Legislativní pravomoci 

Evropský parlament hraje zásadní roli v rozhodovacím procesu EU jako jeden ze dvou spoluzákonodárců EU vedle Rady.
Převážnou většinu evropských právních předpisů přijímají Evropský parlament a Rada společně na návrh Evropské komise. Tento postup je znám jako řádný legislativní postup nebo spolurozhodování.

V některých případech evropské smlouvy stanovují zvláštní legislativní postupy, jako jsou konzultace a souhlas, kdy Parlament nemá stejné postavení jako Rada (jako je tomu v rámci řádného legislativního postupu).

Práce Parlamentu na legislativním textu začíná v okamžiku, kdy obdrží návrh od Evropské komise, která je orgánem iniciujícím legislativní proces. Návrh je postoupen výboru a jeden z poslanců Evropského parlamentu je pověřen vypracováním zprávy. Tento poslanec se nazývá zpravodaj. Pokud se právní předpis zabývá rozsáhlými otázkami, mohou být jmenováni spoluzpravodajové z různých výborů.

Po debatách mezi zástupci politických skupin a konzultacích při hledání kompromisu hlasuje parlamentní výbor o návrhu zprávy a případně ji pozmění. Když je text revidován a schválen na plenárním zasedání, Parlament přijme svůj postoj.

Řádný legislativní postup dává Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie stejné zákonodárné pravomoci v celé řadě oblastí (např. správa ekonomických záležitostí, imigrace, energetika, doprava, životní prostředí a ochrana spotřebitele).

Tento postup byl pod pojmem spolurozhodování zaveden Maastrichtskou smlouvou (1992) a poté byl rozšířen a zefektivněn Amsterodamskou smlouvou (1999).

Lisabonskou smlouvou (2009) se přejmenovaný řádný legislativní postup stal hlavním legislativním postupem rozhodovacího systému EU.

V rámci řádného legislativního postupu může legislativní text projít až třemi čteními v Parlamentu a může vstoupit v platnost pouze tehdy, pokud se Parlament a Rada dohodnou na konečném znění.

Tento postup v podstatě zajišťuje, že poslanci Evropského parlamentu jako přímo volení zástupci Evropanů mají pravomoc utvářet pravidla EU a řídit politiky EU v souladu s očekáváním svých voličů.

Na počátku byla Římskou smlouvou z roku 1957 Evropskému parlamentu svěřena poradní role v legislativním procesu; přičemž Komise navrhovala a Rada přijímala právní předpisy.

Zavedení spolurozhodování a postupné rozšiřování výsad Parlamentu s následnými změnami smluv znamenalo, že některé legislativní postupy, které byly v minulosti široce využívány, se nyní vztahují na omezený počet případů.

V rámci konzultace může Evropský parlament legislativní návrh schválit nebo zamítnout, případně navrhnout jeho změny.
Rada nemá právní povinnost zohlednit stanovisko Parlamentu, ale v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie nesmí přijmout rozhodnutí, aniž by jej obdržela.

Tento postup se nyní vztahuje na legislativní oblasti, jako jsou výjimky pro vnitřní trh a právo hospodářské soutěže.

V některých případech Smlouva o Evropské unii nebo Smlouva o fungování Evropské unie stanovuje, že Evropský parlament musí k dokončení postupu udělit souhlas.

To znamená, že Parlament může navrhovaný akt schválit nebo zamítnout, ale nemůže jej změnit. Pokud Parlament souhlas neudělí, Rada nemůže akt přijmout.

Souhlas Parlamentu je vyžadován při přijímání nových právních předpisů o boji proti diskriminaci.

Totéž platí, když Rada přijímá opatření v oblastech, kde pravomoci EU nebyly výslovně uděleny, ale jsou nezbytné pro dosažení cílů stanovených v evropských smlouvách – jedná se o tzv. doložku flexibility podle článku 352 Smlouvy o fungování Evropské unie.

