Evropský hospodářský prostor (EHP), Švýcarsko a Sever

Evropský hospodářský prostor (EHP) byl vytvořen v roce 1994 s cílem rozšířit ustanovení EU o vnitřním trhu na Evropské sdružení volného obchodu (ESVO). Smluvními stranami EHP jsou Norsko, Island a Lichtenštejnsko. Švýcarsko je členem ESVO, ale nikoliv EHP. EU a severské země EHP/ESVO (Norsko a Island) spojují také různé oblasti „severní politiky“ a fóra, která se zaměřují na rychle se rozvíjející severní části Evropy a na celou arktickou oblast.

Právní základ

V případě EHP: článek 217 Smlouvy o fungování Evropské unie (dohody o přidružení).

V případě Švýcarska: dohoda o pojištění z roku 1989, dvoustranné dohody I z roku 1999, dvoustranné dohody II z roku 2004.

Evropský hospodářský prostor (EHP)

A. Cíle

Cílem EHP je rozšířit vnitřní trh EU o země, které jsou členy Evropského sdružení volného obchodu (ESVO). Nynější země ESVO si nepřejí vstoupit do EU. Právní předpisy EU v oblasti vnitřního trhu se stávají součástí právních předpisů zemí EHP/ESVO, jakmile tyto země souhlasí s jejich začleněním do svého práva. Správa a řízení EHP jsou sdíleny mezi EU a zeměmi EHP/ESVO v rámci dvoupilířové struktury. Rozhodnutí přijímají společné orgány EHP (Rada EHP, Smíšený výbor EHP, Smíšený parlamentní výbor EHP a Poradní výbor EHP).

B. Souvislosti

V roce 1992 vyjednalo tehdejších sedm členů ESVO dohodu, jež jim umožnila účastnit se ambiciózního projektu budování vnitřního trhu Evropského společenství, který byl zahájen v roce 1985 a završen na konci roku 1992. Dohoda o přidružení byla podepsána dne 2. května 1992 a vstoupila v platnost dne 1. ledna 1994.

Počet členů EHP/ESVO se však brzy snížil: Švýcarsko se po zamítavém výsledku referenda rozhodlo dohodu neratifikovat a Finsko, Rakousko a Švédsko přistoupily v roce 1995 k EU. V EHP tedy zůstaly pouze Island, Norsko a Lichtenštejnsko. Součástí EHP se automaticky stalo deset nových členských států, které vstoupily do EU dne 1. května 2004, a rovněž Bulharsko a Rumunsko po svém přistoupení v roce 2007. Totéž se událo i v případě Chorvatska v roce 2013. Dohoda o jeho účasti v EHP se prozatímně uplatňuje od dubna 2014. Formálně vstoupí v platnost poté, co bude dokončena ratifikace všemi členskými státy.

V červnu 2009 o členství v EU požádal Island při hledání východiska z celosvětové finanční krize, která vypukla v letech 2007–2008. Rada přijala žádost Islandu dne 17. června 2010, přičemž jednání byla zahájena v červnu 2011. V březnu 2015 však islandská vláda požádala v dopise zaslaném Radě Evropské unie, aby „Island nebyl považován za kandidátskou zemi na členství v EU“. Ačkoli vláda žádost oficiálně nestáhla, EU v současné době Island nepovažuje za kandidátskou zemi.

C. Rozsah působnosti EHP

EHP přesahuje rámec tradičních dohod o volném obchodu, neboť rozšiřuje všechna práva a povinnosti související s vnitřním trhem EU na země EHP/ESVO (s výjimkou Švýcarska). Zahrnuje čtyři svobody vnitřního trhu (volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu) a související oblasti politiky (hospodářskou soutěž, dopravu, energetiku a hospodářskou a měnovou spolupráci). Dohoda zahrnuje oblasti horizontální politiky, které jsou s uvedenými čtyřmi svobodami úzce spjaty: sociální politiku (včetně ochrany zdraví a bezpečnosti při práci, pracovního práva a rovného zacházení s muži a ženami); politiku v oblasti ochrany spotřebitele, životního prostředí, statistik, práva obchodních společností a řadu doprovodných politik, které se týkají například výzkumu a technologického rozvoje a které nejsou zakotveny v acquis EU ani v právně závazných aktech, avšak jsou prováděny v rámci spolupráce.

