| Evropa vede svět v boji proti globálnímu oteplovaní. Od ledna roku 2005 bude mít Evropská unie první přeshraniční systém obchodování s emisními limity pro zatížení skleníkovými plyny - značně v předstihu před celosvětovým programem, který má být zaveden v roce 2008 v rámci Kjótského protokolu. Nový plán, v němž Evropský parlament sehrál důležitou roli, pomůže Evropské unii při plnění společného závazku podle Kjótského protokolu omezenit skleníkové plyny do roku 2012 o 8% oproti hodnotám z roku 1990.
Většina členských států Evropské unie byla ohrožena nesplněním svých závazků vyplývajících z Kjótského protokolu. Nový systém Evropské unie pro obchodování s emisemi pomůže tento problém zvládnout snížením nákladů na redukci emisí, a tudíž povede evropské společnosti správným směrem ještě před zahájením globálního kjótského plánu v roce 2008.
Podle nového systému Evropské unie bude okolo 10. 000 evropských společností moci od 1. ledna 2005 nakupovat a prodávat limity pro vypouštění oxidu uhličitého. Národní orgány vytýčí společnostem emisní limity a ty, jimž se podaří vyprodukovat nižší hodnoty než tyto jejich cíle, budou moci své ušetřené kvóty prodat. Řečeno jinak, pokud továrna limit překročí, bude si moci koupit "znečišťovací práva" od jiných firem v Evropě, které své emise naopak zredukovaly.
Evropská unie doufá, že vytvořením trhu kupujících a prodávajících emisních limitů se jí podaří zajistit insentivy ke snižování emisí. Zisky, kterých lze dosáhnout prodejem emisních kreditů, by měly motivovat společnosti k vyvíjení a používání čistících technologií. Systém používaný v celé Evropské unii (spíš než oddělené programy na národní úrovni) také zabrání pokřivení hospodářské soutěže v oblasti průmyslu. Očekává se, že se tak sníží náklady Evropské unie na splnění Kjótského protokolu o 1,3 miliard eur ročně, tj. o 35% celkových výdajů do roku 2010.
Systém vstoupí v platnost ve dvou fázích se zkušební dobou od roku 2005 do 2007. Druhá fáze pak potrvá od roku 2008 do roku 2012. To vyžaduje, aby členské státy EU vytvořily národní plány do března roku 2004.
Povinný systém
Některé národní vlády usilovaly o to, aby byl systém aplikován na dobrovolné bázi, ale Parlament podpořil stanovisko Komise, že by měl být povinný po celé Evropské unii, a to kvůli životnímu prostředí stejně jako proto, aby nedošlo k pokřivení trhu.
Vlády usilovaly o možnost rozhodnout se pro neúčast, která by umožnila výjimku celým přůmyslovým odvětvím. Parlament však trval na omezeném systému možností rozhodnout se pro neúčast, a to pouze na jednotlivé závody a továrny, což odůvodnil argumentem, že paušální zproštění by systém oslabovalo.
Počátečním záměrem bylo aplikovat systém pouze na znečištění oxidem uhličitým a pouze v průmyslu energetickém, železářském, papírenském a nerostném, což by pokrylo asi 46% emisí oxidu uhličitého. Komise měla rozhodnout později, po dílčích zprávách, jestli budou zahrnuty také další průmyslová odvětí a plyny. Poslanci však vyvíjeli tlak na to, aby členské státy mohli začlenit další průmyslová odvětví na dobrovolném základě. Dílčí zpráva Komise se navíc zaměří na to, zda-li zahrnout také chemický, hliníkářský a dopravní průmysl. Nakonec díky Parlamentu může tedy nyní každý členský stát využít svého práva zahrnout další skleníkové plyny od roku 2008.
Znečišťovatel platí
Další citlivou záležitostí bylo, jak přesně mají národní orgány emisní limity přidělovat. Komise navrhla, že by tyto limty povoleného zatížení měly zpočátku být vydány bezplatně společnostem na základě jejich historických hodnot hladiny emisí. Poslanci však byli toho názoru, že zásada "znečišťovatel platí" by tím byla oslabena, a byla by nespravedlivá k novým společnostem vstupujícím na trh, což by vedlo k pokřivení soutěže. Poslanci proto navrhli smíšený systém, kde by většina kreditů byla přidělena bezplatně, ale kde by jisté procento bylo odprodáno v aukci. Řešení vyústilo v kompromis, který umožňuje vládám prodat v aukci 5% limitů na tři roky od 1. ledna 2005, a 10% ve druhé fázi. Další aukční prodej bude zaveden po roce 2012.
Parlament také obhajoval názor, že jednotlivé vlády by neměly být svobodné při vydávání povolení neomezeného zatížení emisemi. Bude požadováno, aby každá země EU omezila kvóty, které přidělí, a její celkové hodnoty budou muset být v souladu s jejími individuálními limity z Kjóto.
Kjótský protokol povoluje průmyslovým zemím používat "mechanismy flexibility", které jim pomohou dosáhnout vytýčeného snížení například tím, že budou investovat do projektů na snížení skleníkových plynů v jiných zemích nebo tím, že přesunou čistící technologie do rozvojových zemí. Protože však Parlament na tom trvá, stanoví směrnice jasně, že priorita stále musí směřovat k "domácím" opatřením.
Kjótský protokol
Během dvacátého století vzrostly průměrné teploty v Evropě asi o jeden stupeň Celsia, a tento trend bude jistě pokračovat, ne-li se zhoršovat v průběhu nadcházejících sta let. Vedle přírodních jevů, jako jsou změny sluneční aktivity, je za tuto změnu klimatu částečně odpovědné také lidstvo, neboť znečištění, které produkuje, zachycuje teplo v atmosféře, což způsobuje skleníkový efekt. Oxid uhličitý (CO2) vypouštěný průmyslem, dopravou a topnými systémy společně s několika dalšími plyny jako je metan, oxid dusný (rajský plyn) a fluorované uhlovodíky jsou hlavními viníky této situace.
Evropská unie má 5% světové populace, produkuje však 15% skleníkových plynů. Vědoma si tohoto, zajistila svou konstruktivní roli při vyjednávání o Kjótském protokolu, což bylo v roce 1997 odsouhlaseno mezinárodním společenstvím, aby byla posílena rámcová úmluva Spojených národů o klimatických změnách. Protokol stanoví závazné cíle pro snižování emisí skleníkových plynů.
Zavední systému obchodování s emisemi skleníkových plynů mezi členskými státy je součástí širšího plánu činnosti, který se snaží podporovat čisté a obnovitelné zdroje energií, a z dlouhodobého hlediska také připravovat infrastrukturu Evropy na důsledky klimatických změn.
|
