Evropská rada
Tento informativní přehled vysvětluje úlohu Evropské rady, orgánu EU složeného z hlav států nebo předsedů vlád členských států EU. Nastiňuje postavení Evropské rady v institucionálním systému EU a pravomoci, které má k tomu, aby poskytla nezbytný impuls pro rozvoj EU. Předkládá přehled priorit a strategií EU, které v posledních letech stanovila Evropská rada ve svých politických směrech.
Právní základ
Právní základ Evropské rady je stanoven v článcích 13 a 15 Smlouvy o Evropské unii (SEU), které ji ustanovují jako jeden ze sedmi orgánů EU a vymezují její složení, funkce a postupy. Další odkazy jsou uvedeny v článcích 26 a 27 a čl. 42 odst. 2 Smlouvy o EU, které vymezují její úlohu ve společné zahraniční a bezpečnostní politice (SZBP), jakož i v článku 235 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU), kterým se řídí její zasedání.
Tato ustanovení společně dávají Evropské radě pravomoc určovat celkový politický směr a priority EU, aniž by vykonávala legislativní funkce.
Historie Evropské rady
Evropská rada má nyní podobu vrcholných schůzek, na nichž se scházejí hlavy států či předsedové vlád členských států EU. První „evropský summit“ se konal v Paříži v roce 1961. Od roku 1969 se tyto summity konají častěji.
Na summitu, který se konal v únoru 1974 v Paříži, bylo přijato rozhodnutí, že se tyto schůzky budou napříště konat pravidelně pod označením „Evropská rada“. Ta bude moci zaujímat obecný přístup k problémům evropské integrace a zajišťovat řádnou koordinaci činností Unie.
Jednotný evropský akt (1986) poprvé začlenil Evropskou radu do Smluv Společenství, určil její složení a stanovil, že se její zasedání budou konat dvakrát ročně.
Její úlohu v rámci institucionálního uspořádání Evropské unie formálně stvrdila Maastrichtská smlouva (1992).
Lisabonská smlouva (2009) učinila Evropskou radu plnohodnotným orgánem Evropské unie (článek 13 SEU) a za její úkol označila to, že „dává Unii nezbytné podněty pro její rozvoj a vymezuje její obecné politické směry a priority“ (článek 15 SEU).
Evropská rada a Rada Evropské unie (dále jen „Rada“) jsou samostatné orgány (Rada se skládá z jednoho zástupce každého členského státu na ministerské úrovni, viz 1.3.7). Evropská rada a Rada však sdílejí oddíl II rozpočtu EU (čl. 46 písm. b) finančního nařízení).
Struktura Evropské rady
Evropská rada sdružuje hlavy států či předsedy vlád 27 členských států a předsedu Komise (čl. 15 odst. 2 Smlouvy o EU). Svolává ji její předseda. Jednání se účastní také vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Obecně platí, že na úvod jednání obvykle dostane slovo předseda Parlamentu (čl. 235 odst. 2 SFEU).
Podle čl. 15 odst. 5 Smlouvy o EU volí Evropská rada svého předsedu kvalifikovanou většinou na dvouapůlleté funkční období, které lze jednou prodloužit. Předseda nesmí během svého funkčního období zastávat žádnou vnitrostátní funkci. Podle čl. 15 odst. 6 SEU patří mezi povinnosti předsedy:
- předsedat Evropské radě a podporovat její činnost,
- zajistit přípravu a kontinuitu její činnosti ve spolupráci s předsedou Komise,
- usnadnit soudržnost a konsenzus mezi členy a rovněž,
- zajišťovat vnější zastupování EU v záležitostech týkajících se společné zahraniční a bezpečnostní politiky, aniž jsou dotčeny pravomoci vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.
- svobodné a demokratické Evropě (ochrana právního státu a opatření proti zahraničnímu vměšování),
- silné a bezpečné Evropě (např. pokračující podpora Ukrajiny a zvýšení výdajů na obranu a investic do obrany),
- prosperující a konkurenceschopné Evropě (např. lepší kapacita v oblasti klíčových technologií orientovaných na budoucnost a ekologická a digitální transformace, včetně skutečné energetické unie).