D. Omezení EHP

Dohoda o EHP neobsahuje závazná ustanovení pro všechna odvětví vnitřního trhu ani pro další oblasti politiky upravené Smlouvami EU. Závazná ustanovení se netýkají zejména:

  • společné zemědělské politiky a společné rybářské politiky (dohoda nicméně obsahuje ustanovení o obchodu se zemědělskými a rybářskými produkty),
  • celní unie,
  • společné obchodní politiky,
  • společné zahraniční a bezpečnostní politiky,
  • oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí (nicméně všechny země ESVO jsou součástí schengenského prostoru),
  • hospodářské a měnové unie.

E. Instituce a mechanismy EHP

1. Začleňování právních předpisů EU do EHP

Nové předpisy EU v oblasti vnitřního trhu přezkoumává Smíšený výbor EHP složený ze zástupců Unie a výše uvedených tří států EHP/ESVO. Tento orgán se schází jednou měsíčně a rozhoduje, které právní předpisy a akty EU (akce, programy atd.) by měly být začleněny do EHP. Začleňování právních předpisů probíhá formálně tak, že dané akty jsou zařazeny na seznam protokolů a příloh k Dohodě o EHP. Tímto způsobem bylo do Dohody o EHP začleněno několik tisíc aktů EU. Nejméně dvakrát ročně se schází Rada EHP tvořená zástupci Rady EU a ministry zahraničních věcí států EHP/ESVO, aby poskytla smíšenému výboru politické pokyny. Dohoda o EHP obsahuje ustanovení, která mají usnadnit účast zemí EHP/ESVO v různých fázích legislativního postupu EU před přijetím nových právních předpisů (tvorba rozhodnutí).

2. Provedení

Jakmile je některý právní akt EU začleněn do Dohody o EHP, musí být proveden v právu zemí EHP/ESVO (požadují-li to příslušné předpisy dané země). K tomu může dojít buď rozhodnutím vlády, nebo může být vyžadován souhlas parlamentu. Toto provedení předpisů v právu dané země je formální povahy a akty lze v této fázi upravovat pouze po technické stránce.

3. Monitorování

Poté, co byly právní předpisy v oblasti vnitřního trhu rozšířeny na země EHP/ESVO, sleduje jejich provádění a uplatňování Kontrolní úřad ESVO a Soudní dvůr ESVO. Kontrolní úřad ESVO vypracovává hodnotící zprávu o vnitřním trhu, v níž sleduje, jak jednotlivé země EHP uplatňují příslušné právní předpisy.

4. Úloha parlamentů

Evropský parlament a parlamenty států EHP/ESVO jsou úzce zapojeny do kontrolování uplatňování Dohody o EHP. Na základě článku 95 této dohody byl zřízen Smíšený parlamentní výbor EHP, který se schází dvakrát ročně. Schůze se konají střídavě na půdě Evropského parlamentu a parlamentů zemí EHP/ESVO. Předsedou smíšeného výboru je vždy na jeden rok poslanec Evropského parlamentu a následně poslanec parlamentu země EHP/ESVO. Každá delegace sestává z 12 členů. Poslanci švýcarského Spolkového shromáždění se schůzí účastní ve funkci pozorovatelů. Smíšený parlamentní výbor EHP přezkoumává veškeré právní předpisy EU týkající se EHP a jeho poslanci mají právo pokládat zástupcům Rady EHP a smíšeného výboru EHP otázky k ústnímu a písemnému zodpovězení a vyjádřit svůj názor ve zprávách či usneseních. Stejný postup se uplatňuje i při kontrole uplatňování právních předpisů. Smíšený parlamentní výbor přijímá každý rok usnesení o výroční zprávě smíšeného výboru o fungování Dohody o EHP, v němž uvede své názory na pokrok dosažený při začleňování právních předpisů EU a stávajících nevyřízených případech a předkládá doporučení pro řádné fungování vnitřního trhu.

