Evropský parlament,

–  s ohledem na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/35/ES ze dne 21. dubna 2004 o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí(1) (dále jen „směrnice o odpovědnosti za životní prostředí“),

–  s ohledem na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/99/ES ze dne 19. listopadu 2008 o trestněprávní ochraně životního prostředí(2) (dále jen „směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí“),

–  s ohledem na zprávu Komise Radě a Evropskému parlamentu ze dne 14. dubna 2016 podle čl. 18 odst. 2 směrnice 2004/35/ES o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí (COM(2016)0204),

–  s ohledem na články 4 a 191 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“),

–  s ohledem na článek 37 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“),

–  s ohledem na změnu směrnice 2004/35/ES prostřednictvím směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/21/ES ze dne 15. března 2006 o nakládání s odpady z těžebního průmyslu(3), směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/31/ES ze dne 23. dubna 2009 o geologickém ukládání oxidu uhličitého(4) a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/30/EU ze dne 12. června 2013 o bezpečnosti činností v odvětví ropy a zemního plynu v moři(5),

–  s ohledem na pracovní dokument útvarů Komise ze dne 14. dubna 2016 nazvaný „Hodnocení směrnice o odpovědnosti za životní prostředí v rámci REFIT“ (SWD(2016)0121), který je připojen ke zprávě Komise Evropskému parlamentu a Radě podle čl. 18 odst. 2 směrnice 2004/35/ES o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí,

–  s ohledem na informační sdělení výzkumné služby Evropského parlamentu (EPRS) ze dne 6. června 2016 nazvané „Provádění směrnice o odpovědnosti za životní prostředí: analýza postupu pro hodnocení provedená Komisí“,

–  s ohledem na studii své tematické sekce pro práva občanů a ústavní záležitosti ze dne 15. května 2020 nazvanou „Odpovědnost společností za životní prostředí“,

–  s ohledem na studii Komise z května 2020 nazvanou „Zlepšování finančního zajištění v kontextu směrnice o odpovědnosti za životní prostředí“,

–  s ohledem na hodnocení směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí, které zveřejnil Evropský hospodářský a sociální výbor dne 11. prosince 2019,

–  s ohledem na informační sdělení EPRS z října 2020 nazvané „Odpovědnost společností za životní prostředí: vybrané možné změny směrnice o odpovědnosti za životní prostředí“,

–  s ohledem na pracovní dokument útvarů Komise ze dne 28. října 2020 o hodnocení směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí (SWD(2020)0259),

–  s ohledem na závěry a doporučení projektu Evropské unie pro boj proti trestné činnosti v oblasti životního prostředí (EFFACE) (březen 2016),

–  s ohledem na článek 54 jednacího řádu,

–  s ohledem na stanoviska Výboru pro rozvoj, Výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin a Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci,

–  s ohledem na zprávu Výboru pro právní záležitosti (A9-0112/2021),

A.  vzhledem k tomu, že podle čl. 191 odst. 1 SFEU musí politika Unie v oblasti životního prostředí přispívat k sledování cílů, jako je ochrana lidského zdraví, ochrana a zlepšování kvality životního prostředí, podpora uvážlivého a racionálního využívání přírodních zdrojů a podpora opatření na mezinárodní úrovni určených k řešení regionálních nebo celosvětových problémů v oblasti životního prostředí;

B.  vzhledem k tomu, že článek 37 Listiny stanoví, že vysoká úroveň ochrany životního prostředí a zlepšování jeho kvality musí být součástí politik Unie a musí být zaručeny v souladu se zásadou udržitelného rozvoje;

C.  vzhledem k tomu, že koordinovaná strategie EU pro životní prostředí podporuje spolupráci a zajišťuje, aby byly politiky EU vzájemně konzistentní; vzhledem k tomu, že Zelená dohoda pro Evropu stanoví ambiciózní cíl nulového znečištění, kterého má být dosaženo prostřednictvím průřezové strategie na ochranu zdraví občanů před zhoršováním životního prostředí a jeho znečišťováním, a zároveň požaduje spravedlivou transformaci, která nebude nikoho opomíjet;

D.  vzhledem k tomu, že odpovědným chováním společností se rozumí to, že společnosti náležitě zohledňují otázky životního prostředí; vzhledem k tomu, že zajištění odpovědnosti za škody na životním prostředí je klíčem k dlouhodobé udržitelnosti evropských podniků; vzhledem k tomu, že dosažení tohoto cíle úzce souvisí s rozvojem souvisejících právních předpisů o řádné péči podniků a sociální odpovědnosti a udržitelné správě a řízení společností; vzhledem k tomu, že odpovědnost musí být v souladu s vnitrostátními právními předpisy;

E.  vzhledem k tomu, že škody na životním prostředí, nebezpečné a škodlivé chemické látky a změna klimatu mohou představovat významná rizika pro lidské zdraví v důsledku znečištění ovzduší, půdy a vody;

F.  vzhledem k tomu, že směrnice o odpovědnosti za životní prostředí koexistuje s dalšími nástroji a ustanoveními o odpovědnosti, a to jak na úrovni EU, tak na úrovni členských států; vzhledem k tomu, že případy, v jejichž důsledku vzniká odpovědnost podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí, mohou mít zároveň za následek zahájení trestněprávního, občanskoprávního či správního řízení, což vytváří právní nejistotu a nejistotu jak pro dotčené společnosti, tak pro potenciální oběti;

G.  vzhledem k tomu, že Komise ve své zprávě o odpovědnosti za životní prostředí z roku 2016 uvádí, že navzdory přínosům směrnice o odpovědnosti za životní prostředí v úsilí o zlepšení právní soudržnosti na úrovni EU se EU stále potýká s roztříštěností právních předpisů v této oblasti a nejednotností z právního a praktického hlediska;

