Vysílání pracovníků

„Vyslaným pracovníkem“ je pracovník, který je svým zaměstnavatelem vyslán, aby dočasně poskytoval službu v jiném členském státě EU. Svoboda usazování a volný pohyb služeb jsou základní svobody zakotvené ve Smlouvě o fungování Evropské unie (SFEU). Zásadou, kterou se řídí postavení vyslaných pracovníků, je „stejná odměna za stejnou práci na stejném místě“.

Právní základ

Články 54, 56 až 62 SFEU.

Cíle

Vyslaným pracovníkem je zaměstnanec, který je svým zaměstnavatelem vyslán, aby dočasně poskytoval službu v jiném členském státě EU. Unijní právní úprava vysílání pracovníků se obecně považuje za cílené úsilí o regulaci a vyvážení dvou zásad:

  • vytvoření rovných podmínek pro co nejméně omezené přeshraniční poskytování služeb,
  • ochrana práv vyslaných pracovníků vytvořením společného souboru sociálních práv s cílem předcházet nespravedlivému zacházení a vytváření nízkonákladové pracovní síly.

Dosažené výsledky

A. Historie směrnice o vysílání pracovníků

Směrnice o vysílání pracovníků vychází z volného pohybu služeb (článek 56 SFEU) a závazku EU odstranit překážky v oblasti volného přeshraničního pohybu služeb na vnitřním trhu. Po rozšíření Evropské unie o Španělsko a Portugalsko v roce 1986 se problematika přeshraničního poskytování služeb dostala do popředí debaty o vnitřním trhu. Po desetiletém legislativním patu inicioval rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ve věci C-113/89 spolu s přistoupením Rakouska, Finska a Švédska přijetí směrnice k regulování situace vysílaných pracovníků.

První směrnice byla přijata dne 16. prosince 1996. Tato směrnice stanovila soubor „základních“ minimálních podmínek zaměstnávání a pracovních podmínek (například maximální délka pracovní doby, minimální počet dnů placené roční dovolené, minimální mzda, bezpečnost a zdraví při práci, atd.). U ostatních aspektů pracovního poměru by se i nadále měly uplatňovat pracovněprávní předpisy vysílající země. Pokud jde o sociální zabezpečení, byli vyslaní pracovníci i nadále pojištěni v rámci systému sociálního zabezpečení ve své domovské zemi za předpokladu, že jejich vyslání zpravidla trvalo méně než dva roky. V oblasti zdanění si právo výběru daně z příjmu ponechávala po dobu 183 dní vysílající země a poté přešlo toto právo na zemi přijímající.

Rozdíly v ceně pracovní síly mezi místními a vyslanými pracovníky mohly být tedy výrazné v závislosti na mzdě, příspěvcích na sociální zabezpečení a dani z příjmu, jež měly být hrazeny.

V období po přijetí směrnice upozornilo provádění, právní výklad a úprava problematiky vyslaných pracovníků na tři konkrétní problémy:

  • prohlubující se mzdové rozdíly a rozdílné náklady na práci, na základě kterých je zaměstnávání vyslaných pracovníků pro podniky výhodnější; v období od roku 2010 do roku 2014 tak počet vyslaných pracovníků stoupl o 44,4 %,
  • prostředí umožňující profesní pochybení, jako například při rotačním vysílání nebo v případě společností s fiktivním sídlem typu „poštovní schránky“, které zneužívaly nedostatků směrnice k obcházení pracovněprávních předpisů a pravidel sociálního zabezpečení v jiném členském státě,
  • nedostatečná jednoznačnost zavedených norem a slabiny ve spolupráci mezi orgány, obojí jak uvnitř členských států, tak přeshraničně, což způsobovalo problémy pro donucovací orgány.

Z hlediska ustanovení o sociální politice zavedených do evropských Smluv po jejich revizi prostřednictvím Lisabonské smlouvy v roce 2007 bylo sporné, zda směrnice o vysílání pracovníků z roku 1996 představuje vhodný právní nástroj pro zajištění rovných podmínek pro volné přeshraniční poskytování služeb a současně i pro vytvoření přiměřeného základu pro sociální práva pracovníků. V případech, v nichž směrnice ponechává provádění a vymáhání minimálních norem týkajících se zaměstnávání na členských státech, vychází z rozhodnutí Soudního dvora EU o výkladu terminologických pojmů použitých ve směrnici. Rozsudky Soudního dvora však po přijetí směrnice nezajistily nezbytnou právní jistotu. Jak Komise správně konstatovala, neexistence jednoznačné normy vedla ke vzniku nejistoty ohledně předpisů a k praktickým problémům subjektů odpovědných za vymáhání předpisů v hostitelském členském státě, poskytovatelů služeb při určování mzdy hrazené vyslanému pracovníkovi a samotných vyslaných pracovníků, pokud jde o jejich povědomí o vlastních nárocích. Čtyřmi rozsudky přijatými v letech 2007–2008 ve věcech Viking (C-438/05), Laval (C-341/05), Rüffert (C-346/06) a Commission vs Luxembourg (C-319/06), Soudní dvůr EU změnil normy týkající se zaměstnávání původně koncipované ve směrnici o vysílání pracovníků jako minimální normy na „maximální strop“ pracovních podmínek. Od té doby však Soudní dvůr EU vydal dva rozsudky, které vyslané pracovníky více chrání: ve věci Sähköalojen ammattiliittory (C-396-13) rozhodl, že zařazování pracovníků do různých mzdových skupin, které jsou v kolektivní smlouvě všeobecně závazné a transparentní, musí být uplatňováno i u vyslaných pracovníků. A nedávno také rozhodl ve věci Regio-Post (C-115/14), že členské státy mohou od uchazečů o veřejnou zakázku a jejich dodavatelů vyžadovat, aby svým zaměstnancům hradili stanovenou minimální mzdu.