- mezinárodní bezpečnosti a boje proti terorismu,
- evropské politiky sousedství a vztahů s Ruskem,
- vztahů se zeměmi Středomoří a Blízkého východu.
Po každém zasedání Evropské rady informuje předseda též Evropský parlament.
Současný předseda António Costa se ujal funkce dne 1. prosince 2024 a nahradil Charlese Michela.
Evropská rada obvykle rozhoduje na základě konsensu, ale o řadě důležitých jmenování rozhoduje kvalifikovanou většinou (především o jmenování svého předsedy, výběru kandidáta na post předsedy Komise a jmenování vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a prezidenta Evropské centrální banky).
Evropská rada obvykle zasedá čtyřikrát ročně. Od roku 2008 se schází častěji – bylo tomu tak zejména během finanční krize a následné dluhové krize eurozóny.
Setkání členů Evropské rady mohou mít také podobu „mezivládních konferencí“. Jedná se o konference zástupců vlád členských států, které jsou svolávány, je-li třeba projednat a schválit změny Smluv EU. Než v roce 2009 vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, jednalo se o jediný možný postup pro provedení změny Smluv. Nyní se tento postup nazývá „řádný postup pro přijímání změn“. Mezivládní konference, svolaná předsedou Evropské rady, rozhoduje o změnách Smluv jednomyslně.
Úloha Evropské rady
A. Místo v institucionálním systému EU
Článek 13 Smlouvy o EU stanoví, že Evropská rada je součástí „jednotného institucionálního rámce“ EU. Evropská rada však není rozhodovacím orgánem v právním smyslu, spíše je zdrojem obecných politických podnětů. Rozhodnutí s právními důsledky pro Unii přijímá jen ve výjimečných případech (viz oddíl C níže), ale má řadu institucionálních rozhodovacích pravomocí. Evropská rada je v současnosti oprávněna přijímat právně závazné akty, které lze napadnout u Soudního dvora, a žalovat ji lze i pro nečinnost (článek 265 SFEU).
Čl. 7 odst. 2 Smlouvy o EU dává Evropské radě pravomoc zahájit se souhlasem Parlamentu řízení o pozastavení práv členského státu z důvodu závažného porušení zásad EU.
B. Vztahy s ostatními orgány
Evropská rada přijímá rozhodnutí zcela nezávisle a ve většině případů k jejímu rozhodnutí není nutná iniciativa Komise ani spolupráce s Parlamentem.
Lisabonská smlouva však zachovává organizační propojení mezi Evropskou radou a Komisí, neboť předseda Komise je členem Evropské rady bez hlasovacího práva a diskuzí se účastní vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Evropská rada navíc často žádá Komisi o předložení zpráv, které slouží k přípravě jejích zasedání.
Čl. 15 odst. 6 písm. d) Smlouvy o EU stanoví povinnost předsedy Evropské rady předkládat Parlamentu po každém zasedání zprávu. Předseda Evropské rady se každý měsíc rovněž setkává s předsedou Parlamentu a s vedoucími představiteli politických skupin. Poslanci Evropského parlamentu mohou předkládat písemné otázky týkající se politické činnosti předsedy, na které musí předseda formálně odpovědět. Parlament může rovněž uplatňovat neformální vliv, ať už prostřednictvím svého předsedy, který je přítomen na zasedáních Evropské rady či na schůzích předsedů stran příslušných evropských politických rodin, jež se konají před zasedáním Evropské rady, nebo prostřednictvím usnesení, jimiž reaguje na body programu zasedání Evropské rady, na výsledky těchto zasedání a na formální zprávy předkládané Evropskou radou.
Podle Lisabonské smlouvy se další součástí Evropské rady stal úřad vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, který navrhuje a vykonává zahraniční politiku jménem Evropské rady. Předseda Evropské rady také zastupuje Unii navenek v záležitostech týkajících se společné zahraniční a bezpečnostní politiky, aniž jsou dotčeny pravomoci vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.
