| Všechno digitálně: texty, hudba a filmy jsou díky novým médiím k dispozici kdykoli a kdekoli a lze je bez větších nákladů neomezeně kopírovat. V informační společnosti má spotřebitel možnost přístupu k informacím nezávisle na čase a prostoru a to přináší větší dynamičnost. Může také využívat široké spektrum informací. Místo v knihovně může odborné texty číst na internetu. Sám si může vypalovat hudební CD. A mnohé další.
Nová technika v sobě skrývá nové šance. Ale i když dává netušené možnosti a podněcuje kreativitu ostatních, nesmí bránit přiměřenému finančnímu ohodnocení autorů, producentů a herců. Totéž platí i o obchodu s uměleckými předměty: také v této oblasti považují zákonodárci EU za poctivé pouze to, aby umělci profitovali nejen z prvního, ale také z opětného prodeje svých děl. Dva nové rámcové právní předpisy EU stanovují, že autor díla má mít ze své práce dlouhodobý a jistý zisk, aby i v budoucnu stálo za to být kreativní.
Autoři nesmí přijít zkrátka
EU prosazuje rozvoj informační společnosti. Chce podporovat inovace v oblasti výroby i služeb a prostřednictvím směrnice, která harmonizuje autorské právo, zároveň zajistit spravedlivou odměnu. Kromě toho chce Unie zajistit ochranu před nelegálními machinacemi, například před pirátskými kopiemi, a stanovuje proto pro státy EU společná pravidla pro rozmnožování, reprodukci a šíření děl. Tato směrnice přizpůsobuje autorské právo EU technickému pokroku. Navíc realizuje mezinárodní závazky, které vyplývají ze dvou smluv uzavřených v rámci Světové organizace pro duševní vlastnictví (WIPO).
Směrnice týkající se autorského práva chrání hudební skladatele, autory knih nebo filmů. Pokud se jedná o záznam jejich děl, platí totéž i pro hudebníky, herce, producenty zvukových nosičů, filmů nebo rozhlasových stanic. Od 22. prosince 2002 musí zákony členských států odpovídat úpravě EU.
Podle této směrnice by ten, kdo vytváří duševní vlastnictví, měl mít možnost kontrolovat jeho rozmnožování. Avšak celá řada výjimek zajišťuje, že dochází i k uplatnění práva veřejnosti. Státy EU mohou sami rozhodnout, zda budou tyto úzce pojaté výjimky dodržovat. Členské státy tak například mohou povolit spotřebitelům výrobu kopií pro osobní potřebu. Výjimky mohou být uděleny také pro potřeby vědy a vyučování, knihovnám nebo archívům, pro zpravodajství nebo určitým skupinám lidí, například lidem s postižením.
Evropští poslanci chtěli při respektování oprávněnosti zájmu veřejnosti zároveň dosáhnout toho, aby zvláštní úpravy neohrozily práva autorů. Prosadili, že i u některých z těchto výjimek musí být autor za používání jeho díla přiměřeně odměněn. Poslanci Evropského parlamentu pak navíc v souboji s členskými státy v Radě prosadili, že v odkazu na dílo musí být uvedeno jméno autora, „kromě případů, kdy to prokazatelně není možné“. Rada se zasazovala o zdrženlivější formulaci. Poslanci Evropského parlamentu také prosadili, aby byla tato směrnice realizována během jednoho a půl roku místo dvou let, jak požadovala Rada.
Výtvarné umění nesmí vyhladovět
S nedostatečnou ochranou autorů a s nerovností podmínek pro hospodářskou soutěž skoncovali zákonodárci EU také v oblasti výtvarného umění: výtvarníci jsou doposud v některých zemích Unie oproti jiným umělcům znevýhodněni. Zatímco hudební skladatelé získávají peníze z každého uvedení jejich díla v rádiu, pro malíře často platí, že jednorázový prodej díla je jediným výdělkem. Dohoda z Bernu sice počítá s tím, že bude mít tvůrce uměleckého díla finanční podíl i z opětného prodeje uměleckého díla, tato úmluva však není závazná. V některých státech EU proto právo na odměnu při opětném prodeji originálu uměleckého díla neplatí, v jiných platí, ale v rozdílné míře.
V budoucnu by podle jednotných pravidel EU měli výtvarní umělci vydělávat i při opětném prodeji svých děl. Směrnice o právu na odměnu při opětném prodeji originálu uměleckého díla musí být uvedena do praxe do 1. ledna 2006 a týká se hlavně současného umění, protože nárok na odměnu zaniká 70 let po smrti autora. Právo na odměnu při opětném prodeji originálu uměleckého díla platí také pouze tehdy, když díla prodávají profesionálové, například obchodníci s uměním. Odměna je odstupňovaná, klesá s výší prodejní ceny a to ze čtyř až na jednu čtvrtinu procenta. Členským státům jsou povoleny výjimky pro případy, v nichž nemusí být právo na odměnu při opětném prodeji originálu uměleckého díla uplatněno.
Přestože se poslanci Evropského parlamentu a Rada ministrů shodli na cílech, dvě témata zůstala sporná: za prvé výše minimální prodejní ceny, na kterou se právo na odměnu při opětovném prodeji originálu uměleckého díla vztahuje. Rada stanovila hranici 4 000 eur, chtěla tedy zahrnout menší počet uměleckých děl než poslanci, kteří navrhovali hranici 1 000 eur. Za druhé doba, do kdy musí být opatření přijata a přechodná období. Rada ministrů chtěla dát členským státům více času než Parlament. Nakonec se shodli na kompromisu: právo na odměnu při opětném prodeji originálu uměleckého díla se nadále týká všech předmětů, jejichž cena je minimálně 3 000 eur, přičemž je v pravomoci členských států stanovit jako hranici nižší částku. Rada prosadila, že umělec takto může z každého opětného prodeje získat maximálně 12 500 eur. Lhůta na uplatnění této směrnice byla stanovena na čtyři roky – Parlament požadoval dva roky, Rada pět let.
Heslo
Světová organizace pro duševní vlastnictví (WIPO): WIPO je samostatnou organizací Spojených národů, která má za cíl podporovat právní ochranu živnostníků a autorská práva. Tato organizace byla založena roku 1967 a sdružuje kolem 180 států. Sídlo má v Ženevě. Kořeny WIPO sahají až do osmdesátých let 19. století k Pařížské dohodě o ochraně živnostnického vlastnictví (1883) a k Bernské dohodě o ochraně literárních a uměleckých děl (1886). Článek 14 Bernské dohody, která byla naposledy přepracována v Paříži v roce 1971, se zabývá speciálně právem na odměnu při opětném prodeji originálu uměleckého díla.
|
