| Otevřenost a snadný přístup k informacím, které mají k dispozici veřejné správní orgány, jsou základem každé fungující demokracie. Bez toho by nemohly být vlády a veřejná správa brány na zodpovědnost. Amsterodamská dohoda proto v roce 1999 stanovila, že každý občan Evropské unie musí mít "právo na přístup" k dokumentům EU. Avšak i poté musel Evropský parlament čelit mnoha překážkám, než mohla být tato zásada převedena do řeči zákona.
Když Evropská komise v lednu 2000 předložila poslancům Evropského parlamentu návrh zákona o přístupu veřejnosti k dokumentům EU, byli značně zklamáni. Do té doby totiž existoval v případě všech tří zainteresovaných institucí - Parlamentu, Rady ministrů a Komise - systém, na základě něhož byly informace veřejnosti poskytovány dobrovolně a zákon se zdál být krokem zpět.
Příliš mnoho výjimek
Parlament rozhodl, že počet výjimek, které navrhovala Komise a kdy měly být informace před veřejností utajeny, musí být radikálně snížen. Především byl proti výjimkám, které byly založeny na tom, že by mohlo být podkopáno "efektivní fungování institucí", a proti výjimkám týkajícím se široké škály interních dokumentů. Poslanci měli pochopení pro obavy Komise před zveřejněním každé jednotlivé myšlenky - ať již vynikající nebo pošetilé -, kterou by zaměstnanec některé z těchto institucí zaznamenal na papír nebo do e-mailu v průběhu své politické činnosti. Proto souhlasili s tím, že by Komise měla mít určitý "prostor k přemýšlení" - jak se tento princip začal nazývat, - odmítli však myšlenku všeobecného seznamu, na základě něhož by bylo možno označit skoro každý dokument za tajný.
V listopadu 2000 Parlament podstatně změnil původní návrh Komise. Dalším krokem bylo předložit tuto legislativu vládám EU, které se scházejí v Radě ministrů. Řada zemí si velmi přála, aby vysoký stupeň utajení i nadále platil pro zahraniční politiku a záležitosti justice. Jednotlivé země však byly rozděleny: některé neměly vytvořenu národní legislativu pro oblast poskytování informací veřejnosti, zatímco jiné měly dlouhou tradici otevřenosti a zveřejňování informací. Nakonec byl Parlament schopen využít této nejednotnosti k tomu, aby rozšířil řadu dokumentů, které je nutno zveřejnit.
Obratné vyjednávání
Parlament věděl, že jednotlivé vlády mají na tuto otázku odlišný názor, a proto se rozhodl pro vyjednávací taktiku, kdy potřeboval na svou stranu získat dostatečný počet členských zemí uvnitř Rady. V průběhu vyjednávání Parlament úzce spolupracoval se švédskou vládou, která předsedala Radě EU v prvních šesti měsících roku 2001 a jež silně tlačila na ostatní vlády, aby dohodly. Když se Parlamentu podařilo dospět k dohodě s Radou, Komise nakonec s textem zákona souhlasila.
A tak se v květnu 2001 z podepsaného nařízení o "přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise" stal zákon, na základě něhož může kdokoli na Internetu najít informace o tom, jaké dokumenty výše uvedených tří institucí jsou k dispozici. Díky Parlamentu se nařízení vztahuje také na agentury EU, jako např. na Evropskou agenturu pro životní prostředí, Evropské monitorovací centrum pro drogy a drogovou závislost a na Evropskou agenturu pro hodnocení léčivých přípravků. Definice "dokumentů" zahrnuje nejen dokumenty, které tyto instituce vytvoří, ale i dokumenty, které dostanou od třetích stran, přičemž tyto dokumenty mohou představovat texty psané na papíře, elektronické informace nebo audio- či video-nahrávky. K dispozici mohou být dány i tajné dokumenty, pokud s tím bude souhlasit jejich "původce".
Důvody k zamítnutí
O dokumenty je možno požádat prostřednictví Internetu nebo dopisem. Lhůta pro odpověď je 15 dní. Pokud bude přístup k dokumentu zamítnut, je nutno uvést důvody tohoto zamítnutí. Žadatel může požádat o opětovné prošetření zamítnutí. Pokud je přístup k dokumentům i nadále odmítán, může žadatel podat celou záležitost k soudu nebo si může stěžovat u evropského ombudsmana.
Přístup k informacím může být odepřen pouze, pokud by jejich zveřejnění mohlo ohrozit veřejný zájem v oblasti veřejné bezpečnosti, obrany a vojenských záležitostí, mezinárodních vztahů nebo finanční a hospodářské politiky EU nebo členských zemí nebo pokud by mohlo porušit právo na soukromí. A navíc, jestliže by zveřejnění informací mohlo negativně ovlivnit obchodní zájmy jednotlivce nebo firmy, či soudní jednání, vyšetřování nebo audit, mohlo by to být důvodem k odepření přístupu k těmto informacím, pokud by neexistoval prvořadý veřejný zájem na jejich zveřejnění.
V prvním roce po zahájení platnosti tohoto zákona vrostl počet žádostí o přístup k informacím více než o polovinu.
|