C. Pravomoci Evropské rady
1. Institucionální pravomoci
Evropská rada poskytuje Unii „nezbytné podněty pro její rozvoj“ a vymezuje její „obecné politické směry“ (čl. 15 odst. 1 Smlouvy o EU). Kvalifikovanou většinou rovněž rozhoduje o složení Rady a o časovém plánu rotujícího předsednictví.
2. Zahraniční a bezpečnostní politika
Evropská rada vymezuje zásady a obecné směry společné zahraniční a bezpečnostní politiky (viz 5.1.1 a 5.1.2) a rozhoduje o společných strategiích pro její provádění (článek 26 Smlouvy o EU). Jednomyslně rozhoduje o tom, zda členským státům doporučí, aby postupně směřovaly k vymezení společné obranné politiky v souladu s čl. 42 odst. 2 Smlouvy o EU.
Pokud některý členský stát z důležitých vnitropolitických důvodů hodlá oponovat přijetí rozhodnutí, může Rada na základě hlasování kvalifikovanou většinou rozhodnout o postoupení záležitosti Evropské radě k jednomyslnému rozhodnutí (čl. 31 odst. 2 SEU). Týž postup lze použít v případě, že se členské státy rozhodnou v této oblasti využít posílené spolupráce (článek 20 Smlouvy o EU).
V doporučení občanů (č. 21) přijatém na Konferenci o budoucnosti Evropy v roce 2022 bylo navrženo, aby EU zlepšila svou schopnost přijímat rychlá a účinná rozhodnutí, zejména přechodem od jednomyslného hlasování k hlasování kvalifikovanou většinou v oblasti SZBP a posílením úlohy vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Parlament v usnesení o výzvě ke svolání konventu k revizi Smluv (9. června 2022) předložil Radě návrhy na změny Smluv řádným postupem pro přijímání změn stanoveným v článku 48 Smlouvy o EU. Jedním z klíčových návrhů bylo nahradit v příslušných oblastech, jako je přijímání sankcí, a v případě mimořádné situace jednomyslné rozhodování v Radě rozhodováním kvalifikovanou většinou. Dne 11. července 2023 přijal Parlament usnesení o provádění překlenovacích ustanovení ve Smlouvách EU (tj. ustanovení, která umožňují změnu legislativního postupu bez formální změny Smluv), v němž navrhl, aby byla překlenovací ustanovení aktivována v některých prioritních oblastech, zejména ve společné zahraniční a bezpečnostní politice, energetické politice a v daňových záležitostech s environmentálním rozměrem.
3. Hospodářská správa a víceletý finanční rámec
Když v roce 2009 vypukla krize státního dluhu, stala se zasedání Evropské rady a summity eurozóny nejdůležitějšími instancemi, které se snažily řešit důsledky celosvětové bankovní krize. Některé členské státy obdržely balíčky finanční pomoci na základě dohod ad hoc nebo dočasných ujednání, o nichž nejprve rozhodli představitelé států a vlád a poté je ratifikovaly členské státy. Od roku 2012 je finanční pomoc poskytována prostřednictvím stálého Evropského mechanismu stability (EMS). Za aktivní účasti Komise, Parlamentu a Evropské centrální banky vypracovaly vlády členských států mezinárodní Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě, která vešla ve známost také jako „rozpočtový pakt“. Tato smlouva umožňuje přísnější kontrolu rozpočtových a socioekonomických politik členských států. To vyvolává další otázky ohledně úlohy Komise a Parlamentu v rámci hospodářské správy eurozóny.
Evropská rada rovněž hraje důležitou úlohu v evropském semestru, ročním rámci EU pro koordinaci hospodářské, fiskální a sociální politiky a politiky zaměstnanosti v rámci EU. Na jarních zasedáních vydává politické pokyny pro směřování makroekonomických, fiskálních a strukturálních reforem a politik podporujících růst. Na červnových zasedáních schvaluje doporučení vyplývající z hodnocení národních programů reforem, která provádí Komise a projednává Rada.
