| Každým rokem přichází z důvodu úpadku zaměstnávajícího podniku tisíce lidí o svou práci. V této souvislosti se nabízí otázka, jakým způsobem může zaměstnanec uplatnit svůj nárok na příspěvky. Z důvodu regulace pracovního trhu, který čelí stále častějším úpadkům podniků, bylo třeba změnit směrnici z r. 1980 o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele. Evropský parlament podpořil ustanovení navržené Komisí.
Vývoj trhu práce v posledních dvaceti letech odráží významné změny, spojené mimo jiné s transformací mezinárodní konjunktury průmyslu a služeb, s větší mobilitou pracovní síly a s četnými restrukturalizacemi a reorganizacemi podniků. Úpadky podniků a jejich důsledky v podobě zrušení pracovních příležitostí jsou často nejdůležitějšími aktualitami ekonomického a společenského života. Všichni Evropané slyšeli o dramatických sociálních událostech spojených s podniky Metal Europe, Air liberté nebo Sabena.
Těsně před rozšířením Unie hrozí, že se fenomén delokalizace podniků ještě zvýší. Proto je tedy nutné zlepšit ochranu zaměstnanců, jež jsou ovlivněni úpadkem podniku.
Ochrana všech zaměstnanců
Od r. 1980 zajišťovala ochranu zaměstnanců při úpadku evropská směrnice, která však již nebyla přizpůsobena rychlému vývoji ekonomiky, jenž se čím dál více posouvá do roviny nadnárodní, ani různým postavením zaměstnanců, která se také změnila. Proto v r. 2002 navrhla Evropská komise změnu této směrnice, aby tak zajistila většímu počtu zaměstnanců alespoň základní ochranu v případě platební neschopnosti jejich zaměstnavatele. Komise přikládá důležitost procesu sbližování právních předpisů členských států v této oblasti a podporuje správní spolupráci mezi těmito státy.
Evropský parlament předložil několik návrhů s cílem podpořit nové právní předpisy vyznívající ve prospěch zaměstnanců a dosáhl toho, že se tyto předpisy vztahují na převážnou část zaměstnanců. Tento právní předpis Společenství tedy od nynějška slouží jako ochrana zaměstnanců, kteří pracují na částečný úvazek, kteří mají uzavřenou smlouvu na dobu určitou a kteří pracují na dočasný úvazek. Nevztahuje se pouze na osoby, které pomáhají v domácnosti a které zaměstnává fyzická osoba a na rybáře, kterým se vyplácí určitá část z celkového zisku.
Poslanci také trvali na širším vymezení postupů při platební neschopnosti s cílem zajistit větší ochranu osobám, které přišly úpadkem podniku o svou práci. Směrnice vyzývá na žádost Parlamentu členské státy, aby rozšířily ochranu zaměstnanců také na další situace při platební neschopnosti, jež jsou stanoveny ve vnitrostátních právních předpisech. Na tomto právním základě budou moci zaměstnanci, kteří nuceným zavřením podniku ztratili práci, získat neproplacené pohledávky od garančního orgánu svého členského státu.
Směrnice z r. 1980 již zavazovala členské státy ke zřízení orgánu, který zaručuje zaměstnancům proplacení pohledávek, na které mají ze strany podniku, jež se dostal do platební neschopnosti, nárok. Upřesnění funkcí těchto orgánů je obsahem změn směrnic přijatých v r. 2002. V případě, že se do platební neschopnosti dostane nadnárodní podnik, který působí na území nejméně dvou členských států, směrnice stanoví, že pohledávky, na které mají zaměstnanci nárok, proplatí garanční orgán státu, ve kterém zaměstnanci pracují.
Nelze stanovit nejnižší možnou částku
Parlament schválil myšlenku, podle které si členské státy stanoví maximální výši pohledávky, kterou národní garanční orgán proplácí. Poslanci však prosadili, že tato možnost daná členským státům nesmí vést ke stanovení nejnižší možné částky, což by bylo společensky nepřijatelné.
Dalším důležitým požadavkem Parlamentu bylo zanést do směrnice definici pojmu „pracovník“ a rozšířit pojem „zaměstnanec“, který se dříve vztahoval pouze na „zaměstnance pracujícího za mzdu“. Může se jednat například o osoby, které pracují jako samostatně výdělečně činné osoby pro jednoho zaměstnavatele nebo jednoho zákazníka, popřípadě o osoby se smlouvou o pracovní činnosti (lékaři, asistenti, aj.). EP opakovaně žádal o posílení ochrany zaměstnanců, pracujících na základě jiného typu dohody (free-lances, zaměstnanci, kteří pracují doma nebo zaměstnanci s různými typy smluv,...).
Tyto návrhy však s politováním poslanců členské státy nepřijaly. Vymezení pojmu „zaměstnanec“ tedy zůstává v kompetenci každého státu. Parlament přesto schválil tuto směrnici, aby mohlo její znění co nejrychleji vejít v platnost. Zároveň se však zavázal k pokračování debat o otázkách zaměstnanců v Evropě, kteří pracují na základě jiného typu dohody. Evropská komise prozkoumala situaci těchto zaměstnanců a uspořádala na dané téma spolu s Evropským parlamentem veřejné slyšení s cílem vytyčit nová opatření do budoucnosti.
Do dne 8. října 2005 musí členské státy přizpůsobit svá pravidla nové směrnici. Komise v r. 2010 předloží Evropskému parlamentu a Radě zprávu o zavedení a uplatňování směrnice ve všech členských státech.
|
