Lisabonská smlouva
Tento dokument vysvětluje nejvýznamnější změny zavedené Lisabonskou smlouvou s cílem rozšířit pravomoci EU (tj. oprávnění jednat v konkrétních oblastech politiky) a reformovat její orgány. Vysvětluje dopad Smlouvy na rozhodování EU, tvorbu právních předpisů a práva občanů. Nastiňuje, jak Smlouva posiluje demokratickou legitimitu EU, její úlohu v globalizaci a ochranu základních práv. Přibližuje také úlohu Evropského parlamentu při utváření Smlouvy a budoucího ústavního rámce EU.
Historie Lisabonské smlouvy
A. Jak vznikala Lisabonská smlouva?
V prosinci 2001 přijala Evropská rada Laekenskou deklaraci o budoucnosti EU. Připravovalo se výrazné rozšíření EU, ke které se v roce 2004 mělo připojit 10 zemí. Deklarace zdůrazňovala, že je třeba učinit EU „demokratičtější, transparentnější a efektivnější“, překlenout propast mezi orgány EU a občany a definovat novou úlohu EU v globalizovaném světě.
Konvent o budoucnosti Evropy (2002–2003) vypracoval návrh smlouvy, která měla umožnit vznik ústavy EU nahrazující stávající zakládající Smlouvy. Návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu (známé také jako Ústavní smlouva) byl podepsán v roce 2004, ale v referendech ve Francii a Nizozemsku v roce 2005 byl zamítnut a od jeho ratifikace bylo upuštěno (viz 1.1.4).
B. Jak byly řešeny tyto výsledky referend?
Po dvouletém „období reflexe“ navázala mezivládní konference v roce 2007 na cíle a výsledky, kterých bylo dosaženo při přípravě Ústavní smlouvy, a začlenila je do smlouvy prostřednictvím změn stávajících Smluv:
- Smlouvy o založení Evropského společenství (1958) a Smlouvy o Euratomu (1958),
- Smlouvy o Evropské unii (Maastricht, 1993).
- Smlouva o Evropské unii (Smlouva o EU), která stanoví cíle, zásady, orgány a základní způsoby rozhodování EU,
- Smlouva o fungování Evropské unie (Smlouvy o fungování EU), která nahrazuje Smlouvu o založení Evropského společenství a podrobně popisuje politiky EU.
- Výlučná pravomoc (článek 3 Smlouvy o fungování EU): právní akty může přijímat pouze EU, členské státy mohou jednat pouze za účelem provádění práva EU (pokud je EU nezmocní k tomu, aby samy přijaly určitou právní úpravu). Týká se celní unie, pravidel hospodářské soutěže, měnové politiky členských států, jejichž měnou je euro, zachování biologických mořských zdrojů a společné obchodní politiky, včetně obchodních dohod.
- Sdílená pravomoc (článek 4 Smlouvy o fungování EU): členské státy mohou přijímat právní akty pouze tehdy, pokud EU dosud nenavrhla právní úpravu nebo se rozhodla, že tak neučiní. Týká se jednotného trhu, zemědělství a rybolovu, životního prostředí, dopravy, energetiky, veřejného zdraví a prostoru svobody, bezpečnosti a práva (včetně azylu a migrace).
- Podpůrná, koordinační nebo doplňující pravomoc (články 5 a 6 Smlouvy o fungování EU): EU může podporovat, koordinovat nebo doplňovat opatření členských států, aniž by harmonizovala vnitrostátní právní předpisy. Zahrnuje koordinaci hospodářských politik, politik zaměstnanosti a sociálních politik (článek 5) a vzdělávání, kulturu, cestovní ruch, průmysl a civilní ochranu (článek 6).
- Legislativní iniciativa: Evropská komise vykonává výlučnou pravomoc legislativní iniciativy, která jí umožňuje navrhovat právní předpisy (jež mají prosazovat členské státy).
- Spolurozhodování: Rada EU a Evropský parlament se podílejí na „spolurozhodování“. Mají stejnou pravomoc a oba musí znění schválit.