Postup souhlasu (v angličtině tzv. consent procedure, dříve též assent) se kromě přijímání právních předpisů uplatňuje i pro některé další účely. Evropský parlament je žádán o souhlas s mezinárodními dohodami sjednanými Evropskou unií nebo s dohodami týkajícími se přistoupení nebo vystoupení země z EU.

Kromě toho musí Parlament vyslovit souhlas s rozhodnutími Rady podle článku 7 Smlouvy o Evropské unii, která mohou stanovit, že v některé zemi EU hrozí závažné porušení hodnot EU nebo že již země závažně a trvale porušuje hodnoty EU.

Pokud Evropský parlament a Rada přijmou legislativní akt, mohou Komisi udělit pravomoc přijímat nelegislativní akty, které s tímto legislativním aktem souvisejí.

Existují dva typy nelegislativních aktů:

• prováděcí akty – Komise se jimi snaží vytvořit podmínky pro jednotné provádění legislativního aktu ve všech zemích EU.
• akty v přenesené pravomoci – Komise je oprávněna doplňovat nebo měnit některé nepodstatné prvky legislativního aktu.

Prováděcí akty jsou předkládány výborům odborníků ze zemí EU, přičemž Parlament je v průběhu postupu informován a zachovává si právo kontroly.

Na základě návrhu příslušného parlamentního výboru může Parlament vznést námitku, v níž uvede, že návrh prováděcího opatření překračuje pravomoci stanovené v daném legislativním aktu nebo není v jiných ohledech v souladu s právem EU.

Parlament může požádat Komisi, aby opatření stáhla nebo změnila, nebo aby předložila nový návrh v rámci příslušného legislativního postupu.

Akty v přenesené pravomoci se obvykle používají v případech, kdy je třeba některé prvky legislativního aktu pravidelně upravovat tak, aby zohledňovaly technický nebo vědecký pokrok. V praxi Parlament a Rada delegují některé své pravomoci jako spoluzákonodárci, aby bylo možné rychle a účinně přijímat rozhodnutí.

V souladu s ustanoveními legislativního aktu se Parlament nebo Rada mohou rozhodnout vyslovit námitky proti aktu v přenesené pravomoci v určité lhůtě (zpravidla dva měsíce) od obdržení oznámení. V takovém případě nemůže akt v přenesené pravomoci vstoupit v platnost.

Evropský parlament nebo Rada mohou rovněž rozhodnout o zrušení přenesení pravomoci na Komisi.

Evropská komise má pravomoc předkládat většinu legislativních návrhů na úrovni EU.

Článek 225 Smlouvy o fungování Evropské unie však dává Parlamentu právo vyzvat Komisi, aby předložila legislativní návrh k danému tématu.

Podle dohody, které Parlament a Komise dosáhly, se Komise zavázala na takovou žádost odpovědět do tří měsíců. Pokud se Komise na základě žádosti Parlamentu rozhodne legislativní návrh nepředložit, musí svůj postoj Parlamentu zdůvodnit.

V Parlamentu může výzvu k předložení nového právního předpisu předložit výbor příslušný pro danou problematiku nebo jeden či více poslanců Evropského parlamentu. Rozpočtový výbor může vydat stanovisko k finančním dopadům návrhu.

Podle článku 17 Smlouvy o Evropské unii Komise iniciuje roční a víceleté programování EU. Za účelem dosažení tohoto cíle připravuje Komise svůj pracovní program.

Evropský parlament spolupracuje s Komisí v procesu přípravy pracovního programu Komise a Komise by měla v této fázi zohlednit priority vyjádřené Parlamentem.

Po přijetí programu Komisí jednají Parlament, Rada a Komise a dohodnou se na společném prohlášení, které stanoví cíle a priority EU.

Podrobná pravidla spolupráce mezi Parlamentem a Komisí v souvislosti s pracovním programem Komise jsou stanovena v rámcové dohodě o vztazích mezi oběma orgány.