H.  vzhledem k tomu, že stávající definice pojmů „škody na životním prostředí“ a „provozovatel“ podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí byly předmětem různých analýz, které poukázaly na obtíže při jejich výkladu; vzhledem k tomu, že význam prahové hodnoty škod na životním prostředí je vykládán a uplatňován odlišně, a proto je třeba jej dále vyjasnit;

I.  vzhledem k tomu, že stále častěji dochází k případům, kdy oběti znečištění způsobeného dceřinými společnostmi evropských společností působících mimo území EU podávají žalobu proti mateřským společnostem ve věci odpovědnosti za životní prostředí u soudů v EU;

J.  vzhledem k tomu, že režimy odpovědnosti za difúzní znečištění jsou v právu EU roztříštěné;

K.  vzhledem k tomu, že směrnice o odpovědnosti za životní prostředí zavedla rámec odpovědnosti za životní prostředí založený na zásadě „znečišťovatel platí“ s cílem předcházet škodám na životním prostředí a napravovat je; vzhledem k tomu, že směrnice o odpovědnosti za životní prostředí doplňuje hlavní právní předpisy EU v oblasti životního prostředí, s nimiž je přímo či nepřímo spojená, zejména směrnici o ochraně přírodních stanovišť(6), směrnici o ochraně ptáků(7), rámcovou směrnici o vodě(8), rámcovou směrnici o strategii pro mořské prostředí(9) a směrnici o bezpečnosti činností v odvětví ropy a zemního plynu v moři(10);

L.  vzhledem k tomu, že Komise ve své zprávě o odpovědnosti za životní prostředí z roku 2016 doporučila všem členským státům, aby se zavázaly, že budou „zaznamenávat údaje o případech podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí a zveřejňovat příslušné registry, pokud tak již neučinily“(11); vzhledem k tomu, že navzdory této skutečnosti má pouze sedm členských států registr případů podle této směrnice, který je veřejně přístupný, a další čtyři členské státy mají registr, který není veřejný; vzhledem k tomu, že několik členských států shromažďuje informace, na které se vztahují jiné právní předpisy EU, ale ne konkrétně směrnice o odpovědnosti za životní prostředí, nebo mají registry s širším či jiným rozsahem působnosti, a několik členských států shromažďuje údaje na regionální úrovni; vzhledem k tomu, že 14 členských států nemá žádnou databázi případů týkajících se životního prostředí nebo případů podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí; vzhledem k tomu, že provádění směrnice o odpovědnosti za životní prostředí se vyznačuje značnou mírou flexibility pro členské státy, která je dána roztříštěností právních předpisů a nízkou homogenitou jak z právního, tak z praktického hlediska;

M.  vzhledem k tomu, že většina členských států ve svých právních předpisech nevyžaduje nástroje povinného finančního zajištění, avšak několik zemí je požaduje(12); vzhledem k tomu, že tyto nástroje, pokud jsou prováděny, se zjevně osvědčují a ukazují na to, že je třeba zvážit zavedení povinného systému finančního zajištění;

N.  vzhledem k tomu, že na většině trhů je sice k dispozici dostatečné pojistné krytí, a to i na doplňkové a vyrovnávací nápravy škod, ale poptávka je obecně nízká vzhledem k malému počtu hlášených případů, nedostatečnému vymáhání a pomalejšímu vývoji na nových trzích(13); vzhledem k tomu, že to samo o sobě nepředstavuje překážku pro zavedení povinných finančních záruk;

O.  vzhledem k tomu, že platební neschopnost provozovatele v důsledku velkých havárií představuje v EU i nadále problém; vzhledem k tomu, že Komise by měla analyzovat stávající vnitrostátní a regulační rámce a přijmout harmonizovaný přístup EU s cílem chránit daňové poplatníky před důsledky platební neschopnosti společnosti;

P.  vzhledem k tomu, že dostupnost nástrojů finančního zajištění se od přijetí směrnice o odpovědnosti za životní prostředí výrazně zvýšila;

Q.  vzhledem k tomu, že byla přijata směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1828 ze dne 25. listopadu 2020 o zástupných žalobách na ochranu kolektivních zájmů spotřebitelů a o zrušení směrnice 2009/22/ES(14), která bude členskými státy uplatňována od 25. června 2023;

R.  vzhledem k tomu, že v některých případech členové správních orgánů společností sice vědí o činnostech s vysokým rizikem, že způsobí škody na životním prostředí, ale jejich rozhodování zůstává orientované na zisk na úkor odpovědného chování a životního prostředí;

S.  vzhledem k tomu, že přezkum směrnice o odpovědnosti za životní prostředí by měl nutně usilovat o dosažení rovnováhy mezi zájmy podniků a ochranou životního prostředí;

T.  vzhledem k tomu, že Evropský parlament se v posledních letech aktivně podílel na prosazování režimu odpovědnosti za škody na životním prostředí a porušování lidských práv, k nimž dochází ve třetích zemích, a to zejména přijetím usnesení ze dne 25. října 2016 o odpovědnosti podniků za závažné porušování lidských práv ve třetích zemích(15);

U.  vzhledem k tomu, že mandát Komise by měl zajistit prosazování ustanovení týkajících se vytvoření nebo zachování rovných podmínek v otázkách životního prostředí v obchodních dohodách EU, pokud jsou tato ustanovení součástí dané dohody;

V.  vzhledem k tomu, že Evropská agentura pro životní prostředí zkoumá, jak jsou rizika a přínosy pro životní prostředí ve společnosti rozděleny; vzhledem k tomu, že Pařížská dohoda o změně klimatu z roku 2015 zdůrazňuje, že je důležité zohlednit práva znevýhodněných osob; vzhledem k tomu, že Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva nedávno zveřejnil rámcové zásady pro lidská práva a životní prostředí, které vyjasňují závazky států v oblasti lidských práv týkající se čistého, zdravého a udržitelného životního prostředí; vzhledem k tomu, že v současné době je předmětem jednání v rámci OSN rovněž systém odpovědnosti podniků za porušování lidských práv;