- Hlasování v Radě EU: Rada obvykle přijímá akty na základě návrhu Komise kvalifikovanou většinou, může však návrh změnit pouze jednomyslně, nestanoví-li Smlouvy jinak.
- nařízení je přímo použitelné ve všech členských státech, aniž by bylo provedeno ve vnitrostátním právu,
- směrnice je závazná, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, ale ponechává členským státům možnost zvolit si formu a prostředky provedení,
- rozhodnutí je závazné v celém rozsahu pro jednotlivce nebo společnosti, kterým je určeno.
- právní subjektivita EU (článek 47 Smlouvy o EU), která EU umožňuje sjednávat a podepisovat mezinárodní dohody (článek 216 Smlouvy o fungování EU) týkající se politik EU (např. obchodní dohody), vstupovat do mezinárodních organizací a v oblastech výlučné pravomoci nahradit 27 členských států a jednat jejich jménem (např. ve Světové obchodní organizaci, kde EU zastupuje v obchodních záležitostech všech 27 členských států),
- postup vystoupení (článek 50 Smlouvy o EU), který stanoví dvouletou lhůtu pro jednání (s možností prodloužení) pro státy, které chtějí z EU vystoupit,
- přednost práva EU před vnitrostátním právem, která není stanovena v samotné Smlouvě, ale v prohlášení odkazujícím na dlouhodobou judikaturu Soudního dvora Evropské unie (SDEU) a připojeném ke Smlouvě (prohlášení 17, právně nezávazné).
- demokratickou rovnost všech občanů EU (článek 9 Smlouvy o EU),
- zastupitelskou demokracii (článek 10 Smlouvy o EU), a
- participativní demokracii (článek 11 Smlouvy o EU).
- Kvalifikované většiny je dosaženo, pokud návrh podpoří členové Rady zastupující 55 % členských států (tj. 15 z 27) a pokud tyto členské státy představují alespoň 65 % celkového počtu obyvatel EU (čl. 16 odst. 4 Smlouvy o EU). Musí být splněny obě podmínky („dvojí většina“).
- Pokud v některých oblastech návrh nepochází od Komise nebo vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, požadovaná většina členských států se zvýší na 72 % (tj. 20 z 27), představujících zároveň alespoň 65 % celkového počtu obyvatel EU. Jedná se o tzv. posílenou kvalifikovanou většinu (čl. 238 odst. 2 Smlouvy o fungování EU).
- Blokační menšinu, která hlasuje proti návrhu, musí tvořit nejméně čtyři členské státy zastupující alespoň 35 % obyvatelstva EU. Od dubna 2017 platí, že pokud nejméně tři členské státy, které představují alespoň 19,25 % celkového obyvatelstva EU (což odpovídá 55 % prahové hodnoty nutné k vytvoření blokační menšiny) oznámí svůj nesouhlas, Rada tyto obavy projedná a pokusí se v „přiměřené“ době dosáhnout uspokojivého řešení (prohlášení 7).
- je jmenován kvalifikovanou většinou Evropské rady se souhlasem předsedy Komise,
- odpovídá za provádění společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU a sdílí s členskými státy právo předkládat v této oblasti návrhy,
- předsedá Radě pro zahraniční věci (27 ministrů zahraničních věcí členských států),
- je zároveň z titulu své funkce místopředsedou Komise,
- řídí Evropskou službu pro vnější činnost, která sdružuje zaměstnance Rady, Komise a diplomatických služeb členských států.
- usnesení o zlepšení fungování EU,
- usnesení k možnému vývoji a změnám současného institucionálního uspořádání EU.
- usnesení o výzvě ke svolání konventu k revizi Smluv (9. června 2022),
- usnesení o provádění překlenovacích ustanovení ve Smlouvách EU (11. července 2023),
- usnesení k návrhům Evropského parlamentu na změnu Smluv (22. listopadu 2023).
