větší efektivitě, přijaly společná a koordinovaná opatření s cílem zlepšit účinné uplatňování nařízení Dublin III a pracovaly na harmonizaci provádění tohoto nařízení;

46.  konstatuje, že členské státy mohou vypracovat preventivní akční plány s podporou Komise a v koordinaci s ní, pokud je uplatňování tohoto nařízení ohroženo v případě opodstatněného rizika obzvláště vysokého tlaku na azylové systémy členských států nebo v případě problémů s fungováním jejich azylových systémů, v souladu s článkem 33; konstatuje, že tato preventivní opatření mohou zohledňovat informace od Komise a úřadu EASO a mohou vést ke skutečné a praktické solidaritě, v souladu s článkem 80 Smlouvy o fungování EU, s členskými státy, které se obecně potýkají s obzvláště vysokým tlakem na své azylové systémy, např. v důsledku smíšených migračních toků, a s žadateli, což umožní větší připravenost pro případ potenciální azylové krize;

47.  zastává názor, že provádění nařízení Dublin III není účinné, neboť nejsou splněny jeho hlavní cíle, tj. rychlé a spravedlivé určení členského státu, který je příslušný pro žádost o mezinárodní ochranu; připomíná, že u řady dublinských ustanovení byly zjištěny závažné mezery v provádění; zdůrazňuje, že provádění tohoto nařízení je vysoce neefektivní v porovnání s úsilím, lidskými zdroji a personálem, které na něj členské státy věnují;

48.  vyzývá Radu, aby při reformování nařízení Dublin III a při přijímání opatření podle čl. 78 odst. 2 Smlouvy o fungování EU přistoupila k hlasování kvalifikovanou většinou;

49.  lituje skutečnosti, že Komise dosud nezveřejnila svou hodnotící zprávu podle článku 46; vyzývá Komisi, aby zajistila, že nařízení Dublin III bude prosazováno účinněji;

o
o   o

50.  pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Radě, Komisi, vládám členských států a vnitrostátním parlamentům.

(1) Úř. věst. L 180, 29.6.2013, s. 31. (2) Úř. věst. L 239, 15.9.2015, s. 146. (3) Úř. věst. L 248, 24.9.2015, s. 80. (4) Úř. věst. C 58, 15.2.2018, s. 9. (5) EDAL, ESLP – Rahimi v. Řecko, žádost č.. 8687/08, rozsudek ze dne 5. července 2011: https://www.asylumlawdatabase.eu/en/content/ecthr-rahimi-v-greece-application-no-868708-1 (6) Evropská komise, Evropská migrační síť, „Dopad uvolnění vízového režimu na země určení“ (Impact of Visa Liberalisation on Countries of Destination), březen 2019: https://ec.europa.eu/home-affairs/sites/homeaffairs/files/00_eu_visa_liberalisation_2019_synthesis_report_en_0.pdf