W.  vzhledem k tomu, že dopad škod na životním prostředí a trestné činy proti životnímu prostředí negativně ovlivňují nejen biologickou rozmanitost a klima, ale také lidská práva a lidské zdraví; vzhledem k tomu, že prostřednictvím přezkumu by mělo být posouzeno přeshraniční riziko škod na životním prostředí, závažné organizované trestné činnosti a korupce spolu s riziky pro lidská práva a životní prostředí;

X.  vzhledem k tomu, že zásada 21 Stockholmské deklarace a zásada 2 Deklarace z Ria uznávají svrchované právo států využívat vlastní zdroje v souladu se svými environmentálními politikami, ale také zdůrazňují odpovědnost zajistit, aby činnosti v rámci jejich vnitrostátní jurisdikce nebo v rámci jejich vlivu nezpůsobovaly škody na životním prostředí jiných států nebo oblastí mimo jejich jurisdikci;

Obecné poznámky

1.  vítá úsilí Komise posoudit a překlenout rozdíly v provádění směrnice o odpovědnosti za životní prostředí a směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí mezi jednotlivými členskými státy;

2.  vyjadřuje politování nad tím, že diskreční pravomoci stanovené ve směrnici o odpovědnosti za životní prostředí, nedostatek povědomí a informací o této směrnici, nedostatečné zdroje a odborné znalosti a slabé mechanismy pro zajišťování jejího dodržování a účinné správy na vnitrostátní, regionální a místní úrovni mají za následek nedostatky v jejím provádění, značné rozdíly mezi členskými státy v úrovni prosazování a naplňování směrnice o odpovědnosti za životní prostředí a v počtu případů a nerovné podmínky pro provozovatele; vyjadřuje politování nad tím, že tyto nedostatky mají dopad i na provádění směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí; zastává proto názor, že je potřeba další úsilí k zajištění regulační standardizace v EU a větší důvěry veřejnosti v efektivitu právních předpisů EU, s cílem předcházet škodám na životním prostředí a napravovat je a nalézt náležitou rovnováhu mezi zájmy podniků a ochranou životního prostředí;

3.  vítá vytvoření Fóra pro dodržování právních předpisů a správu v oblasti životního prostředí, které sdružuje odborníky v oblasti zajišťování dodržování právních předpisů v oblasti životního prostředí, v návaznosti na akční plán Komise z roku 2018(16) a pracovní program na období 2020–2022 pro zlepšení dodržování právních předpisů a správy v oblasti životního prostředí, který toto fórum schválilo v únoru 2020(17);

4.  vyjadřuje politování nad tím, že v mnoha členských státech rozpočty inspekcí v oblasti životního prostředí v důsledku finanční krize stagnují nebo se snížily a že i velké orgány s dobrými zdroji mají někdy problémy s tím, aby nezávisle rozvíjely znalosti nejlepších způsobů, jak zajistit dodržování předpisů; je tudíž toho názoru, že je třeba větší podpora na úrovni EU, například skrze přístupné informační portály, běžně využívané sítě (sítě EU pro odborníky), informace a pokyny k osvědčeným postupům, další vzdělávací programy v oblasti specifik environmentálních právních předpisů a trestných činů proti životnímu prostředí na úrovni EU a na vnitrostátní úrovni pro soudce a odborníky, vzdělávací materiály a pokyny ohledně dovedností, ve spolupráci s vnitrostátními orgány, jelikož to by mohlo zvýšit tlak na podniky, které jsou „černými ovcemi“, pomoci podnikům, které dodržují zákon, a umožnit zainteresovaným stranám, provozovatelům a veřejnosti získat větší povědomí o existenci režimu směrnice o odpovědnosti za životní prostředí a jeho prosazování a tím přispět k lepší prevenci a nápravě škod na životním prostředí;

5.  vyjadřuje politování nad tím, že trestné činy proti životnímu prostředí patří mezi nejvýnosnější formy nadnárodní trestné činnosti; vyzývá proto Komisi a členské státy, aby vyčlenily odpovídající finanční a lidské zdroje na prevenci, vyšetřování a stíhání trestných činů na životním prostředí a aby zvýšily odbornost zapojených orgánů, včetně státních zástupců a soudců, aby mohly být trestné činy proti životnímu prostředí a jejich důsledky účinněji stíhány a trestány; vyzývá členské státy, aby v rámci svých vnitrostátních policejních služeb zřídily nebo posílily specializované jednotky na odpovídající úrovni pro vyšetřování trestných činů proti životnímu prostředí; dále vyzývá Komisi a členské státy, aby zajistily, že všechny členské státy budou mít zavedeny řádné postupy pro řešení environmentálních krizí na vnitrostátní i nadnárodní úrovni, a vybízí členské státy, aby v nadnárodních případech trestné činnosti proti životnímu prostředí využívaly společné vyšetřovací týmy a výměnu informací, jež usnadňují koordinaci vyšetřování a stíhání prováděných souběžně v několika členských státech;

6.  domnívá se, že k příčinám nedostatečné harmonizace směrnice o odpovědnosti za životní prostředí patří absence ustanovení o standardním administrativním postupu pro hlášení bezprostředních hrozeb škod na životním prostředí či skutečných škod příslušným orgánům; lituje proto, že ze směrnice nevyplývá povinnost zveřejňovat taková oznámení či informace o tom, jak jsou dotyčné případy řešeny; konstatuje, že některé členské státy zjistily toto omezení ve svých vnitrostátních právních předpisech a následně vytvořily databáze pro oznámení, incidenty a případy; upozorňuje nicméně na to, že tato praxe se mezi členskými státy značně rozchází a je spíše omezená;