Švýcarsko

Jako člen ESVO se Švýcarsko účastnilo jednání o Dohodě o EHP, kterou podepsalo dne 2. května 1992. Švýcarská vláda okamžitě nato předložila dne 22. května 1992 žádost o přistoupení k EU. Avšak poté, co se v referendu dne 6. prosince 1992 občané vyjádřili proti účasti v EHP, přestala švýcarská Spolková rada o členství v EU a EHP usilovat. Švýcarsko buduje vztahy s EU na základě bilaterálních dohod, aby zachovalo hospodářskou integraci s EU. Dvoustranné vztahy byly narušeny v důsledku protiimigrační iniciativy Švýcarska z února 2014, jež vedla ke zpochybnění zásad volného pohybu a jednotného trhu, které jsou základem těchto vztahů. Švýcarský parlament přijal dne 16. prosince 2016 federální zákon o cizích státních příslušnících a integraci, jímž se výsledek referenda pořádaného v roce 2014 provedl způsobem omezujícím jeho účinek, což otevřelo cestu k urovnání vztahů mezi EU a Švýcarskem.

EU a Švýcarsko podepsaly více než 120 bilaterálních dohod, včetně dohody o volném obchodu v roce 1972, a dvě rozsáhlé sady dvoustranných odvětvových dohod, které v době podpisu přizpůsobily značnou část švýcarského práva právním předpisům EU. První sada odvětvových dohod („dvoustranné dohody I“) byla podepsána v roce 1999 a v platnost vstoupila v roce 2002. Těchto sedm dohod (o volném pohybu osob, letecké dopravě, pozemní dopravě, obchodu se zemědělskými produkty, technických překážkách obchodu, zadávání veřejných zakázek a spolupráci v oblasti výzkumu) se zabývá otázkami volného pohybu a vzájemného otevření trhů. Další sada odvětvových dohod („dvoustranné dohody II“) byla podepsána v roce 2004 a v platnost vstupovala postupně v období let 2005–2009. Tyto dohody se týkají hlavně upevňování hospodářské spolupráce a rozšíření spolupráce na oblast azylu a volného pohybu uvnitř schengenských hranic. Týkají se rovněž účasti Švýcarska na dublinském systému, unijním programu MEDIA a v Evropské agentuře pro životní prostředí, jakož i zdanění úspor, zpracovaných zemědělských produktů, statistiky, boje proti podvodům a švýcarských finančních příspěvků na hospodářskou a sociální soudržnost v nových členských státech EU.

Ačkoli tyto dohody vedly k upevnění hospodářských vztahů, vytvořily také komplikovaný a často nesourodý soubor závazků. Dvoustranné dohody musí být pravidelně aktualizovány a nemají dynamický charakter Dohody o EHP. Postrádají rovněž opatření dohledu či účinné mechanismy urovnávání sporů. V zájmu vyřešení těchto problémů byla dne 22. května 2014 zahájena jednání mezi EU a Švýcarskem o dohodě o institucionálním rámci. Cílem jednání bylo vyřešit několik obtížných otázek, od podmínek pro poskytovatele služeb z EU ve Švýcarsku až po úlohu Soudního dvora při řešení sporů. Jednání o dohodě o institucionálním rámci byla na politické úrovni uzavřena dne 23. listopadu 2018. Švýcarská Spolková rada nicméně nemohla souhlasit s konečným zněním kvůli obavám Švýcarska, že v ní nebyla dostatečně zohledněna „doprovodná opatření“[1] a začlenění acquis EU v oblasti volného pohybu osob. Poté zahájila rozsáhlé interní konzultace s příslušnými výbory švýcarského Spolkového shromáždění, stranami, kantony, sociálními partnery a akademickou a vědeckou obcí, které měly sloužit jako základ pro rozhodnutí o tom, zda předložit dohodu ke schválení švýcarskému Spolkovému shromáždění. Během konzultací, které skončily v dubnu 2019, byla nastolena řada otázek, ke kterým si švýcarská strana vyžádala další objasnění.

Během konzultací byly vyjádřeny obavy ohledně volného pohybu osob mezi Švýcarskem a EU. Dne 27. září 2020 uspořádalo Švýcarsko z iniciativy Švýcarské lidové strany (SVP) referendum o tom, zda dohodu s EU o volném pohybu osob ukončit. Téměř 62 % hlasujících iniciativu SVP odmítlo.