Evropská rada je dále zapojena do jednání o dlouhodobém rozpočtu EU, víceletém finančním rámci, kde zásadním způsobem přispívá k dosažení politické dohody ohledně klíčových politických otázek obsažených v nařízení o víceletém finančním rámci, k nimž patří omezení výdajů, výdajové programy a financování (zdroje).
4. Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech
Evropská rada na žádost člena Rady rozhodne, zda bude v této oblasti navázána posílená spolupráce (článek 20 Smlouvy o EU). Lisabonská smlouva zavedla několik dalších překlenovacích ustanovení, která Evropské radě umožňují změnit postup rozhodování v Radě z jednomyslného hlasování na většinové (viz 1.2.4).
Strategická agenda a priority Evropské rady
Evropská rada na zasedání konaném dne 27. června 2024 v Bruselu stanovila pětiletou strategickou agendu (2024–2029), v níž určila prioritní oblasti pro dlouhodobější činnost a zaměření EU. Agenda je založena na třech pilířích, a to na:
Kromě strategické agendy přijímá také krátkodobé pracovní programy, tzv. agendy lídrů, od nichž se odvíjejí témata pro nadcházející zasedání Evropské rady a pro mezinárodní summity. V orientační agendě lídrů na rok 2026 je upřednostňována Ukrajina, migrace a Blízký východ spolu s konkurenceschopností a jednotným trhem, bezpečností a obranou, víceletým finančním rámcem, rozšířením a EU ve světě.
A. VFR
Na mimořádném zasedání Evropské rady konaném ve dnech 17.–21. července 2020 dospěli evropští lídři k dohodě o komplexním podpůrném balíčku v hodnotě 1 824,3 miliardy EUR. Balíček, který kombinuje víceletý finanční rámec s mimořádným úsilím o oživení v rámci nástroje Next Generation EU, má Unii pomoci zotavit se z následků pandemie a podpořit investice do ekologické a digitální transformace.
Evropská rada na zasedání konaném dne 1. února 2024 dosáhla dohody o revizi víceletého finančního rámce na období 2021–2027. Rada následně schválila tři legislativní akty, které mají posílit dlouhodobý rozpočet a řešit nové výzvy: akt s úpravami finančního rámce, akt o zřízení Nástroje pro Ukrajinu a akt o vytvoření Platformy strategických technologií pro Evropu (STEP).
Evropská rada na svém zasedání v prosinci 2025 vyzvala k dosažení dohody o příštím VFR (2028–2034) do konce roku 2026, aby bylo možné přijmout legislativní akty v roce 2027 a zajistit, aby se finanční prostředky EU dostaly k příjemcům bez přerušení od ledna 2028.
B. Zahraniční a bezpečnostní politika
Od počátku devadesátých let je na summitech Evropské rady důležitým tématem zahraniční a bezpečnostní politika. Rozhodnutí, která jsou v této oblasti přijímána, se týkají zejména:
Na zasedání v Helsinkách ve dnech 10. a 11. prosince 1999 přijala Evropská rada rozhodnutí o posílení společné zahraniční a bezpečnostní politiky rozvojem vojenských a civilních kapacit krizového řízení.
Na zasedání konaném ve dnech 22. a 23. června 2017 se Evropská rada shodla na zahájení stálé strukturované spolupráce (PESCO), jejímž cílem je posílit bezpečnost a obranu Evropy. Stálou strukturovanou spolupráci pak zavedlo rozhodnutí Rady ze dne 11. prosince 2017. Stálé strukturované spolupráce se účastní všechny členské státy EU s výjimkou Malty.
Na svém mimořádném zasedání konaném ve dnech 17. až 21. července 2020 Evropská rada také rozhodla, že bude zřízen Evropský mírový nástroj, který bude sloužit k financování opatření v oblasti bezpečnosti a obrany. Finanční strop nástroje na období 2021–2027 činí 5 miliard EUR. Je financován jako mimorozpočtová položka mimo víceletý finanční rámec z příspěvků členských států, které byly stanoveny na základě hrubého národního důchodu. V letech 2018 až 2025 bylo v rámci stálé strukturované spolupráce vytvořeno celkem 83 projektů.