7.  upozorňuje na to, že by měly být pod dohledem pracovní skupiny EU pro směrnici o odpovědnosti za životní prostředí shromažďovány spolehlivé údaje o případech týkajících se životního prostředí, které vedly k uplatnění směrnice o odpovědnosti za životní prostředí nebo jiných správních, občanskoprávních nebo trestněprávních nástrojů, a že by měly být zveřejňovány příslušné údaje; vyzývá Komisi, aby řádně posoudila situaci s cílem zajistit, zda by škody na životním prostředí mohla adekvátně řešit kombinace různých právních nástrojů, nebo zda stále existují závažné rozdíly, které je třeba odstranit; trvá na správném provádění směrnice o odpovědnosti za životní prostředí, a proto vybízí členské státy, aby zaznamenávaly údaje o incidentech v souvislosti s touto směrnicí, zveřejnily rejstříky podle ELD a shromažďovaly údaje požadované pro účelné dokumentování a účinné uplatňování směrnice v jejich zemi, s cílem zvýšit důvěru v režim směrnice o odpovědnosti za životní prostředí a zlepšit její provádění;

8.  zdůrazňuje, že téměř ve všech případech souvisejících se směrnicí o odpovědnosti za životní prostředí provozovatelé spolupracují se správními orgány na nápravě; konstatuje nicméně, že průměrné náklady na nápravná opatření dosahují 42 000 EUR(18), ale v několika závažných případech byly náklady podstatně vyšší; vyjadřuje tudíž politování nad tím, že v těchto případech nebylo možné zpětné získání nákladů vzhledem k platební neschopnosti provozovatele, a v důsledku toho musel tyto náklady zaplatit stát, a tím nepřímo daňový poplatník, čemuž je třeba v budoucnu předejít;

9.  konstatuje, že míra trestního stíhání společností v případech týkajících se životního prostředí je napříč členskými státy nízká, přestože k jednáním, která jsou trestnými činy ve smyslu směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí, prokazatelně dochází; upozorňuje v této souvislosti, že příčiny tohoto stavu nebyly Komisí a členskými státy dosud uceleně analyzovány a objasněny;

Doporučení

10.  požaduje, aby byla směrnice o odpovědnosti za životní prostředí co nejdříve revidována a přeměněna v plně harmonizované nařízení; zdůrazňuje však, že je třeba směrnici o odpovědnosti za životní prostředí aktualizovat a uvést ji v soulad s dalšími právními předpisy EU, jejichž cílem je ochrana životního prostředí, včetně směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí; zdůrazňuje, že rozdíly v provádění a uplatňování pravidel EU pro odpovědnost společností za škody na životním prostředí v současnosti vytvářejí nerovné podmínky pro průmysl EU, což narušuje řádné fungování vnitřního trhu EU; vyzývá k většímu úsilí o harmonizaci provádění směrnice o odpovědnosti za životní prostředí v členských státech;

11.  vyzývá k aktualizaci směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí na základě důkladného posouzení dopadů, které by mělo mimo jiné zahrnovat oblast působnosti směrnice a zohlednit nové druhy a vzorce trestné činnosti proti životnímu prostředí; dále zdůrazňuje, že je třeba zajistit účinné prosazování stávajících právních předpisů;

12.  konstatuje stále větší odhodlanost členských států usilovat o uznání ekocidy na vnitrostátní a mezinárodní úrovni; žádá Komisi, aby prozkoumala relevanci ekocidy ve vztahu k právu a diplomacii EU;

13.  vyzývá Komisi, aby příslušným vnitrostátním orgánům a státním zástupcům poskytla další vysvětlení a pokyny ohledně klíčových právních termínů směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí a aby vypracovala harmonizovanou klasifikaci trestných činů proti životnímu prostředí;

14.  zdůrazňuje, že v účinnějším uplatňování směrnic hrají důležitou úlohu nástroje „měkkého“ práva, jako jsou pokyny pro výklad právních termínů použitých jak ve směrnici o odpovědnosti za životní prostředí, tak ve směrnici o trestněprávní ochraně životního prostředí, hodnocení škody nebo informace o sankčních postupech v členských státech a jejich srovnání; zdůrazňuje, že je nutné zavést mnohem včasnější a přísnější regulační opatření v členských státech;

15.  je toho názoru, že je třeba harmonizovat prosazování a vytvořit pracovní skupinu EU pro směrnici o odpovědnosti za životní prostředí sestávající z vysoce kvalifikovaných odborníků a úředníků Komise, která by jednak byla členským státům na jejich žádost nápomocna při provádění a prosazování této směrnice a jednak by podporovala oběti škod na životním prostředí a poskytovala jim poradenství ohledně dostupných možností pro podání žaloby na úrovni EU (podobně jako síť SOLVIT);

16.  domnívá se, že revidovaný rámec by měl zajistit lepší shromažďování údajů v celé EU, výměnu informací, transparentnost a sdílení osvědčených postupů mezi členskými státy za podpory pracovní skupiny EU pro směrnici o odpovědnosti za životní prostředí;

17.  doporučuje, aby budoucí pracovní skupina EU pro směrnici o odpovědnosti za životní prostředí podporovala zavedení komplexního monitorovacího systému s cílem poskytnout příslušným orgánům účinný soubor nástrojů pro sledování a prosazování dodržování právních předpisů v oblasti životního prostředí;

18.  vyzývá Komisi a členské státy, aby za podpory pracovní skupiny EU pro směrnici o odpovědnosti za životní prostředí zavedly systémy ochrany a podpory pro oběti škod na životním prostředí a zajistily jim plný přístup ke spravedlnosti, informacím a odškodnění; zdůrazňuje úlohu nevládních organizací působících v oblasti životního prostředí při zvyšování povědomí a odhalování možného porušení práva EU a vnitrostátních právních předpisů;