Po referendu a poté, co to dovolily podmínky související s pandemií COVID-19, byla v lednu 2021 obnovena jednání o objasnění dohody o institucionálním rámci. Švýcarská Spolková rada však dne 26. května 2021 informovala Evropskou komisi o svém rozhodnutí jednání ukončit. Komise vydala prohlášení, v němž vyjádřila politování nad rozhodnutím švýcarské Spolkové rady, v němž upozornila na to, že bez této dohody nebude možné modernizovat dvoustranné vztahy a že stávající dvoustranné dohody postupem času zastarají.

Dne 23. února 2022 přijala švýcarská Spolková rada soubor pokynů pro jednání s EU. Hlavní vyjednavači Evropské komise a švýcarské Spolkové rady se od března 2022 sešli několikrát, aby si vyjasnili rozsah nových návrhů. Od té doby se na politické a technické úrovni uskutečnila řada schůzek.

Dne 21. června 2023 schválila švýcarská Spolková rada parametry mandátu pro jednání s EU. Ty tvoří základ, na němž budou dále pokračovat jednání na politické a technické úrovni s cílem vyřešit zbývající otázky.

Severní politika

EU se aktivně podílí na řadě politik a platforem, které se soustředí na rychle se rozvíjející severní části Evropy a na arktickou oblast jako celek. Po ruské invazi na Ukrajinu dne 24. února 2022 byla zastavena veškerá spolupráce s Ruskem v tomto ohledu. EU je aktivní zejména na těchto platformách:

  • Severní dimenze, která od roku 2007 plní úlohu společné politiky pro EU, Rusko, Norsko a Island. Tato politika umožnila účinná odvětvová partnerství pro spolupráci v regionech Baltského a Barentsova moře. Severní dimenze zahrnuje parlamentní orgán – parlamentní fórum Severní dimenze –, jehož zakládajícím členem je Evropský parlament.
  • Rada států Baltského moře, jejíž činnost byla zahájena v roce 1992 po rozpadu SSSR za účasti EU a pobřežních států. Všechny členské státy této rady jsou zapojeny do parlamentní konference zemí Baltského moře, jíž je Evropský parlament také členem.
  • Spolupráce v oblasti Barentsova moře, která spojuje severní regiony Finska, Norska, Švédska a severozápadní regiony Ruska. Tuto spolupráci řídí Regionální rada Barentsova moře, mezistátní Barentsova evropsko-arktická rada (jejímž členem je EU) a parlamentní konference (jejímž členem je Evropský parlament).
  • Záležitostí arktické oblasti: politika EU pro arktickou oblast se opírá o sdělení Komise / Evropské služby pro vnější činnost (ESVČ) (2008, 2012, 2016 a 2021), závěry Rady (2009, 2014, 2016 a 2019) a usnesení Evropského parlamentu (2011, 2014, 2017 a 2021). Dne 16. března 2017 přijal Evropský parlament usnesení o integrované politice EU pro Arktidu a nejnovější usnesení o této oblasti nazvané „Arktida: příležitosti, obavy a bezpečnostní výzvy“ pak přijal na svém plenárním zasedání dne 7. října 2021.
  • Dne 13. října 2021 představila Evropská komise a ESVČ novou politiku EU pro Arktidu. Od roku 2013 se EU účastní zasedání Arktické rady, která však stále nerozhodla o žádosti EU z roku 2008 o získání formálního statusu pozorovatele. Evropský parlament je členem konference poslanců parlamentů z arktické oblasti.
  • Evropský parlament je pravidelně zván na výroční zasedání Severské rady a účastní se jich. Dne 6. října 2020 schválila Konference předsedů Parlamentu žádost Severské rady o navázání formálnějších vztahů mezi oběma orgány; meziparlamentní setkání EU a Severské rady se konají každý rok. Kromě toho se jednou ročně setkávají delegace Parlamentu a Západoseverské rady (tvořené poslanci Faerských ostrovů, Grónska a Islandu).

 

[1]Doprovodná opatření“: řada opatření, která zavedlo Švýcarsko jednostranně v roce 2006 na ochranu svého trhu práce. Patří mezi ně požadavky na oznamování pro poskytovatele služeb z EU, příspěvky provozovatelů z EU na pokrytí nákladů švýcarských tripartitních výborů, povinnost podniků z EU poskytovat záruky vkladů a určité sankce. EU považuje tato opatření za neslučitelná s volným pohybem osob a za překážku obchodu a služeb.

María Álvarez López / Algirdas Razauskas