Obsah je z větší části stejný jako v Ústavní smlouvě, ačkoli zmínka o symbolech EU (heslo, hymna, euro, vlajka, Den Evropy) a nadřazenost práva EU byly přesunuty do zvláštních prohlášení připojených ke Smlouvám. Text má přibližně 325 stran, včetně nových ustanovení, pozměňujících ustanovení, 37 protokolů a 65 prohlášení. Byl přijat Evropskou radou na zasedání v Lisabonu dne 13. prosince 2007 a ratifikovaly jej všechny členské státy EU. V platnost vstoupil dne 1. prosince 2009.
C. Jak byly překonány problémy s ratifikací?
Ve Francii byla místo druhého referenda upřednostněna ratifikace parlamentním postupem. V Německu byla ratifikace odložena poté, co Spolkový ústavní soud rozhodl, že je nezbytná úprava vnitrostátní legislativy, aby se rozšířil parlamentní dohled, včetně práva veta u budoucích převodů pravomocí EU. V Irsku byla smlouva v referendu nejprve odmítnuta a poté byla ratifikována v druhém referendu poté, co EU v reakci na obavy voličů poskytla záruky (protokol č. 35) týkající se neutrality, zdanění a etických otázek (potrat, vzdělávání).
Obsah Lisabonské smlouvy
A. Z jakých částí se Smlouva skládá?
Lisabonská smlouva změnila existující Smlouvy a na jejich základě vznikly dvě základní smlouvy:
B. Jak jsou ve Smlouvě stanoveny pravomoci EU?
Lisabonská smlouva poprvé kodifikuje tři druhy pravomocí EU:
C. Jak Smlouva mění způsob tvorby právních předpisů EU?
1. Od mezivládní metody k řádnému legislativnímu postupu
Před Lisabonskou smlouvou převažovalo ve společné zahraniční a bezpečnostní politice a v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí „mezivládní rozhodování“. To znamenalo, že vlády členských států a Evropská rada měly rozsáhlou pravomoc iniciovat a přijímat právní akty v těchto oblastech. Od mezivládní metody k řádnému legislativnímu postupu
Smlouva rozšířila „řádný legislativní postup“ (dříve známý jako „spolurozhodování“) na 85 oblastí politiky (oproti 40). Na základě tohoto postupu nyní právní předpisy platné ve 27 členských státech v mnoha oblastech politiky pocházejí převážně ze směrnic a nařízení EU, které jsou vypracovávány v následujících krocích:
Výjimkou je rozhodování o společné zahraniční a bezpečnostní politice, daních, obraně, sociálním zabezpečení nebo sankcích vůči členskému státu, které je i nadále z velké části mezivládní (a vyžaduje jednomyslnost v Radě).
Právní akty EU mají tři hlavní formy (článek 288 SFEU):
D. Jaký nový ústavní rámec EU Smlouva zavedla?
Mezi klíčové nové prvky patří:
E. Jak lze Smlouvy měnit?
Lisabonská smlouva stanoví dva postupy pro revizi Smluv.
1. Řádný postup pro přijímání změn
Tento postup pro přijímání změn je nutný v případě jakékoli změny týkající se pravomocí, orgánů nebo právního řádu EU. Návrhy změn mohou předkládat Parlament, Komise nebo členské státy. To by vedlo ke svolání konventu, nicméně Evropská rada může se souhlasem Parlamentu rozhodnout, že konvent nesvolá (čl. 48 odst. 3 Smlouvy o EU). Změny Smluv by pak byly předloženy k jednomyslnému přijetí mezivládní konferenci.
2. Zjednodušený postup pro přijímání změn
Tento postup lze použít pro změny týkající se některých vnitřních politik a činností EU. Umožňuje obejít mezivládní konferenci (čl. 48 odst. 6 a 7 Smlouvy o EU). Revizi pak musí jednomyslně schválit Evropská rada.
U obou postupů pro přijímání změn musí změny Smluv ratifikovat všechny členské státy v souladu s příslušnými ústavními pravidly (souhlas parlamentu nebo referendum).