19.  vyzývá Komisi, aby posoudila účinnost mechanismů rychlého vymáhání nároků s cílem zajistit rychlé odškodnění obětí v případech platební neschopnosti, což může vést k dalším škodám;

20.  vítá přijetí směrnice (EU) 2020/1828;

21.  je si vědom toho, že v současné době probíhá přezkum nařízení o Aarhuské úmluvě(19); opakuje, že nařízení o Aarhuské úmluvě umožňuje přístup k informacím, účast veřejnosti na rozhodování a přístup k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, a tím i veřejnou kontrolu aktů EU, které mají vliv na životní prostředí; zdůrazňuje, že nařízení o Aarhuské úmluvě zahrnuje směrnici o odpovědnosti za životní prostředí;

22.  zdůrazňuje zejména úlohu obránců environmentálních lidských práv, kteří bojují za práva a základní svobody, protože jsou spojeny s životem v bezpečném, zdravém a udržitelném životním prostředí, a důrazně odsuzuje veškeré formy násilí, vyhrožování, obtěžování nebo zastrašování, kterým musí čelit, včetně případů, kdy je cílem procedurálně oslabit jejich úsilí vyvodit trestní odpovědnost vůči osobám, které způsobují škody na životním prostředí; vyzývá členské státy, aby zajistily náležité a účinné vyšetření a trestní stíhání takových případů;

23.  podporuje stávající požadavky v oblasti nefinančního výkaznictví; konstatuje nicméně, že toto výkaznictví dosud představovalo zákonem stanovenou povinnost pouze pro velké podniky; vyzývá Komisi, aby v rámci nadcházející revize směrnice o uvádění nefinančních informací(20) kladla důraz na vynucování těchto požadavků na podávání zpráv v případě neplnění povinností;

24.  je toho názoru, že by většina definic ve směrnici o odpovědnosti za životní prostředí, zejména definice „škod na životním prostředí“ a „provozovatele“ měla být dále vyjasněna a v příslušných případech i rozšířena, aby byla tato směrnice spravedlivá a jasná pro všechny zúčastněné strany a držela krok s rychlým vývojem znečišťujících látek; vítá proto stávající úsilí o vypracování společného stanoviska ke klíčovým definicím a pojmům této směrnice; vyjadřuje však politování nad tím, že se Komise a vládní odborné skupiny pro směrnici o odpovědnosti za životní prostředí nedohodly na formátu tohoto stanoviska, což znamená, že zůstane dokumentem vypracovaným poradenskou firmou, kterou najala Komise, aby byla nápomocna při provádění víceletého pracovního programu v oblasti směrnice o odpovědnosti za životní prostředí na období 2017–2020;

25.  je toho názoru, že revize směrnice o odpovědnosti za životní prostředí by měla být sladěna s Pařížskou dohodou o klimatu, aby byly chráněny zájmy občanů EU i životní prostředí; uznává přirozenou hodnotu životního prostředí a ekosystémů a jejich právo na účinnou ochranu;

26.  konstatuje, že režimy odpovědnosti za difúzní znečištění jsou v právu EU roztříštěné; vyzývá Komisi, aby vypracovala studii o tom, jak různé režimy odpovědnosti EU řeší difúzní znečištění;

27.  zdůrazňuje, že rozdílné výklady a uplatňování kritérií uvedených v příloze I směrnice o životním prostředí, které upřesňují definici „škod na životním prostředí“ uvedenou v čl. 2 odst. 1 písm. a) této směrnice, jsou jedním z důvodů jejího nejednotného uplatňování; vyzývá proto k důslednějšímu uplatňování a dalšímu vyjasnění a k vypracování pokynů ohledně kritérií a toho, co podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí představuje „významnou škodu“;

28.  vyzývá Komisi, aby posoudila, zda by rozšíření oblasti působnosti směrnice o odpovědnosti za životní prostředí a činností uvedených v příloze III k této směrnici mohlo omezit krátkodobé a dlouhodobé škody na životním prostředí, lidském zdraví a kvalitě ovzduší; žádá rovněž Komisi, aby posoudila, zda přístup založený na zásadě předběžné opatrnosti řádně a účinně předjímá potenciálně nebezpečné dopady nebo rizika;

29.  naléhavě vyzývá Komisi a Radu, aby problematiku trestných činů proti životnímu prostředí považovaly za svou prioritu; vyzývá Komisi, aby plně využila čl. 83 odst. 2 SFEU a zvážila přijetí celkové rámcové směrnice o trestných činech proti životnímu prostředí a účinných a přiměřených sankcích, v níž by stanovila stíhatelné skutky, povahu porušení zákona, typy trestných činů, režimy odškodnění, opatření pro vrácení do původního stavu a minimální sankce, včetně celkové odpovědnosti právnických a fyzických osob; vyzývá Komisi, aby posoudila možnost zahrnout trestné činy proti životnímu prostředí do kategorií trestných činů uvedených v čl. 83 odst. 1 SFEU;

30.  domnívá se, že komplexní a účinná preventivní opatření a odrazující a přiměřené trestní sankce jsou důležitými odrazujícími prostředky proti škodám na životním prostředí; vyjadřuje politování nad nízkou mírou odhalování, vyšetřování, stíhání a odsouzení u trestných činů proti životnímu prostředí; domnívá se rovněž, že v souladu se zásadou „znečišťovatel platí“ by společnosti měly nést veškeré náklady spojené se škodami na životním prostředí, které přímo způsobily, aby byly motivovány internalizovat své vnější environmentální náklady a vyhýbaly se externalizaci nákladů;