Na mimořádném zasedání ve dnech 30. a 31. května 2022 Evropská rada odsoudila ruskou válečnou agresi proti Ukrajině a schválila šestý balíček sankcí, který se vztahuje na surovou ropu a ropné produkty dodávané z Ruska do členských států. Byla zavedena dočasná výjimka pro surovou ropu přepravovanou ropovody. Lídři naléhavě vyzvali Radu, aby nové sankce neprodleně dokončila a přijala.
V závěrech ze zasedání Evropské rady ze dne 23. března 2023 se uvádí, že „Evropská unie stojí neochvějně a v plné míře po boku Ukrajiny“ a bude „Ukrajině a jejímu lidu i nadále poskytovat významnou politickou, hospodářskou, vojenskou, finanční a humanitární podporu, a to tak dlouho, jak bude třeba“.
Ve svých závěrech ze dne 6. března 2025 Evropská rada zdůraznila, že je nutné výrazně navýšit výdaje na bezpečnost a obranu Evropy, a vyzvala Komisi, aby navrhla další zdroje financování obrany na úrovni EU. Komise promptně zareagovala a již 19. března 2025 představila plán ReArm Europe – připravenost na rok 2030. Balíček zahrnuje bílou knihu, návrh na vytvoření nového finančního nástroje, který by podpořil investice členských států do obrany, a sdělení o aktivaci národní únikové doložky v rámci Paktu o stabilitě a růstu, díky níž členské státy získají dodatečný rozpočtový prostor ke zvýšení výdajů na obranu.
Ve svých závěrech Evropská rada dne 18. prosince 2025 schválila poskytnutí půjčky Ukrajině ve výši 90 miliard EUR na období 2026–2027 založené na výpůjčce EU na kapitálových trzích, která bude kryta z rozpočtové rezervy EU. Na zasedání dne 19. března 2026 vzala Evropská rada na vědomí přijetí půjčky Parlamentem a Radou, přičemž její první vyplacení se očekává v dubnu 2026.
C. Rozšíření EU
Evropská rada stanovila podmínky pro každé kolo rozšíření Evropské unie (viz 5.5.1). V Kodani položila v roce 1993 základy pro další vlnu přistoupení (tzv. kodaňská kritéria). Na zasedáních, jež se konala v následujících letech, vymezila kritéria pro přijímání nových členů a určila institucionální reformy, které je třeba uskutečnit před přistoupením k EU.
Na zasedání Evropské rady v Kodani ve dnech 12. a 13. prosince 2002 bylo rozhodnuto o přistoupení České republiky, Estonska, Kypru, Litvy, Lotyšska, Maďarska, Malty, Polska, Slovenska a Slovinska ke dni 1. května 2004. Rumunsko a Bulharsko vstoupily do EU dne 1. ledna 2007.
Na zasedání v Lucemburku dne 3. října 2005 schválila Rada rámec pro jednání s Chorvatskem a Tureckem o přistoupení k EU. Smlouva o přistoupení s Chorvatskem byla podepsána dne 9. prosince 2011 a Chorvatsko se stalo členem EU dne 1. července 2013.
Dne 13. prosince 2021 přijala Rada pro obecné záležitosti závěry o procesu rozšíření, stabilizace a přidružení Černé Hory, Srbska, Turecka, Republiky Severní Makedonie, Albánie, Bosny a Hercegoviny a Kosova, v nichž zhodnotila pokrok dosažený v každé z těchto kandidátských a potenciálních kandidátských zemí.
Dne 24. června 2022 podala žádost o členství v EU Ukrajina a Evropská rada jí status kandidátské země EU udělila dne 28. února 2022. Současně vyzvala Komisi, aby informovala Radu o plnění podmínek uvedených ve stanovisku Komise k žádosti. Jakmile budou všechny podmínky zcela splněny, rozhodne Rada o dalších krocích.