3. Změny bez ratifikace členskými státy
Určitých změn pravidel rozhodování a pravomocí lze dosáhnout také aktivací překlenovacích ustanovení (viz oddíl H níže) a prostřednictvím ustanovení o „zjednodušené revizi“. Postupné rozšiřování pravomocí EU bylo navíc od samého počátku umožněno prostřednictvím „doložek flexibility“, které mají umožnit sledování cílů Smlouvy nebo dotvoření vnitřního trhu. Všechny tyto doložky mohou vést k určitým změnám, aniž by je musely ratifikovat všechny členské státy.
F. Jak Smlouva chrání demokracii a základní práva?
1. Tři rozměry demokracie
Lisabonská smlouva stanoví tři zásady:
Participativní demokracie otevírá rozhodovací proces zúčastněným stranám a občanské společnosti. Zavádí rovněž postup občanské iniciativy, jehož prostřednictvím může nejméně jeden milion občanů z alespoň sedmi členských států vyzvat Komisi, aby navrhla nové právní předpisy (viz 4.1.5).
2. Posílení a ochrana základních práv
Lisabonská smlouva prostřednictvím čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU poprvé činí Listinu základních práv Evropské unie právně závaznou. Listina zavazuje orgány EU a členské státy, pouze pokud uplatňují právo EU (čl. 51 odst. 1).
Smlouva rovněž stanoví právní požadavek přistoupení EU k Evropské úmluvě o lidských právech (čl. 6 odst. 2). V současné době, pokud orgány, agentury nebo jiné subjekty EU porušují práva jednotlivých občanů, nemohou se jednotlivci obrátit na Evropský soud pro lidská práva (ESLP má sídlo ve Štrasburku a patří k Radě Evropy, která zahrnuje 46 zemí a je odlišná od EU). Přistoupení EU k úmluvě by tuto mezeru odstranilo. SDEU v roce 2014 zablokoval návrh dohody (stanovisko 2/13) s odkazem na rizika pro autonomii EU a výlučnou pravomoc SDEU nad právem EU. Od roku 2025 SDEU přezkoumává nový návrh dohody.
G. Jaké institucionální změny Smlouva zavádí?
1. Evropský parlament
Legitimita: Poslanci Evropského parlamentu byli od Římské smlouvy označováni jako „zástupci lidu států“ (bývalý článek 189 Smlouvy o ES). Nyní jsou označováni jako „zástupci občanů Unie“ (čl. 10 odst. 2 a čl. 14 odst. 2 Smlouvy o EU).
Složení: Lisabonská smlouva stanoví maximální počet poslanců EP na 750 plus předsedu, přičemž počet křesel je členským státům přidělen podle velikosti. Menší členské státy však mají více křesel v poměru k počtu obyvatel. Maximální počet poslanců na jeden členský stát se snížil na 96 a minimální počet se zvýšil na šest. Když Spojené království v roce 2020 vystoupilo z EU, byla některá křesla přidělená Spojenému království přerozdělena ve prospěch jiných členských států. Parlament má nyní 720 poslanců (2024–2029), kteří jsou rozděleni tak, aby menší členské státy měly poměrně větší zastoupení (viz 1.3.3).
Legislativní pravomoc: jak je uvedeno v oddíle C výše, Lisabonská smlouva rozšířila oblast působnosti řádného legislativního postupu na mnohem více oblastí politiky. To zase posílilo legislativní pravomoci Parlamentu, neboť řádný legislativní postup dává Parlamentu a Radě rovné slovo při přijímání právních předpisů: oba musí schválit navrhované právní předpisy před tím, než mohou vstoupit v platnost („spolurozhodování“). Parlament je i nadále zbaven pravomoci legislativní iniciativy.
Rozpočtové pravomoci: stejně tak rozpočtový proces stanovený Lisabonskou smlouvou postavil Parlament a Radu na stejnou úroveň při schvalování ročního rozpočtu EU a kontrole jeho plnění. Parlament musí rovněž schválit dlouhodobý plán výdajů EU, tzv. víceletý finanční rámec.