31.  zdůrazňuje, že škody na životním prostředí by měly mít za následek správní, občanskoprávní a trestní odpovědnost příslušných společností v souladu se zásadou zákazu dvojího trestu; konstatuje, že tyto formy odpovědnosti existují souběžně s jinými režimy odpovědnosti v oblasti obchodního práva, jako jsou spotřebitelské právo nebo právní předpisy v oblasti hospodářské soutěže;

32.  vyjadřuje znepokojení nad vysokým počtem případů trestných činů proti životnímu prostředí, neboť ze souhrnných odhadů OECD, Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC), Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) a Interpolu týkajících se peněžní hodnoty všech trestných činů proti životnímu prostředí vyplývá, že se jedná o čtvrtou nejrozšířenější mezinárodní trestnou činnost; uznává přímou či nepřímou souvislost mezi trestnými činy proti životnímu prostředí a nadnárodní organizovanou trestnou činností a korupcí(21); vyzývá Europol, aby aktualizoval studii z roku 2015(22) a pravidelně poskytoval aktualizované údaje; poukazuje na to, že zmrazování a konfiskace výnosů z trestné činnosti, včetně trestné činnosti proti životnímu prostředí, jsou klíčovými prostředky pro boj proti organizované trestné činnosti, a zdůrazňuje, že je důležité využívat tyto výnosy také pro sociální účely s cílem napravit vzniklé škody a zlepšit životní prostředí;

33.  vyzývá Komisi, aby prozkoumala možnost rozšíření mandátu Úřadu evropského veřejného žalobce, jakmile bude plně vytvořen a plně provozuschopný, aby se vztahoval i na trestné činy proti životnímu prostředí;

34.  vyzývá Europol a Eurojust k důslednější dokumentaci, vyšetřování a stíhání trestných činů proti životnímu prostředí; vyzývá Komisi, Europol a Eurojust, aby poskytovaly další podporu a účinnější a institucionalizovanější strukturu stávajícím sítím odborníků, přeshraničním donucovacím orgánům, environmentálním agenturám a zvláštním státním žalobcům, jako jsou např. Evropská síť státních zástupců pro životní prostředí (ENPE) a Fórum soudců Evropské unie pro životní prostředí (EUFJE);

35.  vyzdvihuje význam (elektronického) školení aktérů vymáhání práva v oblasti životního prostředí a vyzývá agenturu CEPOL, aby zintenzivnila svou odbornou přípravu v této oblasti;

36.  zdůrazňuje, že je důležité posílit síť Europolu pro potírání trestné činnosti proti životnímu prostředí (EnviCrimeNet) na vnitrostátní úrovni i na úrovni EU, aby bylo možné nezávislé a účinné vyšetřování v boji proti těmto trestným činům;

37.  zdůrazňuje, že režim odpovědnosti EU za životní prostředí musí respektovat soudržnost politik ve prospěch rozvoje a zásadu „neškodit“;

38.  vyzývá Komisi, aby posoudila zavedení režimu sekundární odpovědnosti, a sice odpovědnosti mateřské společnosti a odpovědnosti za dodavatelský řetězec v případě škod na lidském zdraví a životním prostředí(23), a aby posoudila současnou situaci v oblasti odpovědnosti dceřiných společností působících mimo EU, včetně možných zlepšení v případech škod na životním prostředí;

39.  vítá oznámení Komise, že její návrh o náležité péči a odpovědnosti podniků bude zahrnovat režim odpovědnosti, a domnívá se, že v zájmu toho, aby bylo poškozeným umožněno získat účinnou právní ochranu, by podniky měly nést odpovědnost v souladu s vnitrostátním právem za újmu, kterou jimi ovládané podniky jednáním nebo opomenutím způsobily, nebo k níž přispěly, pokud se tyto jimi ovládané podniky dopustily porušení lidských práv nebo způsobily škodu na životním prostředí, ledaže podnik může prokázat, že jednal s náležitou péčí v souladu se svými povinnostmi náležité péče a přijal veškerá přiměřená opatření, aby této újmě zabránil;

40.  je toho názoru, že možnosti zproštění odpovědnosti na základě povolení a na základě stavu znalostí podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí by měly být zachovány pouze tehdy, pokud může daná společnost dokázat, že nemohla vědět o nebezpečnosti své činnosti (obrácené důkazní břemeno); vyzývá proto k tomu, aby revidovaný režim odpovědnosti za životní prostředí omezil oblast působnosti uplatňování zproštění odpovědnosti na základě povolení a stavu znalostí s cílem zvýšit jeho účinnost v souladu se zásadou „znečišťovatel platí“;

41.  vyzývá Komisi, aby se zabývala možností uvést směrnici o odpovědnosti za životní prostředí do souladu s právními předpisy týkajícími se občanskoprávní odpovědnosti správních orgánů podniků v případech, kdy lze prokázat příčinnou souvislost mezi jednáním nebo opomenutím těchto správních orgánů a vznikem škody na životním prostředí, jak ji definuje směrnice o odpovědnosti za životní prostředí, a to mimo jiné v případech, kdy tato škoda vznikla v důsledku znečišťujících aktivit vykonávaných za účelem maximalizace zisku společnosti a zvýšení odměn jejích členů(24);

42.  zdůrazňuje, že náklady na škody na životním prostředí pro daňové poplatníky a odpovědné provozovatele by se mohly výrazně snížit využitím nástrojů finančního zajištění; konstatuje však, že směrnice o odpovědnosti za životní prostředí nestanoví povinný systém finančního zajištění;

43.  žádá Komisi, aby posoudila možnost zavedení systému povinného finančního zajištění (zahrnujícího pojištění, bankovní záruky, sdružení společností, cenné papíry a dluhopisy nebo fondy) s maximální prahovou hodnotou pro každý případ s cílem zabránit tomu, aby náklady na nápravu škod na životním prostředí museli nést daňoví poplatníci; dále žádá Komisi, aby vypracovala harmonizovanou metodiku EU pro výpočet maximálního prahu odpovědnosti s přihlédnutím k dané činnosti a dopadu na životní prostředí; zdůrazňuje, že je nezbytné zajistit, aby finanční náhradu bylo možné čerpat i v případě insolvence odpovědného provozovatele;