B. Reformy pro zlepšení výkonnosti

Tváří v tvář těmto nedostatkům se Komise snažila o reformu prostřednictvím aktualizace stávající směrnice o vysílání pracovníků a posílení donucovacích opatření. Tyto reformy braly v potaz aktualizované znění evropských Smluv a silně vzestupnou tendenci, pokud jde o využívání praxe vysílání pracovníků.

Dva hlavní legislativní návrhy:

1. Směrnice o prosazování 2014/67/EU

Směrnice o prosazování 2014/67/EU tvoří společný právní rámec pro vymezení toho, kdy skutečně dochází k vysílání, a umožňuje jednotnější provádění, uplatňování a prosazování společných norem. Upřesňuje se jí definice vysílání a definuje odpovědnost členských států při ověřování dodržování směrnice 96/71/ES, zejména v sektorech se zvýšeným rizikem pochybení, jako jsou například stavebnictví nebo silniční doprava. Jejím cílem je také zlepšit spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vysílání díky prosazování povinnosti reagovat na žádosti o pomoc a stanovení časové lhůty pro odpověď na žádosti o informace. Administrativní postihy a pokuty pro poskytovatele služeb od jednoho členského státu mohou být nyní prosazovány a vybírány v jiném členském státě.

2. Revidovaná směrnice o vysílání pracovníků

V březnu 2016 navrhla Komise revizi původní směrnice o vysílání pracovníků (96/71/EC) s cílem zajistit uplatňování pracovněprávních předpisů hostujícího členského státu v případě dlouhodobého vyslání a řešení otázek jako rovné odměňování, použitelnost kolektivních smluv a zacházení se zaměstnanci agentur práce.

Po zveřejnění tohoto návrhu předložily parlamenty 11 členských států odůvodněné stanovisko, čímž zahájily kontrolu subsidiarity, tzv. postup žluté karty. Většina z nich ve svých stanoviscích vyjádřila politování nad skutečností, že návrh by vedl ke konkurenčnímu znevýhodnění jejich pracovníků a že by členské státy přišly o své právo rozhodovat o základních pracovních podmínkách a podmínkách zaměstnávání vyslaných pracovníků agentur práce, jak je stanoveno ve směrnici o agenturním zaměstnávání z roku 2008.

Po intenzivním jednání Komise, Rady a Evropského parlamentu Rada revidovanou směrnici přijala dne 21. června 2018. Revidovaná směrnice o vysílání pracovníků (směrnice (EU) 2018/957) s účinností od 30. července 2020 se týká těchto oblastí:

  • Dlouhodobé vysílání: Vyslání může trvat nejdéle 12 měsíců s možností prodloužit vyslání o 6 měsíců (Komise původně navrhovala 24 měsíců). Po tomto období se začnou uplatňovat pracovněprávní předpisy hostitelského členského státu.
  • Odměňování: Veškeré předpisy hostitelské země, které platí pro místní pracovníky, budou platit rovněž pro vyslané pracovníky od prvního dne vyslání, např. bude platit zásada rovného odměňování za stejnou práci na stejném místě. Co se týče ostatních složek odměny, revize směrnice zavádí jasnější pravidla pro příspěvky. Náklady na dopravu, stravu a ubytování se nestrhávají z platů vyslaných zaměstnanců. Jak je stanoveno směrnicí o prosazování, povinné prvky, které jsou součástí odměny v členském státě, musí být k dispozici na jednotné vnitrostátní webové stránce.
  • Pracovní podmínky: Členské státy mohou uplatňovat reprezentativní a rozsáhlé regionální či odvětvové kolektivní smlouvy. Dříve tomu tak bylo pouze v případě univerzálně platných kolektivních smluv ve stavebnictví. Co se týče podmínek ubytování v hostitelské zemi, musí být uplatňována vnitrostátní pravidla, která platí pro místní pracovníky mimo domov z profesních důvodů.
  • Vyslaní pracovníci agentur práce: Revize směrnice o vysílání pracovníků zajišťuje rovné zacházení se zaměstnanci agentur práce. Stejné podmínky, které platí pro vnitrostátní agentury zprostředkující dočasné zaměstnání, se budou vztahovat rovněž na zahraniční agentury zprostředkující zaměstnání přeshraničně.
  • Doprava: Směrnice (EU) 2020/1057 stanoví konkrétní pravidla o vysílání řidičů v odvětví silniční dopravy. V rozsudku Dobersberger (C-16/18) ze dne 19. prosince 2019 vyloučil SDEU z oblasti působnosti směrnice o vysílání pracovníků pracovníky poskytující palubní služby v mezinárodních vlacích.

