| Sociální politika a politika zaměstnanosti hrály dlouho vedlejší roli v procesu budování jednotné Evropy. Rozdíl mezi nimi a ekonomickými prioritami se však postupně zmenšoval. Zejména přijetím Amsterodamské smlouvy v roce 1997 se problematika zaměstnanosti skutečně stala předmětem „zájmu Společenství“. V roce 1997 byla rovněž spuštěna Evropská strategie zaměstnanosti (ESZ), na jejímž základě členské státy koordinují svou činnost v této oblasti. Každý rok si stanoví si hlavní cíle, které následně předloží Evropskému parlamentu, který při jejich schvalování bere v potaz své vlastní priority, jako vytváření dobrých pracovních příležitostí či nepřípustnost diskriminace žen nebo starších osob.
V listopadu 2003 bylo v zemích evropské patnáctky 14,3 milionů nezaměstnaných osob, což činilo 8 % aktivního obyvatelstva. V přistupujících státech je situace závažnější, protože míra nezaměstnanosti dosahuje 14,4 %. Z tohoto důvodu je tedy nutné vyvinout zvýšené úsilí v rámci sociální soudržnosti Unie. Od 1. května 2004 se totiž nové členské státy plně podílí na Evropské strategii zaměstnanosti, jejímž klíčovým bodem je právě tato soudržnost.
Modernizace Evropského sociálního modelu
I když jsou konkrétní podmínky v každém členském státě odlišné, národní vlády se potýkají se stejnými problémy : stárnutí obyvatelstva, regionální rozdíly, nutnost zajistit životaschopnost sociálních systémů v ekonomickém prostředí, které není vždy příznivé... V souvislosti s těmito problémy se evropský sociální model někdy nachází v obtížném postavení, zůstává však společným odkazem, jehož význam je znovu potvrzen v návrhu Ústavy vypracovaném Konventem. Tento evropský sociální model zahrnuje různá hlediska, jako jsou například výchova a vzdělání, nepřípustnost diskriminace, dialog mezi odbory a zaměstnavatelem, sociální zabezpečení a ochrana.
Na zvláštním summitu v Lucemburku v roce 1997 členské státy přijaly Evropskou strategii zaměstnanosti (ESZ) s cílem zachovat a modernizovat tento model a podpořit zaměstnanost a sociální začlenění. Cílem této strategie byla podpora sbližování politik zaměřených na rozvoj trhu práce, zlepšení struktury těchto těchto trhů a o vytvoření více a lepších pracovních příležitostí.
Na summitu v Lisabonu v březnu 2000 byla definována obsáhlejší strategie. Jejím cílem je učinit z Evropy do roku 2010 nejen nejkonkurenceschopnější ekonomiku na světě, ale zároveň ekonomiku „schopnou trvalého hospodářského růstu, s lepšími pracovními příležitostmi, pokud jde o počet a kvalitu, a s větší sociální soudržností“. Hlavním deklarovaným cílem je snaha o dosažení „plné zaměstnanosti“.
Jen tak dál
První povzbudivá bilance ESZ byla vypracovaná v roce 2002. Celková míra zaměstnanosti v zemích EU stoupla ze 62,4 % v roce 1999 na 64,2 % v roce 2002, přesto však zůstává pořád velmi nízká. V přistupujících státech představovala míra zaměstnanosti v roce 2002 56,1 %. Nicméně, jak bylo stanoveno v Lisabonu, v roce 2010 by zaměstnanost v celé Unii měla dosáhnout 70 %. V roce 2003 této míry dosáhlo Dánsko, Nizozemí, Švédsko a Spojené království. První hodnocení z roku 2002 také vedlo ke zvýšení úsilí v oblasti tří hlavních cílů: plná zaměstnanost, kvalita a produktivita práce, soudržnost a sociální začlenění.