44.  žádá Komisi, aby vypracovala studii o zavedení systému finanční náhrady podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí na úrovni EU nebo na vnitrostátní úrovni pro případy, kdy jsou dostupné opravné prostředky vzhledem k rozsahu škody nedostatečné; zdůrazňuje, že související diskuse by se měly mimo jiné zabývat možnými způsoby vyčíslení škod na životním prostředí;

45.  domnívá se, že s ohledem na účel směrnice o odpovědnosti za životní prostředí, kterým je předcházení škodám na životním prostředí a jejich náprava, by se mělo budoucí nařízení (nařízení o odpovědnosti za životní prostředí) vztahovat na všechny společnosti působící v EU bez ohledu na to, kde byly vytvořeny nebo kde mají sídlo, a že pro uspokojení potřeb společností v globální ekonomice jsou nezbytné ucelený přístup a reciprocita; domnívá se rovněž, že uplatňování budoucího nařízení by se mělo rozšířit na veškeré subjekty, které dostávají finanční prostředky EU, vnitrostátní nebo regionální finanční prostředky a které svým jednáním způsobují nebo mohou způsobit škodu na životním prostředí;

46.  vítá skutečnost, že stále větší počet evropských společností se snaží dosáhnout cíle vytvářet udržitelné hodnoty, a vyzývá všechny společnosti, aby dodržovaly trojí zodpovědnost;

47.  uznává, že přechod na udržitelnější a ekologičtější výrobní metody může být pro společnosti časově náročný a nákladný, a zdůrazňuje význam právní jistoty a předvídatelnosti pro dotčené podniky;

48.  připomíná, že EU by měla prosazovat vysokou úroveň ochrany životního prostředí na svém vlastním území a měla by učinit vše pro to, aby zabránila škodám na životním prostředí, které ve třetích zemích způsobují společnosti sídlící v členských státech EU; připomíná rovněž, že neexistuje žádný právní nástroj EU, který by umožňoval trestně stíhat evropské společnosti v cizině za trestnou činnost proti životnímu prostředí nebo za činnosti, které způsobují škody na životním prostředí; vyzývá EU, aby vybídla mateřské společnosti, aby při své spolupráci se třetími zeměmi zaujaly udržitelný a odpovědný přístup v souladu s mezinárodními normami pro lidská práva a životní prostředí a aby nepřijímaly investiční strategie vedoucí přímo k nebezpečným důsledkům; vybízí Komisi, aby stanovila pobídky pro společnosti, které dobrovolně přijímají opatření v oblasti udržitelnosti nad zákonem stanovený rámec norem pro ochranu přírody a biologické rozmanitosti, a to s cílem vyhodnotit tato opatření, určit osvědčené postupy a poskytnout tak příklad jiným společnostem;

49.  vyzývá Komisi, aby zajistila plné provádění a prosazování ustanovení o biologické rozmanitosti ve všech obchodních dohodách, a to i prostřednictvím vrchního úředníka pro dodržování obchodních dohod; domnívá se, že Komise by měla lépe posoudit vliv obchodních dohod na biologickou rozmanitost, případně včetně následných opatření, s cílem posílit ustanovení o biologické rozmanitosti ve stávajících a budoucích dohodách;

50.  vyzývá Komisi, aby zajistila prosazování ustanovení týkajících se vytvoření nebo zachování rovných podmínek v otázkách životního prostředí v obchodních dohodách EU, pokud jsou tato ustanovení součástí dané dohody;

51.  je toho názoru, že v předem stanovených případech extrémně rozšířeného znečištění by k nápravě problému měly být použity nejen nástroje pro odpovědnost za životní prostředí, ale mnoho dalších, včetně správních opatření, finančních sankcí a v některých i případech trestního stíhání;

52.  vyzývá Komisi, aby vymáhala uplatňování sankcí stanovených podle směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí;

53.  vyzývá v této souvislosti Komisi, aby zajistila, aby byla sociální odpovědnost podniků v rámci prevence a nápravy škod na životním prostředí zohledňována při zadávání veřejných zakázek a poskytování veřejných finančních prostředků;

54.  vyzývá Komisi, aby neprodleně předložila návrh týkající se kontrol životního prostředí na úrovni EU, jak navrhuje Fórum pro dodržování právních předpisů a správu v oblasti životního prostředí v bodě devět svého pracovního programu, je však toho názoru, že pouhé doporučení, aby byla stanovena minimální kritéria pro kontroly životního prostředí, není dostatečné;

55.  vyzývá Komisi, aby podpořila opatření EU, jejích členských států a mezinárodního společenství, která mají zvýšit úsilí o potírání trestných činů proti životnímu prostředí; vyzývá Komisi a členské státy, aby zvyšovaly povědomí o této problematice a navrhovaly řešení na mezinárodních fórech;

56.  navrhuje, aby bylo doporučení Evropského parlamentu a Rady ze dne 4. dubna 2001(25), které stanoví podrobné vysvětlení toho, jak by měly být kontroly v oblasti životního prostředí prováděny, v případě potřeby aktualizováno a provedeno do závazného dokumentu nebo nařízení;

57.  vyzývá veřejnou ochránkyni práv EU, aby se více zaměřila na otázky související s environmentálním acquis;

58.  domnívá se, že společnosti, které byly usvědčeny z trestných činů proti životnímu prostředí, by po přiměřenou a omezenou dobu neměly mít možnost využívat opatření pro subjekty zaregistrované v rejstříku transparentnosti; za tímto účelem navrhuje revidovat rozsah působnosti a etický kodex rejstříku transparentnosti tak, aby zahrnoval ustanovení o dočasném vyloučení společností, které byly usvědčeny ze spáchání trestných činů proti životnímu prostředí;