Politická kontrola: Parlament má větší slovo při jmenování předsedy Komise. Kandidáta navrženého Evropskou radou musí pro jmenování podpořit většina poslanců EP. Poslanci EP musí rovněž schválit jmenování sboru komisařů – složeného z předsedy a 26 dalších komisařů – před tím, než se mohou ujmout svých funkcí. Parlament může celou Komisi odvolat přijetím návrhu na vyslovení nedůvěry, k čemuž však dosud nikdy nedošlo. Poslanci Evropského parlamentu vykonávají dohled nad činností EU prostřednictvím otázek k písemnému a ústnímu zodpovězení Komisi a Radě. Parlament může zřídit dočasné výbory a vyšetřovací výbory.
2. Evropská rada
Lisabonská smlouva formálně učinila Evropskou radu (fórum, na kterém se setkávají představitelé 27 států nebo vlád) jedním ze sedmi orgánů EU. Jejím úkolem je dávat EU „nezbytné podněty pro její rozvoj“ a vymezovat její „obecné politické směry a priority“. Evropská rada nemá žádné legislativní funkce, přijímá však závěry, které mají politické důsledky.
V zájmu zlepšení kontinuity a soudržnosti práce Evropské rady nahradilo předchozí šestiměsíční rotaci dlouhodobé předsednictví. Nyní volí svého předsedu na 30 měsíců a toto období je možné jednou prodloužit. Předseda také reprezentuje EU navenek, aniž by tím byly dotčeny povinnosti předsedy Komise a vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.
3. Rada Evropské unie
Lisabonská smlouva stanovila zvláštní pravidla pro fungování Rady, která zasedá v deseti různých složeních ministrů členských států (jeden za každý členský stát) v závislosti na tématu (zemědělství, finance, zahraniční věci, energetika atd.). Pravidla hlasování pro rozhodování jsou následující:
Pořad jednání Rady má dvě části: body „A“ (přijaté bez rozpravy) a body „B“ (vyžadující rozpravu), předem připravené Výborem stálých zástupců.
Smlouva rovněž zavedla pojem „trojice předsednictví“, tj. tři členské státy, které postupně předsedají Radě a spolupracují jako skupina po dobu 18 měsíců s cílem zajistit kontinuitu.
4. Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku
Místopředseda Komise, vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku:
5. Evropská komise
Lisabonská smlouva posiluje úlohu a nezávislost Evropské komise vůči členským státům. Komise, která zosobňuje „obecný zájem Unie“ (článek 17 Smlouvy o EU) má prakticky monopol na legislativní iniciativu. Tato iniciativa je dále (po sloučení tří institucionálních pilířů) rozšířena na mnoho nových oblastí, na které se dříve vztahovala spolupráce mezi členskými státy. Komise rovněž nese hlavní odpovědnost za zastupování EU navenek.
Evropská rada nyní vybírá kandidáta na předsedu Komise kvalifikovanou většinou „s přihlédnutím“ k výsledku voleb do Evropského parlamentu. Kandidát musí být poté zvolen absolutní většinou poslanců Evropského parlamentu (čl. 17 odst. 7 Smlouva o EU).
Předseda odpovídá za vnitřní organizaci sboru komisařů. To zahrnuje schválení navrhovaného seznamu členů sboru, rozdělení portfolií a vyřizování rezignací.
6. Soudní dvůr Evropské unie (SDEU)
Smlouva rozšiřuje pravomoc SDEU na všechny činnosti EU, včetně prostoru svobody, bezpečnosti a práva. I když je jeho pravomoc v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky omezená, může přezkoumávat akty z hlediska dodržování základních práv. Smlouva rovněž usnadnila jednotlivcům (fyzickým nebo právnickým osobám) podávání žalob k SDEU a umožnila jim napadnout regulační akty, které se jich přímo týkají. SDEU tvoří Soudní dvůr a Tribunál.