S dlouhodobou nezaměstnaností, která vede k vyloučení, se potýká mnoho členských států. V roce 2002 3 % aktivní populace zemí EU byla bez práce více než 12 měsíců. Evropská strategie vyzývá národní vlády, aby přijaly konkrétní opatření, které zajistí všem nezaměstnaným nové možnosti uplatnění (zejména formou vzdělávacích nebo rekvalifikačních kursů) před dovršením jednoho roku nezaměstnanosti a pro mladé uchazeče před dovršením půl roku nezaměstnanosti.
Priority Parlamentu
Evropský parlament se každoročně vyslovuje k hlavním cílům. Ve své poslední zprávě poslanci trvali zejména na nutnosti rozšířit nabídku zařízení pro děti předškolního věku (a odstranit tak jednu z překážek zaměstnanosti žen), na rozvoji místních a regionálních strategií, na snížení daňových poplatků (zejména pro malé podniky), na odborném vzdělávání v podnicích, na odborném vzdělávání starších pracovníků a na omezení nelegální práce.
Parlament vždy zdůrazňoval, že nestačí vytvářet pracovní příležitosti, ale že je také třeba dbát na jejich kvalitu.Tento požadavek byl začleněn do strategie. Členské státy se na základě opakovaných žádostí EP zavázaly investovat více do lidských zdrojů a zlepšit celoživotní vzdělávání a výchovu. Jedním z aktuálních cílů je, aby poměr 22letých osob se středoškolským vzděláním ukončeným maturitou dosáhl v EU do roku 2010 nejméně 85%.
EP považuje za nezbytné, aby opatření na podporu sociálního začlenění disponovaly dostatečnými rozpočtovými prostředky a aby politiky vzdělávání odpovídaly potřebám osob, kterých se sociální vyloučení nejvíce týká, jako jsou osoby starší, tělesně či zdravotně postižené nebo přistěhovalci. Podle Lisabonské strategie se má do roku 2010 míra zaměstnanosti starších osob (55 až 64 let) zvýšit o 50 %. V roce 2003 splnily tento požadavek 4 státy (Dánsko, Portugalsko, Švédsko a Spojené království), v dalších 5 státech (Belgii, Francii, Itálii, Lucembursku a Rakousku) však tato míra byla nižší než 33 %. V přistupujících státech míra zaměstnanosti starších osob představovala v roce 2002 30,6 %.
Parlament již několik let opakovaně požaduje zavedení dodatečných opatření pro boj proti přetrvávajícímu nerovnoprávnému postavení mužů a žen na trhu práce. V listopadu 2003 činila v zemích evropské patnáctky míra nezaměstnanosti žen 8,9 % a mužů 7,3 %. V roce 2001 každá šestá žena ve věku 25 až 54 let nepracovala z důvodu rodinných povinností. Evropská strategie usiluje o zvýšení míry zaměstnanosti žen do roku 2010 na více než 60 %. V roce 2003 však tohoto cíle dosáhly pouze 4 státy: Dánsko, Nizozemí, Rakousko a Portugalsko (viz také náš dokument „Rovnoprávnost na pracovišti“).
Bude koordinace dostačující?
Politika zaměstnanosti z velké části podléhá rozhodnutím orgánů na národní a regionální úrovni. Nicméně aniž by vytvářely další závazné právní předpisy, členské státy některé své kroky dobrovolně koordinují v rámci tzv. „metody otevřené koordinace“. Ta se používá také v oblasti hospodářských politik. Ve zprávě v roce 2003 vyjádřil Evropský parlament obavy z nedostatku demokratické kontroly tohoto postupu, který oficiálně nepočítá s účastí EP. Parlament tedy požadoval, aby primární právo upřesnilo, jaké místo má tato metoda zaujímat mezi ostatními nástroji Společenství a jak se na ní mají podílet jednotliví aktéři.
Návrh Ústavy však v očích EP na tuto otázku nenabízí uspokojivou odpověď. I když byli poslanci spokojeni se skutečností, že návrh zdůrazňuje zaměstnanost, rovnost pohlaví nebo udržitelný rozvoj, vyjádřili své znepokojení nad zachováním metody koordinace v původním stavu, bez účasti EP. Pokud jde o stanovení hlavních směrů vývoje politiky zaměstnanosti bude Parlament i nadále pouze „konuzultován“.
|