59.  zdůrazňuje, že důvěrné nakládání s informacemi o účincích průmyslových činností spolu s obtížným dohledem a odhalováním postupů, jako je nedovolené ukládání látek nebo shazování odpadu do moře, odplynování plavidel a vypouštění olejů z nich, může vést k nárůstu počtu porušení zákona v souvislosti se znečištěním vody; zdůrazňuje proto, že členské státy musí příslušné informace zveřejnit s cílem, aby se usnadnilo hodnocení možné příčinné souvislosti mezi průmyslovými činnostmi a škodami na životním prostředí;

60.  podporuje výzvu OSN k celosvětovému uznání práva na bezpečné, čisté, zdravé a udržitelné životní prostředí na úrovni OSN;

61.  připomíná, že celosvětový nárůst trestných činů proti životnímu prostředí stále více ohrožuje dosažení Agendy OSN pro udržitelný rozvoj 2030 a že potravinové, zdravotní a hospodářské zabezpečení lidí v rozvojových zemích přímo závisí na životním prostředí; vyjadřuje politování nad tím, že úbytek biologické rozmanitosti v důsledku trestné činnosti proti životnímu prostředí a s tím související ztráta zdrojů zvyšují zranitelnost těchto osob;

62.  vyzývá ke zvýšení podpory místním orgánům a vládám rozvojových zemí při harmonizaci vnitrostátních právních předpisů a politik s mezinárodními normami ochrany životního prostředí; zdůrazňuje, že je třeba podporovat občanskou společnost a místní aktéry ve třetích zemích a v rozvojových zemích, kteří se snaží vyvodit trestní odpovědnost vládních orgánů odpovědných za státem tolerované nebo schválené poškozování životního prostředí soukromými a státem vlastněnými společnostmi;

o
o   o

63.  pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Radě a Komisi.

(1) Úř. věst. L 143, 30.4.2004, s. 56. (2) Úř. věst. L 328, 6.12.2008, s. 28. (3) Úř. věst. L 102, 11.4.2006, s. 15. (4) Úř. věst. L 140, 5.6.2009, s. 114. (5) Úř. věst. L 178, 28.6.2013, s. 66. (6) Směrnice Rady 92/43/EHS ze dne 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (Úř. věst. L 206, 22.7.1992, s. 7). (7) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/147/ES ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně volně žijících ptáků (Úř. věst. L 20, 26.1.2010, s. 7). (8) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/60/ES ze dne 23. října 2000, kterou se stanoví rámec pro činnost Společenství v oblasti vodní politiky (Úř. věst. L 327, 22.12.2000, s. 1). (9) Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2008/56/ES ze dne 17. června 2008, kterou se stanoví rámec pro činnost Společenství v oblasti mořské environmentální politiky (Úř. věst. L 164, 25.6.2008, s. 19). (10) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/30/EU ze dne 12. června 2013 o bezpečnosti činností v odvětví ropy a zemního plynu v moři (Úř. věst. L 178, 28.6.2013, s. 66). (11) COM(2016)0204, s. 10. (12) Generální ředitelství pro životní prostředí, Outcome of the Specific Contract 'Support for the REFIT actions for the ELD – phase 2‘, Evropská komise, Brusel, 2019, s. 17. (13) Hodnocení směrnice o odpovědnosti za životní prostředí v rámci REFIT, s. 47. (14) Úř. věst. L 409, 4.12.2020, s. 1. (15) Úř. věst. C 215, 19.6.2018, s. 125. (16) Sdělení Komise ze dne 18. ledna 2018 o opatřeních EU ke zlepšení dodržování právních předpisů v oblasti životního prostředí a správy věcí veřejných v této oblasti (COM(2018)0010). (17) Fórum pro dodržování právních předpisů a správu v oblasti životního prostředí, Schválený pracovní program na období 2020–2022 pro zlepšení dodržování právních předpisů a správy v oblasti životního prostředí, Evropská komise, Brusel, 2020. (18) Tematická sekce pro práva občanů a ústavní záležitosti, Odpovědnost společností za životní prostředí, Evropský parlament, Brusel, 2020, s. 110. (19) Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 14. října 2020, kterým se mění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1367/2006 ze dne 6. září 2006 o použití ustanovení Aarhuské úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí na orgány a subjekty Společenství, předložený Komisí (COM(2020)0642). (20) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/95/EU ze dne 22. října 2014, kterou se mění směrnice 2013/34/EU, pokud jde o uvádění nefinančních informací a informací týkajících se rozmanitosti některými velkými podniky a skupinami (Úř. věst. L 330, 15.11.2014, s. 1). (21) Viz zpráva EFFACE „Organised Crime and Environmental Crime: Analysis of International Legal Instruments“ (Organizovaná trestná činnost a trestná činnost v oblasti životního prostředí: Analýza mezinárodních právních nástrojů) (2015), nebo studie „Transnational environmental crime threatens sustainable development“ (Nadnárodní trestná činnost v oblasti životního prostředí ohrožuje udržitelný rozvoj) (2019). (22) Europol, „Report on Environmental Crime in Europe“ (Zpráva o trestné činnosti proti životnímu prostředí v Evropě), 5. června 2015. (23) Viz například rozsudek Soudního dvora ze dne 10. září 2009, Akzo Nobel NV a další v. Komise Evropských společenství, C-97/08 B, ECLI:EU:C:2009:536. (24) Např. skandál „dieselgate“ a případ výkonného ředitele společnosti Volkswagen. (25) Doporučení Evropského parlamentu a Rady ze dne 4. dubna 2001, kterým se stanoví minimální kritéria pro kontroly životního prostředí v členských státech (Úř. věst. L 118, 27.4.2001, s. 41).