H. Co je soubor nástrojů Smlouvy pro „stále užší svazek národů“?
1. Od jednomyslného souhlasu k hlasování kvalifikovanou většinou
Lisabonská smlouva stanoví možný přechod od jednomyslného rozhodování k hlasování kvalifikovanou většinou v Radě za určitých podmínek. V některých případech rovněž stanoví možnost přejít od zvláštního legislativního postupu k řádnému legislativnímu postupu.
Ustanovení o těchto změnách jsou zakotvena v čl. 48 odst. 7 Smlouvy o EU a jsou známa jako obecná „překlenovací ustanovení“. Podobná zvláštní překlenovací ustanovení (čl. 31 odst. 3 Smlouvy o EU, články 81, 153, 192, 312 a 333 Smlouvy o fungování EU) mají za cíl změnit rozhodování stejným způsobem, ale pouze v určitých podoblastech konkrétních politických oblastí. Smlouvy obsahují celkem sedm překlenovacích ustanovení.
Ačkoli Komise a Parlament podpořily větší využívání hlasování kvalifikovanou většinou v konkrétních oblastech, překlenovací ustanovení byla aktivována jen okrajově, např. v roce 2016 s cílem rozšířit hlasování kvalifikovanou většinou na rodinné právo (článek 81 Smlouvy o fungování EU) a na justiční spolupráci v občanských věcech.
Aktivace vyžaduje jednomyslný souhlas Evropské rady, pokud jde o obecná překlenovací ustanovení, a Rady, pokud jde o konkrétnější překlenovací ustanovení. V případě obecného překlenovacího ustanovení podle čl. 48 odst. 7 Smlouvy o EU a překlenovacího ustanovení v oblasti rodinného práva podle článku 81 je aktivace dále podmíněna právem kteréhokoli vnitrostátního parlamentu do šesti měsíců proces zablokovat.
2. Posílená spolupráce
V oblastech, v nichž EU nemá výlučné pravomoci, umožňuje Lisabonská smlouva členským státům zavést „posílenou spolupráci“ mezi menší skupinou členských států, které jsou ochotny pokročit v integraci, pokud se jí účastní alespoň devět z nich.
Tento mechanismus je určen pro oblasti, v nichž je obtížné, aby všechny členské státy kolektivně dosáhly určitých cílů v přiměřené lhůtě, a Rada musí před povolením spolupráce stanovit, zda je tato podmínka splněna. Příkladem oblastí, v nichž byla využita posílená spolupráce, jsou rozvodové právo, jednotný patent, Úřad evropského veřejného žalobce a majetkové poměry v manželství.
Akty přijaté v rámci posílené spolupráce jsou závazné pouze pro zúčastněné členské státy a obvykle jsou samofinancované, ačkoli některé z nich (např. Úřad evropského veřejného žalobce) dostávají rozpočtovou podporu EU.
Posílenou spolupráci musí schválit Rada na návrh Komise po obdržení souhlasu Parlamentu. V záležitostech týkajících se společné zahraniční a bezpečnostní politiky musí Rada vyslovit jednomyslný souhlas.
3. Zásada subsidiarity
Cílem zásady subsidiarity je zajistit, aby opatření a rozhodnutí byla přijímána co nejblíže občanům. Na úrovni EU mohou být přijata pouze tehdy, pokud by to bylo účinnější než opatření na vnitrostátní, regionální nebo místní úrovni.
V Lisabonské smlouvě nicméně subsidiarita neurčuje rozdělení pravomocí – to jsou stanoveno v článcích 3 až 6 Smlouvy o fungování EU –, ale upravuje podmínky, za nichž je EU oprávněna vykonávat svou nevýlučnou pravomoc. V těchto oblastech může EU jednat, pouze pokud prokáže, že cílů navrhované činnosti by nemohlo být uspokojivě dosaženo členskými státy na vnitrostátní, regionální nebo místní úrovni, ale mohlo by jich být „z důvodu jejího rozsahu či účinků“ lépe dosaženo na úrovni EU (čl. 5 odst. 3 Smlouvy o EU). Pokud EU vykonává svou pravomoc v oblastech sdílené pravomoci, členské státy již svou pravomoc neuplatňují.