C. Další iniciativy

V roce 2019 zřídila Komise Evropský orgán pro pracovní záležitosti s cílem zaručit správné uplatňování pravidel týkajících se mobility pracovních sil a sociálního zabezpečení. V roce 2023 zahájil Evropský orgán pro pracovní záležitosti společně s Komisí program s názvem „Posting 360 Programme“. Cílem tohoto rámce pro spolupráci mezi příslušnými zúčastněnými stranami je zlepšit výměnu informací, posílit správní spolupráci a zlepšit znalosti o unijních a vnitrostátních předpisech týkajících se vysílání pracovníků.

Úloha Evropského parlamentu

Evropský parlament je v přijímání předpisů týkajících se volného pohybu osob a služeb hnací silou.

V několika usneseních přijatých odd roku 2014 připomněl, že je třeba zlepšit směrnici o vysílání pracovníků. Během jednání o revizi této směrnice se zasazoval zejména o „stejnou odměnu za stejnou práci“ a o to, aby měly členské státy možnost uplatňovat regionální či odvětvové dohody. Dále požadoval, aby členské státy měly pomocí doložky o přezkumu možnost podrobit zahraniční společnosti stejným vnitrostátním povinnostem v případě subdodávek.

V březnu 2021 vyjádřil Parlament znepokojení nad tím, že nedávno revidovaná směrnice o vysílání pracovníků není vykládána jednotně, a vyzval Komisi, aby byla členským státům během celého procesu provádění přímo nápomocna, a zajistila tak jednotný výklad evropského práva. V usnesení ze dne 20. května 2021 o dopadech pravidel EU o volném pohybu pracovníků a služeb: mobilita pracovních sil uvnitř EU jakožto nástroj k přizpůsobení dovedností potřebám trhu práce Parlament upozornil na obzvláště zranitelnou situaci mobilních pracovníků, včetně vyslaných pracovníků, během pandemie COVID-19 a vyzval k řešení strukturálních nedostatků v evropských a vnitrostátních regulačních rámcích. Za tímto účelem vyzval k lepšímu provádění, prosazování a monitorování revidované směrnice o vysílání pracovníků a k vytvoření jednotného kontaktního místa, kde by pracovníci a zaměstnavatelé měli přístup k digitálním službám v oblasti mobility pracovních sil a vysílání pracovníků.

V roce 2016 navrhla Komise nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se mění nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a nařízení (ES) č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004. Jedním z cílů návrhu bylo vyjasnit kolizní pravidla týkající se použitelných právních předpisů a vztah mezi nařízením o koordinaci sociálního zabezpečení a směrnicí o vysílání pracovníků. V prosinci 2021 dosáhla Rada a Evropský parlament předběžné dohody o této otázce. Dohoda však nebyla potvrzena a spis je nyní pozastaven.

V usnesení ze dne 25. listopadu 2021 o zavedení evropského průkazu sociálního zabezpečení s cílem zlepšit digitální prosazování práv na sociální zabezpečení a spravedlivou mobilitu Parlament zdůraznil potřebu celounijního digitálního nástroje pro všechny mobilní pracovníky, včetně vyslaných pracovníků. Takový nástroj by zajistil účinnou identifikaci, sledovatelnost, slučování a přenositelnost práv v oblasti sociálního zabezpečení a spravedlivě a účinně by zlepšil prosazování pravidel EU v oblasti mobility pracovních sil a koordinaci sociálního zabezpečení na trhu práce. Dne 6. září 2023 předložila Komise sdělení o digitalizaci v oblasti koordinace sociálního zabezpečení. Uvádí v něm různé projekty, které jsou v oblasti digitalizace vyvíjeny, včetně projektu evropského průkazu sociálního zabezpečení (ESSPASS). Projekt ESSPASS se zaměřuje na digitalizaci procesu vyžádání a přijímání dokladů o nárocích a ověřování v reálném čase, tak aby instituce sociálního zabezpečení, inspektoráty práce, poskytovatelé zdravotní péče a další příslušné subjekty mohly tyto dokumenty v celé Evropě okamžitě ověřovat.

Další informace k tomuto tématu naleznete na internetových stránkách Výboru pro zaměstnanost a sociální věci.

 

Aoife Kennedy