V závěrech z mimořádného zasedání dne 9. února 2023 Evropská rada ocenila „značné úsilí, které Ukrajina v posledních měsících vynakládá na splnění cílů, na nichž je založen její status kandidátské země pro členství v EU. Dále uvítala „reformní úsilí Ukrajiny v tak obtížné době“ a vybídla ji, aby „pokračovala v nastoupené cestě a splnila podmínky uvedené ve stanovisku Komise k její žádosti o členství a mohla se přiblížit k budoucímu členství v EU“.
Evropská rada na zasedání konaném v prosinci 2023 rozhodla zahájit přístupová jednání s Ukrajinou a Moldavskou republikou a udělit Gruzii status kandidátské země za předpokladu, že budou učiněny příslušné kroky stanovené v doporučení Komise ze dne 8. listopadu 2023. Oproti tomu v závěrech z června 2024 Evropská rada shledala, že gruzínský zákon o transparentnosti zahraničního vlivu představuje krok zpět oproti opatřením uvedeným v doporučení Komise ohledně statusu kandidátské země, a uvedla, že proces přistoupení bude pozastaven, dokud Gruzie nezmění nastolený kurs.
Evropská rada ve svých závěrech z prosince 2025 znovu potvrdila rozšíření jako zásadní investici do míru, bezpečnosti a stability a zároveň zdůraznila přísný proces přistoupení založený na zásluhách pro země usilující o členství v EU, zejména pokud jde o právní stát, a posílení zásady „připravenosti k přistoupení“ jak pro EU, tak i pro kandidátské země.
D. Institucionální reformy
Na zasedání v Tampere (15. a 16. října 1999) rozhodla Evropská rada o vypracování Listiny základních práv Evropské unie (viz 4.1.2). Na zasedání v Helsinkách (prosinec 1999) pak svolala mezivládní konferenci pro přípravu Niceské smlouvy.
Na zasedání v Laekenu (14. a 15. prosince 2001) rozhodla Evropská rada o svolání Konventu o budoucnosti Evropy, který vypracoval Smlouvu o Ústavě pro Evropu, jež nakonec v platnost nevstoupila (viz 1.1.4). Po dvou a půl letech institucionální stagnace přijala Evropská rada ve dnech 21. a 22. června 2007 podrobný mandát pro mezivládní konferenci, která vedla k podpisu Lisabonské smlouvy dne 13. prosince 2007. Tato smlouva vstoupila v platnost dne 1. prosince 2009 (viz 1.1.5). Dne 25. března 2011 přijala Evropská rada rozhodnutí, kterým se mění článek 136 a které umožňuje vytvoření evropského mechanismu stability v roce 2012.
Dne 22. září 2023 přijala Evropská rada rozhodnutí o složení Evropského parlamentu, které členským státům umožnilo přijmout nezbytná interní opatření pro uspořádání voleb pro volební období 2024–2029.
Nedávné krize, zejména pandemie COVID-19 a válka Ruska proti Ukrajině, upozornily na nutnost institucionálních reforem, které zlepší schopnost EU včas a účinně reagovat na naléhavé situace. Dne 22. listopadu 2023 přijal Parlament usnesení o návrzích na změnu Smluv, v němž Evropskou radu důrazně vyzval ke svolání konventu k revizi Smluv, která by modernizovala legislativní postupy. Zatím však v tomto ohledu nebyla přijata žádná konkrétní opatření.
E. Vnitřní trh a konkurenceschopnost
Evropská rada na svém zasedání dne 19. března 2026 zahájila agendu „Jedna Evropa, jeden trh“, která má být provedena pokud možno v roce 2026 a nejpozději do konce roku 2027 a v níž jsou vymezena konkrétní opatření na podporu evropské konkurenceschopnosti, posílení strategické autonomie a hospodářské bezpečnosti a zachování prosperity a sociálního modelu EU.
Tento dokument vypracovává tematická sekce pro spravedlnost, občanské svobody a institucionální záležitosti. Další informace naleznete na internetových stránkách Výboru pro ústavní záležitosti.
Anne-Elisabeth GAUTIER