Lisabonská smlouva rovněž zavedla monitorování subsidiarity za účasti vnitrostátních parlamentů. Pokud ve stanovené lhůtě přijme dostatečný počet vnitrostátních parlamentů odůvodněná stanoviska zpochybňující iniciativu EU s ohledem na zásadu subsidiarity, je dotčený orgán povinen svůj návrh přezkoumat (postupy „žluté karty“ a „oranžové karty“, protokol č. 2). Může rozhodnout, že předlohu návrhu zachová, změní nebo stáhne (viz 1.2.2).
4. Vzájemná obrana a solidarita
Lisabonská smlouva zavádí ustanovení o vzájemné obraně, které zavazuje všechny vlády EU, aby kterémukoli jinému členskému státu pomohly, je-li napaden (čl. 42 odst. 7 Smlouvy o EU), aniž je dotčena zvláštní povaha bezpečnostní a obranné politiky některých členských států.
„Stálá strukturovaná spolupráce“ (PESCO) je otevřena všem členským státům, které se zaváží k účasti na programech EU pro vojenské vybavení a k poskytování bojových jednotek pro okamžitý zásah. Tímto způsobem nyní spolupracují všechny členské státy s výjimkou Malty.
Doložka solidarity rovněž zavazuje EU a vlády členských států, aby všemi možnými prostředky pomáhaly jinému členskému státu, pokud je postižen lidskou nebo přírodní katastrofou nebo teroristickým útokem (článek 222 Smlouvy o fungování EU).
Úloha Evropského parlamentu
A. Vznik Lisabonské smlouvy
16 poslanců EP zastupovalo Evropský parlament v konventu, který vypracoval návrh Ústavní smlouvy (2002–2003), z níž vycházel obsah Lisabonské smlouvy. Čerpali ze svých zkušeností s vyjednáváním a utvářeli politická uskupení s poslanci vnitrostátních parlamentů. Podařilo se jim zajistit klíčové požadavky Parlamentu v následné Smlouvě, zejména řádný legislativní postup (spolurozhodování) jako standardní legislativní postup a to, aby měl Parlament stejné postavení jako Rada, pokud jde o rozpočet.
B. Prostor pro ústavní zlepšení v EU po přijetí Lisabonské smlouvy
Osm let poté, co Lisabonská smlouva vstoupila v platnost, Parlament konstatoval, že některá ustanovení Smlouvy nejsou plně využívána. Dne 16. února 2017 přijal dvě usnesení s doporučeními k využití tohoto potenciálu a návrhy na reformu Smluv:
EU čelila řadě krizí, včetně finanční krize, brexitu, pandemie COVID-19 a ruské invaze na Ukrajinu. Musí se rovněž zabývat přetrvávajícími problémy migrace, hrozbami pro právní stát, rostoucími požadavky na své finance a nedostatkem energie. Řešení těchto krizí ukázalo nedostatky stávajícího systému správy a řízení a nedostatečné výsledky rozhodování přispěly k dalšímu poklesu demokratické podpory EU.
V reakci na některé tyto výzvy zahájily orgány EU dne 10. března 2021 novou Konferenci o budoucnosti Evropy, jejímž cílem bylo dát občanům možnost vyjádřit se k tomu, jak změnit podobu EU a zvýšit účinnost a transparentnost jejích rozhodovacích postupů. Dne 9. května 2022 konference završila svou práci 49 návrhy, včetně nadnárodních volebních seznamů do Evropského parlamentu, práva legislativní iniciativy pro Parlament a reformy postupu jmenování předsedy Komise.
Některé z těchto změn vyžadují změny Smluv. Parlament proto přijal:
Evropská rada dosud nesvolala konvent pro revizi Smluv a tato otázka zůstává na institucionálním programu, zejména v souvislosti s rozšířením EU.
Tento dokument zpracovala tematická sekce Evropského parlamentu pro spravedlnost, občanské svobody a institucionální záležitosti. Další informace naleznete na internetových stránkách Výboru pro ústavní záležitosti.
Christophe BEAUDOUIN